Hudební salón

*Ještě, když byla s bratrem, tak vůbec nevěděla, co bude dělat až přijde zpět do paláce. V komnatě se vždy hrozně moc nudila a bylo lepší se klidně i samotná někde toulat, než sedět či ležet v posteli a jen se tupě dívat z okna, či do stropu.* /Kdyby mě tu má sestra jen nenechala. Však věděla, jak moc jsem z příletu sem byla nesvá./ *Povzdychne si, když je opravdu v komnatě. Začne přemýšlet nad místem, kam by se tak chtěla podívat. Prozkoumala zde spoustu komnat a celkově spoustu místností a míst, které se jí opravdu líbily. Proto nebylo rozhodování vůbec jednoduché. Mezitím, co přemýšlela nad místem, tak se začala ještě převlékat. Aji ta sukně, co měla ve městě, ji byla nepohodlná. Možná se neoblíkala jako princezna, spíše jako taková poloviční princezna, ale na tom ji tolik nesešlo. Kalhoty a blankytně modrá košile kterou si oblékne, je mnohem pohodlnější. Když si konečně ujasní, že se podívá do hudebního salónku kde ještě nebyla, udělá si z vlasů volný drdol, z kterého se jí uvolní pár neposedných pramínků - takhle se cítí opravdu dobře a svá. V šatech to zkrátka není ona. Konečně vyjde z komnaty a zamkne si ji, jelikož k ní nikdo nechodí. Své komorné, které ji tu přidělily, odmítla. Ovšem v dobrém, aby si našly i chvíli času na sebe, místo toho, aby se staraly o ní. Přeci si dokáže sama uklidit pokoj, obléknout se a umýt se. Už odmalička ji bylo blbé, když ji koupaly cizí ženy. Poté, co zamkne se rozjede chodbami paláce dál. Tiše si brouká, protože přemýšlí nad tím, jakou písničku si dnes zahraje. Vlastně si jich určitě zahraje několik. Když hraje po dlouhé době, dokáže hrát i zpívat pár hodin vkuse a vůbec ji to nevadí. Spíše se poté cítila vždy příjemně a uvolněně, dnes se na ten pocit těšila, protože se cítila už pár dnů trochu osaměleji. Nebyla na takovou rychlou změnu připravena, ale stalo se. Vejde do hudebního salónku a prohlédne si různé nástroje, co se v něm skrývají. Ovšem do očí ji padne jedna kytara, co tam je tak položena v koutě. Neodolá a vezme si ji, přičemž se posadí do židličky a začne ji ladit. Po chvilce ji naladí, což znamená, že může konečně hrát. Těšila se na to, proto se rozhodne, že přidá i svůj hlas. V klidu si zpívá a hraje, se zavřenýma očima se propojuje na jednu vlnu společně s hudbou, ovšem po chvíli si všimne, že už v místnosti není sama. Nyní tam je s Isaacem, se svým snoubencem, kterému z rukou vypadne nějaká injekce. Ani chvíli neváhá a pomalu se pro ni sehne, přičemž se jí povede i píchnout. Tiše sykne a když k ní přijde, podívá se na něj.* Ale ano, jsem. Nic to není, jen jsem nešikovná. *Mávne rukou, ale poté si uvědomí, že v tom musí být drogy.* Ne, nebereš? *Šeptne a podívá se na něj.* Takže v té injekci nejsou drogy? Opravdu? A proč sis právě zkontroloval rukávy, Isaacu? *Polkne a stále se dívá na něj.* Možná bych to mohla zkusit, abych opravdu zjistila, co to je, že? *Odstoupí krok od něj a podívá se na žíku pod loktem.* /Opravdu to chci udělat? Ne, samozřejmě, že nechci. Ale možná, že když uvidí jak to působí na někoho jiného, něco mu to dá../ *Pomyslí si, načež si zmáčkne žíly nad předloktím tak, aby jí pod loktem vylezla žíla. Jakmile opravdu vyleze, zaskuhrá nad tím, co dělá a celý obsah injekce si do sebe píchne. Následně prázdnou injekci upustí a podívá se na svůj vpich. Nikdy se nenapila ani alkoholu, natož aby udělala tohle.*

