Jedna z mnoha komnat paláce

*Potom, co vyvrcholí mu zopakuje, že ho miluje a snaží se zklidnit dech a pak mu spokojeně oplatí polibek. Nedokáže zadržet úsměv na rtech, ale nedá se říct, že by se o to nějak snažila. Nemá proč. Je tak šťastná jako ještě nikdy v životě. Nakonec se zvedne z postele a znovu si oblékne jeho triko, než se vydá ke svému kosmetickému stolku, ze kterého si vezme kartáč na vlasy a začne si je rozčesávat. V odrazu zrcadla vidí, jak jí pozoruje a pobaveně se nad tím usměje. Schválně natáhne ruku s hřebenem tak, aby se jí vyhrnulo triko a odhalilo tak její zadek. Tím poté i mírně zavrtí, aby ho poškádlila. Kontroluje ale svůj výraz, aby to vypadalo nenuceně a že vůbec neví, že na ní kouká. Když se ozve klepání, zeptá se ho, jestli tam dojde a s rozčesanými vlasy pak dojde na postel, kde si od něj vezme krabici s pizzou.* Děkuju, tobě taky. *Popřeje mu a hned si vezme jeden trojúhelníček. Takhle večer jí je málokdy špatně a na pizzu má docela chuť. Opře se o jeho rameno, když začne jíst a sleduje film. U vtipných částí se zasměje, ale zároveň ke konci už cítí, jak jí začne klesat hlava a zavírat se oči. Snědla půlku pizzy a zbytek nechá v krabici vedle sebe. Vlastně ani neví, jak film dopadne, protože se jí podaří na Eastově rameni usnout.*

*Musí uznat, že tohle vyznání lásky bylo přece jen o něco lepší, než to ve vaně. Všechno v posteli by bylo lepší, než mimo ni. Když oba dva vyvrcholí a Livia si jde rozčesat vlasy, celou dobu ji pozoruje. *Provokatérko.. Že já půjdu tomu poslíčkovi s pizzou otevřít takhle? Co když to bude žena? *Taky ji musí popíchnout. Nicméně na to, že už tu pizza je ho musí upozornit až ona. Je moc zaměstnaný pozorování jí, než aby vnímal cokoliv jiného. Obleče si rychle aspoň kalhoty, zaplatí za pizzu a pak spěchá k Liv, které podá pizzu a popřeje dobrou chuť. Kdyby měl být upřímný, tak film ani moc nevnímá, spíše mu pohled pořád bloudí k Liv. Nemůže si pomoc. Přijde mu naprosto nádherná, zvlášť, když se zasměje. Když film skončí, všimne si, že jeho manželka už spí. Pomalu jí položí hlavy na polštář. Musí dát ty krabice s pizzou pryč. Za chvilku se ale vrátí k ní a přitáhne si ji do náruče. Chvilku se na ni dívá, jak klidně spí a pravidelně oddechuje. Brzy se mu ale taktéž začnou klížit oči a on usne.*

*Na Anais byl stále naštvaný. Nedokázal pochopit, proč se o něm musela bavit se svou sestrou jakkoliv podrobněji. Nebo proč by se zatraceně měli seznámit. Nevedlo by to k ničemu dobrému, navíc s Anais nebyli “spolu” zas tak dlouho. To je jako v Austrálii zvykem hned nového přítele dotáhnout ukázat rodině? Žádný soukromí, žádná opatrnost? No, tak i kdyby, tenhle zvyk si osvojit odmítá. Nechce mít momentálně s její rodinou nic společného. Měl noční a další noc za ní odmítnul přijít. Místo toho se snažil zabavit, strávil značnou část noci v posilovně, ale po další směně by stále rozzlobený a neklidný. Poprvé v životě kývl na nabídku kolegů a šel s nimi večer do baru. Zrovna moc se nezapojoval, zajímal ho jen alkohol. Nebyl zvyklý pít, tudíž to s ním zamávalo víc, než čekal. A to ho taky štvalo. Uvažoval, že by zkusil svést nějakou holku a užít si, jakkoliv špatně by to mohlo skončit, jenže žádná nebyla dost hezká... a všechno to vyzývavé pomrkávání a flirtování nemělo ten správný účinek. To už doopravdy bude vždycky závislý na Anais, aby ho uklidnila? To se mu nelíbilo už tuplem, protože to ona byla v první řadě zdrojem jeho rozčarování. Zamíří k sobě do komnaty, už je celkem pozdě. Stále lehce cítí následky alkoholu, myšlenky má roztroušené a čas mu plyne jinak, než byl zvyklý. Převlékne se do tepláků, trika, vyčistí si zuby a ulehne do postele. Jenže spánek nikde.* /Zatracená práce./ *Odfrkne si dokonce nahlas a bez dalšího rozmýšlení se sebere zamíří do jiného obytného křídla, než jsou strážci. Je už pozdě, takže zde kupodivu ani nikoho nepotká. Zastaví u správné komnaty a zkusí otevřít. Ale je zamčeno. Lehce se zamračí.* /No jistě./ *Většinou na noc s Anais zamykal, vzhledem k tomu, že se tak cítila bezpečněji a ani on nestál o vyrušení. Doufal, že jen následovala zvyk a neudělala to kvůli tomu, že by se mu snažila zabránit přijít. Hlasitě zaklepe. Nechce se mu vracet. Že by jí zavolal, kdyby spala? No jo, ale i mobil nechal na pokoji.* /Za-tra-ce-ná-prá-ce./

*Nechápe, proč je tak velký problém, aby se Robyn představil její sestře. Počítá s tím, že nebudou nejlepší kamarádi, nic takového by po něm nechtěla, ale chce svojí sestru ujistit, že je v pořádku, aby to ulehčila hlavně samotnému Robynovi. Mel je jinak jako uragán, který podnikne výzkum, najde si ho a začne výslech. Takhle by jí mohla mírnit. A trochu se i bojí Robynovy reakce, jestli podobný výslech přijde. Její sestra je svá, je ukecaná a momentálně i těhotná, nic ale nemyslí špatně. A Robyn je zase unáhlený, výbušný a .. prostě svůj. Kombinace jejich dvou povah, když by je neměl kdo brzdit by mohla skončit dost špatně pro obě strany. Všechno to myslela jedině dobře. Jenže to on odmítal pochopit a místo toho se urazil a už se nějakou dobu neviděli. Špatně se jí bez něj spí. Připadá si jako kdyby byla opět zavřená v tom sklepě. Jakmile se setmí a ona je v komnatě sama, dá se do ní zima, celá se rozklepe a má děsný strach. Proto radši pokaždé vyrazila z komnaty ven, aby si připomněla, že už je volná v rámci mezí. V noci taky nikde nestáli novináři, takže se mohla pohybovat vcelku volně. Sice si u toho neodpočinula a teď její tvář zdobí kruhy pod očima, ale kdyby se snažila usnout, vypadala by stejně a čas by běžel třikrát pomaleji. Dneska si myslela, že už si trochu na nepřítomnost Robyna zvykla, že by to mohla zvládnout a nějakou dobu po setmění to šlo, jenže teď už se stejnak vrací stísněný pocit ze sklepa i přes rozsvícenou lampičku. Navlékne na sebe huňatý obrovský svetr a chystá se vyrazit opět někam ven. Rovnou u toho odnese i večeři a oběd, které jí leží na tácu na stole skoro nedotčené. Jenže když akorát pro tác míří, aby ho vzala, někdo vezme za kliku. Vystrašeně zůstane na dveře zírat. Teď má pocit jako kdyby se znovu vrátili ti chlapi, kteří se jí ve sklepě pokusili znásilnit. Couvne od dveří a zatěká po komnatě pohledem, jestli nenajde nějakou únikovou cestu, když se ozve zaklepání. V tu chvíli zaváhá. Kdyby se někdo chtěl do její komnaty a k ní vloupat, prostě by mohl dveře vyrazit a asi by neklepal. A i když by Robyn namítal spoustu o tom, že takhle to ne vždy funguje, ona naivně věří svému a vydá se ke dveřím, které na škvíru otevře. Překvapí jí, když tam uvidí právě svého rebela. Nebo možná už ne svého vzhledem k tomu, že je na něj pořád naštvaná a on se několik dnů neukázal a nechal jí tu bát se samotnou.* Potřebuješ něco? *Pokusí se nasadit nic neříkající výraz a dveře neotvírá víc, než je momentálně nutné pro výměnu slov.*

*Teď si není jistý, zda jít zpátky a zkusit mobil. Nemělo by smysl se k ní dobývat, pokud tam není, a jestli spí, přijde mu lepší ji zkusit vyrušit zvoněním telefonu než vyrazením dveří, a hlavně by to druhé mohlo probudit i další lidi a on o společnost a problémy nestál. A tak jednoduše zatím zapklepe. Třikrát, hlasitě, ale stručně, ačkoliv je vnitřně netrpělivý. Nepřekvapí ho, když hned odemče. Mohla se alespoň přes dveře zkusit zeptat, ale teď není v náladě na to, aby jí to vyčítal. Na to až příliš spokojeně hltá pohledem její tvář. Dost ho ale štve, že ji nevidí celou. Proč ho nepustí dovnitř. Nedostatek spánku, podráždění i zbytky alkoholu v krvi udělají své.* Abys mě pustila dál. Vážně se chceš bavit v zásadě na chodbě? *Zamrmle a během toho nenápadně strčí nohu mezi futra. Je bosý, takže pokud by s dveřmi práskla, asi to zabolí, ale momentálně nemyslí příliš racionálně. Místo toho vezme za kraj dveří i rukou a otevře je na sílu. Na dohady taky nemá náladu. A Anais oproti němu zrovna velkou silou nedisponuje. Zatlačí ji tak zpátky do komnaty a zase za nimi zavře. Pohlédnem přelétne pokoj.* Nejedla jsi. *Zhodnotí to vyčítavě, když si všimne téměř nedotčeného jídla, které vypadá, jako by se v něm někdo jen přehraboval. I to ho štve. Celá její existence ho vlastně rozlaďuje. A zároveň alespoň trochu polevuje úzkost, kterou cítil, když se jí vyhýbal.* Nenávidím tě. *Zkonstatuje s pohledem na ni.* Před tebou bylo všechno jiný. Snazší. *Potřese hlavou. Nikdy si nemyslel, že by mohl někoho takhle nenávidět. Ale co jiného by ten nepříjemný pocity znamenaly. A všechny byly tak hrozně intenzivní.* Proč jsi jí o nás říkala? *Zatne čelist.* Tvé sestře. *Dodá pro jistotu.* Mohli jsme to být jen my dva, aspoň zatím, než než vyřešíme, co dál...Ale teď... *Podle toho, co říkala, je její sestra člověk, co do věcí strká nos. A když se s ní nesetká, bude se v tom hrabat, ale jestli se s ní setká, bude to ještě horší. Nechtěl rodinu Anais, být její součástí, chtěl jen ji.* Ona mi tě vezme. *Vydechne frustrovaně. Bude jí našeptávat, že s ním být nemá, protože je jiný, a ona je ke všemu princezna. A Anais byla tak snadno manipulovatelná, tak naivní, co když ji poslechne? Nečekal, že bude čelit hrozbě toho, že o svého mazlíčka přijde tak brzo.*

