Nádvoří paláce

Nemusí. Ale je. *Pousměje se na něj.* A nemáš za co. *Potřese hlavou, protože tohle podle ní opravdu není nic, za co by jí měl děkovat. Sedne si vedle něj a snaží se ho nějak uklidit. Palác je obrovský a je tu plno zákoutí, kde se Matthew může schovat a vyhnout se tomu člověku, který sem přijede.* To chápu. Ani nevíš jak moc. Ale aspoň se pokus tím tolik netrápit. Nesvědčí ti to. *Pousměje se a když pak vidí, jak se zahledí do země a povzdychne si, pohladí do jemně po paži, kterou mu potom i stiskne ve snaze ho uklidnit.*

*Přijede v poměrně luxusním vozu, ze kterého ho vyprovodí zaměstnanec paláce. Zdá se, že je to nějaký komorník. Otevře mu dveře a Dominic následně vystoupí a vyndá si z auta velký kufr, který přenechá komorníkovi.* Tak, a jsme tady. *Začne se rozhlížet všude kolem, než ho komorník zastaví a pobídne ho, ať jde za ním. Takhle ho dovede až na nádvoří, kde ho Dominic zastaví, protože si všimne Matthewa.* No to si děláš srandu! Ahoj Matte! *Rozejde se k němu ignorujíc dívku vedle něho.* My už jsme se tak tři roky neviděli, docela jsi mi chyběl. Žádnej jinej nebyl tak dobrej, jako ty. *Spiklenecky na něj mrkne.*

Díky Zoe. *Když Zoe umístí svou ruku na jeho paži, položí prsty své pravé ruky na její dlaň. Takhle chvíli sedí, než se stane něco nečekaného. Dominic v celé jeho kráse přijel!* Ne ne ne ne ne... NE! *Začne panikařit a když se k němu rozejde, okamžitě vstane a odhodí ho dál.* Co tady kurva deláš?! *Zařve na něj a posadí se zpátky na zídku.* /Tohle není možný... Prostě není! Teď už to bude jenom horší a horší... S mým štěstím ještě dostane komnatu vedle mé... Bože!/ Ty si ten kufr můžeš tady od pána vzít a odjet zpátky!

Nemusíš mi děkovat. *Usměje se na něj a stiskne mu paži. Podívá se na něj, když jí prsty své ruky přes tu její a chvíli tak sedí naprosto v tichu, než sem přijde někdo jiný. Svojí ruku z Matthewovi paže rychle sundá, kdyby to byl náhodou někdo z královské rodiny nebo stráže, protože přeci jen je v Selekci a pak nadzvedne obočí, když slyší slova toho nově příchozího. Kdyby mohlo její obočí vylítnout ještě výš, určitě by tak udělalo po reakci Matthewa. Ani neví, jestli se má ptát o co jde nebo radši zůstat zticha, takže si trochu rozpačitě prohrábne vlasy a pohledem přeskakuje z jednoho na druhého.* /Fajn, tak teď se asi neschová no../ *Dojde jí, že tento týpek bude asi ten, o kterém Matthew před chvílí mluvil.* /Neměla bych je tu nechat o samotě? No i když... Co když se pak pozabíjí?/ *Napadne jí, a tak radši zůstane v tichosti na svém místě a čeká, jak tahle situace dopadne.*

Ale ale! Copak se to tady děje? Pán se chce snad bránit před tím, co už se stalo a nejde navrátit? *Opět na něj mrkne a začne ho pomalu obcházet, než k němu dojde blíž a pošeptá mu do ucha.* Neříkej, že se ti to nikdy nelíbilo. *Spiklenecky se usměje a pravou ruku mu umístí na hruď tak, aby nahmatal jeho svaly.* Koukám, že na sobě furt pracuješ, to se mi líbí. *Opět mu pošeptá do ucha a trochu se vzdálí.* /Hehe... Ani mi ho není líto, vlastně, proč by mi ho bylo líto? Může si za to všechno co se stalo sám. Já tady nejsem kvůli němu, je to jen bonus./

/Prosím... Ať se probudím a zjistím, že to byla jen noční můra! Fakt.../ *Povzdechne a v myšlenkách zareaguje na jeho otázku.* /Kéžbych mohl říct, že se mi to nikdy nelíbilo.../ *Pomyslí si a když pokračuje s jeho řečmi, prostě tam jen sedí jako tělo bez duše. Neví jak má reagovat a zároveň nevěří ničemu, co řekne. Ani tomu, že nepřijel kvůli němu. Co když je spíš ta práce u otce bonus? A přijel ho sem terorizovat?* /Chci se zabít. Fakt. Tohle mi nestojí za to, další debil v paláci./

