Střecha paláce s výhledem na město

Pamatuju si toho dost. Mozek neni schránka zabývající se jenom jednim okruhem věcí. Teda nevim, jak u tebe, ale u normálních lidí má mozek dost velkou kapacitu na spoustu věcí okolo. *Pokrčí rameny. On do ní taky rýpe, tak proč by nemohla i ona do něj. Po jeho další otázce sklopí pohled ke svým rukám, které si tře trochu o sebe, aby si je zahřála a chvíli mlčí.* Nikdo, dobře? A ty na to můžeš rovnou zapomenout. *Ujistí ho, protože nepotřebuje, aby se nějak staral o její jídelníček.* Tak to opravdu hodně štěstí. *Popřeje mu ironicky. Žádný šance mu nedává.*

Vypadá jako schránka, která se zabývá jen jedním okruhem. Kaloriemi. A možná jeden menší podokruh na blbý poznámky. *zamumlá si poslední větu spíše pro sebe. Pak se jí zeptá, kdo všechno ví, že nejí, a když sklopí pohled, povytáhne jedno obočí.* To je pocta, že jsem první. Ale nezapomenu na to. Jíst musíš. A budeš. Jinak bude brzo po tobě. *řekne a s tvrdým pohledem v očích na ni koukne.* To nebudu potřebovat. *řekne, i když si myslí přesný opak.*

To neni pravda. Náhodou umim hrát na kytaru, bubny i piáno. Máma mě naučila něco málo ze sochařství. Takže můj mozek toho zvládla spoustu. Zato ten tvůj je koukam až moc zaměstnanej chlastáním a blbýma poznámkama, že nic jinýho nezvládne, co? *Povytáhne obočí a pobaveně se uchechtne. Proč by mu to nemohla vrátit? Doufá, že teď už se do její mozkový kapacity navážet nebude.* Říkáš ty. Je to moje tělo a můj život a už vůbec ne tvoje věc. A vůbec...sám nejsi nadšenej z našeho zasnoubení. Neměl bys být rád, že je tu šance se mě zbavit? *Zamračí se trochu a pokusí se nasoukat ještě víc do jeho bundy, protože se furt klepe zimou.* Velký ego, ale skutek utek. *Zkonstatuje s úšklebkem.*

Náhodou zvládne taky hrát na kytaru, umí řídit motorku a pamatuje si všechny chvaty z boxu. Na chlastání a blbý poznámky ani mozkovou kapacitu nepotřebuju, to už můj mozek zvládá automaticky. *rozhodně to není ten typ, který nechá ostatní aby se do něj naváželi jen tak. Ale na to už asi Maddie přišla.* A to si jako myslíš, že se chci zasnoubení zbavit tak, že vyhladovíš? *zeptá a podívá se na ní jak na úplného blázna.* Tobě ten hlad leze fakt na mozek.. *potřese nevěřícně hlavou.* Nechceš jít do komnaty, když je ti taková zima? *Zeptá se zamračeně, když vidí, jak se stále klepe.* Co máš všechno na sobě? *docela by ho zajímalo, kolik vrstev oblečení na sobě asi má, i když se stále klepe zimou.*

Ty taky hraješ na kytaru? *Pozastaví se nad tím, že mají společný koníček, protože nečekala, že by měli něco společnýho. Doteď jí připadalo, že jsou naprostý opaky. I když.. Když se nad tím zamyslí styl popichování a uštěpačný poznámky mají taky stejný, i přesto, že to je spíš rozděluje.* Co já vim.. *Pokrčí rameny. Nedostatek energie zapříčiňuje nedostatek endorfinů a dalších hormonů a to zase způsobuje deprese a úzkosti. Ona nevidí moc cenu ve svém životě. Jediný význam jejího života jsou momentálně nižší čísla na váze.* Nic mi neleze na mozek. Nejsem blázen. *Zamračí se na něj nespokojeně.* Jo, asi půjdu. *Přikývne, ale není si moc jistá, že do komnaty dojde.* Triko, dva svetry a tvojí bundu. Proč? *Zajímá se, proč se ptá a pak nadzvedne obočí.* Jo, promiň, jsem blbá. Asi jí budeš chtít zpátky. *Odhadne a vysouká se z ní, aby mu jí mohla podat. Vzhledem ale k větší zimě, která jí rozklepe ještě víc jí dojde, že pro tenhle výlet by to stačilo.* Asi bych měla jít. *Zatne zuby, když se staví na nohy a postupuje pomalu, aby se jí tolik nezamotala hlava. To se moc nepovede, takže se musí zachytit opěrky na sedačce, ale přeci jen je pak schopná udělat krok směrem ke dveřím vedoucím do paláce.*

*zamračí se, když si uvědomí, že jí právě řekl, že hraje na kytaru, i když to před většinou lidí tají. A taky když si uvědomí, že i ona hraje na kytaru,* Ne, tos neslyšela. *řekne a uhne pohledem. Doufá, že to tu nebude nějak rozpitvávat.* Úžasný, takže si o mě myslíš, že jsem nějakej vrah nebo co? *zeptá se dotčeně a zamračí se.* Momentálně tak rozhodně vypadáš. *stojí si za svým. Pak si všimne, že se stále klepe nehledně na to, že má na sobě i jeho budnu.* Protože me to zajímá. *odpoví neurčitě a trochu nechápavě nakrčí obočí nad tím, kolik má oblečení na sobě.* Ne, to je dobrý, si ji nech, třeba neumrzneš. *než to ale stačí doříct, už mu bundu vrátí a vysouká se na nohy. Chvilku přemýšlí, co dělat, protože si nemyslí, že je úplně dobrý nápad nechat ji jít v tomhle stavu samotnou. Nakonec se tedy zvedne a bundu jí přehodí znovu aspoň přes ramena. Jednou rukou ji chytne kolem pasu, aby neztrácela tolik rovnováhu a pak se pomalu rozejde ke dveřím pryč ze střechy.* Pojď a opovaž se cokoliv namítnout. Do tý komnaty bys nedošla. *rovnou ji varuje, protože stejně nemá smysl mu něco říkat.*

