Ošetřovna 2

Mluv o tom. Pusť ze sebe to, co se v tobě odehrává. Aspoň pro začátek. Pak uvidíme. *Napadne jí i že by mu domluvila sezení s psychiatrem a třeba by mu mohly pomoct nějaké prášky, ale radši drží jednou pusu a neřekne to nahlas.* /Třeba později./ *Nehodlá na to rovnou zapomenout, ale jenom počkat, než se Lucien aspoň malinko uklidní a bude schopný trochu normálně uvažovat. Teď by chytnul nejspíš hysterák podobný těm jejím a o to zrovna nestojí. Už tak je to dost napjatá konverzace, která jí stojí většinu její energie. Probodne ho pohledem, když jí řekne, aby sklapla.* Nejsem Traitor a i kdybych byla, tenhle pokyn mě nijak nikdo zatim nenaučil. *Pokusí se do toho vnést aspoň trochu pobavení pro uvolnění, i když to vyzní docela žalostně a ne tak dobře jak zamýšlela a jak je u ní běžné.* Jenže nějaký potřebuješ a já jím pro tebe být chci. No tak, mě jen tak něco nezlomí. Pořád jsem Ledová Královna jako doma. Tak toho prostě sakra využij a tolik nad tím nepřemýšlej. Pomůže ti to. *Pousměje se na něj povzbudivě, aby mu dokázala, že je v pohodě a zvládne to.* Oba dva jste dost psychicky v háji. Třeba až se to trochu urovná, tak si můžete promluvit... v klidu... *Navrhne opatrně. Lucien s ní byl tak moc šťastný, že se odmítá smířit s tím, že by to mělo jen tak skončit a on by měl být zase zpátky v tom stádiu, kdy jenom přemýšlel, četl a hrál šachy.* Dobře, dobře. Nechám to. Pro teď. *Zařadí nakonec zpátečku, i když by mohla namítat, že jsou na tom oba stejně a nemusí to nutně znamenat tvrdý konec. Pak mu setře slzy z tváře a nijak jí nerozhodí ani to, jak sebou trhnul. Nakonec si jeho ruku položí na břicho a řekne mu o tom, že podle testu by to měly být holčičky. Pousměje se, když vidí a cítí jak aspoň trochu pohnul prsty.* Ne, Lucu. Budou mít štěstí, že mají tebe. Že mají chytrého a úžasného strejdu, který dokáže zklidnit jejich mámu, zachovat klid a ví o všem mnohem víc jak ona, takže se o ně zvládne dobře postarat a třeba je i někdy pohlídat. *Pokračuje dál a i když uhne rukou, nakonec ho stejně chytne a lehce ho pohladí po hřbetu.* Můžu tady takhle s tebou klidně jenom potichu sedět, jestli chceš. Nemusíme mluvit. Je to na tobě. *Řekne potichu.*

Já.... Ani nevím, kde bych začal. *Vydechne ztěžka.* Jsem naštvaný, kdo by nebyl. Ale je to spíš... Přemýšlím nad tolika věcma, a většina z nich se soustředí na to, jak ta noha ovlivní můj život a jsou to samé negativa a všechna ta mizerná nálada nad tím se kumuluje, až jsem prostě jen naštvaný, zklamaný a bolí to a nedokážu myslet jasně, a nemůžu to nijak pustit ven, jak jsem to mohl dělat skrz box, je to prostě jen horší a horší a vím, že ty, že ona, že mi chcete pomoc, ale takhle to nefunguje... A já se cítím jen víc a víc mizerně, když si na vás svý pocity vybíjím, a to taky nechci. Proto kolem sebe teď nechci nikoho, jen... Chvíli, aby to přestalo. Nebo aspoň polevilo. *Aby neměl pocit, že to na něj všechno padá a on s tím nemůže nic dělat a zvládá tak jen ubližovat lidem, co má rád. Kéž by mohl být prostě chvilku sám. Traitora by tu ale měl rád. Ten pes navíc taky kulhá, ironicky teď k sobě budou ladit. Jenže Traitora někdo hodil k popelnici, kvůli tomu, že díky jeho noze ho majitel asi považoval za méněcenného.* To nejsi. Ten umí být zticha a je chytrý. Ty bys byla takový ten přitroublý zlatý retrívr. *Tím si je jistý. Humor se mu zdá cizí, ale díky bohu, že nebo reflexy v tomhle fungují dále. A kolem Liv byl vždy prvotní reflex si z ní nevybíravě utahovat. Alespoň tak ale věděl, že tam někde je on. Pohřbený pod všemi těmi depresivními myšlenkami a pocity. Jen bezmocně zakroutí hlavou. Všichni kolem něj jsou tak pozitivní, ale oni neleží s rozlámanou nohou. Bylo lehké říct, že si jen stěžuje, ale stát se to někomu z nich, pochyboval, že by jim ty první dny taky bylo do smíchu.* Ona se mnou mluvit nebude. Nejspíš už plánuje, jak odsud zmizí a jsem si jistý, že se mě kontaktovat nepokusí. *V tomhle byla Nyv čitelná. Stejně jako minule zvolila útěk. Neví, čím to bylo konkrétně u ní, ale většina lidí volila útěk před volbou čelit něčemu nepříjemnému a těžkému. A on se jí nemohl divit, řekl jí že vzteku hrozné věci, ale zároveň nemohl být momentálně tím, kdo ji bude pronásledovat a snažit se to napravit. Ne kvůli pýše nebo tomu, že by ji nemiloval, ale kvůli tomu, že jednoduše neměl energii. Navíc stále tak trochu věřil, že udělal dobře, teď ji to možná bolí, ale to, jak rychle se s jeho volbou smířila, mu napovídalo, že se přes to zvládne přenést a bude zase šťastná a o to mu šlo hlavně. Momentálně už nemá ani energii se s Liv hádat, a tak převážně mlčí. Vrací se do své apatie, kterou stejnou měrou nenáviděl jako vítal, protože tlumila všechno ostatní. Jen potřese hlavou. Předtím se na ty prcky tak moc těšil. Jenže jak teď bude Liv pomáhat, hm? Dřív jak za rok minimálně bez hole chodit nebude. Díky bohu, že ze začátku budou ty nemluvňata jen jíst, spát a řvát, to se zvládne. A co se nohy týče, bude si moct brát nějaké prášky na bolest, kdyby ji přemáhal a ona se ozývala. Čím dřív se dá do práce s rehabilitací, tím lépe. Teď měl aspoň nějaký cíl, na který se soustředit, a který stejně bude nějakou dobu trvat, tudíž se nemusí cítit pod okamžitým momentálním tlakem.* Můžu to zkusit. *Řekne pak prostě a povzdechne si. Jen slabě stiskne Liv ruku.* Stejně zase brzo usnu. Ty sedativa, co mi dávají, jsou hodně silný. *Zamumlá.* Měla by sis jít odpočinout. A zruším ten zákaz návštěv. Jen ať tě nenapadne tahat sem tunu lidí, prosím. Radši mi přines knihu, nebo dvě... Možná tři, budu tu ještě nějakou chvíli. *Pokusí se zažertovat, i když chabě. Raději zavře oči a nechá vtíravou únavu, aby udělala své, postupně se ponoří do spánku. A na jednu stranu je téměř rád, protože sny jsou mnohem hezčí než realita.*

*Nijak ho dál nepobízí a ani nic dalšího neříká. Nechává si ho uspořádat svoje myšlenky a trpělivě čeká, až začne sám. Jakmile to nastane, nepřerušuje ho a jenom pozorně poslouchá.* Přestaň aspoň jednou mrzačit sebe sama ještě víc. Nemusíš se cítit špatně kvůli tomu, že to před náma ze sebe pustíš, vážně ne. Nebo minimálně ne přede mnou. Co takhle dohoda? Ať minimalizuješ tyhle svoje výčitky, každej den sem přijdu a ty mi řekneš aspoň něco málo. A ostatním nic říkat nemusíš. Budu tvoje menší zpovědnice. *Pousměje se na něj. Ušklíbne se, když slyší přeci jen konečně nějakou rýpavou poznámku.* Haf, haf. *Převrátí lehce očima.* Má bráchu v komatu, mají v rodině novorozený dítě... Co jsem slyšela, tak zatím zůstává, aby jim pomohla. A i kdyby odjela, aspoň si vyčistí hlavu a kontakt na ní budeš mít pořád aspoň přes mobil. Nějak se to vyřeší. *Snaží se ho nějak uklidnit a zároveň nebásnit tolik o tom, jak to bude dobré. Nakonec ho jenom chytne za ruku a zůstane potichu sedět vedle něj a hladit ho po hřbetu.* Klidně spi. *Pobídne ho s úsměvem.* I kdybys ho nezrušil, tak se sem dostanu. *Uchechtne se. Důkazem je dnešek.* Neboj, budu sem chodit sama. Teda... ty tři asi jen tak venku nenecham. Takže budeme chodit my čtyři jenom. *Ujistí ho s úsměvem a pohladí se přitom po břiše.* Zítra mě tu máš se zásobou knížek, slibuju. A teď.. dobrou noc. *Popřeje mu, když sleduje, jak usíná. Ještě nějakou dobu u něj sedí a pozoruje ho, než jí začnou vyhánět sestry, že návštěvní hodiny skončily. Protočí nad nima očima, ale nakonec se zvedne a líbne ještě rychle Luca na čelo.* Mam tě ráda, bráško. *Řekne ještě potichu, než se vydá do své komnaty.*

