Komnaty zahraničních hostů

*Když vstoupí do komnaty uvidí na Sebastienově stole několik hromádek s nedokončenými papíry a to ji zarazí. Ví, že její snoubenec vždycky byl pečlivý a vše měl včas, proto ji to dost zarazí a začne si myslet, že ho snad unesli mimozemšťané, někde ho drží a tohle je jeden z nich jen v jeho kůži. Zasype ho otázkama, na které ale dostane až příliš krátké odpovědi, které jí nestačí.* Sebastiene o tomhle jsme se přece už bavili. Taky jsi mi pomáhal. Já ti chci taky pomoct, proč to nedokážeš pochopit? Zanedlouho společně budeme vládnout a budeme se o svou práci dělit. Přece bychom si na to měli zvykat.. *Na tomhle se společně shodli. * Buď mi dovolíš ti pomoct, nebo ti vezmu to všechno, vyber si. *Pokrčí rameny.*Máš čas na rozhodnutí do zítřka, teď jdeš do postele. *Oznámí mu hlasem, který si nepřipouští žádné dohadování a námitky. Odtáhne ho až k posteli, na kterou ho donutí se posadit a pak lehnout. Lehne si vedle něj na bok a dívá se na něj.*Takže.. co se stalo? *Prvně tuhle její otázku odignoroval, ale ona chce znát odpověď.* A prosím svěř se mi.. Vím, že kdybych přišla s čímkoliv za tebou, nevadilo by ti to a nechal by jsi mě se vypovídat. Tak se zkus zase svěřit s něčím ty mě.

*Na příliv otázek nijak neodpoví. Ale aby to nepřešel úplnou ignorací, vybere si nakonec polovinu jedné z nich a krátce odpoví, že je to furt on a ne někdo, kdo se za něj převlékl. Tuší, že jí to nijak neuspokojí, ale on momentálně absolutně nemá tušení, jak by jí popsal, co se vlastně stalo a co se odehrává v něm samotném.* Já vím. Vím to moc dobře, ale prostě.... vím kolik toho máš ty a zasloužíš si nějaký odpočinek. A taky si zasloužíš být šťastná a užívat si svých koníčků, což při tomhle nejde. *Snaží se z toho nějak vybruslit, protože si moc dobře uvědomuje, že jí slíbil, že se ozve, když toho bude mít moc a nechá jí mu pomoci, což zatím úmyslně neudělal.* Ale no tak. *Zamračí se nesouhlasně, ale z jejího pohledu vidí, že to myslí vážně, takže nakonec svěsí rameny a poraženě vydechne.* Fajn, vyhrálas. Uděláme to spolu. *Už se začne nadechovat k námitkám, když ho začne táhnout do postele, ale nakonec usoudí, že jeho snoubenka je taková furie, že by neměl nejmenší šanci, takže se nakonec podřídí a lehne si do postele. Stejně tuší, že spánek se mu nejspíš znovu vyhne. Když se ho znovu zeptá, co se stalo, jenom sklopí pohled a začne zkoumat prostěradlo, jako kdyby na něm běžel nějaký film.* Jenže to je to... Já pro tebe nic takového nikdy neudělal, takže mi přijde nefér tě teď zatěžovat. *Namítne potichu po jejích dalších slovech, ale nakonec se zhluboka nadechne a spustí.* Víš, jak jsem ti říkal o své dvojčeti? Že zemřelo ještě předtím, než jsme se narodili kvůli útoku rebelů. *Nadhodí nejdřív, i když tuší, že si to pamatovat bude.* Je naživu. A je, nebo spíše byla, tady v paláci. *Řekne jí konečně, co se stalo.* Během toho zákroku doktoři vložili to dítě do jedné komorné, která se k tomu nabídla. Ale protože to bylo hrozně riskantní a byla malá šance, že se to povede, vědělo to jenom pár doktorů a ona. Takže celou tu dobu bylo moje dvojče tady a já jí potkal a mluvil s ní, aniž bych o tom věděl. Jmenuje se Cara. Mámino druhé jméno. Je jí hrozně moc podobná, mělo mi to dojít, ale nedošlo, dokud nepřijeli rodiče a nezačali pátrat. Testy pak ukázali shodu. Je to moje dvojče. Jenže jakmile to ona zjistila, tak zmizela z paláce a nikdo neví, kde je. Nestihli jsme si ani promluvit. Po takový době, kdy jsem měl tolik otázek mi svitla naděje a já o ní zase přišel. *Vysype nakonec ze sebe více podrobností o tom všem.*

