Palácové chodby

*Nemá na to moc co říct. Nejradši by zopakovala, že ten chlap je prostě mrtvý, už nedýchá a naposledy se nadechl před jejíma očima. A nebo by mu připomněla, že zabíjet lidi je špatné jako se to říká dětem ve školce, ale je si jistá, že potom by jí skutečně začal zkoumat hlavu a hledat místo, kde se praštila. A nebo by prohlásil, že je blázen i bez podrobného zkoumání.* Divíš se mi? Zabil jsi člověka přímo před mýma očima! *Kdyby se na to soustředila, všimla by si i kapek krve patřící rebelovi na svém svetru. A i když patřil doteď mezi její nejoblíbenější, až si toho všimne, nebude schopná si ho na sebe ještě někdy vzít.* Ale furt to byl člověk. *Postupně si začíná uvědomovat, že jí vlastně Robyn zachránil život - opět. Ale stejně je pro ní to, že viděla někoho zemřít jeho rukou, něco, na co nikdy nezapomene.* Jak jsi toho vůbec schopný? *Vydechne potichu se znechuceným úšklebkem.* Nemůžeš jen tak zabít každého, kdo se ti nelíbí. Takhle to přece nejde. *Zavrtí hlavou a do očí se jí tlačí slzy bezradnosti.* Nechovám se trucovitě. Netrucuju. Ale kdykoliv se na tebe teď podívám, uvidím, toho chlapa, jak vedle mě umírá. *Vysvětlí.* Na tu ošetřovnu dojdu sama. *Pokusí se vymanit z jeho sevření, protože se jí nelíbí být takhle uvězněná u té stěny. Přebíhá jí z toho mráz po zádech.*

Kdyby to bylo za tvými zády, je to lepší? *To už jí trochu odsekne. Fajn. Poprvý se setkala se smrtí. Ale zatraceně! Udělal něco, co se od něj vlastně očekávalo jako od strážce. Tentokrát byl ten good guy, ne? Tak co jí pořád vadilo? Copak nikdy neviděla smrt v televizi aspoň? Nebylo na ní asi nic hezkého, ale takovou reakci teda taky nečekal.* Pořád se opakuješ. *Povzdechne si. Tohle ho vážně nebaví. Copak si neuvědomuje, co se mohlo stát?* Já nevím. *Vydechne upřímně poprvé se mu v tváři mihne náznak nejistoty.* Prostě jsem takový. *Zavrtí nakonec hlavou.* Proč někoho baví jiné věci, proč někomu přijde něco vtipné a někomu ne, proč mají lidé jiné morální standardy už jako děti? Mně vždycky přišla smrt přirozená, spíš mě fascinovala. Prostě jsi.. A najednou nejsi. Je skoro... Zajímavé to pozorovat. *Vysvětlí jí. Možná i tuhle odpověď nestála, ale tak to bylo.* Zatraceně Anais. To přece nedělám. *Vydechne frustrovaně.* /No...většinou./ To je to jediné, na čem tady sejde, jo? Zachránil jsem ti život, vždyť po tobě střílel, on tě CHTĚL zabít. A jestli sis myslela, že nechám někoho, aby mu tohle prošlo, tak mě prostě vůbec neznáš, koťátko. *To prohlásí téměř zklamaně. Vážně si myslel... Co vlastně? Že ho chápe? Že ho miluje? Zatarasí jí únikovou cestu.* Nepůjdeš sama, vždyť kulháš. *Zamítne to. Když se začne bránit, na vteřinu ho to překvapí, ale pak ji popadne za zápěstí a přišpendlí je ke stěně. Kolenem se klíní mezi její nohy, zabrání jí tím kopat a přitiskne se k ní.* Nech toho. *Poví jí výhružně.* Jestli na mě chceš být naštvaná a nenávidět mě, či cokoliv, nech si to do soukromí nebo na lepší chvíli, než přijde další rebel a já budu muset odstřelit někoho dalšího, kvůli tomu, žes tu vyšilovala. *Poví jí klidně.* Anais... Prosím. *A on rozhodně neprosí často. Jestli s ním nepůjde, asi jí bude muset vzít proti její vůli a to bude rozhodně blbý na vysvětlování.*

