Palácové chodby

*Povzdechne ia raději to nekomentuje. Ví že má pravdu a neví, oc říct, aby to ještě nezhoršila. Pak řekne, že on se sice změnil, ale ona může taky. Kdo ví, co v ní číhá. A co se může kdykoliv probudit. Řekne, že její otec má pravdu, protože ji zná déle, jak on. On si jí několik let nevšímal.*Je... byl.. to můj otec. Určitě v sobě mám i něco z něj.*Řekne tichým hlasem. Pak se zase vydá pryč, ale on jí to překazí. Odvětví, že by se vrátila a byla pryč jen pár dní.*Je to asi těžké, ale musel bys mi věřit.*Hlesne.Když řekne, že Jonah je tady, ví, že má o jednu výmluvu méně, stejně když řekne, že sem mohou dopravit její matku. Pohledem těká všude možně, ale když vezme její obličej do dlní, podívá se mu do očí, což je pro ni teď moc těžké.*A tu představu tam máš kvůli tomu, že chcu odejít. Po tom, co ji políbí na čelo, odsouhlasí, že tu zůstane.*/Celej život mě tu nutil zůstat otec.. Nic nového./To.. je jedno. Prostě pojďme do komnaty a tohle nechme být..*Sklopí pohled. Kývne hlavou k chodbě, která vede ke schodům.*/Stejně se budu cítti blbě, i když budu tady a i když budu ve městě../*Věří, že ji většina Illey a i Schreae rodiny začala nenávidět.*/Jak si mám pak Jaspera vůbec vzít? Když mě od něj budou všichni nenávidět? Budu je rozdělovat./

Ano, to je jasný. Ale nejsi žádná zrůda. Tím jsem si jistý a klidně za to strčím ruku do ohně. *Řekne jí přesvědčeně, protože by toho byl opravdu schopný. Pak jí zastoupí cestu, aby nemohla dál a když zmíní, že by jí musel věřit, sklopí pohled.* Ty víš, že ti věřím. *Namítne potichu a pak jí řekne, že Jonase má tady v paláci a klidně sem můžou pozvat i její matku. Vezme jí obličej do dlaní a pak jí řekne, že bolest mu nezpůsobuje ona. Pak jí políbí na čelo a nakonec zkonstatuje, že jí tady nemůže držet. Po jejích slovech potřese hlavou.* Oba víme, že ty to být nenecháš. V hlavě. A taky víme, že to jedno rozhodně není. *Namítne a nejradši by všem svým předkům, kteří jsou společní s Charitinými, rozmlátil všechny kosti v těle za to, že jeho láska musí tohle prožívat.* A já nechci být jako tvůj otec. Nechci nad tebou nijak stát a nechci ti nijak rozkazovat, nebo cokoli. Takže jestli chceš ... klidně běž, jenom ... se ke mě prosím vrať. *Řekne jí potichu.* Protože ty nejsi zrůda a nikdy nebudeš. Ty bys nedokázala ublížit živý duši ani kdyby ses snažila. Všem se jenom snažíš pomáhat. My neneseme vinu našich předků, Char. To jací byli oni nás nedefinuje. Já o tom vím své... *Pokrčí rameny. Má sto chutí do něčeho pořádně praštit, když je možné, že přijde o někoho, koho miluje, kvůli někomu, kdo je přibližně 50 let po smrti.*

*Nemá chuť se s ním dál hádat a prostě to vzdá. Stejně to asi ani nemá smysl. Když jí zastoupí cestu a zeptá se, jak by mohl vědět, že se vrátí opáčí, že by jí prostě musel věřit. Na jeho slova přikývne, i když si pomyslí něco jiného. Ale to nahlas neříká. Po zmínce její matky a Jonasovi ví, že nic dalšího už namítnout nemůže. I když jí řekne, že mu bolest nezpůsobuje myslí si své. Popravdě je jí jedno, jestli teda bude trpět tady nebo v domě ve městě, takže řekne, že bude tady. Navíc ho nechce vidět ještě více nešťastného.*Jo nechám. nebo se budu snažit. A jedno to je. Ať už tady nebo ve městě se budu stejně nejspíše cítit stejně.*Pokrčí rameny a pohled zase zabodne do země.*Nejsi jako můj otec.. Kdybys byl nebyla bych s tebou.*Řekne tichým hlasem.*/Nebo ne tak úplně úmyslně jím nejsi../Nikam nejdu, takže se nebudu muset vracet.*Řekne a poslouchá, co dále říká. Jen na to přikývne. I když z části ví, že má pravdu, pořád tak nějak si myslí své.*Už půjdeme?*Zeptá se a podívá se k chodbě, která vede k jejich komnatě, kde si přeje se schovat už navždy.*

