Prosklený salón

*Dnešok je naozaj strašný alebo skôr posledné dni. Snažil sa. Fakt sa snažil, aby ho povýšili. Myslel si, že ak sa to stane, tak dá Charity otec pokoj. Myslel si, že zas budú veľká šťastná rodinka, ktorá bude nažívať v paláci, piecť si koláče a spoločne večerať. Že jeho súrodenci budú šťastní a vďaka nim bude aj on. Lenže všetko sa pokašľalo. Svojou prácou sa od nich čoraz viac vzdaľoval a ich životy sa začali stávať akýsimi pararelnými líniami, ktoré už spolu ani nesúviseli. Trápilo ho to čoraz viac. Až tak, že spadol tak hlboko, že začal pripomínať monštrum, ktoré nenávidí - vlastného otca. To pochopil vďaka rozhovoru, ktorý vedie s Jonasom. Možno by si zaslúžil, aby ho všetci opustili. Aby bol sám ako prst, lebo nedokázal ľuďom okolo seba ubližovať a oni by sa kvôli nemu zbytočne netrápili. Nad jeho slovami pokrúti hlavou. Doteraz pohľadom sledoval fľašku, čo mu brat zobral.* Ja som vás sklamal, Jon. Ja som sa o vás mal starať, riešiť vaše problémy. To malo byť prvoradé. Ale už je neskoro to riešiť. /Stratil som ich. Stratil som svoju rodinu. Nenávidia ma teraz./ *Nad jeho slovami pokrúti hlavou a trvá na svojom.* Mal som tam byť, keď ju postrelili a mal som si s ňou vymeniť miesto. A rovnako som mal zabiť toho rebela, čo na ňu položil ruku. Vieš čím všetkým si musela prejsť v tom ghette? A ja som tomu mohol zabrániť, keby moje hodnoty boli postavené inak. *Zatne päste a potlačí chuť do niečoho udrieť. Doteraz si myslel, že jeho sestra je v ghette, kde jej ubližujú a on s tým nič nemohol robiť. No ona sa vrátila. Živá. Zdravá. Pripadá si, ako by kúsok z tej čiernej smoly, v ktorej sa topí, práve kúsok opadol, pretože mu spadol obrovský kameň zo srdca, pretože je v poriadku. Ale čo ho dorazí sú jej slová o tom, ako si všetko vyčíta. Pripadá mu to ako kolosálna hlúposť, pretože on by jej nikdy nič nedokázal vyčítať. On svojich súrodencov miluje najviac na svete a skôr mu srdce drtí na drobné kúsky to, že si myslia, že je z nich sklamaný. Pretože presne to im do hlavy vtĺkal ich otec. Nikdy neboli dostatočne dobrí. A on to spravil svojej sestre. Je netvor. Preto sa postaví, trošku tackavo, a povie jej aspoň časť z pravdy. On v skutočnosti neznáša rozprávanie o pocitoch, ale teraz mu nezostáva asi nič iné. Výsledkom je len to, že Char vybehne z miestnosti a jeho tam nechá stáť dokonale zmäteného. Netuší prečo ju tá taška tak rozrušila.* /Bolo by fajn, ak by tam nechala adresy rebelov, aby som im mohol poslať pozdrav./ *Po slovách jeho brata sa naňho krátko pozrie.* Keby si tu s ňou len ty sám, tak nikam nejde. *Obráni si svoje tvrdenie a potom prejde k tej taške, vytiahnúc jedno tričko, na ktorom je napísané “Pre najlepšieho strýka.” Drží to tričko v rukách. Koliečka v mozgu sa mu zavaria, ale ponúknu mu jediné možné vysvetlenie. Preto sa s jasnou otázkou otočí na Jonasa. *Nevie s kým má jeho brat utajovaný pomer, ale neprekvapuje ho to, pretože on sa v jeho živote teraz dlho nenacházal.* /Takže ja pracujem na dokumentoch a môj brat pracuje na oplodnení žien. Čo nedával pozor, keď sa učilo o včeličkách a kvietkoch?/ *Len sa na Jonasa prekvapene díva a na začiatku jeho slová ani nevníma. Potom sa však spamätá, pretože Jonas spustí niečo o Vic. Obočie mu vyskočí do vzduchu, teda skoro. Ak bol doteraz biely, tak teraz musí pripomínať dokonalý, čerstvo napadnutý sneh.* Ty si oplodnil Victoriu? *Preruší ho a má pocit, že pulz svojho srdca počuje až niekde v ušiach. Donúti sa však počúvať svojho brata ďalej a bezmocne si založí ruky na hrudi, pretože netuší, čo by mal v tejto situácii robiť. Po tom ako Jonas skončí, netuší, čo má spraviť. Nikdy si nevšimol, že by jeho brat k Vic choval väčšie city alebo že by mu ich Victoria opätovala. Preto sa naňho díva, ako by sa za ním zjavili mimozemšťania.* Takže ty ju teda miluješ, ona niečo cíti k tebe a po mne chceš, aby som vám to schválil? *Spýta sa ho či zopár mozgových buniek, ktoré ešte neutiekli niekam do Egypta na prázdniny, správne spracovali to, čo mu jeho brat práve povedal. Sklopí pohľad a je sám prekvapený, že necíti ani štipku žiarlivosti. Len možno šťastie. Prvýkrát po dlhej dobe.* Preruším ťa pred tým než budeš pokračovať ďalej. Ja Vic ľúbim. A naozaj dosť. Ale ako sestru. Rovnako ako Char. Preto na mojom názore nazáleží. Len jej prosím neublíž. To je všetko, čo ti k tomu môžem povedať. *Potom ho nechá, nech dorozpráva zbytok a pocit, že namieste dostane infarkt, sa vráti.* Charity bude mať dieťa? Zbláznil si sa? To nie je možné! Veď je to ešte dieťa! *Pokrúti nad tým hlavou, pretože to jednoducho nemôže byť možné.* No tak… Jonas… veď sa normálne priznaj, že s Vic čakáte dieťa. Ja ti ani jednu nevrazím, ani nič podobné. Len to nezhadzuj na Char. To nie je fér. *Poznamená, pretože nedokáže veriť tomu, že by Charity mala byť matkou.* /lenže… lenže… ona sa práve vrátila z ghette… Jonas vyzeral, že ju vidí prvý raz a nestretol sa s ňou. Ako by jej dal teda tú tašku?/ Naša malá sestra bude mať dieťa. *Doteraz stál na mieste. Teraz si položí ruku na čelo, pretože on asi ten infarkt fakt asi ide dostať. Vrávoravým krokom prejde ku gauču, na ktorý zas spadne a tento raz sa zas natiahne za fľaškou. Teraz mu to už nikto nesmie vyčítať. Pije z nej ako by mu dal niekto kakao na dobrú noc. Pohľad mu padne na Jonasa.* Ty vieš, kto je otcom? *Pýta sa pridusene.* /Len nie nejaký rebel./ *Tá nočná mora len pokračuje.*

