Vyhlídka na město

Jenže to bych si život vůbec neužila a neměla žádný vzpomínky. *Namítne pobaveně, protože z podobných malých pádů a zranění už si přestala něco dělat pár let dozadu. Už pochopila, že nijak extra sdílný není, takže od něj nečeká nějak dlouhé a obsáhlé odpovědi, ve kterých by jí ukázal víc ze sebe.* Pomohl jsi mi se odtamtud dostat. Sama bych asi zamrzla na místě a nebyla se schopná pohnout. Už odmalička mam z rebelů šílený strach. Moje máma pochází z Austrálie. Rebelové tam jí unesli a byla tři roky pryč. Prohlásili jí i za mrtvou a pohřbili. Mezitím s ní obchodovali na trhu s otroky a mučili jí. Vyprávěla mi o tom jenom párkrát, ale vrylo se mi to až moc do paměti. *Přizná a pokrčí mírně rameny.* Dopadl pro tebe konkrétně nějaký útok zle? *Zeptá se ho opatrně a nakloní hlavu mírně na stranu.* Jo, jsem. Když jsem se naučila jako malá stát, tak jsem se dokázala dostat ven z postýlky. Bohužel jsem vždycky přes to zábradlí přepadávala a padala na zem na zadek. Takže padání mám tak nějak zakódovaný už odmala. *Zasměje se.*

Ale aspoň by si byla celá a bez modřin a pádů. *Uchechtne se, ale i tak si dokáže představit, že i kdyby byla v komnatě a zavřená, dokázala by se přizabít i tam. Poté ji pozorně poslouchá a když uslyší to o její mámě, ztuhne a překvapeně se na ni koukne.* To mi je líto. Ale je dobře, že už je v pořádku. Je to hrozný, nechápu, jak to někdo mogl udělat. *Zanračí se a poté se pousměje se. Po její otázce ztuhne znovu.* /Když i ona se mi svěřila s tím, co se stalo její mámě, bylo by to fér, ne?/ Jo. *Přikývne a je chvíli ticho, jelikož svádí bitvu sám ve vnitř sebe, jestli jí to říct nebo ne. Nakonec si povzdechne, prijde mu to fér, když i ona mu řekla něco ze svého života.* Když mi bylo nějak šestnáct, měl jsme hlídat svého bratra a jít s ním na akci, kterou pořádal palác. Jenže mě spíš zajímaly holky a tak jsem se o něj nestaral a poslal ho, ať se baví sám. *Zamumlá, povzdechme si a pokračuje dál.* A poté zaútočili rebelové a já viděl, jak jeden míří zbraní na mého brášku, jenže jsem se bál cokoliv udělat, byl jsem jak zmrzlej, tak jsem sledoval, jak ho zastřelil. *Povypráví ji tiše. Po jeji odpovědi na jeho otázku se zasměje.* Šikovný mimčo. *Uchechtne se té představě, jak malá Phoenix leze jak tajnej agent přes postýlku a nakonec to skončí tak, že si narazí zadek o zem.*

Jsem i po těch letech celá a určitě to ještě několik let vydrží. *Ujistí ho pobaveně a pak mu řekne o tom, co se stalo její mámě. Jako malá moc nechápala, proč je její máma tak často nervózní. Teprve potom pochopila, že je to něco, čeho se nejspíš nikdy nezbaví. A že díky tátovi je na tom daleko lépe, než předtím, když se seznámili pár dnů potom, co se vrátila mezi živé.* Hrozně jí obdivuju, že to zvládla. Ale zároveň mám šílený strach, že jsou na světě pořád lidi, který by to mohli udělat mě, nebo někomu, koho mám ráda. Hajzlové tu vždycky byli a vždycky bohužel budou. *Přizná a přitáhne si kolena k bradě. Pak se zeptá, jestli se někdy na útoku stalo něco jemu. Tuší, že ano, ale ráda by to slyšela od něj. V tichosti ho poslouchá a soucitně stáhne obočí, když uslyší, o co šlo. Nakonec se natáhne a opatrně ho obejme.* To je mi hrozně moc líto. *Vydechne a o kousek se od něj odtáhne.* Viděla jsem ten tvůj příspěvek na Illeagramu. Ale netušila jsem, že to proběhlo takhle. *Nestává se často, aby jí došla slova, ale teď je asi zúčastněné ticho lepší, než miliarda slov.* To víš no. Talent už odmala. *Uchechtne se.* Taky mě pak museli dvacet čtyři hodin hlídat. Moc jednoduchý to se mnou neměli. *Zasměje se.*

