Výhled z paláce na měst - 7. ročník

*po dnešku se cítila dost na dně, takže hned jak přišla do své komnaty si dala další kafe. A pak možná ještě jedno. To znamená, že dneska toho asi moc nenaspí, což sice není přesně to, co chtěla, ale aspoň jí je lépe. Má v hlavě dost zmatek, Aaron v ní vyvolal pocity, co nechtěla. Ale stalo se. Už nedokázala vydržet v komnatě, ani kreslení jí neuklidňovalo, a tak se vydala do tělocvičny, kde to ze sebe všechno dostala tancem. To je asi ta nejvíce osvědčená technika. Byla tam nějakou tu dobu a nakonec se ještě rozhodla proběhnout. Na sobě má tím pádem jen černé legíny a krátký tmavě červený top, který je určený právě na cvičení. Vlasy má sepnuté v culíku, ze kterého jí už několik pramenů vypadlo a make-up nemá žádný, všechen ze sebe sundala jakmile odešla ze schůzky. Vypadá tím pádem dost neupraveně, ale stejně je tma, tak je to jedno. Ani pořádně neví jak, ale najednou se ocitne zadýchaná až na vyhlídce na město, kde se na chvíli zastaví, aby popadla dech. Přitom si všimne Aarona a v duchu zakleje. Sice ho momentálně nemá zrovna v lásce, ale pořád mu na něm záleží, i když by byla raději, kdyby to tak nebylo. A teď jí přijde nějaký zvláštní. Vydá se tedy trochu váhavě k němu.* Ahoj. Vypadáš nějak.. sklesle. Jsi v pohodě? *zeloží si ruce na hrudi, protože má pocit, že s nimi prostě něco musí udělat, ale po chvilce si je zase založí v bok a nakonec spustí k tělu. Je z něj nervózní a potřebovala by dělat něco, čím by se zabavila.*

*Odpovídá na zprávy své sestře, která má očividně daleko více zábavnější večer, když má společnost flašky alkoholu. Už teď počítá s tím, že zítřek stráví převážně u ní a bude se jí snažit pomoct z kocoviny a zároveň být i přes vlastní únavu co možná nejlepší možnou společností. Ani si nevšimne, že sem přišel někdo další, dokud na něj dotyčná nepromluví. Otočí se na ní a pár vteřin na ní jen potichu zírá.* Já no... Prostě toho mam za ty poslední dny dost. Selekce neni moc jednoduchá. /Ne, když jsi tu i ty, o který jsem doufal, že s ní budu zbytek života./ *Proběhne jí hlavou.* Tanec nebo běh? *Zajímá se. Zná jí dost dobře, aby podle oblečení poznal, že se věnovala sportu.* Posadíš se? *Kývne hlavou k místu vedle sebe.* Já... je mi líto, co se mezi náma stalo. Vážně. Nikdy pro mě žádná holka neznamenala tolik jako ty. *Dostane ze sebe se sklopeným pohledem. Jasně, má sestry, o které se stará dost, ale v tom ohledu mu záleželo prostě nejvíc na Al.*

