Střecha paláce s výhledem na město

*Omluví se za svého psa, který byl až moc nadšený z představy toho, že ho podrbe někdo nový a jen krátce kývne hlavou. Pak se ho zeptá na to, jestli má hodně práce, když je teď jeho táta na ošetřovně.* /Díky mě../ *To jeho nápad byl celý ten útok a únos krále a královny. Možná sám nebyl ten, kdo vypálil kulku, která ho zasáhla, ani na něj nesáhl, aby mu ublížil, ale stejně se z toho všeho viní.* Nabídl bych ti pomoc, ale pochybuju, že ode mě bys jí přijal. Navíc tomu nijak moc nerozumim. *Zkonstatuje při pohledu na tu hromadu papírů. Překvapí ho, když odvolá strážce, protože mu to přijde jako dosti velké vyjádření důvěry.* /A nebo možná nechce mít svědky, až po mě něco hodí../ *Proběhne mu hlavou. Sám ale ví, že kdyby už přeci jen došlo na nějaký pěstní souboj, nejspíše by vyhrál. Má celoživotní trénink. Jenže by pak musel žít s další vinou, že ublížil dalšímu členovi své rodiny.* Když už tak jenom trochu. Nejsem zvyklej pít. *Odpoví upřímně, protože on v alkoholu nikdy žádnou zálibu neměl. Vlastně mu to ani tolik nechutná, ale nechce, aby se Xavier urazil nebo si myslel, že jim nevěří ani trochu.* Ne, to nevěřim. *Uzná. Pravdou ale je, že on nemá co ztratit kromě svého života. Oni mají i své blízké a tak. Takže důvěra z jeho strany bude nejspíše větší, než z té jejich. A to se dá pochopit. On sám má hlavně strach, i když se ho snaží co nejvíc pokračovat.* Takže není žádná strana, ke které bych se nyní mohl obrátit. *Dokončí jeho větu a u toho lehce pokrčí rameny.* /Jsem sám někde uprostřed a žádná strana nikdy nebude chtít, abych se k ní naplno přidal../ *Shrne to všechno v duchu.* Na co žárlila? Na to, jak mě Jace prakticky upálil pohledem a chtěl mě strčit za mříže? *Stáhne nechápavě obočí, protože to on byl ten, kdo žárlil. Záviděl jak Xavierovi, tak Aideen, protože oba dva měli to, co on si celý život přál a nemohl to mít. Co nikdy asi úplně nebude mít. Tátu. Nedokáže Jace tak označit, když o něm mluví, protože si moc dobře uvědomuje, že on jeho za syna nechce.* Zatím ani nemám jinou možnost. *Připomene mu opatrně, protože jeho ven nikdo nepustí. Možná není za doslovnými mřížemi, ale Jace mu udělal vězení z celého paláce.* Včera mi psala máma. Teda... velitelka rebelů. Je rozzuřená a plánuje ještě víc zintenzivnit útoky na palác. A protože je to hlavně kvůli mě...asi bys to měl vědět. Posílit stráže, hlídky a tak. Nechci, aby se někomu něco stalo.

*To, že k němu přiběhl ten pes mu ani tolik nevadilo. Naopak má zvířata rád, takže ho i rád podrbal. Řekne, že práce má dost, ale zvládá to. Tátovi pár dní na ni ani nedovolí šáhnout, ani se na ni jen podívat a je mu jedno, pokud se o tom s ním bude muset dlouze dohadovat.* Dneska už to mám skoro hotový a navíc, kdybych ti měl vysvětlovat vše co se a jak dělá, trvalo by to dost dlouho. Díky, fakt si vážím toho, že mi chceš pomoct, ale zvládnu to. *Jednou, docela brzy to bude už jen na něm. Ví, co dělá a aspoň tak má i výmluvu, proč se tolik nevěnovat účastnicím. Svede to jednoduše na práci a je to. Rozhodne se odvolat strážce, kteří se na něj chvilku nerozhodně dívají, ale nakonec je vážně nechají o samotě a zeptá se Austina, jestli chce něco k pití. Nalije mu jednu sklenku whisky.* Tohle dáš, ne? Jinak budeš mít menší výdrž jako naše babička. *Uchechtne se. Matka jejich mámy nepije skoro vůbec a po jedné sklence už bývá trochu v náladě. Nechápe ji. Napije se a mezitím přemýšlí, co mu chce říct, než to ze sebe všechno vysype.* Vidíš. *Ani jeden z nich tomu druhému moc nevěří ale časem by možná mohli ledy povolit.* Z rebelů to nemáš. *Přikývne.* Ale máš nás. Jsme tvoje rodina a myslím, že bychom si k sobě po čase mohli najít cestu. *Pokrčí rameny. Pokud bude Austin sekat dobrotu a nic neprovede, asi to bude dříve než všichni čekají. Uchechtne se.* Přesně tak v žaláři je taaak pohodlně, chtěla tam sama.. *Když to říká snaží se udržet na tváři vážný výraz, ale cukají mu pobaveně koutky.* Spíše na to jak se s tebou důvěrně bavila naše máma. *Všiml si jak se Aieen tvářila, zná ji celý život a ví co který její výraz znamená.* To sice nemáš, ale to jak se svým časem tady naložíš je čistě na tobě. Můžeš se zašívat ve své komnatě a nebo se začlenit mezi nás. Pomalu se pokoušet obměkčit našeho tátu, sestru a ostatní příbuzný. Jsou tu dvě možnosti jak to celé dopadne. Buď se to nepodaří a ty budeš chtít stejně odejít jak by tomu bylo i kdyby ses zašíval v své komnatě a nebo ej tu ta druhá možnost že si k sobě najdeme cestu a budeme jako rodina. Rozhodni se, co chceš udělat. *Pokrčí rameny. Ve výsledku je to na něm, pokud se jim bude skutečně raději klidit z očí a bát se, nebo se pokusí s nimi taky komunikovat. Sice by to neměl lehké, ale tím by se mohl pokusit aspoň o něco. Pokud bude jen v komnatě, není tu šance, že by jednou byli skutečně zadobře a celá rodina ho plně přijala. Zamračí se.* Nikdy jsem ty vaše útoky nechápal. Teď, když je Selekce můžete zranit akorát obyčejné dívky, které sem přijely kvůli mě a ony jsou mnohdy z nižších kast a těm ubližovat nechcete. Nebo můžete zranit služebnictvo, to to vždycky schytá nejvíce, hlavně strážci a ti většinou jsou z jiné provincie, kde mají rodinu, kteří jsou šestí a plat jim tady pomáhá, tak to je i s komornýma a tak. Chcete zabít nás, ale to se nikomu nepodařilo už desítek let a i kdyby rebelové zabili mě či mé rodiče.. Pořád tu bude někdo, kdo by tu vládu převzal. Rebelové by se k moci nedostali. Stačí se podívat od Polska, ta máme tetu a kdyby se stalo něco nám všem, korunu by pravděpodobně zdědil Atticus. Vždy by se někdo našel, nebo nějaký nejvýše postavený vévoda. *Pokrčí rameny.* A teď při Selekci.. Akorát se zraní zahraniční hosté, které musíme vždy uklidňovat. Ani netušíš, kolik hrozeb válek jsme museli za ta léta kvůli útokům žehlit. Stačilo, když sem přijel jen nějaký diplomat ze země, se kterou nejlepší vztahy nemáme a postřelili ho. Nemluvě kolik peněz stojí oprava paláce. Za to, co do toho investujeme bychom zrenovovali za rok několik nemocnic nebo dětských domovů. *Odmlčí se a pořád se zamračeně dívá na sklenku v ruce.* Chci to jen pochopit. Jak si ty myslíš, že tímhle pomáháte nižším kastám? *Podívá se přitom na Austina. On v tom žádnou logiku nevidí.* A jinak.. díky, stráže nějak posílíme. *Povzdechne si a zamyslí se.* Pokud.. vážně stojíš o to, aby tě náš táta přijal za svého, musíš si s ním promluvit a přimět ho, aby ti věřil a jak t udělat? Řekni mu o všech tajných chodbách, plánech a dalších věcech, který využívají rebelové při útoku na palác. Vím, že je pořád považuješ za rodinu, ale je čas se rozhodnout. Rozhodnout se, jestli chceš za rodinu nás nebo je. Obojí mít nemůžeš a ať už se rozhodneš jakkoliv, jednu stranu budeš muset zranit, možná je to dost silný slovo..

