Prosklený salón

*Spokojeně se usměje, když jí korunní princ nabídne posezení, a tak si tam i sedne. Když uvidí jeho hrnek s kávou, musí se usmát.* To máte problémy se spaním, že to musíte dohánět kofeinem, nebo jenom jednoduše závislost? *Zeptá se ho pobaveně a kývne k hrnku, aby mu bylo jasné, na co že vlastně naráží, a pak jen pokrčí rameny.* No, zkuste si usnout někde úplně jinde, za zadkem vám běhají lidi, kteří by vám klidně i utřeli zadek, kdybyste je o to požádal, a chovat se, jako by to byl váš úplně normální den. *Zasměje se a pokrčí rameny, než se natáhne pro kus buchty, kterou si položí na talířek a zakousne se do ní.* Takže vlastně jako Alenka v říši divů. *Zamává mu buchtou před obličejem, jen jak polkne sousto, aby nemluvila s plnou pusou, a jen pokrčí rameny.* A co vy? Už se těšíte na ten maraton holek, až vám sem budou lítat jedna po druhé a neustále špulit rty jako na každé fotce na internetu? *Nedokáže se nesmát a zároveň nelitovat osobu prince, který tohle všechno musí zažít. Tohle je slušná daň za to, že se staráte o celý stát. A když zmíní její práci v rádiu, jen přikývne. Je ráda, že si to pamatuje.* Zdravím Hansport a přilehlé okolí, protože pokud chytáte náš signál, musíte být sakra blízko! *Z kousku buchty si udělá mikrofon a hraje si tu před ním na hlasatelku. Pak toho ale nechá a zasměje se.* Mám tu práci ráda, ráda mluvím, ráda se předvádím, teda v tom pozitivním slova smyslu, a musí mě být všude plno, takže to je skoro jako moje práce snů. *Vysvětlí mu s úsměvem a následně jen pokrčí rameny.* Je to ale pěkná dřina, hlavně když musím někdy zaskočit do ranní show. To jedeme živě od pěti ráno a já musím být o hodinu dřív ve studiu, protože není jenom naše a vždycky se na můj řev musí korigovat snad všechno, co jde. *Pokrčí rameny a pak se podívá na prince, než si znovu kousne do buchty.* A co vy? Jak se z celé téhle selekce cítíte? *Zeptá se ho.*

*Pohledem sklouzne k hrnku a pobaveně se uchechtne.* Obojí. Ale spíš už vybudovaná závislost. *Uzná nakonec. Nedohadoval se o tom před pár hodinama s tátou, kterému se zdají čtyři hrnky za den jako hodně? Ano, dohadoval. Ale nevidí na tom nic zvláštního. Čtyři není zas tolik přece.* Co vy? Pijete kafe nebo preferujete spíše čaj nebo jiný nápoj? *Zajímá se. Jedna z věcí, které by měla jeho budoucí žena respektovat je láska ke kávě. Nechce se každý den dohadovat o tom, že by tolik kafe pít neměl.* Zkouším... Už dvacet dva let. *Zasměje se.* Ale chápu, musí to být změna. Nebojte, brzo si zvyknete. Kdybyste něco potřebovala, abyste se cítila pohodlněji, klidně se obraťte na služebnictvo nebo na mě. *Nabídne jí mile.* Vy zatím rty nešpulíte. *Nakloníte hlavu mírně na stranu s pobaveným úsměvem.* Je to na vás poznat.. Celá záříte, když o tom mluvíte. *Vykouzlí mu to na tváři úsměv, ale zároveň to hned vyvolá určitou otázku.* Zvládla byste se té práce vzdát, abyste mohla být královnou? *Položí tu otázku rovnou nahlas a doufá v upřímnou odpověď.* Je to zajímavá zkušenost. *Zvolí nakonec diplomatickou odpověď. Takovýchhle odpovědí má plnou hlavu. Byl vychován tak, aby měl vždycky co říct a neztrapnil sebe, svou rodinu nebo rovnou celou zemi. Musí si umět udržet tvář.*

*Dnešním dnem mu začínali schůzky s účastnicemi. Ne, že by se na to vyloženě těšil a nemohl se dočkat, ale zase úplně nevyšiluje a nebere to jako to nejhorší, co ho kdy mohlo potkat. Na všechno se snaž nahlížet skrz logiku, matiku a uklidňující rovnice. Buďto to vyjde a budou si rozumět a nebo zjistí, že si prostě nerozumí. Žádné jiné možnosti snad ani neexistují. Buď to bude nulová shoda a nebo to vyjde na jedničku.* /Jedinej problém je, že nulu a jedničku dělí dalších nekonečno čísel./ *Běží mu hlavou jediná pochybnost. Protože co když výsledek vyjde 0,5? Od táty dostal na uklidnění skleničku whiskey a sám měl několik hrnků svého oblíbeného nápoje - kávy. Teď už sedí v proskleném salonku v jednom z křesel. Jsou tu jen dvě naproti sobě, jedno z nich pro účastnici a jedno pro něj. Zbytek se vyklidil, aby salon působil více útulněji. Vedle křesel je dlouhý stůl, na kterém je spousta občerstvení. Sladké, slané, všelijaké nápoje. Alkohol ale chybí. To, jak moc ho má která účastnice ráda, zjistí někdy v budoucnu, momentálně na to stejně není moc času. Na každou z nich má jenom chvíli. Nervózně si zamne rukávy saka, které na sobě má. Má na sobě světle modrý oblek, tmavě modrou vestu a v podobné barvě i kravatu. Nevadí mu oblékat se formálně, k jeho postavení to patří. Ještě si rychle kousne koláčku, protože sladké miluje a uklidňuje ho a čeká na příchod další z dívek, dle papírů lady Feyre.*

