Pláž a moře

Ale náznakem ano. A při tak prudké obraně... *Jak se říká, kdo se brání, jen tím potvrzuje pravdu.* Ani nevím, proč kvůli tomu tak vyšiluješ. Taky nejsi k zahození. *Pokrčí rameny. A na rozdíl od ní mu nedělá problém to přiznat. I když jen takhle obšírně. Ale kdyby jí řekl, že má kromě hezkých očí i celkem pěknou postavu, která vybízí k tomu, aby ji člověk prozkoumal, ještě mu tu zkolabuje. Potlačí povzdech. Proč ji tak zajímá?* Jezdím na koni. Běhám. Surfuju. Čtu si... *Shrne to. Není zrovna člověk sta tisíc zájmů.* Volnost? *Zamračí se zlehka. Podle něj je každý svázaný, jen každý taky jiným způsobem.* /Proč se všichni za tou svobodou vůbec tak honí?/ Možná. Třeba jsem se usmíval ve vodě. *A momentálně vlastně musí ovládat škubající koutky.* Nikdy jsem v Austrálii nebyl, tak nemůžu posoudit. Ale jo, asi tu je krásně. *Uzná neochotně, ale pohled mu spíše sklouzne k ní než ke krajince. Vyruší je však útok zlodějů a jeho následný vztek zažene v zásadě dobrou náladu, jenže ona se mu tak pomalu hroutí a z nějakého důvodu to nechce dopustit.* To mám. *Tentokrát už se vážně lehce pousměje, což je poměrně překvapivý výraz k vidění na jeho tváři, jelikož postrádá obvyklý ironický nádech.* Aroganci, přehlížení, touho po moci, sklony k manipulaci, pocit nadřazenosti... *Trhne neurčitě rameny.* Ale jsi neškodná. *Zhodnotí to. Jen on může něco takového myslet jako nejvyšší kompliment. Raději jí setře slzu, která hrozí útěkem na tvář a zkontroluje její zápěstí.* Hmm... potřebuješ něco? *Zdá se lehce zmatený, protože s tímhle teda vážně nemá zkušenost.* Asi ? Teplý čaj? Nebo co já vím... *Snaží se vybavit si, zda něco nečetl v nějaké beletrické knize.* /Nebo tě prostě hodím přes rameno a donesu do paláce a budu už mít konečně klid./

*Už se nadechuje k protestům, ale je jí jasné, že by tím akorát podpořila jeho tvrzení.* No dobře, tak vypadáš skvěle. Ale to neznamená, že jsem z tebe hotová. *Pokrčí rameny. Vlastně si tak nějak ukradl její první polibek, ale stejně to neznamená, že by celé dny myslela na něj a byla z něj hotová. Občas jí k němu myšlenky zabloudily, ale jinak se soustředila hlavně na práci a své povinnosti. Pousměje se, když jí řekne, že taky není k zahození. Takovéhle komplimenty neslýchá, takže - i když tomu nevěří a přijde si dál naprosto obyčejná - zahřeje jí to na hrudi.* Ježdění na koni je fajn. Ta důvěra mezi člověkem a zvířetem, příroda.. *Sama to má ráda a dokáže si to užít a občas k tomu před bordelem v hlavě uteče.* Jo, volnost. Aspoň větší než v paláci. *Stojí si za svým tvrzením. Jasně, nějaké závazky má člověk i tak, nějaké povinnosti, ale oproti paláci je venku alespoň o něco volnější.* Chtěl by ses tam někdy podívat? Nebo bys radši jinam? *Zajímá se. Sama se o něco pousměje, když vidí, jak jemu cukly koutky rtů nahoru. Už pochopila o jak výjimečný jev se jedná.* Takže... to je případ, kdy jsi .. příjemně překvapen? *Zeptá se opatrně, ale i tak je v tom znát její typická zvědavost. Neví, jestli to brát jako kompliment. Dost možná ano, ale jde o dost zvláštní formu komplimentu.* Kde chceš tady a teď sehnat teplej čaj? *Nakrčí trochu obočí a rozhlédne se okolo nich.* Ne, nepotřebuju nic, vážně. Jenom... to potřebuju nějak dostat z hlavy. *I tak je jí ale jasné, že dneska nejspíše nebude moct usnout, protože to bude mít pořád před očima.*

*Skoro by se tomu zasmál.* Jistě. *Pokrčí rameny. Vymlouvat jí to přece nebude. Nesnažil se na ni udělat dojem, spíše naopak. Ale ona byla očividně dost vytrvalá. Asi by mu mělo lichotit, že se o něj zajímá princezna, jenže tahle je očividně magnet na problémy.* Jo, zvířata jsou ve spoustě věcech lepší než lidi. /Například nemluví./ *Komunikují jinak a za něj mnohem efektivněji. Taky neměli tak složité životy. A když některé zvíře lovilo, bylo prostě jen považováno za predátora. To by mu vyhovovalo. Doufá, že pokud existuje něco jako reinkarnace, narodí se jako nějaká šelma.* No, asi... ale nechápu, co s tím všichni mají. Každý si nakonec najde klec, do které se zavřít, lidi jsou už takoví. Všichni mluví o svobodě, ale nemyslí to tak. *Stačí si vzít lásku. Zamilovat se do někoho, připoutat se k němu, být závislý na jeho pozornosti a štěstí? To je taky druh vězení. A lidi po něm vyloženě touží.* Kdybych mohl, asi bych procestoval celý svět. *Uzná. Všechno lepší, než muset zůstávat na jednom místě. Lehce se pousměje a neurčitě pokrčí rameny.* Dalo by se tak říct. Až na to, že jsi samý problém. A taky hrozně zvědavá. A občas ukecaná. Ale jasně, příjemné překvapení oproti jiným urozeným, co jsem měl tu “čest” potkat. *Dovysvětlí jí.* Nevím. *Prohrábne si vlasy.* /Vždyť jsem se aspoň snažil./ *Pomyslí si podrážděně. Měl se na ni hned vykašlat.* Hm... fajn. *Přešlápne.* /A jak?/ *To mu jako nehodlala sdělit? Zatraceně, proč lidi říkali takové polovičaté informace? Snažil se tomu vyhnout, seč mohl, ale nakonec protočí očima a obejme ji. Není zas až tak pitomý. Kolikrát utěšoval matku, když byla nemocná? Snažila se být silná, ale pak už to jednoduše nešlo. Jenže to bylo jiné. Tam šlo o někoho, koho měl rád. Neměl tucha, jak utěšit malé ubulené holky, co je všechno rozhodilo. Ale kdysi mu objetí jednoduše fungovalo celkem dobře. Anais je oproti němu celkem drobná, takže ji v zásadě v náruči schová. Znovu ho napadne to slovo “roztomilé”, což ho začíná rozčilovat. Nebyla přece roztomilá. Roztomilá jsou štěňata, ne ženy. Měl by ji snad podrbat za ušima? Nu, raději si vystačí s pohlazením po zádech, zatímco trpělivě čeká, až se Anais sebere. A pokud i po tomhle bude koktat a vyděšeně zírat kolem, asi ji půjde utopit.*

Občas to tak je. *Souhlasí s ním polovičatě. Ve výsledku ale pak vždycky vyhrávali lidé. Lidé mají potřebu být se svým druhem a bez žádného kontaktu s nějakými dalšími lidmi, by nikdo nemohl žít spokojený život. I jen občas ho potřebujeme a pak jsou nám zvířata k ničemu. Přináší maximálně radost, ale na pocitu, že je člověk sám, nic nezmění.* Je to jistota. Aspoň trochu. Úplná svoboda by nefungovala nikdy. Proto jsou zákony, proto jsou dopravní předpisy. Kdyby lidé mohli cokoliv, málokdo by to přežil. Takže ano, lidé potřebují klece, které je před absolutní svobodou ochrání. Víme to, a proto hledáme ty nejvhodnější, kde sice budeme uvěznění, ale bude se nám to líbit. Ale není už jenom to, že si svobodně tu klec můžeme vybrat, projevem svobody? *Začne přemýšlet nahlas. Svět s absolutní svobodou, kde by nefungovala žádná pravidla, by přinesl akorát tak chaos. Už od mala se všechna pravidla snažila chápat ne jako omezení, ale jako ochranu. I když s pravidly u dvora to není tak lehké vnímat, celkově jí tohle smýšlení dodává většího pocitu svobody. Necítí se pak až tolik svázaná.* Třeba jednou budeš moct. *Doufá, že se mu povede splnit tohle přání a i ty ostatní, o kterých neví. Neví toho o něm moc, ale něco jí napovídá, že to nikdo. Je to jeden z nejuzavřenějších lidí, které zná.* Každý máme nějaká negativa, ty nejsi výjimkou. *Zkonstatuje pobaveně, když přizná, že je příjemné překvapení. Ujistí ho, že bude v pořádku a jenom to potřebuje dostat z hlavy. Má za to, že půjdou a taky je připravena vykročit s tím, že cesta do paláce by jí mohla přivést na jiné myšlenky. Možná potom v komnatě zkusí přijít na něco, co jí rozptýlí. I jí napadlo říct Robynovi, jestli by jí zase nešel učit střílet, ale nechce ho otravovat. Co rozhodně nečekala, je objetí. Nechá se od něj ale zabalit do objetí, ve kterém se cítí bezpečně, které jí zahřeje a i uklidní.* Není to na tebe moc fyzického kontaktu? *Pobavený úsměv se jí vrátí na rty a nic jí nebrání ho opět malinko popíchnout, zatímco se od něj o něco málo odtáhne, aby mu viděla do obličeje.* Ještě jednou díky.

