Palácové chodby

*Nic na to neříká. Nechce se tu s ní teď dohadovat. Jediné na co myslí je flaška alkoholu. Jemu se teď zdá jako nejlepší možnost na všechno zapomenou a dělat jakože nic.* Ano. Jak jsem řekl prvně, to co napsal můj bratr ignoruj a i to, co jsem napsal já. Neměl jsem se tě ptát a dávat ti v tom na výběr, ale prostě to nechat tak, bylo by to lepší. Víckrát se to nestane. *Ujistí ji a podívá se na dveře za ní.*/Stačilo by na deset vteřin zastavit čas.. Bych jimi rychle zdrhnul. Proč nemám hodinky díky kterým to jde? Zastavit čas nebo ho vrátit../*Díky svým myšlenkám ani moc neposlouchá co říká on, maximálně tak každý druhý slovo a nejspíše ani to ne.* Nebudu tě nijak nutit abys cítila to stejný nebo tak, nemusíš se omlouvat, vážně. Nechej to být, ano? *Z jejích slov postřehl asi jen to, že se citům k němu bránila , je dost mimo. Když uvidí v její očích slzy, zamračí se a povzdechne si. Vytáhne kapesník a podá jí ho. Jindy by jí je sám setřel, ale musí si držet odstup.* Jdu ven, provětrat si hlavu. *To kam přesně jde jí raději zamlčí.*Fakt si myslíš, že teď bude vážně lepší jít do komnaty, kde bude strašně dusno a ticho? To bude nejspíše i zítra, ale teď obzvlášť. Do rána snad všichni vychladneme a v hlavě si to utřídíme a bude to o něco lepší. *Pochybuje, že o moc, ale prostě potřebuje vypadnout.*

Ale... Já nechci, aby se tohle víckrát nestalo. Nechci, abys svoje city skrýval. Jak se pak mam vyznat já v těch svých? Fakt si myslíš, že tohle dokážeme oba dva nechat za sebou a jen tak dělat, že se nic nestalo? *Protože ona to rozhodně nedokáže. Nikdy nezapomene na to, co napsal. Ani na to, jak se u toho sama cítila. Bylo to jako kdyby jí objal, i když nebyl ve stejné místnosti. Snaží se mu nějak vysvětlit, co se v ní odehrává. Dává jí zabrat zvolit správná slova a není pro ní nic jednoduchého o tom takhle otevřeně mluvit. Jenže ať vynaloží jakoukoliv snahu, stejně to vypadá, že on záměrně blokuje cokoliv se snaží říct.* /Proč to teda říkal, když mi pak stejně po pár chvílích láme srdce?/ *Proběhne jí hlavou a u toho se jí nahrnou slzy do očí. Přece kdyby to myslel vážně, chtěl by to s ní nějak vyřešit, ne? Záleželo by mu na tom, aby to mezi sebou urovnali a byli v pořádku přece. A úmyslně by jí neignoroval.* A proč jsi to teda říkal? Nebo psal, to je jedno. Proč, když to chceš teď nechat být, ignoruješ mě a chováš se jako kdybys to ani nemyslel vážně? Já se ti snažila vysvětlit, proč se citům bráním. Věděl jsi to. A i tak jsem si tě pustila aspoň trochu blíž, protože jsi úžasnej. Ale vážně jsi čekal, že ti vyznám lásku, když s tím na mě takhle vyrukuješ? Já tě mám ráda, slyšíš? Ale potřebuju čas. Ne na to všechno zapomenout. A nechci zlomený srdce. *Teď ho mají nejspíše zlomený oba. Jeho kapesník si nevezme, jen nad tím zatřese hlavou.* Nebylo by dusno, kdybys mě poslouchal a normálně jsme si promluvili. A pochybuju, že půjde o utřízení v hlavě. Spíš o kompletní vymetení, co? *Setře si hřbetem ruky slzy, které jí stekly na tváře a nakonec mu ustoupí z cesty.* Neměla bych tě zdržovat. *Poznamená nakonec rezignovaně se sklopeným pohledem.* /Tohle je přesně ten důvod, proč jsem na něj byla tak hnusná. Protože pak to končí tak, že ten druhej chce na všechno nezapomenout, zatimco já mam zlomený srdce../

Myslím si, že teď bude fakt lepší, když svoje pravý city budu skrývat. Chovat se k tobě jako hajzl nebudu, přece jen taky spolu čekáme dítě. A kdykoliv budeš potřebovat, pomohu ti, s čímkoliv. Jak to bude časem se uvidí, jo? *Sám neví jak to bude brát třeba za měsíc.*/Možná je to jen nějaké poblouznění.. Krátkodobý cit, který přejde./*Přál by si to asi více, než cokoliv. Více než to, aby mu řekla, že jeho city opětuje. To, že se zamiloval byla chyba, láska člověka přece jen oslabuje.*Protože jsem dal na radu mýho bratra, na radu všech, kteří mi tvrdili, že cítíš to samý. Myslel jsem si to, doufal v to. Vím, že jsi prvně byla uzavřená, ale poslední dny vůbec, právě naopak. Kdybych si nemyslel, že to cítíš stejně, tak bych to v životě nenapsal. Myslel jsem to vážně, myslím to vážně. Taky jsem se těmhle citům bránil, jsme na tom stejně a taky teď nevím co do háje dělat. Miluju tě, ty mě možná máš ráda, ale jak můžeš vědět, že to není jen jako kamaráda? Taky se očividně ve svých citech nevyznáš. Potřebujeme oba prostě čas, jo? Počkej chvilku, než si to oba dva urovnáme v hlavě, teď to řešit ničemu nepomůže, akorát se ještě více rozhádáme a bude to ještě horší. *Začíná mít chuť spíše do něčeho praštit, než jít do baru a opít se do němoty.*/Sakra práce./Poslouchám tě. Jo dobře, chápu, že ti na mě záleží, že ke mě něco cítíš, ale ne to stejný, co já k tobě. Co ti na to mám říct Liv? O čem chceš přesně mluvit? To, co ke mě cítíš jsi mi už řekla a chápu to, máš mě ráda, nemiluješ mě, v tom je dost velkej rozdíl. Ty moje city k sobě taky znáš. A já ti už k tomu vážně nemám co více momentálně říct. *Pokrčí rameny a promne si obličej.* Taky nerad o svých pocitech mluvím a tohle mi moc nepomohlo, ani jednomu z nás. *Zkonstatuje tiše.* Za chvilku do komnaty přijdu.. Jud do posilovny. *Změní nakonec směr své cesty a rozhodně se raději jít ze sebe to všechno vybít do boxovacího pytle.*