*Ani neví, zdali je z první schůzky nervózní, nebo ne. Samozřejmě se těší na to, až pozná alespoň z kousku pravou tvář prince Aarona, protože média vám mohou říct hodně věcí, ačkoliv nemusí být pravdivé. Hned, co přijde zpátky z procházky po paláci do komnaty, ji popadnou komorné a začnou ji připravovat na onu schůzku. Nakonec stojí před velkým zrcadlem, které má v komnatě, oblečená v rudých společenských šatech, které ji z přední strany končí nějaký kousek nad koleny, naopak ze zadní strany ji končí kousek pod koleny. Co je na jejích šatech trošku neobvyklé, je kapsička v sukni, která jde málo vidět. Komorné ji tu kapsičku přišily na její inhalátor, protože člověk nikdy neví, astmatický záchvat může dostat kdykoliv. Své dlouhé hnědé vlasy, které jsou obyčejně lehce vlnité, má upravené do pravidelnějších vlnek a první dva prameny z každé strany ma spojené vzadu na hlavě. Co se týče šperků, má obyčejné zlaté menší kulaté náušnice, náhrdelník má také zlatý, s přívěskem oka. Líčení má jemné, jelikož by ji ani komorné výraznější nestihly udělat, kvůli jejímu zpoždění z procházky. Oči má zvýrazněné pouhou černou linkou, rty má zvýrazněné třpytivým světle červeným leskem. Avšak to nejhorší, co na sobě může mít - jsou semišové lodičky, ve stejné barvě jako její šaty. Nikdy předtím na nich nestála, což komorné nevěděly, avšak takovou chvilku před schůzkou ji to ani nestihnou ukázat, nebo spíše naučit. Proto se rozejde k salónku dost nejistou a pomalou chůzí, avšak když špatně šlápne a jí se kotník zvrtne, nakonec si lodičky sundá a obě je chytí dvěma prsty na jedné ruce, tudíž ke skleněnému salónku, naštěstí včas, dojde bosa. Ví, že by měla dodržovat etiketu, jenže kdyby si ty jehly nesundala, je si jistá tím, že by si buď zlomila obě nohy, nebo do salónku došla s minimálně dvaceti minutovým zpožděním. Jakmile je před salónkem, uhladí si sukni a nejdříve do salónku nakoukne, zdali je tu správně. Když zahlédne prince, sedícího v jednom z křesel, lehce se usměje a vejde dovnitř.* Dobrý den, Vaše Výsosti. *Pozdraví mile a ukloní se, načež udělá možná trochu váhavě pár kroků dopředu.* Promiňte, nepřišla jsem pozdě? Trošku mě zdržily tyhle jehly, které mi trošku připomínají mučící nástroje. Zároveň se omlouvám, že je nemám na sobě a přišla jsem k vám takhle, jen si myslím, že kdybych je měla stále na nohou, buď bych přišla s velkým zpožděním, nebo bych se sem ani nedoloulala, jelikož bych si zlomila obě nohy. *Zasměje se a přejde k jednomu křeslu, avšak ještě si nesedá, jelikož si myslí, že k tomu potřebuje pokyn.*

*Nadzvedne lehce obočí, když vidí, že další lady přijde bez bot. Ale vykouzlí mu to na tváři pobavený úsměv. Postaví se na nohy jako gentleman a pokyne jí hlavou na pozdrav.* Dobrý den, lady Feyre. *Teď doufá, že si nespletl jméno a ona se tak fakt jmenuje, ale rozhodne se spoléhat na svou paměť.* V pořádku, nejdete pozdě a chápu. Sám bych na tom nevydržel stát. Mě to nevadí, avšak venku ze salonu si dávejte pozor, hemží se to tu novináři, kteří by vás mohli potopit v novinách. *Varuje jí mile. Zajistil, aby salon byl novinářům nepřístupný a setkání tak proběhla naprosto soukromě, ale po chodbách paláce už to neovlivní. Novináři mají ze Selekce senzaci.* Posaďte se a klidně si nabídněte cokoliv z občerstvení. *Sám se znovu usadí a natáhne se po hrnku kafe, ani neví, kolikátém dnes. Schůzky člověka dovedou vyčerpat a on ani neví, kolikáté kafe to dneska je. Jeho vlasy už jsou vcelku rozcuchané, protože si je nervózně prohraboval rukou, ale oblek ještě vcelku drží tvar a nevypadá zmuchlaně.* Jak se máte? *Zeptá se jí se zájmem na asi nejjednodušší otázku, jaká existuje.* Copak mi o sobě prozradíte? *Pokračuje dál zvědavě a hlavu nakloní lehce na bok.* Jestli se chcete zeptat na něco vy mě, klidně. *Pobídne.*