*Pro něj to tak bylo rozhodně. Zvířatům lépe rozuměl. Jejich instinkty mu přišly logičtější než všechny ty emoce, které prožívali lidé. Podle něj to bylo zbytečné. Však on se bez spousty z nich obešel celkem dobře, no ne? Nějak nečekal, že Anais začne filozofovat. Zapomněl, jak umělá být ukecaná, dnes se celkem držela zpátky, ale teď se z ní úvahy valily jako lavina. Kupodivu šlo ale o poměrně moudrá slova. Musel skork změnit svůj dojem o její inteligenci. Ale pak mu došlo, že pokud je chytrá a stejně se rozhodne jít do města sama a bez mobilu, tak je to ještě horší, jelikož ví, že dělá hloupost a stejně ji udělá.* Máme svobodu v tom být nesvobodní, hezky řečeno. *Na tváři mu zůstává onen poloúsměv. Kdy se vlastně s někým takhle normálně bavil? Asi jen s ní, pokud se to vážně tak dá počítat. Doopravdy nebyl výmluvný. Se strážci se bavil jen o práci, a rebely to bylo podobně, ačkoliv tam občas padlo i pár slov mimo téma, ačkoliv od něj jen stroze a neochotně. Nebyl jednoduše vhodný člověk ke konverzaci. Klidně preferoval, aby ho lidé považovali za nerudného a nudného. Měl pak klid.* Pochybuju. *Byl teď sice druhý a vydělával lepší peníze, ale cestování díky kastám bylo stále pro spoustu lidí dost omezené, plus on nepočítal, že strážcem zůstane. U rebelů mu bylo lépe než v paláci. Rozhodně je nepovažoval za svou druhoi rodinu, ale nemusel tam alespoň tolik předstírat.* A já si myslel, že jsem dokonalý. *Utrousí suše, v čem skoro zanikne onen jasný sarkasmus.* Poučíš mě tedy o mých chybách? *Pozvedne obočí. Pro něj to bude aspoň něco na pobavení, jelikož ona ani zdaleka nezná ty nejhorší. Upřímně neví, co jiného dělat s člověkem, kterého chcete utěšit. Napadne ho deka a čaj, ale je fakt, ze to tady nesežene, a tak zkusí prosté objetí. Lehce ji přitom pohladí po zádech a na vteřinu ji schová před světem. Ačkoliv by se u něj neměla cítit bezpečně, dnes jí přeci je a zachránil život, takže možná to na ni přeci jen bude mít nějaký účinek.* Téměř to nemůžu snést. *Protočí lehce očima, ale pro jistotu ji k sobě přitáhne ještě blíž, kdyby to náhodou vzala vážně. Zapomněl, že je vlastně celkem dobrý pocit, když na vás někdo spoléhá. Když se však odtahuje nyní, nechá ji. Zamyšleně si prohlédne její tvář. Už nepůsobí tak vyplašeně. Naopak. Upírá na něj ty průzračné oči pro jednou znovu otevřeně a důvěřivě. Dokázal si vzpomenout, že když se na něj naposledy takhle dívaly podobné kukadla, tak měl dojem, že tu důvěru zklamal.* /Přestaň ze mě dělat hrdinu, maličká./ *Je v perfektní pozici na to, aby se sklonil a políbil ji. Místo toho ji pustí.* Hmm. *Odpovídá jen po svém.* Měli bychom jít. *Teplota dost rychle klesala a ještě mu tu začne klepat zuby. Už ani neprotestuje ohledně toho, že ji doprovodí až do paláce.*

Takhle se to dá taky říct. *Pokýve hlavou, i když jeho formulace - jak je u něj očividně vždycky zvykem - zní daleko pesimističtěji, než ta její. Netuší, proč by se mu nemohl splnit sen a nemohl by cestovat. Měla za to, že pracovat jako strážce jedna z nejoceňovanějších prací v téhle zemi. Jak slovně od královské rodiny, tak i peněžitě. Ale hned jí napadne, že má třeba někoho, o koho se díky tomu stará a koho nemůže opustit. I když působí takhle uzavřeně a i nerudně, nepochybuje o tom, že by mohl být člověk, kterému se otevřel a na kterém mu záleží.* I tak se to může podařit. *Namítne ale i tak, protože i přes jeho přístup, tak svůj optimismus nedokáže vypnout.* No.. Sice jo, můžeš být díky svýmu přístupu příjemně překvapený z lidí a ze života, ale zároveň tě to obírá o radost. Z obyčejných běžných věcí. Za vším hledáš to nejhorší, snažíš se to nejhorší vyšťourat, abys byl spokojený a mohl si říct, žes měl pravdu. Ale i tak je všechno přibarvený na ještě temnější černou díky tomu, jak se díváš na svět. Bílou vidíš jako šedou. To dobré vidíš kvůli chybám jako obyčejné. A to obyčejné jako špatné. Špatné jako nejhorší. *Takhle nějak pochopila, že se dívá na svět. A vlastně.... je jí ho kvůli tomu líto. Jak takhle může být někdy šťastný?* Kdy naposledy ses cítil doopravdy šťastný? *Zeptá se ho, aby si potvrdila, že její domněnka je správná.* Naa... hlavní cestu nebo do paláce? *Ráda by dopředu počítala s tím, kde se rozloučí. Pak se ale po jeho boku vydá pláží, kam jí vede.*

Jo, to může. *Pokrčí lhostejně rameny. Kdyby si zvolik jiný život. Kdyby chtěl. Jenže jemu to vlastně bylo celkem jedno. Jen měl rád svůj klid. A u rebelů se cítil nejlépe právě protože tak byla stejně odtažitá většina lidí a zároveň se tam na vraždu pohlíželo jako na něco přijatelného. Asi by tím nikoho nepřekvapil, ačkoliv se tím ani tam nijak nechlubí. Bylo fajn tolik nepředstírat. I jeho to už unavovalo a to byl zvyklý. Její neutuchající optimismus přestává být zábavný a stává se pomalu ale jistě otravným, což naznačuje i prohlubující se zamračení.* Od dětství nikdy. *Odpoví jí dost chladně.* Ale někteří nedostávájí štěstí naservírováno. Ti chlápci, co jsme je potkali? Někteří vyrůstají v podobném prostředí, a pokud nezačnou předpokládat nejhorší a nebudou se chtít naučit přežít, ačkoliv je "malá šance, že se takhle budou muset bránit", tak nepřežijou. A ne každý je optimista. Možná by ti neuškodilo přestat pohrdat tím, jak někdo vidí svět, a pokusit se spíš pokusit pochopit proč. Anebo to aspoň TIŠE akceptovat. *Dopoví. Nemusí zvyšovat hlas. Z jeho tónu každý rychle pochopí, že jeho nálada je na bodu mrazu. Najednou nedokáže pochopit, proč si vůbec pomyslel, že je roztomilá, anebo ji chránil. Měl ji nechat, ať ji případně pobodají a pohodí někde do škarpy, třeba by si z toho vzala ponaučení. Tentokrát ji už dost ochotně pustí. Zadupe vlastní pitomou slabost. Občas měl dojem, že byla jiná. A vzápětí byla stejně povrchní jako ostatní.* Do paláce. Jinak se ti cestou ještě podaří zabít. *Odvrátí od ní pohled. A upřímně ho k ní nestočí už zbytek cesty na hlavní cestu. Ani v taxíku, který se mu povede chytit, aby cesta uběhla rychleji a on se jí dřív zbavil. Až u paláce jí věnuje jeden jediný nečitelný pohled.* Tak asi dobrou noc. *Řekne pak jen a jde si po svých. Vážně nechápe, jak se jeho poklidný večer mohl takhle zvrtnout. Ta holka mu pila krev. Ale stejně ji doprovodil, že? Asi byla naivita a idiocie nakažlivá.*

