Venkovní akce

Tohle by bylo na dlouhé dohadování. *Řekne tiše. Stejně si myslí to svoje. Dost si tohle vyčítá, protože nikdy nechtěla stát mezi Jacem a některým jeho sourozencem.* Já vím, že ti na nás obou záleží a chápu to. *Na rozdíl od Sim to chápe dost. Ví, ž ji miluje a stejně tak i Sim, jakožto svou sestru a nechce mezi nimi dělat rozdíly, ale když se Simone cítí nějak ochuzená, očividně bude muset.* Já ti nic vyčítat nebudu, vážně ne. Miluju tě a budu tu pro tebe vždycky Simone si ale přeje, abys trávil více času sní. Když budeš, třeba to se to nějak postupem času urovná a my spolu přece budeme trávit čas i tak. Zvládneme to. Chápu, že nechceš žádnou z nás nějak upřednostňovat, ale očividně budeš muset. A je to v pořádku.*Stiskne mu lehce ruku. Když Simone chce, aby s ní Jace trávil více času a pak bude konečně spokojená, nějak ho přesvědčí, aby to udělal. Když začnou tu dívku bičovat, musí pevně stisknout rty k sobě, aby sama nevykřikla a nezarazila to. Jace pořád drží pevně za ruku a dívá se na Pers.*

*Když sedí na té židli a čeká na rozsudek dívky, do které se bezhlavě zamiloval, cítí se příšerně. Cítí se jako zrůda, protože ať už se jí dnes stane cokoliv, všechno to je jeho vina. Kdyby se jí tehdy v malém salónku nesvěřil s tím, co se děje u něj doma v Rakousku, tohle by se nemuselo vůbec stát. Nemusel by teď sedět tady a Pers by byla v bezpečí. Nervózně se kouše zevnitř do tváře a do rtů, až v ústech cítí pachuť krve, dokud Xavier neřekne Pers rozsudek. Najednou mu začne divoce bušit srdce a začne se celý třást.* Ne. *Zašeptá, protože si teď připadá jako v té nejhorší noční můře, v které se kdy mohl ocitnout.* Nemůže dostat dvacet ran bičem, nemůže! *Vyjekne a vyděšeně se dívá na Pers, kreoru přivedou ke sloupu. Dívá se, jak jí poutají ruce a jak ji opřou o sloup a pak.. Pak když uslyší její bolestný výkřik..* Pers! *Zoufale zakřičí její jméno, jeho hlas je plný bolesti a zoufalosti. Cítí se strašně, když teď nemůže nic udělat, nemůže ji chránit, nemůže si vzít její trest na sebe. Nemůže absolutně nic, jen tomu přihlížet. Nebrání se, jakmile se jeho oči promění v hotové vodopády, takhle moc ještě nikdy nebrečel, ani když mu táta dával rány přes tělo páskem, nebo do něj bušil rovnou sám. Jakmile dostane pátou ránu, zvedne se, ale v ten okamžik se mu zamotá hlava a padne na kolena.* Nechte jí, prosím! Za všechno můžu já, ona za to nemůže! *Zavyje a rukama si vjede do vlasů, za které si silně zatahá, až mu mezi prsty nějaké vlásky zůstanou.* Pers, Pers, Pers... *Šeptá její jméno mezi silnými vzlyky. Chce na ní zavolat něco dalšího, nejlépe to, že ji miluje. Chce se za ní rozběhnout, bránit ji, ale na nic nemá sílu, jako kdyby mu ochrnuly nohy. Má sílu jen na to, vzlykat, třást se a vduchu prosit, aby to zvládla. Tolik ji ublížil. Tohle si nezasloužila, ne ona. On by tam měl teď stát, měl by všechno podstoupit za ní. Ona by neměla být ta potrestaná, Pers ne.*

Haha, ani náhodou, ne v nejbližší době. *Zavrtí hlavou. Kel se v ní navzdory všemu zažehne jiskru pobavení. TO, že ji drží za ruku, jí pomáhá. Může se soustředit na něco jiného než na okolí.* DObře. *Dostane ze sebe. Pers už přivádějí a ona z nebohé dívky jen těžko dokáže zpustit zrak. Musí mít takový strach...* /Není to fér./ *Povzdechne si naposledy. Snad poprvé pocítí touhu vyhrát Selekci. Mohla by tohle změnit? Aby už nikdy žádná dívka nemusela stát na místě Pers? Nikdo by si tímhle neměl procházet jen protože se zamiloval. Bohužel však musí pohled odvrátit, jinak by jí pohled na krev nejspíše donutil omdlít. Od té autonehody jí to prostě dělá problém. Už ony bolestné steny a výkřiky jsou pro ni těžký návrat do vzpomínek. Ani si neuvědomuje, jak moc ruku Kel mačká.* Promiň. *Šeptne. Dýchá zhluboka a ústy. Co ale těžko snáší jsou výkřiky a naříkání Huntera, které se nese prostorem. Nikdo nemůže mít pochyb o tom, že ji miluje. Ale to, jak musí trpět. Není to fér. Sama si zaryje nehty do nohy, bolest ji trochu probere. Rozmrká slzy a znovu se pořádně nadechne.* Tohle by se nemělo dít... *Usadí se jí v hrudi vztek, který je mnohem příjemnější než bolest.* /Nezaslouží si to./ *Kdyby to jen bylo na ní. Nesnášela ten pocit bezmoci.*

