Prosklený salón

*Ani by ji nenapadlo nechat Xaviera vybírat. Věděla od mala, že byla nechtěné dítě a nikdy by svým dětem nepřipravila stejný osud. Byla odhodlaná k tomu, aby se její děti narodily do milujících rodiny a nikdy nemusely pochybovat o tom, že si je přála a milovala je každou vteřinu. Kdyby si musel Xavier vybírat, chtěla by, aby si vybral svého syna, i když by si tím zlomila srdce. Skepticky pozvedne obočí nad jeho komplimentem a nenápadně za sebou zavře dveře tak, aby snad nezahlídl ten bugr uvnitř. Když se do něčeho vrhla, brala to se zapálením na 110%, ale podle toho to taky vypadalo.* Mě už okouzlovat nemusíš, vzpomínáš? *Pronese rozpačitě. Jestli jeho úmyslem bylo lichotit jí, aby ji svedl, tak už podlehla. A tyhle komplimenty byly vážně špatné pro její srdce. Zadíval se na drobečka v jeho náručí. Byl starý sotva pár dnů, celý pomačkaný a růžolící, ale očividně spokojený, očka otevřená a zvědavě těkající kolem.* To je hezké. *Zhodnotí to a lehce se pousměje.* Maminka se jmenovala Marcy? *Tepla si. Maxwella přeci je to nebyla opravdové jméno, i když dnes dětem dávaly rodiče jména různá a zvláštní.* /Nebo M kvůli Misty?/ *Nedocházelo jí to. Přeci jen byl k ní poslední dva týdny odtažitý. Měl hodně starostí, jistě, ale brala to i tak, že to mezi nimi nebylo nijak vážné. V tom chatu řekl hodně věcí, jenže to byl dost emočně rozhozený kvůli Maxwellovi a své první lásce. Muselo toho být hrozně moc a ona chápala, že to nesmí brát vážně. Zadívá se zpět na něj a škubnou jí koutky.* Možná malinko... Občas... Vzácně. *Zhodnotí to. Maxwell se ale snažit nemusel, jako každé dítě byl okouzlující svou bezbranností. Vidět Xaviera, jak s Maxem mluví ale roztomilé bylo. Očividně z něj bude skvělý táta, rychle si k němu vypěstoval vztah. Ten hořkosladký pocit, co to v ní vyvolávalo se ani nesnažila pojmenovat, protože jí bylo jasné, co znamená. Jen si snažila dát pozor, aby nezírala moc dlouho a očividně.* Říkala jsem, že bude po tobě. /A později se ti to vymstí./ Jasně. *Přikývne. V salonku už párkrát byla, takže ví, kam jít, tudíž mu může kráčet po boku. Navíc je to kousek.* Víš, že to bylo první místo, kam jsem zavítala tu první noc po příletu? Nějak jsem nemohla spát. A potkala jsem tu tvou mámu. *Proč jí to přijde jako v jiném životě? Bylo to přeci tak nedávno.* Jak se jí vůbec daří? *Zeptá se upřímně starostlivě. Musel si o ni dělat starost, byla to úžasná žena a nejspíš i matka.* Tenkrát mě nechala se jí ptát, na co chci, tak jsem zjišťovala, co jsou její nejšťastnější vzpomínky. Všechny se týkaly Jace a vás. Musí být u Maxe nadšená. *Zhodnotí to. Zahledí se z okna. Ten pohled ji uklidňuje, vždycky měla ráda výšky. A rozhodně to bylo méně náročné než dívat se na Xaviera s malým. Bylo toho tolik, co vstřebat, všechno se dělo hrozně rychle.*

*Pokrčí rameny.*Neřekl jsem nic jiného, než pravdu. Takhle jsme se neviděli dost dlouho a mě se vážně zdá, že jsi za tu dobu zkrásněla. *Usměje se na ni. Myslí to zcela upřímně. Christophine se mu zdá dost vnímavá, takže snad i pozná, že to myslel vážně, no ne? Potvrdí jí, že se jeho syn jmenuje Maxwell. Rovnou jí řekne jeho celé jméno a dodá k tomu, že jeho jména připomínají dívky, které pro něj hodně znamenají. Po její otázce nadzvedne obočí a potřese nesouhlasně hlavou.*Ne.. Maxwell se mi jako jméno jen líbilo, znamená to "nejskvělejší".. Pak se jmenuje Ayden to trochu připomíná Aideen. A Christopher.. to je jako tvoje jméno. *Pousměje se na ni. Líbilo se mu to takhle celé. Nejskvělejší Max má u sebe něco ze své tety a jak on sám doufá tak i z jeho budoucí maminky. Rád by, kdyby ho Christophine přijala, je oba. Jak se zdá, jím si teď jistá není. A chápe ji. Kdyby se rozhodla s ním být, nebylo by to jednoduché. Byla by budoucí královnou.* Občas? vzácně? Pff.. *Naoko zklamaně potřese hlavou, ale pobaveně mu zacukají koutky rtů. Je mu jasné, že s Maxwellem prostě soupeřit nemůže. Je to to nejroztomilejší dítě pod Sluncem. Možná se mu líbí i více než Rafe.*/A to se narodil na začátku Selekce../*Hrozně to ueklo.* Bože jen to ne. Nebo ne v některých vlastnostech. Jsem si moc dobře vědom, že ne vždy jsem byl dobrým synem a rodičům jsem přidělával starosti. Mohu byt zodpovědnější.. Když bude v pubertě méně divočejší tak se taky nic nestane.. Že nezdědí pověstnou tvrdohlavost Schreave v to ani naivně nehodlám doufat. *Pobaveně se usměje. Nemluvě o tom, že jeho matka byla tvrdohlavá taky dost. Zeptá se zda mohou jít a po jejím souhlasu se vydá pomalu do Proskleného salonku.* Zmiňovala se, že tě tam potkala v rodinném chatu. Raději jsem ani nevyzvídal, co ti o mě napovídala.. Jen jsem doufal, že ti nesvítila baterkou do obličeje. *Mohlo to možná být ještě horší. Tmavá místnost, Christophine přivázaná k židli nebo rovnou na skřipci někde v mučírně.* Už je na tom lépe, mnohem. Hned co se probrala dohadovala se s tátou a poslala ho spát do postele, protože u ní pořád seděl.. Jen zázrakem před komnatu nenechala postavit stráže, kteří by kontrolovali, že tam skutečně je. *Uchechtne se. Teď si spíše dělají všichni starost o Austina. Když dojdou do salonku, podrží jí jednou rukou dveře. Dokáže malého držet i v jedné ruce. Tak dělá práci. Jelikož se ten prcek chce chvat, tak ho drží na levé ruce a píše pravou. Horší to bude až bude větší, bude mu sahat po všem na stole a tak. I když kdo ví, třeba ho do té doby ta fáze, kdy chce být jen u něj přejde. Ani Rafe se takhle moc chovat nikdy nechtěl. Přijde mu to jako by sám Max chápal, co se stalo, že přišel o mámu a bál se, že přijde i o tátu, tak musel být u něj, aby se ujistil, že nikam nejde.* Hádáme se, docela často, ale rodiny i všichni ceníme nejvíce. *Ani ho to nepřekvapuje, ohledně vzpomínek jeho mámy.* Jo, je a to moc. Kupodivu i táta. Jsem čekal, že ten bude lítat po chodbách a každému koho potká dlouze vysvětlovat jak je starej a že nechce šediny a že jeho manželka ho bude muset barvit a tak. * Kupodivu to jeho otec vzal dost statečně.*Mimochodem, klidně si cokoliv dej. *Kývne k občerstvení, které je tu samozřejmě taky.*Prvně jsem tě chtěl pozvat do cukrárny, jestli si vzpomínáš jak jsme se o ní minule bavili, ale když jsi souhlasila se setkání s Maxem, raději jsem zařídil, aby část cukrárny přivezli sem. *Jsou to vše zákusky právě odtamtud.* Jak se jinak máš?

*Drží se statečně, ani se nečervená.* Děkuju. *Pousměje se. Ohledně jména musí protočit očima.* Jak jinak, že mě to nepřekvapuje. *Pokroutí hlavou. Ačkoliv se o Xavierovi dozvěděla hodně, co není na první pohled znát, egoista byl a na tom se nikdy nic nezmění. Jeho sebevědomí mu asi nikdy nesrazí. Takže jasně že pojmenoval své dítě jako nejskvělejší. Na Aideen přikývne, ale když zmíní ji, překvapeně na něj pohlédne.* Já? *Ujišťuje se.* /Vždyť to nemůže…/ *Pohlédla na toho drobka a znovu cítila, že musí potlačovat touhu k pláči, která se jí poslední dny připomínala. Co když odejde? Neměla právo na to, aby figurovala ve světě Maxe, i kdyby jen kvůli jménu na papíře. Zažene tyhle myšlenky a raději mlčí.* Lhát ti přece nebudu. *Podotkne ohledně roztomilosti.* Já myslím, že i kdyby to všechno zdědil, pořád má i dost dobrých genů, co se do toho můžou zamíchat. Povede si skvěle. *Vydechne spokojeně a odolá touze k tomu malému natáhnout ruku. Přišel na svět při tak špatných okolnostech. Přála by si, aby aspoň jeho život byl opakem. Xavier se o to určitě postará, spolu s rodinou. Přesto cítila jakousi úzkost nad možností toho, že by tam neměla být, kdyby to malý Max potřeboval. Zvláštní. Pobaveně si odfrkne.* Ne, byla milá. Nic moc mi o tobě neřekla, já se ani neptala. Nepřišlo mi fér vyzvídat, myslím tím… nás bylo 35, měl jsi toho hodně na práci s tím nás všechny poznat aspoň povrchově a já bych měla dostávat Inko od člověka, který tě zná tak dobře? Ne. Chtěla jsem tě poznat sama. *Pokrčí rameny.* I když tedy zmínila, že ti klidně můžu srážet ego, že to potřebuješ. *Rýpne si nakonec.* Jsem ráda, že je jí lépe. *Usměje se upřímně s úlevou.* To nemusíš. *Ohradí se a přidrží dveře.* Ah, Xaviere, drž ho pevně. *Zaremcá automaticky, vidět toho prcka v jedné ruce se jí vůbec nelíbí. CO kdyby sebou začal šít?* /Moje nervy./ TO je dobře. *Nemá, co víc k tomu říct. Jeho rodinu mu závidí. Sama po takové toužila a nikdy ji neměla. * Ale vždyť není tak starý. *Odfrkne si.* Vy chlapi berete stárnutí taak tragicky. Vždyť ty už šediny máš. *Pozvedne obočí.* Oh, děkuju, ale mám se pak zpátky do komnaty kutálet nebo… *Zavrtí nevěřícně hlavou nad tou hromadou jídla. Navíc má sevřený žaludek nervozitou, takže neví, zda vůbec něco sní.* Chápu, já bych upřímně asi ve městě nebyla klidná. Byli byste moc na ráně. *Přizná. Od toho posledního útoku rebelů je trochu víc neklidná. Nechce si ani představit, jak moc by bolelo, kdyby se Xavierovi stalo doopravdy něco vážného, umírala strachy už jen kvůli tomu, že byl zraněný lehce. Alespoň dle toho, že ani nekulhal hádala, že to byla čistá rána a zotavoval se rychle. On sama pořád špatně slyšela na jedno ucho a často se podvědomě stavěla tak, aby byla tím zdravým natočená k lidem, kterým naslouchala. Bylo to nepříjemné, ale nikterak zlé. Jen brala antibiotika, aby zabránila zánětu a zašla si sem tam na kontrolu. Nad jeho otázkou jí unikne nervózní smích.* Hrozně. A ty? *Zeptá se ho, její úsměv má nyní ironický nádech.* Já nevím, jak jinak bych se ani měla cítit, je toho hodně. A ty toho máš taky hrozně moc. Přijde mi… *Zarazí se. Jenže kdy jindy být otevřený, než teď? Tak dlouho kolem sebe chodili po špičkách a nic to neřešilo.* Přijde mi, že čím víc k tobě cítím, tím víc se mi vzdaluješ. *Zamyšleně se zahledí na Maxe. Není v tom žádná zášť, tu by snad ani cítit nedokázala, spíš trocha smutku, ačkoliv i něha, zvlášť když začne malý v té drobné ručce mačkat látku Xavierova trička. Očividně si chce s něčím hrát. Sama přemýšlela, že mu pořídí nějakou hračku, jenže jich má určitě tuny.*

