Ghetto rebelů - Jižanů

Ale co se týče hudby... máš se co přiučit, minule jsi nezahrál ani to C dobře a to je zrovna to nejlehčí co vůbec můžeš zahrát. *Hned mu na to řekl. Nechtěl přeci, aby si myslel, že je vyspělý naprosto ve všem. Samozřejmě by Wyatt zvládl najít i více Austinových slabin, ale to se mu momentálně zrovna moc nechtělo. Ještě když měl co řešit. *To si taky začínám myslet*přiznal. Nic už nemohl s tím co je zač udělat. Nebylo to v jeho silách a vlastně ani v jeho zájmu. Když ho pobídl aby mluvil ani nečekal a už to že sebe rychle nechal vyjít. Nehodlal to držet v sobě dlouho. Stejně jako Austin pak v sobě nedržel ty už očekávané otázky. *Protože to chci rychle dostat ze sebe a přestat se klepat. Vždyť se třesu strachy jak něco, co raději ani nebudu zmiňovat... myslíš, že snad vím proč? Sám si to nezvládnu vysvětlit. Neměl jsi čas, nechtěl jsem tě otravovat. Byl to jeden ze seveřanů a nebudu ti lhát...ne, nejsem v pohodě. Někdo mě chtěl očividně znásilnit v zapadlé ulici, takové klišé, ještě když sám říkal, že se mu kluci hnusí.*byl sám hodně vyděšený. Vždyť se tehdy nezvládl pořádně ani bránit když byl v šoku. *Souhlasím, to že jsem idiot je už normální věc. Nezvládnu nikoho zabít, asi tím to bude. Avšak sám jsem k tomu ani důvod neměl. Pozor... zničil mi i přesnou kopii desky Division Bell od Pink Floyd, ale zvládnu si vydělat peníze na novou, v to věřím*zasmál se. Celkem ho to naštvalo, ale co měl dělat. *

To bude možná tim, že se o hudbu nezajímam. Člověk nemůže umět úplně všechno. *Pokrčí rameny a uchechtne se u toho. Jeho hudební necit je skoro pořád terčem poznámek, takže si už zvykl. Pak už poslouchá co se mu stalo a u toho stahuje obočí prakticky do jedné souvislé linky.* Řekni mi jméno a už ti nikdy neublíží. *Zavrčí naštvaně a u toho zatíná pěsti až mu zbělají klouby. Nenechá někoho jen tak ublížit někomu, na kom mu záleží.* Během útoků ale prakticky ani nevnímáš, jestli někoho zabiješ, Wyatte. Střílíš do davu, takže to tolik nevnímáš. Nebo bys mohl být v hlídkách a nikomu neubližovat. *Rád by byl se svým kamarádem na jedné lodi.* Klidně tě založim. *Uchechtne se, když slyší o té desce. Ví, jak si na tom zakládá.* Dojdu ti pro polštář a deku, jo? Potřebuješ se vyspat a domu tě teď nepustim, takže spíš tady. *Prakticky mu oznámí a potichu se vykrade z pokoje, aby nevzbudil něčí pozornost. Během chvíle je zpátky s polštářem i dekou.* Klidně se vyspim na zemi, jestli chceš postel. *Nabídne mu.*

No jo, to je taky pravda*přiznal. Každý se přeci zajímá o něco jiného. Někdo má rád alkohol a někdo zase nemá den bez šálku kávy. Nikdo nebyl a ani není stejný. Nadále se tedy jen více vyjádřil k tomu, co se mu nedávno stalo. Když viděl Austinovu reakci, malinko zčervenal a jemně ho chytl za ruce. Čekal, že bude zuřit, až toto zjistí, ale nechtěl aby toho rebela zabil. Wyatt se ho pak chtěl zbavit sám, jen se musel vzpamatovat.*Klid, budu v pořádku a když už bude muset zemřít, budu já ten, který ho zabije. Takovou radost si přeci nenechám vzít.*usmál se, přičemž si prohrábl vlasy.*to...by šlo, ale nevím jestli je tak snadné přestoupit z jedné strany na druhou, ačkoliv žádné tajemství seveřanů neznám. *Uchechtl se. O přestupu uvažoval dlouho a taky si myslí, že bude lepší, když mu bude Austin na blízku.*Jen mi budeš muset slíbit, že mi pomůžeš s přesvědčením Daleyzy, nevím jestli by mě jen tak přijala. *Zapřemýšlel nad tím. Možné to je, ale jistý si tím nebyl. *Je pravda, že se mi chce spát, ale nechci ti přebírat postel, takže zůstanu na zemi, ale děkuju za nabídku.*usmál se, přičemž si vzal polštář a podložil si s ním hlavu*

Já mam vždycky pravdu. *Zazubí se na něj, ale smích ho rychle přejde, když slyší, co se jeho kamarádovi stalo. Má chuť okamžitě popadnout zpátky ten nůž a toho idiota najít, aby ho mohl zlikvidovat. A rozhodně by mu nedopřál nějakou rychlou smrt. Naopak by si to vychutnal a postaral se o to, že dotyčný bude trpět hodně a dlouho.* Kdybys chtěl pomoct, řekni. *Nabídne mu ještě. Chápe, že touha po pomstě je silná a on mu tohle nechtěl odpírat, i když jeho starost o druhé ho nabádala k tomu, aby se o to postaral sám.* Jasně. Jenom jí musim nechat trochu vychladnout po dnešku. Ale pak to bude v pohodě. Dá na mě. Zařídim ti to. *Ujistí ho s povzbudivým úsměvem.* Neni za co. Hlavně už spi ty trdlo. *Uchechtne se a zhasne v pokoji světlo, načež si sám vleze do své postele.* Dobrou. *Popřeje mu ještě. Sám ví, že dneska asi jen tak neusne, takže si prostě jen podloží hlavu rukou a zůstane zírat do stropu. Doufá, že aspoň Wyatt se vyspí.*

*už otevíral pusu na to, aby mu protiřečil, ale věděl, že by to bylo naprosto zbytečné. Nechtěl se ani s o něco starším jižanem dohadovat. Pak mu tedy vylíčil vše, co se mu za ten den přihodilo. Byl v tu noc velmi vyděšený a roztěkaný. Ale nyní však pociťoval převážně touhu po pomstě. Chtěl ať ten zkurvysyn pyká. Avšak stejně jako Austin by mu ani Wyatt nepřál rychlou smrt. Chtěl ať prožívá muka. *Samozřejmě, přeci nedopustím, abys přišel o kino. *Zasmál se pak, přičemž ještě přiznal, že doopravdy přestoupí k Jižanům. Sice měl u seveřanů stále své známé, ale po tom incidentu už tam nechtěl trávit čas. Navíc se s jeho drahým kamarádem Korjou mohou normálně potkat v městě. Třeba v nějakém klubu nebo tak.*Dobře, děkuju.*kývl pak, přičemž jej krátce objal a lehl si. Navíc ještě pohladil Austinova psa, který se rozhodl lehnout si k němu. *Dobrou noc...a nezapomeň, že si tě ten bubák opeče na ohni pokud budeš zlobit*přidal k tomu. Takto mu vždy jak byl malý Austin přál dobrou noc. Do teď z toho dostával záchvaty smíchu. Nyní to však hodil stranou a usnul, aby hned ráno odešel domů za Danem. *

