Ghetto rebelů - Jižanů

*Ani neví, jak dlouho tady už je. Netušila, kdy přesně se sem vůbec dostala a když je teď sama ve tmě, čas nevnímá už vůbec. Ví jenom, že je tu dlouho. Sama ve tmě a zimě. Brečet přestala už před jakou dobou, nemá na to sílu a stejně jí to nijak čas tady neukrátí. Nejdříve bojovala s tím, že by měla využívat hrnec, který jí sem Robyn dal, ale pak jí došlo, že momentálně už nic víc potupujícího není. Předtím si nevšimla v místnosti něčeho, čím by jí někdo mohl pozorovat, takže předpokládá, že je opravdu sama. Žaludek má hladem úplně stažený a kručení připomíná spíš nepříjemné křeče, ze kterých se jí až stahuje krk. Láhev vody už je prázdná. Snažila se s ní ulevit hladu v žaludku, protože počítala s tím, že až nastane druhý den, dostane další. Dost se spletla. Nedostatek jídla a vody způsobuje automaticky nedostatek energie, protože spánku taky nijak moc nemá. Ustálila se v poloze, kdy má hlavu položenou na kolenou a prakticky se nehýbe. Minimálně dokud neuslyší otevírání dveří. To hlavu zvedne tak rychle, až se jí zamotá. Jakmile se ale rozsvítí, oči jí zabolí jako kdyby jí do nich vlétlo sklo a ona hlavu zase rychle sklopí a zaboří do ohybu v lokti. Má na sobě pořád jeho mikinu, kterou jí posledně dal a která je jedinou věcí udržující aspoň nějaké teplo v jejím těle. Teď si do ní otře slzy z rozbolavělých očí. Nechá je zavřené dokud si není jistá, že už to nebude tolik bolet a pak je opatrně otevře a rychle mrká. Obličej, kam dostala ránu, jí dost bolí, ale nijak moc s ním nehýbe, takže to tolik nevnímá. Pohled upře na Robyna a nijak moc ani nekouká na toho, kdo odnáší hrnec. Překvapeně se podívá na polívku, která jí připadá jako to nejlepší jídlo, jaké kdy viděla. Zatěká pohledem mezi ní a Robynem, aby se ujistila, že to není nějaký trik a vážně je pro ní. Jeho slova jí dokážou, že ano. Natáhne se po misce a několik loků hned upije. Chuť ani pořádně nevnímá. Je až nepohodlné cítit jak se jí plní žaludek, takže zvládne zkonzumovat sotva polovinu a pak misku odloží, aby dala čas svému tělu přísun jídla zpracovat. Jednu ruku si nechává okolo břicha, aby si jednak držela více tepla a jednak si aspoň trochu pomohla od nepříjemných pocitů v žaludku. Má hned několik otázek, na které by se ho nejradši zeptala, jako první by byla nejspíše ta, jak dlouho tady je, ale bojí se, že by jí selhal hlas. Taky si nepotřebuje vykoledovat další nějakou bolestivou ránu. Už moc dobře ví, že má dost velkou sílu, aby to vážně bolelo. Její klasická výřečnost jí v tomhle sklepě opustila.*

*Anais vypadá příšerně, ale nic jiného ani nečekal. Tmavé kruhy pod očima, nateklá tvář s vybarvenou podlitinou, zplihlé vlasy. Určitě by potřebovala sprchu a tak dále, ale oni přece nebyli útulek. Navíc jí to jen prospěje, lépe si uvědomí svoje místo.* S takovou mi vypálíš díru do hlavy. /Což by se ti asi líbilo./ *Na druhou stranu se jí nemůže divit, když byl první změnou ve výhledu za několik dní. Přisune k ní misku s polévkou. Není už vyloženě horká, ale nějaké teplo si uchovala.* Není otrávená. *Ušklíbne se a potřese hlavou. Kdyby ji chtěl zabít, proč by se obtěžoval s takovou hloupou taktikou? V poklidu ji sleduje, sám nebyl zrovna ukecaný typ a bylo příjemné, že ona byla pro jednou taky ticho. Upřímně je to ale trochu zvláštní. Byl zvyklý na to, že pořád mlela pantem.* Nepamatuju si, že bych ti ten jazyk opravdu vyříznul. Pokud ho ale nemáš v plánu používat, klidně ti prokážu tu službu a zbavím tě ho. *Podotkne ironicky a jemně potřese hlavou. Z jeho strany to byl v zásadě vtip, ale není divu, že jeho humor snad nikdo nesdílel.* Byl tu někdo kromě mě od té doby, co jsem odešel? *Zeptá se jí. Počítal s tím, že ona by mu řekla pravdu, na rozdíl od ostatních. Sice na ní nevidí žádné další známky toho, že by ji někdo zbil, ale za ujištění nic nedá.* Zatím budeš žít. *Informuje ji prostě.* Přesvědčil jsem ostatní, že máš větší cenu jako živá. Dost záleží na tom, jak bude tvá rodina spolupracovat. *Zvedne se ze země.* Budeme jim muset natočit nějaký vzkaz. Neuvěří jen tak, že jsi živá. *Vysvětlí jí, jelikož nemá valné mínění o její inteligenci, nehledě na to, že jí to dost možná bude myslet zpomaleně i kvůli předchozímu hladovění a dehydrataci.* Svlékni se. *Poručí jí v klidu a počká, než se to sdělení vsákne do jejího mozku.* Stačí do spodního prádla. *Mělo to vypadat, že ji tu týrají. On se k ní choval jako pravý gentleman, ale to ten správný impulz k zaplacení výkupného dá sotva.*

*Nezvládne ani o vteřinu déle pozorovat a zkoumat, jestli je na ní něco zvláštního nebo ne, na to má až moc velký hlad. A jak řekl, rychlé snědení její žaludek nezvládne, takže do sebe dostane přibližně polovinu a má pocit, že jí explodují vnitřnosti. Stáhne obočí a chytí se za břicho, i když změna v jejím výrazu zase odstartuje bolest ve tváři. Po jeho ironických slovech k němu zvedne pohled. Snaží se, aby v něm byla aspoň trocha podrážděnosti, ale převládá daleko více únava. Chce na něj být naštvaná, vážně moc. Ale ví, že si za tohle všechno může sama, jak jí "vysvětlil", když tu byl posledně.* Co po mě chceš abych řekla? *Nadzvedne lehce obočí. Její hlasivky nejsou už zvyklé na mluvení a tak je jí sotva rozumět. Pokusí si odkašlat, ale ani to moc nepomůže a akorát to vyvolá bolest v suchém krku.* Díky. *Kývne nakonec hlavou k té misce s polívkou. Moc dobře si uvědomuje, že jí nemusel přinést ani to.* Ne. *Odpoví mu popravdě na dotaz.* Jak je to dlouho? *Nemá žádné ponětí o čase. Ráda by se aspoň trochu zorientovala. Její vnitřní hodiny naprosto nefungují a tělo už neví, v jakém režimu má jet a to je hrozně ubíjející. Do jejího těla se ale vlije jeden zbyteček adrenalinu, když slyší o své rodině.* Cože? Vždyť oni za nic nemůžou, je nefér je do toho tahat. *Zavrtí rychle hlavou. Nechce do toho tahat své rodiče. Nechce, aby se o ní museli bát a aniž by věděla jak moc hrozně vypadá, nechce aby jí viděli v tomhle stavu. Ztuhne, když uslyší o tom, že se má svléknout. I takhle v oblečení jí je příšerná zima. Ale už zjistila, že jeho pokyny prostě poslouchat musí, takže přinutí ztuhlé svaly k činnosti. Sundat si jeho mikinu a tričko pod ní není tak těžké jako vysoukat se z kalhot. Nějakou chvíli jí to zabere a hned jí naskáče po celém těle husina.*

Řekl jsem nehltej. *Potlačí povzdech. Je dobře, že alespoň polívku v půlce odložila a dojí si ji později. Stažený žaludek rád vyvolává mimovolné křeče a když do sebe člověk hned nacpe tunu jídla, jen ho tím podráždí ještě víc.* Vlastně nic. *Uzná a lehounce se zamračí nad vlastní patetičností.* Jen je divný, když jsi zticha. *Podotkne upřímně. Pro změnu jí podá lahev s vodou, když si snaží odkašlat a zní, jako by měla hrdlo pokryté šmirgl papírem. Jen trhne rameny nad jejím díky. Nebylo by k ničemu, kdyby tady pošla žízní, anebo hlady, bůh ví, jak dlouho si tu pobude. Tipoval by alespoň měsíc. Spokojeně se však pousměje, když mu poví, že tu nikdo nebyl. Hraje si s myšlenkou poplést jí hlavu špatnými časovými údaji, aby ji ještě trochu vydeptal, ale nakonec se rozhodne pro pravdu.* Pondělí odpoledne. *Poví jí stroze.* Takže preferuješ hromadné znásilnění, bití a nakonec smrt a pohození na ulici, chápu, tak já se tedy vydám pro ostatní. *Sdělí jí chladně a zvedne se. Nemá na její fňukání náladu.* Jsi naživu jen protože bys mohla mít nějakou cenu. A tu musí někdo zaplatit.* Tak si přestaň pořád stěžovat, může to jít prostě po dobrém a nebo po zlém, Anais. *Procedí skrz zuby a zatne ruce v pěst.* /Proč já se s ní vůbec obtěžuju?/ *V jeho očích je její chování nevděčné.* Zachránil jsem ti život. Už dvakrát mimochodem, neuškodila by ti trocha pokory a vděčnosti. *Poučí ji podrážděně. Většinou byl hrozně klidný člověk. To jen ona uměla hrát na ty správné struny, které ho zanechávaly frustrovaného či rozčileného. Přejde k ní a nešetrně jí rozváže ruce, aby se mohla svléknout. Následně zacouvá k židli, kterou zvedne. Nehodlá se k ní obracet zády, kdyby ji snad napadla nějaká hloupost. Nehodlal se obtěžovat s kamerou. Vzal předem z mobilu sim kartu, kdyby se jí, ačkoliv šance je téměř nulová, nějakým způsobem k mobilu podařilo dostat. Nezavolala by si pomoc. Vždycky byl přehnaně opatrný. Ale to byl přesně ten důvod, proč nikdy nebyl dopaden. V tichosti ji sleduje se svlékat. Ještě jí zůstávaly křivky, ačkoliv bude stačit pár dalších dnů či týdnů a hodně jim tu pohubne. Byla vlastně celkem hezká, o to větší škoda, že nepobrala aspoň špetku rozumu a přitahovala takové trable.* Tam. *Ukáže jí ke zdi. Pokud si myslela, že se zbaví pout na dlouho, mýlila se. Tyhle jsou však jiné. Kožené, pevněji utažené a provlíknuté k oku na stropě. Většina mučících nástrojů zde byla vyrobena až tady. Není to tak, že by si je člověk mohl koupit na e-bayi. I když kdo ví, dnes se dějou i šílenější věci. Popadne ji za zápěstí a zvedne jí ruce nad hlavu, aby je spoutal. Pa však odstoupí a navine řetěz tak, aby si musela stoupnout na špičky. Sotva se tak dotýká země, je to extrémně nepříjemná pozice. Až následně si vezme telefon a kriticky se na ni zahledí. Ten obličej působí přesvědčivě, i světlejší podlitiny na boku, jak spadla se židlí. Ale není to dost. Naštvaně vydechne a vytáhne nůž. Nehledí na její vystrašený pohled ani námitky. Dá si dobrý pozor, aby ho nekopla a ostřím táhne od konce hrudní kosti k boku. Její bolest je jako afrodiziakum. Má chuť pokračovat, ale tohle má být jen demonstrativní zranění. Je to mělký řez, rána celkem dost krvácí, ale nic, co by ji jakkoliv ohrožovalo na životě. Spokojen se svou práci odstoupí a počká, až krev trochu zmáčí břicho, jak stéká po kůži v tenkých pramíncích. Až potom fotí. Samozřejmě natočí i video, ale nemluví do něj. Hlas by hodně prozradil a jemu se nechce plácat s tím, že by ho musel pak nějak upravovat. Zprávu k tomu dostanou písemně.* Skvěle. *Téměř se usmívá nad výsledkem. Následně povolí řetěz tak, aby nohama pevně dosedla na zem, ruce už ji nejspíš musely pekelně bolet. Následně beze slova odejde. Vrátí se asi po patnácti minutách. Nese si vlastní drobnou lékárničku, nehodlá plýtvat zdroji rebelů, ale jako strážce má svou osobní. K tomu deku, ručník a kýbl s vodou. Beze slova deku a ručník odloží na židli, kýbl na zem. Přejde k ní. Nehodlá řešit to, že by se mu cukala, když je spoutaná, je to jistota. Ránu na boku jí vydezinfikuje. Nepotřebuje, aby dostala infekci. Následně alespoň obváže obvazem, aby ránu chránil. Až potom jí osvobodí ruce. Pokývne ke kýblu s vodou. Je studená, ale je v ní alespoň hadra. Zasloužila si přece nějakou odměnu.* Můžeš se omýt, jak ti to půjde. Ale máš pět minut maximálně. *Vysvětlí jí. Přesně po tu dobu jí nechá nějaké soukromí. Je tu sice s ní, ale nedívá se na ni. Může to brát jako malý ústupek z jeho strany. Následně k ní přejde s ručníkem, aby se osušila. Až je hotová, hodí přes ní deku a přitáhne si ji k sobě. Deka trochu škrábe, ale alespoň ji trochu zahřeje, stejně jako jeho objetí, ačkoliv si je jistý, že jí nemůže být příjemné. Ne, že by jí dával na vybranou.* Dnes jsi byla hodný mazlíček. *Zhodnotí to a shrne jí zacuchané prameny z tváře. Nemá rád, když mu něco zakrývá výhled do jejích očí.*