*Sjede pohledem tu skleničku whiskey a nakonec mírně přikývne.* Celej život jsem musel být ve střehu. Buď trénoval někdo mě, nebo já jeho. Kdykoliv se mohlo něco pokazit. Pořád bylo potřeba být při smyslech. Kdybych se někdy opil, velitelka by mě rozcupovala. *Vysvětlí, proč tolik nepije. Ani neochutnal nějak extra druhů alkoholu a to, co za celý život vypil se rovná nejspíše tomu, co Xavier je schopný vypít za jeden den.* Jo, třeba. *Sám tomu nijak moc nevěří. To, jak se na něj Jace díval má pořád před očima. Ví, že ho nenávidí. Nechápe, na co Aideen tak žárlila. Přeci neměla na co. A i když mu to vysvětlí, tak mu to nijak nepomůže to pochopit.* Ale vždyť s váma takhle určitě mluví pořád, ne? *Zeptá se trochu zmateně.* Neříkám, že máte úplně dokonalý život, to ne. Ale.. máte oba dva rodiče, který vás milujou a jsou na vás hodný. V tomhle ohledu jsem já ten, kdo žárlí. *Vysvětlí své zmatení a to, že nechápe pohled Aideen na tu situaci. Nejen, že on sám žárlí. Je to mnohem víc. Závidí jim jak to jen dokáže. Celý svůj život si přál milující rodiče, hlavně otce a teď, když toho svého našel, tak akorát sleduje, jak má blízko ke svým ostatním dětem a jeho nenávidí. Ví, že na to má právo, chápe to, ale stejně Xavierovi a Aideen závidí.* Nechce se mi úplně chodit na oči Jacovi. Vyjádřil se jasně. Nechci ho svojí přítomností akorát tak rozčilovat. Navíc se tu vyznam jen co se tajných chodeb a útoků týče, jinak ne. A ta garda za zadkem taky neni moc příjemná, i když to chápu. Ale zkus zase pochopit ty mě. Takhle jsem nebyl vychovávanej. Když moje .. adoptivní máma nechtěla, nemohl jsem jí jen tak přijít na oči. Nemohl jsem se s ní dohadovat, protáčet před ní oči, nic takovýho. Nejsem vychovanej a nastavenej tak, abych mohl jen tak přijít za někým, kdo o mě nejeví zájem a nenávidí mě a snažit se s ním budovat vztahy. *Snaží se mu vysvětlit zase svůj pohled na věc. Když pak slyší, jak mluví o útocích, sklopí radši pohled. Nepřerušuje ho a sám se snaží si v hlavě aspoň trochu urovnat ten šílený zmatek.* Byl jsi někdy tam dole? Nemyslim jenom v nejbližším městě tady pod palácem, kde jsou prakticky jenom bohatí. Ale v nějakých chudých provinciích. Viděl jsi někdy lidi skutečně trpět? Jak to vypadá, když někdo umře hlady a jeho rodina k tomu sama nemá daleko? Nemají kolikrát ani energii toho mrtvýho pohřbít. Pak po nich zbyde jenom polorozpadlej dům, když už měli kde bydlet. Nástroje, kterýma se snažili uživit. Nikdo to neodklidí. Všichni ostatní mají spoustu starostí s tím, udržet na živu sebe. A to jenom proto, že se třeba narodili do nízký kasty. Jsou mezi nima lidi, kteří mají skvělé nadání po hudbu, nebo umí úžasně malovat a mohli by se tím živit. Ale nemůžou kvůli kastovnímu systému. A proto končí takhle. Velitelka, co mě vychovala sama takhle vyrůstala. Musela jako malá sama pohřbít svýho sourozence, kterej se narodil už mrtvej. Z ulice jí zachránili rebelové, když pak zemřeli i její rodiče. Kvůli tomu, že neměli dost na jídlo a tak její táta tady v paláci něco málo ukradl ho vyhodili. Viní vás za to. Ke všemu jí pohání prostě touha po pomstě. Vidět vás trpět tak, jako trpí ostatní. Věří, že kdyby byla u moci ona, bylo by to daleko lepší. Možná proto vychovala mě. Měla díky mě aspoň v ghettu víc moci. A mě vychovala ve stejný víře. Co si pamatuju, tak mě učila vás nenávidět. Pak už nepotřebuješ sám nějaký důvod. Začneš tomu věřit a děláš co si myslíš, že je správné. To, co dělají tvý rodiče, protože jako každý jiný dítě chceš být stejnej, až vyrosteš. Začneš to dělat, abys přežil. Naučíš se zabíjet, aby nikdo nezabil tebe. Protože když to dělat nebudeš, nebudeš mít kam jít. Jediný co umim je bojovat a zabíjet. Maximálně pak ještě surfovat. Ale nic, čim bych se uživil, kdyby mě z ghetta vykopli. Pak už člověk prostě věří, že když se skutečně podaří někoho z vás zabít, tak bude líp. Že budete trpět. Sám jsi to viděl, stačilo unést tvýho tátu a celá rodina jste byli mimo. Už jako malýho mě učili, že láska je slabost. A teď si představ, jak by to vypadalo, kdyby se rebelům podařilo ti jednoho nebo oba rodiče zabít před očima. Jo, zbyl bys ty...Ale byl bys opravdu schopnej nastoupit na trůn a vést zemi jako silnej vůdce? *Snaží se mu to co nejlépe vysvětlit a je mu jedno, že nic delšího nejspíš nikdy nikomu neřekl.* Nepovažuji je za rodinu jako takovou. Ale mám tam přátele, se kterými jsem vyrůstal. Přítelkyni. Nechci je vidět mrtví jenom kvůli tomu, co jsem vám řekl. Ale dokážu odhadnout, jak bude vypadat příští útok. *Uzná. Sám zná všechny strategie a moc dobře ví, kterou má Daleyza nejradši a kterou nejspíše v záchvatu vzteku použije.*

Hmm.. *Zamručí chápavě. On už sice tolik taky nepije, protože tohle sám taky pochopil. Chodí pořád do barů, ale neopíjí se tam, dá si jednu dvě sklenky a díky tomu má možná o něco lepší náladu, ale kdyby se něco stalo, byl by při smyslech. Stačí se podívat na ten minulý útok, kdy dokázal pomoci Simone, která rodila. Sice si něco musel hledat, ale t se mu nikdo nesmí divit. Nikdy dítě rodit nepomáhal. Možná umí vyplňovat papíry, vytvářet různé smlouvy a tak, ale tohle zkrátka ne. Vysvětlí mu na co žárlila Aideen. Zná svou sestru a i když se sto snažila skrýt, poznal to na ní.* Ano, mluví, ale Aideen se zkrátka bojí, že by se to mohlo změnit. Občas je dost pesimistická a má úplně hloupé dotazy. Bojí se, že by se rodiče mohli soustředit hlavně na vás dva. Což by bylo normální, kdyby se teď více zajímali o vás, přece jen, mysleli si, že jste mrtví. Ale vsadil bych se, že by nás pak brali úplně stejně. *Jejich rodiče mezi nimi nikdy nedělali rozdíly.* Jo, to chápu.. A docela mě udivuje, že říkáš, že nemáme lehký život. *Uchechtne se.* Většina lidí vidí výhodu jen v tom, jaký máme titul a ano, máme štěstí v tom, že netrpíme hlady, máme rodinu a tak, ale i tohle má svoje nevýhody. *Oproti nim je ale většina lidí slepých. Poslouchá ho a chápavě přikyvuje.* To sice chápu, ale.. Chceš tátu, ne? Pokud ano, budeš se muset hecnout. On bude ze začátku možná dost odtažitej, to neříkám, že ne, ale časem pochopí, jaký jsi. o dáš za to, když to zkusíš? Podle mě nemáš moc co ztratit, ne? Táta by tě nenechal popravit a ani hodit do žaláře. Možná ti nevěří, ale pořád jsi jeho syn a máma by za to na něj tay byla dost naštvaná a spaní na gauči hádám riskovat nechce. *Ušklíbne se pobaveně. Celý život přemýšlí, proč vlastně rebelové útočí, ale nemůže na to přijít. Nijak situaci, ve které se nachází takhle nepomohou. Naopak to pro všechny ještě zhoršují, protože prostředky, které musí věnovat na opravu paláce mohli využít mnohem lépe. Sice by časem potřeboval palác opravit, ale neutratila by za to ani pětina, možná ani desetina toho, co utrácí takhle.* Ne jednou a štve mě, že jim nemůžu pomoct. I když se to tak může zdát, fakt to není jednoduchý, někdy ti klidně vše ukážu jak to tu chodí a jaké máme na co prostředky. Nesyslíme si někde peníze bokem a nenecháváme je trpět schválně. Chudí lidé jsou všude po světě, někteří se o ně starají méně jak my, ale tohle se tam neděje. *Odpoví mu a poslouchá jeho vysvětlení.* Je mi líto, že se někdo narodí do nižší kasty, třeba páté a chtě by být učitelem, ale kasty se už zrušili a lidé se oproti tomu bouřili ještě více, jak vy. Všichni spokojení být nemohou, o je důležité si uvědomit, ale pak by se taky nemělo dít tohle, protože takhle tomu vážně nepomáháte. Zrušíme kasty a budou zase protestovat lidé, kterým se líbí a to je větší počet lidí. Máme pak dovolit, aby na palác útočili oni a bylo to ještě více v háji? *Rád by to nějak vyřešil, ale nikdy nebudou spokojení všichni. To prostě nejde.* Semkli jsme se a hledali ho. *Opraví ho. Nebyli mimo. Naopak vydali rozkazy, co dělat s lidmi v paláci, zorganizovali pátrací skupiny. Možná nebylo chytré, aby sami jezdili po městě, ale šlo o jeho tátu. Kdyby měl tu možnost a narazil na ghetto, klidně tam zaklepe na dveře a vymění si s ním místo.* Můj děda přišel o tátu při útoku rebelů, jeho máma se z toho zbláznila a stal se z něj jeden z nejlepších králů. Kdybyste mi zabili rodiče, bolelo by to, vyčítal bych si to a nenechal to jen tak, ale myslím, že na trůn bych usednout zvládl. Vychovali mě na to, vše umím a stál by za mnou zbytek mé rodiny. A tak to bude vždycky. Navíc by mě poháněla touha svoje rodiče nezklamat a být co nejlepším králem. Takže ano, usedl bych na trůn. A to, jestli bych byl aspoň tak z poloviny dobrým králem jako je můj táta by se vidělo časem. Myslím, že teď je dost předčasný o tom přemýšlet. /Protože táta nezemře, bude v pořádku./ Rebelové tu mají svoje špehy, my u nich nemáme nikoho. Zkus se na to prosím podívat takhle a rozhodnout se, co je správný. Když řekneš o kterých tajných chodbách rebelové ví, můžeme je nechat zlikvidovat tak, aby se nikomu nic nestalo. Zazdít je, zasypat kamenama, nevím. To,, že se nic nestane tvým přátelům a ani přítelkyni ti slíbit nedokážu. Jediná možnost by byla taková, aby přestali útočit na palác. Jinak se budeme bránit. Taky tu mám svoje přátele. Strážce, z nichž několik při útoku už zemřelo. Syny rádců a tak. *Pokrčí rameny. Chápe jak to vnímá, ale z pohledu taktiky obrany a boje, oni jsou na tom prostě hůře.* Tak to řekni našemu otci. Tohle by mohl být první krok k tomu, abyste mezi sebou měli dobrý vztah a dost by nám to pomohlo. Teď jde koneckonců i o tebe. Rebelové už jdou i po tvém krku.