*Sleduje tvář Robyna a pokusí se udržovat tvrdý výraz, který vůbec neukáže, jak moc jí v posledních dnech chyběl a jak moc si oddychla, že je živý a v pořádku.* Takhle vypadá tvoje představa konverzace? Navíc na chodbě jsi ty, já jsem ve své komnatě. *Dá důraz na to, koho zdejší komnata je. Nemá energii a náladu se hádat. Už se chystá zavřít dveře, ale jeho noha jí v tom zabrání. A jeho síla následně taky. Ani se nepokouší s ním o dveře nějak přetahovat. Neví, jestli víc doufá v to, že si tohle rychle odbudou a on zase odejde a nebo naopak, že tu zůstane po zbytek noci a už nikdy neodejde. Odstoupí ode dveří, aby jimi nedostala ránu a založí si ruce na hrudi, když jí začne vyčítat, že nejedla. Přijde jí, že na to teď nemá absolutně právo.* Není to tvoje věc. *Připomene mu. Pak jen nadzvedne obočí, když slyší jeho další slova.* Milé. *Poznamená suše.* A pro mě myslíš že ne? Převrátil jsi mi celej život vzhůru nohama. *Namítne a u toho rozhodí rukama do vzduchu. Převrátí očima, když opět vyrukuje s tím, proč o něm mluvila před svou sestrou.* Prostě se o mě bála, chtěla mě strčit na ošetřovnu a mluvila o tom, že si u sebe můžu nechat celou gardu stráží. Už prakticky startovala, aby to hned zařídila, ale to já nechci. Tak jsem jí řekla, že mám jednoho strážce jako osobní stráž a že mě hlídá. Jenže nemůžu za to, že jsem u toho zrudla a ona se začala vyptávat. Nemohla jsem jí jen tak poslat do háje. Prostě jsem jí něco málo řekla, ale nic co by ohrozilo nás nebo tebe, na to jsem si dávala pozor. *Nechápe, co mu na tom zas tolik vadí. Vždyť nevyslepičila nic, co by neměla.* Nevezme. Proč by mi tě brala? Je to moje sestra, záleží mi na ní a jasně, že s ní chci trávit nějakej čas. Ale ty sám mizíš na směny.. To tu mam být sama a bát se akorát? Radši budu s ní. Nemůžeš mi zakazovat se bavit s vlastní rodinou. *Zamračí se a nakonec si povzdychne a odvrátí od něj pohled.* Nemam náladu a ani energii se tu s tebou dohadovat. Jestli jsi přišel kvůli tomu, dveře víš, kde jsou. *Poznamená nakonec více zostra, než původně zamýšlela. Normálně by si tohle k němu nikdy nedovolila, ale posledních pár dnů skoro nespala a hádat se s ním jí vnitřně ničí. Posadí se do křesla u okna, které má za sebou a přitáhne si kolena k hrudi, aby zabírala co nejméně místa a zahřála se. Místo na něj se radši dívá z okna, i když na nic konkrétního a čeká, jestli Robyn odejde nebo co bude dělat dál.*

Ty mluvíš, já mluvím, mluvíme jeden na druhého, tak co jiného než konverzace to je? *Zeptá se jí podrážděně. Očividně není jediný naštvaný. Jinak si nedokáže představit, že by byla Anais takhle drzá. Nejspíš i proto ji nenechá dveře zavřít a vleze do "její" komnaty, čímž dává dost najevo, co si o tom myslí.* Je to moje věc! *Odsekne jí. * /Tvoje zdraví je moje věc./ *Snažil se o ní starat. Včetně dohlížení na to, aby jedla.* Ale tys byla zvyklá. *Zavrtí hlavou.* Na tyhle pocity. *To slovo vysloví, jako by bylo sprosté.* Věděla jsi, jaký to je, o někoho se zajímat. Já byl sám. A pak jsi přišla ty. *Odfrkne si. Kdyby nebyl lehce přiopilý, takhle upřímný k ní nejspíš není.* A rozčiluješ mě, rozesmíváš, a další kraviny, bez kterých bych se klidně obešel. Nevíš, jaký to je. Mít svůj klid, necítit nic, a pak muset cítit všechno. Je to tvoje vina. *Proč se prostě nemohla omluvit? To lidi dělají, když někoho naštvou. Třeba by mu to pomohlo taky, kdyby to slyšel.* /Anebo ne./ *Pomyslí si, když ji dál poslouchá.* Neumíš lhát. Co když pojala podezření? *Zeptá se jí na rovinu.* Protože se jí nebudu líbit. A kdybys měla volit mezi mnou a rodinou? *Sám by nevěděl, jak by volil, kdyby byla jeho matka naživu. Měl svou hlavu, možná by zkusil, aby to fungovalo, ale Anais byla jiná. A on byl příliš neklidný z představy, že by ji ztratil.* Já jsem sám. Bez tebe budu sám. *Žárlil snad? Neměl tušení. To byl ten problém. Tenhle hnědooký mezlík v něm vyvolával pocity a emoce, kterým neměl šanci porozumět, jelikož je neměl s čím srovnat. A měl příliš neklidnou mysl na to, aby to zvládl pokorně strávit.* /Co prosím?/ *Zamrká, jediný důkaz překvapení. Následně však zatne čelist, když se k němu obrátí zády a jde si sednout.* /Tohle teda ne./ *Nebude ho odmítat a obracet se k němu zády. Očividně zapomněla, s kým mluví. Přejde k ní klidně, téměř rozvážně, jako predátor sledující svou kořist. Zastane až za křeslem. Dlaně jí položí na ramena a lehce stiskne.* Zopakuj to. *Poví jí klidně, ale právě v tom chladném tónu se skrývá ta výhrůžka. Copak byl on ten, který přiběhne nebo odběhne na zavolání? Ani náhodou.* Zvedni se. *Rozkáže jí prostě.* Nebo si tě hodím přes rameni, Anais, nezajímá mě to. *Podotkne.* /Někdo si potřebuje zopakovat lekce chování./ *Pustí ji, aby mohla udělat, co řekl, anebo ho znovu odmítnout.*

Ty na mě spíš štěkáš a já se s tebou nechci bavit. *Pokrčí rameny. Nepřijde jí to rozhodně jako nějaká konverzace, která by měla svojí váhu a dala se tak tím termínem označit. Zamračí se na něj a probodne ho pohledem, když jí odsekne.* Neni. *Opáčí s ledovým klidem ve snaze napodobit jeho tón a výraz, který na ní dost často používal. Nadzvedne obočí, když mluví o pocitech, jako kdyby rozebíral něco sprostého o čem nechce mluvit.* Měla jsem jenom rodinu. V tomhle ohledu jsem to taky nikdy nepoznala. *Namítne už o něco malinko přívětivěji.* Čekáš, že se ti omluvim za to, že existuju? Nemusel jsi mě zachraňovat v tom lese, ani se mnou mluvit na balkonech, ani mi pomáhat pak kdykoliv jindy. Nevezmu na sebe celou vinu, když jediná moje vina na tomhle všem je, že dýchám. *Opáčí už zase naštvaně, protože jí přijde, že jí obviňuje z naprostých blbostí jenom aby nemusel vinit sebe. A ona má nějakou sebeúctu. Nenechá se sebou zametat. Ne, když jí tu nechal několik dní samotnou a vykašlal se na ní. Nemůže očekávat, že po tomhle za ním bude běhat jako štěně a nadšeně vrtět ocasem kvůli tomu, že se konečně uráčil vrátit.* Nelhala jsem, řekla jsem pravdu a jenom vynechala tvojí přítomnost v ghettu. Neřekla jsem ale ani jednou lež. *Na to si dávala dost velký pozor. Zarazí jí jeho další otázka, protože na ní nezná odpověď.* Momentálně? Rodinu. Kdyby ses zeptal ještě před týdnem, řekla bych tebe. *Odpoví nakonec upřímně.* Nevyhovovalo ti to snad předtim? Před chvílí jsi mi prakticky vyčetl, že jsi byl sám a já ti to zničila. Tak co do háje chceš? *Teď je na něj doopravdy naštvaná. A chce klid. Nemá na tohle náladu a bolí jí se s ním takhle hádat. Pošle ho tím pádem pryč a sama se vydá ke křeslu, kde se v sedě schoulí. Čeká na to, že odejde, ale on se místo toho přesune za ní. Ztuhne, když jí stiskne ramena, ale nenechá se zastrašit.* Víš, kde jsou dveře. *Zopakuje se zatnutýma zubama. Jeho další rozkaz jí opět vytočí.* Mě zase nezajímají tvoje rozkazy. Prostě jdi, já se tu s tebou nebudu dohadovat. *Odpoví mu a dál se dívá z okna a ne na něj.*