A právě tohle je to, co mě mate. Kdykoliv na něco přijde, je to o dítěti. Nikdy jsi nezmínil mě konkrétně. Proto jsem netušila, že můžeš cítit něco takovýho a reagovala takhle. *Sama se nevyzná v sobě a čím víc dnešek ubíhá, tím míň se vyzná v něm. Když pak slyší, že by ho měla mít ráda jenom jako kamaráda, nadzvedne nechápavě obočí. Udělá ty dva kroky, které je dělí a podívá se mu do očí.* Myslíš, že kdybych tě měla ráda jako kamaráda, tak dělám tohle? *Stopne si na špičky a jemně ho políbí.* Nebuď blbej, Easte. Kamarádi jen tak nečekají dítě, neberou se a nespí spolu i za střízliva. Myslíš, že to na tý ošetřovně bylo z náklonosti k tobě jako ke kamarádovi? Ani náhodou. Zapomínáš na to, že já si přátele nehledám. V tomhle výjimku neudělám ani s tebou. Vím, že tě mám ráda víc jak to. Ale nikdy jsem nic podobnýho necítila. Kdy poznam, že je to láska? Nikdy jsem ti nechtěla zlomit srdce. A vim, že se mi to teď povedlo, ale kdybych ti řekla, že tě miluju taky a přitom si tím nebyla stoprocentně jistá, ublížila bych nám oběma daleko víc. *Odstoupí od něj zase, protože chápe, že od ní teď chce být nejspíš co nejdál to jde.* Fajn. Máš pravdu. Radši budeme oba dva mlčet, protože to taky pomůže všechno vyřešit. *Přikývne s malou dávkou ironie.* S tebou to pro mě bylo snazší. *Přizná potichu a když pak slyší směr jeho cesty, lehce pokrčí rameny.* Fajn. Ale já v tý komnatě nebudu. *Měl pravdu, bylo by tam šílené dusno a než aby se převalovala celou noc, kdy nebude moct usnout, vedle něj, radši si najde jiný místo, kde přespí. Sice jí Lucien i Astrid nabízeli svoje komnaty, ale teď nechce být v okruhu nikoho dalšího. A překvapivě ani Otsana. Protože moc dobře ví, že ten by se jí snažil utěšit, když ona si to vlastně ani trochu nezaslouží za to, co Eastonovi udělala.*

*Nebylo tak těžké následovat zvuk kroků, navíc tušil, jakým směrem musela Nyv jít. Mapu paláce měl nenávratně vpálenou do paměti. I proto měl Nyneve brzy na dohled.* Nyv! *Zavolal za ní a doufal, že se zastaví, přestože i kdyby ne, rychle by ji dohonil. Přestože tady byli nyní sami, stejně nenacházel věci, co by jí mohl říct. Už předtím říkal Liv, že neví, o čem by si měli promluvit. Vše, co by jí měl říct, předtím řekl jen málokomu. Vjel si rukou do vlasů, jasně nervózní gesto.* Potřebuju... s tebou mluvit. *Zhluboka se nadechne. Cítila se Liv včera stejně tak? Pak by možná ten útěk i chápal... vlastně ne, pořád kvůli tomu zuřil, ale už to měl pod kontrolou. A teď měl vlastní problémy, které potřeboval vyřešit.* Opravdu odcházíš? *V těle se mu usídlilo téměř znatelné napětí. Na chodbě byla tma, ale byla jasná noc a díky té troše světla, co se pronikala skrz velká prosklená okna, jí mohl číst v tváři. Bylo jaksi nereálné, že by ji dnes měl vidět naposledy. Měl pocit, že kontury té tváře měl vryté v paměti stejně dobře jako cokoliv jiného, i s tou novou jizvou. Jenže její tvář mu na mysl šla častěji, než by mu bylo milé. Nemohl se kvůli ní soustředit.*

A pozornost to poutá, protože je to moc odvážné. *Pokrčí rameny. Měla si prostě vzít něco jinýho.*/Nějaký rolák ideálně nebo ten hábit, co nosí jeptišky v klášteře. Rovnou se přidat k nim, tam by mě nejspíše nikdo nehledal a ani nenašel./ *ta konverzace je zvláštní a dost nepříjemná. Vždycky se s ním bavila ráda, ale teď by si asi ráda povídala s tím chlápkem, který jí balil.*/Do háje, i ta konverzace v ghettu s tou rebelkou byla příjemnější, než je tohle./ *Za záminkou toho, že si vymění oblečení raději rychle vypadne a je ráda, že se ji on nepokouší zastavit. Míří rovnou do své komnaty, která je teď tam, kde ji mají i královští. Předtím byla pospolu s lidmi, kteří jí vychovali, ale když se už ví, kdo je její skutečná rodina, někomu se zdálo fajn, kdyby byla u nich. To jak je z toho nadšená ona je druhá věc, ale jelikož plánovala odejít, moc to neřešila. Rychle prochází tmavými chodbami a když uslyší zase hlas Luciena, zastaví se a váhavě se na něj otočí.* Dobře.. *Řekne tiše a tím ho vybídne k tomu, aby pokračoval. Povzdechne si a podívá se raději ven z jednoho blízkého okna, které je tu nejbližším zdrojem světla.* Ano, chtěla jsem, zítra. *Má už sbaleno a taky naplánované, kam pojede. Nejspíše do Clermontu, což její až tak daleko, takže nebude ta cesta tak drahá a je to bohatá provincie, takže by se tam malováním třeba snadněji uživili, teda doufá v to.* Lidi, kteří mě vychovávali o mě nejeví zájem, což chápu, už tak mají potíže a kdyby se mnou byli dále v kontaktu, měli by jich ještě více. Neodkážu vidět svou biologickou rodinu jako rodinu, ale pořád je vnímám jako krále, královnu, prince.. *Pokrčí rameny.*/A ty jsi minule taky nevypadal, že bys se mnou chtěl ještě něco mít./ *Když se na to podívá takhle, je lepší prostě odejít.* Sama můžu být i někde jinde, než v paláci.

/Odvážné? Možná./ *Pokud nechtěla poutat pozornost, tak ano, ale jinak viděl i odvážnější modely. Jenže tohle byla Nyneve... Přestože ji nechá odejít, nakonec ale neodolá a jde za ní. Je rád, když na jeho zavolání zastaví, ale nestihl si připravit, co říct. Vlastně moc nepřemýšlel, když se za ní vydal.* /Co se to se mnou vlastně děje?/ *Povzdechl si v duchu. Jet do Illei byl špatný nápad.* Chtěla? *Chytí se jí hned za slovo a doufá, že v tom nebyla moc znát naděje.* /To je minulý čas./ Určitě mají zájem. *Chápal ale však, že se bojí toho, co by jim mohlo přinést ono zjištění, že schovávali princeznu. Časem by ale třeba tohle napětí mohlo vyšumět.* Něco takového chce čas. Vždyť jsi teprve nedávno zjistila, že jsou tvoje rodina. Nechceš to ani zkusit? *Nadhodí tiše. Snaží se vyhnout tomu, co jí stejně potřebuje říct. Nakonec mu na to nahraje svými posledními slovy.* A kdybys nebyla sama? /Ah sakra, nebuď idiot./ *Ale byl tak unavený z neustále snahy se jí vyhýbat a dělat jen to, co je správné a co se od něj očekává.* Chtěl jsem, abys odešla. Protože bys pak mohla být šťastnější, mohla bys dělat, co tě baví bez všech těch královských povinností. *Alespoň to byl jeden z důvodů.* Ale stejně... nechci... abys odešla. *Věděl, že zněl, jako by se nutil to vyslovit. Jenže přesně tak to bylo. Šel proti svému rozumnému rozhodnutí. A proč? Protože s ní rád trávil čas? Protože mu těch posledních několik dnů chyběla?*