Aha. *Přikývne, když mu vysvětlí, proč Aideen žárlila. Chápe to, ale na druhou stranu…kdyby se pořádně podívala na výraz Jace, podle něj by hned pochopila, že o nějakou náklonost se nebude muset dělit.* Nikdo nemá úplně lehký a dokonalý život. Někdo ho může mít lehčí, než ten druhý, ale všichni máme něco, s čím bojujeme. *Pokrčí rameny, protože on si je toho dost dobře vědom. Možná žijou v bohatství, v paláci a mají jídla tolik, že by ho nedokázali sníst, ale zase bojují s jinými věcmi. S rebely, se stresem, a tak podobně.* Vycházeli spolu takhle vždycky? Myslim rodiče. Včera .. působilo to, jako kdyby se snad ani nedokázali pohádat. Všechno spolu řešili tak klidně. *Dovysvětlí rovnou svůj dotaz, protože ho to už předtím udivovalo, i když se na to tolik nesoustředil. I když bylo poznat, že Jace se svou ženou nesouhlasí, ani nezměnil tón hlasu, když s ní mluvil na nějak podrážděný. Pro něj je to něco až neuvěřitelnýho. Nejen že nikdy nebyl svědkem nějakého fungování obou rodičů při výchově, ale kdykoliv jen něco špatně řekl, klidně mu jedna přilítla. Daleyza si nenechala něco jen tak líbit a to platilo i na něj.* To je možná pravda, ale takhle to rebelové nevidí. Oni vidí to, v jakém luxusu si žijete, i když nikdy nedokážete zaplnit ani všechny komnaty tady. A pak vidí to, že spousta z těch chudých lidí mohli být úspěšní bohatí umělci, ale nedostali k tomu šanci. *Snaží se mu ukázat pohled rebelů. Takhle s odstupem chápe, že není úplně správný a spravedlivý, ale když v tom byl vychovávaný a v žil v tom smýšlení každým dnem, nedalo se ho nepřijmout za své.* Mohl bys… nepoužívat osobu vy? To nepomáháte a tak. Já už k nim nepatřim. Jsou to oni. Ne my. *On už se ani neodvažuje nazývat rebelem. Jenže se nedokáže ani označit za člena královský rodiny.* /Kdo vlastně teda jsem?/ *Proběhne mu hlavou znovu otázka, nad kterou přemýšlí od chvíle, co zjistil pravdu o svém původu a ještě na její odpověď nedokázal přijít.* Právě. Všichni dohromady. Kdyby to trvalo dýl a neudálo se všechno tohle… Co by pak bylo? Hledali byste ho dál, až byste padli vyčerpáním nebo co? Rebelové znaj vaší psychiku, už pochopili, jak přemýšlíte. Jak se všichni milujete. Stačí zranit jednoho a oslabí se všichni. Kdyby totiž Jace zůstal dýl v ghettu, vy spolu se strážci ho hledali, tak dáte rebelům akorát dostatek času a prostoru se dostat do paláce a ukradnout si moc. Takže ano. Semkli jste se a hledali ho. Ale to je přesně to, co oni od vás očekávali. *Pokrčí rameny, protože to, jak ho opravil na tom nic nemění. Je to jenom jiná interpretace toho, co řekl on sám.* Nevěříš si. *Zkonstatuje po jeho slovech o tom, jak by usedl na trůn i přes smrt rodičů.* To je ten důvod, proč se budou vždycky snažit najít cestu, jak ti ublížit. Protože moc dobře ví, že tu ta cesta je. A teď to není o tom, že láska k druhým tě dělá zranitelnějším. Tim, že o sobě pochybuješ zraňuješ sám sebe. Do háje, vždyť tě k tomuhle vychovávali celej život. Tvůj táta je teď na ošetřovně a ty bez problémů děláš jeho práci. Jakej to bude rozdíl, až budeš oficiálně král? Žádnej. Jde pouze o titul. O jedno blbý slovo. Ty na to máš, to vidim, tak je nenech využívat toho, že ty sám to nevidíš. *On sám si myslel, že Xavier nebude dobrým králem, ale když ho teď víc poznal, tak věří tomu, že dobrý bude. A jediná cesta, jak ho o tom přesvědčit je dokázat mu, že si musí začít věřit.* Vy někoho máte, Xaviere. Máte mě. Na to nezapomínej. Jejich špehové zajišťují, že rebelové budou vědět, kdy se koná nějaká akce, kde se koná a kde bude epicentrum lidí. Já znám všechny jejich taktiky. Vždyť jsem spoustu z nich sám vymyslel. V paláci není jediná cesta, kterou by už neobjevili a nevyužili. Fajn, řeknu vám, kde který jsou, abyste je mohli zabarikádovat. *Souhlasí nakonec, protože mu dojde, že nejspíš už nemůže počítat s přátelstvími, která v ghettu mezi rebely měl. Všichni tam moc dobře ví, že bez ghetta nebudou mít kde bydlet a jak se o sebe postarat. Vyberou si svůj vlastní život než přátelství s ním. A stejný případ to bude nejspíše i s Avou, jeho přítelkyní.* /Takže jsem nakonec úplně sám../ *Překvapí ho, když pak Xavier použije slovní spojení „našemu otci“. On sám se nemůže donutit ho takhle nazvat. Je Xavierův otec. Stejně jako když mluví o Daleyze, tak mu naskakuje slovo matka. Zvyk je jednoduše železná košile. Navíc tuší, že stejně jako si on nedovolí Jace nazvat otcem, či dokonce tátou, on o něm nepřemýšlí a nemluví také jako o svém synovi.*

