Venkovní akce

*Neví, proč vůbec na dnešní akci jde. Nesnáší, když se někomu ubližuje, když někdo trpí. Vždy, když se něco takového děje, vždy by nejradši vše vzala na sebe, ať má s těmi lidmi vztah jakýkoliv. Chápe, že pravidla jsou pravidla, ale přijde ji hrozné, že za to, že se někdo do někoho zamiluje, hrozí hned buď poprava, nebo fyzický trest. Lásce se přeci nezabrání, i když ji je jasné, že princ se s tím snažil něco dělat. Ale bohužel, lidé se vzbouřili a více nejspíše udělat nešlo. Na sebe si vezme černé šaty s polovičním rukávem. Připne si náušnice s černými kamínky a na nohy si nazuje podpatky, také v černé barvě. Vlasy si dnes sepne do vysokého culíku a poté se s posmutnělým výrazem na tu pohromu vydá, hned, jakmile je na místě, se někam usadí a rozhlédne se. Maličko ji uklidní, když uvidí svého bratra. Dlouho s ním nemluvila.*

*Dnešek byl příšerný. Tu dívku vlastně vůbec neznala, ale i tak jí to bylo neuvěřitelně líto. Láska je láska a ne každý to dokáže ovládat. Bylo jí to líto. Vzala si na sebe tmavé šaty a nevýrazný makeup. Jen pro jistotu, aby nezářila, jako víla. Na akci přišla včas a teď sedí na jedné ze židlí a čeká, co se bude dít. Ani nemá náladu se bavit s nějakým člověkem. Jen sedí a kouká se na pódium, kde se pomalu objevuje královská rodina. Podívá se na nějaké, ježiši co to je, lešení? A pak se vrátí k mnutí lemu šatů.*

*Dneska se rozhodla, že půjde na to, na co doufala, že nikdy nepřijde. Naštěstí to ale není poprava, jak ji napadlo, ale musela přijít, protože z toho, co se vždycky takhle děje, se jí dělalo špatně odjakživa, a jako princezna a zároveň někdo, od koho se očekává, že na to půjde skoro jako na zábavu, musela přijít. Na sobě má tmavě šedé šaty, elegantní, ale nijak to s nimi nepřeháněla, vlasy nějak nahnané v obličeji, a bohužel pouzdrovitý styl jí zvírazňuje břicho.* /Chudáci děti, ještě nejsou na světě a už budou vnímat to zlo./ *Nakonec jen potřese hlavou a vydá se na místo, kde se poprava bude odehrávat. Nějak se tam nehrne, a když tam dojde, všimne si své nejlepší kamarádky usazené tak trochu mimo. Tiše přejde vedle ní a usadí se po její pravici, než se natáhne a stiskne jí povzbudivě ruku. Víc jako pozdrav nepotřebují.*

*Jít na takovouhle "akci" je ji dost proti srsti. Moc se ji tam nechce, ale zase chápe, že tu jsou nějaká pravidla a ta dívka je porušila. A jelikož si začala rozumět se svou rodinou, chce tu být jako opora. Na sebe si vzala černé šaty, úplně jednoduché střižené, s delším rukávem, jelikož venku je ještě zima a jediné, co je zdobí je takový tenký stříbrný pásek v pase. Jemné líčení jako vždy a jako šperky jen malé stříbrné náušnice.* Jo, asi jo.. *Veselá nálada, kterou měla z t novinky, že bud teta a její bratr se dokonce bude ženit je ta tam. Když dojdou na místo, sevře se jí žaludek snad ještě více. *A myslíš, že by to bylo vhodný? *Poukáže na kamery. * Ráda bych tě měla u sebe, ale zase nechci vypadat moc slabě a zapříčinit u nich další řeči.. Nějak to zvládnu. A hned jak to skončí, tak se vypařím za tebou. *Oplatí mu ten stisk ruky a věnuje mu krátký polibek.* A ty můžeš jít třeba zatím za svou sestrou. *Kývne k Astrid.* Já budu u rodiny, ale ona by tu byla sama. *Povzdechne si a vydá se právě k nim.* Ahoj. *Pozdraví rodiče a bratra.*