Chci. *Opraví se. Pořád jí jaksi chybí důvod na to, aby svůj názor změnila.* Možná ano, ale nemluvila jsem s nimi. Už tak mají velký štěstí, že král a královna jsou tak milí, že je nedali do vězení a nebo jim nesnížili kastu a dovolili jim tu zůstat a pracovat. Sami se mi neozvali a už tak se na ně lidé dívají jako na ty špatné. *A ani se není čemu se divit, když utajili, kdo ve skutečnosti ona je. Ráda by taky věděla, prčo to vlastně udělali.*/Chtěli mě prostě jen zachránit a pak jsem jim přirostla k srdci? Chtěli počkat, než vyrostu, aby je mohli nějak vydírat? Chtěli mě nějak teď dosadit na trůn, aby měli moc? /*Ano i takové šílenosti ji napadají. Neví, co si o tom myslet. Předtím by řekla, že něčeho tak špatného by nebyli schopni, ale teď si tím zkrátka není tak jistá.* Zkoušela jsem to týden.. *Pokrčí rameny.* Aideen z toho, že má další sourozence nebyla nadšená, ani jeden z nich, kromě asi krále a královny, ti se nechovali nějak zle. A ani prince Xaviera. *Pokrčí rameny. Nechce se jim sem taky vtírat. Má pocit že je jako vetřelec, který se jim snaží zničit rodinu.* *Nadzvedne obočí.*/Nebyla sama?/*Dále ho poslouchá a dívá se na něj docela překvapeně.* Moc přesvědčeně tedy nezníš. A navíc v tom salonku to spíše vypadalo, jako že se těšíš, až budu pryč.

*To slovo bylo jako políček do tváře, ale co čekal?* Nepřijde mi, že by král a královna byli takoví. *Neznal je, ale sledoval jejich politiku. Nebyli ti, kteří by se obraceli k extrémním trestům a opatřením.* Ale možná se bojí, že by to tak mohlo dopadnout. Myslím tvou .. druhou rodinu. *Pokrčí rameny. Znala je přeci lépe. Věděla vůbec její náhradní matka, čí je ten plod? A kdyby ano, až se Nyv narodila, co když ji prostě milovala a nechtěla se jí vzdát? Spoustě náhradním matkám se to stává. Nyneve to ale muselo užírat. Rodina pro ni byla důležitá a najednou žádnou neměla.* Týden? Týden je nic, Nyv. Chce to týdny a měsíce, aby se vytvořil ten pravý vztah, musíte se poznat. *Vysvětlí jí, ale je to spíše jen pokus přesvědčit ji o tom, aby zůstala. Nakonec byl taky sobec.* Tak vidíš, byl to pro ně asi jen šok, to chápeš víc než kdo jiný. *Prohrábne si vlasy.* Těším? *Pochmurně se pousměje.* Nemůžu normálně spát, protože pořád myslím na to, že ti napíšu. A nikdy to neudělám. Protože nezáleží na tom, co si přeju já. *Přistoupí k ní o něco blíž.* Mívám v hlavě dost chaos, a proto... potřebuju kontrolu. I ve vztahu. Kdyby nedošlo k tomu únosu, mohli jsme si o tom normálně promluvit, ale pak... Muselo toho na tebe být tolik. A byl jsem přesvědčený, JSEM přesvědčený, že by pro tebe bylo lepší, kdybych tě tu nedržel. *Povzdechne si a pomalu k ní natáhne ruku, aby ji pohladil po tváři podél onoho hojícího se šrámu.* A stejně nemůžu spát. A stejně tady stojím jak idiot, abych ti řekl, že... že si přeju, abys zůstala. *Řekl teď již rozhodně, ale s jakousi rezignací. Jako by ho vážně mrzelo, že to nedovede ovládat, že jí tohle říká, když měl být zticha. Ale bylo mu o něco líp. Liv by teď asi pukla škodolibostí.*

*Přikývne. Jí to taky tak nepřijde, ale stejně.. Kdyby se něco podobného stalo jí, byla by naštvaná a to se taky nepovažuje za mrchu, která by, kdyby byla královna, posílala v jednom kuse lidi na šibenici a nebo na smrt na frontu, či je vyhodit a nechat vyhladovět na ulici. Ale jednoduše by měli právo její, rodinu která ji vychovala jakkoliv potrestat.*Jo.. to asi jo. /Ale prakticky noci to na tom nemění./ *Povzdechne si a dívá se pořád z okna. Ví, že má Lucien pravdu, týden není zrovna dlouhá doba.* Připadám si mezi nimi jako vetřelec. *A taky se tady trochu bojí, ale to by se asi dalo překousnout. I ta pozornost by se dala ignorovat. Dalším důvodem, proč chce odejít je to, jak je to mezi ní a Lucienem teď divné. Ještě tu nějaký čas bude a ona není naivní, aby si myslela, že se už nikdy nikde nepotkají.* Jo.. *Připadalo jí to tak. O její společnost nestál, nebo aspoň ne v tom salonku, kde ho našla krátce po tom, co se vrátila. Nepřerušuje ho a jen jej poslouchá. Když ji pohladí na tváři, vedle toho šrámu, na chvilku se lehce opře do jeho dlaně. Pousměje se na něj.* Nejsi idiot, to neříkej. Já.. prostě s tebou se bavím ráda, ráda s tebou trávím čas a vzhledem k tomu všemu, co se teď stalo jsem doufala, že se ke mě aspoň ty budeš chovat stejně, jako předtím ale po tom, co jsme se viděli v salonku jsem si myslela, že už nemáš zájem o to se se mnou bavit a i to byl důvod, proč jsem chtěla odjet. Viděl jsi jak to bylo divné u bazénu a nejsem hloupá, kdybych zůstala, nejspíše bychom na sebe často naráželi. Ale pokud chceš.. tak zůstanu. Máš asi pravdu i ohledně mé rodiny, měla bych tomu dát šanci. *Na chvilku se odmlčí.* A to, že chceš kontrolu jsem poznala už v posilovně a nevadí mi to.