*Nad ironií slova štěkat se raději nezamýšlí, protože ho uráží její přístup.* Ani jsem nezvýšil hlas. *Odpoví jí dotčeně. Proč jsou jen ženský tak složitý?* Ale je, zatraceně. Pořád prakticky skoro nic nejíš. A to není zdravý. Měla bys něco nabrat, a jsem si zatraceně jistej, že každej, komu na tobě aspoň trochu záleží, by ti řekl to samý. Takže je to i moje věc, protože až kvůli tomu budeš mít nějaký zdravotní komplikace já se budu cítit mizerně. Navíc to chceš, abych se o tebe radši nestaral nebo co? Víš ty vůbec, co chceš? *To od něj nebylo tak úplně fér, na druhou stranu on jasně dával najevo, že chce jenom ji a nic jiného. I když se nepohodli, on došel za Anais, ne ona za ním. Jeho způsob řešení možná nebyl ideální a omlouvat se už vůbec neuměl, ale alespoň něco udělal. Jí to bylo asi úplně jedno. Toť vše k tomu, jak moc byl strach z toho, že ji ztratí, reálný. Udržovala odstup. Nesnášel ji za to.* Já neměl rodinu roky. TY jsi měla... *Potřese hlavou. Měla mu rodinu nahradit. Měla se o něj starat. Stejně jako se on staral o ni. Tak to přeci fungovalo! Jeho matka, i když byla nemocná, se pro něj stále snažila něco udělat. Ale tady se snažil jen on. Zachránil jí život, pomohl jí dát se do pořádku, udržel ji v bezpečí, když si sama chtěla ublížit, nosik jí dárky, uklidňoval ji, když nemohla spát. A co za to měl? To že ho poslouchala. Jenže ani to ne vždycky.* Jo, dýcháš, a díky komu. *Odpoví jí chladně.* Snadno se říká, nemusel jsi mi pomáhat, když je člověk zrovna v pohodlí vlastní komnaty, že? Ne, nemusel jsem ti pomáhat. Třeba v tom sklepě. Věřím, že by sis beze mě v klidu poradila a užila si to, že jo. Když už se chceš hádat, koťátko, dělej to aspoň s nějakým respektem, místo abys mi vyčítala, že jsem tě nenchal umřít. *Měl na ni doopravdy vztek. Všechno to dělal pro ni. Jistěže nemusel. Ale kdyby tam v několika situacích nebyl, dopadla by dost bídně. Stála tu díky němu, naživu, znovu s nějakou energií znovu měla možnost vidět svou rodinu, znovu měla možnost dělat si co chce a využívala to na to, aby se s ním dohadovala, odstrkovala ho a ani se na vteřinu nevynasnažila pochopit, co mu prováděla.* A myslíš, že to tak půjde pořád? *Odvětí jí téměř unaveně.* Kdyby jen tušila, kdyby věděla... Vezme mi tě. *V jeho očích byl každý, kdo ho mohl o Anais připravit, nepřítel. Ta slova raní jako nůž do srdce.* A tobě snad ne! Když měníš názor každý týden?! Vždy tak moc chceš, abych ti věřil, a takhle to dopadá. Nesouhlasím s tebou, a ty už nás zatracuješ. Ale pořád mi chceš tvrdit, že nejsi lhář, ale MNĚ lžeš pořád. Nic nezmění tvůj pohled na mě? Nikdy mě neopustíš? Ale ah, to vlastně platilo před týdnem. *Stále nekřičí, i když mluví jasně rozezleně. Nechce, aby je někdo slyšel.* Tebe! Nechtěl jsem nic jiného. *Odpoví jí, ale ona ho pak překvapí, když jejich konverzaci utne a pošle ho pryč.* / Ani náhodou./ *Občas potřeboval zlom, něco, díky čemuž překročí určitou mez, a pak už neexistují následky. V takových chvílích raději vyrazí do města, aby případně našel někoho, na kom si vybije tu smršť pocitů, ať už rvačkou s nějakým ožralou nebo tím, že si najde děvku, kterou opíchá někde v boční uličce a občas, když je to vážně zlé, ji i uškrtí a zbytek noci se zbavuje těla. Rozhodně by se teď neměl nalézat poblíž Anais.* Donutila si mě, abych tě miloval. Já to nechtěl. A teď už je moc pozdě, koťátko... *Když se nezvedne, obejde křeslo a chytne ji za kotník, kterým trhne, takže napůl sjede z křesla, a než se vzpamatuje, podebere ji a doopravdy si ji hodí přes rameno. Jednou rukou ji drží pad koleny, aby nemohla kopat, protože to by bolelo víc než bušení do zad. Jeho cíl je jasný, protože během pár vteřin ji hodí na postel.* Snažil jsem se. Napadlo tě, že jsem se ty dny držel zpátky, protože jsem se s tebou nechtěl hádat? Protože jsem ti nechtěl ublížit? Ale ty prostě nemáš pud sebezáchovy, viď? Měl jsem to vědět. *Přetáhne si triko přes hlavu.* Teď je čas křičet a utíkat, koťátko. *Podotkne již zhrublým hlasem. Ne, že by jí to k něčemu bylo, byl rychlý a věděl, jak někoho zneškodnit.* Chtěl jsem to udělat správně. Kvůli tobě. Ale konec předstírání. Víš, co jsem ti slíbit? Co jsi po mně chtěla? Nakloní se a zapře se dlaněmi o okraj postele.* /Ale už to dost možná taky nechceš. Ale to je mi teď jedno./ *Přelétne ji pohledem. Věděl, co se skrývá pod tím huňatým svetrem, znal ji takhle líp než kdokoliv. A jeho touha rozhodně nebyla falšovaná.* Ptala ses a já nelhal. Chci TEBE. *A, naneštěstí pro ni, vždycky dostával, co chtěl. Už žádné dohadování. Ukáže jí to. A pak možná pochopí. Co mu dělá. Jaký je doopravdy.*

Fajn, tak vrčení. *Převrátí lehce očima. Vrčení zvednutí hlasu nevyžadovalo, ale samotné štěkání jí připomínalo jeho tón daleko přesněji. Nepochybuje ale o tom, že i s touto formulací bude nespokojený. Hádá, že nespokojený bude do té doby, než se mu omluví a padne mu k nohám, ale to v plánu neměla. Ona neudělala nic špatně. Chránila sebe stejně jako jeho a myslela to dobře. V její povaze není lidem ubližovat, ale právě naopak. To on v ní probouzí to nejhorší a ještě jí z toho obviňuje a snaží se jí přivést s výčitkám.* Jo, vim. Momentálně bych nejradši měla klid. *Ucedí.* To jak jim nebo ne je moje věc. Jim, jak dokážu, to ti musí stačit. *Copak ona může za to, že v tom sklepě měla naprosté minimum a teď do sebe není schopná dostat pořádné jídlo? Jenže kdyby tohle vyslovila nahlas, jeho reakce by byla něco ve smyslu, že může být ráda aspoň za to, že jí zachránil život a tak dále. Ví to a uvědomuje si to. Ale nemůže po ní chtít, aby se vrátila po tomhle všem k životu tak, jak ho vedla předtím. Na to se toho stalo až moc.* Co jsem měla? *Vyzve ho k dokončení té věty.* Díky tobě. Já to moc dobře vim a několikrát jsem ti za to poděkovala. Ale dovedlo nás to sem. Máme na tom podíl viny oba, tak přestaň ze všeho obviňovat mě a dělat ze mě tu špatnou. *Rozmáchne rukama a musí potlačovat slzy. Jestli na sobě něco nemá ráda, je to právě to, že když je rozčílená a s někým se hádá, automaticky začne brečet. Směnice vzteku, který u ní není nijak častou emocí a hádky, která jí bolí, protože se vždycky snaží všem neshodám předejít a všem vyjít vstříc jí vhání slzy do očí. Nechce se s ním hádat, ale asi to nepůjde jinak.* Jenže netuší a neví. *Připomene mu.* Já ti nelžu! *Brání se a u toho už se jí oči doopravdy zamlží díky slzám.* Ty nesouhlasíš se mnou a hned se začneš hádat. Vletíš si sem a ze všeho mě obviňuješ, jako kdyby to byla všechno moje vina. Jenže ty ses ani nepokusil najít kompromis. Myslíš, že já se s tebou ráda hádám? Ne! Nechci se s tebou hádat a bolí mě se s tebou hádat! Protože při hádkách si lidi akorát zbytečně ubližujou. Jenže si nenecham vyčítat věci, který ty na mě hodíš. Já nedostala žádný smluvní podmínky sakra, když jsem si s tebou začala! Jak mam vědět, co všechno ode mě očekáváš, když mi to nejsi schopný říct? V klidu ideálně. *Vysype ze sebe a prakticky se mezi slovy ani nenadechuje. Vykompenzuje si to hlubokým nádechem, jakmile zmlkne a při něm si utře i mokré tváře.* Tak mi pak nevyčítej, že jsem zničila tvojí samotu, když mě sám chceš. *Opáčí klidně a v jejím hlase je i únava. Únava z toho všeho dohadování. Proto hádku utne a pošle ho pryč. Chce tím dát čas oběma, aby se uklidnili a zítra nebo za pár dnů si o tom zkusili promluvit znova a v klidu. Ani na jeho panovačnou výzvu nijak nereaguje. Doufá, že se naštve a uraženě odejde. Jenže on udělá právě opak. Ani si neuvědomí, že je to dnes poprvé, co jí nějakým způsobem vyjádřil city a řekl jí, že jí miluje. Okolnosti způsobí, že si to nejspíš uvědomí až/jestli bude dneska usínat a přehrávat si, co jeden druhému řekli, neustále v hlavě. Nestihne ani mrknout a on si jí doopravdy přehodí přes rameno.* Co to děláš? Pusť mě. *Snaží se mu vykroutit a párkrát mu bouchne do zad, než skončí na posteli. Odsune se až k čelu, o které se opře zády a beze slova ho sleduje. Neuhne pohledem ani o centimetr, když si sundá tričko a vystaví tak na obdiv svojí hruď, kterou jindy tak ráda očima i rukama zkoumala. Sleduje jenom jeho obličej a nijak nereaguje. Pamatuje si, jak jí řekl, že nemá rád, když mlčí. Možná ho chce svým mlčením potrestat, naštvat nebo vlastně ani sama neví, ale doufá, že by to mohlo mít větší účinek než námitky a pokračování hádky. Třeba ho to přestane bavit a odejde teď, když zjistí, že kromě toho, že neplánuje promluvit se neplánuje ani hnout. Ale zároveň si pamatuje i jiná jeho slova. O tom, že mu patří potom, co jí několikrát zachránil život. Moc dobře ví, že je to pravda, přijala tenhle způsob uvažování a věří mu. Na námitky nemá ani právo. Jenom na tiché vyjádření nelibosti, které právě zvolila. To, že ona nechce jeho, že nechce, aby se její poprvé odehrálo za takových podmínek by nic nezměnilo. Nemůže si dovolit určovat. Nemá na to sebemenší právo.*

