Labyrint v zahradách paláce

*Hned ráno utekla z Keenanovy komnaty, kde byla donucena strávit minulou noc. A nejspíš to nebyla poslední. Jak zná svého bratra, nejspíš bude u něj trčet, dokud jí nezmizí všechny šrámy po těle. V noci se jí zdály noční můry, protože poprvé spala bez léků. Snažila se ale nijak nekřičet, aby Keenanovy nepřidělala starosti a nevzbudila ho. Pod očima se jí udělaly dost znatelné kruhy a ona nechtěla strávit celý den v posteli, i když by věděla, že neusne. Takže se stavila pro svá zvířata a vyrazila s nimi ven. Chvíli se procházela zahradami a poté se utábořila ve své klasické schovce. Zastrčené a prakticky neviditelné uličce na lavičce. Tam odsud začala odepisovat Keenanovy na zprávy. Pod keřem tu má schovanou jednu flašku, kterou si vezme a začne z ní upíjet. Alkohol na ní po půlce flašky začne účinkovat, což je znát i na jejích zprávách. Ale účel to aspoň částečně splní. Nemá v hlavě jenom Dorianův polibek a teplo jeho dlaní a rtů. Protože vzpomínky na to jí naprosto ubíjeli. Nemůže ho milovat, prostě to nejde. Neodjede s ním do Dánska. Nikdy.* /Bože, potřebuju víc../ *Zaúpí v duchu a zakrouží v láhvi se zbytkem tekutiny. Pak vytáhne z kapsy tři prášky proti bolesti, které jsou dost silné a dostala je od doktorů a jednoduše je pomocí whiskey zapije. Notu nechala běhat po uličce a honit motýly, Xbox se mezitím houpe na lavičce a Čokoláda jí sedí na klíně. Flašku odloží stranou a obejme Čokoládu. Pak jenom s výdechem zaboří obličej do její srsti a snaží se ze všech sil potlačit slzy.*

*Štve ho tvrdohlavost jeho sestry a to nehorázně. Nechápe, proč nemůže zůstat prostsě v jeho komnatě, když jí to prostě nabídl. No, nabídl, kdyby omdítla, asi by ji tam odvlekl násilím, ale stále jí to nabídl. Když ji napsal, nemyslel si, že s ním bude mluvit/psát takhle a hrát si na schovku, ale rozhodl se ji jít hledat. Kdo ví, kde je. Když projde všechny uličky a i les, zamíří dozahrad a ze zahrad do labyrintu. Prohlédává každý kout, kdyby náhodou byla schhovaná někde v koutu. Jakmile ale uvidí jednoho z jejch zvířat, je mu jasné, že je tady také. Po chvilce uvidí i lavičku, na které sedí Brikssi. Při pohledu na ni a flašku alkoholu si povzdechne a protočí očima. Sedne si vedle ní a jednou rukou ji obej,e přičemž si ji natiskne k sobě.* hej, je všechno v pohodě? *Zamračí se a starostlivě si ji prohlédne. Pak ji vytrhne flašku z rukou a zamračí se ještě víc, když zjistí, kolik toho už jen zbývá.* Měla si jen toto? *Zeptá se ji a zkoumavě střídá pohled z flašky na ni a její zvířata.*

*Připadá si jako malá holka, kterou musí hlídat její starší brácha, když musí spát u něj v komnatě. O tom, kde bude trávit den se ale vůbec nebavili, takže si dělá co chce a hned ráno z jeho komnaty zmizí. Když se konečně se svými mazlíčky usadí v zapadlé uličce labyrintu s flaškou whiskey, začne odepisovat na zprávy Keenanovi, který se jí snaží dostat na kontrolu k doktorům. Na tu ale kašle. Nikdo jí zpátky na ošetřovnu nedostane. Když už vypila tři čtvrtě flašky a pořád je schopná myslet na Doriana, vytáhne z kapsy prášky a několik jich pomocí whiskey zapije. Díky tomu ve flašce zbyde už jenom něco málo na dně. Potom obejme svojí pandu a zaboří obličej do její srsti. Snaží se potlačit slzy, ale jakmile ucítí obejmutí od Keenana, kterého pozná i poslepu, nezvládne to a začne brečet. Zaboří mu hlavu do ramene a pak se trhaně nadechne.* Nesnášim se. Nenávidim svůj život. Prostě chci zase zmizet, na všechno zapomenout a být normální. Proč sakra nemůžu být normální? *Promluví přes knedlík v krku a pak se podívá na flašku.* Pila jsem jenom tohle. *Odpoví mu menší oklikou. Pořád ale mluví pravdu, takže se necítí provinile.*

