Komnaty zahraničních hostů

Můžeme jet třeba zítra? *zeptá se, protože by to rád podniknul co nejdřív. Chybí mu to a už dost dlouho nikde takhle na vyjížďce nebyl.* Máme domluvený, že zajde za psychologem.. jen mám pocit, že se po tom bude ještě víc hroutit. Mám o ni strach... když ležela na ošetřovně, tak jí monitorovali srdce. Neměla prakticky žádnej tep, chvílemi jí vynechával. Bylo to hrozný sledovat. *sklopí pohled. Ten obraz jejího tepu bude mít v hlavě ještě hodně dlouho. Často ho budí ze spaní. Vlastně snad každou noc.* Ale co když ne? *zeptá se s hlasem plným obav. Už si nedokáže představit svět bez ní a její anorexie.. nutí ho nad tím přemýšlet.* Nejsi příšerná sestra, Nilley. Jsi ta nejlepší ségra, jakou můžu mít. *zazubí se na ni a svá slova myslí naprosto upřímně. Vždycky si to myslel a taky vždycky bude. Odolá touze po ní hodit nějaký polštář, když uvidí, jak se rozzáří po tom, co řekne, že Maddie miluje.* Řekl.. řekli jsme si to chvilku před tím, co omdlela. Po celkem.. divný noci. *Tenkrát jim úplně nevyšlo to, co měli v plánu.* Pff, prosím tě. Já a někoho štvát? Jak tě to napadlo? Vždyť já jsem anděl! *zatváří se jako největší anděl, protože to taky přeci je, ne? Pak poslouchá její slova, při čemž se musí starostlivě zamračit. Všimne si jejich třesoucích se rukou, což ho znepokojí ještě více.* Klid, všechno bude dobrý, zvládneš to. Někoho si určitě brzo najdeš a budeš skvělá královna. *řekne konejšivě a pohladí jí po ruce.* Měla jsi mi napsat, když se to dělo, nebo zavolat. Je lepší, když na to nejsi sama.

Jasně, kdykoliv. Alespoň se odreagujeme. *Pousměje a pokýve hlavou. Ráda se s ním projede na motorce, vzhledem k tomu, že jízda na motorce patří mezi její největší koníčky a dokáže se poté dost uvolnit,kvůli pocitu nespoutanosti a svobody.* Zvládne to, Nicku, určitě. Je silná a psycholog ji časem pomůže. Nejspíše ze začátku bude ještě nějakým způsobem odmítat, nebude si chtít až tak pomoci, ale po pár dnech ji dojde, že tu pomoc opravdu potřebuje. A ty ji pomůžeš k tomu, aby si uvědomila, že je na tom špatně a potřebuje se z toho dostat, budeš tam pro ní, když ji z toho bude špatně. Záleží ji na tobě, vezme si to k srdci, od tebe ano. *Stiskne mu povzbudivě ruku.* Žádné co když ne. Zvládnete to, oba, když budete mít jeden druhého. Věř tomu. *Povzbudivě se na něj usměje, než se začne omlouvat kvůli tomu, že tu pro něj nebyla, když to potřeboval. Připadá si poté jako špatná sestra. Když ji Nick opraví, že rozhodně není nejhorší, tak se na něj vděčně pousměje. Je vážně ráda za to, že jo má. Poté však zase naopak ale jen září, když se jí přizná s tím, že svou snoubenku miluje.* Takže ti to řekla i ona! Takže víš, že to cítí stejně. O tomhle by ti určitě nelhala. *Zazubí se a na tu divnou noc se nevyptává, protože jí něco říká, že do tohoto ji nic není a že by to mohlo být Nickovi nepříjemné.* Tak dobře.. Anděl.. *Zacukají ji koutky, což jí ovšem moc dlouho nevydrží, protože se zmíní o svých záchvatech. Když si v hlavě představí, co její záchvaty způsobuje, tak se jí začnou třást ruce.* Snad, já doufám. Ale přijde mi absurdní, že bych měla vládnout alespoň podobně jako rodiče. Však s nimi se celé Austrálii daří, vládnou skvělé. Já to můžu úplně pokazit. *Nasucho polkne. Nikdy si s vládnutím nevěřila, rozhodně si nemysli, že by se mohla vyrovnat svým rodičům.*

To přijde vhod. *uzná a uchechtne se, prtože odreagování teď vážně potřebuje. Normálně už by sáhl po flašce alkoholu, ale posední dobou mu to zakazují jeho vlastní myšlenky. Co kdyby se opil, byl mimo a mezitím se něco Maddie stalo? Nikdy by si to neodpustil. Pak už jím začnout hlodat obavy a strach z toho, jak to bude v budoucnosti hlavně co se týče Maddieny anorexie. Vděčně se na ní pousměje, když mu povzbudivě stiskne ruku. Rád by sdílel aspoň trochu jejího optimismu. Ale už ho tak dlouho hraje před svou snoubenkou, že už to nedokáže před svou sestrou.* Děkuju, jsi skvělá. *je vážně rád, že mezi sebou mají takový vztah. Nareth pro něj hodně znamená.. vždyť jsou to dvojčata.* Jo, to snad ne. /Ale lhát umí sakra dobře../*vždyť mu několik týdnů lhala každý den přímo před očima v kuchyni, kdy místo toho aby snědla pár kousků zeleniny, si je strkala do rukávů a pak vyhodila.* Přesně tak, anděl. *zazubí se na ní, protože anděl přeci je. Ale úsměvy ho brzo přejdou, když se začnou bavit o jejích záchvatech. Vždycky ho to trápilo a teď si vyčítá, že tam nebyl, když se to stalo. Kort dvakrát.* Nepokazíš to. Budeš skvělá. A já přeci zůstanu v paláci v Austrálii, na 99 procent i s Mad. Se vším ti pomůžeme, nebudeš na to sama. *všimne si, jak se jí klepou ruce, a když na sucho polkne, chytne její ruce do svých a stiskne je.* Hlavně dýchej, jo? Nenech se tím polapit, vzdoruj tomu. Bude to v pořádku, všechno zvládneš. *vážně nechce, aby prožila další záchvat i teď, takže se tomu snaží aspoň trochu předejít.*

*Už teď se těší na zítřek. Na motorce pochopitelně jezdí moc ráda i sama, ale když jezdí se svým bratrem, je to zase něco úplně jiného a užívá si to opět o něco více. Poté se ho snaží přesvědčit o tom, že svou nemoc Maddie překoná a že to společně zvládnout, hlavně, když Maddie bude mít jeho. Snaží se ho podpořit, protože rozhodně nechce, aby se trápil. Nesnáší, když je smutný, zoufalý a tak podobně. Má vždy pocit, že všechny špatné emoce pociťuje s ním.* Není vůbec za co, tohle je maličkost. *Pousměje se a zavrtí hlavou. Není si jistá, zdali vůbec nějak pomohla, ale snad ano. Pro Nicka by udělala cokoliv.* Určitě ne, o tomhle se těžce lže, zvlášť, když už máte nejspíše něco za sebou. *Pousměje se, vážně pochybuje o tom, že by mu Maddie lhala o tom, že k němu chová nějaké city.* No jo, no jo. Tak tedy, dejme tomu, anděl. *Pobaveně se odfrkne, než se stočí téma k ní, přesněji k jejím záchvatům, které občas mívá, i když je to poslední dobou častější, než to bývalo. Nejspíše kvůli tomu, že se jí nástup na trůn začíná blížit.* Děkuju, vážně si toho moc vážím. *Pokusí se na něj vděčně pousmát, když ji ujistí, že na to nebude sama. Poté však nasucho polkne a nechá se od něj chytit za ruce, načež po jeho slovech přikývne, když ji řekne, že má dýchat. Zhluboka se nadechne, i když je to trhaný nádech, tak zase vydechne, přičemž i zavře oči, dokud se její dech úplně nezklidní. Naštěstí nepřijde pocit sevřené hrudi, nebo sevřeného žaludku, jak to mívá, že poté nemůže normálně dýchat. Teď ji určitě pomohla přítomnost jejího bratra, jinak by tomu nejspíše propadla.*

*je jí vděčný za to, že se ho snaží uklidnit a rád by sdílel trochu jejího optimismu, který je u něj teď nulový. Věří Maddie, že to zvládne.. ale občas má taky chvilku, kdy mu to nepřijde reálné.* Ale je za co. *stojí si za svým.* Nějak moc o tom víš, nee? Tajíš mi snad něco, sestřičko? *nakloní hlavu mírně na stranu a změří si jí pohledem.* Nene, žádný "dejme tomu". Já jsem stoprocentní anděl. *zrovna moc anděl teda není... ale přeci se musí nějak bránit. Když se pak začnou bavit o jejích panických záchvatech, v očích se mu objeví starost a znepokojení. Štve ho, že si tímhle prochází ona a kdyby mohl, vzal by to na sebe.* Není za co. *pousměje se a pak se jí pokusí uklidnit. Uleví se mu, když to asi jakž takž zabere a pustí její ruce. Když se prvně dozvěděl o anorexii Maddie, trochu mu to připomínalo právě tohle. Oboje se totiž děje v hlavě. Možná i to je ten důvod, proč se o ni tak neúprosně zajímal, dokud nezačala aspoň trochu jíst.* Zvládla jsi to skvěle. *upřímně se na ni usměje.* Kdyby ti nebylo kdykoliv dobře, tak mi napiš nebo zavolej jasný? Jsem tu pro tebe, kdykoliv.