*Když uvidí na tváři prince pobavený úsměv, opadne z ní i ta malinká nervozita, co v ní byla. Zdá se, že je opravdu chápavý, když mu nijak nevadí, že přišla bos. Nad jeho upozorněním se sama pobaveně usměje.* Dobře, děkuju za upozornění. Buď to do komnaty rychle prolítnu, nebo dám jehlám druhou šanci pro to, aby mě dostaly zpátky do komnaty. *Zazubí se, spíše však sází na tu druhou možnost. Nechce se jí moc běhat, za prvé by mohla být za blázna, kdyby jí někdo viděl, za druhé opatrnost vůči astmatu je schopna odsunout spíše převážně kvůli tanci, který tolik miluje. Jakmile ji princ pobídne k tomu, aby se posadila, s úsměvem tak udělá, avšak jakmile dostane i svolení k tomu, že si může vzít něco z občerstvení, zajiskří ji v očích a podívá se na stolek, na kterém je všechno možné. Nikdy neviděla tolik dobrých věcí u sebe. Nakonec se její ruka sama natáhne k jednomu z ovocných koláčků.* Děkuji. *Usměje se ještě předtím, než do koláčku kousne. Sousto kouše déle, než to asi dělá normální člověk z paláce, protože si chuť koláčku na jazyku příliš vychutnává a užívá. Ještě nejedla nic tak dobrého. Omluvně se na prince usměje, když si uvědomí, že se nechala trochu unést. Avšak nad jeho otázkou moc dlouho nepřemýšlí.* Mám se dobře.. Upřímně si to tu užívám. Hned ode dne po příletu sem, téměř od rána do večera bloudím někde po paláci, nebo v pozemcích. Je to tu nádherný, takže.. *Pousměje se, alespoň teď v těch prvních dnech ji přijde nemožné, aby měla špatnou náladu a neměla se dobře. Možná to tak bude mít občas, až se jí bude stýskat po práci, po domově, po rodině, ale teď to tak rozhodně není. Užívá si to tu plnými doušky a je jí dobře.* A jak se máte vy? *Zajímá se stejně, jako on. Je jí jasné, že už asi bude unavený. Neví, zdali je poslední, nebo ještě po ní nějaká účastnice přijde, ale stejně, už se blíží večer, tudíž musí mít za sebou princ už několik schůzek.* Tak, pocházím z Honduraguy, ale to asi víte. Bydlím s mamkou a mým mladším bráškou, který je o sedm let mladší. Pracuji jako pomocnice v dětském domově pro postižené děti, kterých se v naší provincii rodí poměrně hodně, kvůli znečištěnému ovzduší. To už napovídá tomu, že miluji děti. A také miluji tanec, tančím už nějak odmalička, dostala mě k tomu mamka. *Řekne něco o sobě, co jí přijde asi nejpodstatnější. Když dostane povolení k tomu, že se může prince také na něco zeptat, spokojeně se usměje.* Slyšela jsem, že máte rád vědu.. Jakou vědu máte nejraději a jak jste se k ní vlastně dostal? *Optá se zvědavě, přičemž si ukousne z koláčku.*

Nemáte za co. *Mykne rameny s úsměvem. Jeho úsměv se o něco rozšíří, když vidí její nadšení z jídla. Hned mu bylo jasné, že to pro ní není něco, co má denně pod nosem.* Jsem rád, že se vám tu líbí. Jaké místo jste si zatím oblíbila nejvíce? *Jako jediná z dívek se zmínila o tom, že už toho tady prošla více, takže se jí na to rovnou zeptá. Aspoň bude mít nápady, kam jí vzít na schůzku. Doporučil by jí zahrady, ale vzhledem k jejich rozloze a tomu, že jsou prvním místem, kam člověk venku vleze, nepochybuje o tom, že už jí viděla a navštívila.* Vcelku... hekticky. Celý den lítám z jedné místnosti do druhé, snažím se naučit jména vás všech a nějaké podrobnosti, zároveň během té chvilky zjistit co nejvíce a to si taky zapamatovat.. Ale je to zajímavá zkušenost. Kdo by si taky neužíval společnost tak krásných žen? *Zhodnotí se širokým pobaveným úsměvem. Jeho oči ale rozhodně nesměřují někam, kam nemají, soustředí se jen na její obličej a výrazy. Je slušně vychovaný a na tom si zakládá.* Kolik svých dětí byste do budoucna chtěla? *Zajímá se zvědavě.* Byla byste ochotná se tolika tance vzdát kvůli koruně? Jako královna byste tančila maximálně na akcích společenské tance a na nějaké jiné koníčky je času opravdu málo. *Zajímá ho to, protože si musí najít nejen manželku, ale hlavně budoucí královnu.*

