Komnaty zahraničních hostů

*Už se ani nesnaží vtipkovat, již teď začíná cítit nemilé účinky látky.* Proč mi chceš pomoc? *Zeptá se jen, když vymaní svou ruku z jeho, ačkoliv je jí ten dotek příjemný.* /Není to normální, nedala jsem mu důvod se starat./ *Rozčilovalo ji, že narozdíl od ní si zvládl uchovat nějaký optimismus a přirozenou laskavost i navzdory tomu, co se mu stalo. Ani si neuvědomí, že si na pažích zanechává šrámy, dokud jí nesevře ruce. Namáhavě polkne. Proč jen všechno tak bolelo? V životě jí nebylo víc zle a to si myslela, že absťák zná. Musela prostě pryč. Jinak to nešlo. Ale Matt jí to nedovolí. V zásadě zaprská jako podrážděná kočka, když ji vezme do náruče a začne sebou mlít.* Nejsem malý dítě, zatraceně pusť mě! Budu ječet! *Vyhrožuje mu. Už si nepamatovala na to, že poslala schválně strážce z jejich chodby pryč, protože tušila, že by mohla něco podobného zkusit, takže jí to stejně k ničemu nebude.* Tak jsem si to rozmyslela. *Odsekne.* Nechci, aby ses o mě staral, nech mě jít, sakra. *Jak ji může držet tak pevně? Alespoň bo naštvaně praští, protože nemá sílu se mu z náruče uvolnit, díky čemuž ji složí zpátky na postel. Je rozcuchaná, ale i když na něj zírá vztekle, jde poznat, že ji to stále bolí.* Nech mě. *I jeho stisk na ruce je pevný, anebo je ona prostě příliš slabá. Námitky očividně nepomáhaly. Jenže ona potřebovala dosáhnout svého, nesnese to.* Notak, Matte. *Změní taktiku a ani se nemusí moc snažit, aby do tónu vložila úpěnlivou prosbu.* Tohle nefunguje, musím pryč, ubližuješ mi, copak to nevidíš? *Pohlédne na něj uslzenýma očima.* To je ti to vážně fuk? Nezvládnu to, ok? Jen to zbytečně bolí, já chci pryč. *Chvěje se jí hlas. Změní taktiku a naopak se k němu přisune blíž. Vezme jeho tvář do dlaní.* Prosím. *Zašeptá a palci ho pohladí po tváří. Byla zoufalá.* Bude mi pak líp, když mě necháš jít. Můžeme... Můžeme dělat jiné věci. *Nikdy by se za normálních okolností takhle nenabízela. Flirtovala, ale nebyla zoufalec, co by nesnesl odmítnutí, teď ale byla ve stavu, kdy vyzkouší cokoliv. Svěsí ruku, aby mu ji položila na stehno. Nakloní hlavu na stranu a přitiskne mu rty na citlivé místo pod uchem. Ráda se polibky přesune na jeho hrdlo, ale nežene ji v tom touha po něm. Jen vidina toho, že by ho mohla přesvědčit, že by ji nechal jít a ona si obstarala dávku, která tohle utrpení ukončí.*

Protože jsi pořád jenom člověk. I když jsi moje snoubenka. A lidem by se mělo pomáhat. A já nejsem hajzl, kterej by tě v tomhle stavu nechal jít a vysral se na tebe. *Vysvětlí to a u tho pokrčí rameny. Kdyby z aním přišla jeho ex, že chce pomoct, pomohl by asi i jí, i když mu ublížila. V tomhle je strašně měkký, ale zároveň je výbušný, jak bomba, u které nevíte, kdy vybuchne a je to jen na náhodě, což za celý život vypozoroval, že toto není dobrá kombinace. Následně ji vezme ruce a když to nepomůže, sevře si ji v náručí. Silně, ale ne tak moc, aby ji ublížil, nechce ji ublížit víc, než si ubližuje ona.* Ječ si, ale když budeš ečet každý se dozví, že jsi závisá na sračkách a že jsi přišla za mnou kvůli pomoci, protože jsi v tom slušně v prdeli. *Nemluví nějak zle, zlým tonem nebo tak, jen se snaží o přísný ton, jako rodič, který vynadává svému dítěti za špatné chování ve škole.* Nenechám tě jít. Vážně to chceš zahodit? Mám tě nechat jít, aby sis vzala další dávku toho svinstva? Nejsem takovej bezcitnej hajzl. *Moc často nenadává tolik za jednu chvilku, ale dneska si to vážně tahle situace žádá.* Zvládneš to. Bolet tě to musí, aby sis uvědomila, že další dávku kvůli tomuto nechceš ani nepotřebuješ. *Povzdechne si .Jakmile ho pohladí po tváři, přijde mu jakoby přestal snad i dýchat. Líbí se mu to, ale když mu položí ruku na stehno, ví kam to směřuje. Ale nechá ji zajít dál, takže jakmile ucítí její rty na svém krku, zadrhne se mu dech, a pak se pro jistotu odtáhne a zase ji pevně chytí za obě dvě ruce.* Ale, tole dělat nebudeme.*Poví dost nahlas, aby to pochopila, že ne myslí vážně jako ne.* Mám tě připoutat k posteli? To je to, co chceš? Fajn, klidně to udělám, ale budu tě doprovázet i na záchod. Takže si rozmysli, jestli chceš dělat blbosti nebo tady budeš ležet a pokusíš se třeba spát. /Vážně si přijdu jako otec. Což je docela ironický, super./

Je vtipný, že slovo snoubenka tu používáš jako negativní věc. *Zamumlá, ale pobaveně nezní. Bude takhle opravdu vypadat jejich manželství? A proč ji to zrovna teď musí mrzet? Vždyť se s tím předtím ztotožňovala. Když přijde absťák, chce se jen prostě dostat pryč, ale Matt jí to neumožní.* Myslíš, že mi na tom sejde? *Zavrčí. Už jí to bylo jedno. Ať to klidně každý ví, jen když dostane svou dávku. Matt pořád doufal, že v ní zůstalo trochu rozumu, jenže ten zastírala touha po droze.* Jsi zastaně bezcitnej hajzl. *Odsekne.* Dělá ti ti dobře, hmm? Koukat na někoho, jak trpí? Anebo jsem to prostě jenom já, nesnáším mě tak moc, že mě necháš trpět, to jsi fakt hrdina. *Snaží se mu ublížit alespoň slovy, protože očividně na víc nemá sílu. V zásadě ho už ani nevnímá, zkouší prostě jen všechno, co ji napadne. Včetně fyzického svádění. A on na ni reaguje, slyší, jak se mu zadrhl dech.* /Tohle je cesta./ Chceš to. *Vydechne, i když se Matt odtáhne. Na vteřinu tomu vážně věří. Pohledem klesne na jeho rty.* Notak, mohlo by to být vážně pěkné... *Pokusí se navzdory sžíravé bolesti pousmát.* To neuděláš. *Zablýskne se jí v očích. Prudce škubne rukama, snaží se odtáhnou. Začne kolem sebe kopat, zatíná nehty bolestivě do jeho paží, než si uvědomí, že musí změnit přístup a místo toho v zasadě skočí po něm, než aby se pokoušela odtáhnout. Využije jeho překvapení k tomu, aby se přes něj svalila z postele. Přeběhne ke skříni a komodě. Měla dojem, že předtím slyšela zavírání šuplíku, musela to aspoň zkusit. Potřebovala pryč. Matt to nechápe. Nemůže to pochopit. A ona neměla momentálně dost soudnosti stydět se za své jednání. Navíc by ji k posteli určitě nepřivázal. Na to byl moc slušnej.* /Kde je ten klíč?/ *Kéž by se jí tak netřásly ruce.*