*Je si jistý, že Charity to jen tak být nenechá. Možná nahlas jo, ale v hlavě se tím bude užírat ještě dlouho. Na to, aby věřil opaku jí zná až moc dobře.* Ve městě by ses nemusela cítit jako ve vězení. Tady se tak cítit můžeš. *Namítne a pak poznamená, že nechce být jako její otec. Slyší, co mu na to řekla, ale taky vidí, jak zabodla pohled do země. Pozná na ní, když lže a zrovna u tohohle ho to zabolí opravdu hodně.* /Jeden z nás dvou monstrem opravdu nejspíš bude. Ale ona to není./ *Proběhne mu hlavou.* Poznám, když lžeš nebo neříkáš to, co si doopravdy myslíš. *Řekne jí potichu a pak jí řekne, že jí klidně nechá jít, jenom aby se mu někdy vrátila. Po jejích slovech si malinko oddychne, ale rozhodně necítí žádnou úlevu. Má pocit, jako kdyby si Charity okolo sebe právě vystavěla vysoké hradby, přes které se on nedokáže dostat a to ho docela bolí. Chtěl by tu pro ní být, ale takhle nemůže, když mu to sama nedovolí.* Jo, můžeme. *Přikývne nakonec, i když sám by se radši vydal do tělocvičny, kde by ze sebe vyboxoval všechnu tu úzkost bez ohledu na bolest na jeho hrudi a zákaz cvičení od doktora. Nakonec se přeci jen spolu s ní vydá do komnaty.*

*Bude jí to užírat docela dlouho, ale to mu neplánuje říct. Už tak se dost bojí o svou matku a ona mu přidělává dost starostí, s tímhle se vypořádá nějak sama.*Jak ve městě tak tady budu zavřená v pokoji. Je to ve výsledku fakt jedno.*Namítne a když poznamená, že nechce být jako její otec sklopí zrak a řekne, že takový není.*Jaspere ty nejsi jako on. Jen nechceš abych odešla a to stejný jsem nechtěla já u tebe víckrát.. Taky tím pádem bych byla jako on./Čímž by se splnila má asi největší noční můra.. ale něco na tom asi je./*Pak řekne, že nikam nejde. Kdyby měla odejít jen do města stejně by to nestačilo. Nejraději by se odstěhovala tak na Mars, to ž je možná dostatečné vzdálenosti.*/Musím myslet na ty dva drobky.. Ti jsou nejdůležitější./*Zeptá se, jestli mohou jít do komnaty a po jeho souhlasu přikývne a vydá se tam spolu s ním.*/Proč taky nemůžu umět lhát?/*Už po ěkoliáté v poslední době toho zalituje.*

*Z kavárny rychle utekla a teď se už prohází známými chodbami paláce - svého domova, kde už dva roky nebyla. Strážci, kteří ji sem pustili ji poznali, i když jim to taky docela dost trvalo. Šla okamžitě do svého pokoje, kde se od jejího odjezdu nic nezměnilo. Nebyl tu ani prach, byl udržovaný. Dala si tam své věci a teď se šla ještě projít s Lokim. Sundala mu vodítko, takže může pobíhat volně. Ví, že riskuje, že potká někoho z rodiny, na což není připravená.. ale to asi nebude nikdy. V duchu se pořád vrací k tomu setkání s Chrisem. Pořád přemýšlí o tom, co jí řekl.*/Princ Francie.. Možná jsem si to mohla vygooglit./*Ale i tak tomu moc nevěří. Svou chybu se rozhodne napravit, takže vytáhne mobil. Lokiho nechá pobíhat okolo sebe a sama si googlí, jak vlastně vypadá princ Francie. Když tam byla, nezajímala se o to. Nečetla o něm ani mpc v bulváru, takže tipuje, že to bude slušňák. Co ji šokuje je fakt, že skutečně, když si ho vyhledá j vyjede Chris.*/No ty vole.. Snad jsem tímhle nerozpoutala válku. Ale tak oba jsme věděli, že je to jen tak ne?/*Ona mu nikdy nenaznačila, že jde o něco víc a ani on ji.*