*Kupodivu se nějak doplahočil zpět do paláce, aniž by se mu stalo něco vážného. Sice několikrát spadl, ale zase se zvedl a pokračoval v cestě. Měl totiž cíl, musí dojít za Rose. Když konečně došel do paláce, naštěstí nepotkal nikoho kromě pár lidí z personálu, kteří se pobaveně šklebili. Dokonce trefil i ke komnatám zahraničních hostů, což už byl opravdu velký výkon. A překonal se, protože se dokonce někoho zeptal i na komnatu Rose a i tam trefil. Tedy, ne na poprvé, takže se nějakou chvíli dobýval do, díky bohu prázdné komnaty. Ocitl se tak před jejími dveřmi. Jednou rukou se opřel o futra, aby neztratil rovnováhu a neupadl na zem. Vlastně ani nevěděl, proč za ní šel, ale jeho opilá hlava mu radila, že za ní prostě musí jít. Zabušil na dveře hlasitěji, než sám chtěl. Nečekal, že má takovou sílu na to, aby se to ozvalo tak hlasitě.* Rose! Rose, otevřeš mi, prosím? *Zašeptal tak hlasitě, že vlastně už ani nešeptal. Stále se opíral o futra a díval se do dveří, jestli se otevřou nebo ne.*

*Leží na posteli a pouští si ze svého notebooku seriál, který má díky promítačce na stropě, což je na jednu stranu děsně výhodné, ale na druhou nemůže jíst ani pít. Bere to jako takovou dietu k těhotenství, protože když se naposled opila, tak se bojí, že něco udělá sobě i malému. No a když zaslechne bušení na dveře, vyleká se. Do jejího pokoje se naposled takhle hlasitě dobývaly stráže, když byl palác pod palbou rebelů, ale jen, co zaslechne snoubencův hlas, povzdechne si a film pauzne. To si nemohl vybrat lepší část než tu, kdy Katniss vejde do arény? Aspoň hodinu? Nazuje si papuče a vydá se tiše ke dveřím. Na sobě mý už jen flanelové pyžamo, protože jí je neskutečná zima, a bříško je vidět i přes. Takže když odemkne dveře, uvidí svého snoubence, kterého jen zmateně přejede očima.* Cos dělal? *Zeptá se ho možná až moc starostlivě, což si uvědomí o chvilku později, kdy si jen povzdechne. Sakra, proč to tak muselo vyznít.* A mně říkáš, že se nemám zlejt. *Zavrtí hlavou a lehce ho podepře, aby jí nezadělal kobereč spinavými kalhotamyi, protože vypadá jak bezďák. Sehne se k němu a zuje ho, protože ji to irituje, a pak zazvoní na služebnictvo, aby jí přinesli kýbl na jeho zvratky.* Mám to ale štěstí, že ti nemusím držet vlasy. *Zamumlá nakonec a pak z něj začne stahovat špinavé kalhoty.* V tomhle mi do postele nepůjdeš. *Zamrmlá.*

*Když mu otevřela, zazubil se a přejel ji pohledem. Její starostlivost v hlase nijak nepochytil, protože na to byl moc opilý.* Já jsem koupil panáka Fredovi..a Andremu taky. *Pochlubil se z ničeho nic jako dítě, když se chlubí jaký nakreslilo obrázek. Když mu vyčetla, že jí řekl, že se nemá opíjet a sám se zlil, zavrtěl nad tím hlavou tak moc, že se trochu zamotal.* Ale já v sobě nenosím miniklona. *Bránil se a nechápavě se na ni díval, jak mu sundala boty. Nechal si teda sundat boty a bez pozvání vešel do její komnaty, načež se rozhlédl. Když ale zaslechl o kyblíku na zvratky, vypnul pyšně hruď a zavrtěl hlavou.* Já jsem ještě nezvracel! A ani nebudu! *Prohlásil sebevědomě se zdviženým prstem, což mu přišlo strašně vtipné, takže se tomu zasmál. Když mu začala stahovat kalhoty, zachichotal se jako školačka.* Rose! Tohle se dělá až po svatbě! *Pokáral ji se smíchem, ale stál dál na místě a nechal si sundávat kalhoty, přičemž se rozhlížel po komnatě. Když mu kalhoty sundala, rozešel se k její posteli a svalil se na ni na záda. Ležel na ni ale opravdu jen zády, takže od pasu dolu měl už mimo postel.* Co kdybychom měli na svatbě tyč? *Zvolal nadšeně ze svého nápadu.* Ty to na ní umíš, Adstri to na ni umí taky. Uděláme ze svatby club. *Vykládal jí s úsměvem své nápady a nijak si neuvědomil, že Astrid popletl jméno.*

*Když zaslechne, že byl s jejími bratry popíjet, jen zamrká, jako by nechápala, co to vlastně z té pusy vypouští.* Děláš si ze mě legraci? *Řekne nakonec, protože nechápe, jak se něco takového mohlo stát. Vždyť přece její bráchové Lorenza nenávidí, ještě po tom, co prý udělala na tom maškarním. No, sama neví, jak se k tomu má postavit. Stále ho ale drží a svléká, zatímco ho nechává mluvit. Povzdechne si, když argumentuje miniklony, a jen zavrtí hlavou, jako by na to už neměla jak odpovědět. Je na něj ale naštvaná, že se zvládl takhle zlít, ještě před bratry. Takhle to dopadne, když ho nechá chvíli bez dozoru. Aspoň do svatby by mu měla pořídit vodítko, které mu hodí elektrický šok kdykoli, kdy se hne kus od ní. Jinak si bude moct ušít z ostudy rovnou plášť s hermelínem.* Ale budeš, a máš jediný štěstí, že ti nemusím držet žádný vlasy. *Povzdechne si nad jeho poznámkou, že přeci on zvracet nebude, a pak se jen podívá na služebnou, která jí ten kýbl podá a zeptá se, jestli se o něj nemá postarat.* To je v pohodě, potřebuju ho mít očividně pod dohledem. *Řekne nakonec a když ho takhle chvíli nechá bez dohledu, najde ho ležet na její posteli.* Ještě že jsem tě svlíkla. Nechci spát v bahně. /Jestli takové bude i chování dětí, začnu litovat, že jsem si ho nechala./ *Pak se rozejde ke druhé straně postele, vypne projektor i počítač, přičemž obojí dá na nejbližší odkládací plochu a podívá se na opilého snoubence.* Bože, jsi jak mimino. /Doufám, že se takhle nechovám i já./ Pojď si lehnout pořádně, musíš to vyspat. O svatbě s tebou budu mluvit, až budeš zase střízlivej. /I když ta tyč by se mi tam docela líbila. Aspoň něco by na té svatbě bylo opravdu já./ *Pokusí se zpod něj stáhnout peřinu, takže ho trochu otočí na bok.* No tak, nebo tady zmrzneš. *Zafuní.*

*Když se ho zeptala, jestli si z jí dělá legraci, se smíchem zavrtěl hlavou. Měl radost, že jí může něco vyprávět.* Říkal jsem Fredovi, že by mu to šlo na tyči, ale on říkal, že ty to umíš líp. *Poznamenal důležitě, protože to považoval za velkou informaci, kterou jí prostě musí zdělit. Pak se ale znovu začal smát, protože si představil Freda na tyči.* Ale nebudu. *Zamrmlal nesouhlasně a mávl nad tou blbostí rukou. On přece rozhodně zvracet nebude.* Já jsem princ Itálie a Itálie nezvrací. *Řekl veledůležitě a vypnul při tom hruď, jakoby mluvil o nějakém zákonu jako král. Pak si sáhl na vlasy, aby se ujistil, že ještě pořád nějaké má a oddychl si, když je nahmatal. Když pak zahlédne komornou, vesele jí zamává, jako by to byla jeho kamarádka.* Jeee ahooj! Vypadáš jako ta tanečnice, které jsem dával peníze za kalhotky! *Zavolal na ni nadšeně, protože byl hrdý na svůj výkon strkání peněz striptérkám. Pak už si lehl do postele a přemýšlel o svatbě.* Já nejsem mimino! *Zvolal uraženě, právě jako mimino.* Nejsem přece v tvým břiše! Tam je mimino. *Zatvářil se, jakože ví všechno a když začala tahat peřinu, chtěl se překulit, aby si ji mohla vzít, ale místo toho se svalil na zem. Začal se tomu smát a posadil se, přičemž zůstával na zemi.* Jestli budeš na svatbě tancovat na tyči, nesmíš spadnout jako Astre- As- Astrid...jí se to moc nepovedlo. *Pokýval hlavou, když konečně vydrmolil jméno její kamarádky. Pak se rozhlédl po pokoji se zamyšleným výrazem.* Co když nebudu dobrá královna..teda král? *Zeptal se jí vážně jak jen to v tomhle stavu šlo. Alkohol nechal nějaké jeho pochybnosti vyplavat na povrch. Normálně by nic neřekl, aby Rose nezatěžoval hlavu, ale teď mu nic jako svědomí nebo čistý rozum nebránilo.*