*Snaží se svému bratrovi vysvětlit, že to, že on je starší neznamená, že se musí o všechny starat. Jsou rodina a ta se o sebe stará bez ohledu na věk.* Tobiasi. *Nejraději by se svým bratrem zatřásl, ale pochybuje, že by to k něčemu bylo.* Taky jsem tomu mohl zabránit? Myslíš, že já si to nevyčítám? Vyčítám, do háje! I já jsem její starší bratr. A taky jsem tam nebyl, abych jí zachránil. *Snaží se držet, aby na svého bratra nezačal řvát, ale jeho tvrdohlavost ohledně věcí, které nemohl ovlivnit ho doopravdy jednou připraví o nervy. Když se tam objeví Charity, spadne mu obrovský kámen ze srdce. Nejradši by se jí hned zeptal na Jaspera. Doufá, že mu znova neodpustila. Ale než stihne cokoli jiného, než se jí zeptat, jestli je v pořádku, ona se začne omlouvat, nechá tam nějakou tašku a vyběhne ze salonu.* To není pravda. Posledně ode mě taky utekla. *Vzpomene si na poslední setkání jeho a Charity, kde se jí snažil přesvědčit, aby si s Jasperem nic nezačínala. Pak sleduje svého bratra, jak vytáhne triko, na kterém je nápis 'pro nejlepšího strejdu' a absolutně to nepobírá. Ještě větší bordel v hlavě mu udělá bratrova otázka ohledně toho, že on sám bude mít dítě. Hned začne plácat jedno přes druhé a snaží se jak jemu, tak sobě vysvětlit, že on rozhodně dítě mít nemůže, protože s Vic sice byli v jedné posteli, ale jenom vedle sebe leželi a spali. A pokud si dobře pamatuje, k dítěti je potřeba něco víc.* /A přece neni možný, že i kdyby byla Vic těhotná, zjistila by to hned další den./ *Honí se mu hlavou a úplně mu ujde ten fakt, že Vic zmínil a že to chtěl s bratrem probrat v trochu lepší situaci.* Ne, neoplodnil! To ani náhodou! *Řekne rychle. Když to od něj takhle slyšel, došlo mu, že je opravdu blbost, aby byla Victoria těhotná. Po jeho dalších otázkách pomalu přikývne a potlačí touhu ustoupit pod jeho pohledem, díky kterému si připadá jako blázen, který utekl z psychiatrické léčebny.* Vic se bojí, že se nebudeš chtít dělit o její pozornost. *Vysvětlí mu a nasucho polkne, když jeho bratr sklopí pohled. Bojí se, co teď přijde. Jakmile od něj slyší, že Vic miluje, sám sklopí pohled a má pocit, že mu někdo z plic vysál veškerý vzduch. Jenže jeho bratr pak pokračuje a ten vzduch mu do plic zase vrátí. Překvapeně vzhlédne a pak přikývne.* Neublížím jí. *Toho by nebyl schopný. On není ten typ člověka, který má ženský jenom pro zábavu a Vic má doopravdy rád. Pak už se konečně dobere k významu toho trička a dojde mu, že ten, kdo bude mít dítě je Charity. Charity, které je teprve sedmnáct.* Myslíš, že si dělám srandu? *Rozhodí rukama a pak si prohrábne vlasy.* Proč bych to asi tak dělal? Já s Vic nespal. Kdyby měla čekat moje dítě, nezatajoval to. A kdyby byla těhotná, nemyslíš, že by nám ty trička přinesla sama Vic a na druhém by bylo napsáno něco o tátovi? *Vytáhne z tašky druhé tričko, které se taky týká strejdy. Po Tobiasově konstatování trhaně přikývne a podívá se ke dveřím, kterými jeho sestra odešla. Pak se zase podívá na svého bratra a vidí, jak ve flašce rychle ubývá množství tekutiny.* Nepřežeň to. *Varuje ho. Nesnaží se mu teď tu flašku sebrat, protože sám má pocit, že se potřebuje napít.* A něco mi tam nech. *Pokračuje dál a pak se svalí do křesla, kde seděl předtím a vydechne.* Bohužel. *Odpoví bratrovi. Neví o jiné možnosti, s kým by mohla být jejich sestra těhotná.* Náš milovaný princ Jasper. *Odpoví a do těch slov dá značné množství ironie. Nesnáší ho. A teď s ním bude mít Charity dítě.* Do prdele, říkal jsem jí, ať se od něj drží dál! *Dá si hlavu do dlaní a doufá, že se teď probudí u Vic v komnatě a tohle všechno bude jenom jedna hnusná noční můra.*