*Protočí nad ním očima. Neodkáže si pomoct. * Chceš vědět, kdy jsem šťastná nejvíce? Když mohu být s tebou. Což teď moc nebylo. Takže ti chci pomoct, abychom pak mohli být třeba zase chvilku spolu jen tak. *Jelikož ví, že by se s ní mohl dohadovat dále, dá mu jakési ultimátum. Buď jí dovolí mu pomoct nebo mu všechnu t práci jednoduše sebere. Byla by schopná povolat do jeho komnaty všechny vojáky, kteří jsou dostupní, aby mu ty papíry sebrali, takže se Sebastien rozhodne dobře, když ustoupí.*Děkuju. *Následně rozhodne, že si musí lehnout a odpočinout, chytne ho za ruku, odtáhne k posteli, do kterého ho donutí si lehnout a zároveň si lehne i vedle něj.* Sebastiene ale tím mě nezatěžuješ. Naopak já tě ráda vyslechnu, kdykoliv. No tak.. prosím.. *Je v pokušení na něj udělat i psí oči, aby jej přesvědčila k tomu, aby se jí konečně svěřil. Naštěstí on se rozpovídá. * Jo, to si pamatuju. *Přikývne a nechá ho mluvit bez toho, aniž by jej přerušovala dále.*To.. jako fakt? Páni.. to je úžasný, ne? *Moc v tomhle případě nechápe, jak to, že z toho není nadšený. Ví, že si své dvojče přál poznat. Odpověď na to, co to zvláštní chování Sebastiena způsobilo se jí ale dostane pozděj.*To je mi moc líto.. Řekne potichu a chvilku mlčí.*Určitě se zase vrátí. Nejspíše je v šoku, což je normální. Kdybych byla na jejím místě, taky bych potřebovala čas pro sebe. Vrátí se a vy dva si promluvíte, o všem. Jen jí den prostě čas, dobře? Vím a chápu, že tě to štve a je ti to líto, že odešla.. Ale čekal jsi na to, aby sis s ní promluvil přes dvacet let. Pár dní navíc to se dá zvládnout, ne? Hlavní je to, že víš, že je živá a zdravá.

*Překvapí ho její slova o tom, kdy je šťastná nejvíce, protože něco takového vůbec nečekal.* To... to myslíš vážně? *Zeptá se jí s menším úsměvem, protože tohle ho doopravdy potěšilo.* Taky jsem s tebou šťastný, jenom.. jsem se bál, že... že bych tě mohl nějak otravovat.. Že bys třeba zjistila, že ti je se mnou hrozně a akorát byla smutná z toho, že se mnou pak budeš muset být celý život. *Přizná nakonec a když mu pak dá to ultimátum, dojde mu, že nemá smysl se hádat a nakonec souhlasí s jeho pomocí. Pak si s ní lehne na postel a nakonec ze sebe vysype, co všechno se stalo a že jeho dvojče je celou tu dobu naživu.* Právě.. Čekal jsem přes dvacet let se spoustou otázek a myslel si, že na ně nikdy nedostanu odpověď. A když už jsem si jednou připadal kompletní, tak jsem o to zase přišel a o to víc to bolí. Navíc... Co když se nevrátí za pár dnů? Co když se sem vrátí až po Selekci, kdy budeme už pryč a nebude za mnou chtít třeba přijet, abychom si mohli promluvit. Nebo se jí třeba něco stane a já už nebudu mít příležitost jí nějak více poznat. *Pokrčí rameny a na chvíli se odmlčí.* Jak se máš vůbec ty? Něco novýho nebo tak? Neviděli jsme se docela dlouho. *Nechce to přiznat, ale ani vlastně neví, jak přesně dlouho to je, co je v takovémhle stavu a nevnímá moc čas.*

*Zeptá se, jestli chce vědět, kdy je nejvíce šťastná. Jedná se spíše ale o řečnickou otázku, protože na jeho odpověď nečeká a rovnou pokračuje a řekne mu, že nejšťastnější je právě když může být s ním.* Jo, myslím to vážně. *Pousměje se na něj. Po jeho slovech potřese hlavou. Toho, co říká se nemusí vůbec bát.* To si nemysli, nikdy mě neotravuješ, naopak. Ráda jsem s tebou kdykoliv.. A jsem šťastná, že budu s tebou po celý život. *Pokrčí rameny s menším úsměvem. Nečekala by, že tohle někdy řekne nebo spíše znovu zažije, jelikož se ho prvně snažila odstrkávat a chovat se chladně, aby jí na něm moc nezáleželo. Nechtěla, aby se mu pak něco stalo, to by ji zlomilo. Je ráda, že se s ní nedohaduje a souhlasí s její pomocí, sice neměl moc na výběr, ale to pomineme. Lehne si s ním na postel a konečně se dozví, co se to vlastně stalo.* Nic se jí nestane.. Podle mě to vážně jen potřebuje vstřebat a pak se vrátí, popovídáte si a budete skutečně jako bratr a sestra. *Pousměje se.* Hledáte ji? Klidně bych mohla poprosit několik strážců z Anglie, aby se přidali k těm vašim. *Doufá, že tohle by třeba pomohlo k tomu, aby jeho sestry byla dříve nalezena a oni si mohli promluvit, díky čemuž by byl zase Sebastien šťastný.*Nic moc novýho, práce, procházky s Bambim.. *Pokrčí rameny.* Akorát mi vážně dost chyběl můj snoubenec. *Skloní se k němu, aby jej mohla políbit.*