Jen aby. Abych tě pak za pár let nenašel na kousíčky. *Zasměje se a poté poslouchá příběh, její mámy, u kterého jen zvládá sedět a poslouchat ji. Nechápe, proč mají tohle lidi za potřebí a proč musí dělat něco takového nevinným lidem. Když vidí, jak si přitáhne kolena k bradě, položí ji ruku na rameno a pousměje se na ni.* Nic se ti nestane, ani lidem co máš ráda. *Poví a poté ji řekne, co se stalo jeho bráškovi. Moc lidem to neříká, ale nepřišlo by mu fér, kdyby jí to neřekl. Pousměje se na ni a to objetí ho překvapí, ale je za to rád, takže jí ho oplatí.* Jo, bylo to pět let před pár dny. Proto jsem neměl nějak moc dobrou náladu. *Pokrčí rameny a poté se uchechtme jejím slovům.* Však počkej, až budeš mít dítě, ktere bude stejné jako ty a budešho muset hlídat dvacet čtyři hodin, celý týden, aby si nehrálo na kaskadéra a nepadalo jako ty. *Zasměje se a pokrčí rameny.*

Jsem si jistá, že budu v pořádku. Nejsem z cukru. *Zazubí se na něj a z nějakého důvodu jí potěší jeho slova, protože znamenají, že by se s ní klidně vídal dál i za pár let. A to by jí vůbec, ale vůbec nevadilo. Pomalu si na jeho přítomnost zvyká a ráda se s ním baví. Díky tomu se mu také svěří s tím, co se stalo její mámě a jaký pocit z toho sama má. Zvedne k němu pohled, když jí položí ruku na rameno a oplatí mu menší úsměv.* Snad máš pravdu. *Přikývne a poslechne si, co se stalo jemu. Přijde jí to daleko horší než to, z čeho má strach ona. Její strach pochází z něčeho, co se stalo před dvaceti lety, ale on sám musel sledovat smrt bratra. Nahne se k němu a obejme ho.* Je mi to hrozně moc líto. *Zamumlá potichu a pak mu řekne o tom, jak byla akční mimino.* Já doufám, že si najdu někoho klidnýho a moje dítě bude mít geny hlavně po tátovi. *Uchechtne se, protože s tím, jak je ona sama roztržitá by se asi nezvládla postarat o dítě, které by na tom bylo podobně.*

Ne, sice nejsi z cukru, ale jsi strašně moc šikovná. A i když nrjso z cukru, ruku do ohně dávat nemůžeš. *Připomene ji jejich první setkání, kdy si popálila ruku a pobaveně se u toho usmívá.* Mám pravdu, věř mi. *Usměje se na ni a lehce ji pohladí po zádech.* Nemusí ti to být líto. Ale děkuju. *Zamumlá a poté se zase zasměje.* Víš, že to takhle nefunguje?a většinou bude mít ty vlastnosti, který bys chtěla, aby neměl. Staráme se o malýho bratránka a ten práve po jeho rodičích dostal taky to, co nechtěli aby měl. *Uchechtne se a usměje se, když si na jeho malého bratránka vzpomene. Právě na něm si nahrazuje to, jak špatně se zachoval l ejrho bráškovi a že zemřel jen kvůli němu, proto by klidně za svého bratrance položil život.* Ty jsi tady vlastně pěšky nebo si necim přijela? *Zeptá se jí zvědavě. Je rád, že ji potkal, jelikož se s ním baví i přes to, jak je uzavřenější typ člověka a právě kvůli to s ním moc lidí nevydrzelo.*