*Rozhodl se, že navštíví ghetto a na plnou pusu zkrátka velitelce rebelů vylíčí to, že od rebelů nadobro odchází, už nebude dál jejich součástí. Uvědomuje si, jak moc riskuje, ale upřímně, v tenhle okamžik mu to je všechno někde. Hlavní pro něj je, aby Ricky viděla to, že se do ní skutečně zamiloval. Je schopný pro ni v tento okamžik udělat cokoliv, i kdyby to mělo znamenat, že se něco stane jemu. Je oblečený v tom, co měl ještě včera večer - v černé mikině a v černých džínech. Vlasy má klasicky rozcuchané a pod očima má tmavé kruhy, přičemž jeho oči jsou v okolí duhovek červené. Na krku mu visí v pouzdru jeho nožík, i když si myslí, že až přijde na akci, tak ho ani nestihne vytasit.* Daleyzo? Potřebuji s tebou mluvit! *Zavolá hned, jakmile do ghetta vejde a začne tiše našlapovat a ohlížet se.*

*Hned jak ji Austin napsal, že jsem jde nějaký rebel, vyslala skupinku rebelů, aby šli hlídkovat ven a hned ji dali vědět, až se někdo bude blížit. Pro jistotu, kdyby ji Austin až tak zradil a vyzradil polohu ghetta, našla jiný, takže i tam vyslala skupinku rebelů, aby tam donesli nejdůležitější věcj. Zbytek by odnesli, kdyby se dostalo na nejhorší. Na sobě má černé džíny, černé triko a černou bundu, přičemž má tmavé vlasy rozpuštěné kolem hlavy. Když uvidí, že se ta jedna skupinka vrací, vyslechne si je a zjistí, že sem jde ten rebel. Když uslyší jak volá, ještě si zkontroluje, jestli má v opasku zbraně. Až pak se k němu vydá.* Ja vím. Můj synáček mi to dal vědět. *Ušklíbne se a stoupne si naproti němu, aby mu zabranila vstup dál.* Prý chceš odejít, zamiloval ses. Do koho? *Zeptá se ho a hlavu nakloní jemne na stranu.* /Láska je slabost, obvlivňuje úsudky, zatemňuje mozek./

*Je možný, že mu opravdu city k Ricky pomotaly hlavu takovým způsobem, že si ani právě neuvědomuje, co dělá. Nemyslí až tolik na následky, na to, co ho čeká. Spíše jen myslí na to, co bude, až nebude patřit mezi rebely, jestli mu to tedy projde. Hned, jakmile je u ghetta, se nijak nezdržuje a vejde dovnitř, načež hned začne volat na jednu osobu, s kterou si potřebuje promluvit. Jakmile opravdu před sebou uvidí velitelku rebelů, tedy Daleyzu, tak se napřímí a jedno obočí mu vylétne vzhůru.* No, já myslel, že jsem zaslechl, že to nakonec tvůj synáček vlastně není. Mýlím se? *Optá se a po její otázce se zamračí.* Neřeknu ti, o koho jde, nejsem debil. Ale na druhou stranu vím, že by se ti to určitě nelíbilo, ale já se nechci omezovat. Přišel jsem ti prostě říct, že chci odejít. Nechci patřit mezi vás. *I on dá hlavu do strany stejně, jako ona.*

*To, že se na ni Austin vykašlal ji ničí. Ničí ji i to, že nemá syna. Pořád přemýšlí, jestli by nebylo lepší, kdyby prostě mu to řekla. Užani neví, jak se má chovat. To jak se cítí drží pod pokličkou uvnitř sebe a vše ještě zakryje maskou, ale vevnitř je stejně zoufalá a nešťastná. Kdyz uvidí toho rebela, stoupne si před něj a zabrání mu vstup dál.* So toho ti nic není. Kvůli tomu tady nejsi. *Protočí očima a po jeho slovech se zamračí a z opasku vytáhne dýku, kterou mu přiloží ke krku, ale ne nějak silně, spíš prostě výhružně.* Řekni mi to a dopadne to pro tebe líp. Je to někdo z paláce? Z královských? *Mluví klidně, snaží se i tvářit klidn, jen její oči prozrazují, jak to v ní vře.* Poskytli jsme ti tady útočiště, když jsi na tom byl nejhůř. A teď nás chceš jen tak zradit? Navíc víš polohu ghetta. Nechci riskovat to, že to někomu prozradíš. *Upře na něj pohled a ušklíbne se.*

*I když mu Austin radil, aby do ghetta nešel, stejně se do něj vydá, protože nehodlá respektovat to, že by měl někdo jiný žehlit jeho problémy. Je si jistý tím, že si poradí sám, proto to i riskne a opravdu po chvilce stojí tváři v tvář velitelce rebelů.* Máš pravdu, není mi nic do toho, jestli je Austin tvůj syn, nebo ne. Stejně jako tobě není nic do toho, do koho jsem se zamiloval. *Zavrčí, když mu přiloží dýku ke krku, proto i jemně zakloní hlavu a podívá se jí odhodlaně do očí.* Já ti neřeknu, o koho jde. Nebudu riskovat, že byste ji něco udělali. *Pronese, načež opět pozvedne jemně obočí.* A co hodláš udělat? Držet mě tady násilím? Zabít mě, abych nic nemohl prozradit, nebo co? Každopádně, lepší útočiště je tam v paláci, než tady. *Pronese jen tak do větru a zatne ruku v pěst.*