*Nejarději by ji k té posteli přivázal a držel by ji tam násilím, ale ví, že by mu to moc neprošlo a navíc by byla schponá odejít i s postelí, kdyby chtěla. Nebo by se z ní prostě dostala pryč, to nepochybuje. Ježe ty zprávy od Brikssi ho začnou trochu i děsit, protože ji nechce nechávat nikde samotnou, ne teď když utekla rebelům a mohl by pořád po ní jít. KDyž ji nakonec konečně najde, uleví se mu, ale nelíbí se mu, že tam sedí s flaškou. Sedne si vedle ní a starostlivě ji obejme kolem ramen. Starostlivě také stáhne obočí. Jakile se rozbrečí, překvapeně se na ni koukne, ale lépe ji obejme a začne jí hladit po zádech.* Proč? Vždyť jsi normální. Jsi moje dvojče. Jsi já a já jsem ty, jestli nejsi normální, tak já taky ne. Ať se děje cokoliv, nejsi v tom sama, Sisi. *Řekne ji s bratrskou láskou, kterou má možnost slyšet jen Brikssi, nikomu jinému se v takovém světle neukazuje. Podívá se docela nedůvěřivě na flaškua nakonec přikývne.* Fajn. Ale už nic nebude jo? *Pronese přísným hlasem, zatímco ji stále jednou rukou hladí po zádech.*

*Když ucítí, jak jí Keenan objímá, nevydrží to a rozbrečí se. Pak mu přes knedlík v krku zmateně řekne, co jí vlastně je. Horší na tom je, že to ona sama neví. Sice toho před Keenanem dává najevo hodně, ale vždycky si dávala pozor na pláč. Bylo málo okamžiků, kdy před ním brečela. Nejspíš by to spočítala na svých dvou rukách. Jenže momentálně má v sobě alkohol, prášky a v hlavě zmatek zanechaný Dorianem.* Ale prostě... Já od tebe nechci odjet. Ale nedokážu ho vyhnat z hlavy. On za mnou byl na ošetřovně a..... nesnášim ho, ale musim na něj furt myslet. Protože kromě tebe na mě nikdo nikdy nebyl tak dlouho hodnej. A já ho v hlavě nechci. A pak to s jeho ségrou... Že prostě nechce, aby s nim byl někdo, jako já. *Vysype ze sebe rychle.* Co je se mnou špatně, Kee? Proč nemůžu mít nějakej normální život? *Ví, že to možná nedává smysl, ale mluví z ní hlavně spojení prášků a whiskey.* Ne, já chci ještěě. *Zaúpí přes slzy.* Hodilo by se aspoň víc prášků, když už ne flaška.. *Postěžuje si.*

*Když se jeho sestra rozbrečí, docela ho to překvapí, protože dlouho svou sestru neviděl brečet, on se vyžívá v rozplakávání komorných, ale tohle ho zarazí. I tak se jí snaží uklidnit, obejme ji a začne ji hladit po zádech* Nikam nepojedeš, ať se můžou jeho roče i naši postavit na nohu. Klidně jim budu stát v cestě, abys nemohla nikam odjet. *Řekne jí to vážným hlasem a dál se trochu uchechtne.* Sisi, já taky nechci abys byla s Dorianem. Ale eber si její slova moc k srdci. Je to vysluníčkovaná famílie, co jinýho od nich čekat. Oni čekají, že vše bude hezký, růžový a kdo ví co ještě. *Pak nakloní hlavu na bok a ušklíbne se.* Vsadím se, že maj ve znaku rodu jednorožce, který sere duhu a vysmátý slunko se ho snaží pjet. *Plácne první blbost, která ho napadne, ale když se nad tím pozastaví, vlastně se mu to zdá jako dobrý nápad na znak rodu.* /Schreave by tam měli mít hovno./ Nic s tebou není špatně a normální život mít budeš, neskončíš v Dánsku. *Snaží se ji v tom ujistit, i když uklidňuje a ujišťuje i sebe.* Prášků? Ty si měla na alkohol prášky? *Zeptá se ji překvapeně a povytáhne obočí.*