*Namiesto riešenia problémov sa pokúša utiecť. Síce má za sebou niekoľko skúseností, ktoré jasne dokazujú, že sa pred takými problémami len tak utiecť nedá, on im čeliť nedokáže. Na to je príliš pokazený. Vlastne by pred nimi veľmi rád utiekol. Vzdal by sa koruny, zrušil by zasnúbenie so Stefanie, Charis by dal úplne pokoj a odsťahoval by sa na opustený ostrov, kde by zostal liečiť svoje rany. Ale nič také urobiť nemôže. Prečo? Kvôli svojej mame. Tá sa nevzdala pred ničím a zostala na čele Írska aj ke´d ju všetci podceňovali, keďže bola žena. Nevzdala sa a bojovala až do úplného konca. Možno po nej nezdelil jej silu a je slaboch, ale nemôže byť až takým slabochom, ktorý sa vzdá Írska a všetkého v ňom, pretože jeho krajina a odkaz jeho mamy je posledná vec, ktorá ho ako-tak drží nažive. A preto sa skúša udržať nažive vlastnými a kreatívnymi spôsobmi. Napríklad tým, že sa nechá zmlátiť, aby si na chvíľku oddýchol od psychickej bolesti a na malú chvíľku cítil aj niečo iné. Ale zistil, že najlepším únikom sú pre neho drogy. Vzal si zatiaľ iba 5krát, takže by sa to asi ešte závislosťou nazvať nedalo, ale pocit, že všetko trápenie zrazu opadne priam zbožňuje a zvyká si naň čoraz viac. A presne aj dnes má v pláne sa od toho trápenie oprostiť a na všetko zabudnúť. Hľadá nejaké opustené miestečko, ale keďže jemu sa smola na päty lepí snáď vždy, nakoniec skončí v rovnakej miestnosti, ako jeho snúbenica. Už má niečo vypité, takže si ani najskôr neuvedomí, že je to ona, ale myslí si, že je to anjel, ktorý si sem prišiel zaspievať. Je krásna. Milá. Dobrá. Neskazená. A on ju rozomelie na márne kúsky. Po chvíľke mu to ale dôjde a všetko na neho doľahne. To, akú trosku si Stefanie bude musieť zobrať za muža a  že to jednoducho nie je fér. Že on jej ubližovať nechce. A predsa len nedokáže zabrániť tomu, aby zo seba robil stále väčšieho chudáka a debila. Triaška sa mu dostane do celého tela, a preto z rúk vypustí striekačku, ktorá skončí až pri jej nohách. V duchu premýšľa nad všetkými spôsobmi, ako by teraz moho, zdrhnúť aj s drogami niekam preč, osamote si ich pichnúť a zabudnúť, že ho vôbec našla v takejto kompromitujúccej situácii. Ale udalosti sa uberajú úplne iným smerom. Najskôr prekoná menší infarkt, pretože si myslí, že si tie drogy pichla do prstu. Preto je hneď pri nej kontroluje, či už jej prsty, ale ja obsah striekačky. V celku mu odľahne, že si to do seba nepichla.* Fajn. Tak to je dobre. *Vypadne z neho priduseným hlasom, ktorý naznačuje len kúsok z toho, ako sa naozaj zľakol. Ale toto tragické stretnutie bohužiaľ pokračuje a ona sa ho pýta, či berie drogy. On jej zaklame, ale nedíva sa jej do očí. Namiesto toho ich klopí k zemi, aby nemohla vidieť, koľko viny sa za nimi skrýva.* Žiadne drogy to nie sú, Stefanie. Tebe to aj tak môže byť jedno. Nič spolu mať totižto nebudeme  a je len otázkou času, čo sa naše cesty rozdelia. *Poznamená odmeraným tónom, ktorým jej chce dokázať, že tam drogy naozaj nie sú a ona do toho strkať nos nemusí. Je to predsa jeho vec. Povie jej, nech mu tú striekačku vráti a natiahne k nej vystretú ruku, aby si  ich vzal. Keď počuje jej slová, vďaka spomaleným mozgovým procesom mu trvá, dokým mu dôjde, čo vraví.* Čože? Ty žiadne drogy neberieš. Chceš, aby som veril takej kravine? *Osočí sa na ňu, ale rozhodne nečaká, čo sa stane v nasledujúcej chvíli. Vidí to ako v spomalenom filme.* Preboha, čo to robíš? To nesmieš! * Zvrieskne. Hneď začne krívať smerom k nej. Paličku pustí na zem a snaží sa ísť, čo najrýchlejšie, aby jej tú injekciu vytrhol z ruky a zabránil jej v tom. Nestihne to. Kvôli svojmu kolenu. A potom sa realita zmení na horor. Díva sa na jej bielu tvár. Oči mu lietajú od striekačky na zemi zas smerom k jej tvári.* /Nie... to sa nestalo./ Čo-čo si to spravila... *Hlas má ako záhrobia a nemôže tomu uveriť. Oči, ktoré sa mu pred tým leskli od sĺz, teraz sú nimi už naozaj nimi naplnené. Pristúpi až k nej, chytí ju za ramená a zatrasie ňoi.* Čo si to kurva spravila Stefanie? Čo tým chceš dokázať? *Jedna slza mu steká po líci. A potom druhá. Tretia. Štvrtá. Nedokáže ich zastaviť.* Ja som ti sakra vravel, že sa máš odo mňa držať ďalej a ty spravíš toto... /Zabije ju to. Ak fentanyl nemala a nemá výdrž. Zabije ju to./ *Stuhne a  prestane s ňou triasť.* /Výborne Isaac, tak ty ju len nezničíš, ale rovno ju zabiješ./ Prečo... *Ani tie slová nedokončí. Mlčí.* /Musí na ošetrovňu./ *Jednou rukou jej podchytí kolená, druhou ju chytí za pás. Musí sa s ňou dostať na ošetrovňu. Inak to neprežije. Nevie, ako zvládne s kolenom, ale keby sa tam s ňou mal doplaziť, je mu to ukradnuté. Ona mu dnes v náručí nezomrie. Sotva s ňou urobí pár krokov, koleno sa mu podlomí a on skoro spadne na zem. Znova mu slzy zmáčajú líca. Je tak neschopný. Zaviní jej smrť. Napriek prudkej spaľujúcej bolesti sa znova narovná a kráča ďalej.* Vydrž, Stef... prosím. *Nejako sa s ňou v náručí dostane až ku dverám a plánuje s ňou pokračovať až na ošetrovňu, kde to z jej tela jednoducho vypumpujú von.*

