Hudební salón

*Zasměje se.*Mně přijdete tvrdohlaví všichni stejně. *Zazubí se na ni jako neviňátko. Neřekla by, že Angel je právě ta nejméně tvrdohlavá. Zvlášť teď, kdy její myšlení ještě více ovládají hormony.* Tak to je více trpělivá žena, než jsem čekala. Ale asi jí být musí no. Když má za syny Jace s Justicem a vy taky zlatíčka nejste, co jsem slyšela. *Bavila se s Jacem o rodině i o tom, jaký byl jako malý. Co ví, dělal svým sestrám naschvály, ale ony si to nenechaly jen tak líbit. *Jo, tak hrozně na tom snad není.. Sice je občas natvrdlý, ale má i nějaký ten rozum. *Uchechtne se.*/Někde vzadu, hluboko v mysli./No, to je zase pravda. Nebo třeba tam za tři roky, kdy už to dítě bude umět mluvit a nazvalo by ho strejdou by mu to třeba docvaklo. *Uchechtne se.*/A to už by třeba Angel měla před druhým porodem dalšího dítěte./*Ujistí jí, že těhotná není, nebo o tom aspoň sama neví. I kdyby byla, už dávno by ležela na ošetřovně s infarktem. Sice má děti ráda, na to svoje by klidně ještě pár let počkala.* To ráda slyším. *Usměje se. Je ráda, že si s Angel rozumí a pokud s Jacem skutečně skončí, bude mít tak fajn švagrovou.*

Za chvíli začneš rozeznávat rozdíly, neboj. Doteď jsi totiž byla hlavně přítomnosti těch dvou paličáků, takže až budeš víc času trávit s náma všema, uvidíš, že jsou daleko tvrdohlavější, jak já. *Zasměje se.* My jsme andílci. *Usměje se a nevinně zamrká.* Co jsi vlastně slyšela? Zajímá mě, jestli si to nějak moc nepřibarvil, znám ho. *Začne hned vyzvídat, protože kdo ví, co všechno si Jace navymýšlel, aby vypadal jako nevinná oběť a ony jako vraždící bestie a přitom je to naopak.* Jo, někde možná špetku bude mít, jinak by se asi tak vysokýho věku nedožil. *Poznamená pobaveně, jako kdyby se bavili o sedmdesátiletém dědečkovi.* Zatím spíš začínám uvažovat o tom, že se žádnýma strejdama do styku nepřijde, aspoň z mojí strany rodiny. Kluci už teď vymýšlí, jak ho budou kazit, když to bude kluk a jak, když to bude holka. *Protočí nad nima očima. Opravdu už jí napadlo, že by Justice a Jace svému dítěti nikdy pro jistotu nepředstavila, ale oni by si nejspíše nějakou cestu stejně našli, takže by to nemělo moc cenu. A má je moc ráda na to, aby to vydržela bez jejich návštěv nebo bez ježdění sem.* Já zase ráda slyším, že ho máš taky ráda. Přeju vám to. Jenom s ním buď prosimtě trpělivá, bude to potřeba. On nemyslí zle, že ti zatím nic moc o svých citech neřekl. Ale záleží mu na tobě a nechce ranit ani sebe a hlavně tebe. *Pousměje se na ní.* Asi bych tě už měla nechat, ať ti nevykecam díru do hlavy a Jace mě neuškrtí. *Poznamená s pobaveným úsměvem a zvedne se ze židle.* Ráda jsem si s tebou popovídala. Dobrou noc, Misty. *Rozloučí se s ní a vydá se k sobě do komnaty. Už na ní docela padla únava, takže lov za nějakou zábavou odloží na zítřek.*

Když myslíš.. *Stejně si nejspíše bude stát na názorem, že jsou tvrdohlaví všichni úplně stejně. Občas je to i otravné, když se má s Jacem o něčem dohadovat.* Tak různě, on si stěžoval, jak jsi mu s Eadlyn dělala naschvály ale neboj, mě bylo hned jasný, že t nebylo jednostranný. *Uchechtne se. Všichni sourozenci spolu nejspíše nějak válčí.* Jo, malou špetku, schovanou úplně někde vzadu jeho mysli. *Souhlasí s ní pobaveně.* To bys jim přece neudělala. Co vím, Jace z toho byl dost v šoku, ale už se těší až bude strejda. A vždycky s nimi může někoho nechat, když by byli s tím dítětem. Aby je hlídali všechny a je nenapadla nějaká šílenost. *Dělá si jen legraci. Věří, že Jace by svému synovci nebo neteři neublížil a stejně tak i Justice. A že by to dítě zkazili? Bude to z části Schreave, to už bude rovnou od narození.* Já vím, že to zle nemyslí. /Jen je prostě natvrdlý a bojí se, stejně jako pořád z části já./ Vydržela jsem to do teď, myslím, že to zvládnu do doby, než bude připravený. /Snad za mnou ale přijde dříve, než za sedmdesát let, kdy budeme důchodci, on se mi vyzná z citů a o minutu později zapomene, kdo druhý je./V pohodě, čekala jsem horší výslech. Přivázání k židli a svícení baterkou do obličeje to nebylo. *Uchechtne se.*Já s tebou taky, dobrou noc. A snad bude s miminkem v pátek všechno v pořádku. *Rozloučí se s ní. Když odejde, rozhodne si zahrát aspoň ještě jednu písničku a až potom jít do komnaty.*