*Neskutečně ho štve, že se hádají. Ačkoliv ona nejspíš předpokládala opak, on neměl ve zvyku se hádat. Většinou byl klidný, anebo se ho lidé moc báli na to, aby se s ním hádali, ale ona ne. Něco na tom, jak se do něj pustila, bylo vlastně vzrušující. Snažil se ten pocit potlačit, ale jen v něm to temno narůstalo, pustošilo jeho nitro a zanechávalo ho... zraněného, roztouženého, zlomeného ale zároveň tak naživu, jak se jen byl schopen cítit. Nenáviděl ji a miloval ji, a občas nevěděl, co víc, ale obojí to bylo připomínkou toho, že ho donutila cítit víc, než kdokoliv předtím, včetně jeho zesnulé matky.* Proč brečíš? *Dostane že sebe zmateně a hněv o něco málo ustoupí. Nesnášel, když lidi brečeli, ale u ní to nebylo jen otravné, ale taky byl kvůli tomu nejistý a nelíbilo se mu to. Při jejích slovech si vjede prsty do vlasů a snaží se ovládnout.* /Buď zticha, zticha, zatraceně!/ *Nakonec neřekne ani slovi, ale pěstí praští do desky stolu tak, že dřevo zapraští. Dýchá zrychleně.* Přestaň. *Navzdory tomu tohle slovo zní ostře, avšak tiše se nese prostorem. Křik není potřeba.* Já ti to řekl... Řekl jsem ti víc než komukoliv, jsi... /Nesnesitelná, zvědavá, pitomá a... výjimečná./ *Nic z tohohle mu nepřišlo fér. On se vážně snažil a ona mu jen házela klacky pod nohy. Co ale nesnese, je její odpírání. V tu chvíli něco povolí. Hráz se přetrhne. A nikdo nemůže zastavit to, co přichází, ani on ne, i kdyby chtěl. Přehodí si ji přes rameno, její slabé údery a protesty sotva vnímá, když ji hodí na postel.*Takže to bys chtěla... Podmínky... *Jeho hlas je najednou klidný. Skoro jako výsměch předchozí hádce a výměně názorů. Její mlčení je pro něj výzva. Svlékne si triko a pohoří ho bokem.* Takže... Zaprvé. Jsi moje. Nechci, aby se tě jiný muž... Či žena, dotýkali, nebo se na tebe jakkoliv výmluvně dívali, protože mě to přivádí k šílenství, takže takže pokud se můžeš vyvarovat takové situaci, prosím. *Slovo prosím je pro něj nezvyklé a skoro by si odfrkl, ale zůstává nadále klidný, když se k ní nahne a prsty nyní přejíždí po jejím kotníku výš pod kolena.* Zadruhé... Nevadí mi, když se stýkáš s rodinou, ale netoužím je poznat, aspoň zatím, neschvalovali by mě, a ty to víš, a já ještě neměl šanci tě přesvědčit, aby sis mě vybrala, oni měli roky... To není fér. Není to vyrovnané. *Ucedí a skloní se, aby ji na koleno políbil.* Sundej si svetr. *Poručí jí a jeho pohled je intenzivní, nepřipouští námitky. Dnes večer mu neunikne.* Kompromisy, vzpomínáš? Udělej to a můžeme pokračovat v podmínkách... A možná si budeš moct nějaké určit sama... /Až s tebou skončím... /

Já nebrečim. *Namítne chabě, zatímco si utírá tváře, které samy o sobě svědčí o opaku. Jí samotné je jasné, že tohle byl dost zbytečný pokus. Popotáhne a pokusí se slzy zadržet, i když to vyjde nastejno jako její úsilí zalhat.* Prostě jsem naštvaná a nerada se hádam, neovládnu to. *Vysvětlí co nejrychleji, protože momentálně není v náladě to nějak více rozebírat. Stejně by mu to nejspíš připadalo hloupé a dal by to i najevo. Nechce to poslouchat znovu. Už to slyšela tolikrát, že moc dobře ví, jak přesně by to řekl, jak by se u toho tvářil a tak podobně. Škubne sebou, když uslyší tu ránu způsobenou jeho pěstí a okamžitě o dva kroky couvne, aby od něj byla dál. Nechce, aby další úder odnesla ona. Nejradši by se zeptala, s čím konkrétně má přestat, když říká jenom pravdu, ale radši tu otázku spolkne, ačkoli se jí usídlila na kraji jazyka.* Jsem? *Už jí přestává bavit, že nedokončuje věty. Chce vědět, co se v něm odehrává, chce to slyšet celé, i když to bude nejspíš dost bolet. Ale může s tím pracovat. Takhle to na ní vytáhne v příští hádce s tím, že jí toho řekl tolik, ale vlastně jí neřekl nic. Unikne jí hlasitější polk, když skončí na posteli a on vytáhne zmíněné podmínky. Dál ho ale sleduje s nic neříkajícím výrazem a ani se nehne. Nejradši by se zachumlala do svetru, který má na sobě spolu s tmavými džínami, které jí jsou ale volnější než kdy dřív. Pod nimi má obyčejné černé prádlo, svetr je dost teplý, aby jí zahřál sám bez potřeby dalšího kousku oblečení. Nechce se jí ani náhodou svlékat svetr, ale jeho pohled už zná dost dobře. Doufá, že opravdu bude mít aspoň nějakou možnost si určit aspoň něco, i když teď netuší co, takže opustí svou ztuhlou pozici a svetr si přetáhne přes hlavu. Položí ho vedle sebe a potlačí chuť otřást se zimou, která do ní vstoupí. Čeká, co bude dál. Sama se pořád nemá k tomu, aby promluvila.*

*Nemělo smysl podotýkat, že zade lže. Očividně brečela. Nechápal proč, ani potom, co mu to vysvětlila, ale věděl, že se mu nelíbilo, že kvůli němu plakala. Snažil se tak krotit, ale stejně se mu to nepovedlo a musel upustit páru. Když si všimne, že před ním cukla, donutí ho to se ušklíbnout. Kdyby chtěl ublížit jí, proč by to teď schytal stůl? Jednala s ním tak zatraceně nefér. Už toho měl po krk. Když čekala to nejhorší, tak jí to taky dá. Neodpoví jí, když napodobí jeho nedokončenou větu. Taky uměl hrát tuhle nečestnou hru, když s ním ona též následně přestává komunikovat. Mluví o kompromisech a přitom si teď zarytě stojí za svým? Ta ženská byla noční můra. Rozhodně si museli znovu nastolit pravidla. A on klidně začne. Následně počká, až si přetáhne svetr přes hlavu. Hltá odhalenou plochu kůže pohledem, nesejde mu na tom, že ještě pořád vidí náznaky žeber, vystouplejší klíční kosti a dekolt není tak plný. Anais byla všechno, o čem snil a dnes v noci si to hodlá vzít. A bylo mu jedno, zda s jejím souhlasem. Možná Anais čekala, že si to odbudou rychle. Ale proč by spěchal, když má celou noc? Ona mu neuteče, to věděl jistě. Tudíž si mohl dělat, co se mu zlíbilo.* Vážně neřekneš vůbec nic? *Zeptá se jí. Nelze poznat, zda ho to trápí, na to je jeho pohled až moc soustředěný. Vleze si za ní na postel zatlačí do kolene, aby mu udělala prostor mezi jejíma nohama, když se k ní nakloní a políbí ji na krku. Na chvíli je taky potichu. Jen si vychutnává její vůni, chuť její kůže, když ji líbá dál po celé délce hrdla, až ke klíční kosti a zase zpátky, zuby občas skousne, draždí a jazykem následně tiší všechny ta citlivá místa.* Jsi jako teplo. *Poví jí nakonec, když rty pohladí křivku ucha.* Při výcviku jsme dlouho byli na severu, vojáci trénují v extrémních podmínkách. Některé noci bylo hluboce pod nulou. A tys chodila celou noc, abys do končetin dostala aspoň trochu tepla. Ale stejně jsi cítila zimu, jak ti prolézá všude po těle, hryže tě až na kost. A vítr vanul tak silně a hlasitě že i kdyby vedle tebe někdo křičel, neslyšíš ho, při sněhové bouři ani nevidíš, když stojí kousek od tebe. A jsi sama. Vždycky sama a kolem je jen pusto a příšerná zima. *Konečně ho napadne, k čemu ji přirovnat. Se slovy to zrovna dobře neuměl, ale když to ona potřebovala slyšet, mohl to zkusit. Rozepl jí knoflík a zip džínů. Rty klesal do jejího dekoltu. Svá slova jí v zásadě šeptal do kůže, jako by doufal, že se do ní vsáknout, zůstanou v ní napsány a ona tak pochopí, konečně pochopí.* A když jsi držela tu zbraň u své hlavy... Když jsi mluvila se sestrou, a pak přiznala, že rodina je pro tebe víc... Přijde mi, jako bys vždycky hledala cestu, jak ode mě uniknout... *Začne jí džíny stahovat z boků. Jeho ruce tak pohladí její hýždě, zadní stranu stehen a putují dále až k chodidlům, jelikož Anais nespolupracuje a on je zpod ní musí vysvléct.* Nepamatoval jsem si, jaký je to, když máš strach. Ale občas, když se na tebe koukám, bolí to. Protože vím, že o tebe mužů přijít. A pak bude zase jen chladno, pusto a samota. *Zatne čelist. Nelíbí se mu o tom mluvit. Absolutně.* Život před tebou nebolel. Ale taky mě nikdo nehřál. *Zahodí džíny na zem. Vrátí se zpět k ní, dlaně jí položí do pasu, kolenem se vpasuje mezi její stehna.* Tohle jsi chtěla slyšet? *Vlastně ho to doopravdy zajímá. Jednu ruku zvedne a vjede jí s ní do vlasů, donutí ji lehký tahem zaklonit hlavu.* Chci tebe. Nikdy jsem nic nechtěl víc. Ale pravdou je, že ty máš mě. *A pak už na to kašle. Políbí ji. Vrací jí tu bolest, vrací jí tu potlačovanou touhu, zlost, vášeň, majetnickost, žárlivost, strach i frustraci. Tenhle polibek nejde zadržet. Je neoblomný. Jazykem rozdělí její rty, přivlastní si její ústa a bere si všechno, co mu zatím bylo upřeno.*