*Nad svým zatím nejoblíbenějším místě zde, se krátce zamyslí. Je těžké si nějaké vybrat, protože by nejraději zmínila naprosto všechna místa, na kterých byla. Ať už ji místa zaujala svou architekturou, či doplňky, nebo místa venku svými přírodními ozdobami. Prostě zde nenašla zatím místo, které by se jí nelíbilo a silně pochybuje, že se nějaké takové najde.* Venku se mi asi nejvíce líbil altánek na jezírku a palácová pláž, tam jsem si i pár hodin poseděla a jen se kochala.. Zde vevnitř se mi strašně moc líbil taneční sál, musela jsem do něj nakouknout. Strašně moc se těším na ples, co by měl být, až uvidím ten sál i pod náporem právě takové akce. *Nakonec vybere tato tři místa, která ji vážně uchvátila. Ví jistě, že tato místa navštíví ještě hodněkrát. Když ji princ řekne, jak se má on, chápavě přikývne.* S jmény vám to ale jde skvěle. Nedokážu si představit, že bych si asi měla zapamatovat přes třicet jmen a ještě si k nim přiřadit tváře. A asi jsem poslední, že? Tak si budete moct za chvilku odpočinout. *Usměje se, i když se nedokáže do princové záležitosti vžít, má pro něj pochopení. Po jeho poznámce o krásných ženách ji lehce tváře naberou červený nádech, když se ještě nesměle usměje.* Tři. Alespoň tři.. Vlastně bych chtěla docela velkou rodinu, i když záleží i na domluvě s nastávajícím. *Vyhrkne hned po jeho otázce, protože to ví naprosto přesně. Už jako malá si říkala, že nechce mít méně, jak tři děti.* A co vy? Pokud vám ta otázka nevadí, jste spíše pro rodiny s více dětmi, nebo naopak? *Usměje se, se zvědavostí v očích. Zajímá ji, jak se princ staví k dětem a jaký má na tuhle věc pohled.* Ano, dokázala. Přeci jen i teď jsem měla na tanec omezený čas, kvůli práci, v který jsem byla pokaždé od rána do večera a často jsem měla i přesčasy, abych co nejvíce mohla zajistit rodinu, i když tanec miluji, vím, že mám určité povinnosti, které jsou zkrátka na prvním místě. A tak by to bylo, i kdybych byla královna, což se nedá brát na lehkou váhu, proto bych tuhle povinnost brala vážně a tanci bych se věnovala ten zbylý čas, ať už by ho bylo jakkoliv málo.. Alespoň bych se na ten tanec mohla těšit a poté si ho ještě více užít. *Vysvětlí svůj pohled na věc, s lehkým úsměvem pokrčí rameny a dojí koláček.*

Altánek je vážně krásné místo. Dostala jste se přímo k němu a nebo zůstala na břehu? *Altánek byl obehnán ze všech stran jezírkem a převážel k němu jeden sloužící na loďce nebo byla možnost loďku ovládat samostatně. Málo lidí se tam ale vydalo, většina se na altánek koukla z dálky a na něj samotný se dostalo buďto nikdy a nebo v budoucnu na připravené rande v soukromí přírody. Sám tam hodlal pár dívek pozvat.* Sál je úžasný, určitě se vám bude líbit během plesu. I když to se člověk moc nesoustředí na místnost, ale na to, aby do nikoho nevrazil.* Taky to stálo několik hodin učení se, vlastnoruční výrobu pexesa a plno času jsem strávil nad výpisky. *Přizná se smíchem.* A ano, dneska jste poslední. *Pokýve hlavou, když slyší, kolik by chtěla dětí. Shoduje se to i s jeho představou.* Celá moje rodina byla vždycky hrozně moc početná a já jsem rád za to, kolik mám sourozenců. Sám bych chtěl, aby tohle poznali i moje děti, takže minimálně tři bych také chtěl. Ale samozřejmě záleží na situaci a okolnostech. *Uzná sám, protože jako panovník bude mít vždycky co řešit. A země může být na spadnutí kdykoliv ze dne na den, to se pak potomek třeba bude muset i odložit. Na to ale teď myslet nechce, takže se myšlenkami vrátí zase do reality.* To jste řekla pěkně. *Její slova ho vážně potěšila.* Aspoň už vím, komu bych rád věnoval první tanec. *Naznačí s úsměvem.* Bohužel se teď ale budeme muset rozloučit, náš čas už uplynul. Můžu vás doprovodit do komnaty? Třeba nespadnete, když se budete mít čeho držet. *Nabídne jí rámě a odvede jí ke dveřím její komnaty.* Moc rád jsem vás poznal. Sladké sny, lady. *Věnuje jí ještě polibek na hřbet ruky jako pravý gentleman a pak se sám vydá do své komnaty nějak všechny schůzky strávit.*

Zůstala jsem právě jen na břehu, i když do vody jsem šla, alespoň po kolena. Rozhodně bych si ale chtěla co nejdříve vypůjčit loďku a dostat se na ten altánek, abych jej viděla i zblízka a mohla se podívat na okolí i z jiného místa. *Vysvětlí s úsměvem. Líbilo se jí, že ten altánek byl zkrátka takový odlehlý, člověk tam mohl mít tak soukromí a klid, ještě na krásném místě. Altánek ji právě přišel skvělý spíše na to odpočívání, zatímco na pláži si plánuje alespoň jednou zatančit, protože tam má přeci jen velkou a rozlehlou plochu, která ji nijak neomezuje. Navíc mít zabořené nohy v písku a cítí svěží slaný vzduch při tanci, se jí zdálo lákavé. Protože ten čerstvý vzduch ji dost prospěje.* To asi ano.. Ale když budu stát alespoň chvilku v rohu sálu, tak budu moct dění sledovat bez toho, aniž bych do někoho narazila, či naopak. *Zasměje se. Rozhodně nechce celý ples strávit tak, že bude stát v rohu. Jen chce dění nejdříve sledovat.* To pexeso byl skvělý nápad. *Přizná s uznalým úsměvem, načež pokýve hlavou, když ji potvrdí, že je dnes opravdu poslední. Poté už čeká, co ji princ odpoví na její otázku, jelikož jeho odpověď jí teď opravdu zajímala, vzhledem k tomu, jak má děti ráda. To, že s ní vlastně souhlasí, ji vykouzlí úsměv na tváři. Vždycky chtěla ještě minimálně jednoho sourozence, jenže mamku už by o to asi neprosila, ne poté, když se její bráška narodil tělesně postižený a jejich otec od nich utekl, právě kvůli tomu, že si nepřál mít takhle nemocné dítě. Svému bráškovi věnuje dost času a nikdy nebrala starání se o něj, jako něco otravného.* Když mluvím od srdce, jde to samo. *Řekne upřímně, když ji pochválí její slova a lehce se zaculí, jakmile zmíní i tanec.* Samozřejmě, budu ráda. Jak za doprovod, tak i za nějakou oporu. *Zazubí se a opravdu si nazuje lodičky, načež přejde opět docela nejistým krokem k princi a přijme jeho rámě.* Já vás také, děkuji vám za doprovod, vaše výsosti. Dobrou noc a hezké sny, i vám. *Ještě se usměje, když ji políbí na hřbet ruky, než zaleze do komnaty.*