*Ona si se svou rodinou vždy musela udržovat dobrý vztah, protože by její 'citlivé já' asi nedokázalo být v rodině, která by se například vzájemně nepodporovala, neměla by se ráda atd. Na vztazích, ať už to bylo jakékoliv vztahy, si vždy potrpěla, když ty lidi měla ráda. Pokud vás má ráda, opravdu pro vás udělá cokoliv a je jedno, jak dlouhou dobu se s těmi osobami zná. Je zvyklá na to, jak s každým má krásný vztah kvůli tomu, jak je ke všem laskavá, obětavá a milá. Díky tomu si totiž nedokáže ani vytvořit nepřátele, protože se snad ještě nesetkala s nikým, kdo by ji opravdu neměl rád. I když poslední dobou se to kazilo mezi ní a její sestrou, Runou. Je to její mladší sestra, proto k ní má ještě větší obětavé a ochranářské pudy. Poslední dobou se začala celkem rozjíždět a chovat se jinak, než jak ji znala. Začala se motat kolem špatných kluků a to se samozřejmě jí nelíbí. Jednou za svou sestrou zašla a když si s ní chtěla v dobrém promluvit a ujistit se, zdali je vše v pořádku, vykopla ji. Byl to pro ní šok, že ji někdo začal takhle odkopávat, ještě když to byla její vlastní sestra. Její rodina. Stále se z toho tak nějak otrkává, jelikož kvůli této malé potyčce s ní nejela sem, do Illey. A nechala ji jen s bratrem, který ji v tom mohl také nechat, ale věděl, jak je z toho všeho nervózní a neudělal to. Alespoň on ne, protože on si moc dobře uvědomoval jak ji muselo bolet to, že je rozhádaná se svou sestrou, jak opouští někoho, koho má moc ráda kvůli tomu, aby se viděla s někým dalším. Bylo toho hodně, ovšem ona by si nikdy nestěžovala nahlas. Nedokázala odporovat, tudíž zkrátka do Illey letěla, kvůli svému snoubenci. Věděla o něm jen to, jak docela hodně potřebuje někoho, s kým by mohl vládnout. Chápala, že vládnout v jednom není žádná hračka, proto se jako vždy rozhodla pomoci. Teď právě se ocitla se svým snoubencem v jedné místnosti, avšak on o ní ještě nejspíše nevěděl. Všimnul si ji až po chvilce, kdy mu z rukou spadla i jedna věc, která se pomalu dokutálela až k ní. Nejdříve odloží kytaru, načež se postaví a sehne se pro tu věc, injekci. Plnou, načež se jí díky nešikovnosti podaří i bodnout do prstu o jehlu,ale natolik bezpečně, že se jí droga do těla nedostane. Uklidní Isaaca s tím, že je pouze nešikovná a že se vůbec nic nestalo.* Také, že já nikdy žádné drogy nebrala. *Zamumlá. Je jí jasné, že to nejspíše hned nepochopil, ale to už si poté injekce najde cestu k její žíle. Vteřina a je to v ní.* Já.. *Když na ní vykřikne, injekci ji už z rukou vypadne, jako nejdřív jemu. S tím rozdílem, že teď je prázdná. Droga začne působit celkem rychle, protože její tvář začne nabírat bledý odstín. Když se jí znovu zeptá, co to udělala, nedokáže odpovědět. Že by další její půdy obětování? I když ho znala jen kraťoulince, prostě nechtěla, aby si to do sebe píchl, proto to dala do sebe ona.* N-nemusíš kvůli mně plakat, však budu v pořádku. *Polkne, ani její hlas nebyl tak čistý. Poté už ho viděla, jak stojí před ní a třese s ní.* Nic jsem tím nechtěla dokázat, jen.. Nechtěla jsem, abys to použil. Na tomhle se nemůžeš stát… *Nedokončí to, protože on tam už jen ztuhle zírá. Ucítí už i malátnost, která ji vezme veškerou sílu v nohách, což jí kolena podlomí. To ji už ale chytá Isaac do náruče. Její obličej je bledý a spocený. Oči se jí lesknou a přivírají, dech má zrychlený.* Isaacu, tvá noha.. Musím to zvládnout sama. *Zachraptí a pokusí se od něj odlepit, ovšem bez výsledku. Začne se jí motat hlava natolik, až ji to donutí zavřít oči, čímž ztratí vědomí.*