*Pamätal si len bolesť, tmu a potom sa všetko rozplynulo. Vyparilo sa ako dym. Zdalo sa mu, že v tme strávil nekonečne veľa času. Zvykol si na ňu. Vlastne sa stala jeho súčasťou. Ale teraz zrazu sa pred ním zjavilo svetlo. Ťažko otvoril viečka. Svetlo, čo sa mu dostane do očí, ho prudko oslepí. Nespomína si, že by tak náročné čo i len zaostriť na konrétny objekt. No teraz musí bojovať s vlastnými očami, aby sa vôbec dokázali pozrieť na neónovú lampu, ktorá blikoce nad jeho hlavou. Nevie, kde je. Nevie, čo sa stalo. Dokonca si ťažko spomína čo i len na vlastné meno. Všetko prichádza postupne. Najskôr len blikanie svetiel a o moment neskôr pípanie prístrojov.* /Pípanie prístrojov?/ *Stal sa z neho robot a niekto mu vymenil časti tela za kovové súčiastky, pretože... cíti sa tak. Celé jeho telo je ťažké, uvavené a ako by bolo z ťažkého olova. S veľkou námahou otočí hlavu smerom k prístrojom. Zdá sa mu to skoro nemožné. Ani jeden z nich nenaznačuje, že by mu niekto nejakú časť tela vymenil za kovový kúsok.Skôr sa zdá, ako by ho držali pri živote. Až potom si uvedomí, že v nose má hadičky a rovnako v ústach. Spanikári. Ruky mu vybehnú k jeho tvári a chce si ich strhnúť. To však nemal robiť, pretože mu v pohybe zabránia zas iné hadičky, ktoré sa nachádzajú v jeho rukách. Ľavou rukou, ktorá je ťažká ako olovo, vytiahne hadičky z tej pravej a keď si ju oslobodí, tak si stiahne dýchaciu masku dole z tváre. Nasaje vzduch do unavených pľúc a pripadá mu to ako by to bolo prvýkrát po desiatkach rokoch, ale to musí byť hlúposť. Desiatky rokov prejsť nemohli. Veď len teraz bol...* /Kde som vlastne bol? Čo sa stalo, že som sa dostal na toto miesto?/ *Nič si poriadne nedokáže vybaviť. Nič. Myšlienky sú pre neho ako kúsky rozbitej mozaiky a nedokáže ich ľahko upratať do jednotného obrazu. Keďže sa mu ale podarilo si vytiahnuť hadičky z rúk, rovnako sa odpojiť z kyslíku, spustí sa pípanie. To nechce. Čo ak je náhodou v nepriateľskom tábore a už len čakajú, aby sa zbavili toho, čo z neho ostalo? Nič nie je nemožné. Veď kedysi bol vojakom. Alebo ho sem nechal zavrieť jeho vlastný otec, ktorý sa ho pokúsil zabiť? Tep sa mu zrýchli. Srdce mu bije ako by práve bežal maratón. Dvere sa začnú otvárať a uvidí v nich nejakú ženu oblečenú v bielej uniforme. Osloví ho nejakým menom.* /Corey. Takže sa volám Corey./ *A spolu s ním sa mu začínajú vracať útržky jeho rozlámanej pamäti. Ale len pomaličky. Stále si nedokáže vysvetliť, ako sa sem dostal a čo sa stalo. Má sa jej spýtať? Je to bezpečné? Nemal by si pred tým zobrať zbraň?*

*Drby se tu šíří rychlostí blesku a pokud jde o prince, který strávil v komatu 23 let a teď se probudil, rychlost teprve nabírala na obrátkách. Její komorné prakticky vstřelili do komnaty, aby jí to řekli. Nevěří tomu. Přece to nemůže být pravda. Všichni jí říkali, že není prakticky možné, aby se probudil a ona se s tím naučila žít. Vychoval jí jeho nevlastní bratr, kterého si máma nakonec díky domluvenému sňatku vzala. Nikdy nijak moc nepřemýšlela o tom, že jí skutečný otec chybí, když měla Cassiuse. A teď jí zaplaví výčitky svědomí, že svého biologického otce takhle odepsala. Vždyť je to teprve pár dnů, co se se svým snoubencem Nickaisem bavila o tom, jak se na ní sourozenci vykašlali. Jde o nevlastní sourozence a ani se jim moc nediví, nezapadá a sama se před nimi uzavřela, když začala trpět anorexií. Ale ona se vlastně vykašlala na svýho tátu.* /Jestli je opravu pravda, že se vzbudil./ *Na nic moc nečeká a hned se vydá na ošetřovnu. Nick akorát dělá nějakou práci mimo komnatu, takže mu jenom napíše, že se jde projít, ale zůstane v paláci na očích strážcům, aby se jí nic nestalo. Okolnosti vysvětlí potom z očí do očí, jestli jsou ty drby skutečně pravdivé. Po dvou hospitalizacích na umělé výživě, kdy to jednou její srdce málem nezvládlo, už vypadá o něco lépe než předtím. Něco trochu přibrala, ale pořád je v porovnání s ostatními dost vychrtlá. Stále nosí džíny dětské velikosti a všechny mikiny jsou jí obrovské. Takhle je oblečená i teď - v džínách a mikině. Vlasy, které má stejně barevné jako její máma, má rozpuštěné a tak maskují menší kruhy pod očima a propadlejší tváře. Kruhy pod očima má protože se často budí kvůli nočním můrám, když jí tu navštívil bývalý přítel Zacharius, který jí byl prakticky posedlý. Bez znásilnění, výhrůžek a podobných věcí se to neobešlo. Naštěstí se jí ale podařilo dát o tom vědět svému strýci, místnímu králi Jacovi a s jeho pomocí je Zach nyní v psychiatrické léčebně. To on byl i kdysi spuštěčem její anorexie. Teď ale moc nechce přemýšlet o minulosti, protože vejde na ošetřovnu a opatrně se za sestrou rozejde ke svému otci. Viděla ho jen na pár fotkách a to ještě jen tak letmo. Máma o něm moc často nemluvila a i když se snažila neznít nijak zle, pochopila, že spolu neměli nejvřelejší vztahy. Rozhodně ne tak jako s Cassiusem. Když opravdu uvidí Coreyho s otevřenýma očima a naživo, na chvíli ztuhne na místě a jenom ho tiše pozoruje. Skáče pohledem po jeho tváři, se kterou má pár podobných rysů a nedokáže uvěřit tomu, že se s ním opravdu takhle setkává.* Ahoj. *Přinutí se nakonec k tichému pozdravu, i když jí hlas moc neposlouchá. Netuší, jak začít. Strávil tak dlouhou dobu v komatu. Pochybuje, že správné bude začít rovnou s oznámením, že je jeho dcera.*

*Zdá sa mu, ako by celý svet zastal, ponoril sa do tmy a potom prestal existovať. Ako by ho zavreli čo čiernočiernej miestnosti, z ktorej ho prebral až náhly príliv svetelných lúčov. Až na to, že to neboli svetelné lúče, ale svetlo neónovej lampy, ktorá mu prudko svietila do očí a oslepovala ho. Horšie však ako veľká bolesť v očiach alebo šumenie v ušiach je celková slabosť jeho tela. Po celý život bol v perfeknej forme. Svaly mu pracovali takým spôsobom, akým mali. Ako hodinky. Ale teraz čo i len najmenší pohyb v ňom vyvoláva pocit vyčerpania. Po oslobodení od hadičiek vrytých v jeho mäse a od kyslíkovej masky mu telom od námahy, ktorú musel vykonať telom prejde triaška vystupujúca až do jeho končatín. Ale aspoň je to náznak toho, že je stále nažive. Že ho nezabil granát alebo zatúlaná guľka. Veď sa mu už pred mnohými rokmi stalo, že ho strela iného vojaka skoro pripravila o možnosť mať deti. Ale prežil. A teraz zjavne opäť. Ale čo sakra, tak to naozaj netuší. Ak by bol ale mŕtvy a skončil by už v pekle, či v nebi, tak by sa takto určite necítil, pretože v pekle by tá bolesť bola niekoľkonásobne horšie a nebudeme si klamať, nebeské dvere by mu zavreli pred nosom a poslali ho prvou triedou do horúcich plameňov. Tým si je istý stále aj pri tom, keď si ťažko vybavuje aj jeho vlastné meno. Nie je dobrý človek. Nikdy ním nebol. Že by to bola akási karma, ktorá mu vracia všetko zlé, čo kedy spravil? Niečo ako facka po niekoľkých rokoch? Každopádne, svoje meno už objavil. Povedala mu to sestrička, čo sa po rozpípaní prístrojov dostala do jeho izby. Nevyzerala však, že by mu šla podať poslednú injekciu alebo ho iným spôsobom zniesť zo sveta. To mu na teraz stačilo. Vedomie sa mu opäť vyparí. Nie je ľahké sa pri ňom udržať pri tom, v akom stave je jeho telo. Po chvíľke sa však znova prebudí. Jeho život  - to, že strávil toľko rokov v armáde - ho naučilo za veci bojovať zubami-nechtami. Jedna osudová chvíľa mohla byť rozdielom medzi smrťou a životom. Presne takouto snahou sa opäť vráti zo sveta driemot a uvidí pred sebou akúsi tvár mladého dievčaťa, ktoré ho zdraví a díva sa na neho tragickým spôsobom. Nechápe, čo je na ňom tak poľutovaniahodné. Detailne ju prebehne pohľadom, ako by sa pokúšal zistiť, čo je vlastne zač.* Ahoj. *Odvetí nakoniec pri čom z nej nespúšťa pár hnedých očí, v ktorých sa javí toľká zmätenosť a toľko otázok. Odkašle si, pretože jeho vlastný hlas mu pripadá cudzí. Vytratila sa z neho zvyčajná sila a prudkosť. Zostala len akási chrapľavá náhrada.* Pozri, ak ste sa ma rozhodli zabiť, tak to nepreťahuj a hneď to môžeš spraviť. *Poznamená, pretože si nevie inak vysvetliť fakt, že sa neho díva ako na obrázok nejakého umučeného svätca. Iba to, že ona je tou, čo mu vezme život. Pokúsi sa na vankúši zdvihnúť a narovnať. Robí sa to veľmi ťažko, ale nejakým zázrakom sa o pár centimetrov zdvihne.* Môžem aspoň vedieť prečo? Čo som spravil? Kto ste vlastne zač? Ste Illejčania, čo mi zavraždili matku a chcete dokončiť svoju sériu už kompletne? *Niekde v mysli si vybaví spomienku na illejskú princeznú, na ktorú v minulosti zaútočil netopier. Zdá sa mu to tak dávno.* Ak sme v Illey, chcem hovoriť s Angel. Chcem vysvetlenie a záruku, že nič Axelovi nespravia. *V očiach sa mu zjaví tichá prosba. On nikdy nahlas neprosí. Je to pod jeho úrooveň.* Je to len chlapec. Má 8 rokov. *Prosí však o svojho brata. Je to jediná osoba, na ktorej mu kedy záležalo.*

*Chvíli není schopná nějakého slova. A když se jí podaří ze sebe dostat pozdrav, ani sama moc nepozná svůj hlas. Má pocit, jako kdyby jí projel blesk, když poprvé uslyší jeho hlas a trhaně se nadechne. Než si stihne promyslet, jak pokračovat, on najednou začne mluvit o zabití.* Cože? Ne. Já tě nepřišla zabít. *Odpoví mu hned rychle a svraští obočí. Byla ten typ člověka, který by nedokázal ublížit ani mouše. Ubližovala leda tak sama sobě, ať už úmyslně či nikoliv. Přinutí se uvést nohy do pohybu a popojít o kousek blíž k posteli, kde leží.* Ono... je to složitější. *To je asi nejrozumnější odpověď, jakou mu na otázku, kdo je, může dát.* Ale nejsem Illejčanka, teda... vlastně z půlky, to je jedno. Nic jsi neudělal a já ani nic moc o tvé mámě nevím. *Uzná jenom prarodiče odsud a potom nevlastní babičku ze strany Cassiuse. Když pak zmíní jejího strýce Alexe, sklopí pohled a pokusí se to nějak sesumírovat v hlavě. Těžko mohla doufat, že bude aspoň trochu vědět, co se stalo, ale jí samotné je jasné, že to byla blbost.* Toho znám. A Angel tady není. Je v Polsku. *Vysvětlí krátce a posadí se na židli u jeho postele, protože na tohle jsou její nohy vážně ještě dost slabé.* Alexovi není osm. Nedávno mu bylo 31. Angel není tvoje snoubenka, ale královna Polska. Máš ještě jednoho nevlastního bratra Cassiuse, kterého si vzala a který je králem. A ty... máma mi vyprávěla, že tě napadli rebelové. Nikdo nečekal, že se ještě někdy probudíš, měl jsi prakticky nulovou šanci. Posledních dvacet tři let jsi byl v komatu. Tady v Illey, protože bylo riskantní tě převážet a nikdo tě nechtěl ztratit úplně. A no... moje máma je Angel. A ty ... ty jsi můj táta. Jsem Maddie, tvoje dcera. *Představí se mu i svým jménem a nechá mu chvíli na to, to zpracovat.* Já chápu, že je toho na tebe hodně. Klidně se ptej, jestli chceš, odpovím ti.