*Když slyší její slova, dost ho to překvapí, protože něco takového rozhodně nečekal. Vzhledem k tomu, že když se potkali poprvé, prakticky ho od sebe odstrkovala a dávala najevo, jak s ním být nechce, tak má sto chutí se teď sám zeptat, kdo to před ním stojí a co udělal s jeho snoubenkou.* A já jsem zase vždycky rád s tebou. Pokud mi teda zrovna nedáváš nějaký otravný ultimáta a netváříš se, jak nějaká čarodějka. *Poznamená pobaveně a lehce se na ní zazubí. Když je pak dotlačen na postel, vysype ze sebe, co se stalo.* Doufám v to. Ale zároveň mám strach, že je to další naděje, která nevyjde a já budu akorát zklamaný. *Přizná.* Pár strážců jí hledá, ale prý odjela sama, takže asi nebude chtít, aby jí někdo našel. Pokud nebude chtít, nikdo jí nemůže nutit se sem vrátit. Není to jako když někoho unesou rebelové a strhne se po něm pátrání v celé zemi. *Pokrčí jedním ramenem, protože takhle je to daleko více komplikované vzhledem k tomu, že Cara se rozhodla zmizet dobrovolně. A klidně může být na druhé straně polokoule a neplánovat se vrátit. Pak už se ale zeptá Octavie, jak se měla a lehce nadzvedne koutek, když slyší o jejím mazlíčkovi, který ho v první chvíli dost překvapil a teď už ho nějakou dobu neviděl.* A mě moje snoubenka. *Odpoví jí a sám překoná posledních pár milimetrů mezi nimi, aby mohl spojit jejich rty a lehce jí políbit. Nechce na ní nijak extra spěchat, zároveň je tohle jiné, než ostatní chvíle, kdy spolu něco měli. Daleko něžnější a skutečnější. Alespoň pro něj.*

*Prvně jej od sebe odstrkovala, protože nechtěla, aby mu na něm začalo záležet. Jenže to nějak neuhlídala. Naoko uraženě si odfrkne, když ji přirovná k čarodějnici. *No dovol? Jak se jako tvářím jako čarodějka? Já jsem anděl seslaný z nebes.. *Když říká tohle, sama nedokáže udržet vážnou tvář, ale cukají jí koutky od potlačovaného smíchu.*Určitě ne. Podle mě nejen ty, ale i ona k tobě cítí nějaké pouto, jako sourozenecké, co mezi sebou mají dvojčata a bude se s tebou chtít více seznámit a popovídat. *Nabídne mu i, že zařídí, aby se pár strážců z Anglie po jeho sestře podívalo. *Jo.. to máš pravdu. Ale kdyby se nevracela nějak extra dlouho, asi by bylo dobré se po ní přece jen podívat. Kdyby něco, klidně řekni a já se pokusím pomoct, ano? *Snad v tomhle případě to skutečně udělá, ne jak teď, kdy si slíbili, že když budou potřebovat pomoct, jeden druhému zavolá, dá mu vědět a on to očividně nedodržel. Její poslední dny nebyly ničím zajímavé. Pracovala, chodila s Bambim ven a užívala si poslední ještě jakž takž slunečné dny a myslela na něj. Spojí jejich rty a přitom mu položí jednu ruku na tvář, když se po chvilce odtáhne, ještě ho po ní pohladí.*Je zvláštní tě vidět tady skoro s plnovousem. Jsem u tebe zvyklá na strniště, ale na tohle ne. Samozřejmě ne, že by ti to neslušelo, naopak, sluší ti to.

Anděl? V nebi jsi byla leda tak na návštěvě a v polepšovně, ale hádám, že to s tebou vzdali a poslali tě zpátky do horoucích pekel a odtamtud rovnou za mnou. *Pronese s pobaveným úsměvem. Nijak si na tohohle ďábla ale nestěžuje. Nebo ne nijak moc. Jednoduše mu Octavia přirostla k srdci a kdyby řekl, že k ní začíná něco cítit, asi by nijak nepřeháněl a nevymýšlel si. Prostě to tak už bude.* Ale třeba ne. Já celý život věděl, že mi tu někdo chybí, ona o tom neměla tušení. Myslela si, že je úplná tak, jak je. Takže třeba to tak vůbec nevnímá. To bych právě rád zjistil, ale nemůžu. *Pokrčí rameny.* Kdyby se nevrátila do dvou týdnů, necháme jí hledat, o tom jsem už mluvil s rodiči a její ... mámou. *Trochu se zarazí, jak jí nazvat. Ale vzhledem k tomu, že jí vychovávala celý život jí asi toto označení patří. Hrozně ho ale štve, že tahle ženská všem lhala a ukradla tohle označení jeho mámě, která si ho právoplatně zaslouží, zvládla by výchovu skvěle a spoustu let se trápila nad ztraceným dítětem. Když se k němu potom nakloní, políbí jí a odtáhne se až když je potřeba kyslíku prakticky kritická.* Takže bych si to nechal? *Navrhne pobaveným hlasem a ještě se k ní skloní, aby jí svými vousy lehce polechtal na tváři.*

*Uchechtne se.* No dovol. Já a v pekle? To ani náhodou tam nepatřím. To spíše k tobě sem. *Usměje se na něj. Je ráda, že s ním mlže být. Prvně z toho nadšená nebyla, nikoho po svém boku nechtěla, ale bez Sebastiena si to už asi nedovede představit. Sice se občas dohadují a tou svou tvrdohlavostí jí dohání k šílenství, ale začala ho mít ráda.* Třeba to tak taky vnímá. Třeba, když jste se potkali poprvé, k tobě nějaké pouto cítila. O tom si promluvíte, až se vrátí. A nepochybuji, že se skutečně vrátí. Jen je toho na ni vážně dost. Představ si, kdybys byl v její kůži. *Chápe, že pro Caru to musel být obrovský šok a chce jen pár dnů pro sebe.*Snad se do té doby objeví sama.. /To už by byla docela dlouhá doba./*Nakloní se k němu, aby jejich rty spojila a odtáhne se až při nutné potřebě kyslíku.* Je mi to vlastně jedno. *Pousměje se, když ji pošimrá vousy na tváři.*Sluší ti to vždycky. Ať už s plnovousem nebo jen strništěm. I kdyby ses oholil úplně taky by ti to určitě slušelo.