*Hudbu má v krvi. Její máma podle ní zpívá nádherně a hraje na klavír a stejně tak i její babička, z máminy strany po které má druhé jméno. Ráda si čas od času zajde do hudebního salónku, v paláci v Anglii ho mají taky a často se tam potkává mámou. Teda spíše potkávala. Když si chce něco zahrát teď, většinou tam jde v noci. Přes den pracuje a nemá moc času na tohle. Navíc nehraje zrovna veselé písničky a nechce sovu mámu ještě více znepokojovat. Před ní se snaží tvářit jako šťastný člověk. Před chvilkou dorazila zase do paláce a protože dneska už nemá nic na práci, míří právě do hudebního salonku. Na sobě má černé šaty, měla dneska jednu schůzku a asi by se nehodilo, aby na ní byla v šortkách a obyčejném tričku, což je oblečení, které nosí normálně. Své černé havraní vlasy má jen tak rozpuštěné. Co se týče jejího líčení není to nic přehnaného, vlastně má jen lehké oční stíny, které prakticky nejdou vidět a řasenku. Hned, co vejde do salonku rozhlédne se po něm a jejímu potěšení je prázdný. Je tu jen ona a nespočet hudebních nástrojů. Posadí se za svůj nejoblíbenější, piano a začne hrát písničku, kterou sama složila, jmenuje se, Where I stand. Po chvilce es k jejímu hraní přidá i její zpěv.*

*Hrát na klavír se učil už odmala. On sám si myslí, že hraje obstojně. Poslední dobou si navykl denně chodit do hudebního salonu tady v paláci. Používá to jako únik ze své komnaty. Nemá náladu chodit někam jinam a trávit celé dny v komnatě s knížkou se mu taky nechce. Většinou se vydává ven z komnaty večer, když nehrozí, že by na někoho narazil. Dřív se snažil bojovat se svou samotářskou stránkou, ale poslední dobou to na něj nějak padlo a on nemá nejmenší chuť se s tím snažit nějak bojovat. Nejspíše za to může to, jak se svěřil Octavii s tím, že měl mít dvojče. Teď zpětně si říká, že jí to říkat neměl. Neměl se otevírat a neměl se snažit nějak se s ní sblížit, protože ona o to stejnak nejspíš nestojí. Nechce se tím teď zaobírat, takže prostě potřese hlavou a vejde do hudebního salonu. Když byl zamyšlený, ani nepostřehl zvuk piana, který jde zevnitř. Zaregistruje to až když tam vejde a uvidí Octavii. Nechá jí dokončit písničku a pak se nervózně poškrábe na zátylku.* Promiň, nevěděl jsem, že tu jsi. *Omluví se jí za svůj vpád.* Hraješ pěkně. Co to bylo za písničku? Neznám jí.

*Do hudebního salónku jde, aby se hraním odreagovala. Teď se vrátila z jedné menší porady, takže odreagování je docela potřeba. Většinou hraje známé písničky od jiných interpretů, ale dneska se rozhodne zahrát něco vlastního. Tuhle písničku složila už před nějakou dobou a napsala i pár dalších, ale zrovna tahle se jí líbí asi úplně nejvíce. Připadá jí, že k ní samotné docela sedí. Hraje a nevnímá okolí, vždycky se při hraní soustředí jen na to a zpěv. Proto, když na ni někdo promluví, rychle se otočí a sjede dotyčného pohledem. Svého snoubence tu neviděla už dost dlouho.*/I když je to vlastně jedno./*Je ráda, že měla aspoň klid. Na chvilku i zapomněla, že on vůbec existuje.*V pohodě.*Pokrčí nad tím ledabyle rameny, ale v duchu není vůbec ráda, že ji slyšel hrát. Svou vlastní muziku nikomu nezahrála už dlouho a dalo by se říct, že je z toho i docela nervózní.*/Není to nic extra.. Kdyby to slyšeli tátovi rádci, určitě by se dušovali, že mám být lepší a že je to na nic./*Oni ji většinou jen kritizují. Víceméně si na to zvykla a nevnímá to.*Díky.. No, to jsem napsala já, nic extra..*Chvilku potom mlčí a jen se na něj dívá.*Přišel sis zahrát? No, nejspíše jo, co bystu jinak dělal.. Jestli chceš, odejdu.*Nabídne se a rovnou si stoupne ze stoličky, na které seděla a upraví si šaty.*

*Je docela zamyšlený, takže si nevšimne, že v hudebním salonu někdo je. Hned si to ale uvnitř vyčte. Hlavně jeho samotářské já, které poslední dobou převzalo vládu nad jeho myslí i tělem. Hned si všimne své snoubenky, které se podvědomě vyhýbal v první řadě. Když jí poslouchá hrát, nepozná tu písničku, takže se jí na to potom zeptá. Když uslyší, že to napsala ona, překvapeně nadzvedne obočí.* Páni. Bylo to nádherný. Jsi v tom dobrá. *Pochválí jí s menším úsměvem a pak potřese hlavou.* Klidně zůstaň. *Pokrčí ramenem.* Taky hraju na klavír. Takže....jestli chceš...můžeme si zahrát spolu. Některý skladby zní líp, když je hrajou čtvery ruce. *Navrhne jí a u toho si promne ruce a prokřupe prsty. Taky udělá pár kroků směrem k ní, ale udržuje mezi nimi menší vzdálenost, aby měli oba dva osobní prostor. Myslí si, že to bude pro Octaviu lepší, než kdyby šel rovnou hned k ní.*

