Společenský salón

*Nad jeho poznámkou, že se brzy nevejde do dveří jídelny, se dokonce trošku zasmála. Nevěřila, že by se v této situaci dokázala zasmát, ale přišlo to samo a nečekaně. Stále jí jeho otázky přišli trošku umělé, ale alespoň byly vtipné. Zvláštní, překvapil ji. Stejně bude mít odteď plnou hlavu královské kuchyně, ještě aby nezazdila nějakou schůzku s ním. Nebo by na ní přišla v zástěře. Nad tou poznámkou se lehce pousmála.* /Takže si to možná úplně nepokazila,/ *spokojila se tedy se svými slovy a již jich nelitovala. Na co by se ho tak mohla zeptat? První otázka, která ji napadla, byla jaké jídlo má nejraději a jestli by mu ho mohla připravit. Nechala to raději být. Nina nemá nějaké vysokoškolské vzdělání, ale měla svůj zdraví rozum. A trochu prořízlou pusu. Ale její průbojnost jí dostala nyní tam, kde je. Z přemýšlení jí vytrhla jeho další otázka. Nikdy o ničem takovém neuvažovala. Pro svou profesi se narodila, co jiného by mohla dělat? Nevědomky se u toho přemýšlení trošku kousla do rtu. Po vteřině si toho všimla a ihned přestala.* "Nikdy jsem nad ničím takovým nepřemýšlela," *začne. Možná ochránkyně? Ne, na to by asi neměla úplně žaludek.* "Pokud bych měla dělat něco jiného, myslím, že bych si vybrala práci jako průvodkyně. Do Whitesu jezdí dost turistů a já jsem se v tamních lesích snad nikdy neztratila," *tohle si sama nikdy neuvědomila. Ale musela uznat, že by tuto profesi brala. Stále by mohla být celý den na nohou a nemusela by si dělat velkou hlavu s papírováním. Možná by to někdy mohla vzít jako brigádu. Ne, že by měla nulovou šanci na výhru, ale pravděpodobnost byla silně proti ní, takže si musela najít nějaká zadní vrátka.* "Napadají mě jen dvě otázky. První, co by vás potěšilo, kdybych připravila spolu s místními kuchaři jako poděkování za tu možnost? Druhá, co si myslíte o selekci, ne jako korunní princ, ale jako člověk?" *nejraději si jednu vrazila.* /Už jsi to řekla, neřeš to, čas nevrátíš,/ *nařídila si a dál radši mlčela. Na tváři měla sice stále úsměv, ale ve své mysli se vůbec usmívat nechtěla. Chtěl, aby se zeptala, tak se zeptala.*

*Její odpověď na jeho otázku je velice dobrá. Lepší než většina odpovědí ostatních dívek. A navíc si je jistý, že by to jako královna zvládala vážně dobře. Je na zmatek zvyklá a asi umí lidem dobře rozkazovat a dělit jim úkoly, což je vlastnost, kterou by jako královna potřebovala. Trpělivost a schopnost zachování chladné hlavy a rychlého rozhodování. Aby mezi nimi nebylo ticho zeptá se jí na to, co by dělala kdyby nemohla být kuchařka. Dost ho zajímá odpověď, protože.. I kdyby Selekci nevyhrála a nestala se královnou, už by v tom nemohla pokračovat. Je ve třetí kastě, nemohla by být dále šéfkuchařka. Přikývne na její sloa.* Ptám se ta jedno ze zvědavosti, protože je vidět, že vaření je pro vás snad vším a za druhé.. protěž jste teď třetí A lidé v této kastě se nemohou živit prácí v restauraci. *Vysvětlí jí, ale to zřejmě víí.* Kdybyste náhodou nevyhrála a měla se vrátit domů, klidně bych vám vaši předchozí kastu vrátil, abyste v tom mohla pokračovat. Asi by to bylo poprvé za celou dobu Selekce.. *Uchechtne se.* Ale kdybyste tak byla šťastnější. *Pokrčí rameny. Ale teď myslet na to je dost předčasné. Kdo ví, co se vše stane a jak Selekce dopadne.* No.. Klidně můžete připravit něco co jste vymyslela vy. Mám dost rád pálivá jídla, což o mě moc lidí neví, obzvlášť cokoliv s čilipapričkami. *Pokrčí rameny. Tím by u něj nic nezkazila.* No a to o Selekcii pokusím se to brát ne z mého pohledu.. *Chvilku mlčí, přemýšlí.* Na jednu stranu se mi to zdá hloupé. Sledovat někoho kdo takhle veřejně randí a má se zamilovat. A nechápu jak to molo tolikrát vyjít. Ale na druhou stranu je asi kouzelná ta představa, že někoho kdo je teď třeba v páté kastě může čekat lepší život, na zámku jako královnu. *Odpoví jí upřímně. Jeho hodinky ukazují, že je nejvyšší čas na to jejich schůzku ukončit. Zvedne se a pomůže na nohy i lady, kterou následně chytne za ruku, kam ji políbí.* Rád jsem vás dneska poznal, lady. Budu se těšit na další brzké setkání. *Rozloučí se s ní.*