Kdybys mě tu nenechal zavřenou kdo ví jak dlouho samotnou po tmě, možná bych měla o čem mluvit. *Zkonstatuje prostě a opatrně si lokne vody, protože si nechce znovu znepřátelit svůj žaludek. Stačí jí ještě pořád doznívající křeče vyvolané polívkou. Nechápe jeho spokojené pousmání potom, co mu řekne, že tu nikdo jiný nebyl. Usmívá se přeci tak výjimečně... Vykulí oči, když slyší, co je za den. Sama vlastně ale neví, co čekala. Ví, že jí neřekne, že to bylo jenom pár hodin. O tom svědčí stav, v jakém se momentálně nachází a to, jak se cítí. Nechce, aby do toho byla zapletená její rodina. Zná své rodiče, zničí je to.* Ne, počkej. *Zarazí ho, když slyší druhou možnost, která zahrnuje návštěvu ostatních.* Je prostě hrozně nefér deptat je, když za nic nemůžou. To mam žít, aby oni nemohli spát a měli strach.. A pak co? Dostanete peníze a prostě mě pustíte? *Nadzvedne obočí. Možná to bude zdejším prostředím, Robynem a nebo prostě tím, že optimismus není věčný, ale i jí se to zdá až moc jednoduché. A to, jak nefér je to vůči jejím rodičům snad uzná i on sám.* Jsem ti vděčná. Ale to neznamená, že budu schvalovat tvoje praktiky. *Opáčí s podobnou podrážděností, na kterou má ve svých očích právo. Už má na jazyku slova o tom, ať jí prostě zabije. Ať to ukončí a bude to. Jenže ona nechce umřít. Pořád doufá, že jednou se odsud dostane, pořád tu je aspoň špetka naděje, kvůli který nechce zemřít, ač se to zdá v momentální situaci vůči její rodině děsně sobecké. Pomalu si sundá oblečení a radši se ani nezaměřuje na to, jak jí začínají být vidět žebra a pánev. Už dřív byla dost hubená, ale po zdejší hladovce bude za chvíli jak kostlivec. Ani za mák se jí nechce na místo, které jí ukáže, ale stejně tam skončí s rukama nad hlavou a v nepříjemné pozici, která jí donutí svraštit obočí. Vykřikne bolestí, když jí z ničeho nic řízne do boku. Nečekala to a o to víc to bolí. Nesnáší ho. Nebo.... Tak ráda by ho nesnášela každou buňkou svého těla, ale... Ale moc dobře ví, že bez něj by nebyla naživu. Odmítá se dívat do objektivu, když jí fotí. Radši upírá pohled na zem a hlavu má v nejméně bolestivé pozici, i když i ta je sakra nepříjemná. Její pohyby jsou ale omezeny na skoro naprosté nic, takže nemůže dělat nic jiného, než to vydržet, i když nakonec dá najevo svou bolest zaskučením. Zprudka vydechne, když se může postavit pevně na nohy, i když má ale ruce pořád ve vzduchu a ty se odkrvují, brní a stále bolí. Pokusí se jimi trochu zalomcovat ve snaze si ulevit, ale tím to akorát tak zhorší. Bojí se, že jí takhle nechá... Jak dlouho? Další tři dny? Déle? Vždyť to takhle nevydrží ani hodinu. Naštěstí se po nějaké době vrátí. Dezinfikování rány ani tolik jako bolest nevnímá, jen lehce sykne. Oproti tomu všemu je to nic a je to něco, za co je mu tentokrát doopravdy vděčná. Když jí osvobodí ruce, z úlevy se jí povede skončit na zemi na kolenou. Snaží se hýbat prsty a znovu rozproudit krev. Pak se odšourá ke kýblu. Ujistí se, že opravdu nekouká, i když už nemá moc co dalšího vidět a studenou vodou, ze které jí naskakuje znovu husina, se omyje jak dokáže. Na snahu udělat si něco s vlasy, rezignuje rovnou. Převezme si od něj ručník, kterým se otře, i když jí to nezahřeje prakticky vůbec. To deka, kterou přes ní poté přehodí sice ano, i když děsně kouše. Vítá ale teplo před pohodlím. Co jí pohodlné není je objetí od něj. Přes to všechno, i když mu je vděčná se od něj pokusí odtáhnout a pak aspoň o trochu uhne hlavou, když jí chce sahat na vlasy. Už tak jí připravil o jeden pramen.* Nejsem tvůj mazlíček. *Zamračí se. Sama ale ví, že i psi se chovají v lepších podmínkách než v jakých je teď ona.* Je vůbec Robyn tvoje jméno? Nebo to je jenom nějaká kamufláž? *Rozhodne se nakonec položit jednu z otázek, které jí během posledních tří dnů napadly.*

Raději bys společnost? *Zeptá se jí ostře, když si stěžuje. Zatraceně, vážně ho začínala štvát. Opětovně. Jeho důvody k úsměvu jsou pro ni asi nepochopitelné. Ale on měl pocit moci rád a vědomí toho, že se všichni vážně drželi zpět kvůli tomu, že to nařídil, je opojné. Nehledě na to, že se mu nelíbí představa, že by na ni někdo jiný sahal. Ale pokud se chce chovat takhle, dobře, nemá důvod, proč ji ochraňovat.* /No helemese, jak rychle couvá./ *Pokrčí rameny. Její slova o rodičích ho zrovna nedojmou.* Neviděla jsi nic důležitého. Snad kromě mě. Ale já stejně chtěl s tou šarádou u stráží skončit, takhle bych měl alespoň důvod. A nevím, jak si myslíš, že princip s rukojmími funguje. Zaplatí se, propustíš rukojmí. Nemůžu ti slíbit nic lepšího. *Odpoví jí už v zásadě naštvaně.* /Pořád nějaký problém./ *Jižané možná byli brutálnější než seveřané, ale princip rukojmí znali. Mohli by ji zabít i potom, co dostanou zaplaceno, ale pokud by pak v budoucnu udělali něco podobného, nikdo jim znovu nezaplatí. V tomhle bylo lepší nechávat si otevřené dveře do budoucna.* Pff. *Odfrkne si prostě. Nepotřebuje, aby ty praktiky schvalovala. Prostě si jede svoje, což dokáže, když ji znovu přiváže, pořeže a pořídí fotky i video. Všechno v zásadě bez emocí, i když její bolestné zasténání v něm vyvolá mrazivé vzrušení. Přestal pociťovat touhu se jí nějak zavděčit. Byl jediný důvod, proč byla ještě naživu. Neměl se vůbec starat, ale stalo se. Každopádně končí se snahou o vstřícnost. Poslední laskavost, kterou jí prokáže, je když jí ošetří ránu, aby mu tady nezhebla na infekci a nechá ji se trochu omýt, ze země jí ale nepomůže potom, co se svezla na kolena. Až když se otře, dá ji deku a přitáhne ji k sobě, aby se rychleji zahřála. Může se to zdát ohleduplné, ale jde mu hlavně o to, aby nebyla nemocná. Zdravotní péče stojí příliš peněz. Onemocní... a dost možná kvůli tomu umře. Když se od něj však odtahuje, přitáhne ji k sobě ještě pevněji. Tváří se smrtelně klidně.* Nech toho. *Poví jí jednoduše. Navzdory tomu, že uhýbá, jí shrne prameny z tváře.* To říkáš ty. *Podotkne. On ji tak trochu vnímá. Minimálně v tom smyslu, že má určitou povinnost se o ni nějak postarat.* Patříš mi. *Vysvětlí jí. Myslel si, že je to jasný. Zachránil jí přeci život, dvakrát, v zásadě mu ho dlužila. Trochu zvrácený pohled na svět, ale pro něj to bylo typické.* /Někdo se nám rozmluvil./ *Trochu jí přes deku tře záda, snad se prohřeje rychle.* Jsem Robyn. *Potlačí povzdech.* Nerad používám falešná jména. Je to malicherné, ale tohle jméno mi dala matka, nic moc jiného mi po ní nezbylo. *Podělí se s ní o něco málo.* Máš... /Její oči./ *Nedopoví to. Ještě si ta holka bude myslet, že nad ním má nějakou převahu, protože má hezké oči. Byly jedním z důvodů, proč ji ušetřil.* Uvolni se trochu, do háje, kdybych ti chtěl ublížit, udělám to jinak, to sis ještě nevšimla? Musíš se zahřát, pokud se ti nezamlouvá ani smrt na zápal plic nebo podobně. *A tady ve sklepě není zrovna moc způsobů, jak se ohřát.*