*Hraje na klavír už odmalička. Učila ji to její máma a její mámu zase její babička. Dá se říct, že to mají prostě v rodině. A jak ví, tak i její máma s babičkou si psaly vlastní písničky, což ona dělá taky, ale nikomu je nehraje. Nemyslí si, že jsou dobré, ba naopak. Je si jistá, že kdyby je někdo slyšel, akorát by ji zkritizoval.*/Jako ostatně jako i za všechno ostatní, co jsem kdy udělala a kdy udělám./ *I kvůli tomu se těší, až jednou usedne na trůn. Rádce, kteří ji akorát tak ponižují a jsou doslova k ničemu, protože svou pozicí si prakticky jen zvyšují ego vyhodí hned co jí koruna přistane na hlavě. Možná to zní hnusně, ale ji to už nebaví. Nevadila by jí nějaká konstruktivní kritika, jenže cokoli co na udělá je podle nich špatně a říkají, že oni by to udělali lépe a když je požádá, aby jí poradili, nejsou ani schopni odpovědět. Neví, proč si je její otec pořád drží. Možná kdyby mu řekla, jak se chovají zbavil by se jich, jenže ona taková není, chce to zvládnout sama. Po další poradě, která byla jako ty ostatní se proto snaží uklidnit a všechny myšlenky vytěsnit, což se jí i podaří. Chce začít hrát i další skladbu, dokonce ví, která by to i byla, ale někdo ji vyruší. Konkrétně její snoubenec, na kterého skoro zapomněla, dlouho ho neviděla a nijak jí to nevadilo.*Přeháníš, nejsem, ale dík. *Navrhne, že může odejít, pokud si chce zahrát, nebude ho rušit, ale on jí navrhne něco jiného. Chvilku jeho nabídku zvažuje, než lehce přikývne*Můžeme to aspoň zkusit..*Posadí se zpět na stoličku a vedle sebe nechá dostatek místa, aby se mohl on posadit vedle ní.*Co si chceš zahrát?

*Když slyší, že přehání a ona v hraní dobrá není, jemně protočí očima.* Vážně musíš zazdít každej můj pokus o seznámení se nebo pokus o kompliment? *Uchechtne se potichu. Nechce, aby to znělo jako nějaká výčitka nebo tak, takže dal do hlasu pobavení a pousmál se na ní. Myslí to jen ze srandy.* Nepřeháním. Myslel jsem to vážně. *Pokrčí rameny a pak jí navrhne, že si můžou zahrát spolu. Když přijme, dojde k ní a posadí se vedle ní na stoličku. Sedí ale úplně na kraji, aby se na ní úplně netlačil a nebylo jí to nepříjemné.* Co máš ráda? Klidně můžeme zahrát něco tvýho, jestli k tomu máš noty. Vyber si. *Nechá jí možnost volby a během toho položí jednu dlaň lehce na klávesy a postupně každým prstem slabě jednu stiskne, aby piano vydalo tiché a jemné tóny.*

*Nemyslí si o sobě, že je v hraní nějak přehnaně dobrá. Za to její máma a babička hrají nádherně. Taky proto si myslí, že Sebastien přehání a to, že hrála dobře řekl jen, aby ji neurazil. Za tu dobu co ho stihla poznat by jí to na něj i sedělo. Trochu nadzvedne koutek rtů na náznak pobavení a pokrčí rameny.*Já si prostě nemyslím, že bych hrála a nebo zpívala dobře. A za tím si budu stát.*Řekne mu jednoduše pravdu.*Díky.. *Stejně si myslí svoje, ale to je jedno. Nechce se s ním o tom dohadovat. Je to nejspíše jedna z věcí, na které se nikdy neshodnou. Nechce ho tu rušit takže se postaví a chce odejít, ale když jí nabídne, aby něco zahráli společně, přijme jeho nabídku a znovu se posadí, na kraj lavičky,aby měl on dost místa a zároveň mezi nimi udržovala vzdálenost. Přejde prsty po klávesách.*Spíš bych dala něco klasickýho pro čtyři ruce.. Chvilku se nad tím zamyslí.*Znáš Fantasia in d minor, K. 397?*Zeptá a přitom zahraje pár prvních tónů skladby od Mozarta. A podívá se na něj s lehce nadzvednutým obočí. Čeká, jestli se připojí nebo bude potřebovat noty. Ona to zná zpaměti, jako i dost dalších skladeb.*

Občas by ti neuškodilo stát si za zvýšením sebevědomí. *Pronese menší radu opět pobaveným tónem a pak přikývne.* Za pravdu děkovat nemusíš. *Pokrčí ramenem a pousměje se na ní. Pak jí navrhne, že by si mohli něco zahrát spolu nějakou písničku. Když souhlasí, posadí se na kraj stoličky a výběr písně nechá na ní. Klidně si zahraje i něco jejího, pokud mu dá noty. Rád by slyšel nějakou její další písničku.* Klidně. Nějaký konkrétní nápad? *Zeptá se jí a odpověď hned dostane. Nejdřív ten název nedokáže zařadit, ale pak slyší první tóny a očima mu proběhne poznání.* Jo, to je tohle. Tak to znám. Promiň, občas mam ve jménech bordel. *Uchechtne se a položí na klávesy i druhou ruku. Pak se připojí k ní ve hraní a uvede všechny prsty do pohybu.*