*Vysvětlí mu, proč Aideen žárlila. Podle něj to nemá moc smysl, ale ona to zkrátka vidí jinak. Bojí se o svou rodinu. Podle něj by bylo normální, naopak očekáváné, kdyby se dvojčatům jejich rodiče věnovali o něco více, ale pak by se to podle něj nějak usměrnilo a oni jim věnovali pozornost všem.*Přesně tak. *Přitaká. Každé postavení má svoje výhody i nevýhody, každý člověk bojuje s vlastními démony. Uchechtne se a potřese hlavou.* Ne. A nejen oni. Všichni z naší rodiny jsme na hádky přeborníci, ale dokážeme se usmířit, najít si k sobě cestu a proto věřím, že se to podaří i tobě a tátovi. Nicméně rodiče.. Občas se hádají. V minulosti to bylo častěji mi přijde. Časem ve svým manželstvím asi pochopili, že na vše nebudou mít nikdy stejný názor, to je nemožný, ale důležitější je kompromis a nějakou větší hádku u nich jsem viděl jen párkrát. Většinou to jsou takový dohady, který jsou za hodinku vyřešený a vše je dobrý. Dokáží se spolu domluvit. *Pokrčí rameny. Jeho rodiče asi nejvíce ze všech chápou kompromisy a ustupování.* Nejspíše v tom odkazuješ na to, co jsi viděl včera.. Normálně to takhle taky není. Podle mě to bylo jiný kvůli tomu, že s mámou v hodně věcech souhlasil, z toho co řekla. *Je to jen jeho domněnka, ale svý rodiče zná dobře a když už dojde na nějakou hádku, nebývá to takhle klidné. V hádání se e jejich rodina přeborník.* Nemáme tu tolik komnat jen tak. Musí zde jich být dostatek, aby se sem vešli hosté a ty tu musíme přijímat. Je to tak slušnost. Jak bychom asi dokázali vycházet s ostatními, kdyby sem přijel nějaký diplomat podepsat smlouvu a my mu řekli, že tu ubytování nemáme a nějaký si musí najít sám? Tak je to zkrátka všude. Sice tu máme o pár komnat navíc, i teď je jich pár navíc, ale asi tak pět? A to je kvůli tomu, abychom měli možnost ubytovat i nečekané hosty a nebo lidi, kteří zde jsou taktéž na návštěvě a v jejich komnatě se mohli vyřádit rebelové. To se občas taky stalo. *Vysvětlí mu, proč to tak je.* Ale chápu co tím chceš říct. Ale z mého pohledu v tom vážně máme svázaný ruce. Když nebyli kasty, dopadlo to hůře než teď. Všichni spokojení zkrátka být nemohou. Pokud teda máš nějaký nápad jak situaci zlepšit, sem s ním.*Doufá, že to pochopí aspoň trochu i z jeho úhlu pohledu a kdyby vážně měl nápad, co zlepšit, klidně mu to může říct, on nad tím popřemýšlí, případně to řekne otci a mohli by to zkusit.* Jo.. promiň. Oni. *Upraví to a pousměje se na něj. *Hledali bychom ho dále, ale střídali se. Teď jsme takhle lítali jen kvůli tomu, že jsme se snažili co nejvíce zachytit stopu. Sice nebyla velká šance, že rebely najdeme, ale podle mě vyšší, než kdyby se vše zorganizovalo, čekalo se několik hodin do rána a tak. Nevěděli jsme, jestli by do té doby ještě žil. Sice by hledali i strážci, ale vždycky by někteří zůstali v paláci, i vždycky někdo z nás by tu zůstal. Když jsem byl ve městě já, byla tu naše máma a strýc. Naše sestra tu byla pořád.. Simone, Wallace.. Palác nebyl nikdy bez dozoru.*Zamračí se.* A co jsme měli dělat? Přece jsme ho nemohli nechat jen tak.. Kdybych našel ghetto, klidně bych se nabídl, že tam půjdu místo něj. *Řekne spíše pro sebe.* Nevěřil si nikdo z nás. Ty by sis snad věřil? Je to velká zodpovědnost. Sice m na to připravovali celý život, ale pořád je to tu ale. Ale nemohl jsem se sám připravovat lépe? Ale kdybych se vzdal koruny a vzal si ji Brayden, bylo by to lepší.. Možná budu dobrý král a měl bych si více věřit, ale to nemůžeš vědět s jistotou, dokud na trůnu nebudu aspoň pár měsíců. *Vážně si nevěří protože by se podle něj našel pro lidi i někdo lepší. Dívá se na něj docela zaraženě po tom, co mu řekne. Zajedno nepočítal s tím, že by to od něj někdy slyšel, přece jen býval rebel, chtěl ho zabít, zajistit, aby na trůn neusedl a teď ho tu bude povzbuzovat?*/Jestli zítra nenastane konec světa tak už nevím../ Díky.. Vážně si tvých slov vážím. *Řekne mu zcela upřímně.* Pokusím se držet i tvé rady, ale to jak mi to půjde nezaručuju. *Odmlčí se.* Myslím si, že kdybys vyrůstal tady, u našich rodičů, z tebe by byl lepší král, než který kdy bude ze mě. Dost mě překvapuješ. *Tohle moc lidem neříká a Austin by to určitě měl brát jako kompliment. Přikývne.* Pokud bys nás s nimi seznámil, byl bych ti vděčný a nejen já, ale i ostatní. Hned by ti začali více věřit, že stojíš na naší straně. Já už ti vlastně docela věřím. A to jsme se ti plánoval vyhýbat a ignorovat tě. Ty dokážeš člověku vykecat díru do hlavy. To máš po naší mámě. *Uchechtne se. Ta do lidí dost vidí a mluví a mluví a mluví.* Řekni to a zabarikádujeme. Tak se nikomu nic nestane, nenecháme tam strážce, aby čekali na rebely se zbraněma a postříleli je a oni zase přijdou aspoň o jednu cestu a díky tomu, že půjdou předem by se lidé aspoň mohli dostat rychle do bezpečí. *Už je to, že jim řekne tohle se mu zdá jako vážně dobrá cesta k tomu, jak mu začít věřit. Je jasné, že je nezradí.*

*Zajímá se o to, jaký vztah mezi sebou mají jeho rodiče. To, čeho byl svědkem po svém příjezdu sem ho dost překvapilo.* Souhlasil? Nevypadal, že by s ní souhlasil. *Potřese trochu zmateně hlavou.* Jaký jsou jako rodiče? Když třeba uděláš něco špatně, tak jak reagujou? *Zajímá se dál a je zvědavý, jestli aspoň v něčem bude výchova jeho a Xaviera podobná. Třeba ho Jace s Misty také vychovávali za pomocí tvrdé lásky, i když je na to netipuje.* Aha, tak to chápu. *Pokýve hlavou, když mu vysvětlí důvod, proč tu mají tolik komnat. Když se ho pak zeptá na nápad, jak situaci zlepšit, krátce sklopí pohled ke svým rukám a chvíli přemýšlet, jestli má opravdu cenu se o své nápady podělit.* Co třeba nechat lidi dokázat svůj talent? Třeba… Když někdo umí skvěle zpívat, že by mohl být zpěvákem, ale není v potřebné kastě, co kdyby si mohl zažádat o přesun do kasty na základě talentu? Vzal bys profesionální zpěváky a tak a nechal je posoudit jestli má ten člověk skutečně potřebný talent, aby zpěvákem opravdu mohl být. Když ano, můžeš ho umístit do potřebné kasty třeba na tři nebo pět let. Pak se uvidí, jestli se opravdu dokáže uživit a jestli se uchytil. Když ano, kasta mu může zůstat. Když ne, vrátí se do své původní kasty a najde si něco v ní. Můžeš to takhle udělat se všema umělcema. I třeba s kuchaři a tak. U učitelů bys mohl nechat druhé posoudit, jak jim to půjde. Neříkám, abys kasty zrušil a dal lidem absolutní volnost, jak říkáš, tak by to nefungovalo. Ale co kdybys aspoň trochu povolil ten systém? *Načrtne mu nápad ohledně volnějšího působení kast.* To rebelové taky věděli. Po celém městě byly falešné stopy. K Jacovi byste se s největší pravděpodobností nikdy nedostali. Jak říkám, všechno je promyšlený do detailů. Ta ty roky už vás znají dobře a jsou o několik kroků napřed. *Řekne mu upřímně.* To si dovedu představit. A neříkám, že jakmile někoho rebelové unesou, je to ztracený. Ale kdybyste se tím nenechali tolik rozptýlit, bylo by zbytečný někoho unášet. Neříkám, aby ses odpoutal od rodiny, ale aspoň před očima rebelů musíte dávat najevo, že takhle zranitelní nejste. Pak se to stávat nebude. Oni to dělají, protože to vždycky zabere přesně tak, jak chtějí. *Podotkne, protože skutečně nic, co rebelové dělají není jen tak bezdůvodné.* A nedokazuje to, jaký budeš král už jenom tahle situace? Proč já to jsem schopný vidět a ty ne? Sebevědomý král, který má od sebe realistická očekávání je lepší král než ten, který se podceňuje. *Stojí si na svém, protože na něm vidí, že on dobrým králem může být. Jenom se nesmí nechat ovlivnit svým strachem.* Ty zase překvapuješ mě. *Uzná a mírně se na něj pousměje. Když slyší o tom, že dokáže člověku vykecat díru do hlavy, potichu se uchechtne.* Jo… no. To bude nejspíš taky tim, že je to poprvé, co můžu nějak svůj názor vyjádřit. *Pokrčí jedním ramenem a radši sklopí pohled k Magnusovi, kterého podrbe za uchem. Potěšilo ho, když slyšel, že to po má po své pravé mámě.* Dobře. Tak jo. *Souhlasí nakonec s tím, že jim řekne o strategiích a vchodech do paláce, do rebelové používají. Pak se natáhne po skleničce s alkoholem, kterou mu předtím Xavier nalil a trochu upije. Nad pálením v krku a tou chutí se musí zašklebit.* Nechápu jak to můžeš pít nějak častěji. *Zhodnotí s menším úšklebkem a radši skleničku položí zase zpátky.*