*Mírně se pousměje, když slyší jeho reakci, ale snaží se ten úsměv skrýt.* Když ty zapomeneš, žes slyšel to, že jsem týden nejedla, já zapomenu, že hraješ na kytaru. Něco za něco. *Pokrčí rameny nad tím, jak je to jednoduchý výměnný obchod.* To jsem neřekla, nepřekrucuj to. Navíc vrah zabíjí sám, ty bys mi nic neudělal, takže vrah nejsi ani náhodou. *Ujistí ho s vážným pohledem. Nikdy by si nedovolila ho nazvat vrahem.* A ty vypadáš jako ten nejotravnější člověk na zemi. *Poznamená nazpátek a u toho protočí očima. Pak mu teda řekne, kolik toho má sobě, když ho to teda tak zajímá a vrátí mu bundu. Jeho slova ani moc nevnímá, když se snaží z bundy vymotat, protože v ní byla zabalená jak jenom to šlo. Pak se pomalu postaví na nohy a začne trochu vrávoravě jít směrem ke dveřím vedoucím do vnitřku paláce. Překvapí jí, když ucítí jeho bundu zpátky na svých ramenou a cukne k němu hlavou. Aby překvapením nevypadla z rovnováhy a nespadla na zem jí zabrání jeho ruka, kterou jí objímá okolo pasu. Krátce se mu podívá zmateně do očí, protože pořád nechápe, proč jí pomáhá. Musí ale uznat, že nejspíš bude dost dobrý člověk, i když to nejspíš skrývá za všemi těmi poznámkami. Ale teď jí to jednoduše ukázal.* Děkuju. *Špitne potichu a s jeho pomocí se o dost jistější vydá zpátky do své komnaty.*

*řekne, že to o té kytaře neslyšela a neví, co ho štve víc. Jestli to, že mají společný koníček nebo to, že jí to vůbec řekl.* Ne, v tom případě na to klidně nezapomínej, protože já nezapomenu na to, že týden nejedla. *Koukne na ní s tvrdým pohledem v očích, protože tohle rozhodně nenechá jen tak. A ani ho k tomu nijak nedonutí, protože je tvrdohlavý a to dost,* Vyznělo to tak. *stojí si za svým a pokrčí ramen.* Zapomněla jsi dodat ten nejhezčí nejotravnější člověk na zemi. *zazubí se na ni. Když mu pak chce vrátit bundu, řekne, že to není nutné, ale i tak mu ji stejně dá. Když pak vidí, jak se vratce postavila, chvilku přemýšlí, co dělat, ale nakonec dojde k závěru, že by stejně do té komnaty nedošla. Takže tedy vstane, bundu jí aspoň přehodí přes ramena a chytne jí kolem pasu, aby měla trochu rovnováhy.* Kdyby tě zajímalo, co za to budu chtít, tak chci, aby ses najedla. Aspoň trochu. *řekne a poté se pomalu vydají směrem ke dveřím, které vedou ven ze střechy.*

*Konečně se odhodlal k tomu napsat Liv zprávu. Nebyl si jistý, zda mu dá kladnou odpověď, ale nakonec na setkání na střeše přeci jen kývla. Byl za to rád, přestože se na ni pořád ještě trochu zlobil. Nikdy se s ní však nepohádal tak ošklivě. Nikdy dokonce ani pořádně nezvýšil hlas a minule na ni téměř křičel, pro něj něco naprosto nezvyklého. Některých slov litoval, za některými si hodlal stát. Ale rozhodně nehodlal tolerovat to napětí, které mezi nimi vyvolal, potřebovali si to vyříkat. Volal s rodiči, ujistil se, že nikde nic ze skutečnosti ohledně svatby neprosáklo ven, ale zatím se zdá, že putovaly jen různé drby spjaté s tou rychlou svatbou, to se však očekávalo. Jen některé se aspoň otřely o pravdu. Byl tu jako vždy dřív. Z minibaru si vzal nachlazenu sklenku a nalil si whisky. Sice tu byla jen skotská, ale člověk nemohl mít vše. Posadil se na pohovku a vyčkával na Liv.*

*Pořád je pro ní divná představa toho, že by měla být mámou. Ale po včerejšku si aspoň dokáže sama sebe představit s dítětem v náručí. Šíleně se toho bála, ale když si vzala svojí neteř poprvé do náručí, nervozita z ní trochu opadla a ona dost roztála. Díky Eastonovi pak byla schopná prospat většinu noci, což je nejvíc od té hádky s Lucienem. Pořád v ní hlodá všechno to, co jí řekl, ale ví, že měl pravdu. Když jí napsal, nakonec setkání na střeše odsouhlasila. Už je mezi nimi dusno až nezvykle dlouho. Je to pro ní až nepřirozený, být s ním takhle rozhádaná. Ale i tak je nervózní z toho, aby jejich konverzace rychle nesklouzla k další hádce. To je ale problém budoucí Liv. Problém té momentální je dostat se včas na střechu. Trochu jí ještě zdrželo zjištění, že ode dneška má nového synovce. Teď už ale vejde na střechu a nakonec se rozejde směrem k pohovkám, kde už je Lucien.* Ahoj. *Pozdraví ho opatrně a sedne si na pohovku naproti němu. Jenom na něj vyčkávavě kouká. Jeho nápad bylo tohle setkání, tak by měl také začít jako první mluvit. Ona sama si není jistá, jak by měla začít.*

*Pro jednou Liv dorazila včas, dokonce s menším předstihem, což pro ni nebylo úplně zvykem. Že by ji jejich rozhádání taky tolik trápilo? On samotný ze vzteku málem zničil boxovací pytel v posilovně. Části frustrace pomohla ulevit i Nyneve, ačkoliv si díky tomu musel připsat na seznam problémů jeden další. Ta dívka mu byla sympatická, ale samotné jí hrozilo více potíží z toho, že si s ním začne, než jemu. On sám měl teď poněkud volnější ruku, vzhledem k šoku, který způsobila Liviina svatba, by každý mohl klidně přijít na to, že měl v Illei aférku a vedle tohohle skandálu to vyšumí dost rychle.* /Ještě abych jí nakonec poděkoval./ *Odfrkne si v duchu pobaveně a pokývne Liv, když se posadí naproti němu. Ani ona nevypadá, že by toho poslední dobou moc naspala.* Ahoj. *Pokývne na jeho sklenku.* Něco na pití? *Minibar zde byl celkem dobře zásobený. Sám odpije, na jazyku převaluje onu tekutinu, která na rozdíl od irské whisky postrádá onu jemnost, přesto to není špatné. Chvíli mezi nimi panuje ticho, než si poskládá myšlenky, není zvyklý se omlouvat.* Přehnal jsem to. *Poví nakonec klidně a zamyšleně ukazováčkem obkresluje okraj sklenice.* Bylo toho moc. Předtím jsi říkala, že toho chlapa nemusíš a vzít si ho nechceš, že nedovolíš, aby se tě znova dotkl. A chvíli na to jste sezdaní a jsi možná těhotná. *Povzdechne si. Když mluvil s rodinou, shodli se na tom, že svatba by dřív nebo později nejspíše zastala, přestože se do nich trochu obul. Oni mysleli, že Liv zasnoubení brala v klidu. Neměli by rodiče spíše poznat, když dítě skrývá emoce a trápí se? Co bylo učiněno se však odčinit nedá a nemělo smysl kvůli tomu vyvolávat další hádku.*Nelíbí se mi, když je mezi námi takové dusno. Pořád myslím, že to byla chyba, ale udělala jsi, co šlo, abys to vyžehlila. Neměl jsem právo se tak rozčílit. *Přeci jen šlo o její život, sic ovlivňoval ten jeho a celou Belgii. Větší omluvu od něj nemohla čekat.*