To je mi líto. *Stáhne obočí, když slyší, že od dětství nebyl nikdy šťastný. Přijde jí, že je to jedna z nejsmutnějších věcí, které kdy slyšela a je jí ho líto. Je otázkou, jestli je to způsobeno jeho vlastním pohledem na svět a nebo tím, že mu život opravdu házel klacky pod nohy. Tipuje, že to bude kombinace obojího. Život k němu nebyl nijak milosrdný a to ovlivnilo to, jak ho on teď vnímá a proč se na něj nedokáže dívat pozitivně. Překvapeně na něj zírá, když se do ní pustí kvůli jejímu pohledu na svět a ještě jí připomene ty dva chlápky. Nad tou vzpomínkou se znovu roztřese.* Ne, počkej. Promiň. Omlouvám se, takhle jsem to nemyslela. Já rozhodně nepohrdám tím, jak vidíš svět. Snažím se to pochopit. Jenom je to těžší, když ty sám mi to vysvětlit nechceš. A já se ti snažila zase vysvětlit svůj pohled na svět. Neměl to být podnět k hádce. *Vysype ze sebe rychle omluvným tónem. Je jí líto, že to vzal hned jako útok. I když to o něm taky hodně prozrazuje. Vydá se potichu za ním a sleduje hlavně zemi pod sebou a své nohy. Jen periferně sleduje jeho, aby věděla, kam jde. Mrzí jí, že ho naštvala, když měl dneska vcelku dobrou náladu. Nechtěla vyvolat hádku, nikdy nebyla člověk, co by si v nich liboval, spíše se jim snažila předcházet. A vše, co dneska řekla, bylo myšleno dobře, ne špatně, uštěpačně nebo rýpavě. Do paláce dojdou ani neví jak, byla cestou až moc zabraná ve svých myšlenkách.* Dobrou noc. *Popřeje mu a mírně povytáhne koutky rtů, než se rychle rozejde směrem, kde je její komnata, do které hned zapadne.*

*Miluje malování a vzhledem k tomu, že práci má hotovou a tím pádem i celé volné odpoledne, rozhodne se vydat ven. Vždycky jí fascinovalo moře a není pro ní problém přenášet veškeré věci, které pro malování potřebuje. Vzala si stojan, plátno a paletu barev se všemi různými štětci a vydala se ven. K pláži dojela autem a když objevila skvělé tiché místečko, rozložila si na něm rychle svůj přenosný ateliér. Dlouhé blonďaté vlasy má smotané ve dvou volných copech, aby se jí tolik nemotaly v očích, ale několik pramínků se z nich uvolnilo, takže jí stejně občas zacloní výhled na bílé plátno. Na sobě má bílé tílko a džínové šortky, na kterých je vidět, že v tomto oblečení už malovala, protože jsou na nich skvrny od barvy. Nejdřív si plátno trochu rozvrhne tužkou a pak začne používat i barvy a pokouší se co nejlépe zachytit místo před sebou a k tomu i něco málo dodat, aby to působilo jako ráj na zemi. Skvrny na oblečení samozřejmě přibydou a několik se jich usídlí i na jejich rukou. Ani obličej nebyl ušetřen a jedna modrá skvrna se jí objeví na tváři. Je to pro ní typické, ani to pořádně nevnímá a pokračuje dál v malování.*

*Len pred pár hodinami priletel s Maeve do illejského Midstonu. Pravdupovediac, väčši rozruch, ako to, že cestoval so svojou mladšou sestrou, urobilo skôr to, že ho doprevádzal jeho najlepší "kamarát". Len štyri osoby na svete vedia, že záhadný Edgar Beenhouwer nie je Connorov najlepší kamarát, jeho tajná láska, snúbenec, ale terapeut, ktorý ho dostáva z tých horších chvíľ späť do reality. No i tak jeho spoločnosť v súkromnom lietadle rodiny Martens určite vyvolá vlnu klebiet o tom, že kedy dve holubičky konečne spoločne a v ruka v ruke prídu až k svadobnému oltáru. Svoju neeistujúcu lásku a svoju sestru však nechal samých odísť do paláca, pretože on sám tam nemal v pláne ísť. Práve mu v žilách prúdila energia. Žhavá. Nepokojná. Uberajúca možnosť sa sústrediť. Preto so sľúbom sestre, že sa nezapletie do žiadnych problémov,  sa vybral do mesta. Maeve sa netreba čudovať. Veď len nedávno odišiel na potulky Amsterdamom a o deň neskôr na titulných stranách novín písalo o tom, že holandský stratenec ukázal celému svetu svojho malého Connora, preháňajúc sa po hlavných uliciach úplne nahý a na motorke. A vysvetlenie? Nejako stratil svoje oblečenie. Možno aj preto ho centrum nezaujímalo. Bolo tam príliš veľa ľudí, čo sa rovná priveľa potenciálnych zdrojov nebezpečstva a titulkov v illejských novinách. Preto sa vybral na pláž. Pokojnú a dúfa, že aj opustenú. Kráča bosý, s teniskami v ruke, len v čiernom tričku a džínoch modrej farby. Páči sa mu, že môže cítiť piesok pod svojimi nohami a zároveň je to aj level obnažovania, za ktorý ho nikto neodsúdi. Aspoň v to dúfa. Okolo krku mu vidí fofoaparát. Miluje fotenie. To, že môže zachytiť nejaký okamih na film a pozrieť sa naň, keď skončí s procesom vyvolávania v čiernej komore.  Nevie, čo sa dnes stane jeho múzou. Nápady sa k nemu vždy prikradnú nečakane. Stačí len pootočiť hlavou, zazrieť niečo zaujímavé a bum... z ničoho nič sa zjaví inšpirácia. A tak je to aj teraz. V jeden moment sa díva na to, ako more a obloha farbou v podstate splývajú v jedno a v ďalšom ako otáča hlavu, všimne si nejaké dievča s maliarskym stojanom, úplne ponorené do toho, čo práve robí. Zastane, dívajúc sa na ňu. Možno až trochu unesene. Bez premýšľania do obidvoch rúk vezme foťák a odfotí ju. Nie je to jeden záber, ale hneď viacero. Nepribližuje sa k nej, pretože sa mu páči tá vzdialenosť a istá odťažitosť, ktorá sa potom bude dať z tej fotky vycítiť.  Párkrát sa ozve cvakanie a až potom ten foťák, zas nechá dopadnúť na jeho hruď. Ale potom si niečo uvedomí.* /Koľko ľudí sa len tak bežne prechádza po pláži a rozhodne sa fotiť úplne neznámeho človeka bez toho, aby mu to dovolil?/ *Tá otázka zrazu naplní celú myseľ a z ničoho nič ho popadne popud jej to ísť všetko vysvetliť, takže prekoná tú vzdialenosť, čo medzi nimi zostávala a a s neistým poloúsmevom sa zjaví vedľa nie.* Nie je to, ako to vyzerá. Nie som žiadny stalker, ani paparazzi, hoci ich určite musíš mať rozhodne veľa, ale ja nie som nič podobné. Len vyzeráš byť ako z iného sveta. *Oznámi jej namiesto pozdravu, pri čom sa nervózne poškrabe na koreni nosa a pokračuje ďalej, pretože je mu jasné, že ten komentár to asi veľmi nezlepšil.* Ale myslím to v dobrom! Ako by to maľovanie naplnilo celý tvoj svet a ty by si v ňom zmizla. *Vysvetlí, dúfajúc, že po ňom nebude chcieť, aby tie fotky zmazala. Bola by to škoda.*