*Je zmätený, stratený, dezorientovaný. Dali by sa mu prideliť všetky synonymá tohto slova. Ale najviac ho prekvapí dievča, ktoré sa pred ním zjaví po tom, ako sa znova dostane do reality. Nevie zaradiť jej tvár, ale keďže ho pozoruje ako by mal čo chvíľa umrieť, tak je mu jasné, že ona bude tou, ktorá mu udelí poslednú slavnu ranu.* Neprišla si ma zabiť? A čo tu teda robíš? *Pýta sa hneď, pretože iné logické vysvetlenie sa mu hľadá naozaj ťažko. Pozoruje ju ostražito ako by stále čakal, kým vytiahne injekciu, ktorá by mala určiť koniec jeho nádychom a výdychom. Zaryto však mlčí. Už sa jej niečo spýtal a nemieni sa pýtať znova. Hádam jej z úst výjde, čo sa vlastne stalo a ako sa dostal na nemocničné lôžko. Nemá totižto ani najmejšie tušenie, ako sa mu to podarilo. Obočie mu skoro vyletí z tváre, keď počuje, že nič nespravil. Tak to nie je trest za zlé veci, ktoré vykonal. Stalo sa to teda len tak? Bez nejakého väčšieho a hlbšieho dôvodu? Celkom ho nezaujíma jej história a že jej v žilách koluje krv tých hrozných illejských tyranov. Je to jej smola, že jej rodič sa rozhodol spojiť s niekým z nich. Doteraz bol jeho pohľad pevný, plný očakávania. To sa zmení, keď sa dozvie, že jeho malý braček má 31.* Čože? Ti má byť kurva nejaký zlý vtip. Nemôže mať 31. Má osem. *Pokrúti nad tým zaryto hlavou, lebo jednoducho odmieta akceptovať informáciu, že posledných x rokov strávil v kóme. To sa stať nemohlo. Jednoducho nie. Počúva ju ďalej, pri čom sa na vankúši opäť zdvihne o niekoľko centimetrov. Tie slová, čo jej vychádzajú z úst, sú ako kyselina. Predierajú sa mu cez zbytky toho, čo ho držalo (v rámci možností) pri zmysloch. Nepovie nič. Mlčí. Pohľad mu padne na jeho ruky. Zdvihne ich pred seba a úplne ignoruje dievča, čo sem za ním prišlo. Koža na jeho rukách už nie je pokožkou mladého človeka. Je iná, menej pružná. Zhlboka sa nadýchne. Prístroj, čo mu meria tep, začne prudko pípať. Má pocit, ako by zrazu nevedel, akým spôsobom správne dýchať.* To nie je možné. Všetky tie roky.... som strávil tu? Svoju mladosť? A trón sa dostal do rúk niekoho, koho ani nepoznám? A aj Angel? *V jeho hlase sa nájde aj spravodlivý hnev. Ten bastard mu ukradol všetko, čo malo byť právom jeho. Aj Angel. A to ju nenávidel, hoci bola pekná. Všetko mu vzali. Nešťastne si rukou prejde po tvári, potláčajúc chuť sa postaviť a ísť nakopnúť kvetináč, čo stojí v roho izby. Niečo mu napovedá, že by ho vlastné nohy neudržali. Ale to už je naňho hodená ďalšia informácia. Má dieťa. Ako ho spravil - to si nepamätá.* Čože? *Zahľadí sa na ňu ako by mala dve hlavy namiesto jednej.* Ty si moja dcéra? Ako? Ako je to sakra možné? *Prebehne ju pohľadom hľadajúc niečo, čo by mu pripomínalo jeho samého. Nájde to tam. Náznaky. Ale stále tam sú. Odtrhen od nej skúmavé oči, pozrúc sa niekam pred seba.* A kto ťa vychoval? Ten zlodej? Strávila si teda roky v Poľskou s tvojou mamou a ním. *Uisťuje sa, že to chápe správne. Že má dieťa, ktoré za ním prišlo až do jeho nemocničnej izby. Ktoré nevidel vyrastať a robiť prvé kroky. Nepočul jej prvé slová. Nečítal s ňou jej prvú knihu. Neučil ju strieľať zo zbrane. Nebol pri tom, ako si domov priviedla svoju prvú lásku. Zmeškal toho tak strašne veľa. Do očí sa mu začnú tlačiť slzy. Nedokáže tomu zabrániť. Položí si dlane pred oči a nič nehovorí. Niekoľko sekúnd sa to snaží všetko spracovať. Ale potom sa na ňu pozrie a natiahne sa za jej rukou, ak mu to teda dovolí.* Mrzí ma to. Mrzí ma, že som tu pre teba nebol a že si ma nemala šancu spoznať.

Všechno ti vysvětlím, neboj. *Ujistí ho. Bude ale asi lepší, když na to půjde pomalu a nevychrlí to na něj hned po příchodu sem. Nejdřív se usadí u jeho postele a pak si začne nervózně hrát s rukama, když ho pomalu zasvěcuje do toho, kolik let strávil v komatu a co všechno se za tu dobu stalo.* Měl. Když jsi upadl do komatu. *Opraví jeho tvrzení pomalým a rozvážným hlasem a pak pokračuje dál. Nechá mu chvíli, aby to zpracoval. Mírně sklopí pohled, aby mu dopřála aspoň pomyslnou chvilku soukromí. Sama potřebovala dost často chvíli, aby si urovnala v hlavě zmatek, který jí tam udělala a stále občas dělá, anorexie.* Jo, strávil jsi je tady, udržovali tě naživu a tvoje tělo aspoň trochu v chodu, i když ztratili naději. Máma si to tak přála a ostatní jí podpořili. Cassius... to, že je princem se dozvěděl pár dnů potom, co se ti to stalo. Bylo to pro něj nový, ale mohl usednout na trůn, vzít si mámu a pokračovat tak ve spojenectví a ukončení války. Máma mu pomohla s věcmi, který se týkají politiky, on se všechno doučil. Zná Polsko z pohledu obyčejného občana, takže mu dokázal docela hodně pomoct. Ještě před svatbou se do sebe zamilovali. *Rozvine trochu informace o vládě Cassiuse a její mámy v Polsku, i když se trochu nakrčí, když uslyší hněv v jeho hlase. Nechce ho rozčílit. Nakonec z ní ale vypadne i informace o tom, že je jeho dcerou.* Nebyla jsem .. plánovaná. Mamka říkala, že jednou měla trochu upito, narazila na tebe a ty jsi na tom byl dost podobně. Vyspali jste se spolu. Pak jsi ale skončil tady a ona po pár týdnech zjistila, že je těhotná. *Oplatí mu pohled a sama zkoumá, jaké rysy tváře má společné s ním.* Přijal mě za svojí. Nemusel to dělat, ale vychoval mě. Vyrostla jsem v Polsku. Sem jsem často jezdila na návštěvy za máminou rodinou. Teď jsem tu jako zahraniční host během Selekce, měla jsem domluvený sňatek s princem z Austrálie. Moji sourozenci... teda, nevlastní, ty měla máma později s Cassiusem, tak tu byli taky. Sestra tu ještě asi je, ale nevídáme se a moc si nerozumíme a brácha, ten je nejmladší, tak tu udělal dítě jedný princezně a odjel domů, taky si nejsme tolik blízcí. *Neví, jestli za to může rozdílný otec nebo právě její nemoc, která jí nutila všechny odstrkovat a zpřetrhat všechny vazby. Nechá svého tátu, aby to všechno zpracoval a během toho trpělivě mlčí a sleduje bílou peřinu na posteli. Zvedne k němu trochu překvapený pohled, když zaregistruje jeho ruku, ale nakonec se mírně pousměje a chytne ho, i když tím odhalí vychrlé zápěstí podobné nějakému malému dítěti, když jí povyjede mikina.* Vždyť jsi za to nemohl, nemůžeš se za to omlouvat. To já... neměla jsem... neměla jsem tě takhle odepsat, měla jsem za tebou chodit a tak. Aspoň se přijít podívat. *Zpětně si to teď hrozně vyčítá. Přijde si jako ta nejhorší dcera na světě. Samotný se jí z toho nahrnou slzy do očí a po chvilce si všechny utře rukávem volné ruky.*