*Ne, že by měl zrovna právo do toho mluvit, ale přišlo mu, že se před tím vším snaží utéct. Což bylo pochopitelné, ale přišlo mu, že si všichni zaslouží šanci se poznat a zjistit, zda můžou jako rodina fungovat.* Nejsi vetřelec. Neznají tě, ale až tě poznají, budou tě mít rádi. Jak by taky nemohli. *Pokroutí hlavou. Poznal jen málo lidí, kteří byli jako Nyneve. Byla milá, skromná, laskavá, takové lidi si jeden snadno oblíbil. Trochu ho mrzelo, že z něj měla ten dojem, ale v tu chvíli neřešil, protože mu to hrálo do karet. Teď už neměl náladu se přetvařovat. Skoro zadrží dech, když se mu opře do dlaně místo toho, aby se odtáhla.* /Hlupáčku./ *Potlačí povzdech.* Nezáleží mi na tom, zda jsi komorná či princezna. Vážně ne. *Zamyšleně na ni hledí.* Ale potom, čím sis prošla. Musel to pro tebe být hrozný šok a já... Vážně nevím, Nyv. Řekla jsi, že chceš odejít. A já tě nechtěl držet. *Zatne čelist.* Anebo chtěl. Ale nechtěl jsem být ten sobec. *Vyslechne její další slova, téměř nevědomky prsty sjede z její tváře na bradu, krk a rameno. Bylo tak příjemné a přirozené se jí znovu dotýkat. Rozhodně více než se snažit vyjádřit něco z jeho emocí, v kterých se nevyznal. Nebyl v tom dobrý.* Zůstaneš? *Na rtech se mu usadí spokojený úsměv.* Kvůli rodině, a tak, ale... zůstaneš? *Ujistí se ještě jednou a upřímně se mu uleví. Doteď ani netušil, jak moc ho myšlenka jejího odchodu tížila. Teď mohl zase klidně dýchat. Zarazí se lehce se zamračí.* To nic nebylo. *Promne si kořen nosu. Tohle nebylo nejlepší místo na tenhle rozhovor, ale dobře.* Mám jisté záliby. Kdybychom pokračovali v tom, co jsme dělali v tělocvičně... /což bych si nestěžoval/ …potřeboval bych, abys mi stoprocentně důvěřovala. Skloní se k ní, rty se jí otře o ucho.* Protože když nemůžu spát, představuju si tě ve své posteli, oddanou, ruce svázané. Ale nebojíš se, protože víš, že bych nikdy neudělal nic, co by se ti příčilo, protože víš, že bych ti neublížil. *Zastane, fakt by si o tomhle raději promluvil v soukromí, někdy se fakt zdálo, že stěny mají uši. Odtáhne se.* Ale potom, co se ti stalo. *Pohled mu potemní, když se znovu zahledí na tu jizvu. Nevadila mu, ani v nejmenším, ale připomínala mu, že ji unesli, nejspíše svázali a mučili. A přestože uměla být až nehorázne důvěřivá, on prostě nebyl ta nejlepší volba, v koho by měla vkládat důvěru, nehledě na tom, co by chtěl on. Jizvy na duši jsou horší.*

Snad máš pravdu.. *Na rodině jí vždycky dost záleželo a její rodina jsou Schreave, se kterými by ráda měla hezké vztahy, pokud o to budou stát. Nebude je taky most nutit se s ní bavit. Jeho dotek je jí moc příjemný na to, aby se odtáhla. Docela ji taky ignoruje, takže se do jeho dlaně lehce opře, ale jen na chvilku, než se zase více narovná a podívá e mu do očí.* Jo, já vím. A byl jsi nebo spíše jsi jediný, kdo se ke mě po tom všem chová vážně stejně. *Možná ho viděla i jako nějakou jistotu? A když prostě dal najevo, že o její společnost nestojí, usoudila, že bude nejlepší, když se vzdálí. Pousměje se.* Chtěla jsem odejít, protože jsem na tobě viděla, že se mnou zrovna netoužíš být v jedné místnosti. *Pokrčí lehce rameny. Když jí sjede prsty po krku, trochu se zavrtí.*Není mi to nepříjemný, jen jsem lechtivá.. A snad toho teď nebudeš využívat. *Pousměje se pobaveně.*/Využíval toho červenání se, bude nejspíše i tohohle./*Ale musela mu to říct. Nechtěla, aby si myslel, že je jí nějaký jeho dotek nepříjemný, to vůbec ne. Nakonec řekne, že tedy zůstane. Má pravdu, že by měla dát šanci své rodině a taky.. chce tu zůstat i kvůli němu.*/Pokud to nevyjde ani s mou rodinou, hned potom, co odjede můžu kdykoliv odejít./*Nedělá si moc naděje, že by to s Lucienem mělo pokračovat i poté, co by měl odjet zpět do Belgie a ta představa se jí moc nelíbí, takže raději a to myšlenky zaplaší.* Zůstanu. *Potvrdí mu.* Vážně zůstanu, za těch pět vteřin, co jsem ti řeka se nic nezměnilo. *Ujistí ho potom, ještě jednou a pobaveně se usměje. Zároveň ho ujistí, že jí to jak chce kontrolu nevadí. V posilovně se jí to dost líbilo. Zorničky se jí trochu rozšíří, ale není to strachem, spíše touhou se vážně v jeho posteli tak ocitnout.* Vím, že bys mi nikdy neublížil.. Chováš se ke ě mile, na tom útoku ses mě snažil chránit. A to v posilovně se mi strašně moc líbilo. Nevadilo by mi zajít i dál. *Ani si neuvědomí, že během toho, co říká k němu přistoupí ještě o něco blíže.* Pokud j na tom jediná věc, která se mi nelíbí.. je jedině to, že bych se tě se svázanýma rukama nemohla dotýkat. Ale ty bys mě nejspíše dokázal zaměstnat natolik, že bych si to nejspíše ani neuvědomila.