*nakonec se rozhodla ze všech těch zmatených emocí vytančit, protože to jí vždycky pomůže, když už nic jiného nefunguje. Nakonec se pak dostala až k běhu. Doběhne na vyhlídku, kde se konečně zastaví, protože už sotva popadá dech. Trochu se do toho zabrala víc, než chtěla. Pak si všimne i Aarona, kterého dnes už vidí podruhé a proti její vůli v ní vzklíčí pocit starostlivosti, když vidí, jak vypadá.* Měl by sis jít odpočinout a ne tady vysedávat. *Trochu se nad tím zamračí. V posteli by mu určitě bylo pohodlněji.* Dneska jsi měl poslední den? *zítra je víkend, tak to tak nějak předpokládá.* Obojí. *přizná a lehce jí zaškubou koutky úst v úsměvu, protože to hned odhadnul. Posadí se do tureckého sedu vedle něj, i když si trochu udržuje odstup a rozpustí si vlasy, aby tady neseděla v tom rozcuchaném culíku. Po jeho slovech nějakou tu chvíli mlčí a pohled zabodává do země.* Taky jsi pro mě moc znamenal a pořád znamenáš. Netušila jsem, že ot bude takový... nikdo to takový nebylo. *myslí tím jak tu dobu ve vztahu, tak po rozchodu. Nějakých pár nesmyslných vztahů měla, ale s Aaronem to prostě bylo jiné. Jako z nějaké pohádky.* Promiň, všechno jsem ti zkomplikovala. *Zamumlá potichu a zadívá se na ten výhled na město.* Třeba si teď najdeš jinou, výběr máš dost velkej. Ostatně jsi ho vždycky měl. *přeci jen... každé holka by chtěla svého prince na bílém koni, který by byl přesně jako Aaron.*

Vypil jsem tolik kafe, že neusnu. A mam docela i bordel v hlavě. *Přizná. Velké dávky kofeinu pro něj nejsou nic nového, to ví i ona. Od doby, co spolu nejsou se počet hrnků sice o něco zvětšil, ale už předtím byl na hranici mezi normálem a extra závislostí, ač to sám popíral.* Poslední den krátkých schůzek. Zítra je ples a od pondělka začíná Selekce v mojí režii. *Uvede věci na pravou míru. Poslední den to nebyl ani zdaleka. Ještě ho čekají přibližně tři měsíce v podobném fungování. Usměje se, když zjistí, že její outfit odhadl dobře, i když to vnitřně zabolí. Znát jí tak dlouho a zároveň se cítit být jí tak daleko..* Nejsilnější biochemická reakce. *Poznamená potichu, jak jejich vztah vnímal on svým klasickým vědátorstvím.* Zkomplikoval jsem to sám. *Cukne lehce rameny a ještě naťuká do telefonu rozloučení Bee, než ho zhasne a strčí do kapsy.* A i přesto jsem se zamilovat do dívky, která nechtěla prince na bílém koni, ale obyčejného kluka, kterým jsem nikdy nemohl být. *Namítne potichu na její slova. Spíše si to říká sám pro sebe. Nic jí nevyčítá.* Vážně chceš ze Selekce odejít? *Zeptá se nakonec na to, co zmínila při jejich dnešní schůzce.*

Přeháníš to, takhle skončíš na ošetřovně. Jak si pak chceš vybrat manželku? Podle toho, která ti donese na ošetřovnu větší hrnek kávy a zároveň víc vypočítaných rovnic? *povytáhne obočí a zároveň nad ním protočí očima. I když ona má o tomhle tématu taky co říkat. Na kafim je závislá stejně jako on.* A v neděli si odpočineš i od práce. A pak ty další schůzky budou volnější, ne? *netuší, jak to teda funguje, ale ví, že aspoň už na každou bude mít víc času a nebude se muset nahánět sem a tam.* Netahej do toho vědu. Nejme žádný bio ani chemie ani reakce. *vždycky jí tenhle jeho koníček přišel roztomilý, i když občas trošku otravný, Teď by se přiklonila k té druhé možnosti.* No.. trochu jo, to nepopírám. Už jen z principu. Ale z větší části jsem to podělala já. *přeci jen to ona na něj neustále naléhala, až to přerostlo v hádku* Ruším tě? Jestli jo, půjdu. Nechci tě rušit. *neuniklo jí to, že si asi s někým píše a nechce ho rušit. Jen se v ní probudil pud starostlivosti.* Mohl.. všechno jde, když se chce. *zamumlá potichu.* Je tu plno dalších, který čekaj na prince na bílém koni. *doplní.* Já spíš počítám s tím, že mě při prvním vyřazování vyřadíš. Ani jsem nepočítala s možností, že by to mělo být jinak. *Pokrčí rameny.* A ty.. ty bys chtěl jakou možnost?