*Pokrčí rameny. Nepojmenoval Maxwella tká jak ho pojmenoval jen kvůli významu toho jména. Prostě se mi líbí. Zní to docela vznešeně, v soukromí mu mohou říkat "Maxi" a nebo jak mu říká jen když je sám a nikdo ho neslyší tak Maxíku, Maxíčku.. A dalšími různými zdrobnělinami. Sice jo, chtěl s dítětem ještě aspoň dva roky počkat, ale.. Naprosto si toho malého zamiloval.* Jo, ty. *Potvrdí její slova.* To si po tom všem vážně nemyslíš, že pro mě znamenáš hodně? *Kdyby nedržel malého, prohrábne si zoufale vlasy. Moc není zvyklý mluvit o svých pocitech, ale přece jí už několikrát naznačoval, že by si rád vzal právě ji. Je jediná se kterou si momentálně dokáže představit šťastný život. S dalšími dívkami by byl spokojený, ale.. jen spokojený, nejspíše ne moc šťastný. Ne tak jako s Christophine. *Pár dobrých genů by se našlo, ale i tak. Třeba ho zkazí moje výchova.. *Pokrčí rameny. Může na něj být naštvaný, kvůli jeho mámě. I když to není jeho vina. Nevěděl, že byla těhotná, jinak by se o ni postaral.* Víš.. teď mě to ani nepřekvapuje. Když tě sám takhle znám, nic jiného bych od tebe asi nečekal. Předtím bych byl zaražený, že ses na mě neptala, hodně dívek by to na tvém místě udělalo, ale je pravda, že ty taková nejsi. *Líbí se mu na ní právě to jak je milá a vše chce férově. Měla jedinečnou možnost. Mluvila s jeho mámou, mohla se jí zeptat na cokoliv, jak na něj. Co má rád a tak ale nic. Zasměje se.* Sice nás máma všechny vidí v lepším světle a leckteré naše pitomosti omlouvá, jo.. Dokáže nám sama srazit hřebínek a pozná, kdy to potřebujeme.*Ani nad tímhle se nepozastavuje. Jeho máma je prostě taková.* A srážení mého ega ti hned mimochodem vážně skvěle. Máš z toho jedničku. *Našpulí rty.* Já taky, my všichni. Těch několik dní bez ní bylo hrozných. Už předtím jsme se trochu pohádali, teda já v tom zase tolik nefiguroval, to spíše jiní členové mé rodiny a bylo to hrozný, ale po tomhle to bylo ještě horší. *Teď tam taky nepanuje dobrá nálada, vzhledem k tomu, že Austin trpí nevyléčitelnou nemocí.* Já ho držím pořádně, klid. *Malý je naštěstí docela klidný.*Jak myslíš, že pracuju? Ten prďola se chce pořád chovat, takže ho jednou rukou držím a duhou vyplňuju papíry. *Uchechtne se. Nedrží ho takhle poprvé. A taky takhle držel několikrát předtím Rafa.* Cože? Já nemám šediny. *Odolá touze se rozeběhnout k nejbližšímu zrcadlu a studovat každý jednotlivý vlas, jestli tam vážně nějaké šediny nemá.*A vy ženský to taky leckdy berete dost špatně. /Vak mají tu.. menopauzu?/*V těchto věcech se tolik nevyzná a raději to ani nezmiňuje nahlas, protože to není téma o kterém by se chtěl nějak sáhodlouze bavit na rande.* Odkutálím tě do tvé komnaty s radostí sám. *Řekne jí s úsměvem.* Jo, to je taky pravda, bezpečnost.. *Povzdechne si.*I když někdy bych tě rád vzal do města, aby sis to prohlédla i tam a neviděla jen pořád palác. *Taky se o ni ale bojí. Nerad by o ni přišel. Těžko by nesl, kdyby odešla a nechtěla ho. Ale ještě horší by pro něj bylo, kdyby musel žít s vědomím, že už není, nežije a jen kvůli němu.* Nebyla by jsi první, u které jsem to zařídil, takže se nemusíš cítit špatně.. *Začne opatrně.*Nechceš k sobě strážce? Třeba by ses tak cítila bezpečněji a já bych taky osobně byl klidnější o něco.. Poslouchal by tě. Řekla bys, ať jde pryč a odešel by, ale zároveň by ses třeba po venku nepohybovala sama.*Sice v zahradách jsou strážci, ale takhle by měla přímo aspoň jednoho hned u sebe a o je přece jen o něco lepší.* Tak půl na půl. *Pokrčí rameny.* A klidně tu svou odpověď rozveď.. *Tuší, proč se cítí hrozně, ale i tak by raději věděl vše, o čem přemýšlí a slyšel to od ní napřímo. Po její odpovědi chvilku mlčí a dívá se na malého, kterému dá ke hraní svůj prst. Sice má hračky a dokonce dvě leží i na stolku z jeho strany pohovky, al Maxe baví zkoumat jeho ruku a teď tomu není jinak. Jeho jeden prst musí obejmout celou svou dlaní, aby to vůbec dokázal a to mu přijde roztomilé.* Chris.. Záleží mi na tobě strašně moc. Stejně jako na mé rodině./Jejíž součástí snad jednou budeš./ A představa, že bys měla odejít se mi zdá hrozná. Nechci o tebe přijít. Vím, že tě žádám o dost, když tě prosím, aby tu zůstala. Nikdy pro tebe nebudu mít tolik času jako mají jiní chlapi pro své polovičky. Můžu ti jen slíbit, že bych se v tom čase, který bych pro tebe měl snažil, abys byla maximálně šťastná a spokojená. Pronásledování médii.. rebely.. před tím bych tě rád moc ochránil, kdybys mi to dovolila. Nebylo by to se mnu nejjednodušší, navíc.. kdybys přijala mě, bylo by dobré, kdyby i malého Maxe. *Zdá se mu na něj docela odtažitá.* Potřebuje mámu a myslím, že ty bys pro něj byla úžasná, i když vím, že tě žádám o dost. Není to sice tvůj syn, ne po krvi.. ale i tak bys ho snad jednou mohla brát. . Teda doufám.. Pokud to nedokážeš, prosím řekni mi to rovnou. Jinak si můžeš být sto procentně jistá, že jinou než tebe už i když chtít nebudu a nejraději bych Selekci už sám ukončil. *Jenže jsou tu nějaké tradice a pravidla. Musí s dát s Elitou druhé rande, pak musí děvčata podstoupit Tribunál..*

*Ta formulace ji zarazí a není si jistá, co mu na to říct.* Já… neznáš mě tak dlouho. A už jsi měl hodně holek. Byl jsi zamilovaný. Takže… já vím, že je Selekce hodně náročná a máš toho hrozně moc. Ničí mě, že ti nemám jak pomoci. Ale taky vím, že když jsou lidé hodně emotivní, říkají a dělají věci, co tak nemyslí… *Sklopí pohled.* Vím, že mě chceš, a záleží ti na mě, stejně jako ti záleželo na Pers a na ostatních, nepřeješ nikomu nic zlého. *Ujistí ho. Ale taky ví, že pro něj nejspíše není nic speciálního. Neudělala nic, čím by si vysloužila nějaké hlubší city a až na jejich poslední chat jí taky žádné hlubší city ani nevyjádřil, vždy se to točilo jen kolem náklonnosti a touhy.* Ale nezkazí. Leda bude rozmazlený. *Zaškubou jí koutky. Vždyť ho celá rodina musí milovat, všichni mu poskytnou veškerou lásku a vše, co si bude žádat. Skousne si ret. Její smysl pro spravedlnost přišel hodně lidem zvláštní. Ale ona nebyla člověk, co by něco chtěl získat nečetně. Musela mít pocit, že si to zasloužila, jinak by si to neužila.* Myslím, že to by přesně máma měla. A jinak děkuji, vážně se snažím, ale není to snadné, když jsi ohledně sebe tak často přehnaně sebevědomý. *Usměje se. Ví, že o dost věcích pochybuje, jako že bude špatný král, jenže ohledně toho nikdy nevtipkovala. Jen třeba ohledně vzhledu nebo jeho šarmu apod. Nikdy by mu nechtěla svými slovy doopravdy ublížit.* Hlavní je, že se nakonec vždycky podržíte. *Ujistí ho a na vteřinu se zapomene a konejšivě položí ruku na jeho paži, načež ji rozpačitě stáhne. Představa toho, jak ho takhle ledabyle drží pořád, jí přidělává vrásky.* Uhm, co když sebou začne mlít? Co když ti vyklouzne… *Mračí se znepokojeně.* Ale máš, rovnou tady. *Poklepe si u spánku nad ušima, aby mu naznačila kde, ačkoliv mu kecák. Poškádlit ho ale musí. Snaží se soustředit na konverzaci, ale má toho na mysli hodně, a tak se často omezí na krčení ramen nebo jiná gesta.* Ne. *Ozve se zase až když zmíní strážce.* Žádného nechci. *Ujistí ho rozhodně a tvrdohlavě. Rozhodně nikomu neposkytne to zadostiučinění, aby ukázala, že se bojí. V jejích očích byli rebelové šikanátoři a dávno se naučila, že člověk takovým nesmí ukázat slabost. Neví, jak tu odpověď rozvést a nevylít si u toho srdce. Nakonec to ale riskne. Sedne si na pohovku a naslouchá mu. Bože, jak hezky se to všechno poslouchá. Namáhavě polkne a pohlédne na malého Maxe.* Co když to nezvládnu? *Zeptá se tiše. Doteď se dětem vyhýbala. Nikdy ani žádné neměla v náručí.* Co když si ho podržím a nebudu nic cítit? Co když budu těhotná, ale nebudu se těšit? Co když budu s Maxem a dostanu… *Zarazí se. Nikdy o tom nemluvila. Jenže on to musí vědět.* Musím ti něco říct. *I on k ní byl upřímný a musí pochopit, proč se tak bojí.* Ale je to delší povídání… *Poznamená raději hned.* V záznamech to nenajdeš. Táta se postaral, aby její pověst zůstala neposkvrněná. *Odfrkne si pohrdlivě.* Ale máma ten den, kdy jsme se vybouraly, pila. Vyzvedla mě ze školy a šlo to z ní cítit jako vždycky. A stejně si sedla za volant, i když jsem tam byla já. Po té nehodě byl táta mimo. Vážně ji miloval a byl v depresi. Já... jsem to zpracovávala jinak. Noční můry, záchvaty úzkosti, spánková paralýza… *Promne si spánky.* Jenže tátovi jsem to říct nemohla, byl… spíš tam nebyl. Naučila jsem se věci uzamykat, myslela jsem, že jsem to vyřešila. Stačilo to všechno ukrýt, vzít špatné vzpomínky a zasunout je někam do pozadí. Dělala jsem to tak roky. *Je si vědoma toho, že její hlas zní podivně vzdáleně, ale možná se to tak zdálo jen jí.* Jenže je to jako taková ta věž z kostek. Stavíš jednu za druhou, ale stačí slovo, narážka, vzpomínka, která zasáhne to správné místo a celá ta věž se zhroutí. Asi dva roky dozadu se mi vrátily záchvaty úzkosti. Neumím to ovládat. A neděje se to často. Ale v tu chvíli končím. Jako by se musela tím vším, co mě zavalilo, probrat, prožít si to znovu, abych se vůbec mohla normálně nadechnout. Kdybys v tu chvíli seděl vedle mě, nevím o tobě. A pak nezvládám fungovat. Finguju nemoc , stáhnu se, dokud se neposbírám a všechen ten zmatek v sobě neuklidím. *Roztřeseně se nadechne. Xavier je první, kdo to slyší a dostat to ze sebe bylo bolestné a zároveň nikdy necítila takovou úlevu.* Jak bych mohla být dobrou královnou, přítelkyní, matkou…? *Vzhlédne k němu, oči má skelné, ale neplakala před nikým už roky a měnit to nehodlá.* A čím víc mi záleží na tobě, tím víc tě nechci zklamat, tím víc potřebuju, abys byl šťastný, ale o to víc si uvědomuju, že nejsem to, co potřebuješ. *Dodá a natáhne k malému Maxovi ruku. Ten ji zvědavě čapne o prst, nejspíše z prosté fascinace toho, že je to něco nového a brzy ho to přejde. Snaží se identifikovat, co to s ní dělá, ale při tom všem, co teď řekla, si není jistá, co vlastně cítí. Byla tu jistá vřelost, přeci jen Max byl část Xaviera. Nemohla by milovat jednoho a toho druhého ne. Vůči Maxovi tak byla stejně bezbranná jako vůči jeho otci. I on si zasloužil něco lepšího.* Nina by zvládla jakýkoliv tlak.. a Honey by každý miloval, včetně Maxe. Myslela jsem vážně, když jsem psala, aby sis to dobře promyslel. Musíš myslet i na něj. /A na svou zem./ *Ale věděla, že jeho rodina je pro něj nejdůležitější.*

