Ošetřovna 2

Nehledá.. já rodičům tak nějak nastínil, o co šlo a že už jsme v pohodě a taky že tě chci požádat o ruku, takže žádný jiný zasnoubení nebude. *uklidní jí. Bylo to prakticky to první co udělal, když se s Maddie dali zase do hromady. Rozhodně nechtěl žádné jiné zasnoubení a co nejdříve má v plánu zase zasnoubení s ní. Už mu chybí jí nazývat svou snoubenkou. Protočí očima, když ho nazve paličákem a pak se pobaví nad jejími reakcemi, které jsou díky tomu přístroji ještě více očividné.* Není. *stojí si za svým a oplatí jí ten hladový polibek. Touží po ní opravdu šíleně, ale pořád v něm hlodá ten pocit, že by se jí něco mohlo stát. To by si nikdy neodpustil. Raději přetrpí zbytek života bez tohohle než aby se jí něco stalo.* Ne úplně. *namítne, i když asi dst zbytečně, jelikož ho začne provokovat a tak jí zasténá tiše do úst.* Do háje, přivedeš mě k šílenství. *zamumlá a hned jí oplatí to provokování a taky směřuje svou ruku do jejího klína. Rád by něco namítal dál, ale asi je to dost zbytečné, a tak se polibky přesune na její krk*

Aha, dobře. Ale já žádný žádání o ruku nepotřebuju, vážně. *Ujistí ho hned, protože nechce, aby se s tím nějak trápil a stresoval. Stačí jí, že má jeho a že s ním může beze strachu být, aniž by jim to někdo kazil. Tak nějak počítá s tím, že se vezmou, jako kdyby zasnoubení opravdu byli a nepotřebuje prstýnek nebo to vlastně zbytečné slůvko "ano", které mu stejnak řekne u svatby.* Nechci se dohadovat. *Protočí mírně očima a dál už nic nenamítá. Přístroj si prostě odpojí a ujistí ho, že se jí nic nestane. Aby dosáhla svého, začne ho hladit v klíně a spokojeně se usměje, když slyší jeho slova. Zavzdychá, když ucítí jeho ruku a pak i polibky na krku. Je vzrušená tolik, až to bolí, takže se sama pohne proti jeho ruce, aby našla co nejrychlejší úlevu.* Miluju tě. *Vydechne a nakloní hlavu mírně na stranu, aby měl k jejímu krku lepší přístup.*

Ty.. ty bys to nechtěla? *zeptá se trochu zaraženě a znervózní. Už několik dní tráví ve městě, prochází každé klenotnictví, aby našel ten perfektní prstýnek pro ní a jen čeká, až bude venku z ošetřovny. Ale.. nemůže jí do sňatku nutit. I když ta představa bez ní je pro něj hrozná. Neví, co by dělal. Trochu mu dělá starosti to, že by se měla odpojit z toho přístroje. A vlastně celé tohle, má o ní strach. Ale když pohladí v klíně, tak už jen těžko ovládá tu touhu a chtíč. To provokování jí hned oplatí a když se pohne proti němu, začne jí i přes látku spodního prádla dráždit na tom nejcitlivějším místečku.* Já miluju tebe. *zamumlá a polibky se přesune na její krk, kde jí zanechá značku. Vzpomene si přitom na její minulou reakci v hudebním salonku, a tak se raději opět začne zajímat o její rty a stáhne jí kalhotky. Normálně by to prodlužoval, hrál si s ní a mámil vzdychání, ale teď jí chce co nejdříve cítit. A navíc tady může každou chvílí přijít nějaký doktor, který by jim to mohl přerušit. Pronikne do ní jedním prstem, přičemž si sám sundá kalhoty, aby pak mohl spojit jejich těla.*

Cože? Ne. Počkej, tos to blbě pochopil. *Potřese rychle hlavou a položí mu ruku na tvář, kde ho pohladí.* Já říkám, že nepotřebuji nějaké zásnuby. Nechci, aby sis musel dělat starosti s tímhle. Počítám s tím, že se vezmeme, nepotřebuju k tomu, abys předemnou klečel a nějaký romantický gesta. Neboj, při svatbě ti ano řeknu. Ale nemusíš si dělat starosti se zásnubama. *Už tak jich má s ní dost starostí, nechce, aby měl další. Cítila se dost provinile kvůli tomu, že jí musel sledovat zase takhle. Vyjde naproti jeho ruce, aby co nejdříve ulevila svému vzrušení. Snažila se tu krátit čas tak, že přemýšlela o něm a dělala to i předtím, než přišel, takže vzrušená je natolik, že jí to až bolí a chce co nejdříve vyvrcholit. Oplácí mu každý polibek na rty a spokojeně vydechne do jeho rtů, když se jí dostane pod kalhotky a sundá si sám kalhoty. Zavzdychá, když konečně spojí jejich těla a už i to je pro ní jakási úleva. Mírní své steny a vzdychy, aby k nim nepřilákala nějakou nežádoucí pozornost, ale je pravda, že si jí to dost líbí a díky jejímu vzrušení jí nedělá problém během chvíle vyvrcholit. Nezapomene u toho samozřejmě zavzdychat jeho jméno.*

*trochu ho zarazí její slova a začne pochybovat tak nějak o všem. Měl v plánu jí požádat o ruku, ale pokud to nechce, nemůže jí nutit. I když po tom všem.. neví, jestli by dal i tohle. Lehce se opře o její ruku.* Nejsou to.. starosti. Už od začátku mi vadilo, že tohle už je prostě vyřešený a nemůžu to udělat sám a teď, když se k tomu naskytla příležitost, i když dost pitomě, tak jsem toho chtěl využít. Ale pokud ti to přijde.. zbytečný nebo tak, tak to dělat nebudu. *lhal by ale, kdyby řekl, že by ho to nemrzelo. Ale pokud to nechce, tak fajn. Nakonec to asi není ta nejdůležitější věc na světě. Pak už se i přes menší protesty zajímá jen o to, aby jí udělal dobře a dopřál uspokojení. Po chvilce spojí jejich těla, přičemž úlevně vydechne a začne přirážet. Tentokrát jí ani nijak neprovokuje a nenatahuje to, potřeboval jí hlavně cítit. Během chvilky vyvrcholí, ve stejnou chvíli jako ona a políbí jí přitom, aby tak aspoň trochu utišil zavzdychání. Udýchaně jí políbí na čelo a pohladí po tváři.* Miluju tě. *zamilovaně se na ní usměje a rozpojí jejich těla.* Jsi v pořádku? *zeptá se starostlivě, přičemž si opět natáhne kalhoty a pomůže jí i s jejím spodním prádlem. Přeci jen sem může někdo přijít a nenechá nikoho jí očumovat.*