Jo, tu mívám často. *Navzdory všemu mu zaškubou koutky.* To protože se na tobě nic nezměnilo. *Dotýkat se jí je příliš příjemné, než aby teď přestal. Stejně jako předtím neviděl důvod se k ní chovat jinak, protože měla rozdílné postavení, ani teď se neměl chuť chovat jinak, protože byla princezna. Pro něj byli lidi prostě lidi. Choval se sice, jak se slušelo a patřilo na veřejnosti, ale v soukromí mezi nimi příliš nerozlišoval. Už tak bylo těžké vypořádat se s jejich povahama, natož do toho míchat tituly. Měl důvod, proč preferoval knihy. Zavře oči a zavrtí hlavou.* Cítil jsem se provinile. Mám pocit, že jsem mohl zabránit tomu, aby tě unesli. A zároveň jsem si myslel, že jsme ten poslední, s kým by ses měla stýkat potom, co se ti stalo, ale popravdě... si mi chyběla. *Ušklíbne se.* Promiň, já se jen o těchto věcech moc nebavím... vyjma své rodiny, ale i tam se spíše z legrace urážím, než abychom upřímně řekli, co máme na srdci. Takže pokud mi to nejde... spíše teda to, že mi to nejde, má svůj důvod. *Pokrčí rameny.* /Jsi lechtivá./ *V očích se mu zablýskne. Teď to proti ní využít nehodlá, ale jednou se to určitě bude hodit.* Nic neslibuji. *Poví upřímně. A je rád, že teď konverzace začíná plynout. Možná ještě nejsou tam, kde přestali, ale napětí z jeho těla opadává. Skoro má pocit, že se přeslechnul.* Fajn, fajn, potřeboval jsem se ujistit, že jsem slyšel správně. *Zazubí se. Úleva je nyní maximální. Možná teď nedokáže dát dohromady vlastní emoce, ale ví, že ji chce poblíž, to se nezměnilo.* A jsi si jistá? *Odtáhne se, potřebuje v ní číst. Není si jistý, že ví, co je pro ni dobré, ale je unavený z odpírání. Zaslouží si oba moci dělat chyby, pokud se rozhodne, on toho rozhodnutí hodlá využít, tentokrát bez výčitek.* Nyv... *Zavrtí hlavou.* /Kašlu na to./ *Bez váhání ji chytí za loket a přitáhne si ji k sobě, aby ji políbil. Slova možná nehledal snadno, ale polibky vyjádřily vše, pro co je nenašel. Tentokrát byly více něžné, ale stejně přesvědčivé jako v té posilovně.* Budeš se mě moci dotýkat... za odměnu. *Na něco si vzpomene a trochu se odtáhne.* I když by sis spíš zasloužila trest. *Zamračí se.* Ta fotka na Illeagramu. *Pamatoval si ten šok a nevoli, když ji viděl.* Takhle už tě nikdo neuvidí, jen já. *Upozorní ji. Později za to ale zaplatí mnohem víc. Rty jí přejede po tváři.* Jsi ospalá? *Zeptá se jí klidně. On totiž ne. A přestože by ji měl nechat všechno vstřebat... Těch několik dní byla vážně mizérie a cítit ji u sebe takhle blízko mu rozhodně nepřinášelo myšlenky na spánek.*

*Uchechtne se.*/Občas si až moc věří./ *Pousměje se na něj. Je vážně ráda, že se k ní nechová nijak rozdílně. A má vlastně pravdu. Na ní samotné, na tom jak se chová a tak se nic nezměnilo. Změnilo se jen její postavení. I když nemá titul princezny, někteří ji tak vnímají.* Taky jsi mi chyběl. A nemáš se proč cítit se provinile. Vím, že ses mě snažil bránit, což byla ale sakra pitomost a měl jsi spíše utíkat. *Lehce se zamračí.* Nechtěla jsme, aby se ti kvůli mě něco stalo a rebelů bylo hodně. Nemohl jsi nic udělat a já ti to ani nijak nevyčítám. *Maximálně to, že neutekl, tak se o něj v ghettu bála více, když viděla, že se s nimi snaží prát.*/Mohl ho některý klidně střelit, kdyby ho neomráčili./*Kromě nožů a tak mají rebelové i střelné zbraně a Lucien má jen štěstí, že ji neobrátili proti němu.*Jo, to chápu. nebudu tě nutit, abys teda něco říkal. Ale kdyby ses někdy chtěl svěřit nebo tak.. klidně řekni. *Ráda by ho vyslechla a třeba mu i pomohla, kdyby měla jak. Nelibí se jí, ze zjistil, že je lechtivá, už jen kvůli tomu jak se mu zablýskne v očích.* Je mi tak nějak jasný, že toho využiješ. *Uchechtne se. Kdyby to neudělal, asi by se sama divila a ptala se, kde je pravý Lucien a kdo je sakra tohle. Dvakrát ho během pár vteřin ujistí, že zůstává a podruhé i trochu zavtipkuje.* Aby to spíše nebylo stářím.. a kdo tu vůbec obviňoval mě z toho, že jsem na zajíčky? Ty očividně stárneš rychle. *Popíchne ho s úsměvem.* Jsem si jistá. *Pokud v jejím hlase hledá pochyby, má to marné, protože tam žádné nejsou. Věří mu a je si jistá, že by jí neublížil. Ta představa být v jeho posteli a nechat to a ně se jí naopak dost líbí. Sama se k němu více přitiskne a polibek mu hned oplatí.* Tak to se budu muset snažit a chovat se tak nejlépe jak umím. *Skousne si ret. Vzpomene si na tu fotku a nadzvedne lehce vyzývavě obočí.* A jaký trest bych si podle tebe zasloužila? *Kdyby tvrdila, že ji tam nedala, aby ho nedonutila žárlit, lhala by. Doufala, že by jí po tom mohl napsat. Většinou takové fotky nedává.* Jen ty. Tamtu fotku smažu. *Slíbí mu Klidně by mu dala mobil, aby to udělal za ni a byl si jistý, že je pryč.* Nikdy jsem si nepřipadala čilejší. *Spánek je to poslední na co myslí, když je u něj takhle blízko.*

*Chyběl jí? Kecal by, kdyby řekl, že ho to netěšilo. Už jen kvůli té mizérii, kterou podstoupil, když se jí vědomě vyhýbal. Neměl ponětí, co přesně k ní cítí, ale záleželo mu na ni a nemohl popírat, že po ní toužil. Rozhodně si nepřál, aby odešla, přestože stále věřil, že by to pro ni bylo lepší. Ale momentálně neměl náladu řídit se logikou. Snad poprvé v životě ji úplně odstranil ze smýšlení a jednal na základě toho, co cítil. Lehce se zamračí.* Ani náhodou. *Ne, když byla v ohrožení. Stejně by bránil Liv nebo Astrid. Měl přeci za lidi, které měl rád, určitou zodpovědnost. V tu chvíli šel pud sebezáchovy stranou. Přesto byla úleva slyšet, že mu to nevyčítá. On sám si to ještě nějakou dobu vyčítat bude, ale tohle byl krok správným směrem. Zaškubou mu koutky.* Dobře. *Nedokáže si představit, že by pro něj svěřování bylo kdy přirozené. Tentokrát to dopadlo dobře, lépe, než čekal, ale většinou to dopadalo spíše katastrofálně.* Divíš se mi? *Zasměje se krátce. Nemůže zjistit její nevinou slabinu a nevyužít jí.* No dovol, jsem v nejlepších letech! Rozhodně nemůžu za to, že máš pochybný vkus. *Oplatí jí to. Pokud jsou schopni spolu vtipkovat, věřil, že to nejhorší mají za sebou. Což ho jen přivádí na jiné myšlenky. Zvlášť když potvrdí, že si je jistá. Políbí ji a ten povědomý pocit ho okamžitě naplní radostí a touhou.* To bys měla. *Usměje se, když se oddálí, ale poté si na něco vzpomene.* Nejraději bych tě ohnul přes koleno. Ale budu milosrdný. *Jeho představa milosrdnosti ale asi nebyla ta stejná jako ta její. Rozhodně se postará, aby litovala a nikdy ji nenapadlo dávat na sociální sítě něco podobného. Uměl být majetnický.* Ten trest tě stejně čeká. *Ujistí ji, na rtech svůdný úsměv s příslibem. Spokojeně zamručí a vtiskne jí ještě jeden rychlý polibek.* To je dobře. Pojď za mnou. *Znovu v zásadě oznámení, ale na to si bude muset zvyknout. *Mohli by k ní do komnaty, která je blíž, jenže on má rozhodně vše, co potřebuje u sebe a navíc už se mu tolikrát zdálo o tom, že ji má ve své posteli, že nemohl odolat tomu, aby tyhle představy neuskutečnil. A tak ji chytí za ruku a s úsměvem ji vede ten kus chodbami.*