*Jen přikývne. Samozřejmě věděla, že jako třetí už svou práci nebude moct dělat, ale věřila, že si k tomu vždy nějakou cestu najde. Může psát nebo podnikat. Kdyby se stala podnikatelskou v gastronomii, mohla by přece chodit na takové rádoby inspekce. Prostě si nějak poradí, pokud ne, nebyla by to Nina.* "Už bych si nějak poradila, troufám si říct, že se neztratím," *odpověděla s úsměvem a dál ho jen poslouchala. Tak ráda by mu nyní viděla do hlavy. Moc by chtěla znát jeho názor na ní. U jiných lidí se prostě zeptala a oni odpověděli, nic složitého, ale tady není mezi svými lidmi. A zřejmě už nikdy nebude. Pozitivní postoj udržovala jen díky myšlence, že pokud by měla po případné prohře v selekci dost peněz, mohla by restauraci koupit. Nynější majitel stejně nechával velkou část odpovědnosti na ní, třeba by se ke koupi nechal přesvědčit. * "Budu si to pamatovat." /Poznámka: chilli papričky jsou super,/ *udělala si imaginární poznámku. Co se týče jeho názoru, ráda ho slyšela. Částečně souhlasila s tím, že je to hloupé, když na vás na každém kroku míří kamery. Nevěřila, že by si všichni králové minulosti vybrali podle vlastního srdce. A pravděpodobnost, že se mezi tak málo dívkami najde někdo, kdo vás okouzlí natolik, že byste se za ni chtěl oženit, je dost malá. Ale pokud tomu on upřímně věří, možná by se o to měla také pokusit. Nakonec musela uznat, že ten rozhovor nebyl až tak umělý. Minimálně z její strany nebyl.* "I já jsem vás ráda poznala, děkuji za vaše odpovědi a přeji dobrou noc, vaše výsosti," *vylovila z paměti správné oslovení prince a podařilo se jí celkem zdařilé pukrle. Než odešla ze salónu, věnovala jemu i zvířeti vlídný úsměv. Odešla lehkým krokem, snažila se nezakopnout. Myslela si, že si zatím nevede nejhůř, takže si to nechtěla hloupým pádem zkazit. Brala tento večer jako velmi úspěšný. Úspěch pro ni znamenal to, že nic zásadně nepokazila, mohla být zatím zapomenutelná, ale nebyla ta špatná, ta nevhodná. To pro začátek stačí. Ve svém pokoji usedla ke stolu a začala psát. Výjimečně to nebyly žádné recepty, zatím tady nestihla získat žádnou inspiraci. Protože měla velké množství času a téměř žádnou práci, rozhodla se sepsat pár veršíků. Považovala to sice za silně nepraktické, ale co by teď mohla dělat?*

*Momentálně se má setkat s lady Willow. Není si jistý, ale hádá, že letěla v sobotu, takže nebude vědět, proč má na oku monokla. Klidně jí to vysvětlí, i když opakovat to pořád dokola je trochu otravné už. Vzal si dneska taky fialový oblek a pod sako černou košili. Hodinky na ruce jsou zlaté, hodí se k pásku, který má. Sedí ve Společenském salonku, kde na lady čeká a vedle něj na zemi leží velký bílý tygr, jeho mazlíček, Kace. Sedí na pohovce, před kterou je stůl s občerstvením a za ním je další pohovka, na kterou si sedne ona dívka, až přijde, takže na sebe přímo uvidí a většinu rozhovoru se budou dívat tomu druhému do očí. Když se tu objeví, vstane.* Dobrý den, lady Willow. Dnes vám to velice sluší. *Řekne tuto zdvořilou fázi, kterou řekl už všem dívkám a usměje se, nacvičeně.*Prosím posaďte se.*Vyzve ji, kývne k místu a sám se posadí na to svoje.* Mimochodem, tohle je Kace, můj tygr. Nemusíte se ho bát, je krotký, klidně si ho podrbejte.*Podrbe ho za ušima.* Mám vám nalít něco k pití? Je zde voda a džus. *Nejsou tu služebné, aby to bylo více soukromější. Nemusí tu být ještě další pár zvědavých uší, který by poslouchal, co si povídají. Beztak je někdo už poslouchá za dveřmi.* Takže.. Řekněte mi něco o sobě. Nejlépe něco, co ještě nevím z přihlášky. *Vyzve ji a zvědavě se na ni dívá.*Pokud budete mít otázky i by na mě, klidně se můžete ptát.

*Dnes jí čekala první schůzka s princem. Byla již zvyklá na hovory s lidmi vysokého postavení, ale ještě nikdy neměla možnost hovořit se samotným členem královské rodiny. Jako vždy byla pečlivě upravená, ale vlasy se nakonec rozhodla nechal volně rozpuštěné, a tak jí ve vlnkách rámovaly obličej. Když vešla do salónku, pozorně se rozhlédla a když si povšimla prince, sedícího na pohovce, ladnou chůzí k němu zamířila.* Vaše Výsosti. * Předvedla pečlivě nacvičené pukrle a mile se usmála nad jeho pochvalou.* Děkuji, Vy jako vždy také, i když musím říci, že Váš přítel by Vám skoro mohl konkurovat.* Tiše se zasmála a poukázala na velkého bílého tygra, který si spokojeně hověl po princově boku. Povšimla si princova zranění, ale nijak to nekomentovala, ačkoli jí na malý moment napadlo, že jeho oblek má příhodnou barvu, aby ladil s jeho novou ozdobou. Po pobídnutí opatrně poklekla ke Kacemu a jemně ho pohladila. Trvalo to jen na okamžik, pak se usadila naproti princi a lehce zvědavě na něj hleděla. Poprosila prince o sklenku vody, i když jí na chvilku napadlo, že se nehodí, aby jí naléval někdo jeho postavení. Přesvědčilo ji to, že se sám nabídl. Přehodila si nohu přes nohu a položila si ruce na kolena.* Myslím, že o mně snad všichni vědí všechno, minimálně se tak chovají. *Komentovala tím život lidí, kolem kterých se motají novináři ji od dětství a mnoho věcí nezůstane tajemstvím.* Ale řekla bych, že s tím máte ještě větší zkušenosti než já. *Pokroutila nad tím hlavou, jeho život byl pro média mnohem šťavnatější.* Co o mně není známo? *Zamyslela se. * Jsem přeborník v origami, to lidé moc neví. *Opravdu to moc neříkala, byla to pro ni skoro oáza klidu, činnost, která patřila jen jí. *Na co bych se mohla zeptat Vás...Jak rád trávíte čas, když jste sám a nejsou na Vás zaměřené kamery?* Zajímalo jí, jakou oázu měl princ.*