*Hudba byla jedna z věcí, které jí na ošetřovně chyběly nejvíc. Proto jakmile se odtamtud dostala, ani jeden den nevynechala návštěvu hudebního salonu. Dnešek není výjimkou. Díky práškům na spaní, které jí dal doktor, spí většinou dost dlouho a pak jí i nějakou dobu trvá, než se probere. Proto tam chodí spíš odpoledne. Ale je ráda za to, že nemusí mít žádné noční můry. Na sobě má obyčejnou černou mikinu, která je jí volnější a šedé džíny. Snaží se aspoň trochu oblečením maskovat vyhublou postavu. Vypadá ale daleko lépe než před tím útokem. Když dojde do salonku, chvíli uvažuje, na který hudební nástroj si zahraje jako první. Po chvilce se rozhodne pro flétnu. Jednoduše přejde ke stojanu s nimi, vezme svou oblíbenou a pak se posadí do jednoho křesílka před oknem. Začne hrát jednu ze svých oblíbených písniček a u toho kouká z okna na zahrady paláce. Noty nepotřebuje, spoustu písniček si pamatuje.*

*Konečně byl pryč z ošetřovny, už pár dnů. Měl dokonce i konečně vytažené stehy z levé ruky, čehož hned využil a často začal chodit do zdejší posilovny, kde šermoval klidně několik hodin. Byl levák a jeho pravá ruka nebyla tolik v šermu silná, proto si musel počkat, až nebude mít stehy, které mu překážely. Šerm mu skutečně chyběl, stejně i jako tanec, který měl také tolik rád. Po dnešních dvou hodinách šermu se šel převléknout a rozhodl se, že si ještě zajde do hudebního salónku zatančit, pokud tam nikdo nebude. V černých teplácích a v tmavě zeleném triku se rozešel do salónku, avšak uslyšel, že tam někdo již je. Nakoukl dovnitř a když uviděl Brikssi, která byla dost zabraná do hudby, rozběhl se do komnaty, jelikož si uvědomil, že na něco zapomněl. Jakmile se konečně vrátil, vešel do salónku úplně a s úsměvem pozoroval Brikssi, přičemž si tiše začal brouka písničku, kterou hrála na flétnu. Teď, když ji viděl si uvědomil, jak moc mu chyběla.* Tu mám rád. *Zazubí se na ní a přejde k ní, aby si ho všimla, kdyby ho přeslechla.*

*Dojde do hudebního salonu, kde teď tráví nějaký ten čas každý den a nakonec si jako první hudební nástroj vybere flétnu. Flétna byl vlastně první nástroj, na který v životě sáhla a na který se naučila. Díky němu si zamilovala hudbu a chtěla se naučit i na další. Začne hrát jednu ze svých oblíbených písní a u toho sleduje palácové zahrady. Soustředí se pouze na tu píseň a nevnímá nic jiného, takže to, že někdo do místnosti strčil hlavu a pak zase odběhl, vůbec nevnímá. Až když se najednou objeví celá lidská postava v jejím periferním vidění, tak otočí hlavu a všimne si Doriana. Prsty jí zdřevění na flétně, takže najednou píseň utne dost divným a protaženým tónem, který vlastně prozradil, jak se jí tají dech, kdykoliv ho uvidí. Trochu si přijde jako bláznivá puberťačka se kterou mlátí hormony. Nakonec si rychle odkašle, aby to nějak zamaskovala a flétnu si položí do klína.* Jo, je krásná. *Pokýve hlavou nad jeho slovy.* Co ruka? Bolí ještě? Jak ti je? *Stáhne starostlivě obočí a zahrne ho záplavou otázek.*

*Hned když spatřil Brikssi, musel se ještě vrátit pro něco, na co zapomněl v komnatě. Avšak poté konečně mohl vejít dovnitř salónku a pořádně si ji prohlédnout. Pohled na ní ho snad nikdy neomrzí. Usmál se, když si ho také všimla aji se usmál díky tomu, jakým způsobem píseň ukončila.* Nebolí, je naprosto v pořádku. Jen jizvy zbydou. *Pousměje se, přejde blíže k ní a políbí ji do vlasů.* Spíše co tvá noha? A jak je tobě? *Optá se rychle a posadí se do křesílka před ní, přičemž ji s upřeným pohledem pozoruje.* Chyběla jsi mi. *Vydechne tiše.*

*Když si všimne Doriana, dost nezvykle ukončí písničku a pak se to snaží zamaskovat proudem otázek zjišťujících jeho stav.* Jo, jizev budu mít taky dost. *Vlastně už jich dost má z doby, kdy byla u rebelů, ale to teď nechce zmiňovat. Zkazila by atmosféru ještě víc, než je teď při vzpomínkách na ten útok a následné probuzení se na ošetřovně.* Je mi docela dobře. Díky práškům spim denně prakticky až dvanáct hodin a bolest taky moc nevnímám. *Odpoví mu a trochu se zašklebí na horu sádry, která jí okupuje nohu. Od doktorů si aspoň vynutila našlapovací, protože berle nechce ani náhodou. Taky se tím úšklebkem snaží zakrýt fakt, že žádné prášky proti bolesti nebere a stále jí v komnatě kempí plná krabička, kterou dostala od doktora. Jednoduše je nechce a radši cítí všechnu tu bolest.* Jak ses jinak měl? Máš hodně práce? Klidně ti s ní pomůžu. *Nabídne se rovnou, aniž by čekala na jeho odpověď.*