*Věděl o tom, že dnes bude útok. Jako vždy pomohl zabezpečit snazší průnik rebelů do paláce, slabá místa, pauzy mezi hlídkami apod. Předem znal den, aby si mohl jako vždycky vzít volno, anebo si dát směnu, díky které nebude v hlavním dění a nemohlo by se stát, že by ho omylem postřelili, anebo že by se v rámci předstírání musel postavit proti nějakému rebelovi. Jenže dnes ve službě je. A ani ne mimo hlavní dění. Má skvělý výhled na dění v zahradách. Celý den sleduje jen jednu osobu, Anais. Kdyby to snad bylo někomu divné, dělal jí taky často osobní stráž, takže i když měl oficiální směnu, mohl to svést na to, že je navyklý. A taky už spousta lidí tušila, že mezi nimi něco je. Nemohl Anais ohledně útoku varovat, vzhledem k tomu, že by mohla někoho varovat. Věděl, že jeho rebelskou stránku nemá ráda a neschvaluje to, navíc zde šlo o životy lidí... udělala by správnou věc. Ale on byl prozatím rebelům loajální. Na rozdíl od spousty lidí zde k nim nechoval žádnou antipatii. Bylo mu celkem jedno, kdo to dnes schytá, ale nesměla to být Anais. Je trochu stranou, ale není těžké poznat, že začíná útok. Lidé běží do paláce ve chvíli, kdy on už je napůl cesty za Anais. Sledoval, kudy prchla do paláce. Zná to tu jako své boty, vidí její postavu mihnout se za roh, samozřejmě úplně špatným směrem.* /Jak jinak./ *Nejspíš panikařila. On si však proklestil cestu lokty a běžel za ní. Minul jednoho rebela, který na něj zamířil, ale naštěstí šlo o někoho, kdo ho zná, tudíž když mu srazil paži stranou, aby výstřel vyšel do prázdna a zadíval se mu do tváře. V očích se mu mihlo poznání i zmatek, ale on neměl čas cokoliv vysvětlovat.* /Do háje./ *Proklíná v duchu drobné zdržení. V prázdné chodbě se totiž teď rozléhaly troje kroky, jeho, Anais a dalšího rebela. Má jen jeden cíl. Slíbil Anais, že ji udrží v bezpečí a hodlá to dodržet. I když byl vůči rebelům poměrně věrný, nemělo to ani zdaleka na jeho vazbu k Anais.*

*Zprvu úplně ztuhla, když začal útok, protože jí to překvapilo a absolutně netušila, co má dělat. A hned následně začala naprosto panikařit. Jen vědomí toho, že jí jde o život a že někde v paláci je i Robyn, o kterého se začala bát, jí drželo od toho, aby se tu nesesypala připomínkami toho, co všechno se jí stalo v ghettu. Ani jí nedojde, že vlastně Robyn je rebel a že by s tím mohl mít něco společného. Že by jim mohl pomáhat. Vždyť jsou to vrazi všichni do jednoho. A teď se snaží zabít jí a všechny lidi okolo. Při běhu do paláce se jí podaří zvrtnout kotník, ale nijak to neřeší a pokračuje dál. Na vnímání bolesti bude čas, až nebude mít v krvi adrenalin. Netuší, kam má běžet. Snaží se běžet tam, kde není ani dav lidí a ani nějaký rebel, takže prostě vběhne do nějaké chodby v paláci a pokračuje dál, dokud za sebou neuslyší nějaké kroky. To se pokusí zrychlit, ale ztuhne jakmile uslyší výstřel. Hned očekává nějakou bolest z toho, že jí střelili zezadu, ale nic se neozve. Zmateně se otočí za sebe a zůstane stát s vykulenýma očima, když tam uvidí Robyna a někoho, kdo bude nejspíše rebel se zbraní v ruce.* Robyne.. *Hlesne nakonec potichu a to, jak je vystrašená je slyšet z každé hlásky jeho jména.*

*Je moc pomalý a ví to. Měl se přifařit na akci, být dva kroky za ní. Ale to by i ona při své důvěřivosti pojala podezření, že se něco děje. Navíc pozdě plakat nad rozlitým mlékem, že? Místo toho přidá v běhu. I tak přijde pozdě. Rebel na Anais vystřelí. Mine jen těsně, ale ona udělá tu chybu, že zastaví a vyhledá ho pohledem. Zamíří na rebela, ale ten následuje pohled Anais a rychle mu dojde, že má společnost. Je k Anais mnohem blíž, takže ji popadne za ruku a použije jako štít. Snaží se zachovat klid, ale začíná cítit narůstající vztek. Ne, cosi temnějšího. Tenhle muž vystřelil a ohrožoval JEHO Anais. A měla to být poslední chyba, kterou kdy udělal. Bylo mu jedno, kdo to byl. I kdyby to byl jeho nejmilejší parťák, tohle by neodpustil nikomu.* Pusť ji. *Řekne dost nahlas, aby ho rebel slyšel. A ten se snaží vyjednávat, ať ho nechá jít, jinak jí vystřelí mozek z hlavy. Byl celkem drobný, navíc se za Anais krčil, jenže jí držel zbraň u hlavy, tudíž by mu stačila chvíli na to, aby vystřelil.* /Ne./ *Tenhle rebel ho nepoznával. Jeho smůla, jinak by věděl, s kým si zahrává, a možná by vyvázl živý. Zhluboka se nadechne. Jeho ruce se ani trochu netřesou. Nevidí před sebou člověka, jen cíl na zlikvidování. Někoho, kdo mu stojí v cestě. Rebel se snaží ukročit pozpátku, ale než stihne vyslovit nějakou další výhružku, kulka ho zasáhne do ruky, která drží zbraň, v zásadě mu ustřelí prsty a zbraň mu z ruky vypadne. V šoku sebou trhne a odhalí další část těla. Během vteřiny strefí kulka stehno a odhodí ho na zem. V tu chvíli se ani nesoustředí na Anais. Rebelovi nejspíš dochází, co se děje. V očích má slzy. Rty se pohybují, možná prosí? Jenže jemu mysl zastírá rudá mlha. Třetí kulka bez milosti trefí hruď. Přejde ještě dřív, dýchá jen úsečně. Poslední kulka projde hlavou, kousek nad očima. Jen částečně poškodí oblouk, jde poznat, že je v tom místě lebka nejspíše roztříštěná. Udělal to jen pro jistotu, kdyby náhodou minul srdce. Nechce, aby tenhle parchant vyváznul. Až pak ruku svěsí a zhluboka se nadechne. V očích mu pořád hučí. Jestli rebelové zjistí, co provedl, bude mít velké problémy. Měl by odsud rychle vypadnout. Jenže mu tělem stále proudí adrenalin a čistá nefalšovaná nenávist, na kterou nebyl zvyklý. Lítost se však jako vždy nedostaví. Nakonec si promne kořen nosu a zkusí se uklidnit, aby si vzpomněl, proč tohle vůbec udělal a zadíval se na Anais, téměř stoicky, jako by se nic tak hrozného nestalo.*