*Když lady konečně přijde do salonku pozdraví jí a skloní jí pochvalu. Říká to už automaticky. Má po skoro třiceti-pěti schůzkách. Nějak tuší, že následující dny bude automaticky říkat "dobrý den lady, moc vám to sluší" i nějakým rádcům při poradách. Uchechtne se a podívá s na Kace.* Nejste první, která něco podobného naznačuje a nebo říká přímo. Normálně na něj začínám žárlit. *Řekne pobaveně. Vyzve ji, aby se posadili a jakmile to udělají nabídne jí něco k pití. Nevadilo by mu lady nalít pití. Počítal, že to bude dělat, když tu nechtěl sloužící. A co ej na tom, nalít pití od skleničky? Možná je princ, ale tohle umí. Není zas tak neschopnej, aby dokázal jen přestříhávat stužky při otevírání nemocnic a usmívat se do kamery.* Nikdy nemůžou všichni o všech vědět vše. *Pokrčí rameny. On je jedna z nejsledovanějších osob v Illey a nikdo ani nemá tušení, že si pěstuje čili papričky ve skleníku a má rád pálivá jídla. Nikdo, kromě jeho rodiny. Každý má svoje tajemství.* S tlakem médií bohužel ano. Takže rozumím jak se cítíte. *Ví, že dívka je modelka, druhá, což jsou lidé, na které se média soustředí nejvíce, hned tedy po královské rodině.* Vážně? To je docela zajímavé. Já to jako malý taky prý zkoušel, ale nešlo mi to. *Ne každý je holt dobrý ve všem, ani princ. když se to od něj tak nějak očekává.* Rád jezdím na motorce, nebo třeba hraju na kytaru. Posiluju.. *Dělá toho rád více, ale nemusí lady hned vědět vše. Nerad se svěřuje a moc toho o sobě říká a ohledně tohohle pro něj byl tento týden vážně náočný.* Lady, řekněte.. Proč si myslíte, že byste byla nejlepší královnou vy a žádná jiná dívka? A odpověď, že si to nemyslíte nebude přijata.

*Zatím měla ze schůzky spíše formální pocit a ani se nedivila, bylo jí jasné, že si princ nepřipravil jiné otázky pro každou soutěžící. Setkání ho již musela dost unavovat a ani by se nedivil, kdyby jeho zájem o dívky byl už dosti hraný. Sama již rozdala tolik falešných úsměvů, že se mu ale nemohla divit a neměla mu to v žádném případě za zlé. Zatím nijak moc nevěřila, že by se s princem mohli v budoucnu moc sblížit, na to měli oba až moc zkušeností z falešnými lidmi a vysoké ochranné zdi. Od někoho takového se důvěra získávala těžko.* To vám věřím. *Řekla s mírným úsměvem a pohlédla na majestátní zvíře. Sama nikdy mazlíčka neměla, mohl za to hlavně nedostatek času. Přišlo jí zbytečné si nějakého pořizovat, kdyby s ním pak netrávila čas. Ale zrovna volba tygra jí přišla velmi neobvyklá, ačkoli, bohatí lidé někdy nevěděli, co by dělali, takže to nakonec dávalo i celkem smysl. Zaměřila se zpět na prince a pobaveně jí zajiskřily oči.* To ale neznamená, že si to nemůžou myslet a využít toho. *Zaprotestovala, ačkoli s ním souhlasila. Pro novináře byly jejich životy jen měna, která je dostala za penězi a slávou. Při jeho dalších slovech se jen soucitně pousmála, takovou věc chápali všichni, co si to zažili a dál k tomu nechtěla nic dodávat. Nebudou se přeci média vtírat i do jejich soukromého rozhovoru.* Divil byste se, jaký relax to dokáže přinést. Pokud budu mít čas, mohla bych se pokusit zpodobnit i Kace. *Navrhla a už vymýšlela, jak by se něco takového dala uskutečnit. Bavilo jí navrhovat vlastní typy origami a ačkoli by někdo mohl říct, že je to úplně zbytečná věc, pro ni to znamenalo hodně. Upila ze skleničky s vodou a opět jí odložila na stůl, zatímco nepřerušovala oční kontakt s princem, který jí právě říkal pár svých zájmů.* Kolik dívek Vás již prosilo, abyste jim zahrál? *Pošťouchla ho lehce. Princ, který hraje na kytaru? Z toho musejí dívky padat na kolena. Sama Willow se o hudbu nikdy moc nezajímala, i když si ráda něco sem tam poslechla.* Vlastně jsem čekala, kdy se zeptáte.* Poznamenala.* A jsem připravená vám dát svou upřímnou odpověď. Ačkoli se ostatní dívky zdají milé, aspoň ty, které jsem měla možnost potkat, nemyslím si, že většina z nich má tak velkou zkušenost s tím, jak to chodí ve vyšší společnosti. Také si nedělám žádné iluze o tom, že manželství s princem je dokonalé, přináší to mnoho stresu a povinností, ale s tím se já umím dobře vypořádat. Dosud jsem nebyla ve vztahu, nemyslím si, že to potřebuji, a proto si můžete být jistý, že bych byla oddaná. Myslím, že to je také důležitá vlastnost pro královnu. Také po Vás nebudu nic požadovat, mám pochopení pro to, že v soukromí si budete chtít užít klidu. Nakonec ale, je to Vaše volba, pro kterou z nás se rozhodnete.* Nedělala si starosti s tím, jestli zněla trochu namyšleně. Znala své kvality a byla již naučena o nich mluvit, jinak by se nedostala tak daleko ve svém povolání. Myslela si, že by její upřímnost mohl princ ocenit.*