Vlastně jo, tu kterou by jako první napadlo samotnou přinést mi tam kafe by mi určitě seslal sám bůh. *Zavtipkuje pobaveně, i když je v tom znát únava.* Jo. Teď jsem ve třech dnech musel potkat všechny. Pak budu mít v týdnu jenom třeba dvě nebo tři delší schůzky, budu to korigovat hlavně já. *Vysvětlí. V tom bylo více volnosti, ale zase na druhou stranu i více odpovědnosti. Ta mu nikdy nevadila, zvládá své povinnosti dobře, ale v tomhle případě... upřímně má strach. Strach, že by doopravdy tentokrát něco pokazit mohl. Tohle je naprosto nová rovnice a typ příkladu, jaký zatím nikdy nezkoušel a teprve se snaží přijít na různé možnosti jeho vyřešení.* Ale jo jsme. Všechno jsou to reakce. Biologie popisuje, kudy ty reakce putují do mozku a v mozku a psychologie zase to, jak nás ovlivňují. *Nevzdá se toho, jak vidí svět, to ví oba dva moc dobře.* Nerušíš. Jenom Bea chlastá a chce zjistit co nejvíc o Selekci. Nic co by chvíli nepočkalo. Stejně už jsme se loučili *Pokrčí rameny, když schovává mobil do kapsy u kalhot.* Ne, všechno ne. Jsou rovnice, které nikdy nebudou mít řešení. Pak jsou ty, které mají jenom jedno. A pak ty, které mají víc. Ale nikdy z rovnice s jedním řešením neuděláš rovnici s více. To prostě nejde. Já nikdy nebudu obyčejný. I kdybych se vzdal titulu, stejně to budu pořád já. Ten, koho zajímá politika a chce se v ní angažovat, ten kdo se kvůli tomu učí už sedmý jazyk, ten co má nastoupit na trůn. Připravovali mě na to celý život. Kdybych se toho zničeho nic vzdal... Všechny povinnosti spadnou na někoho jiného, třeba Maxe, jako obrovskej šutr, povalí ho to. Ublížil bych tím rodině, celé zemi a i sobě. *Už jí to vysvětloval několikrát, ale tentokrát si dává pozor a nijak nepění. Je klidný a vážně se jí to snaží ukázat ze svého pohledu.* Moje rovnice má jenom jeden výsledek. A to nástup na trůn. *Dodá ještě.* Ale třeba pro všechny z nich budu špatný princ. *Pokrčí rameny. Je možnost, že si nenajde žádnou. Uhne pohledem k městu, když se ho zeptá, jakou možnost by sám chtěl a chvíli nad tím přemýšlí.* Já bych chtěl do rovnice přidat další řešení. Nějak ty řešení spojit, třeba zlomkem.. Vytvořit svět, kde... kde bysme mi dva mohli být šťastní. Spolu. *Vrátí se opatrně pohledem k ní a natáhne se po její ruce, kterou lehce chytí a pohladí jí po hřbetu palcem.* Ale asi mi bude muset stačit vědomí toho, že někde támhle daleko existuje jiný vesmír, kde jsem se narodil jako syn nějakého kuchaře, potkal tě na chodbách paláce, zamiloval se do tebe a my byli spolu. Dva obyčejní, ale šťastní blázni. A v téhle naší realitě... Spokojím se s tím, když budu vědět, že jsi šťastná. *Zhodnotí nakonec s menším smutným úsměvem.*