Možná se netvářil jako kdyby s ní souhlasil, ale něco v něm uvnitř podle mě s naší mámou souhlasilo. Však se ti pak i omluvil za to, že na tebe házel vše, co udělali kdy rebelové. Za to, co se stalo s jeho dědou jsi nemohl, za zničení starého paláce a dalších věcí zrovna tak. *Pokrčí rameny.* No.. záleží na tom, co udělám. Když se opiju a přivedu si do paláce návštěvu, tak jsou zklamaní a to dost. Nemusí to ani říct a vidím to na nich. Je tu nějaká promluva do duše a ideálně mi ještě táta sebere trochu práce. Jo, sebere. Člověk by řekl, že přidá, ale mě více štve to, že si toho na sebe bere více. *Uchechtne se.* Když něco podělám při papírování a tak, tak se mi hlavně snaží pomoct, abych pochopil, kde jsem udělal chybu a tak. To není tak hrozný, právě naopak. *Řekne mu. Ví, že se nejspíše zajímal o to, co řekl jako první, ale chtěl mu říct i to druhý. Jde vidět, že se zajímá o jejich rodiče a neptá se na nějak špatné otázky, které by mohl využít, i kdyby se skutečně hodlal vrátit k rebelům. K čemu by jim byla informace, jak reagují, když něco podělá? Zeptá se, jestli má snad nápad na to, jak vylepšit kastovním systém a na jeho nápadem se soustředěně mračí.* To nezní až tak špatně. Vlastně je to dost dobrý nápad. Mohl bys to i s dalšími věcmi říct tátovi. V tomhle bych se za tebe rozhodně postavil a myslím si, že i jemu se to bude líbit. Vážně na nižší kasty nekašleme. *Tohle se mu vážně líbí.*To nemůžeš vědět. Třeba nějakým zázrakem ano. Pořád je tu vždycky šance. A my se na to, abychom se té šance, i když je nejmenší, máme až moc rádi. Rodina je pro nás vše. *Odmlčí se na chvilku.* Jako pro tebe. *Dodá později. Kdyby pro něj rodina vše nebyla, tak by nepomohl Jacovi a Nyneve tak rychle pryč.* Jo.. to máš pravdu. *Měli by to mít pro příště lépe naplánované. Teda doufá, že žádné příště nebude, ale pokud ano, nesmí se jen tak bez plánu potulovat po ulicích Midstonu. Musí si jasně říct, kdo kdy půjde hledat a nechat většinu z nich v paláci, aby tu byl někdo, kdo by to vedl, kdyby se náhodou mělo něco stát.* Protože já mám tendenci se v různých věcech podceňovat a v jiných mít najednou až moc vysoký sebevědomí. *Někdy si vážně moc věří, ale tohle není zrovna ono. Nemyslí si, že bude nijak skvělý král, bude mu stačit, když Illea za jeho vlády nevybouchne. Uchechtne se.* Jde vidět, že jsme vážně bratři. *Pousměje se na něj a pak řekne, že ten by dokázal vykecat člověku díru do hlavy. Připomene mu tím jeho mámu, která vždycky pozná, že je něco v nepořádku a do člověka hučí tak dlouho, dokud mu to neřekne a pak se ho snaží uklidnit.* Však klidně mluv. Hodil by ses ale na nějaký porady, tam vykecat rádcům díru do hlavy, ať se konečně věčně nepřekřikují a je chvilku taky klid. *Ušklíbne se. Takový porady ho neskutečně štvou. Je rád, že nakonec svolí a řekne jim o strategiích a vchodech, které využívají rebelové. I to by mohlo jeho rodinu obměkčit. Jasně, mohli by říct, že neřekneš o všech a jen o vedlejších, ale to poznají pohled toho, co tam uvidí. Vše prvně prohlédnou.* Když žiješ v paláci, kde mají stěny uši, je tu nulový soukromí, musíš snášet otravný rádce, média a mnoho dalších věcí, sklenka nebo dvě ti dost pomohou. Pomáhá mi to nezbláznit se a na tu chuť si tak nějak zvykneš. Příště si můžeme dát víno, třeba budeš ten typ, i když to mi vždycky přišlo, že si spíše dávají ženský a nebo lidi na rande. *Uchechtne se.*

Asi máš pravdu, znáš to líp jak já. *Uzná s pokývnutím hlavou a pak se zajímá o to, jací jsou Jace s Misty jako rodiče.* Takže… na tebe nikdy za chybu neřvali, netrestali tě, nepoužili při tom ruce nebo tak? *Podívá se na něj trochu až překvapeně, protože to je něco úplně odlišného od způsobu, jakým byl vychováván on. Když se ho pak zeptá na nápad, jak pomoci nízkým kastám, řekne mu, co ho napadlo. Jak by šlo zachovat kastovní systém, a přitom nechat lidi, aby se mohli živit něčím, k čemu mají od přírody nadání.* Až k tomu bude příležitost, řeknu mu to. *Přikývne. Jestli může Illee nějak pomoc svými nápadami udělá to, protože mu na zemi kde žije záleží.* Jo, to máš pravdu. *Rodina pro něj opravdu byla na prvním místě. To je také důvod, proč se v něm začala svádět obrovská existenční bitva, když zjistil v ghettu pravdu.* Jinak… Nevíš, jak je na tom Nyneve? *Zeptá se ho, když už jsou u té rodiny. Ví, že jí ublížil více jak Jacovi. Mnohem více. Od toho, co přijeli do paláce jí nezahlídl, ale je pravda, že nijak extra z komnaty nevycházel a nehledal jí. Tuší, že nebude nadšená, když na sebe někde narazí, takže se radši zeptá někoho dalšího.* Takže pro tebe není problém mít v některých věcech vysoký sebevědomí. Přesuň mezi ty věci i korunu. Vsadim se, že jedinej, kdo ti řekl, že budeš špatnej král jsi ty sám. *Pokrčí rameny. Už jen z toho, jak se bavili o titulu korunního prince, když přijeli do paláce pochytil, že jeho rodina ho naopak podporuje a věří v to samé, co on sám. Když od něj pak slyší, že jsou vážně bratři, oplatí mu pousmání. Nečekal, že by se někdy takového přijetí dočkal.* Věčně nepřekřikují? Neměli byste být ty kultivovaný? *Zeptá se pobaveně.* Ale jo, klidně mě zavolej. Hrobový ticho nejspíš zavládne jenom se objevim ve dveřích. *Neví, jak přesně na jeho přítomnost zde reagují ostatní, ale pochybuje, že mu chystají uvítací večírek.* Víno? Budou i svíčky? *Zeptá se pobaveně, protože už se dokázal trochu uvolnit během jejich rozhovoru a je to znát i na tom, jak o něco spustil a povolil ramena, který měl doteď dost stažený nervozitou, aniž by si to vůbec uvědomoval.* Já na alkohol celkově nikdy nebyl. Za celej život jsem vypil co se obsahu týče možná tak tři takovýhle skleničky. Víc důležitej byl vždycky trénink. Ať už můj vlastní a nebo když jsem trénoval ostatní. Odreagovával jsem se na pláži buďto s Magnusem a nebo na surfu. *U zmínky jména svého psa k němu kývne hlavou. Ten už vzdal naději, že se dneska dočká plné pozornosti a radši se stočil do klubíčka u jeho nohou a začal klidně oddechovat.*

Ne, to ne. *Potřese hlavou. Jak jde vidět, jejich výchova byla dost odlišná. Jeho nápad na to jak změnit kastovní systém se mu dost zalíbí a musí uznat, že je vážně dobrý. Určitě se postará, aby o tom slyšel jeho otec, buď od samotného Austina a nebo od něj. Ale kdyby na to kývnul, nenechal by si pro sebe slávu a řekl mu, koho to skutečně napadlo. Kdyby to popíral, nejspíše by věřili jemu, ale takovej hajzl není, aby se nechával chválit za jeho zásluhy. Nemluvě o tom, že by s na to stejně přišlo, prootže i stěny v paláci mají uši. Pak řekne, že rodina je pro ně vše a to musí chápat, protože jde vidět, že je to u něj stejně a pousměje se na něj. Už jen kvůli tomuhle m začal docela věřit.* Upřímně jsem s ní nemluvil, sám jsem se musel trochu s tím vším sžít a navíc jsem zaslechl, že moc nevychází z komnaty. *Odmlčí se.* Prý chce dokonce odejít. *Slyšel, že psala jejich tátovi a ten jí slíbil zařídit vyšší kastu. Mohla by mít i titul, ale o ten nestojí.* Já a rebelové to dost jasně naznačují. *Ušklíbne se.* Ale pak tu jsou lidi, jako ty a další členové naší rodiny, kteří mi v tomhle až moc věří. *Už ho neřadí mezi rebely, ale ke členům jeho rodiny, jak mohl poznat z tohohle slovního spojení. Řekne, že musí být vážně bratři a pak se zmíní o tom, jak probíhají porady. Uchechtne se nad jeho slovy.* My se snažíme. S tátou se je tam vždycky snažíme uklidnit, protože když e tak dohadují, stejně se nikdo nic nedozví nic neuděláme a zbytečně se zdržujeme. Porady jsou prostě hrozný. Nejraději bych zavedl, aby se vše dělalo online při hovoru. Víš co, někdo se tam dohaduješ, tak ho normálně ztlumíš a můžeš si přitom v klídku ležet v posteli, ale hádám, že to by mi asi neprošlo.*V tý posteli by ještě usnul a nebo se tam věnoval jiným činnostem.* Jistě, pozvu svýho bratra na romantickou večeři. Donutíme společně žárlit účastnice, když už si některé užívají i beze mě nejspíše. *Ušklíbne se a dopije svou sklenku whisky, ale další si nenalije.* Máme tu dobrou tělocvičnu, s hodně stroji, kdybys chtěl. Teď je toho na tebe dost a odreagovat se budeš asi muset. A je tu dokonce i bazén a skrytý pláž. Pokud jsi na otužování tak v zahradách ještě vodopád. Ale v tomhle asi budeš muset počkat, než se zbavíš těch strážných, nebo budou stát u břehu a celou dobu tě pozorovat.