*Těch schůzek bylo už skutečně moc, takže je docela vyčerpaný, ale i tak se snaží usmívat a trochu vtipkovat, aspoň ohledně toho, že brzy bude žárlit na Kace. Zatím to vypadá, že většinu těch dívek totiž zaujal více jeho mazlíček jak on sám.*/Díky, fakt díky.. /*Musí se ale uchechtnout. Je to asi lepší, než kdyby se ho ty dívky všechny štítily. Našlo se sice i pár takových, ale je rád, že většině z nich Kace nevadí. Jeho mazlíček pro něj znamená hodně a on se ho po svatbě kvůli nějaké ženské jen tak nezbaví. Bude s ním do konce života jednoho z nich. Pokýve hlavou.* Ano, to je asi pravda. *Média ho skutečně štvou. Nevadí mu podat nějaký rozhovor jednou za čas, ale denně? Ještě když nemá díky nim prakticky žádné soukromí. V paláci by to bylo ohledně soukromí i bez nich těžké dost. Ještě tihle do všeho musí rýpat..*To byste zvládla? *Zeptá se s tentokrát nefalšovaným zájmem. * Pokud by se vám to povedlo, rád bych to viděl. *Času bude mít zřejmě dost. Vyřazování jen tak nebude, to až po tom, co všechny pozve postupně na rande. A navíc taky nikdo neříká, že zrovna ona bude musíte vypadnout hned po prvním vyřazování. Třeba dojde až do samotného konce. Kdo ví?* Víte, že zatím žádná? *Uchechtne se.* Ani ne všechny využily té nabídky, že se mohou na něco zeptat mne. *Čekal by opak a to, že se ho budou dost vyptávat. Přece jen, jsou tu od toho, aby si ho vzaly. Když o něm nic nechtějí vědět působí to trochu dojem, že je to nezajímá a jsou tu jen kvůli koruně. Že je jim šum a fuk, koho si to vezmou. Zeptá se, proč si myslí, že by byla dobrou královnou a pozorně poslouchá její odpověď. Zaslechl různé, krátké, delší, špatné a i dobré. Nebo jen prostě.. dostačující. Ani nijak ohromivé, ale i dost zajímavé.* Slyšel jsem dost odpovědí, tuhle otázku jsem pokládal všem dívkám, ale ta vaše.. Je asi jedna z nejlepších. *Když tedy pomineme tu část, kde říká, že ví jaké je to ve vyšší společnosti. To vše se dá naučit a i kdyby se ona měla stát královnou, stejně by musela brát lekce etikety, i kdyby to zvládala perfektně. Ale to teď není podstatné.*

*Naposledy pohlédla na Kaceho, nemohla popřít, že byl skutečně krásný. Okamžitě si vzpomněla na jeden svůj photoshoot, kdy modelky skutečně pózovali se cvičenými tygry. Bylo těžké nenechat se zastínit tak majestátními tvory. Jeden z nich uměl dokonce různé povely, napadlo jí, jestli princ Kaceho také něco naučil nebo je to pouze takový mazlíček na okrasu, který si žije vlastním životem po boku svého majitele. Když se princ pozastavil nad jejím koníčkem, nemohla si pomoci a v očích se jí objevily nadšené jiskřičky. Nestávalo se moc často, že by o tom s lidmi mluvila, natož, aby to někdo dokázal aspoň trochu ocenit.* Myslím, že ano. *Zamyslela se na chvilku, jak by to asi mohla udělat. *Ano, šlo by to.*Potvrdila nakonec a měla již v hlavě rozvržených pár postupů, které by jí mohli zavést ke chtěnému výrobku. Ačkoli nejraději snad vytvářela květiny, zvířata jí také bavila. Teď ale obrátila svou pozornost zpět na prince. Přeci tu je kvůli němu a schůzka už se pravděpodobně blíží ke konci. Když na její otázku odpověděl záporně, lehce překvapeně pozvedla obočí.* Skutečně? Teď nevím, jestli Vám v tomto důvěřuji.* Krátce se zasmála. Přišlo jí nepravděpodobné, že by se princ ani jednou neocitl v takové situaci. Na něj se přeci dívky musí lepit. *Nejspíš je jen nenapadlo, na co by se tak mohly zeptat prince. Nemyslím, že s tím žádná z nás má zkušenosti.* Pokrčila lehce rameny. Všechny dívky budou nejspíše potřebovat čas, aby si zvykly pouze na to, že jsou v paláci, natož to, že se prakticky uchází o princovu ruku. Zní to spíše jako bláznivý sen, o kterém si ani Willow stále neví co myslet. Při jeho dalších slovech se na něj trochu vděčně usměje a nemohla popřít, že jí cosi uvnitř nezahřálo. Dosud byl celý její život jen stavěn na úspěších.* /Upřímnost se někdy vyplácí./ *Vlastně byla ráda za možnost si s princem promluvit o samotě dříve, než na ně budou namířené kamery. Zatím jí byl celkem sympatický, ale nestihla si na něj vytvořit nijak velký názor. Mohla by si později promluvit třeba s další dívkou, jaké z něj má pocity.*