*Pohladí ho po tváři a vysvětlí mu, jak to myslela. Mrzí jí, že se špatně vyjádřila a nejspíš mu akorát tak zkazila náladu. A vidí na něm, jak ho to mrzí, takže si hned začne vyčítat, že vůbec něco říkala a začínala s tím. Měla držet pusu a říct něco jiného nebo to třeba i jinak zformulovat.* Počkej, já nechci, aby to vyznělo tak, že jsem vysazená proti romantickým gestům nebo tak. Třeba to, co jsi připravil v tom domku na stromě bylo naprosto dokonalé, kouzelné a potěšilo mě to. Nechci ti v ničem bránit, nebo ti říkat co a jak máš dělat. Jenom jsem nechtěla, aby ses cítil být povinnej mě požádat o ruku a něco vymýšlet a tak. Máš se mnou hrozně moc starostí, kromě toho jsem zase skončila tady a to nepřidává moc ani jednomu z nás. Snažila jsem se ti to usnadnit a naznačit ti, že na tebe nijak netlačím a nemám žádná očekávání, který bys byl povinný splnit. Ale nezakazuju ti mě požádat o ruku. *Pokrčí ramenem a doufá, že teď už se vyjádřila správně. Je zvláštní takhle o zasnoubení se mluvit. Nejdřív to bylo prostě daný a pak... většinou se zásnuby berou jako překvapení od jednoho z partnerů. Ale nevadilo jí to. Aspoň si to ujasnili a ona je za to ráda. Pak už mu začne vzdychat do rtů, když přiráží do jejího těla a netrvá dlouho, než vyvrcholí.* Já tebe taky. *Vydechne a usměje se, když jí políbí na čelo.* V tom největším. *Ujistí ho, protože je jí daleko lépe než předtím. Uchechtne se, když si Caster žárlivě vyskočí na ní a stočí se na její hrudi obličejem od Nicka, jako kdyby mu chtěl dát najevo, že mu jen tak neprojde, že mu ukradl společnost paničky. Po chvilce přijde sestra, která se zamračí, když vidí, že má odpojený snímač a se zamračením jí ho zase nandá se slovy, aby ho už nesundavala a ideálně se aspoň trochu vyspala.*

*když poslouchá její slova, lehce se zapře hlavou o její ruku. Trochu ho udklidní, ale pořád v něm hlodají pochyby. Upřímně ho ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Ale asi je dobře, že si o tom promluvili, i když většina párů to nedělá.* Dobře... ale já to neberu jako povinnost ani nic takovýho. Stejně mě od začátku mrzelo, že zasnoubení už jsme a není to jako u.. normálních párů. Prostě ne královských. *Pokrčí rameny.* A promiň, asi jsem reagoval trochu přehnaně. *omluvně na ní koukne. Pak už během chvíle vyvrcholí a snaží se přitom zůstat potichu. Přeci jen jsou na ošetřovně. Políbí jí na čelo a starostlivě se zeptá, jestli je v pořádku.* Dobře. *zamilovaně se na ní pousměje. Jen doufá, že jí opravdu nijak neublížil. Přeci jen na tom ještě není úplně nejlííp. Uchechtne se Casterovi. Občas tu kočku fakt nechápe.* Žárlivec. *Podrbe ho za ušima, ale Caster stejně jen nespokojeně zamručí a dál se zajímá o Maddie.* Najdi si svoji lásku, tahle je moje, pitomečku. *uchechtne se a když pak přijde sestra, jen ji nechá udělat svou práci a oči má jen pro maddie.* Slyšíš koťátko? Spinkat. Vem si příklad z něj. *kývne směrem k Casterovi, který už jí mezitím na hrudi spokojeně usnul.*

*Pousměje se, když se zapře do její ruky a je ráda, že mu to zvládla nějak vysvětlit a nesklouzli k nějaké hádce během které by on naštvaně odešel a byli nějak rozhádaní. Už se s ním nechce hádat. To, co se odehrálo v posledních týdnech jim vystačí aspoň na pár let, má ten pocit.* Vážně tě to mrzelo? *Zeptá se trochu překvapeně. Je to ale milé překvapení. Nikdy jí moc jako extra romantik nepřišel. Myslela si, že bude rád, že tuhle formalitu má vyřešenou a nemusí se s tím vymýšlet. Ale jestli jí čeká nějaká romantická žádost o ruku, nic namítat nebude, těší se na to.* Neomlouvej se. Na svoje reakce máš právo, vždycky. Není proč se omlouvat za svoje pocity. *Pokrčí rameny a usměje se na něj. Není proč mu cokoliv odpouštět. Když pak dosáhne pomyslného vrcholu, ujistí ho, že je v pořádku a spokojeně přivře oči, když jí políbí na čelo. Nepřijde jí, že by se něco na jejím stavu změnilo kvůli sexu. Jedině se cítí víc uvolněná. Uchechtne se Castrově žárlivosti a začne ho drbat na zádech, což si kotě vyloženě užívá.* Hlavně se nepoperte. *Zasměje se. Smích jí ale přejde, když přijde sestra, která spraží vypojený přístroj a i jí pohledem. A pak v zabíjení pohledem pokračuje, když si všimne Castera. Jakmile se vydá k odchodu, zašklebí se na její záda a protočí očima.* Nechci plýtvat čas s tebou spánkem. *Ale i přes svá slova cítí únavu, takže se trochu na posteli sveze víc do lehu.* Slib mi, že se taky vyspíš. *Podívá se na něj ještě tvrdohlavě a prosebně, i když se jí už začínají zavírat oči.* Miluju tě, Nicku. *Stiskne mu ještě lehce ruku, než se ponoří do spánku.*

*Poslední dva dny strávil mimo. Matně si pamatuje, že se jednou na chvilku probudil, ale silná anestetika ho zase hodně rychle uspaly. Až asi před hodinou procitl k plnému vědomí. Měl pocit, jako by ho bolelo celé tělo, avšak nejvíce asi levá noha a část boku, přestože rameno se jim snažilo směle konkurovat. Dýchalo se mu obtížněji, než byl zvyklý a dokonce i to za sebou nechávalo nepohodlí. Zavolal si doktora, aby zjistil škody. Zdálo se, že u ramene šlo o čistou ránu. Měl spoustu drobných oděrek a nadýchal kouře, celý včerejšek dýchal na podporu kyslík, přičemž pokud by se mu dýchání zhoršilo i nyní, podpora je pro něj připravena. Na kůži na boku a noze měl popáleniny druhého stupně, dobrou zprávou bylo, že by časem měly jizvy vyblednout a nezanechat téměř žádnou stopu, ale nejhůře to rozhodně odnesla noha. Zlomená kost lýtková a komplikovaná vícečetná zlomenina kosti stehenní. Zdá se, že při operaci mu museli nohu spravit i pomocí šroubů a čeká ho náročná rehabilitace. Několik týdnů, spíše měsíců, stráví na vozíku, než bude moct zkoušet chodit s berlema. Následně by mohl chodit o holi, při troše štěstí a snahy, vzhledem k tomu, že je mladý a v dobré kondici, by za rok, či možná o něco déle, mohl chodit i sám. Je však jisté, že do konce života bude kulhal. Též mu budou nadobro zapovězeny rizikové či bojové sporty, tudíž včetně boxu, a na běhání mohl taky zapomenout. To ho ranilo nejvíce. Nejen že bude do konce života mrzák, ale nemůže ani dělat to, co mu jako jedno z velmi malá věcí pomáhalo utřídit si chaos v hlavě. Když měl moc myšlenek, šel si zaběhat. A pokud ho popadl záchvat vzteku, vyběsnil se na boxu. Byl to jeho zajetý systém, díky kterému zvládal fungovat a vlastní hlava mu nepřišla jako vězení. A teď rok nebude moc ani pořádně chodit! Znamenalo to být 24 hodin uvězněný s vlastními neřízenými úvahami a přebytečnou energií, kterou nebude mít kam svěřovat. Nehledě na to, že bude pro všechny přítěží. Nepamatoval si, že by mu kdy bylo tak mizerně, nechtěl s nikým mluvit ani nikoho vidět. Dokonce ho na chvíli hořce napadlo, že při něčem takovém už se tam rovnou mohl udusit, ale věděl, že šlo jen o nával negativních emocí. Momentálně ale bylo těžké být objektivní. Rozhodně si však poprvé po dlouhé době přál, aby do Illey vůbec nejezdil.*