*Nakonec jí tedy nezbude nic jiného než ho poslouchat, přičemž jen vrtí hlavou. Jestli šli do toho baru, kam chodí, když je tady, tak se ani nebude divit, pokud na ni nějaký personál vytáhl nějaké drby. Chodila tam často, než otěhotněla. A hlavně tam měla dost úletů, včetně toho z Atticusem. To mu ale říkat nebude, načež se jen usměje.* No tak dobř,e nebudeš, ale radši ho tu nechám. *Podívá se na kýbl stojící teď hned vedle postele, a znovu zavrtí hlavou. Tohle bude opravdu ještě horší než s dítětem, to aspoň nemá mozek dospělého. Na komornou jen hodí omluvný pohled a zaartikuluje, že se omlouvá, ale tak, aby na ni Lorenzo vůbec neviděl. Když jí ale dojde to, co jí vlastně řekl, jen si povzdechne a promne si kořen nosu.* Až budeme v Itálii, tak si choď kam chceš, ale tady rozhodně ne. Jsme zasnoubení, takže se počítá, že z lásky, a ne že mě budeš naoko podvádět v baru. /Takže vím, kde byli./ *Vyčte mu trochu naštvaně, protože až bude její nejstarší bratr zase při smyslech, ví, že na ní nezůstane ani jeden vlas suchý. Hlavně za ním bude muset zajít, aby se mu omluvila za to, co se stalo na maškarním, protože neví, co se přesně stalo, a z toho mála, co jí všichni řekli, to vypadá, že zavařila zemi na pořádnej problém.* /Nejvyšší čas s tím něco udělat./ *Když ale Lorenzo spadne na zem, povzdechne si a nechá peřinu peřinou. Přijde k němu, jako by ho chtěla zvednout, ale když sedí, jen si tiše povzdechne. Ale když pochopí, co jí řekl, jen se starostlivě zamračí.* Co se stalo Astrid? *Zeptá se ho, protože o svou kamarádku má strach. Od doby, co spolu oni tři byli na bičování, ji neviděla. Neví, jak jí je, neví, co se jí nakonec stalo ani nic jiného. A když se jí zeptá, jestli bude dobrý král, jen si povzdechne a sedne si vedle něj na zem. Lehce ho obejme kolem ramen a palcem ho pohladí, jako by se mu snažila dodat nějakou odvahu, a pak zavrtí hlavou.* Budeš dobrej král. Byls k tomu odjakživa naučenej. A kdyby ne, vždycky budeš mít mě. *Mrkne na něj, ale pohledem pak uhne trochu jinam. Ona a pomáhat vládnout Itálii. Vždycky si myslela, že si vezme nějakého šlechtice tam u nich, pokud ji k tomu někdo donutí, ne, že bude pomáhat se správou země. A hlavně se jí příčí to, že Lorenzovi zamezuje ve sňatku z lásky. O kterém vždycky snila ona sama.*

*Mávnul na ni jako na komornou, když řekla, že tady ten kyblík radši nechá.* Nojo pořád. *Zamumlal nezúčastněně a jejího gestikulování na komornou si nevšiml, asi by si ani nevšiml, i kdyby se nesnažila to před ním skrýt. Pak se na ni zazubil, když se k němu otočila, ale úsměv mu povadl, když zněla naštvaně. Myslel si, že jí udělá radost když přijde, ne že bude naštvaná.* Já jsem zabloudil a pak tam přišli moji švagři, tak jsem se s nima napil. *Vysoukal ze sebe něco jako výmluvu a bylo divu, že vůbec vyslovil slovo švagři. Pak se na ni omluvně díval a přemýšlel co říct, aby nevypadala tak naštvaně, jeho opilý mozek nepobíral proč byla naštvaná.* Já vás mám oba rád. *Zamumlal a hrál si s prsty jako nervózní dítě, když se musí za něco omlouvat.* Tebe i to uvnitř tebe. *Ukázal na ni a nějak zamával rukou, aby bylo jasné, že myslí ji a její dítě. Když už pak seděl na zemi, položil si ruce do klína a díval se na své ponožky. Když se ho zeptala na Astrid, zvedl k ní pohled.* No spadla, vždyť to povídám. *Rozpřáhl rukama, protože to přece muselo být jasné.* Přišla tam už nějaká nalitá a pak nalejvala dal a pak tancovala a pak..a pak nevím, já jsem spadl a šel za tebou. *Pokrčil rameny a vůbec mu nedocházelo, že se Astrid mohlo něco opravdu stát. Jakmile mu dá ruku kolem, podívá se na ni a pokývá hlavou. O kralování nevěděl skoro nic, vždy se jen bavil a nechal rodiče dělat za něj všechnu práci. Když mu řekla, že mu pomůže, okamžitě ji pevně objal.* Já jsem rád, že tě mám. *Zamumlal jí vděčně do vlasů. Byla to pravda a tohle si myslel i za střízliva, jen teď měl odvahu to říct nahlas.* Mně se ty striptérky nelíbily, ty jsi lepší striptérka. *Zabrblal na omluvu a myslel to jako kompliment a doufal, že ji to potěší.*

*Zavrtí hlavou nad jeho tvrdohlavým jednáním. Na jednu stranu jí hlavou prolétla myšlenka, že ještě že to dítě není jeho, jinak by se s takovou paličatostí vypořádávala furt.* /Možná není jeho, ale Atticuse, což je snad ještě horší./ *A když slyší, že tam bratři vyrazili SAMI a DOBROVOLNĚ, jen nad tím zavrtí hlavou. Bude si s nimi muset ještě promluvit, aby jim vyčetla, že když někde uvidí jejího snoubence v dosahu alkoholu, ať ho hned vyvedou. Protože tohle znovu zažít nechce.* /Chovám se jak oni, když tahají od chlastu mě. Bože, kam mě to těhotenství dostalo. Chtělo by to jednoho panáka na to./ *A když ho vidí nemotorně ukazovat, že ji i její miminko má ríd, chtě nechtě jí na tváři roste úsměv. Takhle jí přijde roztomilý, jako nějaké přerostlé mimino, o které se musí starat, ale je ráda, že se tak chová. Zvedlo jí to aspoň trochu náladu. Ale po zmínce o její nejlepší kamarádce a nehodě, která se jí v klubu stala, jen zhluboka vydechne a na chvíli zavře oči, aby si srovnala myšlenky. Ne, v téhle rodině prostě nemůže nic jít bez problému. Ani nikomu, kdo je k nim aspoň nějak připojenej. Hlavně ale nechápe, co její nejlepší kamarádku donutilo začít s pitím, když ji samotnou za to vždycky nepřímo odsuzovala. Když ho ale drží okolo ramen, jemně ho k sobě přivine a přemýšlí nad tím, co se tam u sta hromů stalo. Musí se pak pobavit se svými bratry o tom, co se vlastně děje. Ale nechce se jí opouštět tuhle bezpečnou komnatu, bez trapasů, bez strachu z pohledů všeho, co zvládla spáchat. A když ji její snoubenec pevně obejme, jen zmateně zamrká. Nečekala to, nebo možná jo, ale rozhodně ne, když byl namol. Takhle se k němu jen pevně přivine a ze rtů jí unikne tiché uchechtnutí, když se zmíní o striptérkách.* TO víš že jo. *Zamumlá nakonec, jako by chlácholila dítě, a odtáhne se, aby se mu podívala do očí.* Spolu to zvládneme, že jo? *Řekne mu, ačkoli to formuluje jako otázku, tón hlasu se jí nepodobá ani v nejmenším.*

*Poslední dobou a Laurenem trávila celkem dost času. Sice hodně pracovala, se zdejšími diplomaty vyjednávala lepší obchodní a politické podmínky a vztahy mezi Illeou a Afrikou, které od války zůstávaly dost chladné, i když si země vzájemně měly, co nabídnout. Jinak se do dění ale moc nezapojovala. Neměla potřebu dělat si tu přátele nebo se vystavovat na nějakém plesu, aby ji pak mohli hodnotit za to, co si oblékla anebo naopak neoblékla, jak se chovala a tak dále. O to víc bylo kupodivu, jak si navykla Laurentije vyhledávat. Jen kvůli rozhovoru, který většinou stejně končil tím, že ji vraždil pohledem, anebo kvůli té sjezdovce, vyjížďce na koni nebo koukání na film. Zvykla si vedle něj chvílemi i v klidu mlčet, a to bylo, co říct. Od těch lázní se k němu však nesnažila nikterak přiblížit. Jistě, měla provokativní poznámky a stejně jako dnes většinou nosila šaty, co moc nezakrývaly, ale nedoprovázela je doteky, ani s ním nemanipulovala. Ani nevěděla proč, ale pokud by se rozhodl překročit hranici, potřebovala, aby to udělal, protože ji chtěl, ne protože ho svedla, anebo využila příhodné situace. Jelikož dnes skončila jednání dříve, rozhodne se ho navštívit. Zaklepe, ale nikdo jí neodpovídá. Neštěstí mu však už do pokoje neleze, a tak si sedne na zem před jeho dveřma a rozhodne se přes mobil odpovědět na nějaké emaily, než dojde. Kdyby mu to trvalo dlouho, nejspíš prostě odejde, a pak mu vyčiní v chatu, že ji nechal čekat, přestože o její návštěvě nemohl dopředu vědět.*

*Ačkoli dříve společnost často vyhledával, přeci jenom se každá dobrá fotka či slůvko v novinách hodily, poslední dobou se lidí spíše stranil. Nejprve tak možná dělal jen z trucu, nechtěl ostatní poslouchat a štvali ho jejich lítostivé obličeje, když viděli, co se s jejich dokonalým princem stalo. Nesnášel to šeptání, které ho neustále pronásledovalo. Teď to ale bylo jinak, něco se změnilo, v jeho nitru se cosi pohnulo, jako by se dostal do jiné fáze svého vypořádání se s bývalými událostmi. Musel toho v sobě tolik vyřešit a ostatní lidé by mu v tom dělali jen zmatek. Přesto však byla jedna dívka, jejíž společnost ho prováděla. Byla drzá, nesla v sobě jistou hrdost, a hlavně byla tím nejupřímnějším člověkem, kterého znal. Možná proto si dovolil, aby se k němu dostala tak blízko? Od jisté události, která se odehrála v lázních na horách se spolu vždy tak nějak scházeli. Náhodně na sebe narazili na chodbě (ani jeden by nepřiznal, že slovo náhoda je tam pouze dodané) a při dalších aktivitách, kdy jeden z nich vždy tak trochu předstíral, že tam nechce být. Neřekl by to nahlas, ale už si na přítomnost princezny tak trochu zvykl, přinášela mu zvláštní klid. Byla také jediným člověkem, kterému se otevřel a dovolil, aby ho viděl ve zranitelném stavu, ačkoli o tom od té doby neprohodili ani slůvko. Právě se vracel do své komnaty. Na sobě měl přilehlé sportovní kalhoty, rozepnutou mikinu a tílko. V ruce nesl tlusté postroje a karabiny. Nedávno se dozvěděl o menších horách, které se nacházeli v blízkosti paláce a najednou dostal hroznou chuť se po dlouhé době vrátit do formy a nadýchat se čerstvého vzduchu. Vše měl domluvené, snad jediné, co ho tam trošku mrzelo bylo, že tam s ním musela jet i jeho ochranka. Vyrážel velmi brzy ráno, ale dlouho se necítil tak naživu jak když pod dlaněmi cítil hrubý kámen. Na své obvyklé nálady by se tato dala popsat skoro tak, že svítí jako sluníčko. Ačkoli úsměv na tváři neměl, odrážel se mu v očích. Překvapeně se zastavil, když spatřil dívku sedící před jeho dveřmi, která cosi klikala na mobilu. Skoro se ani nepozastavil nad její volbou oblečení, ačkoli se přistihl, jak zkoumá její zamyšlený a lehce zamračený pohled upřený do obrazovky.* Odkdy se princezny válí na zemi? *Neodpustil si poznámku, a aniž by čekal na odpověď komnatu a vešel dovnitř. Dveře však nechal otevřené, což bylo jasné pozvání dovnitř. Nedíval se, jestli dívka vešla, hodil mikinu na židli a věnoval se postupnému úklidu horolezeckého náčiní do tašek, které měl strčené pod postelí.*