Podle toho čí. *Cukne rameny v jednoduché odpovědi.* Nevím, jak rukojmí fungují u vás. Možná tě to překvapuje, ale v takovéhle situaci jsem poprvé. A ani jsem to nikdy nemusela řešit. Není moc lidí, kteří by unášeli královské a chtěli za to výkupné. *Tohle řeší poprvé. Nikdy se s podobnou situací nesetkala. Pochybuje, že tohle vůbec někdy řešili i její rodiče. Tohle se normálně totiž vážně nestává. Za vodu a možnost se umýt je sice ráda, ale zároveň je špína to poslední, co jí tady vadí. Tvrdá zem, chladno, nedostatek jídla a pití... to bere jako věci, které jí tu vadí nejvíce. Nějaké špíny si na sobě sotva všimla a studená voda je až moc velkým šokem, proto její unavené a nenajedené tělo. Trochu to ale probere její mozek k pár minutám normálního fungování, kdy se pokusí od něj odtáhnout potom, co jí obejme jakmile jí zabalí do deky.* Nepatřím ti. *Brání se se zamračením.* Mám co? *Vyzve ho zmateně k pokračování, protože nedokáže domyslet, co chtěl říct.* Hraješ si na hajzla bez emocí, ale když se nedokážeš pro pár cizích lidí vzdát svého pravého jména, dokazuje to opak, víš to? *Řekne jen tak. Nemá v úmyslu ho urazit, moc dobře ví, co by následovalo. Jde o pouhé konstatování, jelikož její jediná zábava tady je přemýšlení o jeho osobnosti.* Jo, všimla. Třeba když jsi se mnou převrhl tu židli, vrazil mi a nebo mě bezdůvodně říznul. Dvakrát. *A to se ani nezmiňuje o třídenní hladovce ve tmě. Vážně... i o toho doslovného mazlíka se lidi starali lépe.* I když mě teď zahřeješ, stejně zase odejdeš a já tu budu mrznout. *Pokrčí rameny.* Proč mě nevezmeš někam, kde je teplo? Vždyť jsi schopnej zajistit, abych neutekla.. *To už zjistila dost dobře. Kromě její "koupele" z ní nespustil oči, když tu byl.* Jak dlouho bude trvat, než se ta zpráva dostane rodičům? *Zeptá se potom potichu. V překladu chce zjistit, jak dlouho tady bude muset přibližně být, pokud se její rodiče rozhodnou zaplatit. A hádá, že rozhodnou. Milovali jí, celé dětství se snažili, aby byly se sestrou co možná nejšťastnější.*

Takže máš preference. Hmm. Jenže dobrou společnost ti tady moc snadno neseženu. *Podotkne suše. Anais ho uměla vytáčet, ale naštěstí to dostává pomalu pod kontrolu.* Ale používat logické myšlení snad umíš, anebo tvůj mozek nemá kapacitu ani na to? *Odsekne jí, když se Anais snaží o diplomatické vysvětlení. On jí sakra nemůže nic slíbit. Snažil se ji ochránit. Snažil se jak největší blbec. Mohl by to zařadit na seznam nejhorších rozhodnutí posledních let. A ona byla na oplátku taková. To vůbec nebylo fér! Vzhledem k tomu, že dnes poslouchala, jí dovolil se omýt. Nebylo to nic moc, ale alespoň na sobě nebude mít zaschnutou vlastní krev. Zabalí ji do deky a pokouší se ji zahřát, aby tak zle neprochladla. Ona se ale prostě musí vzpírat.* Ale jsi. Na mě záleží, zda budeš žít nebo umřeš. Beze mě už bys tu nebyla. Mám na to nárok. Na tebe. *Zamračí se na oplátku. Podle něj to dává perfektní smysl.* Měla bys být moje... *Potlačí netrpělivý povzdech. Proč to jen Anais nechápe?* To je fuk. Jen mi někoho připomínáš. *Odpoví jí neurčitě a stroze. Pohlédne na ni a navzdory jejím slovům je to vcelku bezcitný pohled.* Nesnaž se hrát na to, že mě znáš, Anais. *Vždyť předpokládala, že je dobrý člověk, hrdina, a kde byli teď? Jen protože si na svém jméně zakládal, ještě neznamenalo, že je přecitlivělý. Navíc nikdy netvrdil, že je bezcitný. Prociťoval věci poněkud jinak a s rozlišnou intenzitou, než bylo zvykem, ale nebyl sociopat. Emoce mu nebyly úplně cizí.* Tak vidíš. *Konstatuje prostě, z jejího výčtu si nic nedělá, vždyť si to Anais svým chováním vysloužila sama. Necítí výčitky svědomí, ale její námitka je oprávnění. Stále ji jemně hladí po zádech, oproti jeho dotekům od chvíle, co se tu ocitla, poměrně něžně. Ve svém pohybu však zastane a opře si čelo o vršek její hlavy.* To nejde. *Zní z toho celkem posmutněle.* Nemůžu tě odsud vzít. *Prohlásí lehce nejistě. Měl tu sice pokoj, ale nikomu by se nelíbilo, kdyby jí zařizoval větší pohodlí.* /Možná... možná by se mnou mohla příště nahoru? Na chvíli. A pak bych ji vrátil./ *Přemýšlí nad tím.* Moc dlouho asi ne. Do dne to pošlu. Asi nejdřív budou ověřovat pravost, zda se nejedná o planý poplach, ale už se po tobě poohlížejí v paláci, nikdo neví, kam jsi zmiznula. Pak už záleží na tom, jak rychlé bude jednání. Dva týdny? *Pokrčí rameny. Možná se to zdá dlouho, ale není tomu tak. Bude potřeba pár věcí vyřídit.* Pak budeš volná. *Přivine ji k sobě v kontrastu se slovy pevněji.* /Sakra./ *Stejně by si ji nemohl nechat napořád. A časem by ho určitě omrzela, nejspíš se jedná prostě jen o dočasný zájem. Není to tak, že by mu na ní záleželo, jen si díky ní rád připomíná něco, co dávno ztratil.* Budeš v bezpečí. Někde tam venku, než tě zas někdo přepadne anebo tě bude využívat, protože si nepoučitelná. *Nějaký idiot, co si bude hrát s jeho mazlíčkem. Hnusná představa. Už teď by těm dotyčným nejraději zpřelámal končetiny. U něj přeci byla v bezpečí, no ne?*

Tak se pak nediv, že nemam o čem a s kym mluvit. *Zhodnotí to s navrácením k počátku téhle konverzace. Chtěl aby mluvila. Ale o čem? O tom, kdy tu byla největší tma? Kdy jí kručelo jak v břiše? Akorát by to bral za stěžování si a ještě by jí jedna přilítla. Potlačí poznámku o tom, že její mozek by fungoval lépe, kdyby jí dal pořádně najíst, což je čistý fakt, ale on by to opět otočil proti ní.* Prostě jsem se zeptala. Na to snad mam ještě právo, ne? *Zvolí místo toho tuhle reakci. Nechce mu patřit, je si jistá, že mu nepatří....dokud neslyší jeho slova a dojde jí, že má v určité míře pravdu.* Měla. Ale nejsem. *Upraví své tvrzení. Nepáčí z něj, koho konkrétně mu připomíná. Není si jistá, jestli to vůbec chce slyšet. Co by jí asi tak řekl? Že mu připomímá holku, co tu takhle věznili před pár lety? Očekává něco podobného. Časro se jí stávalo, že někomu někoho připomínala. A nebo někdo připomínal někomu jí. Brala to jako důkaz toho, že není ničím zvláštní. Neoplývá nějakou zvláštní nadmírnou krásou. Ví to o sobě a nevadí jí to.* A opravdu tě neznám? *Nadzvedne lehce obočí. Z toho co viděla, když se sem posledně přihnal a mluvil s těmi rebely si odvodila, že moc přátel nebude mít ani tady. Jestli vůbec nějaké přátele celkově má. Když si pak opře hlavu o tu její, poslední zbytky vzdoru jsou pryč a ona se kompletně uvolní a o něco více přitulí do jeho objetí, aby získala co nejvíce tepla.* Vždyť jsi tu důležitý, určitě by to šlo. Nedělala bych problémy. Navíc celá a zdravá budu mít větší cenu než jako zmrzlý kostlivec. *Nevzdává se naděje na to, že by se odsud mohla dostat. Aspoň z tohohle sklepa a zimy. Co dál bude řešit potom. Překvapí jí, jak dlouho to bude ještě trvat. Nechce tu být takhle dlouho. Ale asi lepší tohle jak neurčitý časový údaj. I tak se dva týdný zdají jako věčnost.* Ne od tebe. *Hlesne potichu. Od rebelů možná. Ale co se změní jejím propuštěním na tom, že mu patří, protože jí zachránil život? Nic.* Nejsem nepoučitelná. Už nikdy nikam sama nepůjdu. *Namítne. Ani neví, jestli po tomhle bude schopná vůbec někam jít i přes ochranu strážných.*

Můžeš mluvit se mnou .*Nadhodí. On toho sice moc nenamluvil, ale na její štěbetání si jaksi zvykl. Asi jako si člověk v noci zvykne na tikání hodin, odignoruje je, ale když pak má usnout někde jinde, ono tikání mu chybí a zabrat se mu nedaří.* Třeba co ráda děláš, když máš volno... *Pokrčí rameny. O čem se lidi normálně baví? O počasí? Jak se mají? Co dělají? Na tyhle malé konverzace ho neužilo.* Já tady rozhoduju, na co máš právo. *Odpoví jí klidně, jeho podráždění bylo pohřbeno a byl zpátky v jeho lhostejném módu, který aplikoval většinu času.* Budeš. *Opraví ji automaticky. Možná si to teď neuvědomuje. Ale dojde jí to.* Ne, neznáš. *Zamračí se.* Proč bys mě vůbec chtěla znát? *Oplatí jí tohle psychologické rýpání. Proč tak touží, aby jí řekl, že o něm něco ví? Vždyť jí ubližoval. Držel ji takhle. Hodlal vydírat její rodinu. A ji zajímalo, zda je bezcitný? Kdo má pak pokřivenou logiku? Potlačí povzdech a opře se o vršek její hlavy. Přitáhne si ji k sobě ještě blíž a zacítí, že se konečně uvolnila. Jeho ruce se vrátí k předchozí činnosti, kdy s nimi konejšivě přejíždí po jejích zádech.* Nehodí se to. *Zamračí se. Byla zajatec. Nebylo by správné, aby si ji bral k sobě. Ale možná by to mohl zaonačit. Mohl by naznačit, že si s ní chce užít. Naštve tím pár idiotů, kteří tohle chtěli stejně, jako třeba Harleyho, ale to mu bylo u prdele.* Možná... až se vrátím. Mohla bys na chvíli se mnou. *Uzná zamyšleně.* A ty nemusíš dělat problémy, ty je přitahuješ. *Odfrkne si, je v tom téměř náznak pobavení. Kdyby neměl pravdu, nebyli by teď tady. Ta tichá slova ho téměř zahřejí u srdce. Spokojeně vydechne. Anais to začíná chápat.* A to je špatné? *Políbí ji na čelo.* /Ani to nechceš. Já tě v bezpečí udržím./ *Nezáleželo na tom, že ty nejhorší věci zatím zažila z jeho rukou. Ironicky byl jediný, kdo se zde o její bezpečí nějakým zvráceným způsobem staral. Někomu by se mohlo zdát divné, že to dělá, protože mu díky očím připomíná matku. Jenže jemu na lidech nezáleží normálním způsobem. Vidí jen určité aspekty celé záležitosti. Na matce mu záleželo. Na Anais by tudíž mohlo taky. O matku pečoval, když jí bylo zle. O Anais by tudíž mohl taky. Matku nezachránil. Ale teď je starší, moudřejší, má větší moc, má jiné možnosti. Anais pomůže. Anais neztratí. Zůstane s ním.* Skvěle, chtělo to jen únos, abychom se k tomuhle dostali. *Potřese hlavou.* Musím jít. *Sdělí jí.* Ještě ti donesu vodu, a něco na zub. Ale šetři s tím. Nevím, kdy se vrátím, a nikdo jiný... Rebelové toho zas tolik nemají. *Převážně kradou a částečně jsou závislí na rebelech, kteří vydělávají, jako je on, kteří nejsou stoprocentně součástí komunity. Proto tu byla určitá nevole, že by měl jako strážce skončit, nejen kvůli výhodné pozici. Ale i proto možná kývli na výměnu Anais. Taková suma peněz, kterou žádaly, udělá velký rozdíl. Momentálně to ale znamenalo, že na Anais nikdo plýtvat zdroji nehodlá.*