*Xavier je mimo, takže je samozřejmě více práce, kterou na sebe vzali její rodiče a ty se až dneska okolo poledne podařilo přesvědčit, aby si šli lehnout a spát. Museli se k tomu spojit všichni tři - Austin, Aideen a i ona. Austin udělal pár papírů, co Aideen zakázali, protože ta musí být v klidu a ona hlídala Maxe. Později se k ní teda taky připojila Aideen a i Austin. Teď malý konečně usnul a ona se vydala na ošetřovnu. Byla tu celý včerejšek, kdy se od něj prakticky nehnula a doktoři ji až pozdě večer museli odehnat. A taky tu byla ráno, kdy se nedozvěděla nic nového a pak musela pomoct rodině. Tak trochu i zapomněla na jídlo, ale to je to poslední na co teď myslí. Má hodně velký strach o Luciena. Na sobě má černé džíny a jednu z jeho mikin, bílou. Voní po něm a ona se v ní momentálně cítí lépe než v jakémkoliv svém jiném tričku. Jde směrem k lůžku, kde by měl Lucien ležet, ale zarazí jí sestra. Důležitá je pro ni jen jedna informace a to ta, že se probudil. Řekne toho více, ale to už nevnímá, protože se skoro rozeběhne k němu. A když ho uvidí, úlevně vydechne. Už ho skoro obejme, ale zarazí se. Na boku je přece popálený a zraněné je i jeho rameno.* Asi je hloupé se ptát jak se cítíš. *Povzdechne si.* Můžu pro tebe něco udělat? Chceš se třeba napít vody? Mám i předčítat nějakou knihu *Chce mu ten pobyt tady co nejvíce zpříjemnit a zabavit ho.* Promiň, že jsem tu nebyla.. Xavier je mimo a musela jsem pomáhat, hlídala jsem Maxwella.

*Sestřička mu řekne, kolikrát ho byla za ty dva dny navštívit rodina, a že Nyneve u něj seděla téměř neustále. Asi si myslí, že ho to rozveselí, ale je tomu spíš naopak. Nelíbí se mu, že ho viděli v tomhle stavu, ale mnohem horší je to, že jeho mozku logicky secvakne, že je zase brzy uvidí a on na to jednoduše neměl náladu. Nechtěl s nikým mluvit, nikoho vidět. Nechtěl slyšet všechny ty ujištění o tom, že to bude dobré a jiné kraviny. Momentálně ani neměl náladu hledět do budoucna. Pro něj existovalo jen výhled na těch několik následujících nesnesitelných měsíců. Kriticky si měřil nohu v sádře. Četl kdysi několik výzkumů probírajících experimentální léčby, co se zlomenin týkalo a v zásadě se snažil přijít na to, co by mu mohlo doopravdy pomoci a nakolik by si mohl dovolit riskovat. Pravděpodobně se tím zabaví i další dny, aby nebyl uvězněn jen se svými pochmurnými myšlenkami a mizernou náladou. Potlačí povzdech, když se k němu v zásadě přiřítí Nyv. Už věděl, že je v pořádku, stejně jako Liv a Astrid, což u něj na vteřinu vyvolalo úlevu, ale následně se ponořil zpět do své negativity. Jen lehce škubne zdravým ramenem a odvrátí od ní pohled.* Ne. *Odpoví jí. Normálně by byl sám ze sebe zhrozený z toho, jak lhostejně se k ní chová, ale momentálně byl naštvaný na celý svět a poslední, co potřeboval, byla její starost nebo lítost. Její ochota mu vyloženě drásala nervy.* Pochopitelně. *Odpoví jí klidně. O tom, že byl korunní princ otráven si šeptal kde kdo, ale on momentálně neměl náladu na to poslouchat drby a zjišťovat, komu se co stalo, nebo nad tím snad uvažovat z politického hlediska, což by normálně určitě dělal. Taky by ji asi v běžné situaci utěšoval, že se Xavier brzy probere. Nu, tohle běžná situace nebyla. Pro jednou mu Nyv nepřinášela nic z klidu a štěstí, který v její přítomnosti jindy cítil. Spíše jen další hořkost nad pomyšlením, že by s ní měl trávit čas a nechat se obskakovat. Sakra, chtěl ji vzít do Belgie a postarat se o to, aby se usadila, věnovat se jí. A teď co? Jeho čas se bude dělit mezi práci a rehabilitace, ani jí nebude moct ukázat město a místo školy, kde bývá první semester nejtěžší, by se měla věnovat jemu? To tak.*

*Když zjistí, že se Lucien probral, tak se k jeho posteli prakticky rozeběhne a na tváři má úsměv. Je ráda, že je vzhůru. Ví, že to teď nebude jednoduchý, ale chce tu být po něj. Miluje ho a nehodlá ho kvůli tomuhle opustit, naopak pro něj chce být tou největší oporou jako může být. Počítala s tím, že nebude mít nejlepší náladu, takže ji noc nepřekvapí, když vidí jak se chová, dokonce i k ní. Povzdechne si a sedne si do křesla, které je u postele. Přistrčila si ho sem už předtím. Chytne ho za ruku.* Ani si nedovedu představit, jak se teď asi musíš cítit a je mi to strašně líto. Nezasloužil jsi si to. Vím, že kvůli tomu přijdeš o běhán, box.. věci, které máš rád, ale i když se to tak může zdát, konec světa to není. Žiješ a budeš žít a to je přece to hlavní. Vyléčíš se, chce to jen čas a já ti během toho budu oporou. Miluju tě a tohle nic nezměnilo. *Byla by s ním, i kdyby se už neměl nikdy postavit na nohy. Ale věří, že on to zvládne a díky své tvrdohlavosti možná ještě více, než podle toho, co říkají doktoři.* Tohle tě přece nemůže zlomit, vždyť jsi zatraceně tvrdohlavej člověk. Zařekni se, že to zvládneš a.. zkus se mnou více mluvit, prosím.

*Vážně by si přál, aby ho všichni nechali na pokoji. Možná pak raději nakáže, aby k němu nikoho nepouštěli? Proč ho to nenapadlo hned, ale až potom, co už je pozdě? Očividně byl z těch prášků nějaký zpomalený. Nedokáže ani předstírat nadšenou reakci, když uvidí Nyneve. Na vteřinku si jen oddechne, že je doopravdy v pořádku, ale následně se ho znovu ujme apatie, následovaná sledem depresivních myšlenek, když si uvědomí, že budoucnost, kterou jim naplánoval, je taky v háji. Přestože ji pořád miloval, to se nezmění, jenže si uvědomoval, že za takových podmínek s ní přeci nemůže být. O to víc pro ni chtěl něco lepšího. Konečně měla život ve svých rukou a nemusela se starat o nikoho jiného než o sebe, a on jí to takhle sebere? Ani náhodou. I proto svou ruku vyvlékne z její a lehce se zamračí.* Nepotřebuju lítost. *Znovu odvrátí pohled od její tváře. Dívat se na ni bolí. Všechna ta naděje a laskavost teď vedle jeho utiskujících zlých pocitů prostě neměla prostor.* Jo, konec světa to není. *Hořce se ušklíbne.* Jen to totálně zatřáslo základy. Měl bych být rád, že to není horší, mohl jsem o nohu přijít, a tak dále. Být pozitivní, protože to vždycky může bejt horší. Měla bys vědět, že já nejsem optimista, ale realista a chvílemi i skeptik. *Odfrkne si.* Když je to zlý, nedělá mi zrovna líp pomyšlení, že no co, mohlo to být horší. /To je jak když ti rodič řekne, že ti přejeli psa, ale můžeš si ho nechat./ *Při té myšlence si vzpomene na Traitora. Měli by mu ho sem poslat, i když si je jistý, že bude problém s tím mít zvíře na ošetřovně. Jeho němá maličkost by ale byla mnohem snesitelnější, vzhledem k tomu, že do něj nemohl hustit nic z těchto motivačních řečí.* Nechci, abys mi byla oporou. *Konečně jí zase věnuje pohled, ale jen proto, aby bylo jasné, že to myslí vážně.* A nechci s tebou mluvit, Nyv. Chci, abys šla pryč. A žila vlastní život. *Nerad jí ubližoval, ale momentálně si nemohl pomoc, všechny ty pocity se musely nějak filtrovat. A navíc z dlouhodobého hlediska si dokázal spočítat, že když s ním bude ztrácet čas, v rámci vyššího celku jejího života jí to ublíží více než teď jeho slova a odmítnutí.*