Děláš, jako by jsi ty nepoužívala slovo snoubenec v úplně tom stejném smyslu. *Protočí očima a šlehne po ní trochu otráveným phledem.* Kdybys byla ve vlastní kůži a ne po vlivem těch hnusů, tak jo. V tom případě by ti na tom záleželo. Teď ti záleží jen na tom, aby sis vzala dávku, že? A pak chceš zase začít odznova? Dáš si, budeš mít absťák, půjdeš žadonit o pomoc, zas si dáš a tak dál? Pořád dokola. Zabije tě to. Ani ne do roka budeš pod drnem. To chceš? CHeš abys tímhle ublížila své rodině? *Povytáhne obočí. Nechtěl být zlý, ale řekl by, že jiným způsobem to ani nejde. Po její snaze mu ublížit nedává na sobě nic zná. Dělá, jako by se ho to nedotklo, že z ní mluví ta bolest, ale stejně mu to připomene ty slova, co mu řekla jeho ex přítelkyně.* /Chováš se jak becitnej kretén, když po mně chceš abych donosila dítě člověka, kterýho nemiluju./ *Ta slova ho bolí do teď, i když mu toho řekla víc, ale jen na toto si živě vzpomene, když uslyší to, co mu řekne Lucille, ale dělá, že se ho to vůbec nedotklo.* Ulevilo se ti? Jsem bezcitnej hajzl, ještě něco? *Poví to už docela unaveným hlasem.* Nechci to. *Řekne vážně a jakmile ho shodí na zem, odfrkne si a v klidu si jde za ní, jelikož ví, že to stejně nenajde. Zase ji chytne do náruče a tentokrát vezme pásek a když ji na posteli položí, zaváže ji ruce páskem tak, aby je měla u postele a nemohla odejít.* Řekla sis o to sama. *Poví v klidu, i když ho štve, co musel udělat. Tohle je dost proti tomu, v co on věří.*

*Radši se kousne do jazyka, nechce se hádat, když potřebuje jeho pomoc, i když tohle předsevzetí jde rychle do háje, když nastoupí absťák. Matt vytahuje celkem silný kalibr, ale ona si odfrkne.* Jsem z trojčat. A stejně jsem se měla vdát za tebe a svou rodinu vídat minimálně. Není to tak, ze bych byla pro někoho extrémně důležitá. *Odpoví mu. A poměrně zdárně předstírá, že ta představa nebolí každý den stejně. Zatne čelist. Zdá se, že Mattovi nemá jak ublížit. Ani nemá šanci ho svést, což by jí nejspíš docvaklo hned, kdyby nebyla pod vlivem všech těch látek, co v sobě měla. A tak to vzdá, místo toho si zkusí klíč najít sama. Nevěří tomu, že ji sváže, proto když ji popadne, slabě se s ním pere, ale vážně ji překvapí, když ji páskem připoutá k sloupku postele. Zoufale se snaží uvolnit, je jí jedno, že si bolestivě rozdírá zápěstí kůží skoro do krve. Bylo jí do breku. Schoulila se do klubíčka, ruce před sebou, zády k němu. I teď byla příliš hrdá na to vzlykat nahlas, a tak se jen chvěla, zatímco jí slzy tiše stékaly po tvářích. Stáhla i své vědomí, nechtěla nic vnímat, cítila se mimo realitu, všechna ta bolest, všechny ty vjemy, nakonec zůstala v zásadě znovu jako zdrogovaná, ale opačným způsobem než normálně. Místo radosti a energie přišla otupělost a únava.* Co ti provedla? *Zaskřehotá. Trochu popotáhne, aby jí bylo víc rozumět. Netušila, zda Matt spí, ale nepřišlo jí, že by byl jeho dech dostatečně pravidelný, když se zaposlouchala.* Tvá bývalá? *Potřebovala se rozptýlit. Mluvení možná pomůže.* Paul... *Převalovala to jméno na jazyku, pořád chutnalo hořce.* Připomínáš mi ho. Alespoň dobu, kdy jsme se poznali. Džentleman, starostlivý, milý, charismatický. Rychlá první láska, co ti budu povídat. Dlouho jsem si nevšimla, co se děje. Zakazoval mi chodit ven, stýkat se s přáteli. Přestala jsem úplně pít, protože mi vyčítal, že je to nevhodné. Přestala jsem psát, protože moje básně přeci stejně nemají hloubku a je to hloupý koníček. Přestala jsem se stýkat téměř i s rodinou, protože byl vždycky naštvaný, když jsem před ním někoho upřednostnila. Nakonec jsem na něm byla vlastně závislá, odříznutá. A on mě mezitím podváděl, kde to šlo. Vždycky když jsem na to přišla, omluvil se, dolízal, ale když jsem mu odpustila, házel to na mě, že kdybych možná se mu víc věnovala, kdybych byla víc podle jeho představ... *Povzdechla si.* Jenže když mě požádal o ruku, nějak... nepřišlo mi správné říct ano. Nechtěla jsem takový život. A tak jsem se s ním rozešla. Snažil se vrátit, ale nenechala jsem ho. A dělala jsem všechno, co by ho naštvalo, kdybych s ním byla. Pila, kouřila, chodila ven, vrátila mu to a spala s každým, kdo se mi líbil. Možná jsem to nebyla tak úplně já, ale bylo fajn moct dělat vlastní rozhodnutí a chyby. *Přizná se. Je jí celkem jedno, co si o tom bude Matt myslet, ale když už jednou mluvila, bylo těžké to zastavit.* Jednou jsem se nechala přemluvit, známá vzala heroin a já už byla opilá, tak mi to zrovna dobře nemyslelo. Ale byl to skvělý pocit, člověk vůbec na nic nemyslel, byl prostě jen šťastný, bylo mu fajn, skoro jsem zapomněla, jaký to je. A další den jsem necítila potřebu vzít zas. Myslela jsem, že to mám pod kontrolou, až jsem to prostě jednou pod kontrolou neměla. *Konečně se na něj zvládne obrátit.* Naši o tom nic moc neví. Myslí si, že Paul byl perfektní a měl na mě dobrý vliv a bez něj se chovám no... Tak jak se chovám. Doufali, že ty na mě budeš mít znovu ten "dobrý vliv". *Je příliš vyčerpaná i na to se ušklíbnout.* Můj život je šňůra špatných rozhodnutí. Nechci si tě vzít. Nechci, abys musel být jejich součástí. Není to k tobě fér. Přijde mi, že je to jedna z mála věcí, co bych mohla udělat správně, Matte. *Zašije sebou a tentokrát zkřiví tvář bolestí. Tělo se jí začínalo zase připomínat. Co by dala za spánek. Prášky na bolest. Nebo aspoň horkou vanu.* Takže... Kdes zanechal svou důvěru ty? *Zopakuje trochu jinak svůj dotaz. Tuší, že to má s jeho bývalou hodně co dělat.*