To vím moc dobře, neboj. *Pokýve se smíchem hlavou.* Ještě nikdy se mi nestalo něco hodně vážnýho, takže jsem si jistá, že živá nějakou dobu vydržim. *Ujistí ho s pobaveným úsměvem, který jí potom z tváře zmizí, když se oba dva tomu druhému svěří.* Dobře, věřím. *Nadzvedne mírně koutky rtů.* Vím, že nemusí, ale je. Něco takového by neměl nikdo zažít. *Obejme ho a pak se od něj o kousek odtáhne a pobaveně se s ním baví o tom, jaké byla mimino a jaké bude nejspíš její dítě.* Ale naděje umírá poslední. *Brání se a pak se pousměje, když si ho představí s nějakým miminem v náručí. I když jeho bratránek možná už úplně mimino nebude.* Nechceš mě s ním někdy seznámit? Můžu hlídat s tebou. Miluju děti. *Zeptá se ho s nadšením v očích.* Přijela jsem sem na motorce. Zaparkovala jsem na parkovišti kousek odtud. *Kývne hlavou směrem, kde nechala motorku.* Ty jsi tu pěšky, nebo jsi taky nějak přijel? *Oplatí mu otázku.*

Nikdy nevíš. Ale budu doufat, že ti končetiny zůstanou a neupálíš si je ve svíčce. *Popíchne ji pobaveně, jelikož na to prostě nikdy nezapomene a bude jí to předhazovat do té doby, co se budou bavit.* Ale můžu za to já. Neměl jsem tam jen tak stát a měl jsem ho zachránit. Nebo ho hlídat celou akci a ne ho odkopnout, ať se baví sám. *Rozhodí rukama a povzdechne si. Tohle ho bude vždycky štvát a nikdy si to nejspíš neodpustí.* klidně. Mám ho hlídat dneska odpoledne. Tak jestli máš čas. *Pokrčí rameny a pousměje se na ni.* Jen je to teochu stydlín. Ale když se otrká, tak se z něho stane ďáblík. *Uchechtne se a když uslyší, že přijela na motorve, trochu vystrašeně se na ni koukne.* A na motorve se nepřizabiješ? *Uchechtne se.* Pěšky. Bral jsem to jako misto návštěvy tělocvičny. *Usměje se na ni a pak se úsměv ještě trochu zvětší, když si představí Pheonix na motorce.*

Dobře, tak já ti udělám radost a holt ten dnešní pokus o upálení nohy zrušim no. *Prohodí naoko vážně, ale v očích jí svítí pobavení a skoro až dětská radost z toho, že našla někoho, s kým si takhle rozumí a může s ním vtipkovat. Málokdo vydrží její vyřídilku.* Nemůžeš za to, Dravene. Můžou za to jen a pouze rebelové. Nikdo nemohl tušit, co se ten večer stane. Chtěl ses bavit a to je pochopitelný. Navíc každý děláme chyby. Já udělala to samý svýmu bráchovi nesčetněkrát. Každý starší sourozenec to udělal. Jenom tady se prostě sešlo několik neznámých, který nakonec ve výsledku dopadly takhle. To ale neznamená, že je to tvoje vina. Neměl by ses z toho vinit. Myslíš, že on by chtěl, aby ses trápil takhle dlouho? *Ona sama věří v to, že po smrti se člověk narodí znovu. Byla tak vychovaná a je to součástí jejích egyptských kořenů. Takže věří, že jeho bráška teď chodí v jiném těle po světě a doufá, že se má dobře.* Dneska nemám nic na práci, takže jsem jenom tvoje. *Zazubí se na něj.* Aspoň to budeš mít prvních pár minut snadný. Většinou si děti získám rychle. *Pokrčí letmo rameny a pak mu řekne, že sem dojela na motorce. Po jeho reakci se zasměje a zakoulí očima.* Překvapivě ne. Ještě nikdy se mi na motorce nic nestalo. Ani škrábanec. *Blýskne po něm pyšným úsměvem.* Zpátky tě klidně svezu. *Nabídne mu a doufá, že se nebude bát s ní na motorku sednout.*

Zruš. *Uchechtne se a začne nad ní pobaveně vrtět hlavou. Poté ji poslouchá a má co dělat, aby zabránil slzám, které se mu derou na povrch, proto začne mrkat, aby slzy rozehnal.* Jenže já jsem ho nezachránil. Mohl jsem vletět před toho rebela, nechat se střelit za něj nebo prostě zkusit něco udělat, ale ja tam jen stál a sledoval jsme to. Jsem zbabělej. *Zamumlá, přičemž má na tváři zamračený výraz. Teď už by to asi udělal jinak, ale ví, že je pořád plnej strachu. Hlavně se bojí, že se to stane znovu.* A asi by to nechtěl. *Povzdechne si a hlavu si složí do rukou, přičemž se lokty zapře do stehen.* Dobře. *Usměje se na ni a poté se na ni na oko obezřetně koukne.* Fajn, pokud neplánuješ tu motorku převrátit někde v zatáčce. *Uchechtne se a pokrčí rameny.* Tak klidně. Můžeme jet klidně teď, jestli si chcešs bratránkem užít vic zábavy. Nebo se ještě stavit na jídle. *Usměje se na ni a pohled upře na město, na které mají výhled.*