*Nemá ani náladu někoho zavraždit za to, že chce odejít. Ať odjede, ale už se nevrací a nic po ní nechce. I když má docela hádavou náladu, svým lidem by nějak extra neublížila. Spíš jen trošku než hodně. Nakonec mu ale dá dýku ke krku a podívá se na něj.* Fajn, nebudu se vyptávat. Víš stejně dobře jako já, že si to zjistit dokážu. Takže mi prostě slib, že nikomu neprozradíš polohu ghetta ani naše plány. /Stačí, že to beztak udělal Austin./ Nikoho zabíjet nebudu, aspoň ne tebe. Držet tě násilím taky nebudu. Můžeš odejít, za podmínkou, že nikomu o nás nic neřekneš. Vlastně bys mi mohl jednou za čtrnáct dnů nosit novinky z palce, teď už tam moc informátorů nemáme. *Podívá se na něj tím pohledem, že buď toto nebo nic.* Jestli odmítneš, rozmyslím si to a držet tě tady budu. Stejně jsem už slyšela, žes možná i žalář navštívil, ne? *Zavrčí na něj a dýku u krku mu pořád nechává.* Jednou za čtrnáct dnů informace. Nemusíš sem chodit, řekneš to někomu z rebelů, koho pošlu. /Přišel sem jako zlomený dítě, který nemělo kam jít... TA jsem se přišla i já, měla bych být na něj možná odměřenější.*

*Kvůli dýce přiložené k jeho krku zakloní jemně hlavu, aby ji neměl tolik přitisklou ke kůži a přestože se mu jemně zrychlí dech, nic jiného najevo nedává. Jen ještě sklopí oči, aby se jí díval do těch jejích. Chce působit odhodlaně.* Fajn, slibuji, že neprozradím polohu ghetta, ani nějaké plány, pokud to ale neudělal už tvůj "synáček". Ale nic jiného ti neslíbím. *Má pocit, že alespoň poté, co se zde tak dlouhou dobu sám ukrýval, tak je alespoň spravedlivé to, aby nevyzradil to, kde sídlí. Navíc o jejich plánech toho moc neví, protože poslední dobu byl hlavně v paláci a je dost možný, že má pouze zastaralé informace.* Nebo bude jednoduší, když si najdete úplně jiného posla. Neřeknu, kde jste, ale nebudu vám donášet. *Zavrtí hlavou, protože ví, že i přesně tímto by mohl zradit Ricky, což je samozřejmě to poslední, co chce.* Ne, nikomu nic říkat nebudu. Však se o nějaké jejich informace ani moc nezajímám, když jsem většinu dne mimo palác a chodím tam prakticky jen spát. /A chodil jsem na akce./ *Jemně se zamračí, protože to je pravda. Většinu dne je buď ve stajích, nebo si někde mimo palác užívá alkohol či drogy. Teď už tohle bude dělat jen ale sám.*

*Nemá na něj náladu, ale i tak to zkouší, jestli třeba nepoleví, ale pochybuje. On ji připomíná sebe samotnou a to, že odchází od rebelů zatím bere jako dobrou možnost, ale ona to bere tak, že bude ještě škemrat, aby se vrátil. Povzdechne si a zavrtí nad ním hlavou.* Fajn. *Procedí skrz zuby a zabodne se do něj pohledem a dýku složí, dá si ji zase do opasku, ale ruku na ni stále má.* Fajn, ohledně věcí rebelů buď ticho. Na útocích se na tebe nebude stahovat naše ochrana. Nikoho po tobě nepošlu, ale když po tobě někdo půjde z vlastních myšlenek, smůla. *Pokrčí rameny a podívá se na něj.* A teď jdi. Mám toho hodně na práci. *Obrátí se k dalším rebelům a dá jim pokyn, aby ho doprovdili ještě kousek od ghetta, načež se vydá do své pracovny.*

*Poté, až oficiálně nebude rebelem, se sem vrátit vážně nehodlá, i když tohle dělá hlavně pro Viu. Doufá, že tím dá všechno zase do pořádku, i když ví, že to nejspíše ani tak v pořádku nebude. Hlavně, však ona mu za pár měsíců odletí do úplně jiné části země. Jakmile řekne Daleyza "fajn" a sklopí dýku, překvapeně zamrká, ale nakonec se zase jen pyšně narovná a podívá se na ní. Lhal by, kdyby rekl, že není překvapený z toho, jak jednoduše to vzala.* Jo, fajn. To zní férově. *Pronese a zastrčí si ruce do kapes, načež nakloní hlavu do strany a čeká, co bude dál.* Užij si to. *Protočí očima, když s ním pošle i nějaké rebely, kteří ho mají doprovodit kousek od ghetta, ale nic nenamítá, stejně jde rychlým krokem, takže je nějaký tři metry před nima. Každopádně jakmile jeho noha přejde práh ghetta, přeci jen se cítí najednou mnohem lépe.*

*Včera se vydala znovu do města. Byla tentokrát opatrnější a vzala si s sebou mobil. Na nějakou ochranku ale opět zapomněla. Všichni strážci byli zaměstnaní a ona nechtěla čekat, než se půjde projít. Myslela si, že tentokrát se bude orientovat lépe i třeba díky mapě v telefonu. A to sice ano, tak nějak pořád věděla, kde je. Ale nic to nezměnilo na tom, když po ní najednou vystartovali dva chlapi podobní těm, kteří se jí pokusili ublížit, když potkala Robyna. Tentokrát ale neměla Robyna, který by jí zachránil a sama se ubránit nedokázala. Jak se ukázalo, muži nešli po penězích nebo nějakých cennostech, ale po ní samotné. Než se naděla, už měla přes hlavu přehozený pytel a ocitla se v nějakém autě nejspíše, které jí někam vezlo. Nedokázala určit kam, nebo co to je chlapy. Díky svázaným rukám se nedokáže ani nijak moc hýbat, protože každý prudší pohyb jí bolí díky ostrým vláknům v provaze. Kde je uvidí až potom, co jí někam dovlečou a usadí na židli, kde jí i přivážou nohy, aby se nemohla zvednout.* Kde to jsem? Pusťte mě. *Vychrlí ze sebe několikrát za sebou vystrašeně a pohledem těká okolo sebe. Je v chladné a tmavé místnosti vybavené židlí, na které sedí a spoustou věcí, které zná jenom z obrázků, když se jako potencionální následnice trůnu učila o základních mučících praktikách, ke kterým se panovník musí občas uchýlit. Na plno z nich ale nedokáže zaostřit a nebo jí neříkají nic ani přes její vysoké vzdělání. Má strach. A ani se ho nesnaží skrývat.*