*Celou dobu sleduje Christophine a až když přijde jeho rodina, prohodí s nimi pár slov, než se rozhodne vynést ten rozsudek. Probíral to i s rádcema a i když on chtěl méně ran, skončilo to na dvaceti. Lepší, než padesát což tam taky zaznělo.. Sedne si na svůj provizorní trůn a sleduje to. Má co dělat, aby sebou při každém výkřiku Pers a zvuku biče netrhl. Nedovede ani představit jak hrozná to musí být bolest. */Je mi to líto, promiň. /*Az to skončí, aspoň ji palác poskytne lékařkou péči. Uklidňuje se tím, že bude v těch nejlepších rukou. Všimne si Huntera a lehce pokýve hlavou. Sám by to rád zastavil, ale v tomhle má svázané ruce. Vždyť on pro ni ani nechtěl trest, sakra. Pitomí pisálkové z Illea news. Nebýt jich, tohle by se vůbec nemuselo stát. Vyřešili by to nějak mezi sebou, jak plánoval.*

Tak nic, ale za pokus to stálo. *Pousměje se na ni. Ráda by od trestané dívky odtrhla zrak, ale nedokáže se pohnout. Sama radila Chris ať se dívá jinam a nedodržuje to, vážně ironické. Způsobí jí to ale docela husinu. Stačí si představit, že by měla být na jejím místě, protože sama podvedla Wallace, se kterým je zasnoubená, i když nedobrovolně, několikrát. Ani by nespočítala kolikrát spala s někým jiným. */A to se Persefoneia s tím princem ani nevyspala, ne? Jen se líbali../To je dobrý. *Dostane ze sebe přiškrceně. Je ráda , že dokáže Chris aspoň nějak odpovědět. To jak ji drtí ruku je její nejmenší problém, aby byla upřímná. Ani to nevnímá. Pohledem zabloudí k princi Hunterovi klečícímu na kolenech. Možná se sama nikdy nezamilovala a to jaký je to pocit nezná, ani neví jak poznat, že je do někoho zamilovaná, ale nepochybovala, že jsou ti dva do sebe zamilovaní. A přijde jí hloupé za to Persefoneiu trestat. Ale pravidla jsou pravidla. V Selekci musí být věrné princi Xavierovi.. Po očku se podívá na Christophine. Nedovede si představit, že by měl sledovat jak její kamaráda podstupuje něco podobného.* Za chvilku bude po tom.. *Nepočítá u kolikáté přesně rány jsou. Přijde jí jako kdyby jich ale bylo tak už dvakrát tolik.*

*vydechne po slovech Misty. Nechce tohle dělat, ale asi opravdu už nebude jiná možnost. Štve ho to.* Jak s ní mám trávit čas, když to ona nechce a chce se taky odstěhovat? *potřese nad svou sestrou hlavou.* Fajn, nějak to zkusím. *Povzdychne si.* Jsi úžasná. *líbne jí na spánek. Momentálně je neuvěřitelně vděčný, že má tak skvělou a chápavou manželku. Když už se pak dostane k tomu trestu, tiskne jí ruku a udržet si výraz bez emocí je každou ranou těžší a těžší. Neunikne mu, jak pevně tiskne Misty rty k sobě.* Pokud chceš odejít, tak jdi. Co nejdříve to půjde vyrazim za tebou. *řekne starostlivě, i když by to bylo jako předhodit kořist novinářům. Asi je jasné, že tohle by bylo všude.. ale nechce, aby tu trpěla. Když pak uslyší vzlyky prince Huntera, trhaně vydechne a bezděky si představí sebe a Misty v jejich situaci, což ho donutí nasucho polknout a zvažovat, jestli by nebylo lepší nechat prince odvést, dokud tohle celé neskončí.*

