Nádvoří paláce

*Cukne mu sval ve tváři, ale drží se zpět, jinak by s ní asi musel hodit o zem a ukázat jí, jak je “obdivuhodný, že brání ostatní”. Kdyby tomu bylo tak, nepředstavoval by si ji nahou, zatímco do ní přiráží a ruce má kolem jejího hrdla a jí se v očích pomalu objevuje pochopení toho, že stisk nepovolí a žádný vzduch do plic proudit nebude.* /Sakra práce tohle./ Mně je to fuk. *Odpoví jí stroze a odvrátí se.* To je mi taky fuk. *Poví klidně. V tomhle je to typická rozmazlená princezna. Užívat si života. Nemají vůbec ponětí, co život některých lidí obnáší. Spousta lidí by si ráda našla koníček anebo si “užívala života”, ale musí dřít do úmoru, aby vůbec přežívali. A o tom to bylo, v první řadě se člověk musí naučit přežít, a až pak může žít. To ona neznala, nikdy o svoje právo na život nemusela bojovat, tudíž je jasné, že si myslí, že ho má naservírovaný na zlatém talíře a může si ho jen užívat. Když kývne na to, že si vyzkouší střelbu, vše jí krátce vysvětlí.* Proč co? *Zeptá se podmračeně, říkal jí víc věcí. Raději ji nechá, ať si to sama vyzkouší, pak snad pochopí. Stojí za ní, takže když to s ní trhne, jen jí položí ruku na bedra, aby náhodou nepřepadla dozadu.* Ne. *Odpoví prostě.* /Ale ani to nešlo tak příšerně mimo./ No jo. *Povzdechne si.* Prst na spoušti při odjištění nemá mít člověk proto, kdyby z nervozity omylem stiskl spušť, což se nováčkům stává a jsou tím pak nebezpečí. *Rozhodne se jí i znovu vše vysvětlit, když už se předtím ptala. Postaví se nyní doopravdy těsně za ni, její záda se opírají o jeho hruď. Ruce má delší, tak je natáhne kolem ní a pozvedne jí ruce tak, aby je držela správně, trochu zatáhne, aby povolila křečovitě napjaté paže.* Není dobré mít ruce takhle napjaté, když je trochu uvolníš, lépe vstřebají zpětný náraz a nebudeš mít takový pocit, že ti ta ráda snad vykloubí ramen. Ale zároveň je nesmíš být úplně ochablé, jinak ti s výstřelem ruka cukne a mineš. *Znovu jí tyká, ale už je mu to fuk. Stejně to ona preferuje, no ne? Vlasy jí voněly lehce nasládle, jako by měla šampon s nějakým květinovým nebo ovocným aroma. Prsty přejede z jejích předloktí až na ramena.* A teď zaměř, klidně zavři jedno oko. *Někomu to pomáhalo, i když pak muška nikdy nemohl být přesná, ale zároveň to zlepšilo koncentraci na jedno konkrétní místo.* A vystřel. *Pobídne ji.*

*Potichu se uchechtne, když slyší, jak je mu najednou všechno fuk.* Ještě před chvílí jsi o tom hodlal docela zapáleně diskutovat. *Připomene mu. Nemyslí to nijak zle, prostě jen konstatuje s mírným pobavením v hlase. Přijde jí zajímavé, jak mění své nálady, myšlenkové pochody a nejzajímavější na něm jsou jeho reakce. Ráda by je prozkoumala víc. Probouzí to v ní zvědavost. Chtěla by vidět víc a co ještě, ráda by prozkoumala důvody takového chování. Co se mu během toho odehraje v hlavě? Jenže těžko se ho na to mohla jen tak zeptat, zvlášť když jeho chování momentálně tak ochladlo.* Proč musím mít prsty mimo spoušť? *Rozšíří svou otázku, kterou předtím myslela. Pak už zkusí vystřelit a samozřejmě úplně mine. Když ucítí jeho ruku na svých bedrech, zády jí proběhne příjemné mravenčení, i když je to jen chvilička.* Aha, chápu. *Přikývne a nejistě koukne na své ruce, které jsou ale posazené na pistoli přesně tak, jak říkal. Když si pak stoupne těsně za ní, ztěžka polkne a nechá ho, aby jí opravil chyby v postoji.* To dává smysl. *Poznamená nahlas, když pochopí, jak to předtím myslel s těma rukama. Už rozumí tomu, jak je má cca mít. Zkusí přivřít jedno oko a opravdu se jí pak lépe soustředí na cíl, takže ho přivřené nechá a zamíří na terč. Zhluboka se nadechne, ujistí se, že stojí tak, jak má a pak zmáčkne spoušť a vystřelí. Tentokrát už ví, co má čekat, takže nemá pocit, že jí vrchní část těla odletí. Šťastně se usměje, když vidí, že se jí podařilo trefit terč. Netrefila se sice přímo do středu, ale do terče ano a i to je pro ní obrovský úspěch.* Já se trefila. *Zaraduje se i nahlas, jako kdyby od něj chtěla ujištění, že se opravdu trefila a vidí dobře.*