Ne, to nepatříš. Ty patříš na daleko horší místo, ale to ještě nikdo neobjevil, takže proto tě šoupli ke mě. Ale myslím, že sem jsi zapadla daleko lépe než třeba do toho pekla. *Oplatí jí úsměv a musí lehce pobaveně potřást hlavou nad jejich konverzací. Pochybuje, že kdyby je někdo slyšel, bude je mít za dva psychicky příčetné lidi.* Vlastně si to ani představit neumím. Najednou zjistila, že je někdo úplně jiný. Nejen, že má jiné rodiče, než si celý život myslela. Ona je zničehonic francouzskou princeznou a kdyby se mi něco stalo, tak je to ona, kdo by měl přijmout všechny povinnosti a zodpovědnost. Je to celý naprosto šílený. *Prohrábne si rukou vlasy, protože prostě nechápe, jak se během pár vteřin může život obrátit naprosto vzhůru nohama. Když pak po jejich polibku slyší, že u něj na takové vousy není zvyklá, ale že mu sluší, navrhne, že by si je mohl nechat. Vlastně ani doteď nevnímal, jak má ty vousy oproti normálu dlouhé. S pobaveným úsměvem jí konečky polechtá na tváři.* Když se oholim úplně, připadam si vždycky jak malý dítě. *Ušklíbne se se smíchem.* Takže to asi někdy zkrátim na strniště. Tohle občas děsně svědí. Nechápu, jak to může někdo nosit celej život. *Potřese nad tím hlavou.* V tomhle máte hrozný štěstí. Vy to vůbec řešit nemusíte. *Trochu v tom ženským závidí, i když mu nikdy nijak extra vousy nevadili, dokud to nenechal zajít takhle daleko, že se neholil chvíli vůbec.*

*Uchechtne se.*Teda ty občas umíš lichotit.. Ostatní většinou svým snoubenkám říkají andílku a tak , ale ty mi říkáš, že patřím na horší místo, než je peklo.. *Potřese pobaveně hlavou. Ale tuší, že má pravdu. Nebyla zrovna andílek. Chovala se příšerně, obzvlášť k němu.* Jo to je. Jak jsem řekla, všechno tohle potřebuje prostě zpracovat, v klidu. Vezmi si, jak o ni teď budou mít zájem média? Kdyby tu zůstal byla by jimi pronásledována a to by jí taky nepřidalo. Políbí se a zkonstatuje, že na takové vousy ještě není zvyklá, ale docela mu sluší. No jak později dodá, jemu by slušelo snad všechno. Pousměje se, když ji jimi ještě polechtá na tváři.* To nemohu posoudit, ještě jsem tě úplně oholeného neviděla, vždycky jen s tím strništěm. *Pohladí ho po tváři, aby mu i trochu ulevila, pokud jej to svědí a uchechtne se.* Vypadáš v tom trochu jako nějakej dřevorubec. Ještě kostkovanou košili a sekeru a hurá do lesa. *Zazubí se na něj, když jej tam trochu popíchne./ Ale zase musíme řešit jiný věci. Možná si nemusíme holit vousy, ale třeba nohy jo. Když je má chlap zarostlý nohy, ok, ale u ženský je to něco nepřipustitelného podle mnoha lidí.

Originalita je lepší, než očekávané klišé, ne? *Pokrčí s pobaveným úsměvem rameny.* Až to nebudeš čekat, tak ti řeknu andílku, neboj. *Ujistí jí s mrknutím a pak se baví o jeho nově objevené sestře, o které si všichni spoustu let mysleli, že je mrtvá.* Jo, máš pravdu. *Pokýve hlavou a skutečně doufá, že tomu tak je a že až si to Cara urovná v hlavě, vrátí se a bude s ním chtít mluvit. Pokud se teda stihne vrátit v době, kdy tu ještě bude. Pak už se políbí a začnou se bavit o jeho vousech.* Taky mě oholenýho nikdy neuvidíš. *Prohlásí rozhodně ale i v tónu i na rtech mu hraje pobavený úsměv.* Tak to ani náhodou. To bych si spíš usekl ruku ještě než bych do lesa došel. *Zasměje se a potřese nad ní hlavou. Přijde mu hrozně roztomilá, když se takhle zuby.* Dobře, to je asi pravda. Takže je na místě zkontrolovat, jestli jako princezna nevypadáš nepřipustitelně. *Zazubí se tentokrát on, chytne jednu její nohu a začne jí vyhrnovat nohavici. U toho jí samozřejmě nezapomene krátce polechtat na chodidle. Pak se ale skloní k jejímu lýtku a začne ho obyspávat polibky.* Bylo by to daleko lepší, kdybys ty kalhoty neměla vůbec. *Poznamená mezi polibky. Přeci jen, kalhoty jí nemůže vyhrnovat až k hlavě a netroufl si jí jen tak sundat bez jejího souhlasu.*