*proti své vůli se uchechtne a potřese nad ním hlavou.* Jakto že bůh a ne nějaká rovnice? *popíchne ho.* Vidíš, při tom si odpočineš trochu. *upřímně.. je jí ho trochu líto. Je dost jasné, jak to vyčerpaly jen tři pouhé dny.* Možná by to bylo lepší bez toho mozku a reakcí. Ty pak totiž taky způsobují neustálý přemýšlení. *dneska nedělala snad jen nic jiného, než jen přemýšlela o tom, co bylo a co by mohlo být a oc nikdy nebude. Teda kromě té doby, kdy tančila. Při tom přemýšlet naštěstí nedokáže, proto to tak ytolik zbožňuje. Prostě na chvíli vypne mozek a odpočine si tak.* Dobře. *přikývne,* A co prostě smazat rovnici a udělat novou. *pokrčí lehce rameny a pohled zabodává do klína.* Ne, to v žádným případě. Pro všechny jsi perfektní. *Říká to s jistotou, kterou opravdu cítí. Pak poslouchá jeho dlaší slova o rovnicích a když jí chytí za ruku, zmocní se jí tak silný pocit nostalgie a bezpečí, až se jí v očích zalesknou slzy* Pitomý rovnice a zlomky. *zanadává a jednu slzu, která jí steče po tvář, si rychle setře.* Selekce teď začala, nemůžeš jí zrušit, na tohle je pozdě. A když si představím, že bych měla celej život prožít před kamerami s pozorností celé země, tak se sotva dokážu nadechnout, protože na mě jdou úzkosti. To prostě není svět, ve kterým bych uměla a dokázala žít. Už teď při selekci je to dost. Ale zároveň... jak mám být šťastná, když jsme v týhle realitě, kde jsme prostě z úplně rozdílných světů? *Koukne na něj se slzami v očích a ze všech sil se je snaží zahnat.* Existuje nějaká rovnice s Nesnáším tě a miluju tě, která by měla řešení? Protože tu bych momentálně potřebovala. *tiše se uchechtne, protože přesně tyhle dva pocity se v ní teď přou.* Do háje Aarone.. odpoledne jsem tě nesnášela a teď tohle. Stačí jedno pitomý setkání a probudíš to, co je dávno po smrti. To není fér a určitě je to nějaký zneužívání citů nebo tak něco. Chci se zas vrátit k odpoledni, to to bylo jednodušší. *před tím setkání na něj měla jediný názor - sobecký idiot. Ale teď už má těch názorů a pocitů tolik, že vůbec netuší co s nimi.*

Dobře no. Tak matematika. *Opraví své tvrzení pobaveně.* Jo, snad jo. Táta mi snad konečně vrátí práci. Jenom asi nebudu mít už skoro žádný čas na chození do střediska. *To ho na tom štve. Už tak tam ve svých očích chodil dost málo a teď nebude moct skoro vůbec. Jak má být dobrý král, když nepomáhá potřebným?* Je to uklidňující. Přemýšlení s mozkem a reakcema. Když o tom víš dost, uklidňuje tě vědomí, že víš, co čekat. Máloco tě překvapí. Je to fajn. *Namítne.* To by bylo podvádění. Je to jako když hraješ nějakou hru s kartama. Nemůžeš jí stopnout a vybrat si z balíčku karty, který se ti hodí, ačkoliv by ti to pomohlo vyhrát. Stejný je to tady. Život napsal rovnice a jediný co můžeš, je se s nima poprat. *Jak rád by sepsal nějakou, kde by výsledek vyšel pozitivně pro jejich vztah. Zvládnul by to, znalosti k tomu má více než dostatečný. Ale není to v pravidlech života. Takhle to nefunguje.* Nepřeháněj. Pár jich určitě otravuju. *Uchechtne se. Vidí, jak se jí pak v očích objeví slzy, tak o něco zesílí stisk ruky.* Pitomý rovnice a zlomky. *Zopakuje po ní, protože v tom má pravdu. Samotného ho to štve.* Právěže teď si to můžeš vyzkoušet, třeba zjistíš, že bys to zvládla. Postavení lady ti zůstane i po Selekci, do konce života budeš jedna z těch, co byla v Selekci. Je to podobný, jako kdybys tou princeznou skutečně byla. Jasně, jako královna bys byla víc ve středu pozornosti... Ale stejně už tě zná celá země a není cesty zpátky. *Je to možná pravda, která jí nepotěší, ale je to pravda a on je rád upřímný.* Musíš jedno z toho škrtnout, abys dostala jenom jedno z toho jako výsledek. *Poradí jí s letmým úsměvem. Po jejích dalších slovech neváhá a přišoupne se v sedě k ní, aby jí mohl zabalit v objetí a na chvíli před vším ostatním skrýt. Před rovnicema, které vycházejí jinak než si přejí. Před nežádanou pozorností. Před osudem. Dost možná i před sebou.* Jednou nebo později.... Budeš muset jednu možnost škrtnout, aby ses mohla posunout v životě. Můžu ti dát lásku a snažit se pro tebe být tím nejlepším možným partnerem. Ale v záři reflektorů. A můžu se řídit tvým druhým rozhodnutím a usnadnit ti, abys mě nesnášela. Je to ale na tobě, vyřešit to musíš sama, já ti můžu pomoct až potom. *Ničí ho, že by se mohla rozhodnout pro to ho nenávidět, ale musel by to respektovat.* Pro zatím zůstaneš v Selekci, můžeš si tak zkusit, co život se mnou tady obnáší, abys to mohla lépe porovnat. Já se mezitím pokusím o něco lépe seznámit s ostatními. Času na rozmyšlenou máš kolik jen chceš, dobře? *Začne jí konejšivě rukama hladit po zádech a pak se skloní, aby jí mohl políbit do vlasů.*

