Společenský salón

*Zlodějku knih četla naposledy tak pět let zpátky. Má ji opravdu ráda už od malička a byla to první kniha, kterou kdy četla. Od té doby ji nesutečně miluje a nedá na ni dopustit, což dokazuje i to, že se v ní začne vřít krev.*  A co je na tom, že si tu knihu chci připomenout? Ty taky víš, jak chutná alkohol a stále ho piješ. *Procedí skrze zuby. Musí se začít ovládat. Další hádku s ní nechce, kdyby jo, sbalí se, odstěhuje se někam daleko a začne nový život daleko od domova, kde ji nikdo nebude otravovat. A sem tam se podívá za mamkou a bráchou, jak se jim daří. Stejně se s nimi ani teď moc nevídá, každý má svoje plány a svoji práci, není na to jednoduše čas.* Ne, prostě to je na tobě vidět. Jsi totiž hrozně čitelná. A já si jen všímám detailů, nejen u tebe. *Skoro až protočí oči, ale ubrání se tomu, nasadí svoji obvyklou masku, jakou už dlouho neměla. Ale nemá na výběr. Samozřejmě, že si toho všimla. Odmítla jídlo, začala hubnout, pije. Takový scénář už jednou viděla, tuší to, ale řešit to nechce. Stejně ani nejsou kamarádky, nejsou nic, nemá se do toho co motat a Bea by se jí stejně s ničím nesvěřila.* Nestarám, si mi naprosto ukradená, jen to konstatuju, co vidím. *Zaboří nos do knihy a ani se na Beu nepodívá, dokud se neozve rána. Dává si ale pozor, aby hravou netrhla moc rychle, kdyby to byl jen nějaký test její pozornosti. I to by byl její styl. Když vidí, jak vstává, odloží knihu a pomalým jistým krokem za ní dojde a podá ji pomocnou ruku, aby ji pomohla vstát úplně.* Takže se ti to vrátilo. *Prohlásí jen, ale není to výsměch, je to spíš smíření s realitou. Ty kousky puzzlí se vrátily na své místo a dokonale odhalily co se s princeznou děje. Luně je jasné, že její pomoc nepřijme, takže hned skopne podpatky na stranu a pomalu se sehne tak, aby podebrala Beu pod ramenem. Pokud spadla, ztrácí cit a bude lepší ji pomoct takto, než ji držet za ručičku.* Jesti chceš vstát a jít si sednout alespoň na gauč, nemáš na výběr a musíš si nechat pomoct. K naší smůle to bude ode mě. *Pronese naposledy a čeká, až se o ní Bea opře a bude s ní moct vstát.*

Alkohol má na tělo nějaký účinek, nepiju ho proto, abych si připomněla jeho chuť. *Odfrne si. Vlastně ani neví, proč do Luny tak rýpe. Bylo to něco ve snaze uchovat mezi nimi odstup, na který byla dosud zvyklá. A nejspíš dělala něco dobře, jelikož se pořád hádaly a házely po sobě ošklivé pohledy. No a co, že ji pokaždé bodlo v hrudi. Bylo to tak lepší. Neměla co nabídnout, ani jako kamarádka, natož jako něco víc.* Tak si mě komplet nevšímej a je to. Nestojím o to. *V zásadě se urazí. Vážně nepotřebuje, aby jí Luna připomínala, že zhubla a hrála si na její mámu.* Fajn. Tak v tom pokračuj. Jen bez toho konstatování. *Zhodnotí něco, na čem se konečně můžou shodnout a vyrazí od ní pryč. Potřebuje se napít a tequila došla. V minibaru je ale vždycky nějaká zásoba, pravidelně se doplňuje. Jenže se jí zatmí před očima a na pár vteřin opravdu ztratí vědomí. Vlastně se jí díky tomu uleví. Migréna jako by na chvíli polevila, za to se ozve bolest v kolenou a paži, do které se praštila. Popotáhne, musí odolávat touze se rozbrečet. Vždyť byla zvyklá. Trhne sebou, když se Luna ozve, skoro na ni na chvíli zapomněla. Prožila s ní už dvě kola rakoviny a byla chytrá. Bohužel. Ale radši ona, než třeba Aaron, který měl také již určité podezření. Před rodinou jí to uklouznout nesmělo.* Netuším, o čem mluvíš, jen se mi zamotala hlava. *Namítne chabě a nenápadně si otře oči. Rozčileně se na Lunu zadívá. Nechce její pomoc. Bohužel díky uslzeným očím to asi nemá správný účinek. Nakonec spolkne pýchu a nechá si pomoc, aby se zvedla. Nohy se jí pořád třesou a hlava trochu motá, ale není to tak zlé. Jen neochotně si tak nechá pomoc až na gauč, kde se vyčerpaně posadí.* Nikomu o tomhle nic neřekneš... Prosím. *Dodá nakonec. Jako by šlo vážně o prosbu, a ne rozkaz.* Nechci, aby si naši dělali starosti. *Poví upřímně. A nechce, aby ji někdo tlačil do léčení. Jen pár měsíců, alespoň než skončí Selekce. I když s každým týdnem procentuálně klesala šance, že se vyléčí. Bylo jí to jedno. Nechtěla léčbu. Byla z toho unavená. A možná i únava může za to, když se nakloní a opře si čelo Luně o břicho, ruce jí položí na boky a snaží se ustálit svět. Bylo to příjemné. Trocha blízkosti. Konejšivé, téměř. I když ji nejspíš brzo pošle do háje, ale proč na chvíli něco ne předstírat. Byla na tak unavená. I z těch věcných hádek.*