Na všechno máš odpověď? *Zeptá se jej pobaveně. * Jsem zvědavá, jestli se toho někdy dočkám teda. *Uchechtne se. Ale ví, že on prakticky nemá důvod jí nazývat andílkem, vzhledem k tomu, jak se k němu předtím chovala. I když teď je o mnoho milejší.* Počkat, ty jsi uznal, že mám pravdu? Žádný dohadování se?*Položí mu ruku na čelo, aby zjistila, jestli nemá horečku, což je věc která by tohle vysvětlovala, ale zdá se být v pořádku.* Myslíš, jo? *Už jen podle toho, jak zákeřně se usměje by si tím neměl být tak jistý. */Někdy ho potají v noci, když bude spát oholit../*Stačil by jen kousek, pak by se musel oholit asi celý, kdyby měl tam třeba jeden proužek, vypadalo by to divně.*Neříkám, že by se to nestalo.. *Zazubí se na něj pobaveně. * Hm.. to bys asi měl zkontrolovat no. *Souhlasí s ním a zajiskří jí v očích.*Marná snaha, tam lechtivá nejsem. *Na nohou nikdy lechtivá nebyla. Je lechtivá jen na jednom místě a to nemá v plánu mu říct kde. I když možná na to jednou přijde. * Tak mi je můžeš sundat. Teda pod podmínkou, že ti je pak budu moci sundat taky.. I společně s mikinou. *Pod tu mu vjede rukoou, aby jej pohladila po jeho vypracované hrudi.*

Přesně tak. Úplně stejně jako ty. *Odpoví jí se zazubením, protože zrovna v tom mít poslední slovo je ona opravdu silná konkurence.* Jednou určitě. Já svoje sliby plním. *Mrkne na ní a pak se rozesměje, když mu položí ruku na čelo.* Protože v tomhle výjimečně bez potřeby námitek pravdu máš. *Pokrčí rameny a zároveň nad ní potřese hlavou.* Nejsem nemocnej, neboj. *Ujistí jí ještě a potom jí oznámí, že ho oholeného nikdy neuvidí, protože se tak ani sám sobě moc nelíbí a navíc si tak připadá hrozně divně. Když ale uvidí její zákeřný úsměv, jeho jistota se hned rozplyne a on zakoulí očima.* Na to rovnou zapomeň. *Ušklíbne se nelibě nad představou, že by byl k oholení donucen.* Miluju, jak umíš podpořit. *Uchechtne se, když se baví o tom, že by si se sekerou nejspíše usekl ruku ještě než by do nějakého lesa došel. Pak už si na sebe vezme tu obrovskou zodpovědnost zkontrolovat přístojnost či nepřístojnost jejích nohou a poznamená, že by to šlo daleko lépe, kdyby neměla kalhoty.* V tom případě půjde dolů i tvoje mikina. Musí to být fér. *Zamžiká obočím. Když ho pohladí po hrudi, usměje se, protože je mu to příjemné a začne jí kalhoty stahovat přičemž její stehna a lýtka zasype několika jemnými polibky.*

*Usměje se pobaveně a dále to nekomentuje. Ke zvědavá, jestli se od něj někdy dočká přezdívky andílek, ale pochybuje o tom.* Dobře, to jsem zvědavá. *Položí mu ruku na čelo, aby zkontrolovala, jestli nemá teplotu, když uzná, že má pravdu. Tohle je totiž dost podezřelé.* Dobře.. ale stejně je to zvláštní. *Sjede ho pohledem jako nějakého mimozemšťana a ruku z jeho čela stáhne. Zákeřně se usměje a hned si představuje jak jej jedou sama oholí. Aspoň kousek, aby se pak musel oholit všechny vousy. Příležitostí na to bude určitě dost.* Neboj.. Však mě znáš. Já bych nic hrozného udělat nemohla. *Zamrká jako neviňátko.* Nechci ti dávat falešné naděje. Snad jsi někdy sekeru držel, aby ses s ní hned sám nepodťal? *Neslyšela o tom, že jeho koníčkem, který dělá ve svém volném čase je kácení stromů.* Dobře, to je vážně jedině fér. *Přikývne. Pomůže mu stáhnout její kalhoty, přičemž se spokojeně usmívá, když jí lýtka a stehna zasype polibky. Jemu na oplátku zase stáhne mikinu a odhodí ji někam na zem. Překulí se nad něj a začne zase ona jeho hruď zasypávat polibky, kterými přejde až ke krku. Úplně jemně, aby jej podráždila ho políbí na rty.*