*S pláčem naslouchá výkřikům dívky, kterou právě bičují. Slyšela z části to, co se stalo, a neví, koho má litovat víc. Jestli ji, jak se svíjí v bolestech, nemoci utéct, nebo jeho, protože psychická bolest je ještě horší než ta, co opravdu bolí povrchově. Jako by se jí v hlavě objevila ta situace, kdy musela svému bratrovi říkala, že jejich otec je možným otcem dvojčat, která jí hnízdí v bříšku. Že jejich matka je tím člověkem, kdo o všem věděl, ale přesto se nepokusil zasáhnout. Sledovat tu bezmoc, to, že to je najednou všechno její vina, to, že najednou oni na sobě nesou takové břímě, to vše se jí vybaví, když slyší nejenom řev bičované. Když okolo sebe cítí ruce Lorenza, nedokáže myslet na nic jiného než na to, že někoho potřebuje. Potřebuje teď přesně to, co ji obejme, potřebuje někoho, kdo jí teď pomůže a dodá odvahu, kterou postupně v návalu vzpomínek ztrácí. Ztrácí se u jeho hlazení ve vlasech, ztrácí se u toho pravidelného pohybu, který jí značí úlevu, pomoc a někoho u sebe. Když ale tenhle pohyb cítí, myšlenky na pozadí bičované se jí ztrácí do minulosti. Tam, kdy poprvé bratr dvojčat slyšel křik poprvé. Když se jí scéna plna řevu, bezmoci a naděje přehraje v hlavě, až děsivě totožná s tím, co se teď děje před nimi, sjede ze židle na kolena, než se roztřese a má co dělat, aby se opravdu nezbláznila. Jen na chvíli otevře oči, plna toho psychického zoufalství, který nikdo nemůže pochopit, a sjede očima na Lorenza, který na ni mluví.* Prosím. *Artikuluje rty, protože není s to mluvit. Jen se snaží nějak dosat zpátky na židli a nikdy nebyla tak ráda, že je mimo většinu ostatních.*

*Je ráda, že se po jejím pravém boku posadí její nejlepší kamarádka a po tom levém její starší bratr. S Roz má sice jen nemohu konverzaci, ale i tak jde poznat, že tam pro sebe jsou, přestože ona si teď více všímá svého bratra a Roz zase Lorenza, kterému je vděčná za to, že tam pro Roz teď je. Každopádně je i vděčná za to, když ji Lucien nabídne, že by společně mohli někam na vyjížďku. Bylo by to skvělé, si s ním zase pořádně promluvit.* Samozřejmě, těším se. *Pokýve hlavou a poté začne vyzvídat, jako správná zvědavá sestra, která se zajímá o to, jak se jejímu staršímu bráškovi daří ve vztazích.* Jsem ráda, že jsi někoho takového našel, opravdu. Říkala jsem, že to nastane. /A určitě se do ní brzy zamiluješ./ *Pomyslí si zasněně, než přijde krutá realita, tedy hlavně pro Pers, u které si ani nedokáže představit její bolest. Platí za lásku.. Ona kdysi takhle platila a možná pořád trošku platí, ale psychicky, nikoliv fyzicky. I když ji při pocitu zlomeného srdce pobolívalo u srdce. Po otázce svého bratra lehce nakrčí obočí.* No, možná se s někým stýkám, ale nemyslím si, že by nám to mohlo vyjít.. Prý není na vážné vztahy,ale spíše jen.. No, asi si to dokážeš vyložit sám. *Zašeptá. Obává se toho, že by si mohla nechat podruhé ublížit. Jakmile ještě zaslechne naříkání a výkřiky korunního prince Rakouska, cukne sebou a zaboří svému bratrovi obličej do ramene, nevydrží to a ještě ho pevně chytí za ruku, mezitímco se chraptivě nadechuje skrze vzlyky. Na svou nejlepší kamarádku se raději ani neohlíží, je jí jasné, že trpí také.*

Dobře. *Rád by si s Astrid více popovídal, až bude možnost. Přeci jen se dlouho neviděli a mají toho určitě dost, co probírat, ale na nějakém lepším místě a ve vhodnější dobu. Protočí očima a potřese hlavou.* No jo, říkala. *Určitě musí mít druhé Vánoce z toho, že měla pravdu, ale snad nebude tak škodolibá, jak by na jejím místě byla Livie. Zamračí se nad tou novou informací.* Astrid... *Zarazí se.* Jsi dospělá. *Povzdechne si.* Ale pokud ti ublíží, najdu si ho. *Nechce jí do toho kecat, ale její sestřičce prostě nikdo ubližovat nebude. Trest mu přijde zbytečně krutý a mrzí ho, jak moc Astrid trpí. Nakonec si ji k sobě rovnou přivine, když mu zaboří tvář do ramene.* Brzy bude konec. *Konejšivě ji pohladí po zádech. Vždycky z nich byla nejvíce empatická.*