*Jeho kroky už tak nějak instinktivně rozezná, tudíž tuší, že se blíží on. Jenže nerada přerušuje rozdělanou práci a taky mu přeci nemůže udělat tu radost, aby okamžitě nadšeně vzhlédla jako věrný psík čekající na svého pána. Místo toho v klidu a soustředěně dopíše e-mail, než zvedne pohled jeho směrem. Nemůže se zarazit, aby si ho neprohlédla. Na někom by ty kalhoty možná vypadaly blbě, stejně jako tílko, tuhle pánskou módu nikdy moc nechápala, jenže na něm oblečení obepínalo svaly tím správným způsobem, nad kterým by si nejraději povzdechla. Zvedne se ze země a věnuje mu rozverné pousmání. Kolem něj si přeci jen navykla usmívat se trochu častěji a upřímněji, než pro ni bylo obvyklé. Přesto stále často působila odtažitě, některé reflexy jednoduše zůstávaly. Ale i on se dnes nad tvářil nadmíru spokojeně, téměř šťastně, řekla by. Z nějakého důvodu ji bodla u srdce určitá závist nad tím, že tentokrát to nebyla ona, kdo ho k tomuhle stavu přiměl. Mohl se snažit, jak chtěl, ale nebyla slepá. Poznala těch pár chvil, kdy se kolem ní uvolnil a povídal si s ní normálně.* Od té doby, co mají zakázáno válet se v tvojí posteli. *Odpoví mu tónem, jako by mu to přeci mělo být hned jasné.* Pokud ten zákaz ale už neplatí, ráda té nabídky využiju, zvlášť pokud se přidáš. *Zabrouká. Možná ho nesváděla, ale flirtování a jisté pokoušení k ní prostě patřilo a nemohla si pomoci, aby ho neškádlila. Stejně měla dojem, že ačkoliv se vždycky tvářil kysele anebo protáčel očima, stejně si to její dobírání jistým způsobem užíval. Jde za ním do komnaty a zavře za nimi dveře. Momentálně má celkem dobrý výhled na jeho zadek. I když potom, co odložil mikinu, byla souhra svalů na jeho pažích taky lákavá na dívání. Jak si měla ubohá duše vybrat jen jedno?* Byl jsi lézt? Ani jsem nevěděla, že se to tu někde dá. *Podotkne. Karabiny a lana ještě pozná, a tak jí dojde, co nejspíše vyváděl.* A kdo ti dělal společnost, že ses vrátil s tím hloupým uculením, co ti vůbec nesluší? *Pozvedne obočí. Tak trochu kecala, neusmíval se, když došel, ale koutky měl lehce pozvednuté a hlavně oči mnohem přívětivější, než bylo u tohohle bručouna zvykem. Chtěla ale trochu vyzvídat, a když ho podráždí, tím spíš jí upřímně odpoví. Zády se opře o psací stůl a na ukazováček si namotává pramen rozpuštěných vlasů.*

*Ačkoli by se asi jiný člověk velmi podivil, kdyby našel princeznu sedět na zemi před svými komnatami, on si dovolil jen překvapené zastavení, kdy potlačil úsměvné pokývání hlavou. To ale dívka, která se soustředila na obrazovku svého mobilu nemohla zaregistrovat. Neodmítl si poznámku, když vstupoval do své komnaty, načež ihned za svými zády slyšel odpověď. Už si zvykl, že dívka má většinou poslední slovo, ačkoli mu to zpočátku bylo nepříjemné. Když na ní automaticky natočil hlavu, zatímco vytahoval tašky spod postele, zachytil krátké pousmání. Poslední dobou se naučil takových úsměvů vážit, připadaly mu o tolik jiné než všechny ty usměvavé masky lidí kolem. Nedal na sobě ale nic znát a s předstíraným nezájmem pečlivé urovnával náčiní. Stačilo pár zručných, zkušených pohybů a mohl plné tašky opět uklidit na jejich místo. Po její poznámce se na ní na chvilku zadíval a nakonec si protřel kořen nosu.* Tohle s tebou nebudu řešit, máš vlastní komnatu se svou postelí.* Odpověděl vážným hlasem, když koutkem oka zaznamenal knihu s černými deskami, která byla ledabyle odložena na jeho nočním stolku. Otočil se k dívce zády, aby zakryl, co dělá a pod záminkou toho, že uklízí své hodinky do nočního stolku tam rychle shodil i danou knihu. Najednou hrozně nechtěl, aby si jí dívka všimla. Přešel ke skříni a začal se probírat oblečením, které mu tam služebnictvo pečlivě srovnalo.* To jen poukazuje na to, že nechodíš často ven.* Otočil se na ní a přehodnotil její společenské oblečení.* Měla by ses někdy jít nadýchat čerstvého vzduchu.* Svraštil obočí. Už na horách viděl, že se dívka zdržuje především uvnitř, i když tam to mohlo být především zimou. /Co já se vůbec starám?/ * Ta nejlepší společnost ve formě mé ochranky.* Podotkl lehce znechuceně, ačkoli oba věděli, že je taková věc nezbytná. Na chvíli v ruce uchopil košili, kterou tím trochu pomuchlal, ale nakonec sáhl po jednoduchém šedém tričku, které hodil na postel. Stejně neměl v plánu nikam chodit a na košile nějak neměl náladu. Na hromádku dopadly ještě černé džíny a zbytek oblečení. Uchopil okraje svého tílka, které už málem nadzvedl, když se prudce otočil k dívce. Na chvíli úplně zapomněl, že tam je. Teď ale opravdu netoužil po ničem více než po sprše. Popadl tedy svoje oblečení a rychlím krokem se dostal až na druhou stranu svého pokoje ke dveřím do koupelny.* Jestli se v tom pokoji něco jen pohne osobně tě hodím do kádě plné ledu.* Pohrozil jí prstem a práskl za sebou dveřmi. Dál už se dívkou nezabýval a užíval si osvěžující proud vlažné vody na svých namožených svalech. Nevěděl, co miloval více, adrenalin a bolest spojenou s úsilím, když zdolával skály, nebo uklidňující sprchu, které pak následovala. Zaposlouchal se do vody, dopadající na studené dlaždičky a spokojeně zavřel oči.*

*Jde za ním do komnaty, jako by tu snad byla na návštěvě už tisíckrát.* Jenže moje postel není tak hezká a pohodlná jako tvoje. *Prohlásí nevinně.* Stejně nechceš, abych tak byla, protože mě v ní vlastně chceš, ale nechceš si to připustit. *Podotkne a přidá k tomu ještě jeden bezelstný úsměv. Musí ho přeci provokovat. Sleduje ho celkem bedlivě a všimne si, jak před ní něco schovává do šuplíku, což přirozeně spustí její zvědavost.* Chodím ven. *Ohradí se. Hodně času strávila v lese, trénovala stopování zvěře v jiných podmínkách, než byla zvyklá. To by ale jeho nejspíš nebavilo.* Aah, a máš sexy ochranku? *Iracionálně se jí uleví, že nebyl s nikým jiným, ale ani to přeci nemusí dávat najevo, a tak to zakryje její typickou poznámkou. Asi ho to naštve, vzhledem k tomu, jak vyhazuje oblečení že skříně. Dech se jí na vteřinu zadrhne, když si vyhrnuje tílko a na vteřinu odhalí linie břišních svalů. Je však zklamaná, když si uvědomí, že tu není sám.* Hmm, sprcha zní fajn. *Protočí očima a ani mu neodpovídá, než zapadne do koupelny a ona se vrhne k šuplíku. Okamžitě najde knihu a koutky se jí potěšeně zvednou směrem vzhůru.* /Takže přeci jen na mě myslíš./ *Laurentij byl hrozně nečitelný, což ji rozčilovalo. Měla pocit, že ho teď zná lépe, ale ani zdaleka tolik, aby mohla dělat závěry. A co se týče přitažlivosti mezi nimi, kdyby se nestaly ony lázně, věřila by snad, že si ji vymyslela, anebo ji cítí jenom ona. Zamyšleně zavře šuplík, ale knihu si nechá u sebe. Spíše z legrace zkusí vzít za kliku od koupelny. Překvapí ji, že je otevřeno a Lauren přeci musí vědět, že to je pro ni otevřené pozvání, jak už mu jednou vysvětlovala. Tiše vklouzne dovnitř a zase za sebou zavře. Přes zamlžené sklo sprchy nemá moc dobrý výhled, ale i ona má nějaké zábrany a pohledem téměř stydlivě uhne a sedne si na mramorovou linku u umyvadla. Když Lauren vyleze, hodí po něm ručník.* To tu knihu ještě nemáš přečtenou? *Ví, že on taky ví, kterou knihu myslí, zvlášť když ji má položenou vedle sebe.* Je teď řada na mě? *Zeptá se a bezmyšlenkovitě si přetáhne lem šatů přes hlavu. Má jen černý krajkový set, podprsenka je bez ramínek a obojí zrovna moc nezakrývá. Teď na něj pohlédne téměř vyzývavě, přestože věří tomu, že ji opětovně odignoruje, anebo ji zavraždí. Člověk u něj nikdy nevěděl. A v tom byla ta legrace a zároveň pokušení. Kdyby si totiž měla přiznat pravdu, štvalo ji, že se jí tak vytrvale vyhýbal. Tedy ne osobně, ale když byli v jedné místnosti, skoro na ni nekoukal a už vůbec ne do očí a držel si jasný odstup. Každé jiné ženě by to asi dalo jasný signál, jenže ona byla vytrvalá.*