To už zní víc jak Aaron. *pobaveně se usměje.* On ti sebral práci? Co jsi udělal tak hroznýho? *ví, jka je na své práci závislý, takže jí to dost překvapilo.* A do střediska můžeš vzít nějakou z účastnic v rámci schůzky. *navrhne s pokrčením ramen.* Ale občas nad něčím přemýšlíš až moc a docházíš k závěrům, o kterých bys raději nevěděl, že jsou možný. *ani teď si neušetří nějaký ten argument. Je pořádně tvrdohlavá.* A když mi rovnice nejdou? To je právo na to je mazat, ne? *lehce nakrčí čelo, i když oba dva na tohle mají prostě n´jiný názor a očividně se neshodou. A pokud ano, tak to nebudou rovnice ale tentokrát to bude ten bůh.* Jo, vlastně jo. Třeba mě občas. Ale jinak určitě ne< všechny tě zbožňují a v noci tě natajno šmírují přes klíčovou dírku a nebo stojí v zahradách pod tvými okny a čekají, až se ukážeš nahý. *vůbec by se nedivila. kdyby to tak bylo. Vlastně by si to klidně dneska v noci šla rovnou ověřit. Když pak poslouchá jeho slova, dojme jí až k slzám a oplatí mu kupodivu i ten stisk ruky.* To je fakt uklidňující, přesně to, o čem jsem vždy snila. *řekne ironicky a protočí očima.* A nejsem žádná princezna. Být účastnice a princezna je něco jinýho. Účastnic je plno, princezna může být jen jedna. *namítne tiše. Na chvilku par strne, když jí zabalí do objetí, ale brzy se tomu poddá a schová se v jeho náručí. Ten pocit bezpečí a jakéhosi domova je k nezaplacení, takže ho pevně svírá a tiskne k sobě.* O to jsem se pokoušela, ale moc jsi mi to neusnadnil. Ráno jsem tě ještě nesnášela. A pak byla ta schůzka a všechno šlo do hatě, protože v mým srdci jsi pořád jenom ty. *zamumlá do jeho hrudi.* Fajn. ALe chci, abys měl otevřený oči a neupíral se k jednomu bodu, protože třeba tady na tebe čeká někdo, kdo pro tebe a tenhle život bude mnohem lepší. Od toho Selekce je. *Sice jí bolí představa, že by měl být s někým jiným než s ní, ale zároveň ho nechce svazovat a ubírat mu možnosti. Třeba opravdu najde někoho mnohem lepšího než je ona.* Chybíš mi. *zamumlá, když jí políbí do vlasů a natáhne se, aby ho mohla políbit na tvář tak jako on ji, když se viděli odpoledne.*