Určitě s tebou trávit čas chce.. Proč by se pak o tomhle dohadovala? A dávala tak najevo jak je rozzlobená, že tráví moc času se mnou? *Vážně ji přestává chápat.* Třeba se to spraví, když s ní budeš častěji a nebude chtít dojet. *Pokrčí rameny. Jeden nikdy neví.* Nepřeháněj. *Pousměje se na něj. Nepřipadá si úžasná. Kdyby byla, takhle by nerozdělovala rodinu, no ne? Při sledování výkonu trestu na Pers, musí pevně tisknout rty k sobě. Ráda by to zastavila, ale nemůže. Možná je královna, ale i ta musí určité věci dodržovat.* Víš, že nemůžeme odejít, nikdo.. *ohledem zalétne k dvěma svým dětem. Od pohledu je to Xavierovi proti chuti a Nyv je docela bledá.* Možná bych odešla odtud, ale pak by mě další hodinu vyslýchali z Illea news. Nedám jim to, co chtějí a na co čekají. *Jsou jako supi. Hned by se na ni a nebo kohokoliv jiného slétli. Je jí líto i Huntera, který by si jistě přál být na místě Pers.* Aspoň mají jeden druhého. *Šeptne.* Moc se milují. *Neviděl by to jen slepec.*

*Byla by nejradši, kdyby tu Hunter vůbec nebyl. Tohle nejspíš nepotřebuje vidět. Neumí si představit, že by ho takhle musela sledovat. Bolelo by jí to víc, než kdyby to měla sama odnést a ona nechce, aby to Huntera nějak bolelo. Bojí se toho, co přijde, když jí upevňují ruce ke sloupu a pak už se rozjedou rány bičem, kde se snaží co nejvíc potlačovat výkřiky a úpění bolestí, i když to je prakticky nemožné. Celá záda má jako v ohni a pokaždé bolest nabere ještě více na intenzitě s každou další ránou. Slyší Huntera a trochu pootočí hlavu směrem, kde ho předtím viděla sedět. Píchne jí v hrudi, když ho vidí a i přes bolest se pokusí mírně zavrtět hlavou, aby mu dala najevo, že si nemusí dělat starosti. I když Xavier řekl, že jemu nic nehrozí, stejně se prakticky trestu nevyhnul. Jeho trestem bylo to, že tu musí být a sledovat to. Víc, jak ty rány nakonec bolí vidět Huntera brečet. Nejradši by mu něco řekla, aby ho aspoň trochu uklidnila. Nejradši by mu zalhala, že to tolik nebolí, aby neměl starost a bláhově s nadějí, že se jí to povede, otevře pusu, aby z ní mohla nějaká slova vypustit. Ale než se stihne nadechnout, bič znovu dopadne na její záda, takže nakonec z jejích rtů vyjde další výkřik. Ani neví, kolikátá ta rána je. Po chvíli je bolestí natolik otupená, že její tělo ochabne a prakticky jenom visí za upevněné ruce. Z toho se jí začnou hned dělat otlačeniny, které jsou ale jejím nejmenším problémem. Přes bolest nezvládá normálně dýchat. Každý pohyb a to i mělký nádech znamená větší bolest. Přestane i vzlykat a posledních pár ran jí z očí jen stékají slzy a ona při každé zaúpí bolestí. Je to ale dost otupělý zvuk. Během každé mezery mezi ranami se jí o ní pokouší slastná temnota bezvědomí, ale pokaždé jí bič probere zpátky do přítomnosti. Až do doby, než žádná další rána nepřijde. Celá záda má v tu chvíli červená díky té vší krvi těžko by se na nich hledalo nějaké místečko, které zásah bičem nepoznamenal.*

*Objímal pevně Rozu a dál ji hladil po vlasech. Čím dál tím víc se cítil hůř a hůř. S každým výkřikem bičované dívky, vzlykem Rozy a křikem muže, který byl určitě ten zamilovaný do dívky procházející si trestem. I když se Lorenza nic z toho přímo nedotýkalo, cítil jak ho to všechno někde uvnitř drásá. Pohledem přelétl všechny přítomné a udělalo se mu trochu nevolno. Celá atmosféra tohohle byla naprosto příšerná, nechápal, jak se to vůbec může dít a kdo to doopravdy chce. V hlavě mu probleskla myšlenka, že by měl co nejdřív odjet zpět do Itálie. Z myšlenek ho ale velmi rychle vyvedla Roza, která se sesunula z židle na zem. Zapomněl hned na nějaký odjezd a rychle si kleknul na zem vedle ní.* Rose, pojď..dostanu tě odsud. *Řekl rozklepaným hlasem, když se na něj zoufale podívala a prosila ho o pomoc. Chytil ji jednou rukou za pas a druhou stiskl její ruku, načež jí pomohl se zvednout. Stále ji držel kolem pasu, ale ruku jí už pustil, protože místo toho ji palcem setřel slzy z tváře a trochu rozmazaný makeup. Nebyl si jistý, ale tipoval, že to Rozu nevzalo, protože by s někým z nich měla blízký vztah. Myslel si, že to v ní pravděpodobně vyvolalo nějaké trauma, nebo něco podobného. Naklonil hlavu k jejímu uchu, aby ho opět dobře slyšela, protože si nebyl jistý, jak dobře je schopná ho vnímat.* Rose, půjdeme teď pryč..jsem tu s tebou a bude to v pohodě. To zvládneš, já ti věřím. *Zamumlal jí přímo do ucha, aby ji trochu povzbudil, i když si nebyl jistý jak moc to zafunguje. Poté ji pevněji chytil kolem pasu a vydal se s ní pomalu k odchodu.*