*Na dnešní rozsudek se rozhodl jít jen protože měl takový pocit, že jako zahraniční host tu má prostě být. Ale moc se mu nechce sledovat, jak někdo někomu za trest ubližuje. Vůbec Xavierovi nezávidí. Ale zase kdyby on měl Selekci a něco takového se stalo, byl by naštvaný na tu dívku. Štve ho taky, že když dojde na místo neuvidí Aideen ani jeho sestru. Ale u sestry je rá, kdyby ji viděl, odtáhl by ji pryč už jen kvůli jejímu těhotenství. Na sobě má tmavě šedé sako a černou košili, odmítal si vzít nějaké jasnější barvy, tohle mu přijde pomalu jako poprava. Po chvilce zapluje na nějaké místo mezi lidi a čeká na rozsudek.*

*Byl by vážně raději, kdyby tam ani jeden z nich nemusel. Přeci jen ještě před chvíli byla šťastná, když se dozvěděla o Austinovi. Celkem ho překvapilo, jak rychle došlo na ty slova na plese, ale byl za něj rád. Štěstí si určitě zasloužil. Doprovodí Nyv až na místo, kde se jí zeptá, zda chce, aby ji následoval. Schreave mají svá vlastní místa a moc by se to nehodilo, ale kdyby ho o to poprosila, půjde za ní. Její rozhodnutí respektuje a lehce se pousměje.* Dobře. Snad to bude brzo. *Doopravdy doufá, že tohle budou mít rychle za sebou. Oplatí jí polibek, než zamíří na opačnou stranu než ona. Astrid v davu vyhledá rychle a posadí se vedle ní.* Ahoj. *Lehce se na ni usměje.* Tebe taky nevidím, co je rok dlouhý. *Sice hodně času tráví s Nyv, ale na Astrid by si čas našel.*

*Neměl vlastně nejmenší tušení, proč se rozhodl jít na takovou akci. Doslechl se o tom a taky o tom, co se tam bude dít. Doufal, že tady v Illey se budou dít jen samé dobré věci, ale tohle se mu vůbec nelíbilo. Každopádně to tu jen chtěl poznat, tak musí i z té nepěkné stránky. Když došel na místo, kde se scházeli ostatní lidé, na tváři neměl jeho obvyklý úsměv. Když říkal, že miluje společenské akce, tohle rozhodně na mysli neměl. Rozhlédl se s divil se, že je tu tolik lidí. To se někdo vážně chce dívat? Když ale sledoval jejich tváře, usoudil, že tu nikdo z nich nechce být. V tom spatřil Rozu a volné místo vedle ní, takže samozřejmě hned zamířil jako blesk směrem k ní. Došel k ní a posadil se na volnou židli vedle ní.* Nevadí, že tu sedím? Nechci se na to dívat vedle někoho, koho neznám. *Řekl popravdě, protože z toho koneckonců byl docela rozhozený a bylo to na něm i znát. Takové věci se u nich v Itálii nedělaly.*

*Trochu se pousměje.* Ale bude fajn tu mít další miminko. *Teď tu mají en Rafeo. Nebo spíše mají i nemají. Se Sim se nebaví a mrzí ji to. Má ji ráda a cítí se strašně, jak bere to s Jacem. Několikrát ho schválně za ní i posílala. To, že je připravila o sourozenecký vztah jaký má se svými jinými sourozenci ji mrzí.*/Pokazila jsem to no../*Štěstí v neštěstí je, že dojdou na místo, kde se bude konat trest, takže její najednou vážnější a špatná nálada je odůvodněná tím. Přejde k Xavierovi, kterého krátce obejme.* To neměla. *Přisvědčí a povzdechne si. Když k nim přijde Nyneve pozdraví i ji.*