*Jenom mu věnuje pohled a nic na to neříká. V téhle fázi ještě pořád trochu trucuje a nechce se s ním bavit kvůli tomu, co jí všechno udělal a jak jí tu několik dnů nechal samotnou. Když pak ale položí konkrétní otázku, rozhodne se mu odpovědět. Zároveň u toho uvažuje, jestli ještě někdy bude vůbec moci své koníčky provozovat.* Ráda čtu. Umím hrát i na kytaru, to mě naučili rodiče. *Odpoví mu popravdě.* Jsi na řadě. *Vybídne ho k odpovědi na stejnou otázku, aniž by jí přímo položila.* Tak na co mám právo? *Nadzvedne obočí s tvrdým výrazem v očích. Tohle jí štve. A nejvíc jí na tom štve, že má pravdu a ona mu dluží za svůj život. Patří mu. Přesně jak řekl.* Proč bych neměla? Chci víc poznat někoho, komu dle všeho patřim. Takhle mezilidský vztahy fungují. Na vzájemné důvěře a tom, jak se lidi znají. *Pokrčí rameny.* Určitě by to šlo nějak zaobalit. *Snaží se dál upínat k naději, že se odsud dostane.* Vážně? *Rozzáří se jí oči nadějí, jak jen to v momentálním stavu dokážou.* Jenom občas. *Brání se lehce, protože furt přece problémy nepřitahuje. Ne? Teď je třeba všechno v pohodě, jak jen to za momentální situace jde.* Ne. Je to fér. *Uzná potom, co jí políbí na čelo a ona nevědomky přivře oči. Potlačí poznámku o tom, že samotný únos by byl málo, kdyby nebylo jeho samotného. Zas takovou radost mu neudělá a poklony mu skládat momentálně taky nehodlá. Zamrzí jí však, když slyší, že bude muset jít. Hned chce vyhrknout otázku, kdy se vrátí, ale to nemůže, protože jí sám hned odpověděl. Takže není žádný časový údaj, ke kterému by se mohla upínat. Jen neurčité někdy.* Děkuju. *Nemusel by jí nosit nic, to už pochopila.* Vrať se brzo. Prosím. *Nezadrží tichou prosbu.*

/Proč nemluví?/ *Nechápe, proč by měla trucovat. Vždyť se do těchto problémů dostala Anais sama!* A co čteš? *Zeptá se zvědavě. Sám četl rád, i když mu stránky ubíhaly pomalu. U ní by tipoval nějaké hloupé dívčí romány, ale třeba ho překvapí.* /Já?/ *Zamračí se trochu, ale nevidí důvod jí to neříct, a tak pokrčí rameny.* Běhám. Chodím plavat, učím se surfovat. Občas čtu, rád se zajdu projít. Baví mě bojové sporty... *Nebyl zrovna zajímavý člověk. Měl rád všechno aktivní.* Chceš to všechno sepsat v abecedním pořádku? *Utrousí suše.* Rozhodně nemáš právo určovat si svoje práva. *Jen pozvednuté obočí ukazuje na jeho pobavení.* To je všechno až moc složitý. *Rád lidi ukazoval, chápal, jak to fungovalo, ale nikdy neměl chuť se tohoto sociálního dění účastnit. Přemýšlí, jak by Anais splnil její přání a v hlavě se mu začíná rodit aspoň náznak plánu. Cítí se jak největší idiot, že se jí snaží vyhovět, ale když na něj takhle nadějně kouká, je těžké odolat.* Spíš většinou. *Tentokrát se mu na rtech objeví náznak toho vzácného úsměvu. Pravdou bylo, že nepoznal nikdy nikoho, kdo by víc přitahoval katastrofy než ji.* Mhm. *Zamručí spokojeně a políbí ji na čelo.* /Takže to začínáš chápat. Nemůžeš mě odpárat./ *Takhle to vidí on. Má u něj dluh, osobní dluh. Jen trochu se odtáhne.* /Hodná holka./ *Prsty ji pohladí po nezraněné tváří. Palcem přejede po spodním rtu. Je správné, že mu byla vděčná. Vybral si ji. A ona se neuměl vzdávat věcí, které chtěl.* Za chvíli se vrátím. A pak se pokusím přijít zase co nejdřív. *Ujistí ji a pustí ji. Vezme kýbl se špinavou vodou. Deku jí nechává. Dneska byla hodná, zasloužila si ji. Byl to určitý systém ústupků. Když ho nenaštvala, choval se k ní více lidsky. Mobil si dá do kapsy a odejde, aby se asi za půl hodinu vrátil ještě s jednou lahví vody a nějakým pečivem, které by mělo případně těch pár dní přežít. Víc holt nedostane. Není to moc, ale naživu ji to udrží bez problémů. Taky má zpátky svůj hrnec. Už je zase zadumaný. Hraje si s lanem.* Neublížíš si, že ne, mazlíčku? *Chtěla přece žít. Na zápěstí měla podlitiny od pout. Teď když si byl jistý, že bude spolupracovat, nemusel by ji svazovat. Jen jí ještě pokývne na rozloučenou. Při odchodu zhasne. Tma Anais možná deptá, ale pokud by nechal rozsvíceno, je to ironicky horší. Trávit několik dní při světle, i kdyby usla vyčerpáním, byl by to nekvalitní spánek a vypínač je zvenku sklepa. Měl teď dost práce. Bylo na čase dát dohromady zprávu a jít vydírat její rodinu.*

Často nějaký detektivky, občas romány a někdy i kuchařky. *Zní to možná divně, ale většina lidí okolo ní uměla vařit. Ona ne, takže si aspoň čte o umění druhých.* Jak dlouho se učíš surfovat? Na tý pláži ti to šlo. *Vzpomene si, jak se tam potkali a zdá se jí to hrozně dávno.* Zkus to. *Vykouzlí menší úšklebek, když se zeptá, jestli to chce podle abecedy.* A právo lpět na všeobecných lidských právech? *Nadzvedne obočí, i když odpověď zná nejspíše dopředu.* Není, když se tomu předem nebráníš a tolik o tom nepřemýšlíš jako by to byla matika. *Namítne.* Dobře. *Je ráda, že jí nechal tu deku. Není nejpohodlnější, ale hřeje, to je hlavní. Promne si bolavá zápěstí a pak se podívá na provaz, se kterým si hraje.* Ne, neublížím. *Ani to oslovení už jí nerozčiluje. Zase se ponoří do tmy a samoty a snaží se nějak zvládat určovat čas, i když nejspíš špatně. Tak moc si přeje, aby už uběhly ty dva týdny a ona mohla pryč.*

*Je to zase už strašně dlouho, co tu byl Robyn naposledy. Nebo aspoň jí se to tak zdá. Možná jí čas běží daleko pomaleji, ale jednoduše se jí zdá, že je to delší doba než předtím, co se tu stavil nafotit fotky, natočit video a nechal jí tu deku. Díky té jí je aspoň o něco tepleji. Jídlo, které od něj dostala posledně, když jí to sem jenom hodil, si sice šetřila jak jen to šlo, ale stejně před nějakou chvilkou dojedla poslední kousek. Stejně je na tom i s vodou. Má šílený hlad i žízeň, i přes deku si dokáže nahmatat žebra a má pocit, že kdyby se pokusila postavit, její nohy jí neunesou. Sotva si strčila kus housky do pusy a když potřebuje na záchod, tak se k tomu kýbly sune po podlaze. Je hrozně unavená díky tomu, že nedokáže z jídla nabrat žádnou energii a v těchto podmínkách se jí nedaří pořádně ani usnout. Pod očima má obrovské kruhy, oči otevřené jen na škvírku, když musí. Vlasy jí připomínají spíš odporné zacuchané chomáče. Na kousavost deky si už zvykla, ale jak hubne, pomalu jí přestává stačit, aby si udržela nějaké teplo. Sedí stočená v klubíčku se zavřenýma očima a jedním ramenem se opírá o zeď. Její jedinou zábavou je počítání nádechů, ale dost často se v číslech už ztratí a počítá od znova. Nadějně zvedne hlavu, když uslyší otevírání dveří, ale i přes to, jak je její tělo a mozek prakticky vypnuté, si všimne, že dovnitř nevchází Robyn. Jde o skupinku asi tří chlapů, kteří se jí zdají velcí jako hora. Nemá sílu se ani snažit bránit, ze rtů jí unikne jen tichoučké "ne, prosím" a tomu nerozuměla pořádně ani ona sama, když jí zvedli ze země a zády natlačili na zeď. Dva z nich jí drží a noži se dají do vyrývání nějakých tvarů do jejích rukou a třetí se mezitím snaží zbavit deky a oblečení jí a následně co nejrychleji i sebe.* Prosím ne, nedělejte to. *Zkusí to ještě jednou a obličej se jí stáhne do bolestné grimasy. Pokusí se hnout a vyprostit se jim, ale nemá nejmenší šanci. I tak jí ale pro jistotu chytnou pod krkem a připraví jí i o poslední věc, kterou tady mohla dělat - počítání nádechů.*