Jsi důležitá pro svou rodinu a to, že jsi z trojčat polsední, nic nezmanená. Milují tě stejně, jako tvoj sestry, určitě. To, že tě zasnoubili, j jejich povinnost asi. Mě taky zasnoubili a vím, že mě mají rádi, stejně jako mají rádi mou sestru. *Pokrčí rameny.Sice je na své rodiče za to naštvaný, ale ví na ně naštvaný byl, když byl s Reyou, jeho ex přítelkyní. A i když na ně byl naštvaný, věděl ví a vždycky bude vědět, že ho mají rádi a on je má rád stejně tak. Nikdy nchápal, jak lidé mohli zavrhnout jejich rodiče, když měli fungující vztah. Pak ji připoutá k posteli, aby věděa, že je zbytčný odporovat, i když je mu to úplně proti srsti a nejraději by to nedělal. Její otázky ignoruje, navíc se ona stejně rozpovídá o jejím ex-příteli, takže ji nechává prostor, aby mu to řekla, když se konečně s něčím svěřuje. U toho se mračí a taky se natáhne, aby ji zase odpoutal, ale je řipravený, ji připoutat znovu, kdyby zase vyváděla. Mračí se ještě více a více, když mu říká její příběh.* Udělala si dobře, že jsi mu řekla ne. On není správný chlap. Správný chlap by měl ženskou podporovat, chránit ji, neubližovat ji. Být tady pro ni ne z ní dělat svini. Dokazovat si ego. Můžu ti připadat jako on, ale nejsem takový. Já bych nikdy holce neublížil, ani psychicky, ani fyzicky. Jde to proti mým zásadám. A je mi líto, čím sis prošla. A je mi i líto toho, do čeho jsi spadla díky němu. *Pak nad ní protočí očima a lehne si vedle ní na bok, tak aby na ní viděl a pak má pocit, že by jí mohl dát ruku na ruku. Nebo třeb na rameno. Na bok. Už má pomalu ruku u jejího ramena, nakonec ji ale položí zase dolů.* Mně nevadí být součástí španých rozhodntí, když můžu být ten, kdo někomu může pomoct. *Tím myslí samozřejmě ji. Chce ji pomoct od drog, i když si ji nechce vzít, ale je s tím smířený. Po její další otázce si povzdechne. Nechce jí to říkat, ale řekla u její příběh, teď je na řadě on.* Měl jsem přítelkyni. Nebyla nějak z vysoko postavené rodiiny nebo tak, potkal jsem ji na jedné akci ve městě. Začali jsme se bavit, jmenovala se Reya. Pak jsme se začali stýkat více a více, zamilovali jsme se do sebe... Ona byla dokonalá. Vtipná, krásná, byla praovitá, měla ráda zábavu. Dělala si hodně srandu z toho, jak jsem byl hodně oddaný práci a svému pstavení, ale kvůli ní jsem si vždycky našel čas a vykašlal se na povinnosti. Vědla, že jsem zasnoubený, že mě rodiče zasnoubili, já jsem je přemlouval, oni to ale pořád nesvolili, nechtěli to zrušit. Tak jsem ji chtěl požádat o ruku. Měl jsem i prstýnek. Ale než tomu došlo, než jsem sebral dovahu, řekla mi, že je se mnou těhotá. To vedlo k hádkám, ona si to dítě nechtěla nechat. Řeka, že se mnou nechce dítě, protože jsou se mnou probémy. Problémy s mým titulem, nechtěla být královna, nechěla mě. To dítě si nechala vzít. A já ji nezabráil, jak jsem říkal, chovám se k holkám vžycky dobře a tohle byla její volba, nemohl jsem ji do toho tlačit , aby si to nechala. No a pak jsem zjistil, že si žije s někým jiným. *Celou dobu má u toho neutrální výraz a dívá se na strop.* Věř mi nebo ne, ale taky jsem se kvůi tomu změnil. A já nemám sílu na tu, být na ni naštvaný. Vím, že bych měl, měl jsem chuť na ni křičet. Taky jsem křičel, když jsme se hádali, ale pak mě to stražně žralo. Takže jsem s ten vztek vylíval na sobě a uvěřil jsem, že za to můžu já, že je chyba ve mně. *Pokrčí rameny a a pevně chyne do ruky deku, protože když si to promítá celé v hlavě, má chuť řvát, brečet, vztekat se.*

*Nemyslela si, že by ji rodina neměla ráda. Jen těžko věřila tomu, že by ji někdo extrémně postrádal. Možná rok? Déle by po ní určitě netruchlili. Ale nemá už energii se hádat. Všechnu ji spotřebovala na pokus dostat se z provizorních pout. Potřebuje se zaměstnat, aby nemyslela na bolest, proto začne mluvit. Překvapí ji, když ji odpoutá. Na chvíli úplně ztuhne, vyděšená, že když se moc prudce pohne, zase ji spoutá. Až po chvíli si lehce promne zápěstí, i když odřeniny štípou a začínají se jí tam dělat podlitiny. Mohla si za to však sama. Naslouchá mu a přitáhne si kolena k bradě, načež nohy obejme v obranné pozici.* Já... bych ti chtěla věřit. *Poví skoro omluvně. Snad poprvé ji mrzí, jak moc se v ní důvěra k lidem zlomila. Matt se jí vážně snažil pomoc. A ona o něm stejně nedokázala přestat pochybovat. Napjatě sleduje, když se k ní natáhne. Nakonec je ráda, že ruku svěsí, bojí se, jak by reagovala na jeho dotek. Raději se na oplátku zeptá ona na jeho příběh a následně trpělivě naslouchá. Umělá být ukecaná, ale to neznamená, že by nedovedla poslouchat. Natáhne se zase uvolněněji na bok, ačkoliv si k sobě protektivně přitáhne přikrývku. Proč ji bodlo v hrudi, když zmínil, že byla jeho ex přítelkyně dokonalá? Sama přeci taková už být netoužila, smířila se s tím, jaká je. Tak proč? Že by žárlivost?* /Oh, pitomost./ Ach. *Vydechne jen. Zadívala se na jeho ruku. Mohla být dobře stovky mil daleko. Celé galaxie prostoru mezi nimi, vzhledem k tomu, jak rozdílnými byli. Ale dnes do sebe narvala svinstvo, kvůli kterému se cítila, jak kdyby se jí obracely vnitřnosti naruby, aby zkusila konečně seknout s drogama. Co je trocha další snahy o nemožné skutky? Pomalu přemístila svou ruku k jeho, prsty se otřela o klouby jeho dlaně, než si s ním propletla prsty. Jen tiché vyjádření podpory.* Není v tobě žádná chyba. Nemůžeš za to, kým ses narodil. Měla tě milovat celého, ne jen po částech. To je problém s námi lidma. Zamilováváme se do toho, jak se někdo prezentuje, do toho, co se nám zamlouvá, nikoliv do toho, kým člověk opravdu je. Nebyla to tvoje vina. *Sdělí mu téměř šeptem.* A nemusíš na ni být naštvaný. Každý reagujeme na bolest jinak. *Opatrně mu položila hlavu na rameno.* Mrzí mě to. *To, co se mu stalo. Čím musel projít s ní. Že nemohla být dokonalá. Ale možná mu to alespoň mohla přestat ztěžovat. Zhluboka se nadechla a téměř by se pousmála nad vůní mýdla a aviváže. Jistěže Matt voněl takhle, přišlo jí to vlastně správné. Netušila, proč to udělala, ale naklonila se a jen letmo ho políbila na tvář. Sotva se kůže dotkla rty, ale i tak si připadala jako hloupá školačka.* Děkuju. *Odtáhla se. Cítila se tak vyčerpaně. A i když tu bolest stále byla, zvykla si na ni a pomalu upadla do neklidného přerušovaného spánku. Bohužel se v průběhu noci zase probudila, jenže tentokrát kvůli silné nevolnosti. Skončila s hlavou v záchodové míse, načež se v zásadě odplazila k vaně. Chladné dlaždičky a podlaha byly příjemné proti rozpálené kůži, a tak se rozhodla nesnažit se dostat zpět do postele, ale znovu usnout zrovna tam. Kam stejně po dnešku mohla klesnout, no ne?*