*Snaží se mít neutrální výraz, vážnou tvář, ale v duchu docela šílí.*/Do háje jak mám být jednou dobrý král, když mě rozhodí i tohle? /*Včerejší akce byla teda rozhodně lepší, hlavně její dohra v jeho komnatě, než tahle. Pohledem najde Chris. Když se ráno proudil už v jeho komnatě nebyla, což ho překvapilo. Mizet po noci s někým byla jeho parketa a poprvé ochutil jaké to je z druhé strany. Jen doufá, že ničeho nelituje. S úvah a zírání na ni ji vytrhne hlas jeho táty.* Aspoň.. aspoň bude Pers žít. A pak jí palác poskytne lékařskou péči. *O tom taky nesmlouval a prosadil si to. Oplatí objetí mámě a pozdrav své starší sestře.*Asi to nemusím protahovat, ne? *Sjede ty tři pohledem. Povzdechne si a nakonec přede všechny předstoupí a kývne strážným, aby přivedli Pers.* Všichni víte, proč tu dneska jsme. Lady Persefoneia byla přichycena jak se na horách líbá s princem Hunterem. Za podvádění v Selekci hrozí až trest smrti, ten jsem ale odmítl lady udělit. Nicméně, tento čin nemůže zůstat bez trestu.. A proto bude nyní lady Persefonia potrestána dvaceti ranami bičem. *Znovu kývne na strážce, aby se dali "do díla".*

*Jakmile se usadí na židli, docela daleko od ostatních, spojí si ruce v klíně a nepřítomně se zádová před sebe.* /Ja sem vážně neměla chodit./ *Povzdychne si a poté sebou cukne, když ucítí na jedné ze svých ruk stisk. Otočí se na svou nejlepší kamarádku a prohlédne si ji, načež jí stisk ruky oplatí. Teď má starost, protože si není jistá tím, zdali by tu měla být. Je přeci těhotná, tohle vidět jí určitě neprospěje.* Ahoj. *Pozdraví ji tiše, nic více neřekne. Poté sebou podruhé cukne, když na ní někdo promluví. Oddychne si, když si všimne, že po jejím levém boku sedí její bratr.* Ahoj. *Je ráda, že s ním zase mluví a že ho vidí, ale rozhodně mu nedokáže oplatit jeho úsměv, přestože ona je stále usměvavá a snaží se být co nejvíce pozitivní.* Já vím, dlouho jsme se neviděli, nebo spíše alespoň spolu nemluvili. *Zakoktá a promne si jeden spánek, je z toho všeho, co se dnes bude dít, nervózní.* Jak se vlastně máš? Slyšela jsem něco o tom, že se s někým stýkáš.. Moc ti to přeju. *Přeci jen na něj pozvedne koutek, protože je za to opravdu ráda. Na chvíli se otočí ke své kamarádce, ke které si přisedne princ z Itálie, kterého poznala již na plese. Moc ráda by Lucu představila své kamarádce, ale nechce to dělat teď a tady.*

*Zůstává zamyšlená, zatímco se lidé shromažďují. Dle rozdělení sedadel soudí, že se předpokládá, aby seděla s dívkami ze Selekce, z čehož je jí trochu smutno. Měla mezi nimi pár dívek, s nimiž si ráda povídala, ale snad jen s Gretch si byla trochu blízká. Nikoliv však tolik, co s Kel. Všimne si jí a trochu se jí uleví. Přestože jí není do smíchu, pobaví ji, když si prostě bez okolků sedne vedle ní.* Děkuju, že jsi tady. *Šeptne směrem k ní a myslí to vážně. Spadne z ní tak trochu napětí. Je jediná, od koho si dovoluje čerpat nějakou útěchu. Podobně by reagovala snad jen na Xaviera, ale to by teď nebylo zrovna nejvhodnější. S ním navíc byla rodina, vážně doufala, že jej podrží. Chvíli na to už Xavier vynáší rozsudek. Cítí se doopravdy mizerně. Za Pers, za Xaviera. Neuměla to jinak. Být lhostejná k bolesti ostatních. I proto se musela naučit tvářit nevýrazně. Jediné pohnutí, která dá najevo je, že najde ruku Kel a stiskne ji, když Xavier zmíní, že Pers čeká dvacet ran.* /Tolik.../ *Srdce jí poklesne. V lepším případě už v půlce upadne Pers do bezvědomí. Jistě, záleželo na formě biče a síle ran, ale i tak to bylo hodně.*