*Naozaj dúfa, že svoje slovo dodrží a vysvetlí jej, čo sa stalo. Čo ho sakra pripútalo na toto lôžko. V mysli sa mu rodí kopa nápadov, ale sám nevie, ktorý z nich je viac pritiahnutý za vlasy a ktorý z nich viac nedáva žiadny zmysel. A potom ho zaleje informáciami, ktorých rozsah je tak veľký, ako by sa práve stratil v ničivej vlne cunami. Rovnako to aj vníma. Ako by sa topil a stratil by pevné základy pod nohami. Po chrbtici sa mu ako slizký had plazí panika vyvolaná tým, čo počúva. Spracovať to, že jeho maličký brat vyrástol a je v podstate starší ako bol on, keď upadol do kómy, je pre neho desivá. Spomenie si na macochu, ktorá Axela vychovávala a ako mu asi naliala do hlavy len tie hrozné fakty o ňom samom. Predsava, že ho jediná osoba, ktorú mal asi skutočne rád, nenávidí, ho dovedie k myšlienke, že sa možno asi radšej prebudiť nemal.* A je v poriadku? Má rodinu? Ženu? Deti? *Zaujíma sa trhaným hlasom. Chce to počuť, ale zároveň aj nie. Desí ho to. Zároveň mu dievča pripomína akéhosi cestovateľa v čase, ktorý mu prišiel oznámiť udalosti, ktoré prebehli za poslednú pätinu storočia. Vlastne si pripadá ako v tragickom sci-fi filme. Stále to dáva väčší zmysel, ako si pripustiť, že ho uviedli do kómy. Cassiusa nikdy nestretol. Nevie, čo je ten chlap zač, ale zjavne toho vykonal veľa. Podarilo sa mu ukončiť vojenský konflikt medzi Illeou a Poľskom. To bolo jeho cieľom po celý jeho život. Za to by mu istým spôsobom mohol byť vďačný. Mohol, ale nie je. Ukradol mu všetko, čo malo byť jeho a vôľou osudu o to prišiel. Dokonca aj o Angel, ku ktorej sa nesprával dvakrát najlepšie, ale podľa pôvodných plánov mala byť jeho.* Takže to vyzerá tak, že ma nikto z nich nepotreboval. Svet sa točil ďalej. *Skonštatuje sucho, sklamane a trpko. Asi pre každého, kto mal vysoké ego, bolo ťažké si priznať, že sa vesmír neprestal rozpínať len kvôli tomu, že sa už nepodieľal na ovplyvňovaní chodu jeho udalostí. Ale toto je ešte asi vyšší stupeň, pretože mu kóma šľohla nie len niekoľko mesiacov, ale rovno desaťročia. Nie je to fér. A po tom sa dozvie, že má dieťa. Dospelú dcéru, ktorá prišla za svojím otcom, ktorý sa prebral z kómy a rozpráva sa s ním prvýkrát v živote. Je to šialené. Dáva však zmysel to, akým spôsobom mohla vzniknúť. Znie to ako niečo, čoho by bol schopný. Veľmi ho to však nezaujíma. Tie okolnosti, čo ju priviedli na tento svet. Skôr to, čo je za človeka.* A si šťastná? S tým Austrálčanom? Správa sa k tebe slušne? *Pýta sa jej bez toho, aby od nej odtrhol pohľad tmavých očí. Všetko spojené s menom Cassius ignoruje. Ak by dostal príležitosť, pokojne by toho pajáca vyhodil z okna, aby on mohol stráviť pár rokov v kóme. S týmito úvahami sa so svojou dcérou radšej nedelí, pretože mu niečo vraví, že by ju to dvakrát nepotešilo. Namiesto toho svoju pozornosť uprie k tomu, o zas prišiel v súvislosti s Maddie. A čo musela prísť aj ona. Napadne mu kopa maličkostí a hlúpostí, ktoré vyzerajú na prvý pohľad smiešne, no naženú mu slzy do očí. A to on pred ľudmi nikdy neplakal. Tá kóma má na neho väčší vplyv ako si skutočne myslel.  Natiahne k nej ruku a vypadne z neho to, ako veľmi ho to mrzí. Myslí to vážne a odráža sa to aj tóne jeho hlasu. Keď mu vyvráti, že je to jeho vina, pokrúti hlavou. Vidí aká je jej ruka vychudnutá a ako sa v jeho dlani jej zápästie stratí. Láme mu to srdce, hoci to sa už rozpadlo na kúsky pri oznámení, že jeho brat je 30-nik.* To je jedno či je to vina rebelov, osudu alebo niekoho, kto sa na nás díva zhora. Stále som tu pre teba nebol, keď si ma potrebovala a zmeškal som každý krok, pri ktorom som mal byť a s ktorým som ti mal pomôcť. *Odvetí a v jeho tóne sa mieša ľútosť a hnev. Nepáči sa mu predstava, že tu ani raz nebola, ale nemá právo jej to vyčítať.* Ja by som spravil to isté. Kto by sa chcel dívať na živého nemŕtveho, ktorý ti neodpovie a nemá šancu ťa ani počuť? Nesmieš si to vyčítať, dobre? *Nechce, aby prvý rozhovor, ktorý má so svojou dcérou spôsobil, že začne plakať a ľutovať, že za ním vôbec prišla. Stále však drží jej ruku v tej svojej a myseľ mu blúdi rôznymi smermi.* Ak ma odtiaľto niekedy pustia, Maddie, môžem... môžem byť súčasťou tvojho života? * Pýta sa neisto. Ani to sa k nemu nehodí. Vždy mal vysoké sebavedomie a bol si istý sám sebou. Chce ju spoznať a vedieť aká je. Tie roky, čo zmeškal, už logicky nikdy nedobehne, ale bol by rád, ak by strávil nejaký čas s jedinou osobou, ktorá ho prišla pozrieť po tom, ako sa prebral z kómy.*

Jo, je v pořádku. Co si pamatuju, tak o tobě vždycky hezky mluvil a chybíš mu. Oženil se pár let zpátky a chtěl by i dítě. Zatím se jim to s manželkou nepodařilo, ale snaží se. *Odpoví mu na otázky týkající se jeho "malého" bratra. Nemá nejnovější informace, protože se tady od rodiny docela odstřihla, ale když odjížděla, bylo to takhle.* No... točil. Cassovi bylo líto, že tě nikdy nemohl poznat a máma... ta si zase vyčítala, že bylo potřeba něco takovýho, aby našla Casse a mohla se do něj zamilovat. A já sice nějakýho tátu měla, ale vždycky mi chyběl ten pravej. *Pousměje se na něj lehce. Sice to brala tak, jako kdyby její otec doopravdy vlastně zemřel, protože to bylo lepší než falešná naděje, ale to neznamená, že by svého vlastního otce nechtěla poznat a v životě jí nechyběl.* Jo, chová a šťastná jsem. Je to ten nejlepší chlap, jakýho jsem poznala a i když se mi podařilo ze strany Polska naše zasnoubení zrušit kvůli jedné...komplikaci, chceme zůstat spolu. Dost mi pomáhá se vším, co se děje. Pořídili jsme si i kotě. A pak taky přitáhl mývala. *Odpoví mu popravdě a na tváři se jí objeví široký zamilovaný úsměv. Neví moc, jak popsat události s jejím bývalým přítelem Zachem, ale zdá se jí, že slovo "komplikace" je docela vystihující. A o tom, že jí Nick pomáhá s anorexií a byl jediný a první, kdo zjistil, že jí trpí. Díky němu má nějakou snahu to nevzdat a dál se netrápit hladověním. Nechápe, čím si ho zasloužila, ale je šťastná, že s ním může být. Chytne svého tátu za ruku a pousměje se na něj.* No.. Ale kdybys tu mohl být, byl bys tu a teď jsi tady, to je hlavní. *Pokrčí rameny, protože podle ní vážně nemá proč si to vyčítat. Jeho další otázka jí překvapí a v očích jí zasvítí nadšení a spokojenost.* Jasně, že můžeš. Samozřejmě. Budu jedině ráda. *Ujistí ho s úsměvem.* Můžu.. můžu tě obejmout? *Zeptá se ho opatrně.*

*Je rád, že počuje, že Axel si našiel niekoho s kým môže stráviť svoj život, ale zvláštne, že niekto, koho vo svojich spomienkach vidí ako sa hral s hračkárskymi autíčkami, zrazu má ženu a plánuje deti. Bude sa s ním musieť stretnúť, ospravedlniť sa a vrátiť sa do jeho života. Jednoducho musí.* Tak to je fajn. *Zhodnotí len, pridajúc ešte niekoľko pokývnutí hlavou, ako by sa o tom skôr pokúšal presvedčiť sám seba. Nebolo to fajn, ale ak by to otvorene priznal, akého človeka by to z neho urobilo? Určite by ho to neprezentovalo v takom obraze, aký chcel ukázať svojej dcéru, ktorú objavil pred pár minútami. Rovnako musí skrývať aj rastúce opovrhnutie voči jeho údajnému súrodencovi. Nikdy ho nestretol, nevidel a nevie, čo je zač. Je pravda, že jeho otec mal záletické chodníčky, ale že si spravil ešte aj ďalšie dieťa? O tom nikdy nevedel.* Rád by som ho stretol. Keď vám tak s tvojou mamou pomáhal a zlepšil vám život, keď som ja nemohol. /A potom by sa mohla stať nehoda?/ *Nevie presne, aký typ nehody by to mohol byť, ale určite nie taká, ktorá by sa nedala spojiť s jeho osobou. Veď je vojak. Alebo teda ním aspoň bol pred mnohými rokmi. Niečo by dokázal vymyslieť, keď sa mu vrátia jeho sily a získa si dôveru rodiny, ktorej súčasťou nebol tak dlho. Maddie to ale nepovie a nikdy by ani nedovolil, aby zistila, že sa mu vôbec niečo také zrodilo v jeho hlave. To, že si našla lásku a niekoho, kto sa o ňu stará, mu o kúsok zlepší náladu. Ak sa to teda vôbec dá, pri toľkých šokových ranách, ktoré už dnes dostal.* A čo sa deje v tvojom živote, že ti s tým musel pomáhať? *Zaujíma sa, ale asi na to nemá právo. Veď nepozná ani deň jej narodenín, jej druhé meno alebo aká je jej obľúbená farba. Nemal by sa jej pýtať na súkromné veci, ale jednoducho to robí, pretože v kútiku duše dúfa, že mu to pomôže premostiť tú vzdialenosť vytvorenú časom, čo strávil ležiac v posteli* Skúsim ti to vynahradiť, ak mi to dovolíš, Maddie. Teda, stratených 20 rokov... to sa jednoducho nedá, ale budem s tebou tráviť toľko času, ktorý mi zostal. *Potom ale nechá prechod emóciam a stisne jej ruku s otázkou, či bude môcť byť v jej živote. Naozaj mu na tom záleží. Keď prijme a dovolí mu, aby prišiel do jej života, na tvári sa mu zjaví úsmev a potom roztvorí náruč, aby prvýkrát mohol svoju dcéru vziať do svojej náruče. Musí sa však k nemu nakloniť ona, pretože on nemá dosť síl na to, aby sa zdvihol až k nej.* Už neodídem a zostanem v tvojom živote, pokiaľ mi to dovolíš. /Aby som aj napravil isté veci. Možno. Ak sa mi to podarí./