*Po tom včerejšku nemá chuť vůbec nikoho nutit a ani s nikým mluvit. Promluvila jen párkrát. A to když požádala komorné, aby jí přinesly jídlo do komnaty a za to jim poděkovala. To je všechno, na co se zmohla. Na sobě má černé džíny a tmavě šedé tričko, přes které má přehozenou lehkou černou bundu. Vlasy má volně rozpuštěné. Pod očima má černé kruhy, protože celou noc probrečela a ani nezamhouřila oko. Vážně by nejraději utekla z paláce pryč. Co nejraději odtud. Jenže ona na rozdíl od Jaspera své sliby plní.*/Dokud neuteče, neuteču ani já../*Upřímně ji překvapuje, že tu ještě zůstal. Včera večer si myslela, že tu ráno už nebude. Ale mýlila se.*/Těch pár dní, co mu to vydrží to tu ještě nějak přežiju./*Prochází se uličkami paláce. Schválně chodí místy, kam nikdo moc nezavítá. Po chvilce dojde do Proskleného salonku. Nakoukne tam a jakmile zjistí, že tam nikdo není, vejde dovnitř. Nalije si vodu, protože jí už celkem vyschlo v krku. Pak si sedne na gauč a dívá se před sebe na město.*

*Ma na soberuzove saty a vlasy ma vole rozpustene. Na nohou ma botky stene barvy jako saty v leve ruce nese stetce a barvicky a v prave ma zase papiry, ale ty nese jen, aby ikdo neprokoukl, co ma v planu. Poskakuje chodbama a neco si brouka, dokud nenarazi na dvere, ktere vedou do proskleneho salonku a tak si otevre dvere a vehne dovnitr a nasledne dvere s trisknutim zavre.* Hupsi.*Kdyz se otoci, vsimne si Charity a rozari se ji ocka.* Ahooj Charity! * Rekne nadsene a prijde ke stolku , na ktery da papiry a barvy se sttcem stale drzi v rucce.* Charityyy? *Protahne jeji jmeno a akloni hlavu na stranu a zamrka na ni.* Mohla by sis se mnou kresliit? *Potom se zazubi.* /Ale ne na papír./ Rekni jo.