*Potlačí chuť nad ní protočit očima.* Já to ale myslím vážně, Chris. Většinou jsem na zdvořilé poklony, ale u tebe mi to jde samo. Není to tím, že jsem emotivní. A vážně, vážně to tak myslím. Jsi nádherná. A neříkej mi, že nevíš, co se mnou děláš. *Důkazem toho jak moc se mu líbí může pro ni být ta jejich společně strávená noc. Přece jí muselo být jasné, že je pro něj naprosto dokonalá. Díval se na ni a pořád dívá jako na nějakou bohyni.*Tak jak mi záleží na tobě mi ani na Pers nezáleželo. To, co cítím k tobě jsem necítil ani k mámě Maxe.. *Zamumlá spíše pro sebe, ale vzhledem k tomu, že vedle sebe sedí na pohovce, mohla to klidně zaslechnout.* No to je téměř jisté, že bude.. Budu muset najmout tu nejvíce otravnou a přísnou vychovatelku, aby rozmazlování celé rodiny nějak vyvážila. *Pobaveně mu zacukají koutky. Asi by nestačilo ani deset vychovatelek.* Jendou jsem přehnaně sebevědomý, pak mi říkáš, že bych si měl více věřit. Měla by ses rozhodnout pro jedno. *Popíchne ji. Ví moc dobře na co naráží, ale probírat se mu to moc nechce.* To ano.. Promiň, vím jak to máš se svou rodinou a nemusíme o tom dále mluvit. *Její matka je mrtvá a co pochopil s tátou se odcizila a navíc má rakovinu. Nechce jí připomínat nějaké špatné vzpomínky, aby byla smutná. Jeho záměrem na jejich rande rozhodně nebylo ji rozesmutnit. Usměje se na ni, když se ho na chvilku dotkne. Ale hned se stáhne, což se mu ani za mák nelíbí. Maxe zase drží jen jednou rukou a tou druhou obejme ji okolo ramen, aby si ji mohl trochu více přitáhnout k sobě a políbit ji do vlasů.*Chyběla mi tvoje blízkost. *Zamumlá do jejích vlasů, jejíž vůni nasává. Zanedlouho ji ale pustí. Už tohle jí asi bylo nepříjemné a i když by byl takhle u ní rád blízko pořád, je pro něj důležitý jak se cítí ona.*Neboj, ještě se moc nemele. Je mu pár dní. Za měsíc to bude horší, ale teď to ještě jde. *Kdyby cítil, že se malý mele, hned by ho zase přidržoval i druhou rukou. Zamračí se.* To není fér.. teď jsi mi nasadila brouka do hlavy a já po zbytek schůzky budu myslet na svoje šediny a odolávat touze přiběhnout k nejbližšímu zrcadlu a zkontrolovat to a nebo rovnou zavolat kadeřníkovi a objednat se na barvení.. Myslíš, že by mi slušela modrá nebo zelená? *Dělá, že se nad tímhle odstínem vážně zamýšlím, i když si dělá legraci. Zelenou by si na hlavu v životě nedal.* Jak myslíš.. Ale kdyby sis to rozmyslela, stačí říct, dobře? Není ostuda, že se bojíš. Naopak bych tě měl za blázna, kdyby ses nebála. A lidi tady často doprovázejí strážci. *Pokrčí rameny. Kdyby k ní přidali jednoho nebyl by to takový problém. Udělal by vše proto, aby se tu cítila dobře. Zeptá se jí jak se má a požádá ji, aby to rozvedla. Poté, co se to stane, sám chvilku mlčí, přemýšlí o tom všem, než začne sám mluvit. Ví, že po ní chce hodně, když by měla zůstat a stát se jeho královnou. Nebylo by to jednoduché, nikdy by nebyli jako jiné páry. Manžel, který může svou ženu vzít kdykoliv jen tak na procházku by z něj nebyl. Ví jak často se vídají jeho rodiče. Pravda, někdy jsou tu volnější dny, jindy končí třeba v šest, ale občas pracují až do půlnoci, když je toho hodně na zařizování. Hodně toho bylo třeba před Selekcí, i s příjezdem hostů a tak.* Jsem si jistý, že bys to zvládla.. Pokud chceš, můžeš si ho zkusit pochovat i teď. Budeme mít chůvy a co se týče našich možných dětí.. Kdybys nechtěla, nějak bych přinejhorším zařídil, aby se následníkem stal Max. *Sice by lidé nebyli nadšení a asi by se konalo i pár protestů a kritizovali by je, ale.. je klidně ochotný tohle vše podstoupit, jen aby byl s Chris a ona s ním šťastní. Hlavně ona teda.* Jen do toho. *Vyzve ji, když mu řekne, že mu musí něco říct a napjatě čeká, co z ní vypadne. Upřímně? Dost ho to překvapí. Ani si nepamatuje, jestli to četl v její přihlášce.* Dobře, začnu postupně.. Já.. promiň, ale teď si nejsem jistý.. psala jsi to v přihlášce? Pokud ne, tak to hlavně nikomu dalšími neříkej, ano? *Nesmí se tam lhát a byl by z toho další problém. Lidi by ji pak nemuseli brát jako dobrou budoucí královnu. On ale i přesto, co se teď dozvěděl nepochybuje, že by byla skvělá.* Byla bys skvělá královna, manželka a stejně tak matka, tím jsem si jistý. Vždycky myslí spíše na druhé než na sebe, aspoň mi to tak přijme a jsem si jistý, že bys udělala vše, abys zařídila lepší životní podmínky pro naše lidi. I to, co studuješ tomu přece napomáhá. Víš jak v tomhle jednat. To, že bys byla špatnou manželkou je pitomost, to ti říkám narovinu. Dokážeme si spolu povídat, máme stejné názory, rád s tebou trávím čas, ať se podívám na kteroukoliv dívku ze Selekce, s žádnou si nedovedu představit tak šťastnou budoucnost jako s tebou. Ty záchvaty úzkosti se nedějí často, to jsi mi řekla, snad by to nebyl takový problém. Kdyby ses cítila špatně, udělal bych za tebe práci a ty bys mohla jen odpočívat. Vždycky bych ti v tomhle byl oporou, to ti slibuju. Chápu, že nejsi zvyklá se někomu svěřovat, na někoho spoléhat, já ostatně taky moc ne, v tomhle jsem si podobní. *Pousměje se.*Ale se mnou můžeš počítat vždycky, na sto procent. Mám tě rád.. více než to, mnohem více a rád bych tu byl pro tebe. Za každých okolností, ať se děje cokoliv.