*Nechá ho, aby to zpracoval, protože chápe, že je toho na něj hodně. Sama neví, jak by se s tím vyrovnala, kdyby byla na jeho místě. Ví, jaké to je mít zmatek v hlavě, ale tuší, že tohle bude něco úplně jiného. Nakonec mu řekne něco málo i o Cassiusovi, který jí vychoval.* No.. až se dáš dohromady, tak by to určitě šlo zařídit. Zavolám mámě. Třeba by se sem i rádi podívali. *Seznámili se tady a její máma tu má rodinu, takže sem jezdila vždycky ráda, i když ne moc často kvůli královským povinnostem. Díky své nemoci a nedávným událostem s ní ale není moc v kontaktu, takže i její tón je takový váhavější. Nakonec ale vytáhne mobil a přes fotky s Nickem a fotky jejich mazlíčků se prokliká až k jedné rodinné fotce z loňských Vánoc, kde jsou její máma, Cassius, ona i oba její nevlastní sourozenci. Sama si jí prohlédne a pak mu mobil podá, aby se mohl kouknout.* To je on. *Asi pro něj bude snazší o tom přemýšlet, když bude mít aspoň nějakou představu toho, jak vypadá. Nebo si to alespoň myslí. Nakonec mu řekne i o Nickovi, při čemž působí daleko šťastněji než před chvílí a oči jí svítí zamilovaností. Zarazí se, když se jí zeptá na to, co se jí děje v jejím životě. Sklopí mírně pohled a zamne si rukáv mikiny mezi prsty.* No.. já.. léčím se z anorexie. Teď čerstvě. On byl první, kdo si toho všimnul a pomohl mi si to uvědomit. Byl u toho, když jsem poprvý zkolabovala. Vlastně díky tomu, že mě rychle dostal na ošetřovnu, kde mi dali umělou výživu, tak jsem si nezničila srdce úplně a můžu se dát dohromady. A nedávno jsem musela svýho bývalýho přítele z Polska donutit jít do psychiatrický léčebny. Je to složitý, tim si nedělej starosti. *Pousměje se na něj. Už tak je toho na něj hádá hodně a nechce ho zatěžovat ještě svými problémy. Příběh se Zachem je navíc docela dlouhý. Chodili spolu a on jí podvedl. Nahradil jí novou holkou, která jí byla dost podobná, akorát hubenější a to u ní spustilo anorexii. A nedávno sem přijel s tím, že jí pořád miluje a zabije Nicka, pokud se k němu nevrátí. Musela kvůli tomu zrušit zasnoubení s Nickem, lhát mu a protože se snažila chránit jeho život, dělala vše, co Zach chtěl. To zahrnovalo i sledování jeho "deníčku", kam si lepil fotky během doby, co spolu nebyli. Sledoval jí ať už byla kdekoliv. A neobešlo se to ani bez jeho velkého sexuálního apetitu. To opravdu není něco, co má potřebu vyklopit svému tátovi, když ho poprvý vidí.* Jasně, že ti to dovolim. Budu jedině ráda, tati. *Usměje se na něj mile, když poprvý v životě použije tohle oslovení. Cassiusovi vždycky říkala jménem, protože chápala, že její pravý táta není. Nikdy jí v tom nelhali, jenom detaily dovysvětlili až byla starší a mohla je pochopit. Když vidí, jak rozevře náruč, zajiskří jí v očích a nakloní se k němu, aby ho mohla opatrně obejmout. Jednak mu nechce ublížit, protože netuší, kudy všude lezou ty hadičky a co všechno ho bolí a jednak nechce, aby i přes svetr cítil, jak jí skoro všude lezou kosti.* Dovolím. Kdybys... teda, já vím, že je na to asi brzo, ale kdybys chtěl.. mohl bys se mnou do Austrálie. Po Selekci tam pojedu s Nickem a v budoucnu se chceme vzít. Pochopím, když se budeš chtít vrátit do Polska, vyrostl jsi tam a tak, určitě bych s tebou zůstala v kontaktu. Ale je tu i tahle možnost. Nickovi to vadit nebude, pořád do mě valí o tom, jak mam být víc v kontaktu s rodinou a tak. *Pokrčí rameny. Byla by i ráda, kdyby ho v Austrálii měla.*

*Nikdy sa o ňom nedalo povedať, že by mal veľkú predstavivosť, ale po tom, ako sa prebral pod blikajúcimi neonovými svetlami, napadlo mu niekoľko scenárov, ktoré boli pritiahnuté za uši. Žiadny z nich sa však nevyrovnal realite. Že posledné dve desaťročia strávil v kóme, ležiac na lôžku a stratený v tme. A že za to mohli rebeli, ktorých v minulosti považoval za spojencov. Po celý život nenávidel Illeu a oni v podstate ubližovali kráľovskej rodine, ktorá bola zodpovedná za smrť jeho matky. Ale mýlil sa. Zjavne. Z toho, čo mu Maddie hovorí, sa mu točí hlava a do spánkov mu vystreľuje nepríjemná bolesť. Ako by sa mu do nich niekto pokúšal zabiť klinec. Veľmi mu tento stav nezlepšuje to, že jeho dcéra básni o zlodejovi Cassiusovi. Začína ho neznášať. Nájsť v sebe tento cit pre neho nikdy nebolo príliš ťažké a pri niekom, kto v podstate prežil jeho život, to ide asi prirodzene. Ústa sa mu skrivia v úsmeve a v očiach sa mu zjaví nadšený lesk. Tá radosť ale nie je prepojená s objavením strateného brata, ale skôr s tým, že začína premýšľať nad tým, ako ho zniesť zo svete.* Urob to. Bude len rád, že spoznám svoju rodinu. /Aké by to bolo poetické, že Illea by ďalšieho Poliaka zbavila vedomia. Najlepšie na niekoľko desaťročí./ Angel by nechal tak. Tá z jeho uhlu pohľadu bola len nevinnou obeťou udalostí bez možnosti výberu. Musela ukončiť vojnu. Vždy chápal, že niekto musí dodržať svoje povinnosti. Bol predsa vojak. Dokonca viac ako princ. Armáda z neho dostala preč všetky náznaky slabosti a tiež ho naučila zodpovednosti. Keď vidí mobil v jej rukách a fotku šťastnej rodinky, tak sa usmeje. Je to hraný úsmev, pretože v skutočnosti sa jeho srdce začína kúpať v kyseline.* /Skončil si, Cassius./ Teším sa, keď ich stretnem a spoznám. A tvoja mama sa vôbec nezmenila. Vyzerá rovnako aj po 20 rokoch. *Dodá a napadne mu ako asi musí vyzerať on a akým spôsobom mu zub času ublížil. Určite musí pripomínať osiku, ktorá by sa ľahko zlomila aj pri závane vetra. Cassiusa sa bude musieť zbaviť inak ako vlastnými rukami. Má ale šťastie. Nikdy nebol sprostý a na ničenie životov ostatných mal talent. Od nenávisti k jeho "bratovi" sa však pohne k inej emócii, k úprimnému záujmu. Ten však dokáže venovať len úzkej skupinke ľudí. Tým, na ktorých mu záleží. Keďže je Maddie jeho potomkom, tak automaticky do tejto skupinky zapadá. Chce vedieť, aké problémy sú v jej živote a čo ju trápi. A že sú to problémy s veľkým P.  Niečo také nečakal. V hnedých očiach sa mu objaví ľútosť, ale aj hnev. Hnev, že tu nemohol byť, aby mohol svojej dcére pomôcť. Možno by k niečomu takému ani neupadla, ak by mohol byť jej otcom.* Som rád, že ti pomohol nájsť pomoc. Mať sa o koho oprieť je najdôležitejšie. Ale teraz, keď som tu, budem sa ti snažiť pomôcť aj ja. Inak ako Nick, samozrejme, ale som tvoj otec. *To slovo znie zvláštne, cudzo. Nikdy si ho sám so sebou nespájal. Ale sa mu na pery derie úsmev, keď ho osloví tým slovom ona. Zdá sa, že naozaj bude môcť byť v jej živote.* Pokúsim sa si to oslovenie zaslúžiť. *Sľúbi jej a on bol známy tým, že keď sa pre niečo rozhodol, tak to aj dotiahol do konca. Rovnako ako to bude s problémom Cassius. To ale ona vedieť nemusí a ani to nikdy nezistí. O to nebude ťažké sa postarať. Na to aj myslí, keď sa k nemu Maddie nakloní a on ju stisne vo svojom náručí. Cíti sa slabo. Nie len fyzicky, ale v duši. 22 rokov v kóme ho primälo skoro k tomu, aby plakal, ale táto situácia si nič iné ani nezaslúži. Má pri sebe prvýkrát svoje dieťa. Keď sa od neho odtiahne, tak sa zas pozrie do jej tváre. Vidí tam aj črty Angel. Tá ponuka ho zaskočí a v oči sa mu zalesknú. Nečakal by, že si ho chce pozvať do svojho života až takto. Prekvapene nadvihne obočie.* Rád tam s vami pôjdem, ale máš pravdu, najskôr sa chcem pozrieť do Poľska. Bol to môj domov a chcem sa tam na nejaký čas vrátiť. Ale potom prídem za vami do Austrálie a skúsim spoznať svoju dcéru. /Keď budú veci hotové, tak ma tam už nič držať nebude./ *Tento rozhovor ho vyčerpáva a stále ťažšie je pre neho reagovať na jej slová. Cíti, že jeho vedomie sa o chvíľu opäť ponorí do tmy. Tento raz to bude len obyčajný spánok a nie 20 rokov. To by už nedovolil. No pred tým, ako si zaspí si na niečo spomenie. Spoza záclony jeho pamäti sa vynorí jedna spomienka. Dôležitá. On mal byť predsa otcom ešte pred tým, ako do kómy upadol. Túto žiarovku mu v hlave rozsvieti práve spomenutie Austrálie.* Maddie, a svojho súrodenca z Austrálie si nikdy nestretla? Teda, mala by byť nevlastný a neviem ani, či si ho Daesyn nechala. *Po tomto oznámení, ale sa pre neho stáva stále náročnejším sa udržať pri vedomí. Oči sa mu pomaličky začnú zatvárať, i napriek tomu, že s tým bojuje. Nakoniec ho ale opäť zahalí tma.*

Dobře. Zavolám jim co nejdřív. /A snad se přes výslech, proč jsem se neozvala celý dva měsíce, dostaneme až k tomuhle../ *Proběhne jí hlavou, ale snad bude tohle dost velké téma, aby se k jejím problémům nemuseli dostat. Pak mu ukáže fotku na svém mobilu. Sama se na ní na chvíli podívá. Její máma tam vedle Cassiuse vypadá nadšeně stejně jako on vedle ní. Ona sama je trochu stranou. V tu chvíli se její anorexie ještě rozjížděla, takže má daleko kulatější křivky, plnější tváře a živější oči.* Jo, je hrozně krásná. *Pousměje se ještě na fotku než mobil schová. Svojí mámu vždycky obdivovala a už od mala jí přišla jako nejhezčí ženská na světě. Doufala, že bude vypadat jako ona, ale později pochopila, že člověk se nerodí jako dvojník jednoho svého rodiče. A i když se svou váhou bojuje dost, se vzhledem v obličeji je docela spokojená.* Děkuju. Jsem ráda, že jsi tady a vzhůru. *Usměje se na něj. Pomoc od Nicka se vážně hodila. Bez něj by tu už dost možná nebyla a nemohla by svého tátu nikdy poznat.* Zasloužíš si ho. *Ujistí ho hned. Je si tím jistá. Vzhledem k okolnostem zpracoval všechno docela rychle a ona je už teď nadšená z toho, že má tátu. Obejme ho a pak mu nabídne, že by mohl jet s ní a jejím přítelem do Austrálie. Tu už si zvykla nazývat svým domovem, i když tam nikdy nebyla.* Tak dobře. *Usměje se natěšeně, když slyší, že chce poznat svojí dceru. Přijde si trochu jako malá holka, která se nemůže dočkat, až se její táta vrátí z práce a bude si s ní hrát.* Sourozence z Austrálie? *Zeptá se zmateně, protože nechápe, kde by se v zemi, odkud pochází její přítel, vzal její nevlastní sourozenec.* /Daesyn./ *Zapamatuje si jméno, které řekl.* Tati? *Osloví ho se strachem v očích, když vidí, že zase zavřel oči a natáhne se po jeho ruce. Nechce o něj zase na několik let přijít. Ale naštěstí přijde sestra a ujistí jí, že jenom spí. Pošle jí pryč, protože je prý zbytečný tu sedět. Stejně teď musí udělat něco jiného. Zjistit, jestli doopravdy existuje nějaký další její nevlastní sourozenec a najít ho, takže se vydá z ošetřovny zpátky do své komnaty.*