*Pohrdavě si odfrknul, když se ho princezna snažila přesvědčit, že není celý den zalezlá v paláci. Z jeho pohledu jen chodila kolem a otravovala všechny co potkala. Nemluvě o její flirtující povaze, která vždy naplnila celou místnost, protože dívka očividně měla trochu jiné zábrany než všichni ostatní, to bylo vidět už jen na volbě oblečení, ve kterém se tu všem ukazovala. Přes všechny společné chvíle jí tolik neznal a nedivil by se, kdyby byl jen jednou z mnoha zábav.* /Princ je lákavý úlovek ne?/ *Byla to jedna z věcí, kvůli které byl odtažitý. Nehledě na to, že se snažil o ženy nezajímat obecně a mezi ním a Idri to bylo tak trochu napjaté od doby, co se sesypal v lázních.* Proč se nepřesvědčíš sama?* Odpověděl jí trochu nevrle, ale dál se k tomu raději nevyjadřoval. Nehodlal si přiznat, že ho jedna otázka tolik dostala. Raději se proto připravoval do sprchy, kam také ihned zapadl. Jedinou odpovědí na její lehké škádlení bylo prásknutí dveří. V krátkém rozrušení ale udělal zásadní chybu, nezamkl dveře. Normálně by se nad tím nepozastavil, ale měl si dávat větší pozor, když jeho komnaty okupoval někdo se stejně smělou povahou, jakou měla africká princezna. Sám byl ohledem Idri neskutečně zmatený, teď nad tím ale nemusel přemýšlet, ne, bude se tím zabývat až se zase vrátí do pokoje. Teď se nechal unášet klidem a nevnímal své okolí, soustředil se jen na dotek vody na své pokožce. Pořádně se celý vydrhnul a nakonec ještě chvilku jen stál pod proudem, který mu prudce dopadal na obličej. Ten si po zastavení vody promnul a spokojeně vydechl. Jednou rukou si zajel do vlasů, ve snaze je udržet z obličeje, což bylo marné a oni se opět neposlušně přehoupli zpět a zkroutili do jemné vlnky, ze které odkapávala voda. Protřel si rameno a otevřel zamlžené skleněné dveře, aby si mohl vzít ručník z poličky. Ze sprchy se vyvalila pára, ačkoli se nejprve sprchoval chladnou nakonec si občas naopak pouští skoro vařící vodu, která jen pomůže příjemné únavě a on se tím hodí do pohodového klidu. Překvapeně zamrkal na prázdnou poličku, přísahal by, že tu ten ručník byl. V tom ho do boku něco uhodilo, a on jen tak tak stihl chytit ručník, který se nalepil na jeho mokré tělo dřív, než spadl na zem. Rychlím škubnutím hlavy se podíval směrem k umyvadlu a jeho překvapený obličej se proměnil. Stáhl obočí a ze rtů se stala úzká linka. Těžko říct, jestli byl rudý kvůli horké vodě nebo vztekem.* Co tu děláš? *Vyštěkl na ni, a i s ručníkem couvl, aby si ho mohl v soukromí, tedy aspoň takovém, jakého lze v této situaci docílit, upevnit kolem pasu. Pak se vyvalil ven jako lavina. Dlouhými roky se dostal až k dívce a zastavil se jen pár centimetrů před jejím obličejem.* Co tu děláš?* Zopakoval a každé slovo pečlivě a pomalu vyslovil každou hlásku, čímž jim dodal váhu. Chvíli jí hleděl do očí, pak jen lehce poraženecky zavrčel a popadl knihu. Oddálil se, a zatímco drtil černé desky v ruce, snažil se uklidnit. Nechtěl se opět nechat ovládat vztekem, ale ona mu to tedy dělala neskutečně složité. Měl chuť tu teď všechno rozflákat. Zaznamenal od dívky pohyb a když se otočil, ztuhl. Sevření jeho knihy povolilo natolik, že ticho bylo přerušeno jejím dopadem na vlhkou podlahu. Jeho pocity se v něm opět vířili a on teď pouze dychtivýma očima, které byli plné vzteku přejížděl po každé křivce princeznina těla. Jistěže věděl, jak je krásná, a hlavně jakým způsobem ho přitahovala, on byl ale rozhodnutý pro mučednický život, nehodlal opět podlehnout ženě. Copak ale mohl odolat, když na něj způsobila takový tlak a sama se tu nabízela? Už to bylo tak dlouho, co pocítil nějaký fyzický kontakt s jinou osobou a sám měl své potřeby, které si dělaly své. Stále neuměl takové věci ovládat, nehledě na vztek, který se mu opět rozhořel v hrudi, tak to místo toho přesměroval. Bez varování se k ní prudce vrhnul. Rukama drtil mramorovou desku na každé straně jejího těla a zabránil jí tak v úniku. Nikde se jí zatím nedotýkal, ale byl tak blízko, že cítil teplo sálající z její jemné pokožky, najednou ho napadlo, jaká je asi na dotek, kdy po ní přejede prsty stále zhrublými po šplhání po skalách. Nedovolil si ale další pohyb, poslední vůlí, která mu zbyla se jí zahleděl do očí a nahlas oddechoval. Ramena se mu třásla úsilím a jediný kontakt mezi nimi byl v podobě kapek, které mu z obličeje a vlasů odkapávaly na dívčinu pokožku. Nevěděl, jak na to dívka zareaguje, stejně tak jako netušil, jak dlouho se ještě udrží, když se v něm vše uvolnilo a měl jí tak blízko. Stačilo se jen maličko pohnout.*

Sama? Takže příště jdu s tebou? *Nadhodí rádoby zvesela a nenechá se odradit jeho očividným podrážděním. Když zmizí ve sprše, nemůže odolat, aby se nekoukla, co se to před ní snažil schovat. Když nalezne onu knihu, potěší ji to. Měl ji na nočním stolku? I kdyby četl bůh ví jak pomalu, už ji musel mít přečtenou, ale stále si ji nechával poblíž? Anebo ji nečetl a měl ji u sebe prostě proto, že mu Idri připomínala? Možná byla moc domýšlivá, ale on byl velice dobrý ve skrývání náznaků toho, že by se o ni zajímal. Což ji upřímně vždy rozladilo, protože ona o něj stála. Dávala to jasně najevo už od začátku. Nejdřív v tom byla jen lehce uražená pýcha, odmítal ji vytrvale. Ale od toho dne v lázních to bylo mnohem více osobní. Ačkoliv nechtěla, odmítla ona jeho, protože jí nešlo jen o to, aby si něco dokázala. Chtěla, aby po ní toužil, protože jinak by v tom byla beznadějně sama a to bylo znepokojující zjištění. Ani neví, co ji to napadá, když jde za ním do koupelny. Neměl však nechávat otevřené dveře. Sedne si na umyvadlo a snaží se pohledem příliš neuhýbat směrem ke sprše. I když z ní vyleze, hodí ručník poslepu, ale má jednoduše dobrou mušku. Až po jeho naštvaném dotazu se natočila směrem k němu, vzala v úvahu, že pokud není hloupý anebo příliš v šoku, už si stihl obvázat ručník kolem pasu. Ale bohové, i tak to byl skvostný pohled. Na kůži se mu ještě chvěly kapky vody, vlasy měl chaoticky rozházené a po té vypracované hrudi by nejraději přejela dlaněmi, jen aby se ujistila, že je to skutečné.* /Hmm, na něco se ptal, že?/ *Probere se ze svého okatého zamyšleného zírání. Až když k ní přejde a otázku zopakuje, secvakne jí to. Jen lhostejně pokrčí rameny.* Řekla jsem, že ta sprcha zněla jako skvělý nápad, ne? Tak čekám, až na mě dojde řada? *Zeptá se a znovu nasadí ten rozčilující nevinný pohled. On jí však na otázku neodpověděl, což ji trochu dopálilo, když se vzdálil.* /Fajn, tak jsem asi na řadě./ *Přetáhne si šaty přes hlavu a oproti tomu, co má na sobě teď, toho ještě dost zakrývaly.* Proč si tu knihu schováváš? *Zeptá se ho vzdorně a pod jeho pohledem se ani neošije, jen hrdě pozvedne bradu. Trochu sebou však trhne ve chvíli, kdy překoná vzdálenost mezi nimi dvěma rychlými ráznými kroky a uvězní ji v kleci, kterou pro ni stvořil, když položil ruce vedle jejího těla a naklonil se nebezpečně blízko. Asi by měla cítit strach, nebo alespoň znepokojení nad jeho rozčilením, ale místo toho pocítila vzrušení a radost z toho, že ho znovu vytáhla z té flegmatické bubliny. Byl tak blízko, že když si vzpomněla, jak se dýchá a lačně vtáhla vzduch do plic, hrudí se téměř dotýkala jeho.* Laurentiji... *Vydechla poraženě. Málokdy mu říkala jménem, většinou pro něj měla spíše nevybíravé přezdívky.* Nedělej to tak těžké... *Pokud ji chtěl, proč si ji prostě nevzal? Bylo to vzájemné, ale ona mu přeci v zásadě slíbila, že ten první krok neudělá. Nesnesla by fakt, že by tohohle litoval. U kohokoliv jiného ano, jenže u něj ji to pomyšlení rozčilovalo a způsobovalo neznámou úzkost. Naklonila hlavu lehce na stranu a políbila ho na krku. Rty přejela výše téměř až k jeho uchu, sledovala mapu jeho zrychleného tepu. Dlaně už si našly vlastní cestu, prsty zkoumala napjaté svaly na jeho břiše.* Víš, že tě chci. Proč si nepřiznáš to samé? *Zašeptá mu do ucha a zuby jemně skousne citlivý lalůček. Svým způsobem jí na něm záleželo. Jejich kamarádství, pokud se to tak vůbec dalo nazývat, začala nevědomky brát celkem vážně. Ale bylo unavující se držet dál a nedopřát si to, co chtěla stejně moc jako jejich konverzace a vzájemné škádlení nebo s ním prostě trávit čas. Toužila ho cítit a to chvílemi tak moc, že i přes její skvělou sebekontrolu se musela zarazit, aby k němu nenatáhla ruku, když stále vedle něj.*