*Nad tím se přeci jen začervená.* Ah, já vím, že mě … chceš. A já se omlouvám, pokud ta noc.. nebyla podle představ… Bylo to poprvé, prostě se můžu učit… *Nejraději by si složila tvář do dlaní a zmizela. Jen ona se může cítit trapně za něco takového. Ale pravdou byla, že je žena a jasně že měla obavy, že se mu to nelíbilo. Měl v posteli hodně holek, sám to naznačil a ledacos se povídalo. Nejspíš byla nudná, nezajímavá, ale mohla se zlepšit. Nemohla mu ani přiznat, kolik četla v tomhle týdnu článků a knih, jen aby získala lepší představu o sexuálním životě, na který doteď upřímně neměla ani čas ani náladu. S nikým necítila takovou přitažlivost jako s ním a teď litovala, že neměla zkušenosti, díky kterým by to měla snazší a věděla, jak to udělat stejně příjemné pro něj tak, jako on to zvládl pro ni.* /Zdálo se mi to?/ *Pořád zle slyšela, a navíc by bylo troufalé si myslet, že k ní cítí víc než k ženě, která mu porodila syna. Navzájem se popichují, jak už mají ve zvyku a nad jeho starostí ohledně témata rodiny se jen vděčně pousměje a potřese hlavou. Není to tak, že by mu něco nechtěla říct, jen prostě neměla moc, s čím se tady svěřit. Své rodině se odcizila. Co ji však překvapí je, když si ji přitáhne. Nemůže ale popřít, že je to příjemné a podvědomě se k němu přivine blíže, čerpá útěchu z jeho objetí.* Mě taky… *Vydechne bezmyšlenkovitě. Jeho mikina už nevoněla jako on a bože, zapomněla, jak příjemný je jeho dotek, jak bezpečně se cítí, když ji objímá. Je však ráda, že se stáhne, potřebuje přemýšlet jasně.* Hm… *Kdyby neměla strach, asi by si malého raději vzala sama.* Zelená, rozhodně tvoje barva, zkus to. *Řekne s perfektně bezvýrazným obličejem, jako by to myslela doopravdy vážně a v duchu se nesvíjela smíchy nad tou představou.* Bojím se… ale nemůže to nikdo vědět. Nejde o to, jak se cítíš, to sám víš. Jde o to, co si lidi myslí. Je jedno, zda se necítím neohroženě, lidé a už vůbec ne rebelové by to neměli vědět. *Zamračí se. Nešlo jen o pýchu. Kdyby vypadala jako snadný terč, vystavila by se riziku o to víc.* /Pochovat…/ *Zadívá se na Maxe trochu vyplašeně. Co když to doopravdy nezvládne? Ví, že spousta žen se na děti necítí, dokud necítí vlastní, ale pro ni by už tohle byl první signál, že je něco zle. Musí se mu svěřit, ví, že je čas, ale snadné to není.* Jistěže nepsala. Nikdy jsem nebyla u psychologa, nikdo tohle neví. Jsi první, komu jsem to řekla. *Ohradí se a trochu se odtáhne v předzvěsti zamítavé reakce. Uměla dobře skrývat a držet tajemství. Ani on doteď neměl tušení, jak moc rozbitá ve skutečnosti je. Držela svou masku dobře. Snaží se ho poslouchat a nechat se uklidnit, ale nejde to. Tak dlouho to zvládala sama. Nedokáže si představit zařadit ho do rovnice.* Nemůžeš za mě dělat práci… *Zavrtí zklamaně hlavou. Sám toho bude mít spoustu.* Jen jsem myslela… vypadalo to, že budeme mít čas. Že by se to mohlo zlepšit. Ale teď máš Maxe a … Xaviere děti jsou zodpovědnost. Nikdy nebudeš mít důležitější práci ani roli než být rodič. *Na Maxe pohlédne s něhou, když mu na hraní nabídne vlastní prst.* Děti si sami neporadí. Potřebují tě. *A ona nebyla připravená. Nemohla si dovolit zklamat. Nikdy by si neodpustila, že nebyla pro Maxe dostatečnou náhradou za matku, kterou ztratil. Jak by mohla převzít tuhle roli? Na jejím místě teď měla sedět jiná žena.* Mohla… můžu si ho podržet? *Musela to vědět. Potřebovala to. Zvlášť při tom všem, co Xavier říkal. Počkala, než se rozhodl a nastavila vlastní náruč. Byla napjatá, ale soustředěná. Bála se, že by tomu drobečku mohla ublížit. Zadržela dech, když jí ho předal. Nejdříve sebou nespokojeně zavrtěl, Xavierovu náruč očividně opouštěl nerad, ale i když natahoval, nezačal brečet ani řvát.* No, maličký… *Vydechla a zlehka ho pohoupala v náručí. Líně zamrkal, jako by se snad snažil zaostřit, rtíky stále nespokojeně sešpulené. Nevěděla, jak ho utěšit. Vzápětí se však jeho výraz změnil. Natáhl ručku po prameni jejích vlasů, které jí vypadávaly z drdolu, a zlehka za něj zatahal. Přestože jeho stisk byl předtím na prstu silný, zatím neměl tolik energie a zručnosti, aby ji pramen tahal nějak bolestně. Roztáhl ústa a vydal jakýsi zvuk, který však jejím uším nezněl jako stížnost. Fascinovaně přihlížela, jak si s jejími vlasy hraje. U úst se mu utvořila bublina, a když vyplázl jazyk, praskla a tím ji donutil k překvapenému smíchu.* /Celý táta, slintá nad ženskou./ *A … bože, bylo to tam. Někde v její hrudi, příjemné svírání, něco mezi touhou a láskou. Věděla to. Jednou by takhle chtěla svírat vlastní, ale nejen to. Chtěla i Maxe. Byl z části Xavier a možná ji nikdy nebude brát jako svou mámu, ale chtěla tu pro něj být. Neměla na výběr. Už jen kvůli Maxovi si to musela přiznat. Milovala toho prcka. A to nejen protože byl rozkošný a pasoval jí do náručí, ale protože milovala Xaviera. Oba dva. Sklonila hlavu a políbila ho na čelíčko, díky čemuž se na něj sneslo víc pramínků a jí přišlo, že se v jejím náručí Max konečně uvolnil. Kdy z ní spadlo napětí ani netušila. Teď měl v pěstičce její vlasy. Zkusil si je zvednout k puse, naštěstí byl tak pomalý, že ho stihla zarazit, patrně posunula ruku tak, aby k němu dlaní dosáhla a stáhla mu vlasy z dosahu, aby si je nedal do pusy. Místo toho jí začal žužlat ukazováček.* Nemá hlad? *Dostala ze sebe přiškrceně, hlas plný emocí. Až teď si doopravdy vzpomněla, že tu není s Maxem sama a vzhlédla ke Xavierovi. Stále ji překvapovalo, že Max nebrečí a nechce zpět k němu, ale možná ho brzy přestane bavit.*

*Potřese nad ní s úsměvem hlavou.* Je ti jasný, že jsem neměl zrovna málo holek.. Ale ty jsi byla ta nejlepší, to ti mohu odpřisáhnout na svůj titul. Takže neboj, ta noc se mi vážně, vážně moc líbila. Byla jsi dokonalá. /Spíše ráno ne./*Kdykoliv by to rád zopakoval, ale s menší změnou - že by ji ráno držel v náručí a ona nikam neodešla. Takhle přesně by si přál vstávat každé své ráno. Kdyby nedržel Maxe, tak by si ji k sobě přitáhnul za pas a políbil ji, aby jí dokázal jak moc se mu to s ní líbilo. Přejdou téma rodiny raději rychleji. On spíše to ukončí, protože nechce, aby se při pomyšlení na tu svou Christophine trápila. Jak se dozvěděl, nevyrostla v zrovna dobré rodině. Její krátký dotek ho potěší, ale chce ji u sebe cítit déle, proto si ji k sobě přitáhne. Bojí se, aby jí to nebylo nepříjemné, ale jak se k němu sama přivine mu dost jasně naznačí, že s jí to líbí. Políbí jí do vlasů, které nádherně voní, jako vždycky a on se té vůně jako vždycky nemůže nabažit. Asi ji zakáže někdy měnit značku šamponu. Ale brzy ji pustí. Sice doufal, že u něj zůstane, ale respektuje to, že potřebuje více prostoru.* Nemyslíš si, že budu poté vypadat jako vodník? Víš, kdyby ses nabarvila se mnou, klidně bych do toho šel. I do kombinace růžovo-zelené, kdyby sis to přála. *Kvůli ní by podnikl nejednu pitomost.*Jak chceš, nebudu ti strážce nutit, protože chápu, že to může být nepříjemné. *On sám to zná dobře. Občas se diví, že s ním strážci nejdou i na pánské záchody..* Ale myslím si, že rebelové budou útočit tak jako tak. A že by k tobě přibyl strážce by jim zase tolik nedokázalo. Má ho i několik rádců a tak. *I Honey, další z účastnic. Nevěděl o jejím stavu. Neměl ani jak se to dozvědět, když mu skutečně potvrdí, že o tom nepsala ani v přihlášce.*Dobře, takže to nikomu neříkej, ano? *Nechce, aby se to provalilo a oni měli zbytečné problémy. Chce Christophine. Možná to zní jako od malého dítěte na pískovišti, které křičí, protože mu někdo sebral oblíbenou bábovičku, ale on si zkrátka neodvede představit, že by měla někdy odejít.* Proč bych nemohl? Pomáhali bychom si navzájem.. Rodiče to tak taky dělají, všichni. A já tu chci být pro tebe, protože jsi u mě na prvním místě, stejně jako má rodina, včetně Maxe.*Toho taky zdůrazní, i když je vlastně zařazen právě do jeho rodiny.*Já vím. Rodina j na prvním místě. Připomínáme si to dost, neboj. *Slyšel to nespočetněkrát. Hlavně od svého dědy. Při jeho Selekci mu totiž zemřel táta. Oni měli problémy, mezi sebou a dost velké, větší než mají oni teď. Jeho praděda si údajně dost vyčítal, že se spíše věnoval práci než jim, takže jedna z jeho posledních slov byla právě to, že není nic důležitějšího než rodina a že by se jeho děda měl nejvíce věnovat svým dětem, manželce.*I přes to všechno si ale stejně myslím, že by jsi byla pro Maxe skvělou.. mámou. *Pousměje se na ni. Christophine byla milá, je jasné, že by ho rozmazlovala, ale co už. Rozmazluje ho celá rodina, jeden člověk navíc už to moc nepokazí. Vážně nečekal, že se ho zeptá, jestli si ho může pochovat. Předtím na to moc nevypadala, nicméně přikývne. Pomalu jí ho předá do náruče.*Hlavně dýchej. *Řekne trochu pobaveně, protože vidí jak je napjatá. Ale zároveň ji i chápe. Když držel Rafa, taky byl nervózní a u Maxe stejně tak. O něj ,měl ještě možná větší strach, přece jen.. tohle je jeho syn.*/Hlavně se teď nerozbreč prcku../*Sleduje je sám docela napjat, ale když se malý natáhne po jejich vlasech a vydá ze sebe zvuk podobný smíchu, usměje se nad tím. A to, že se poté sama Christophine zasměje bere jako dobrý signál. Zeširoka se usmívá, po celou dobu, co s malým Chris pohupuje v náručí a i poté, co ho políbí na čelíčko a on ji čapne za více pramínků vlasů.* Budu si muset pořídit paruku. Po tomhle bude chtít tahat za vlasy i mě a ještě bude zklamaný, když je tak dlouhý nemám. *Když si už neplánuje barvit ty vlasy na zeleno, paruka v té barvě by se němu hodila, no ne? Z dojatého zírání na ty dva ho vytrhne hlas Christophine. Podívá sena hodiny.* Už by mohl.. co jsem si zjistil, novorozeňata se krmí normálně po dvou až čtyřech hodinách.. Je docela výhoda, že se Simone narodil Rafe.*Dost toho ví od ní.* Zvládneš to tu minutku? Já jen požádám služebnou, aby přinesla láhev. Musel najít kojnou. V minulosti se to tak dělalo taky. Nechce malému dávat ještě umělé mléko, to pro něj není v takhle malém věku vůbec dobré a ani si brát mléko od Simone.. to bylo i trochu zvláštní. Od kojné vždy obdrží mléko již v lahvičce, ze kterého ho krmí. Ještě než se zvedne, políbí Chris do vlasů.* Už teď tě miluje.. Stejně jako nejspíše já. *Zašeptá a vydá se rychle na chodbu, kde požádá služebnou, aby přinesla láhev mléka. Počká u dveří takže vidí na Christophine i malého a kdyby něco, mohl by rychle přiběhnout.* Vážně ti to s ním jde skvěle.*Usměje se na ni dálky. Služebná je zpět rychle, poděkuje jí a přejde zpět k těm dvěma.*Mám si ho vzít a nakrmit? Mohla bys zatím ochutnat něco z občerstvení. *On sám ukradl už pár makronek.* Pokud ale chceš, klidně si to můžeš zkusit i sama. *Věří, že by to zvládla. Ono krmení dítěte není zase jaderná fyzika, existují těžší věci, asi tak.*