*Len včera sa prebral z kómy. Už len táto veta mu pripadá neskutočne zvláštne, ale aspoň nemá pocit, že je postava zo sci-fi filmu a pomaly sa začína s týmto faktom vyrovnávať. A jeho motivácia prišla sama. Cassius. Kvôli svojmu bračekovi sa pokúša dostať späť do reality. Cez deň premýšľa, akým spôsobom by to bolo najlepšie urobiť. Možnosti je veľa. Vlastne sa cíti, ako by bol dieťaťom na výlete do supermarketu a zahne do uličky s cukríkmi. Len horšie je, že v tomto obchode musí nakúpiť veľmi rýchlo. Nedostal veľa času na to, aby si dôkladne premyslel všetky možnosti. Sestrička mu totižto oznámila, že ho príde navštíviť poľský kráľ a kráľovná. Že ho poctia svojou vznešenou návštevou. Istý čas mal chuť odseknúť, že nich lietadlo nechajú pekne so zadkom prilepeným na letisku a nech zostanú doma, ale potom si uvedomil, že je to skvelá príležitosť. A tá príležitosť je otrava. Cassius, alebo skôr teda ovca, príde rovno za vlkom a potom už odtiaľto neodíde. Aspoň nie po vlastných. Keďže je stále na ošetrovni, nikto ho nebude podozrievať, že by niečo také vykonal. Ak by neprešlo tých hrozných 20 rokov, tak by mu stačilo, aby Cassiusa stretol osobne a potom by mu pomocou niekoľko dobre mierených rán ukradol životnú silu ako nič. Ale jeho fyzická sila sa rozplynula ako kvapka, čo dopadne na zem počas horúceho letného dňa. Preto otrava je najlepší a najjednoduchší spôsob. A ako sa k nejakému jedu dostal? Aj po 20 rokoch sa v Illey našli ľudia, čo si pamätali vojnu medzi Poľskom a Illeou. Tí, čo z celého srdca neznášali to spojenie, ktoré vzniklo medzi Angel a Cassiusom. Zhodou okolností jednou z nich bola aj sestrička, ktorá ho ošetruje. Ako to zistil. Pre ženy v neskorých 30-rokoch bol zjavne aktraktívna spoločnosť aj po 20ročnej hibernácii. A čo teda chce spraviť? Poprosil sestričku, nech mu oznámi, keď delegácia z Poľska príde a potom aby pripravila 3 harmančekové čaje. Jeden však dostane špeciálnu prísadu - kvety z konvalinky, ktoré sú bez chuti, ale človeka zabijú alebo uvedú do kómy. Tento špeciálny nápoj bude pre Cassiusa, pretože je predsa jeho bratom a zaslúži si od neho darček.* /Lepší som skutočne vymyslieť nemohol./ *Musí sa nad tým pousmiať. Samozrejme, je asi zvláštne, že bývalý poľský korunný princ sa vyzná v jedoch ako dedinská babka, čo v chalúpke varí nejaké lektvary. Toto však patrí k vojenskému výcviku. Najdôležitejšie sa jej zbaviť nepriateľa a jedno akou cestou. A už vôbec nezáleží na tom, že jed je ženská zbraň. Stále vykoná to, na čo je určená. Presne toto sa mu preháňa mysľou, keď sa otvoria dvere do izby, v ktorej leží. Dnu vojde jeho komplic - sestrička. V jej očiach vidí očakávanie.* Už sú teda tu? Priveďte ich prosím teda sem. A potom aj naše občerstvenie. *Prikáže jej. Nedokáže sa ubrániť autoritatívnemu tónu hlasu. To je zas choroba z povolania, povedzme. Vidí však len ako žena prikývne a odíde.* /Bude to ľahšie ako som si myslel./

*Nedokáže pořádně uvěřit tomu, že je to skutečné a její bývalý snoubenec se probudil z komatu. Brala ho už prakticky jako za mrtvého. I tak ale všechny ty roky stála za tím, aby ho od přístrojů neodpojovali. Neměla moc žádnou naději, Corey pro ní až tolik důležitý nebyl, ale takhle aspoň nemusela žít s tím, že odsouhlasila, aby ho reálně zabili. A teď je za to ráda, protože i když přišel o dost let, pořád může žít dál. Prakticky hned jak to zjistila, začala zařizovat odlet. Už tak byla poslední týdny nervózní a měla všechno připravené na cestu sem, protože si dělá starosti o svou nejstarší dceru. Syn se jí vrátil domů a je ještě vzpurnější a odtažitější jak před odjezdem, jedna dcera se sice sem tam ozve, ale na žádné akci tu prý nebyla ani jednou a ta druhá sice na akce chodí, ale zprávy a její hovory naprosto ignoruje. Netuší, co se to s její rodinou děje a dost si to vyčítá. Taky má v plánu za svými dcerami naletět ještě dnes až si promluví s Coreym. Cassius ještě musel zařídit nějaké věci ohledně jejich rychlého odletu z Polska, takže jde zatím sama. Hnědé vlasy má v úhledném drdolu a na sobě béžové šaty po kolena. Za ty roky se daleko víc uklidnila a začala se chovat jako opravdová královna. A naštěstí nepodědila strach ze stáří, takže z pár vrásek okolo očí si nic nedělá a šediny má chytře zamaskované. Když jí sestřička pustí, poděkuje jí s úsměvem a vejde dovnitř. I když věděla, že tu má najít Coreyho vzhůru, stejně jí to překvapí.* Takže je to pravda. *Zkonstatuje potichu.* Ahoj, Corey. *Pozdraví ho nakonec trochu váhavě. I když měla dost času se na setkání s ním připravit, neví moc co říct. Až moc se zaobírala myšlenkou, jestli je skutečně vzhůru.* Jsem ráda, že jsi se probral. *Zvolí nakonec tato slova a mírně nadzvedne koutky rtů.*

*Má naplánované ako to spraví a nemrzí ho to. Keď človek strávi dospievanie tým, že vidí, ako sú ľudia vyhadzovaní do vzduchu ako nechutný ohňostroj, tak mu otrava pripadá ako pekná a milostivá vražda. Možno by sa mal zamyslieť nad tým, ako na to zareaguje Maddie. Veď počul o jej probléme s anorexiou a že sa z toho dostáva len myšacími krôčikmi. Cassius bol pre ňu viac otec ako on. Ale v jeho zvláštnej, zvrátenej logike mu pripadá, že jej tým v podstate vykoná službu. Zbaví ju niekoho, kto len predstieral, že jej rodičom a zostane jej len on. A potom ako tú nepotrebnosť aka Cassiusa uprace niekam pod koberec, tak sa k Maddie bude správať tak, aby jej tú stratu vynahradil. Keď sa dozvie, že tu za ním za chvíľku príde Angel, tak mu telom prebehne vlna vzrušenia. Nie však takého, ktoré priviedlo na svet Maddie, ale skôr očakávanie ako sa mu vôbec dokáže pozrieť do očí po tom, čo sa medzi nimi stalo. Ći jej tie roky vymazali chrbtovú kosť alebo stále je to to dobré dievčatko, ktoré spoznal pred rokmi, ktoré sa bude cítiť previnilo. Keď sa otvoria dvere, tak k ním zaletí pohľadom a nájde v nich stáť ju. Cassius chýba.* /Že by som ten plán mal vykonať inak? A neskôr? Naskytne sa vôbec taká príležitosť?/ *Angel prebehne pohľadom, ale nevyzlieka ju ním tak, ako to robil pred rokmi. Skôr ju skúma. I keď ju vidí po tak dlhej dobe, nezmenila sa. O ňom sa to povedať nedá. Teda, na človeka, čo 23 rokov spal vyzerá stále dobre, ale už to nie bohužiaľ to, čo to bývalo. Z hrdla sa mu vyhrnie suché uchechtnutie po tom, ako váhavo ho osloví. Ako vystrašené vtáčatko, ktoré sa bojí priblížiť k väčšiemu vtákovi.* Ahoj, Angel. *Odvetí rovnako, ale sebaistejšie. K nemu váhavosť jednoducho nepatrí. Je rázny a pripomína skôr ostrie noža, čo sa človeku preryje cez kožu. Presne tak sa aj usmeje. Asi sa zas tak veľmi nezmenil.* Naozaj? *Spýta sa jej s nadvihnutým obočím.* A nebolo by pre teba praktickejšie, ak by som sa neprebral? Ďalej by si sa mohla hrať na šťastnú rodinu s Cassiusom. *Chcel použiť škaredé slovo začínajúce na K, ale v podstate krstné meno Cassiusa stále pomenúva tú istú a neznesiteľnú bytosť..* Vlastne by som ti teraz urobil službu, ak by som sa do tej kómy vrátil. Neprišla si mi to sem navrhnúť? *Položí jej ďalšiu otázku, ktorá je naplnená hnevom. A on má právo byť naštvatý. Na ňu. Na Cassiusa. Pri tom, ale čo sa chystá povedať, tak jeho pohľad o kúsok zmäkne a nájde sa tam aj štipka citu.* Ale videl som našu dcéru. V niečom je ako ty. *Jemnosť sa však rýchlo vytratí a zas hovorí tónom, ktorý pripomína to keď vedúci čaty chváli svojich vojakov.* Ďakujem, že si ju vychovala.