Ale je to to samé, Beatrice. Něco jako když přičichneš ke knize. Její vůni znáš, ale i tak si přičichneš, zda voní nebo nevoní stejně. A pokud to chceš brát takto, tak i několikrát čtená kniha ti dodá jistý pocit nostalgie a radosti. Ale je zbytečné ti to tu v tomhle stavu vysvětlovat. *Rezignovala na projev jakýkoliv emocí, prostě pokud bude mluvit s ní, žádné hádky ani žádný zvýšený tep u ní nenastane. Ani nechce, aby nastal. Bylo by to zbytečné plýtvání emocí na někoho, kdo si to nezaslouží.* Fajn, jak chceš, budu dělat, jako bys tu nebyla. Hezky jako za starých časů. *Usměje se na ní uměle, schválně jako vždy. V takových chvílích byla chladná jako ledová královna, jako někdo, kolem koho se utvoří led, jenž nejde rozbít jinak, než láskou a něhou. Což u Beatrice nehrozí. Pohledem ji chvíli sleduje, ale raději vymení pohled na ní za pohled na knihu, takže jen slyší tupou ránu padajícího těla na zem. Pomalu vstane a dojde za ní, aby ji pomohla, což k jejímu překvapení Bea dovolí. Zhluboka se nadechne a obtočí ji i druhou ruku kolem pasu, aby měla jistotu, že když spadne, spadne ona s ní. A bude moct dokonce své tělo využít pro měkčí dopad.* Jo jasně, jen se ti zamotala hlava. Nevím, jak moc si myslíš, že jsem hloupá, ale zase tak moc ne. *Prohodí a položí ji co nejjemněji na gauč. Je jí jasné, že po tom pádu ji bolí celé tělo ještě více, než před tím dopadem. Kdyby byla vážně tak škodolibá a zlá, hodila by ji na ten gauč a nechala ji tam.* Je vtipné, že mě o něco prosíš. Ale nevím, jak ti v tomhle můžu vyhovět. Vypadáš vážně strašně a já tě nechci mít na starosti, až to s tebou sekne úplně. A stejně se to jednou dozvědí. *Je to pravda, pokud dál bude v tomhle stavu, skrývat to už nebude moct. Když ji dopadne hlavou na břicho, cukne s sebou a výrazně se napne, ale neuhne. Pohledem uhne jinam a jednou rukou ji zajede do vlasů, kde ji začne jemně hladit.* Jen pro dnešek. *Poví tiše, jako by to spíše říkala sobě než oběma.*

*Naslouchá jí a snaží se pochopit, co jí to říká. Upřímně jí to v momentálním stavu nesepíná tak, jak by mělo.* Asi... asi jo. Ale pak to čteš pro tu nostalgii. Ne pro připomenutí děje. Takže nejsi hloupá. Ale emocionálně nestabilní? *Zafilozofuje si a sama pro sebe se zasměje. Vlastně se ani nemůže divit, že je na ni Luna naštvaná. I sama sobě zněla děsně protivně.* Staré dobré časy. Kéž by. Teď tě VIDÍM. *Postěžuje si. Předtím bylo tak snadné ji ignorovat, lpět na zraněné pýše a roztříštěné důvěře. Když se k ní Luna teď chovala mile a věnovala jí pozornost, byla jako jiný člověk.* /Protože je./ *Připomene si. Tak dlouho byly rozhádané, že před sebou teď měla úplně jinou dívku, než kterou kdysi znávala. A přála by si, aby to neviděla. Aby ji mohla ignorovat.* /Alkohol./ *Připomene si. Ten tyhle hloupé myšlenky zažene. Pak se to ale všechno pokazí. A zrovna před ní. Jediná pozitivní věc je to, že to alespoň nebyl nikdo z rodiny. Nechat si pomoc ji stojí dost zapírání, jenže vážně se celá třese a nechce spadnout znova. Doopravdy tak částečně využije Lunu jako oporu.* Za zkoušku to stálo. *Zamumlá si unaveně. Měla po krk lží. Aspoň pro dnešek. Ačkoliv se Luna snaží, na gauč spíš kecne, ale polstrování je měkké, takže oproti dopadu na zem rozhodně zlepšení. Svět se pořád trošku točí, ale už je to lepší.* Jednou není teď. Aaron má Selekci , máma rizikový těhotenství, Daph má Opaline, všichni mají nějaké starosti. Nemusí se strachovat i o mě, jasný? Je to moje volba. Prosím tě o to, abys to neříkala, ale jestli musím, klidně ti to dám rozkazem. *Její hlas zní pořád trochu slabě, ale rozhodně. Její příkaz znamenal celkem dost, větší pravomoc měli samozřejmě její rodiče a Aaron, ale ti nevěděli, že by z Luny snad měly dolovat nějakou informaci, pojistila by si to tak mnohem lépe, pokud nechtěla Luna riskovat svou práci. Ale stejně se rozhodla nejdříve pro prosbu. Povzdechne si, když jí Luna zajede prsty do vlasů, v kterých jí jemně víská. Bylo to tak příjemné. Narovnala se a bez přemýšlení ji něžně políbila na vnitřní stranu zápěstí. Vzhlédla k ní, téměř přemýšlivě.* Proč...? *Potřese hlavou. Neměla by se ptát, nic to neznamenalo, ale stejně už to načnula.* Proč jsi mě políbila. Na tom festivalu... *Protože nehledě na tu výmluvu, co použila, to polibek byl. Bea s ní flirtovala, jistě, ale Luna ji nechávala a to bylo matoucí. Nechápala ji. Nesnažila se k ní chovat hezky, odstrkovala ji. A stejně...*