*Dokázala si představit, že její tváře teď mají barvu zralých třešní, ale lhala by, kdyby řekla, že ji nepotěšilo, co řekl. Vážně měla jisté starosti ohledně toho, že by ta noc pro něj nebyla zrovna ideální. Pro ni to bylo poprvé a chvíli jí trvalo přijít na to, co dělat a v zásadě dráždil on ji, ona se nechala vést. Možná čekal něco víc. Ráda by mu to vynahradila, kdyby měla možnost. Nemůže si pomoc, když ji k sobě přivine, jeho dotek ochotně přijme. Tak hrozně moc jí chyběl, nejraději by navrhla, že by dnešní noc strávila u něj v komnatě, ale pořád se tolik bojí. Zvlášť kvůli Maxovi. To dítě si zasloužilo jen to nejlepší a ona sama sebe vnímala jako poškozenou, někoho, kdo má, co napravovat, kdo nedokáže poskytnou to, co ostatní potřebují. Ale teď, v tuhle chvíli, by si přála, aby jim oběma mohla být přesně tím, co bylo nutné.* Chybělo by ti, že nejsem blond. *Zaškubou jí koutky. Nad jeho návrhem však zavrtí hlavou.* Vážně… strážci jsou tu na každém rohu. Jeden pro mě by možná neudělala rozdíl, ale taky by někde mohl chybět. Je to zvláštní, ale nebojím se zas tak moc. Ne o sebe. *Vysvětlí mu. Bojí se o něj. Každý den. Vzít si ho by znamenalo nekonečnou starost.* Chápu. *Vydechne a má pocit, že její srdce získalo další prasklinu. Snažila se dodržovat perfektní image. A nikdy tohle nikomu neřekla. Netušila, proč Xavier tak chce, aby to skrývala, její mysl si t automaticky zařadila, že o ní smýšlí jako o tom, že je slabá. Bude se muset víc snažit. Věděla to. Vynahradit svůj handicap. Doteď vše zvládala sama, ačkoliv ji to vnitřně ubíjelo. Zvládne to i teď.* Budeš mít sám spoustu práce. *Vysvětlí mu očividné.* Nikdy není dost připomínek tohohle. *Ohradí se jemně.* /Máma./ *To slovo znělo neskutečně, něco, co se k ní absolutně nehodilo. Potřebuje si ho podržet, nezvládá to napětí, musí VĚDĚT. A když si ho převezme… je to tam. Jako by z ní spadlo neskutečné záváží.* Může tahat za vlasy mě. *Vydechne spokojeně a houpe malého dál v náručí. Ani si neuvědomuje, že naznačila, že tu bude, aby ji za ty prameny mohl tahat. Max konečně přestane nespokojeně fňukat. Zdá se, že shledal její vlasy a prst dostatečně zajímavými na to, aby její náručí označil za přijatelné.* Mhmm. *Skoro Xaviera nevnímá, tedy.. dokud nejde pryč.* /Počkat, co?/ Zdálo se jí, co Xavier řekl? A má Maxe na starost?! Potlačí paniku, Xavier přeci není daleko. Pohlédne zpět na nemluvně ve své náruči a pookřeje, když zjistí, že na ni zaujatě kouká.* Copak, broučku? Jídlo už se nese, neboj. *Zabrouká tiše a vyplázne na něj drobně jazyk, když on udělá to samé. Max znovu vydá onen zvuk, co připomíná smích, ačkoliv CHris dobře ví, že smát se ještě nemůže. Jenže když se zašklebí, skoro by se zdálo, že Max tu grimasu napodobuje.* Co? Ne… *Skoro instinktivně k sobě Maxe přivine. Kupodivu se ale nezdá, že by protestoval, pořád má jako rukojmí i její vlasy.* Tak dobře. *Skouskne si nejistě ret. Posune si Maxe tak, aby jí lépe seděl na jedné ruce a převezme si lahev. Zdá se, že měla pravdu a raději než prst Max vyhledá dudlík na lahvi. Dává si pozor, aby ji neměla moc nakloněnou. Nerada by, aby malý příliš hltal. V klidu spořádá snad téměř celou flaštičku, aniž by se zastavil. Fascinovaně ho přitom pozoruje.* /A že jaký hlad měl./ *Když už však nepije a vrtí se, odloží ji bokem. Prsty mu lehounce promasíruje bříško. Ani za nic nepřizná, že si o dětech něco četla, přesto ji potěší, když malý brkne a s fňuknutím se protáhne, přičemž zavírá očka.* Má daný režim, co? *Zeptá se pobaveně Xaviera. Jídlo, spaní, vyměnit plenu a hraní či nošení v náručí. Dokázala si to představit, snad většina dětí to tak měla. Jen některé více plakaly, jiné zase tolik nedaly spánku.* Je perfektní. *Téměř si postěžuje.* Chceš ho uložit, anebo spí u tebe? *Nejistě na něj pohlédne. U ní by asi neusnul. I když těžko říct. Zdá se spokojený.* Tohle je tak nefér… *Postěžuje si, ale nezdá se vůbec naštvaná, spíše zamyšlená, když na Xaviera pohlédne.*

Jsi roztomilá, když se červenáš. *Zkonstatuje a pořád se na ni dívá. */Budu ji k tomu muset přimět častěji.. mnohem častěji./Sice ti blond sluší, ale nádherná by jsi byla i ve své přírodní, jako bruneta. *Pamatuje si, že není normálně blondýna.*A i ta zelená by ti slušela. Tobě by slušelo všechno. Nebylo by něco, kvůli čemu by ji neobdivoval a nepřišla mu jako nejkrásnější žena pod Sluncem.* Já se o tebe ale bojím dostatečně za nás oba. Aspoň mi tedy slib, že nikdy nebudeš zbytečně riskovat. Hlavně v noci třeba moc nechoď ven, ano? A pokud se budeš chtít za tmy projít po zahradách, požádej strážce, aby šel s tebou, vážně. Obtěžovat je to nebude, jsou tu i od toho.*Nejednou se stalo, že palác rebelové napadli někdy během noci a kdyby v tu chvíli byla venku a ještě k tomu sama.. Nejspíše by neměla moc velkou šanci se z toho dostat živá a zdravá. Na kraji zahrad byl les a právě tudy často rebelové utíkali pryč. Nejlepší by v tu chvíli bylo, kdyby vylezla do koruny stromů a tma zůstala. Běžet do paláce by nemohla. Do starých uliček jít schovat se by taky neriskoval..*Neber mě špatně.. Nechci, aby sis myslela, že tě za to nějak kritizuju a připadáš mi slabá, to naopak. Já ti rád se vším pomohu. Ale když jsi s tím nebyla ani u lékaře a nezmínila jsi to v přihlášce, byl by to problém, řešila by to média a akorát by ses s tím zbytečně stresovala. Víš jak dovedou rýpat. *Důkazem může být třeba to, že zjistili, že její otec je nemocný. Už jen zmínka o tom ji znepokojila, co teprve kdyby se všichni dozvěděli tohle? Všude by se o tom mluvilo, další porušení pravidla a jelikož je Christophine vlastně hlavní favoritka na vítězku, média by šťourala i v tom, zda to zvládne, řešili její psychický stav.. Už tak by to měla v roli královny těžké, nemusí o ní vědět tohle.* To sice budu, ale nějak to zvládnu. Vidím jak si rodiče navzájem pomáhají. Táta mámě nebo naopak, když je třeba. A věřím, že takhle bychom to spolu zvládli taky. Předá malého Maxe pomalu Christophine a pozoruje ji jak ho chová. Zkonstatuj, že si bude muset koupit paruku, aby ho měl Max za co tahat. Vlasy má krátké. Když slyší od Chris, že by mohl tahat ji překvapeně na ni pohlédne. Dojde mu, že naznačuje, že by zůstala a potěší ho to slyšet. Doufal, že od ní dneska něco podobného uslyší. Malý by už vážně mohl mít hlad a i když je mu jasné, že ho moc Christophine nevnímá, protože je naprosto okouzlená tím andílkem, políbí jí do vlasů a vlastně si tak nějak poprvé přizná, že ji miluje. A rovnou to řekne nahlas i jí. Jako by to bylo normální a nebo to řekl u milionkrát. Takhle lehce mu to nešlo ani u mámy Maxe. To je jen další důkaz, že Christophine pro něj znamená víc, mnohem více. Požádá služebnou o láhev mléka pro Maxe a ty dva pozoruje ode dveří. Pobaveně se usmívá, jak na sebe navzájem vyplazují jazyk.*/Můžu aspoň říct, že já jsem ho tohle nenaučil./ *Sedne si vedle nich na pohovku už s mlékem v ruce a navrhne, že si ho vezme k sobě a nakrmí ho. Mohla by něco ochutnat z toho občerstvení. Pobaveně se usměje nad tím jak si ho k sobě přivine.* Prvně ses ho bála vzít a teď ti ho nebudu moct sebrat? Ale jsem rád. Jsi s ním skvělá. *Podá jí tedy láhev, by ho nakrmila sama a ty dva spolu pozoruje.*Buď ráda, že tě nepozvracel.. Jsem mu dával několikrát říhnout a už dvakrát mi to skončilo na mikině. Ten malý lumpík vycítí, když si zapomenu vzít ručník, který si dám přes rameno a vždycky to odnese moje mikina. *Povzdechne si. Nedovede se za to na něj ale zlobit. Stačí jeden pohled na toho prďolu a celý roztaje.* Jo. Po jídle většinou usne, poté se vzbudí, musím mu vyměnit plenku, což je moje asi nejméně oblíbená činnost, chování, jídlo, spánek.. a pořád dokola a dokola. *Občas je rád i za tu práci, která ho z toho stereotypu dostane pryč.* Sedí na něj to jméno, co? *Zazubí se na ni.* Dej mi ho, prosím. *Vezme si ho od ní do náruče.* Než usne, může to i chvilku trvat a pak ho klidně podržím, abychom si mohli ještě chvilku povídat, je to kupodivu tvrdý spáč. Jsme stihl zjistit podle toho jak si vždycky mrmlám u papírů a jemu je to šumafuk, když spinká. *Pohladí malého prstem po tvářice.* Co není fér?*Nadzvedne nechápavě obočí.*