*Sedí v Proskleném salonku se skleničkou vody v ruce, i když upřímně by si dala něco jiného. Když někdo otevře dveře, otočí se. Bojí se, kdo to je, ale jak se zdá, je to jen Edelynne. Asi jediná Schreave, se kterou se bude ráda bavit. Lii se raději taky bude vyhýbat. Ví, že jí musela ublížit a nedokáže se na ni podívat. *Ahoj Edy.*Pozdraví ji a vykouzlí menší úsměv. I to ji stojí dost sil a není si jistá, jak dlouho ho tam udrží.*Ano?*Zeptá se jí a sleduje ji. Všimne si papírů a barviček.*Moc ráda si s tebou budu kreslit.*Řekne.*Stoupne si a vezme kelímek, do kterého nalije zbytek vody z jedné flašky, která tady je. Teď tu nebude létat po paláci a shánět jinak vodu.*A copak budeme kreslit?*Zeptá se jí a mírně nadzvednutým obočím. Snaží se působit více veseleji, než jak se cítí.*

*Vbehne do prvnich dveri a to jsou dvere do proskleneho salonku, kere vidi a bouchne dvermi a potom, co se otoci do mistnosti, vsimne si, ze neni v mistnosti sama, ale je tam s ni i Charity, ktera je vandrova od jejihi druheho brasky. Dojde k ni a papiry odlozi na stolek a nasledne se koukne na Chaity a zepta se ji, jestli si s ni bude kreslit a jamile Charity souhlasi nadsene poskoci a sedne si na zem a poda Charity barvicky a stetec. Tak! Ja by jsem cjtela, aby jsi mi nakreslila stejne vlasy, jako mela Mayu! Mela je krasne modrounke a taky chci ty hady, ktere mela! Rikala, ze jsou to drdy, tak ja je chiiii. Namaalujes mi je? Jo? *Zamrka na ni svyma modryma ocima.* Prosiiiiim?

*Otočí se na nově příchozího a skutečně se jí uleví, že ten, do sem přišel není Jasper ani Lia a ani jejich rodiče a nebo některý z jejích bratrů. Edelynne vidí ráda. Když se jí nejmenší princezna zeptá, jestli si s ní bude kreslit, souhlasí a na tváři se snaží mít jen úsměv. Nechce, aby se kvůli ní trápila ještě Edelynne. Když si sedne na zem a řekne, co tím kreslením myslela, překvapeně zamrká.*Ehm.. Edy, nemyslím si, že je to dobrý nápad.*Řekne.*Pojď posaď se sem.*Poklepe na místo na sedačce a pomůže jí vstát a sednout si tam.*Na to, aby jsi měla vlásky jako Mayu jsi ještě moc malá. Až budeš v jejím věku, můžeš si vlasy klidně obarvit a nechat si udělat dredy, ale teď..*Odmlčí se.*By to nešlo. Navíc. Ty máš moc krásné vlásky. Jako měla Locika. Krásné dlouhé, zlaté.*Pohladí ji po nich.*Takže s tím barvení by jsi měla vážně počkat.*Pokrčí rameny.*Dredy ti udělat taky nemůžu.. Ale mohla bych ti udělat nějáký jiný účes, co ty na to?*Chce si ji nějak udobřit.*

*Od včerejška, kdy potkal Kathiku v bazénu, musí pořád myslet na to, jak mluvila o své rodině. Viděl na ní, že jí její rodina chybí docela dost, i když se to snažila nedat znát. Naštěstí mu prozradila dost informací na to, aby její rodinu dokázal najít. Řekla mu, z jaké provincie pochází a její netypické jméno tomu také pomohlo. Našel je vcelku rychle hned potom, co se vrátil večer do komnaty a dnes ráno pro ně poslal letadlo jménem královské rodiny. Jakmile dorazili, poslal Kat vzkaz, kde neodkladně požaduje její přítomnost v proskleném salonu. Tam právě teď čeká, zatím sám, až přijde a u toho si nervózně mne ruce. Jenom doufá, že jí to potěší.* /Třeba tady potom po Selekci zůstane../ *Napadne ho a spolu s tou myšlenkou se mu vybaví tvar a barva jejích rtů. Rychle ale podobné myšlenky zaplaší potřesením hlavou a soustředí se opět na dveře do salonu.*

