Jedna z mnoha komnat paláce

Nepřeháním to. Jenom jsem ztratil pojem o čase. Neměl jsem v plánu tam být tak dlouho. *Pokrčí rameny, protože nechce, aby si o něj dělala starosti. Jasně, něco z té závislosti na cvičení v něm zůstalo a teď se to zase začalo probouzet, když má neomezený přístup k tělocvičně, ale nechce se s ní zase dohadovat jako tomu bylo předtím.* Tak můžeme jít hned zítra. *Navrhne jí. Nevidí smysl v tom to odkládat.* Já zase rád pozoruju tebe s dětma. *Pousměje se na ní. Taysa s Thonym si nemohli přát lepší mámu než Ash. Je dokonalá a s dětmi jí to jde.* Určitě trhnu rekord. *Zazubí se sebevědomě. Když se pak Ash začne smát tomu, jak Thony zachrochtal a ukázal přitom na něj, hodí po ní nazpátek polštář a nad malým potřese hlavou.* Stejně se na toho drobečka nemůžu zlobit. *Zhodnotí to nakonec s úsměvem, protože při pohledu na něj se musí maximálně usmívat. Nejde na něj být nějak naštvaný, i kdyby odpálil bombu.* Těším se na to. *Usměje se při představě toho, jak Thony cupitá zahradami a leze do křoví, které z kočárku prozkoumat nemohl.* Ne. Žádnej zázrak. Já. *Zasměje se, když vidí, že to Ash vážně stopovala a pak jí začne líbat.* Myslím, že si jí dokážu odvodit. *Přikývne a spokojeně zamručí, když se objeví nad ním. Naštěstí má na sobě jenom boxerky, protože si po sprše ještě nestihl nic jiného vzít, takže s jeho svlíkáním to nebude mít složité.* Miluju tě. *Vydechne, když ho začne líbat na krku, kde to má rád a sám jí přitom položí ruce na boky, ze kterých jí stáhne kraťasy od pyžama. Moc se rukama ale nezastavuje a pokračuje nahoru, kde jí přes hlavu přetáhne tílko. Jednou rukou se začne věnovat jejímu prsu a tou druhou sjede po linii jejích boků až k citlivému místečku v jejím klíně.*

Dobře, dobře.. Jen nechci, aby ses nějak zbytečně přepínal. Je to v podstatě měsíc od doby co jsi měl tu nohu.. *Pokrčí rameny. I na horách se o něj dost bála, když viděla jak lyžuje a párkrát ho i prosila, aby byl opatrný.* Jo, s tímhle tě budu otravovat dlouho. Ale třeba před Vánoci ž budeš mít pokoj. *Usměje se na něj pobaveně.* Dobře, klidně můžeme až uděláme práci a děti třeba usnou. To je můžou hlídat i chůvy. *Kdyby něco, daly by jim vědět. Už je takhle s nimi párkrát nechali. Ze začátku se vždycky trochu obává, když někam jdou, ale uklidňuje se právě tím, že děti většinu času stejně prospí a jsou v paláci. Kdyby se něco stalo do pěti minut u nich bude skvělý lékař.* Nebudeme se pouštět do hádky, komu to s nimi sluší více, že ne? já budu tvrdit, že tobě ty, že zase mě a neshodneme se na tom. *Uchechtne se. Jsou věci na které nikdy nebudou mít stejný názor a nemá ani smyl o nich diskutovat.* Měla bych ti ty časy zapisovat do nějaké knížečky a uvidíme. /Že bych ji z legrace ale vážně pořídila?/ *Škoda, že už Valentýn byl, hned by věděla co mu pořídit. I když to, co mu dala podle ní nebylo zase tak hrozný. A j od něj dárky taky potěšily. Prstýnek od něj nosí pořád, má ho i teď. * Na něj se zlobit nejde. *Stačí, aby se na ně Thony usmál a vše je hned odpuštěno.* Jo, já taky. Jak zvědavě si to doma v paláci bude vše prohlížet. Viděl jsi jak zvědavý byl na horách. *Těší se, až mu to ukáží doma. Jak řekne, sice se jí líbí jak uspává děti, ale sama by raději, kdyby zvolil tu druhou možnost, kterou má na mysli. Dostane se nad něj a pomalu ho začne líbat po hrudi až na krku. Ví, že to tam m rád.* A já tebe. *Pomůže mu svléct jí kraťasy a následně i tílko. Nezajímá ji, kde skončí, prostě je hozeno někam na zem. Škádlivě ho pohladí po vyboulenině, která je viditelná i skrz boxerky. Jednou rukou ho tam pořád jemně hladí, aby ho více provokovala a zároveň ho políbí znovu a tentokrát na rty.*

Neboj, nepřepínám se. Dneska jsem cvičil hlavně břicho a ruce, takže nohu jsem skoro nezatěžoval. *Snaží se jí uklidnit.* Vážně jsem opatrný. Nemusíš mít tolik strach. *Snaží se nějak vykroutit z toho, aby ho po každém cvičení kontrolovala a říkala mu o opatrnosti. Má na to možná právo, když si posledně tu nohu málem oddělal, ale to nic nemění na tom, že stejně cvičit bude dál a takhle akorát ztrácí čas a nervy.* To zní dobře. *Pokýve hlavou, když se shodnou na zítřejším plánu.* Uznej, že mám pravdu a nebudeme se o tom muset dohadovat. *Dá jí dost snadné řešení a u toho se na ní zazubí jako neviňátko.* Někde seženu sešit a můžeš si to klidně porovnávat. *Slíbí jí se smíchem a potřese nad jejími nápady hlavou.* Na horách si to zamiloval. Až mě kvůli němu mrzí, že už jsme tady, i když sám sníh nemam nejradši. Budeme jezdit na hory každej rok. Snad to bude mít ráda i Taysa. *Kdyby to Thony miloval a Taysa nenáviděla, tak by to měli těžší, ale nějakým kompromisem by to snad vyřešili. Pak už to ale pustí z hlavy, protože se soustředí jen na rty a celkově tělo své manželky, kterou svlékne a jednou rukou jí začne hladit po citlivém místečku v klíně. Spokojeně a trochu nedočkavě zamručí, když ho pohladí po boxerkách, ale když zjistí, že má v plánu ho jenom provokovat, uchechtne se.* Provokatérko. *Zamumlá jí do rtů a překulí se tak, aby byl nad ní. Sám si boxerky stáhne a chytí jí ruce, aby ho nemohla dál provokovat. Teď je na řadě on, takže si pomalu prolíbá cestičku k jejímu klínu a pak jí začne jazykem dráždit, aby jí to oplatil.*