*Může vám scházet někdo, kým částečně pohrdáte? Ať si to v sobě procházel jak chtěl, vždy dospěl ke stejnému výsledku. Téměř ho svrběla kůže touhou vykašlat se na služby a dojít do ghetta za Anais. A odolával tomu už jen z toho důvodu, že mu to přišlo jako slabost. Ta holka neměla nejmenší právo se mu dostat pod kůži. A přesto... Dal konečně dohromady materiály, které poslal její rodině spolu s žádostí o výkupné. Loudal se schválně? Netušil. Ale ani nemohl popírat, že se mu nelíbí představa, že by ho opustila. Ona to určitě udělá, dá jí příležitost, a ani se neohlídne. Ještě pořád nechápala, že mu měla patřit. A on neměl dost času ji donutit to pochopit. Konečně mu dnes skončí služba a má dva dny volna. Cestou nakoupí nějaké jídlo a další věci. Slíbil přeci Anais, že by ji na chvíli mohl vzít ze sklepa. Ačkoliv neměl zrovna morální zásady a tudíž mu porušování slibů zrovna netrhalo žíly, vůči Anais si to nechtěl dovolit. Určitě by na něj zas vyčítavě poulila ta modrá kukadla a nutila ho cítit věci, které se mu hnusily. Pojme podezření už když před ním jeden z rebelů sklopí oči a pospíchá jinam. A když u dveří do sklepa nikdo nestojí, přičemž jsou lehce pootevřené, upustí tašku a vběhne dovnitř.* Nechte ji být! OKAMŽITĚ. *Poprvé po dlouhé době křičí. Málokdy zvyšuje hlas. I když byl naštvaný na Anais, nešlo přímo o řev, když jí vyčítal její hloupost. Měl dojem, že vidí rudě. Tihle idioti sahali na něco, co bylo jeho. Vystřelovací nůž ve své dlani vítá. Tři na jednoho nejsou zrovna dobrý poměr, ale vzhledem k tomu, že dva už mají pomalu kalhoty u kotníků, má na své straně moment překvapení a jistou výhodu. Vyhne se první ráně, když zaútočí na jednoho z nich. Nejspíš je znal. Ale na tvář se v rozzuřenosti nesoustředí. Zasáhne ho dobře mířenou ránou pěstí do krku, aby ochromil dýchací cesty, načež ho kopne žaludku, než se zmůže na něco dalšího. Trhne sebou, když schytá ránu do žeber, načež uhne bokem, aby se vyhnul další a natočí se k druhému protivníkovi. Jedná intuitivně, boj zblízka byl jeho specialita, snažil se omezit na pěsti a řezné rány, ale když poslední z mužů pustí Anais a vytáhne na něj zbraň. Tak tak uhne kulce, která se otře o jeho rameno, zanechává za sebou štiplavou bolest. Výstřel se sklepem rozlehne, je to první zvuk, co trochu vnímá. Možná jeho protivníci něco říkali, asi na něj křičeli, co vyvádí, že se chtěli jen pobavit a ta coura za to nestojí. Že je šílenej. Tak ať, momentálně se necítil příčetný. Chňapne po jeho ruce, trhne s ní tak, že se ozve zapraštění a další výstřel míří k zemi, následně si ho nacvičeným chvatem přehodí přes rameno a praští s ním o zem. Pistoli automaticky odstrčí nohou bokem. Nůž mu zarazí na vybrané místo na hrudi, rovnou mezi žebra. V rychlosti popadne braň, načež se narovná a pohlédne na ty dva. Postaví se před Anais.* Jestli si ten nůž vyndáš, tak vykrvácíš, být tebou bych to nedělal. *Ucedí směrem k tomu, který leží na zemi a ledově klidně zvedne zbraň směrem na pomlácené rebely. Nebyli jeho rodina. Nevnímal je tak. A porušili rozkazy, které měli jen kvůli tomu, že byli pitomí a přemýšleli ptákem místo hlavou.* Můžete být rádi, že vás hned teď neodstřelím. Vezměte ho a PADEJTE! *Trhne hlavou ke dveřím, prst na spoušti se mu téměř chvěje touhou ji zmáčknout. Počká, až svého kumpána vezmou kolem ramen a odvlečou ze sklepa. Bleskově vyprázdní zásobník, zbylé tři kulky si schová do vnitřní kapsy bundy, zatímco zbraň si zastrčí za pas. Až poté se otočí na Anais. Nemá čas kontrolovat, jak je zbídačená. Jednoduše přes ni přehodí deku a trochu nešetrně si ji beze slova přehodí přes rameno. Stejně pochybuje, že i s adrenalinem vyplaveným do těla se zmůže na víc než bouchání do zad. A on potřebuje chvíli na to, aby jeho samotného vzrušení z boje a vztek opustily. Cestou popadne nákupní tašku do volné ruky, kterou si ji nepřidržuje a nese ji k sobě do pokoje o patro výš. Jeho pokoj je stranou od ostatních, nejspíš tady byly staré kancelářské prostory továrny a on jednu z nich předělal na nouzový obytný prostor, aby měl soukromí, byl tu i záchod a funkční sprcha, ačkoliv voda tekla zásadně studená. Neměl rád lidi, ani tady, to to naznačovalo jasně. A po dnešku už tuplem ne. Vejde dovnitř a složí Anais na úzkou postel. Načež se vrátí zamknout. Zbraň odloží na noční stolek a v druhé malé skříňce začne hledat svoji osobní lékárničku, musí Anais ošetřit, teda až zjistí, co na jeho mazlíčkovi bylo napácháno za škody.*

*Nemá sílu se jim jakkoliv vykroutit. Pak se její všechno úsilí soustředí na to, být schopná naplnit své plíce vzduchem. Celá sebou škubne, když uslyší křik a to jen díky tomu, že díky překvapení chlápci pustili sevření. Rovnou rychle nabere kyslík a zalape po dechu. Bez varování přijde naprosté puštění a ona kvůli tomu okamžitě spadne na tvrdou zem. Ke vší bolesti se přidá ještě bodavá bolest v pravém koleni po dopadu na zem. Jediné světlo pochází z chodby, takže zamžourá na bitku před sebou. Je vděčná za svého zachránce Robyna, ale je to tři proti jednomu. I její zpomalený mozek si to dokáže přepočítat a má o Robyna strach. Hlavně když se ozve výstřel, který se sklepem rozlehne a na několik vteřin jí naprosto ohluší. Celá se rozklepe, aniž by si to uvědomovala. Zimou, strachem, nedostatkem jídla a pití, světla, adrenalinem. Třese se jako kdyby do ní někdo pustil elektrický proud. Schoulí se do co nejmenšího klubíčka, když se ozve i druhý výstřel a ze strachu se jí i nažene pár slz do očí. Nezačne brečet, na to nemá dostatek tekutin v těle, ale oči jí zvlhnou o něco více, než byly před chvílí. Z toho všeho šoku jí neprobere ani když si jí Robyn přehodí přes záda. To jenom zamručí, protože se jí udělá černo před očima z náhlého a prudkého pohybu. Netuší, kde to je.* Já už nechci do tmy. *Dostane se jí přes rty, protože neví, jestli jí nenese jen do jiné kobky nebo jen nepřenáší v její cele. Až když přistane na něčem daleko pohodlnějším než je tvrdá zem, uvědomí si, že hned teď jí do tmy nestrčí. A i za to je vděčná. Leží na boku a přitáhne si kolena k bradě, zatímco se pořád znatelně třese po celém těle. Nemá energii na nic víc než jen mžourat před sebe a v hlavě si přehrávat, co se právě stalo. Ještě pořád jí v uších trochu piští od toho výstřelu a zároveň je jí nevolno z nedostatku jídla, který se na ní dost podepsal.*

*Nepamatuje si, kdy naposledy byl takhle zaslepený vztekem. Nejraději by je vážně zastřelil. Nebo lépe, vymlátil z nich duši, dokud by neměl sedřené nateklé klouby a z jejich obličejů by zbyla jen krvavá změť. Jeho podvědomí ale v zásadě jedná za něj, když se, jakmile má příležitost, ochranně postaví před Anais. Tihle tři na ni vůbec kdy neměli hrabat těma špinavýma prackama. Ne na jeho mazlíka. Každopádně tady ji nemůže nechat. Nepovažuje to už za bezpečné místo. Musí pak zjistit, kde skončil rebel, který měl Anais hlídat. Pokud opustil své místo dobrovolně, nejspíš ho oběsí na vlastních střevech. Nemá chuť na zdržování, a tak si Anais poměrně nešetrně hodí přes rameno a odnese ji k sobě do pokoje. Pořádně ani nevnímá, co mumlá. Položí ji na postel a hledá lékárničku. Jenže houby vidí, a tak rozsvítí lampičku, ani ji nemusí stínit, světlo je celkem slabé, takže oči Anais zůstanou ušetřeny většího šoku, i když po těch dnech ve tmě i tohle musí být nezvyk. Konečně se mu podaří najít krabičku a otočí se na ni.* Musíš si sednout. *Zamračí se na ni, když vidí, že leží na boku.* Takhle tě pořádně neošetřím. *Asi by měl mít s její situací větší soucit, ale na to ho zrovna neužilo. Vytáhne z nákupní tašky lahev s minerálkou a nějaké suché sušenky, které by jí snad nemusely tolik podráždit žaludek. Vezme ji za ruku a v zásadě ji donutí si sednout, načež jí obojí podá.* Jez. *Pobídne ji stále podrážděně. Pro jednou ale za jeho mizernou náladu nemůže ona. Vždyť jí říkal, že ji asi nebude moct ochránit. Tak proč ho rozčilovalo, že se mu to vážně nepovedlo? Doteď to šlo přece tak dobře! Klekne si na zem a stáhne jí nohu z postele, aby odhalil odřené koleno. Někde začít musí. Nejhorší budou ty řezné rány na pažích, ale zase mu tady z toho nevykrvácí, tak ho to zas tolik nestresuje. Frustruje ho fakt, že jí tyhle zranění nepřivodil on a nemohla za ně v zásadě ani sama. Zranili ji. Jeho Anais. Zatne ruku v pěst a silou vůle ji zas povolí, chce zkusit být opatrný, i když dezinfekce, kterou nanáší na ránu musí štípat. Když však kouká na to, jak je špinavá, musí zatnou zuby. Takhle to nepůjde, i když rány vydezifikuje, ještě se jí do toho něco pořád může dostat.* Musíš se umýt. Zvládneš to sama? * Zeptá se jí a odhrne závěs směrem k jeho malp koupelně. Vybral si tuhle starou kancelář právě protože sousedila s tímhle malým zázemím pro zaměstnance a proboural zeď, aby měl přístup. Jsou zde dokonce i ještě prázdné skříňky. Sprchový kout je malý a žádný luxus, trocha rzi na sprchové hadici a místo posuvných dveří prostý závěs, ale pokud se neudrží na nohou, je dost malá, aby se posadila.* Nebo potřebuješ pomoc? Voda bude v lepším případě vlažná, ale zahřejeme tě potom. *Z jeho pohledu se muselo krok za krokem. Tady nebylo zrovna velké teplo, ale oproti sklepu to bylo rozhodně lepší. A na posteli byla peřina a několik dek, do kterých ji pak mohl zabalit. Znovu se pohrabe v tašce a vytáhne menší z drogerie.* Nevyznám se v tom. Ale něco jsem ti sehnal. *Vždyť mu přece vyčítala, že k mazlíčkům se lidi chovají lépe než on k ní. Původně jí chtěl udělat radost. To by se dnešní večer ale nesměl tak posrat, teď byl rozčilený. V taštičce každopádně měla vše, co jí doporučila prodavačka na “víkend na chatě”. Nějaký malý šampon a sprchový gel, kartáček a pasta, žiletka a dokonce tampony, prý pro jistotu, alespoň to říkala ta ženská, když ji vraždil pohledem po tom, co se ho zeptala, jestli ví, kdy má “jeho přítelkyně” periodu. Občas byl fakt rád, že nemusel takový věci jako chlap řešit.*

*Stáhne lehce obočí, když jí řekne, že bude muset opustit pozici, ve které se ustálila a strávila v ní vlastně i posledních několik dní. Jestli něco skvěle zná, tak je to naprosto podrobný způsob, jak přesně ohnout kolena, aby vytvořila takové klubko a místo, kde se její koleno dotýká vystouplého žebra. Ani by se nedivila, kdyby v těch místech měla po obou stranách hrudníku modřiny od kostnatého kolene. Než se sama stihne nějak přinutit k pohybu a zvednout se, je nemilosrdně vytažena do sedu. Zasyčí bolestí, která pochází z celého jejího těla a ani nedokáže říct, kde co bolí nejvíc. Jde prostě o kompletní bolest všech svalů, kloubů a ran, které po těle má. Třesoucí se rukou si vezme sušenku, které si trochu ukousne. Dost jí ale podráždí suchý krk, takže se natáhne po flašce s vodou, které pořádně upije, než se odváží do sušenky kousnout znova a o trochu víc. Už ví, jak její tělo reaguje na nečekaný příděl jídla, proto je opatrná. Sykne, když jí začne dezinfikovat koleno a váhavě pohlédne směrem ke koupelně. I vlažnou vodu teď vidí jako obrovský luxus. Stejně jako postel, na které doteď seděla. Vzepře se na rukách, aby se dostala na nohy a i to jí stojí dost síly. Na nohách nevydrží stát, hned se jí roztřesou a ona se sveze na kolena, přičemž jí opět zčerná před očima.* Nemůžu. Neudržim se a mam pocit že omdlim. *Zamumlá a snaží se nějak rozdýchat motání hlavy. Překvapeně k němu vzhlédne, když uvidí tašku, do které nakoukne a na rtech se jí objeví malý náznak úsměvu, když vidí, co všechno tam je. Všimne si i tampónů..* Co je za den? *Zeptá se opatrně. Chce vědět, jak dlouho v té tmě byla. Ráda by zjistila, jestli se její odhady rovnají realitě, nebo jsou úplně mimo. Pochybuje ale, že při momentálních podmínkách bude její menstruační cyklus schopný fungovat. Její tělo je rádo, že zvládá dýchat, trochu se pohybovat a mluvit.* Děkuju. *Vzhlédne k němu od věcí z tašky a věnuje mu lehké pousmání.*