*Plánuje jí někdy oslovit oslovit jako andílka, ale hodlá si na to počkat, až to opravdu nebude očekávat. Pak jí ujistí, že není nemocný a prostě s ní jenom souhlasil, protože opravdu měla pravdu a nedalo se na to nic namítnout, což je sice zvláštní, ale očividně ne nemožné. Musí se pobaveně usmívat nad její reakcí.* Jestli tě takhle rozhodí, že s tebou souhlasím pokaždé, tak to budu dělat častěji. Jsi hrozně roztomilá. *Zazubí se na ní a když uvidí ten zákeřný výraz, rovnou jí řekne, ať na to hezky rychle zapomene, protože jeho nikdo holit nebude. Obzvlášť ne proti jeho vůli.* No právě... Znám tě. A teď až do konce života budu mít strach usnout. A nebo budu spát sám a budu se zamykat. *Začne uvažovat nahlas, jak by mohl své vousy chránit.* Jednou jo. Jako malej. Měl jsem takovou pěnovou obrovskou sekeru. *Odpoví jí rádoby vážným hlasem, ale koutky rtů mu cukají od potlačovaného smíchu.* Přesně tak. *Přikývne, když ujednají fér podmínky vzájemného svlíkání se a pak už se pustí do svlékání jejích kalhot, přičemž její nohy obsypává polibky, než mu to překazí změna polohy. Ani nijak nepostřehl, že přišel o mikinu, dokud neucítí její polibky na své hrudi. Potichu vydechne, protože je mu to opravdu příjemné a když dostane jen jemný polibek na rty, nespokojeně se zamračí a trochu se podepře na loktech, aby na ní lépe viděl.* Ale no tak.. Umíš to líp. *Postěžuje si a zamžiká obočím.*

*Zamračí se.*Já nejsem roztomilá. *To jak přitom nespokojeně našpulí rty její tvrzení nejspíše moc nepodporuje. Spíše vypadá jako nějaké dítě, kterému na pískovišti kamarád sebral jeho oblíbenou bábovičku, se kterou si hrál a chce ji zpět.* To budeš mít dost blbý, vzhledem k tomu, že se vezmeme a budeme spát v jedné posteli. *Uchechtne se. Vyhýbání se spánku a nebo zamykání se asi teda nebude zrovna účinné.* Ahaa... obrovskou pěnovou sekeru.. *Zasměje se a potřese hlavou.*Ta je velice nebezpečná, to uznávám. *Snaží se to říct s vážnou tváří, ale moc jí to nejde, asi tak jako jemu. Když se dohodnou na tom, kdo co komu svleče, pomůže mu ji dostat z jejich kalhot a spokojeně se usměje a vydechne, když cítí, jak jí obsypává polibky. Svlékne mu mikinu a chce mu to nějak oplatit, zároveň s tím i poškádlit, takže ho začne líbat na hrudi a na rty mu dá jen jemný a krátký polibek. Odtáhne se s jiskřičkami v očích a po jeho slovech se k němu tedy znovu nakloní a políbí jej znovu, tentokrát ne jemně, ale vášnivě. Jejich rty se nad chvilku oddělí, si sama začne sundávat mikinu, kterou si přetáhne přes hlavu a pak ji hodí někam na zem, kde leží už i jeho mikina.*

Jo, jasně. A já jsem židle. *Pronese stejnou blbost, jakou právě řekla ona a s pobaveným úsměvem jí prstem cvrkne do našpulených rtů. Takhle mu přijde roztomilá ještě víc, ale má rád svůj krk a život, takže to nahlas neříká.* To ale není žádná povinnost a komnat snad budeme mít dost, takže se nějaké útočiště pro mě a moje vousy najde. *Zazubí se na ní. Je zvědavý, kdo by při tomhle přišel jako první za tím druhým s nějakým úplatkem, aby znovu spali spolu.* Přesně tak. Tátovi jsem s ní způsobil docela velkou modřinu. Potom mi jí sebrali. *Přikývne a hraně svěsí koutky, jako kdyby ho ztráta pěnové sekyrky mrzela ještě teď. Pak už se domluví, kdo co svleče komu a když se potom dostanou k tomu, že ho ona lehounce políbí na rtech, podepře se na loktech a vyjádří svůj nesouhlas a nespokojenost. Naštěstí ale dostane právo na reklamaci a může si užít pořádný vášnivý polibek, který jí vrací se stejnou vášní, jakou do toho dává ona. Během toho si její obličej přidržuje u toho svého dlaní a pak se usměje, když vidí, jak si sundala sama mikinu.* Nějaká nedočkavá, princezno. *Poznamená pobaveně a posadí se, aby k ní byl blíž a mohl tentokrát on spojit jejich rty ve vášnivém polibku.*

*Nesouhlasně se zamračí a řekne, že ona přece není roztomilá. To se jí už více líbilo, že o ní tvrdil, že je to ďábel. Když jí cvrkne do našpulených rtů, zamračí se ještě více.* Nejsem žádný malý dítě.. *Tohle "naštvání" jí ale nevydrží dlouho, protože se za chvilku pobaveně usmívá. Jako nějaké dítě se totiž právě docela chová.* Top bys mi přece neudělal. *Nevěří, že by skutečně raději spal v jiné komnatě a povzdechne si. *Dobře, holit tě ve spánku nebudu. /Já tě holit nebudu../ Počkat.. to jako fakt? *Nechápe, jak by mohl pěnovou sekerou poranit svého tátu, ale u něj je asi všechno možné.* To tě ztráta té sekery tak mrzí? No neboj, zítra zajdeme do hračkářství a já ti tam klidně nějakou koupím, dobře? *Promluví na něj jako na nějaké dítě. Políbí ho na rty jen jemně a aby mu to tedy vynahradila, další polibek je mnohem vášnivější. Odtáhne se od něj až když si sundá mikinu přes hlavu takže zůstane vlastně jen ve černém spodním prádle. * Copak ti to vadí? Klidně se mohu teda zase obléknout.. *Podívá se na zem, kde je její mikina a pak zase na něj, jako by se rozhodovala, jestli si ji vážně zase vzít. Když jejich rty spojí, polibek mu začne samozřejmě oplácet. *