*Zatne čelist. Ta holka je tak příšerně otravná. Neustále se zvídavě vyptává a jemu to začíná lézt krkem. Neměl jí předtím odpovídat. Teď už se jí asi nezbaví.* Před chvílí bylo před chvílí. *Poví jí klidně ale s jasným chladem, tak, aby i jí došlo, že by ho neměla dál popichovat. Ne protože by jí ublížil, rád by to udělal, ale pochybuje, že tomu by Anais uvěřila. Nejspíš by ji mohl pomalu kuchat a ona by si stále myslela, že je to v rámci nějakého vyššího plánu nebo že nemá na výběr a střevy se jí prohrabuje z ušlechtilého důvodu. Ale snad jí alespoň docvakne, že se o tom prostě nechce dál bavit.* Aby nikoho omylem nezranila. *Odpoví stroze a nechá ji vystřelit. Jak čekal, zpětný ráz s ní dost trhne, a tak ji zlehka přidrží za bedra. Když to chce však zkusit znova, rozšíří své pokyny a spraví jí postoj, co nejlépe to jde. Nakonec s tou zbraní už nepůsobí tak směšně, což bere jako dobré znamení na to, aby mohla vystřelit znovu. Tentokrát dokonce trefí terč, i když jen na kraji. Oproti poprvé je to ale notné zlepšení.* /Jsem skvělý učitel./ Jo, trefila. Mám oči, víš? Možná ne tak hezké jako tvoje, ale fungují dost dobře. *Povzdechne si. Už taky kompletně vzdal snahu o to jí vykat. To dětské nadšení je téměř rozkošné.* /Rozkošné, vážně?/ *Něco s ním bylo fakt špatně, cítil to.* Hlavně tu zbraň zase zajisti, nerad bych schytal do nohy nebo tak. *Pochybuje, že na to Anais pomyslela. A i gumovými projektily to zatraceně bolí, hlavně takhle zblízka. Opatrně jí zbraň přebere a odloží ji.* Možná jsi měla pravdu s tím, že nepotřebuješ umět používat zbraň. Není to jen o střelbě, spousta lidí nedokáže vystřelit, když je to potřeba, prostě ztuhnou. *Dodá a prohlédne si ji. Vsadil by se, že to bude i její případ. Sluníčko, co nedovede ublížit ani mouše.* Jsi tak... naivní. *Vybere jedno slovo, dost pečlivě na to, aby to nevyznělo jako kompliment.* Je dost pozdě, neměla bys tu se mnou trávit čas, není to vhodné. *Podotkne a doufá, že ten hloupý smysl pro etiketu, kterou všechna šlechta tak úzkostlivě dodržovala, ji donutí odejít. On mezitím začne sklízet zbytek zbraní a dávat je do kufříku.*

Pravda. *Uzná potichu. I tak ale není obvyklé, aby se během chvíle chování někoho měnilo tak rychle. Pak už podruhé vystřelí a podaří se jí trefit terč. Má z toho samozřejmě radost, protože nečekala, že se trefí, když předtím šla rána tak hodně mimo.* Vím, že máš oči. Ale to neznamená, že to nemůžu říct nahlas. Tak trochu jsem doufala, že se mi to nezdá. *Uchechtne se a tváře jí zrůžoví, když si uvědomí, že jí pochválil vlastně svým způsobem oči.* Jo, jasně. Emm... Jak že se to dělá? *Sklopí pohled zase ke zbrani a snaží se jí zajistit a nikoho u toho ideálně nezranit. Nakonec mu jí přenechá a nechá ho, ať jí odloží.* Jo, to je pravda. *Podívá se na terč a pokusí si místo něj představit nějakého člověka. Nedokáže to. Lehce potřese hlavou a pohled zase sklopí.* Nejsem naivní. Věřím v dobro. Kdyby nikdo v dobro nevěřil, svět by byl hrozně negativní místo. *Nepřijde si zas tolik naivní. Nějaká naivita v ní určitě byla, to ano. Ale že by to bylo až tolik do očí bijící? To si nepřiznává.* To podle tebe dřív nebylo ani tykání. *Podotkne s pobaveným úsměvem.* Nechám tě to dodělat, nechci tě zdržovat. Měj se hezky. *Popřeje mu s milým sluníčkovým úsměvem než se vydá pryč. Podaří se jí šlápnout i na gumovou kulku, kterou vystřelila a minula jí terč. Sebere jí a dá si jí do kapsy jako památku na svojí první střelbu, než se vydá dál do zahrad.*

*Nebylo to tak, že by se mu extrémně změnila nálada, prostě jen mu jen došla trpělivost jí pořád na něco odpovídat a poslouchat její hloupé řeči o hrdinech. Alespoň ohledně zbraně ji poučí normálně, ale tam jde o téma, které je mu blízké.* No, nezdá se ti to. *Pokývne a k tomu lehce pokrčí rameny. Neví, z čeho má takovou radost, vždyť ani netrefila kruh, tudíž by nedostala žádné body, kdyby se tahle střelba doopravdy hodnotila. Potlačí další povzdech a jednoduše natáhne ruku, aby mu zbraň podala. Jeho trpělivost byla dočerpána. Sám zbraň zajistí a vybere z ní zásobník.* Hmm. *Odpoví jí jen tak napůl, hledí si už svého poklízení. Nechápal, proč tu Anais pořád okouněla. Zatím k ní nebyl vyloženě zlý, ale příjemný taky ne. Přesto se s ním pokaždé dala do řeči. Copak byla tak osamělá?* Věřím v dobro je totéž jako jsem naivní. *V jeho očích určitě. V jeho světě nebylo pro dobro místo. Už proto tam logicky nebylo místo pro ni a měla by se od něj držet dál. Měl talent ničit i ty zbytky dobra, co se daly na tomhle světě najít. Její poznámka ho zarazí. Propálí jí pohledem a semkne rty.* /To by ani nebylo, kdybych tě teď opřel o stůl./ *A zacpal jí ústa. Příjemným způsobem. Pro něj tedy rozhodně a ona by svůj nesouhlas v tu chvíli asi těžko dala nahlas najevo.* Hezký večer, Anais. *Přimhouří oči, když se rozloučí, ale nakonec si frustrovaně oddechne a poklidí zbytek všeho vybavení, aby mohl opustit nádvoří.*