*Pustí ji, když sykne bolestí, ale na jeho poměry byla jednoduše příšerně pomalá. Zkusí jí vydezinfikovat koleno, jenže ona je celá od prachu a špíny, nemá moc cenu nejdříve ošetřovat, když není čistá. Není tu moc prostoru, takže když se zvedne, je asi dva kroky od ní a zvládne ji zachytit, než si znovu nabije kolena.* Fajn, uděláme to jinak. Opatrně ji složí na zem a nejdřív jí podá taštičku s věcma.* Neděle. *Je strohý tak jako vždy. Nikdo ho ale nemůže vinit z toho, že nemá zrovna náladu na konverzaci. Když mu poděkuje a dokonce se pokusí pousmát, zamračí se.* Jsi tak úděsně pozitivní. *Téměř ji osočí. Copak vůbec nevnímala, co se málem stalo? Skoro se divil, že na sebe nechala sáhnout. Ačkoliv o ni alespoň náznakem pečoval, uměl se k ní chovat hrubě a přeci jen ho nic moc neodlišovalo od těch chlápků ve sklepě. Až na to, že jí ve skutečnosti vlastně nechtěl ublížit. Chtěl si ji nechat. Bylo s ní víc práce než užitku. Ale i teď, takhle potlučená a špinavá, byla hezká, a ty oči byly stejně jasné jako jindy, hrály ještě temnějším odstínem modré než předtím, i když to možná bylo těmi kruhy pod očima. Znovu bez řečí si ji zvedl do náruče a odnesl ji do sprchy. Nedělal si a posadil ji tam. Pustil vodu. Byla vážně sotva vlažná.* Měla by sis zkusit pospíšit. Dokud je voda teplá. Sedne si sám na zem kousek od ní a po očku ji pozoruje.* Ten závěs nech odkrytý. *Přece jen jí nechal ten luxus jednorázové žiletky, která sice nebyla nic moc ostrá, ale kdyby se pokusila ostří vypáčit z plastu a použít jako zbraň, mohla by s tím napáchat nějakou škodu. Plánoval jí ho po sprše sebrat a vyhodit ho. Momentálně neměl zájem ji očumovat, viděl už tak dost, jen si hlídal záda a i to, aby ji nenapadlo si ublížit.* Ale umyj se pořádně. Hlavně místa, kde na tebe ti chlápci hrabali. Nechci, abys na sobě po nich něco měla. *Znechuceně se ušklíbne. Ví, že na ní doopravdy nic neulpělo, ale jeho bytostně rozčilovalo, že se jí někdo jiný dotýkal. Nejraději by sám vzal houbu a dřel jí pokožku tak, až by byla rudá. Místo toho se raději natáhne pro ručník, co kterého má v plánu ji zabalit, až dokončí očistu.* Jestli si chceš i vyčistit zuby, udělej to rovnou. *Pokud se jí špatně stálo, pochybuje, že bude zvládat stát u umyvadla. Slečinka by měla být vůbec ráda za takový luxus. Byl na ni fakt hodný. Voda už nejspíš musí být studená. Když se na ni zahledí pozorněji, vidí, jak jí fialový rty a třese se. Sebere jí žiletku a hodí ji ven z malého okýnka, ať už se ji rozhodla použít anebo ne, tady rozhodně nezůstane. Zrcadlo tu naštěstí není, takže by ho nemohla rozbít a použít střepy. Podá jí ručník, a pak si ji znovu zvedne do náruče. Byla vážně jako pírko. Položí ji na postel a dá kolem ní deku a následně peřinu. Zapomněl na hřeben, takže se jí pokusí vlasy co nejlíp rozčesat prsty. Sice ji tak občas zatahá, ale snaží se pro jednou nebýt příliš neurvalý. Mezitím jí dá do ruky další sušenky a kousek čokolády. Ta byla sice drahá, ale trocha cukru jí prospěje. A k tomu pár hroznů. Stejně toho nejspíš teď víc nesní. Následně si znovu vezme dezinfekci a obvazy. Znovu aplikuje dezinfekci na všechny odřeniny a následně si prohlídne paže. Po těchto bude mít určitě jizvy. Naštěstí šlo jen o povrchové mělké a malé rány, které nebudou vyžadovat šití, ale bylo jich dost, a tak jí je obvázal, jak nejlépe dovedl. Na krku už se ji začaly dělat podlitiny.* Máš pocit, že máš něco zlomené? *Zeptá se jí již klidně. Takhle automatická péče ho uklidňovala. Bylo to něco, co znal, podobně se staral o matku, když už byla příliš nemocná a nemohla sama dělat téměř nic. Sáhne jí na ruce, je pořád ledová.* Tohle by nešlo. *Zamračí se. Lehne si a stáhne ji k sobě. Rozhrne deku, nestará se o to, že je nahá, jen ji k sobě přitiskne, a deku přehodí přes ně oba. Spolu ji rychleji vyhřejí. Prsty něžně přejede po jejím krku. V tváři se mu znovu mihne zášť. Zabil by je. Měl by je jít najít a zabít je. Je mu jedno, kolik problémů z toho bude.* Měl jsem dojít dřív. *Zamračí se.* Ale se mnou jsi v bezpečí. Tady. *Jistěže tady. Jinam by ji ani nepustil, nemohla si určovat, kam půjde nebo ne, pořád byla rukojmí.*

Takže už jenom týden. *Mluví opět dřív než myslí, jak je u ní běžné, ale zároveň teď tomu dopomáhá i nedostatek energie pro mozek, který jede v úsporném režimu. Ale posledně jí řekl, že záležitosti týkající se výkupného budou trvat dva týdny přibližně. K tomu se upínala a to je její jediná naděje. A zjištění, že má půlku za sebou jí dodává odvahu, že tu druhou už zvládne, že to bude za chvíli a ona bude zase volná. Jen.... ne od něj. Dojde jí to ale pozdě, ty slova už jsou venku. Jenže je jí jasné, že volná nikdy doopravdy nebude. Dluží Robynovi svůj život. Dneškem už potřetí. A od vzpomínek na to, co se událo dneska, od představ toho, jak to nebýt Robyna mohlo dopadnout, jí neosvobodí nic a nikdy.* Jeden z nás musí být. A kdybych nebyla, teď bysme se spolu nejspíš nebavili. *Kdyby nebyla pozitivní a nevěřila, že se odsud dostane, odmítne i tu trochu jídla a vody a celé dny stráví hledáním cesty ven, dokud by nepadla vysílením. Její optimismus jí drží při životě. Nechá se od něj donést do sprchového koutu a ani nic nenamítá, když jí řekne, aby nechala závěs roztažený. Už z ní stejně všechno viděl a není důvod snažit se něco skrývat. Co taky? Vystouplá žebra a pánev? Kdyby byla oblečená a ostříhala si vlasy, momentálně by jí mohli lidi klidně označovat za chlapce, postavou tak totiž začala působit. Její ženské křivky nebyly stavěné na to, aby vydržely podobné hladovění. Po jeho slovech si znovu připomene, co všechno se stalo než tak přišel a co se stát mohlo. Kam to všechno směřovalo. Doplněné tekutiny v těle se projeví tím, že je schopná po dlouhé době opravdu začít brečet a štítit se sama sebe. Cukr ze sušenek dá jejímu šoku a vyšilování prostor, protože to její tělo nějakou chvíli zvládne a ona si začne dřít kůži s úmyslem jí ze sebe nejlépe stáhnout, aby se od toho všeho očistila. Uklidní se až po nějaké chvíli, kdy zapracuje úbytek toho mála cukru a ledová voda, která na ní teče. Dá se dohromady aspoň na tolik, aby byla schopná si umýt hlavu. Žiletku použije jen rychle na oholení podpaží, protože to jí díky chloupkům dost svědělo a bylo to nepohodlné a zbytek neřeší. Stejně jí tu nikdo skoro nevidí a ti, co ano se nezajímají o to, jak ochlupacené má nohy. Natáhne se i po kartáčku a vyčistí si zuby. Příchuť pasty na jazyku je po tak dlouhé době až odporná a jí se zvedne žaludek. Všechno v sobě ale zadrží a vodou si pořádně vypláchne pusu. Teď už se třese čistě jen šílenou zimou, která neustupuje ani když jí donese do postele a přikryje. Nijak se nahlas neprojevuje, když jí zatáhne za vlasy, oproti tomu všemu to skoro žádná bolest není. Po vyčištění zubů pochybuje, že by jí nějaké jídlo chutnalo a nepodráždilo žaludek. Nakonec si dá jen kousíček sušenky a zbytek nechá na potom, až se její tělo trochu adaptuje na lepší zacházení. Nechá se od něj ošetřit a pohled přitom upírá pořád někam do blba za něj a před očima má to, co se odehrálo. Jak tam vtrhli a začali jí svlíkat, jak jí drželi, aby se nemohla hnout, řezali jí do rukou, připravili jí o kyslík..... musí rychle zamrkat, aby nezačala vyšilovat znovu.* Ne, asi ne. *Odpoví mu na dotaz, který jí vytrhne ze zamyšlení. Ani jí nijak nepobouří, když si za ní vleze do postele, naopak. Přitulí se k němu jak jen to jde, aby mohla načerpat jeho teplo. Moc dobře si uvědomuje, jaké má štěstí, že Robyna má.* Nemusel jsi dojít vůbec... Je štěstí, že tě mám. *Opáčí potichu do jeho hrudi.* Že mě tam už nenecháš? Prosím. *Popotáhne rychle. Už nikdy nechce být potmě a v zimě jako posledních několik dnů. Nechce být sama, protože to by akorát tak čekala, až se ti chlápci vrátí a dokončí svojí práci.*