*Zrovna má směnu, když přijde její nadřízený společně s dalším strážcem. Její nadřízený jí předá vzkaz a pošle ji pryč. Prvně se lekne, že něco provedla a propouští jí, ale když si za rohem ten vzkaz přečte, uleví se jí. Ale pořád nechápe, proč ji princ volá k, proč ji chce vidět. Ale vydá se tam. Přece jen je to jeho přání a když už kvůli tomu někdo zaujal její místo a ona po zbytek dne pravděpodobně už nebude mít co dělat. Na sobě má logicky svou uniformu, přece jen nebude na stráži v legínách a pohodlném tričku. Vlasy má stáhnuté do drdolu jako vždycky na službě. Je to povinnost. Dojde k salonku, prvně zaklepe a pak až nakoukne. Uvidí jen Wellse, takže se pousměje a vstoupí dovnitř.*Dneska mne tu nepřivítáte?*Zeptá se škádlivě.*Proč jste mě chtěl vidět?*Zeptá se jej a přejde blíže, aby na něj přes celou místnost nemusela pokřikovat.*

*Sleduje dveře do salonu a u toho si pořád trochu nervózně mne ruce. Když Kathika vejde, usměje se na ní. Po její otázce se potichu uchechtne a potřese hlavou.* Ne, dneska vám bude muset stačit můj vzkaz. *Odpoví jí trochu pobaveně a sám udělá pár kroků jí naproti.* No.. Jste skvělá společnost. *Odpoví jí a pak se jeho úsměv o něco rozšíří.* Ale spíše vás chtěl vidět někdo jiný a vy jeho. *Koukne se s úsměvem na dveře za sebou, které vedou také do salonu.* Můžete. *Zavolá trochu více nahlas, aby ho bylo slyšet a pak už se dveře za ním otevřou a dovnitř vejde její rodina.* Včera bylo vidět, jak hodně vám chybí a podle vašeho jména nebylo těžké vaší rodinu najít. Nemusíte tak čekat na konec Selekce. Budete je tady mít do neděle, zajistil jsem vám volno, abyste si je mohla užít. *Pokrčí letmo rameny a u toho se na ní usmívá.*

*Když dostane vzkaz od Wellse, nechápe, proč by ji chtěl vidět, ale vydá se do Proskleného salonku, kde na ni čeká. Prvně zaklepe a až pak vejde. Usměje se na něj a zeptá se, jestli ji dneska nepřivítá.*No dobře, ale pokud se ještě někdy příště, neměl byste zapomenout.*Uchechtne se. Přejde k němu a když stojí naproti sobě, zastaví se a zeptá se, proč ji chtěl vidět.*Tak to mě těší, že mě tak vidíte.*i když osobně si to nemyslí. Pořád tak nějak nechápe, proč ji volal, jen aby si popovídali? Po jeho slovech nadzvedne obočí, nechápavě. Podívá se ke dveřím, kterými vejde její rodina. Tak nějak neví, jak reagovat. Je překvapená, že je vidí. Nečekala to. Dívá se na ně překvapeně a pak se podívá na Wellse. Rty se jí zvlní do úsměvu, šťastného.*Já.. děkuju.*Potřese pořád nevěřícně hlavou a zase se podívá na rodinu. Pak se k nim konečně vydá, aby je všechny mohla obejmout.*Tak ráda vás všechny vidím.*Řekne nadšeně. Chvilku je jen všechny objímá a odpovídá na jejich otázky. Pak se podívá zpět na Wellse.*Dáte nám chvilku čas?*Zeptá se jich. Chce mu ještě poděkovat. Tohle pro ni moc znamená. Její rodina souhlasí s tím, že si ještě potřebují vybalit. Nemůže uvěřit, že je tu bude mít až do neděle. I kdyby tu mohli být jen dneska, bylo by to úžasné. S úsměvem se zase otočí na Wellse, když se za její rodinou zavřou dveře a přejde k němu.*Já pořád.. nemůžu uvěřit, že jsou tady.*Řekne.*Děkuju, moc. Moc to pro mě znamená a ani nevím, jak ti mám dostatečně poděkovat.*Zase mu tyká, aniž by si to uvědomila. Nejraději by i jej nadšeně objala, ale přece jen je to pořád princ a nejspíše by se to neslušelo.*