*Je ponořená do toho, co dělá, ale i tak nedokáže zapomenout na to, kým je a co to s sebou přináší. Být korunní princezna má jednoduše spoustu nevýhod. Proto je zvyklá dávat pozor na to, kdo se pohybuje okolo ní. Obzvláště, když spatří někoho s foťákem. Nejednou byla na titulní stránce nějakých novin. Rozhodně méně často jak její dvě sestry a daleko více reprezentativně. Rychle si uvědomí, že malování na pláži není něco, za co by se měla stydět a dál se věnuje své činnosti. Teď se Selekcí mají novináři daleko více věcí, o kterých psát hlavní články. Během pár vteřin na fotografa úplně zapomene a soustředí se na zakreslení palmy na pláži v dobrém poměru vzhledem k ostatním věcem na plátně. Aspoň tedy do doby, než se dotyčný fotograf objeví vedle ní. Nechá ruku dotáhnout poslední tah než se na něj podívá a lehce nadzvedne obočí, když sjede pohledem jeho tvář a dojde jí, kdo to je. Momentálně asi největší výzva, jakou jí do života osud připravil - její snoubenec.* To je pochvala nebo urážka? *Přimhouří lehce oči, když slyší, že vypadá jako z jiného světa. Buď může vypadat jako hezký ufon a nebo hnusná zrůda - mezi tím je velký rozdíl.* Můžu tu fotku vidět? *Kývne hlavou nakonec s menším úsměvem k jeho foťáku. Ráda by viděla, jak ta fotka vypadá, prozradí to hodně o tom, jestli fotit doopravdy umí nebo to dělá, protože nemá nic jiného na práci.*

*Zisťovať si niečo o svojej snúbenici? Na čo by to bolo dobré? Aj tak zničí Elke život už len tým, že ich chcú ich rodičia zasnúbiť. To, že má isté problémy, je utajené z nejakého dôvodu. Je si istý, že ak by belgický kráľovský pár vedel, čo je v skutočnosti zač, tak by mu neponúkali ich drahú dcérenku naservírovanú, ako na striebornom tanieri. A potom je tu ešte Maeve. Maeve, ktorá jej môže urobiť zo života peklo. Rovnako, ako to urobila všetkým, čo si naňho dovolili položiť ruku viac než raz. On bol jej hračka a ona zas jeho. Preto netuší, že sa na pláži rozhodol odfotiť svoju snúbenicu a že zo všetkých bytostí, čo sa prechádzajú po tejto zemeguli, narazil práve na Elke. Každopádne... nechce vyzerať ako nejaký divný stalker, čo si na pláž prišiel nafotiť svoju korisť pred tým, ako si jej fotky rozvešia po stenách svojho špinavého bytu, takže príde k nej a rozhodne sa svoj popud vysvetliť. Nevie, či dotyčná na neho bude kričať alebo mu foťák rovno zničí.* /To by robiť nemusela. Na pamätovej karte je to toho oveľa viac ako len ona./ *Po jej otázke chvíľu mlčí, zvažujúc, ako to vôbec mohla myslieť, pretože aj jasné otázky, majú vždy veľa možných vysvetlení, nie?* Urážka? *Nad tým rýchlo pokrúti blonďatovou hlavou, čo trochu rozhádže jeho vlasy a tie začnú pripomínať vlnité hniezdo.* Vôbec. Vždy fotím niečo, čo ma zaujme. Niečo, čo je niečím iné. Nemusí to byť ani na prvý pohľad príťažlivé, krásne alebo esteticky priateľné pre iných ľudí. *Vypadne z neho, ale až potom mu dôjde, ako si to dievča vôbec vysvetlí. Že ona nie je na prvý pohľad príťažlivá, krásna alebo esteticky priateľná pre iných ľudí.* Ale to samozrejme nesúvisí s tebou. Skôr som to myslel tak, že som ťa nechcel fotiť kvôli tvojej peknej tváričke, ale kvôli tej emócii, čo bola vtedy v tvojej tvári. Že si tam bola len ty a niečo, čo maľuješ.*Dodá nakoniec s náznakom úsmevu, dúfajúc, že ho zaživa nepochová pod pieskové duny. Jej požiadavka ho nezaskočí. Je jasné, že chce vidieť fotku, na ktorej zachytená. Preto si zas vezme foťák, zapne displej a stláča niekoľko tlačidiel, dokým nájde tú jej. Svetlo i scéna by podľa jeho názoru mohli byť lepšie, ale on vždy na všetkom, čo spraví vidí chyby. Potom si foťák z krku zvesí a podá jej ho.* Môžeš sa sama pozrieť. *Dúfa, že to teraz jeho drahocenný foťák neskončí na zemi a nepremení sa na kopu bezcenného šrotu. Možno mal odtiaľ vytiahnuť aspoň grafickú kartu.* Fotím čiernobielo. *To, že to má naznačovať jeho pohľad na svet, jej zas vysvetšovať nejde.* Potom sa mi tie fotky zdajú hodnotnejšie. I keď občas sú tie najkvalitnejšie zábery zo starého fotoaparátu a zachytené na film, ale ten tu zatiaľ so sebou nemám. *Vždy, keď je nervózny, má sklon priveľa rozrpávať o veciach, ktoré asi nikoho nezaujímajú.  *A potom pohľadom zablúdi k jej maľbe.* A čo to vlastne maľuješ? *Pýta sa jej, pri čom sa jej postaví za rameno, dívajúc sa na náčrt niečoho, z čoho sa má neskôr vykľuť maľba.*

*Nadzvedne obočí, když dotyčný začne vrtět hlavou jako nějaký pes, kterého páníček zrovna vykoupal a on se mu chce pomstít podobně nedobrovolnou sprškou. Ale musí uznat, že je vcelku roztomilé, jak se do toho zamotává čím dál tím víc, čím se snaží to vysvětlit. Už se ani nemá v plánu urazit, když to vyzní jakože je nepřitažlivá, ošklivá a esteticky naprosto nepřijatelná. Snaží se v sobě zadržet smích, který se dere na povrch, ale zvládne s ním bojovat jenom chvilku, během které se jí roztřesou ramena, rty má pevně stisknuté u sebe a pomalu z nedostatku vzduchu rudne, a pak prostě vyprskne.* Promiň. *Potřese rychle hlavou tentokrát ona, u čehož se jí ještě více rozpadne jeden cop a snaží se dostat smích pod kontrolu. To, co řekne dál, dává konečně smysl. Zachycenou emoci chápe, snaží se o to samé, akorát na plátně.* No... Děkuji a to s tou pěknou tvářičkou beru jako kompliment a cítím se polichocena. *Mrkne na něj a pak už přesune pohled k foťáku, kde vidí fotku.* Víc pak vynikne emoce. U lidí a tak to chápu, kdybys fotil přírodu, bylo by to... smutný. *Zamumlá, když si prohlídne pár fotek, na kterých je ona a u toho se překvapeně usměje.* Vypadá to skvěle. Je.. je nějaká šance, že bych jí mohla dostat vytištěnou? *Zeptá se ho, když mu foťák opatrně vrací, aby ho nijak nerozbila nebo něco nezmáčkla.* Má to být tohle místo, ale trochu poupravený na pohádkovej ráj. Ale takovej skutečnej, bez víl a tak... Prostě něco, co by teoreticky mohlo být i někdy skutečný. *Vysvětlí svojí malbu.* Takže... focení? Máš i nějaký další koníčky, snoubenče? *Nadzvedne obočí a podívá se z plátna zpátky na něj.* Jsem Elke. *Upřesní, pokud mu to ještě nedošlo. Vypadalo to, že jí nepoznal.*