Chováš se tak momentálně. Takže tam i vypadáš. A to je to roztomilý. *Zazubí se na ní a pochybuje, že se na světě najde někdo roztomilejší. Octavia podle něj strčí do kapsy se svým výrazem všechny malé holčičky, nad kterými se ostatní věčně rozplývají.* Jsi si tím jistá? *Zeptá se jí a nadzvedne u toho jedno obočí. Nedokáže ale skrýt pobavení, které mu hraje v očích.* Dobře, už jsem spokojený a plány na samostatně odložím, až to budeš myslet vážně a nebudeš uvažovat o tom, jak mě k tomu donutíš. *Mrkne na ní pobaveně, protože mu hned bylo jasný, že by se jen tak bez většího boje nevzdala a neustoupila. To by musela být nejspíš nějak smrtelně nemocná nebo po únosu mimozemšťany.* Jo, jako fakt. Taky si právě myslel, že mu to nemůže nic udělat, takže mě nechal celý odpoledne, co dělal papíry a já se mu snažil useknout nohu. Byl jsem dost neunavitelný dítě občas. Druhej den jsme zjistili, že i když si myslíš, že mlácení pěnovou hračkou ti nic neudělá, po čtyřech hodinách se ti přeci jen udělá modřina jako kráva. *Odvypráví jí to s více podrobnostmi a u toho se pobaveně usmívá. Tohle bylo ještě předtím, než se začal uzavírat do sebe a trávit čas spíše sám s nějakou knížkou než nekonečným hraním s ostatními a rodiči. Neví, co za změnu u něj konkrétně proběhlo, ale jednoduše to mělo za následek tohle.* Ale musí být modrá. *Stanoví si podmínku jako nějaké nešťastné dítě, které chce přesnou kopii své oblíbené hračky. Pak už reklamuje ten jemný polibek za daleko vášnivější a pousměje se, když vidí, jak si sama sundá mikinu.* Ne, to je dobrý. Takhle jsi nádherná. *Zvedne se do sedu, aby jí mohl políbit a pak rty sjede k jejímu krku a následně ke klíční kosti, ze které jí pomalu stáhne ramínko podprsenky, zatímco druhou rukou začne kroužit okolo jejího zapínání a později celou podprsenku odhodí ke zbytku oblečení na podlaze.*

*Naoko uraženě si odfrkne. Pořád tvrdí a bude tvrdit, že není roztomilá, ale jelikož je Sebastien až moc tvrdohlavý, asi nemá smysl se o tom s ním moc dohadovat. Každý z nich si bude myslet to svoje.* Jo! *Není žádný malý děcko. A to, že se tam občas chová pomineme.. Překvapí ji, když jí řekne, že zranil svého tátu pěnovou sekerou. Nechápe, jak se mu to mohlo povést. Zasměje se po jeho historce.* No, až budeme mít někdy spolu děti, aspoň víme, že i tohle může člověku ublížit. /Takže až budou chtít do něčeho mlátit, pošlu je za tebou../ *Dodá v duchu pro sebe. Občas dokáže být trochu zákeřná. Pak mu slíbí, že zítra zajdou společně do hračkářství, kde mu jednu sekerku pořídí. Vidět ho jak je zlomený z toho, že teď žádnou nemá jí skoro trhá srdce.* Jasně drahoušku, bude modrá, jak si přeješ. *Zažvatlá na něj. Rozhodne se napravit ten polibek, který byl až moc jemný. Ten, který mu věnuje teď je mnohem vášnivější. Taky si táhne mikinu, ale po jeho komentáři k tomu ho ujistí, že se klidně může zase obléct. Kdyby jí řekl, že to má udělat, asi by ho pokládala za blázna, ale to je vedlejší. * Nemusíš zase přehánět. *Nádherná podle sebe není a za tím si bude stát a on nemá šanci ji přesvědčit o opaku. Lehce zakloní hlavu, aby měl lepší přístup k jejímu krku a pro sebe se usměje, když jí sundá podprsenku.* A prý, kdo je tu nedočkavý..

*Musí se ovládnout, aby nevyprskl smíchy, když vidí, jak si uraženě odfrkne, ale po její rázné odpovědi to nedá a začne se nahlas smát.* Dobře, dobře. Když jsi si tim tak jistá.... *Pokrčí rameny a tu větu nechá nedokončenou. Radši ovládne pokušení jí poplácat po hlavičce jako šikovné miminko, protože se bojí, že by mu tu ruku ukousla. A to by nejspíše bolelo, protože kdo ví, jestli tahle furie, co je jeho snoubenka, nemá i zuby nasáklý nějakym jedem, kterej by mu potom začal pomalu a bolestivě rozežírat celý tělo.* Asi budu tak pět let od jejich narození nosit chrániče. *Poznamená, protože jak tak zná Octavii, jeho holeně nejspíše nebudou nikdy v bezpečí, dokud budou jejich děti malé.* To jsem teda zvědavej. *Jenom doufá, že mu opravdu nějakou sekyrku nedotáhne, protože to by jí s ní vzal asi rovnou po hlavě. Naštěstí pro ní modřiny způsobí až čtyřhodinové mlácení a to nejspíše stihne utéct. Pak už jí ale začne líbat na krku a u toho jí sundá podprsenku.* Nepřeháním. *Namítne potichu a po jejích dalších slovech se pobaveně pousměje, ještě jí věnuje jeden lehký polibek a pak se odtáhne.* Máš pravdu. Radši počkáme. Jako za starých dob, víš? Sex až po svatbě. Nebudeme přece nedočkavý. *Zazubí se na ní jako neviňátko a pak se natáhne na polštář a zavře oči, jako kdyby usnul. Přitom jí ale po očku pozoruje, aby mohl uhnout před případnou ránou.*