*Dnešní den byl jeden z nejlepších v jeho životě. A kazila ho pouze tahle událost, na kterou se rozhodně netěšil. Naštěstí se ale díky životu mezi rebely naučil vypořádávat se se stresovými situacemi docela dobře a stejně tak i hlídat svůj výraz. Avu nechal ve své komnatě, aby dospala čas, který jinak tráví u záchodu kvůli nevolnostem a - tentokrát ve správně oblečeném černém obleku - se vydá na místo konání akce. Kývnutím hlavy pozdraví zbytek rodiny, ke které se posadí a pak sleduje samotný rozsudek a jeho provedení. Pohled na krev mu nevadí. Viděl jí za život už spoustu a možná proto to z rodiny zvládá sledovat s největším klidem. Ano, přišlo mu to přehnané, ale ví, že vyvázla s nejmenším trestem, s jakým se dalo a to je hlavní. Sám se po chvilce ztratí ve vzpomínkách na to, jak sám podobná zranění několika lidem způsobil.* Jsi v pohodě? *Pootočí pak starostlivě hlavu k Nyv. Nedá to najevo, ale oddychne si, když výkon trestu skončí. Jenže ne na dlouho, protože pak se tu objeví Daleyza.* Sakra. *Přeletí mu přes rty, aniž by to nějak moc vnímal a jako první se natáhne po Nyv, kterou si strčí za sebe.* Jdou ze všech stran z lesa a otevřených prostor. Bude jim trvat, než to obklíčí i ze strany paláce, když budete rychlý, dostanete se tam dřív, než se jim to podaří a prakticky nás tu uvězní. *Vychrlí ze sebe směrem k ostatním z rodiny, protože praktiky rebelů znal dost dobře a spoustu jich sám vymyslel. Sice se mu začne dělat špatně, hlavně motat hlava, což je výsledek diagnózy, na kterou mu nedávno přišli doktoři, ale snaží se to potlačit. Teď hlavně nechce, aby se jim něco stalo.*

*Jen lehounce zavrtí hlavou v náznaku pobavení, ale víc si ukázat nedovolí. I když jí to vůči Pers nepřijde fér, odvrátí pohled. Nedokáže se na to dívat. Kel jí pomáhá udržet se pohromadě, ale vážně stydí za to, že by nejraději seděla jinde. Přesto je jí ale neskonale vděčná, že si nestěžuje na to, jak jí drtí ruku. Hunter tomu vůbec nepomáhá. I jeho je jí líto. Nikdo z nich neměl tohle podstupovat. Nejraději by tohle hloupé pravidlo svrhla do pekel. Jenže pak se všechno zvrtne.* /Útok?!/ *Ještě aby ne, na pozemcích mají lehčí útočit než v paláci. Během vteřiny je na nohou.* Musíme jít. *Vyhrkne rozechvěle a postrčí Kel dopředu. Na důležitou vteřinu se ale zarazí.* Xavier... *Panicky se rozhlédne. Nemá to logiku, ale nemůže si pomoc.* Xaviere! *I minule byla cílem královská rodina. Je v mnohem větším nebezpečí než ona! A byl přeci tak blízko! Jenže všude je hluk a chaos, ani by se nedivila, kdyby její zoufalý výkřik zanikl ve všeobecném ruchu. Nehledě na to, jak zmateně se vůči němu cítila, byl stejně první, na koho pomyslela. Trhne sebou, když ji jen těsně mine kulka, natrhne rukáv na paži a zanechá za sebou drobný krvavý šrám. Musí pryč. Jenže teď od ní dav odtrhl i Kel. Naštěstí ji ale zahlédne a odhodlaně si lokty proklestí cestu až k ní.*