/Dokonalý břicho a silné ruce../*Opraví ho v duchu.* Neříkej mi, že být to obráceně tak ty o mě strach nemáš. Ale dobře, věřím ti a už to nechám být.. Aspoň pro dnešek. *Usměje se na něj. Vážně se o něj jen bojí a to je normální, když někoho milujete, ne? A minule s tou nohou měla pravdu. Kdyby šel k doktorovi dříve tak by ani tak dlouho nemusel mít tu sádru a mohla se mu uzdravit rychleji. Ráda s ním zajde do posilovny už zítra. Až děti uspí, budou je hlídat komorné, na co by je brali s sebou a dávali do ne až tak pohodlných přepravek, když mohou spinkat normálně ve svých pohodlných postýlkách? Nemluvě o tom, že tam by je mohl rušit hluk, nejspíše tam nebudou sami. * Víš, že ohledně tohohle že máš pravdu nikdy neuznám. Ani to nezkoušej. *Podle ní je on více roztomilý s dětmi než ona a to jí prostě nevymluví.* Ten sešit jsme měli sehnat hned, co se tu objevil Anthony. Ale teď to taky bude stačit. Budeš překonávat svoje rekordy. *Uchechtne se.*Hezký jak se to mění. Prvně člověk vsází třeba peníze, když hraje s přáteli karty nebo na dostihových závodech a později se vsází se svou manželkou nebo naopak manželem, jestli překoná svůj rekord v uspávání dětí. To zavedeme v Angcii jako nový národní sport, co myslíš? /Schválně, jestli to dostaneme až na Olympiádu. / Jo. Prvně jsem se docela bála, ale z té bílé pokrývky byl nadšený. Když jsme spolu šli ven vždycky zvědavě koukal okolo sebe a smál se nad tím jak nám pod nohama křupal sníh. *Usměje se nad tím. Čas, který strávila na horách se určitě řadí k tomu nejkrásnějšímu v jejím životě.* A ten nápad, že bychom na hory jezdili každý rok se mi dost líbí. *Vždycky mít aspoň dva týdny jen pro sebe a děti, jen s minimem práce.. Splněný sen. Potichu vzdychne, když ji Timothy začne hladit po jejím citlivém místečku v klíně. Sama ho pohladí po bouli na jeho boxerkách, ale má ho to spíše jen provokovat. Usměje se na něj neviněn, když ji nazve provokatérkou jako by vůbec nevěděla, o čem tu mluví. Nenamítá, když se překulí nad ní a už mu ochotně taky pomůže sundat boxerky. Nadzvedne obočí, když jí chytí ruce a když si prolíbá cestičku až k jejímu klínu, kde ji začne dráždit, spokojeně potichu zasténá. Snaž se krotit, kvůli dětem. Nechce je vzbudit, protože by je trvalo zase uspat a co je horší ještě by museli přerušit tohle.*

Měl bych o tebe strach, to jo. Ale já jsem vážně opatrnej. *Tenhle argument se mu moc nelíbí, protože na něj nemá co říct. Což je pro jeho paličatý mozek snad ten největší trest a musí potlačit chuť si založit uraženě ruce na hrudi a předvést Thonyho, který nechce jíst kapustu.* Za pokus stojí všechno. Třeba jednou přijdeš k rozumu. *Zazubí se na ní jako naprosté neviňátko.* Kdo mohl vědět, že nás to bude takhle bavit. *Pokrčí se smíchem rameny, když slyší, že sešit měli pořídit hned, jakmile se tu Thony objevil.* Tak se pozná dospělost. Když je pro tebe nejdůležitější, aby prcci usnuli a tys mohla dostat vytouženej spánek. *Sám nikdy nevěřil rodičům, proč je pro ně určité množství spánku tak důležité, ale musí uznat, že být králem, otcem dvou dětí, starat se o manželku a do toho se snažit pravidelně cvičit člověka vyčerpá docela dost.* Za pár let s nim budeme lyžovat. *Usměje se nad tou představou toho, že by někdy opravdu mohli na svah jako rodina.* Mě taky. Uděláme si z toho tradici. Buď můžeme jezdit sami, nebo pak vzít klidně Mayven a Easta...s jeho rodinou. To abych zamluvil celej hotel a jeli jsme autobusem. *Zauvažuje nahlas pobaveně. Pořád nechápe, jak je možný všechno to, co se Eastovi stalo. Vzít si opilej někoho, koho nesnáší, zamilovat se do ní a nakonec ještě zjistit, že spolu čekají trojčata. Najednou mu tolik nevadilo, že East bude bydlet v Belgii, takže nebude první na ráně, za kým poběží, až bude kvůli dětem vyšilovat a bláznit. Uchechtne se, když vidí Ashinu reakci na to, že jí nazval provokatérkou a potřese nad ní hlavou. Pak už se sám rozhodne jí začít provokovat a pomalu jí začne dráždit jazykem na citlivém místečku. Miluje, když jí takhle slyší sténat. A protože jí chce slyšet sténat ještě víc a sám má pocit, že už mu brzo z toho vzrušení exploduje klenot, odtáhne se od ní rty a spojí jejich těla, aby mohl do toho jejího začít přirážet.*