*Nervózně si zamne rukávy mikiny, když se posadí naproti němu a po nabídce k pití zavrtí hlavou.* Ne, díky. *Kdyby mohla, nejradši by do sebe nalila celou flašku, aby mohla aspoň na chvíli vypnout, ale kromě toho, že je nyní už definitivně jasné, že nemůže, tak si pamatuje, že i alkoholu se týkala přednáška od Luciena a ona nechce podporovat tenhle názor, jaký na ní má. Během té chvíle ticha, která nastane, protože nejspíš ani jeden moc neví, jak začít, si opět v hlavě připomene všechny ty události co se odehrály od jejího příjezdu sem. Přijde jí, jako kdyby to byla už celá věčnost a on to není ani měsíc. Radši se nesnaží přemýšlet o tom, co všechno se stihne ještě odehrát, než odsud budou moct pryč. Ze zamyšlení jí probere hlas Luciena, ke kterému opět obrátí svou pozornost i pohled. Když slyší o možném těhotenství, uhne pohledem do strany a jen lehce pokývne hlavou. Nechce rozpoutat druhé kolo tím, že by mu oznámila, že těhotná je.* Měl jsi pravdu. Ve všem. *Pokrčí nakonec rameny.* Taky se mi to dusno nelíbí. *Přizná a zase k němu pohled zvedne.* Promiň, že jsem tě zklamala. *Omluví se nakonec i ona jemu. Ví, že je tu nejspíše daleko více věcí, za které by se měla omluvit, ale těmihle slovy se jí to podařilo asi co nejlépe všechno shrnout.*

*I když pití odmítne, sám se nezdráhá napít. Neplánuje upřímně ani druhou sklenku, povědomá chuť whisky ho jen uklidňuje. Bylo zvláštní tu sedět v tichu, většinou už by se pustili do vzájemného pošťuchování. On by si utahoval, zda tak příšerně vypadá, protože celou noc flámovala a ona by ho nejspíše odbyla s tím, že pořád vypadá dvacetkrát lépe než on. Celkem mu to chybělo, tohle dusno bylo ubíjející a vůbec se k nim nehodilo.* /To jsem si měl nahrát./ *Rozhodně od Liv často neslýchal přiznání, že by měl v něčem pravdu, ale teď mu to ani neudělalo radost.* Ve všem ne. *Zavrtí hlavou. Nechal se ten den unést emocemi. Nejednou. Byl čas dát se do kupy.* Plníš si své povinnosti. A na Belgii ti záleží, i na naší rodině. A jsi mladá, kdybys nebyla princezna, nejspíš by každý sotva mrkl nad tím, co se stalo. *Pokrčil rameny. Ne, že by nebylo vůbec vinna, to určitě byla, ale rozhodně ne v takovém měřítku, v němž ji obviňoval. Lehce se pousměje.* To abychom s tím něco udělali. Je pozdě na svatební dar? *Zažertuje jen napůl, protože následně vytáhne z kapsy saka přeložený papír a podá jí ho. JEdná se o nabývací dokument na nemovitost, uvnitř je i fotka. Jedná se o vilku v Belgii u Severního moře, poblíž městečka Ostende. Typické letní sídlo na soukromém pozemku s pláží. Ideální na to, když člověk potřebuje někam vypadnout, novomanželé už tuplem. Přišlo mu, že by jim později chvíle soukromí mohla přijít vhod. Dal si dost záležet, aby zamaskoval stopy ke skutečnému kupci, momentálně nikdo netušil, že dům patří královské rodině. Byl to nejen svatební dar, ale i dar na usmířenou. Neměl ve zvyku říkat “omlouvám se”. Ta slova, která zmínila ho mrzela nejvíc.* Nezklamala. *Zavrtěl hlavou.* Naštvala. Rozhodila. Ale slovu zklamání jsem se měl vyhnout. *Přestože v něm bylo možná trochu pravdy. Ten pocit byl však iracionální. Přál by si, aby se o vládnutí zabývala více, aby trochu více dospěla a opustila tu nedospělou nerozvážnost.*

*Uzná, že měl ve všem pravdu. Během té hádky se sice bránila a snažila se nějak obhájit, ale s odstupem času ví, že na všechno tohle měl právo. Ví, že se nechová jako ukázková princezna a vzhledem k okolnostem by měla dospět. Taky se pomalinku snaží měnit svůj přístup k povinnostem. A s nezávaznými románky a alkoholem jí jaksi pomáhá ta malá fazolka v jejím břiše, protože pít stejně nemůže a upřímně ani nemá chuť si s někým začínat. Neví proč, ale přijde jí to nefér i vůči Eastonovi. I přesto, že si slíbili, že se nijak nebudou jako pár omezovat a manželé budou prakticky jen na papíře. Docela si uvědomuje, že změnila postoj i k němu a teď jí nevadí s ním trávit čas. Naopak se mu dokázala i trochu otevřít a v jeho společnosti se cítí dobře. Sama nechápe, co se uvnitř ní děje a odmítá si přiznat jakékoliv city.* Jenže já princezna jsem. *Pokrčí rameny. I když se o to neprosila a i když se jí to moc nelíbí, pro ní se používá jiný metr než pro lidi, kteří nejsou urození. Tak to je a ona by se měla naučit s tím počítat.* Svatební dar? *Nadzvedne překvapeně obočí a pak se podívá na papír. Nakonec si ho od něj trochu váhavě vezme, protože vůbec nechápe, o co jde a rozloží ho. Když uvidí tu hromadu písmenek, nakrčí nad tím obočí a sjede pohledem radši k obrázku.* To je... obrázek baráku. *Zkonstatuje trochu nechápavě.* Aspoň rámeček k tomu neni, abych to mohla když už tak někam dát? *Zvedne k němu nechápavý pohled, protože netuší, o čem papír pojednává a doufá, že jí to on nějak osvětlí.* Nejsi jedinej, koho jsem rozhodila. I rodiče tim byli docela dost zaskočený. A Astrid to ještě asi ani neví. *Po hádce s Lucienem se vyhýbala oběma svým sourozencům a radši trávila čas v komnatě a nebo u aut a motorek v garážích.* Každopádně.... s Eastem nám to docela funguje. Sama nechápu jak, ale nakonec neni tak špatnej. Včera mi přinesl ukázat i neteř. Jeho brácha má měsíční dítě. Poprvý jsem držela mimino. Je úplně rozkošná. A dokázala jsem se i docela normálně bavit s jeho desetiletou ségrou. Prý si mě oblíbila. *Poreferuje mu nadšeně o událostech posledních dní a u toho jí oči trochu zazáří nadšením. O jejím strachu z dětí, až docela nelibosti, ví docela dost dětí a proto je tak nadšená z toho, že ani jednu z nových členek své rodiny nezamordovala a všechno šlo tak hladce.*

