Palácové stáje

*Pouze přikyvuje, už tak toho namluvil hodně. Na něj skoro nezvykle moc. Mnohem raději ji líbá a dlaně jí na vteřinu položí do pasu. Zaslechne změnu v jejím hlase, když ji políbí ze strany krku a jemně se pousměje.* Neprovokuj. *Jen lehce škrtne zuby o kůži.* Jinak se dneska večer moc nevyspíš. *Poznamená upřímně. Odtáhne se jen nerad a začne si poklízet, přičemž se jí zeptá na manželství. Dojde mu však brzy, že se oba pochopili úplně jinak. Popravdě ho dost překvapilo, že si myslela, že by se šli brát hned teď. Ne, že by moc pozoroval, jak je to u ostatních, ale tak nějak si představoval, že se lidé berou po rocích známosti a hlavně se u žádosti klečí a předává kýčovitý prstýnek. Avšak z toho, jak uhnula pohledem, byla nejspíš... zklamaná?* /Co to má být.../ *Zas pro jednou skončil frustrovaný. To nesnášel. Zkazila mu tím oblíbené místo. Teď bude myslet jen na tuhle chvíli a snažit se pochopit, kde udělal chybu. Dostane však alespoň odpověď na tu otázku, kterou vážně mínil. Otevře mezitím dveře boxu, který opustí a počká, až odejde i ona. Napoleona to asi trochu mrzí, vzhledem k tomu, že postoupí blíž ke dveřích a do Anais žduchne, jako by ji nabádal, aby ho dál drbala na nose.* Hmm. *Zamručí jen. Reakce není asi moc výmluvná, ale neví, co si o tom myslet. Nesnášel pozornost. Neměl rád jednání s lidma. A už vůbec nemusel královské rodiny se všemi těmi privilegii a nosem nahoru. Byl by nejraději, kdyby oba zmizeli z radaru, nikdo je neznal a mohli být jen spolu bez toho, aby je pořád někdo pozoroval a kritizoval. Navíc co kdyby někdy přeci jen ujel? Všechno by se tím jen komplikovalo. Kéž by nebyla princezna ale obyčejná holka. Skoro by frustrovaně zasténal, když si všimne toho falešného úsměvu. Vážně neuměla lhát ani předstírat. Byla jako otevřená kniha. Jak vlastně zvládala něco byť jen podobného politice, když měla srdce na dlani.* Koťátko, tohle mi nedělej... *Zavrtí hlavou a natáhne se k ní.* Pojď sem. *Je to v zásadě rozkaz, navíc doprovázený jemným zatažením za paži, když ji chytne za zápěstí. Pak ji může obejmout. Občas ho vážně překvapuje, jak je oproti němu maličká.* Nevěděl jsem, že by ses chtěla brát takhle brzo. *Přizná popravdě. Přišla mu jako člověk, co nejdřív přítele představí rodině, bude s ním roky randit, a pak při romantické žádosti o ruku řekne ano. Nic z toho ho sice moc nelákalo, ale časem by se s tím snad dokázal smířit.* Kdyby jo, klidně jsem ti sehnal prstýnek a vzal si tě tady na úřadu, abys byla moje. *Pohladí ji zamyšleně po zádech.* Bylas zklamaná, když jsem ti řekl, že tě miluju. Nechci tě zklamat znovu, jasný? *Vlastně spíš nechce, aby ho opustila a od zklamání k rezignaci moc daleko není, nehodlá ji nechat na ně dva rezignovat.* Musíš se mnou mluvit. Většinou nemáš problém s tím prokecat hodiny o hloupostech, tak proč nemluvíš o tom, co vážně chceš? Já ti do hlavy nevidím. /Kéž by jo./ *Bylo by to pak o tolik snazší, kdyby jí mohl číst myšlenky! Nikdy nedokázal přesně odhadnout její reakce. U jiných lidí to bylo snazší. Proč u ní ne? Copak to komplikoval on sám tím, že nad tím moc přemýšlel?* /Vztahy jsou děsně na houby./ *Zhodnotí to v duchu.*