*Pokrčí rameny. Je zvyklá lidem odkývat, že všechno, co udělá je hrozné a špatně a nebude to měnit jen kvůli němu. Takhle tu jejich kritiku ani moc nevnímá a není z toho špatná. Znovu mu poděkuje, když jí pochválí i podruhé a nijak jeho další slova nekomentuje. Souhlasí se zahrání něčeho společně, znovu se tedy posadí a přejde prsty po klávesách, ale jen jemně, aby nevydaly žádný zvuk. Že by mu dneska zahrála nějakou další vlastní skladbu nehrozí, tu myšlenku zavrhne okamžitě, ale vzpomene si na jednu skladbu od Mozarta, která se hodí pro čtyři ruce. Zahraje prvních pár tónů a s lehce nadzvednutým obočím mu věnuje pohled. Když se mu očividně rozsvítí, obrátí se zase na klávesy.*V pohodě, taky se mi to občas plete. Společně tedy začnu hrát onu skladbu, která po několika minutách skončí.* Jsi dobrej. *Řekne upřímně, snad první kompliment, který mu kdy věnovala.*Píšeš i vlastní písničky nebo ne? *Vzhledem k tomu, že on slyšel něco od ní, tak by bylo férové, kdyby měla ona možnost si poslechnout zase něco, co napsal sám Sebastien.*

*Když slyší první tóny té skladby, pochopí, o co jde. Omluví se jí, protože si vždy pamatuje více melodie, než názvy.* Melodie je daleko typičtější a líp se pamatuje. *Pokrčí ramenem a pousměje se. Pak začne hrát tu písničku a ponoří se do toho, jako vždy, když hraje. Hudba ho vždy dokáže naprosto pohltit. Obzvlášť, když on sám je původcem té hudby. Nyní s Octavií po boku.* Díky. Ty taky, vážně. *Snaží se jí trochu zvednout sebevědomí a dokázat jí, že opravdu hraje dobře. Tohle mu dokázalo, že by jim to spolu mohlo aspoň částečně fungovat.* Napsal jsem asi tři písničky. Už je to dva roky zpátky. Pak jsem nějak neměl čas a správnou inspiraci. *Odpoví jí ohledně vlastních písniček.* Kde bereš inspiraci ty? *Zajímá se.*

Jo. Taky si nepamatuji názvy všech skladeb, ale hned jakmile někdo zahraje byť jen pár tónů, vybavím si to. Teda většinou. *Není to podle nic za což by se měl on omlouvat. Má to, jak řekla, naprosto stejně. Nechá ho posadit se vedle ní a společně začnou hrát onu skladbu. Do hry se ponoří oba dva a když sklaba skončí, ona musi uznat, že nehraje vůbec špatně, takže mu tím i sama složí snad první upřímný kompliment. *Díky. *To, že ji bude pořád dokola opakovat, že hraje dobře ale to, co si myslí nijak nezmění. Je tvrdohlavec, jen málokdy ustoupí, ale tohle není zrovna jedna ze situaci, kdy to udělá. *Zahraješ mi aspoň jednu  Vzhledem k tomu, že jsi slyšel moji by to bylo jedině fér. Schválně si stoupne a přejde kousek od stoličky, ale bokem se pořád opírá o klavír a sleduje ho. Dala mu schválně prostor, aby ji mohl zahrát.*Píšu o svých pocitech. To je bezedna studna inspirace  A aspoň na mě to působí i jako jakási forma terapie. *Lidem se nevěřuje, ne s tím jak se cítí podobně i dneska během jejich rozhovoru má víceméně na tváři kamennou masku, jako vždycky, takže z ní nejde nic vyčíst. Všechno to dává do svých písniček. *

*Mírně se na ní pousměje a přikývne. Už na to nemá co říct. Je ale rád, že to mají podobně a ona to tím pádem chápe. Už se setkal i s tím, že ho někteří lidé odsuzovali na to, že nepozná nějakou skladbu podle názvu, ale podle melodie. Pak už spolu zahrají jednu písničku a oba dva se do hraní ponoří. Bere to jako znamení, že by jim to alespoň částečně mohlo fungovat. Že mají něco společného a mohli by si i rozumět. I když nejspíše se jim bude nejlíp komunikovat přes noty a hudbu. Když se ho pak zeptá, jestli někdy něco napsal, odpoví jí popravdě a pak se uchechtne.* Když tak nádherně žádáš. *Popíchne jí pobaveně a zeptá se jí, kde bere inspiraci ke svým písničkám ona.* Jaký pocit tě inspiruje nejvíc? *Zajímá se a u toho začne potichu hrát melodii své písně. Po chvíli hudba začne hrát hlasitěji a nakonec přidá i zpěv. Už jen z melodie je znát smutek, protože píseň napsal pro své nenarozené dvojče.*