*Pobaveně potřese hlavou a pak se pousměje.* Příště nezapomenu, nebojte. *Slíbí jí a pak jí řekne, proč si jí sem pozval a nechá vstoupit její rodinu. Krátce na ně usměje a pak už sleduje jenom její reakci.* Není za co. *Pokrčí rameny a pak jí s úsměvem sleduje, jak se s nimi vítá a na jeho tváři se pořád roztahuje širší a širší úsměv. Trochu nadzvedne obočí, když se Kat zeptá své rodiny, jestli jim dá chvilku, protože očekával, že s nimi bude chtít strávit co nejdýl a pak se pousměje.* Není to sen, nebojte. *Ujistí jí a pak se usměje, když zaregistruje, že mu začala tykat.* Co takhle zůstat u toho tykání? *Navrhne jí možné poděkování.* Za tvůj úsměv to stálo. Sám si nedokážu představit být tak dlouho bez rodiny a když jsem měl tu možnost nechat je sem na pár dní pozvat.. proč bych to neudělal? *Pokrčí rameny.*

*Přikývne.*No dobře.*Usměje se na něj a pak se zeptá, proč ji sem zavolal. Nevidí žádný důvod k tomuhle. Když řekne, že je příjemná společnost. Pak se podívá na dveře, které vedou taktéž sem a objeví se tu její rodina. To ji překvapí tak, že se dlouho na ně jen dokáže dívat. Pak se otočí na Wellse a poděkuje mu. Ani neví jak dostatečně Hned se vydá obejmout každého člena své rodiny a přivítat je tu. Zvláště dlouho se objímá se svou sestrou, která ji nechce pustit.*Neboj, všechno ti to tu ukážu.*Slíbí jí a mrkne na ni. Pak je požádá o chvilku s Wellsem, protože mu ještě jednou chce poděkovat. *Pořád mi to tak trochu přijde.*Potřese s velkým úsměvem hlavou. Pokýve hlavou.*Ráda přejdu k tykání.*Souhlasí pak.*/Snad to nebude vadit, ne?/*Poslouchá jej a pak pokrčí rameny.*Co vím, tohle se nestává a běžné to není.*Pokrčí rameny.*Ale jsme ti vážně vděčná. Moc mi chyběli. A i kdyby tu mohli být jen dneska, bylo by to úžasné.*Usměje se na něj.*

*S velkým úsměvem jí sleduje, jak se objímá se svou rodinou.* Chcete snad nějak dokázat, že je to skutečnost? *Nadzvedne obočí a pak jí navrhne, aby zůstali u tykání.* To jsem rád. *Usměje se na ní a pak pokrčí rameny.* Díky tobě mě napadlo, že celej tenhle systém by se dal vylepšit. Buď strážci nebo jejich rodiny, by se mohli navštěvovat na třeba tři dny jednou za čtvrt roku, aspoň. Zlepší to i psychiku a náladu. Chci to navrhnout na další radě. *Pousměje se na ní a pak nakloní hlavu mírně na stranu.* Jo, ale kdyby tu byli jenom dneska, asi bys mi nekývla na to, na co se tě chci zeptat. *Prohrábne si trochu nervózně vlasy.* Nechtěla bys jít se mnou na festival dneska večer? *Zeptá se jí.* Ale pochopím, když se budeš chtít věnovat radši rodině. *Ujistí jí hned.*

*Usměje se.*A jak byste mi to dokázal?*Zeptá se jej zvědavě. Pak přijme jeho návrh, aby zůstali teda u tykání. Jí samotné je divné mu vykat. Ráda se s ním baví a pořád se kontrolovat, jestli mu vyká je otravné. Tykání bude lepší.*Díky mě?*Zeptá se překvapeně a poslouchá jej.*To je skvělý nápad! Vím, že mnohé strážců trápí, že dlouho neviděli své rodiny a chybí jim, aby taky ne. A náladu by to určitě pozvedlo. Máš skvělé nápady.*Usměje se na něj. Je ráda, že tohle ho napadlo. Řekne, že i kdyby tu byli jen dneska, byla by šťastná. Nadzvedne obočí po jeho slovech.*Na co se mě chceš zeptat?*Pobídne jej, aby jí to řekl, tedy aby se zeptal. Vidí, že je nervózní a nechápe proč, zrovna z ní. To, co jí nabídne ji překvapí. Plánovala tam jít ještě předtím, než přijela její rodina a teď jí to úplně vypadlo z hlavy.*Myslím, že moje rodina to pochopí a budeme na sebe mít čas až do neděle, díky tobě.*Řekne.*Takže s tebou půjdu moc ráda.*Souhlasí pak. Ví, že mu to tak nějak dluží, navíc je to princ a asi by se neslušelo jej odmítnout. Ale ano neřekl kvůli tomu, ale kvůli tomu, že s ním ráda tráví čas.*/Navíc to už bude na večer. To už půjdou Axel, Alex i sestřička skoro spát. A rodiče aspoň budou mít klid. Tady teď mohou odpočívat. Mohla bych jim dát třeba i tip, ať si skočí do lázní. Snad by to nevadilo./*Napadne ji hned k její rodině.*Ale vážně mi přijde milé, co jsi pro mě udělal. Že jsi si našel, kdo je moje rodina a poslal pro ně.*Řekne znova.*