*Když najednou vedle její kamarádky uslyší někoho přicházet, jen tam rychle loupne očima, hledajíc někoho, s kým se zná. Nakonec ale pohledem sjede zase trochu jinam, jako by se snažila ty dva tolik nesledovat, a když vedle sebe uslyší hlas svého kamaráda z Itálie, jen zavrtí hlavou.* Jsem ráda, že tu seš. *Řekne mu více nahlas a pak se natáhne k jeho uchu.* Potřebuju tu někoho, kdo mě podrží, až budu držet Ast, na tohle sama nemám žaludek. *Svěří se mu a pak se nevědomky natáhne, aby se chytila jeho ruky. Nebere to jako nic divného, od doby, co si je blízká se svými bratry, jí to nějak divné nepřijde, bere to prostě jako povzbuzení od kamaráda. Zhluboka se nadechne a sedí tam, oba dva drží za ruce, a s tím nádechem vypadá, jako by rodila. Své nejlepší kamarádce nic nedokáže říct, protože tak ani nějak neví co, tak ji jen lehce drží.*

To jo. Bát dědou možná nebude až tak špatný. *pousměje se, ale když zmíní Rafa, vzpomene si na Sim.* Mohli byste se s Sim usmířit. *nadhodí trochu opatrně. Štve ho, že se ty dvě takhle hádaji, ale ještě více ho to mrzí. Rád by je nějak usmířil.. ale neví jak bez toho, aniž by to ještě zhoršil. Pak už dojdou na místa a on se povzbudivě pousměje na Xaviera.* To jo, ale pořád.. *pokrčí rameny. Na zmírnění trestu nenamítal nic, nejraději by se vyhnul i tomuhle. A je rád, že i Xavier to tak bere a nemá potřebu ji opravdu trestat.* Ahoj. *pozdraví i Nyveve. Je rád, že už se s nimi začala aspoň trochu bavit. Aspoň teda s dětmi.* Ne, ať to je co nejdřív u konce. *asi nikdo u toho nechce strávit celou noc. Pak už se jen posadí na svůj trůn, najde ruku své manželky, za kterou jí chytne a lehce stiskne. Na tváři má sice kamennou masku, ale uvnitř mu opravdu moc dobře není.*

*Rozloučí se s Nyv, ale ještě chvíli ji sleduje, jak se připojí k rodině. Až poté se vydá za Astrid. Livia tu naštěstí není a za to je on sám rád. Její nálady jsou teď vážně zlé a tohle by ji určitě rozhodilo a to by nebylo pro děti dobré. Usadí se vedle Astrid, která se zdá pobledlejší, než kdy jindy. Je to zvláštní, vidět ji takhle, vždycky byla z jejich rodiny to pozitivní sluníčko.* Musíme to napravit. Zajet si na vyjížďku nebo něco. *Navrhne jí vstřícně. Je zvláštní nevídat sestry tolik, co je zvyklý z Belgie. Všichni ale už začínají mít vlastní život, nejspíše to tak teď bude pořád.* Ah, mám se skvěle. *Ujistí ji a pohled mu znovu padne na Nyv.* Jo, stýkám. *To slovo ho pobaví. Přijde mu, že mezi nimi je to vážnější, než aby to označoval jako stýkání se.* A ty? Vypadáš unaveně. *Zhodnotí to. Pamatuje si, jak se jim svěřila se svým zlomeným srdcem. Trápilo jí to stále? Anebo jí návštěva v Illei prospívala? Přál by si, aby to tak bylo. Astrid si rozhodně zasloužila štěstí. A ironicky byla na řadě. Liv je s Eastem spokojená a on má Nyneve. Ačkoliv nebyl zrovna romantik, Astrid si z nich lásku zasloužila asi nejvíce, bylo by zvláštní, kdyby se jí vyhla. Princ však už začíná rozsudek a on se zamračí.* /Dvacet ran./ *Tu dívku hluboce litoval. Sice věděla, co riskuje, ale samotný zločin dle něj prostě nebyl zločinem. Určitě si za to nezasloužila dvacet ran bičem.*