*Je nadšená z toho, že se Lucien vzbudil a chápe, proč je mrzutý. Má na to plné právo. Kdo ví jak by se chovala ona, být na jeho místě. A ještě to snáší docela dobře, někteří by křičeli, vztekali se..* Já vím.. /Ale i tak mi to líto je./*Nerada ho vidí takhle. Bolí to i ji.* Základy to otřáslo, ale nezbořilo je to přece. Vím, že jsi pesimista, to mi říkat nemusíš a já klidně budu optimista za nás oba dva. Jen mi to dovol. *Chce tu být pro něj, proč to prostě nemůže pochopit. Když řekne, že nechce, aby byla jeho oporou, zůstane se na něj jen chvilku dívat a mlčí. Pak potřese hlavo.* Nemyslíš to tak.. Jsi jen naštvaný na to, co e ti stalo. /Musí být../*Nechce už být bez něj, ta představa strašně bolí./ Ne, neodejdu. Ty bys snad odešel, kdybych byla na tvém místě a ty na mém? Pochybuju. Miluju tě. Vím, že to bude trvat, ale zotavíš se, krok po kroku. Kvůli tomuhle je přece hloupé ukončovat náš vztah, Luciene. Když někoho milujeme, máme tu pro něj být pořád, v dobrém i zlém. Kdyby to takhle zvládal každý, na světě by snad nebyl jediný pár. *Potřese nad tím hlavou.* A neříkej mi, že mě nemiluješ. A že vše, co jsme prožili byla lež, tomu nevěřím. Možná si teď myslíš, že si zasloužím něco více, nebo tak. *Zná ho dost dobře, aby to dokázala odhadnout.* Ale já chci tebe a jen tebe.

/Ne, nevíš, nemáš ponětí.../ *To možná nebylo fér. I Nyneve si prošla hroznýma věcma. Ale její vrozený optimismus a laskavost jí ani nedovolovaly se v tom utápět stejným způsobem jako on. Jeho myšlenky a představy stravovaly. Nebyl pesimista, jak si ona myslela. Bral to realisticky, a právě proto bylo děsivé, co vše se pro něj mění, protože věděl, že to nevidí černě, ale že to takové doopravdy bude. Byl to dlouhý výčet ztrát.* Nechci. *Odpoví jí, nikoliv jako trucovité dítě, ale spíše s klidem někoho, kdo vykládá fakty. Je to prosté konstatování. Nechce jí dovolit, aby tu pro něj byla. Nechce, aby tu byla. Chce, aby šla a udělala se svým životem něco smysluplného, než aby se starala o něj. Podrážděně vydechne a pokroutí hlavou.* /Proč se to musíš snažit vidět z lepší stránky./ Myslím to tak. *Ujistí ji. Ale naštvaný je, to vyvracet nemůže. A odešel by? Lucien, který přijel do Illey ano, chladně by zhodnotil negativa a pozitiva a pochopil by, že může najít lepší partii. Lucien, který se rozhodl být pro jednou impulzivní a naprosto nenávratně se zamiloval do Nyneve? Ne, jak by ji kdy mohl nechat v takové situaci? I když se rozejdou, stát se něco takového, půjde jí být oporou, pokud bude chtít a seč jen toho bude schopen. Ale pak se zase vzdálí, aby mohla žít svůj život.* V dobrém i zlém, ano, to si říkají manželé, ale to my nejsme. Nic jsme si neslíbili. Jsme spolu dva měsíce, kvůli těm rozhodně nestojí za to zahazovat zbytek života. /Ne se mnou, když ho můžeš prožít mnohem líp./ *Procentuální šance, že se znovu zamiluje a bude šťastná byla dost vysoká. Z toho ho bodlo u srdce a zároveň mu to dodalo jistou úlevu, protože věděl, že i když ji teď raní, dostane se z toho.* Nebyla to lež, byl to sen. *Odsekne jí a lehce pokroutí hlavou.* Naivní sen. /A teď je čas vrátit se do reality./ *Co si myslel? Že by se vzali? Už si s ní ani nezatancuje první tanec novomanželů, bude schopen tak možná přešlapovat na místě a napodobovat ploužák. A ona přece tak ráda tancovala. Měl dojem, že mu ta představa láme srdce. Takhle konkrétní, protože mu upírala něco, po čem tak moc toužil. Další položka na výčet obyčejných ztrát. Sotva kdy bude učit své dítě na kole, nepoběží vedle něj, aby hlídal, že nespadne.* Jenže já už taky nejsem a nebudu stejný. *Oponuje jí.* A teď... *Možná ji vážně musí tolik ranit, aby si to uvědomila?* Nechci, abys mě milovala. Nechci, abys mi pomáhala. Nechci tu budoucnost, kterou pro nás vidím, když zůstaneš se mnou. Nechci, abys se mnou odjela do Belgie. Sedíš tu vedle mě a já tě NECHCI. *Nebo spíš nechce chtít. Protože cítí impuls si ji přitáhnout do náruče, ale ta představa ho znechucuje, protože se mu stalo, co se mu stalo, protože se cítí, jako by ji okrádal tím, že jí nikdy nebude moct dát vše to, co by chtěl. Doopravdy si myslel, že si zaslouží něco lepšího, jenže taky věděl, že se podceňovala a nedokázala to tudíž vidět. A tak musel být ten, kdo jí to řekne a zařídí, aby dostala šanci. Přestože jeho slova byla krutá. Věděl to. Ale vzít zpět je nehodlal. Místo toho si unaveně protřel oči. Ty prášky dělaly své a on byl naštvaný, že má znovu potřebu spát, když se před pár hodinama probudil.* Jdi pryč, Nyv. *Řekne jen nakonec poraženě.*