*Po jeho slovech zavrtí hlavou a sama musí trochu zamrkat, aby zahnala slzy. Neumí si představit úplně, co zažívá a jaké to pro něj bylo, ale i jenom když se o to pokusí, vhání jí to slzy do očí.* Nejsi zbabělec. Měl jsi strach. Víš kolikrát jsem už já zamrzla strachem na místě? Stalo se to každému. Není to zbabělost. Je to úplně normální lidský strach a v téhle situaci byl naprosto oprávněný. *Ví, že nemůže čekat, že její slova pomůžou úplně a on si to zničehonic přestane úplně vyčítat, ale doufá, že by to mohlo pomoct aspoň trochu.* Určitě by to nechtěl. *Řekne mu svůj názor a pohladí ho povzbudivě po zádech.* Neboj, slibuju, že se ti nic nestane. Jsem schopná řidička. *Prohlásí sebevědomě, protože pokud si v něčem věří, tak v tom, že umí řídit opravdu dobře.* Jídlo zní skvěle. Já vlastně od rána nejedla. Máš tady nějaký oblíbený místo, kde dobře vaří? *Zeptá se ho.*

*Dlouho o tom, co se stalo před pěti lety nemluvil, ale když o tom mluví, přijde mu to zvláštní, protože pro něj neni obvyklé mluvit o svých pocitech. Ty nikomu neříká. Drží si je v sobě a pouští jr na papír v podobě svych kreseb a nebo je pouští ven v podobě myšlenek, když leží pod hvězdama. Je to pro něj jak terapie.* Jo... Ja vim. *Zamumlá jen a pohled sklopí k zemi.* Určitě by to nechtěl. *Zopakuje po ní tiše, asi aby to bylo pro něj uvěřitelný. Pousměje se na ní a to pohlazení mu spokojeně rozlije teplo na zádech.* Dobře, tak ja ti teda budu věřit. *Uchechtne se a ještě se na ni očkem na oko podezřívavě koukne.* Jo, jeden podnik je hned ve městě, kousek odsud. Můžeme tam jít. *Usměje se na ni a vstane. Nechce, aby byla hladová ještě dlouho.*

*Když po ní zopakuje její slova, pousměje se na něj. Je to sice smutný úsměv, ale asi lepší tohle, než nic. Pohladí ho povzbudivě po zádech a doufá, že mu aspoň trošku pomohla.* Moudré rozhodnutí. *Uchechtne se, když slyší, že se jí rozhodnul věřit a vyplázne na něj jazyk po jeho podezíravém pohledu. Jeho návrh týkající se jídla jí připomene, že ještě dneska nic nejedla, takže se ho zeptá, jestli zná nějaké místo, kde dobře vaří.* To zní skvěle. *Přikývne a taky se zvedne.* Tak mě veď. *Usměje se na něj, protože sama neví, kudy jít.*

*Nejraději by se od ní nechal hladit po zádech dál, ale bylo by mu blbé to vůbec říct, takže si užívá to teplo, které se mu rozlilo po těle v místě, kde ho pohladila. Poté se už snaží myšlenky na to že on může za to, že je jeho bratr mrtvý posunout do zákoutí myšlenek. Když výplatní jazyk, musí se na ni ušklíbnout.* Nedivím se, že si tě hned detit zamilují. Dítě k dítěti. *Pronese pobaveně a potom přikývne a usměje se na ni. Vstane a přikývne a vydá se dolů z vyhlídky, přičemž se koukne jestli jde s ním a jestli se někde nestihla zabít. Natáhne k ní ruku a čeká, jestli ji příjme a potom se vydá k restauraci, která je nedaleko a můžou tam dojít pěšky.*