*Měl dva dny volna. Nestrávil je však v paláci, ale v ghettu, kde se pečlivě plánoval další útok. Taky ale i únos a další způsoby, jak oslabit vliv královské rodiny, zvlášť teď, když bude Selekce a je tu spousta zahraničních hostů, tudíž, v jeho očích, i víc cílů. Má tu svůj vlastní pokoj, pokud se té malé komoře dá tak vůbec říkat. Místa je tu však pro tolik lidí málo, takže to dost ukazuje na jeho postavení, když tu bývá snad jen jednou do měsíce a stejně tu má své místo. Navíc je skromný, nepotřebuje moc. Ale líbí se mu ten pocit, že má, kam se vracet. V paláci měl mnohem lepší pokoj, ale tím místem ze srdce pohrdal. V roli strážce nikdy nemohl být sám sebou. Tady ano. Akorát si dal studenou sprchu, vzhledem k tomu, že teplá byla luxus a rozhodně nebyla dostupná tak pozdě v noci. On měl však rád vlastní klid, který mu pozdní doba přinášela. Vlasy má ještě trochu mokré. Na sobě má obyčejné džíny, černé triko a mikinu. Večer mu však naruší nečekaná zpráva. Nad tím, že měli to štěstí a unesli z ulice nějakou zahraniční princeznu, se moc nevzrušoval. Když slyšel jména těch, kteří akci provedli, věděl, že za sebou nenechali stopy, nešlo o žádné hloupé nováčky. Alespoň jejich plán začne brzo. Jednoduše ji podříznou a pohodí na ulici jako výstrahu. Alespoň po tom, co si s ní chlapi užijou kolečko. On sám na tohle nebyl. Nerad se dělil. A měl raději, když s ním holka šla dobrovolně a až postupně zjišťovala, co to udělala za chybu. Když však mladík zmíní jméno, vzkypí v něm žluč. Bez rozmýšlení pospíchá do suterénu. Hádá, že ji dali do jedné z místností, které jsou určeny pro dočasný pobyt vězňů. Dočasný protože mučení nikdo nevydrží extra dlouho. Zvlášť od Harleyho. Do místnosti však vpochoduje v klidu. Momentálně ho nezajímá, že odhalí svou totožnost. Stejně chtěl od stráže odejít a všichni to ví. Často se na to vedou zapálené diskuze. V jeho prospěch hraje to, že není jediný špeh. A taky se s ním málokdo zvládne hádat. Má svou pověst.* Co se to tady zatraceně děje? *Zeptá se s ledovým klidem. Jeho tón je však ostrý. Ví, že povede hádku, kde si nestojí s argumenty zrovna nejlíp.* Žádný únos schválený nebyl. Nemůžete jen tak chodit po ulici a brát, koho se vám zlíbí, do háje. Kde jsi nechal mozek, Harley? *Potřese hlavou a věnuje Anais jeden lhostejný pohled, ačkoliv uvnitř soptí. Ta holka se měla poučit od minule. Ale ne, nechala se zajmout.* A ty mlč, nebo dostaneš roubík. *Řekne jí narovinu.* Anebo ti ten jazyk rovnou vytrhneme kleštěma, pokud by ti snad takové řešení jako roubík přišlo nepohodlné. *Ucedí suše. Doufá, že bude mít dívka aspoň natolik rozumu, aby pro jednou doopravdy sklapla. Poručí Harleymu, aby ho obeznámil s tím, jak k tomuhle vlastně došlo. Vnímá, jak se mu to nelíbí, ale v zdejší hierarchii je Robyn výš to on dává příkazy. Anais si očividně vyrazila bez ochranky, zase, sledovali ji dost dlouho na to, aby se ujistili. Vždyť to on jim vysvětlil a ukázal, jak funguje nenápadné sledování od stráží. Poté počkali, až bude Anais sama a mimo frekventovanou ulici, mimo obchody, ale v obytné čtvrti. Tudíž mohl někdo vidět něco z okna, ale nebude to nikde na kamerách a vše proběhlo rychle a precizně. Ač rozčilený, musel uznat, že šlo o dobrou práci.* Nikdo se jí ani nedotkne. Je to nicka. Kdyby šlo aspoň o korunní princeznu, ale ona nikoho zajímat nebude. Jestli chceme vydat rázné varování, musíme zabít někoho důležitějšího, nechci pak někdo číst, jak se rebelové nezmohli na nic lepšího než si nenávist vybít na nějaké druhořadé princezně. Zatím ji necháme tady, dáme vědět, že ji máme, a budeme požadovat výkupné. Potřebujeme víc financí, to moc dobře víš. *Snaží se to podat klidně a rozumně, i tak se mu dostane odporu.* Sklapni. *Ani nemusí zvyšovat hlas. I tak to slovo zní jako šlehnutí bičem.* Nevadí mi tě zřídit stejně jako posledně, když sis dovolil překročit mez, Harley. *Připomene mu, jak dopadla jejich poslední "výměna názorů". Od té doby ho Harley nenávidí. Jemu je to ukradené. Ale potřebuje, aby ho teď poslouchal.* Dokud se to celé neprobere na poradě, máte jednoduše zakázené se jí jen dotknout. Odteď je moje. Tečka. Námitky vznášej jinde. A teď vypadni. *Chvíli se vzájemně měří pohledem, ale následně Harley s nadávkami odejde a vezme s sebou i kumpána, který počas hádky moudře mlčel. Robynovi bylo jasné, že tímhle to nekončí. Bude si svůj názor muset obhájit, splácat narychlo argumenty a i tak dost možná nepřesvědčí lidi, které přesvědčit potřebuje, aby z toho Anais vyvázla. Když zaklapnou dveře, upře tak svou pozornost na ni. Stejně jako svůj hněv. Stačí dva rázné kroky a je u ní. Facka přistane na její levé tváři. Dost tvrdě na to, aby již ze zkušenosti věděl, že zanechá podlitinu. Snad tak jasně smaže veškeré její naivní představy o tom, že je tu snad od toho, aby ji zachránil. Nehledí na její bolest, chytne ji za vlasy a trhne s nimi dolů, aby pozvedla hlavu. Donutí ji tak podívat se na něj.* Náno jedna pitomá. Já tě varoval. Kurva práce. *Pustí ji a zatne dlaň v pěst.* I když nechápu, proč jsem se vlastně obtěžoval. Měl jsem je nechat, ať tě opíchají, vykuchají a pohodí na ulici. Vlastně to dost možná stejně udělají. Protože je to logicky to nejlepší řešení, jsi přítěž. *Logiku tady oba dva určitě vidí dost jinak.* /Zatraceně, zkurveně, do háje!/ *Nakopne stoličku, která v zásadě odletí ke zdi. Mne si pěsti, jak odolává nutkání ji znovu praštit.* /Kráva jedna pitomá./ *A on se tak snažil. Proč jen musela být tak blbá a naivní? A přitahovat problémy? Vždyť na ni byl tak hodný. Dokonce ji chtěl a stejně jí naservíroval život v zásadě na zlatém podnose, když ji opakovaně nechával jít.*