*Vysvetliť niekomu, čo má jeho fotka znamenať alebo čo v nich vlastne hľadá, ho stojí vždy veľa síl. Hlavne keď väčšina ľudí nevníma svet, ako on. To mu aspoň Edgar tvrdí pri každom z ich stretnutí. že nie všetko je len čierne alebo biele, ale ľudské emócie sú stvorené z obrovského množstva. Neexistuje len nenávisť a láska. No on to tak nevidí, takže z toho dôvodu zo svojich fotiek vymazal farbu a fotí všetko tak, ako to vidí on. Napríklad na jej fotke sa nachádza viac svetlých tónov. Ale túto prednášku jej dávať nemieni. Namiesto toho sa pokúša vysvetliť, prečo ju chcel odfotiť a čo ho na nej zaujalo. Občas uprie pohľad k jej tvári, uvažujúc nad tým, či sa náhodou nedusí.* Si v poriadku? *Pýta sa jej, pri čom nakloní hlavu do boku a natiahne ruku k jej chrbtu, pripravený predviesť amatérsku záchranu života zloženú z buchnátov po chrbte. Celú si ju premeria, ako by na nej skúšal nájsť nejaké smrteľné zranenie. /Vieš vôbec, čo máš spraviť, ak by potrebovala prvá pomoc?/ *V mysli sa mu už vyobrazí horový scenár, ako tu dievča pred umrie. Čo ak sa udusí pieskom, ktorého sa stihla nahltať pred tým, ako sem vôbec prišiel? A čo urobí s jej telom? Bude musieť zavolať políciu? Odsúdia ho na doživotie a bude musieť znášať návštevy jej rodiny, ktorá ho obviní z toho, že jej vraždu v skutočnosti plánoval od začiatku?* /A dôkazom budú fotky.../ *Tým si vlastne úplne sám zatlčie posledný klinec do rakvy, ktorú práve skonštruovala jeho myseľ. A potom sa rozosmeje. Jemu zo srdca odrazu padá obrovský kameň. To znamená, že po zvyšok dní sa bude musieť vo väzení prechádzať v oranžovej kombinéze a zdieľať sprchy s masovými vrahmi. Možno by z neho mohol byť komik roka? Niečo na tom, ako sa smeje, prinúti aj jeho pery sa skrútiť do širokého úsmevu, ktorý mu rozžiari tvár. Nie nadarmo sa hovorí, že smiech je nákazlivý. Pripadá mu okúzľujúca. Naozaj ako nejaké stvorenie z iného sveta. Možno nejaká grécka bohyňa umenia? * /Athena./  *A potom mu hneď napadne, že by bolo zaujímavé, ak by sa navliekla do gréckeho tóga a potom by ju sem prišiel odfotiť znova. Tú myšlienku však veľmi rýchlo vypustí a sústredí sa radšej na ich rozhovor.* Inak by to ani myslené nebolo. Máš príliš symetrické črty tváre a pekne formovanú postavu na to, aby ťa niekto mohol nazvať odpudivou. *Oboznámi ju, čo jeho kompliment len posunie do inej oblasti a keď poznamená, že fotiť prírodu by nestálo za nič, tak zas zanietene pokrúti hlavou.* Omyl. Aj príroda môže byť zaujímavá, len ju človek musí zachytiť z toho správneho uhla. *Namietne a potom ju nechá si prehliadnuť fotky, pri čom ju po očku sleduje, či sa nerozhodne predsa len jeho foťák zničiť alebo fotky vymazať.* Naozaj ich chceš? *Prekvapene nadvihne obočie. Až tak, ako by mu išlo odletieť z tváre. Jeho fotky sa páčili len jeho Maeve. Otec mu zvykol povedať, že budúca hlava Holandska by sa na také blbosti sústrediť nemala.* Teda... ak sa mi nebojíš dať adresu, na ktoré by som ti ich poslal, tak nemám problém. Ale môžem ťa ubezpečiť, že nie som seriový vrah alebo upír, čo by ti v noci prišiel vysať všetku krk zo žíl. *Oznámi jej vážne, pri čom mu tichý hlások v jeho hlave pripomenie, že presne to by tvrdil aj seriový vrah a aj upír.* A ak mi sľúbiš, že by som ťa mohol odfotiť znova. *Vypadne to z neho skôr, ako si to stihne premyslieť, takže sa nervózne zhúpne na pätách a sklopí pohľad k zemi.* Mám totižto istú predstavu. Pokojne by to zas mohlo byť na pláži. Len ty bez šiat a biela plachta. *Nevie, akým spôsobom by ju prehovoril k tomu, aby zhodila zbytok oblečenia, ale určite by sa na tom nejako dalo dohodnúť. Jeho aktuálna posadnutosť starovekým Gréckom by odrazu nabrala realistické kontúry.  A potom sa od nej fotiek dostanú k jej maľbe. Chvíľu sa bez slova díva na jej maľbu, predstavujúc si, ako postupne tie ilustrácie ožívajú a primiešavajú sa k nim farby.* Tak to iste bude krásne. A myslím, že by nevadilo, ak by tam boli víly. Či chováš voči nim odpor a vyhostila si ich z rozprávkovej ríše? *V tom prípade by sa ich musel zastať. Sám sa veľakráť cítil ako vyhnanec na okraji spoločnosti. Imaginárne víly by nemali zdieľať jeho pocity. Už-už jej chce povedať o svojej posadnutosti mechanikou, ale zarazí sa na poslednom slove jej vety. Vytreští oči ako ryba, keď sa zahákne rybárovi na háčik a je jej jasné, že nastala jej posledná chvíľa. O krok ustúpi.* Elke akože tá belgická princezná? *Uistí sa, či to dobre pochopil.* /Možno je to omyl a nie je to ona./ *Mal v pláne sa jej vyhýbať a minimálne dvakrát s Edgarom prebrať, ako by sa k nej mal správať pri ich prvom stretnutí. Neznáša, ak ho niekto hodí do vody bez poriadnej šance sa pripraviť. Začne sa topiť. Prehrabne si vlasy, ktoré už pripomínajú divokú džungľu.* Tak to je úžasné, že sa stretávame. Naozaj úžasné. *Pokýve nad tým hlavou, pri čom mu je jasné, že priveľa krát použil slovo úžasné a jej teraz dôjde, že to tak nemyslel. Odtrhne od nej pohľad a radšej sa díva na palmu, ktorá stojí kúsok od nich. Odrazu je oveľa zaujímavejšia ako belgická princezná. No vedľa nej stojí niečo, čo ho z tejto trápnej situácie možno vyslobodí. Plážový bar.* Čo by si povedala na pozvanie na drink? *Pýta sa jej, pri čom k nej zas stočí pohľad modrých očí. Bola by to šanca, ako by sa mohli spoznať a on by zistil, komu vlastne ide zničiť život.*