*Nějaký zasedací pořádek ji vůbec nezajímá, když jde o to, aby podpořila svou kamarádku. Ví jak to pro ni musí být těžké. Christophine je jeden z nejmilejších a nejvíce empatických lidí, které poznala, takže to pro ni musí být těžké. Sedne si proto rovnou k ní.* Nemusíš děkovat. Beru tě jako nejlepší kamarádku. *Moc lidí si k sobě nepouští, no když už tak je pro ně ochotná riskovat cokoliv. Pak jí řekne, že má v komnatě i láhev vína, kdyby se potřebovala uvolnit. Párkrát měly už holčičí večer a klidně to s ní dneska zopakuje. Když princ vynese rozsudek dvacet ran bičem, polkne a chytne Chris za ruku, za kterou ji stiskne.* Nedívej se přímo na to, ano? Soustřeď se na pódium, které je za tím.. Bude to vpadat jakože to sleduješ, nebudeš, ale nikdo nepozná rozdíl. *Poradí jí šeptem. To hodlá udělat i ona sama.*

*Pousmál se, když ho ujistila, že nijak nepřekáží. Rozhlédl se znovu po lidech a překvapovalo ho, jak se to tu plní. Pak se podíval na prázdnou židli vedle něj a doufal, že ji neobsadí žádný z bratrů Rozy. Pak opět obrátil pohled k ní a na ruku, kterou mu teď stiskla. Natáhl se k jejímu uchu také.* Jsem rád, že to říkáš, protože taky potřebuju, aby mě někdo držel za ruku. Nikdy jsem nic takového neviděl..a ani nechci. *Přiznal šeptem a zase se normálně usadil, načež na její ruku položil tu, kterou mu nedržela, aby tím vyjádřil jeho podporu. Poté se zadíval na místo, kde se bude konat ta hrůza a nevědomky se zamračil.*

*Od příjezdu z hor zůstávala prakticky jenom ve své komnatě. A byla ráda vůbec za co, že neskončila zavřená někde v cele než dojde na rozsudek. Jediné, co jí uklidňuje je to, že Hunter z toho všeho vyvázne bez jakýchkoli postihů a Xavier nebude mít problém s lidem, který se vzbouřil, když jí chtěl nechat vyváznout bez trestu. To ale neznamená, že by vůbec neměla strach. Trochu se bojí toho, jaké to bude. Na sobě má černé kalhoty a bílou halenku, což je outfit, který jí připravily komorné. Sama neví, jak se obléct na vlastní rozsudek. Vlasy jí spletly do copu, který jí přehodily přes rameno. Všechno to proběhlo v tíživém tichu, které bylo pravým opakem běžného brebentění, jenž přípravy na nějakou akci doprovázely kdykoliv předtím. V komnatě jí vyzvednou strážci, kteří jí dají na ruce pouta a po Xavierově pokynu jí odvedou k místu výkonu trestu. Při cestě mezi židlemi přejede všechny přítomné rychlým pohledem, ale prakticky nikoho moc nevnímá. Hledá jenom jeden obličej a to ten Hunterův. Byla by asi radši, kdyby tu nebyl a nemusel to sledovat. Pod tíhou pohledů všech se nahrbí a nakrčí ramena. Nahlas polkne, když slyší ten počet ran a se strachem v očích se podívá na sloup, ke kterému jí hned strážce odvedou a připevní. Ruce jí upevní nahoru a halenku jí na zádech roztrhnou. Přerývavě vydechne, když čeká na první ránu. Jako první je slyšet práskutí biče, než se jí zády rozlije obrovská štiplavá bolest. Čekala, že to bude bolet, ale i tak nevěděla, co přesně čekat, takže jí přes rty přeběhne výkřik bolestí. Při druhé ráně už ví, co očekávat, takže zatne pevně zuby a tentokrát ten zaskučí. Tělem se natiskne pod tou bolestí na dřevěný sloup, jako kdyby tím měla biči uhnout a zatne ruce do pěstí, když přijde třetí rána. To už jí vytrysknou slzy z očí a ve chvilce mezi další ránou vzlykne. Přes bolest ani nevnímá krev, která jí z jednotlivých šrámů teče po zádech a pak se vpíjí do lemu kalhot. Celá záda jí bolí a každá rána tu bolest ještě víc zintenzivní, i když si pokaždé myslí, že už to víc bolet nemůže. Někdy u osmé rány přestane počítat, kolik jich ještě zbývá a během některých nezadrží výkřik bolestí. Pořád je ještě na nohou, ale hlavně díky tomu, že je připevněná ke sloupu, jinak je celkově její postoj dost ochablý, protože nemá sílu vzpřímeně stát. I přes to všechno ale ani na vteřinu nezalituje toho, že k Hunterovi začala něco cítit.*