Všechno je právě naprosto ideální. Možná jsi neznala moje pravý já. Lidi se prostě občas spletou. /Já se v tobě spletl dost./ Korunní. *Doplní jí ještě do jeho titulu to podstatné slůvko, které mu ovlivňuje celý život.* To je pořád. *Pokrčí rameny a nakonec jí sleduje jak odchází. Jakmile je pryč, zvedne se a dojde k pultu.* Co říkáte, že je lepší zkusit první? Bungee, skok z letadla, potápění se žraloky nebo vylézt na nějakej útes? *Zeptá se jí se zájmem.* Dejte mi latté, espresso a machiatto s sebou, prosím. *Objedná si nakonec, protože pro jedno by se nedokázal rozhodnout pro jedno, zaplatí jí to a pak se se všemi kelímky, kytarou na zádech a kufrem v ruce, vydá do paláce. Kafe do sebe nalije prakticky hned. Je jedno, že je horké. Jakmile dojde do paláce, poznají ho a pustí ho dovnitř, přičemž ho nasměrují k jeho komnatě. Vydá se po schodech nahoru a hledá svou komnatu.* Kolikátý, že to byly dveře? *Zapřemýšlí nahlas a málem u toho narazí do nějaké osoby.* Promiň, akorát jsem byl na pláži. *Plácne, co ho první napadne a pak si uvědomí, kdo to je a nadzvedne obočí.* Nevěděl jsem, že jsi palácová. *Poznamená a sjede jí pohledem, i když její tělo zná více než dobře.*

*Potřese hlavou.*Jo, to je asi dost možný. *Uvědomí si, že i on si mohl hrát na někoho kým není. Ona to dělala taky. i když ona se nechovala ani jinak. Možná o něco více přívětuivěji, ale jinak stejně. Jen pod jiným jménem a v jiné zemi. Když zjistí, že má být princ a jak později i doplní korunní, nevěří mu to. Zaplatí své kafe a i jeho a vydá se rychle do paláce, kde se zastaví ve své komnatě, kde si dá pryč věci a jen s Lokim si vyjde ještě na procházku. Zastaví se pak uprostřed chodby, protože jí to nedá a ona si musí vygooglit, jestli je Chris fakt korunní princ Francie. Což je. Když do ní někdo málem narazí, otočí se na něj.*/Jasně, proč ne.. Jak jinak. Wyatt a táta tady stojí taky za rohem?/* Nejspíš jsme se prostě neznali tak dobře, jak jsme doufali, Vaše veličenstvo.*Zopakuje jeho slova.*Mám se poklonit?*Zeptá se jej.*Říct, že jri korunní princ by možná bylo vhodný. Zvlášť, když jsi s někým začneš.*Poznamená.*I když jo, ano já jsem k tobě nebyla upřímná. Takže vlastně nemám co říkat. Jen, že karma skutečně existuje./Takže až zjistím, že mě rodiče určitě zasnoubili, útěk do Francie padá. To spíše Austrálie, Afrika nebo tak./