Já nevím, vždyť se teď s námi ani nebaví. Nechápu jí. *nechce být na Sim naštvaný, ale upřímně už jí vážně nechápe. Když se nějak cítí ochuzená o čas s ním, tak proč se s nimi teď nebaví a plánuje se odstěhovat?* Ne, bude chtít odjet. Což jí nezazlívám.. má syna, přítele a nemůžu jí nutit tady bydlet, když je tady nešťastná. *sice ho to mrzí a bude mu chybět.. ale držet po zámkem jí nemůže.* Nepřeháním, ani trošku. *vážně ne. Misty je úžasná a nikdy neviděl někoho více chápavého a klidného. Řekne jí, že pokud chce odejít, tak ať jde, i kdžy by si na tomhle novináři asi smlsli.* Dobře. *kývne hlavou. Teď se o ničem dohadovat nebude.* Je nespravedlivé, že musí takhle za lásku trpět. *potřese nad tím hlavou. Oddychne si, když trest lady skončí. Ale pak přijde něco jako další trest pro ně všechny, když se tu objeví rebelové. Rychle se zvedne a rozhlédne se po své rodině a taky lady Pers, protože ta se teď nemůže ani bránit. V rychlosti za ní pošle jednoho strážce, načež už začne spolu s ostatními utíkat do úkrytu.*

*Normálně by si potěšeně usmála, když i Luca přiznal, že to říkala. Měla pravdu a měla by z toho mnohem větší radost, kdyby se dnes nekonala tak hrozná věc a to fyzický trest pro jednu z účastnic, který jí je neuvěřitelně moc líto. Následně se však Lucienovi zmíní o té novince, že se s někým stýká. Přesněji s králem Švédská, ke kterému začala i přes svůj odpor cítit. Vážně se snažila, aby to tak nebylo.*Já vím, že jsem.. *Zamumlá a poté se lehce pousměje.* Snad ne. Uvidíme. *Pronese, vážně doufá, že in ji neublíží. Po chvilce, kdy už nějakou chvilku probíhá trest v podobě bičování, zaboří obličej do ramene svého bratra a chytí jej za ruku, protože na to dál nezvládne koukat, nemůže. Je až příliš empatická a ten pohled ji ničí, ničí ji i slyšet ty výkřiky, nářeky. Nejraději by odešla, ale to by bylo moc neslušné.. S Lucienem to snad zvládne.* Co se.. *Zašeptá chraplavě, když se po okolí začnou rozléhat mnohem hlasitější výkřiky a výstřely.* Rebelové. *Vyjekne a podívá se na Rózu.* Utíkej! *Chce popadnou Luciena a běžet s ním pryč, jenže si všimne rebela před nimi, který míří přímo na jejího bratra.* Ne! *Rychle před něj skočí, ani nad tím nepřemýšlí. Lepší ona, než on. A opravdu to je ona, čehož si všimne, když ji od břicha projede celým tělem šíleně ostrá bolest. Bolestně zakňučí a položí si ruku na břicho, dokud nepadne na kolena, mezitímco ji mezi prsty protéká její krev.*

*Se slzami v očích sleduje to všechno před sebou. Slyší vzlykat ubohou dívku. Vidí, jak to všechno pomalu dostává i všechny ostatní. Když začne křičet i rakouský princ, je toho na ní moc. Složí hlavu do dlaní a co nejvíce se snaží zakrýt si i uši. Je řada, že si sedla, jak nejdál to šlo.* /To přeci nemůžou!/ *Sama ale ví, že můžou. Můžou všechno. Ale ne. Jednu věc nemůžou. Predpovidat budoucnost. Jako třeba, že se zrovna v této chvíli objeví ti idiotští rebelové. S hrůzou v očích pohlédne na nové příchozí.* Ne, ne, ne! *Hlas se jí klepe a nohy dělají, co chtějí. Vstane a rozhledně se kolem.* /Tohle se neděje. Ne tohle se neděje./ *Posledně útok přežila v pořádku. Zůstala v pokoji a schovala se pod postel. Dost možná její pokoj ani nikdo nenavštívil. Neví to do teď, usnula tam. Přestane si všímat všeho okolo sebe a proběhne okolo všech lidí. Strašně ráda by někomu pomohla, ale když se jednou otočila, tvář jí ožehly plameny nějaké bomby. Podruhé udělala stejnou chybu a skončila s porezanou rukou. Pak už jen bezela. Celé tělo se jí chvělo a nohy běžely do úkrytu. Když se tam dostala, sedla si a schovala se do klubíčka. *

*Trest lady Pers je naštěstí za nimi a ona si upřímně oddychne.*/Teď jí aspoň budou moci pomoct../*A už se chce obrátit na Chris a navrhnout jí odchod pryč. Už tu být nemusí. Jenže než stihne něco říct, ozvou se výstřely a další výkřiky. Dojde jí, co jde. *Do háje.. *Zakleje a rychle vyskočí na nohy.*/Další běhání v těch pitomých podpatcích. To tak nesnáším./ Pojď, Chris. *Chce ji dostat před sebe, pro ni je důležitější, než ona sama. Bohužel po chvilce je dav oddělí. Zmateně se rozhlíží kolem sebe, jestli ji neuvidí, čehož využije jeden z rebelů, který jí silně udrží do hlavy. Poslední, co vnímá je několik stékajících pramínků krve, které jí vytékají z rány. Poté zavře oči a nic více nevnímá.*