*Zeptá se, zda by vážně šlo vytvořit z origami Kace, protože jej to velice překvapí. On by z papíru nezvládl složit asi nic.* Pokud ho skutečně vytvoříte, budu rád, když mi to ukážete. *usměje se a na ni. Byl by na výsledek upřímně zvědavý. Vážně žádná z dívek ještě nevyslovila přání, aby jí zahrál a ot si nemyslí, že by byl až tak špatný, že by se dívky musely bát o svůj sluh.* Vážně, žádná mě o to ještě nepožádala. Asi se moc bojí, aby neohluchly, ale tak hrozný si myslím, že nejsem. Sice nemám ve zpěvu na svou matku.. Ale nejsem ztracen případ jako můj otec. *Uchechtne se.* Myslím, že otázka, jaké mám koníčky je docela jednoduchá. To je přece jen takový základ a když si z vás mám vybrat jednu manželku, neměl bych vědět nějaké věci o ní jen já, ale i ona o mě, ne? *Když se o něj takhle nezajímá trochu to působí dojmem, že je jim jedno jaký je a chtějí si ho vzít jen kvůli koruně. U některých tomu tak možná skutečně je, další třeba jen byly nervózní, to by taky pochopil. Asi se denně nesetkávají s princem, o jehož srdce tady soutěží. Když mu odpoví na otázku ohledně toho, proč si myslí, že by byla dobrá královna, docela ho její opověď potěší. Je zřejmě jedna z nejlepších. Pak se ale už podívá na hodinyk a vstane. Dívce samozřejmě taktéž nabídne ruku, aby jí pomohl na nohy.* Je mi to líto, ale náš dnešní společný čas je u konce. Rád jsem vás dnes poznal, lady. *Skloní se a na hřbet její ruky jí vtiskne letmý polibek.* Doufám, že se brzy uvidíme. *Rozloučí se a s ní a pohledem ji vyprovodí z místnosti. Pro dnešek má všechny schůzky za sebou, takže moc dlouho neváhá a vydá se s Kacem ještě na menší procházku do zahrad, potřebují oba dva na čerstvý vzduch.*

A já vám ho ráda ukážu, snad Vás nezklamu. *Odpověděla mu s úsměvem. Vlastně jí nenapadalo, jak jinak by si teď mohla zkrátit dlouhé chvíle, které tráví sama v komnatě. Možná by se jednou mohla vydat na procházku po paláci a při troše štěstí třeba natrefí i na další soutěžící. Ačkoli si zatím nebyla jistá, co si o nich myslet a jestli chce navazovat přátelství, příjemný rozhovor by mohl být dobrý nápad, jak trávit čas. Nebyla zvyklá na to, že by měla tolik volna, jako tady. *Pokud je tomu skutečně tak, já bych si ráda někdy poslechla, Vaše umění na hudební nástroj, pokud budete mít zájem mi to někdy předvést. *Navrhla mu. Skutečně nelhala, zajímalo jí, jak dobrý princ ve hře je, ona sama na žádný hudební nástroj nehraje, ale dokáže ocenit, když si někdo vypiluje určitou vlastnost. Ať už se jedná třeba o hru na kytaru. Poslouchala jeho odpověď, zatímco si prsty pomalu přejížděla po hřbetu své ruky. Vlastně s ním souhlasila, nejen on si vybírá budoucí manželku, také dívky by se měli zajímat, jaký je jejich potencionální manžel.* To máte pravdu...Myslím ale, že otázky přijdou, jen se musí dívky trochu uvolnit a zvyknout si.* Řekla mu upřímně. Ihned co zmizí strach, byla si jistá, že přijde zvědavost ze strany účastnic. Zatím jsou buď vystrašené nebo třeba jen nervózní. Všimla si, že se princ zahleděl na hodinky a podle jeho výrazu poznala, že se chystá k odchodu dříve, než jí to oznámil. S vděčným úsměvem přijme jeho nabídnutou ruku a vstane z křesílka. * Potěšení je na mé straně, Vaše Výsosti.* Když se princ opět narovnal, lehce se poklonila. Když odcházela, zaslechla ještě princova slova a neodpustila si malou poznámku.* Já také a tentokrát možná i s kytarou. *Naposledy se na něj usmála a namířila si to skrz palác zpět do své komnaty.*

*Dojde do tohoto salonu, kde má mít poslední dnešní setkání. Už je z toho všeho docela utahaný, ale nedává to na sobě znát. Nechce tím ovlivňovat schůzky s účastnicemi, aby je mohl pak objektivně zhodnotit a shrnout. Na sobě má tmavě modrý oblek doplněný o vestu ve stejné barvě, aby působil formálněji. Bílá košile je základ a celé to má doplněné o tmavě červenou kravatu a ladící kapesníček v náprsní kapse saka. Na formální oblečení si potrpí, k jeho životu to patří a on si na to zvyknul. Rukou si prohrábne vlasy, díky čemuž už nezanechávají ani známky nějaké snahy o učesání z rána. V salonu jsou pouze dvě křesla pro něj a účastnici a vedle nich dlouhý stůl s všelijakým občerstvením. Sladké, slané, různé nápoje kromě alkoholu se zde také nacházejí. On sám si nalije hrnek kávy, kterou začne upíjet při čekání na další účastnici - dle papírů se seznamem Diane.*

*Vyrazila ze svého pokoje hodně nervózní. S každým krokem jí okolo nohou vlály zelené šaty, o kterých jako jedněch z mála usoudila, že se v nich dá hýbat. Ovšem boty na podpatku bez podpatku nenarazila. A služebné jí přemluvily, že bude vypadat lépe, když si k šatům vezme střevíce, než tenisky. Musela jít pomalu, aby si nepřerazila kotníky, díky čemuž dorazila o kousek později. Zaklepala na dveře a čekala na pokyn ke vstupu. Nechtěla hned při příchodu princi zničit nos. Přešlápla z nohy na nohu a zadívala se na svoje upravené nehty. Nechtěla si je nechat namalovat barvami, tak je měla alespoň hezky ostříhané. Na pokyn vešla do salonu a pokusila se o dámskou poklonu.* Dobrý den vaše... výsosti. *Malinko se zasekla u oslovení. Výsost a Veličenstvo se jí pořád pletlo.* Děkuji za pozvání. *Usmála se.*