*Promne si dvěma prsty čelo. Je bolest hlavy stejně dobře přenosná, jako rýma? Protože teď začínala mírné pnutí v oblasti čela cítit taky.* Dejme tomu. /Nechám tě v tom, lepší než se o tom hádat. A alespoň budu mít na chvíli klid a možná mě to přejde.* Zavři oči a neuvidíš mě, pokud mě opravdu tak moc nesnášíš. A jelikož budu tichá jako myška, budeš myslet, že jsi tu sama. *Pokrčí nad tím rameny. Bylo to jednodušší než se přemisťovat z jedné místnosti do druhé, aby na sebe už nikdy nenarazily. To bylo vždy vyčerpávající víc, než když se museli opravdu ignorovat v jedné místnosti. Díky diplomacii to šlo ale opravdu snadno. Zhluboka se nadechne a vezme spadlou Beu, i když ji samotnou to bere dost sil. Je jí tak blízko, ale přitom se musí držet daleko. Po tom plese se zařekla, že už na ni nic víc nezkusí, že se jí neotevře, že ji nechá jít za někým, kdo by se o ní postaral lépe a s kým by byla spokojenější. Jenže teď je u ní, v pokročilém stadiu rakoviny a sama neví, co má dělat. Dřív o tom všichni věděli, teď to nesmí nikomu říct. Neví co dělat a ať udělá cokoliv, bude to stát Beu život. A i přes popírání toto nechce. S žuchnutím ji položí na gauč a ani se nestihne přesunout, je v jejím objetí.* Není, ale to neznamená, že to nechám jen tak. Je lepší jim udělat starost teď a na krátkou dobu, než později na celý život. A i kdybys mi to dala jako rozkaz, raději budu riskovat svoje postavení, než tvůj život. *Udělala by to takto pro kohokoliv ze svých blízkých. Samozřejmě teď bude mlčet, ale pokud to bude moc zlé, klidně z paláce odejde, klidně odcestuje jinam, pokud to bude nutné, ale nenechá ji zemřít. To by její svědomí nepřežilo. Pomalu ji hladila po vlasech a opět sebou cukne, když na svém zápěstí ucítí polibek. Její tváří se mihne bolestivá grimasa. Je zmatená, je zraněná, je naprosto v koncích. Po dlouhé době vztah, ze kterého určitě nevyjde bez zlomeného srdce.* Protože jsem to tak cítila. Stejně jako u mě v pokoji. Ale neboj, řekla jsem si, že už toho nechám a přenechám tě někomu, o koho budeš mít větší zájem. *Přejede ji prsty po tváři a snad poprvé se usměje bez jakékoliv přetvářky. Bolí ji to a má na krajíčku, ale co je její láska k někomu, kdo o ní ani nejeví zájem? Ano flirtovali spolu, ale z Beiny strany o nic nešlo a bylo vidět, že to byla jen hra. A ona se do ní chytila.*

*Rozhodně by si nemyslela, že je v místnosti sama. Luna vždycky přitahovala její pohled. Nějak tomu nemohla zabránit. Neuměla ji ignorovat, teď už ne. Jakmile jednou přestala, nebylo cesty zpátky. Kdyby se necítila tak ponížená, nejspíše by Luně byla za pomoc doopravdy vděčná. Takhle se zmůže jen na zamumlané děkuji potom, co dosedne na gauč a snaží se ustálit svět, který se s ní pořád trochu houpe.* Vždyť je to můj život. *Vydechne podrážděně.* Jaký to má smysl? Potřetí, Luno, potřetí bych si musela projít léčbou. Já... já prostě už nechci. Ne teď. *Nedokáže to, neviděla žádné světlo na konci tunelu. Věděla, že to prostě bude bolet. A byla ze vší té bolesti unavená, ale nehorší byla bolest ze zklamané naděje. Tak moc doufala, že už se rakovina nevrátí. Nenáviděla ji. Občas si přišla, že žila jenom napůl, nehledě na to, jak se snažila, ten stín obav tu pořád byl. Momentálně... to chtěla nechat v rukou osudu. Ale nebyla krutá. Netoužila stáhnout Lunu s sebou. Proto se jí vyhýbala. Alespoň obvykle. Teď jen slastně přivírala oči, když ji hladila ve vlasech.* Prostě to neříkej, tohle rozhodnutí není na tobě. *Políbí ji na vnitřní stranu zápěstí a vzhlédne k ní. Vždycky byla hezká. Ale od jejich dětských let dospěla ve všech možných ohledech. Nebyla jen pěkná, byla úchvatná. Jen kdyby nevypadala i přes ten úsměv tak smutně.* Nemám zájem o nikoho. K čemu by to bylo? *Nemusí snad nahlas říkat ten fakt, že má rakovinu a neví, zda tu za pár měsíců bude. A i kdyby, dotyčná by s ní musela projít tou náročnou léčbou. Vidět ji v takovém stavu, neustále se o ni bát? Ne, to rozhodně nikomu nechtěla udělat. Nebyla zas až tak sobecká.* Ale chci tě. *Dobře, možná trochu sobecká je. Dlaněmi sjede z jejích boků k lemu sukně, aby prsty zajela pod látku. Sukni tak díky tomu trochu vyhrne, zlehka ji pohladí od podkolenní jamky výše po stehnech.* Řekla jsi jen pro dnešek... předtím. *Jen pro dnešek jí vyhoví a nebude se s ní hádat ohledně toho, zda by měla řešit svou rakovinu. Ale proč to nerozšířit i na jiné věci.* Polib mě. Bez výčitek. Bez ušlechtilých myšlenek o tom, co si jedna či druhá zasloužíme. Jen pro dnešek. *Zašeptá úpěnlivě. Kéž by to mohla svést na alkohol a ne na vlastní slabost. Posunula se na gauči trochu dál a jen lehký tahem jí naznačila, aby se k ní připojila. Vážně musela zešílet. Ale srdce jí v hrudi uhánělo rychleji jen při představě toho, že by to Luna udělala.* /Pro dnešek./