Aspoň bych to neměla pořád před očima. *Připustí, že ano. Kdyby to bylo za jejími zády bylo by to rozhodně lepší. Tam by pracovala jen její představivost a ta by nedala dohromady nic tak zrůzostrašného jako jsou její vzpomínky momentálně.* A ty mě pořád nechápeš. *Opáčí, protože oba si v téhle situaci stáli pevně a tvrdohlavě za svým. Byli na tom v tomhle ohledu oba dva úplně stejně. Zhluboka vydechne, když vidí jeho upřímný a nejistý pohled, který je o tolik rozdílný naproti tomu, který má na obličeji běžně. Pokouší se nějak uklidnit a začít nezaujatě myslet. Oprostit se od toho, co před chvílí viděla.* A mě to děsí. *Poukáže potichu na jejich rozdílnost.* Kolik.... kolik lidí už jsi ..... zabil? *Zaváhá při posledním slově, ale sama neví, jestli je to vážností té otázky a nebo tím, že bojí odpovědi. Až poté si uvědomí, že předtím než rebel zemřel, tak šlo o život jí. Rozklepou se jí ruce a vlastně i celé tělo při vzpomínce na pistoli opírající se o její hlavu.* Děkuju. *Dostane ze sebe nakonec to, co mělo nejspíše přijít hned nebýt jejího šoku. I tak se ale pokusí dostat z jeho sevření, což se jí samozřejmě nepovede.* Já prostě potřebuju chvíli na to se s tim vyrovnat. Pro tebe tohle možná neni, ale já nikdy nic podobnýho nezažila. Nikdy jsem nic podobnýho neviděla. Nemůžu.... nemůžu pokračovat dál jako doteď. *Vysype ze sebe roztřeseně trochu zaobalený fakt, že absolutně netuší, jak má teď usínat v posteli vedle něj, když ví, že ze světa sprovodil několik lidí. Jenom nemá odvahu to říct nahlas narovinu.* Nebolí to tolik, abych musela na ošetřovnu. Nechci tam. Budou se ptát i na ten únos, koukat na ty jizvy a modřiny... *Zavrtí hlavou. Nechce na sebe poutat ještě víc pozornosti a drbů.*

Fajn, kdyby tě náhodou ještě někdo někdy chtěl zastřelit, budu se snažit brát větší ohledy na tvůj útlocit. *Ucedí. Jak to měl podle ní zařídit? Leda by ho vážně nechal žít, ale to nebyl jednoduše jeho styl. Neměl slitování. Rozhodně ne nad někým, kdo ohrožoval to nejdůležitější v jeho životě.* Ne, nechápu. *Přitaká. A že se dokonce i chvíli snažil! Ale nevěděl, co po něm chtěla. Copak měl nechat toho rebela, aby ji zabil? A copak nebylo jedno, zda byl mrtvý, když tak dbala na lidský život, protože on by určitě klidně zabil víc lidí, takže v rámci možností byla jeho vražda dobrý skutek, který možná zachránil několik životů! Rozhodně menší zlo. Na vteřinu zavře oči, protože ho podivně bodne na hrudi, když konečně přizná, že ji to děsí, že ON ji děsí. Nad jejím dotazem se zamyslí. Upřímně se nikdy nesnažil to počítat, ale má vynikající paměť, a tak není těžké si všechny ty skutky vybavit.* Rozhodně víc, než by ti bylo milé, nechceš to vědět, ne doopravdy. *Poví jí pochmurně ale přesvědčeně. To poděkování ho na chvíli nalomí. Skoro by si myslel, že se to začíná zase zlepšovat. Jen přikývne a přistoupí k ní blíž. Jenže pak před ním couvá a dokonce se od něj pokouší dostat, až nemá jinou možnost, než ji v zásadě přirazit ke zdi a držet ji tam.* Jak dlouho je chvíle? *Zeptá se klidně. Potřebuje den o samotě? Fajn, to asi zvládne. Snad si dá nějakou relaxační koupel nebo co to holky dělají, když je něco vyleká a mají blbý den. A pak to bude mezi něma zase skvělý a on bude mít klid. Jenže další její slova tuhle představu vyvracejí.* Cože? Jak jako nemůžeš? *Zorničky se mu rozšíří.* To ne, koťátko. *Klíčí v něm určité semínko úzkostlivé paniky.* Nemůžeš mě opustit. To nesmíš. *Sevře její zápěstí pevněji, skoro bolestivě.* To není fér. Nic jsem ti neudělal. Ochránil jsem tě. A staral se o tebe. Nemůžeš... já nemůžu.../Nemůžu tě ztratit. Nemůžu tě nechat jít./ *To nešlo. To by nesnesl. Patřila mu. Neměla žádné právo ho odstrkovat!* Nebudou. Řekneš, že chceš jen ošetřit kotník, nic víc, nemůžou tě prohlížet celou proti tvé vůli. +Měla jako osoba svá práva, alespoň co se lékařské péče týkalo.* Anebo ti to můžu ošetřit já. Nech mě se o tebe postarat. *Vyzve ji téměř nervózně.*