*Dojde do proskleného salonu, kde má mít další schůzku. Rychle se dá dokupy, aby nějak vypadal, pokusí se rukpu trochu zkrotit vlasy, které si stejně za chvíli zase rozcuchá neustálým nervózním prohrabováním, a zkontroluje oblek. Na sobě má tmavě šedý oblek a pod sakem má ještě i vestu, aby působil upraveněji. Bílá košile je prakticky neměnný základ a vše je doplněné červenou kravatou a kapesníčkem v náprsní kapse. Je oblečený podobně jako na ples, ale nevadí mu to. Obleky má rád a k jeho postavení prostě patří. Formální oblečení mu nevadí, zvykl si a navíc pak působí více jako gentleman. V salonu se nachází stejně jako včera jenom dvě křesla naproti sobě, jedno pro něj a druhé pro účastnici. Vedle křesel je stůl plný všelijakého občerstvení. Od sladkého po slané, různé nápoje, kromě alkoholu. Dívky si skutečně mohou vybrat dle libosti. Ještě si nervózně poupraví oblek, aby nebyl někde zmuchlaný a odolá tiku si hned začít prohrabovat vlasy. Místo toho si v hlavě přehrává různé scénáře, vzorce a rovnice toho, jak by dnešní schůzky mohly dopadnout.*

*Není nijak nervozní, nemá důvod k tomu, aby nervozni byla, vždyť kvůli jeho srdci tu není. Je tu maximálně pro to, aby zažila něco nového. A jako bonus možná dostala prince do postele, ale to je vedlejší. To se rozhodně nějak nnápadně udělat během Selekce. Nedává si ani nějak vysoké naděje, že tu dlouho zůstane, pochybuje, že by ji princ vydržel snášet nějak dlouho. Na sobě má červené šaty tak ke kolenům, s hlubším výstřhem a dost uplé, takž eji tak akorát obepínají tělo. Rtěnku, nehty i boty má červené, aby ladila se šatama, přičemž vlasy má rovné a na boky zapletené. Jakmile dojde k salonku, ještě se na sebe koukne do odrazu, než zakepe a vejde za princem s menším úsměvem na rtech. Ten kdo by ji znal dlouho, by dokázal rozpoznat, že je to pro ni typický provokatérský úsměv maskovný za zdvořilý.* Dobrý den, Výsosti. *Pozdraví jo a lehce se ukloní.* Musím říct, že vám to sluší ví než na ftokách. *Zazubí se na něj.*

*Tentokrát se dívka dostaví včas, ale v šatech, které absolutně neočekával a do paláce se ani náhodou nehodí. Hodí se akorát tak k jeho obleku barevně.. Na chvilinku ho to rozhodí, ale stresové situace zvládá docela dobře, takže se rychle ovládne a přesměruje pohled do jejího obličeje, ze kterého už očima nikam níž nesjede jako pravý gentleman.* Dobrý den, lady. *Pokyne jí hlavou na pozdrav.* Děkuji. Také vám to sluší. I když ty šaty bych v paláci moc nedoporučoval. Budoucí královna by se měla oblékat rozhodně více... zahaleněji. *Zvolí nakonec tuto formulaci. Každé z dívek dává víc šancí, všechno je pro ně nové, takže to není žádná výčitka a není naštvaný.* Posaďte se a klidně si nabídněte něco z občerstvení. *Ukáže rukou na křeslo a sám se posadí do toho svého.* Takže..Lady Lyonesse.. Copak mi o sobě prozradíte? *Zeptá se jí zvědavě, aby se o ní dozvěděl co nejvíce a měl na čem založit konverzaci. Zároveň doufá, že nepopletl jména. Ví, že je jedna ze sester v Selekci a to přiřazení jména ještě více komplikovalo.*