*Málem do někoho vrazí a pak v tom člověku pozná Caru. Protočí očima, když ho nazve titulem.* Zaprvé, jsem princ, je to správně Vaše Výsosti, asi se nepohybuješ v paláci dost dlouho. A zadruhé, kdybych chtěl, abys mi tak říkala, řeknu ti to. Jsem upřímnej. *Pokrčí rameny.* Do toho. *Ušklíbne se ironicky.* Nebo počkej. Nemam se poklonit já? Protože bych těžko hledal na světě holku, která si dokáže líp hrát s cizími city a pak se beze slova jen tak vypařit. *Pokračuje v ironickém tónu a pak si povzdychne.* A co jsem ti měl jako říct? Každej máme tajemství. Já nechci, aby lidi utíkali nebo mě uctívali hned potom, co jim řeknu svůj titul. A většina lidí pozná, kdo jsem už jenom podle mýho obličeje nebo jména. Znaj svýho prince. Vy tu snad svojí královskou rodinu nepoznáváte? *Nadzvedne obočí. Mánie ho pomalu opouští a její místo přebírá deprese, proto se může zdát, že přeskakuje z nadšené nálady na naprosto ponurou ze sekundy na sekundu.* A pak taky třeba, že se bojíš citů a závazků? *Navrhne jí, co by taky o sobě mohla říct a potřese u toho nevěřícně hlavou. Díky tomu si všimne obrazu vedle něj, který upoutá jeho pozornost. Vidí, že je to obraz datovaný pár let zpátky a je na něm královská rodina. Jeho ale zajímá pouze jeden obličej na tom plátně. A to ten, který stojí vedle něj.* A taky že máš dvojnici... *Poznamená a podívá se na ní.* Takže co? Ty mě budeš vyčítat, že jsem ti neřekl svůj titul. Často vyčítáš lidem to, co jsi sama udělala, princezničko? *Nadzvedne obočí.* Tohle je fakt ubohý. *Zamumlá si sám pro sebe, ale hned poté se rozzáří.* Chce to párty! Musim najít svojí komnatu a uspořádat tam párty! Nebo jí udělam tady, protože se tu nevyznam. Bude se trsat a pít! *Začne rovnou s tanečkem na smyšlenou hudbu.*

*Odfrkne si.*Tak se omlouvám, Vaše výsosti./Ani nevíš, jak moc se tu pohybuju./*Odpoví v duchu.*Očividně ani moc ne.*Namítne na to, že je upřímný. Po jeho dalších slovech se zatváří docela provinila.*Já lidem jenom ubližuju, to je mi dost jasné už od dětství.*Řekne mu.*Ale á ti nikdy nenaznačila, že je to vážné. Nikdy. Naopak jsem o nás nemluvila jako o páru, před nikým a dost jasně jsme dávala najevo, že prá nejsme. Odjela jsme bez rozloučení, protože jsem nechtěla žádné problémy. Tak to dělám. Z Illey jsem odjela stejným způsobem.*Pokrčí rameny.*Jo, uznávám, mohla jsme ti napsat dopis. Ale nemyslela jsem si, že je to potřeba.*Pokrčí zase rameny.*Královskou rodinu tu všichni známe dost, teda myslím.*Ona sama ji samozřejmě zná, když je její součástí.*Chci být sama. To jsme ti mohla říct. Chci být sama, protože nechápu, proč by mi měl ruinovat život někdo cizí, když to očividně zvládám dost dobře sama. A vůbec, kdybych si s někým začala, vážně, taky bych ho zničila. To je to jediné, co dokážu.*Mluví nic neříkajícím hlasem. To dělá, nasadí masku, když ji něco bolí. Jako je třeba vzpomínání na to, jak lidi akorát ničí, což si o sobě myslí.Když si všimne Chris toho obrazu docela ji štve, že už ví, kdo je.*/Zjistil by to i tak, je to stejně jedno./Nevyčítám ti to. Jak jsem řekla předtím, já zrovna k tomuhle nemám co říkat. Udělala jsem to stejné, zatajila jsem ti kdo jsem. Takže těší mě, Camille Cara Schreave, princezna Illey.*Představí se mu.*A neříkej mi princezničko.*Dodá.*Najdu ti někoho, kdo tě dovede do komnaty.*Řekne potichu.*Osobně bych taky navrhovala, abychom tohle nechali být. To, co se stalo. Nechci zničit přátelské vztahy mezi Illeyou a Francií zbytečně. Prostě můžeme dělat, že ten druhý neexistuje, aspoň, než skončí Selekce mého bratra. Proto tu jsi, ne?