*Přikývne, vážně, ale cukají jí koutky rtů. Pořád nechápe, jak mohl svého tátu zranit pěnovou sekerou a když jí to vysvětlí, zasměje se tomu. Ale jeho tátu zároveň polituje. Jak se zdá, Sebastien nebyl taky úplné zlatíčko, když byl menší. */Tohle určitě není první ani poslední věc, kterou kdy provedl../*Ty další trapasy z něj, nebo z jeho rodičů případně sourozenců vytáhne později.* Pokud budou naše děti po tobě měl bys.. *Samozřejmě nezmiňuje, že jim k tomu možná občas pomůže.. Sice to vypadá, že si z pořízený sekyrky dělají legraci, ale ona mu ji plánuje někdy skutečně přinést. Asi to zabalí jako dárek, položí mu tu před komnatu, zaklepe na dveře a rychle zdrhne, aby to po ní pak ještě nehodil. To, jak to rozbaluje bude pravděpodobně pozorovat zpovzdálí. * To je jedna z mnoha věcích, na kterých se neshodneme. *Ona si stojí za tím, že nádherná není a on, že ano. A ani jeden z nich nehodlá změnit svůj názor. Zakloní hlavu, aby měl lepší přístup k jejímu krku, který začne líbat a když se odtáhne a uzná, že má pravdu, protože prohodila, že teď je spíše on ten nedočkavý, když ji zbaví podprsenky, lehce se nespokojeně zamračí. Sleduje ho, jak si lehne a zavře oči.*/Tuhle hru hrají dva../*Pro sebe se usměje.*Jo máš pravdu..*Hraně zívne, ale docela přesvědčivě. Lehne si vedle něj a vezme deku, kterou je přikryje.*Tak asi dobrou noc? *Schválně se přisune co nejvíce k němu, takže je na něj natisklá tak nejvíce, jak to jen jde a mezi nimi nezbyl žádný prostor.*

Doufejme, že budou po tobě a já se nebudu muset potit v bublinkový folii furt. *Uchechtne se, i když tuší, že i kdyby byli po Octavii, stejně tu bublinkovou folii bude potřebovat. Když se pak baví o té sekyrce, dokáže odhadnout, že ona to jako vtip nebere a že to pro ní bude vtipné, až si jí bude rozbalovat. Každopádně má v plánu jí s ní přetáhnout minimálně jednou po hlavě.* Tak se nedohaduj a uznej, že mam pravdu. *Vyzve jí s pokrčením ramen, protože by to bylo leda fér a s uznáváním pravdy je na řadě. Zároveň by jim to ušetřilo spoustu času a slov. Pak už ale slyší její poznámku o nedočkavosti a s vážnou tváří se odtáhne. Lehne si zpátky na záda a zavře oči. Přeci jen, několik nocí skoro nespal, takže to ani zas tolik nepředstírá.* Dobrou noc. *Potvrdí s menším úsměvem a když se k němu pak blízko přisune, nadechne se její vůně a jednou rukou jí obejme. Nemá žádný problém se sebeovládáním, to jí dokázal každopádně už u vodopádu, kde se poprvé setkali. Chvíli leží a užívá si její blízkost a vůni a po pár minutách tvrdě usne a začne oddychovat.*

Fakt chceš aby byly po mě? Tohle je další důvod, proč si myslím, že nejsi ok. Neměla bych přece jen skočit pro doktora? *On.. vážně nechce, aby byly jejich děti po ní. Nejlepší právě bude, když svou povahu zdědí po Sebastienovi. Ten je mnohem milejší a klidnější. Takže jejich děti by byly taková zlatíčka. No, nemusely by být tak tvrdohlavé jako on, ale tvrdohlavá je i ona, takže.. asi nebudou mít po kom být jejich děti normální. Když se baví o sekyrce v hlavě se jí zrodí plán, že mu takovou vážně pořídí, neodpustila by si, kdyby tohle nechala jen tak. * Ne. *Uchechtne se. Pravdu v tomhle prostě neuzná. Když se od ní odtáhne a lehne si, chvilku se na něj nechápavě dívá. Ale pak se teda lehne vedle něj. Chce ho takhle provokovat, takže se schválně přitiskne co nejvíce k němu. Už když jí jednou rukou obejme čeká, že to vzdá, ale místo toho za chvilku uslyší, jak pravidelně oddychuje. Podívá se na něj a když zjistí, že skutečně usnul, pobaveně se usměje.*/Příště ho takhle raději provokovat nebudu./*Lehne is tedy zpět a zavře oči taky. Za chvilku se k němu přidá a začne taky pravidelně oddechovat.*