*Pousměje se, když se ho zeptá, jak by jí to dokázal a pak k ní udělá jeden krok, aby u sebe byli co nejblíž a podívá se jí do očí.* Třeba... *Skloní se k ní a krátce jí políbí na čelo.* takhle. *Pousměje se trochu, i když daleko více nervózně. Bojí se, jak bude reagovat.* Jo, díky tobě. Než jsem potkal tebe, moc jsem o strážcích nevěděl. *Pokrčí rameny, když jí pak řekne svůj nápad o návštěvách rodin strážců.* Není potřeba přehánět. Prostě jenom...nápad. *Pokrčí rameny a pak se jí trochu nervózně zeptá na to, jestli by s ním šla na festival.* Vážně? *Pousměje se překvapeně.* Nesouhlasíš jenom protože jsem princ a ty se bojíš odmítnout, že ne? *Ujistí se, protože to by rozhodně nechtěl.* Viděl jsem, jak ti chybí a chtěl pro tebe něco udělat. *Pokrčí rameny.*

*Zeptá se, jak by jí to dokázal a když přistoupí, sleduje jej. Když se k ní skloní, čeká, že ji políbí spíše na rty, ale on to udělá na čelo. Což jí přijde moc milé a roztomilé. Trochu zčervená.*/Přestaň Kat.. nečervenej se!/*Nadává sama na sebe. Na Wellse se pousměje. Pak poslouchá, co jej napadlo a je ráda, že je to díky ní. A následně ji nadchne plán toho, že by rodiny strážců se s nimi mohli nějak navštěvovat, aspoň párkrát do roka. Určitě by to všechny potěšilo.*Je to ale moc dobrý nápad. A do teď na to nikdo nemyslel, až ty. Je to skvělé, že se konečně někdo našel. I ostatní budou rádi, když to projde, v což doufám.*Usměje se na něj nadšeně. Když se jí pak zeptá jestli s ním půjde na Festival souhlasí I když by neměla odmítnout, kvůli tomu, že je princ, ani nechce. Chce tam s ním jít jen tak.*Ano.*Přikývne a na tváři se jí pořád drží úsměv.*Ne, není to kvůli tomu. Vím, že ty by jsi se nijak nezlobil./Snad./Kdybych odmítla, ale ráda tam s tebou půjdu. Jsi skvělá společnost.*Řekne mu to, co on jí na začátku jejich rozhovoru.*

*Chtěl by jí políbit na rty, ale bojí se její reakce, takže jí políbí krátce jenom na čelo. Když vidí, jak zčervenala, pousměje se a palcem jí lehce pohladí po červené tváři.* Jsi roztomilá. *Poznamená s úsměvem a pak se s ní podělí o svůj nápad s návštěvami rodin strážců.* Taky doufám. Až to přednesu, hned se dozvíš, jak to dopadlo. *Slíbí jí a musí se usmívat, když vidí její nadšení a to, jak jí to potěšilo. Pak se jí zeptá, jestli s ním půjde na festival.* Jsem rád, že si to myslíš. *Usměje se na ní, když mu řekne to, co on jí, když sem přišla.* Jinak.. tvoje rodina je hrozně milá. Zvlášť tvoje sestra je zlatá. *Měl možnost se s nimi krátce seznámit a vážně mu připadají jako milí lidé.*