*Vnímá Lorenzovu přítomnost, ale naprosto nevnímá slova, která jí říká. Je to pro ni, jako by mluvil cizím jazykem. Tiše se ke svému zachránci přivine, protože to je to jediné, co může dělat, aby se z toho naprosto nezblíznila, ale při jeho doteku a stírání jejích slz se jen zatřese, jako by i to pro ni byly hrozné vzpomínky.* /Naposledy, když jsem na tom byla tak hrozně, to bylo naposledy.../ *Div že se znovu nerozpláče, ale s tišícím se řevem dívky přestává brečet i ona. Nechává se Lorenzem táhnout do uličky mezi židlemi. Není s to se podívat na svou nejlepší kamarádku, kdyby ji tam nechala samotnou, ale sama moc dobře ví, i na pozadí toho všeho, že by jí nebyla nápomocná. Když ale najednou zaslechne rebely a všude kolem nich lítat kulky, jako by předstala nevnímat. Je stále zavěšená do italského korunního prince a najednou má oči rozšířené a plné strachu. Rozhlédne se okolo sebe a když vidí jednoho z rebelů na ně mířit, tedy hlavě na prince vedle ní, na nic nemyslí a udělá to stejné, co by dělala, kdyby tam byl naprosto každý. Její přítel i nepřítel, každý pod palbou rebelů.* Pozor! *Zaskřehotá, ale protože její zničený hlas není v té mele slyšet, a slyší tak nějak intuitivně cvaknout spoušť, odtrhne od sebe jeho ruku a strčí ho za sebe na zem. Sama udělá úkrok vpravo a s otočkou to jsou záda, která vystaví kulce. Naštěstí to ale dostane jenom její zadek a i když je to bolest, díky adrenalinu nic necítí. Další dvě kulky do nohou jí nicméně podlomí nohy a ona tak padne přímo na chudáčka korunního prince. A na svoje těhotenské břicho. Nějak před sebe ale zkusí nastavit ruce a díky tomu jí další z kulek pěkně udělá i z levačky hezký terč. Krev teče odkud i nemůže, a když kousek od nich bouchne bombička, trochu jí to sežehne ruku. To už ale cítí a vyjede z ní totálně zničené zavytí.*

*Doopravdy nerad slyší, že se vkus Astrid nijak moc nezlepšil. Přál by jí někoho slušného, který pochopí, jaký poklad v jeho mladší sestře má. Astrid nebyla jako ostatní. Byla hodná a bezelstná. Nevyzvídá, o koho se jedná, není to jeho styl. Ale pokud její sestře zlomí srdce, určitě si ho podá a nebude to hezké. Přivine si ji k sobě, když už nevydrží dívat se na utrpení dívky a konejšivě ji hladí po zádech. Doopravdy to není hezká podívaná a rakouský princ a jeho bezmoc tomu dodávají ještě pochmurnější nádech. Během chvíle však nastane zmatek. Vylekaně pohledem vyhledá Nyv, ale je u ní Austin. Pokud je něco jistého, tak to, že ji ochrání spíše než kdokoliv jiný. Musí se postarat o Astrid. Jen co se však zvedne a chce ji odvést pryč, skočí před něj a schytá kulku, která byla dost možná mířená jemu. Zatraceně Astrid. Strhne ji k zemi a nalehne na ni, nad tělem mu prosviští další kulky. Zničehonic přestanou, tudíž asi rebel našel jiný cíl anebo se stal obětí strážců. S hrůzou se zahledí na ránu na jejím břiše.* Sakra. *Zanadává a ačkoliv jí to bude bolet, shrne látku jejích sukní a přitiskne ji na ránu, aby zabránil tlakem nejhoršímu krvácení.* Promiň, Astrid. Potřebuju, aby sis to držela. Hlavně poslouchej můj hlas, dobře? Zůstaň se mnou. *Zvedne ji do náručí.* Vezmu tě odsud. *Slíbí jí bolestně. Otočí se zády k útočícím rebelům, aby ji případně kryl vlastním tělem, když s ostatními míří zpět do paláce. Naštěstí je kryjí další strážci, kteří se stihli mobilizovat a oplácet střelbu.*

*Když rozsudek začne, sleduje to s vůbec nadšeným pohledem. Když přijde na provádění trestu, pohled sklopí radši k zemi a baví se tím, že si hraje s prsty, čímž se snaží oodvést pozornost svého vnímání od trestu. Je mu té dívky strašně líto, ale je mu líto i Xaviera. Když trest skončí, oddechne si, ale ne moc na dlouho, jelikož začne útok. I hned vstane s tím, že chce běžet do paláce, protože chce najít co nejdřív jeho sestru a ujistit se, že je v pořádku. Jenže sotva se v tom chaosu zorientuje, ucítí ostrou bolest v hrudi, jak mu tam jeden z rebelů bodl nůž. Při dušně vyjekne a v šoku zůstane stát a jen sleduje, jak mu z rány vytéká lehce bublající krev. Taky se mu začne hůř dýchat, pomalu jen sýpá, načež se sveze na kolena. Jednu ruku ještě vystřelí k ráně, kterou si chce zatlačit, jenže má hmat už slabý, takže mu to nevyjde. Pak už ztratí vědomí, propadne se do temnoty a ani nevnímá, jako strážci odtahují pryč.*