*Když se Brikssi začala ujišťovat o tom, zdali je v pořádku, ujistil ji o tom, že opravdu je a sám se začal vyptávat na ní. Po její poznámce se křivě usměje. Zná ji krátkou dobu a přesto, jak krátce se znali, si toho už tolik prožila. Ani v nejmenším si to nezasloužila.* Alespoň, že si odpočineš. Kdyby tě něco moc bolelo, řekni mi, prosím. Můžu s tebou zajít klidně na ošetřovnu, kdyby něco. Nechci, aby ses trápila kvůli bolesti. Ano? *Usměje se na ní a nakonec vstane a své křesílko si dá vedle ní, jelikož k ní chce být blíže. Jako kdyby to, že seděl před ní, bylo daleko.* Docela dobře, akorát jsem teď dodělával všechnu práci, která se mi přes pobyt na ošetřovně nashromáždila. Ale děkuji, zvládám to. Nebudu tě přeci zatěžovat ještě s mými věcmi. *Odhrne ji pramínek vlasů za ucho.* Jak dlouho máš ještě mit tu sádru? *Optá se tiše, mezitím co si prohlíží její obličej. Čím častěji se na ní dívá, tím více mu přijde nádherná.*

*Radši sklopí pohled k sádře, na kterou se ušklíbne, aby zakryla fakt, že vlastně lhala. Lhát někomu přímo do očí umí perfektně, pokud nešlo zrovna o Keenana. Teď se tahle výjimka rozšířila i na Doriana, na kterém jí začalo neuvěřitelně záležet.* Neboj, kdyby něco, řeknu ti. Ale to stejný platí pro tebe, jasný? *Koukne na něj neústupně i přesto, že ona ho neplánuje nijak svými bolestmi zatěžovat. Tak nějak vevnitř cítí, že si tu všechnu bolest zaslouží za to, kolik starostí jemu a Keenanovi způsobila. I proto ty prášky nebere a schovává si je. Je to něco jako pojistka, kdyby už jim dál ty starosti způsobovat nechtěla. Místo podobných myšlenek se ho radši zeptá na práci, aby na ní něco nepoznal. Už si zapamatovala, že je dost všímavý.* Ale to klidně můžeš. Máme spolu stejně vládnout, tak se s tím aspoň trochu seznámím. *Pokrčí rameny a pousměje se, když jí odhrne pramínek vlasů za ucho. Zároveň lehce nakloní hlavu na stranu, aby se o jeho ruku letmo obličejem opřela.* Asi tak měsíc, když všechno půjde dobře. *Odpoví mu a zamračí se na tu bílou stvůru, co má na noze.*

*Jemu divné, že se mu dnes Brikssi dívá minimálně do očí. Možná by tomu neměl věnovat takovou pozornost, ale neměl z toho dobrý pocit. Každopádně doufá, že kdyby se něco dělo, že mu to řekne.. On tu vždycky pro ni bude, ať se stane cokoliv.* Dobře, kdyby mě něco bolelo, řeknu ti. *Nerad by ji s něčím takovým obtěžoval, avšak pokud to znamenalo, že by se sama ozvala, kdyby se něco dělo, vlastně byl pro. Hlavně aby věděl, jak jí je. Poté se ho zeptá na práci a tak ji odpoví. Avšak její nabídku slušně odmítne, protože sama toho nemusela mít málo.* Zatím si užívej, že jsi pouze princezna. *Pousměje a zastrčí ji ten pramínek vlasů za ucho, načež se jí zeptá, kdy jí sundají tu sádru.* To uteče. *Podívá se na ní, načež ji prstem jemně vyhladí malou vrásku, která se jí vytvořila díky zamračení.* Nemrač se tolik. *Šeptne, načež ji láskyplně políbí.*

Dobře. *Pousměje se na něj a je ráda, že může být aspoň částečně v klidu. Opravdu doufá, že kdyby ho to nějak bolelo, řekne jí. Moc se jí nelíbí, když její nabídku pomoci odmítne, protože tuší, že toho musí mít hrozně moc a s tím, jaký je workoholik je klidně možný, že nad tím seděl třeba poslední dva dny v kuse a ani se nenajedl nebo nevyspal, s čímž samozřejmě nesouhlasí. A aby měla podporu i logiky, využije argumentu, že spolu přeci jen budou za nějakou dobu vládnout a ona o Dánsku neví prakticky nic, takže by ho mohla poznat aspoň přes tuhle stránku, než se tam vydá doopravdy.* Toho jsem si už užila dost, Dory. Navíc víš, jak je naše rodina velká. Jsem tak mimo hlavní dění, že tu spíš jenom bydlim, než abych byla fakt nějaká princezna, takže žádný povinnosti nemám. Navíc Dánsko skoro neznam a takhle bych ho mohla poznat aspoň z týhle strany, udělat si trochu obrázek, naučit se třeba aspoň nějaký slovíčka a být s tebou. *Snaží se své námitky o něco víc rozvinout. Hlavním důvodem, proč mu chce pomoct ale stále zůstává jednoduše on sám, protože ví, jak se dokáže do práce zažrat a nepotřebuje se pak znovu doslechnout, že to přehnal a ocitl se na ošetřovně. Pak mu řekne, jak dlouho bude muset mít sádru a u toho se na ní zamračí.* Jo, snad. *Díky té bílé hrůznosti se jí i hraje hůř na piano, protože přeci jen tam není hra pouze o rukou, ale musí se ovládat i pedál nohou. A o jejím milovaném tanci a cvičení se ani nedá mluvit, protože to je prakticky nemožné, jak zjistila, když to párkrát zkusila. Tyhle myšlenky se ale pokusí vyhnat z hlavy, když jí Dorian vyhladí vrásku na čele a políbí jí.* Promiň. *Špitne a ani neví proč se za to mračení omlouvá a opětuje mu polibek.* /Akorát mu určitě ničim náladu./ *Proběhne jí hlavou s klasickým kopancem od jejího svědomí.*