Dobře, dobře.. *Povzdechne si. Teď už by snad nebyl problém ho přesvědčit, aby se vydal na ošetřovnu. Buď by mu připomněla tu nohu a kdyby to jako argument nestačilo tak by vytáhla svoje ženské zbraně no. Děti by poslala s chůvami na procházku a za jedno odpoledne by ho už snad přesvědčila. *Hele! Já už rozumné jsem. *Na oko uraženě si odfrkne. Ale ve skutečnosti se na něj skutečně nezlobí, protože se pobaveně usmívá. *Nikto to vědět nemohl. *Navíc v tu chvíli se spolu nebavili tolik jako teď. . Uchechtne se. * Tak nějak. Sice děti miluju, ale v tuhle chvíli jsem vážně rada, že už spinkájí ale klid. Dovedou nás utahat. *I když jsou na ně dva, tak na ně skoro nestačí. Docela začíná litovat svého švagra, Eastona. Ten bude mít tři děti. A nejspíše bude taky král, co pochopila. Takže bude mít stejně starostí. * Thony dělá první krůčky, Tasysa se ještě ani neplazi a my už tu vymýšlíme jak s nimi budeme jednou lyžovat. No zbývá jen doufat, že budou šikovní po tobě. Sice jsem si nic nezlomila, ale šlo ti to lépe a nedohaduj se se mnou. Padal jsi ani ne polovinu času toho, co já. *Dlouho nelyžovala a byla ráda, že se vážně nepřizabila a i těch pár pádu přežila ve zdraví. * Klidně můžeme vzít i je. A jo.. My dva, děti, Mayven, Easton spolu s Liv a jejich tři děti.. To jsme na deseti lidech? Vážně nějaký miniautobus už by to chtělo. *Uchechtne se. To, ze se Easton zamiloval a bude mít děti nechápe a už i vzala jakoukoli snahu o to to pochopit. */Ani ty nejsi stejná, hlavně ohledně svého chování ke svému manželovi. Brzy se začnou věnovat příjemnějším činnostem než je bádání ohledně tohohle a místo toho se snaží krotit svoje vzdechy, když ji začne Timothy dráždit na jejím citlivém mistecku. Zastena více nahlas, když spojí jejich těla a sama mu ochotně začne vycházet vstříc. Najde jeho rty, aby ho mohla políbit. Není to ale moc dlouhý polibek. Musí se odtahovat, aby mohla chytit dech. *

Jak kdy a jak v čem. *Přikývne nakonec naoko váhavě a musí u toho potlačovat pobavené cukání koutků.* A to si představ, že by Taysa furt brečela i když by jí nic nebylo, Thony rozbíjel věci, odmítal jíst, brečel... Kdyby to byli nějaký raubíři, tak jsme v háji. *Zasměje se. Je neskutečně vděčný za to, jaké má děti. Vůbec celkově v jeho životě není nic, na co by si mohl stěžovat. Jestli měl někdo dokonalý život, je to on. Nádherná milující manželka, dvě skvělé děti, v uvozovkách i práce a možnost zabezpečit všechny v rodině, celkově klapající vztahy i mezi sourozenci. Opravdu na svém životě nevidí jednu chybičku a teď ví, že mělo smysl se u Ash snažit a ty dva roky si počkat. Klidně by to vydržel i dýl, jenom aby se někdy dostal do téhle fáze.* Budou šikovní po nás obou. Ještě pár dní a jezdila bys úžasně. A oni se to taky naučí, budou šikovní po nás. Navíc není nic špatného na plánování budoucnosti. *Pokrčí pobaveně rameny.* A soukromý lyžařský středisko. *Doplní ještě k mikrobusu, který budou na nějakou tu dovolenou potřebovat. Teď už to ale vypustí z hlavy, protože se soustředí hlavy na Ashiny vzdychy, které z ní mámí. Sám zavzdychá, když mu začne vycházet vstříc a snaží se všechny zvuky tlumit do její pokožky nebo do jejích rtů. Když ale vyvrcholí, tak to moc nejde a on zavzdychá nahlas. Děti to naštěstí nevzbudí, takže si oddychne a jakmile vrcholu dosáhne i Ash, spokojeně se usměje a políbí jí na čelo.* Myslím, že tohle je vážně daleko lepší, jak pohádka na dobrou noc. Ale stopovat a zapisovat to nebudeme. *Kdyby to v budoucnu nějaké jejich dítě našlo, byli by slušně v háji s vysvětlováním.* Už jsem si tě uspal dostatečně, krásko? *Zeptá se s úsměvem, když rozpojí jejich těla a lehne si vedle ní. Samozřejmě si jí nezapomene přitáhnout do náruče.*

*Lehce se na něj zamračí. Snaží se vypadat naštvaně, vážně se snaží, ale pobaven se přitom usmívá. Na Timotyho by se ani zlobit nemohla. Vždyť je úžasný. Sice se občas dohadují, ale tohle to je nevinné pošťuchování, které mu taky ráda oplácí.* Jo, to je pravda. Buďme rádi že to jsou takový malý andílci. Taysa brečí prakticky jen když má hlad a nebo pocit, že se věnujeme jen Thonymu a ona je sama v postýlce a Thony sní snad všechno co mu dáme a sedí na místě jako hříbeček. *Jejich děti jsou vážně dokonalé a hodné. Jen aby si to nechtěli ale v pubertě nějak vynahradit, to že jsou hodné teď a pak ještě budou zlobit.*/To je problém Ash budoucí../ V tomhle mě ale vážně přeceňuješ. Nepotřebovalo by to pár dní, ale psýše pár týdnů, abych padala tak často jak padáš ty. *Uchechtne se. Pokud ji vážně v něčem její manžel přeceňuje byly to její dovednosti na lyžích.* Jo. S malými dětmi, které všude pobíhají, vše chtějí vidět a tak bude nejlepší, když budeme mít pro sebe celý středisko. Jiní hosté by beztak po chvilce utekli./Stejně tak personál.. a že bychom toho využili a vzali nohy na ramena i my? Pokud budou moc zlobit../ *Dělá si jen legraci Neodkázala by tam děti jen tak nechat. Když konečně Timothy spojí jejich těla poté, co se navzájem trochu provokují spokojeně zavzdychá. Pomalu mu začne vycházet vstříc a pousměje se, když slyší jak spokojeně vzdychá i on. Netrvá dlouho a stejně jak on i ona dosáhne vrcholu a musí si skousnout spodní ret, aby to nedala nahlas najevo. Usměje se, když ji políbí na čelo. Vždy jí to přijde jako milé gesto. * Ne, tohle si vážně stopovat nemusíme. *Souhlasí s ním pobaveně.* Jako vždycky, výborně a dostatečně.*Když si ji přitáhne do náruče ještě se natáhne po dece, aby je zakryla a pak se k němu sama více přitulí.* Sice je milé, jak jsou děti malé a že tu jsou s námi, ale na druhou stranu se docela těším, až budou větší a budou mít vlastní pokoje, abychom se nemuseli tolik s hlasitostí krotit. *Natáhne se k němu, aby si od něj ukradla ještě jeden polibek.* Miluju tě. *Řekne mu a položí hlavu na polštář.*Dobrou noc. *Zabrouká potichu. Netrvá to dlouho, než začne pravidelně oddechovat.*