*Když slyší, že lidem jenom ubližuje, zamračí.* To jsem já ale neřekl. A ani si to nemyslím. *Zavrtí hlavou a pak na ní kouká a ze všech sil zakrývá bolest, o které ví, že by se v jeho očích jinak mohla objevit.* Jo, to je v pohodě. Taky jsem ti přece nikdy neřekl, že tě miluju, nebo tak něco. *Pokrčí rameny a snaží se, aby to bylo co nejvíce ledabylé.* A stejně tak ve Francii. Byla jsi první kdo mě hned nepoznal a neviděl ve mě atrakci. *Vysvětlí a pak nadzvedne obočí.* Zničíš maximálně tak člověka, kterej tě miluje a ty ho odmítáš jenom proto, že si o sobě myslíš tyhlety sračky. Najít pravou lásku znamená někoho, kdo nás doplňuje a díky komu si připadáme kompletní. A někoho, kdo si kompletní připadá zase s námi. /Tak jako já s tebou.../ *Proběhne mu hlavou. Pak si všimne toho obrazu a konečně pochopí, s kým to mluví. Když zjistí, že ani neznal její pravé jméno, zatne zuby a sklopí pohled.* Moje jméno znáš. *Poznamená a pak se uchechtne.* Proč. Přesně to jsi? I když se od toho snažíš utéct. Ale to nikdy nedokážeš. *Informuje jí pro případ, že by jí to ještě nedošlo.* To je v pohodě, nemusíš se obtěžovat. *Je si jistý, že to nějak zvládne sám.* Kdo tu mluví o mezinárodních vztazích? Neplánuju vyhlásit Illee válku jenom protože si její princezna hrála s mýma citama jako s fotbalovym míčem jenom protože si neni jistá, jak se chovat podle těch svých. *Pokrčí rameny.* Jsem tady, abych si užil zábavu a adrenalin.

*Potřese hlavou.*Ani jsi nemusel, já jsem si toho sama moc dobře vědoma a už dlouhou dobu, ne jen kvůli tobě.*Pokrčí rameny.*Navíc vidím tu bolest v tvých očích.*Dodá a uhne pohledem.*Vidíš.*Pokrčí rameny.*Tohle právě na tom taky nesnáší. že nás lidé berou jako atrakci. Že si člověk nemůže ani vyjít třeba do města, aniž by jej nikdo nefotil. Nesnáším být princeznou a proto jsem právě odjela do Francie a neřekla ti, kdo jsem. Prakticky ze stejného důvodu, jako ty mě.*Vysvětlí mu a pak zavrtí hlavou.*Právě proto se snažím, aby se do mě nikdo nezamiloval. Nechci ublížit někomu dalšímu. A ani sama sobě tím, že bych byla do někoho zamilovaná. Až si budu chtít ublížit, raději si zlomím ruku, než láska.. Když pak zjistí, kdo skutečně je, vidí jak sklopí pohled. Upřímně kvůli tomu, že tajila kdo je, se necítí špatně. Udělala by to znovu. Jen se cítí vážně špatně, protože mu ublížila. Snažila se chovat tak, aby bylo jasné, že to nemyslí vážně.*/Neměla jsem se s ním vůbec bavit../Možná ano. Možná od toho utéct dokážu a možná už i vím jak. Nepodceňuj mě.*Ušklíbne se. Pka řekne, že mu najde někoho, kdo ho odvede.*Jasně.. protože ty to určitě zvládneš. Tak se hezky vyspi tady na podlaze.*Popřeje mu.*/Proč se vůbec snažím vý ti nějak hodná? Ale tak, co jsem čekala.. Ublížila jsem mu, zasloužím si to./Jak mám vědět, jestli tě to napadlo nebo ne? Sám jsi dneska řekl, že se očividně neznáme tak dlouho, abychom se znali dobře.*Pokrčí rameny.*No, tak já tě už nebudu zdržovat. Užij si to tady.*Popřeje mu a otočí se na odchod.*Doufám, že se přes to se mnou dostaneš a najdeš si dívku, která za to stojí. Tu pravou pro tebe, která ti nebude ubližovat.*Řekne tichým hlasemm. Odhalí i z části svou stránku, kterou ukrývá přes světem.*Pojď Loki.*Vyzve svého čtyřnohého společníka a vydá se chodbou ke své komnatě.*