*Oba dva se na chvilku ponoří do hraní. Docela se jí to líbí, když hrají spolu a musí uznat, že Sebastien hraje skutečně dobře. Poté, co hrát přestanou se postaví a poodejde kousek před něj, sleduje ho. Zároveň ho pobídne, aby jí něco zahrál. Když on slyšel jí, bude férové, když i ona jeho. Trochu nadzvedne koutek nad jeho slovy, kterými ji chce popíchnout. Kde bere inspiraci k písničkám? Na to je jedna jednoduchá odpověď. Inspiruje se svými emocemi. Do hudby vloží vždycky všechno, co ji trápí a to působí i jako menší terapie.*Vzhledem k tomu, co všechno už o mě víš, zvláště potom našem rozhovoru v zahradách.. Vážně na tuhle otázku musím odpovídat? *Nadzvedne lehce obočí. Když konečně začne hrát, poslouchá ho a sleduje. Střídavě jeho ruce a prsty na klávesách a občas zabloudí pohledem i k jeho obličeji.*Je to.. smutné, ale přesto nádherné. *Řekne mu na to upřímně svůj názor.*Co ty dvě zbylé?*Pobídne ho, aby jí zahrál ještě ty dvě. Podle ní hraje skutečně krásně. A ráda by od něj ještě něco slyšela.*Učil ses hrát odmalička? *Vypadá to, že dneska má výjimečně dobrou a povídavou náladu.*

*Trochu jí popíchne ohledně jejího požadavku, aby jí taky něco zahrál, protože je to fér. Slovo "prosím" od ní ani moc neočekává. Pak začne potichu hrát melodii a během toho se jí zeptá, z jaké emoce čerpá většinou nejvíc. Když slyší její odpověď potřese hlavou.* Nemusíš. Promiň. *Nechtěl se jí nijak dotknout, ani jí připomínat nic špatného. Pak už začne hrát hlasitěji a později přidá i zpěv. Zahrál jí písničku, kterou má nejraději a u které má pocit, že se mu nejvíce povedla.* Díky. *Zvedne pohled od kláves, když dohraje a pak nadzvedne obočí a uchechtne se. Zároveň přeběhne prsty po klávesách a zahraje rychle dvě stupnice za sebou.* Co tvoje zbylé písničky? *Odpoví jí otázkou a pak přikývne.* Jo. Jakmile jsem zvládal chodit a mluvit, už mě posadili za klavír. Tehdy mi noty rozlišovali barevně. Postupně už jsem pak barvy nepotřeboval a začínal hrát i popaměti. Ty ses taky učila odmalička?

*Vzhledem k tomu, co o ní už ví a co zjistil, při jejich setkání v zahradách se zeptá, jestli na otázku, jaká emoce ji inspiruje ke psaní musí skutečně odpovídat.*To je v pohodě, nemusíš se.. omlouvat.*Povzdechne si. Ví, že jí tím nechtěl Sebastien nijak ublížit, ale i tak jí to všechno připomene.*/Dneska jsem už mohla psát ukolébavky pro své dítě../*Nechce na to myslet a jako své rozptýlení proto přivítá, když on konečně začne hrát. Poslouchá ho a střídavě se mu dívá do obličeje a na ruce na jeho klávesách. Ta písnička se jí skutečně líbí, i když taky není nejveselejší, jako i ta, co hrála ona. Zeptá se i na jeho zbylé dvě písničky, ale jak se zdá, jen tak jí je nezahraje.*Zajímavá technika učení. *Uzná.*Měla jsem to stejně. Už skoro jako batole jsem byla za klavírem, mamka mě držela na klíně a já mlátila do kláves.*Pousměje se nad tou vzpomínkou a na chvilku tak odhodí svou masku. Poté si sedne znovu vedle něj. Prsty položí na klávesy a začne zase hrát, tentokrát písničku, kterou napsala nedávno, jmenuje se Sad song. Po chvilce hraní k tomu přidá i svůj hlas. Klasicky se do hry ponoří a když dohraje, podívá se na Sebastiena. Doufá, že teď zase zahraje něco on jí.*

*Nechce to víc rozebírat a dál jí to všechno připomínat, takže jen pokýve hlavou a už nic dalšího neřekne. Místo toho začne hrát písničku, kterou sám napsal pro své dvojče. Neví, jak Octavia rozumí francouzštině, ve které písnička je, ale moc dobře ví, že už jen z melodie je znát smutek a spousta dalších negativních emocí.* Učí se tak spousta malých dětí, co ještě neumí číst noty. Třeba Cčko ti na papíru označí červeně a tak označí i Cčko na klávese. Hraješ podle barev a postupně si spojuješ, že nota na danym řádku v notový osnově je daná klávesa na klavíru. *Vysvětlí rychle a pokrčí u toho rameny. Když pak slyší, jak jako malá seděla u mámy a mlátila do kláves, krátce se pobaveně zasměje. Pak jí sleduje, jak si sedne vedle něj a sám se posune na kraj stoličky. Ale nevstává. Sleduje radši její ruce takhle z větší blízkosti. Když dohraje, mírně se na ní pousměje a pak se nadechne a sám začne hrát další písničku. Je opět v jeho rodném jazyce a napsal jí krátce potom, co se dozvěděl o tom zasnoubení. Vyjadřuje, jak to vnímá jako svou povinnost a pro svou zemi to udělá, ale zároveň v ní je položená otázka, jestli člověk může být doopravdy šťastný, nebo je život jen o povinnostech.*