*Netuší, kde to je, ale samozřejmě o existenci rebelů ví, takže spojit si kdo jí unesl, není až tak těžké. Nic to nemění ale na tom, že má strach, neví co s ní bude a že potlačuje slzy, aby se tu nerozbrečela jako malá holka, když jsou tu s ní ti dva, kteří jí unesli. Odhodlává se jich zeptat, co s ní bude, ale než to stihne, objeví se tu někdo, koho by tu ani náhodou nečekala. V první vteřině se jí v očích objeví naděje. Myslí si, že se strážcům povedlo jí najít, že si už všimli, že je pryč. Jenže jeho slova jí hned vyvedou z omylu.* /Zná je. To... to znamená, že../ *Tentokrát už slzy nezadrží. Tak rychle jako pocítila naději, tak se ta naděje rozplynula. Nechápe to. Vždyť je to strážce. Byla přesvědčená o tom, že on je někdo, komu může věřit a svěřit mu do rukou vlastní život. A i přes jeho povahu.... tak nějak si myslela, že si aspoň trochu rozumí. I když to posledně docela pokazila. Tu menší hádku, nebo spíše výměnu názorů, si dává za vinu a mrzelo jí to celou dobu. Plánovala se mu omluvit, jakmile by k tomu dostala příležitost. Napadne jí, že to je možná důvod toho, proč tu je. Proč se jí rozhodl ukázat svou pravou identitu. Pomsta za to, že s ním nesouhlasila. Naprázdno otevře pusu, když slyší o roubíku, ale stejně neví, co má říct. Asi poprvé v životě. Pusu zase zavře a nasucho polkne, když slyší o vytržení jazyka. Tohle přece není možné. Nebo ano? I tak si ale oddychne, když jsou ti dva pryč a zůstane tady jenom Robyn. Třeba....třeba by jí mohl pomoct se odsud dostat. A nebo taky ne, protože facka na její tvář přistane až s moc velkou přesností, takže ani její naivita nedokáže doufat, že se jen tak omylem rozmáchl a trefil jí. Vyjekne bolestí, přičemž se koukne do rtu a z toho jí začne téct krev. Nejradši by se na židli celá skrčila, ale to nemůže kvůli provazům a tomu, jak jí chytí za vlasy.* Já...... já..... promiň. *Vyhrkne ze sebe.* Já... vzala jsem si mobil, abych..abych věděla, kde.... kde jsem. Jenže stráže nebyli .. volní. Prostě... *Další příval slov utiší vzlyk.* Tak proč mě sem brali, když jsem přítěž? *Nechápe a slzy, které jí tečou po tvářích se u brady začnou mísit s krví ze rtu. Nikdy by si nemyslela, že takhle dopadne.* Ty jsi.... nejsi strážce. *Nějak nedokáže říct slovo "rebel", tahle formulace jí přijde snazší.* Lhal jsi.

*Absolutně ho nezajímá, že Anais brečí. On má teď větší starosti a na nějaký soucit nebo výčitky jednoduše není stavěný. Potřebuje jen, aby zůstala zticha a doufá, že po jeho výhružce tak učiní. Lidský jazyk šel doopravdy vytrhnout, ale bylo na to třeba hodně hrubé síly. Stejně tak šla odtrhnout například ruka, i když to by samotný člověk nezvládl. Jazyk byl v rámci možností snazší. I tak šlo o těžkou, náročnou a nechutnou záležitost. Jo, a pro oběť asi vskutku bolestivou, ale pro něj bylo horší pak uklízet ten bordel, vzhledem k tomu, že takový člověk začal všude flusat krev, aby se jí nezadusil. Vyslechne si vše o únosu a donutí Harleyho a jeho kumpána odejít, přestože je mu jasné, že si budou stěžovat a on si svůj názor bude muset obhájit u nejvyššího vedení. Jeho hlas měl svou váhu, ale nevelel tomu tady. Vztek již nedovede kontrolovat a je tu jen jedna osoba, vůči které ho může obrátit. Ani její koktání a přerývavé vysvětlení ho neuklidní.* Tak jsi měla zůstat v paláci! Zítra je přece taky den, mohla jsi jít jindy. *Ucedí naštvaně a pustí ji. Musí se držet, aby ji neudeřil znovu, nejraději by ji zbil do bezvědomí, aby si uvědomila, kolik zatracených starostí mu přidělala. Sobecký fracek tohle. Zadívá se na ni chladně a odfrkne si.* Protože nikdo nepředpokládá, že budeš žít dlouho. Přítěž jsi jen když jsi naživu. *Zkonstatuje prostý fakt. Už jen z té představy je mu kupodivu nevolno, a tak svou frustraci vybije na nebohé stoličce. Neměl se už předtím vůbec namáhat. A teď už bylo pozdě.* Měl jsem tě zabít já. Ještě v tom lese. Bylo by to pro tebe milosrdnější. *Zamračí se.* Ale já jsem strážce. Alespoň dle smlouvy. Prošel jsem výcvikem, dostal jsem to místo naprosto legálně. Takže byla to lež? A co takhle to, když jsem ti vysvětloval, že nejsem žádný hrdina a nemáš si mě romantizovat? Byla to lež? A když jsem ti naznačoval, že jsem vyrůstal jako ti zlodějíčci, byla to lež? A co třeba to, že když budeš chodit sama do města, může se ti stát něco fakt zlýho. BYLA TO ZKURVENÁ LEŽ, ANAIS?! *Rozkřičí se na ni. Ne, že by se musel bát, že je někdo uslyší, proto byl tenhle sklep tak ideální. Člověk si mohl vyřvat plíce a nikdo z okolí neslyšel ani pípnutí.* Nemůžu za to, že neposloucháš! *Tentokrát kopne do její židle a s uspokojením ji sleduje spadnout na bok. Doufá, že to bolelo. Vzhledem k tomu, že nemohla zbrzdit pád rukama, snad si alespoň pohmoždila bok a praštila se do hlavy. Ne, že by doufal, že se jí tak v palici rozsvítí. Potlačí podrážděný výdech, protože teď jí nevidí do tváře. Raději vytáhne nůž a teď již o něco klidněji jí přeřízne provazy na nohou. Ruce jí nechá svázané, ale odpoutá jí od židle. Hrubě ji popadne za rameno a vytáhne ji na nohy.* Já se snažil. Tak jsem se snažil. *Zakroutí znechuceně hlavou.* Tak jsem se snažil, abys zůstala naživu. *Přiloží jí na krk ostří nože.* Chtěl jsem tě zabít. Ale zdála ses tak nevinná... Já ti ten život daroval. A teď se ti ho zkouším zachránit znova. Ale ty jsi prostě tak - hrozně - pitomá. *Odsekává slova.* /Vůbec si toho nevážíš./ *Skoro by se kvůli tomu cítil ublíženě. Ještě nikdy se nepokusil někoho nezištně zachránit, natož sám před sebou.*