*Uhne pohledem, když zmíní bolest v jeho očích.* Jenže ta tam neni kvůli tobě. /Nebo minimálně jenom kvůli tobě./ Já ti aspoň řekl svoje pravé jméno. Nechal jsem na tobě, jestli ti to dojde nebo ne. *Pokrčí rameny a pak nadzvedne obočí.* Láska umí být hezká. Když miluješ toho správného. /Což bych já stejně nikdy nebyl. Kdyby o mě znala pravdu, vyhýbala by se mi dost velkym obloukem./ Nepodceňuju tě. Nikdy jsem tě nepodceňoval. Ale na rozdíl od tebe jsem realista. Tím, že by ses zbavila titulu na sebe akorát pozornost připoutáš. Odjezdem také. Bylo jasné, že tě někdy najdou nebo se vrátíš sama. Teď budou média řešit pouze návrat marnotratné princezny. Celá tvoje snaha je vy výsledku přesně opak toho, co chceš, protože ze všech těchhle scénářů bys měla nejméně pozornosti, kdybys odsud nikdy neodjela. Teď jsi ze sebe právě udělala tu největší atrakci, jakou si novináři umí představit. *Oznámí jí a nedokáže u toho zadržet menší vítězný úsměv, protože on sám v téhle logice nevidí ani jednu malinkou skulinku.* Díky. *Ušklíbne se ironicky.* Očividně, když jsem se teprve před minutou dozvěděl tvé jméno. A mě samotnýho nezná nikdo dost dobře. Natož abys mě znala ty, pro kterou jsem nic nikdy neznamenal. *Pokrčí rameny.* Ty taky. Právě začíná ta největší zábava, až si začneš uvědomovat, kde všude jsi udělala ve svym mistrym plánu chybu. *Pak se potichu uchechtne.* Přál bych si, abys věděla, ale nedokážu sám sebe přimět k tomu chtít to říct. *Zamumlá potichu spíše sám pro sebe a pak si jednoduše vezme zpátky do ruky svůj kufr a vydá se hledat svou komnatu, kterou po dosti dlouhých minutách a pomoci několika komorných najde.*

*Palác byl pro ní domovem a vždy věděla, že pro ní jednou bude těžké jej opustit, až se vzdá. Zatím se tohle snažila neřešit, protože se tomu stejně jednoho krásného dne nevyhne. Mrzí jí, že zatím neviděla svou starší sestru, od doby co se vrátila a toho útoku. Camille jí chyběla, jistým způsobem k ní měla ze sourozenců nejblíž a přesto netušila kde ty dva roky byla. Celkově si mezi svými sourozenci připadala podivně, jelikož je prostě zajímají jiné věci než jí. Byla ráda, že před pár měsíci dostala od otce na narozeniny  mládě bílého tygra. Pojmenovala jí Moo, a všude si jí brala sebou. Stejně jako jiný ze dnů se rozhodla opustit svou komnatu, měla obléčené světle růžové šaty, sandálky na nízkém podpatku  Tmavě hnědé vlasy má lehce navlněné, jinak volně kolem obličeje. Též v ruce drží fotoaparát, palác sice už zná zpaměti, ale hezká fotka se dá udělat i z mála. Sněhově bílá malá tygřice za ní spokojeně ťapkala a koukala se všude kolem, jelikož celé chodby ještě nezná. Rozhodne si dát si foťák před oči a to roztomilé stvoření fotit.*

*Jako vzdy ma na sobe svou uniformu strazce, kdyz ma dnes sluzbu na jedne z mnoha chodeb palace. Jeho nocni sluzba zacina prave nyni a on se tak postavi k jednem dverim jednoho salonku a diba se jen pred sebe a ruce ma podel tea a stoji zprima. Je mu celkem jedno, ze jeho matka je sestrou kralovny. On zasny titul nema a jemu dtesti do klina samo nespane a ani nestoji o to, aby byl nejak s kralovskou roinou spojovan. Nema s ni praticky nic spolecneho. Od malicka jej bavily zbrane a tak, jakmile byl nabor na nove strazce do palace, nevahal a nyni je zde uz rok. Kralovskou rodibu vnima stejne, jako ostatni obcane Ilei. Rozhodne ne jako pribuzenstvo. Jakmile vidi, zechodbou kraci Princezna Rhianon, pokloni se ji stejne, jako se kazdy strazce klani kazdemu clenu jeji rodiny.*