Neprovokuju. *Opáčí s naprosto nevinným pohledem i tónem hlasu. Nemyslela to jako provokaci. Jen by se strašně ráda vyrovnala jeho nenucenosti, s jakou o tom mluví. Jako kdyby byl sex něco na denním pořádku a ne něco extra, jak to vidí ona. Což bude nejspíš způsobeno rozdílem v jejich zkušenostech. A stejně jako je obrovský rozdíl v jejich sexuálních zkušenostech, je momentálně i obrovský rozdíl v tom, jak každý pochopili Robynovu otázku týkající se manželství. Pokusí se skrýt své zklamání, i když by si nejradši nafackovala za to, jak je blbá a rozpaky se schovala do hřívy Napoleona. Pochopí Robynův náznak, když vyjde z boxu, takže se vydá za ním zatímco ze sebe pořád sype podrobnosti ohledně toho, jak by to vzhledem k jejímu titulu mohlo fungovat. Vlastně je tentokrát vděčná za jeho nemluvnou odpověď, dává jí to čas urovnat si myšlenky v hlavě a přesvědčivěji hrát, že je všechno v pořádku a oni se tomu jednou zasmějí. Stočí pohled zpátky k Napoleonovi, který do ní žďuchne hlavou.* Neboj, já za tebou zase někdy přijdu. *Slíbí mu potichu. Určitě se tady někdy zastaví, ten kůň jí přijde nádherný. A rozhodně nezapomene mrkev, jablko nebo něco podobného, čím by mu mohla udělat radost. Teď má ale prázdné ruce, čehož využije Robyn, když jí chytí za zápěstí. Nijak se mu nevzpouzí, ví že to nemá cenu a navíc poznala ten tón hlasu, takže rovnou udělá dva kroky k němu a pak mu omotá ruce okolo pasu. Kdyby ho chtěla obejmout okolo krku, musela by se dost natahovat a teď je vděčná za tohle pohodlnou pozici, při které může zabořit obličej do jeho hrudi.* Ne, tak to není. *Zavrtí hlavou a odtáhne se maličko, aby mu nebublala jenom do hrudníku, ale on měl větší šanci jí rozumět.* Je mi jedno, kdy se budu vdávat. Klidně bych si tě vzala zítra a klidně až za pár let. Spíš jenom... tak nějak jsem vždycky očekávala, že tobě to bude připadat jako zbytečnost, prostě jenom jako papír, bez kterého se obejdeme. Takže když jsem myslela, že se mě opravdu ptáš na to, že si mě vážně chceš vzít.. překvapilo mě to a zároveň hrozně potěšilo. *Tak nějak se smiřovala s tím, že svatbu mít nebude. Nevadilo by jí to, pro Robyna by udělala prakticky cokoliv a rozhodně by zvládla oželit pochod uličkou v bílých šatech, to zas tak důležité nebylo.* Cože? Ne. Já nebyla zklamaná, Robyne. Vážně ne, to si nemysli. Překvapilo mě to? Jo. Vysnila jsem si to jinak? Jo. Jenže já snim i o tom, že mi jednou narostou křídla a potkam v lese kentaura. Vim, že ne všechno se mi splní a nechci, aby ses podřizoval tomu, co jsem si já vyfantazírovala. Proběhlo to všechno tak, jak prostě ty funguješ a to z toho dělá ten zvláštní okamžik přece. *Snaží se mu to nějak vysvětlit, i když neví, jestli to podala správně. Každopádně takhle zpětně rozhodně z toho vyjádření lásky zklamaná není.* Já vím, že mi tam nevidíš, to je dobře. A já nevidim do tvý. A na tohle... Nevim, prostě na to nikdy nepřišla řeč. Nechtěla jsem tě nudit a otravovat. *Cukne lehce provinile rameny.*