Když účastnice přilétali do paláce, zjistil jsem, že jeden výzkum, na kterém jsem pracoval skoro dva roky. Šlo o upřesnění jedný konstanty ve fyzice. A já chtěl být u toho, když to konečně přinese výsledek, ve fyzice je to objev století, možná tisíciletí. Nepřemýšlel jsem a prostě odjel. Pak jsem napsal do rodinnýho chatu, že nejsem v Midstonu a než jsem to vysvětlil, všichni začali vyšilovat, že utíkám před Selekcí a trůnem. Pohádali jsme se a táta se naštval, tak mi na měsíc sebral práci. Ukecal jsem ho nakonec, aby mi jí vrátil v pondělí. *Převypráví jí to.* Jo, už to mám domluvené s Purity. *Pokýve hlavou. Sice nechtěl o účastnicích mluvit před jinými, ale s Al je to jiné. Ta je mu tak blízká a je zvyklý s ní mluvit o všem a upřímně, že si nedává pozor na myšlenky.* Že bych každej večer předváděl nějaké představení? *Zavtipkuje.* Neboj, žádná z nich neviděla víc než ty. *Ujistí jí ještě, aby nežárlila.* Princezna jenom jedna? Víš, kolik jich máme v rodině? *Zasměje se.* Jsi moje princezna. První princezna, to ti nikdo nikdy nevezme. *Stiskne jí ruku a potěší ho, když mu stisk opětuje. Přitáhne si jí k sobě do objetí a začne jí konejšivě hladit po zádech.* Dobře, platí. *Přikývne po jejích slovech, i když má v hlavě a srdci hlavně jí.* Ty mě taky, princezno. *Pousměje se a tentokrát se s pusou na tvář nespokojí, takže přitiskne své rty na ty její a doopravdy jí políbí.* Měl bych už jít. A ty taky, oba se potřebujeme vyspat. Uvidíme se zítra na plese. *Loučí se dost neochotně.* Nezapomeň na mě, dobře? Ty tu rovnici zvládneš. *Líbne jí ještě jednou, než se zvedne, i když si bez ní přijde opuštěně a vydá se dovnitř paláce.*

To je dost krutý. Jen si dělal něco, co máš rád. A navíc ti není devět neutíkal jsi z domu. Mrzí mě to. *přijde jí to trochu nefér. VŽdyť to pro něj bylo důležité.* Takže Purity.. *kývne hlavou a snaí si vybavit, která to je.* /Zrzka. Takže na zrzky jede./ *pomyslí si žárlivě, když si konečně vybaví její vzhled.* No jasný. Ať si tě rovnou očumují všichni, ne? Třeba i nějací strážci. *zamrmlá. Zrovna takhle to šmírování nemyslela. Nějaký představení snad nebude nutné.* No to doufám. Jsou tu teprv pár dní, ještě nemusíš každou druhou zbouchnout. *sjede ho přísným pohledem, i když koutky úst jí pobaveně zaškubou.* No jo, ale to je prostě královská krev. Princezna ze selekce bude jen jedna. *protočí očima. Schreave rodina je až podivně obrovská, takže tam těch princezen opravdu je požehnaně. Pousměje se po jeho slovech a ráda by řekla, že princezna není, ale nedokáže se sebe dostat jediné slovo. Pak už se poddá jeho objetí a pevně ho tiskne k sobě. Až teď si plně uvědomuje, jak moc jí chybí. Oplatí mu ten polibek, který trochu prohloubí.* Halvně ty se potřebuješ vyspat. *je jí jasné, že ona po tomhle určitě neusne.* Nedokážu na tebe zapomenout. *pousměje se.* Měj se a dobře se vyspi. *rozloučí se s ní a ještě nějakou dobu zůstane sedět na místě, než se také vydá do své komnaty.*