Máš ohromný štěstí. *Zkonstatuje, ale hádá, že tohle ví i on sám. Když slyší jeho odpověď týkající se Nyneve, musí sklopit pohled. Vyčítá si, co udělal a ví, že je to kvůli němu.* /Pro ní je palác domov celý život. To já jsem tu cizinec. Měl bych být já ten, co odejde./ *Proběhne mu hlavou.* Nabídl bych, že s ní zkusim promluvit, ale nejspíš to budu já, před kym se hlavně schovává. *To, co jí udělal v tom ghettu nemůže popřít, ani to svalit na nikoho jiného. Je pravda, že přestal, jakmile se dozvěděl pravdu, ale stejně to jeho činy neomlouvá.* Ty jsi debil, co lže sám sobě a rebelové tě neznají. *Poznamená s úšklebkem. On jeho nazval idiotem, takže proč by mu to nemohl vrátit. Myslí to ale ze srandy a to je v jeho obličeji vidět. Je rád, že aspoň Xavier ho takhle přijal a nahlas ho označuje za člena rodiny.* A když jim král řekne, ať drží huby, tak ho ignorujou? Tady někdo potřebuje studenou sprchu, ne? Dej mi pár nožů a já jim to vysvětlim. Umim je házet tak, abych člověka nezabil. *Ujistí ho, že o rádce nepřijdou úplně a u toho se pobaveně zašklebí. Zbraně jsou něco, co mu tady bude dost chybět. Ať už jenom vrhání noži, nebo třeba i střelba z luku nebo pistole. A někoho na trénování pěstních soubojů tady bude hledat asi taky těžko.* Bez tebe? nečeká je za to šibenice nebo tak? *Nakrčí trochu zmateně obočí.* Jo, tělocvična nezní špatně, ale zkus mlátit do pytle, aby ses u toho uklidnil, když máš za zadkem několik strážců. Včera jsem tak trochu čekal, že se budu muset s jednim dělit i o sprchu. *Ušklíbne se. Chápe, že mu nevěří a mají důvod, proč ho tolik hlídat, ale snaží se jim dokázat, že proti nim vážně nic neplánuje. Moc dobře ale ví, že to zabere čas. Takže do tý doby je odkázanej spíš sám na sebe a na užívání si samoty aspoň ve svý hlavě, kam se mu naštěstí nedostanou.* /I když by to nejspíš otázku důvěry dost vyřešilo./

*Přikývne. Ví, že v tomhle má štěstí neskutečný. Je rád za svou rodinu, má úžasný rodiče, sestry a teď i bratra, který je kupodivu taky dost fajn a on už tak nějak upustil od plánů se mu vyhýbat a jeho společnost tay v paláci vyloženě trpět.* Jste dvojčata, měl by sis s ní podle m promluvit. Možná ti to, co se stalo odpustí, přece jsi jim taky pomohl a co jsem slyšel.. Začala si s jedním z hostů a teď se to mezi nimi pokazilo. Možná se stáhla taky kvůli tomu. *Pokrčí rameny. Neví, jestli slyšel až tak nové drby a třeba i ví o koho jde. On je na plese spolu neviděl a neví, že Austin ano a dokonce Nyneve vzal, když byla s ním.* Teď nevím, jestli se má urazit a nebo mě to spíše mělo více polichotit. *Uchechtne se, když jej nazve debilem. Přijde mu to totiž jako urážka a pochvala zároveň.* Snaží se nás přesvědčit o své pravdě, chovají se většinou jako malá děcka a to, že táta je král a já budoucí král pro ně není nic. Hlavně, aby měli pravdu. *Pokrčí rameny.* Myslím, že bude stačit jedna další porada a ty nože ti dám a ještě ti řeknu, abys házel tak, abys je trefil. *Dá důraz na slovo "trefil" a ušklíbne se. Domluví si s ním příště večeři při svíčkách, aby aspoň donutil účastnice žárlit. Ty si tu už nejspíše to užívají, bez něj a některým se zase líbí více Kace jak on. Má to ale těžký život no.* Jo, ale to jim vysvětluj sám. Já nikoho popravovat nechci, ale minimálně bych jim musel snížit kastu, aby se v zemi udržel takový ten řád, chápeš.. Nemohl bych je nepotrestat. *Jen doufá, že by si vystačil i bez veřejného zbičování nebo tak něco.* Podle mě si brzy získáš důvěru všech a strážci tě budou moci opustit. Až nám ukážeš ty různý tajný vchody, které rebelové využívají, pokusím se za tebe u ostatních přimluvit, ale nic neslibuju. *Pokrčí rameny. Koneckonců on si může myslet a říkat, co chce, ale konečné rozhodnutí není na něm, ale na jejich otci, králi.* Aspoň máš Magnuse, ne? *Kývne hlavou k psovi.*

Asi vim, o koho jde. *Přizná trochu neochotně.* /O toho, kterym jsem jí vyhrožoval... Jo, ta mě určitě uvidí fakt ráda./ Promluvim si s ní, když bude příležitost. Nechci jí do ničeho nutit, ale jestli by měl někdo z nás odejít, tak já. Pro ní je tohle celý život domov. *Pokrčí rameny. Nechce nikoho vyhánět ze svého domova. To radši půjde pryč a bude dělat .... kdo ví co, když prakticky nic neumí, ale nějak se o sebe pokusí postarat.* To si přeber jak chceš, bratříčku. *Uchechtne se a potřese nad ním hlavou. Je to divný být najednou starším bratrem tolika sourozencům, když doteď neměl nikoho. Ne, že by všichni sourozenci o jeho jako o staršího bratra nějak stáli, ale i tak jejich starší bratr pokrevně je a měl by je všechny chránit. To přece starší bráchové dělají.* /Nejspíš../ A nehodilo by se pak teda najít nějaký nový, který přispějou i něčím dalším kromě dohadů a budou vás respektovat? To si necháte srát na hlavy? *Zeptá se ho trochu zaraženě, protože on by si při jejich postavení takové jednání dlouho líbit nenechal.* Já trefim pokaždý. Záleží jestli chceš někoho zabít, to míříš na srdce, hlavu, popřípadě břicho. Nebo ho chceš zranit, nejsnadnější je rameno. A pak taky můžeš chtít jenom někoho zpomalit, takže míříš na stehno, kde je v noze spousta svalů, co se špatně hojí. Nebo můžeš nůž hodit tak, aby dotyčnýho bouchnul rukojetí do hlavy a vyřadíš ho na chvíli z provozu. Klidně si vyber, kam to budeš chtít nasměrovat. Nože jsou nejlepší zbraň ze všech. *Chápe, že teď nejspíš nedostane do ruky ani ten příborák, ale jestli měl být nějak prospěšný a měl to dokázat zdecimováním rádců, klidně.* To je dobrý. Já si vystačim i bez vysvětlování pravidel tvým křepelkám. *Uchechtne se.* Jo, to je v pohodě. I tak děláš víc, než musíš. *Ujistí ho. Třeba už jen to, že se k němu chová takhle mile.* Jo, to mám. *Přikývne a usměje se směrem ke svému psovi.* Jedinej dárek, co jsem kdy dostal od mámy.. teda velitelky, sakra. Trvalo docela dlouho si ho vydupat. *Zhodnotí to nakonec pobaveně. I když ho štve, že nemůže přestat mluvit o Daleyze jako o své mámě. Má to až moc zažité.*

Prince z Belgie, Luciena. *Řekne mu. Jeho drby zmiňovali.* Nemusíte odejít ani jeden. Promluvte si, vyřešte to spolu. Kdyby ona chtěla zůstat, může a nemuseli byste na sebe skoro narážet. Palác je velký. Kdybyste se viděli, jeden by prostě mohl jít jinam. A tohle může být i tvůj domov. Máš tu nás, jsme tvoje rodina, není to už důvod zůstat? *Zeptá se ho a pousměje se na něj.* Jako pokud bys chtěl odejít, nedržel bych tě tu, ale kdybys tu chtěl zůstat, byl bych rád. Konečně mám bratra, někoho kdo se se mnou spojí proti Aideen a tak. *Uchechtne se. Kdyby odejít ale vážně chtěl zařídil by mu vyšší kastu, klidně i bydlení a nějakou práci, nebo y zařídil, aby mu palác posílal nějaké peníze, se kterými by si spokojeně vyžil do konce života.* Neříkej mi bratříčku, vím, že jsem z nás dvou ten mladší, ale doufal, jsem, že mi to teda moc připomínat nebudeš. Ne, že si ze mě budeš utahovat a ještě mi dáš dárek v podobě plenek.* Má pocit, že by toho byl schopný.* Takových je dost lidí, když se dostanou k moci. Ty, kteří se chovají nejhůře vždycky propustíme, ale kdybychom to s nimi vzdávali tak lehce, tak bychom museli každý měsíc hledat aspoň pět nových rádců. Ono většinou stačí, když je před ostatníma nějak trochu shodíš, nemusíš jim vyloženě říct něco fakt hnusnýho, jen něco naznačit.. Zní to hnusně, ale pak jsou uražení a je na chvilku pokoj. *Pokrčí rameny.* Hezky se vyznáš. Až mě příště někdo nasere, pohrozím mu svým starším bratrem. *Uchechtne se a pak se zamyslí.* Hele.. V boji se nejspíše vyznáš, víš jak bojují rebelové, co proti nim a tak.. Nechtěl by jsi zkusit trénovat nějaké naše strážné? Nenutím tě do toho, jen že jsi mi chtěl pomoct s papíry a kdyby ses chtěl nějak jinak zaměstnat, házet nožema a tak, tohle by mohla být cesta. Mohl bych to domluvit tak, abys je právě mohl trénovat a zároveň bys sám taky vrhal noži, abys jim to ukazoval. *Musí mu to chybět.* Ale pokud nechceš, chápu a je to jen návrh. Už tak toho pro nás uděláš hodně, když nám řekneš o nějakých těch cestách a tak. *Ujistí ho rychle. Nechce, aby měl pocit, že ho do toho nutí.* Chápu, že ti strážci za zádama nejsou nějak příjemný. *Ale je to nutnost, prozatím. Psa podrbe, když k němu přiběhne.* Zvyk je železná košile, co? *Okomentuje to jak velitelce má pořád nutkání říkat "máma".*