*Trochu podezřívavě se na ni zahledí, ale pak pokrčí rameny.* To je asi jedno. Asi si vždycky rád najdu výmluvu, proč jsem měl chuť tě zatáhnout do postele a už tě nepustit. *Zhodnotí to. Například hned teď by to klidně udělal. A vlastně by ani nemuseli čekat až do komnaty, sláma sice není nejpohodlnější místo, ale když člověk chce...* Mohli bychom si spolu vyjet někdy. *Navrhne jí, když zmíní, že se za Napoleonem zastaví. Snaží se vyvodit si z její odpovědi nějaké důsledky. Bude to chtít víc času na to, aby si ji namotal a donutil ji s ním odejít. Nemůže vést život na očích veřejnosti. To by nemohlo fungovat. Teď si ji ale přitáhne k sobě a na vteřinu si opře bradu o vršek její hlavy, než se trochu odtáhne, aby se mu mohla dívat do obličeje.* Je to trochu zbytečnost. Ale má to i své zákonné výhody. A navíc bys pak byla oficiálně v očích všech jen moje. Takže to má rozhodně své plusy. *Uzná a lehce se pousměje.* Hmm. *Zase to jeho pochybovačné zamručení.* Prostě vím, že to nebylo podle tvých představ. A až tě jednou požádám o ruku, tak si aspoň kleknu a budu mít ten prstýnek, jasný? *Povzdechne si.* Ale ten den přijde, to ti slibuju. /Je dobře, že mi nevidíš do hlavy./ Nenudíš mě a neotravuješ, a tohle je důležité, týká se to naší budoucnosti, ok? *Skloní se k ní, aby rty přejel po těch jejích.* A v té mé jsi vždycky ty. *Tím si byl jistý. Musel ji mít. Jinak by se zbláznil. Nedovolí, aby o ni přišel. Někdo by řekl, že je jí posedlý a měl by nejspíš pravdu. On to ale vnímal jako normální. Láska přeci lidi pohlcuje. Bylo jedno, že všechno ostatní pro něj bylo nepodstatné. Je mu jedno, že je tady mohli vidět, když ji políbí naplno a náruživěji. Miloval, jak často nejdříve zaváhala, ale pak to vzdala a polibek mu oplatila. Jako by se nemohla rozhodnout, zda líbat ho je dobrý nápad. Ještě víc měl rád, když mu polibek oplácela bez zaváhání. Ty chvíle, kdy ho chtěla stejně.*

Jednou mě pustit budeš muset. Víš, že tam nemůžeme zůstat věčně. *Poznamená pobaveně. I když by se jí to dost možná líbilo... Oba dva měli své povinnosti. On směny a ona papírování. Do toho chce pravidelně navštěvovat svojí sestru, zvlášť, když je teď těhotná a v dost komplikované situaci vzhledem k tomu, že otec dítěte je někdo jiný než snoubenec, se kterým odsud má odjet a zanedlouho si ho vzít.* To by bylo fajn. *Rozzáří se jí oči nadšením, když slyší o vyjížďce. Radši ale nezmiňuje, že při posledním průvodu se jí povedlo z koně spadnout a zlomit si ruku. Až moc se na vyjížďku s ním těší a nechce, aby to odvolal kvůli obavě o její zdraví. Ráda by zdůraznila, že v poslední době se jí nic nestalo a nikde se nepřizabila, ale důvodem toho je, že sotva opouští komnatu. A předtím se sice málem taky přizabila, ale to zase nebylo moc její vinou vzhledem k událostem ve sklepě u rebelů. A to mu rozhodně neplánuje připomínat.* To by stačilo i jenom postavit se s tebou před ten dav novinářů a políbit tě, nebo vyrazit na nějakou akci a všem by bylo jasný, že jsem jenom tvoje. *Namítne s pokrčením rameny. Novináři se tu pořád potloukali dost často, ale prvotní zájem o její osobu, když se vrátila a strážci je museli odhánět od dveří její komnaty a celkově z palácových pozemků, už docela opadl.* Nepotřebuju od tebe prstýnek, vážně. Nepotřebuju nic jako z pohádky, nic extra romantického. Chci jenom tebe. Ty jsi moje pohádka. *Zaculí se na něj lehce ještě předtím než mu vydechne přerývavě do jeho rtů, když je přiblíží k těm jejím.* V té mojí zase ty. *Ujistí ho přesvědčivě, protože jinak si svojí budoucnost už nedovede představit. Překvapí jí náruživost, s jakou jí políbí. Chvilku zaváhá, když si uvědomí, kde jsou, ale pak se rozhodne pravidla hodit za hlavu, protože se za vztah s Robynem nestydí a polibek mu naplno začne oplácet.*