*Sleduje dění okolo ní a když ten týpek položí svou ruku na Matthewovu hruď, ani trochu se jí to nelíbí. Neví, co mu říká, ten šepot k ní nedolehne, ale předpokládá, že nic milého a aspoň trochu připomínajícího šťastné shledání, to nebude. Když pak Matthew mlčí, pořád před nima přeskakuje pohledem a pak si povzdychne.* Tak jo, kluci, sice nevim, o co tady jde, ale není šance si podat ruce a usmířit se? Překonat tu mužskou pýchu a vyříkat si to? Prostě to nějak... vyřešit? *Hledá chvíli ten správný výraz, který použít a pak se znovu na oba koukne.* /Už nikdy nechci slyšet o hádavosti ženských./

*Nad tím vším se jen pobaveně usměje.* Ale ale... Kohopak to tady máme? Řekl bych, že je to nějaká tvoje děvka, ale neřeknu to nahlas, protože nechci mít problémy. *Pošeptá Mattovi do ucha a začne se smát.* Snad sis za mě nenašel náhradu, Matte. *Kousne se do spodního rtu a opět ho začne obcházet, zastaví se přímo za ním. Ze zadu ho obejme a svou vypracovanou hruď mu namáčkne na záda.* Tak co, Matte. Už si to konečně přiznáš? *Opět mu pošeptá do ucha a ušklebí se.* Nebo si budeš hrát na něco, co nejsi?

*Opět zoufale vydechne. Když mu Dominic zašeptá tu domněnku o Zoe, už už se tváří jako kdyby měl začít řvát, ale neudělá to. Nechá ho ho pomalu obcházet a když ho obejme, tak poměrně hlasitě polkne, ale nic s tím nedělá. Jediné co cítí, je jak se mu na zádech rýsuje každičký jeho sval.* /Co mám dělat?.. Já... Já nevím./ *Vzdechne a pravou ruku mu položí na jeho, která ho objímá.* Nemusíš kolem toho dělat takový divadlo, Dominicu. Bylo by snažší mě pochopit, ne snad...

*Sleduje dění okolo sebe a po chvíli navrhne, jestli to nechtějí nějak vyřešit a vyříkat si to.* /A nebo mě můžete taky směle ignorovat dál./ *Proběhne jí hlavou a sleduje, jak ten týpek obchází Matthewa a objímá ho zezadu. Malinko nadzvedne obočí a nechává jim prostor. Odsune se v sedě trochu stranou, aby toho prostoru měli víc a pohled zabodne do země. Po chvíli se na ně zase koukne.* Já ... asi bych vás měla nechat. Očividně si toho potřebujete dost vyříkat. *Navrhne a ukáže přitom za svoje záda, kde se nachází vstup zpátky do paláce.*

*Prostě tam sedí a kouká do prázdna, přičemž ho Dominic objímá. Pak vstane a otočí se na Zoe.* Ne, nee... Promiň Zoe. On vůbec neměl přijet, vím že se tady teď musíš cítit trochu divně... Ale promiň. A co se týká tebe, Dominicu... *Popojde zpět k němu a cosi mu zašeptá do ucha.* Pojď za mnou. *Hned na to ho chytí za ruku a rozejde se spolu s ním směrem do své komnaty.* Ahoj Zoe, někdy příště. *Rozloučí se s ní a spolu s Dominicem odejde.*

*Po chvíli navrhne, že by měla nejspíš jít a nechat jim prostor, aby si to vyříkali a když se pak zvedne Matthew, překvapeně se na něj podívá a pak zavrtí hlavou.* Ne, to je v pohodě. Nemáš se za co omlouvat, vážně. *Pousměje se na něj a pak je sleduje, jak odchází a její pohled je malinko zmatený. To se jí každopádně podaří skrýt, než oba dva odejdou.* Mějte se. *Rozloučí se s oběma a pak ještě chvíli přemýšlí o tom, čeho právě byla svědkem, než otevře svůj blok a začne do něj psát další verše písničky, na které právě pracuje.*