/Červenám se?/ *Bude se to muset nějak odnaučit, no vážně. Lehce skepticky na něj pohlédne a obočí jí šplhá víš, když se Xavier zamotává do vlastních slov. Vlastně i díky tomu mu to věří. Věděla, že mu nejde dobře vyjadřovat city. V tom si byli podobní, ona sice našla vhodná slova, ale trvalo jí, než sebrala odvahu je pronést nahlas.* No dobře, pokud budeš klidnější. *Přikývne raději.* /Vážně má takovou starost?/ *Proč bylo tak těžké si přiznat, že by se mohl cítit podobně jako ona? Sklopí pohled, když jí vysvětluje, jak mínil své varování, přesto se cítí zle. Věděla, že tím věci komplikuje. A myslela vážně to, že by se možná měl poohlídnout po jiné dívce ze Selekce, která by s sebou nevláčela takové břemeno a byla spolehlivější. Dokud byla samotář, brala své záchvaty jako něco, s čím si dokázala poradit. Ale pokud by na ní měla záviset celá Illea a Max? Jak by mohla s čistým svědomím říct Xavierovi ano?* Jsem přítěž, Xave, potřebuješ někoho, na koho se můžeš spolehnout… *Namítne tiše, ale důrazně. Nemyslí na sebe. Láme jí srdce tohle mu přiznávat. Ale chce, aby byl šťastný a spokojený víc, než touží po vlastním štěstí. Je těžké Xaviera vnímat, když se na ni culí ten drobný uzlíček radosti. Ví, že se smát nezvládne, ale skoro by přísahala, že se o to pokouší. Natolik se do toho zabere, že si ani není jistá, zda opravdu slyšela, co slyšela. Když však navrhne, že Maxe převezme, přivine ho k sobě. Uvědomí si, co dělá a rozpačitě se usměje.* Promiň. *Povzdechne si. Jenže ta jeho tíha jí přišla tak správná a hřejivá, chtěla si ho chovat ještě chvíli. A tak si přebere lahev a zkusí ho nakrmit. Pobaveně na něj pohlédne.* Tvé mikiny mají vážně mizerný život. Až na tu, co jsem ti sebrala, ta hraje úlohu mého pyžama. *Pokrčí mírně rameny. Měla ji nejraději, i když už nevoněla jako on.* Asi mě má raději. *Rýpne si žertovně, ačkoliv dle toho, jak spokojený byl Max celou dobu v Xávově náručí to nebylo pravděpodobné.* Tak už to s dětma bývá. *Zkonstatuje. Nebylo to nic extra vzrušujícího, ti drobečci toho moc nepotřebovali. A přesto kolem nich každý úzkostlivě skákal.* Není nejhorší. *Uzná s úsměvem. Ačkoliv nerada, přikývne a opatrně mu Maxe předá. Okamžitě si přijde ochuzená, ale ten pocit potlačí. Není to její dítě, přestože iracionálně chtěla, aby bylo. Jeho vysvětlení však chápe a aspoň má čas uzobnout něco ze zákusků, které zde nachystal. Nemůže zarazit pocity, která v ní vyvolává pohled na ty dva až si povzdechne nahlas.* /Proč to popírat?/ Tak dlouho jsem si myslela, že budu šťastná jednou s někým, pro koho budu ve všem první víš? Taková ta první láska, první vážný vztah, poprvé… a první dítě… *Pokrčí rameny.* Že to možná zacelí ti díry, co mám pocit, že mi zůstaly po všech těch letech na duši. A jsem tady… *Přála by si znít zklamaně, ale je v tom spíše určitá smířená rezignace.* A vím, že nikdy pro tebe nebudu nic z toho. A přesto na tom nezáleží. Myslela jsem, že se od tebe zvládnu držet dál, a podívej se na mě. Nejsi nic z toho, co jsem myslela, že potřebuji. Nejsem si tebou jistá. Nejsem jediná. Nejsou tu romantická gesta ani žádné srdceryvné proslovy… *Namáhavě polkne.* /Co na tom, prostě to řekni./ A stejně jsem do tebe upřímně, nezvratitelně a katastrofálně zamilovaná. *Ačkoliv je to těžké, dívá se mu do tváře, aby bylo jasné, že to myslí vážně. Tolikrát si něco nalhávala a odmítala pojmenovat všechny ty pocity, co v ní vyvolával.* A tím pádem miluju i Maxe, patří k tobě. Nikdy jsem vůči tobě neměla šanci. A to není fér. *Lehce se pousměje, ačkoliv má pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi volným pádem, bylo těžké mu ho nedarovat celé nechávat si něco pro sebe.* Tak nějak zjišťuju, že nezáleží na tom, že nebudu první… pokud budu poslední. *Přizná se.* A nepotřebuju slyšet nic podobného, Xaviere, ani nechci, když vím, že to nemyslíš vážně. Cokoliv, co bys řekl stejně nezmění to, jak se cítím. Jen bych si přála, aby milovat tě bylo snazší. Jen nevím, zda tě nemiluju tolik právě kvůli všem těm obtížnostem… *Potřese hlavou a zvedne se.* Možná bych už měla jít… *Navrhne. Dneska ze sebe odhalila tolik. Přál si, aby riskovala a ona se do toho vrhla po hlavě. Nejraději by ho objala a nechala se ujistit, že to zvládnou. Líbala ho a ukradla si pro sebe další vteřiny, hodiny, celý zbytek života. Ale to, co pociťovala, neznamenalo, že to v klidu akceptovala. Stejně jako ona si vláčel jisté závaží a oba měli dost s čím se potýkat. Jen poprvé věřila, že by na to nemusela být sama, kdyby o to stál.*

To neříkej. Nejsi přítěž, ne pro mě, naopak. S tebou se mi vše zdá jednodušší. Nikdy by jsi pro mě nebyla přítěž. Rád bych ti pomáhal a taky budu, to je bez diskuze. Kdykoliv se bude něco dít, stačí napsat a já za tebou hned přijdu, ano? *Nemyslí to tak, že by jí pomáhal jen s prací, ale třeba i při nějakém tom záchvatu a jiných věcech. Chce tu být pro ni. Dívá se na Christophine, která se odhodlala na chvilku si pochovat Maxe. A jak se zdá, malý jí i za tak krátkou chvilku přiroste k srdci, že se ho nechce vzdát.* Nemusíš se omlouvat. Jsem rád, že si vy dva očividně rozumíte. Je u tebe snad spokojenější než u mě. *Vždyť ho i po chvilce rozesmála. To on se musel více snažit. Ale chápe ho. Spíše než při pohledu na něj samého by se taky smál na Chris, která je nádherná. První věc, kterou má očividně ten prcek po něm - dokáže ocenit krásné ženy. Podá jí láhev s mlékem a nechá jí malého krmit. Prcek spokojeně papká a on se nad tím musí usmívat. Christophine mu vždycky připadala nádherná, ale teď? Teď vypadá snad ještě krásněji než kdy dřív, s jeho synem v náručí. Možná za chvilku s jejich synem, pokud si o vezme a stane se v podstatě nevlastní mámou Maxe. * Lituju je. *Uchechtne se.* Pořád ji nosíš, jo? Vždyť už ale nemůže vonět po mě. A přiznej rovnou, že to bylo to, co se ti na ní líbilo nejvíce. *Zazubí se na ni.* Stačí říct a zítra ti osobně přinesu do komnaty jinou mou mikinu. *Slíbí jí.*Nedivil bych se, tebe musí milovat každý. /Včetně mě./ Ale tak malý a už mi i t přebíráš holky, prcku? *Promluví k malému. No jde vidět, že je to jeho syn.* Jo, bývá. *Přitaká. Ještě tak rok a něco si bude muset počkat, než tu s ním začne malý běhat, bude mu malovat po papírech do práce. To prý dělal on. Rodiče z něj byli skutečně nadšení. On si přiznal, co cítí a jak se ukáže, i Christophine, konečně. Usměje se na ni.* Abych byl upřímný na moc velká gesta nejsem, na to nejsem dobrý. Ale snažím se a budu se snažit, tě potěšit kdykoliv. *Ať už jen obyčejnou květinou, překvapením ve formě společné romantické večeře, to by snad ještě dal.* Budeš poslední, budu moc rád, pokud budeš. *Skloní se k ní, aby ji mohl políbit. Je rád, že mu to řekla a stejně tak, že do toho zahrnula i malého Maxe. Ten je jedna z jeho priorit, nevzal by si ženu, která by se o něj nezajímala, ale na Chris vidí, že mluví upřímně, Jde jí to s ním. Je dokonalá i se všemi svými nedokonalostmi, jako třeba ty záchvaty. Uvědomuje si, že je to problém, ale není to podle něj až tak velký problém, který by spolu nezvládli vyřešit. Polibek trochu prodlouží, ale přece jen se po chvilce odtáhne, ačkoliv nerad.*Selekce se řídí i různými tradicemi a akcemi. Musím pozvat všechny dívky z Elity na druhou schůzku. Poté proběhne Tribunál, pokud nevíš co to je, dozvíš se to později. *Tímhle se teď nechce zabývat, není to zrovna příjemné téma.* A poté zásnuby, na kterých skončím na jednom koleni před tebou. *Zašeptá jí do ucha a políbí jí na tvář. Malinký se v jeho náručí trochu zavrtí, takže když Christophine řekne, že by měla jít ani moc nenamítá a zvedne se.*Ještě tě doprovodím. *Přejde s ní k její komnatě, kde si rozhodne ukradnou aspoň ještě jeden polibek. Jejích sladkých rtů se nemůže nabažit. *Sladké sny, Chris. Sice to bude ještě chvilku trvat, ale nezapomínej, že jsi to ty, vždycky to budeš ty. *Chce, aby to věděla. Že to vše neřekl jen tak, ale myslí to smrtelně vážně.* Dobrou noc. *Popřeje jí a jakmile zajde do komnaty, sám se vydá do té své. Malého cestou pomalu ukolébá ke spánku, takže ho dá do postýlky a sám se vrhne na práci.*