*Nezdržoval se odpovědí, stejně by si našla další cestu, jak ve škádlení pokračovat. V tomhle už zjistil, že je někdy lepší ustoupit, a nejlépe zmizet v jiném pokoji. Koupelna se stala jeho malou záchranou. Jeho myšlenky pluly společně s vodou daleko za Idri, takže by si nejspíše ani nevšiml, kdyby mu teď podpálila pokoj nebo rozmlátila všechny skříně. Nemohl popřít, že bylo těžké posoudit, čeho všeho je princezna schopná. Teď měl nárok na chvilku pro sebe, než se vrátí do té změti pocitů, která ho v přítomnosti dívky pronásledovala. Spokojeně vydechl ve sprše, když si promnul namožené rameno a nechal na něj dopadnout zbytky teplé vody předtím, než otevřel zamlžené skleněné dveře, aby si došel pro ručník. Ten však přiletěl z druhé strany a on s údivem pohlédl na dívku, která spokojeně seděla na mramorové desce v koupelně. Jeho údiv se ale pěkně rychle změnil v naštvání. Věděl, že si dívka někdy hodně dovoluje, ale takovou drzost, aby mu vlezla do koupelny tedy nečekal. Překvapení, zmatek, rozpaky...to všechno přikrmovalo na ohni, který mu sálal v hrudi a hezky krmilo jeho výbušnou stránku. Když měl ručník upravený kolem pasu, aby mu nespadl, vydal se k dívce. Najednou mu bylo jedno, že se vyvalil ze sprchy celý mokrý, naštvaný a pouze s ručníkem, před očima mu totiž naskakovaly jiskřičky, když viděl, že jeho chování s dívkou ani nepohnulo. Hluboce oddechoval, vlasy mu padaly do obličeje a svaly se napínaly a opět uvolňovaly pod náporem emocí. Jí ale bylo všechno jedno, mohl by na ní klidně mířit zbraní a jí by přesto na tváři zůstal stejný sebevědomý pohled, kterým si ho teď měřila. Maličko ho to vyvedlo z míry, tak raději couvnul a svou frustraci si vybíjel na nebohé knize. Ona ale i přesto šla ještě o krok dál a Laurentij jen nehnutě pozoroval, jak si pomalu přetahuje látku černých šatů přes hlavu a odhaluje mu dosud zakrytou část své tmavé a jemné pokožky. Ano, sice už se mu naskytl pohled na princeznu v plavkách, když se potkali v lázních, ale nejen, že se všechna jeho pozornost strhla ke konci jinam, také si pohledy na dívku moc nedovoloval, nehledě na to, že černé krajkové prádlo snad odhalovalo ještě víc než dané plavky. A teď mu ve výhledu nebránilo nic. Jeho oči potemněli, když upřeně sjel každou křivku jejího těla, které se mu tak nabízelo, a bylo mu jedno, že dívka každý jeho pohled pozoruje, i on měl své hranice a teď už se nedokázal udržet. Bez varování se objevil až u dívky a zastavil se v těsné blízkosti od její kůže, jako by se posledního kroku bál a něco mu říkalo, že když překoná tuhle poslední vzdálenost, už ho nic nezastaví. Pohledem sjel po její elegantní klíční kosti, přes jemnou křivku krku až se jí zpříma a hladově podíval do očí. Přejel mu lehký mráz po zádech, když vyslovila jeho jméno. Jedno slůvko a mělo na něj takový dopad. Na její další slova jen zmučeně vydechl, ale nedokázal pohnout jediným svalem. Její blízkost ho spalovala a v hrudi se mu hromadila touha, přesto však stále neměl odvahu překročit danou linii a vzdálenost mezi nimi přerušit. Ani si neuvědomil, že se pohnula, dokud neucítil její rty na svém krku, což v něm vyvolalo takovou vlnu, že rukou vystřelil k jejímu stehnu, které hrubě obemknul dlaní. Hledal tak oporu, proto stisk nepovoloval ani když ucítil její dech, který stoupal po krku až k jeho uchu. Když ho lehce kousla do lalůčku, na sekundu povolil stisk na stehně, než ho uchopil ještě větší silou. Nevěděl, co se děje, ztratil veškerou kontrolu nad situací, jediné, na čem teď záleželo byla ona. Poraženě zašeptal ruskou nadávku a plně se podvolil momentu. Volnou rukou jí prudce zajel do vlasů, čímž jí donutil zaklonit hlavu a měl tak přímý přístup k jejím rtům, které si okamžitě přivlastnil. Každý jeho pohyb byl nabitý jistou agresí, hrubostí a silou, které promítaly všechny emoce, které v sobě dusil každým momentem, jenž s dívkou strávil. Podpíral jí pod hlavou, aby neztratila rovnováhu a přerušil tu malou mezeru, díky čemuž jejich těla splynula. Cítil její rozpálenou pokožku a sám si byl jistý, že on musel celý hořet daným okamžikem a vášní, která se drala napovrch. Ten polibek byl hladový, pořád neměl dost, teď když dostal to, po čem toužil, nechtěl se toho vzdát. Pravou rukou pomalu přejel přes stehno až na bok, který objal ve snaze dívku přivinout ještě blíže. Po dlouhé chvíli se od ní konečně odtrhnul, aby trhanými nádechy nabral potřebný vzduch. Pustil její bok a jemně jí pohladil rukou po tváři, až se palcem zastavil na jejích rtech, po kterých se zaujetím přejel. V tom gestu se však zračila i jistá porážka, navzdory všemu, co si slíbil, se už od dívky nedokázal držet dál, hlavně ne, když jí měl v náručí. Tentokrát se přesunul na její čelist, kam jí zasypával polibky, dokud se nedostal až k jejímu uchu. Opřel se svou tváří o její a pevně sevřel oči.* Proč musíš být tak tvrdohlavá? *Zachraptěl potichu, jeho hlas byl zhrublý a ruský přízvuk byl znatelný mnohem více, nedával si na něj totiž pozor.*

*Ráda by řekla, že ji mrzelo něco z toho, co udělala, jenže tomu tak nebylo. Nikdy nedělala nic, čeho by pak litovala, v zásadě už dávno pohřbila vlastní svědomí, protože jinak by se musela neustále ohlížet zpět a občas měla pocit, že jí jsou démoni z minulosti pořád v patách. Vždycky tak pro ni bylo možné kráčet jen vpřed. Stejně jako teď. * Proč mi nechceš odpovědět? *Doráží znovu, i když je to jako dráždit hada bosou nohou. Jeho vztek ji nerozhodí, spíše je potěšená tak upřímnou reakcí. Jeho vztek byl lepší než onen nezájem, jenž se snažil neustále předstírat. Co ji přeci jen trochu překvapí je, když se prudce pohne a uvězní ji mezi deskou a svým tělem. Zdálo se skoro neskutečné, že by ho doopravdy zvládla vyprovokovat. Odolával jí protivně dlouho a pro ni to začínalo být osobní. Nešlo totiž jen o pýchu, jednoduše ho chtěla a téměř ji ranilo pomyšlení, že on tuhle přitažlivost necítí. Snažila se nad tím však nepřemýšlet, cítila se pak až příliš hloupě a zranitelně a tomu se rozhodně chtěla vyhnout. Jenže tohle, způsob, jakým na ni upíral intenzivní pohled, napětí v jeho těle, jako by si zakazoval se jí dotknout... To ukazovalo, že v tom možná nebyla tak docela sama. A neměla ani potřebu držet se zpět. Políbí ho na krku a jen tiše vydechne, když jí lehce hrubě sevře stehno. Bylo jí ukradené, zda bude mít modřinu, odradit se nenechá. Měla pocit, že jestli teď selže, už ji k sobě nikdy nepustí takhle blízko. A to nemohla dovolit, touha ji sžírala jako oheň, zamezovala jí přísun kyslíku, a tak dýchala mělce a zrychleně. Potřebovala ho cítit, alespoň jednou jedinkrát. Zuby lehce sevřela lalůček a téměř by sebou trhla, když jeho stisk na její kůži zesílil, tentokrát určitě zanechal podlitinu. Jen na vteřinu se střetne s jeho pohledem, když jí vjede prsty do vlasů a donutí ji zaklonit hlavu. Těžko říct, čí oči vyzařují větší hlad, větší nedočkavost. Jenže pak už cítí jeho rty na těch svých, stejně hebké, jak si pamatovala, přesto pevné a neústupné. Bez rozmyšlení mu dá ruce kolem krku a přitáhne ho k sobě blíž. Ochotně otevře ústa jeho rozhněvanému útoku a vyjde mu v polibku vstříc. Ani neví, proč od něj čekala umírněný polibek a něžná slůvka. Tohle byl jen nekontrolovatelný požár, souboj rtů, zubů a jazyka a ona neměla ponětí, kdo vyhrával, protože se ztrácela v potěšení. Jestli uměl takhle líbat, sakra, co vše by s těmi božskými ústy ještě mohl udělat?* /Nejlépe mě./ *Prohne se v zádech a přitiskne se k němu blíže, na vlastní pokožce tak ucítí zbylé kapky vody, jež se uchytily na jeho těle. Když však dlaň posunul až na její bok a záda a přitáhl ji k sobě ještě blíž, k jejímu zděšení se jí z hrdla vydralo tlumené toužebné zasténání. Nebyla ten typ dívky. Vždycky se kontrolovala, i během sexu byla část její mysli vždy přítomna a nikdy, nikdy se jí nestalo, aby z ní někdo nevědomky vymámil takový ponižující zvuk. A přesto nedokázala začít myslet jasně. Zmateně zamrkala, když hladový polibek přerušil. Místo něj ji však něžně pohladil po tváři a nateklých rtech. V břiše se jí zatřepotala touha a vřelý příliv radosti, který se však rozhodla ignorovat. Nechtěla, aby mluvil a choval se k ní jako k panence. Její pokožka byla citlivá, v klíně cítila povědomou bolest a prázdnotu. Chtěla ho blíž, nechat ty hranice mezi nimi vymizet a nahradit tyhle ostré intenzivní vjemy spokojenou blažeností, kterou tušila na konci toho všeho. Zavřela oči, když polibky zasypával její čelist a ochotně naklonila hlavu tak, aby mu umožnila co nejlepší přístup, téměř ji zamrzelo, když zastal a nepokračoval na obnažené hrdlo.* Říká ten, kdo je z nás dvou tvrdohlavější. *Dostane že sebe ztěžka, její hlas je ochraptělý, přijde jí pitomé, že se cítí, jako by zapomněla, jak se skládají věty. Prsty zkoumala svaly na jeho ramenou a zádech, poté je ale stáhla a sevřela v nich okraj jeho ručníku.* Jedna noc. A pak mě můžeš zase nenávidět a proklínat. *Ujistí ho, načež stáhne lem ručníku níž, aby následně sám spadl na zem. Dlaní přejede po jeho délce.* Jen na jednu noc přestaň předstírat, že o to nestojíš... *Protože dle jeho reakce na její láskání nebylo pochyb, že o to stál. Pod její dlaní byl pevný a připravený. Sama byla vlhká a tenká látka podprsenky mohla sotva skrýt tvrdé vrcholky, které dokládaly její vzrušení. Mohli říkat, co chtěli, ale reagovali na sebe přirozeně a bezpodmínečně. Nežádala po něm přeci vztah, nebyl připravený, a ona nebyla ta pravá pro něco takového. Proč jim tedy upíral tohle potěšení? Protože jí bylo jedno, jestli si ji vezme tady na lince, opřenou o zeď anebo ji zvládne donést až do postele, či zda to stihnou všechno v tomhle pořadí. Věděla jen, že ji chtíč stravoval natolik, aby pro jednou přestala přemýšlet a dovolila si prostě na vteřinu být.*