*Nešla sice na závody, ale stačilo jí dozvědět se co se tam přibližně stalo. Jako skoro na všem se snaží vidět to pozitivní, ale jestli na tomhle něco pozitivního je, ani ona to za boha nedokáže nikterak nalézt. I tahle osůbka s věčným úsměvem, byla vyjímečně bez něj. Navíc vypadá, že ještě celou noc skoro neprospala, hnědé vlasy má do všech stran, oblečení pomačkané a v ruce jakýsi sešit. Očividně si začala hrát na detektiva a sepisovat různé informace na které zatím natrefila. Protře si jedno oko a do druhé ruky popadne termosku, ve které má čaj. Požádala si o něj už předtím, a teď na čerstvém vzduchu se jí může lépe přemýšlet. Vydá se ze své komnaty rovnou nejkratší cestou na nádvoří, dojde až k fontáně. Na jejíž okraj se usadí a termosku položí na zem, začne zase koukat do onoho záhadného sešitu.*

*Nesnáší Jaspera. Už ublížil jeho sestře dostatečně a očividně v tom nemíní přestat. Nechápe Charity, že mu dala tu šanci a byl silně proti tomu. Měl taky proč. Bolí ho vidět svojí mladší sestru ubrečenou a zlomenou. A teď zjistil, že ten parchant spolupracoval s rebely, kam jeho i Charity odvedli. Z paláce se vyřítil jako velká voda a kdyby z jeho očí mohli šlehat blesky, asi by se tak právě stalo. Zoufale a vytočeně si vjede rukama do vlasů. Cítí se hrozně bezmocně. Neví, kde se rebelové schovávají, takže nemůže jít svou sestru hledat. Vlastně ani nevnímá, že se ocitl na nádvoří, je mu to jedno. Hned vedle něj se nachází strom. Nenapadne ho nic jiného a jednoduše se rukou rozmáchne přímo proti kmenu. Udeří ho pěstí a pokračuje. Bouchá do té kůry znovu a znovu a zastaví ho až pohled na celou zkrvavenou ruku.* Do prdele! *Zanadává.*

*Nedokáže se soustředit, né když se toho stalo za celý včerejší den tolik událo, a její mozek šrotoval. Skoro doslova, jak na přemýšlení není zvyklá, čekala, že každou chvílí vybouchne do všech možných stran. Navíc tím, že odvedli rebelové jednoho z princů a Charity, kterou zná od dětství a vlastně je sestrou jejího nejlepšího kamaráda. Proto výlet na vzduch je jedinou momentální volbou, i když se bojí, že jí někdo kdekoliv může přepadnout. Dokonce by ze svého sešitu oči nezvedla, kdyby jí nevylekal hlas.  Hlas, člověka kterého zná, ale stejně s ním spíše nemluví. Nespokojeně zamručí a vstane, když si všimne krve kapající na zem,tiše zaupí. *Ten strom ti sestru nevrátí, Jonasi.*Pronese když dojde k němu a otrhne si s oblečení kus látky, stejně to teď je jedno. Pohled jí padne na jeho ruku, kterou bezeslov chytí, sice nejdřív pohledem požádá o povolení, ale nečeká na něj. Opatrně a pečlivě mu začne ruku ovazovat, jen aby zastavila tekoucí krev.*

*V záchvatu vzteku vyběhne z paláce na nádvoří, kde hned začne mlátit pěstí do stromu místo kterého vidí obličej Jaspera, rebelů a všech ostatních, kteří můžou za to, kde právě teď jeho sestra je. A za to, že má zlomené srdce. Zastaví ho až pohled na svou zkrvavenou ruku. Nahlas zanadává a pak se vedle něj ozve dost známý hlas.* A co mi jí vrátí? *Zeptá se hned naštvaně a zoufale a pak se na ní podívá a hned zase sklopí pohled. Nechá jí, aby mu obvázala ruku.* Neměla sis ničit šaty. *Namítne potichu.*

*Kdyby k jejich rodině neměla tak blízko, možná by se tolik nestarala a nezajímala. Ona doslova skoro vlastní rodinu a nemá, otce skoro nevidí a společnost jí dělá chůva nebo Tobias, neví jaké je to bát se o člena rodiny, a možná jí i zamrzí, že tomu tak je. Zadívá se na něj a zavrtí hlavou.*Já nevím.*Přizná tiše a s povzdechnutím, je to pravda. Málo kdy si s něčím neví rady a teď nastala jedna z těch situací. Je ráda i za to, že neprotestuje nad tím, když mu obváže ruku, pohled na krev jí sice nevadí, ale takhle to je lepší. Opatrně mu položí ruku na obličej a zavrtí hlavou.*Nezáleží mi na šatech, mám jich tolik, že bych je mohla rozdávat potřebným.*Poznamená na jeho slova, a váhavě jej nakonec obejme. Tohle většinou pomáhá, sic se s ním nebaví tak často, ale slýchá, že její objetí občas uklidňuje.*