*Na noční můry byl zvyklý. Vlastně byly doby, kdy je očekával i proto se snažil spánek co nejvíce odkládat a navykl si spát naprosto minimálně. Postupem času se však zmírnily. Od doby, co spával s Anais, se vlastně žádná do jeho podvědomí nevplížila. Až dodnes, jelikož nic nevydrží věčně. Jeho dech se stává mělkým, převaluje se a oči pod víčky reagují na podněty, které vidí jen on. Málokdy si pamatuje, co se mu zdálo, většinou jde o násilné výjevy, připomínky, představy. Kéž by šlo jen o následky jeho životního stylu, ale znepokojivé sny měl už jako dítě. Občas měl dojem, že doopravdy neměl na výběr v tom, kým se stane. Bylo to hluboce zakořeněné někde v jeho hlavě, nahlodávalo ho to stále více, dokud některému tomu nutkání nepodlehl. Sen se však zatím nevystupňoval natolik, aby se probral, díky čemuž svým pohybem nejspíš neulehčuje spánek ani Anais.*

*Sama občas bojuje s nočními můrami, když je Robyn na noční a ona je v komnatě sama. Když ale může spát vedle něj, spí klidně. Pokud se tedy ke spánku dostanou díky jiným aktivitám. Momentálně ale spí vedle něj tvrdým spánkem. Když se začne vrtět, sama na to nejdřív zareaguje tak, že se překulí dál od něj blíže svojí půlce postele, aniž by to sama vnímala. Postupně jí to ale začne probouzet. Zamručí ze spánku a přehodí si deku přes hlavu, než jí plně dojde, že ten ruch v komnatě vyvolává Robyn vedle ní. To se odkryje a párkrát zamrká, aby si její oči přivykly tmě. Starostlivě se zamračí, když vidí, jak sebou mele. Natáhne se, aby rozsvítila lampičku s nadějí, že to by ho z můry třeba mohlo probrat a zároveň tím i lehce osvítí komnatu a ulehčí tím vidění svým očím. Zkusí ho chytnout za paži a trochu s ním zatřást, aby ho probudila a vysvobodila ho z můry, aniž by ho probudila ta.*

*Po rozsvícení lampičky se neprobudí, ačkoliv jeho smysly podvědomě zareagují na změnu okolí a cukne sebou. Je až příliš ponořený do své noční můry. Co ho však vyburcuje, je nevítaný dotek. Automaticky obemkne ruku tou svou a prsty bolestivě zatne do kůže dané osoby. Jeho reflexy nastartují instinktivně, když po Anais vystartuje a složí ji pod sebe, předloktí přitiskne k jejímu hrdlu. Přitlačí, aby zamezil proudění vzduchu. Vlastní vahou ji tlačí do matrace, přestože není dost při smyslech na to, aby jí zamezil se bránit rukama. Možná právě díky bolesti, ať už od úderů či škrábanců se mu podaří částečně probrat. Jenže světlo bodá do očí a on vidí Anais jen jako matný rozmazaný obrys. Jeho tělo ji stale považuje za nepřítele, a tak znovu přitlačí. Na hrdle jí určitě zůstanou podlitiny a bude moct být ráda, že nezlomil jazylku. Až nyní si začne uvědomovat, kde je a kdo je. Nehrozí žádné nebezpečí. Přesto je lákavé pokračovat, uhasit život dívky pod ním. Ale tohle není ledakdo. Je to Anais. Nahlas zásténá a pustí ji. Vzdaluje se od ní na posteli, co to jde, aniž by z ní slítl na zem. Jeho oči stále těkají po prostoru, zda se zde přeci jen nenachází nějaká hrozba. Dojmy že snu jsou stále příliš živé. Netušil, že by takhle mohl reagovat. Před Anais nikdy s nikým nestrávil noc, nemohl to tudíž zjistit. Jen zvedne dlaně na znamení toho, že nehodlá svůj útok zopakovat a snaží se dostat dech pod kontrolu. O čem se mu vlastně zdálo? Podrobnosti a souvislosti mu s každým momentem, kdy byl vzhůru, unikaly čím dál víc. Frustrovaně si vjel prsty do vlasů.*

*Starostlivě se mračí a pokouší se ho probrat, aby ho osvobodila ze zajetí noční můry. Sama moc dobře ví, jaké to je a že je lepší probudit se dříve než se sen vystupňuje natolik, že to dokáže sám. Jenže absolutně nečekala, že Robyn zareaguje tak, jak zareaguje. Bolestivě vyjekne, když jí zatne prsty do ruky.* Robyne. *Snaží se ho probudit teď i hlasem, ale pak už ze sebe nedostane ani hlásku. Najednou skončí uvězněná pod jeho tělem. To není nic nového, často jí prakticky celou zalehl svým tělem, když spolu spali, ale přerušení proudění kyslíku do plic rozhodně něco nového je. Snaží se nadechnout a zároveň se nějak osvobodit a dát mu najevo, že to je ona a že jí to bolí. Má aspoň částečně volné ruce, kterými se do něj snaží zatlačit, aby ho od sebe dostala a probudila. Všimne si, že konečně otevře oči a v těch jejích se objeví naděje, že teď jí už pustí, ale on akorát znovu přitlačí a teď už do sebe nemůžu dostat žádný vzduch. Začíná se jí motat hlava, takže i její údery a snaha o vyproštění se pomalu ochabují. Zhluboka a rychle se několikrát nadechne, když jí konečně pustí a sama se začne rychle škrábat do sedu a dál od něj s vyděšeným pohledem v očích. Skáče pohledem po jeho obličeji a celém těle a nahlas polkne, i když to vyvolá bolest díky jeho předešlému stisku.* Jenom jsem tě chtěla probrat, když se ti zdála noční můra. *Zasípe potichu.*

*Asi nebylo zas tak zvláštní, že zareagoval takovým způsobem. To ho učili v případě nebezpečí, bránit se. Bylo jedno, že jeho hrozba byla výtvorem podvědomí a Anais prostě jen byla ve špatnou dobu na špatném místě. Mohl ji zardousit, hned teď, a i když začínal chápat, co se děje... Část jej stejně chtěla pokračovat. Byl to dobrý pocit, to, jak byla bezbranná. Zas a znovu, když teď seděl notný kus od ní, se musel ptát sám sebe, jak může mít ten absurdní pud ji ochraňovat, když jí zároveň chce ublížit. Proč mu tep pořád uháněl? A srdce nechtělo zpomalit? Cítil se téměř malátný. Bál se. Jak nechutný pocit. Bál se toho, co málem provedl a zda by to neudělal zase. Jen pomalu přikývne. Potřebuje ten pocit setřást, a tak se soustředí na praktické věci. Zvedne se z postele a vezme prázdnou sklenku, aby ji v koupelně naplnil vodou a přinesl ji Anais.* Musíš pomalu. *Upozorní ji. Trochu to pomůže, ale určitě ji to nezbaví bolesti. Neměli tu někde nějaké prášky?* Omlouvám se. *Pronese. Ne, protože by cítil vinu. Stalo se a musel s tím počítat a vymyslet, jak zajistit, aby se to neopakovalo. A jak jí schovat ty podlitiny na krku. Vina mu nic neříkala, ale dokázal pochopit, že jde o situaci, kdy by se omluvit měl. Ublížil jí.* Říkal jsem něco? *Zvědavost ho přemůže. Nemohl si stále vybavit, co přesně se mu zdálo a nikdy neměl svědka jeho nočního běsnění.*