*Nedokáže se nesmát. Působí tak hrozně rozkošně a vtipně s tím, jak se snaží vše uvést na pravou míru a místo toho se do toho zamotává ještě více a vytváří daleko více potencionálních urážek, po kterých by mu mohla říct, ať se ztratí, urazit se a nikdy s ním dál nepromluvit, kdyby byla mrcha. A kdyby byla ještě větší, ještě by z něj udělala debila na sociálních sítích a bulváru. Naštěstí sama sebe považuje za vcelku dobrou osobu a nic z toho nechce udělat. Prostě jí jenom pobavil a vlastně jí i zlepšil náladu. Když se jí zeptá, jestli je v pořádku, rychle přikývne a naposledy se pokusí smích spolknout, což se jí ale nepovede, a tak mu dá volný průchod. Je ráda, že po jejím výbuchu smíchu se neurazí on a neodejde od ní s tím, že nemá žádné vychování. Místo toho se sám usměje, takže doufá, že to bere dobře a třeba pobavila trochu i ona jeho. Po doplnění komplimentu její tváře a těla si skousne spodní ret a očima lehce uhne k zemi. Zároveň si musí ale připomenout, že jí takhle podlézalo už tolik lidí a tolikrát se spálila.... Ale tohle je její snoubenec, někdo, s kým má strávit zbytek života a zvládnout s ním. Třeba tohle znamená, že si rozumí a nebude to tak hrozné, jak si zprvu myslela. U něj nemusí být až tak opatrná. Není někdo, kdo by měl málo peněz a nízké postavení, a tak potřeboval využít jí. Možná si může dovolit naivně ten kompliment přijmout a aspoň na chvíli se s někým bavit přátelsky.* Tak děkuju. Asi..? *Nedokáže to nakonec pozvednout do otázky. Prohlédne si fotky, které nafotil a musí uznat, že jsou nádherné. Nedokáže si ale představit černobílou fotografii přírody bez toho, aniž by působila smutně, nebo rovnou depresivně.* Ale stejně... Ty barvy jsou nádherné, všechny ty odstíny.. Nepřijde ti škoda o ně lidi ochudit? Kdyby všechno mělo být černobílé, tak by to tak bylo. Takhle nám příroda dala barvy, abysme si je užívali. *Vyjádří opatrně svůj názor. Ona malovala jedině barevně. Míchání barev jí fascinovalo.* Jasně, že jo. Jinak bych se neptala. *Rychle přikývne, protože tu fotku by doopravdy chtěla.* Dejme tomu, že se nebojím, ale pořádně zamknu, aby ses tam nedostal jako sériový vrah. Jako upír bys stejně musel počkat na moje pozvání, ne? Takže budu v cajku. *Zazubí se na něj. Jeho podmínka jí ale překvapí.* Ty bys mě chtěl vyfotit znova? *Zeptá se překvapeně a vlastně i trochu potěšeně, jeho fotky jsou nádherné, to už zjistila.* Bez šat a s bílou plachtou? Ujasněme si, že nahý fotky nepodporuju. Takže nějaký přiblížení tvýho nápadu? *Zeptá se ostražitě. Nahá se nikdy nevyfotila a ani to neplánuje udělat. Jako korunní princezna musí svou zemi reprezentovat. Nahé blbinky si můžou užívat její sestry a že toho také dost často rády využívají.* Spíš mám radši snění, které je reálné. Pak nepřijde frustrace z toho, že se tvoje sny nikdy nesplní. Takže fantasy bytosti moc nepodporuju. Ve filmech to ještě jde, ale v umění... nic pro mě. *Pokrčí rameny. Pak už mu prozradí, kdo je, protože měla pocit, že jí doopravdy nepoznal, když se předtím ptal na její adresu, která je momentálně samozřejmě ve zdejším paláci. Nahlas polkne, když vidí jeho reakci a sklopí pohled, když od ní ustoupí.* /Tak nic.../ *Pochopí, že tohle přátelské setkání bylo takovéhle nejspíš proto, že nevěděl, kdo je a úderem reality se to rozplyne přesně jako Popelčiny šaty s úderem půlnoci.* Ano, jakože ta belgická princezna, kterou si máš vzít za manželku. *Přikývne a radši přesune pohled na plátno a soustředí se na vymýšlení toho, co tam domaluje jako další. Tím mu nechá dost času, aby to zpracoval.* Jo, úžasný. *Špitne v reakci na jeho slova.* /Takže ze zasnoubení nadšenej neni... Skvělý./ *Jenže ona to bere všechno jako výzvu. Osud jí přihrál do života tohohle snoubence a ona osud vidí jako panáčka ve své hlavě, který dělá všechno pro to, aby se jí mohl vysmát. Ona zase dělá všechno pro to, aby k tomu neměl příležitost a vysmála se ona jemu. Takže tuhle výzvu přijme a nehodlá se vzdát. To je taky důvod toho, proč na jeho pozvání nakonec přikývne.* Tak dobře. *Pousměje se.* Jenom si sbalim věci a hodim je do auta. *Složí si stojan a opatrně vezme paletu a plátno, aby nic nezašpinila a obraz nezničila a donese všechno k autu, které stojí kousíček od místa, kde malovala. Všechno naskládá do kufru se stejnou opatrností a pak se vrátí k němu. Normálně by zkontrolovala ještě, jestli není nějak hodně špinavá od barev, ale na to teď zapomene a vůbec si to neuvědomí.* Co nejradši piješ? *Zajímá se, když se k němu vrátí.* Mimochodem.... Tu adresu budeš chtít pořád nadiktovat a nebo adresu místního paláce zvládneš? *Zeptá se dál s pobaveným úsměvem na rtech.*

*Zhúpne sa na pätách po jej otázke, premýšľajúc, nad tým, ako jej vysvetliť to, z akého dôvodu vlastne fotí svet bez farieb. Skúsne si vnútro líca. Ako jej vysvetliť bez toho, aby ho podozrievala, že sa za tým skrýva niečo viac? Potlačí povzdych, ale nakoniec z neho vypadne nejaká okresaná úprava toho, ako vníma svet okolo seba.* Občas sa mi zdá, že svet vidím len v dvoch ostrých protipóloch. V bielej a čiernej. Možno ešte odtieňoch šedej, ale sú vždy nevýrazné a nedôležité. Zvyčajne kvôli tomu, že intenzita čiernej a bielej ich úplne prekričia. A tak chcem ostatným ukázať len svoj uhol pohľadu. /Nie každý mal to šťastie, aby sa na svet mohol spoznať toľko farieb, ako ty./ *Pomyslí si trochu trudomyseľne, ale keďže nechce, aby sa z tohto ich krátkeho rozhovoru stala hlboká, filozofická debata, tak to už viac nekomentuje a nechá ju si urobiť z toho záver, aký sama uzná za vhodné. Kútiky úst roztiahne do pobaveného úsmevu.* Myslíš, že by dvere zadržali seriového vraha? Vo filmoch väčšinou mávajú sekerami a tak. *Pokrčí nad tým ramenami, ako by o nič nešlo. Je pravdou, že priveľa hororov nevidel, pretože jeho myseľ sa s ním rada hrala. Po nociach potom jeho pravidelné nočné mory nabrali oveľa živšie kontúry, takže sa im radšej vyhýba. No i on - antifanúšik horrov pozná klišé s maskou na tváre a naostrenou sekerou.* A záleží na to, aký upír. Ak si vezmeš Edwarda z Twilightu, tak ten po nociach sledoval Bellu, pri tom ako spí. I bez pozvania. *Dokončí tým tak svoj výklad o tom, prečo je v skutočnosti v nebezpečí, čím teóriu, že je v skutočnosti čudák, stalker a človek pripravený ju po kúskoch naložiť do kufra svojho džípu asi dvakrát nevyvráti. Ale potom už jeho sústredenie uteká iným smerom. V očiach sa mu zjaví lesk, pretože už si vie jasne predstaviť, ako by ďalšia séria fotiek vyzerala. Odčíta z jej výrazu, že z jeho návrhu nie je dvakrát nadšená. Kúsok sa pousmeje, prebehnúc ju pohľadom. Ako jej vysvetliť, že je schopný sa pre niečo nadchnúť v priebehu pár sekúnd?* Pripomínaš mi Athenu, grécku bohyňu múdrosti a umenia. Gréci sa väčšinou premávali zahalený v tógach, ale predpokladám, že niečo také tvoj šatník neobsahuje, ale dalo by sa to celkom ľahko nahradiť obyčajnou bielou plachtou. Už len správna voľba prostredia a tie fotky by nabrali celkom nové rozmery. *Zas sa vráti k jej očiam.* A nemusíš byť predo mnou nahá. A ani na tých záberoch. Prípadne, ak sa ti nebudú páčiť, pokojne ti všetky dám. *Oznámi jej a odtiaľ sa presunú k rozoberaniu toho, čo maľuje. Prikývne. Pre neho je občas náročné určiť, čo je reálne a čo zas nie. Občas si dokonca nepripadá byť sám sebou, len ako človiečik prebývajúci v jeho hlave, sledujúci pred sebou sled udalostí, ktoré ani nemôže ovplyvniť.* Vieš že, ale všetko, čo dnes vidíme okolo seba, bolo len šialenou predstavou niekoho, koho ostatní označovali za blázna? *Ukáže k svojmu foťáku.* Napríklad kedysi ľudia neverili, že jediný spôsob, ako zachytiť hodnotný moment je namaľovať ho, ale potom niekto zas prišiel s fotografiou a niekto ďalší s filmom. Predstavy sa stali realitou. *Pokrčí nad tým ramenami.* A lietajúcich čarodejníkov na metlách, elfov tancujúcich v lese na hudbu flauty a kentaurov som tým nemyslel. *Dodá, ale od bezpečnej témy o ich pohľadoch na svet sa presunú k šokujúcej informácii. Chcel sa jej vyhýbať, ale namiesto toho za ňou prišiel úplne sám. Irónia osudu.. Odrazu ho zaujíma všetko, čo sa dá nájsť v ich okolí. Hlavne špičky jeho topánok. Počuje z jej tónu, že ju jeho reakcia dvakrát nepotešila. Ako jej vysvetliť niečo, čo nemá ako pochopiť?* Neber to, prosím, tak, že si pre mňa nočnou morou alebo si myslím, že toto všetko je jedna veľká katastrofa. *Odváži sa k nej zdvihnúť pohľad.* Len... *A z jeho úst ďalšie slová už nevýjdu, len tichý povzdych. Nemôže jej povedať o tom, že je z istej časti pokazený. Nemôže jej povedať, že jeho láskou je jeho nevlastná sestra.* /A presne kvôli tomu ťa bude nenávidieť. Len si stačí počkať./ *Topí sa v klamstvách, hoci ich sám nenávidí a najradšej by sa im vyhol. Namiesto ďalšieho vysvetľovania ju pozve na pohárik. Len prikývne, keď si Elke začne baliť všetky maliarske potreby a on sa medzitým zadíva na morskú hladinu. Mohol by byť jeho život ešte väčší vtip? No z podobných úvah ho preberie jej hlas. Trochu sebou mykne, ale už jej venuje pozornosť.* Hm, také tie sladké cocktaily ružovej farby s dáždníčkami. Najlepšie bez alkoholu. *Odvetí na jej otázku a snaží sa to urobiť vážne, ale prezradia ho trasúce sa kútiky úst.* Úprimne? Nevadia mi ani panáky, víno a ani tie farerbné serepetičky, ktoré pocuckávate väčšinou vy. *Edgar by mu teraz pripomenul, že ľudia s jeho diagnózou majú sklon si vytvoriť na alholické drinky záviloslosť. Našťastie tu ale teraz žiadny terapeut nie je a tak mu nemôže zabrániť v tom, aby pil. Medzitým vykročí smerom k baru, z ktorého sa ozýva aj južanská hudba.* Myslím, že tam trafím. Ale ak by bol zajtra holandský princ nezvestný, tak to, prosím, povieš, že ma majú prísť hľadať na pláž? Ak sa nestanem obedom pre ryby, tak budem čakať pri tomto bare. *Rukou mávne k slamennej streche baru, pri ktorom sú za niekoľko sekúnd. Prejde až k barovému pultu.* Pre mňa jedného Jacka Danielsa a pre ňu čokoľvek, čo bude chcieť. *Povie barmanovi, pri čom sa chrbtom oprie o pult a natočí sa tak, aby mal na Elke lepší výhľad.* Ty si chcela to zasnúbenie alebo ťa k tomu prehovorili rodičia? *Na čo by mal chodiť okolo horúcej kaše? Pýta sa jej priamo, bez zbytočného vyhovárania sa. Ak jej už má zničiť život, bolo by aspoň fajn, ak by to bolo z jej popudu.*