*Oplácí mu pohled a sleduje jeho tvář, i když on se zaměří hlavně na její tělo. Kdyby se na ní takhle díval někdo ještě před pár týdny, i kdyby to byl on, natáhne na sebe co nejtlustší svetr a zařekne se, že už se nikdy před nikým nesvlékne ani do plavek. Tuhle hladovou touhu nikdy nepoznala. V pohádkách se mluví o něžné lásce, tu si vysnila. Takže rozhodnout, jestli je Robyn splněním jejího snu a nebo naopak noční můrou je prakticky nemožné. Mírně se zamračí, když nedá najevo nějakou očividnou nespokojenost s tím, že mlčí. Tím pádem to vlastně ani nemá smysl.* Co chceš slyšet? *Opáčí trochu zprudka. Udělá mu prostor mezi nohama, stejně jí nic jiného nezbývá a pak přivře oči při jeho polibcích. Chtěla by na něj být naštvaná, dát mu najevo, jak je jí to odporné, ale to by lhala. A ona jednak lhářka není, ač Robyn prohlašuje něco jiného a jednak to doopravdy ani neumí. Nedokáže zamaskovat, co s ní jeho polibky dělají. On to totiž umí sakra dobře. Poslouchá jeho přirovnání a to jí samotnou zahřeje na hrudi. Že je pro něj doopravdy důležitá, to pro ní znamená hodně. Uhne pohledem, když jí připomene, jak si chtěla prohnat kulku hlavou. Na to se snaží co nejvíce zapomenout a ani sestře by to nepřiznala. Stydí se za to. Ale zase ví, že kdyby se mohla vrátit v čase... Stejně by to zkusila. Třeba by to byl nějaký vesmír, kde by zbraň byla nabitá a ona si mohla pomoct od těchto rozporů s Robynem. Miluje ho stejně tak moc, jako ho momentálně i nesnáší.* To ty jsi odešel ode mě. *Připomene mu.* Nechal jsi mě tu samotnou, když víš, že bez tebe neusnu a že se bojim. Všechno to, co jsem udělala, bylo díky tomu, jak ses ty zachoval jako první. *Pokračuje dál. Ona od něj neodešla. Všechno to, co zmínil bylo v reakci na jeho chování.* Chtěla jsem předtím slyšet, že mě miluješ, ale ne v hádce jako argumnet. *Pípne potichu. Pak už nic dalšího nestihne namítnout, protože jí začne líbat. Chvíli mu polibky oplácí, ale po chvíli se odtáhne a omluvně na něj koukne.* Nechci s tebou spát, ne takhle. *Pronese potichu. Nechce, aby přitom byl naštvaný. Už tak to prý poprvé bolí, nechce, aby to použil jako nějakou formu trestu.*

*Mísí se v něm úleva a zadostiučinění z toho, že promluvila.* Co chceš říct? *Oplatí jí otázku, na rozdíl od ní ledově klidným hlasem. Není slepý, vidí, že se to v ní mele, i když dosud zarputile mlčela. Líbá ji na krku a nemůže nezaregistrovat zrychlený tep, nepravidelný dech nebo to, jak docela nepatrně naklání hlavu, aby měl lepší přístup. Možná na něj byla naštvaná, ale chtěla to tak jako on. Svlékne jí džíny a zarazí se, když konečně sama od sebe zase promluví.* Koťátko... *Jeho pohled přeci jen o stupínek zjihne.* Byl jsem naštvaný. Nechci být kolem tebe naštvaný. *Mohl by jí ublížit i nějak jinak, než jen slovně. Ještě stále neznal své limity, vzhledem k tomu, že se se vztekem nemusel potýkat moc často, a když už ano, většinou to končilo surovou rvačkou. Pohladí ji po tváři.* Ale taky jsi mi chyběla. *Kdyby ne, neklepe dnes na její dveře. Spát bez ní bylo utrpení. Vždycky měl lehký a neuspokojivý spánek, ale s ní to bylo mnohem lepší. O to víc vnímal kontrast, když šel pro jednou spát bez ní. Lehce nechápavě svraští obočí.* To nebyl argument ale fakt. Navíc takhle to nefunguje. *Vydechne podrážděně.* Copak to vážně nechápeš? Miluju tě, i když jsem naštvaný. Hádám se s tebou a je v tom určitá bezmoc, protože tě miluju, a každou vteřinou je ti tak v zásadě odpuštěno. *Nadšený z toho teda není, ale bylo tomu tak. Potřeboval ji. Možná to vlastně ani nebyla láska. Ale on to neuměl rozlišit. Věděl ale, že bez ní prostě nemůže být. A momentálně ji potřeboval blízko. Už byl příliš daleko na to, aby couvl a ten polibek to jen dokazuje. A když mu polibky začne oplácet, hrdelně zasténá. Dlaň v jejím pase se sevře, jak se ještě na vteřinu drží zpět. Jenže pak se Anais odtáhne.* /Ne./ *V uších mu zní vlastní zrychlený tep.* Jak takhle? *Nejraději by ji obvinil, že znovu lže. Její tělo na něj reagovalo. Dlaněmi vyjel podél boků a žeber až na hruď. Zatím podprsenku nesundal, ale stáhne košíčky tak, aby zespodu podpírala ňadra a sklonil se k nim. Vzal do úst jednu z bradavek, zatímco s druhé prso hnětl dlaní. Prsty škádlil druhou bradavku, na který přemístil pozornost rtů o pár chvil později, dokud oba vrcholky nebyly tuhé a citlivé. Koleno tiskl k jejímu středu, vyvíjel tak drobný tlak, který dosud nahrazoval ruce. Teď se však zapře vedle jejího těla a volnou rukou zajede pod lem kalhotek, než ji neúprosně začne dráždit. Není to jako poprvé, to byl téměř přehnaně opatrný, téměř něžný. Tentokrát už ví, kam a jak sáhnout. Palcem v krouživém pohybu mne to nejcitlivější místo, aby do ní následně pronikl dvěma prsty, ačkoliv to nejspíše způsobí na chvíli nepohodlí, ale i tak nepřestává. V rychlém tempu do ní prsty proniká, rty se znovu věnuje odhalené hrudi a krku. Je neústupný, odhodlaný. I kdyby se snad blížila vrcholu, nenechá ji. Místo toho přestane a vezme ji za ruku, kterou položí na svou znatelnou erekci. I přes látku tepláků je ten dotek intenzivní a on musí zatnou čelist.* Nikdy nás neexistovala cesta zpět. /Nebudu ji hledat teď./ *Hlas má zhrublý vzrušením. Odtáhne se od ní, aby jí svlékl kalhotky. Sám se zbaví tepláků. Hodlal předtím jít spát, tudíž se s boxerkami nenamáhal a stál tu před ní nahý. Vrátí se na postel a políbí ji na vnitřní stranu stehna.* Na tohle taky přijde. *Další polibek schválně umístí na podbřišek.* Chci tě ochutnat. Koukat se, jak ztrácíš kontrolu a vzdycháš moje jméno. Chci s tebou dělat spoustu věcí. *Ale i když byl nyní netrpělivý, uměl si na věci počkat.*

*Sama neví, co chce říct. Na jednu stranu by mu nejradši hned teď vyznala lásku a řekla mu, že ho miluje a na tu druhou by mu nejradši řekla, že ho nenávidí a už ho nikdy nechce vidět.* Že mezi láskou a nenávistí je tenká hranice. *Vydechne nakonec, protože stejně neumí lhát a snaží se být upřímná. Stejně tak se snaží nedávat až tolik najevo, že se jí jeho polibky líbí, ale není moc úspěšná. V hrudi se jí proti její vůli rozlije teplo, když jí řekne tou přezdívkou a ona si všimne jeho pohledu, který snad ještě neměla tu čest vidět. Málokdy nechal pohled takhle zjihnout a z jeho argumentů v hádce usuzuje, že i za to může být ráda, protože je dost možná jediná, které ho ukáže.* Ale mě je jedno, jakou máš náladu, prostě chci být s tebou. Takhle vztahy fungují. V dobrém i ve zlém. Nemusí se to vztahovat nutně jenom na manželství, i když je to nejčastěji ve slibu. *Pokrčí rameny. Pro ní bylo manželství spíše jako stvrzení vzájemných citů. Nemělo by se po svatbě změnit, jak se k sobě dva chovají. Neměli by spolu vycházet a fungovat v dobrém i ve zlém jen po tom, co si řeknou Ano. Takhle by to mělo fungovat už předtím. A ona tu pro něj chtěla být. Mohla mu pomoct, mohli to vyřešit daleko dříve a hlavně se ani jeden z nich nemusel trápit bez toho druhého.* A myslíš, že já to vidim jinak? Ne. Cítim k tobě to samé. Jenom... prostě .. představovala jsem si to jinak. *Přizná potichu. Řekl jí to poprvé. Vždycky snila o tom, jak to poprvé od někoho uslyší při nějakém romantickém gestu nebo i jen tak během pěkné chvilky. Rozhodně ne, že to řekne vlastně vyčítavě během hádky jako kdyby to byl nějaký problém. Odtáhne se od jeho rtů a musí si vnitřně dodat odvahu, aby nevycouvala a popravdě mu odpověděla.* Hned potom, co jsme se pohádali. Teď, když máme oba rozvířený emoce. /Když jsi naštvaný./ *Na tuhle větu už ale odvahu nesebere. Zhluboka se nadechne, když rukou jede k jejím prsům a musí se hodně kontrolovat, aby nezaklonila slastí hlavu a nevydechla, když se začne věnovat jejím bradavkám. Užívá si každou jednotlivou vteřinu, kdy se jí dotýká, nikdy nezažila nic hezčího. A co teprve, když vjede rukou do jejích kalhotek a začne jí dráždit tam.. V momentě se celé její tělo napne a to už slastný výdech nezadrží i přes veškerou snahu. Podvolí se jeho dotekům a jednou rukou ho chytne za rameno, které mu lehce stiskne. Nechápe, jak je možné že svojí rukou dokáže způsobit tak sakra skvělé pocity. Těší se na vyvrcholení, ke kterému jí už jednou dovedl, jenže ono nepřijde, protože on s pohyby přestane. Sklopí pohled k jeho klínu a místu, kde se její ruka setkává přes tepláky s jeho erekcí. Prakticky jí to vlastně fascinuje vzhledem k jejím nulovým zkušenostem. Ani si moc nevšimne, že jí zbavil kalhotek. Ale ten polibek na vnitřní stranu stehna zaregistruje až moc jasně. Bodne jí při něm v podbřišku stejně jako při tom druhém.* Já s tebou taky. *Vydechne.* Ale prý to bolí. *Vyjádří svojí obavu se staženým obočím a provinilým pohledem.*