*Když zaznamená jeho podezíravý pohled, vyplázne na něj jazyk a po jeho slovech se zasměje.* Heleee. *Šťouchne ho hravě do ramene.* Já jsem náhodou vyspělá žena a nástupkyně trůnu. *Zvede naoko nafoukaně a povýšeně hlavou, ale v očích jí svítí pobavení. Po chvíli jí přemůžou cukající koutky a ona se opět usměje. Pak už vstane a vydá se za ním směrem k restauraci, která slibuje dobré teplé jídlo. Když si všimne, jak k ní natáhne ruku, věnuje mu úsměv a pak ho za ruku chytí a jemně mu jí i stiskne.* Jaký je tvoje nejoblíbenější jídlo? *Zajímá se a pak se jí podaří špičkou boty škobrnout o chodník a ona zakopne. Nakonec to ale vyrovná, hlavně pomocí toho, že se drží jeho a udrží se na nohou.* Ha! Nespadla jsem. *Zaraduje se nadšeně, přičemž ale přehlédne díru v chodníku, do které šlápne a tentokrát už na zem spadne a opět si natluče zadek. To jí ale tolik netrápí jako to, že Dravena stáhla na zem s sebou.* Promiň. Jsi v pohodě? *Sjede ho hned rychlým pohledem, aby se ujistila, že mu nikde z těla netrčí kost.*

Jasný, jasný. Vyspělá žena. To určitě. Nástupkyně trůnu možná, ale vyspělá žena? Ne. *Uchechtne se a pobaveně se na ni zašklebí. Poté se s ní vydá k směrem k dobrému jídlu a po její otázce se usměje.* Sand všechno. Nemám oblíbený jedno jídlo. Celkově jídlo je moje oblíbená věc. *Pokrčí rameny a poté pohled upře před sebe. Když ucítí, jak Phoenix zakopla, má chuť se zase plácnout do čela.* Radši se dívej na cestu. *Pobaveně se uchechtne  a jde dál, to nu ale překazí zase to, že Phoenix zakopne a tentokrát spadne na zem. A hned ji následuje i on, což se zmateně rozhlédne kolem sebe, jako by netušil, kde vlastně je. Pak se zašklebí a vyškrábe se na nohy a opráší si zadek a ruce, na které také spadl.* Jo, jsme v pohodě. *Přikývne a následně se potichu zasměje.* Radši pojď nebo dřív než tam dojdeme, oaba dva tady budene ležet rozpláclí na chodníku. *Zavrtí nad ní hlavou a zase hi nabídne ruku. Pak ukáže na restauraci, která je hned vedle nich.* Jsme tady. *Oznámí ji a koukne se ni, jestli ji fakt po těch zakopnutích nechybí končetina.*

Tssss. Já jsem vyspělá žena. *Brání se se smíchem a rádoby namyšleně pohodí vlasy.* Jestli z nás dvou někdo není vyspělej, jsi to leda tak ty. *Zazubí se na něj a pak se s ním vydá k restauraci a zeptá se ho na jeho oblíbený jídlo.* Lidi s chutí k jídlu jsou nejlepší. *Pokýve hlavou.* Dřív jsem si myslela, že egyptská kuchyně je ta nejlepší, ale ta zdejší je ještě lepší. *Přizná s pobaveným úsměvem a pak se jí podaří zakopnout. Ustojí to ale, což si zaslouží okamžitou oslavu, během který zakopne znovu a tentokrát sletí k zemi i společně s Dravenem.* Fakt promiň. *Zatváří se provinile, když vstává a opět přijme jeho ruku. Líbí se jí takhle ho držet. Nakonec dojdou k restauraci, kterou sjede pohledem a usměje se.* Vypadá krásně. *Zhodnotí.* Tak jdeme. *Zazubí se na něj a vydá se dovnitř, přičemž Dravena táhne za sebou. Vevnitř se vydá k jednomu trochu zastrčenému prázdnému stolu, aby měli trochu soukromí a posadí se na židli.*

Mysli si to dál. *Pokrčí rameny a na tváři se mu objeví menší úsměv, který se po jejích slovech snad ještě víc rozšíří.* I tohle si mysli dál. Ti za chvíli s takovou budu říkat mimčo nebo puberťačko. *Uchechtne se. Řekl by, že to na ni sedí, ale tím milým způsobem.* Takže jsem nejlepší? *Povytáhne obočí, když se na ni koukne.* Nejisté v Egyptě kobylky? Nebo takový ty neobvyklý jídla? Brouky a tak? *Zeptá se jí pobaveně, protože to si vždycky myslek, že jedí v těhle zemích. Pak najednou skončí díky její pomoci na zemi, ale na její omluvu se jen usměje.* V pohodě. Jsem celej. *Pokrčí lehce rameny a pak spolu s ní vekde do restaurace. Následuje ji ke stolu, kde se i hne dkoukne do jídelního lístku a když přijde obsluha, objedná si první věc, na kterou mu padl ukazováček. Ohledně jídla je nerozhodný a tak si to vybírá pokaždé takhle, náhodně.*