Tak to je hezký. Myslim, že to je i smysl umění. Ukázat lidem svůj pohled na svět, ať už ho chápou a jde o něco obvyklýho nebo naopak. *Pousměje se na něj mile. Přijde jí hezké, že se neřídí názorem ostatních a umění tvoří svoje, i když sama patří do části lidí, kteří se s jeho pohledem na svět neshodují. Osud po ní chce a vybízí jí k tomu, aby ho viděla černobíle – to, co jako princezna nesmí, ale ostatní normální mohou, čas, který tomu věnuje a nikdy ho nezíská zpátky a který by mohla věnovat svým koníčkům, kterých rozhodně není málo. A proti tomu množství času a volnosti, které mají ostatní. I třeba jenom její sestry, i když u nich je to způsobené i nezájmem o titul a zájmem o trable a nedodržování pravidel. A je pravda, že její vlastní volba byla snažit se to nahrazovat a všechny svou prací potěšit. I přes všechno tohle ale svět vidí barevně, ze spousty úhlů a odstínů.* Neuklidňuješ mě. *Upozorní ho a u toho jí pobaveně cukají koutky rtů.* Sekeru nech doma, dobře? *Mrkne na něj a lehce se u toho zazubí.* Upír z Twilight…. Schválně kolikrát jsi to už viděl? *Zeptá se ho s pobaveným zaculením, protože tenhle detail jí přijde vtipný a zároveň rozkošný. Většina chlapů nad Twilight ohrnovala nos, nějak si ho neumí představit to sledovat a skutečně dávat pozor, ale snaží se ho nesoudit. Moc to ale nejde, když navrhne focení a hned zmíní, že u toho nebude mít oblečení. Těžko se pod tím představuje něco jiného než že po ní chce, aby byla před objektivem nahá. A její zásady ohledně toho mluví dost jasně. Když jí to ale začne vysvětlovat, vezme zpátečku. Vlastně jí to zaujme a to, že mu připomíná Athenu jí vlastně potěší.* To zní vlastně jako skvělej nápad. Ráda to s tebou nafotim. *Pokýve rychle hlavou, protože se pro to skutečně dost nadchla a ten nápad se jí zalíbil. Tak nějak se na to i začíná těšit. Zatím jí její snoubenec přijde jako fajn společnost, i když on si nejspíš neuvědomuje, s kým mluví.* Ale ty lidi se splnění snu ve velký většině nedožili. K čemu to teda potom všechno bylo? Jasně, možná někdo nějakej můj sen v budoucnu uskuteční… až budu dávno mrtvá. Nic to nezmění na tom, že pro mě to bude promarněný čas sněním nad něčím, co se pro mě nikdy nesplnilo. *Vysvětlí tentokrát zase ona svůj pohled na věc. Pak už mu řekne, s kým vlastně mluví, protože jí přijde zvláštní, že ona to ví a on s ní mluví v nevědomosti jako s někým naprosto náhodným s kým by se klidně už nemusel vidět. Jejich případ je opak. Mají se vzít a do konce života spolu žít, zplodit následníka trůnu a vládnout. A uvědomí si, že on z ní nebude tak nadšený jako ona z něj. Spíš to vypadá, že z toho najednou nemá vůbec dobrý pocit a ona se cítí jako kdyby se najednou změnila před ním v nějakou příšeru. Možná měla mlčet, ale bylo by to k němu fér? Nebylo. Akorát by to bylo k němu nefér.* Nemusíš to vysvětlovat, v pohodě. *Nebude ho do toho nutit, když se k tomu očividně sám nemá a u toho potřese hlavou. Stejnak se na něj ale nepodívá, protože jí to vcelku ranilo. Na nabídku návštěvy baru ale nakonec kývne a sbalí si své malířské vybavení, které naskládá do auta.* Tak to chápu. Pořádný pití nech radši někomu mužnějšímu. *Zamžiká obočím, aby dala najevo, že tím myslí sama sebe a u toho na něj ještě i mrkne.* A co máš nejradši? *Specifikuje svojí otázku, když slyší, co všechno mu nevadí. Nic moc jí to o něm ale neprozradí, takže se musí holt teda vyptávat dál sama.* Dobře, já se pro tebe kdyžtak sama zastavim. A nebo tě rovnou dneska odvezu a aspoň budu vědět, že tě najdu ve tvý komnatě kdyžtak. *Zasměje se.* Já si dam červený víno. *Radši něco lehčího, co nemá tolik alkoholu, když bude muset následně řídit a ideálně se nezabít nebo nepoškrábat lak. Vyhoupne se na barovou stoličku a zády se opře o bar. Natočí k němu hlavu do strany, aby na něj viděla a mohla mu odpovědět na otázku.* Byl to spíš příkaz, nebylo nic o čem by mě museli přemlouvat, ale moje povinnost. *Pokrčí rameny.* Jak jsi to měl ty? *Zajímá se, ale hádá, že z jeho reakce, když zjistil, kdo je, je odpověď jasná.*