*Slíbí, že kdyby ho něco bolelo, řekne ji a vlastně to i hodlal splnit, přestože se mu nikdy nelíbilo přiznat, že ho něco bolí. Nikdy na sebe neupozorňoval, vždycky když mu bylo nějak zle či ho něco bolelo, spíše sám tiše trpěl, dokud to nezašlo do extrému. Například, když se nedávno opět ponořil do práce natolik, že spánek odsunul stranou a motání se hlavy z nedostatku spánku ignoroval do té doby, dokud sebou neseknul, což poté skončil samozřejmě na ošetřovně. Nechtěl však, aby se něco takového stalo jí, protože ona si toho už za tak krátkou dobu vytrpěla až až. Doufal, že už se vše zlepší a bude se mít dobře, hlavně až odjedou do Dánska.* Dobře, mohli bychom to tedy shrnout s tím, že bych tě pomalu začal učit dánsky, alespoň základy. Co ty na to? *Nabídl ji s úsměvem, chtěl ji tím, že to tedy dovolí, trochu zlepšit náladu. Navíc to znamenalo, že spolu budou trávit další čas navíc, což se mu dost zamlouvalo. Chtěl s Brikssi trávit co nejvíce času. Zkrátka jak jen to bylo možné. Následně se Brikssi zeptá na tu sádru.* Určitě, to se zvládne. Budu tu pro tebe. *Nedokáže si představit, jaká to pro Brikssi musí být otrava. To potvrdí i její zamračení, kvůli kterému ji palcem lehce vyhladí malou vrásku a políbí.* Neomlouvej se, není důvod se omlouvat. *Usměje se, když se odtáhne od Brikssi.* Poslyš, víš, že mi můžeš říct všechno, že ano? Jen já.. Mám pocit, že tě něco trápí a nelíbí se mi to, Lio. Jsem tu pro tebe kdykoliv, za každé okolnosti, víš? Nechci, aby ses trápila. *Chytí ji jemně za ruku.*

*Když odmítne její nabídku pomoci, vůbec se jí to nelíbí a zahrne ho dalšími, daleko rozvinutějšími argumenty, kterými se mu snaží dokázat, že pro oba dva bude jedině dobré, když jí nechá pomoct.* Ty jsi takovej paličák a tupec občas. *Postěžuje si se zaúpěním a u toho si vjede prsty do vlasů.* Já ti chci od práce pomoct a ne ti přidělávat další, aby sis musel hrát na učitele ještě k tomu všemu. *Vysvětlí mu se zamračením, protože se zdá, že její snahu absolutně nepochopil a spíš jí naprosto přetransformoval přesně na naprostý opak.* Děkuju. *Nadzvedne trochu koutky rtů, když jí ujistí, že tu pro ní bude, i když ví, že cvičení, tancování a hraní na klavír jednoduše zařídit nedovede. Sice ho miluje a ráda s ním tráví čas, ale přeci jen tyhle její koníčky jí dost chybí. Pak mu oplatí polibek a po jeho dalších slovech se na něj krátce překvapeně podívá a pak rychle sklopí pohled k jejich rukám, přičemž tu jeho jemně stiskne.* Jsem v pořádku, nic se neděje. *Snaží se ho ujistit a znovu k němu opatrně vzhlédne, aby mu věnovala co nejupřímnější úsměv.* Nedělej si starosti. *Dodá ještě, protože o to jí hlavně jde. Aby mu nepřidělávala žádné starosti.*

*Nakonec její pomoc přijme, ale s tím, že by on mohl pomoct jí tak, že ji naučí alespoň dánské základy. Přeci jen to bude za nedlouho potřebovat, ale nejspíše se to Brikssi nelíbí.* Jo, to jsem já. *Lehce se zasmál, když Brikssi řekla, jakým tupcem je. Už si od ní pamatoval, že dokáže být vážně natvrdlý.* Mně tím přidávat práci nebudeš, naopak mi bude ctí tě učit můj rodný jazyk. *Zazubí se a pokrčí rameny.* Ale pokud nechceš, nemusíme. Můžu ti až v Dánsku najmout nějakého soukromého učitele, ale spíše stejně budeš mít nějakého tlumočníka, kdybys náhodou někam šla sama a musela s někým mluvit. *Vysvětlí ji s menším úsměvem a dál tedy o tom nemluví, jelikož viděl, jak se mračí, což samozřejmě přehlédnout nešlo.* Není za co. *Odvětí, když mu poděkuje za to, jak jí řekl, že tu zde pro ni vždy byl a vždy bude. Byla to ta nejmenší maličkost, kterou pro ni mohl udělat. A on ti navíc pro ni chtěl být, nebral to jako povinnost. Nic okolo ní by nebrala jako povinnost. Poté se jí zeptá, zdali je v pořádku a když mu odpoví na jeho otázku, že je v pořádku, stejně se mu to nezdá. Vlastně se mu to nezdá ani trošku.* Lio.. *Šeptne a opatrně si vezme její obličej do dlani.* Vždy, když se chystáš říct lež, ještě před tím sklopíš pohled, jako kdyby ses styděla,nebo si promýšlela, co řekneš.. *Upřeně se jí dívá do očí, přičemž ji hodí palcem něžně po tváři.* Pokud se něco děje, prosím. Mluv se mnou. *Řekne téměř naléhavě.*