Mysli si to dál. *Pokrčí rameny a na tváři se mu objeví menší úsměv, který se po jejích slovech snad ještě víc rozšíří.* I tohle si mysli dál. Ti za chvíli s takovou budu říkat mimčo nebo puberťačko. *Uchechtne se. Řekl by, že to na ni sedí, ale tím milým způsobem.* Takže jsem nejlepší? *Povytáhne obočí, když se na ni koukne.* Nejisté v Egyptě kobylky? Nebo takový ty neobvyklý jídla? Brouky a tak? *Zeptá se jí pobaveně, protože to si vždycky myslek, že jedí v těhle zemích. Pak najednou skončí díky její pomoci na zemi, ale na její omluvu se jen usměje.* V pohodě. Jsem celej. *Pokrčí lehce rameny a pak spolu s ní vekde do restaurace. Následuje ji ke stolu, kde se i hne dkoukne do jídelního lístku a když přijde obsluha, objedná si první věc, na kterou mu padl ukazováček. Ohledně jídla je nerozhodný a tak si to vybírá pokaždé takhle, náhodně.*

Budu. A přesvěčim o tom i tebe. *Zasměje se a hravě ho šťouchne loktem do břicha.* Nejsem žádný mimčo ani puberťačka. *Zamračí se nespokojeně a ovládne se, aby trucovitě nenafoukla tváře, čímž by spíše jeho tvrzení podpořila.* Jasně, že jsi. *Přikývne nakonec a u toho se na něj zazubí.* No.. Jo, hmyz v Egyptě můžeš sehnat k jídlu, ale není to to hlavní. Spousta jídel tam tvoří třeba maso s pita chlebem, zelenina a tak. Vy byste to asi přirovnali třeba ke kebabu, ale chutná to úplně jinak. *Snaží se mu nějak přiblížit kuchyni svého domova. Pak se mu omluví za to, že ho stáhla k zemi.* To je dobře. Nerada bych tě měla na svědomí. *Uchechtne se a nakonec spolu dojdou k restauraci, kde se posadí ke stolu. Musí se pobaveně usmát, když vidí, jak si vybírá, co si dá k jídlu. Sama projede celý lístek pohledem a vybere si nakonec zapečené těstoviny, což je jídlo, které tady ještě neměla.*

Zkus to. *Uchechtne se a pobaveně na ni upře pohled. I kdyby to zkusila, ho jen tak něco nebo někdo nepřesvědčí. Když si za něčím stojí važme moc, je to prostě neřešitelný téma.* Jdi mimčo nebo puberťačka. Nebo ještě batole, vyber si. *Pokrčí rameny a na tváři ma výraz, který tam má pořád a musí potlačit škubání koutků, jelikož nechce aby mu ten výraz úsměv pokazil.* A já si vždycky myslel, že hlavní jídlo tam máte právě hmyz. *Zamumlá a našpulí zamyšleně rty, přičemž pokrčí rameny.* Ale ten chleba zní dobře. *Uzná a poté se ji snaží přesvědčit, že mu vážně nic není.* Neboj, nebudeš. *Pousměje se na ni a pak se s ní posadí ke stolu a dá se do vybírání jídla. Někam náhodně zabodne prst, přičemž si tak vybere nějaký steak, tad ním s ejen v duchu uchechtne a objedná si ho.* Zapečený těstoviny? Dobrá volba. *Uzná, když uslyší co si objednala ona.*