*Zkoumavým pohledem sjede jeho tvář. Je na něm vidět, že zestárl, i když vypadá stále dobře. Ona ale hlavně hodnotí jeho výraz. Moc neví, co od něj čekat. Neměli spolu moc dobré vztahy. Jediná rozumná rozprava, kterou měli byla, když byl opilý a to hned po chvíli usnul v záhonech s kytkama. Jeho otázky a hněv v jeho tónu jí překvapí a mírně stáhne obočí. To ona byla ta, která bojovala o to, aby ho neodpojovali, když doktoři prohlásili, že nemá naději. Díky ní se teď mohl probudit.* Co prosím? Já si s Cassem na nic nehraju. Jsem s ním šťastná jak jenom to jde a tvoje probuzení na tom nic nemění. A jsem ráda, že se doktoři mýlili a ty ses probudil. Protože sis nezasloužil, co se ti stalo. *I když začne mluvit trochu prudčeji, nakonec zklidní tón a poslední větu řekne mile, až trochu starostlivě. Role mámy, kterou zastává už dost dlouho, se jí zažrala pod kůži.* Proč bych ti to navrhovala? Kdybych to chtěla, souhlasila bych už tehdy s doktory a nechala je, ať tě odpojí. Neviděli naději. A já každej rok v ten den, co se ti to stalo lítala sem a znova se s nima dohadovala, aby tě nechali naživu. Kdybych nechtěla, nebyl bys tu. *Zamračí se trochu nad tím, z čeho jí obviňuje. Že mu přála smrt. Spíš byla jediná, kdo se k němu neotočil zády a zasloužila by si aspoň "díky". Překvapeně se na něj podívá, když slyší, že se potkal s Maddie.* Tys...tys viděl Maddie? Je v pořádku? Od doby, co je tady se mnou nijak nekomunikuje. *Potlačí chuť si vjet rukou do vlasů, protože by si zničila drdol, který je součástí reprezentování její země. S problémy, které má s ostatními dětmi, se mu nesvěřuje, to ho nijak zajímat nemusí a hádá, že ani nezajímá.* Nic jiného mi nezbylo, nevzdala bych se jí. Poděkovat můžeš pak i Cassovi. Skvěle se o nás postaral, tehdy za tebe i schytal pěstí od mýho bráchy, když zjistil, že jsem těhotná a myslel si, že s ním. Pomáhal mi jí vychovat. *Nad vzpomínkou toho pěstí se pobaveně uchechtne, i když tehdy měla chuť Jace uškrtit.* Jak ti vůbec je? *Zeptá se ho starostlivě a popojde trochu blíž k jeho posteli.*

*Nečekal, že se to stane. Že se někdy jeho nevlastní bratr Corey probudil. Vždyť je v kómatu přes dvacet let, což je hodně dlouhá doba. Díky tomu, co mu udělali rebelové je zde on. Do té doby nevěděl, kdo je jeho otcem. Až jednoho dne se dozvěděl pravdu, vojáci ho odvedli do paláce, kde si promluvil s otcem, který mu řekl, že bude králem a že má jet o Illey, kde má snoubenku, princeznu Angel, kterou si měl vzít původně Corey. Byl dost v šoku a ani trochu nadšený. Naštěstí s Angel si sedli a on nikdy neměl problém s tím si rychle zvyknout na nové věci, takže se na novou roli budoucího krále připravil rychle. Poté, co zjistil, že Angel bude mít dokonce dítě s jeho bratrem, rozhodnul se ho přijat za svoje. Právě o Maddie se bojí. Jistě nebude stát mezi ní a jejím tátou, klidně ať se spolu baví a vybudují si dobrý vztah, jen by nerad, aby se přestala Maddie bavit s ním. Má ji rád jako vlastní dceru. Mezi ní a Teylií nedělá rozdíly. Musel ještě zařídit pár věcí a proto se Angel vydala na ošetřovnu prvně sama. On ji teď následuje. Doktor ho zavede k místu, kde by měl ležet jeho bratr a být i jeho manželka. Když ho poprvé uvidí, sjede ho pohledem, pořád je to šok.* Nedovedu si představit šok, který prožíváš. Jsem Cassius, tvůj nevlastní bratr. *Představí se mu.*

*Vždy sa k ostatným správal kruto. Nebral si servítku pred ústa a mal talent udrieť presne na strunu, ktorá potom zasiahla bolestivé miesto inej osoby. Zjavne ten talent nestratil. Pozoruje ju nečitateľným pohľadom,  keď mu vraví, ako sa ho pokúšala udržať nažive. Že to bola ona, kto každý rok odmietol jeho odpojenie od prístrojov. V jeho očiach sa však nezjaví ani náznak vďaky alebo iného pocitu. Len mlčí. Prekvapila ho tá sila a odhodlanosť, ktorá sa ozývala v jej hlase. Tú tam pred rokmi nenašiel. Až vtedy si uvedomí, že to krehké dievča je preč a nahradila ho iná žena, ktorú už nepozná. Vlastne nevie, čo má od nej čakať.* Prečo si to urobila? Aký si mala dôvod?  /Bolo to preto, aby si sa neutopila vo výčitkách, Angel? Aby si si dokázala, že je naozaj dobrý a svätý človek?/ *Pýta sa jej, pretože si to logicky nevie vysvetliť. Nesprával sa k nej dvakrát pekne. Bol osobou, ktorá jej prezradila, že jej vlastný otec prikázal vraždu jeho matky. Bol osobou, ktorá ju urážala a dohnala k slzám. Nezaslúžil si, aby ho po celé tie roky držala nažive... Teda, nažive, to je relatívny pojem. Jednoducho mu nedovolila zomrieť. Napriek jeho tvrdým hranám, vedel, čo sa patrí. Preto poďakoval Angel za starostlivosť o ich dcéru. Nadvihne obočie, keď počuje tú zvedavú otázku.* Ona s tebou nie je v kontakte? Čo sa pokazilo? *Už ho začína unavovať, že sa každého musí vypytovať tisíce otázok. Bolo by jednoduchšie, ak by dostal nejaký notes naplnený poznámkami o tom, čo dôležité sa za 22 rokov stalo. On sám tuší, z akého dôvodu sa Maddie matke vyhýba. Ale nie je osobou, ktorá by mala právo vyzrádzať tajomstvá jeho dcéry. Tá je totižto jedinou osobou, na ktorej mu teraz skutočne záleží. Zároveň úplne ignoruje poznámku, že by mal ďakovať Cassiusovi. Tomu bastardovi poďakuje len tak, že mu ukáže, aký je nádherný pocit stráviť roky ležiac na lôžku. Vráti sa však k Maddie.* Je šťastná a zamilovaná. Do Austrálčana. Nepamätám si však jeho meno. *Kúsok sa pousmeje.* Asi má oveľa viac z teba. Ja by som sa asi nikdy nedokázal tak zblázniť do inej osoby. *Poznamená nakoniec, ale po jej ďalšej otázke sa mu úsmev z tváre vyparí.* ´Úžasne, Angel. Mala by si si to skúsiť sama. 23 rokov spánku je oveľa viac osviežujúce ako 10-hodinový spánok. *Odsekne trochu ironicky, čomu úplne nedokáže zabrániť. Ďalej však svoje citové rozpoloženie opísať nemôže, lebo dvere sa otvoria a dnu vstúpi niekto ďalší. Uprie na neho tmavé oči. Na svojho brata. Vidí tam podobnosť s jeho otcom. On však samozrejme zdedil tie lepšie gény. Každá jeho bunka sa naplní pocitom silnej nenávisti. Táto osoba mu všetko ukradla - tento poľský nezmysel, ktorý ani nemal existovať. Nedá však na sebe nič poznať. O niečo viac sa v posteli narovná a zdvorilo sa  usmeje.* Takže konečne mám tú česť s jeho poľským Veličenstvom. *Osloví ho oficiálnym titulom, ktorý mal byť v skutočnosti jeho.* Som skutočne rád, že ťa konečne vidím braček. Prepáč, že to nebolo skôr. Nejako mi v tom zabránil vlastný mozog. *Poznamená, ako by ich spoznaniu zabránila nejaká nepríjemná dopravná zápcha.* Ale je krásne, že sme sa tu všetci stretli. Musel si si naozaj želať, aby som sa prebral, však, Cassius? *Osloví ho menom a jeho otázka je naplenená iróniou. Svoju aroganciu nikdy nedokázal plne skryť.* Sadnite si. *Kývne rukou na stoličky stojace kúsok od jeho postele. Síce je atrakciou, nemusia tu stáť a pozorovať ho ako vypchatého neandrtálca v múzeu.* S Angel tvoríte rozkošný manželský pár. Máte v kúpeľni vyvesené uteráky s vyšitými menami alebo niečím takým ako môj miláčik?* Zaujíma sa vážnym tónom a skúmavo natočí hlavu do boku. Potom toto úžasné stretnutie s ešte krajšou atmosférou preruší ďalšie otvorenie dverí. Je to sestrička s čajmi.* Ďakujem, Karen. *Poďakuje sa jej a sleduje ako všetkým postupne rozdá čaje. Dúfa, že tá stará striga nie je senilná a čaj so špeciálnou esenciou dostal Cassius. Nechce zomrieť pár dní po tom, ako sa prebral.* Čaj urobí každú situáciu krajšou.

*Zarazí jí jeho otázka, proč to udělala.* Proč bych to nedělala? *Opáčí stále trochu překvapeně.* Každý člověk si zaslouží šanci, i když je naděje sebemenší. Nikdo si nezaslouží zemřít. A i tak, nebyla moje pravomoc rozhodnout nechat tě odpojit, odebrat ti šanci na to se někdy probrat. *Osobní šarvátky stranou, tady šlo doslova o život a i když jí Corey deprimoval a ona ho neměla ráda, nic není dostatečným důvodem ho odsoudit k smrti.* Poslední dobou, teda přibližně rok, je hrozně uzavřená. A teď když byla tady, tak skoro neodepisuje na zprávy ani nezvedá telefony. Že je pořád tady a v pořádku vim jenom od bratra. *Odpoví upřímně. Psala si s Jacem a i když jí neřekl nic bližšího, slíbil jí, že na Maddie aspoň trochu dohlédne. Tím pádem ví, že je její dcera naživu, což jí ale klidní jen lehce.* Nickaise. *Doplní jméno jejího snoubence pocházejícího z Austrálie.* Třeba jsi jenom neměl šanci poznat tu pravou. *Namítne opatrně. Ona jeho pravou láskou rozhodně nebyla, to vědí oba. Ale i přesto všechno je ráda, že ho mohla poznat. Má díky němu skvělou dceru a mohla poznat svého nynějšího manžela a svojí lásku.* A Maddie má hodně i po tobě. Je stejně odhodlaná dotáhnout všechny plány do konce, nevzdává se, je tvrdohlavá a nevzdává se. To jsem viděla i v tobě, když jsme se potkali. *Nadzvedne koutky rtů do úsměvu.* Promiň, takhle jsem to nemyslela. Chápu, že ti není nejlíp. Ale pořád toho máš spoustu před sebou a já doufám, že ti bude brzo líp. *Pronese upřímně. Nepřeje mu nic zlého, i když by nejspíš měla. Ví, že na to nemá právo, i přesto, jak hnusný na ní byl. Ale je to dlouhé roky, za tu dobu negativní vzpomínky a pocity vyblednou a nezdají se tak závažné jako tehdy. Otočí se za zvukem otevírajících se dveří a zamilovaně se usměje na svého vstupujícího manžela, jako by jí znova bylo dvacet a oni byli novomanželé. Zmateně lehce přimhouří oči, se kterýma si pak prohlédne Coreyho, jako kdyby jí to mělo pomoct odhalit pravý smysl jeho slov. Neví, jestli se usmát, nebo ohradit, takže to zatím přejde bez nějaké reakce. Na jeho vyzvání se posadí na jednu z židlí u Coreyho postele a automaticky přitom chytí Cassiuse za ruku a proplete si s ním prsty. Je zvyklá ho mít u sebe dost nablízku.* Žádný výšivky na ručnících. *Převrátí lehce očima.* Ale jsme spolu šťastní. *Pronese pak vážně a u toho se podívá na Casse s láskou v očích.* Děkuji. *Poděkuje sestřičce, která donese čaj a jeden jí podá a tázavě pohlédne na Coreyho.* Připravil ses na naší návštěvu, nebo piješ vždycky rovnou tři? *Nakloní hlavu mírně na stranu. Je to lehký pokus, jak odlehčit atmosféru a zároveň se znovu zkusit zjistit pravý úmysl Coreyho slov.*