*Otočí se s úsměvem ke dveřím, když vyzve dívku, aby vešla dovnitř. Pobaví ho, jak si není jistá s oslovením. To už se mu v posledních dnech stalo několikrát.* Stačí klidně jenom Aaron. *Pokrčí rameny. Asi si to bude pamatovat lépe.* Ale jinak jste to trefila správně. *Zhodnotí a neodolá pobavenému úsměvu.* Není vůbec za co. Já děkuji, že jste se přihlásila do Selekce. Smím se zeptat, co konkrétně vás k tomu vedlo? *Zajímá se. Jsou dívky kvůli kastě, penězům, koruně a tak. Málo z nich je tu čistě kvůli němu.* Posaďte se a nabídněte si cokoliv z občerstvení. *Nabídne jí a sám se posadí do svého křesla.* Co mi o sobě prozradíte?

*Pyšně se usmála.* Dobře, Aarona. Jsem ráda, že jsem to trefila. *Přikývla a úsměv jí nezmizel.* Tak asi není za co. Chtěla jsem to zkusit a hlavně jsem myslela, že by bylo fajn vidět i váš úhel pohledu. *Pokrčila rameny. Jako součást armády viděla spoustu lidí, kteří by královskou rodinu za jejich rozhodnutí nejradši věnovali rebelům. A tak si říkala, že by chtěla vědět, proč taková rozhodnutí dělají.* Díky. *Usmála se na něj znovu a nalila si vodu, poté se posadila naproti princi.* Hmm. Celá moje rodina včetně mě je v armádě. Takže asi jak můžete čekat, mám ráda zbraně, ale taky všechny zvířata. Sama mám doma pejska. *Napila se ze sklenice vody.*

Můj úhel pohledu? Na co přesně? *Vyptává se zvědavě dál. Rád se s ní pobaví o politice, pokud měla na mysli tu. Dokáže o ní diskutovat dlouhé hodiny a baví ho to. Má to nastudované skvěle a díky svému postavení a znalostem o tom také hodně ví.* Jaká zbraň je vaše nejoblíbenější? A máte radši zbraně nebo souboj čistě jenom pěstmi? *Zajímá se ve snaze o ní zjistit více.* Pes je skvělé zvíře, tady v paláci máme psinec, kde jich je dost, takže kdyby se vám stýskalo, klidně tam můžete zajít. Já teda na svého vlastního nemám čas, tak chovám jen křečka a ve stájích mám koně, na kterém si občas zajezdím. *Prozradí i něco málo o sobě.* Jste v armádě kvůli vlivu rodiny nebo je to skutečně něco, co chcete dělat sama od sebe?

No, ne každý vidí do vaší politiky a neví to, co vy. Takže jsem chtěla vědět, jak to vidíte vy. *Vysvětlila mu. Nad jeho zájmem, i když možná jen nuceným se usměje.* Mám ráda dýky. A pak svoji pistoli. Zvládám všechny zbraně, ale s těmito mi to jde nejlíp. No a pěsti... Když bych proti sobě měla stokilového protivníka, tak po něm radši hodin dýku, než abych se nechala zašlápnout. *Na svoje schopnosti je pyšná. Hlavně protože je žena a dokáže se tím vyrovnat muži.* To je skvělé! Děkuji za typ. *Spokojeně se usmála. Žádný jiný pes toho jejího nenahradí, ale i tak je jakýkoli jiný lepší než žádný.* Neřekla bych do vás, že máte křečka. *Přišlo jí to skvělé, od prince by čekala majestátní ho koně a nějakého velkého psa, nebo naopak čivavu.* Jsem tady kvůli sobě. A rodina mě v tom podporuje. *Svoji rodinu milovala. Měla neuvěřitelné štěstí, že měla tak úžasnou rodinu.*

Určitě budeme mít ještě spoustu času o tom diskutovat. Teď samozřejmě pokud máte nějaké otázky, klidně se ptejte. *Vybídne jí s milým úsměvem.* Ano, to dává smysl. Zbraně poskytují jistou výhodu. *Pokýve hlavou. Je to hodně i o psychice. Člověk má v ruce nástroj a nemá takový pocit, že působí všechno sám. Naopak ale třeba u boxovacího pytle nebo tréninku člověk rád používal pěsti, protože ze sebe mohl vymlátit všechny emoce bez strachu z toho, že někomu reálně ublíží a nebo ho přímo zabije. Všechno to spadalo pod jeho oblíbené reakce a rovnice v mozku. Matematický génius se prostě nezapře.* Nemáte za co. *Podle něj to není něco, za co by mu měla děkovat.* Táta měl tygra a byl by schopný ho pořídit i mě, ale máma mi dovolila během dětství jenom normální zvíře pro děti - křečka a u toho jsem i zůstal. Nezabere to tolik času, kterého moc nemám. *Pokrčí rameny.* Tak to je skvělé. Ale.. dokázala byste se toho vzdát kvůli koruně, kdybyste vyhrála Selekci? *Zeptá se jí narovinu. Nehledá si tu jen manželku, ale právě i budoucí královnu země, takže jde o dost zásadní otázku a on oceňuje upřímnost. Sklouzne pohledem k hodinkám a dojde mu, že jejich čas už uplynul.* Je mi líto, ale čas pro schůzku už se blíží ke konci? Dovolíte mi vás doprovodit ke komnatě? *Nabídne jí rámě. Je dnes poslední a zatím vždy poslední dívky odváděl ke komnatě, takže nehodlá nic měnit. Kde má která dívka komnatu si pamatuje, takže bez problému pak zastaví u správných dveří.* Moc rád jsem vás poznal. Kdybyste cokoliv potřebovala, obraťte se na své komorné a nebo klidně i přímo na mě. Jsme vám k dispozici. *Vezme její ruku a skloní se k ní, aby jí mohl věnovat polibek na hřbet.* Dobrou noc, lady. *Popřeje jí s úsměvem, než se vydá do své vlastní komnaty.*