*Když jí vyzve, aby mu ho o tom zkusila přesvědčit, chvíli mu oplácí pohled do očí a nakonec na něj vyplázne jazyk.* To chce čas. Až odsud budu na konci Selekce odjíždět, budeš přesvědčený o tom, že jsem vyspělá. *Prohlásí odhodlaně a rychle zapudí myšlenku na to, jak krásné má oči, protože jinak by se k němu hned teď natáhla a políbila ho. Ale protože neví, jak by to Draven vzal, tak se to rozhodne neudělat. Nechce tuhle krásnou atmosféru ničit.* Ani jedno. *Zamračí se nespokojeně po jeho nabídne přezdívek a pak mu po cestě vysvětlí, jak to mají s kuchyní v Egyptě.* Dřív to tak bylo. Ale v dnešní době hmyz ještě docela hodně zůstává v některých oblastech Asie. U nás už tolik ne. *Pokrčí rameny. Tohle jí nijak zvlášť nevadí.* Je vynikající. Nejradši bych ho jedla pořád. Někdy ho musíš ochutnat. *Zakýve trochu jejich spojenýma rukama, aby dala na ta slova důraz. Pak už jsou u restaurace, kde se vydá ke stolu a nakonec si z jídelního lístku vybere jídlo, které ještě neochutnala.* Tak to jsem ráda. Já je ještě nikdy nejedla, takže jsem na to zvědavá. *Přizná se smíchem.*

Jasný. Čas. Jakože až budes odjíždět, budeš už z mimča batole? Nebo už překonáš pubertu? *Pokračuje dál v popichování, protože ho to neskutečně baví a ona nevypadá, že by ji zo nějak vadilo. Na tváři má menší úsměv, zatímco se na ni po očku dívá. Když začnou mluvit o jídle jqko na povel nu začne žaludek nepsokojeně mrčet hlady, ale představa, že by jedl kobylky a různých sto nožky to hned zarazí.* Někdy y ho ochutnám. *Přikývne a pobaveně se usměje když zakýve jejich rukama.* Nikdy nejedla zapečený těstoviny? Jak si bez toho mohla žít? *Uchechtne se a když vidí, jak jim nesou jídlo, hned se do toho svého hladně pustí.* Jsem zvědavej, jestli bratránka přežiješ. Vážně nekdy dokáže být jak tornádo. *Pousměje se a pokračuje v jídle.*

Jakože sám uznáš, že jsem vyspělá, protože jsem. *Ušklíbne se a sleduje rysy jeho tváře a hlavně na jeho oči, které jí momentálně připadají nádhernější, jak celé Angeles, které si v posledních dnech opravdu zamilovala. Pobaveně se uchechtne, když slyší, jak se jeho žaludek dožaduje jídla.* Neomdlíš mi tady teď hlady, že ne? *Zeptá se ho a sjede ho pohledem, přičemž se podívá hlavně na jeho břicho.* Mám ho plno v komnatě. Přivezla jsem si sem zásoby. Takže se klidně někdy stav a dám ti k ochutnání pravej z Egypta. *Nabídne mu s úsměvem a pak už jsou v restauraci, kde si objedná jídlo.* Úplně normálně. Nevšiml sis snad, že jsem normální lidská bytost? Dvě oči, dvě uši, jeden nos, jedna pusa, dvě ruce, dvě nohy. Normálka. *Zazubí se na něj a pak se pobaveně usměje, když vidí, jak se do svého jídla pustí a sama začne likvidovat to svoje.* Já přežiju všechno, neboj. Už se na něj těším, určitě to bude zlatíčko. *Uchechtne se a strčí si další sousto do pusy.* Je to fakt výborný. *Poznamená s pohledem upřeným na tu lahůdku na talíři.*

Věříš si až moc, ne? *Uchechtne se, ale na tváři ma pobavený úsměv, který je snad velký tak jak dlouho ne. Je rád, ze ji poznal, protože mu zpříjemňuje dny tak, jak by nečekal, že bude někdo, koho zná teprve chvíli.* Neboj, ty kobylky to zastrašily. *Zasměje se a poplácá se dlaní po břiše, jako by to chtěl dát najevo nebo nějak dát důkaz, že to ty myšenky na kobylky vážně zaterasily.* Dobře, to beru. *Usměje se na ni a snaží se ignorovat vtíravou myšlenku, že by se to dalo považovat jako pozvání do komnaty.* Jen aby. Co já vím, třeba můžeš nosit masku a teď je přede mnou taková ta kočka, třeba. Ty v Egyptě dřív uctívali, ne? *Zeptá se jí, aby se ujistil, jestli při hodinách dějepisu dával pozor.* Zlatíčko, jak kdy. *Uchechtne se a pak ji po očku pozoruje.* Jsem rád, že ti chutná. *Poví, když už on má svou porci skoro snězenou.*