To se shodneme. *Uzná, protože je to jedna z nejpravdivějších věcí, co Anais řekla, ačkoliv s tím moudrem nepřišla sama. Manželství? Možná by si ji měl vzít. Pro něj to byl jen cár papíru, ale potvrzoval by, že je právoplatně jeho.* Bojíš se mě, když jsem naštvaný. *Potlačí podrážděný povzdech.* Nesnáším to. A když jsem naštvaný, nejsem sám sebou. Až moc se bojím, že tě ztratím, pokud se vyděsíš. *Oplatí jí upřímnost upřímností, protože to mu přijde fér, jakkoliv nepříjemné mu je odhalovat něco z těch zmatených emocí.* /Jinak.../ *Rád by jí vyhověl, ale neví jak. Není romantik. A nemá s tím ani zkušenosti.* Záleží na tom tolik? *Zamračí se lehce a pozvedne jí bradu, palcem ji pohladí po tváři a tentokrát už si opravdu povzdechne.* Napravím to. *Zkonstatuje prostě. Něco vymyslí. Vždycky mu to pálilo a najde si nějakou cestu, aby mu to odpustila. Políbí by ji, lačně a vášnivě.* Na tom mi nesejde, chci tě pořád víc, koťátko. *Zavrhne její slova. Možná byli oba stále trochu ranění, možná trochu naštvaní, ale byli to oni, to bylo hlavní. Musí jí připomenout, jak skvěle spolu fungují. Začne ji dráždit, jistě ji vede k vrcholu, aby v nejlepším přestal a nechal ji roztouženou. Svlékne jí kalhotky a sám skopne tepláky bokem. Bez varování ji vezme v pase a přetočí ji na břicho. Skloní se a kousne ji do ohbí ramene, stejně jako ji drobně zuby škádlil předtím, a následně bolavé místo polaská jazykem.* Tohle taky bolí, ale vždycky se ke mně přitiskneš blíž, když to udělám. *Rozepne jí podprsenku, které ji zbaví. Hladí ji po bocích, polibky putuje po páteři dolů, přičemž ji lehkým tahem pod stehny donutí si kleknou. Nahne se nad ni a rty něžně pohladí oblouček ucha.* A bolí to jen poprvé. A já tohle nehodlám dělat jen jednou, Anais. *Vydechne a vzápětí do ní nečekaně pronikne. Musí zatnou čelist a prsty se jí zaboří do boku. Byla tak zatraceně těsná, intenzita toho spojení ho zastihla nepřipraveného. Nečeká však nijak dlouho, aby si Anais na ten pocit zvykla, dle něj by to jen prodlužovalo zbytečné obavy. Začne přirážet v souměrném tempu. Kolem zápěstí si obmotá prameny jejích vlasů, za než zatáhne, aby se prohla v zádech a fascinovaně volnou dlaní přejede po odhalených zádech. Tahle pozice mu vyhovovala, měl obavy, že pohled na její tvář a na obnažené hrdlo by ho příliš sváděly. Jenže její blízkost mu chyběla, a tak ji obejme kolem pasu a přitáhne si ji do kleku k sobě. Zády se mu nyní Anais opírá o hruď a on ji rozptyluje polibky na krk, zatímco do ní zezadu stále tvrdě přiráží. Říkal jí už dávno, že milování nebylo pro něj, tohle byla primitivní touha. Dlaň opustila její vlasy, aby se též přemístila dopředu a mohla mapovat všechnu tu odhalenou kůži, nakonec se však usídlila na ňadru, zatímco druhá klesla tam, kde ji Anais pravděpodobně zoufale chtěla. Vlhká byla dostatečně, o to se předtím náležitě postaral, ačkoliv se těsně a horce svírala kolem jeho délky, pronikal do ní již bez odporu. Prsty však krouží kolem klitorisu, utahuje i rozvolňuje napětí v jejím těle. Bylo to téměř příliš, teplo jejího těla, její vůně, slaná chuť zpocené pokožky na jejím krku, kde po sobě sám zanechává výmluvné značky. Jeho dech je zhrublý, trhané nádechy a slastné výdechy jsou z něj v zásadě mámeny. Konečně byla jeho i v tomhle ohledu.* Jsi dokonalá. *Udýchaná slova připomínají odevzdaný sten, též zašeptaný do kůže jako nábožná litanie. Možná neměl právo si ji takhle vzít, ale bylo mu to jedno, protože přesně takhle ji chtěl.*

Ale to neznamená, že s tebou nechci být. *Opáčí. Ano, možná se občas lekla, když z ničeho nic vybuchl nebo dal své naštvání najevo nějakým projevem jako například teď ránou do stolu, ale nikdy se ho nebála nepřetržitě. Nešlo o strach spíše jako o leknutí se toho, jak dává svým emocím průchod. Ona to tak nikdy neměla. Vždycky se učila mít emoce pevně pod pokličkou a když už to nešlo, tak se maximálně rozbrečela. Vztek a zlobu poznala až s ním.* Proč bys mě měl ztratit? To je právě na lásce to hlavní a nejkrásnější. Člověk druhého miluje se vším všudy i s jeho nedostatky. Jo, občas se možná trochu leknu, protože nejsem zvyklá dávat emoce najevo tak, jako ty, ale to neznamená, že mě kvůli tomu ztratíš. *Promluví na něj mírně a opatrně a u toho se na něj mile usměje.* Asi ne. *Uzná nakonec potichu, že její očekávání nejsou až tak důležitá, když jí k tomu vlastně svou otázkou vyzve. Jeho dráždění jí rozptyluje naprosto dokonale a to i ve chvíli kdy v nejlepším přestane a ona se musí potýkat s neutišenou touhou, která až bolí v podbřišku. Ani díky tomu moc nezaznamená, že jí přetočil na břicho. A i kdyby, stejně by se mu nedokázala nijak bránit.* To bolí hezky. *Dostane ze sebe s obtížemi, protože jí dělá problémy soustředit se na to, aby mluvila srozumitelně, když s ní dělá...tohle všechno. Ani si nestihne uvědomit význam jeho dalších slov a už ucítí ostrou bolest způsobenou tím, že do ní pronikne. Nahlas zalapá po dechu a stáhne obočí. Snaží se soustředit na něco jiného než na bolest, ale není to nijak moc jednoduché. Za chvilku se přidá další - i když o dost slabší - způsobená zatažením za vlasy. Ani nad tím moc nepřemýšlí a automaticky se prohne v zádech. Sevře pevně prostěradlo se snahou ulevit tak bolesti a nepříjemnému tlaku způsobeným jeho penisem v sobě. Pomalu ale nepříjemné pocity opadávají, i když by to ráda zrychlila. Stále to pro ní ale není nijak moc příjemný zážitek. Při každém tvrdém přiražení potichu sykne. Rozptýlení přijde v podobě jeho těla, na které jí poté sám natiskne, a polibků, které jí věnuje na krk. Doufá, že je spokojený aspoň on, když ona přitom hlavně trpí. Nějak nechápe, co na tom lidi vidí, že mají potřebu to opakovat klidně několikrát za den. První příjemný pocit se dostaví až v momentě, kdy jí začne jednou rukou kroužit po klitorisu a tou druhou po prsu. Rozkoš způsobená jeho pohyby jako kdyby doplňovala tu bolest, kterou se jí dařilo částečně opomenout, jak se soustředila na narůstající tlak v podbřišku. Netrvá to dlouho a postupně se začne celá třást díky orgasmu a vnitřně se svírat okolo jeho chlouby, ač si myslela, že už to víc snad nejde vzhledem k jeho velikosti. Nahlas zasténá a sama neví, jestli jde více o projev slasti nebo bolesti a zakloní hlavu, aby si jí mohla opřít o jeho rameno.* Ty taky. *Vydechne zprudka.*