*Umí francouzsky, takže písničce rozumí docela dobře a ví, o čem je. Přijde jí to hezké, že to napsal svému dvojčeti a zároveň skutečně smutné.*Jo, to chápu.*Přikývne. Ona se tak neučila, většinou prostě seděla u mámy, která hrála často a přitom jí říkala, která klávesa je která a ona si to prostě časem zapamatovala. Když si na to vzpomene, jak jako malá seděla mamce na klíně a mlátila pěstičkama do kláves klavíru, musí se usmát.*/o ještě nylo všechno docela v pohodě../*Sedne si znovu vedle něj a začne hrát další ze svých písniček, která není o moc veselejší, jak ta první, jenže veselou písničku nenapsala už dlouho. Když dohraje podívá se na Sebastiena a čeká, že teď spustí zase on. Potom, co písnička dohraje chvilku mlčí.*Myslím, že jo.. Ale záleží to na tom člověku, jak to všechno bere a tak. Vidím to aspoň na svých rodičích. Ti jsou šťastní a do sebe zamilovaní i po dvaceti jedna letech, co trvá jejich manželství. A mají dost povinností. /Aby ne, jako král a královna../*Pokrčí nad tím rameny.*

*Když mu zahraje ona svou písničku a on pak uvidí její obličej, ani nepotřebuje, ani promluvila a moc dobře ví, co chce. Proto začne hrát další svou písničku, kterou napsal, když se dozvěděl o jejich zasnoubení a ve které i uvažuje o smyslu pro povinnost a o opravdovém štěstí. Jestli je vůbec možné opravdu radost cítit. Neví, jestli Octavia rozumí francouzštině nějak hodně, proto ho překvapí její slova, když dohraje. Chvíli v tichosti sleduje klávesy, na které před malou chvílí hrál. Potom k ní zvedne pohled a mírně nadzvedne obočí.* A co my? Myslíš, že máme šanci, že budeme jako naši rodiče? *Zeptá se jí tišším hlasem a pak potřese rychle hlavou. Dojde mu, že mu na to odpověděla hned při jejich prvním setkání.* Nemusíš odpovídat, promiň. Už půjdu. *Zamumlá a vstane od klavíru.* Dobrou noc. *Popřeje jí ještě, když je na cestě ke dveřím z hudebního salonu.*

*Poslouchá i jeho druhou písničku, kterou hraje a dost dobře rozumí, o co tam jde. Myslí si, že někdo může být šťastný i takhle, ale záleží to na tom člověku, jak to bere. Vidí, že její rodiče to dokázali a šťastní jsou, bohužel, ona po nich není. Taky sleduje klávesy a nedívá se na něj až do doby, co se jí zeptá, jestli mají šanci i oni. Povzdechne si a už se nadechuje k odpovědi, kde mu chce zopakovat to, že ona už lásku ani nic podobnýho riskovat nechce, ale on ji zarazí a tak jen přikývne.*Jo v pohodě.. Dobrou noc.*Rozloučí se s ním když Sebastsien odejde, chvilku se ještě dívá na klavír, po jehož klávesách naposledy přejde prsty, jako by se rozhodovala, jestli tu ještě zůstat a nebo odejít. Nakonec se ale přece jen zvedne a vydá do své komnaty.*

*dnes má další schůzku, na kterou se ale docela přece jen těší. sice si nebyl jistý, jestli se vůbec na další rande těší, ale s touhle dívkou to nebude hrozné. Na sobě má černé rifle a bílou košili. Zase jde směrem ke komnatě dívky, se kterou má dnes schůzku a tou je Misty. Po chvíli dojde ke dveřím její komnaty, na které zaklepe a opře se o zeď, zatímco čeká, jestli mu dívka otevře. Mezitím nasadí na tváři úsměv, aby hned dívku neodradil a protože má docela dobrou náladu. Sice ne úplně nejlepší, ale taky ne nejhorší. Taková skoro rovnováha.*

*Na schůzku s princem se připravila předem Nechtěla, aby na ni ještě musel čekat. Na sobě má světle modré šaty, docela jednoduché, stejně jako jen líčení, které je jemné, prakticky skoro žádné nemá. Vlasy má jen tak volně splývající ve vlnách. Už dlouho je taky nemá nabarvené na růžovo, ale ve své normální přírodní barvě - blonďaté. Sedí na posteli, mezitím co čeká na prince. Nechce se pouštět do čtení, kdyby ji z toho pak vyrušilo klepání na dveře ani do žádných další činnosti, kdyby toho pak musela nechat. Jakmile uslyší zaklepání, zvedne se a přejde ke dveřím, které následně otevře. s úsměvem na rtech. Před princem udělá pukrle.*Dobrý večer, Vaše Výsosti.*Pozdraví ho.*

*Vydá se ke komnatě dívky, se kterou má dnešní schůzku a to tedy lady Misty, na kterou se docela těší. Když dojde k její komnatě, docela se bojí, že mu třeba neotevře, ale zas aspoň by měl více času třeba na procházku do baru. Ale tyhle myšlenky mu z hlavy vyžene otevírání dveří a dívka, která vyjde z komnaty. Usměje se na ni.* Dobrý Večer, lady. *Mrkne na ni a následně ji nabídne rámě.* Půjdeme? *Zeptá se jí s úsměvem a vydá se s ní k hudebnímu salonku. Během cesty na ni upře pohled, který se mísí se zvědavým.* Mám na vás otázku. *Zeptá se ji a stále si na tváři nechává menší úsměv.* Co říkáte na tykání? Mě samotného vykání dost rozčiluje. *Uchechtne se a čeká na její odpověď.*