*Kel možná nebyla dokonalá, ale byla loajální a momentálně by měla po boku raději snad jen jednoho člověka. Byla jí vděčná, že se vykašlala na zasedací pořádek a šla ji podpořit. Při jejích slovech se navzdory všemu pousměje.* A já že už jsme sestry. *Zažertuje chabě. Lahev vína zní skvěle, ale bála by se, co by jí potom mohla navykládat o včerejší noci. Ještě stále při té vzpomínce cítila chvění a potřebovala si uspořádat myšlenky dříve, než se o tom bude s kýmkoliv bavit. Stiskne jí ruku a zhluboka se nadechne.* Měla jsem to v plánu. *Ujistí ji ztěžka. Nesnese pohled na krev. Už tak nejspíše Pers uslyší sténat bolestí a přenese ji to do dob, kdy byla malá. Doufala ale, že se vyhne panické úzkosti.* /Bude to v pořádku./ *Snaží se přesvědčit sama sebe. Na tváři jí stále nejde moc vyčíst, ale ruku Kel svírá poměrně pevně, přestože jejich spojené ruce nejde moc ve změti sukní postřehnout. Sleduje Pers, jako by tam nebyla a než dopadne první rána, odvrátí pohled kousek bokem. Svaly se jí napnou při tom výkřiku bolesti.* /Je mi to líto./ *Rozechvěle vydechne.* /Tak hrozně moc./ *Ale Pers je silná. Zvládne to. Hunter jí pomůže.* /Teď to musím zvládnout i já./ *Snažila se dýchat ústy, bála se, že by se až sem donesl železitý pach krve, z toho by se jí udělalo určitě zle.*

Ráda bych se se Sim udobřila.. mám ji ráda a nikdy jsem vás nechtěla připravit o nějaký lepší sourozenecký vztah. *Potřese hlavou.* Ale nemyslím si, že to spravit půjde. Vyčítá mi to a má na to právo, měl by jsi s ní trávit více času. Můžeš jí to třeba trochu vynahradit teď. Já tu ro tebe budu, i když spolu budeme trávit o něco méně času, budu tu vždycky a pochopím to. *Sim ale očividně ne. Jenže to nechce říct takhle nahlas. Když dojdou na místo a naštěstí to Xavier nehodlá prodlužovat, sedne si na trůn a oplatí Jacovi stisk ruky. Na tváři má sice vážný výraz, ale uvnitř není vůbec klidná. Je to jen za ty roky dobře nacvičená maska. Má co dělat, aby si tu masku udržela, i když strážci začnou s výkonem trestu.*