*Jako vždy je slušně oblečená a ve světlých barvách, nikdy nebyla na ty tmavé, jako většina jejich sourozenců. Jak tak kráčí chodbou a snaží se  fotit Moo. Tygřice se zatoulá k něčím nohám a ty začne očichávat. Zvedne oči od foťáku, aby věděla, kdo dotyčný je. Jenže on se jí klaněl, jasně že ví kdo to je je. Její bratrance, který shodou náhod i v paláci pracuje.*Víš, že tohle dělat nemusíš.*Odvětí tiše na jeho poklonu a povzdychne si, nechce aby jí člen její rodiny bral jako někoho víc.*Možná jsem princezna, ale ty jsi pořád moje rodina.*Připomene mu klidným hlasem a sama si přidřepne k tygřici, která se začala otírat o Aspenovi nohy.*Líbíš se jí.*Uculí se nad tím a nakloní hlavu na stranu, s tím že na něj upře své modré oči a věnuje mu milý úsměv. Foťák si tak pověsí jeho šnůrku co má za krkem, aby jí z jeho držení nebolela ruka.*

*Postavi se na misto a sleduje deni. Hlidka na chodbach je vzdy nudna, ale nemuze si vyskakovat. Radeji hlida venku, nez uvnitr palace.* /Tam si aspon muzu zapalit/ *Pomysli si a vydechne a dal je nehybne stoji a sleduje okoli, jakmile vsak vidi, ze chodbou jde princezna Rhianon, ktera je v podstate jeho sestrenka, ukloni se ji a koukne na maleho bileho tygra, ktery se ochomyta kolem jeho nohou a zvedne jeden kooutek rtu do usmevu. Po slovech Rhisanon se zase narovna.* Delam jen svou praci a tohle k ni patri. *Pokrci jednim ramenem. Vi, ze jsou pribuzni, ale on je v podstate nikdo. Jen ovycejny strazce. Po ejich slovech ohledne malho tygra se uchechtne.* Jo ma dobreh vkus no. *Rekne a potom se koukne zase na Thianon.* Jdete nekam konkretne Vysosti? Potrebujete doprovod, *Zepta se ji. Kdyz je v praci vyka vsem z kralovske rodiny. I v soukromi. Proste jim vyka vsem.*

*Ráda se jen tak prochází po vnitřních i venkovních prostorech svého domova. Ano tohle místo je jejím domovem a skutečně má palác ráda. Na co se ale netěší je to, až sem kvůli jejímu bratrovi přijedou ty holky, které potom budou všude a budou jim narušovat pohodlí domova. To je snad jediná věc která jí na tom trápí, o milostný život svého bratra se nezajímá vůbec. Vysvětlí Aspenovi, že se jí rozhodně klanět nemusí, přece to je jenom to bylo v tomhle případě podivné. Pousměje se na něj a následně věnuje pohled i tygřici, pokývne hlavou a znovu se postaví.*To možná ano, ale já si pak připadám neskutečně stará a to se mi nezamlouvá,*Našpulí spodní ret a pokývne rukou.*Jen se projít a unavit trochu tu malou rošťandu.*Mrkne na něj a kývne k Moo na zemi, které je pozoruje. Kolikrát jí trvalo dlouho než usnula.*

*On je v praci a je mu jedno, ze ona je jeho rodina. Nikdy jim netykal a nehodla to nejak menit. Koukne se na tygrici o jeho nohou a nasledne se koukne zase ne svou sestrenku.* Mela byste byt ve sve komnate Vysosti. Nikdy nevite, ci se muze stat a nikdy nevime, kdy se rebelove zase projevi. Budte na sebe opatrna. *Rekne ji.*