*Prohrábne si vlasy a zaúpí, když absolutně zazdí její snahu o to, aby mu pomohla od práce. Když se tomu zasměje, jenom ho lehce probodne pohledem a protočí očima a něco neurčitý zabručí v reakci.* Snažila jsem se pár slovíček naučit. A ráda bych se od tebe učila, ale nechci, abys většinu dne trávil nad prací a pak měl ještě povinnost učit mě. *Řekne mu a upře na něj vážný pohled. Pak na chvíli našpulí pusu, když přemýšlí nad tím, jak dosáhnout svého, aniž by ho musela svázat a proplesknout a nakonec si povzdychne.* Co to udělat takhle? Dovolíš mi pomoct ti s prací. A čas, který tím ušetříš můžeš věnovat tomu, že mě bude učit. *Navrhne nakonec menší kompromis. Představa nějakého plesnivého dědka, který se jí bude snažit naučit dánštinu se jí totiž nijak moc nezamlouvá. Aspoň takhle si to představuje. Pak už se jí ale Dorian zeptá, co se děje a ona sklopí pohled přičemž mu zalže. Docela dost jí štve, že se Dorian zařadil do té malé skupiny lidí, kterým nedokáže uvěřitelně zalhat a nejspíš se jí to odráží i v očích. Nechá ho, aby jí vzal obličej do dlaní, ale i tak se vyhýbá pohledem jeho očím.* Jo, já vím. *Hlesne, protože si to sama moc dobře uvědomuje. Nakonec na pár vteřin zavře oči a vydechne, než je otevře a konečně se mu opravdu podívá do jeho očí.* Kdyby nebylo mě, nebyl bys zraněný. Keenan by si nemusel dělat starosti. Ty taky ne. Všem akorát přidělávam starosti a problémy. A já nechci, abyste se kvůli mě dál trápili. Na to mi na vás obou až moc záleží. *Přizná nakonec potichu a i když se to snaží ovládnout, do očí se jí vženou slzy.*

*Věděl, že se jí jeho menší odpor líbit nebude, ale on byl docela dost tvrdohlavý na to, aby úplně odstoupil. Nechtěl si nechat úplně pomoci, protože byl zvyklý na to být sám a proto, když to tedy Brikssi povolil, řekl, že by ji doučoval dánštinu, čímž by si přidal práci, což by mu právě nevadilo.* Učit tě není má povinnost a já to tak ani neberu, chci tě učit dánsky z mé vlastní vůle. Nic okolo tebe neberu jako mou povinnost a do ničeho se ani nenutím. *Usměje se a zavrtí hlavou, potřebuje, aby si to uvědomila. Znovu ji lehce políbí, když vyšpulí rty, musel toho využít, ale poté se opět odtáhne, když Brikssi něco řekne.* Dobře. *Přikývne na její kompromis. Vlastně může půlku věci třeba schovat a udělat s ní tu druhou půlku a poté to sám dodělat. Nechce ji zase trápit tolika věcmi. Poté ji tak trošku prokoukne, vezme si její obličej lehce do dlaní a zeptá se jí, co se děje.* Nebyl jsem zraněný kvůli tobě, Lio. To si nesmíš myslet. Stáli jsme spolu u sloupu který se celý rozbil, všude padaly trosky, nešlo tomu zabránit. Nemůžeš to shazovat na sebe, myslím, že nikdo sál neopustil bez zranění. Bylo to drsný, ale rozhodně za to nemůžeš ty. Kdyby nebylo tebe, bylo by doslova po mně, protože by mě celého ten sloup zasypal, však jsi mě zachránila a odnesla jsi to z největší části přesto ty, chápeš? *Dívá se jí naléhavě a vážně do očí, nechce, aby si myslela, že ji to vyčítá a chce, aby si to nevyčítala vůbec.* Keenan má starosti, protože tě miluje a je to tvé dvojče, někdo, kdo při tobě stál a stojí celý život. Nejspíše sám poznal, že se něco děje, ale tohle si přeci nemusíš vyčítat. Jen má starost, protože nechce, aby ses trápila, to je všechno. *Hladí ji něžně po tváři a dívá se jí do očí.*