*Při jejích slovech se téměř viditelně napne.* Jo. Tak nějak. *Nejraději by do něčeho kopnul, jenže nic příhodného se tu nenachází. Vážně mu zbývá zkurvený týden?* A to je další optimistický blábol. *Utrousí jen. Sám očividně optimista není, to jí muselo dojít dávno. Nelíbilo se mu, o kolik zhubla, předtím než ji pustí, se nedostane na svou váhu, ale snad pár dní jídla trochu napraví všechny ty vyhublé křivky. Nevšimne si, že brečí, když je ve sprše, vody je tam přeci jen dost. Ale to, jak si drhne kůži, to zaregistruje. Asi to musí být bolestivé. Ale cítí v sobě jen jisté uspokojení nad tím, že smyje doteky těch ztracenců. Jakmile je hotová, odnese ji do postele, aby ji mohl tentokrát již normálně ošetřit a následně se ji pokouší zahřát.* Později se musíš najíst víc. *Podotkne klidně. Její žaludek toho teď nejspíš moc nezvládne. Ale až se trochu spraví, vzal i nějaké proteinové tyčinky, při výcviku je svačili pořád, když nebyl čas na pořádné jídlo a museli vyvažovat výdej energie. Vlastně čekal protesty, když si ji přitáhl k sobě. Ona se místo toho však přisune blíž a zaboří mu tvář do hrudi. Bez přemýšlení ji obejme a kompletně schová ve své náruči, kde bude v bezpečí před kýmkoliv kromě něj.* Omlouvám se, mazlíčku. *Zaboří jí tvář do vlasů.* Teď se o tebe postarám, nikdo na tebe nevztáhne ruku. *Vydechne spokojeně. Může to působit konejšivě, ale u něj převládají sobecké pohnutky. Konečně byla zase jeho.* Když budeš hodná, zůstaneš tady. *Nabídne jí. Když však slyší, že popotáhla, odolává úšklebku. Nesnášel pláč. Proč to lidé dělali? On sám si nepamatuje od svých dětských let, že by někdy plakal. Snad jen slzy bolesti, které vhrkly při nějakém úrazu. Jeho samotného nyní pobolívala paže. Bundu si sundal, ale triko na paži nasálo krví. Věděl ale, že to není nic vážného, na to už měl odhad a s bolestí byl zvyklý žít. Vezme ji za bradu, aby se na něj podívala.* Nebreč. Nesnáším, když to děláš. *Vydechne frustrovaně.* /Prostě toho nech./ Mám rád tvé oči. *Poznamená, když si ji prohlíží. Měla teď o něco ostřejší rysy ve tváři, ale ty oči zůstávaly stejné. Volnou rukou ji pohladí po zádech.* Tady si v bezpečí, rozumíš? Zabiju je, pokud se tě znovu pokusí dotknout. *Řekne to přesvědčivě a s naprostým klidem. Dokáže si to představit. Jaké problémy by to vyvolalo. Nejspíš by odsud museli utéct. A to nechce, oblíbil si to tu. Jak se Anais dostala na žebříčku hodnot výš jak jeho pohodlí? Hlavně teď, když byla tak křehká, mu částečně připomínala matku. Pochopil by tak ty ochranářské pudy. Jako by snad mohl vykoupit záchranou Anais to, že matce kdysi nemohl pomoci. Ale co ta majetnická touha? Nejraději by ji tu držel už napořád. Jen ona a on, nemohla by si tak ublížit a nikdo by neublížil jí. A on by byl spokojený. A kdyby ho moc štvala těmi bláboly, jednoduše by jí dal roubík a možná pár ran, aby si vzpomněla, jak se chovat. Ale ne teď, teď byla dokonale hodná. A on dokonale klidný, snad ještě více než obvykle. V tomhle klidu nebyl chlad, jen odevzdání, takhle to mělo být.* Nesnáším to, že na tebe sahali. Jsi moje. *Pohladí ji jen jemně po podlitinách na krku.* Tohle je moje. *Po obvazech na paži.* A tohle taky. *Po stehně dolů ke koleni.* A tohle taky. I když tohle zranění sis způsobila ty. Musíš se o sebe starat, Anais. *Zavrtí nespokojeně hlavou.* Jsi moje, a já tě chci mít v pořádku. /Prozatím./ *Stále bojoval s chvilkovým nutkáním jí ublížit. Za to, co mu prováděla, za to, jak uměla být hloupá a občas jen tak, protože ubližování s sebou taky přinášelo klid, který dávala moc a kontrola. Byl to úžasný klid, kterému se to, když ji zde měl, zatím sotva rovnalo, ale prozatím ho to udržovalo v mezích.* Řekni mi, maličká, vážně bys ode mě chtěla pryč? *Vždyť jí pomáhal. Zachránil ji. Dlužila mu to. Dlužila mu s ním být. Přitiskl ji k sobě silněji, až to snad ani nemohlo být pohodlné. Chtěl ji jako dítě chtělo vytouženou hračku. Jako chtěl závislák další dávku. Nešlo o zdravou rozumem či pocity odůvodněnou touhu. Tahle byla toxická a sobecká, rozmarná. Nikoliv však slabší.*

Mam být snad pesimista, abys byl spokojený? *Nadzvedne obočí. Nemá energii a náladu na dohady, je to to poslední, co by si přála dělat, ale s ním to očividně nejde jinak. Jak má přestat být optimista? Je to jeden z jejích hlavních rysů, neumí fungovat jinak a doopravdy nebýt toho, tak je teď buďto mrtvá a nebo v daleko horším stavu. Kůže jí pálí všude, kde si jí dřela. Zvlášť na pažích, kde jí i pořezali, ale stejně nemá pocit, že to ze sebe někdy smyje kompletně.* Ráda bych až nebude hrozit, že to vyzvracim. *Pro více jídla by byla schopná udělat prakticky cokoliv, ale zároveň.... na ten hlad si v posledních dnech tak moc zvykla.. je zvláštní představa toho, že by měla mít plný nebo jen plnější žaludek. Nechá se od něj obejmout a rozbrečí se. Neovládne to, po těch několika dnech to prostě musí ven. Po dlouhé době si nepřijde sama, když jí objímá.* Neříkej mi tak. *Namítne nešťastně. Není přece pes, aby jí takhle říkal. Vždyť přece lidi nejsou mazlíčci.* Tys mě taky zbil. *Není to nic tak hrozného jako to, co se stalo dneska, ale je to něco, co se stalo. Nedržel jí v naprostém bezpečí pořád. Sám jí několikrát ublížil a byl mezi prvními, kdo to udělal. Byl první, kvůli komu pocítila ve svém životě bolest. On a ne někdo jiný. Odtáhne se od něj o trochu, při vzpomínce na to, co jí udělal.* Jsem hodná. *Namítne. Přijde jí, že to "když" je tam naprosto zbytečné. Vždyť co je tady, nedělala žádné problémy. Skoro ani necekla.* Vždyť je můžeš mít rád, i když brečim. Já to nedokážu jen tak z ničeho nic zastavit. Je normální, že lidi brečí. *Opáčí s jistou opatrností, protože z něj má vcelku respekt. Cukne sebou, když uslyší, že klidně někoho zabije.* Nesmíš nikoho zabít. *I po tom všem, co tu viděla, tak jí to přijde... šílené. Někoho zabít. Jako kdyby lidský život neměl vůbec žádnou váhu. Jako kdyby měl někdo vůbec autoritu rozhodovat o tom, kdo zemře a kdo bude žít. Napne se, když jí sáhne na krk a rukou chytne jeho paži, aby jí mohla použít jako "odrážedlo" a dostat se od něj trochu dál. Jenže aniž by o existenci rány věděla, sáhne mu přesně do té. Vykulí překvapeně oči, když vidí na své ruce krev.* Ty nejsi v pořádku. *Hlesne potichu při pohledu na tu ránu. Nechápe, proč neošetřil i sebe.* Nemůžu za to, že jsem spadla. *Namítne, když vidí jeho nespokojenost. Sám viděl, že se neudrží na nohou. Co jiného měla dělat, když jí tak rychle pustili? Létat neumí. Zalape po dechu, když jí k sobě přitiskne natolik, až to zabolí a její hrudník nemá prostor se zvedat při nádechu a tím pádem do sebe nedostane tolik kyslíku, kolik normálně. Ví, jakou odpověď od ní očekává. Ví, co chce slyšet. Ale ona byla vždycky upřímná.* Jo. *Jednoduchá odpověď, která vyjadřuje všechno. Jídlo a pití, které jí dal jí dodali energii, aby si uvědomila, co všechno jí provedl a má sílu aspoň na nějaký vzdor.* Kdyby to bylo naopak, ty bys od sebe nechtěl pryč? Chováš se ke mě jako ke zvířeti, možná ještě hůř. To tys mi ublížil jako první. *Začne se vrtět a snaží se od něj odtáhnout.*

*Zatne čelist.* Musíš mi vždycky oponovat? *Odsekne nevrle. Nebyl na to zvyklý. A ona byla v příšerných podmínkách, vyčerpaná a vystrašená a stejně mu chtěla vzdorovat? A to si o ní myslel, že je slabá, když má očividně bojovného ducha. Anebo byla jen fakt moc pitomá.* /Proto říkám později./ *Protočí nad tím v duchu očima. Očividně měla nějaký zkrat v mozku, praštila se snad při tom útoku do hlavy?* Proč ne? Lidi si dávají přezdívky v jednom kuse. *Podotkne klidně, ale nad jejími dalšími slovy se zamračí.* Musel jsem. *Poví prostě. Ona neznala to nutkání uvnitř něj. A hlavně pořád nechápala, že si za to mohla sama.* Jsi. Tak v tom budeme pokračovat. *Navhrne spokojeně. I při jeho poslední návštěvě byla hodná, tak jak si představoval. Už jí přece vysvětloval, že když se bude chovat dobře, bude se i on k ní lépe. Byla to jednoduchá dohoda a férová.* /Normální, nesnáším to slovo./ U mě ne. Já nebrečím. *Sdělí jí prostě.* /A nesnáším fňukání./ *Ušklíbne se jejímu zhrození.* /Na to je trochu pozdě, květinko, už pár let./ *Neví, co je horší. Naštve ho, když ho zastaví, ale zároveň dost zabolí, když mu zaboří prsty do otevřené rány. Nevydá však ani pípnutí, jen zatne čelist a zhluboka se nadechne nosem.* To nic není, ošetřím si to, až budeš spát. *Dokázal vydržet trochu nepohodlí a bolesti, na rozdíl od ní. Dal jí zatraceně přednost i před sebou. A ona si pořád jen stěžovala.* Když jsme se potkali, měla jsi odřené ruce. Nemusíš to vztahovat jen na tuhle situaci, já mluvil všeobecně o tom, že nejsi opatrná. *Začíná v něm růst podráždění. Není to záchvat vzteku jako v tom sklepě, ale i tak ho rozčiluje, kolikrát ho dokázala nějakým způsobem rozhodit. Nebyl zvyklý na to, aby se v něm za den vystřídalo tolik emocí. Většinou žil v poklidné otupělé bublině. Na druhou stranu ji nechtěl pustit, patřila k němu. Její slova téměř … zraňují. O tom vypovídá i pár vteřin ublíženého výrazu, když na ni pohlédl. Jakmile se však pokoušela odtáhnout, bleskově jí sevřel zápěstí. A přitiskne ji k posteli váhou vlastního těla, aby sebou přestala vrtět.* Lhářko. *Poví jí téměř nenávistně.* Když tak moc chceš pryč, proč ses ke mně před chvílí tak ochotně tiskla. Snažil jsem se k tobě chovat líp, vzal jsem tě sem, a nakoupil ti, ošetřil tě, potom, co jsem ti mimochodem nejspíš zase zachránil život, anebo jsem tě ušetřil dost nepříjemného zážitku. *Vyčítá jí tónem, v kterém se jasně mísí ono ublížení, ale i vztek a pohrdání.* TAKY JSEM TI JAKO PRVNÍ ZACHRÁNIL ŽIVOT. *Zvýší hlas a zvedne se. Klid, který mu přinášela její blízkost je pryč.* Nebýt mě, prvně ti ublíží ti chlápci na pláži. Anebo ti, co tě unesli. A já tě přitom varoval! Několikrát! Varoval jsem tě o tom, že nemáš chodit sama, o tom, co se ti může stát! Měl jsem absolutní právo být naštvaný! A měl jsem právo tomu vzteku dát průchod Anais, protože kvůli tobě jsem dal v sázku sebe. Svoji pověst, svoje postavení, a dneska zase. A ty si tu ležíš, koukáš na mě těma hezkýma očima a děláš ze mě toho padoucha, jako bych se ti od začátku nesnažil jen POMOC! *Snad nikdy toho naráz nenamluvit tolik, co teď. Vztekle se natáhne po zbrani a odjistí ji. Není nabitá, ale to Anais neví, alespoň on o tom dost pochybuje, v tom sklepě byla mimo.* Fajn, chceš ze mě mít padoucha, dám ti tu možnost. *Namíří zbraň na ni.* Nebyla bys první, kterou jsem zabil. A občas jsem měl chuť zabít i tebe. Ušetřilo by mi to tolik trablí. Začínám vlastně litovat, že jsem ten den došel a zasáhl. *Přistoupí k ní o krok blíž.* Když mě tak nenávidíš... *Udělá něco nečekaného. Ruku svěsí a pistoli přendá tak, že ji rukojetí k ní položí do klína.* Stačí, když si odemkneš. V tašce je nějaké oblečení. Půjdeš chodbou pořád vlevo. Dojdeš k požárnímu schodišti. Zůstaň schovaná, dokud neprojde hlídka, chodí tama každých patnáct minut. Budeš mít pak čas přelézt plot, a když půjdeš přes pole pořád dál rovně, měla bys narazit na silnici. Ale v první řadě se musíš dostat přese mě, mazlíčku. *Poučí ji.* A pak budeš volná. A tvá rodina už nebude muset mít starosti. Ale jestli mě jen zraníš, uzdravím se, a pak najdu tebe i tvou rodinu, a můžu ti slíbit, že budete všichni umírat zatraceně pomalu. Oni první, aby ses mohla dívat. *Dívá se na ni neochvějně. Poklepe si na spánek a čelo.* Do hlavy je to nejlepší, ale ne na tyhle místa. Kulka nemá dost místa, aby nabrala rotaci a lebka je tvrdá, mohla by sklouznout po kosti a přežil bych. Ale sem. *Ukáže na dolní patro, místo pod bradou.* To je ideální, kulka projde všemi měkkými částmi a zároveň nejspíše zůstane uvnitř lebky, nemá takovou ráži. Kdyby to byla brokovnice, nejspíš by se mi hlava rozletěna na kousky. A věř mi, mazlíčku, nechceš vědět, co je uvnitř mé hlavy. *Nevesele se ušklíbne.* Tak to udělej. Víš moc dobře, že i když se odsud dostaneš, nenechám tě být. Patříš ke mně Anais, nemůžeš to jen tak vymazat. Jediný způsob je ten, že jeden z nás umře.