Ty to nechápeš! *Asi nikdy nepochopí, jaké to je v jejím postavení, kdy má chvíli na to utéct od všeho toho v paláci a má k tomu příležitost třeba jenom dvakrát do týdne. Jenže už zjistila, že jakmile ho něco naštve a i bez toho, jakmile si na něco udělá svůj názor, nikdo mu ho nerozmluví ani rozumovými argumenty, ani nějakým citovým vyjádřením, takže se o to ani nepokouší. Stejně to asi nebude chtít slyšet. Vystrašeně se na něj podívá, když jí řekne, že jí měl tehdy zabít už v tom lese.* Tak proč jsi to neudělal? Mohl jsi mě tam nechat... *Polkne nahlas. Až teď zpětně si uvědomuje všechny ty náznaky, které jí řekl. Předtím to nechápala, ale teď už ano. Škoda, že teď už je jaksi pozdě. Na židli se skrčí jak nejvíce jí to svázané končetiny dovolí. Naskočí jí husina díky tomu, jak na ní řve a strach jí projede páteří a usadí se v břiše.* Jak mi to mělo dojít? Kdyby to bylo naopak... Ty by sis to uvědomil? Já ti věřila! Člověk strážcům věří. A je ochotnej jim do rukou svěřit život. *Vyjekne bolestí, když se s ní židle převrátí a ona skončí na podlaze. Stiskne prudce oči, když se jí tělem rozlije bolest. Rozumově si uvědomuje, že jí ještě prakticky nic neudělal, ale stejně v životě ještě tolik bolesti nezažila. Nechápe, proč jí rozvazuje nohy, ale nestěžuje si. Doufá, že by jí mohl rozvázat i ruce, ale to se nestane. Místo toho jí vytáhne na nohy. Potřese hlavou, aby rozehnala vlasy z obličeje a viděla do toho jeho. Trhaně a vystrašeně se nadechne, když ucítí nůž u krku. Sleduje jeho oči a přemýšlí, jestli je tohle opravdu její poslední chvíle. Jestli to takhle všechno skončí.* Prosím. Nedělej to. Přece... přece by to šlo i jinak. Prosím. *Mluví potichu a snaží se zabránit tomu, aby se sama omylem o nůž nějak pořezala.*

No tak mě pouč! *Ušklíbne se pohrdlivě.* Pouč mě princezno o tom, jak úděsný máš život. Co to bude, málo soukromí, zatímco tě od malička krmili zlatou lžičkou? *Zeptá se, ani neskrývá odpor. Přesně proto vyššími vrstvami pohrdal. Ještě si dovolili nadávat na to, jak těžké to mají, ačkoliv se měli milionkrát líp než většina jiných lidí. Potlačí frustrovaný povzdech.* Bylo by těžké se tě tam zbavit. Někdo by tě nejspíš našel. A pak by vyšetřovali všechny, kteří s tebou mohli přijít do styku, včetně stráží. Nerad zbytečně riskuju. *Přizná se rozezleně. Teď lituje, že trochu nezariskoval, pak by neměl dnes tyhle trable.* /A taky ty oči./ *To jí však neřekne. Místo toho se na ni rozkřikne, když má ještě tu drzost ho osočit z toho, že jí lhal. V zásadě jí totiž nelhal. Spíš jí neříkal věci, do kterých neměla strkat ten svůj všetečný nos.* To je váš problém! Věřit někomu jinému než jen sám sobě! *Rozhodí naštvaně rukama.* A když už jsi mi teda, do prdele, věřila, tak jsi měla dát na mě a nechodit do města samotná! *Neudrží se a židli skopne na zem i s ní. Zanechá to v něm aspoň nějaké uspokojení. Nechce se mu s židlí ale znovu tahat, a tak ji od ní prostě odřízne a hrubě ji vytáhne na nohy. Není však tak hloupý, aby jí rozvázat ruce. Nejspíš by mu nezvládla nějak těžce ublížit, ale mohla by zranit sama sebe. Přiloží jí nůž ke krku. Ah, ten strach v jejích očích. To bylo to, co ho hnalo dál. Když si oběť konečně uvědomila, že se dala do křížku se špatnou osobou. Když si uvědomila, jak blízko je smrt, a že on je ten, kdo ji přináší, kdo rozhoduje. Při jejích slovech přitlačí nůž silněji ke kůži, až se objeví slabá červená rýha, jak ostří porušilo celistvost pokožky.* Stejně tě zabijou. Já je nezastavím. *Snaží se přesvědčit sebe i ji.* Já bych byl alespoň milosrdný. *Zašeptá. Preferoval vlastní ruce, kterými by ji uškrtil, připravil o dech. Ale klidně se spokojí i s nožem do srdce. Bylo by to rychlé. A zůstala by neposkvrněná. Věděl, jak se muži dokážou utrhnout ze řetězů, co by jí někteří tady nejraději provedli. Ruku z ramene znovu přemístí do jejích vlasů, nyní už ne tak necitlivě. Nakloní hlavu a skloní se, rty přiloží ze strany jejího hrdla, cítí pod nimi uhánějící tep. Mlelo se to v něm. Protichůdné pocity a touhy. Přejede s nimi k jejímu uchu.* Prokázal bych ti laskavost. *Zašeptá téměř svůdně, než se odtáhne. I ruku s nožem svěsí, přestože Anais zůstává na hrdle rudá šmouha od krve.* Chceš žít, Anais? *Zatne čelist, jak dochází k určitému rozhodnutí, zatímco jí hledí do těch průzračně modrých očí.*