*Problém jí nedělá ji odnést na gauč, ale to, že ji má skoro v náručí. Jak je vlastně teď těžká? Unesla by ji? Dokázala by ji na gauč odnést jako pravou princeznu? Byla by ji za to vděčná? Na většinu otázek nezná odpověď, jen na tu poslední. Vděčná ji není, protože je to pro ni spíše potupné, vidět ji slabou, neschopnou pořádného pohybu. Ale, ona by pro ni snesla i modré z nebe, i kdyby zase byli jen kamarádky, i kdyby se zase přestali bavit. Sledovala by ji a dávala na ni pozor.* Já vím, že je to tvůj život a nebudu ti tu dávat rady o tom, co s ním dělat. Ale právě vzhledem ke své rodině bys měla ještě jednou zabojovat. Protože čím více otálíš, tím se to zhoršuje a tím více krátíš své rodině radostné chvilky s tebou, B. A když už to pak nevyjde, neuvidíš svoji rodinu smutnou, ale já jo. A já na ně nechci koukat a myslet na to, že už mezi nimi nejsi. *Drží se, aby neplakala, říká to jemným, tichým hlasem. Není to přemlouvání, jen ji předhazuje následky, které její rozhodnutí bude mít v budoucnu. Je sobecká, když říká to o její rodině, ale je to jedna z možností, co ji přesvědčí o tom, aby si to pořádně promyslela. Protože pokud to neudělá kvůli ní, neudělá to už kvůli nikomu. Jen rodina je její opora, její důvod žití. Tiše si povzdechne.* Nic ti neslibuju, ale prozatím si to nechám pro sebe. *Ráda by to řekla. Ne jako zradu, ale jako něco, co by ji mohlo zachránit. I za cenu vlastního života. Navíc, co větší má hodnotu, než život za život?* Alespoň bys v tom nebyla sama a možná by ti to dalo i tu vůli bojovat, kdyby tu byl někdo, kdo by bojoval s tebou. *Obvykle lidem pomohl fakt, že nejsou sami, že je tu někdo, kdo tu pro ně bude v dobrém i zlém i přes fakt, že to možná nedokážou. Ona by ten sloup byla ráda.* Bei… *Zavře oči, přičemž už pár slz udržet nedokáže. Opatrně si sedne vedle ní, tedy spíše klekne, jednou rukou ji zakryje oči a druhou se zapře, aby se nepřevážila.* /Moc dobře víš, že nemůžu./ *Vyšle ji tichou zprávu a políbí ji nežně na čelo. Kdyby ji měla políbit na rty, nepřestala by, nedokázala by jen tak přestat, odtrhnout se. Kdyby to udělala, druhý den by ji v  paláci už nikdo neviděl. Takto to bylo bezpečnější. Pro ně obě. Opět si sedne na paty a než odkryje ruku z jejích očí, setře si několik dalších spadlých slz.*

*Všechno, co jí Luna říkala, od ní tak nějak čekala. Přemýšlela o tom všem hodně, jak by taky ne. Ale Luna nevěděla a necítila to, co ona.* Ty to nechápeš... *Jak by taky mohla. Nešlo o výčitku, jen smutné konstatování.* Jsem unavená, Luno. Vrací se to. A pokaždý je šance na vyléčení menší. Všechny ty chemoterapie, operace, měsíce, kdy se budu cítit mizerně a ani nebude jistý, zda to k něčemu bude. *Chce se jí brečet.* Já už prostě nechci. I kdybych se vyléčila, vždycky to tu bude, vždycky se to může vrátit, nikdy … nikdy nebudu normální. *Je těžké mluvit přes tu zábranu, co se jí vytvořila v hrdle, všechny ty nastřádané emoce.* Moje rodina to zvládne. *Zavrtí hlavou. Nad tím už taky přemýšlela. Nechtěla jim takhle ublížit, ale bylo to její rozhodnutí a hlavně věděla, že jsou silní, drží při sobě a spolu to zvládnou. Mají jeden druhého, máma dokonce čeká další dítě, a ačkoliv na osud nevěřila, vypadalo to skoro, jako by někdo zasáhl a chtěl ji nahradit, když přijde její čas. Ona tu nebude, ale budou mít nový uzlíček radosti.* Fajn... děkuju. *Není si jistá, zda je za co děkovat, ale alespoň prozatím snad bylo tohle tajemství v bezpečí. Jen ještě nějakou dobu to musí vydržet, to zvládne. Tyhle epizody se jí nestávaly zase tak často. Jen to přišlo v nevhodnou dobu. A před nevhodnou osobou.* Tohle za mě nikdo jiný nevybojuje. A všem to jen ubližuje. O tom rakovina je. Neublíží jen tobě, ale všem, kdo jsou ti moc blízko. *Obzvlášť u nádorů na mozku, můžou přijít prudké změny nálad, chování... Nechtěla, aby u toho byl někdo, kdo ji miloval. Rodinu možná neochrání, ale někoho jiného třeba ano. Možná alespoň Lunu a na tom záleželo. Lunu, která se momentálně zdála jako jediná reálná věc. Dobrá věc. Bože, jak moc by ji chtěla pustit blíž.* /Co to děláš?/ *Zmateně zamrká, když jí zakryje oči, ale následně ucítí polibek na čelo. Tiše si povzdechne.* Takhle ne. /Ale to ty víš./ *Když jí oči odkryje, všimne si, že slzy přetekly a nyní volně stékají po tvářích.* Už teď ti ubližuju. *Vydechne odevzdaně. Palcem následuje linii slz, než nakloní a o druhou tvář se zlehka otře rty, slíbává ty slané kapky. Něžně. Rtům se však vyhne.* Měla bych jít..? *Zvedne to do otázky. Očividně si ubližovaly navzájem. V hrudi cítila to bolestné pnutí. Jako když vás něco trhá vedví. Ale znala cenu svého rozhodnutí. Tohle, ať už mezi ní a Lunou bylo cokoliv, nemohla nikdy mít. Byl to jen pošetilý sen.*