*Kdyby momentálně nebyl zraněný a neměl za sebou kóma, asi by zvažovala, že mu za tu jeho tvrdohlavost vrazí. Možná by to zvažovala i tak, kdyby se vrátili pár měsíců zpátky, kdy jí na něm ještě nezáleželo. Jenže tak to teď bohužel není, takže se musí spokojit se slovními argumenty, které jsou daleko méně důrazné, jak ty pěstní.* Ale ztratil bys nad tím hromadu času, kterej bys mohl věnovat svým koníčkům a tak. *Namítne stále nespokojená s tím, že se s ní furt dohaduje. Pak našpulí rty, když přemýšlí o tom, jak se s ním domluvit na kompromisu. Překvapí jí, když toho využije k polibku, ale mírně se pousměje. Málem jí to obměkčí a ona to dál neřeší. Málem.* Slib mi to. Že mě opravdu necháš udělat půlku. *Koukne na něj nekompromisně, protože s tím, jaký je tvrdohlavý zabedněnec jeden nikdy neví. Když jí pak vezme obličej do dlaní, trvá jí, než se mu dokáže podívat do očí, ale nakonec to zvládne.* Ale kdybych tam nebyla, stál bys někde jinde a třeba by se ti nemuselo stát nic. Nebo ne nic tak vážnýho. *Oponuje mu dál, protože takhle to ona vidí a on jí to nejspíše vymluvit nikdy nedokáže.* A já zase nechci, aby se trápil on. A z největší části se trápí právě kvůli mě. Ještě pořád si vyčítá to s tím bojovým klubem. Chápeš to? Kdybych tu nebyla vůbec, tak by se nic z toho nestalo a vy jste oba mohli být šťastný. *Namítá dál, ale zároveň má pocit, že tohle stejně nikam nepovede a oba dva si budou dál myslet svoje, takže bylo zbytečný mu to říkat.* /Měla jsem držet hubu./

Pokud volný svůj čas obětuji v souvislosti s tebou, nebude mi to ani trošku vadit, Lio. *Zavrtí hlavou a jakmile našpulí rty, lehce ji políbí, než se odtáhne, jakmile něco Brikssi řekne. To ho ale krátce zarazí, když jej poprosí, aby ji něco slíbil. Nechce ji to slibovat, když neví, zdali to splní.* Nemůžu ti to slíbit, jelikož se může stát, že si k práci o volný čas sednu a udělám velkou část na jeden zátah. Nechci ti lhát a slibovat něco, co možná nebudu moct splnit. *Vydechne, je pěkný workoholik, tudíž tohle k němu bohužel patří a asi to jen tak nezmění. Když má její obličej ve svých dlaní a dívá se na ní, je rád, když se mu konečně podívá do očí a on ji tak hned začne vyvracet její teorii o tom, jak může za jeho zranění.* Nemohla jsi vědět, co se stane. Nikdo to nevěděl, nesmíš si to vyčítat. Nemůžeš za mé zranění, za to můžou jen a pouze rebelové, dobře? *Doufá, že to pochopí.* Já jsem kvůli tobě ten nejšťastnější člověk, Lio. A Keenan je také vděčný za to, že tě má. Vyčítá si to, protože je to zkrátka tvůj bratr, ale přejde ho to přejde, až si spolu zase promluvíte. *Pousměje se.*

*Nespokojeně se na něj zamračí, když furt něco namítá.* Ale já tě nechci taky furt otravovat. Měl bys mít čas i sám pro sebe. *Opáčí a mírně se pousměje, když jí políbí. V dohadování se ale pokračuje a chce, aby jí slíbil, že se bude řídit podle toho kompromisu, na kterém se dohodli.* Tak budeš práci dělat jenom když budeme spolu a já dohlídnu na to, abys udělal vždycky jen půlku. Každej den si na to prostě vyhradíme určitej čas a mimo ten na práci ani nesáhneš. Aspoň budeš mít víc volna a vyspíš se. *Pokrčí rameny. Ona by byla i schopná mu ty papíry ukrást a zamknout do trezoru, aby se k nim nedostal, ale chce to zkusit nejprve po dobrém.* Zapomeň na to, Dori. Netrap se tim, budu v pohodě. *Potřese nakonec hlavu a opět sklopí pohled, přičemž se od něj trochu odtáhne a schoulí se v křesle, kde sedí.* /Neměla jsem mu to říkat. Proč jsem nedržela hubu, do háje?/