*Nevěří, že by odešel, kdyby se ona nacházela na jeho místě a on na tom jejím. Přece ji miluje, ne?*/To přece nemohla být jen moje naivita./ Já vím, ale i tak.. Prostě tu pro tebe tak chci být. Vím, že jsme si nic neslíbili a jsme spolu krátce, ale žádný život bych s tebou nezahodila. Vždyť se uzdravíš. Co se stane? Budeš chodit, jen o berli, no a? Nemiluju tě kvůli tomu, že můžeš chodit nebo tak, ale kvůli tomu jaký jsi. /I když zrovna v tuhle chvíli mi to s tím neulehčuješ. I když se takhle přece nemusíš chovat./Luciene.. *Nechce se s ním rozejít. Nevadí jí, že si spolu nikdy nezatančí, že několik měsíců nebude chodit. Ví to a miluje ho i přes to. To to nestačí? Poslouchá ho, téměř neschopná slova. Musí zamrkat, aby na něj vůbec viděla, protože jí už dávno začaly slzet oči. Pár slz dokonce stéká po její tváři. Chvilku se na něj jen dívá, než vstane.* Já vím, že už to nebude jako předtím. Že si spolu třeba nikdy nezatančíme, protože nebudeš moct pořádně chodit a tak. A i přes to chci být s tebou. To nestačí? Chci být s tebou i přes to, že vím, že tohle by byl běh na dlouhou trať, než by jsi byl v pořádku. Co si sakra myslíš? Že tím, že uděláš tohle mi ublížíš méně, než kdybych měla být s tebou a podporovat tě, což chci? Že budu bez tebe šťastnější, když budu sama a pořád tě milovat a myslet na tebe, než být raději s tebou? *Setře si slzy z tváří. Ani upřímně neví, jestli to, co říká dává až takový smysl. Zkrátka ale už neví jak mu vysvětlit, že ho miluje, chce být s ním a přimět ho nad tím vším se zamyslet. Potřese zklamaně hlavou.* Asi máš vážně pravdu. Tohle vše byl naivní sen. Neuvěřitelně naivní. Nám dvěma by to nemohlo nikdy fungovat. Říkala jsem si to ještě když jsem byla komorná. Měla jsem se toho držet a nic si nenalhávat. *Odmlčí se.* Přeji vám hezké uzdravení, Vaše výsosti. *Když je konec, nejspíše je lepší se vrátit zase k formálním oslovením, ne?*/Stejně je to asi naposledy, co s ním mluvím./* Dokonce udělá i rychlé pukrle a zmizí z ošetřovny. Lucien byl vždycky prakticky jediný důvod, proč je tady, v paláci. Teď tu ještě zůstane kvůli rodině, která potřebuje pomoc ale až se Xavier zotaví, raději vypadne, třeba do města. Vždycky chtěla vlastní být a práci, to si teď mlže uskutečnit. I když tak nikdy nebude šťastná tak moc, jako kdyby byla s Lucienem, i přes to jeho zranění a trvalé následky. Teď je ale na čase se zbavit jeho dárků a dalších věcí. Jsou v její komnatě, takže mu jeho věci, oblečení a tak nechá přenést do komnaty, kde byl předtím, než se sestěhovali. Rovnou mu tam dá i keřík růží a knihy, které jí koupil. Nechce je, aby jí Luciena tak akorát připomínali.*

*Bylo toho mnohem víc. Nejen že by nemohl spoustu věcí s tou nohou, ale šlo i o to, že mu činnosti jako běh nebo box pomáhaly držet myšlenky pod kontrolou. S Nyv byl mnohem klidnější, nezažila ho věčně roztěkaného, nezažila jeho výbuchy emocí, když už se ten hukot myšlenek nedal snést, protože zabíral veškerou jeho kapacitu a nezbyl prostor na vypořádávání se s pocity. Viděla ho jen naštvaného v posilovně, ale to si mohl ulevit právě boxem, díky čemuž měl kam směřovat energii, ale i tak to moc nepomáhalo, protože to nebyl zápas plný adrenalinu a napětí. Když teď nebude moct dělat něco takového? Bude stejný, jak ho znala teď? Sotva. Nechce jí to však všechno vysvětlovat, nemá na to energii. Má pocit, že se mu vnitřnosti zauzlovaly úzkostí, když si všimne, že začala plakat. Všechno v něm se na vteřinu zmobilizuje a vyhrává jedině myšlenka, jak moc rád by si ji přitáhl do náruče a utěšil ji, slíbal ty slzy a ujistil ji, že všechno bude dobré. Jenže nebude. A stejně se zatraceně nemohl hnout z lůžka. Jeho podráždění se tím akorát znásobí.* /Myslím, že pořád příliš myslíš na ostatní a někdo musí myslet na tebe./ *Už se smířil s tím, že si zlomí srdce.* Časem budeš milovat někoho jiného. *Co zlomí... rozdrtil ho svými činy a slovy na prach, ale mělo to smysl. Miloval ji tak moc, že nesnesl myšlenku toho, že by ji nemohl milovat naplno, že by ji nemohl udělat šťastnou. Nenáviděl se za to, že ji nemohl milovat tak, jak si zasloužila, že toho už nikdy nebude schopný kvůli téhle jedné pitomé události. A to byl důvod, proč musela jít. Potřeboval, aby odešla, jinak by sám nejspíš podlehl emocím.* /Ale mohlo./ *I teď ho zabolí myšlenka, že tak rychle uvěřila v něco takového. I když to možná jen sama sobě nalhávala. Vymlouvat jí to ale nehodlal, jen by jí tak ztížil tohle správné rozhodnutí.* /Hezké? Vaše Výsosti./ *Bože, sama byla Výsost, byla princezna, ať chtěla přijmout titul nebo ne. Jak v něm mohla vykřesat jiskru pobavení navzdory tomu, že měl pocit, jako by se dusil a všechno ztrácelo smysl? Hádal, že to bylo prostě jí. Nikdy v něm neprobouzela žádné logické pocity, ale to na tom bylo právě tak úžasné. Mrzelo ho, že jí už nikdy nebude moct říct, jak moc pro něj znamenala. Ale rozhodl se, musel nést svůj díl bolesti.* Nyneve... *Povzdechne si, alespoň naposledy chce slyšet její jméno ze svých úst, protože od teď ho odmítá vyslovit. Už tak to pro něj bylo těžké. Alespoň měl další záminku, proč na sebe být naštvaný, proč se nenávidět. Ublížil jí, i když slíbil, že to nikdy neudělá. Když Nyv zmizí, zavolá doktora a zvolí zákaz návštěv, nechce, aby přišel někdo další, chce být na svou mizérii sám a nepřenášet ji už na nikoho jiného, odteď už ani na Nyneve, když ji od sebe odřízl. Připomínal si, že jí ublížil jen jednou, zůstat spolu, bude jí ubližovat častěji.* /Je to takhle lepší./ *Alespoň to si může nalhávat pro změnu on. Necítil se kvůli tomu však o nic líp. Nakonec uvítal spánek, který aspoň na chvíli utnul tohle utrpení. Jen kdyby se mu alespoň nezdálo o ní.*

*Když slyšela ty drby, nemohla tomu uvěřit. Schválně ještě zastavila komornou, aby to zopakovala přímo jí a nechápala, na základě čeho taková blbost mohla vzniknout. Vždyť přece Lucien Nyv miluje a ona jeho. Není možný, aby se nějak rozešli. Jen tak by se sebe nevzdali. No... očividně vzdali, protože příspěvek Nyv na Illeagramu jí to dosvědčil. Nechtělo se jí psát, protože vlastně nemá moc co si ověřovat a nepotřebuje rýpat v ráně, která už tak musí dost bolet. Neumí si představit, že by jí Easton poslal k vodě. Konečně mu zvládla říct, že ho miluje a představa, že by jí opustil jí doslova ničí. Ale nemůže jen tak sedět na zadku a přemýšlet o tom. To nikdy neměla v povaze. Mohla by totiž díky tomu dojít třeba i k logickému závěru a řešení a to byla Lucienova parketa, ne její.* /I když jak to tak vypadá, tak si to v tý hlavě pěkně posral při tom útoku./ *Má sto chutí jít jako odplatu vypálit celý ghetto, ale pochybuje, že jí to vyjde. Už jenom sólo výlet na ošetřovnu si musela docela dlouho s manželem vyjednávat. Teď už míří k jeho posteli a kdyby to bylo možné, z očí jí lítají blesky. Jako první by skončila mrtvá sestra, která se jí postaví do cesty s tím, že si Lucien nepřeje žádné návštěvy.* /Srabe./ Jsem rodina, navíc korunní princezna Belgie. Kromě toho, že mám větší moc než on, tak vaše odevzdanost se vztahuje ke zdejšímu králi a ne k mému bratrovi. A pochybuju, že je stoprocentně při smyslech, aby se jeho rozhodnutí dala brát vážně. Nebo mi snad chcete říct, že nedostal při svých zraněních nic proti bolesti? *Vyjede na ní a slova ze sebe chrlí závratnou rychlostí, že sestra jen vykulí oči a ustoupí z cesty.* Děkuju, třeba si tu zamýšlenou stížnost rozmyslim. *Prskne naštvaně a nadupe k jeho posteli. A i když si připravovala proslov dlouhý jak tak, že by tu mohla stát do večera a chrlit ze sebe jedno slovo za druhým, když se u něj zastaví, zvládne jenom potřást hlavou a dostat ze sebe dvě slova.* Ty idiote.