*Nechce to už rozmazávat. Věci, které řekl, už stejně nemůže odvolat a ona nad nimi určitě přemýšlela až až.* Jsi. Ale jsi taky moje sestra. A to má přednost. *Odpoví odmítavě. Na chvíli na to zapomněl. Často u něj vede racionalita a logika, proto taky na celou událost nahlížel z pohledu prince, povinnosti a následky. Až později se zamyslel nad tím, jak se musela cítit ona a začal pociťovat vinu. Nezachoval se zrovna jako příkladný brácha. Byl čas to napravit. Měl Liv rád, navzdory tomu, jak ho občas vytáčela. * Ano svatební dar. *Protočil očima.* To většinou novomanželé dostávají, víš? *Nadhodí a podá jí nabývací dokument na nemovitost. Není napsaný na ni a na Eastona, ale to je schválně, nechtěl, aby k tomu domu vedly jakékoliv stopy. Alespoň pro začátek by to mohlo být místo, kam se budou moct zašít, spolu nebo každý zvlášť a užít si trochu soukromí. Nevěřícně na ni hledí.* Bože Liv... nejde o ten obrázek, ale o ten dům. *Útrpně zasténá. Proč nemohla podědit alespoň o špetku více inteligence?* Ten dům je ten svatební dar. Ten papír potvrzuje, že je Váš. *Dodá pro jistotu, kdyby jí to pořád neseplo.* Není v listině tedy zmíněno jméno, pouze to, že majitel téhle listiny je majitelem nemovitosti, což je zavedeno i v katastru. Nevede žádná stopa ohledně toho, kdo ten dům vlastní, takže nikdo neví, že je Váš. *Bylo to trochu složitější, obsahovalo to spoustu druhých osob, nové účty na převod peněz a nakonec určitý úplatek, ale jen dva lidé mimo rodinu o domu věděli, oba dva naprosto spolehliví, zavázaní smlouvou o mlčenlivosti. Nerad nechával věci náhodě.* Je to v Belgii, asi deset kilometrů od Ostende. *Což bylo lázeňské největší lázeňské město na pobřeží Belgie. Doufala, že aspoň v zeměpisu vlastní země dávala pozor.* Nechtěl jsem pro Vás nic, co je moc daleko a je nutné výlet tam plánovat. *Mohl jim třeba zařídit dům na Bali nebo v Itálie apod.* Autem je to cca hodinka a půl cesty z Bruselu. *Pousměje se. I kdyby vyjeli ráno, vždy se můžou večer vrátit, nic, co by jim zasahovalo příliš do povinností či bránilo v rychlém návratu.* Měla bys to Astrid brzo říct, u nás už jsou toho plné noviny, Liv, i kdyby je nesledovala, brzy se o tom dozví. *Upozorní ji opatrně. Nechce ji poučovat, ale tohle vážně nemělo smysl odkládat. Vyslechne si ji, jak povídá o Eastovi a dětech, celkem ho překvapuje, jak spokojeně u toho vypadá.* Držela jsi dítě a to dítě to přežilo? *Ujišťuje se rádoby nevěřícně, ale škubající koutky ho prozrazují.* Tak to gratuluji. Možná se pak nebudu muset tolik bát o svou neteř či synovce, až to přijde. *Pokroutí pobaveně hlavou. Je rád, že se to začíná vracet do normálu. Hádku už si vážně nechce zopakovat.*

*Na jeho slova o tom, že je jeho sestra a to má přednost jen trochu pokýve se sklopeným pohledem hlavou. Je tvrdohlavá, takže si stojí na svém v tom, že měl pravdu a že teď má pravdu ale zase ona.* Nojo, furt taky. Vim, co to je. Jenom jsem to nečekala. *Uvede to na pravou míru a u toho protočí očima. Spíš jí ale vlastně nedošlo, co na normálních svatbách běžné. Sama se přáteli neobklopovala a její sourozenci jsou svobodní, takže svateb moc nezažila. Navíc ani neměla čas nad tímhle moc uvažovat. Když už ale dostane do ruky zmíněný dar, vůbec neví o co jde. Nebo spíše nechápe, proč by jí bratr dával jako dar obrázek nějakýho domu. Po jeho vysvětlení na něj chvíli v tichosti zírá. Ty kecy o majitelích nemovitosti neposlouchá, protože jí to stejně nic neříká. A název toho místa na O jí sice něco málo říká, ale zeměpis zrovna její moc oblíbený nebyl. Když ale slyší, že je to cca hodinu a půl cesty autem z Bruselu, začne se konečně docela orientovat.* Tys nám koupil dům...? *Shrne to jednou větou a potřese nad tím nevěřícně hlavou.* Díky, Lucu. *Pousměje se na něj pak a papír složí, aby si ho mohla dát do kapsy a později ukázat Eastovi.* Jo, já vim. Jenom v posledních pár dnech ... nebyla moc nálada to s někým dalším rozebírat. *Vysvětlí s pokrčením rameny, proč to ještě Astrid neví.* Řeknu jí to, neboj. *Ujistí ho nakonec, protože není až tak blbá, aby to chtěla před sestrou zatajit napořád. I když tušila, že bude docela zklamaná. Lucien na to koukal přes povinnosti a postavení a Astrid se na to bude dívat nejspíše zase z pohledu své víry na pravou lásku a šťastné konce.* Držela jsem doslova měsíční miminko a to přežilo. *Dá důraz na to, jak malý miminko bylo, protože čím je menší, tím snazší k umačkání, že? Když ho pak slyší mluvit o jeho neteři nebo synovnoci, sklopí trochu pohled.* No... Ono to vlastně přijde za nějakých devět měsíců. *Oznámí mu opatrně a nervózně vyčkává na jeho reakci.*