Jo. Otřes mozku, naražený žebra. Snažil se jí chránit. *Tohle ví ještě z ghetta. Zjistil si to, než šel do těch cel, aby měl případně nějakou pořádnou munici proti ní. Zjistil si i něco málo o něm, ale pochybuje, že jeho kompletní životopis bude Xaviera zajímat.* Bude to důvod, až tady nebudou tací členové rodiny, kterým bych vadil. Když mě tu někdo z vás nebude chtít, nebudu tady, abych mu lezl na nervy. *Samozřejmě, že tomu dá nějaký čas, ale pokud se vztahy s někým z nich nezlepší ani po měsíci třeba, tak jaký to pro něj bude mít důvod tu být? Je to jejich domov a on tu nebude na úkor nespokojenosti někoho z nich.* Jaká vůbec je? Aideen. *Zajímá se o to, jací jsou členové jeho rodiny. Nějací sourozenci mu taky chyběli, i když ne tolik, protože přeci jen v ghettu bylo děti dost.* Ne, plenky ne. To je ohraný. Dudlíka. *Opraví ho s pobaveným úsměvem. Pořád tomu tak vnitřně nemůže uvěřit, že se tu s ním takhle baví a vtipkuje. Jako kdyby se snad znali už déle, než je tomu ve skutečnosti* Když se teda dostaneš vůbec k nějakýmu slovu. *Doplní ty jeho svým odhadem, protože co to tak slyšel, tak přes dohady nejspíš moc mluvit nemůžou.* /Nůž by je umlčel hned./ *Tohle v něm nejspíše zůstane zakořeněný hodně. Vždycky byl zvyklý nějaké větší rozpory řešit násilím, případně smrtí. Ví, že to není dobře, ale uvnitř něj to pořád je.* Jasně. Od toho starší bráchové jsou, ne? *Pokrčí rameny, protože by mu to vůbec nevadilo. Klidně ať jím hrozí komukoliv, i když je pravda, že sám Xavier má také nějakou tu svalovou hmotu a mohl by se teoreticky někomu i ubránit. Když pak slyší jeho návrh na trénink strážců, pár vteřin na něj šokovaně kouká.* To by opravdu šlo? *Zeptá se pro ujištění, že se jen nějak nepřeslechl.* To by bylo skvělý rád. Teda.. všechno co umim mě naučili jedni z nejlepších rebelů, už jako malej jsem trénoval s dospělýma, protože mi ostatní nestačili. Sám jsem pak trénoval, takže to co ty mladší umí umí ode mě. Dokážu vám pomoct, aby strážci uměli to, co oni. *Přikývne.* Navíc mi nějakej pohyb vážně chybí. *Uzná potom s menším úsměvem. Byl zvyklý trénovat několik hodin denně a potom jít trénovat ostatní, takže to, že se teď dva dny nijak moc nehýbal je pro něj docela šílený.* A já zase chápu, že chce mít jistotu. *Ujistí ho.* Jo. Bohužel. Vim, že bych jí tak neměl říkat. Nesnášim jí za to, jak mi lhala. Byl jsem jenom hračka, aby měla větší moc. Ale prostě už to mam za ty roky zažitý. *Poškrábe se na zátylku a více se pak opře zády do sedačky.*

Jo, to jsem slyšel. *Přitaká. Ví snad o všech, kteří skončili po tom útoku na ošetřovně. Nejvíce se ale asi bojí o Cali, což je jedna z účastnic a myslí si, že měla to nejhorší zranění.* Hele, budou potřebovat as, ale podle mě seto časem zlepší. Do měsíce si získáš určitě většinu a když tě tu bude chtít většina a ty tu budeš chtít zůstat, tak prostě zůstaň. Uvidíš jak t bude s ostatními později. Někteří jsme strašně tvrdohlaví a než nám něco dojde, trvá to. *Uchechtne se. Často si sedí dlouho na vedení. Jako příklad slouží Selekce. Všichni ví jak korunnímu princi vždycky trvá, než mu dojde, že e do některé z těch dívek zamilovaný.* No.. jako správná sestra trochu otravná. *Uchechtne se.* Ale na rodině jí záleží, občas trochu přehání, je tvrdohlavá, ale když se jí člověk dostane pod kůži a začala by tě mít ráda, což podle mě bude, tak by za tebe klidně položila život, to jsem si jistý. A teď je dost rozladěná ze svýho zasnoubení... teda asi. Už jsem s ní o tom chvilku nemluvil. Bůh ví, jestli se s ním už nestihla sblížit, skočit do postele a neotěhotnět.. Já už další dítě pomáhat rodit nebudu. *Podívá se na Austina.* Teď jsi nejstarší ty a je to na tobě! Další těhotnou ženskou tu zažít nechci. Se Simone to bylo šílený. Jsem s ní dokonce trénoval dýchání u porodu a tlačení.. Už chápeš, proč si musím dát aspoň skleničku? *Tohle prostě nejde dělat, kdy je sttřízlivý.* To abys mě umlčel, jo? Já myslel, že to chceme na rádce a to těch dudlíků budu potřebovat podstatě více. *Uchechtne se.* Dobře, až mi nějaké dítě na pískovišti sebere bábovičku rozbrečím se a čekám, že mě zachráníš. *Řekne s vážným výrazem, ale cukají mu pobaveně koutky. Pak mu navrhne, že kdyby mu cvičení s noži a tak chybělo, může zařídit, aby třeba pomáhal strážcům.* Určitě šlo. Možná by pár lidí mělo kecy, ale ujistil bych je, že vždycky dostaneš třeba maximálně tři nože, dá ti je jeden strážce a tomu stejnýmu je i vrátíš. Snad to chápeš, ostatní ti přece jen moc ještě nevěří, ale podle mě brzy začnou. *Musí ale mít nějaké opatření.* Dobře, tak já to zařídím a pak ti dám vědět co a jak. *Pousměje se na něj. Přikývne. Je rád, že ty strážce chápe, i když to musí být nepříjemné.*Chápu, že jí tak říkáš, jsi na to zvyklý a zatím ses po každý snad opravil, co jsi ji zmiňoval. A mně to až tak nemrzí, to spíše, kdybys mluvil s rodiči, by to možná mámu trochu mrzelo.. Oba dva litovali celý život toho, že o své děti přišli. Každý rok na výročí toho, kdy se konal ten útok, kdy máma "potratila" truchlili ještě více než normálně.

Jo, tvrdohlavosti jsem si všimnul hned. Hlavně u tebe a Jace, jste si hrozně podobný. *Poznamená, protože toho by si nevšiml snad jenom naprostej idiot. Stejně jako vzájemné podobnosti Jace a Xaviera. Když se pak hrozně rychle dostane od Aideen k porodu, tak chvilku jenom zmateně kouká a nakonec se uchechtne.* Jo, slyšel jsem, jak sis hrál na porodní bábu. Nebo dědka? To je jedno. Každopádně zase se tim můžeš různě chlubit. Tohle jen tak někdo nezažije. *Pokrčí rameny a když pak slyší, že odteď je to na něm jako na nejstarším, tak začne rychle vrtět hlavou.* Ani náhodou. Tebe maj aspoň rádi, takže eliminuješ těhotenský nálady, mě by urazili hlavu. A u porodů už máš praxi, takže tohle mi milerád ponechám. *Řekne mu pobaveně s menším zazubením. O roli porodního dědka se s ním dělit nechce ani náhodou.* Jedna moje část je zvědavá, jak jsi trénoval tlačení, ale zase si říkám, že na poslechnutí toho bych asi pak potřeboval alkohol i já. *Zhodnotí pobaveně a začíná mít pocit, že jestli tu zůstane nějak dýl, nakonec bude alkoholik i z něj.* Rádcům je můžeš pořídit jako valentýnskej dárek. Účastnice budou žárlit aspoň i na někoho jinýho než jenom mě. Ale při tý tvojí paličatosti se bude hodit jeden i tobě. Budeš ho nosit na nějakym popruhu a kdykoliv mě naštveš a nebudeš chtít zmlknout, narazim ti ho do pusy. *Předestře mu svůj skvělý nápad s dudlíkem. Nadchne ho nápad, že by mohl trénovat strážce. On sám by měl pohyb, který mu tak chybí a navíc bude moct lidem tady ukázat styl boje rebelů.* Jasně, to chápu. V pohodě. Hlavně že nebudu muset sedět jenom na zadku. A když mi seženeš aktuální plány paláce, namaluju ti do nich strategie útoků. Je to snazší vysvětlit, když má člověk celej palác před sebou. *Neumí si představit, že by to měl vysvětlovat jenom takhle. Je zvyklý to mít vždycky na papíře a i oni si to snad pak budou lépe pamatovat a orientovat se v tom.* Až s ní budu příště mluvit, dam si na to větší pozor. Neumim si ani představit, čim si prošli. *Poznamená a potřese nad tím hlavou. Stejně jako on nejspíše nikdy neporozumí zármutku, jaký Jace s Misty cítili, tak oni nejspíše nikdy nepochopí, čím si prošel on sám během dospívání v ghettu.*