*Lehce mu zacuká koutek nad tím, jak je tvrdohlavá.* /Nemohla by zkrátka někdy na chvíli povolit?/ ty mě nikdy neotravuješ, Lio. A čas na sebe mám, než jsem šel sem, tři hodiny jsem šermoval, zvládnu si najít chvilku na sebe, i kdybych tě doučoval každý den. *Vysvětlí ji svou pravdu, není den, kdyby si nenašel čs na všechno. Na práci, na Brikssi, na své koníčky. Sice poté spal minimálně, ale pro něj to takhle bylo mnohem výhodnější.* No, dobře.. Pokusím se, ano? Kvůli tobě. *Slíbí ji tak napůl a také ji věnuje jeden ze svých úsměvů. Následně však mají ale celkem vážnou debatu, přičemž se jí snaží vymluvit, že za ty špatné věci může ona.* Trápím se, když tě vidím takhle smutnou. Chci tu pro tebe být, Lio. Neodháněj mě prosím od sebe. *Šeptne, ale poté si vzpomene na věc, pro kterou se vrátil do komnaty, jakmile zde spatřil Brikssi.* /Musíš ji teď vyjádřit, jakým způsobem ji miluješ. Musíš./ Lio, já vím, že se neznáme až tak dlouho a ten vztah mezi námi se semlel opravdu rychle. *Podívá se jí do očí a lehce se usměje.* I přesto, jaký vztah jsme spolu ze začátku měli, jsme si k sobě našli cestu, což odmítám brát jako náhodu. Zamiloval jsem se do toho, jak jsi mi odporovala a poté i do tvé starostlivosti, do tvých maličkostí, do toho jakým způsobem jsi mi začala vyznávat lásku. Zamiloval jsem se do tebe celé a jsem v tom až po uši, přestože jsem si nemyslel, že by se mi tohle někdy mohlo stát. Není den, není hodina ani minuta, kdy bych na tebe nemyslel. Každý den myslím na to, jak spolu odjedeme do Dánska a budeš skutečně má. *Pohladí ji po ruce, s trošku lesklýma očima.* Jediné, co chci je být s tebou a dělat tě šťastnou.. *Zamilovaně se na ní podívá.* Naše zasnoubení jsme brali jako povinnost, která se nám příliš nelíbila, ale.. *Odmlčí se, s pohledem upřeným do jejích očí a klekne si na jedno koleno před ní.* Já chci, aby v našem vztahu bylo vše dokonalé, protože ty si to zasloužíš. Zasloužíš si na světě jen to nejlepší a miluji tě natolik, že bych se pro tebe s klidem obětoval. Zabíjel bych pro tebe a nedokážu si představit, že bych měl bez tebe vydržet jediný den. *Možná teď mluvil jako pomatený zamilovaný blázen, kterým vlastně byl. Nedokáže ani vysvětlit způsob, jakým Brikssi miluje, protože to zkrátka nejde říci.* Nedokážu slovy popsat, co všechno k tobě cítím, jak se s tebou cítím a jak moc mi na tobě záleží. Miluji tě, Lio. Chci tu být pro tebe budu tu pro tebe, vždycky. V dobrém i ve zlém a tyto špatné období, tyto muka spolu vždycky zvládneme. Vždycky, slibuji. Takhle moc tě miluji. A proto se tě musím na něco zeptat.. *Z kapsy u tepláků vyndá krabičku, tu věc, pro kterou se vrátil, když Brikssi zde uviděl. Chtěl ji požádat o ruku na nějakém místě, které jí je milé a cítil, že je ten správný čas na to, to udělat. Otevřel krabičku, v které se ukrýval zásnubní prstýnek.* Uděláš mě tím nejšťastnějším mužem a vezmeš si mě? *Zeptal se na tu důležitou otázku, která jim změní život. Dívá se na ní s velikou něhou, láskou, přestože se v jeho očích skrývala i malá nervozita. Z toho, že odmítne, nebo z toho, že se jí třeba nebude líbit ten hloupý prstýnek, který vybíral strašně dlouho. I kdyby ho odmítla, tak doufá, že alespoň pochopí, jak moc jí miluje.*

*Když slyší jeho slova, na chvíli jí to uklidní, než jí dojde, že ještě před chvílí byl na ošetřovně a probodne ho nevěřicným a vraždícím pohledem.* To mi chceš říct, že jsi s tou rukou a všema ostatníma zraněníma tři hodiny šermoval? Jsi normální?? Přísaham, že kdybys nebyl zraněnej, tak tě něčim přetáhnu přes hlavu, Doriane. Ty se máš hlavně teď šetřit a ne být v posilovně. Tam bys neměl ani chodit. Uvažuješ ty vůbec trochu? *Zvedne trochu hlas a u toho má starostlivě stažené obočí. Už jenom to, že použila celé jeho křestní jméno značí, že touhle odpovědí jí rozhodně neuklidnil. Spíše naopak.* Dobře. *Přikývne nakonec, protože to, že se pokusí je asi to nejlepší čeho dosáhne. Možnost trezoru si zatím pořád nechává v záloze.* Jenže to, že tu pro mě jsi tě akorát ničí, Dori. A to já nechci. *Namítne potichu, když se od něj odtáhne a schoulí se v křesle. To jde sice se sádrou na noze hůř, ale přeci jen to dovede. Už se připravuje na dohady, které budou následovat, ale on nakonec začne mluvit skoro bez zastavení. Přesune k němu pohled a pozorně ho poslouchá. Zároveň se snaží přijít na to, kam tím míří, takže má mírně zmateně nakrčené obočí. Všechno tohle jsou věci, o kterých ani nikdy nedoufala, že je uslyší. Najednou se jí v břiše rozletí miliony motýlků, u srdce jí zahřeje a po celém těle cítí příjemné mravenčení. Překvapeně vykulí oči, když si před ní klekne na jedno koleno, ale není to nic v porovnání s tím, když uvidí ten prstýnek, protože to má pocit, že jí oči za chvíli vypadnou z důlků a ona naprázdno otevře pusu.* Dori. *Hlesne potichu a sveze se z křesla na zem, aby měla obličej ve stejné výšce, jako on. Chytí ho za tvář, aby si ho k sobě mohla přitáhnout a políbit. U toho se jí oči naplní slzami štěstí.* To víš, že jo. Jasně, že si tě vezmu. Ráda. *Odpoví mu, když se od něj po chvilce odtáhne a na rtech jí hraje šťastný úsměv.*