*Má pocit, jako kdyby jí pořád držel za krk, i když už je dávno od ní. Stejně jí bolí každý nádech a má pocit, jako kdyby jí krk něco ucpalo a ona do sebe nemohla dostat potřebné množství kyslíku. Hlava se jí ale pomalu přestává motat, tudíž půjde nejspíš jenom o její pocit. Adrenalin taky moc nepolevuje, stejně jako bušící srdce, které slyší jako kdyby ho měla u ucha. A i když doufá, že Robyn ví, že by mu nikdy neublížila, tak stejně cítí potřebu vysvětlit, proč se ho snažila probudit a co vedlo k tomu, že se cítil ohrožený. Zabodne pohled do deky, kterou si pořád tiskne pevně k sobě jako nějaký štít, když v posteli na chvíli osamotní a snaží se zpracovat to, co se stalo a uvědomit si, že teď už je v pořádku. Žádné nebezpečí jí nehrozí. Vezme si od něj skleničku, ze které trochu upije a pak jí položí na noční stolek. Krk jí pořád bolí a voda nijak moc nepomáhá. Každé polknutí bolí.* V pořádku. *Pronese trochu chraplavě a následně si odkašle.* Ne. Nebo aspoň ne, když jsem už já byla vzhůru. *Zavrtí hlavou. Možná i kdyby něco říkal, zážitek, který následoval poté to všechno kompletně přehlušil. Ale i když se snaží, nevzpomíná si, že by ho slyšela něco říkat.* Je to už lepší? *Koukne na něj starostlivě. Nechce, aby se trápil nočními můrami a taky ví, jak na ně reagovala ona a že jí trvalo se uklidnit a dát do pořádku, když se jí nějaká zdála.*

*Ví, že voda jí od bolesti nepomůže, ale alespoň se jí snad díky ní bude o trochu lépe mluvit. Nakonec se mu povede v šuplíku vyhrabat i nějaký prášek na bolest. Asi ani ten nebude nic moc, ale snad lepší než nic. Posadí se zpět na postel, stále na opačnou stranu než ona, v ramenou vepsáno jasné napětí. Tohle udělal poprvé, a i když se uměl vypořádat s nečekanými situacemi, přeci jen ho to trochu vyvedlo z míry. Zklame ho, že neřekl nic, co by mu pomohlo vzpomenout si na sen. Pamatoval si velký hluk, výstřely, pravděpodobně, a pak krev, ale ta v jeho snech figurovala často. Čí byla? Frustrovalo ho, že nad něčím nemá kontrolu. Dávno se smířil s tím, že jen těžce kontroluje svá nutkání, ale že ho jeho mysl dokáže zradit až takhle byla rána.* Mám pocit, že bych se měl ptát já. *Odpoví nevýrazně a sklouzne pohledem na její krk.* Budeš mít nejspíš modřiny. *Zamračí se lehce, což se dá vyložit jako starostlivé gesto, ačkoliv ho spíše trápí, jak to budou vysvětlovat.* /Zatracená práce./ *Nesnášel tyhle stopy na její kůži. Něco jiného bylo, když ji příliš pevně sevřel a zanechal jí drobnou modřinu nebo třeba cucflek počas jejich postelových hrátek.* Nevím, co se mi zdálo. *Přizná se a konečně se vrátí na své místo do postele, ačkoliv se o polštáře spíše opírá a zůstává tak v polosedě.* Občas mívám živé sny, ale nikdy jsem... *Mávne neurčitě rukou k ní.* Ale taky jsem nikdy s nikým předtím netrávil noc. Jinak bych s tebou v posteli nespal, nevěděl jsem, že ti ublížím. *Měl dojem, že se musí obhájit. Přišlo mu ironické, že oproti všem těm chvílím, kdy uvažoval, jaké by to bylo, jí ublížit, ji nakonec zraní neúmyslně. Karma byla teda pořádná svině, to musel uznat i on.*

*Vezme si od něj prášek, ale položí ho vedle sklenice. Pořád má pocit, jako kdyby měla něčím ucpaný krk a není si jistá, jestli by se jí teď pilulku podařilo spolknout, takže s tím chce chvíli počkat. A pak taky nevěří, že jí to nějak pomůže. Svojí starostlivost zapřít nedokáže, proto se ho zeptá, jestli už je to lepší. Vystrašil jí, to ano. Ale nejvíce jí na tom všem takhle zpětně vyděsilo to, že se objevilo něco, co ho trápí. Chce aby byl šťastný, podle ní si to zaslouží jak jenom to jde.* Stejně jsem se zeptala. *Pokrčí jedním ramenem a při zmínce o modřinách sklopí pohled.* Těch jsem měla i předtim dost, neni to nic zas tak hroznýho. *Uklidní ho. Vzhledem k tomu, že pořád se jí nedaří nabrat váhu, kterou ztratila v ghettu, tak se jí celkově modřiny dělají dost snadno. Stačí se někde lehce bouchnout, do něčeho drcnout a na tom místě má modřinu. A spoustu jich má i z postelových hrátek, když jí Robyn pevněji sevře. Tak nějak si na to zvykla, nevidí v tom nic hrozného. Za chvíli zase zmizí. Ale je pravda, že ty na krku se budou maskovat a případně vysvětlovat hůř. Poslouchá jeho slova a stáhne lehce obočí. Nakonec se k němu v posteli připlazí, aby ho mohla obejmout.* Možná je lepší si to nepamatovat. *Pokrčí rameny. Lepší nevědět, co se člověku zdálo, než si neustále připomínat hrůzy, které je schopný ve snech lidský mozek vytvořit.* Neublížil jsi mi, jsem v pořádku. Nic se nestalo. *Snaží se ho dalo by se říct ukonejšit a pohladí ho přitom ve vlasech.* Můžeme se jít projít, jestli se ti pak bude líp spát. Třeba se jít kouknout na hvězdy jako když jsem byla poslední den v ghettu. *Nabídne mu. Tehdy usnula, ani nevěděla jak, když pro ní přichystal tak hezký večer.*

*Už ho ani nepřekvapuje, že přestože to on by se měl zajímat, ona se ho ptá, zda je v pořádku.* To zeptala. *Uzná, i když tomu tón nenapovídá, vyjadřuje tak své vnitřní pobavení nad tím, jak to oba mají špatně nastavené. Ale možná právě proto jim to zatím fungovalo.* Tyhle se mi nelíbí. *Odpoví jí a lehce znechuceně ohrne ret, než podrážděně vydechne. Tyhle nevznikly omylem a ani z dobrého důvodu. Sice se s nimi dokázal smířit, ale připomínaly mu vlastní zklamání. Trochu obezřetně ji sleduje, když se k němu přesouvá. Nečekal, že bude chtít, aby se jí dotkl, ale stěžovat si na to nehodlá. Místo toho ji k sobě přivine a, alespoň doufá, konejšivě ji hladí po zádech.* To není pravda. Kdybych věděl, co to u mě spustilo, třeba bych s tím mohl něco dělat. *Stále se trochu mračí. Nevadí mu noční můry jako takové, smířil se s nimi, ale pokud by měly mít tyhle následky? To by byl problém.* Ublížil. *Nebyl pětileté dítě, které by se tímhle nechalo ukonejšit. Shrnul jí vlasy z ramen, aby odhalil krk a jemně po něm přejel prsty. Viděl vybarvující se modřiny, ale až ráno se uvidí, jak moc zlé to bude. Alespoň že jí hrdlo nesvíral prsty, to by bylo horší. Skloní se a rty něžně přiloží ze strany krku. Ačkoliv by snad každý mohl namítat, jak je jejich vztah špatný, rozhodně by ho nemohli obvinit, že mu na ní nezáleží. Šlo to poznat z pro něj tolik nevhodných gest, ačkoliv necítil vinu, pociťoval smutek, starost a zklamání za tím, jak ji ohrozil. Něco zamručí v odpověď, než si to srovná v hlavě.* Můžeme na balkon, když ti to pomůže. Já už spát nehodlám. O to míň s tebou, co když se to bude opakovat? *Nejdřív musí přijít na to, jak takovým situacím zabránit. Příště by taky třeba nepoznal, kdy přestat.*