*Mírně se usměje, když jí řekne, že potřebuje držet za ruku, a stiskne ho ještě pevněji. Tak nějak to potřebuje i ona, víc, než by mu dokázala říct, a nechce to přenášet na Astrid. Ví, že ta teď potřebuje podporu, ale ne, aby ona pak pomáhala jí. Takže jí ruku stiskne ještě pevněji, povzbudivě, ale pak ji pustí. Když totiž vyjde dívka, kterou budou bičovat, nedokáže se na to dívat. Zvládá ještě to, kdy ji dávají ke sloupu, ale při prvním zvuku biče sebou škubne, jako by mířil i na ni. Cukne sebou a u další rány zaboří obličej Lorenzovi do ruky, ramene, hrudi, prostě od něj. Slzy jí plní oči a ona jen mělce dýchá, protože to je jako včera, co měla podobnou scenérii před očima. Nic o ní ale niky nikomu neřekla, krom těch, co o ní věděli. Bohužel. Připomíná jí to tak moc ty chvíle, kdy to byla ona, kdo byl na místě dívky, která tam je dnes. Dovede si představit tu její bolest, proto drží Lorenza pevně a div že se mu tam nesesype. Nemá k tomu daleko, ale stále si musí opakovat, že tohle dělá proto, aby se překonala, aby ukázala světu, že jí není tohle jedno. Je jedno, jak moc si tím zničí psychické zdraví, to tu teď bylo podřadné. Ale bohužel se nemůže přestat třást a přála by si, aby tu aspoň jeden z jejích bratrů byl.*

*V obličeji je pobledlá a na rtech rozhodně nemá úsměv, který obvykle na rtech nosí neustále. Je to zvláštní, že se usmívat ani nedokáže a to té ubohé dívce ještě ani nebyl přidělen trest, když si k ní přisedla Roz, které oplatí povzbudivé stisknutí ruky a pozdraví ji. Každopádně její ruku stále drží, nemá odvahu na to, se jí pustit.* To bychom mohli napravit, je to zvláštní, když vás nevídám tak, jako v Belgii. Projížďka by byla ale určitě fajn. *Pokýve hlavou a pokusí se znít natěšeně. Každopádně ji ale potěší, když se dozví, že se její bratr má dobře. Pohled upře na dívku, za kterou se ohlédl a přeci jen pozvedne nad tím koutek.* Máš ji rád, viď? *Uvnitř je nadšená, ale teď zrovna své nadšení nedokáže dát tolik najevo.* Já? Uhm.. Docela dobře, když nepočítáme dnešní den. *Pronese a poté se zatajeným dechem poslouchá, jaký trest dívku čeká.* Dvacet ran. *Zašeptá potichu a sleduje tu nebohou dívku, jak jí připoutají ruce nahoru a jak jí roztrhnku halenku.* /Ne, to ne.. Nezaslouží si za lásku takhle trpět./ *Pomyslí si a jakmile se ozve první prasknutí bičem, cukne sebou a z očí se jí téměř hned vynoří slzy. Zatne si nehty do stehen, aby se nezačala třást. Ráda by se svého bratra nějak chytla, ale neví, jestli může. Každou ránu počítá, aby věděla, kdy dívce skončí to utrpení, je jí to neskutečně moc líto.* /Zvládne to. On ji přeci poté pomůže./ *Žaludek se jí z pohledu na tu krev stáhne tak, že má chvíli pocit, aby ho nevyklopila ven, proto rychle zavře oči a zkusí se normálně nadechnout.*

*štve ho a i mrzí, jak to je mezi Misty a Sim. Je to jeho manželka a sestra. Jasně že chce, aby se měly rády. Ale moc neví, co dělat, protože to nechce zhoršit.* Ty nás o nic nepřipravuješ, vážně. /To ona./ *proběhne mu hlavou. Na jednu stranu to pravda je, protože to Sim vyvolala tu hádku.. ale na druhou stranu si tohle o své sestřičce myslet nechce.* Ale já nechci trávit jednu dobu více času s tebou a pak s ní. Nemůžu vás takhle rozdělovat, záleží mi na vás obou. *Povzdychne si. Občas má pocit, že by bylo nejlepší se prostě rozpůlit. Pak už dojdou na místo a souhlasí s tím, že to asi není třeba zdržovat. Čím dřív to bude hotovo, tím líp. Stiskne Misty ruku, zatímco už přijde první rána. Lehce sebou trhne, ale téměř to nejde znát, navíc si stále udržuje tu kamennou masku, což je ale čím dál tím víc náročnější. Ani si nedokáže představit tu bolest.*