*dneska Maddie propustili z ošetřovny a celý den je jako na trní. Ani nechce vidět, jak to bude vypadat, až poběží k zrcadlu nebo váze. Čeká, že teď asi nebude několik dní zrovna v té nejlepší náladě a má celkem strach, aby to neovlivnilo věci mezi nimi. Což by samozřejmě nechtěl. Míří spolu s ní z té ošetřovny směrem k její, nebo jejich, komnatě. Vlastně ani pořádně neví, jak na tom jsou po těch horách. Všechno tohle, co se teď děje... prostě nikdy nezažil nic podobného a netuší, jak s tou láskou naložit. Jakmile dojdou do té komnaty, zavře za nimi dveře a pak se otočí k Maddie a pohladí jí po tváři.* Jsi úžasná a jsem na tebe pyšnej za to, jak jsi to tam zvládla. *Pousměje se. To, co říká, myslí upřímně. Nečekal, že tam vážně zůstane po takovou dobu. Ale je rád, že tak udělala, i když mu strašně moc chyběla.*

*Má pořád tendence krčit nosem potom, co jí z něj vyndali umělou výživu. Jak zjistila, rvali do ní daleko víc kalorií, než si myslela. Díky jejímu kolapsu a sníženému tepu jí nedali klasickou hadičku. A podle toho taky teď vypadá. Má aspoň nějakou barvu v obličeji, konečky prstů nejsou modré, neklepe se zimou a aspoň malinko se jí vyplnily tváře. Celkem tam přibrala něco okolo pěti kilo, což znamená, že je na váze, se kterou přijela do Illey. Jenže pro její hlavu to rozhodně posun k dobru není. Když se oblíkala na ošetřovně, zjistila, že džíny už jí nijak nepadají a nepotřebuje k nim pásek a to jí docela dost semlelo. Bojí se podívat do zrcadla. Bojí se, co tam uvidí. V jejích představách vypadá jako hroch a tuší, že takový bude i její odraz. A ví, že správně by dál měla přibírat. S doktory má dohodu, že pokud se jí za příští dva týdny nepodaří nabrat aspoň tři kila, znovu jí napíchnou, protože i když teď něco přibrala, pořád nemá úplně v pohodě srdce a vypnutí organizmu jako na horách, se může kdykoliv opakovat. Přitom přibírání je to poslední, co by chtěla. Je ráda, že s ní jde Nick. Snaží se z něj nějak načerpat aspoň trochu klidu a celkově jí jeho přítomnost uklidňuje. Jakmile dojdou do komnaty a on jí pohladí po tváři, opře se do jeho ruky a pak ho i pevně obejme a zaboří obličej do jeho hrudi, aby neviděl slzy v jejích očích. Být tam pro ní bylo snad to nejhorší v životě.* Už tam nechci. *Vzlykne potichu.* Vždyť sotva zapnu džíny. Vypadam hrozně. *Pokračuje dál. To, že džíny jsou velikostně pro dvanáctiletý až patnáctiletý holky, radši nezmiňuje.*

*skutečně je na ní pyšný za to, jak to zvládla. Ví, jak náročné to pro ni bylo. Míří spolu s ní zpět do jejich komnaty a má dost strach, jak to bude vypadat, až budou sami. Když dojdou až do komnaty, řekne jí, že je na ní pyšný a že je úžasná. Oplatí jí pevné objetí a její vzlyky mu trhají srdce. Tak nějak se na to připravoval... ale moc to nepomohlo. Konejšivě jí začne hladit po zádech a políbí do vlasů.* Vypadáš úžasně, opravdu. A džíny nosíš dětský, Mad. Zvládla jsi to úžasně a zvládat to budeš i dál. Jsi nádherná a úžasná, nikdo není lepší a krásnější jak ty. *Opatrně jí zvedne do náruče a položí jí na postel, kam si následně taky lehne a znovu si jí přitulí do náruče.* Všechno bude dobrý. Dostaneš se z toho a pak už si jenom budeme užívat života. Jen to musíš vydržet a já vím, že ty to zvládneš. Jsem tady pro tebe a taky budu, vím, že je to těžký, ale nejsi na to sama. *Snaží se jí nějak utěšit. Nesnáší, když jí vidí takhle.* Co pro tebe mám udělat? Řekni si, udělám cokoliv jen potřebuješ.

*Pevně ho obejme, jako kdyby byl nějaké záchranné lano a začne mu vzlykat do hrudi. Nějak se ani nerozpakuje nad tím, že bude mít od jejích slz mokré tričko. Takhle mu jich už pobrečela několik.* Jenže já si nepřipadam krásná vůbec. Právě naopak. Ani předtim jsem si tak nepřipadala, ale bylo to lepší, když jsem viděla, jak jde váha dolů. *Potřese hlavou. Připomene jí to akorát tak zvědavost, která jí užírá. Chce vědět, kolik váží teď. Ale zároveň se na to bojí podívat.* Bacha, jsem teď těžká. *Zamumlá trochu nespokojeně, když jí vezme do náruče. Ona tak sama sebe vnímá. Ale když si jí přitáhne do náruče, nic nenamítá.* Jak mam zvládnout to, co se mi děje v hlavě? *Zeptá se ho bezmocně, protože její myšlenky jsou teď děsně hlasité a ona má chuť řvát jenom aby je utišila.* Neusnu, když nebudu vědět na čem jsem. Chci vidět to číslo. Na váze. *Dovysvětlí, jaké číslo myslí a hned zase pokračuje.* Budeš u toho se mnou? *Zvedne k němu uslzený pohled.* A pak bys mi mohl něco zahrát. *Nadzvedne mírně koutky rtů. Hudba jí vždycky pomáhala se uklidnit. Zvlášť, když to byla hudba jejího skvělého snoubence.*

*oplatí jí pevné objetí a konejšivě já hladí po zádech. Pokouší se jí nějak uklidnit, i když to v tuhle chvíli asi nemá moc význam. Nebo teda aspoň on nemá pocit, že by to nějak pomahálo.* Čím nižší bude tvoje váha, tím horší bude tvůj tep a nakonec tě to zabije. *připomene jí její mizerný tep, který vidívá noc co noc ve snech, ale tam vymizí následně úplně. Což je taky jeden z důvodů, proč toho moc nenaspal poslední dny.* Nejsi těžká ani náhodou. *protočí očima, protože má pocit, jakoby jí ani pořádně nedržel. Trochu zoufale vydechne po její otázce, protože už pořádně neví, jak jí pomoct.* Já upřímně netuším.. nedokážu si představit, co se ti honí v hlavě, i když vím, že dobrý to není. Ale nesmíš se tím nechat pohltit, zkus tomu vzdorovat. *Řekne jí něco podobného, co vždycky říká i Narth, když na ní jde další panický záchvat a co jí řekl taky docela nedávno v její komnatě.* Nebo pokud to nepůjde, tak udělej cokoliv, co ti pomůže. Klidně se vybreč, mluv nebo něčím hoď proti zdi třeba.. dostaň to ze sebe. *když uvidí její uslzený pohled, jemně jí hřbetem ruky setře zbytek slz z tváře.* Samozřejmě že budu. *vtiskne jí jemný polibek na rty a v očích se všemožně snaží skrýt nervozitu z toho, jak na to zareaguje.* Jen si pamatuj, že nehledně na to, co ta váha ukáže, tak tě budu pořád milovat a budeš nádherná a úžasná, jo? *připomene jí, i když to asi moc ničemu nepomůže.* Cokoliv jen budeš chtít. *pousměje se.*