*Znovu ji poslouchá. To je jedna z věcí, kterou mu nikdo nemohl upřít. I když se s ní hádal a často s ní nesouhlasil, přesto se jí snažil naslouchat a nechal ji domluvit.* Já... to asi chápu. Ale nejsem zvyklý se o něco bát. A nejsem zvyklý mít co ztratit. *Přizná se. Lehce se mračí, ale není to nespokojením ale spíše zmatkem. Anais v něm stihla za tu dobu, co se znají, vyvolat spoustu emocí a nejméně polovině z nich pořád moc dobře nerozuměl. Romantika mu opravdu nic neříkala, ale dokázal z jejího přístupu pochopit, že asi... čekala něco jiného. Možná by se mohl příště pokusit to nějak napravit. Teď měl ale jiné věci na starost. Anais odemknula onu příslovečnou Pandořinu skříňku, teď už jednoduše nedokázal přestat, jelikož s každým polibkem a dotekem chtěl víc, žádal víc.* I zbytek bude postupně bolet hezky. *Slíbí jí. Místo toho, aby však prodlužoval její obavy, do ní bez varování pronikne. Je tak hrozně těsná, že je to nakonec on, kdo potřebuje vteřinu na to, aby překonal překvapení a intenzivní slast. Následně však začne do jejího těla přirážet. Pravidelně a s každým přírazem o něco tvrději, jak ho pohání touha, která se mu vymkla z rukou. Vnímá její nepohodlí, a stejně tak i svoji nespokojenost z toho, jak je od něj daleko, tudíž obojí vyřeší tím, že ji k sobě přitiskne. Podepře její ňadro, které v návalu vášně tiskne, než mezi prsty začne dráždit tuhý vrcholek, zatímco druhá ruka se činí v jejím klíně, kde krouží kolem klitorisu. Jeho rytmus začne být nepravidelný, jak rozkoš v jeho těle narůstá. Cítí, jak se čím dál těsněji stahuje kolem jeho erekce a musí přerušit polibky, kterými jí zasypává hrdlo, aby tiše vydechl, jak je dokonalá a v duchu zaklel, jelikož jen tak tak zvládne pozdržet vlastní vyvrcholení, když její tělo pohltí orgasmus. Sám zalapá po dechu a vyklouzne z ní, aby posledními pár tahy rukou dokončil, co začal a dosáhl vrcholu. Nejraději by se udělal hluboko uvnitř ní, ale pohled na stopy jeho uspokojení na její kůži trochu nahrazoval nespokojenost z toho, že pokud nechtěl, aby nechtěně otěhotněla, nemohl tento svůj úmysl vykonat. Chvíli ji jen objímá rukou kolem pasu, než se konečně vzpamatuje z toho prožitku. Bez zbytečných řečí, jak už je u něj zvykem, se zvedne z postele, ale jen proto, aby ji poté zvedl do náruče a odnesl do koupelny. Tam ji posadí na desku u umyvadla a zapne sprchu. Teplotu nastaví na příjemně hřejivou, než jí pokyne, aby šla za ním. Teď už by ji nohy snad mohly poslouchat. Ocení kapky horké vody, které mu stékají po kůži a uvolňují zbytky napětí. Nanese si na dlaně trochu sprchového gelu a věnuje se Anais. Nejen že ji omývá, ale zároveň nenápadně masíruje napjaté svaly, snad jako by tím vynahrazoval předchozí hrubost. Nezdá se, že by mu vadila ta trocha krve, která jí zanechala šmouhy na stehně jako připomínka toho, co se mezi nimi stalo. I to brzy odnese voda. Jakkoliv byly jeho úmysly možná ze začátku nezištné, brzy se jeho ruce vrátí k citlivým místům. Obzvlášť oblíbený je její hrudník. Netrvá dlouho a přitiskne ji ke zdi. Kachličky už díky vodě stihly trochu zteplat, a tak ten kontrast snad není tak nepříjemný. Přitiskne se k ní, na břiše může Anais cítit, že je znovu vzrušený a připravený. Sliboval jí ale přeci, že tohle nehodlají dělat jen jednou, že? Chytne ji za zadek, aby si ji zvedl do náruče a políbil ji. Ve stejné chvíli do ní vstoupí, tentokrát ale pomalu a rozvážně. Vzdychne jí do úst, špičkou jazyka pohladí nateklé rty. Tentokrát do ní proniká pomalu a ze začátku i mělce, dráždi ji. Může za to samozřejmě to, že zbytky vzteku vyprchaly, a ačkoliv pořád nebyl úplně sám sebou, dokázal mnohem lépe přemýšlet a myslet i na ni. Přitiskne se k ní blíže, aby byli tělo na tělo, jejich mokrá kůže k sobě lnula a vytvářela další slastné chvění. Díky té blízkosti do ní pronikne hlouběji. Na chvíli zastane, nechá ji procítit celou jeho délku. Hledí na ni skrz řasy, mokré prameny vlasů mu spadají do čela a voda stéká po tváři téměř jako slzy.* Je tohle lepší? *Zeptá se konečně ochraptěle a znovu se v ní pohne. Musí být stále rozbolavělá, ale zároveň přehnaně citlivá při všem tom prokrvení. Nejraději by tohle dělal celý zbytek noci, jenže cítí, jak v ní pulzuje, v podbřišku se mu hromadí napětí, a tak z ní se zasténáním vystoupí a položí ji na zem. Vezme ji za ruku, kterou položí na ztopořený penis a opře si čelo o to její. Vede ji tím, že nechá svou dlaň položenou přes tu její, kterou ho obemkne a ukáže jí, jak s ní pohybovat, aby se brzy dočkal druhého orgasmu.* Sakra... *Povzdechne si. Nikdy jí nebude mít dost. Byla tak sladce nevinná a kompletně jeho. Mohl jí všechno tohle ukázat. Teď už sprchu dokončí opravdu jen kvůli očistě. Na rtech mu pohrává nezvyklý úsměv. Vyleze první, aby jí podal ručník. Stále ji však sleduje s těmi šelmovsky pozvednutými koutky. A proč Anais nejspíš dojde vzápětí, když ji vysadí na desku.* Snad sis nemyslela, že tě nechám neuspokojenou, koťátko. *Zašeptá jí do ucha a klesne do pokleku, aby ústy zavítal do jejího klína, ještě než jí dojde, co se děje. Jazykem krouží kolem klitorisu, zatímco do ní pronikne jedním prstem, jen aby dráždil a hladil citlivé vnitřní stěny, než vrcholek drobně nasaje a zacítí, jak se kolem prstu opětovně těsně sevřela a odměnila ho tím slastným zasténáním. Je skoro nespokojený s tím, že si to neužil tak dlouho, jak by se mu líbilo. Narovná se a zamyšleně se jí zahledí do tváře.* Stačí...? *Zvedne to do otázky. Musela být vyčerpaná. A dokonce i on na sobě cítil známky únavy. Ale byla jako droga. Nechtěl přestávat. A zároveň toužil jen po konejšivém objetí, v kterém konečně bude moct po několika dnech v klidu usnout.*

Tak si ani nezvykej. U mě se nemusíš bát, vážně. Neopustím tě, slibuju. *Vydechne s úsměvem a rovnou se k němu natáhne, aby mu mohla věnovat jemný polibek na rty, kterým jako by stvrzovala svůj slib. Nechce ho opustit. Změnil její život natolik, že si ho bez něj už neumí představit. Po jeho ujištění, že i další věci budou bolet hezky jen zalape po dechu. Polibky jí natolik rozptylují, že nedokáže dát dohromady další větu. Její další vzdychy a steny jsou poté už jen vyjádřením bolesti spojené se slastí. Nezvládla by určit, co přebývá nad tím druhým. Až do chvíle kdy dosáhne vrcholu a slast nabere milionkrát větších rozměrů. Je to zvláštní pocit, když z ní vyklouzne. Jako kdyby v ní něco chybělo. Vydoloval v ní díru a tu teď nechal prázdnou. Víc se tím dostává do popředí citlivost a bolest podbřišku po tom všem. Vezme si chvilku, aby se vydýchala a uvědomila si, co se to teď vlastně stalo. Ani si neuvědomí jeho opatření pro zabránění nechtěnému těhotenství, natož to, že i tak byli bez ochrany a tohle není stoprocentní řešení. Pro její mysl je to momentálně nepodstatný detail. Mírně se zašklebí, když dosedne na desku u umyvadla a bodne jí přitom v celém břiše. Musí se zhluboka nadechnout, než se odváží po jeho vyzvání postavit na nohy a dojít k němu. Jde pomaleji než normálně, ale snaží se bolest co nejvíce odignorovat. Pomůže jí od toho i menší masáž svalů, kterou od něj dostane. Sama se přitom snaží oplatit mu laskavost a sprchovým gelem mu namydlit hrudník. Nějak se i po tom všem neodváží podívat níže mezi jeho nohy. Stále nemůže uvěřit, že se to stále děje a on je jenom její. Překvapí jí, když jí pak přitiskne na zeď znovu připravený na věc. Nějak si ani nestihla uvědomit, že se to všechno bude někdy opakovat. Natáhne se po jeho rtech, které políbí a jemně ho do dolního rtu kousne, když do jejího citlivého těla opět vstoupí. Pomalé tempo, které je o hodně rozdílné oproti tomu, co se předtím dělo v posteli, je rozhodně daleko lepší, ale zároveň až mučivě pomalé, takže z ní vydoluje hlasitý sten.* Jo, je. *Rozhodně to bolí míň, takhle by si to dokázala představit opakovat. Tak nějak předtím doufala, že víckrát to nebude muset podtupovat, ale začíná chápat, co na tom lidi asi vidí. Zastaví uprostřed vzdychu, když ucítí, jak z ní vystoupil a vzal její ruku. Překvapeně vykulí oči a opatrně zatěká pohledem směrem dolů a zase k jeho tváři. Trvá jí než se pohledem dostane až k tomu, co právě svírá v ruce, předtím se vždy zastavila na jeho hrudi a zase vrátila zpátky k očím, aby se ujistila, že to myslí vážně. Její tváře naberou červený odstín a je ráda za jeho vedení, protože jinak by nevěděla, co má dělat. A ono se povede a dovede ho k vrcholu. Je to skvělý pocit, že mu k tomu mohla takhle dopomoct. Nechá si od něj potom podat ručník, i když je sama ztuhlá, rozbolavělá a hlavně napjatá díky touze, co v ní probudil a neutišil. On jí ale hned po chvilce ujistí, že nezapomněl, takže se nechá vysadit zpátky k umyvadlu. Pevně se chytí jeho ramen a zakloní hlavu, jakmile jí začne uspokojovat. Má pocit, jak kdyby jí přejel parním válcem, ale i tak si orgazmus náležitě užije a dá mu to najevo hlasitým sténáním.* Dokonale. *Odpoví mu se spokojeným úsměvem a natáhne se pro polibek. V poslední chvíli si ale uvědomí, kde právě jeho rty byly, takže hlavou lehce cukne a políbí ho na tvář. Samozřejmě u toho zrudne jako malina. Seskočí z desky, aby se mohla doutřít ručníkem do sucha a nakonec se otočí k umyvadlu a začne si rozčesávat vlasy.* Takže dneska tu zůstaneš, že jo? *Zeptá se opatrně pro ujištění. Kartáč na vlasy pak odloží a natáhne se po krému s olejíčkem, který si dává minimálně jednou denně na jizvy na rukou v naději, že jednou nebudou snad tolik vidět.*