*Vejde dovnitř a když začne poslouchat o tom, že její šaty nejsou dost vhodné, má nutkání protočit oči až tak moc, že by ji šlo vidět je bělmo, ale nechce si ho hned proti sobě poštvat, takže se to snaží nějak vydržet a oči neprotáčet.* Děkuji. Ale je těžké se vzdát svého stylu. *Odpoví nějak jednoduše, aby ho nenaštvala a aby zároveň hledně toho nemlčela. SIce si na sebe oblleče téměř kokoliv, styl se jí střídá tak týdně, ale to om vědět nemusí. Pak přikývne a sedne si na křeslo a rozlédne se po jídle, nakonec si vezme cupcake, do které se zakousne.* /Není pro chlapy jakoby tohle sexy? Mohla bych si třeba u toho ještě oblíznout rty... Ale to by bylo moc očividný./ No... To, že tady mám sestru asi víte, jsme dovjčata, já jsem o pár minut starší. Ale celý život jsme žily rozděleně. *Řekne takovej lehkčí výcuc toho, jak to se sestrou mají.* Živím se wrestlingem, je to jak moje práce, tak koníček, dělám to už od malička. *Pokrčí lehce rmen a znovu si kousne do cupcakeu a už ho sní. Počká, až sežvýká celý sousto a až potom pokračuje.* Mám ráda umění, ráda kreslím. A taky má ráda elkově bojové sporty. A do slekce jsem se přihlásla, protože jsem chtěla zkusit něco nového. *Dopoví s úsměve na tváři a doufá, že mu to bude stačit, neví, co by o sobě víc řekla, nechce mu popisovat celý svůj život rok po roku.*

Tomu rozumím. Je škoda, že budoucí královna se bude muset vzdát spousty věcí. *Opáčí mírně. Nejen, že si tu hledá budoucí manželku, ale hlavně taky královnu a na tento aspekt se hodlá soustředit hlavně.* A určitě by šly vymyslet vhodné šaty, které by byly i dle vašeho stylu. Komorné jsou vám k dispozici, zkuste to s nimi probrat. *Doporučí jí a pak se usadí a sleduje, pro co se rozhodne. Když zvolí sladké, má u něj aspoň nějaký plusový bod.* Byly jste v kontaktu? *Zajímá se. Netuší, jak by to zvládnul být tak daleko od sourozenců tak dlouho, ale během tolika let si na to ty dvě dost možná zvykly.* Jak jste se k tomu dostala? Dělal to někdo z rodičů nebo tak? *Pokládá další otázky s úmyslem zjistit o ní víc.* Něco nového.... Co takhle ta vidina vzít si mě a být královnou? *Zeptá se narovinu a u toho nakloní hlavu lehce na stranu, když sleduje i její výraz, který by mu mohl dát dostatečnou odpověď sám za sebe.*

To vám nepřijde divné, že ta dívk, do které se zamilujete a stane se královnou se bude muset vzdát toho, co z ní dělá jí? *Zeptá se ho zvědavě a mírně povytáhne obočí.* Jasný, jasný, proberu to s něm, nebojte se. *Ujistí ho rychle.* /nebudou mi kecat do toho, jak se oblíkám, možná mě bude moct rovnou vyhodit. Jsem zvědavá, jak to zvládne Chals./ Ne, nebyly. Každá jsme žili sodděleně po rozvodu rodičů a něměi jsme k sobě jakýkkoliv přístup. *U toho ji úsměv z tváře lehce zmizí, ale trochu ji zase uklidní mluvení o její práci.* Ne, jen jsem byla strašně akční dítě a musela jsem se do něčeho vybít a mámá ctěla mít klid, takže jsem začala s backyardem, to je dětská verze wrestlingu a potom jsem přešl na wrestling až jsem měla věk. *Vysvětlí mu to a musí se pousmát nd vzpomínkou toho, jak se jako malá učila "házet" s lidmi. Nad další otázkou nepřemáší dlouho, prostě to řekne tak, jak to cítí hned.* Když se do vás zamiluju a vy do mě? Proč ne. Ale upřímně si nemyslím, že byste se do mě mohl zamilovat. Působíte takový kldným dojmem a já bych řekla, že jsem přesnej opak. *Uchechtne se.* A být královnou bych se samořejmě snažila být co nejlepší. Možná byh se vzdala i toho oblíbenýho oblečeí. *Pobaveně se na něj zazubí.*

Nemusí se vzdát sama sebe. Jenom koníčky nebudou moct být na prvním místě, tam bude kralování. Nechci, aby se ta dotyčná měnila, jenom aby měla srovnané priority. A jak jsem řekl, ani styl se nemusí měnit, jen přizpůsobit palácovým standardům, aby nikdo nebyl uražený. *Pokrčí rameny. Zdá se mu to vcelku rozumné a tu možnost se urazit po jejích slovech ani nevnímá.* To je mi líto. *Pronese upřímně. Neumí si to bez sourozenců představit, i když Daphne s ním momentálně nemluví, Max se jim straní už několik let a Bea je postrach paláce. Neměnil by je ni za nic.* Akční jste koukám docela pořád. *Zhodnotí svůj názor nahlas.* Ukázala byste mi někdy něco z wrestlingu? *Zeptá se jí s nadzvednutým obočím, protože je na to docela zvědavý.* Viděla jste někdy dva magnety, které by se přitahovaly stejnou stranou? *Opáčí z vědeckého hlediska, které je pro něj středobodem vesmíru.* To rozhodně oceňuji. *Usměje se na ní.* Ale je mi líto, náš čas vypršel. *Zvedne se z křesla.* Určitě se brzo uvidíme, rád jsem vás poznal. *Věnuje jí jako gentleman polibek na hřbet ruky.* Mějte se krásně. *Rozloučí se s ní, když se vydává do vedlejšího salonu.*