*Po tom co slyšel už jen počet ran, zamračil se ještě víc. Pak sledoval tu nebohou dívku a chtělo se mu odejít ještě dřív, než vše pořádně začalo. Ale neodejde už jen protože Roza potřebuje podporu. Když ale začali dívku bičovat, zavřel oči, jelikož se na to prostě nedokázal dívat. Byl si ale jistý, že už jen její výkřiky ho budou pronásledovat v nočních můrách. Nesnáší, když lidé trpí. Oči otevřel ve chvíli, kdy ucítil, jak se k němu tiskne Roza. Stiskl jí ruku a druhou jí položil na záda, pak ruku ale přemístil na její hlavu a hladil ji po vlasech, aby věděla, že je tu pro ni. Po nedlouhé chvíli, kdy už ho psychicky bolelo vidět Rozu takhle zničenou a poslouchat bičovanou dívku, usoudil, že se odtud musí dostat. Sklonil se k Roze, aby ho dobře slyšela, až na ní bude mluvit.* Rose..klidně můžeme odejít, pokud chceš, můžeš to svést na těhotenskou nevolnost. *Řekl tiše rozklepaným hlasem přímo jí do ucha, načež si poposedl tak, aby ji mohl obejmout.*

To se mi docela líbí. Uděláme si nějaké společné tetování? *Navrhne s úsměvem. Pochybuje, že ji v nejbližší době dokáže dotáhnout do tetovacího salonku, ale zkusit to musí. Když princ vynese rozsudek, chytí Christophine za ruku a povzbudivě ji ji stiskne. * Snad to bude rychlý.. A hned jak to skončí můžeme odejít. *Ujistí ji. Taky jí to nebude moc příjemné a chce odtud co nejdříve vypadnout. I když e snaží dívat jiným směrem, pohled jí občas padne na krvavá záda dívky, kterou bičují, když ji slyší sténat bolestí. Nevadí ji, že ji Chris drží tak pevně.* Hlavně klid, nádech, výdech.. *Promlouvá k ní tiše. Její hlas se jasně chvěje, ale snaží se být z nich dvou ta silnější. Je starší, než Christophine a bere ji jako mladší sestřičku, kterou musí chránit. */Kdyby měli zbičovat mě za každýho chlapa, se kterým jsem podvedla Wallace.. /*Ani by nespočítala, kolik by musela mít ran.*

*Přijde mu zvláštní Astrid takhle vidět. Nejraději by se ji pokusil rozesmát, ale na to nebylo tohle zrovna nejlepší místo ani událost. Přesto alespoň navrhne společnou vyjížďku. Koně mu nevadily, i když se ve stájích normálně moc nepohyboval, ale pamatoval si, že Astrid to bavilo.* Dobře, pak se domluvíme. *Ujistí ji. Protočí očima nad tím, jak Astrid vyzvídá, ale nemá jí to za zlé.* To teda mám. *Přizná.* /Miluju ji./ *Jen jí to ještě neřekl. Nespěchal na to. Čekal, že ta správná chvíle prostě přijde sama.* Něco nového? *Zeptá se ještě, její odpověď mu totiž nic moc nepoví. Pouze přikývne. Taky mu to přijde příliš. Doufá, že dívka omdlí. Bylo by to pro ni milosrdnější. Natáhne se pro ruku Astrid. Pro ni to musí být hrozné, vždycky byla příšerně empatická.* Nemusíš se dívat. *Poví jí soucitně. Mrzí ho, že nemůže uklidnit i Nyv, ale alespoň pro Astrid něco udělat může.*