Já vím. *Viděla na ni všechny ty následky, ale ani předtím natožpak teď si nechtěla přiznat, že to člověka unavuje, že už prostě nechce. Ale ani ona nechtěla. Nechtěla, aby už prostě neměla tu šanci se s ní usmířit. Kdyby Bea odešla, odešla by spolu s tou možností a to bolelo nejvíc. Že pokud zmizí, už se to mezi nimi nikdy nespraví. A ta představa bolela asi nejvíc ze všech možných scénářů.* Nikdo to nezvládne. Jak by mohl? Strašíš tu dvacet jedna let. Dvacet let jsme kamarádky, dvacet jedna let si součástí své ohromné milující rodiny. A až uděláš puf, udělá puf i smysl našeho života. Kus našeho srdce a naše vzpomínky budou jen hořká minulost, něco, co nás pomyšlení bude trhat víc a víc na kusy. *Měla pravdu a tohle si Bea musela uvědomovat, když ne přímo, tak rozhodně podvědomě. A to, že to uslyší rozhodně nebude příjemné.* Nevybojuje, ale bude moct bojovat s tebou. Bude to někdo, kdo vedle tebe bude stát, držet tě za ruku, hladit tě po tváři, objímat tě, nastaví ti rameno, bude tě brát ven na procházky nebo zařizovat malé blbosti, které ti udělají radost. Copak toto nění forma boje? *Pokusí se o úsměv, ale moc ji to nejde. Proto využije možnosti Beu políbit, ale schválně ji políbí jen na čelo. Zlomila by se jako křídla motýla, kterého se stačí jen dotknout a je pryč. Avšak slzy už zastavit nedokáže.* Tím to není. Je to tím, že mě odháníš a já se nechám odhánět, protože vím, že je špatné se ti pořád stavět do cesty. *Skoro ji ta věta rozdrtí zevnitř. Každá chrání tu druhou tím, že se sama sebe snaží dostat z života té druhé. Jaký paradox, jenž je vlastně důvodem jejich bolesti. A možná jím i navždy bude. S hlubokým nádechem překoná tu malou vzdálenost. Ani si nepamatuje, kdy se objali naposledy.* Ať budeme čímkoliv, budu tu pro tebe. Jako vždycky. *Zašeptá ji do ucha a silněji ji na sebe natiskne, ale ne tak silně, aby z toho měla další bolesti.*

*Možná věděla, ale nechápala. Ta únava byla zdrcující, sídlila jí v kostech, požírala ji zevnitř. Možná to nakonec nebude rakovina, co ji zabije. Možná prostě jen usne, podlehne tomu tíživému vyčerpání, prostě přestane mít sílu žít.* Ale zvládnou. Bude to bolet, ale časem půjdou dál. *Povzdechne si. To věděla. Tak život fungoval. Vzpomínky bledly, s nimi i bolest.* Už dvacet dva. *Zaškubou jí lehce koutky, ale je to neveselý úsměv. A i ten náznak rychle zmizí.* Ale to jsme nebyly, že? Nebyly jsme vždycky kamarádky. *Zeptá se jí posmutněle. Má dojem, jako by měla v hlavě vážně vystláno vatou. Alespoň je pryč ta bolest.* A jednou jsi řekla, že ti nebude záležet na tom, až umřu. *Pamatovala si to. Luna to neřekla možná úplně takhle, ale význam byl stejný. Tenkrát ji to dost ranilo. A dodnes si na ta slova vzpomněla, když se jí po Luně zastesklo. Možná byla unáhlená a pronesená ve vzteku, ale i tak.* Nejsem smysl ničího života, jen součást. Můžeš přijít o jeden dílek a stále mít krásný puzzle. *Lepší přirovnání jí v tomhle stavu nenapadá.* Bude tam jen malá mezera, připomínka, ale nic, co by zničilo kompletně celý obraz.* A celou tu dobu ho to bude bolet se mnou, jen jinak. *Povzdechne si. Nevidí v tom nic romantického. Jen sebe, jak někomu krade část života a zanechává ho vystresovaného, plného obav a bolesti. Pro jednou nechá spadnout tu obranou zeď a přitáhne si Lunu o něco blíž. I tak se jí ale dostane jen konejšivého políbení na čelo. Možná je to tak lepší. Už sama ani nemá sílu plakat. Na něco takového musí člověk zažívat nějaký zlom, prudký nával emocí. Jenže u ní je všechno pokryté vrstvou otupělosti, jako by se únava sypala jak čerstvý sníh. Nechávala vše pod chladnou sametovou pokrývkou.* V tom případě obě víme, že tohle je prostě špatné. *Povzdechne si. Přála by si, aby to bylo jinak. Jenže nebylo. Nemohla si dovolit dlít v představách. Vždycky pak přišla jen srážka s realitou. Překvapí ji proto, když ji obejme. Na vteřinu ztuhne, než jí nejistě obejme zpátky. Její vůně je příjemně sladká a konejšivá. A tak příjemně hřála, sakra, ani si neuvědomovala, že jí začínala být zima.* Budeš? *Zeptá se téměř omámeně. A i když ví, že by neměla, dlaň jí po Luniných zádech vystoupá vzhůru, aby jí zabořila prsty do vlasů a lehce zatáhla.* Co když tě teď potřebuju takhle? *Zašeptá jí do kůže, když ji políbí na krku. Následně se však lehce odtáhne a než stihne Luna opravdu protestovat, políbí ji na rty. I když část jí by ji nejraději povolila na gauč a líbala do zapomnění, jde jen o krátký polibek, plný nevyřčených příslibů. A ačkoliv je to neočekávané, plný života.* Možná není o tom přežívat, že žít dokud můžeš. *Zamumlá si spíš pro sebe, než ji pustí.* Promiň. Asi... asi půjdu spát. Měla bych tohle zaspat. *Poví trochu nejistě, i když nerozhodnost k ní absolutně nesedí. Možná prostě jen ví, že jakmile obě vyjdou z téhle místnosti, tohle nechají za sebou.*