*Trochu nervózně a nahlas polkne, když slyší o tom tepu. Je pravda, že vzpomínka na to, jak poprvé zaregistrovala ten monitor měřící tep se jí často vrací do hlavy a zároveň pak většinu času na ošetřovně nedělala nic jiného než že hypnotizovala pohledem křivku svého srdce.* Ale třeba kdybych byla lehčí o pár kilo, tak by to moje tělo ještě zvládlo. *Namítne potichu to, co jí v hlavě našeptává anorexie a o čem se jí zarytě snaží přesvědčit, aby tomu uvěřila a jednala tak.* Fajn, tak minimálně jsem těžší. *To je čistý fakt, proti kterému snad nebude mít co namítnout.* Snažím se. Ale je to děsně nahlas. Mam pocit, že v hlavě nemam nic jinýho. Kdybys tu nebyl a já s tebou nemohla mluvit, tak bych se z toho zbláznila. *Přizná. Mluvení s ním jí docela pomáhá, protože pak se snaží soustředit plně na něj a i když jí to stojí dost energie, zvládá ignorovat hlasy v hlavě. Nebo je vnímá aspoň daleko míň jak jinak.* Většinou mi pomáhal deník. Proto jich mam taky tolik. Mam toho v hlavě děsně moc a než to z ní dostanu, zabere to dost stran. *Přejede pohledem poličku plnou svých deníků. Je dost poznat, které jsou z doby, kdy její anorexie začala. Mají nejvíce ošoupané desky a některé i třeba trochu zohnuté rohy. Vždy se snaží být na deníky opatrná a nezachází s nimi nijak, aby je úmyslně poškodila, ale po roce neustálého nošení sem a tam se na nich stáří projeví.* Děkuju. *Nadzvedne mírně koutky rtů, když jí políbí a setře jí slzy.* Budu se snažit. *Přikývne a nakonec se zhluboka nadechne a vstane z postele. Nechce to odkládat. Váhu a všechno ostatní má schované pod postelí, takže to vytáhne ven. Zároveň na ní má košík plný různých prášků, ať už jsou to ty, které slibují hubnutí, zrychlení metabolismu, něco na dodání energie nebo třeba projímadla. Ten ale teď odstrčí, protože jí víc zajímá ta digitální číslovka. Nervózně a opatrně si na váhu stoupne a začne klepat prsty do stehen, zatímco se načítá konečný výsledek. Když to číslo uvidí, trhaně vydechne a trochu se jí zatřese spodní ret. Na chviličku zavře oči a snaží se uklidnit, i když v její hlavě začalo být teprve veselo. Když oči otevře, to číslo tam pořád je.* Vždyť je to hrozně moc. *Vydechne potichu třesoucím se hlasem a několik slz se jí začne kutálet po tvářích.*

*upřímně? Je trochu rád, že konečně našel nějakou páku, slabé místečko, na které může argumentovat v těchhle chvílích. Ví, jaká je její reakce na ten tep.* O pár kilo jsi byla lehčí, když to tvý tělo nezvládlo. *namítne. Proti tomu ona už ale nic mít nemůže. Za ten týden zase nepřibrala takovou váhu, aby mohla zase zhubnout.* Ale pořád lehoučká jako pírko. *o tomhle se klidně bude dohadovat do rána.* Tak mluv dál. O čemkoliv. A já tě budu poslouchat, klidně celou noc. *momentálně by udělal cokoliv, co by jí pomohlo a tohle je to nejmenší. Pohledem taky sklouzne k její sbírce deníků, i když si jí všiml už předtím.* Tak klidně piš i teď, nebudu tě otravovat a necham tě se z toho vypsat. *asi by teda neodešel, protože jí nechce nechat samotnou už jen z toho důvodu, že netuší, čeho všeho by mohla být schopná a jak by to dopadlo. Ale nerušil by ji, našel by si jinou činnost.* Není za co přece. *Pousměje se a setře jí slzy z tváře a políbí jí. Pak jí sleduje, jak se zvedne z postele a vytáhne váhu. Zamračí se, když vidí všechny ty věci, které používala nebo používá. Následně se ale také zvedne a postaví se vedle ní, aby taky mohl tu číslovku vidět. Jeho reakce na to číslo je přesně opačná, jako reakce Maddie. Vážně rád vidí, že přibrala aspoň tohle. Kdyby to takhle šlo každý týden, bylo by to skvělé. Ale zase ví, že nejde jen o to přibrat nějakou umělou výživou.. jde i o to dostat to ven z hlavy. Když uvidí její slzy, chytne jí za ruku a jemně odtáhne od váhy a obejme.* Ne, je to jenom dobře a já jsem na tebe strašně moc pyšnej. A vypadáš úžasně. A i se cítíš lépe, ne? Už nemáš tak studený ruce, lepší rovnováhu, nejsi tak bledá. A to je lepší než přesnej opak, ne? *všiml si těch změn. Jak by taky nemohl? Poté se od ní odtáhne a dojde spolu s ní až k posteli, kam se posadí a stáhne ji s sebou. Ruku jí dá kolem ramen a přitáhne blíže k sobě. Pak už ho přemůže zvědavost, se kterou nic nezmůže.* Kdy naposledy jsi použila něco z toho koše? A pravdu prosím.