Takže..? *Nadzvedne lehce obočí, protože sice uznal, že se zeptala, ale zatím jí stejně neodpověděl.* Za chvíli zmizí. *Nechce z toho dělat velkou vědu. Prostě to bere jako každé jiné modřiny, které zmizí. Kdyby jim přikládala větší význam, akorát by víc vzpomínala na to, co se právě odehrálo a mohla se ho bát. A to ona nechce. Stará se o ní a díky němu je naživu. Už si prošli tím, že se ho bála a akorát to skončilo hádkou. Těch měla dost a je ráda, že v poslední době spolu vychází skvěle. Neumí si už moc představit komunikovat s někým jiným. Občas si zavolá s rodiči a nebo přijde Mel, když je Robyn na směně, ale jinak se Robyn stal nejen středobodem jejího světa, ale celým jejím světem.* A třeba taky ne a akorát by tě to zbytečně děsilo. *Pokrčí jedním ramenem a přitulí se k němu, když jí začne hladit po zádech.* Neublížil. Jsem v pořádku. Jsem si tím jistá. *Snaží se ho přesvědčit, že to ona má pravdu a ne on. Nechá ho kouknout se na její krk v naději, že tam ještě nic nebude vidět a uklidní ho to. Zamračí se, když slyší jeho další slova a trochu se od něj odtáhne, aby mu viděla líp do obličeje a dodala svým slovům i o něco více ráznosti.* Tak to teda ani náhodou. Potřebuješ spát. A já potřebuju, abys spal tady se mnou. Přece se nehodláš odtáhnout, nespat a nebo přestěhovat jenom kvůli tomuhle menšímu nedorozumění. Nic to nebylo a jsem v pořádku. Ale nebudu, když tu nebudeš se mnou. Určitě to bylo prostě jenom... já nevim, ale nic důležitýho, co by se muselo opakovat. *Začne ze sebe sypat rychle a klasicky se mezi slovy prakticky nenadechuje, i když tentokrát jí u toho bolí v krku. To jí ale nezastaví, aby ze sebe vysypala všechno, co má na srdci.*

*Tentokrát se pobavení dokonce odrazí lehkým pozvednutím obočí.* Takže nic. *Pokrčí rameny. Možná se ji snaží trochu rozčilit, vždycky byla roztomilá, když nebylo po jejím. Navíc nemá, co by řekl, nehodlá jí vysvětlovat, že ho nejvíc štve ten nedostatek kontroly nad vlastním podvědomím.* Děsilo? *Pozvedne obočí.* Nejsem zrovna strašpytel, víš? *Proč to prostě nemohla nechat být? Kam se vůbec v tak malém těle vtěsnalo tolik tvrdohlavosti?* /Nemusela jsi být./ *Pomyslí si, než se zadívá na její krk. Zatím to není nikterak zlé, ale podlitiny chtějí čas na to se vybarvit. Rozhodně se mu víc líbilo, když se tulila, než když se odtáhla, a tak na ni nespokojeně pohlédne. Nad tou litanií slov se mu chce protočit očima, místo toho však slova utne nečekaným polibkem. Spočine rty na těch jejích hodnou chvíli, škádlivě ji zlehka kousne do spodního rtu.* Umíš být příšerně užvaněná. *Zamumlá, když se odtáhne.* Může se to opakovat. Mohl bych ti ublížit hůř, mohl bych tě zabít. *Poví jí vážně, ale potřebuje, aby si to uvědomila. Pozorně sleduje její výraz, aby si byl jist, že pochopila.* Můžeš doufat, že budu jiný, a kvůli tobě jsem.. Svým způsobem jiný. *Nemohl by popírat, že se nijak nezměnil, anebo se kvůli ní nesnažil určité stránky své osobnosti popírat.* Některý věci ale nezměním. A nemůžu ti ublížit. Musím vymyslet něco, aby se to neopakovalo. /Jinak utečeš./ *Což bylo tak jediné, co ho trápilo. Jeho plány do budoucna se z velké části točily kolem toho, aby s ním Anais byla, a tudíž i kolem toho, jak ji udržet spokojenou či alespoň ochotnou zůstat s ním navzdory jistým morálním dilematům.*

*Nespokojeně se zamračí, když vidí jeho pobavení a nedostane prakticky žádnou odpověď. Aniž by si to uvědomovala lehce i nafoukne tváře jako malé dítě.* Nemůžeš dělat vědu z mých modřin a zároveň zahazovat mojí starost o tebe. *Pronese nespokojeně. I když vzhledem k jeho reakcím tak nějak tuší, že ke smrti vystrašený z noční můry není a bude v pohodě.* To vím. *Převrátí lehce očima.* Ale když se mi zdála nějaká noční můra a já si jí pamatovala, akorát se mi ty hnusný obrazy motaly v hlavě pak celý dny. V tom případě je podle mě lepší si to nepamatovat, protože pak se ti tam nemá co motat a deprimovat tě. *Pokusí se to víc rozvinout. Pak se následně rozpovídá ještě víc, když zjistí, že vedle ní odteď odmítá spát. Protože to nehodlá dopustit ani náhodou. Ani si nevšimne, že se k ní blíží a už má pusu zacpanou polibkem.* Jeden z nás musí být. *Uchechtne se. Úsměv jí z tváře zmizí při jeho dalších slovech a významně se na něj podívá.* Nevystrašíš mě. *Oznámí mu.* Od doby co se známe mě prakticky pořád leda tak zachraňuješ. Díky tobě jsem tady. Mohl jsi mi ublížit už milionkrát a neudělal jsi to. Nic se mi nestane. Nebojím se tě. *Potřese hlavou. Myslí to vážně.* A co? Chceš na polovině postele postavit stěnu? *Podívá se na něj pohledem, jakože to snad nemůže myslet vážně.* Pojď, jdem se projít. Potřebuješ očividně čerstvej vzduch, protože teď máš akorát tak blbý nápady. *Vyhrabe se z postele a zatáhne ho za ruku, aby ho taky donutila z ní vylízt, i když jí je jasné, že na to nemá dost síly a když on sám nebude chtít jít, tak taky nepůjde. Rychle si na sebe natáhne džíny a mikinu, které jí přijdou jako první pod ruku a až potom zjistí, že mikina patří Roynovi, když se v ní celá topí, ale nevadí jí to a nechá si jí.*