A budeš to vůbec poslouchat? Snažit se to opravdu přijmout a objektivně zhodnotit a nebo už jsi to odepsal rovnou? *Jestli o něm něco ví s jistotou, tak je to to, že změnit jeho názor, když už si ho na něco sám vytvořil, je prakticky nemožné. Je to prakticky definice tvrdohlavosti.* Mám spoustu povinností a práce, na kterou jsem si nikdy nestěžovala a dělám jí ráda, snažím se pomocí ní pomáhat lidem jak jen to jde. Ale zároveň bych chtěla z Illey vidět co nejvíc, když jsem se sem konečně dostala jinak než jenom na dvoudenní diplomatickou návštěvu, při které se nedá vidět prakticky nic. Jenže kdybych měla zkorigovat možnosti strážců v paláci a svoje povinnosti, ven se nedostanu nikdy. Je to jako zlatý vězení. Nějaké volno mám maximálně dvakrát do týdne, kolikrát ani to ne. A když už jsem se konečně mohla dostat ven, šla jsem, i když nemohl nikdo ze strážců. Myslela jsem si, že to zvládnu, že si pamatuju cestu z minula a vyhnu se tomu místu, kde nás přepadli. A taky jsem se mu myslím vyhnula, měla jsem mobil s mapou. Málokdo mě tady pozná, to je další věc. Doma mám sice povinností stejně, ale ať jdu kamkoliv, lidi mě zastavují, chtějí po mě rozhovory a tak, takže prakticky zůstávám hlavně jenom v paláci. Nedokážeš si představit, jaká je to úleva, když mě tady lidi prakticky neznají. *Snaží se mu to opravdu vysvětlit, i když má dojem, že je to zbytečné. Ale je to spousta mluvení a to jí uklidňuje, takže proto zvolila nakonec vysvětlení.* Hodnotíš snad svůj život jako šťastný a smysluplný, když v něm nemáš nikoho jiného než sebe? To se opravdu nikdy necítíš opuštěně? Přijde ti, že takhle doopravdy máme fungovat? Každý sám ze sebe? Kdyby to tak bylo.. Lidstvo by vymřelo. *Zamračí se. Nedokáže pochopit, jak takhle může žít. Se strachem v očích na něj kouká, když jí přiloží nůž ke krku a sykne, když ucítí, jak jí řízl.* Teď jsi je zastavil. *Připomene mu potichu.* Bo...... bolelo by to? *Rozhodne se položit tichou a opatrnou otázku s ustrašeným pohledem, když jí řekne, že by byl milosrdný. Jenže ona se nechce nechat zabít. To proto taky hned potom zvolí prosení o život. Kdyby jí někdo řekl, že takhle skončí její cesta do Illey, nevěřila by mu. Nechápe, jakou formu laskavosti myslí. Jestli rychlou smrt a nebo opravdovou pomoc, díky který bude žít.* Samozřejmě že ano. *Odpoví rychle na jeho další otázku, protože kdyby nechtěla žít, nejsou teď v téhle situaci.*

*S jasně pohrdlivým ale pobaveným úšklebkem pokrčí rameny.* Zkus to. *Vyzve ji téměř pobaveně. Ale kupodivu jí naslouchá. Nechá ji domluvit, a až pak lhostejně pokrčí rameny.* Jo, to zní celkem na hovno. Ale pověz mi. Hladověla jsi někdy? Byla jsi nemocná a neměla peníze na vhodnou péči? Byla jsi bez střechy nad hlavou? Prodávala ses někdy na ulici, abys měla alespoň na chleba. Rvala ses někdy o život? Jen tak zmiňuju věci, kterými si zde prošlo mnoho lidí. Nemysli si, že mě přiměje tě litovat to, že máš omezené vycházky. *Ušklíbne se. Jasně, bylo na houby být slavný a tak, ale z jeho pohledu to prostě mělo k opravdovému utrpení daleko a spousta lidí podstupovala horší věci. Nikdy proto úplně nepochopil, proč vyšší vrstvy dělají takovou tragédii z toho, že se třeba někde objevila jejich fotka apod. Možná to bylo i v jeho smýšlení. Čekal jen to nejhorší, proto mu cokoliv lepšího než to přišlo jako výhra. Zamračí se nad tím, jak se snaží vydolovat z něj nějakou reakci, možná odpověď, která by jí dala za pravdu.* Je mi to jedno. *Řekne prostě.* Narodil jsem se a žiju tak, jak mi to vyhovuje. Nepotřebuju k tomu nikoho jiného a ani se nesnažím, abych žil “šťastný a naplněný život”. Je to celý kravina. *Popravdě se ale opuštěně cítil. Anais nemohla mít ani ponětí o tom, jak opuštěný byl. Neuměl navazovat vztahy s lidma. A nikomu nevěřil. Už jen pamatoval na doby, kdy měl pocit, že má někoho rád.* Možná by to nebylo špatný. Lidstvo už dostalo svou šanci a koukni, jak moc do háje spěje, jak moc je pro tuhle planetu toxický. Možná by nebylo nad to vymřít a dát tak příležitost někomu jinýmu. *Zhodnotí to. Zaujatě sleduje šrám, který jí na krku způsobil. Drobnou rudou rýhu. Jaké by to bylo tnout hlouběji?* To nevydrží. *Odpoví jí, tentokrát je v jeho hlase náznak něčeho jiného kromě vzteku. Možná smutek. Lítost to ale určitě nebude. Zhluboka se nadechne. I teď jí vlasy voněly čímsi květinovým. Bylo to téměř uklidňující.* Jen chviličku. *Ujišťuje ji téměř něžně. Jako by vyznával slova lásky milence a ne jí vysvětloval, jak by ji zabil. Zadívá se jí do tváře. Byla jako ustrašené zvířátko v lese. Jeden z těch zajíčků, které tenkrát jako kluk ulovil. Byli ještě malí, cítil, jak zběsile jim tlouklo srdíčko v hrudi, zírali na něj těma obrovskýma očima, než jim zakroutil krkem. Jenže v jejích očích bylo tolik povědomého. Ani neměla páru, že ji zachránil dávný mateřský cit, jediná zdravá podoba lásky, která mu kdy byla věnována, a které rozuměl.* Pak se modli. *Poví jí prostě a odstoupí od ní o krok dál. Chytne ji za předloktí a smýkne s ní k sobě, jak ji vede na místo v rohu místnosti. Tam její provaz připevní k řetězu zasazenému do stěny. Měla by mu děkovat, má tak alespoň nějakou hybnost rukou, které jí převázal před tělo.* Tady máš místo, mazlíčku. Nečekej, že se k tobě bude někdo chovat líp, jak k psovi, i když budeš zajatec. Přejde pár kroků a přikopne k ní zrezivělý hrnec.* Kdyby sis potřebovala ulevit. *Vysvětlí jí. Přidřepne si k ní, stále si hraje s nožem a zamyšleně si ji měří.* Nehýbej se. *Nakonec se k ní natáhne a na boku jí uřízne pramínek vlasů.* Pro začátek. Uvidíme, zda je přesvědčím, zda máš nějakou cenu, a zda tvá rodina bude spolupracovat. *Schová si onen tmavý pramen do kapsy kalhot.* Příště bychom jim mohli poslat třeba prst, co říkáš? *Zhodnotí to téměř radostně, na rtech mu dokonce vytane drobný úsměv, jako dítěti, které se pouští do oblíbené hry. Zvedne se k odchodu.* Užij si to soukromí a samotu. *Odfrkne si zlehka, ale na vteřinu se zarazí. Ve sklepě bylo doopravdy chladno a vlhko. Nedivil by se, kdyby brzy onemocněla. Zatne zuby nerozhodností, ale nakonec si svlékne mikinu. Dá jí ji kolem ramen, rukávy uváže tak, aby jí nesklouzla. I když ji nemá oblečenou, je mikina dost velká, aby se do ní mohla případně trochu zamumlat, přeci jen je oproti němu dost drobná. Nekomentuje to. Jen uhne pohledem a vydá se ze sklepa. Má své vlastní klíče. Před odchodem zhasne, Anais tak zůstává v kompletní tmě a přítomnosti leda těch pár krys, které si vždycky nějak najdou cestu zpátky do domu. A zůstane tak rozhodně po dlouhou dobu.*