*Ví, že má pravdu. Moc dobře to ví. Minimálně rozumově. Ale pak je tu ta druhá část, která se jí snaží přesvědčit o opaku a stále namítá nějaké "i když" "ale" "co kdyby" a tak podobně. Například, že teď už o tom ví, a tak by se víc snažila neomdlít. Sama tak nějak chápe, že je to kravina, ale je hrozně těžké si to uvědomit a uvěřit tomu, že to, co je v její hlavě jsou hlavně lži. Nakonec to přejde mlčením a jen sklopí pohled. Stejně jako když slyší, že je lehoučká jako pírko, ale tentokrát ještě dodá protočení očima.* Někdy taky musíš spát. Vypadáš jako zombík. *Zamračí se trochu starostlivě a pohledem sjede na jeho kruhy pod očima. Tuší, že je to kvůli ní a vyčítá si to.* Nechci psát, když jsi tu. Je to plýtvání časem. Chci si tě užít. *Pousměje se na něj a ještě ho líbne na tvář, než se nakonec zvedne z postele a následně nervózně postaví na váhu. Jak tušila, tak ta číslovka jí docela zevnitř rozebere. Jemně stiskne Nickovi ruku jako poděkování za to, že je tu s ní a pak se schoulí u něj v objetí.* Asi jo. *Uzná. Je docela příjemný mít na sobě jenom dva normální svetry než tři huňatý, který se dají porovnávat s kožichem ledního medvěda. A i spousta modřin jí zmizela. Každopádně nejvíc jí na tom všem ale těší Nickova slova o tom, jak je na ní pyšný. Jenom na chviličku si dovolí být pyšná i sama na sebe a pochválit se za přibrání na váze, ale je to pro ní tak moc nepřirozené, že je to prakticky jen záblesk myšlenky, který hned za chvíli přeruší další kolo výčitek. Dojde spolu s ním zpátky k posteli, kde si opře hlavu o jeho rameno. Pak se podívá na ten košík a pohled radši sklopí ke svým rukám, kde si nervózně hraje s prsty.* Chvíli potom, co jsme přijeli na hory. *Přizná potichu. Bylo to asi den předtím, než na sebe narazili v té kopuli a ona mu i přiznala o tom, jak si celou dobu jídlo schovávala do rukávů.*

*upozorní na její tep, který je na tom dost špatně, a který ho budí ze spaní. Když už nic nenamítá, připíše si to jako další výhru a to samé i při tom, když ji zvedne. Ale je rád, že na ní konečně něco našel, co aspoň trochu účinkuje.* Ale jsem krásnej a sexy zombík. *zazubí se na ni v zoufalém pokusu o odlehčení atmosféry. Odmítá si ale přiznat to, jak vypadá a že skutečně vypadá jako zombík.* Jak myslíš.. řekl bych, že ti nechám soukromí, ale momentálně tě raději budu mít pod dohledem. *oplatí jí pousmátí. Navíc konečně neleží na ošetřovně, takže si jí chce taky trochu užít. Nakonec se tedy Maddie postaví na váhu. Stoupne si vedle ní, aby to taky viděl a to, co uvidí ho dost potěší, protože je to pokrok. Ale je celkem jasné, že Maddie s ním tohle nesdílí, takže jí obejme a pokusí se jí opět přesvědčit, ž ej ejenom dobře, že přibrala.* Tak vidíš. A bude se to jenom slepšovat. *povzbudivě se pousměje. Pak už ho přemůže zvědavost a začne se vyptávat na ten košík. Po její odpovědi si povzdychne a prohrábne vlasy.* Je ještě něco takovýho, co děláš? *zeptá se a vážně doufá, že ne, ale zároveň by ho to ani nepřekvapilo. Jne doufá, že mu řekne pravdu.* Zbavíš se toho, prosím? I něčeho podobnýho, pokud něco takovýho máš? *tyhle věci mu přijdou snad ještě horší než to, kdyby nejedla.*

To nepopírám. Ale jako člověk by to vyniklo daleko víc a tys byl o hodně víc krásnější a sexy, víš? *Pohladí ho konečky prstů po tváři a hlavně po kruzích pod očima. Trápí jí, že ona je tím důvodem, proč takhle vypadá a proč moc nespí. Nikdy ho nechtěla takhle vydeptat. Když ho takhle vidí, ještě víc si začíná stát za tím, že vztah s ní je pro něj dost toxický. Že ona je pro něj toxická a vlastně mu sama kromě starostí nemá co nabídnout. Vždyť co udělala ona pro něj za dobu co se znají? Nic. A co udělal on pro ní? Než by to zvládla vyjmenovat, bylo by ráno. Pomáhá jí naprosto neskutečně.* Vážně myslíš, že se někdy změní to, jak koukám sama na sebe? *Zeptá se ho trochu pochybovačně, i když v očích se jí objeví docela dost naděje, protože popravdě jí hrozně moc unavuje to, jak je na tom teď. Když se jí zeptá na obsah košíku, odpoví mu popravdě. Pro ní je to už docela dlouhá doba a úspěch sám o sobě, že to vydržela a nic z toho už nebere. Po jeho další otázce sklopí pohled a kousne se zevnitř do tváře. Přemýšlí, jestli mu ukázat další věc, kterou dělá. Trochu se bojí jeho reakce. Nakonec se ale rozhodne být k němu upřímná a nadzvedne si obě mikiny, aby mohl vidět její břicho. To má omotané obinadlem co nejvíce to jde. Dělá to dost často, díky mikinám to není nijak moc nápadné. Na jednu stranu to, jak hodně to má utažené jí způsobuje bolest, která je něco jako forma trestu za snězené jídlo a na druhou stranu to má podle internetu pomoci se zúžením pasu. A otlačeniny, které od toho po celém obvodu pasu má díky tomu, jak má obinadlo prakticky až zažrané do kůže, se snaží ze všech sil ignorovat. Na ošetřovně to mít nemohla, protože jí doktoři kontrolovali a než omdlela, měla ho sundané nejdříve kvůli té fotce na Illeagram a následně návštěvě Nicka, kde se pokoušeli o jistou dávku intimity. Jenom nahlas nervózně polkne, když mu to ukáže a v tichosti čeká na jeho reakci.*