*Myslel si, že ji svými slovy pouze uklidní, nikoliv obráceně. Ovšem i to byla možnost, když uviděl Brikssi reakci a vlastně chvíli čekal, že po něm skočí. Dobře, možná si to zasloužil, jelikož myslel možná trochu lehkomyslně.. Krátce se podíval na svou ruku, kterou měl od držení kordu na některých místech lehce spálenou a šrámy, které na ruce má jsou možná trochu zarudlejší, ovšem vypadá to stále lépe, než kdy předtím.* Všechnu práci jsem měl hotovou a nemohl jsem tě najít, tak jsem zašel do posilovny. *Vysvětlil, opravdu nevěděl, co jiného dělat. Tohle mu přišlo zkrátka jako nelepší varianta. Poté se lehce zamračí, když mu řekne, jak ho ničí tím, že tu pro ní je. Však je to nesmysl.* To je nesmysl, já tu jsem pro tebe rád. *Zavrtí hlavou, avšak poté udělá to velké rozhodnutí. Mluví, skoro se nezastaví a v půlce proslovu si klekne před ní na koleno, očima sleduje její reakci, které se tolik bojí. Poté se zeptá na tu osudnou otázku, přičemž se na ní jemně usměje, když se sveze k němu na zem. Dál se dívala do očí, načež ji začne láskyplně oplácet polibek, než se oba odtáhnou. Když mu konečně odpoví, šťastně se zaculí a lehce vezme její ruku do te své, aby ji mohl nasadit ten prstýnek. Hned, jak jí ho nasadí, si ji k sobě přivine a pevně ji obejme, s polibkem do vlasů. Celou dobu se šťastně usmívá.* Budeš se chtít vzít ještě tady v Illey, nebo až v Dánsku? Nechám to na tobě. *Tiskne ji opatrně k sobě a zároveň si hraje s jejímu vlasy.*

*Když slyší o jeho šermování, akorát se vytočí, protože nemůže uvěřit tomu, že v posilovně šaškoval tak dlouho. Na čelo se jí opět vrátí vráska ze zamračení a ona ho probodává starostlivým a naštvaným pohledem. Podívá se i na jeho ruku a krátce se plácne do čela, protože fakt nemůže uvěřit tomu, že se jí tímhle snažil uklidnit a doopravdy to udělal. Potlačí chuť jít si kvůli němu omlátit hlavu o zeď a jenom doufá, že si tím tu ránu nijak nezhoršil a nebude s tím mít větší problémy.* A nenapadlo tě třeba použít mobil a napsat mi? Zavolat? Něco si v klidu přečíst a ne šaškovat v posilovně? *Nadzvedne nechápavě obočí, protože ona sama u sebe má mobil skoro pořád, takže by mu určitě odpověděla.* Ale to nic nemění na tom, že tě to zničí. *Opáčí šeptem a u toho má opět sklopený pohled. V tomhle si prostě bude stát na svém a přesně to je důvod, proč má v komnatě schované všechny ty prášky. Pak už ale poslouchá jeho prakticky nekonečný proslov, který ze začátku vůbec nechápe. Až když uvidí ten prstýnek a uslyší tu otázku, pochopí, o co ve skutečnosti jde. Sveze se k němu na zem a s láskou ho políbí. Když mu pak kladně odpoví a vidí, jak jí navléká prstýnek na prst, stále udiveným pohledem ho sleduje.* Tohle jsi vůbec nemusel. *Hlesne nakonec a s úsměvem k němu vzhlédne. Ať už by mu odpověděla jakkoliv, na tom, že jsou už zasnoubení, by to nic neměnilo. Objetí mu oplatí a opře si čelo o jeho hruď. Na rtech jí pořád hraje úsměv a ona se cítí po delší době zase spokojená, když může prostě jenom vdechovat jeho vůni.* Mně je to jedno. Není hlavní kde. Ale zase kdybysme se braly tady, tak by se sem mohli podívat i tvoji rodiče. Vzhledem k tomu, že tvoje máma je odsud a nepamatuju si, kdy se sem dostala naposledy, tak by se jí to mohlo líbit. *Pokrčí letmo rameny. Uvědomuje si, že jeho máma je sestrou Jaspera, kterého dlouho měla za svého otce. Tím pádem pro ní Edelynn byla prakticky celý život tetou, kterou ale nikdy neviděla, nebo si to aspoň nepamatuje.*

Nevěděl jsem, co děláš, proto jsem ti ani nechtěl volat, kdybys dělala něco důležitého, abych tě nevyrušil. A nic se mi nestalo, takže to můžeme zase hodit za hlavu, jo? Jsem v pohodě. *Pousměje se a pokrčí rameny, vážně se cítil dobře, ruka ho bolela minimálně. Nebyla to bolest, z které by omdléval, spíše to jen trošku štípalo.* Neničí mě to, Lio, přísahám. *Řekne smrtelně vážným hlasem a ještě se jí podívá do očí, aby věděla, že to myslí vážně. Nedokáže nikomu blízkému lhát do očí. Po krátkém zaváhání se přesune k velkému kroku a to k tomu, že ji požádá o ruku. Nemusel by to dělat, jelikož byli už i tak zasnoubení. Jenže jak řekl, chtěl, aby měla Brikssi vše dokonalé, se vším všudy a aby se cítila pokud možno výjimečně, protože pro něho byla opravdu výjimečná. Jakmile se k němu svezla, políbila ho a poté řekla ano, nemohl být šťastnější. Právě se mu dělo něco, o čem nidky nesnil. I když na to nevypadal, nerad se vázal. Sice dívkám nelámal srdce, ale neměl rád vztahy, nedokázal se zamilovat. Poprvé se zkrátka zamiloval do Brikssi a neoc mu říkalo, že tohle zamilovaní bylo první a poslední. Nedokázal si představit, že by byl s někým jiným. A ani si to představit nechtěl. Když se odtáhli z polibku, přivinul si ji k sobě a optal se jí, kde by chtěla svatbu.* V tom případě zítra napíšu jak sestře, tak rodičům a budeme se brát tady. Tudíž už do Dánska přijedeš jako má manželka.. *Nad tím slovem se jemně rozzářil, znělo mu to úplně neuvěřitelně.*