To nemůžeme... ale možná dva dny dovolené? *Zvedne to do otázky. Nakonec mu to zní jako skvělý nápad. Zavřou se v komnatě, jídlo si budou objednávat. Kouknou možná na nějaký film, budou si povídat, dají koupel a podobné věci. Ale hlavně budou mít sex, hodně sexu, aby měl alespoň trochu pocit, že si jí dost užil. Ale vyjížďka mu taky přijde jako fajn nápad, i když asi nebude v klidu, pokud jí nedá aspoň helmu s tím, jak umí být nešikovná.* To není to samé. Kdybys měla snubní prstýnek, je to takové definitivní. Vážné. *Ale rozhodně nechce před žádný pitomý dav novinářů. Ví, kolik jich na ANais čekalo předtím, když se vrátila z ghetta, doufali, že ukořistí rozhovor nebo fotku. Pohrdal takovými parazity skoro stejně jako šlechtou. Možná ale pohrdal lidmi celkově. Všichni byli tak nedokonalí, i on, dokonce i Anais, ačkoliv ji svým způsobem miloval.* Ale já chci, abys byla šťastná. *Vysvětlí jí. Když bude šťastná, nikdy ho neopustí. A to je všechno, co potřebuje. Přejede rty po těch jejích a spokojeně zamručí nad jejím souhlasem ohledně budoucnosti, než ji doopravdy políbí. A je tam to drobné lákavé zaváhání, kvůli kterému ji pohladí po zádech a jemně jí skousne spodní ret, aby po něm následně konejšivě přejel špičkou jazyka a zlákal ji k tomu, aby mu polibek oplatila. Naštěstí se tak stane a on absolutně zapomíná na to, kde jsou. Jeho ruce klesnou ještě níže na její zadek, přičemž si ji k sobě přitiskne blíž a ona může brzy cítit, co s ním dělá.* /Sakra./ *Zanadává v duchu. Nejraději by si tu někde opřel a dotáhl to do konce. Ale hádá, že tolik štěstí mít nebude, přestože by ho lákalo zjistit, zda by ji dokázal přesvědčit i k něčemu takovému.* Pojďme pryč. *Dostane ze sebe ale, když od ní odtrhne rty. Jak by jí kdy mohl mít dost? Ne, dva dny stačit nebudou ani náhodou. Ale rozhodně hodlá dnes začít.*

Hm... Dva.. Nebo radši tři? *Pak bude potřebovat několik dní na to, aby to rozchodila a pochybuje, že to stihne do doby, než to zase zakempí na několik hodin v posteli, takže ani nepočítá s tím, že by šlo o nějak omezenou dovolenou. Práci může udělat i v posteli až bude Robyn na směně, k tomu nepotřebuje pochodáky a dlouho sedět na tvrdé židli, takže jim v tom nic nebrání.* Nikdy jsem si nemyslela, že tě tohle uslyšim říct. *Přizná s menším pobaveným úsměvem. Vážně předpokládala, že jakmile zmíní manželství, protočí očima a řekne, jaká je to hloupost. A on jí teď vlastně bude přemlouvat k tomu, aby souhlasila s prstýnkem a dovolila mu to udělat hezký?* /Nepil náhodou, než sem šel?/ *Napadne jí vzhledem k jeho skvělé náladě.* Jsem šťastná. Díky tobě. Tak se se mnou pro jednou prosím nedohaduj. *Zaculí se na něj, protože většinou tenhle požadavek slýchala ona. Nebo vůbec jakékoliv jiné prosby či pokyny. Začne mu oplácet polibek, i když zprvu zaváhá. On ale už moc dobře ví jak na ní, takže nejde o nic víc než pár setin sekundy. Vzdychne do jeho rtů, když ucítí, jak si jí k sobě přitiskl.* Souhlasím. *Přikývne, protože samotné jí přijde, že její touha po něm je až k zbláznění. Na nic tím pádem nečeká, vezme ho za ruku a spolu s ním se vydá zpátky do paláce.*