*Během trestu se raději dívá na reakci lidí okolo sebe, než na to, jak Pers trpí. I když k ní přece jen občas zaletí pohledem. Když vidíi toho prince, obličej se jí stáhne smutkem a nehledě na to, že má šaty si přitáhne kolena k hrudi, která si obejme rukama a bradu si položí mezi kolena. Jakmile trest Pers konečně skončí, ona vydechne a starostlivě se na ni koukne. Klidně by za ní i šla, jenže už se zvou rány, které olašují útok rebelů. Polkne a rychle se vyškrábe na nohy a dá se do útěu do úkrytu. Ale v běhu ji zastaví palčivá bolest v paži, kam schytala kulku. Zasyčí bolestí, ale i tak se snaží dostat se do úkrytu.*

*Celý ten útok se jako vždy semele tak rychle. Kolem se ozývá střelba. A co ji děsí více, záblesky a drobné výbuchy. Její první myšlenka patří Xavierovi. Nemá čas řešit, co to znamená, ale její zaváhání v útěku, které věnuje tomu, aby ho vyhledala pohledem, ji oddělí od Kel.* /Zatraceně!/ *Zmocňuje se jí panika, ale díky adrenalinu je pod kontrolou. Uvidí, jak její kamarádku tlačí dav, a klestí si k ní cestu. Jenže jeden z rebelů ji dostihne dřív.* /Ne!/ *Absolutně nepřemýšlí, když po něm skočí. Alespoň má ale dost rozumu na to, aby popadla hlavně jeho ruku z pistolí a dost ostře s ní trhla, až mu zbraň vyletí z rukou. Následně však schytá tvrdou ránu do žaludku, která ji donutí zlomit se v pase. Když ji následně popadne za vlasy a trhne, bolestně zaskučí a ožene se rukama i nohama s razancí, která ohromí i ji samotnou. Bolest teď sotva vnímá. Co ale jde jen těžko ignorovat je, když nedaleko od nich dopadne jedna z oněch bomb. Není to přímý zásah, ale stejně je to oba smete na zem. Rozedře si předloktí a cítí pramínek krve, který jí z ucha stéká na tvář. V uších jí však zvoní. Zdá se, že rebel to schytal hůře. Je v bezvědomí.* /Kel.../ *Spíše instinktivně se k ní začne plazit. Ani neví, kde sebere sílu se zase sesbírat alespoň na kolena. Vezme ji pod pažemi a pokusí se ji zvednout, ale podlamují se jí kolena.* /Prosím./ *Chce se jí plakat. Nedostane ji odsud sama. Téměř vzlykne úlevou, když se u nich objeví jeden ze strážců. Začne však odvádět jen ji. Vysmekne se mu.* NE! *Poví kupodivu rozhodně.* Pomozte mi s ní, to je rozkaz. *Snad poprvé použije své postavení lady. Přeci jen teď vlastně má nějaké slovo. A neexistuje, aby tu Kel nechala. Strážce zaváhá, ale nakonec si přehodí ruku Kel přes rameno a ona udělá totéž s tou druhou. Něco jí říká, ale ona momentálně hrozně zle slyší. Každý krok ji bolí a dělá se jí zle, ale s jeho pomocí se jim daří připojit se k ostatním, kteří míří směrem do paláce.*

*Sleduje ten výkon trestu celá bílá. Nelíbí se jí to a nejraději by sama utekla, ale beztak by ji zastavili ti pitomí pisálci z Illea News, kteří by jí zpovídali a bylo by to snad ještě horší než tohle.*/Za chvilku bude konec../*Je hrozné se na to jen dívat. Jak to může zvládat Pers? Lituje ji. Vždyť se jen zamilovala, tohle si nezaslouží. Trhne hlavou k Austinovi, když je po všem a přikývne. Nedovede mu odpovědět slovy. Párkrát zamrká, nadechne se a když si už myslí, že bude moct promluvit, začne útok rebelů. To, že ji Austin zastrčí za sebe, aby ji chránil, je milé, ale spíše se strachuje o svého přítele. Ani ho moc neposlouchá a hlavně hledá v tom davu někde Luciena. Nevidí ho.*/Snad už odešel do úkrytu../*Tam se vydá i se svou rodinou.*