Tole zní dost jako kompromis, na tom vám asi každý přistoupí. *Pokýve hlavou, i když pro ni je těžký si najít něco, čím by ahradila své oblíbené druhy oblečení, nemá ráda jednoduché věci, kterénejsou nijak obzvláštněné a většinou to právě obzvláštňuje tím, že jsou to víe dohalené kosuky.* Nemusí. Na odetu jsme se potkaly poprvé, jinak jsme se vůbec nevidely od dětství, takže jsme si na to asi zvykly. *Pokrčí lehce rameny a po jeho slovech se na něj zazubí.* To si piště, že jsem. *Mrkne na něj se zazubením se. Nejrději by vážně už šla o tělocvičny, kde by vše ze sebe vymlátila.* Na vás? A to se nebojíte, že vám něc udělám? *Zeptá se ho s povytaženým obočím.* Nebo se nebojíte toho,že holka bude silnější než vy? *Zeptá se ho lehce pobaveně, ale nakonec přikývne.* Jestli se nebojíte, že z vás zůstane jen hromádka potlučených kostí, tak klidně. *Uchechtne se a v duchu zúí, jakmile začne mluvit o fyzice.* No to asi ne... Ae magnety nejsou lidi. *Pronese trochu sketpicky.* Já vás taky ráda poznala. *Usměje se na na něj a musí se ještě víc usát, když ji políbí a hřbet ruky. Nashledanou, výsosti. *Rozloučí se s níma také odejde k sobě do komnaty.* /Te bude větší očíšek, než se zdá. Ale já tě rozloupnu. Teoreticky doslova?/

*Dojde opět do tohoto salonu, kde má mít další dnešní setkání. Už je z toho všeho docela utahaný, ale nedává to na sobě znát. Nechce tím ovlivňovat schůzky s účastnicemi, aby je mohl pak objektivně zhodnotit a shrnout. Na sobě má tmavě šedý oblek doplněný o vestu ve stejné barvě, aby působil formálněji. Bílá košile je základ a celé to má doplněné o červenou kravatu a ladící kapesníček v náprsní kapse saka. Na formální oblečení si potrpí, k jeho životu to patří a on si na to zvyknul. Rukou si prohrábne vlasy, díky čemuž už nezanechávají ani známky nějaké snahy o učesání z rána. V salonu jsou pouze dvě křesla pro něj a účastnici a vedle nich dlouhý stůl s všelijakým občerstvením. Sladké, slané, různé nápoje kromě alkoholu se zde také nacházejí. On sám si nalije hrnek kávy, kterou začne upíjet při čekání na další účastnici - dle papírů se seznamem Idrissu.*

*Poslední úpravy vlasů udělala během cesty do salonu. Kdyby nyní potkala tu funkcionářku, asi by tam došla později. Nejspíše by schytala přednášku o nedochvilnosti, což by ji ještě víc zdrželo.* Kurňa...takhle nemám ani malinkou šanci, za tohle dostanu sprdla. *Zaklela tiše, podpatky klapaly hned sekundu za sekundou po podlaze. Takový menší hluk to byl, hlavně pro psy. Proto taky nechodila doma často v podpatcích. Její pes z toho šílel, má hodně citlivý sluch.* Ach...nestíhám...*Špitla a zaklepala na dveře, jež hned po vyzvání otevřela.* Dobrý večer, omlouvám se za tak velké zpoždění. Mrzí mě to, vážně moc.*Uklonila se mírně. Tolik jí to mrzelo, ale nemyslela si, že tomu dají ještě pár dalších minut. Museli probírat i jiné věci. V hlavě jí mezitím létaly i matematické pojmy, o nichž si četla v letadle.*

*Začne přecházet po salonu a nervózně těkat pohledem k hodinkám. Dnes je to už druhá dívka, která má vcelku velké zpoždění. Že by se ho bály? Tak moc se s ním nechtěly setkat? Vždyť s tou poslední, co měla takovéhle zpoždění si nakonec rozuměl snad nejlépe. Snaží se uklidnit a snažit se do nich vcítit, protože je to pro ně úplně nové prostředí a ještě k tomu obrovské. Sám by měl asi chvilku problém s orientací, i když i tak by se vsadil, že by všude byl včas. Preferoval dorazit o patnáct minut dříve než o dvě později. I když jak kde.. V některých kulturách se i brzký příchod bere jako urážka a je potřeba si na to dávat skutečný pozor. Všechno tohle díky své zálibě v politice a postavení věděl dost dobře. Ze zamyšlení ho vytrhne konečně otevření dveří a v nich se objeví dívka.* Dobrý večer. To nevadí. Už jsem sice přemýšlel, že vás nechám hledat strážci, jestli se vám něco nestalo, ale... rád vidím, že jste v pořádku. *Pousměje se na ní a pokýve hlavou na pozdrav.* Posaďte se a klidně si dejte něco z občerstvení. *Nabídne jí a sám se usadí do svého křesla. Kafe už má dávno vypité, i když dneska si dá ještě minimálně jedno určitě.* Copak mi o sobě prozradíte? *Zajímá se zvědavě a hlavu nakloní lehce na stranu. Je zvědavý, co sama dívka na sobě považuje za důležité.*