Teď, když už jsi tady, tak k tomu třeba dojde. *pousměje se. Rozhodně se mu teď bude spát lépe, když už není napojená na nějaké přístroje na ošetřovně.* Já v to věřím a doufám. A klidně tě o tom budu přesvědčovat 24/7 v kuse, pokud to pomůže. *už teď se jí o tom snaží přesvědčit prakticky pořád, takže by to až taková změna nebyla. Ale občas už je to opravdu vyčerpávající. Následně už se jí zeptá na ten košík plný prášků a projímadel. Ani ho nenapadlo, že by něco takového mohla dělat, ale vlastně ho to ani nepřekvapilo. Zeptá se ale, jestli je ještě něco podobného co dělá adoufá, že mu řekn pravdu, protože tyhle "odhalení" už ho taky přestávají bavit. Když sklopí pohled, je mu jasné, že toho bude více a trochu se zamračí. Vykulí oči, když uvidí do obinadlo a bezděčně se postaví na nohy. To jak se jí zarývá do kůže.. je u jasné, jak to musí bolet. Maddie ho nikdy nepřestane udivovat a to ne zrovna v tom dobrém. Dost ho to naštve, protože se opět chytnul toho stébla naděje, že se opravdu vyléčí, ale pak viděl všechny ty projímadla a taky tohle, což mu přijde snad nejhorší.* Sundej to ze sebe. Okamžitě. *Jeho hlas je až děsivě klidný a tichý, což je snad horší, než kdyby po ní zase vyjel. Nedokáže se ale na to, jak se jí to zarývá do kůže, dál dívat, a tak odvrátí pohled a odolává touze to z ní servat sám a rozcupovat na kousíčky. Dost mu to připomíná i to, co se stalo v kopuli.*

No to doufam. Budu vzhůru dokud ty neusneš. *Varuje ho s menším pobaveným úsměvem. Ale sama tuší, že odpadne dřív jak on, protože i když přibrala, tak pořád má energie dost málo. Navíc jí i psychicky dost vyčerpal pobyt na ošetřovně.* Pomáháš mi hodně. *Ujistí ho s menším úsměvem. Pak už mu popravdě odpoví ohledně toho košíku plnýho prášků. Nepamatuje si, jestli je náhodou někdy před ním nezmiňovala, ale to nemá asi cenu řešit, protože pak se jí zeptá na další věci, které dělá. Nakonec se rozhodne přiznat pravdu a nadzvedne si svetry, aby mu ukázala to obinadlo. Trochu se nakrčí, když se Nick zvedne na nohy a nahlas polkne, když slyší jeho klidný hlas. Je to pro ní horší, než kdyby řval. Nahlas polkne a spustí svetr dolů, aby se sama mohla postavit.* Promiň, já... Já tě nechtěla naštvat. Ptal ses, tak jsem ti popravdě odpověděla. Ono to zužuje pas, nosim to skoro pořád. Měla jsem to pokaždý, když jsme se potkali, kromě toho, co jsi zůstával u mě v pokoji. A teď po tý umělý výživě.... Já nechci mít nějak nafouklý břicho. Takhle mi třeba splaskne. *Začne ze sebe rychle a hlavně nervózně chrlit slova. Pak se sehne k zemi, aby mohla vzít ten koš s práškama a hodit ho do koše. Tam se na něj ještě otočí s prosebným pohledem, aby si to s tim obinadlem rozmyslel. Nakonec jí ale dojde, že je to marný a nadzvedne si znovu svetr, aby mohla obinadlo rozvázat. Trochu sykne bolestí, když se jí po částech začne "odlepovat" od kůže, protože to bolí více, než samotné nošení. Je trochu až nezvyk moct se zhuboka nadechnout. Radši si ale svetry zase rychle pustí, aby Nick neměl moc dlouho výhled na ty fialové otlačeniny, které jí po obvazu zůstaly.*

Ale to mam v plánu já. *namítne, lehce pobaveně. Ale upřímně netuší, jestli se mu to povede. Je jasné, že moc nespal.* To jsem rád. *pousměje se. Je to něco, o co se snaží od úplného začátku, takže doufá, že to aspoň trochu funguje a není to k ničemu. Pak už se jí zeptá, jestli je ještě něco co dělá a o čem neví. Na jednu stranu je vážně rád, že mu řekla pravdu, ale na druhou stranu.. vidět to, jak se jí to zarývá do kůže bolí i jeho samotného, ani nechce vidět, jak to musí bolet ji. Postaví se a tiše jí řekne, aby to ze sebe sundala. Nejraději by to z ní strhnul sám.* Já si vážně moc cením toho, že jsi mi to řekla. Ale už to nikdy nenos, prosím. Jen si tak ubližuješ. Vždyť to máš vydřený téměř do krve. Žádný zužování pasu nepotřebuješ. *Ani teď v jeho hlase není slyšet prakticky žádný náznak vzteku, ale uvnitř soptí. Jen ji sleduje, jak vyhodí ty prášky a slíbí si, že pak sám ten koš ještě vynese, aby jí ani nenapadlo si něco z tama opět vzít.* Když si to nesundáš ty, sundám to já. *Podívá se na ní pevným neústupným pohledem. I kdyby prosila na kolenou, tak by jí to nenechal. Zamračeně sleduje, jak si to sundává a bodne ho na hrudi, když sykne bolestí. Přistoupí blíže k ní a svetry jí opět vyhrne, i když se snažila ta místa zakrýt. Jemně jí po otlačeninách pohladí konečky prstů.* Měla by sis to nějak ošetřit nebo aspoň namazat. *zamumlá s pohledem upřeným na její vychrtlé břicho.* Máš ještě něco dalšího? Řekni mi prosím všechno, nenaštvu se ani nic podobnýho. Jen mi to řekni prosím. A přestaň se takhle ničit, já už tě tak nemůžu sledovat. *snad pokaždé ho to bolí víc a víc, když ji vidí takhle. A pokaždé si víc i uvědomí, jak moc mu na ní záleží a že jí nemůže ztratit.*

Tak mi ale slib, že budeš spát. *Koukne na něj psíma očima, protože vážně chce, aby se vyspal a byl zpátky ten energetický a věčně protivný Nick, který jí pořád provokoval. Jenže toho už dlouho neviděla, když poslední týdny řeší jen její nemoc. A konečně je schopná o anorexii jako o nemoci přemýšlet. Na té ošetřovně konečně plně pochopila, že je nemocná. A to sama bere jako dost velký pokrok. Pak už mu ale přizná, co dalšího kromě prášků dělala/dělá a ukáže mu to obinadlo. Začne na něj chrlit spoustu slov a u toho si nervózně vjede rukou do vlasů.* Ale.... ale já si to podle mý hlavy za to jídlo zasloužim. *Namítne opatrně a potichu. Pak vyhodí ty prášky a ještě se na něj prosebně podívá, jestli opravdu musí dolů i ten obvaz. A radši si ho pak sundá, i když to bolí víc, jak samotné nošení. Radši si svetr zase rychle shrne, aby se na to Nick nemusel dlouho dívat a trochu se zamračí, když jí on sám svetr zase vyhrne.* Nepomůže to. Za nějakou dobu to bude v pohodě. Je to jako větší modřina. *Zavrtí hlavou nad tím nápadem, že by si to měla nějak ošetřit. Nechce, aby to viděl někdo další. Bojí se, že by jí doktoři zase někam zavřeli. Nebo by minimálně měli spoustu předsudků a rozhlásili to po celém paláci. Moc dobře ví, jak rychle tu kolují drby.* Asi nic dalšího neni. *Pokrčí rameny a rozhlédne se po komnatě, jestli jí ještě něco nenapadne.* Občas jsem po větším jídle zvracela, když jsem si předem nestihla vzít projímadla. Účinkují až za deset hodin, takže brát si je po jídle je zbytečný, za tu dobu všechno strávíš. Ale už to nedělam, vážně. *Ujistí ho hned. Nic dalšího nedělá, teď už ví nejspíš o všem.*