*Aká je pravdepodobnosť, že v Midstone zo všetkých ľudí stretne práve svoju snúbenicu? A že v priebehu pár minút jej dokáže navrhnúť situáciu, v ktorej Elke skončí bez šiat? Netreba však za tým hľadať nechutný pokus o to ju zviesť alebo dostať jej nahé telo do PlayBoya. Do takých končín sa jeho myseľ neuberá. Nie. Radšej grécky panteón Bohov a nádherná Bohyňa múdrosti a umenia odetá len v bielej plachte. Dokonalé spojenie čistoty a zmyselnosti - protikladov - ktoré symbolizuje práve Aténa. A že sa mu podarí vyzliecť ženu, na ktorej telo by sa mal dívať po každú noc do konca ich životov? Vlastne by na tom nič necudné byť nemalo. Chybička krásy sa skrýva v tom, že by ju oveľa radšej nechal plne oblečenú - po tom, ako zistil, čo je zač. Možno dokonca v zimnej kombinéze. Pekne zababušenú a ďaleko od seba, aby jej nemohol zničiť život. Ale namiesto toho si dohadujú photoshoot. Ruka mu vystrelí k jeho vlasom. Prehrabne si ich. Nepokojne. Oči mu putujú po jej tele, predstavujúc si náznaky jej kriviek ukryté len pod tenkou plachtou. Plné prsia, mäkkosť jej bokov, dlhé nohy s jemnou pokožkou. Skúsne si spodnú peru. K čomu sa to len preboha upísal?* Bude to úžasné a môžem ti sľúbiť, že to nebude vyzerať ako reklama na prací prášok alebo na vložky. *Krivo sa na ňu usmeje, pri čom sa núti poslať svoje úvahy iným smerom. A nie je to veru zas tak náročne. Predstaví si totižto vražedný výraz svojej sestry, keď fotky Elke  objaví.* K čomu? Tebe by to mohlo byť možno na nič, ale svet nie je o nás, ale o miliónoch, čo sú tu s nami. Ak by sa nejaká tvoja myšlienka ujala i po smrti, stále môže urobiť svet krajším. I keď je samozrejme pekné si predstaviť, že si človek užije ovácie na svoju veľkolepú myseľ. *Jeho prípad by to nebol. Síce vlastní skicár s desiatkami návrhov nemyslí si, že sú dostatočne pokrokové a užitočné, aby raz niekedy niečo zlepšili. Preto je to jeho malé tajomstvo - že sa vŕta v súčiastkach a nákresoch. Obočie sa mu stiahne do tenkej linky a pokrúti hlavou, ako by mu mala ísť odletieť a premeniť sa na helikoptéru.* Nič z toho som zle nemyslel. /Keby len tak vedela.../ *Nie je slepý. Videl ten jej výraz. Možno to pre ňu mohla byť len krátkodobé pichnutie pri srdci, to jeho schytá kopanec sprevádzaný cunami výčitiek. A ako ich potlačiť? Možno by ju mal rozveseliť? V takých situáciach alkohol a zmena prostredia len môžu pomôcť. Preto sa s ňou presunie k baru, premýšľajúc nad všetkými katastrofickýmk scenármi, akými by sa mohlo uberať ich stretnutie. Vymenoval by ich desiatky od pádu meteoritu až po to, že ju omylom utopí v pohári vína. Pri pohľade na ňu sa však pokúsi prestať myslieť a radšej sa sústrediť.* Pijem čokolvek, čo predo mnou skončí. Dá sa to nazvať alkoholizmom? *Je to skôr rečnícka otázka, pri ktorej sa pousmeje. A potom nadhodí tému, ktorá by tak či tak skôr či neskôr prišla. V duchu si s úľavou povzdychne. Toto pre ňu nie je začiatok príbehu, ako si nájde veľkú lásku. Nechcela to. Nežiadala o to. Rovnako ako on. Síce ju stále kráľovsky sklame, aspoň neskazí jej životný sen.* Ambície môjho otca. Posilniť Holandsko. Urobiť z neho svetovú veľmoc. /A zabezpečiť, aby sa niekto postaral o pokazený kúsok tovaru./ Takže ťa sklamem, ak si čakala, že som o veľkej láske s belgickou princeznou čítal niekde vo hviezdach alebo mi to prezradila moja osobná veštica. *Dodá sucho, pri čom našťastie pri nich skončí objednaný alkohol. Že by sa alkohol nemal miešať s liekmi? To mu je momentálne ukradnuté. Vezme si Jacka, pri čom, ako sa naťahuje za pohárom, jeho prsty sa omylom dotknú tých jej. Sklopí k nej pohľad, kedže má tú výhodu niekoľkocentimentrového náskoku. Napadne mu, ako jej končekmi prstov prechádza po jej nahej koži - od členku, putujúc stále vyššie k jej kolenu, na ktorom zanechá bozk, odhŕňajúc bielu plachtu, láskajúc jej stehno a až k najsladšiemu miestu na jej tele.,  Až potom ruku odtiahne, i s pohárom. Zadíva sa inam. Ako by uňho dívať sa na ňu vyvolávalo fyzickú bolesť. Jacka do seba rýchlo preklopí? Pomôže mu to? Asi nie.* Vieš... ja nie som najlepšia partia na šťastný koniec. Ani na nudný stereotypný koniec. Možno ani na ten znesiteľne zlý. *Bezmyšlienkovite prechádza prstom po okraji jeho pohára.* Takže chyba nie je v tebe, Elke. V tom, že by si pre mňa bola chodiaca katastrofa. To som skôr ja. /A tie veci, o ktorých nevieš./ *Kývne na čašníka, nech mu prihrá ďalšieho Jacka. Čo jej vlastne plánuje povedať? Sám ešte nevie.* Ale nech je situácia akokoľvek nevábna, nedá sa z nej vykorčuľovať a utiecť pred našou svadbou. *Prehlási skoro až nesťastne, pri čom sa na ňu konečne pozrie. Je to práve vo chvíli, čo mu barman dáva ďalší pohár. Ten pred seba zdvihne.* Takže na to, že sme v tom spolu? A naše skvelé zásnuby.

---

Tak tímhle mě vůbec neznervózňuješ ještě víc.. *Pronese lehce ironicky a koutky rtů jí u toho pobaveně cukají. Než to řekl něco jako reklama na prací prášek a nebo vložky jí vůbec nepřišly na mysl.* Klídek, nebojím se. Viděla jsem ty fotky, co jsi vyfotil teď, jsou úžasný. Určitě budou i ty další. *Uklidní ho. Focení s ním se nebojí. Nepřijde jí jako někdo, kdo by to použil jako záměnku k tomu jí ublížit a ani se nebojí, že by to za to nestálo. Viděla jeho fotky a přišly jí naprosto dokonalé. Počítá s tím, že budou daleko lepší, když to bude plánované a připravené focení. Už několikrát byla na foceních pro časopisy, ví jak vypadá plac k focení a tuší, že Connor si s tím dovede taky pohrát. Jediné čeho se bojí, že to zkazí ona sama a nevystihne správně podstatu toho focení.* Jo, máš pravdu, to znělo asi sobecky. Každopádně jsme se bavili o normálním denním snění. Žádné vylepšení pro lidstvo v zásobě doopravdy nemám. Jenom malování, pár dalších koníčků a pak snahu aspoň trochu vylepšit podmínky ve své zemi. *Cukne mírně rameny s pousmáním. Je to jediná věc, po které doopravdy touží. Být aspoň tak dobrá královna, aby to něco změnilo k lepšímu. Na žádné jiné inovace nemá čas a dle ní ani hlavu.* To je v pohodě. Nemusíš to vysvětlovat. *Potřese rychle hlavou a snaží se zahnat zklamání, které se objevilo. Co vlastně čekala? Nadšení, že jí obejme a bude spokojený s tím, že má domluvený sňatek a ne možnost zamilovat se sám? Jí samotné to zní šíleně naivně. Vlastně to ani neočekávala. Tak proč jí to pak takhle zklamalo? Možná protože, když si teď z jejího pohledu tak dobře rozuměli, začalo v ní klíčit semínko naděje? Sama neví, ale ví, že se dá za chvilku dohromady a bude v pohodě.* Alkoholismem bych to nazvala až když bys neměl v hlavě nic jinýho než jak se dostat k další skleničce. Takhle je to nevybíravost. A ta je dobrá. *Usměje se na něj. U královských se často projevovala vybíravost, která byla až otravná a hraničila s šíleným a nesmyslným plýtváním.* Máš osobní věštkyni? *Radši se zaměří v jeho slovech na tohle než na zklamání, které se jí rozlézá znovu vnitřnostmi. Střelí pohledem k jejich prstům, které se dotknou těch jejích, ale než stihne nějak zareagovat, už je zase pryč. Rychle zamrká, aby se vzpamatovala a natáhne se po své skleničce, ze které hned upije. Poslouchá jeho slova a je při nich upřímně zmatená. Ono to snad ani jinak nejde.* Řekneš mi k tomu víc a vysvětlíš mi to, nebo zůstaneš jenom u náznaků a budeš ve mě probouzet akorát tak zmatení? *Nadzvedne mírně obočí a soustředí se na skleničku místo toho, aby se dívala do jeho obličeje.* Ne, to nedá. A já ani nechci. Nezklamu lidi, kteří doufají, že spolu jim zvládneme zajistit lepší život. *Potřese hlavou. Nebude sobec. Nechce utéct před svatbou, když takhle může pomoct spoustě lidem. A doufá, že třeba bude i trochu šťastná. Zvedne k němu pohled a lehce jí cuknou koutky rtů, když navrhuje přípitek.* Na nás. *Přikývne a ťukne svojí skleničkou o tu jeho než se znovu napije.*