*Skoro by se zasmál její trudomyslnosti, ale v skrytu duše byl za její námitky rád. Takhle se Liv chovala běžně a on chtěl, aby se věci pomalu vrátily do normálu. Pár dní se sice nezdálo jako taková doba, ale pro něj byl nezvyk, aby se spolu doopravdy nebavili. Většinou mezi nimi šlo o nevinné pošťuchování, které občas někdo přepískl, ale nešlo o nic vážného. Tentokrát to vážně přehnal. Dá jí tedy svatební dar, ale mohlo mu dojít, že jí hned v té pěkné hlavince nesepne, o co kráčí, přestože kdyby si rozhodla ty písmena pročíst, a nejen koukat na obrázek, já má ve zvyku, muselo by jí to secvaknout okamžitě.* Už to tak bude. *Potvrdí jí, když to konečně vstřebá. Šlo vlastně o běžnou praxi, v královských rodinách se netroškačilo. On se však rozhodl pro pohodlný, ale nikoliv vyloženě přepychový dům v Belgii čistě z toho důvodu, protože dal přednost dostupnosti a soukromí. Doufal, že to oni ocení. Navíc měl podezření, že ještě něco plánovali rodiče, ale to zjistí dříve Livia než on.* Není zač. *Oddechne si. Nebyl si jist, zda se jí to bude líbit. Měl nepříjmené tušení, že ta nálada měla co dělat s jejich hádkou.* Chápu. *Přikývne a raději se v tom dál nešťourá. Až se to Astrid dozví, nejspíše bude zklamaná z nedostatku romantiky, ale vezme to určitě lépe než on.* Neuvěřím, dokud to nebudu mít na videu. *Rýpne si s úsměvem a zavrtí rozhodně hlavou. Rozhodne se znovu napít, ale při posledních slovech Liv mu zaskočí. Sípavě se rozkašle a snaží se popadnout dech.* /Co-že?/ *Jistěže naznačovala, že by se to mohlo stát, ale upřímně si to nemyslel. Pravděpodobnost nebyla tak veliká. Otře si slzy, které mu díky záchvatu kašle vyhrkly a šokovaně na ni pohlédne.* To je... okay. *Dostane ze sebe. Původně měl v úmyslu dokončit větu jinak, ale tentokrát to nechtěl pokazit.* Naši už o tom ví? *Zatoužil po další skleničce, ale už tak to s alkoholem poslední dobou přeháněl, nechtěl si zvyknout řešit potíže tímhle způsobem.* Já.. No.. Gratuluji. Asi. *Nervózně se zašklebí.* /Počkat, budu strejda? No teda... A Liv máma./ *Ta Liv, která obrážela bary.* /No teda, no teda, no teda.../ *Hodila by se peprnější slova, ale snažil se udržet v klidu.*

Je krásnej. Vážně díky. Nečekala jsem to. *Usměje se na něj ještě když dává papír do kapsy a doufá, že se jí to nikde nepovede ztratit. Pak už mu nadšeně poreferuje o tom, jak se jí podařilo nezamordovat rovnou dvě děti. To by se mohlo klidně zapsat do knihy rekordů a ona za to byla na sebe náležitě pyšná. Horší to bude, až dojdou k přebalování, o kterém Easton prorokoval, že se k němu během hlídání také dostanou. Ona hodlá dělat jenom nezúčastněného pozorovatele. Ví, jak Easton svou neteř miluje a je hrozně roztomilý ho s ní sledovat, takže je hlídání jedině otevřena, ale sama se do něj bojí nějak zasáhnout, aby to nepokazila a to dítě nepřišlo třeba o hlavu.* Pff, náhodou. Dneska možná budeme zase hlídat. Nebo spíš Easton. Nějak mi ode dneška v rodině přibyl i synovec. Eastův brácha ho prý našel někde u popelnic ve městě, tak se o něj rozhodl postarat a s manželkou si ho nechají, takže mu jedou pořídit věci a tak a malá Taysa bude u nás. Takže se klidně pojď podívat. *Vysvětlí rychle události posledních hodin, ve kterých se sama ještě úplně nezorientovala a nakonec se na něj trochu zazubí. Věří, že zvládne držet mimino dva dny za sebou bez katastrofy. Pak už z ní vypadne novinka ohledně jejího těhotenství a očekávaného malého přírůstku do rodiny. Nechápe, že zrovna v takovýhle momenty se lidi většinou rozhodnou pít, ale nijak moc nad tím nepřemýšlí, protože sleduje, jestli se její bratr udusí úplně a nebo to rozdýchá.* Okay? *Uchechtne se jeho reakci, i když by nejspíše měla držet pusu, šoupat nohama a být ráda, že reagoval takhle mírným slovem.* Dneska ráno jsem jim to volala. Oba dva to nakonec rozdýchali, i když nejspíš upadli do depresí kvůli tomu, že si přijdou starý. *Odpoví mu na dotaz a po jeho gratulaci se na něj pousměje.* Je to šílený. Neumim si sama sebe představit jako těhotnou a ani jako mámu. Jediný štěstí je, že Easton to s dětma umí dost dobře, jinak by to bylo kompletně v háji. *Povzdychne si a přitáhne si kolena k hrudi.* Co ty vůbec? Zaslechla jsem nějakej drb o tobě a .. komorný? Nejspíš.. V tělocvičně? To úplně neni tvůj styl. *Nevzpomene si na konkrétní postavení té dívky, jenom ví, že by měla být jedna z personálu, ale ani to jí nezabrání, aby to s pobaveným úsměvem zhodnotila a zvědavě se na něj podívala, jestli jí potvrdí, že je to pravda a nebo obyčejný výmysl.*