*Na jeho poznámku radši nijak nereaguje, nemá energii na dohady a používání ironie. Chápe, že to nemohl ovlivnit tak, aby to neviděla, chápe to moc dobře. Ale mohl by on taky chvíli chápat jí? Všimne si, jak zavře oči, když přizná, že jí to děsí. Na chvilku jí píchne v hrudi a chce ho obejmout s ujištěním, že to bude dobré. Že to zvládnou a ona tady pro něj stále bude. Jenže to nedokáže. Ne teď. Když stále vidí, jak klidně zmáčknul několikrát spoušť a sledoval, jak se v hlavě toho muže udělala díra po kulce a on vydechl naposledy. S jeho odpovědí se spokojí. Vlastně je ráda, že neslyší to číslo, které bude daleko vyšší, než by zvládla snést. I to jedno zabití, kterého teď byla svědkem, je pro ní něco hrozného.* Já nevím. *Odpoví mu upřímně. Jak dlouho se může vzpamatovávat z toho, že viděla někoho zemřít jeho rukou? Neví. V téhle situaci nikdy nebyla a ani nikdo z jejího okolí, aby měla s čím porovnávat. Jenže oddych z toho, že tohle vzal klidně vezme za své při jeho další reakci.* Já.. Já vím, žes mě zachránil. A já tě neopouštím. Jenom... potřebuju pauzu.. Potřebuju být schopná se na tebe podívat a myslet na něco jiného než na to, jak jsi po něm střílel. *Snaží se mu to nějak objasnit, omluvit, uklidnit ho. Bojí se, co by mohl v návalu vzteku udělat.* Tak dobře. *Souhlasí nakonec s tím, aby jí kotník on ošetřil. V tomhle se mu snažila důvěřovat, že jí ošetří dobře, dokázal to několikrát.*