*Cítil se mizerně od chvíle, co se probudil, avšak nyní je to ještě horší. Nic to nemění na tom, že věří, že udělal správnou věc a Nyv to nejspíše už taky začíná chápat. Možná byl ten, kdo jejich rozchod inicioval, ale ona taky zrovna příliš neprotestovala, když samu sebe během pár minut přesvědčila, že to nikdy nemělo cenu, no ne? Netušil, že se potom bude cítit až tak prázdný. Čekal hněv, bolest, úzkost, ale po těch slovech se cítil prostě mizerně prázdný a otupělý. Jeho světu vládla apatie. Zakázal návštěvy, přesto ho nepřekvapí, když vidí přicházet Liv. Dle základního práva měl jako dospělý svéprávný pacient možnost návštěvy odmítat, stejně jako by mohl odmítnout medikaci nebo pobyt na ošetřovně. Kdyby chtěl, mohl by se teď s danou osobou, která Liv pustila, soudit a vyhrál by a ta daná sestřička by přišla o práci. Toť vše k tomu, jak moc jeho sestra nepřemýšlí o následcích svých činů. Na druhou stranu, na tu sestru si stěžovat nebude, věděl, jaká je jeho sestra fúrie, nejspíš by si cestu k němu prostě našla, i kdyby to mělo jít násilím. Apaticky na ni pohlédne. Něco takového čekal, jen rozsáhlejší.* Jsi pryč. *Řekne jen prostě. Nepotřebuje od ní žádné přednášky. Stejně do toho nevidí a vůbec neví, jak se cítí nebo proč to udělal. Její slova nebudou znamenat rozdíl.*

*Plánovala na něj vychrlit spoustu věcí, až ho uvidí, ale když k tomu došlo, její naštvání bylo tak velké, že ze sebe zvládla dostat jen dvouslovnou urážku a to ještě tak obyčejnou, že se to dalo brát jako obyčejné oslovení. Zamračí se, když uslyší jeho pokyn, aby šla pryč a založí si ruce na hrudi nad vystouplým břichem.* To si děláš prdel, že jo? *V jejím naštvaném pohledu se objeví i nevěřícnost.* Takže jako co? Hodláš si rovnou i změnit příjemní? Chovat se, jakože k nám vůbec nepatříš? Rovnou titulu se vzdej. Víš co, nech si i ten podělanej barák, cos mi dal, abys měl kde bydlet. Protože já tě nenecham být bezdomovcem. Protože jsi moje rodina. A o tu se staráme. A ty? Sakra, to plánuješ vyhnat úplně všechny? Astrid taky hodláš poslat do prdele? Rodiče, který teď skoro furt volaj mě, protože ty nekomunikuješ a oni mají strach? Co to s tebou sakra je? Přestaň od sebe všechny odhánět, protože ti rovnou říkam, že já se nenecham. Nejsem Nyv. A o tom si ještě taky promluvíme, to se neboj. Ale ty, kterej si nikdy nevydržel dlouho se svojí hlavou a musel jsi furt něco dělat, chceš teď ležet a s těma myšlenkama jenom čumět do zdi? To se chceš zničit nebo co? Máme o tebe všichni starost a chceme ti aspoň trochu ulevit. Proč nás všechny odháníš? *Během těch slov se trucovitě posadí na židli vedle jeho postele, protože z dlouhého stání se jí motá hlava. Ale ke konci se naštvání a energie z jejího hlasu vytratí a v ní se odehrává hlavně starost o něj.*

*Přesně tomuhle se chtěl vyhnout. Kdyby neměl tak mizernou náladu, asi by ještě zažertoval, ať se Liv krotí, jinak z toho všeho předčasně porodí, ale neměl vážně sílu na nějaké pošťuchování. Nechá si ji vylít srdíčko a lamentovat do aleluja, stejně mu to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven.*Neodcházím od rodiny, přestaň dramatizovat. Napadlo tě, že chci třeba jen pár dní bez toho, aby do mě někdo takhle podobně hučel? *Pohlédne na ni bezvýrazně, únava je v jeho tváři jasně patrná, moc dobře se zrovna nevyspal.* /Zničený už sem, tak co k čemu./ *Potlačí povzdech, když se Livie posadí, ale asi je to lepší než kdyby stále. Nikoliv však lepší, než kdyby se sebrala a odešla.* Zamyslela ses na vteřinu, jak mi je? *Nechce se mu to vysvětlovat, nemá náladu se s nikým bavit, ale je mu jasné, že ona neodejde, pokud neřekne aspoň něco, takže co už že bude mít jen ještě horší náladu, aspoň se jí zbaví.* Představ si, že by sis zničila kotník. Oznámili by ti, že do konce života budeš kulhat, nikdy už nevkročíš na led, neobuješ si brusle... Vždycky si vše řešila sama, když ses tenkrát nepohodla s Eastem a měla si dojem, žes mu ublížila, sebrala ses a bez řečí si odjela a bylo ti úplně volný, jak moc velký strach jsme o tebe měli. A teď sem přijdeš, abys mi vynadala, že chci být sám? Nemáš to nejmenší právo mi něco vyčítat nebo tady moralizovat Liv. *Řekne jí zahořkle.* Tak si tyhle promluvy do duše schovej, nestojím o ně. *Vydechne nakonec.* Jo, s mou hlavou je to na hovno. A bude to na hovno ještě dlouho, protože nemám jediný způsob, jak si ulevit, pár týdnů nebudu schopen ani pořádně chodit. *Mohl zkusit berle, ale sádra byla dost omezující, navíc kdyby spadl, mohl by to být průser a nechtěl znovu na operaci, jeho kosti v dané na tom nebyli vůbec dobře. Ideálně by měl pár týdnů až měsíců využívat hlavně vozík.* A nevím, proč bych měl ubližovat vám tak, že se na to budete muset koukat. *Zamračí se. Vždyť to logicky nedávalo smysl.* A o NÍ se bavit nehodlám. To je můj život a moje volba a máš do toho ještě méně co mluvit. *Varuje ji. Zařekl se, že její jméno vyslovovat nebude. Potřebuje si zvyknout na tu její náhlou absenci v jeho životě, až moc se na Nyneve upnul. Dokazoval to už jen fakt, že se mu celou noc zdálo jen o ní, což je právě důvod, proč se zrovna nevyspal. Protože pak se vždy probudil a měl pocit, jako by tu ještě před chvílí byla. Nehorázně mu chyběla. A tak bylo lehčí spánku se vyhýbat, aby pak pokaždé nemusel procházet tou ztrátou znovu dokola.*