*není si jistá, zda si to jen nalhává, nebo tomu doopravdy věří. Smrt vlastního dítěte nezmizí stejně jako nezmizí smrt vlastního rodiče. Je to stejný druh bolesti a i když rodiče nemají přežít své děti, neznamená to, že mají umřít příliš brzy.* /Nechci, abys mi zmizela ze života jako táta. Jak pak budu moct žít?/ Dokonce. *Pokusí se i sama o náznak úsměvu. Kdo by tušil, že dokáže úsměv tak moc bolet a drásat nervy. Vždyť je to znak radosti, ne bolesti.* Nemyslela jsem to tak. Byla jsem naštvaná. *V té hádce si to ani neuvědomila, ale potom, co je dořekla a rozložila se jí v hlavě, na ní padla jako cihlová zeď a už se z ní nikdy nedostala. A tím, že je připomněla, ji zabolela znovu.* Promiň. *Je pozdě se omlouvat, ale víc udělat nemůže. Nemyslela je tak, ale řekla je, uvědomuje si, že to je její chyba a tato její chyba ukončila jejich přátelství, které teď zase zanikne, pokud tam nějaké bude.* Co ty víš, čí jsi nebo nejsi smysl života. A puzzle k tomu nepřirovnávej, možná nějaký okrajový kousek tomu neublíží, ale ty nejsi jen nějaký kraj, Beatrice, ty jsi jeden z těch, který tvoří střed, kdy už to pochopíš? *Trochu ji utečou nervy, až ji to samotnou překvapí. Na malý moment uhne pohledem. Nevěděla, jak mi má přesvědčit, jak ji má probudit a uvědomit si i další pohled na realitu.* Promiň. *Omluví se rovnou, jenže se neovládne ani podruhé.* No a co, tak ho to bude bolet taky, kdyby nechtěl tu bolest prožívat s tebou, tak do toho ani nejde. Ale jsou tu lidé, kteří jsou připraveni na to, tu být s tebou, nést tu bolest a nakopat ji do zadku, když tě bude moc otravovat. *Skousne si ret a raději ji zakraje oči a políbí, aby se tím i částečně uklidnila. Tím, že ucítí její kůži na té své a kus jejího tepla.* Občas je potřeba dělat špatné věci. *Pošeptá a obejme ji, protože to tak nějak obě potřebují. Pevné teplé objetí.* Cože? *Stihne jen říct, než zakloní hlavu dozadu a ucítí polibek nejprve na krku a poté na rtech. Chtěla by, aby trval déle, ale netrvá. I tak byl příjemně sladký a opojný. Podívá se na Beu nepřítomným pohledem. Nechává se tím pocitem chvíli unášet.* Doprovodím tě. *Zašeptá, pomalým krokem si dojde pro boty a nazuje si je. Poté vezme do jedné ruky knihu a druhou nabídne Bee, aby se mohla postavit a také aby ji až k její komnatě za ni mohla držet, to ale neprozradí. A jen čeká až ji za ni chytne a budou moct vyrazit.*

*Na tuhle konverzaci nebyla připravená. Doufala, že rakovinu ještě nějakou dobu utají. Přesto svým slovům věřila. Znala svou úžasnou tvrdohlavou rodinu. Budou truchlit, ale půjdou dál.* /Alespoň dvacet dva./ *Lidé umírali i mladší. Měla za sebou dvacet dva let, mohla být vděčná.* Já taky. *Byla naštvaná tak dlouho, že si na ten pocit zvykla. A pak se vztek změnil na zášť, kterou si vděčně chovala a hýčkala, aby nemusela s Lunou komunikovat a neměla dalšího člověka, kterému by jednou ublížila. Svým způsobem byla jen dobře, že se rozhádaly. Jen lehce pokroutí hlavou.* Na tom už nezáleží. *Na ničem z toho. Trhne sebou, když Luna změní tón. Působí tak skoro rozzlobeně, ale odráží se v tom i jistá bezmoc. Svědomím Beatrice to ale moc nepohne.* Stále jen dílek. *Zamumlá spíše pro sebe.* Jsi roztomilá, když se omlouváš. *Alkohol dělá své. Díky tomu výpadku vědomí si přišla chvíli střízlivější. Ale teď má v hlavě jako vystláno.* Takže bys byla taková moje Wonder woman, to chceš říct? Objetí jí nakonec oplatí a povzdechne si.* Divila by ses, co za špatné věci bych ti ráda dělala... *I v téhle nevhodné chvíli si neodpustí flirtování. Ale hlavně neodolá lákavému výhledu na krk, kde ji políbí. A nakonec, alespoň na vteřinu, ochutná její rty. Ví, že to Luna nechtěla, a tak se polibek nesnaží prohloubit, přestože ji to láká, když ji blondýnka neodstrčí. Dokonce se lehce pousměje, když se odtáhne.* /Tolik špatných zvrhlých nápadů./ To bys mohla... rovnou do postele. *Nevinně zamrká, ale je jasné, že jí to neprojde.* /Ale jen pro dnešek.../ *Pomyslí si sama pro sebe, když přijme její ruku. Chce ji zase pustit, ale Luna to nedovolí. A ačkoliv ji rozhodí jen málo věcí, tentokrát jí tváře zčervenají.* Hmm. *Zamručí jen, ale nesnaží se dále osvobodit, když s ní opustí salonek. Nepočítá s tím, že zůstanou na téhle vlně i nadále. Zítra se zase vrátí k jejich odstupu, ale ona si bude pamatovat.*