*Když se k ní nakloní a políbí jí na čelo, zčervená. Sice to čekala na rty, ale tohle jí připadá milé. Navíc na rty je to možná moc. Neměla by si s ním nic začínat. Ona je strážkyně a tohle by jistě ohrozili její místo. Pousměje se, když ji pohladí palcem po tváři a pak potřese lehce hlavou.*Nejsem roztomilá.*Nesouhlasí s ním. Líbí se jeho nápad o návštěvách. Je to poprvé, co někdo něco podobného navrhl, kdo na to pomyslel.*Budu držet palce, ať to vyjde. *Řekne mu a pořád má na tváři ten nadšený úsměv. Pak souhlasí s tím, že s ní půjde na festival, ne proto, že je princ a bojí se, jak by reagoval, kdyby řekla ne, ale protože s ním jít chce.*Jsme ráda, že si to o nich myslíš. A ano, Hazel je zlatá. Je z toho nadšená, že je tady.*To na její sestře šlo vidět.*Akorát Axel a Alex dokážou být docela čísla.*Uchechtne se.*

Ale jsi. A nedohaduj se se mnou. *Uchechtne se potichu a pak s úsměvem přikývne. Vážně doufá, že to vyjde a všichni strážci si budou moci aspoň občas užít svou rodinu. Nasazují za tu královskou život tak si zaslouží být občas s tou svojí. Je rád, že jí tím potěšil a stejně tak je rád, že s ním půjde na festival.* Jo, je to na ní vidět. Snad si to tu užije. *Pousměje se a pak se zasměje.* To můj bratr Eathen taky. *Pokrčí rameny a pak kývne hlavou ke dveřím.* Měl bych tě nechat užít si rodinu. Uvidíme se večer. Vyzvednu tě, dobře? *Usměje se na ní a pak se vydá ze salonu pryč a přitom má na tváři široký úsměv. Už se nemůže dočkat večera.*

*Potřese nesouhlasně hlavou.*To je asi další věc, na které se stejně neshodneme a každý si budeme myslet to svoje.*Pokrčí rameny. Sama si stojí za tím, že roztomilá není. A už vůbec ne, když se červená. Líbí se jí jeho návrh o návštěvách rodiny strážců a pak se chvilku baví o její rodině.*Věřím, že ano. Už teď si to tu určitě užívá.*Ví, že Hazel je nadšená. Je to pro ni zážitek na celý život. Konečně vidí palác. Jako malá si často hrála na princeznu a chtěla jej navštívit.*Dobře a ještě jednou díky.*Přikývne a když odejde, vydá se durhými dveřmi také pryč, za svou rodinou, se kterou se strávit teď zbytek odpoledne, ještě než se půjde nachystat na Festival, kam jde s Wellsem.*

*v komnatě už se nudila, a tak se rozhodla, že se pujde projít. Vzala sis s sebou i jejího ježečka Biscuita. Celou dobu ho drží v náručí a moc nevnímá cestu kolem. Po chvíli bezhlavého procházení zapadne do prvních dveří, které uvidí. Když zjistí, že je to zrovna prosklený salónek, usměje se. Má to tady ráda. Posadí se na jednu pohovku k oknu a Biscuita si položí na klín. Pak využije toho, že je tady sama a začne na něj žvatlat.*

*Ma na sobe cernocervenou kostkovanou kosili s dlouhym rukavem a pod tim ma jeste ciste bile triko. Kosili ma rozeplou a ma cerne kalhoty s dirama na kolenou a pohodlny jednoduchy tenisky. Blouma jen tak palacem a dokonce sezastavil i v komnate sve sestry, ale nenasel ji tam, takze zhodnotil, ze je nekde mimo palac a on se jen tak bezcilne potlouka palacem, dokud nenarazi na svere, ktere otevre a jakmile vidi prosklenou cast je mu ned jasne, kde je. Po chvilce si i vsimne sve sestry a usmeje se a dvere za sebou zavre.* Tak tady jsi se zacila? *Zazubi se na ni a potom jde k jedne sedacce a sedne si na ni.*

*zapadne do proskleného salónku, a když zjistí, že je tady sama, posadí se na jednu pohovku a začne žvatlat na svého ježečka. Když se otevřou dveře nadskočí leknutím a podívá se tím směrem.* Do háje Jacobe! Nemužeš tady takhle vpadnout! Ještě ho polekáš.*kývne k ježečkovi, a když si uvědomí, že ji tady nachytal, jak mluví se zvířetem, zčervená a v duchu už si začne vymýšlet argumenty, protože čeká, že k tomu bude mít její bratr poznámku. Když nic nenamítne, překvapeně povytáhne obočí.* Ne, asi máš jen halucinace a já tady nejsem. *ušklíbne se.* Blbá otázka, blbá odpověď.*pokrčí rameny.* Co ty tady? *nadhodí a opatrně, tak aby si neublížila, pohladí Biscuita.*