*Nejistě na něj pohlédne. Rozhodně si jako přítěž připadala. Možná by zvládla být královna, už teď jí připadalo, že do toho trochu vidí. Znala dost z ekonomie, politologie, ekologie i sociologie, uměla několik jazyků a byla skvělá v plánování, uměla věci rozvrhnout a dotáhnout do konce. Navíc pokud si za něčím stála, diskutovat s ní bylo téměř marné, přestože jindy byla otevřená cizím názorům. Přesto... Nebrala své úzkosti na lehkou váhu. Co když se to provalí? Co když by zpochybňovali ji, celou královskou rodinu?Neodpustila by si, kdyby kritizovali Xaviera kvůli ní. Nedokázala mu na to nic říct, jen se na chvíli opřít o jeho rameno a čerpat útěchu z jeho blízkosti. Doopravdy se s ním cítila bezpečně. Byl to tak zvláštní pocit. Řekla mu o sobě to nejhorší a on tu pořád byl. Zkusí si Maxe pochovat a chtě nechtě propadne jeho kouzlu.* To určitě ne. Jen se mu líbí moje vlasy... *Ujistí ho s mírným úsměvem. Měla je opravdu dlouhé, i když i Aideen nebo Misty měli dlouhé vlasy, nejspíš si je nemohl tak snadno namotávat, a tak ho na chvíli zaujala.  Nevěřila by, že jí bude vše s Maxem připadat tak přirozené. Bála se sice, že něco udělá špatně, ale instinktivně tušila, kam dát ruce, anebo co po ní Max žádá.* Líbilo. *Přizná upřímně a pohlédne na něj téměř provokativně.* Váže se k té donášce i vše ostatní, co minule? *Zeptá se a pozvedne obočí.* Protože pokud ano... *Hraje zamyšlenou.* Tak se klidně stav. *Lhala bx, kdyby řekla, že jí nechybí i po fyzické stránce. Trávit čas s ním ji bavilo jakkoliv, ale při vzpomínce na tu jedinou noc se nedokázala ubránit touze. Jeho poznámce se zasměje.* Divil by ses. V prvním semestru si všichni mysleli, že jsem arogantní, protože jsem se cítila nesvá a snad poprvé jsem byla nucena mluvit italsky mimo třídu. Až potom se to zlepšilo, našla jsem si pár kamarádů na hodinách a ti mě vždycky vytáhli ven. *Lehce pokrčí rameny nad tou vzpomínkou. Byla společenská, ale neměla velkou potřebu se někam vnucovat, občas se tudíž mohla zdát odtažitá.* Počkej až vyroste a bude z něj víc sexy chlap než jsi teď ty. *Poškádlí ho. Vrátí mu Maxe, i když ji iracionálně mrzí se s ním loučit tak brzo. Na vteřinu zaváhá, když se jí Xavier ptá, co je nefér. Rozhodne se však, že kolem sebe kroužili až moc dlouho. Nemohla držet v náručí jeho syna a nepřiznat si, jak moc Xavierovi propadla.* Víš, že nemusíš. *Upozorní ho. Nepotřebuje dárky ani romantické schůzky. Potěšilo by ji to, překvapilo a což by asi ocenil, dohnalo k rozpakům, ale nemilovala ho pro takové triviality. Milovala ho, protože ji uměl rozesmát, protože byl starostlivý, chytrý a nějak vždycky našel správnou věc, co říct, aby se cítila důležitá. Srdce jí v hrudi poskočí.* Jo? *Vydechne, ale jeho polibek je jí dostatečnou odpovědí. Spokojeně mu ho oplatí, využije šance ho o vteřinu prodloužit. Skoro by zapomněla, jaké potěšení pro ni skýtal i prostý polibek.* Chybíš mi. *Povzdechne si. Už předtím se šířily klepy, ale teď když má syna, nemůže se jen tak plížit do a z jeho komnaty. Bude si vážně muset počkat až na svatební noc? Do té doby asi zešílí. Zmínka tribunálu ji nepotěší.* Vím... *Přizná. Ačkoliv hlavním oborem pro ni byly zahraniční vztahy, zkombinovala studium s právem a o takové věci se zajímala. Tribunál chápala jako tradici, přesto jí nepřišlo správné, aby dívky hrály roli soudci, ačkoliv tím dokazují věrnost Illei a jejím zákonům.* Kdyby to byl normální vztah, musela bych to být já, kdo si klekne, aby tě po letech dotáhl před oltář. *Zaškubou jí koutky a doufala, že si nevšiml, jak jí naskočila husí kůže, když jí šeptá do ucha. Je na něj citlivá, což zatím nezjistil, jinak by měla o to větší trable. Zvednou se oba a na jeho doprovod přikývne, přestože je to kousek. Proč ale namítat? Nečeká, že ji znova políbí.* /Nefér./ *Zbožňovala Maxe, ale za těmi dveřmi byla úžasná pohodlná postel.* /Děti jsou vážně nejlepší antikoncepce./ *Pomyslí si pobaveně.* Dobrou noc. *Pohladí ještě Maxe po tvářičce. Jemně, aby ho nevzbudila. Raději zapadne do komnaty, aby to loučení neprodlužovala. Nějak ale nedokáže smazat úsměv z tváře.*

*Dnešní den si vynahradil pro aspoň těch pár papírů, které mu sem chodí. Sice na celém kralování chce čistě jenom tu moc a slávu, ale je mu jasné, že bez práce to nepůjde, takže to, co je nutné, dělá. Teď je toho naštěstí méně, když je na "dovolené". On to jako dovolenou bere a to, že by se měl seznamovat se svou snoubenkou je mu jedno. Už jí viděl, dokonce dvakrát a jejich nesympatie jsou vzájemné, takže nemá cenu to dál řešit. Místo toho si užívá alkoholu, barů, holek na jednu noc co hrdlo ráčí. Nezajímá se ani o svojí sestru, je mu jedno, co dělá, pokud to nezasahuje do jeho věcí. V tu chvíli se umí dost jasně ozvat. To umí tak nějak vždycky. Teď si to akorát rozdal s jednou komornou v proskleném salonu. Ta před chvílí zmizela a on si oblékl aspoň kalhoty. Bílou košili si vzal, ale má jí rozepnutou, takže je vidět jeho vypracovaná hruď. Nalije si skleničku whiskey, se kterou se pohodlně uvelebí na gauči a upíjí jí a k tomu si zapálí jeden ze svých oblíbených doutníků.*

*Jak řekl včera Aaronovi, do konce měsíce je bez práce, ale to znamená, že toho teď má dost on. Maxwell mu přislíbil pomoc, ale nechce toho na něj nechávat moc, i tak má vlastní práci a malé děti, kterém by si měl věnovat přednostně. On ten trest pro Aarony vymyslel, takže to nějak zvládne. Má ale pocit, že mu z toho v pracovně už hrábne a tak si jich pár sebral a vydal se do jednoho ze salónků, konkrétně proskleného salonku. Šve ho, že se zase pohádali, ale Aaron neměl takhle zmizet. Drby se už dost šíří a tomu se mohli jednoduše vyhnout. I tomu, co se stalo Daphne, která byla včera i u doktora. Aaron je na jednu stranu hodně zodpovědný člověk, ale na tu druhou.. umí předvést i podobné kousky. Vejde do salonku a zjistí, že tu není sám. Uvidí snoubence své dcery, korunního prince Španělska, Emmetta. Zasnoubit ty dva byla dost velká chyba. Ví, že Daphne špatné věci jen tak o někom neříká, ale z toho co napsala do chatu pochopil, že to nebude nejmilejší člověk. Sice chce ještě se zrušením zasnoubení počkat, ale on už o tom přemýšlí a pomalu to plánuje. Nechce, aby byla jeho dcera nešťastná, za to mu žádné spojenectví nestojí. Odkašle si, aby na sebe upozornil. *Dobrý večer.*Rozejde se k němu a posadí se na křeslo, které je naproti němu. Ani se neptá, zda si může přísednout, přece jen je to jeho palác.* Co jsem slyšel, s mou dcerou si moc nerozumíte. *To je asi slabé slovo.*

*Příchod samotného krále téhle země s ním nic moc neudělá. Potáhne v klidu z doutníku, převálí kouř v puse a pak ho vyfoukne směrem ke stropu.* Díky. *Sám mu dobrý večer nepopřeje. Na co? Jestli bude tohle vidět jako problém, za který mu bude chtít něco způsobit, udělá debila akorát tak ze sebe. Navíc jeho slušný pozdrav si člověk musí zasloužit a ne že si jen tak přijde bez ohledu na to, kdo to vlastně je.* /Budoucí tchán../ *Proběhne mu hlavou a musí se nad tím ušklíbnout. Zní to hrozně. Ale bude to jeho nová role, tak ať si to užije. Po jeho dalších slovech pokrčí rameny.* Je vzpurná.. *Shrne její osobnost.* /A naivní../ Šla si postěžovat a pobrečet nebo co? *Převrátí nad tím očima a nelibě mlaskne.* Ale no tak, vždyť nemohla mít ani modřinu.. *Z jeho pohledu jí neudělal vůbec nic.*

*Už jen nad tím že ho ani nepozdraví se zamračí, ale přejde to a posadí se na jedno z křesel.* Vzpurná? Snad nečekáte, že bude poslušně ve všem souhlasit. Má vlastní hlavu. *On ženy nebere jako podřadné, ale sobě rovné, na rozdíl od něj. Jeho další slova nepochopí u vůbec.* Prosím? Nemohla mít modřinu? Co jste jí udělal? *Ani nevěděl, že s jí nějak dotkl.* Daphne jen zmínila, že vás potkala a nesedli jste si. Nic více nám neřekla. Ale jak vidím, zatajila toho dost, takže mluvte. /My si uděláme brzy výlet do mučírny./*Nemá dobrou náladu a tohle ho dost naštve. Nechce, aby jeho dcera byla nešťastná a to, že by se jí měl nějak dotknout a ublížit jí mu neřekla. */Až se jí udělá lépe, budeme si muset taky spolu promluvit../*Tuhle informaci nenechá jen tak být.* Chápu, že ženy vidíte nějak podřadně, ale tak se k mě dceři chovat nebudete. Jste tu jako návštěva a budete se chovat slušně. Možná jste korunní princ, ale v této zemi jsem král ja, to bych vám rád připomněl.

To vím, svojí bych jí nepůjčoval. *Zašklebí se.* Je jenom výstřelek doby, že si ženský chtějí připadat stejně důležitý jako muži, ale celé dějiny to tak nebylo. Už jenom to, jak je to v královských rodinách říká dost o tom, že to tak funguje i teď. Když je žena korunní princeznou, někoho si vezme a stane se královnou, ten chlap je stále jen princ. Jako král by měl totiž větší moc jak ona a to si nemůžou dovolit. Když je to ale naopak jako třeba ve vašem případě, propůjčil jste své ženě titul královny, ale nikdy nebude víc jak vy. My máme větší moc. Nás musí poslouchat a nám se musí podřídit. Daphne by si na to měla zvykat. Nemůžu za to, jak jste jí vychovali. Takhle naivní jsou všechny vaše děti? *Podívá se na něj s jasným odporem a nechápavostí v očích. Podle něj je to ubožák.* Právěže nic. *Odsekne mu v odpovědi. V jeho pohledu to tak skutečně je.* Jinak co? *Nadzvedne obočí.* Mám svoje soukromí a mám ho rád. A jestli se vám nesvěřila ani ona, tak to očividně není vaše věc. Ale jak tak zjišťuju... ona se nesvěřuje o ničem, co? Nebo jste jí snad něco udělal, že vám nedůvěřuje a já vím víc než vy? *Zaprovokuje si, protože to umí výborně. Posadí se vzpřímeně, aby se mohl natáhnout po sklence a dopít jí.* Vy jste král a to mění situaci mezi mnou a mojí snoubenkou jak? Vaše moc se nevztahuje na ní a ani na mě jakožto vyslance jiné země. A dovolte mi vám připomenout, že vztahy mezi Španělskem a Illeou jsou už tak dost nahnuté. Sám moc dobře víte, že bysme vás zničili. Takže tady rozdávám rozkazy leda tak já.