*Nějakou dobu sedí u záchoda a dostává ze sebe vše, co jde. Několik minut poté, co již ví, že má prázdný žaludek, tam však stále sedí a několik minut se sebírá. Sedí opřený o stěnu za ním, se zakloněnou hlavou a vydýchává se, jak kdyby právě uběhl maraton. Poté vyjde ze záchodu a vyčistí si zuby, načež si raději opláchne i celý obličej, který je momentálně trošku bledší, i když to není nijak bijící do očí, kvůli jeho snědší pleti. Je rád, že od toho, co přijel, zatím nestihl pořádně potkat svou mamku. Teď si může chvíli zase užívat, než se na něj ožene s tím, proč se nechová více zodpovědně. A svou snoubenku prozatím také nepotkal, těžko říct, jestli je rád, nebo ne. V komnatě se ještě převlékne do černých džín a černé obyčejné košile, u které si vyhrne rukávy a půlku knoflíku si rozepne, aby šla trochu vidět jeho hruď. Na krk si připne řetízek s křížkem a na obě ruce si dá dva větší stříbrné prsteny. Své černé vlasy si párkrát prohrábne, popadne sluchátka i s krabičkou cigaret a vejde do chodeb paláce. Na uši si okamžitě nasadí sluchátka, kde mu začne hrát hlasitá hudba a míří si to k místnosti, o které jako z jedna malá místnosti ví a to je společenský salón, kde se posadí na parapet u okna, polovinu okna otevře a zahledí se na temnou oblohu. Následně vytáhne cigaretu, kterou si vloží mezi rty a poté ji zapálí. Po chvilce si popotáhne a obláček kouře vyfoukne k tmavým nebesům.*

*Do Illey dorazila před pár dny, ale zatím se tady moc neporozhlédla. Pohybuje se tu po paměti podle toho, co si pamatuje z předešlých návštěv, kdy tu měla možnost strávit pár dnů. Jednalo se spíše ale o politická jednání během kterých viděla hlavní místa v paláci, ale nic dalšího. Celý den pracovala na papírech, které si sem vzala s sebou a když zařídila jejich odeslání zpátky domů, rozhodla se vydat na procházku. Jenže dva potkani z její smečky na ní smutně koukali a chtěli taky ven, zbytek spal a vypadal jako rozteklá palačinka, takže vzala dva nejaktivnější a nechala je, aby si vyšplhali na ramena. Na sobě má světle šedé lehké tričko. Je zvyklá na drápky potkanů, takže to, že bude mít zase škrábance nijak neřeší, už si zvykla je na akce maskovat, aby nikoho nepobuřovala. Potkani ale spokojeně zaujmou pozice, každý na jednom rameni a čekají, kam s nimi dojde. Cestou jim ještě každému dá do paciček piškot. Ty nosí u sebe dost často, protože je to nejoblíbenější pamlsek těchhle malých popelnic. V ruce si nese slovník portugalštiny, kterou si teď snaží ještě zlepšit a zamíří do společenského salonu, kde v tuhle chvíli bývá docela klid.* Nekoukej na mě tak smutně, piškota už jsi dostal a jdeš na výlet, žádnej další nebude. *Promluví s pobaveným úsměvem při vstupu do salonu jednomu z potkanů na svém rameni a až teprve potom se po salonu rozhlédne a všimne si, že tu není sama.* Promiňte, nevšimla jsem si vás. Jste v pořádku? Neruším? *Zarazí se rychle a ruka, kterou drbala potkana na hlavičce jí ztuhne uprostřed pohybu.*

*Během toho, co sedí na parapetě a jeho žaludek je stále trochu na vodě, přemýšlí. Celkově o všem, o jeho snoubence a o jeho matce. Nepochopil, proč ho matka zasnoubila na poslední chvíli, když už ho mohla nechat, aby si sem přijel sám a sám se seznámil se snoubenkou. Jenže to mu nebylo dopřáno a ona samozřejmě jela s ním, jako kdyby mu nebylo na pokraji dvaceti let, ale třeba pěti let. Je na ní naštvaný a je rád, že ji zatím nikde náhodně nepotkal. Hlavně je ale zvědavý na to, jak se bude chovat k jeho snoubence. Neví, jestli by bylo lepší, kdyby před ní předstírala, jak je hodná a jak ho miluje a chce pro něj to nejlepší, nebo aby byla tak nepříjemná a toxická, jak dokáže být doopravdy. Vážně si nedokáže vybrat. Cigaretu si dá opět mezi rty a znovu si popotáhne, než kouř vyfoukne. Mezitím začne i nohou klepat na parapetě do rytmu hudby, zatímco si pohledem začne rychle projíždět místnost, což je i docela dobře, protože se mu hned naskytne pohled na dívku, která mu někoho děsně připomíná. Z uší si rychle sundá sluchátka a začne se soustředit na dívky hlas. Přes sluchátka by ji absolutně neslyšel, jelikož přes jejich hlasitost neslyší ani sám sebe.* To je v pohodě, jsem v pořádku a nerušíte. Ten salón je pro všechny. *Odkašle si, aby jeho hlas nebyl tolik chraplavý, což by mohlo znít s jeho přízvukem docela špatně.* Nenechte se rušit, jako bych tu nebyl, stejně vás ani neslyším. *Pronese a nasadí si zpátky sluchátka, načež se zamyslí nad tim, odkud dívku zná. Modré čisté oči, hustějsí a výraznější obočí... Rychle si sluchátka zase sundá.* Odkud jste? *Optá se bez ostychu.*