Nemůžu? *Nakloní hlavu mírně na stranu. Jeden by si myslel, že si ji dobírá, ale vážně byla rozkošná, když se durdila.* Máš mi říct, určitě bych ty hnusný obrazy dokázal vyhnat. *Navrhne.* Mám na to svý techniky. *Doufá, že ji tím pobaví, anebo prostě vzdá svou snahu o to dělat mu psychologický rozbor kvůli nočním můrám, které má od dětství. Když se Anais rozmluví, zastaví ji jediným rozumným a účinným způsobem, vzhledem k tomu, že dát jí ruku před pusu, aby by byla naštvaná. Navíc to byl jeho oblíbený způsob, jak ji umlčet, ačkoliv ten, kdy před ním klečela na kolenou a využívala tu pusu na jiné činnosti, tak to by s tím mohlo rozhodně o první místo soupeřit.* Pravda, já to určitě nebudu. *Oproti ní toho namluvil opravdu málo. Ale ve společnosti jiných lidí neříkal téměř nic, takže by se dalo říct, že s ní je na své poměry ukecaný až až.* /Ale jo, ublížil jsem ti./ *A i když teď by to neudělal, ani nemohl říct, že se kvůli tomu dnes cítí extrémně zle a nemůže z toho v noci spát. Jednoduše si k ní vypěstoval takový vztah, kdy je mu téměř fyzicky špatně z představy toho, že by jí ubližoval, ale chtělo to nějaký čas. Nehodlal jí to ale teď připomínat.* Hádám, že to tě taky dělá tak trochu nebojácnou. *Pokrčí rameny. Zavrtí hlavou.* Spíš jsem si říkal, že přečtu něco o těch technikách, jak ovládat svý sny a tak. A domluvíme se, že když se mi bude něco zlého zdát, nebudeš se ke mně přibližovat. *Odpoví jí a pozvedne obočí, aby se na ní podíval podobně jako ona na něj, jako by se jí němě ptal, zda jí snad přijde jako pitomost to, že si přeje zabránit si v tom, aby ji omylem ve spaní nezabil.* Mám skvělý nápady. *Zaremcá a na chvíli uvažuje, že ji raději stáhne zpět na postel, ale nakonec se přeci jen postaví. Musí si natáhnout tepláky, vzhledem k tomu, že spal jen v boxerkách a hodí přes sebe nějaké triko, stejně mu zima nebývá. Když se však zadívá na Anais ve své mikině, nakloní hlavu mírně na stranu.* Sluší ti víc než mně. *Přejde k ní a neodolá, aby jí nepoložil ruku do kříže a nesjel s ní až na zadek, který stiskne.* Napadly by mě i jiný věci, než procházka, který by mi pročistily hlavu. *Podotkne a rty jí přejde po oblině ucha, než ji nečekaně pustí.* A kam máme vlastně namířeno?

Jasně, že ne. Neni to fér. *Rozmáchne rukama, jako kdyby poukazovala na to, jak moc je to nefér. A ani si u toho neuvědomí, že vypadá jako dítě dohadující se o to, jak je nefér nekoupit mu na zmrzlinu, když už ho donutili jít na nudný nákupy.* Vyháníš je svojí přítomností, když už tam jsou. Kdyby to nešlo vydržet, řekla bych ti. Ale o to teď nejde. *Zavrtí rychle hlavou, protože mění opět téma. Bavili se o jeho můrách, ne o jejích. Kdyby jí zavřel pusu jakkoliv jinak než polibkem, opět by se na něj začala mračit. Ale copak to jde, když je na jeho rtech prakticky závislá a chutnají tak sladce?* Tak vidíš. Jsme oba nebojácný. Popereme se s tim a bude to v pořádku. Neni potřeba dělat přehnaný opatření. *Pokrčí rameny a doufá, že tímto bude celá záležitost vyřešená.* To tě mam prostě jen tak nechat, když očividně prožíváš něco hnusnýho? *Zatváří se nesouhlasně. Přišlo jí to krutý a lhostejný. To po ní přece nemůže chtít. Chce mu pomoct, ne přihlížet tomu, jak trpí. Nakonec se zvedne z postele s tím, že se potřebuje provětrat, protože má opravdu debilní nápady.* Ne, jsou pitomý. *Oponuje mu s jistotou v hlase. Na tohle jiný náhled mít prostě nebude. Obleče se a potěšeně se na něj usměje, když mu nevadí, že má na sobě jeho mikinu.* Takže si jí můžu nechat, dokud po tobě bude vonět? *Zazubí se na něj nevinně. Tenhle nevinný pohled ale zmizí v okamžiku, kdy se k ní přiblíží a začne se jí dotýkat. To se jí zadrhne dech v krku a nahlas polkne i přes bolest. Musí rychle zamrkat, když se pak odtáhne.* Balkóny budou fajn, je tam jedno hezký zákoutí. A ty.. jiný věci.. počkají, než se vrátíme. *Trochu se zadrhne u toho, jak to pojmenovat, protože o tomhle snad nikdy nebude umět mluvit normálně a pak ho chytne za ruku a vydá se z komnaty k nedalekým balkónům. Nezastaví se hned u vstupu, ale pokračuje dál až za roh. Balkony jsou prakticky po celé délce paláce a někde tvoří krásná zákoutí ještě s lepším výhledem, když člověk ví, kde hledat. Zorientovat se tu jí trvalo jenom pár let, kdy sem jezdila na návštěvy. Spokojeně se usměje, když dojdou na místo, odkud jsou vidět palácové pozemky a za nimi svítící město. Je odsud vidět i v lese vodopád, který za normálních okolností musí člověk hledat, aby ho našel a dostal se k němu.*

*Nad tím se jen lehce pousměje. Jde o nepatrné pozvednutí rtů, ale znal ji dost dobře na to, aby věděl, že ona si toho všimne.* Proč nejde, je to zajímavé téma. *Očividně sám projevuje nedostatek zájmu o své duševní zdraví. Ale proč se namáhat, že? Raději ji na chvíli umlčí, ačkoliv ho to svádí pokračovat.* To nejsou přehnaný opatření. *Zamračí se již doopravdy. Zatraceně, vždyť ji skoro uškrtil. Jak se mohla bát o jeho spánek, místo toho, aby se bála o své zdraví? A pak kdo je z nich psychicky narušený.* Jo, protože jinak bych ti mohl zase ublížil a prožíval bych ještě něco hnusnějšího. *Odpoví jí nekompromisně. Vždyť šlo jen o hnusný sny, který si nepamatoval. Jasně, nebylo to nic příjemnýho, ale ani mu to neničilo život. Na rozdíl od ní si málokdy lámal s takovýma věcma hlavu, neměl to v povaze.* Špatně jsi vyslovila geniální. *Poukáže na to, že pitomý nápady rozhodně nemá. Víc mu přijde pitomý jít teď na procházku, ale jaksi nemá energii se hádat, a tak se jen zvedne a obleče.* Klidně. *Zvlášť protože už ho napadá, jak si s ní užije, když bude mít na sobě jen jeho mikinu. Líbí se mu, jak vždycky zadrží dech, když si ji k sobě přitáhne a dotýká se jí. Jako by ji to pokaždé překvapilo. Snad jako by to pokaždé zažívala poprvé.* Jiný věci? *Pohled mu trochu pookřeje, jak nastupuje pobavení.* Myslíš tím, že počká to, až si tě v posteli přitáhnu na všechny čtyři a udělám ti to zezadu, jasně, jo, to počká. *Dá si ruce do kapes a teď pro změnu on nevinně pokrčí rameny. Cítí se jak hadrová panenka, ale ona očividně ví, kam jde. Zastaví na místě na balkonech, kde si není jistý, že někdy byl. Má to tu projité dost dobře, spíše se nikdy moc nezastavoval, aby obdivoval okolí.* Pěkné. *Zhodnotí to a opře se dlaněmi o zábradlí. Čerstvý vzduch mu dělá vážně dobře. Cítí, jak ho opouští zbytky napětí. Člověk to pozná i z toho, jak je zamlklý. Na rozdíl od jiných lidí je mu nejlépe, když mlčí, neznamená to nepohodlí nebo trapné ticho.*