*Vystrašeně sleduje hlavně Robyna, ale i toho druhého chlapa, kterého zařadí automaticky mezi rebely. Nevypadá oblečený jako někdo z paláce. A vzhledem k tomu, že během chvíle jí skončí pistole u hlavy, hádá, že ho přiřadila správně. To je teď ale jedno, protože ať je to kdo je to. může jí ve vteřině zabít. Pokusí se vzepřít a nějak se mu vykroutit, odpáčit ruku, kterou jí drží, ale na nic nemá dost síly a akorát docílí toho, že jí sevře pevněji. To už má zamlžený pohled slzami, které se jí derou do očí. Vyhledá pohledem Robyna a nahlas polkne. Trochu klopýtne, když rebel poodstoupí dozadu i s ní, protože to nečekala a než se stihne znovu nadechnout, ozvou se čtyři výstřely a jí nikdo nedrží. Znovu se jedná o překvapení, díky kterému spadne na zem vedle následně mrtvého rebela. Má pohled dost zblízka na díru po kulce na čele. Hlasitě polkne a trhaně se nadechne, při čemž ucítí pach krve tolik podobný nějaké rzi. Zvedne se na nohy jako ve snu a jako kdyby ani sama neovládala svoje tělo a až po chvíli dokáže od těla odtrhnout pohled a podívá se na Robyna. Až teď jí dojde, že on je vlastně taky rebel. A že zabil toho chlapa bez ohledu na to, že jí držel pistoli u hlavy ho prostě zabil a tváří se... klidně. Pomalu a se strachem v očích od něj ustoupí o pár kroků, přičemž při tom posledním trochu klopýtne díky bolesti v kotníku dostávající se ke slovu. Stále na něj jenom vystrašeně poulí oči a není schopná ničeho, i když ví, že by měla něco říct.* Tys ho zabil. *Hlesne potichu. Sama neví, jestli je to pouhé konstatování faktu nebo obvinění. Nejspíš to druhé.*

*Pohled na vyděšenou Anais a rebela, který jí drží hlaveň zbraně u hlavy, u něj něco spustí. Nikdy nedokázal říct, co přesně jej postrčí za hranu. Byl zároveň rozzuřený k nepříčetnosti, a zároveň i ledově klidný, jakkoliv nemožné se to mohlo zdát. Nemá s daným rebelem slitování. Nemyslí na to, že ho možná znal, že ten muž je taky člověk, může mít rodinu, přítele, lidi, co ho budou postrádat. Ne, byl to muž, který chtěl ublížit jeho Anais. A to byla konečná. Střílí přesně a zručně, ví, kam míří a jakou škodu tím způsobí. A prosby ho rozhodně nezastaví od toho, aby nakonec prohnal kulky hrudí a hlavou. Jen ztěžka dýchá a snaží se rozmrkat tu rudou mlhu, o níž má doopravdy dojem, jako by mu zastírala smysly. Když se mu to podaří, klidně se zadívá na Anais. Skoro by měl chuť se usmát. Byla v bezpečí. Ochránil ji. Zase. Teď už to bude dobré. Chce jí nabídnout pomocnou ruku, aby se zvedla, ale ona to zvládne sama a naopak od něj začne odstupovat. Trochu se zamračí.* Co je? *Zeptá se zmateně. Při jejím konstatování klesne pohledem k mrtvole, pod kterou se začínala tvořit louže krve. Její jedinečný kovový pach mu byl blízký a spíše než znechucení mu pouštěl do těla příval endorfinů. Byl rád, že ho zabil. Užil si to. A přišlo mu, že tenhle si to i zasloužil.* No jo. *Špičkou kopne do ruky mrtvého rebela.* Rozhodně. *Zhodnotí to a pokrčí rameny.* Mohl zabít on tebe. To jsem nemohl dopustit. *Vysvětlí jí vymlouvavě, zajistí zbraň a dá si ji zpátky do pouzdra.* Slíbil jsem, že ti nikdo neublíží, chápeš? *Pořád se nezdá znepokojený či snad otřesený touhle událostí a v jeho tónu nezní žádná lítost. Jen lehké svraštění obočí a semknutí rtů dává najevo, že je spíše zmatený a nespokojený nad její reakcí. Vždyť jí říkal, že už zabíjel.* Proč na tom záleží? Být tu jiný strážce, taky ho zastřelí. *Možná by tak neriskovali, ale on si byl svou muškou jistý a taky ho hnaly osobní důvody. Chtěl ho vidět chcípnout. Užíval si to, když mu došlo, že se blíží smrt. Že ho jeho rozhodnutí dostaly až k němu, ke své smrti. Byl to úžasný pocit. Mohl ho ušetřit. Ale neudělal to. On rozhodl, že muž umře. Protože mohl. Ne, rozhodně nelitoval. Snad je toho, že to nemohl udělat znovu.*

*Pohled na mrtvolu toho chlapa jí najednou vůbec není příjemný, když do něj Robyn kopne jako do pytle brambor. Ztěžka polkne a snaží se zadržet pocit na zvracení, který to v ní vyvolává.* Nemusel....nemusel jsi ho hned zabíjet, třeba jenom zranit. Vždyť to je furt člověk. *Dostane ze sebe přiškrceně a ani vlastně neví, který pohled jí dělá víc špatně. Jestli pohled na mrtvého muže s dírou v hlavě a louží krve pod sebou a nebo na Robyna, který může za jeho momentální stav.* Ale on je mrtvý. *Na tom jediném teď záleží, to jediné je ona schopná vnímat. To, že jí rebel ohrožoval na životě jde stranou, když ten jeho právě vyhasl rukou jejího..přítele..?* No.. Třeba ne. Třeba by ho nezabil. A já bych ho neznala. Ty...tys zmáčknul tu spoušť a ani jsi nemrknul. *Snaží se s tím nějak popasovat a přitom ještě o krok couvne, i když trochu kolíbavě, protože na kotník jí moc nejde došlapovat kvůli bolesti. Neumí si představit, že se ještě někdy podívá na Robyna a uvidí něco jinýho nebo pomyslí na něco jinýho než na to, jak několikrát naprosto klidně na toho rebela vystřelil.*