Ne, zatím ne, děkuji. *Úsměv mu oplatila.* To určitě. *Narozdíl od prince ona neměla žádnou promyšlenou rovnici. Na silnějšího soupeře šla radši se zbraní. Hotovo.* Ano, o tygrovi vašeho otce jsem slyšela. Upřímně bych čekala, že ho budete mít také, ale díky vaší matce máte zřejmě nějaký pud sebezáchovy. *Zasmála se, aby mu ukázala, že to neměla být urážka jeho otce.* Popravdě? Budu znít, jako kdybych recitoval pohádku, ale mě jde hlavně o tu lásku. *Trochu sklonila hlavu a chytila si ukazovák levé ruky do prstů pravé.* Láska na prvním místě, takže by mi to potom nechybělo. *Přikývla a znovu se na něj usmála.* Samozřejmě, budu jen ráda. *Zvedla se z křesla a položila prázdnou sklenici na stůl. To, že ji dovedl až k její komnatě jí mile překvapilo. Nečekala by, že by si někdo pamatoval 34 zbytečných komnat.* Děkuji, jste moc milý. *Při polibku na hřbet ruky se začervená.* Děkuji za váš čas. Dobrou noc. *Rozloučila se s ním a znovu udělala poklonu. Zavřela za sebou dveře a s chodila podpatky. Potom se posadila do křesla a spokojeně vydechla.* /Asi bych se měla víc zaměřit na etiketu. Připadám si jako prase v paláci./

*Znovu ji bolela hlava. Nechtěla se však schovávat ve své komnatě, kde by na ni kde kdo přišel, hlavně její sourozenci, kteří by na ní nejspíše i poznali, jak jí je mizerně, a které by hlavně nemohla odmítnout, kdyby za ní došli. Proto zapadne do společenského salonu. Stejně patří k jejím oblíbeným. Palác má nespočet salonků, ale tenhle na ni působí konejšivě díky všem těm tmavým barvám a solidnímu dřevu. Na sobě volnou černou sukni, jež končí kousek nad koleny a k ní jednoduchý červený top, který však nechává odhalená ramena, na než tak můžou spadat prameny rozpuštěných vlasů. To vše v kontrastu s elegancí doplňují její oblíbené černé martensky. Na stůl si postaví lahev tequily, z níž celý večer upíjí a díky tomu zmírní nesnesitelnou bolest hlavy jen na nepříjemné tepání. Hraje sama se sebou kulečník. Nejraději by četla knihy, co jí dala sestra k narozeninám, jenže soustředit se na písmenka je příliš namáhavé. A v jejím lehce podnapilém stavu jí nejde ani moc ten kulečník, ale je to lepší, než nic. Svou práci má hotovou a momentálně nemůže mít společnost bez toho, aniž by prozradila, jak je jí mizerně, anebo působila jako alkoholik. A tak dává přednost ubíjející samotě, která ji poněkud rozčilovala a hnala ji ke chmurám, ale sama si to tak zvolila, a tak se s tím musela popasovat.*

*Na dnes večer nemá nic moc v plánu, takže se rozhodne vyjít ven ze svého pokoje a vydá se do jednoho ze salonků, kde je vždy klid na čtení knihy. Zrovna se pustila do Zlodějky knih, kterou však četla několikrát. Vlasy má ve vlnách rozpuštěné bez známky úprav, trochu tmavší líčení. Má na sobě úzkou černou sukni a bílou blůzku, boty na vysokém podpatku. Vypadá spíše jako manažer, než dcera dvorní dámy. Vlastně, kdyby nedělala tohle, manažerkou by se stala ráda. Plánování ji baví a práci s penězi a rozpočtem má skoro v malíku. Kdyby ji to takto nevyšlo, zkusí se na nějaký takový post přihlásit, třeba se chytne alespoň díky jménu a pak díky schopnostem, které prokáže. Když vejde do salonku, už tam někoho slyší. Ale nezdraví, dokud tu osobu neuvidí. Sousne si ret, aby na sobě nedala nic znát.* Ahoj. *Pozdraví jen, dojde na vzdálenější sedačku a posadí se. Nohy překříží. Koutkem oka si všimne lahve tequily, ale nijak to nekomentuje. Není to její věc, už není. Proto si s nezájmem otevře knihu na poslední straně a začne číst.*