*Její slib ho přeci jen trochu uklidní. Přesto to bude chtít víc, aby slepě věřil něčemu takovému. Pro začátek si konečně přestane odpírat to, po čem touží a spojí jejich těla. Jde mu hlavně o své uspokojení, ale na rozdíl od jiných jeho zkušeností, tady si k sobě Anais přitiskne blíž a sám jí dopomůže k vyvrcholení. Je si vědom toho, že ani takhle nemají jistotu, že neotěhotní, ale rozhodně byla ta možnost o dost nižší, když z ní vystoupil a udělal se jí na záda, ačkoliv by mnohem raději zůstal v těsném sevření jejího těla. Ve sprše se nejdříve vážně věnuje jejím namoženým svalům, vzhledem k tomu, že mu nemohlo uniknout, jak opatrně chodí a snaží se skrýt, že ji to bolí. Nebyl k ní zrovna něžný, ale to jí přeci nikdy nesliboval. Nejedná se tudíž o snahu utišit výčitky, necítí je. Jen se o ni chce postarat a to včetně toho, aby to pro ni podruhé nebylo tak bolestivé a nepříjemné. Když ho při polibku kousne do rtu, překvapeně vydechne a vzápětí ji políbí náruživěji, zatímco do ní pronikne hlouběji. Stávala se z ní malá provokatérka, ale nehodlal si stěžovat. Udržoval pomalé tempo, ale i tak na něj vyvrcholení přišlo dříve, než by si přál. Stojí ho veškerou trpělivost, aby jí ukázal co a jak. Zvlášť když na něj tak plaše koukala, že by ji nejraději znovu políbil a vrazil ho zpátky do ní. Klidně by tohle vše opakoval celou noc. Vlastně je dost pravděpodobné, že se v noci vzbudí a tohle si zopakují. Zachvěje se a nahlas zavzdychá, když se napětí uvolní a ona ho dovede k druhému orgasmu.* Hodná holka. *Zamumlá jí do kůže na rameni, kam ji políbí a vypne vodu. Chce opustit sprchu, aby si ji mohl řádně vychutnat a oplatit jí tuhle laskavost. Netrvá to dlouho, než mu zaryje prsty do ramene a s hlasitým sténáním se udělá. Cítí její vlhkost a teplo, stačí to k tomu, aby ho bodlo v podbřišku podvědomou touhou potom. Ale i on byl unavený, nehledě na to, jak moc ji chtěl. Téměř proti jeho vůli z něj vydoluje překvapené zasmání, když uhne rty. Podle se pousměje, sevře rukou její bradu a donutí ji se na něj podívat. Zaboří ukazováček druhé ruky zpět do vlhkosti v jejím klíně a zajiskří mu v očích, když si všimne, jak se napne.* /Možná bys přeci jen ještě zvládla víc./ *Zvedne si ruku ke rtům a prst si vloží do úst.* Chutnáš skvěle, koťátko. Nejradši bych se zas vrátil mezi tvoje stehna. *Podotkne, a pak ji políbí, znovu stejně bezohledně, její protesty pro něj v tomhle nic moc neznamenají. Přivlastnil si ji i po fyzické stránce, musela s tím nyní jednoduše počítat. Jazykem vyhledá ten její, dychtivě si bere její ústa a nechává ji na pár okamžiků ochutnat samu sebe. Když se odtáhne, spokojeně zaznamenává, že se stále červená.* /Jak rozkošná./ *Nejhorší bylo, že tu myšlenku myslel upřímně. Nejenom jako když se člověk rozplývá nad roztomilým mazlíčkem. Byla pro něj sexy a přitažlivá jako žena a rozkošná zároveň s tím. Jen nerad z ní dá ruce pryč a osuší se. Ručníkem si i vydrbe vlasy, začínají být trochu moc dlouhé, možná by si je měl zastřihnout.* Jistěže. *Dokonce se i lehce pousměje, až tak ho spokojenost nad tímhle večerem ovlivnila. Pohled mu ale potemní, když si všimne, jak si maže jizvy. Těch už se nikdy nezbaví, ačkoliv časem nejspíše o něco vyblednou. Obejme ji kolem pasu, bradu si opře vršek její hlavy. Jednou rukou se natáhne a něžně pohladí ony jizvy.* /Nenávidím je./ *Nejraději by se vrátil a zabil je. Právě teď. Ví, že by to Anais neschvalovala, ale taky to nemusela vědět, že? Jednou od rebelů stejně odejde, zvlášť když bude s Anais, a pak mu nebude nic bránit, aby se za tohle pomstil. Povzdechne si, nechce, aby pojala podezření, co se mu odehrává v hlavě, a tak od ní odstoupí a jde si lehnout do postele. Nezdá se, že by mu nějak vadilo být nahý, jen se přikryje a čeká, až přijde i ona. Přitáhne si ji k sobě do náručí tak jak už mnohokrát předtím a tíha na jeho hrudi konečně úplně poleví, když je s ní v náručí, obklopený její vůní.* Vážně jsi mi chyběla. *Zašeptá téměř neslyšeně.* /Můj mazlíček./ *Pomyslí si spokojeně a zavře oči. Ani nepopřeje dobrou noc, spí téměř okamžitě.*

*Nakonec rty uhne, protože je to prostě zvláštní líbat ho na ně, když ví, kde je měl ještě před pár vteřinami. Zčervená u toho automaticky rozpaky a ještě víc, když jí pak chytne za bradu. Očekává že jí teď hned políbí a doufá, že mu nebude její předchozí úhybmý manévr vadit. Co nečeká je ale to, že se jeho prst opět ocitne v ní. Celá se jako na povel napne a ztěžka vydechne. Jo, zvládla by s ním spát ještě několikrát, ale už teď sotva chodí a má pocit, že celý zítřek stráví v posteli. Natož kdyby takhle pokračovali celou noc. Trhaně se nadechne po jeho slovech. Netuší, jak se na tohle reaguje. Děkuju? To jsem ráda? Naštěstí to vyřeší za ní zacpání pusy svým jazykem. Nedokáže zapomenout na to, kde jeho rty byly předtím až moc je na nich znát nová příchuť, kterou v předešlých polibcích neochutnala. Neodtáhne se ale sama od sebe, oplací mu polibek dokud se neodtáhne on. Pak už se začne dávat dohromady, aby zítra nevypadala jako strašidlo a to zahrnuje i péči o jizvy. Potěšeně se usměje, když ji Robyn ujistí, že tu přes noc zůstane a spokojeně přivře oči, když jí pak obejme okolo pasu. Nechce, aby koukal na její jizvy, ví co to v něm probouzí. Pořád si pamatuje, jak se tím sklepem rozezněly výstřely a jak zuřil. Pokusí se s ním v odraze zrcadla navázat oční kontakt a pousmát se na něj. Když se odebere do postele, sama si ještě v koupelně vyčistí zuby a pak se vydá za ním. Nechce se jí hledat pyžamo a vidí, že ani on se s nějakým neobtěžoval, takže si bez okolků vleze k němu a zavrtá se do jeho náruče a deky.* Ty mně taky. *Zamumlá nazpátek a líbne ho na hruď.* Dobrou noc. *Popřeje mu a během chviličky usne.*

*Říct, že má náladu pod psa je málo. Její brácha měl autonehodu a teď depkaří, protože mu mimo jiné zranili holku, do které je zaláskovaný. Půl její rodiny je na ošetřovně, Daph a Clau vážně zraněné a ten blbec Emmett má Opaline. Snažila se Daph respektovat a pochopit, přeci jen toho týpka nevyhledala a nepokusila se mu rozbít nos, jak původně chtěla, no ne? Ale dát Opaline jemu jen kvůli tomu, že se k ní začal chovat líp, spíš než rodině?! Tomu nerozuměla. A Emmett prostě musel vyhledávat hádky. Ona možná nebyla nejmilejší a svou starost projevovala často poněkud... násilně. Ale byla už prostě taková. Neviděla si do pusy a byla přehnaně projektivní. Jenže se na tom chatu nechtěla pohádat, chtěla mu jen dát vědět, že se má o Opaline starat nejlíp, jak dovede, protože to byla taky její neteř. Jenže on se musel chovat jako zmetek, vysmívat se, a pak si stěžovat, jaktože mu chudáčkovi nevěří a považuje ho za zmetka, když se celou dobu nechoval jako nic jiného! Byla podrážděná, bylo jí do pláče, a přitom strávila půl noci tím, že věnovala rodičům a Aaronovi povzbudivá slova a úsměvy, i když ji bolela hlava jako střep. Prášky si však mohla dát až ráno, jelikož je měla na pokoji. Prospala se a bylo jí trochu líp, ale nic velkolepého, jak už byla poslední dobou zvyklá. A nevěděla, za kým jít pro útěchu. Mimo rodinu zrovna moc známých, kterým důvěřovala, neměla. Napadla jíli jen jedna osoba. Pár dní dozadu spolu zakempily v lese, ačkoliv dorazila poškrábaná, poklovaná a s bolavým kotníkem. A taky ji doštípali komáři, ale za to, že Luně očividně trochu zlepšila náladu, to stálo. Vůbec... její společnost vyhledávala poslední dobou čím dál častěji. Ani nevěděla proč. Vadilo jí, že jí Luna neřekla, co ji trápí, ale taky to chápala. Jedna k druhé celkově začaly mít určitý respekt a taky... možná něco jako kamarádaké city? Těžko říct. Jen ta tíha, co ji věčně dusila, kolem Luny trochu polevovala. A tak se zvedla a vydala za ní do komnaty. Na sobě měla červené letní šaty s ramínky a délkou kousek nad kolena, vlasy rozpuštěné a byla bosky. Stejně nešla moc daleko a podlaha v horký den příjemné chladila. Zaklepala na dveře a počkala, až ji dívka pozve dál, anebo jí otevře.* Tadaa, stála bys o společnost? Protože moje je ta nejlepší. /Řekni jo./

*Večera se doslechla, že zase něco proběhlo v zahradách, ale do paláce to neproběhlo. Bylo jediné štěstí, že s Beou z lesa odešla toho dne ráno, nebo by je to smetlo dvojnásob a nedopadlo by to pro královskou rodinu moc dobře. Ani teď to moc dobře nevypadá, ale snad se z toho dostanou nějak rychle. Ještě že na tu akci nešel její bratr, to by mu ještě jednu natáhla zběžně, že je nezodpovědný, ale bylo by to jen proto, že by o něj měla přirozeně strach. Každopádně dnes měla práce až nad hlavu. Dostala nějaké věci od mámy, protože ta sama dostala věci od těch nahoře díky Aaronově nehodě. To ji ještě víc utvrdilo v tom, že raději bude jezdit s někým a ne s rodinou Schreave, i když toto nebyla Aaronova chyba. Ta laň tam neměla moc co dělat. No, bohužel, ji to určitě stálo život, zatímco je dva jen nějaké menší zranění. Promne si spánky a postaví se. Trochu ji z toho všeho bolí hlava a ke všemu celý den nespala. To se ji nestalo už dlouho. Dojde do šatny a vezme na sebe něco lehčího, tedy tílko s tenkými ramínky, pod to podprsenku a kratší volné džínové kraťasy, na nohy si nevezme nic. Na hlavě si v rychlosti stihne jen udělat drdol, jelikož ji někdo zaklepe na dveře. Když je otevře, vidí v nich Beu, což ji překvapí.* Ahoj, no, počkej, dej mi tak hodinku, než si to rozmyslím. *Naznačí zavření dveří, ale nezavřeje, naopak, znovu je plně otevře a pozve ji dovnitř. Jen co vejde, zavře za nimi.* Co tu děláš prosím tebe? Proč nejsi na ošetřovně?