*Nečekal, že se Corey někdy probere, kdo by taky jo, když je to už tolik let. Je to v podstatě zázrak, protože co slyšel je na tom i dost dobře. Teda na někoho, kdo strávil prakticky polovinu svého života mimo. Je mu Coreyho dost líto. Nedovede si představit jaké to pro něj je a co se mu musí honit hlavou. Už jen třeba kvůli Maddie. Přišel o několik let se svou dcerou. Má Maddie rád jako svou vlastní, přijal ji za vlastní a trochu se bojí, aby na něj pak kvůli Coreymu nezapomněla, ale nebude jim nijak bránit v tom, aby se sblížili. Když přijde k nim, pozdraví ho a poté si bratra zvědavě prohlédne. Poslouchá pozorně, co říká, ale nevyjadřuje se k tomu, teda do té doby, co slyší ironii v jeho hlase, když říká, že si musel přát, aby se probral.* Myslím si, že ta ironie tu není nutná. Upřímně jsem si to vlastně přál. Já nenavedl rebely, aby vás zranili, než se tak stalo, ani jsem nevěděl, kdo j můj otec a že bych mohl vládnout, kdyby se vám něco stalo. To, co se stalo moje vina není a já si to nepřál. To, co se stalo vám si nezaslouží nikdo. /I když ses nechoval nejlépe../* Ví jak se choval například k Angel a málokdo o něm řekl něco dobrého. No, když už ho jen přivítal takhle, tak se asi není čemu se divit. Posadí se na jeho vyzvání na židli a když ho Angel chytne za ruce, usměje se na ni. Nikdy nechtěl být králem, klidně by si mohl žít jako normální obyčejný člověk v nudné práci. Pokud je rád za něco, co mu Coreyho kóma přineslo, je to Angel.* I když se tomu osobně divím. *Řekne pobaveně. Čekal že s ručníky s těmihle výšivkami přijde Angel už dávno.* To jsme. Angel je úžasná. *Angel pohladí palcem po hřbetu ruky a když to řekne přemístí pohled z ní na svého bratra. Je to dost zvláštní situace, kterou ale neví jak odlehčit.* Děkuju. *Poděkuje služebné za čaj. Sám teda spíše preferuje kávu, ale to je teď poslední věc, která ho trápí. Přestože je čaj ještě dost teplý, napije se.*

Pretože by to tak bolo jednoduchšie? Pochovať ma do minulosti a pokračovať ďalej. Prípadne raz za rok doniesť na môj hrob kvety a pripomenúť dcére, že som vôbec existoval. Ale takto? *Na moment sa odmlčí, lebo hľadá tie správne slová.* Takto som bol len napol živé tabu pripojené k prístrojom a každý sa o mne bál hovoriť, lebo to bolo nepríjemné. *Vysvetlí jej, ako to myslí.* A ty, Angel? Bola si rada, keď sa to stalo. Že som upadol do kómy. Zachránilo ťa pred tým, aby si strávila celý život s človekom, ktorého by si nenávidela. Našla si lepšiu variantu. Lepší osud. *Ak mu povie, že to tak nie, tak mu bude len sprosto klamať do očí. Ale jemu to vadiť nebude. On sa pomstí. Nie jej. Veď ona naňho neobjednala rebelov a neprikázala im, aby ho postrelili. Svoj hnev namieri voči Casiussovi. Pretože ten mu ukradol všetko, čo kedy malo byť jeho. A jedno, že po manželke a deťoch nikdy netúžil. Nič to nezmenilo. On mal nosť poľskú korunu. On mal sedieť na tróne a doviesť krajinu k lepším časom. Preč z vojny, z bolesti, zo strachu. Lebo to bolo jeho životným cieľom - Poľsko vytiahnuť z bažín, v ktorých sa topilo a doviesť ho k lepšiemu zajtrajšku. Nemal to urobiť nejaký pajác, ktorého jediné šťastie bolo, že jeho polovica pozostávala zo spermie správneho človeka. A potom sa dostanú k Maddie. Vedel, že sa povahou viac podala na svoju matku. Jeho vnútro nebolo tak dobré a láskavé ako to Maddie. V ňom sa topila zlosť, pomstychtivosť, zlé spomienky a spoločne to všetko vytváralo príliš tvrdú osoba, ktorá sa nebála ublížiť iným.* Porozprávaj sa s ňou, Angel. Myslím, že by ti mala niečo povedať. Ja ti viac ale nepoviem, lebo na to nemám právo. *Svoju dcéru nemieni zradiť. Je to jediná osoba v jeho živote. Má ju rád i keď ju stretol jediný krát v živote. A potom sa mu z hrdla vyderie smiech.* Tak to áno. *Tvrdohlavosť a schopnosť dotiahnuť veci do konca, tak to patrilo medzi jeho danosti. Veď obe vlastnosti sa na povrch hlásili aj v tento večer.* Chcem ju hlavne spoznať a byť v jej živote. Spýtala sa ma, či s nimi nechcem do Austrálie. A pôjdem tam. Len sa chcem vrátiť na krátko do Poľska. Za Axelom. A za otcom. Vás a Cassiusov trón nechám na pokoji. *Posledná veta je len sprostá lož. Cassiusa na pokoji nenechá. Znesie ho z tohto sveta. Buď mu zabezpečí rovno do hrobu alebo na nemocničné lôžko, z ktorého sa nikdy neprebudí. A potom sa tam Cassius zjaví. V žilách mu prúdi nenávisť a chuť toho debila uškrtiť. Svaly mu však po 20 rokoch hrania sa na Šípkovú Ruženku už nefungujú tak, ako by mali. Maximálne by mu na krku spôsobil pár šrámov, kým by ho jeho drahý braček sám dorazil.Treba ísť na to inak.* Och, áno, je jasné, že si to neplánoval, Cassius. Z toho by som ťa nikdy neobvinil, braček.  *S úsmevom nad tým pokrúti hlavou.* Kto by si dokázal predstaviť, že v jeden deň je len obyčajnou nepodstatnou figúrkou v hre, ale na ďalší deň sa z neho stane dedič poľského trónu a k tomu dostane ešte aj nádhernú snúbenicu vďaka ktorej môže ukončiť dlhý vojenský konflikt, čím sa stane ešte aj národným hrdinom? Myslím, že toľko fantázie a viery v zázraky si v sebe nikdy nemal. /Pripadá mi to rovnako pravdepodobné, ako to, že na Severnom póle býva Santa Claus šťastne s pani Clausovou./ *Sleduje, ako sa Cassius a Angel usadia na stoličkách. Vyzerajú ako prehnane šťastný pár, aký býva občas nakreslený na krabici cereálií. Taký, čo má človek chuť z tej krabice vystrihnúť a rituálne spáliť. Radšej ich správanie už nekomentuje, pretože by sa mu z toho nakoniec ešte prevrátil žalúdok. Pripomína si, že pomsta bude čoskoro jeho. A potom sa ho Angel pýta, na to, ako často pije čaj a či zvládne všetky 3. Pokrúti nad tým hlavou.* Nie. Je to len slušnosť. Lepšie ako by sme tu hodinu sedeli v trápnom tichu a nevedeli, čo máme povedať. Takto aspoň môžeme hodinu sŕkať čaj. *Vysvetlí svoje chovanie a tvári sa, že nemá žiadne postranné úmysly. Napríklad vraždu. Je to len príjemné čajové posedenie a stretnutie rodiny. Má chuť sa nad iróniou tejto situácie začať smiať. A potom sa Cassius napije. Nedovolí sa na neho v tej chvíli pozrieť, no zahliadne to periférnym videním. Jeden glg - to je všetko, čo stačilo. Jed nie je rýchly. Postupuje aj niekoľko hodín a pripomína slabú chrípku, až prerastie do tuhnutia svalov a nakoniec - k infarktu. Telom mu prejde prúd eufórie. Podobný pocit už zažil na fronte. Keď bol v paľbe a podarilo sa mu zastreliť nepriateľa skôr, ako on zastrelil jeho. Bolo to rovnaké. Vzrušenie, pocit víťazstva a moci. Moc nad jeho posledným nádychom a nad tým, že dotyčný neukradol život jemu. Aj on sa napije, aby skryl úsmev derúci sa na pery. Až po pár sekundách opäť prehovorí a ozrie sa na manželský pár.* Neskutočne si cením, že ste ma tak rýchlo poctili svojou návštevou a že som dostal možnosť spoznať časť svojej rodiny. No nemôžem byť hore príliš dlho. Viete... 23 rokov v kóme človek vyčerpá. *Sucho sa usmeje.* Môžete prísť zas zajtra. Chcel by som vedieť, čo sa v Poľsku deje. Ako sa má otec, Axel. /Vy si teraz choďte užiť svoje posledné hodiny. Tie vám kaziť nebudem./

Takhle byla naděje, že se probereš a jednou se svý dceři představíš sám. Nebo bys snad byl radši mrtvý? Nebudu se omlouvat za to, že jsem tě neodsoudila k smrti, to po mě nechtěj. *Oznámí mu rovnou, protože se odmítá stydět a omlouvat za svá rozhodnutí. Věří, že se rozhodla dobře. Když pak slyší jeho slova o tom, jak byla ráda, že se mu to stalo, chystá se namítnout, že to tak nebylo, ale nikdy nedokázala moc dobře lhát. Takže zatne zuby a uhne pohledem.* Nebyla jsem z toho nadšená. Bylo mi to líto. Ale takhle teď třeba oba dva najdeme štěstí. *Rozhodne se pro neurčitou odpověď, kterou se nebude muset přiznat k tomu, že má pravdu a ani mu to vyvracet.* Promluvím si s ní jakmile odsud odejdu. *Nelíbí se jí, že on ví něco víc jak ona. Přijde jí to trochu nefér a netuší, o co by mohlo jít. Akorát má o svojí dceru ještě větší strach.* Dobře. Alex bude rád, že tě uvidí. Chybíš mu. Mám tě pozdravovat. *Nadzvedne lehce koutky rtů. Pak se ale zamračí, když slyší ten proslov směrem ke Cassiusovi naznačující, že to zavinil on.* Cassius za to vážně nemůže. Nevěděl, kdo je jeho otec. Navíc by nikdy nikomu neublížil. Za tohle všechno můžou rebelové. Vždyť nechali odbouchnout bývalý palác, kde jsme se i poznali a já vyrostla. Jediní na vině jsou rebelové z Illey. *Zastane se svého manžela vedle kterého se pak posadí na židli. Sama z čaje upije a po odpovědi Coreyho pokýve hlavou.* Dobře, zítra se zase stavím a řeknu ti o všem, co jsi zmeškal. *Slíbí mu s milým úsměvem a pak se podívá na Cassiuse.* Měla bych si jít promluvit s Maddie, půjdeš se mnou? *Zeptá se ho a během toho se postaví zpátky na nohy.* Ráda jsem tě viděla, Corey. *Rozloučí se ještě se svým bývalým snoubencem a pak se z ošetřovny vydá pryč.*