*Už jen přikývne a uleví se mu, že dárek přijala. Byla to taková představa olivové ratolesti na znamení míru. Ne, že by si hned myslel, jak je mezi nimi vše dobré, ale alespoň už zase byli na správné cestě. Časem jejich rozepře snad úplně vyšumí. Překvapeně pozvedne obočí a zavrtí hlavou.* Ale vždyť to je dítě, ne nějaký pes. *Zamračí se. Věděl, že na královské rodiny se vztahují trochu jiná pravidla, ale malé dítě by mělo být odevzdáno do sociální péče, nejdřív se zkouší dohledat rodina, a pak je dítě nabídnuto k adopci páru, který o adopci doopravdy stojí a už v pořadníku čeká bůh ví jak dlouho. Přestože by úmysl šlechetný, nepřišlo mu to tak úplně správné. Hádá, že k osvojení dojde oficiální cestou za pomoci peněžního úplatku, aby žádný jiný pár nebyl brán v potaz. Neměl ale dnes náladu na nějaké složitější debaty, a tak dovedně předstíral úsměv a pokrčil rameny.* Nu což, aspoň si to potrénuješ do budoucna. *Zarazí ho, když mu oznámí, že ta budoucnost není nijak vzdálená. Udělala to schválně zrovna ve chvíli, kdy se rozhodl napít? Dle toho pobaveného pohledu by se nedivil. Popadl dech a pokusil se s tou novinou rychle srovnat.*Jo, okay. *Odkašle si. Asi to nebylo nejvhodnější slovo, ale lepší než katastrofa, no ne?* Já si přijdu starý, strýc, bože. *Prohrábne si vlasy a nevěřícně pokroutí hlavou.* /Tohle všechno jde nějak moc rychle./ Budeš dobrá máma. *Prohlásí bez přemýšlení, ale míní to tak. Liv se o rodinu starala. Možná jí chvíli potrvá se vše naučit, ale každý rodič začíná v zásadě od píky, však ona na to nějak přijde.* A hlavně dle tradice máš ještě několik měsíců, než se očekává, že těhotenství oznámíš veřejnosti, takže máš aspoň chvíli se s tím srovnat. *On ostatně taky. Všimne si, že o Eastovi mluví často a v dobrém, očividně na něj přeci jen změnila názor. On mu však stále neodpustil tu zatracenou svatbu. Zamračí se. Jistěže se tady drby budou šířit rychlostí požáru.* Není. *Potvrdí jí a dopije whisky, sklenku odloží na stůl.* Poznali jsme už nějakou chvíli před tím. A pomohla mi s Traitorem. Vlastně jsem si s ní ani neplánoval začít, když vím, že jsme tu jen na pár měsíců, ale byl jsem trochu mimo sebe. *I tak by se dal jeho záchvat vzteku a následné rozladění označit. Nyneve tam prostě byla. A on zoufale potřeboval mít na chvíli nad něčím kontrolu, i když absolutně nečekal, jak ochotně bude dívka spolupracovat.* Navíc vzhledem k tomu, jaký šok jsi způsobila médiím si můžu teď dovolit trochu povolit. I kdybych s tím vyvolal skandál, každý na něj zapomene ve chvíli, kdy už nebudeš moct skrývat břicho. *Odfrkne si se smíchem.*

Potřebuje domov, oni mu ho nabídli. Podle mě je to naopak hezký. Navíc zrovna tady v Illey je s dětmi docela problém, co jsem slyšela. Dětský domovy jsou přeplněný a spousta děti skončí takhle na ulici, kde kolikrát seberou rebelové, který je učí akorát tak zabíjet. A pak taky mají jako král a královny jistý výhody, i když nejsou odsud. *Připustí s pokrčením rameny. Easton toho o Illey věděl poměrně dost, takže jí do tohohle problému dnes trochu zasvětil.* Nojo. Jenže to větší dítě už prej leze, umí se postavit... Jak to máme uhlídat? Vždyť nám zdrhne. Hlavně na něj nesmí nikdo šlápnout kdyžtak. Kdybys viděl batole plazící se po paláci, dáš mi kdyžtak vědět, že jo? *Začne malinko vyšilovat, protože pořád je v ní obrovská nervozita týkající se toho, že by měla mít na starosti nějaké dítě, což je věková skupina lidí, kterým se vždycky vyhýbala.* Strýc zní divně. Strejda je lepší. Strejda Lucien.. to zní... jo, furt to zní jakože jsi starej, ale co už. *Zasměje se a mile se na něj zazubí, jako kdyby mu snad teď složila nějakou poklonu.* Kolik jsi toho už vypil? *Zareaguje na jeho slova o tom, že bude dobrá máma, protože každý, kdo jí znal by si spíše myslel, že to dítě exploduje. Zvlášť on, se kterým se věčně popichuje. Tudíž nevěří tomu, že by to řekl, kdyby byl úplně při smyslech. I tak ale jeho snahu o podporu vnitřně dost oceňuje.* Jo, to asi jo. Ale pochybuju, že si na představu sebe jako mámy nějak zvyknu. Spíš by to bude připadat čím dál tím více šílený. *Potřese nad tím hlavou, ale pak se rozhodne tohle téma opustit a zeptá se ho na drb, který slyšela.* Dostala se ti pod kůži? *Nadzvedne mírně obočí a zkoumavě si ho prohlíží. Když něco nebylo jeho plánem, ve velké většině se to ani nestalo. Podle ní byl její bratr ten nejméně spontánní člověk, jakého znala. Když pak slyší o vidině nemožnosti skrývat břicho, trochu podrážděně si odfrkne. Na svém vzhledu, a tudíž i postavě, si zakládá. Jenom z představy, že by nedopla svoje džíny začíná vyšilovat a teď má před sebou akorát tak vidinu, že bude mnohonásobně větší. Možná je to povrchní, ale je to jedna z věcí, které jí trápí nejvíc. Už odmalička, když jí něco nešlo ve škole, slýchávala občas od chův nebo učitelů poznámky tipu, že má štěstí, že je aspoň hezká, protože jinak by byla úplně k ničemu, takže se podle toho začala řídit a starat se o sebe možná až přehnaně moc. A s tím, co bylo teď před ní měla pocit, že už nebude ani hezká a bude úplně k ničemu.*