*Podpatky klapaly o podlahu v hodně rychlém tempu, když se snažila dorazit co nejrychleji do salonu. Už tak měla takové zpoždění a teď si rozhodně nemohla dovolit ani na chvilku zastavit. V hlavě se jí opakovaly ony čísla a různé věty psané u geometrie. Například Pythagorovu větu si pamatovala nejlépe, pak i tu Thaletovu. Otevření dveří, vstoupení a pukrle. Věci, co se odehrály v salonu hned po tom, co do něj vešla.*Zbytečné starosti, mrzí mě to, ale to už jsem zmínila.*Kývla. V práci by dostala zprdla a peníze, co měla dostat za každou fotku, dostala v menší verzi. Zpoždění pět a více minut, dvacet korun ztrženo. Jop, takový byl její šéf, který však sám někdy přicházel o pár hodin později, jak měl původně. Sedla si pak tedy, upravujíc si vlasy. Princ se jí zdál hezčí, jak na fotkách. Ohromnější, ale strach neměla. Respekt ano, ale strach ne.*Jistě víte o mé profesi, o níž bych se dokázala bavit dlouho, ještě když v ní potkávám tolik lidí, co ani netuší, že je i pro fotografa důležitá matematika. *Uchechtla se mírně, tiše. Ale pravdu mluvila.* Ráda bych zmínila svoji vášeň pro péči o zvířata. Nejnákladnější koníček, ale i přesto zábavný. A co vy? Jaký máte vztah k zvířatům?

Ano, to už jste umínila. *Přikývne. Čekal aspoň nějaké vysvětlení, proč přišla tak pozdě. Jestli šlo o to, že se špatně koukla na hodiny, bojovala s šaty nebo se ztratila.. Všechno by bylo lepší než momentální dojem že se na něj vykašlala a pak jí to přišlo blbé, tak sem rychle naklusala. Rozhodne se to ale neřešit. Každé dívce chce dát aspoň dvě šance vzhledem k tomu, o jak nové prostředí se jedná. I když sleduje i to, jak rychle si která přivykla, protože povinnosti královny a to, co je potřeba udělat, se kolikrát mění z minuty na minutu a ona na to musí být připravená.* Matematiku? Myslíte úhly z jakých fotit? *Zajímá se. Pro něj úhly snad ani pořádná matika nebyly. Skoro žádné neznámé, rovnice.. hrozná banalita, která ho nijak nevzrušovala.* Chovám křečka. Je to taková nenáročné zvíře, kterému zvládám dávat to, co potřebuje. Ještě jezdím na koni, ale o toho se většinu času stará personál. Nemám moc na zvířata čas. *Odpoví jí popravdě s pokrčením rameny.*

*Nevěděla, jestli má vůbec ten trapný důvod zdržení zmiňovat. Usnout ve sprše se jí podařilo už po druhé, napoprvé však naštěstí nikde nepospíchala. Tolik se za sebe kvůli toho styděla. Vždyť to bylo tak trapné.*/Kurňa...takový trapas...Mám to vůbec zmínit?/*Pomyslila si, stále na to nějaký ten prostor měla, ale nechtěla se před princem ještě víc znemožnit.*Usnout ve sprše, to se fakt může stát jen mně.*Špitla pak nenápadně, doufající, že to princ neslyšel. Zmínila se pak nakonec o své profesi a o koníčcích. Ano, i fotograf musel dobře umět matematiku. V tomto případě tedy spíše geometrie, přesněji tedy úhly.*Jo, nejsou to žádné složité tabulky a rovnice, ale pro ty, co to nepotřebují je to celkem obtížné, což vy tedy nejste, to se z té učebnice pokročilejší matematiky dalo poznat.*Přiznala, ani netušila, že se zvládne tolik rozmluvit.* Křeček, jak nenáročné, ale i zároveň náročné zvíře. Nehraješ si s ním a už je zle.*Poslední větu spíše zašeptala a dál jen kývla.*Rozumím, vaše práce musí být velice náročná. Samé papírování zabere dost času.

*Zaznamená, že si něco říkala pro sebe, ale nerozumí tomu. Jen lehce nadzvedne obočí a radši se na nic dalšího neptá.* /Nemělo tohle být o seznámení nás dvou a ne o její samomluvě?/ *Napadne ho. To sem dívka nemusela chodit vůbec. Cítí ale, že lehká nevrlost pramení z nedostatku energie, takže se pokusí jí co nejrychleji potlačit a přepnout se zase na dobře naladěnou vlnu, jakkoli to bylo těžké. Rovnou se natáhne po hrnku oblíbené silné kávy a napije se, zatímco ona odpovídá na jeho otázku.* Z té učebnice? *Zarazí ho, jak tu větu formulovala. Jako kdyby o nějaké učebnici měl vědět a on nemá o žádné ani tušení. Zmateně nakrčí obočí a nechápe moc, o čem dívka mluví.* Ano, umí vcelku dobře trucovat. *Pokýve hlavou.* A když už jsme u toho... Jestli se nevydám na další schůzku, mohla by začít trucovat další účastnice a to nechci. *Zvedne se na nohy.* Moc rád jsem vás poznal. Kdybyste cokoliv potřebovala, můžete se obrátit na komorné, případně rovnou na mě. Snad se vám tu bude líbit. *Vezme její ruku, kam jí věnuje polibek na hřbet a pak se vydá i s hrníčkem kafe do vedlejšího salonu, kde má mít další schůzku.* Mějte se krásně. *Rozloučí se s ní ještě.*