Možná bych do tebe nemusela hučit, kdyby ses choval normálně a ne jako ten nejnatvrdlejší idiot ze všech. Mohl jsi říct, že chceš klid, poprosit o to, promluvit si. A ty místo toho jednoduše pošleš do prdele nejdřív někoho, koho miluješ a pak mě. *Namítne a pevně zatne zuby, když slyší jeho dotaz.* Počkej.. kdy myslíš? Jednu chvíli jsem strachy nespala, jestli budeš žít a když jsem si konečně mohla oddychnout a zjistila, že ses probral, tak jsem zjistila, že jsi ze svýho života vyškrnul někoho, o kom jsi prohlašoval, že je to nejlepší v tvym životě. *Nepřemýšlela moc nad tím, jak se cítí, protože se v ní bilo hrozně moc emocí a nechtěla, aby její mladší bráška dělal stejný chyby jako ona. Uhne pohledem, když slyší, že by nemohla bruslit, neumí si to představit. Naštve jí, když pak začne předhazovat věci z minulosti.* Zato ty máš právo koukam na všechno. Mistr světa, Lucien. Ten nejchytřejší, ten co má vždycky pravdu. Děláš si ze mě srandu? Fakt mi budeš předhazovat věci z minulosti? Něco, co už je vyřešený? Já jsem odjela, ale umim řídit, byla jsem v pohodě, ozvala jsem se a za dva dny vrátila. Celou dobu jsem byla v kontaktu s Astrid. Kdežto ty všechny odstřihuješ a posíláš do prdele. V případě Nyv nadobro. A pochybuju, že se mnou to bude za třeba týden jiný. Já ti nic nevyčítam, ani nemoralizuju. Já se snažim, abys uvažoval o tom, jak tohle asi dopadne, když se budeš chovat jako vůl. *Ono to totiž jednou všichni vzdají a nechají ho a pak bude opravdu sám. A co bude potom?* Ono nějakou tu úlevu bys možná dokázal najít třeba i v obyčejný konverzaci, kdybys neodháněl všechny, kdo o to stojí.* Cože? Jak jako že nám ubližuje, že na tebe musíme koukat? To jsi natvrdlej? Vypadám zraněná tim, jak vypadáš? Ne, Luciene. To je výmluva. Protože mě nejvíc zraňuje a ubližuje mi to, jak se chováš a co mi říkáš. *Uhne od něj pohledem, protože jí tohle vážně bolí. Mrzí jí, co se stalo, ale všechno by bylo lepší, kdyby se Lucien choval normálně. Chybělo jí jejich běžné popichování a konverzace o jejich drahých polovičkách.* Nehodláš? Tak použij oči. Viděl jsi tu její fotku na Illeagramu? Unesli jí rebelové, mučili jí a to jí bolelo míň, jak to, cos jí udělal ty. To se fakt teď cítíš líp? Bylo to podle tebe dobrý rozhodnutí? Pomohlo to vůbec něčemu? Protože co já jsem slyšela, tak ona probrečela celou noc a je silně v prdeli. Radši by zpátky k rebelům, než zažívat tohle. Tvůj život, kdy do toho druhej nemá co mluvit je to jenom v případě, že to neovlivňuje někoho dalšího. Co když si něco udělá, aby unikla bolesti? Pomyslel jsi na to? *Zamračí se starostlivě, protože sice má hlavně starost o Luciena, ale zároveň i o tu holku.*

Fajn, říkám ti, že chci klid, teď už odejdeš? *Nenechá se rozhodit. To, že si zakázal návštěvy podle něj jasně ukazovalo, že o společnost nestojí, ale když to potřebovala slyšet takhle po lopatě, tak prosím.* Hmm, takže nepřemýšlela. *Shrne to neohromen jejím výčtem.* Odjela jsi v rizikovém těhotenství, rozhozená, beze slova, do země, kterou vůbec neznáš. Jo, proč jsme se jen báli. *Odvětí jí s notnou dávkou ironie.* Pokud tu na mě hodláš řvát, tak jo, protože jak říkám, nemáš, co kázat. *Podotkne.* Ale vyčítáš Liv. *Aspoň by si to mohla přiznat. Vyčítá mu to, jak se chová, co říká, atd. Krásná ukázka milující sestry.* Jenže nenecházím! *Odsekne jí. Konverzace ho štve, vyčerpává a nutí cítit se ještě víc pod psa a myslet na to, co se mu stalo.* /Proč je kurva tak těžký pochopit, že se s nikým bavit nechci?/ *Ne každý fungoval stejně a potřeboval stejné věci. Byl ještě víc unavený a zahořklý z toho, že mu někdo chce říkat, co je pro něj dobré a co ne, byl to jeho život.* Nejde o to, jak vypadám, ale právě o to, co říkám doprdele! *Oboří se na ni poprvé nahlas.* A budu takhle nepříjemný ještě dlouho a představ si, ze tě mám sakra rád a možná si z tebe nechci dělat hromosvod! Což teď stejně dělám, protože si zase myslíš, jak všechno vyřešíš, jak máš pravdu a snad i právo kritizovat moje rozhodnutí a všechno okolo. Takže fakt díky! Donutila jsi mě cítit se ještě více na hovno než jsem se už cítil a to jsem si myslel, že už to už víc nejde! *Kdyby mohl, tak rozhodí rukama. Její slova o Nyv tnou hluboko.* Nic si neudělá. *Ale bylo fakt milé, že mu vsadila do hlavy tu představu.* Kurva Liv, ona taky odešla, fajn? Stačilo mi pár minut na to, aby mi řekla, že vlastně nikdy nevěřila, že máme šanci. Takže mi řekni, když jsem ji nedokázal přesvědčit, že to myslím vážně, že můžeme jako pár fungovat, když jsem byl zdravý a při smyslech, jak přesně to mám dokázat jako zahořklý mrzák? *Někdy ve vztahu musel bojovat jen jeden. Jako když se navzdory přesvědčení rozhodl jí říct, co cítí, aby neodcházela z paláce. Jenže tady to vzdali oba. On to alespoň neudělal proto, že by v ně nevěřil, ale protože ji miloval příliš na to, aby si dokázal odpustit, že by jí opakovaně ubližoval tak, jak třeba teď ubližuje Liv. Ani si neuvědomil, že má slzy v očích a pár jich z bolesti a frustrace přeteče přes okraj.* Víš co? Klidně si zůstaň, ale bavit se s tebou už nebudu. *Nemá potřebu si slzy utírat, cítí se k smrti vyčerpaný, a tak radši zavře oči a hodlá Liv ignorovat. I kdyby ji to nepřestalo bavit, on prostě už nic nepoví.*