Jo, pěkný to je. *Přikývne. Jistěže dětské domovy byly přeplněné, tak už to bývalo. Ale většinou šlo o starší děti. Každý pár si přál miminko, které bude moci vychovat jako vlastní, ne vzdorné odmlouvačné děcko či teeenegera s minulostí poznamenanou dětským domovem. Nakonec to ale vůbec nebyla jeho věc. Sám se narodil do světa priorit, neměl by ohrnovat nos nad tím, když svých priorit využije i někdo jiný. Určitě to navíc bylo lepší, než kdyby dítě skončilo u rebelů. Hlavní bylo, že bude mít dobrý domov. Pobaveně jí naslouchá.* Možná umí lozit a trochu chodit, ale je maličké, nedosáhne na kliku, aby si otevřelo dveře. Tak je nech zavřené, včetně těch na balkon a určitě vám nikam neuteče.*Zhodnotí to realisticky. Dokázal pochopit, proč vyšiluje, ze začátku to tak měl s Traitorem, než pochopil, jakým způsobem pes funguje a co potřebuje. Pak už to ale šlo snadno a se svým novým parťákem si dobře rozuměl. Nejspíše by za to měl poděkovat Nyneve, že mu v začátku řekla, co a jak. Zdá se, že ve vztahu Easta a Liv byl on ten, co bude navigovat a ona se snad brzy chytí.* Strejda Lucien, bože, to zní příšerně. *Jako by měl plnovous a byl od toho, aby nosil děti na rameni a strkal do nich na houpačkách.* /Ani náhodou./ Tuhle jednu skleničku. *Odpoví dotčeně. SIce mu stačilo málo, ale ne až tak málo na to, aby mu alkohol ovlivnil úsudek.* Myslím, že budeš dobrá máma, protože ti na rodině vždycky záleželo. Tváříš se, že ne, ale když jde do tuhého, myslíš na nás dřív než na sebe. Každý rodič se musel hodně učit, když se dítě narodilo, ale zvládli to. A ty to zvládneš taky. *Cukne lhostejně rameny. Nešlo o zdvořilé uklidňování ale o prostou statistiku a výsledek pozorování.* Děti jsou šílený. *Ušklíbne se.* /To je fakt./ *Aspoň že jeho to v nejbližší době nečeká. Ta slova se mu nelíbí. Dostat pod kůži. Naposledy si k sobě někoho pustil téměř před rokem, byl s danou dívkou asi půl roku utajovaného vztahu a neskončilo to dobře. Ale nikdy s ní neměl pocit, že by ztratil kontrolu. A přestože Nyneve nebyla startérem jeho ztráty sebekontroly, upřímně mu nevadilo, že se nechal unést.* Nebuď směšná, takové vztahy nemají budoucnost. *Odpoví jí rázně.* Jen s ní rád trávím čas. *Utne to. Snad tím dal jasně najevo, že nehodlá pro ty hezké nevinné oči znova takhle uklouznout. Pokud to bude pokračovat, tak už dle jeho pravidel a nějakého plánu. Raději si z ní začne utahovat, aby se v tématu už dále nerýpala a zasměje se jejímu podrážděnému odfrknutí.* /Dobře ti tak./ Tak hlavně abys prošla dveřma. *Dodá ještě a zvedne se.* Budu muset jít, ale jsem rád, žes mě vyslechla a... asi by nebylo na škodu, abych poznal Easta. *Začínal si věřit, že by mu při setkání nerozbil nos. Přejde k ní a skloní se, aby jí dal pusu do vlasů, přestože čeká, že bude cukat, jak má ve zvyku.* Drž se Liv. A kdyby cokoliv, tak napiš. *Upozorní jí.* /Třeba až přizabiješ cizí batole./ *Na tohle si vážně bude muset zvyknout. Jeho sestra a budoucí matka. Naposledy rezignovaně potřese hlavou a zamíří zpět do paláce.*

Ale co když jo. Třeba je to malej spiderman. A nebo mi uteče a schová se někde v komnatě a něco na něj spadne. Do háje, co když ho zašlápnu já? *Pokračuje dál ve vyšilování, i když je to asi dost nereálné a přeci jen nebude na to dítě sama, ale bude je oba dva hlídat Easton, aby se něco nestalo. Stejně jako včera, když měli chvilku malou Taysu.* Nemůžu za to, že máš příšerný jméno. *Uchechtne se a když pak slyší jeho slova o tom, že bude dobrou mámou, musí se zeptat, kolik toho už vypil.* Zhoršuje se ti výdrž. Jestli je to vůbec ještě možný. *Popíchne ho, ale nakonec se na něj vděčně pousměje.* Díky. *To, že jí něco takového řekl zrovna on pro ní znamená opravdu hodně a pomáhá jí to se o něco více uklidnit. Pak už ale změní téma k drbu, který slyšela a zvědavě pozoruje reakci svého bratra. Přeci jen, i když mezi sebou mají takový vztah, že ho prakticky bere jako staršího díky jeho citu pro povinnost a zodpovědnosti, pořád jde o jejího mladšího brášku a zajímá se o to, jestli na obzoru nějaká dívka, která by ho zaujala. Jestli ano, plánuje jí co nejdřív najít a hodit si s ní přátelský pokec, aby se ujistila, že je pro něj dost dobrá a že mu nijak neublíží.* Jo, jasně. Povíme si, až budeš mít taky prstýnek na ruce. *Zazubí se na něj a naoko vážně přikývne, čímž mu dává najevo, že jeho slovům moc nevěří.* Jak se jmenuje? Když nejde o nic vážnýho, tak by nevadilo, kdybych se s ní seznámila, že? *Zeptá se a její oči svítí nedočkavostí, když čeká na to jméno.* Běž do hajzlu. *Odfrkne si znovu, když slyší o procházení dveřma a založí si ruce na hrudi.* Ne, to asi nebylo... *Dá mu za pravdu, i když trochu neochotně. Kdo ví, jaká mela se strhne, až se ti dva poznají. Oba dovedou být dost horké hlavy a ona nevěděla, jestli chce být u toho, aby případné potyčce mohla zabránit a nebo utéct co nejdál, aby toho nemusela být svědkem.* Třeba zítra na plese. *Napadne jí, protože před tolika svědky se snad budou oba dva ovládat a nedojde k ničemu horšímu než maximálně pár ostrým slovům. Aby Lucienovi dokázala, že jejich smíření bere vážně a je ráda, že se usmířili, výjimečně se od něj nechá bez ucuknutí políbit do vlasů. Bez protočení očima se to ale neobejde, to si nemůže odpustit.* Díky. Měj se. *Rozloučí se s ním a sama ještě chvíli zůstane na střeše sledovat město, než jí dojde, že vlastně slíbila svojí pomoc při hlídání Taysy, takže se vydá dovnitř do paláce.*