*Takhle hodně brečela před Keenanem naposledy už několik let dozadu. Často slzy ovládla do soukromí, kde jí viděli maximálně její mazlíčci. Pro zbytek světa ukazuje jen svou tvrdou masku drsňačky, které se nic nikdy nedotkne.* Jenže nechci, aby byla Illea v další válce. To by jí zničilo. A Lalya naznačovala, že při zrušení zasnoubení k tomu dojde. *Setře si hřbetem dlaně slzy z tváří, ale i tak je brzo nahradí další.* Já taky nechci být s Dorianem, ale když to ona řekla takhle..prostě... *Nechá větu vyznít do prázdna jenom potřese hlavou. Když slyší o tom znaku, potichu se uchechtne a znovu si setře všechny slzy.* Jak mam mít normální život? Jako Schreave? V týhle kleci? Když mam rodiče, který se o mě nikdy vůbec nezajímali? *Rozbrečí se znovu a pevně Keenana obejme.* Jsi jedinej, koho mam, Kee. *Zamumlá potichu.* Neodjedeme někam spolu? *Zvedne k němu prosebný uslzený pohled a pak přizná tak nějak, že měla i prášky.* Jenom pár. *Pokrčí jedním ramenem.*

Nebude ve válce. A když jo, tak co už. My se odstěhujeme pryč a necháme být Illeu v další válce. *Pokrčí rameny a na tváři má u toho ledově klidný výraz, který ukazuje to, jal mu je jedno, co bude s Illeou.* Kašli na ni. Vždyť její bratr je debil, takže i ona nebude normální. *Na její další slova neříká nic, protože vůbec nemá tušení, co by řekl a aby to tím hlavně nezhoršil.* I ty jsi jediná, koho mám, Sisi. *Pronese tiše, načež se nad její otázkou trochu pozastaví, i když nechápe proč, když je odpověď jasná. Chce odsud vypadnout.* Můžeme. Tentokrát nepojedeš pryč sama, ale pojedu s tebou. /I kdyby zrušení zasnoubení nevyšloy tak se odstěhuju se do Dánska, nenechám ji jít s tím naivním frajírkem samotnou./ *Když zjistí, že měla prášky, stáhne obočí starostlivostí.* Sakra, Sisi! Nemůžeš to kombinovat. *Napomene jí a projede jí pohledem aby zjistil, jestli ji to třeba nějak neublížilo.*

Mam tuhle zemi docela ráda. Chtěla bych jí vést. A zlepšit život v ní. *Špitne potichu a lehce u toho pokrčí rameny.* Jo, asi máš pravdu. *Uzná nakonec.* Ale že nejsem otrávenej citron? *Ujistí se a setře si dlaní slzy z tváří. Pak ho pevně obejme a zeptá se ho, jak může být normální, když je Schreave, žije tady a rodiče se o ní zajímají jenom tehdy, když udělá nějaký průser a zkazí jim image. Keenanovo mlčení jí odpoví za vše. Nikdy nebude mít normální život. Vždycky bude mít jenom své dvojče. Ale i tak je to vše, co potřebuje a je ráda za to, že Keenana má.* Kam bys chtěl jet? *Zeptá se ho s menším úsměvem a potom přizná, že měla i prášky.* Jsem v pohodě. *Zamumlá, protože s tím, jak prášky začali pořádně působit jí těžknou všechny části těla a tím pádem se jí pořádně nedaří otevírat rty a ani oči, takže je má sotva otevřené.*