*Když se dnes vrzy ráno probudil, myslel si, že nejvíce adrenalinový zážitek dne bude lezení po horách. Pokaždé, když si na svou oblíbenou činnost vzpomněl, skoro jako by cítil rychlý tlukot svého srdce, jehož tep pociťoval až v konečcích prstů, sjíždějících po ostrých výběžcích protestující hory. To ale netušil, že dnes večer bude objímat v náručí dívku, která by se svou vůlí a tvrdohlavostí mohla jakékoli hoře, jež Laurentij zdolal lehce postavit. Místo tvrdého kamene však pod svýma rukama pociťoval hedvábnou pokožku a křivky, které mu přesně zapadaly do jeho dlaní, stále trochu citlivých od uchopování kamene, který se nebál škrábat. Vítr, jež doprovázel výšiny byl nahrazen teplým dechem, po kterém se mu ježili vlasy na zátylku. Místo lana uchopil v rukou dívčiny vlasy, stejně nepoddajné, a přesto jemné a lehké. Nyní mu skvěle posloužili, aby si konečně val to, co si tak dlouho odpíral. Přisál se prudce na princezniny rty, skoro jako surové zvíře, které muselo odolávat chodu, než se konečně vzdalo a celý ho pohltilo. Choval se hrubě, samotného ho ta prudkost překvapila, ale nemohl to zastavit, vášeň a touha již zaplavily jeho tělo a ovládaly každý jeho pohyb. Chtěl se jí dotýkat po celém těle, políbit každou křivku. Konečně byla jeho a výčitky s lítostí neměly v tomto okamžiku místo. Nevnímal okolní svět, měl pocit, že se mu podlaha točí pod nohama, ale přesto držel dívku pevně, dodával tak oporu sobě i jí. Když vyšla vstříc jeho polibku ještě ho prohloubil a když se prohnula v zádech se zašimráním v břiše kopíroval její pohyb. Nehodlal se od ní ani na sekundu odtrhnout. Když uslyšel krátký sten, který se dívce vydral z úst, pousmál se spokojeně do polibku a lehce jí zatahal za vlasy. Sám si to mohl užívat jak chtěl, ale nebylo nad pocit toho, když mohl vidět, jaký dopad na dívku má. Nakonec musel polibek přerušit v náhlé potřebě vzduchu, i když ihned litoval toho, že nemohl okamžik trvat déle. Dovolil si krátký pohled na dívčin obličej a nemohl uvěřit, jak mohla být tak krásná, když se jí uhlové vlasy lehce cuchaly, jak jí za ně tahal, v bezedných očích planula touha a rty měla lehce nateklé po polibku. Neodolal a lehce je pohladil, stále nevěříce toho, že je ten okamžik skutečný.* /Jak jsem mohl tak dlouho odolávat?/ *Najednou se v něm probudila zvláštní něžnost, když vnímal zrychlení tlukot dívčina srdce. Byl si jistý, že to jeho bušilo stejně rychle, ne-li rychleji. Jal se darování lehkých polibků po celé délce princezniny čelisti, až doputoval k jejímu uchu, nedovolil si jemnou poznámku. Když mu bez zaváhání okamžitě odpověděla a on si uvědomil, že kvůli touze zní stejně ochraptěle, unikl mu z úst téměř neslyšný smích, ve kterém se odrážela něžnost, kterou v tomto okamžiku pociťoval, bylo to tolik odlišné od jeho normálního smíchu, který i tak moc lidí neslyšelo. Ten jemný okamžik ale zmizel stejně rychle, jako se objevil, když ucítil, jak mu po bocích pomalu klouzal ručník, až dopadl na podlahu. Nebránil se a vnímal jen jemný tlak způsobený jeho touhou, který se zvýšil více, když na sobě ucítil její dotek.* Jedna noc. *Zamumlal zaostřeně a chytil dívku za zápěstí, hned na to však rukou vyjel až k jejímu ramenu, ze kterého stáhl ramínko a na odkryté místo nad klíční kostí jí nejprve lehce políbil a pak jemně zkousl rty, přičemž již stihl jednu část spodního prádla hodit na podlahu koupelny. Poddával se dívčině doteku a mezi pomalými vzdechy se věnoval objevování jejího těla svými ústy, přičemž někdy neodolal a opakovaně mezi zuby lehce zkousl její pokožku ve snaze v ní vyvolat reakci. Každý její trhaný nádech mu byl odměnou a zanedlouho se i on objevil ve spoutání těžkých nádechů a občasně uniknutých vzdechů, které byly reakcí na dívčiny doteky. Moc nepomáhalo, že celá místnost byla stále plná páry a on tak musel častěji lapat po dechu. Nakonec couvl o jeden krok a přerušil na chvilku jejich doteky, aby jí nedočkavými pohyby zbavil posledního kousku látky, který je od sebe dělil. Zasypával jí krk polibky a potěšeně poslouchal její dech, který se zrychloval s pohyby jeho ruky. Ještě si ji nechtěl vzít, ještě chvilku, zatím si užíval jí způsobuje a co okamžik k ní šeptal svým rodným jazykem, ačkoli mu nemohla rozumět. Jeho tón však jasně přecházel z vášně, surovosti a agrese po jemnost a něžnost, což se řídilo dívčinými pohyby těla a reakcemi.*