*Sem moc lidí kupodivu nechodí, alespoň tu málokdy někoho potkávala, proto je to tak ideální zašívárna. Dnes ale očividně nemá štěstí. Zaslechne klapot podpatků, který ji donutí otrávěně stočit pohled ke dveřím. Jen lehce ji překvapí, že uvidí Lunu. Méně ji překvapí, co má na sobě, nad čímž si musí pohrdlivě odfrknout. Ne, že by jí vysoké podpatky neslušely, a ta sukně jí hezky neobepínala nohy, ale přitom vypadala tak zatraceně formálně. To oblečení přímo lákalo k tomu, aby jí někdo prováděl nemravné věci u pracovního stolu. Znovu s koulí mine žlábek a frustrovaně vydechne. Tentokrát má svůj neúspěch na koho svalit.* /Mohla jsi jít jinam, když je tu obsazeno./ *Pomyslí si rozčileně. Ani jí neoplatí pozdrav ve svém zbytečném uražení. Po chvíli to však s kulečníkem vzdá, začíná mít pocit, jako by měla otupělé prsty, ale doufá, že se jí to jen zdá. Raději si odpije z lahve. Už ani alkohol nepomáhá. Migréna je pořád přítomná.* Tuhle knihu už jsi četla. *Podotkne a přejde k ní o něco blíž.* Už dávno. Proč vlastně čteš knihy víckrát. *Potřese hlavou. Taky ráda četla, ale nikdy ne stejnou knihu dvakrát, možná si leda našla oblíbený citát či pasáž. Promne si čelo a snaží se na Lunu pořádně zaostřit. Jde to těžko.*

*Odejít klidně mohla, a po tom co se stalo na plese by to i udělala, ale dát ji podnět k radosti, to se jí nechtělo. A co se jejího formálního oblečení týče, má ho ráda. Připdá si pak dospěleji a o něco málo důležitěji, než ve skutečnosti je. Alespoň není v depresích z toho, že pro nikoho nic neznamená. Což vlastně neznamená, ale snaží se si to tak nebrat. Když spatří Beu, slušně pozdraví, jako to dělá u každého. Proč se tak Bea liší chováním od své mámy? A proč zase pije? Prolétává ji hlavou. Poté co se posadí, překříží nohy a ještě se koutkem oka podívá na Bein neúspěch. Kulečník ji vždy šel, ale najednou je v tom zase špatná. A ten alkohol, něco tu nehrálo. Stihla přečíst pár stran, než k ní přijde princezna a zeptá se ji na knihu.* Jo, četla. Své oblíbené knihy si ráda přečtu víckrát, abych si připomněla, co se v nich stalo. *Poví neutrálně. Nechce se hádat, ale nemá ani chuť na to se s ní bavit.* A co ty? Kdy ses zase vrátila k pití tvrdého během dne? A zase jíš málo? Docela si zhubla. *Díky tomu topu je to jasně vidět, že má o dalších několik kilo méně. A s tím pitím, už na tom plese to bylo docela divné a teď je tu celá flaška. Nelíbí se jí to, ale nechce nějak řešit to, co se jí v životě děje. Ještě by do toho znovu spadla a to už nechce, nechce se spálit.*

*Těžko říct, zda je to alkoholem, anebo má vážně nějak necitlivé ruce. Odloží tágo a zkusmo si je promne. Ne, určitě si to představuje. Prostě dneska nemá štěstí a díky té migréně nezvládá dobře mířit. To asi na rakovině nesnášela nejvíc. Když dospěla do fáze, kdy došlo k poruchám citlivosti a hybnosti. Bylo na houby nemít pod kontrolou vlastní tělo. Na horší výkyvy nálad si člověk zvykl, bylo to jako mít konstantní měsíčky, ale na fyzické projevy nikoli. Přejde k Luně blíž. Ani neví, proč to dělá, ignorovat ji by bylo lepší, ale možná už vážně byla prostě jen osamělá. A Luna byla lepší než její rodina. Jí nebyla dlužna nic vysvětlovat.* Na poruchy paměti jsi trochu mladá, jak můžeš zapomenout, co se v knížce stalo? *Zeptá se nechápavě a znovu upije z lahve. Už v ní moc není, což ji trápí. Co bude dělat pak? Načne novou? S takovou skončí pod stolem a to zase nechce. Chtěla se jen otupit.* Jak víš, že jsem nepřestala? *Nadhodí.* Copak mě tajně celé roky důkladně pozoruješ, Luno? Jsi můj stalker? *Uchechtne se sama pro sebe, protože jí to přijde vtipné.* Prostě piju. Nedělej z toho vědu. *Popravdě poslední roky pila střídmě. Na oslavách a jednou za čas, když si vyrazila třeba s Clau do baru. Při slovech o váze se však zamračí. Nikdy neměla onu úžasnou hubenou postavu modelek. Ale měla své křivky ráda. A hlavně měla ráda jídlo. Jenže teď značně zhubla. Ještě ne natolik aby jí začaly “trčet” kosti, ale přestávalo se jí dařit udržovat klesající váhu v mezích.* Jím dost. Prostě jsem začala víc cvičit. Je tu léto, postava do plavek a tak. Co se vůbec staráš, Luno? *Odloží lahev na stůl. Má pocit, že se svět trochu houpe a nerada by, aby jí lahev vyklouzla. Hlava ji stále bolí. Možná by tu další lahev otevřít měla. Zpít se do němoty. Jen aby to zatraceně přestalo.* Kašli na to. *Odsekne ještě Luně uraženě a vydá se k minibaru. Cestou se jí však zatmí před očima.* /Ne teď./ *Podlomí se jí kolena a při pádu na zem vrazí rukou do stolku. Na vteřinu nevnímá. A pak se přihlásí tepající bolest v hlavě. A následně v ruce. Kousek pod loktem.* /To bude modřina./ *Pomyslí si pochmurně. Zvedne se opatrně aspoň do sedu a chytne si hlavu do dlaní.* /Prosím./ *Bylo jí zle. Tak zle. A nešlo s tím dělat nic, z čeho by jí nebylo zle úplně stejně. Všechno to bylo tak hrozně únavné. Občas prostě jen chtěla, aby to přestalo. Alkohol pomáhal nejlíp. Některé dny, jako byl i ten dnešní, byl ale i ten málo. Chvilková ztráta vědomí ale pomohla, jako by mozek stiskl restart a bolest o něco ustupuje.*