*Soucit byl jedna z vlastností, které mu chyběly. V tomhle ohledu byl porouchaný, nedokázal se vcítit do jiné bytosti. Proto ho vražda nevyváděla z míry. Nedokázal soucítit s rodinou, která bude daného člověka postrádat. Nedokázal soucítit se strachem a bolestí, jež musela daná osoba cítit, než nadešel její čas. Logicky a díky nějakému studiu psychologie chápal, jak to fungovalo, proč se vražda považovala za špatnou, a proč lidé neměli rádi smrt a tak. Ale sám nikdy nepocítil lítost a nedokázal to plně pochopit. Takže ačkoliv se snažil pochopit, proč je Anais tak vykolejená, nedařilo se mu to. A poprvé v životě to bylo frustrující, jelikož měl dojem, že se mu vzdaluje a on k ní nemůže proniknout zpátky. Snaží se tak aspoň zjistit, kolik času si myslí, že bude potřebovat, ale odpověď není ani trochu uspokojivá.* Ne, ne, ne... *Zavrtí prudce hlavou.* Lidi říkají, že chtějí pauzu, když to vzdávají a nechtějí to říct naplno. *Přitiskne se k ní blíž, čelo si opře o její.* Nemůžeš mě opustit. *Vydechne téměř zmučeně. On se na ni taky díval a občas viděl jen možnosti, jak by o ni mohl přijít a to nezvykle bolelo, ale snažil se zůstat potom, co tenkrát odešel, co si to vyříkali, tak jak ona teď mohla chtít dělat to samé. Po dlouhé době měl vážně chuť jí ublížit, vrátit jí to.* Fajn. *Ucedí nakonec, veškeré známky předchozí slabosti smeteny ze stolu. Pustí její zápěstí a odtáhne se, aby si ji mohl zvednout do náruče. Už nepromluví, jen ji vezme do nejbližšího úkrytu, kde je i lékárnička a on jí může prohlídnout a ošetřit kotník. Až potom se jí zadívá do tváře, čemuž se doteď vyhýbal. Ale cítil jen lehkou známku znechucení nad tím, jak snadno ho dokázala ranit, jak snadno se mu zaryla pod kůži. Možná to potřebovali oba. Odstup. Třeba se s tím jejich poutem dalo něco udělat. Třeba, když od ní bude pryč dost dlouho, tak ji přestane chtít, tak ji přestane potřebovat.* Kdybys mě hledala, kontakt máš. *Utrousí jen a zvedne se. Naťuká správný kód u dveří.* Až bude jasné, že útok skončil, prohledají se úkryty a někdo tě vezme do komnaty nebo na ošetřovnu. *Vysvětlí jí. Do té doby se dveře neotevřou, kódy znaly jen stráže, z bezpečnostních důvodů. A tak odejde, dveře za sebou zase zavře, po psychické stránce totálně otupělý. Projde kolem mrtvoly a zamyšleně se k muži sehne. Byl mu matně povědomý, i s tou zohavenou tváří. Povzdechl si. Vzal mu život. A necítil nic. Už ani ten spalující vztek, který mu připadal, že musel hraničit s nenávistí, jež nikdy nezažil. Raději jde dále. Teď, když jsou na tom s Anais takhle, může se přestat snažit. Zkusí to po svém. Prvně má v plánu vypátrat ty hajzly, co na ni zaútočili v tom ghettu, samozřejmě mimo něj, bude tomu věnovat pár dní, aby nikdo nepřišel na to, že to udělal on. A pak... uvidí. Ale odstraní tím prvky, které mu ji budou připomínat, upustí páru a snad, snad, když ji bude mít z očí, to bude lepší.*

*Netuší, jak dlouho jí zabere se s tím vyrovnat. Nemá ponětí, jak dlouho bude její mozek zpracovávat to, co se dneska stalo. Jak by to taky mohla vědět?* Ne, já nic nevzdávám. Nevzdávám to. Jenom potřebuju odstup. Na chvíli. *Namítne rychle ve snaze ho uklidnit. Tak to totiž bylo. Ona to neviděla jako rozchod. Nevzdává to s nimi, protože i přes to všechno k němu stále cítí to stejné. Stále má v sobě tu představu jejich společné budoucnosti, nadšení z toho, že opravdu přemýšlí o tom, že by jí požádal o ruku. A i vzrušení z toho, co se odehrávalo v posteli a i mimo ní.* Neopustím tě. *Ujistí ho rozhodným hlasem. Takhle to skutečně je. Ona není zvyklá lhát a ani to neumí, to on moc dobře ví. Musí na ní teď poznat, že nelže, ale myslí to vážně. Jenže on jako kdyby to vůbec nevnímal. Souhlasí nakonec s tím, aby jí ošetřil on. Chce mu tak dokázat, že mu pořád důvěřuje a nechce od něj utéct. Oddychne si, když jí pustí zápěstí, na kterých se jí dost možná objeví z toho silného stisku za chvíli modřiny a promne si je, když jí vezme do náručí. Nechá se od něj donést do úkrytu, kde jí kotník ošetří. U toho sleduje hlavně jeho ruce, jak pracují a nic jiného. Periferně vidí, že on se pohledu na ní vyhýbá a sledovat to zpříma by až moc bolelo. Překvapí jí ale jeho slova a následný odchod.* Počkej! *Zavolá, ale to už dveře do úkrytu zabouchne a jí tam nechá samotnou. Jak to mohl udělat? Uvědomuje si, jaký zmatek teď v hlavě má? Jaké vzpomínky a představy? A on jí tu nechá s jejími myšlenkami samotnou! Kdyby měla kotník v pořádku a mohla normálně chodit, doběhne ke dveřím a začne do nich bouchat, ačkoli ví, že by to bylo nejspíš k ničemu. Těžko by zůstal stát za dveřmi a sledoval zeď. Takže místo toho radši zůstane tam, kde sedí a schoulí se do klubíčka, ve kterém si dovolí rozbrečet a pokusit se ze sebe dostat všechny ty rozporuplné emoce.*