Budu. *slíbí jí a prakticky roztaje nad jejíma psíma očima. Teda aspoň se o to pokusí. Spánek zase není až tak ovlivnitelná věc, protože občas nehledně na to, jak moc che, tak prostě nemůže, protože má hlavu plnou myšlenek, které josu moc hlasité na to, aby mu dovolily spát. Když si pak vjede rukou nervózně do vlasů, trochu mu zjihne ten tvrdý pohled v očích. Nerad jí vidí takto.* Vždyť tě tvá hlava za to trestá už dost. *Namítne, i když se mu vůbec nelíbí ten výraz "trestat". Ale neví, jak jinak to vyjádřit, když je to prakticky to, co dělá. V sundání toho obinadla je neoblomný, nenechá jí to mít na sobě a ani žádný prosebný pohled nepomůže. Bodne ho u srdce, když sykne bolestí, protože nesnese ten pocit, že by jí něco mělo bolet nebo ubližovat. Svetr jí znovu vyhrne a jemně jí po těch otlačeninách pohladí konečky prstů.* Třeba jo, ani s tím nemusíš nikam chodit. Seženu ti nějakou mastičku nebo krém, zahojí se to aspoň rychleji. *sehnat něco hojivého nebo něco, co by to prostě trochu zklidnilo, přeci takový problém nebude a za zkoušku nic nedá.* Dobře. *kývne hlavou a vydechne vzduch, o kterém ani netušil, že ho zadržuje v plicích. Chvilku tam jen tak stojí, protože moc neví co dál. Je rád, že to všechno ví a teď jen doufá, že její sliby o tom, že s tím přestane, budou pravdivé. Nakonec se posadí zpět na postel a přitáhne si jí na klín. Vzpomene si přitom ještě na jednu věc, o kteér už se taky bavili.* A když už jsme u tý anorexie a toho všeho.. co s tím psychologem, jak jsme se domlouvali? Mohli bysme tam třeba zítra nebo pozítří zajít? Nebo pokud chceš ještě nějakej čas, pár dní, po tý ošetřovně, tak třeba příští týden. *pokrčí rameny. Ví, že to pro ní nebylo na té ošetřovně jednoduché, takže jí klidně pár dnů dá, i když asi čím dřív to bude, tím líp.*

*Spokojeně se pousměje, když jí to vážně slíbí. Jenže pak už moc důvodů k úsměvu nemá, když začnou rozebírat její další anorektické techniky.* Tohle je jeden z jejích způsobů. *Cukne lehce rameny při téhle tiché a nakonec si obinadlo sundá a hodí ho do koše k práškům. Odmítne jeho nápad na to, aby si to nechala ošetřit, protože se bojí reakce doktorů a všech možných drbů.* Rozšíří se akorát tak drby. Nechci, aby tě celej palác pomlouval a vymýšlel si kraviny jenom kvůli mý nemocný a pitomý hlavě. *Stáhne starostlivě obočí. Pak mu řekne o tom, jak v minulosti zvracela, což je ale něco, co v posledním měsíci neudělala ani jednou. Po jeho kývnutí hlavou, sama lehce přikývne a sklopí pohled k zemi, protože moc neví, co říct. Aspoň teda do doby, než si jí přitáhne na klín. To si opře hlavu o jeho rameno a nadechne se jeho vůně, která jí sama o sobě uklidňuje. Trochu jí zatrne, když slyší o tom psychologovi.* Jestli je to psycholog, klidně půjdu zítra. Ale..jestli je to psychiatr, tak chci počkat. Pochop... psycholog je jenom od toho, aby mě vyslechl a pomohl mi zvládat myšlenky. Ale psychiatr má pravomoc mě klidně zase na ošetřovnu zavřít, předepsat mi nějaký nutridrinky nebo pitomý prášky. *Snaží se mu to trochu vysvětlit. Nechce zase skončit na hadičkách. A i kdyby to mělo být bez hadiček, tak prostě nechce zase na ošetřovnu.* Zahraješ mi něco? Prosím? *Zeptá se ho potichu s prosebným pohledem v očích.*

*povzdychne si, když uslyší, že je to jen jeden z mnoha způsobů. Asi nemá moc smysl říkat, jak je mu to líto, protože to jde dost jasně vyčíst z jeho výrazu.* O mě se nestarej, je mi jedno co říkají, klidně ať do mě ryjou pořád. *pokrčí rameny. Nikdy mu moc na tomhle nezáleželo.* Ale fajn, jak chceš. *nechce jí do toho nutit, kort navíc když to obinadlo vyhodila. O tom, že zvracela už se párkrát bavili, takže to ho nijak nepřekvapí. Moc neví, co dál říct a jak s tím vlastně naložit, a tak se posadí zpět na postel a stáhne jí na svůj klín. Sice cítí to, jak je hubená, i když je to trochu lepší, než předtím, ale i tak miluje tenhle fyzický kontakt, a když já může být takto na blízku. Ještě rozjede téma psycholog, o kterém už se jednou bavili. Když už jsou u těchto témat, tak ať to vezmou všechno.* Jo, to chápu. Začneme zatím s tím psychologem, a pak.. se uvidí podle toho, jak to bude vážný. *nechce, aby jí někdo poslal pryč, ale pokud to bude pro ní nejlepší, tak klidně. Podvědomě ví, že by to bylo nejúčinnější řešení, ale pořád doufá, že to zvládne sama.* A co by si moje princezna tak přála? *zeptá se jí se zazubením.* A pokud mi teda půjčíš kytaru.