*Zeptá se jí zoufale a trochu naštvaně, kdo mu teda vrátí sestru. To naštvání není mířeno proti ní. Ale proti těm, kdo za toto můžou.* Já pravě taky ne. *Hlesne a pak se na ní podívá, letmo přikývne a sklopí pohled. Nechá jí, aby mu obvázala ruku a řekne jí, že si nemusela ničit šaty.* Tyhle jsou krásný. *Povytáhne koutky rtů o trochu výš. Když ho pak obejme, zoufale vydechne a obejme jí nazpátek.* Já o ní mám prostě strach. A nesnáším Jaspera za to, jak hodně jí ublížil. *Řekne jí potichu.*

*Vnímá z něj jen ten vztek a naštvání, není si jistá tím jak konkrétně má postupovat. U každého člověka tohle bývá jiné. Vztek následuje zoufalství, které z něj cítí také, hned následovně. Pocit bezmoci něco dělat není nikdy dobrý. Zarazí se, překvapivě zamrká a skousne si spodní ret.* Od kdy si prohlížíš co mám na sobě?*Nakloní hlavu zvědavě na stranu, možná to trochu odlehčí celou tuhle napjatou situaci, i kdyby jen malinko. To, že jí obejme také, je pro ní znamení toho, že mu to nevadí, krátce chápavě přikývne.*Aspoň se o ní zajímáš, na rozdíl od vašeho bratra, který začíná kašlat i na mě.*Zamumlá o něco tiše a zavrtí v objetí lehce hlavou, než jí od něj odtáhne, takhle se mu líp může podívat do očí. A on si tak může všimnou víc jak nevyspale a unaveně vlastně vypadá.*

*Po její otázce se potichu uchechtne.* Jsem dost všímavý člověk. *Odpoví jí nakonec s menším úsměvem a pak jí oplatí objetí. Vlastně ani neví, kde teď jeho bratr je. Nechápe, jak to, že teď může být někde pryč.* Ten začíná kašlat na všechny a všechno poslední dobou. *Poznamená. Opravdu to nechápe. Pak se od ní dotáhne a starostlivě se na ní podívá.* Měla by ses vyspat. A to pořádně. *Navrhne jí.*

Jako bys měl čas si mě všímat, když jsi mě jako malý jen štval.*Našpulí spodní ret a pousměje se, jistě že si to pamatuje. Všechno co jako děti všichni společně vyváděli. Ty vzpomínky má ráda, aspoň něco je na jejím životě pozitivní, i když ona je vlastně pořád. Zůstal jí to od malinka, že je takové sluníčko.* Zajímá ho jen blbé dokumentování, občas mám pocit, jakoby mu váš otec vymyl mozek.*Zavrtí nad tím hlavou, nelíbí se jí, že na ní její nejbližší kašle, potom totiž nemůže dělat blbosti a jen tak blbnout. Čím byl starší, tím se podle ní Tobias choval víc upjatě, nebavil se tolik. Nespokojeně zamručí a začne nad tím rozhodně vrtět hlavou.*Nedokážu spát, bojím se, často se v noci budím. Je to nezvyklé, poslední dobou mám špatné sny často.*Vysvětlí mu tichým hlasem a pomalu se rozejde k fontáně, vezme si tam svou termosku, kterou tam nechala, když došla. Potom se k němu vrátí a napije se z ní čaje, nezapomene mu dokonce nabídnout.*

Jako malý jsem tě možná štval. Jako starší jsem si začal všímat. *Pousměje se na ní.* A můžu já za to, že jsi byla jako malá tak otravný stvoření? *Pokrčí pobaveně rameny a zazubí se na ní. Je jí vděčný za to, že mu dokázala zvednout náladu.* To není pocit. Táta mu mozek vymyl. *Poznamená. Má své rodiny plné zuby a zároveň se o ní strašně bojí. Svého tátu z celé duše nenávidí. Charity nechápe, protože už jí tolikrát říkal, ať je ohledně Jaspera opatrná a ona ho neposlechla a teď skončila kdo ví kde u rebelů. A jeho starší bratr, který by tu teď měl být s ním a spolu by měli vymýšlet, jak zachránit svou mladší sestru, se někde zahrabal v papírech, které jsou pro něj momentálně nejdůležitější na světě. Pak si všimne, jak je Victoria unavená a řekne jí, že by se měla pořádně vyspat.* Jo, v tom tě chápu. Jsme na tom podobně. *Přikývne a pak jí sleduje, jak jde zpátky k fontáně a bere termosku.* Ne, díky. *Zavrtí hlavou, když mu čaj nabídne.*