Tohle se prostě v naší rodině dědí. Vzhledem k tomu jak mě přesvědčuješ, že bych si měl věřit a tak a stojíš si za svým si myslím, že i ty budeš dost trvdohlavej. To poznáme časem. *Řekne mu taky co a jak je to s Aideen. Podle něj bude chvilku trvat, než si získá Austin na svou stranu i ji, protože ta má pocit, že by jeho a přítomnost Nyneve mohl znamenat, že rodiče se jí už asi nebudou tolik věnovat.*/Jako by byla malá../Jo, budu na to lákat holky, víš co. Že kdyby se mi s nima náhodou podařilo zadělat na dítě, tak ho sám porodím.. *Protočí očima.* V životě už to dělat nechci, raději tucet porad s překřikujícíma se rádcema. *Uchechtne se.* Tebe budou mít taky rády a když rodí tak budou vděčný za každou pomoc určitě..* On už si na porodní bábu fakt hrát nechce.* Podepíral Simone, držel ji za ruku, trénoval dýchání a pak říkal jen ať tlačí a občas trochu hekal jako ona u toho, abych ji povzbudil, když z toho byla fakt v háji.. /Asi si nechám raději useknout koule, než to dělat ještě někdy se svou manželkou./ Tak díky no. *Zasměje se, když Austin řekne, že mu ten dudlík narazí do pusy, když jej bude štvát.*/Spíše to budu potřebovat já na tebe./*Oba dva jsou stejně ukecaný a to on tady jemu vykecává díru do hlavy s tím jak dobrej bude král.* Jo, to by bylo fajn, seženu to. *Přikývne. Je rád, že je Austin vážně na jejich straně a chce jim pommoct.* Bylo jim vážně líto, co se stalo a oba dva si to vyčítali. Ale lehký jsi to neměl ty, zvlášť teď. Neodvedu si představit, že by mi najednou řekli to, co tobě. Že bych byl na tvým místě. *Potřese nad tím hlavou.* Jsem si ale vážně jistý, že za chvilku budeš dobře vycházet jak s rodiči, tak i s Aideen a Nyneve a stejně tak i naší celou rodinou. Už musím jít. Měl bych dodělat a odevzdat ty papíry. *Sebere je všechny ze stolu a ještě podrbe Magnuse, který se u něj objeví.* Kdybys něco potřeboval nebo si jen chtěl promluvit, klidně kdykoliv napiš, jo? Zatím, ahoj. *Pousměje se na něj a odejde ze střechy. *

Rozhodně na tom nebudu tak špatně jako ty. *Prohlásí přesvědčeně, protože má pocit, že to snad ani už nejde. Nepotkal tvrdohlavější lidi jak Schreave. A sice si teď musí připomenout, že už mezi ně vlastně patří tak nějak taky, ale pochybuje, že vzhledem k jeho výchově bude u něj tvrdohlavost tak znát.* No jasně. Kdyžtak si ukradni to novorozeně. Stačí mít v náručí malý dítě a vypadat spokojeně a holky tim dostaneš do kolen. *Uchechtne se. Sám ví, jak reagovaly holky v ghettu, když se našlo nějaký mimino a on se o něj třeba postaral. Měly ale smůlu, protože on by svou přítelkyni nikdy nedokázal podvést.* /Uvidim jí vůbec ještě někdy? Třeba mě teď nesnáší jako zbytek ghetta.../ *Proběhne mu hlavou. Někdy se musí odhodlat a napsat jí aspoň přes chat, protože pochybuje, že mu dovolí jí aspoň na hodinu propašovat do paláce nebo za ní jít do města, když je rebelka.* Nikdy jsem nepochopil na týhle rodině jednu věc.... Proč se tolik rozmnožujete? Kdybyste používali antikoncepci a kondomy jako normální lidi, nebylo by tu tolik porodů, tolik děcek a tys nemusel mít trauma. *On taky v postelových záležitostech není žádný nováček a žádné dítě na cestě ještě řešit nikdy nemusel.* Dobře, na seznam věcí, co nikdy nechci vyzkoušet je příprava s ženskou na porod. *Uchechtne se.* Neni to nejlehčí věc, jakou jsem kdy zažil. *Uzná s pokýváním hlavy. Nechce tady ze sebe dělat nějakého chudáka, který by se z toho hroutil. Všechno si to radši uchová v sobě, protože ví, že Jace s Misty to taky nemají jednoduchý. Vlastně jsou na tom dost podobně. On zjistil, že jeho rodiče jsou královští, oni zase, že mají syna rebela.* Jo, jasně. Promiň za zdržení. *Pousměje se na něj.* Díky, vážim si toho. Měj se. *Rozloučí se s ním. Jakmile Xavier odejde, na střechu se zase vrátí jeho několikačetný dozor, nad kterým musí protočit očima. Pochybuje, že teď by si ještě čerstvý vzduch nějak vychutnal, takže se zvedne z pohovky a následovaný Magnusem i strážci se vydá zpátky do své komnaty.*

*Objeví se na střeše, jen co se z hor dostane do zámku. Nechala si své věci poslat do komnat, její služebné je snad vybalí do doby, než přijde. Po jejím boku si to pajdá malý pejsek, který vypadá jako nějaká pouliční směska. ALe poslušně jí běhá u nohy, zatímco se ona oblečená jen ve volném svetru rozvalí na jeden z gaučů.* Sakra, zapomněla jsem si pití. *Zamrmlá si pro sebe a zvedne se, načež se rozejde k mini baru a začne si tam něco dělat. Nakonec odchází s mojitem jen se špetkou alkoholu, který by přece neměla, když čeká dítě, a jde si sednout zpátky. Sedne si tak na jeden z gaučů, který jí nabízí výhled do města, a u toho upíjí koktejl, zatímco pes si sedne vedle ní. Ona mu nevěnuje žádnou pozornost.*

*Po svém příjezdu se ani neobtěžoval se jít nějak oznámit, že už dorazil. Místo toho šel na průzkum zámku, až se objevil na střeše. Ani nevěděl jak tam došel, protože byl moc ponořený v myšlenkách. Rozhlédl se po krajině kolem a povzdechl si. Už teď mu chyběla Itálie a život bez povinností. Až po nějaké chvíli si všiml, že se na střeše nenachází sám. Lehce ho to rozhodilo. Chvíli se rozmýšlel, co říct a jak to vlastně říct v angličtině. Anglicky umí velmi dobře, ale sem tam mu něco vypadne.* Uhm...dobré odpoledne. *Pozdravil konečně po chvilce ticha a upřel pohled na drink v její ruce, načež hned dostal chuť na něco k pití.*

*Když tam tak pejsek u jejích nohou kňučí, natáhne se k němu a podrbe ho po hlavě.* Bože, že já tě tam nenechala, teď mě budeš otravovat jako mí bratři. *Zamumlá ke svému pejskovi, kterého před odjezdem do Illey našla na letišti, opuštěného v krabici "psi zadarmo". Vypadal zuboženě, tak ho zvedla a odjela s ním zpátky. Nikdy si nemyslela, že nějaké zvíře mít bude, ale od doby, co viděla ty soby a zjistila, že čeká prcky, tak se musí naučit o někoho starat. A nechce dělat pokusné králíky ze svých dětí. Položí si koktejl vedle sebe a natáhne se pro psa, aby si ho posadila do klína, a pak se znovu natáhne po pití, než zaslechla kousek od sebe hlas. Až když se jí objeví neznámý muž v jejím zorném poli, zbystří.* Zdravím. *Pozdraví ho. Nějak si ten jeho obličej nedokáže s ničím spojit, jako by ho neznala, tak nepočítá, že to je někdo významný.*

*Na pozdrav oné neznámé osoby už jen kývl, protože neměl co říct. Hlavně nevěděl ke komu mluví. V letadle si studoval nějaké fotky a jména lidí, kteří se tu v zámku zrovna nacházejí, ale nepamatoval si vůbec nic, takže neměl nejmenší tušení, kdo to je. Rozhlédl se po střeše, jestli náhodou někde není něco k pití, protože pochyboval, že by si někdo pití nesl až sem nahoru. Když spatřil bar, sám pro sebe se pousmál a hned se vydal si něco nalít. Vzal si sklenici na whisky a nalil do ono pití. Ochutnal a hodil si tam ještě led. Pak se znovu podíval na neznámou a snažil se rozpomenout, kdo by to mohl být. Nechtěl ale neslušně zírat a proto pohled sklopil na psa na jejím klíně.* Hezký pes. *Poznamenal jednoduše a napil se ze skleničky, protože mu došlo, jak špatně se pustil do téhle konverzace.*

*Stále přemýšlí nad tím, jestli vztah s jejím bratrem bude stejný co byl, protože to spíš vypadá, jako by se za ni styděl, bál se jí a určitým způsobem ji nenáviděl za to, že se jí stalo, to co se stalo. Takže když jí ten muž pochválí jejího psa - jejího, je to zvláštní, že jí něco takhle patří, nebo že se spíš rozhodl k ní patřit - jen se usměje.* Díky. *Souhlasně se na pejska podívá a pak znovu pohlédne na mladého muže, který je očividně nervózní.* Jsem Rosamund. *Představí se mu automaticky jen svým křestním jménem, protože na to sraní okolo jmen opravdu nebyla a byla ráda, když měla okolo sebe lidi, kteří jí tykali.*

*Vydal se i se svým drinkem ke gauči naproti tomu, na kterém seděla ta žena se svým psem. Pohodlně se usadil a jednou rukou se opřel o opěradlo. Značně se mu ulevilo, když se usmála potom, co jí pochválil psa a letmo se usmál také. Jakmile se mu představila, hned zase vstal, aby jí podal ruku.* Lorenzo..těší mě. *Natáhl k ní ruku dřív, než si uvědomil, že ji možná obtěžuje. Protože sem zřejmě přišla, aby měla klid. Trochu nervózně se poškrábal na zátylku a znovu se napil.* Jestli tu chceš být sama, tak uhm.. *Nějak zagestikuloval rukou směrem k východu a pokrčil rameny.* ..tak klidně půjdu. Něvěděl jsem, že tu jsi. *Zvolil hned tykání, protože raději lidem tykal a taky měl radši, když lidé tykají jemu. Také až teď byl trochu slyšet jeho přízvuk, když řekl víc, než dvě slova. Dopil své pití dvěma loky a lehce se zašklebil, protože to bylo silnější, než čekal.*