Ženy jsou stejně důležité jako muži, to e fakt. Nejme ve středověku, abychom si mysleli něco jiného. Já se se svou manželkou o moc dělím, na všem se spolu dohodneme a nemyslím si, že jsem jediný, kdo to tak dělá. /Tohle zasnoubení se zruší./*Daphne nedovolí i vzít člověka, jako je tenhle. Názor na něj má jasný už jen díky tomuhle.* Moje děti nejsou naivní. Naopak mají vše v hlavě pohromadě a jsou to slušní lidé. /Narodil od někoho./ Já jí nic neudělal a pokud mi to neřeknete vy, dobře, zjistím si to od ní. Daphne se nerada svěřuje, jelikož nerada ostatním přidělává problémy. Je to slušná dívka a nezaslouží si, abyste se k ní vy choval takhle. Z naší rodiny jí nikdo nic neudělal. *Maxwell ji tak maximálně odstrkuje a včera se pohádali v chatu, ale hádá, že oproti tomu, co zažívá z Emmettem je to procházka růžovým sadem.* Vy tu žádné rozkazy dávat nebude. Zničili bychom spíše my vás. Máme více spojenců a lepších, než vaše země. Angcie, Afrika, Austrálie, Dánsko, Belgie, Rakousko Polsko a mohl bych vyjmenovat ještě několik zemí, které by se dost jistě postavili na naši stranu oproti nám. Stačí pár slov a všichni by věděli, jaký vy budete král. Chcete moc, nikoho neuznáváte, co jsem zjistil, práci plníte ledabyle.. Všem rychle dojde, že pokud se budete chovat takhle i nadále, budou s vámi jakožto králem jen problémy. A pokud půjde o štěstí mé dcery já jsem ochotný riskovat i válku. Bylo by to rychlé a na naší straně by nebylo moc ztrát, zato na vaší.. Už bych si tím nebyl tak jistý. *Odmlčí se.* Pokud vztáhnete ruku na moji dceru, nepřejte si mě. Já se vás a ani Španělska nebojím.

Ty dohody akorát dokazují, jaký jste slaboch. Máte moc, ale nevyužíváte jí. Nechcete jí. To mi rovnou dejte s Daphne korunu tady, spojíme země a všichni se budou mít líp. Jaký je člověk králem, když sám neuznává své postavení? *Odfrkne si nechápavě, protože mu vážně budoucí tchán připadá jako primitiv.* Slušní lidé co si nechají srát na hlavu jsou v překladu naivní slaboši, kteří si myslí, jak je svět dokonalý, nádherný a každý v sobě skrývá dobro. *Pokroutí nad tím posměšně hlavou.* Ne, z vaší rodiny ne... *Uzná a jeho tón naznačuje možné pokračování. I tak ale udělá pauzu během které odklepe popel z doutníku do popelníku než si znovu popotáhne. Kouř si nechá v ústech dokud nepromluví, takže pak ho během slov automaticky vydechne směrem ke králi.* Ale co takhle ten, co jí znásilnil? Nebo počkat... to vlastně taky nevíte. A to, že chce nechat vás, abyste vychovali její milou bastardskou dceru pro vás bude asi taky novinka, že? *Nadzvedne obočí s menším vševědoucím úsměvem. Tenhle pocit miluje, když ví něco co druhý ne a může to na něj takhle vybalit, aniž by ho na to připravil. Ten pocit moci, kdy si i druhý uvědomí, že s ním si není radno zahrávat.* Austrálie stojí i na naší straně a dobře, máte body za to, že si pamatuje, kam jste koho kdy v historii provdali. Ale vážně si myslíte, že Dánsko bude na vaší straně, když z něj pochází moje matka? *Uchechtne se pobaveně, protože králi to takhle na večer vážně moc nemyslí.* /Jestli je to jenom věc večera./ Moje babička byla zdejší princeznou, jsem váš vzdálený příbuzný. Pokud vím.... pravnuk jistého Thomase, jestli jste o něm už někdy slyšel... Vážně si myslíte, že se mnou je si radno zahrávat? *Nahne se blíže k němu a i narovná v sedě do největší možné výšky, protože to automaticky nahání více strachu a respektu, aniž by si to ten druhý uvědomoval.* Já narozdíl od vás budím respekt. Nikdo si nedovolí proti mě povstat, protože budou vědět, jak by dopadli. Zato vy tu denně bojujete s rebely, kteří pořád někoho zabíjejí. Hlavně protože jdou po krku vám. Takže se ptám znovu... Kdo z nás dvou má tady větší moc? *Miluje manipulování s druhými a užívá si ho každým coulem. Každá buňka v jeho těle křičí po pokračování. Chce víc. Musí mít víc. Víc síly, víc moci, víc všeho. A všechny tyhle pudy poslechne, když se po dalších slovech Xaviera rozpřáhne a vrazí mu pěstí.* Výhružky ti jdou skvěle, ale to je jediný co umíš. Jsi naivní a slabej úplně stejně jako tvoje děti, co jsem zjistil. A připrav se na to, že přijde den, kdy ty, tvoje žena a hlavně tvoje dcera pokleknete před mýma nohama. *Zavrčí na něj naštvaně zatímco se zvedá ze sedu a arogantně se u toho ušklíbne než se otočí a vydá se ze salonu pryč jako kdyby se nic nestalo.*

A jaký je člověk králem, když neuznává ani to že muži a ženy jsou si rovni? Čím si myslíte, že se tak povyšujeme nad nimi.? *Ještě dneska hodlá začít pracovat na zruší toho zasnoubení, protože nehodlá dopustit, by se Daphne provdala za někoho takového.* To není pravda. Sám se snažím chovat k lidem slušně, v životě se mi toho stalo dost a přesto to jde. Nevím, co potkalo vás, abyste se začal chovat takhle, ale ať už to bylo cokoliv.. Stejně na to, abyste si myslel, že by měla má dcera být vám podřadná právo nemáte. *Co ho vůbec popadlo, když k tomuhle zasnoubení dal souhlas? Když zmíní znásilnění, zamračí se.*/To by mi Daphne řekla.. Nebo../ Daphne vychová svou dceru sama. Budeme jí samozřejmě pomáhat a velice rádi, přece jen budeme bydlet i pod jednou střechou.*Tímhle mu prakticky hned narovinu říká, že jejich zasnoubení může považovat za zrušené.* Thomas byl odporný člověk v krvi ho máme všichni a není to podle mě nic, čím bych se chlubil. Koneckonců.. pocházel z linie Schreave. Byl synem krále Illey ne, krále Španělska, máme v krvi jeho geny více, bohužel. Že je příbuznej takového hajzla není něco, čím by se teda rád chlubil, ale když už to chce rozebírat, musí se na to podívat pozorněji.* Ano myslím si to, jelikož v Dánsku nyní vládne moje sestra, je krásné, že vaše matka je sestra tamního krále, moje sestra je jeho manželka a jejich vztah je ukázkový. Kdyby si měl Jayden vybrat na jakou stranu se postaví.. Myslíte si, že se postaví na stranu sestry, se kterou se nevídá nebo na stranu manželky se kterou má ukázková vztah už přes dvacet let? Jak jste by zalichotil, krásně si pamatuji kam jsme kdy koho potkali. *Ušklíbne se.* Vy budete budit rozhodně velký respekt po tom jak budete střídat holky každej den, mít několik nemanželských děcek o kterých pochybuji, že je někdy uznáte. Ano, velký respekt. *Souhlasí ironicky.* Já tady mám větší moc. Protože na rozdíl od vás jsem král a vy jen korunní princ. My máme více spojenců, než vy, to jste si mohl spočítat dost dobře. *Když mu jednu vrazí, stoupne a vydá se k němu. Nedovolí mu odejít, chytne ho za rameno, aby mu mohl vrazit aspoň jednou taky, dříve než sem vtrhnou strážci.* Tohle neskončilo. Myslíte si o sobě, že máte navrch, ale mýlíte se. Já se nebojím využít žádných prostředků k tomu, abych vás zničil a zrušil to zasnoubení. Jste korunní princ, vaše slovo má váhu ale rozhodně ne větší jako slovo krále. A v Illey jste sám, pokud vím, jen se sestrou a pár strážnými. *Sjede ho pohledem a poté se vydá ráznými kroky pryč.*

*Čeká na další dívku, se kterou se má setkat v proskleném salonu - Kit. Je rád, že má u sebe aspoň papír s pořadím dívek a tak nesplete jména. U některých si z přihlášek něco zapamatoval, když si dělal výpisky a nějaký přehled, ale spoléhá spíše na to, co mu sami o sobě řeknou během těchto setkání. Na sobě má stále modrý oblek a jeho vlasy si ještě pořád drží aspoň náznak učesaného účesu. Tuší, že večer je bude mít dost rozcuchané díky tomu, jak si je nervózně prohrabuje. Salon je zařízený pro soukromé setkání dvou lidí. Dvě křesla proti sobě, jedno jeho, jedno pro účastnici. Vedle křesel je stůl s občerstvením všeho druhu kromě alkoholu. Sám má v ruce hrnek s kafem, ze kterého upíjí a čeká, až se dostaví další dívka, se kterou se má dneska potkat.*

*Se svým služebnictvem se před rande s princem docela pohádala, protože jí neustále chtěly narvat nějaké krajkové šaty, které by se měly k princezně hodit, ale ona si prosazovala, že k ní se tenhle styl prostě nehodí. No, nakonec si vydupaly volnou sukni, ale nechaly jí si vybrat flitrový vršek, a i když to tvoří jedny šaty, vypadá to opravdu hezky. Tmavě modrá sukně ke kolenům je tak doplněna třpytivým vrškem s ramínky a hlubokým véčkovým výstřihem, který ji trochu protahuje. V lodičkách sice není zvyklá chodit, ale jde celkem dobře, protože si od výběru častokrát trénovala chůzi, aby nevypadala jak debil. Chvilku jí trvá, než zjistí, kam že má jít, ale nakonec opravdu vchází do místnosti, kde na ni čeká korunní princ. Zazubí se na celé kolo, jen co prince uvidí, a hodí mu lehkou úklonu, protože na takovou formalitu prostě ona prostě a jednoduše není.* Zdravím, vaše královská výsosti. *Pozdraví ho a pak si ho teprve pořádně prohlédne. Je to trochu jiné, než když ho vidí v televizi, ale nemůže si pomoct a dívá se na něj jako na vyjukaného králíka. Je zvědavá, jak ho zvládnou ostatní účastnice, protože si pamatuje na dívky, které viděla v letadle. Měla z nich smíšený pocit, protože na jednu stranu jsou obě ukecané, ale nevypadá to, že by si s princem sedly.*

*Usměje se na další dívku, která vchází do salonu a postaví se na nohy, aby jí pokývnutím hlavy mohl přivítat.* Dobrý den, lady. *Pozdraví jí.* Posaďte se a klidně si nabídněte občerstvení. *Vyzve jí mile a sám se usadí do křesla. Znovu si vezme do rukou svůj hrnek s kávou a něco málo upije. Všímá si přitom i jejího pohledu a pobavený úsměv se snaží schovat za hrníček. Tak nějak se to snažil chápat a podívat se na to z jejího pohledu, ačkoli bylo zvláštní, když na něj lidé takhle zírali. Ale byl celebrita, kterou vídali na fotkách a v televizi. Holt těžko uvěřit, že byl normální člověk z masa a kostí a chybami.* Jak se máte? *Snaží se zavést nějakou konverzaci tou nejjednodušší otázkou, která snad existuje.* Pokud si dobře pamatuji... pracujete jako hlasatelka v rádiu, že? Baví vás tahle práce? *Zajímá se, protože on si neumí představit něco smysluplného každý den mluvit do mikrofonu. Stačí povinné rozhovory a vyjádření, které si musí vždy připravit a dávat si při nich pozor na každé slovo.*