*Neví, kde se to ocitl, jestli v nějaké hloupé komedii nebo hororu. Nejspíše v obojím. To, že má další dva sourozence je pro něj dost velký šok. Ani neví jak se k nim chce chovat a nebo jaký si s nimi chce utvořit vztah. I když.. S bratrem nejspíše nebude moc dobrý. Nevěří mu a jen tak mu ani věřit nebude. Jeho přítomnost v paláci se mu daří zatím dost dobře ignorovat. Palác je dost velký na to, aby na sebe ti dva nemuseli narážet a pokud ano, on se raději rychle zdekuje pryč. Teď sedí v obyčejných džínách a mikině na střeše. Vzal si sem práci, kterou se rozhodl dělat i za tátu, aspoň na pár dní, aby si odpočinul. Ráno už měl dvě porady, které snad poprvé vedl úplně sám, protože jeho táta je na ošetřovně a díky tomu má už nervy na pochodu. Odolal ale kupodivu touze si dát skleničku whisky. Prvně musí udělat práci. Sice ho štve, ale nějaký smysl pro povinnost má.*

*Přijde si jako v nějakém osobním očistci. Je to až moc poetický podle něho. Vzít člověka, spojit ho s něčím, co nesnáší a ještě ho donutit pobývat na stejném místě. Od včerejška nevyšel z komnaty. Neměl chuť někam chodit, protože by mu stejně za zadkem věčně stálo hned několik strážců. Navíc to tu ani tolik nezná. Zná dopodrobna všechny tajné chodby na místa, kde se nejvíce vyskytuje královská rodina a kde se konají akce. Ale tuší, že těmi ho asi chodit nenechají. Po včerejším chatu s Daleyzou si připadá akorát ještě víc opuštěně. Vždycky měl za sebou aspoň jí. Teď je sám v paláci, pod jednou střechou se svou rodinou, která ho nenávidí. Jednoduše začal potřebovat na čerstvý vzduch. Je zvyklý trávit většinu dne buďto v tělocvičně a nebo venku. Už teď mu chybí jeho surf a možnost si svobodně vyrazit na pláž. Je rád, že tu může mít aspoň svého psa, Magnuse. Nakonec se vydá bloumat chodbami, jestli narazí aspoň na nějaký balkon nebo tak. Snaží se karavanu za sebou ignorovat, stejně jako ignorují oni jeho pokus o to se tu vyznat. Nakonec skončí na střeše, která mu ale taky vyhovuje. Zhluboka se nadechne čerstvého vzduchu a během té chviličky, co během toho zavře oči, se Magnus svižně přemístí za pachem dalšího člověka tady, kterému začne strkat čumák do klína, aby ho podrbal. Rychle se vydá za ním a trochu se zarazí, když tu uvidí Xaviera.* Promiň, on je děsnej mazel. Magnusi k noze. *Omluví rychle svého mazlíčka a Magnus se s trochu nespokojeným zavrčením přemístí zpátky k němu.* Máš toho teď hodně, když je tvůj táta na ošetřovně? *Nedokáže se přinutit říct "náš", i když by na tom nebylo nic špatného.* Podívej... Já vim, že mi nebudeš nejspíš věřit nikdy. Ale jakmile budu moct, tak odsud zmizim. Dost dobře chápu, že jsem tu nechtěnej. Ale do tý doby... nebyla by tu možnost nějak fungovat jako dva normální lidi? *Zeptá se ho opatrně a u toho ho sjede pohledem, aby dokázal odhadnout, kdy bude správný čas na útěk. Kdo ví, kdy se mu Xavier rozhodne zlomit vaz.*

*Sedí na jedné z pohovek na střeše. Je to jeho oblíbené místo. Je tu bar, plný alkoholu a hlavně klid, protože mnoho lidí o tomto místě neví. A taky plus je docela hezký výhled na město. Teď se tu výjimečně ale neopíjí, ale pracuje. Papíry má položené na stole mezi sebou a mračí se na ně. Najednou se u něj ale objeví pes, který se dožaduje jeho pozornosti. Zvířata má rád, takže ho podrbe a až pak zvedne pohled, aby zjistil, koho ten pes vůbec je. I když ví, že tu Austin je, pořád ho překvapí, že jej vidí. * V pohodě. *Řekne. Pes ani není ten, co mu tu momentálně vadí, to spíše jeho bratr. I když.. Na druhou stranu je mu ho docela líto. Mohl vyrůstat tady, s ním. Mohli mít společně dobrej vztah. On by byl korunní, jelikož je o dva roky starší už dost možná by byl i králem a měl díky Selekci manželku. Teď si tím prochází on.* Nějak to zvládám. Nechci mu tu práci dát, musí odpočívat. *Nenechá svého tátu dělat tu práci, nějak to zatím zvládne sám. Poslouchá, co řekne a pak si stoupne a přejde k baru.* Nechtě nás o samotě.* Řekne jim a i když na nich vidí, že dost váhají, jestli ho poslechnout, přece jen od krále mají nařízeno, aby Austina neopouštěli, nakonec přece jen zajdou za dveře a nechají je být.* Chceš? *Zeptá se Austina a vezme dvě sklenky od které nalije whisky. Na důkaz, že není otrávená si sám jednu sklenku vezme a napije se z ní.* Není to tak, že bych tě vyloženě nenáviděl a nechtěl tě tu, spíše je to fakt o tom, že ti nevěřím. A v tom se mi myslím nemůžeš divit, ne? Neříkej, že ty nám věříš na sto procent. *Pokud jo, je to fakt pitomec.* Ale důvěra může s časem přijít. Zachránil jsi přece jen mého.. našeho tátu. Pořád je tu jedna moje strana, co ti věřit nechce, protože co kdyby ses mohl zase obrátit proti nám, ale rebelové proti tobě teď už stejně jdou jako proti nám, takže.. *Pokrčí rameny a odmlčí se.* Hele, netvrdím, že ti budu hned věřit, to chce čas a myslím, že nejen u mě, ale i u našeho táty, máma zdá se, že ti věří a u Aideen to taky budeš mít docela těžký. Myslím, že na tebe i trochu žárlila včera. *Potřese nad svou sestrou hlavou.* Zkrátka.. zatím tu zůstaň a dejme tomu čas. Pokud se budeš chovat tak vzorně jak do teď, možná bychom spolu někdy mohli vycházet jako rodina, normálně.