Ne, vždycky ne. Teď se jenom snažím přijít na to, jak se mam teda podle tebe dívat na svět, abych v tvých očích nevypadala hloupě. *Pokrčí rameny.* Jenže ne takovéhle. *Zamračí se trochu. Ano, přezdívky si sice lidi dávají, ale nikdy neslyšela, že by někdo někomu říkal "mazlíku".* Proč? *Chce vědět, proč to musel udělat. Chce najít důvod, aby ho za to mohla omluvit. A i přes jeho návrh o tom, aby dál byla hodná.... nedokáže to. To že jí vzal sem jí dodalo energii a ona se na něj nedokáže dívat jako před chvílí. Vidí to, co jí udělal, všechnu tu bolest. Veškeré vjemy jsou najednou ostřejší, mozek funguje rychleji. Ani si neuvědomuje jak a už se od něj snaží odtáhnout, aby od něj byla co nejdál, ačkoli postel k tomu nedává moc prostoru. Nedokáže s ním ale bojovat, jakmile jí k posteli přitiskne, na to sílu nemá a neměla by jí ani kdyby tu nestrávila posledních pár dnů o hladu, žízni a ve tmě. Chce namítnout, že jí byla zima a proto se k němu přitiskla, ale uvědomuje si, jak chabá výmluva to je. Bojí se ho, co by jí mohl udělat, když je takhle naštvaný. Cukne sebou a celá se napne v očekávání nějaké rány potom, co zvýší hlas. Dnes už podruhé. Do dneška ho nikdy neslyšela hlas zvýšit.* Ty jsi padouch, vždyť jsi rebel. Jediné co děláte je, že ubližujete lidem. Neměla bych pro tebe cenu, kdybyste za mě neměli dostat peníze. Jinak bys mě sám zabil. Sám jsi mě zabít chtěl. Staráš se o mě jenom kvůli penězům. *Pokusí se dostat z jeho sevření, ale marně. Pak jí ale pustí. Jenže než si stihne oddechnout, míří na ní zbraní a ona celá ztuhne. Co je zvláštní.... Čeká na to, až vystřelí. Nebojí se toho výstřelu, ale toho, že to neudělá. Potom všem... Jak bude ještě někdy schopná vést normální život? Nikdy se ho nezbaví. Nikdy se nezbaví vzpomínek. Toho pocitu znečištění. Bude vůbec někdy schopná klidně spát? Ví moc dobře, že ne. Že i když se dostane odsud fyzicky, psychicky se neosvobodí nikdy. A jediná cesta je ta, že jí zabije. Ale on to neudělá. Místo toho jí zbraň skončí v klíně. Vystrašeně na ní kouká a pak se podívá ke dveřím a zase na něj. Trasa k nim není dlouhá, ale ani náhodou by si neodemkla včas. Vždyť se na nohou ani pořádně neudrží, žádný plot by přelézt nezvládla a když, rozhodně by nedošla až k silnici. Všechen její optimismus jako kdyby zůstal v tom tmavém sklepě. Jako kdyby ho Robyn zapomněl vzít sem spolu s ní. Způsob toho, jak ho má zastřelit, poslouchá dost pozorně. Ale ví, že když mu něco udělá, když ho dokonce zabije, bude to další věc, ze které se nikdy nedostane. Už jenom tohle samotné by stačilo. Moc dobře ví, že z téhle situace je jenom jedna cesta ven. Ví, kdo bude tím jedním z nich, který musí umřít, aby tohle skončilo.* /Promiň mami a tati.../ *Sami jí říkali před odjezdem ať je opatrná, ať se jim vrátí... A její otrávené ujištění bylo to poslední, co jim do očí řekla. Mrzí jí to? Ano. Ale nedá se s tím už nic dělat. Pár vteřin sleduje zbraň ve svém klíně, než jí opatrně třesoucí se rukou zvedne a potěžká. Zdá se jí jako ta nejtěžší věc, kterou v životě měla v ruce. Ale i tak jí zvedá dál a otočí jí hlavní proti sobě. Střelí k němu pohledem až v momentě, kdy si jí přitiskne pod bradu na místo, které jí sám ukázal a bez váhání rychle stiskne spoušť. Očekává ránu a bolest. Nebo prostě jenom tmu. Ale i potom, co spoušť stiskla, stále vidí Robyna před sebou.* Ne. *Hlesne potichu.* /Že mě nedonutil.....?/

*Nic jí na to neřekne. V jeho očích hloupě působila. Ale už ne kompletně. Věděl, že v sobě měla nějakou míru inteligence, jen jí nedokázala správně aplikovat. Vždyť i proto skončila tady.* Koťátko by ti vyhovovalo spíš? *Odfrkne si, čímž dává jasně najevo, jak moc je mu jedno, co si o té přezdívce ona myslí.* /Proč?/ *Nechápavě na ni pohlédne.* Protože to je to, co dělám. Když jsem naštvaný, do něčeho příštím. A já byl naštvaný na tebe, za to že jsi udělala přesný opak toho, co jsem ti radil. Všechno mohlo být jinak, kdybys nešla ven sama... *Zavrtí hlavou. Proč je mu tak zle? Z představy, že tady nemusela být? Anebo právě kvůli tomu, že tu je, co všechno musel udělat, co ještě udělá? Neměl ponětí, věděl jen, že ho stále rozčilovala, jelikož ať dělal, co chtěl, pořád si jen stěžovala. Přitiskne ji k posteli, ale kromě pevného stisku jí nijak neubližuje, ačkoliv ho to láká.* Peníze jsou mi absolutně šumák. *I teď pobíral jako strážný dost, ale většinu peněz investoval do rebelů. Byl zvyklý na skromný styl života. Teda, cigarety si odpustit nedokázal, ale to byl snad jediný luxus nad limit. Zvedne se a při pohledu na zbraň ho něco napadne. Spolehlivý prostředek, jak pochopit a donutit Anais odhalit, jak smýšlí. Schválně ji slovy provokuje. Co ho však trochu překvapí je, když si přiloží sama zbraň pod bradu. I s touhle variantou počítal, ale přišla mu málo pravděpodobná vzhledem k tomu jejímu věčnému optimismu. Když zmáčkne spoušť na prázdno, jen na ni kouká.* Co se stalo s tím, jak nechceš ublížit rodičům? Jak myslíš, že by se vzpamatovali z toho, že sis vystřelila mozek z hlavy? Lžeš jako všichni ostatní a nejvíc sama sobě, Anais. Lžeš o tom, že jsi optimista. Lžeš o tom, že ti na rodině záleží víc než na tobě. Lžeš o tom, že budeš opatrná. Nalhávala sis, že ses do téhle situace nedostala sama. Že jsem neměl právo chovat se k tobě zle. Že jsem ti třikrát zachránil život kvůli nějakým blbým prachům. Je mi z tvých lží na zvracení, Anais. Jsi svým vlastním padouchem. *Vysvětlí jí klidně.* Skoro bych pochopil, že ses z toho chtěla vysvobodit. Zabít sám sebe je v podstatě taky vražda, mazlíčku. Každý se dokáže dostat do situace, kdy by odebral život. Co je s tebou špatně, Anais? Já se ti snažil pomoc, chráním tě i před tebou samotnou, protože ty toho nejsi schopna, ale pořád mě odmítáš, pořád si lžeš. Pravdou ale je, že ty v bezpečí ani být nechceš. Chceš jen snadnou cestu ven, aniž by sis uvědomovala, že bojovat o něco občas zabolí. *Vytrhne jí zbraň z ruky. Přejde k bundě a vrátí do zásobníku tři kulky, načež ho zase zasune do zbraně.* A ty mi ubližuješ, Anais. Já alespoň nepředstírám, že se nestarám. Ale ty... *Chvíli ho nechá věřit tomu, že pochopila, že to pouto sdílí vzájemně, a pak se zachová takhle nevděčně. Chvěje se mu ruka touhou vypálit do ní zásobník, ublížit jí taky. Místo toho střelí třikrát do stěny asi půl metru od její hlavy. Výstřely místností rezonují, ale on je zvyklý. V omítce tak zůstanou díry s kulkami.* Zapomeň na lehkou cestu ven. Aspoň já jsem ochoten udělat něco pro to, co chci, Anais. Odhodí zbraň zpátky na stolek. Přejde k ní, rozvážně.* A dlouho jsem nechtěl nic tak moc jako tebe. Nepřestanu. I kdybych se měl postavit proti celému světu, sám sobě a tobě dohromady. *Sklouzne pohledem na její rty. Proč jednou v životě nemohl mít to, co doopravdy chtěl, po čem tak prahl? Jak se mohla divit, že se neusmívá, když mu důvody k úsměvu upírala.* /Brzy pochopíš, že se nevzdávám./ Budu tě na noc muset svázat. Svoji šanci na důvěru jsi si zhatila sama. Nevěřím, že by ses nepokusila si něco udělat. *Zhodnotí to a zadívá se jí zpět do očí, znovu perfektně klidný, jako by celá ta scéna předtím nic neznamenala.*