Nejsem tak blbá, jak si myslíš. Ne, neodejdu. *Ucedí naštvaně.* Fajn, tak o tom zapřemýšlim teď. Jsi nasranej, dobře. Ale na co nebo na koho? Na Nyv, žes jí vyhodil? Ta při tobě chtěla stát. Na mě, protože jsem tam nebyla, abych to schytala za tebe? Přála bych si, aby to tak bylo. Protože radši bych tu ležela sama a tebe měla v pořádku v bezpečí než takhle. Na sebe? Vždyť ty jsi nemohl ovlivnit, co se stane, ani že ti takhle ublíží. Na Illeu, že se ti to stalo tady? Oni nemůžou za to, že tu mají rebely a že se ti to stalo. Na osud a život, že se děje tohle? Fajn, dobře. Buď naštvanej. Nadávej. Ale neobracej svůj vztek proti lidem okolo sebe, Lucu. *Snaží se mluvit klidně a nějakým způsobem i konejšivě, protože je jí hrozně líto, co se stalo.* Nebylo to bezeslova. Eastovi jsem to naznačila a tys stejně v tu dobu spal. Pak jsem se hned ozvala. A řízení mě uklidňuje. *Převrátí lehce očima.* Nenacházíš? No to je překvápko, když jsi tomu nedal ani šanci. *Zamračí se na něj a když se na ní pak oboří nahlas, cukne sebou. Na chvíli sklopí pohled, ale pak ho k němu zase zvedne a tváří se trochu provinile.* Ty ale ten hromosvod potřebuješ právě. A já jsem sem dobrovolně přišla, abych ho udělala, tak nebuď blbej a využij toho. *Snaží se o nějaký mírný nebo přívětivý tón.* Protože si nevěří. Vždyť jsem ti to říkala už na horách. Věří, že si najdeš lepší, že ona pro tebe neni ta nejlepší volba a teď jsi jí dal najevo, že měla pravdu a všechny ty pochyby se vrátili. Když se do ní vcítim... reagovala bych stejně. A to, jak jsou na tom tvoje nohy, na tom nemění vůbec nic. Přece to, jestli běháš nebo chodíš nemění nic na tom, co cítíš k ní. A co ona k tobě. *Namítne a celá povadne, když uvidí u Luca ty slzy. Málokdy ho viděla brečet. Samotný se jí z toho díky těhotenské přecitlivělosti, nahrnou slzy do očí. Přišoupne si židli k jeho posteli a hřbetem ruky si setře nejdřív svoje tváře a pak i ty jeho.* Všichni tě máme hrozně rádi, Luci. A na tom tvůj stav nic nemění. Chceme ti pomoct. Jestli chceš slyšet, že bude líp, budu ti opakovat, že bude líp. Jestli chceš slyšet, že je to na hovno, tak jo, je to na hovno. Ale pořád jsi tady a máš nás. Nepřišel jsi o svůj sarkasmus, o svojí inteligenci. Pořád jsi ten nejchytřejší člověk, jakýho znám. Pořád jsi ten, za kým bych šla kdykoliv bych potřebovala poradit. Pořád jsi můj malej bráška. *Chytne ho lehce za nezraněnou ruku a hýbne jí opatrně tak, aby jeho dlaň položila na svoje břicho.* I oni tě už teď mají rádi. A až tu budou... budou v tobě mít toho nejlepšího strejdu. A já vím, že ty skvělej strejda budeš. A jestli budeš kulhat nebo ne... to na tom nic nemění. *Snaží se znít co nejvíc v klidu a skrýt svoje rozbouřené emoce.* Podle toho testu by to měly být holčičky. Budeš mít nejspíš tři neteře. A jedna z nich bude Lucile. *Pousměje se mírně.*

*Jen si odfrkne. Nečekal, že odejde, ale zkusit to mohl, no ne? Když to zmínila, byl naštvaný, ale na nic z toho prvního, že ji to vůbec napadlo, byla pitomost. Na Illeu? Trochu, protože rebelové byli jejich problém, a pokud situace byla takhle nezvladatelná, neměli si v první řadě vůbec pozývat zahraniční hosty, on by to neudělal, tradice ne tradice.* Jenže já nemám, co jiného dělat. *Procedí skrz zuby. Věděl to od začátku. Především box byl jeho únikem, kde mohl vztek ventilovat. V hlavě mu to prostě nefungovalo tak úplně stejně jako ostatním. Byl neustále přehlcen informacemi a občas to vedlo k nevyhnutelným prudkým výkyvům emocí, které potřeboval někam směřovat. A teď neměl možnost. Proto chtěl být sám a moct vztek obracet jen proti sobě. Zvládne se cítit mizerně, když ví, že to obrací jen vůči sobě. Nyv měla konečně svobodu, mohla žít podle svého, nehodlal ji upoutat na dalších Bůh ví kolik měsíců k sobě, když je v takovém stavu. Ubližoval by jí svými slovy zas a znova, nakonec by takhle dost možná zničil, co měli. A na konci toho všeho, kdo ví, jaký bude, takové věci lidi mění. Za rok by zjistila, že není tím mužem, do kterého se zamilovala a byla by v cizí zemi sama, protože on by selhal v tom poskytnout jí domov, který jí sliboval. Radši jim oběma způsobí bolest teď a dá jí tim spoustu času se zahojit, než ji sledovat den co den se trápit a vědět, že za to může on. Nebyl ve stavu vidět v budoucnu i něco dobrého, vsadit do rovnice vedle negativních pocitů i ty pozitivní, jelikož byl příliš pohlcen ztrátou a bolestí, než aby doopravdy věřil tomu, že bude lépe. Její tehdejší útěk už neřeší, mohla si to obhajovat, jak chtěla, pravdou bylo, ze je tehdy všechny vyděsila a donutila se o ni bát, jenže to v tu chvíli prostě stejně neměla na mysli, stejně jako to na mysli neměl on, když se odstřihl. Ani to nebylo sobecké, byl to jednoduše obranný mechanismus mozku, který už tak nestíhá zpracovávat všechny pocity a chce se vyvarovat dalších podnětů.* Prostě sklapni, Liv. *Vydechne unaveně. Copak vážně nic nechápala? Cítil se, jak kdyby umíral zevnitř, nějaká obyčejná konverzace o počasí nebo jiných banalitách byla to poslední, co ho zajímalo nebo by mu mohlo ulevit. Jeho výlev vzteku dost rychle povolí a sám se cítí ještě víc naštvaně akorát sám na sebe, že to zase udělal. Sám se chytil do smyčky věčné provinilosti.* Nechci, abys byla můj hromosvod. *Copak si myslí, že se bude cítit líp, když jí bude ubližovat? Proč ho prostě nenechají na pokoji? Všechna ta frustrace a bezmoc už jsou prostě moc. Ani si neuvědomí, že brečí.* Mohlo by to změnit do budoucna... A nejde o to, že nevěří v sebe. Nevěří ani v nás. Sama to řekla, že věděla, že to nebude klapat a jen to popírala. *Pokrčí jedním ramenem.* /Z jakého důvodu bych tedy měl já věřit, že by nám to klapalo teď./ Občas nepotřebuješ, aby za vztah bojovali oba. Ani to nejde, někdy prostě člověk nemá energii, zápal. Ale nikdy to nemůže fungovat, když nebojují oba. A já na to teď nemám, jasný? A možná ani několik týdnů mít nebudu. A je jedno PROČ na to nemá ona. Nedostatek sebevědomí, nedostatek důvěry, lásky nebo prostě jen zdravý rozum, je to jedno. I ona si zvolila. A zvolila si dobře, zaslouží si něco lepšího. *Trhne sebou, když mu stírá slzy z tváří. Nemá zájem o soucit, ale už ani energii ho odmítat. Už nemluví, nechá ji však, aby ho vzala za ruku a položila si ji na již slušně vystouplé bříško. Jen lehce roztáhne prsty a potlačí povzdech.* /Lucille./ *Bylo to hezké jméno. A Livie bude úžasná matka, to věděl. A časem, snad, i on bude mít důvod se usmívat, alespoň kvůli těm drobečkům. Nyní ale musel znovu zápasit se slzami, protože si uvědomil, že jí následujících několik měsíců, nejspíše celý rok, nebude moct pořádně pomáhat. Jen lehce rezignovaně zavrtí hlavou. Přál by si, aby to mohl cítit. Radost při té novině. A ne se cítit jako nejhorší bratr na světě, že nedokáže být momentálně ani šťastný za svou sestru. Nakonec poruší vlastní přesvědčení.* Budou mít velké štěstí, že tě mají. *Dostane ze sebe ochraptěle alespoň tohle ujištění, než ruku stáhne a zahledí se do stropu. Občas je potřeba čas. Anebo velká dávka trpělivosti. Nemohl prostě ve vteřině odsunout svoje pocity a vrátit se k tomu, jaký byl. Takhle to nefungovalo, i když by si přál, aby ano.*