Protože teď jde o tebe a ne o mě. *Odpoví mu a nechápe, co mu na tom přijde k nepochopení. Vždyť je to úplně jasný.* Ale jo, jsou. *Převrátí očima a oplatí mu zamračení. Na tomhle se nejspíš neshodnou nikdy.* Neublížíš mi. *Je si tím jistá. Vždyť ani teď se nic nestalo. A nebo si to jednoduše nepřipouští. Protože připustit si to by znamenalo se bát, že to udělá znovu. Bát se ho dotknout a být němu blízko. A co by bez něj dělala? Vždyť její existence už plně závisí na něm, bez něj je nikdo. Potřebuje ho. Takže si dál hodlá nalhávat, že se nic nestalo, nevzpomínat na to, jak nemohla dýchat a nepřiznávat si bolest krku, která stále přetrvává.* Vyslovila jsem to, co jsem měla na mysli a vyslovila jsem to dobře. *Převrátí nad ním očima s pobaveným pohledem. Spokojeně se na něj usměje, když souhlasí s tím, aby si mikinu nechala, dokud bude vonět po něm. Zčervená, když začne rozebírat konkrétně, co "jiný věci" znamenají.* Jo.. přesně tohle. *Přikývne s rudými tvářemi jako maliny. Nakonec lehce potřese hlavou, aby z ní dostala neslušné představy a vydá se na balkony, kde před nedávnem po dlouholetém zkoumání, objevila nádherné místo s úžasným výhledem.* Jo, je to tu nádherný. *Přikývne a sleduje výhled před nimi. Všimne si, že je Robyn klidnější. Pozná to z jeho pohledu i postoje, ale i tak mu chce pomoct se ještě více uvolnit a tak místo, aby se k němu přitulila, jak by to normálně udělala, postaví se za něj, natáhne se na špičky a začne mu rukama masírovat záda. Nemá takovou sílu, aby to byla skvělá masáž, ale něco málo odkoukala od něj, když jí on občas namasíroval ztuhlý krk a záda potom, co spolu prováděli v posteli, takže prostě jenom napodobuje to, co dělal on.*

Hmm. *Zamručí pro něj typicky.* Přehnaný jsou jen podle tebe, to je pořád padesátiprocentní šance, že přehnaný nejsou. *Zhodnotí to. Teď už si z ní vyloženě utahuje. Očividně ho noční můra zas tak nerozhodila. Anebo prostě dokáže lépe předstírat. Její důvěra ho hřeje na hrudi.* Dobře. *Přikývne. Vážně by ho zajímalo, kdy se do ní takhle zamiloval. Co na ní kromě té neskutečné naivity a krásných očí bylo tak výjimečné, že si nedokáže představit život bez ní? Těžko říct, ale bylo to tak. Prostě ji potřeboval.* Já si pořád myslím, že tam byla nějaká chyba v hláskování... *Pokrčí nevinně rameny. Ne, že by byl ten nejvtipnější muž pod sluncem, ale s ní nalézal alespoň nějaký smysl pro humor, vzhledem k tomu, jak ho bavilo ji popichovat.* Tak přesně na to se moc těším. *Věnuje jí svůj polovičatý úsměv, který většinou znamená nějaké trable, než se nechá odtáhnout na balkony.* Mhmm. *Sleduje spíš po očku ji. To ho uklidňuje víc, než noční vzduch nebo hvězdy.* /Co to.. Ah, jo.../ *Po vteřinovém napětí se uvolní, když pochopí, co dělá. Pro jednou si vyměnili místa a ona se snaží masírovat jeho. Ačkoliv je to příjemné, po chvíli se otočí a chytne ji v pase.* Na tohle jsi moc maličká. *Podotkne.* Ačkoliv bych si vůbec nestěžoval, kdybys pokračovala. Ale kdybys zamířila jižněji, neskončí to u masáže. /Ono to u ní skončí málokdy./ *Vlastně měl vážně starost a péči. Často jí masíroval ztuhlé a bolavé svaly, jenže ona se u toho tak rozkošně tvářila a téměř vrněla blahem, že ho to jednoduše nenechávalo chladným.* Myslíš, že se všechno děje z nějakého důvodu? *Alespoň on to tak vždycky z jejího povídání pochopil.* Proč myslíš, že jsi potkala mě, hmm? *Možná by se v tom neměl rýpat. Ještě ji donutí přemýšlet o tom, jak moc se k němu nehodí. Ale zároveň vždycky pociťoval zvědavost nad tím, jak to v té její hlavičce funguje. Byla tak odlišná.*

Naštěstí číslovka pět zaokrouhluje nahoru, takže to můžeme zaokrouhlit na stoprocentní jistotu, že přehnaný jsou. *Usměje se na něj sladce a zároveň se zazubí s vírou, že tuhle slovní přestřelku za použití trochu matematiky vyhrála.* Pitomý nápad. P-I-T-O-M-Ý. Ne, všechno je tam dobře. *Vyhláskuje mu to rovnou s pobaveným úsměvem a přitom na něj i mrkne. Nenechá se v tomhle rozhodit. Oproti tomu, kdy se seznámili, už si navykla na to, jak komunikace s ním funguje a nebojí se tolik. Zároveň i on jí začal dávat o něco více volnosti a práv. Předtím byla daleko více podřízená jemu a skoro se bála říct svůj vlastní názor. Jenže pak se naučila rozpoznávat menší změny v jeho výrazu a přišla na to, kdy se cítí pobavený a ona s ním může vtipkovat, i když se na svět nezubí a neusmívá tak, jako ona.* Já taky. *Prohlásí potichu pořád s červenými tvářemi. Červeň opadne až při cestě na balkony, kam dojdou během chvíle a kde ho poté začne masírovat. Pokračuje dokud jí v tom sám nezabrání tím, že se otočí.* Tak si přitáhnu židli. *Nevidí v tom žádný problém, jenom mu chce pomoct. Jenže to, jak jí drží v pase jí napovídá, že žádné pouštění a otáčení se, aby ho mohla dál masírovat, se konat nebude. A jeho další otázka jí to potvrdí.* Možná. Myslím, že všichni máme nějakou předurčenou cestu, po který jdeme, ale zároveň jsou na ní i odbočky. Svými rozhodnutími můžeme změnit aspoň částečně směr cesty a od toho se odvíjí další věci, které se nám stanou a další rozcestí. Takže jediný důvod, kvůli kterýmu se některý věci dějou, je čistě jenom to, jak jsme se rozhodli v minulosti. *Pokusí se mu přiblížit, jak o předurčení života přemýšlí.* Protože jsem se tehdy rozhodla jít místo do města jenom na procházku tady v paláci a pak se mi zalíbil les a zamířila jsem tam. A spolu s mým orientačním nesmyslem jsem se ztratila a narazila na tebe. To není zas tak těžký. Ale jestli se chceš spíš zeptat na to, proč tu teď spolu stojíme, tak je to proto, že jsem se rozhodla tě poznat. Přišlo mi, že toho skrýváš hrozně moc. Jako dárek, co je zabalenej v několika krabicích a ty ho postupně rozbaluješ, abys pak konečně zjistil, co to je a měl z toho radost. A taky protože nedávám na první dojem. *Usměje se na něj zamilovaně a stoupne si na špičky, aby mu mohla věnovat jemný polibek.*