*Pokrčí rameny. Jo, mohl ho jen zranit, ale nechtěl.* Chtěl ti ublížit. *Zavrtí hlavou.* Nemohl jsem ho jen tak nechat jít. *Dodá. Copak to nechápala? Nesnesl by to. Nehledě na to, že když jednou vystřelil, bylo pro něj moc pozdě. Neměl žádnou stopku. Cizí bolest v něm nevyvolává soucit, ale touhu působit jí ještě víc. Tak jednoduše fungoval a dodnes to nikdy neměl důvod zpochybňovat. V očích se mu mihne starostlivost.* Praštila ses do hlavy? Pořád to opakuješ, zranila ses? *Anebo to byl šok? To by taky šlo, viděl už pár lidí v šoku, jak popírali nebo se uvěznili v určitém momentu.* /Fajn, to se zvládne./ Jo, je mrtvý, už ti neublíží. *Konejší ji, jelikož se mylně domnívá, že ji šokovalo opětovné ohrožení života a připomnělo jí to doby u rebelů. Ale on ji zachránil a všechno bude zase v pořádku, až se vzpamatuje.* Mezi strážci a rebely je dávná nevraživost. Málokterý strážce by ušetřil život rebela. *Vyvrátí jí naivní myšlenku. Strážci zde ztráceli kamarády, byly v neustálém nebezpečí, ne, neměli z velké části s rebely slitování.* Nechápu. *Lehce se zamračí.* Proč je to jiné, když jsem střílel já? A věděla jsi, že jsem nezabíjel poprvé. *Jo, s většinou lidí to něco udělá pokaždé, ale náhodou znal pár vojáků, kteří viděli už dost smrti a při troše další zvládli ani nemrknout. S těmi si rozuměl. Většinou byli díky traumatům dost mlčenliví a nespolečenští. Něco jako on od přírody. Všimne si, že Anais od něj znovu couvne.* Ty... se mě bojíš? *Zamračení se prohloubí. Vždyť to dělal pro ni! To nebylo fér! Spokojený pocit, který po střelbě měl, začínal vyprchávat.* /Není s ní rozumná řeč./ Kulháš. *Konstatuje a vydá se k ní.* Vezmu tě do úkrytu, a pak na ošetřovnu. *Sice snad byli mimo hlavní útok, ale jeden nikdy neví, nechtěl riskovat.*

Mohl. Ale tys nechtěl. *Namítne potichu a znovu se krátce podívá na mrtvolu na zemi a pak zvedne opět šokovaný pohled k Robynovi, když se začne ptát na její hlavu. To to vážně nechápal? Že někoho připravil o život? Že ten člověk už nevstane, nenadechne se a že možná měl rodinu, která ho už nikdy neuvidí?* Nezranila. *Vypískne, aniž by to měla v plánu, ale panika a šok dělají své.* On už nevstane! Tys právě ukončil jeho život. A já podle tebe působim, že jsem se praštila do hlavy? Přemýšlel jsi vůbec? *Pokračuje dál a nesnaží se nijak svůj hlas korigovat. Na to nemá dostatek mozkové kapacity.* Ale ani už neuvidí třeba svojí rodinu nebo někoho jinýho! *Namítne. Zapomíná u toho, že jí držel pistoli u hlavy. Pro ní teď ve vzpomínkách existuje jenom moment, kdy na něj Robyn několikrát vystřelil jen tak. Jako kdyby to dělal denně. Jako kdyby to byl obyčejný dřevěný terč, na který kdysi učil střílet i jí.* Ale poprvé jsem to viděla. *Brání se. Nedokáže pochopit, že to nechápe. Že mu to není jasné. Je to poprvé, co viděla někoho umřít a ještě k tomu rukou Robyna. Není to dostatečný prostor pro šok?* Ani jsi při tom nemrkl. *Nedokáže nahlas přiznat, že se ho bojí. Použije radši tuhle odpověď, která je taky pravdivá. Nejvíc jí na tom všem vyděsil jeho klid.* Jsem v pořádku. *Couvne znovu, ale víc jak o krok nemůže, protože za ní je stěna, na kterou se teď natiskne zády.* Nikam nejdu. *Zavrtí rychle hlavou.*

… Ne, nechtěl... *Přizná. Proč to tajit? Z toho už byl unavený. Tvrdila mu, že ho bude milovat navzdory všemu. A on neměl problém zabíjet. Neměl zájem o nějaký soucit, lítost nebo slitování. Měl před sebou nepřítele, cíl? Zlikvidovat. Tam nebylo o čem diskutovat. Chápal, kdyby Anais rozrušilo, kdyby zabil nevinného, třeba nějakou šlapku, což se mu párkrát stalo, když ujel. Ale vážně mu hodlala vyčítat, že zabil rebela?!* /Takže šok./ *Zhodnotí to. Snad až se vzpamatuje, bude věci vidět jasněji.* Jsi hysterická. *Zhodnotí to klidně, když se do něj pustí.* A taky žádná rodina nepřijde o svého člena, protože by ho zabil. *Pokrčí rameny.* Takže celkem dobrý výsledek. *Zhodnotí to nezaujatě, jako by snad vyřešil nějakou jednoduchou logickou rovnici. Jenže tak to on vnímá. A dokonce.* No jo... to je šok, to přejde. *Zhodnotí to.* Ne, nemrkl. *Odpoví už trochu podrážděně, protože ona se vyhýbá přísnému přiznání.* Nejsi. *Začíná být opravdu podrážděný. Copak je slepý, aby si nevšiml, že kulhá? Když Anais narazí zády do zdi, využije toho, aby k ní urychleně přistoupil a dal jí ruce vedle těla, uvěznil ji tak a donutil ji přestat utíkat.* Zabil bych ho znova. *Poví jí chladně.* A zabil bych každého, kdo by ti chtěl ublížit. Ani nevíš, kolikrát jsem se musel krotit, abych nenašel znovu ty rebely, co se do tebe pustili v tom sklepě. Chtěl jsem je najít. A způsobit jim hodně bolesti, než bych jim milosrdně vystřelil mozek z hlavy. Nezajímá mě to. Nejsem jako ty, jasný? A nikdy jsem ti nenamlouval, že jo. *Už se nesnaží své podráždění krotit, ale jeho pohled i tón jsou pragmatické, konstatuje fakty.* A teď mě necháš tě odnést na ošetřovnu, jasný? Sama neujdeš tak daleko, tak se přestaň chovat trucovitě. *Poví jí, čelist zaťatou, jak se drží, aby ještě neudělal něco i jí.*