*Překvapeně zamrká a skousne si spodní ret, nevyptává se proč si jí začal všímat, přece jen se odpovědi obává. Může být jakákoliv. Pousměje se na něj a nakloní hlavu na stranu.*Já a otravný stvoření? Víš jak těžké je dostávat větvičky z vlasů?*Zamumlá naoko naštvaně a začne vrtět hlavičkou. Na to, že je malá nemůže říct ani slovo, za ty skoro nic moc nevyrostla. Už jen se smíří s tím, že z ní bude nadosmrti trpaslík. Ráda na něm vidí pro jednou zase úsměv, je to příjemná změna po tom všem.. Povzdychne si nad jeho další poznámkou, má koneckonců pravdu. Tobias věčně leží jen v papírech a o ničem jiném už ani nemluví, čím dýl to trvá, tím víc se jí to přestává líbit.*Není důležité, abych spala.*Špitne tiše a zadívá se na něj s tím, že přikývne. Nakonec si zase upije ze své termosky a zadívá se na jeho ruku, tu kterou ovázala, opatrně k němu natáhne ruku a konečky prstů přes to místo přejede, až po místo, kde už jeho ruce nic není.*Neměl by sis z naštvání na Jaspera ubližovat.*Zavrtí nad tím rozhodně hlavou.*Nestojí ti za to, abys kvůli němu krvácel.*Poznamená a zvedne oči tak, mohla se tak zadívat do těch jeho.*

*Pobaveně se zasměje.* Ne, nevím. Já nikdy větvičky ve vlasech neměl. *Zazubí se na ní a její naoko naštvaný tón ho rozesmívá ještě víc. Pak se krátce baví o jeho bratrovi a pak si všimne, jak je Vic unavená a řekne jí, že by měla spát.* Ne? A jak chceš jinak fungovat? Spánek je stejně důležitej jako třeba ... jídlo. Tvoje tělo to obojí potřebuje. *Řekne jí neústupně a pohledem jí řekne, že v tomhle rozhodně neustoupí.* Slib mi, že se pokusíš co nejlépe vyspat. *Pokračuje dál.* Nebo si tě přijdu zkontrolovat a budu tě otravovat tak dlouho, dokud neusneš. *Dloubne do ní jemně loktem tak, aby si nerozlila čaj a pak se trochu zamračí a koukne se na svou ruku, po které mu přejede konečky prstů.* On možná ne, ale Charity ano. *Vydechne.* Zatemnil se mi z naštvání mozek. *Vysvětlí jí své předešlé jednání a pak zvedne pohled ze své ruky k jejím očím.*

No právě, že neměl. To je ten problém.*Zakýve důležitě hlavou a rozesměje se nad tím, musí, jinak to ani nedokáže. Směje se skoro pořád, a vlastně, on se smál taky tak proč ne. Vyslechne si jeho proslov o tom, jak je důležité spát. Našpulí tváře a zakňučí.*Já náhodou jím! Většinou.*Zamručí naprosto vážně, tím pádem její tělo má aspoň dostatek energie.* Slíbila bych ti to, ale v tomhle případě bude lehčí. Když si hezky postavíš židli k mojí posteli a budeš hlídat.*Tuhle starost u něj vidí snad poprvé, přece jen ona jejich sestra není, nemusel se zajímat a starat. To dělával akorát jeho bratr, když si teda zázračně našel chvilku, ale jejich přátelství je prostě nerozlučné. *Já vím, že ano...ale tvá sestra se vrátí, uvidíš.*Řekne tiše a celou dobu pozoruje jeho reakci, neucukl ani nic jiného. Celkově jí jeho chování přišlo jiné, než kdy dřív. Natáhne pomalu ruku k jeho tváři, přes kterou přejede a pousměje se.*Navíc, vztek ti nesluší.*Poznamená se zazubením a ruku stáhne, pomalu, jakoby nechtěla jeho kůži něco udělat. Svýma očima přitom neopouští ty jeho-*