Ale vždyť to já přece nechci. Chtěla jsem ti ukázat svůj pohled na věc, to v čem žiju já. Ale neříkám, že trpím nejvíc na světě, to ani náhodou a vím o tom, jaké problémy mají lidé okolo. Taky se o to zajímám a snažím se jim denně pomoct. Tady je moje moc omezená, to si vyřiď se zdejší královskou rodinou, ale v Austrálii děláme co můžeme a lidé tam trpí těmahle věcma o hodně míň než tady. *Snaží se mu dokázat, že problémy "obyčejných" lidí jí nejsou ukradené a ví o nich. Nikdy by si nedovolila srovnávat svoje problémy s těmi jejich. Ví, že má opravdu hodně štěstí za to, do jaké rodiny se narodila.* A jaký to má teda potom smysl? Proč teda vůbec dýcháš a žiješ, když se nesnažíš o šťastný a naplněný život a šťastný nejsi? Neni právě tohle to, co čeho se snaží všichni dosáhnout, aby to tady mělo aspoň nějaký smysl, když všichni nakonec zemřeme? *Nakrčí mírně obočí, protože se vážně snaží pochopit jeho pohled na věc, ale prostě jí to nejde. Nedokáže to.* Komu? Zvířatům, kteří žijí akorát podle svých instinktů? Nebo snad věříš na život mimo zemi? Tohle je naše příležitost. A ano, když se na to podíváš jako na celek, lidi asi nejsou to nejcennější, co zemi potkalo.. Ale to nemění nic na tom, že tu jsme a že by byla škoda naše životy promarnit. A ani to nic nemění na tom, že každý člověk se snahou věci změnit, se počítá. *Dlouhosáhlé řeči a filozofické uvažování jí ale přejdou v momentě, kdy prosí o svůj život a kdy se Robyn rozhoduje, jestli jí nechá naživu nebo ne. Překvapí jí, když s ní cukne a zprvu doufá, že jí vyvede ven z ghetta a ona bude volná, ale skončí přivázaná u zdi. Přeskakuje pohledem od svých provazů, k hrnci a k Robynovi a zase znovu dokola. Chce se jí brečet nad tím, jak její výlet dopadl. Ztuhne, když jí přikáže, ať se nehýbe a dech se jí zadrhne v krku, když jí uřízne kus vlasů.* Prosím ne. *Zavrtí rychle hlavou, když slyší o své rodině a uříznutém prstu. Než se naděje, má okolo ramen mikinu a je v naprosté tmě a sama. To už nic nebrání tomu, aby se naplno rozbrečela a začala nahlas vzlykat. I přes mikinu, do které se zachumlá, jí je zima, bolí jí tělo v místech, kam dopadla ze židle, tvář, kam jí udeřil i krk, kam jí říznul. Největší přetrvávající pocit je ale strach, díky kterému se jí ani nepovede zamhouřit oči během, jak si myslí, noci. Netuší, jaká denní doba právě je. A hádá, že v nejbližší době to ani nezjistí.*

*Jsou to v zásadě tři dny, co nechal Anais v onom sklepě. Onen večer jí ještě donesl lahev vody, ale to bylo vše. Neměl čas ji kontrolovat. Musel si mezi rebely obhájit svoje rozhodnutí a nebylo to snadné. Jižané se zrovna nevyznačovali shovívavostí. Na druhou stranu ne ani finančními prostředky. Byla to její jediná šance. Jestli její rodina odmítne spolupracovat, stane se další obětí v řadě. Dneska bude muset udělat nějaké fotky, možná video. Bude potřebné mít důkaz, že je naživu. Jako jeden z mála si zde rozuměl s moderníma technologiema, hodně se toho naučil při výcviku. Věděl, jak pak obojí zpracovat a odeslat tak, aby nebyl vysledován skrze stopu ve virtuálním prostoru, vzhledem k tomu, že je učili, po čem se dívat, kdyby k něčemu podobnému došlo z opačného hlediska. Kdyby jako správný strážce měl naopak po zmizelé princezně pátrat. Vejde do sklepa, hlídají ho jeho spolehliví lidé. Nevěří nikomu, ale zná je zde všechny. Ví, u koho je nejmenší šance, že by podlehli nenávisti nebo vášni a Anais ublížili. A nahlásili by mu, kdyby se někdo měl do sklepa pokoušet dostat. Anais tak pravděpodobně vážně strávila všechny ty dny sama. Bez milosti rozsvítí světlo. Žárovka ho sice nevydává moc, ale po tolika dnech ve tmě z toho dívku nejspíš musí bolet oči. Přejde k ní a s úšklebkem nohou odstrčí hrnec, který tu Anais měla a zavolá na kluka, co stál na stráži, aby to odnesl, a pak za sebou zavřel, takže tu zůstanou s Anais sami. Usadí se na podlahu naproti ní a zamýšleně si ji prohlíží. Jako vždy zrovna neplýtvá slovy. Podlitina na tváři se jí dost vybarvila, hraje teď několika odstíny. Na šrámu na krku se jí udělal stroupek.* Přistrčí k ní misku s polévkou. Lžíci k tomu nedostane. I s tak tupým nástrojem se dá udělat paseka, a kdo ví, jak je zoufalá. Nejspíš by se bez problémů ubránil, ale preventivně raději zabrání problémům. Může ji však klidně vypít, navíc k tomu dostane pár kousků suchého chleba a další lahev s vodou. Nevěděl, jak s ní předtím vyšla, možná si myslela, že ji bude dostávat častěji, tentokrát s ní snad bude raději šetřit. Dehydratace uměla být nepříjemná.* Nehltej, jinak se ti udělá zle. *Doporučí jí. Jestli se mu tu pozvrací, klidně jí v tom vymáchá čumák jak tomu neposlušnému psovi.*