*Když dojde do společenského salonu, akorát mluví s jedním ze svých potkanů. Toho, že tu není sama, si všimne až poté a ani nezaregistruje, že dotyčný má v uších sluchátka, takže by si jí nejspíš ani nevšiml, kdyby hned zmizela. Jenže než jí to dojde, je skutečně pozdě.* Jo, to je pravda. *Uzná nakonec váhavě po jeho odkašlání. Pokýve hlavou, když jí řekne, aby se nenechala rušit a nakonec se rozejde k pohovce, ale ještě než se stihne posadit, zastaví jí jeho hlas.* Z Ruska. *Odpoví automaticky, ale hned se sama zarazí a pozorněji se na něj podívá. Hned jí blýskne očima poznání, protože jí dojde, s kým tady vlastně mluví.* Ty budeš asi Gabriel, že jo? *Dovtípí se, ale radši se potřebuje ujistit. Ani si nevšimne, že mu začala tykat, ale zase, když jsou snoubenci..snad ho to nijak neurazí. Potkani na jejích ramenou se začnou nervózně vrtět, protože nemají dostatek pozornost. Jeden začne prosit o pozornost tím, že jí čumákem začne strkat do tváře a druhý se rozhodne více prozkoumat okolí, takže začne lézt po její ruce dolů směrem k pohovce. Odloží slovník, aby ho mohla zachytit a pustí ho na pohovku, kde se hned proběhne a začne jí očmuchávat. Rovnou k němu pustí i toho druhého, který zaznamenal, že mu chybí bráška.* Hlavně tu pohovku nezničte. *Pronese k nim potichu. Naštěstí si oba lehnou na kupu spolu a zvědavě koukají okolo.*

*Nijak zvlášť mu nevadí, když si všimne, že již není v salónku sám. Není to úplně člověk, který by potřeboval přehnaně velký osobní prostor, tedy pokud se to netýká jeho bulimie, o které nikdo nesmí ani vědět, i když de obává toho, že se to jednou někdo dozví. Sundá si sluchátka, když si všimne, že na něj dívka začla mluvit a poslouchá ji, načež ji rovnou odpoví na její otázky. Pokýve hlavou, když mu dá za pravdu a na chvíli si zase nasadí sluchátka, než si uvědomí, že již možná ví, odkud zná dívku. Zeptá se jí, odkud je a když mu řekne, že je z Ruska, všechno mu to dojde.* Ty budeš asi Evalee, co? *Zeptá se ve stejnou chvíli, jako ona.* Jo, jsem Gabriel. *Uchechtne se a tipne cigaretu o venkovní parapet.* Jsem tu sotva pár dní, nečekal jsem, že tě potkám takhle brzy. *Řekne upřímně, ale jeho rty se pozvednou do úsměvu. Upřímně netuší, jak se k ní ma chovat. Vedle dívek žen je sebevědomý, ale tohle je jeho snoubenka. Jeho budoucí manželka, budoucí královna jeho země.* Poslyš, pokud na to naše zasnoubení koukáš s odporem, tak promiň. Chtěla to hlavně moje matka a obávám se, že teď, když jsi určitým způsobem zapletena s naší rodinou, nedá ti pokoj. *Upozorní ji dopředu. Raději ji bude varovat hned, i když pořádně neví, před čím ji varuje. Bůhví, jak se jeho matka bude chovat před ní.* Každopádně tě asi rád poznávám osobně. *Řekne upřímně a podívá se na ta dvě zvířátka, co si s sebou přinesla, přičemž si prohrábne své vlasy, které jsou nyní skutečně tmavé, jako noc. Naopak jeho modrozelené oči úplně září.*

*Pobaveně se usměje, když se oba ve stejnou chvíli zeptají na jméno toho druhého.* A já Evalee. *Potvrdí s pobavením v hlase a přikývnutím potom, co se představí i on. V téhle situaci nikdy ještě nebyla a i když skvěle zvládá politiku, etiku a všechno, co s jejím postavením souvisí, najednou si moc neví rady s tím, co dál. Bojí se, že tu teď zůstane stát jenom jako y a zírat na něj, což povede k trapnému tichu na obou stranách. Naštěstí jí dobrou záminku, kam obrátit pozornost, poskytnou potkani, kteří se domáhají pozornosti a které nakonec pustí na pohovku, aby se na ní proběhli, i když ty torpéda si po chvíli stejně lehnou vedle sebe a žádný velký běh se nekoná.* Já přijela tři dny zpátky, ale doteď jsem měla práci. Poprvé se někam tady v paláci vydám a narazím na tebe. *Zhodnotí s menším úsměvem, protože vzhledem k rozloze paláce jde docela o velkou náhodu. Není ale ten typ člověka, který by to přikládal osudu a hned si myslel, že je to znamení, že se do sebe zamilují a budou žít šťastně až do smrti. Ví, že takhle život nefunguje.* To je v pořádku. Rusko potřebuje spojence, Československo taky, tohle je běžný způsob, jak toho dosáhnout a vyjít vstříc oběma zemím. Nic s tím nenadělám. *Pokrčí rameny. Nemá smysl se vztekat a nebo s tím nesouhlasit, nic by to nezměnilo. To radši využije energii na to, aby se pokusila zjistit, jak spolu budou jako manželský pár fungovat.* Nedá pokoj? Něco konkrétního, co si pod tím představit? *Nadzvedne mírně obočí. Může být nadšená ze svatby a chtít být její nejlepší kamarádkou, ale taky naopak, neví moc, na co se připravit.* Taky tě asi ráda poznávám osobně. *Uchechtne se. Všimne si jeho pohledu na ležící potkany a oni sami taky, protože se oba zvednou a běží na kraj pohovky, aby se k němu mohli natáhnout, což v jejich němém jazyce znamená prosbu o pohlazení, pamlsek a nebo tak něco.* Vím, že jsou to netypičtí mazlíčci, ale jsou zlatí. Mám jich celkem pět. *Přizná.*