*Pousměje se nad tím a a povzdychne si. Vždy se snažila chovat mile a správně, ale tomuhle nerozumí, proč se k ní chová jako kdyby byla vlastně cizí. Tygřice ze sebe vydá něco podobného mňoukání a podívá se z jednoho na druhého. Jistě chtěla jít spát. Uculí se nad tím a vezme jí do náruče.*Doprovodil bys mě do komnaty tedy? Přece jen je to docela daleko a nerada bych, aby se mi něco stalo.*Poví s úsměvem a drží si v náruči to malé chlupaté stvoření. Přitom modré oči upírá na Aspena v naději, že s ní skutečně půjde. Nenechal by jí samotnou, když se tu kdykoliv můžou ukázat rebelové, ne? Aspoň v tomhle si je trochu jistá. Nevinně zamrká při pohledu na něj a nakloní hlavu tázavě na stranu.*

*Sleduje Rhyanon a jakmile mu ekne, ze se jde je tak projit, rekne ji, aby byla opatrna, protoze nikdo z nich nemuzevedet, kdy se rebelove rozhodnou zautocit na palac a on by nechtel, aby se ji neco stalo. Komukoliv z todiny. Vi, ze jeji mama by to nesla tezce diky jeji matce a to nechce. Kdyz se jej zepta jestli pujde s ni udela krok vpred a pokloni se ji.* Jak si prejete Vysosti. * Rekne a nasleddne ji neha jit jako prvni a on jde nekolik kroku za ni, jak se slusi a patri. Cestou se kouka pred sebe a je ostrazity, kdyby byla potreba nejak zasahovat. Nakonec princnu zdarne doprovodi ke dverim jeji komnaty.* Jsme zde , Vysosti. Preji vam krasny zbytek vecera. * Rekne ji, kdyz se ji zase uklani a ceka, az se za ni zavrou dvere.*

*Prochází ve své uniformě strážce chodbou paláce pomalými kroky, skoro až vypadajíc, že je ztracen ve svých myšlenkách. Sice mi práce už dávno skončila, ale on stále chodí palácem, čekajíc, že uvidí konečně svého nejlepšího přítele. Bohužel se mu ale nepoštěstilo, vůbec ho nezahlédl. A přitom mu říkal, kdy do paláce přijede. Takže tedy jeho nervozita ohledně jeho přítele byla na místě. Nic moc nevnímá okolí, jen si s procházejícími strážci kývne na pozdrav, jako by je všechny dobře znal. Co je na tom pravdy, to asi nikdo netuší.*

*při minulém útoku se jí naštěstí nic nestalo a to znamená, že ji nic nezabraňuje ve výletech do města. Sice ano, je tady nějaký vir, ale to jí moc nezajímá. Hlavní je, že bude pryč s paláce a bude s sebou mít dost marihuany. Na sobě má modré džíny a červený crop-top s trochu větším výstřihem. Vlasy si nechala rozpuštěné, takže se jí v rytmu kroků pohybují na zádech. Na zádech má svůj batůžek, ve kterém má trávu. Je zabraná do svým myšlenek, takže moc nevnímá okolí. Poslední dobou se jí to děje často. Přemýšlí nad Edwardem a nad Colem a taky si stále snaží vzpomenout, co se dělo na vyhlídce. Z myšlenek ji vytrhne teprve když do někoho narazí.* Sorry. *v rychlosti se omluví a podívá se strážci do tváře.* Sice spíše byste se měl omlouvat jen vy, ale to je fuk.*protočí očima a čeká, jestli na to něco řekne.*

*Stále stojí ve svých myšlenkách, bloumajíc nad tím, jestli by nebylo nejlepší, kdyby se zašel podívat do obytných prostor, aby se nezeptal třeba nějaké komorné, jestli ho už někdo neviděl. Než na to ale vůbec stihne pořádně pomyslet, někdo do něj vrazí. Skoro instinktivně toho, kdo do něj vrazil, nějak přichytí, aby nespadl, ale když uvidí princeznu, jen zamrká. Pak se mu ale v obličeji usadí jen pobavený úšklebek. No jasně, že ho to nenapadlo. Mírně se ukloní, protože podle něj by tahle princezna rozhodně víc nesnesla a ještě by ho seřvala za to, proč to vůbec dělá, a pak jen pokrčí rameny.* Omlouvám se za to, že vám stojím v cestě. *Mírně se usměje. Kdyby si měl ze všech dělat velkou hlavu, tak ji ani neunese. Když si ale povšimne jejího batohu na zádech, jen povytáhne obočí.* Zase někam pospícháte?