*Vážně si nedokáže vysvětlit, jak se do téhle situace dostali. Přišla sem s úmyslem ho trochu provokovat a vymámit z něj přiznání, že si onu knihu schovává, protože mu na ní nějakým způsobem přeci jen záleží, přestože předstírá, že ho její společnost neskutečně otravuje. Teoreticky však jako přiznání mohla brát jeho polibek. Byl surový, vášnivý a nezkrotný. Ve chvíli, kdy se jejich rty setkaly, mu propadla a oplácela mu ho se stejnou zarputilostí. Neuvědomovala si, že jí dochází dech, protože vnímala jen jeho chuť a tuhle živočišnou přitažlivost. Nemohla mu být dost blízko, nehledě na to, jak moc si ji k sobě tiskl, nehledě na to, že jí jazykem plenil ústa jako by si ji chtěl přivlastnit. Svými doteky jako by ji trestal, ani se nesnažil být jemný, ale ona to nepotřebovala. Sama mu zaryla nehty do zad a škádlivě mu skousla spodní ret, za který potáhla. To, že z ní vymámil toužebný sten, ji ohromilo, ale sotva nad tím mohla déle přemýšlet. Lačně zalapá po dechu, vděčna za kyslík, který jí proudí do plic a pomáhá jí alespoň trochu popadnout dech. Tep jí už dávno vystřelil do nebezpečných výšin, zběsilý tlukot svého srdce jí zněl v uších. Hladově pohledem přejížděla jeho rysy. Ostrý sklon čelisti, který ještě zdůrazňovalo rašící strniště, k tomu vřelé čokoládové oči, jež nyní však potemněly touhou a ústa, jo, ty plná ústa byla rozhodně její nejoblíbenější část. Dokázala si představit líbat je hodiny a stále nemít dost. Ráda by sklopila pohled níž, ale díky jeho ruce ve svých vlasech, za něž tak nevybíravě tahal, byla uvězněna, nemohla by se odvrátit ani, kdyby chtěla, dokud ji lehce nepohladil po tváři. Oproti jeho předchozím dotekům tenhle sotva cítila a stejně v ní vyvolal stejně bouřlivou reakci. Vydechne, když se polibky přesune na její čelist až k uchu a poté, co mu odpoví, překvapí ji jeho upřímný smích. Cítila, jak mu rezonuje v hrudi díky tomu, jak se k němu tiskla. Na vteřinu ji napadlo, že ten smích by nejraději pochytala do lahve a v soukromí se jím opíjela až do bezvědomí, protože se jí z něj zamotala hlava jako po několika sklenicích vína. Nehledě na vlnu horka, které následovala potom. Nejraději by ho poprosila, aby to zopakoval, protože jeho ochraptělý smích byl ta nejhezčí a zároveň nejvíc sexy věc, kterou za poslední dobu slyšela. Potřebovala více. Na vteřinu ji zarazí, když ji chytne za zápěstí, ale když jí vzápětí v zásadě dá svými slovy dovolení a souhlas, zeširoka se usměje. Ochotně mu pomůže zbavit ji podprsenky a nemůže jí být více jedno, kde ten kus látky přistane. Tiše si povzdechne, když v zubech sevře jemnou pokožku a zalituje, že jí na kůži nepůjdou vidět pozůstatky těchto milostných značek. Vrátila se však k jeho laskání, dlaní ho obemkla a přejížděla opakovaně po celé jeho délce, jen lehce zklamaná z toho, že nebyla v pozici, kdy by to samé mohla dělat svými ústy. Ty jeho těžkopádné výdechy a vzdechy byly jako afrodiziakum a rozhodně by si dovedla představit, že přimět ho sténat její jméno bude ještě úžasnější pocit. Ani on ji však neochudí. Ochotně se mu nastavuje, když polibky zkoumá její krk a následně obnažená ňadra. Zavřela oči, dech jí ještě více ztěžkl, ale když použil i zuby, už v sobě neudržela slastné zavzdychání.* Znovu. *Poručila si trochu pánovitě, ale uměla si říct o to, co chce.* /Ale notak!/ *Nespokojeně zasténala, když se vzdálil jejímu dotyku, nehledě na to, že sama o ty jeho přišla také. Sevřela v dlaních hranu desku a lehce se nadzvedla, aby ji mohl zbavit i toho posledního otravného kusu oblečení. Když však dlaní zajel k jejímu klínu, všechny možné námitky ji přešly. Trhaně se nadechla a skousla si ret, když začal jemnými, avšak přesvědčivými pohyby prstů hrát na ty správné struny. Sváděl ji, pomalu, líbezně, spolu s ústy, kterými se věnoval krku, kde byla též extrémně citlivá, ji okrádal o vůli i příčetnost. Nikdy si nemyslela, že jí ruština bude připadat tak sexy, ale on dokázal i to. Rozpaloval ji svými slovy, aniž by jakémukoliv rozuměla. Položí mu ruce na ramena, jednou dlaní přejede k jeho zátylku, kde mu prsty vjede do rozcuchaných a stále mokrých vlasů, aby si ho u sebe přidržela.* Opovaž se... přestat. *Měla to být výhružka, ale zněla spíše prosebně. Už neovládala ani vlastní hlas, i její přízvuk byl více patrný, ale k čemu vlastně používat jazyk tímhle způsobem? V téhle situaci naprosto zbytečné, našla by mu mnoho jiných lepších využití. Když zrychlí své pohyby, vyjde mu boky vstříc. Pocítí, když prsty vklouzne do ní a to jí úplně stačí, nikdy nepotřebovala mnoho. Znovu se kousne do rtu, tentokrát bolestivě a trochu tím ztlumí hlasitý sten. Její tělo se rozechvěje a rozkoš si najde cestu do celého jejího těla, dokud nemyslí jen na ten dokonalý pocit. Nu, skoro dokonalý. Tohle rozhodně nestačilo. Chtěla ho uvnitř.* Laurene... *Vydechne jeho jméno, sic zkráceně, protože se stále snaží uklidnit dech.* /Přísahám, že tě znásilním, jestli nehodláš pokračovat./ *Bylo tak matoucí cítit spokojenost a zároveň stále onu primitivní potřebu, něhu a vášeň.* /Pokud nebude sex, bude vražda./

*Když našel k večeru dívku sedět před dveřmi své komnaty, nikdy by ho nenapadlo, že se zanedlouho budou nacházet v takové situaci. Očekával, že se podívají na film, nebo se jen pohádají a ona buď odejde či jí sám zabouchne dveře před nosem. Ob varianty už se tolikrát odehráli, vzhledem k tomu, že v sobě oba měli jistou tvrdohlavost. Byli jako časovaná bomba, která byla jejich společností pokoušena až nakonec dnes večer vybouchla. Jejich pohyby by se daly popsat jako takový výbuch, plný vášně, agrese a hladu. Z tě jim sálala síla, když se snažili dokázat tomu druhému, že to oni tu mají jistou nadváhu. Nedalo se říct, kdo z nich vyhrával, když už to vypadalo, že si princ dívku přivlastnil, zaryla mu nehty do zad, čímž mu dala jasně najevo, že tak lehké to nebude. Z úst mu uniklo lehké syknutí, ačkoli bolest momentálně nevnímal, stejně jako vše kolem, existovala jen ústa dívky, kterou držel pevně v náručí. Jejich těla na sebe byla těsně natisknutá a stejně to nebylo dost, chtěl pořád víc a víc. Když mu zkousla spodní ret, oplatil jí škádlivost stejnou a začal jí konečky prstů nepravidelně přejíždět po zádech až si jí pevně přitáhl k sobě. Cítil každý pohyb jejího těla, které se třelo o jeho pokožku a nepomáhalo, že už na sobě ani jeden z nich neměl skoro žádné oblečení, ani si nedokázal představit, co s ním dívka udělá až se zbaví i toho, když už teď vypadala jeho reakce takhle. Nakonec ale okamžik přerušila potřeba vzduchu, ačkoli když se mu naskytl pohled na její roztoužený obličej, klidně by se i udusil, kdyby mohl polibek trvat déle. Čas kolem plynul svou vlastní rychlostí, nevěděl, jestli uběhlo pět minut nebo hodina a bylo mu to jedno. Co by na něj čekalo venku? Pár mrzutých šlechticů, to se s Idri nedá ani porovnávat. Každý milimetr jejího obličeje ho uchvacoval a nemohl se na ní vynadívat. Nepozastavil se nad krátkým smíchem, který z něj dívka svou pohotovou odpovědí vymámila, i když bylo dost možné, že až si bude později dnešní noc přehrávat v paměti, bude zadumaný, jak se princezně daří, najít v něm tuhle dávno ztracenou stránku. Ten okamžik byl ale rychle přerušen novým a snad ještě větším přívalem vášně a chtíče, který ho zavalil jako lavina. Nemohl tomu zabránit a protentokrát ani nechtěl. Jeho dech ztěžkl, když se dívce poddal, zatímco se věnoval tomu, aby je už nedělil ani jeden kus protivné látky. Vášnivě svým ústy prozkoumával dívčinu pokožku, ale když si poručila, rozhodl se jí na chvíli poškádlit. Přerušil veškeré pohyby a couvl o krok, načež ucítil na hrudi závan chladu, když ho tam nehřálo teplo vycházející z dívčina rozpáleného těla. Při její reakci na náhlé oddělení se skousl do vnitřku tváře, aby se odreagoval a zůstal stát na místě. Jeho vzdor však trval sotva pár sekund, než ho jako magnet přitáhla zpět. A tentokrát se rozhodl jí zaměstnat natolik, že nebude mít čas ani sílu se mu věnovat. Cítil, jak se mu pod jeho doteky podvolovala a on postupně poznával její citlivá místa, když pečlivě pozoroval reakce jejího těla. Polibky putoval kamkoli, kam jen mohl a vychutnával si vzájemnou blízkost i zrychlující dech dívky, který byl slyšet čím dál víc. Už si myslel, že se mu skutečně poddala plně, když slyšel další rozkaz, ve kterém byla znatelná prosba. Pocítil lehké zašimrání, když mu přejela po zátylku a pevně si ho u sebe přidržela. Jen se mu tím utvrdilo, že jejich souboj stále pokračuje, prozatím se ale rozhodl jí vyhovět. Opřel se svým čelem o její spánek a s vnitřním uspokojením vnímal, jak mu vyšla boky vstříc. Zanedlouho se mu dostalo i odměny, když zaslechl sten, jež dívka nedokázala zadržet a dolehl až k jeho uším. Nemohl uvěřit, že každým okamžikem se celkový pocit přitažlivosti a chtíče stupňoval, vždy když si myslel, že už vybuchne, udělala dívka nějakou maličkost, která způsobila, že mu zamrazilo a srdce se rozbušilo ještě rychleji. Když ucítil lehký třas, který zachvátil její tělo, levou rukou si jí za rameno přivinul k sobě a věnoval jí polibek do vlasů, zatímco jí druhou rukou v kruhovitých pohybech hladil po stehně. Okamžik přerušilo až to, když vyslovila jeho jméno a opět ho tím málem svalila na podlahu. Netušil, jak docílila toho, že se díky jednomu slovu pod ním zamotal celý svět. Ještě chvilku jí držel v náručí, když věděl, že už déle nevydrží jen nehybně stát. S pohlazením po vlasech se vymanil z objetí a došel ke dveřím z koupelny. Prudce je otevřel a do komnaty se vyvalila pára. Studenější a nezapařený pokoj také způsobil, že mu změnou zrůžověly tváře, to bylo ale to poslední, na co teď myslel. Otočil se na dívku, která stále seděla na mramorové desce v koupelně.* Nehodlám na tebe čekat. * Věnoval jí pohled, který jasně říkal, že pokud se okamžitě nezvedne, tak si pro ni dojde, momentálně by bez její blízkosti a doteků dlouho nevydržel, už těch pár metrů bylo mučení.*