To by se třeba taky nějak dalo vyřešit. Určitě by si tu zemi vedla lépe než kdo jiný. *Usměje se na ni a když se jí zeptá, jestli je otravený citrón, uchechtne se a zavrtí hlavou.* Nejsi otrávenej citrón, neboj. *Obejme ji pevně na zpět a dál chvilku mlčí. Už za tu dobu, co žije zjistil, že nikdo s příjmením jako mají oni, nemůžou žít normální život. I když by chtěl se nejmenovat po králi, nemít příjmení Schreave, klidně žít v nějaké nízké kastě. To by mu vůbec nevadilo.* Nevím, někam daleko. Napadla mě Anglie, ale tam je Tessa, to by nešlo. Třeba Norsko. Rusko. Řecko. *Vyjmenuje pár zemí, které ho napadnou, že jsou docela daleko odsud. Když slyší, jak jen zamumlala, starostlivě obočí stáhne ještě víc.* Sisi, slyšíš mě? *Opatrně s ní zatřese, přičemž mána tváři starostlivý výraz kterým zakrývá strach o ní, že by se jí něco stalo. Samozřejmě, že má o ní strach, ale je zvyklý nic se strachem nedávat najevo.*

Jak by se to dalo vyřešit? Už jsem to zkoušela. Pak jsem skončila v mučírně u rebelů. Jinak to nepůjde. *Pokrčí jedním ramenem a pak se na něj pousměje a pevně ho obejme.* Děkuju. Za všechno. *Zamumlá do jeho hrudi. Pak jí jeho mlčení dokáže fakt, který už dlouho věděla a jenom si ho nechtěla přiznat. Ona nikdy normální život mít nebude. Nejspíš ani když se pokusí odjet co nejdál. Ale za pokus to stojí, takže se zeptá Keenana, kam by chtěl jet.* Norsko a Rusko jsou docela blízko u Dánska. *Ušklíbne se mírně.* Ale v Řecku by mohlo být krásně. *Uzná. Z těch návrhů se jí to líbí nejvíce. Pak už začnou pořádně působit ty prášky, které si vzala a prakticky uspí její tělo, i když mozek jí jakž takž ještě běží.* Hmm. *Zamručí neurčitě, aby mu dala najevo, že ho slyší, i když to pro ní není nic dvakrát jednoduchého.*

*Jakmile vyklopýtá z jídelny, krátce se zastaví, aby se mohla zhluboka nadechnout a vyzout si podpatky a pak se i přes černající okraje vidění, rozběhne přímo do zahrad. Kromě černajících okrajů vidění jí běh značně komplikují slzy nahromaděné v očích. Sem tam jich pár steče na její tváře a to jí na několik vteřin projasní vidění, než jejich místo nahradí nové. Nemusí nijak přemýšlet nad tím, kam běží. Automaticky její nohy vedou do labyrintu, který je jejím útočištěm už od dětství. Nemá energii na to, aby běžela nějak víc do jeho středu a našla si co nejlepší možný úkryt, takže zapadne do první slepé a aspoň trochu méně viditelné uličky, kde se zhroutí k zemi a přitáhne si kolena k bradě. Až teprve teď, když neběží si uvědomí, že nahlas vzlyká a celý obličej má od slz. Nedokáže pořádně uvěřit tomu, co četla. Nechce, aby to byla pravda. Nechce být výplodem něčeho tak zvráceného. Má pocit, že se celý její život teď rozpadl na tisíc kousků a spolu s ním se rozpadla i ona.*

*Po menším slovním pošťuchování s Keenanem, který si poté předal s Brikssi dárek a on mohl jen zahanbeně koukat, se tam objevila i nějaká komorná, která Keenanovi a Brikssi přinesla dopis. Pečlivě si prohlížel jejich obličeje, protože samozřejmě nevěděl, co se tam píše. Když viděl jak začala Brikssi v obličeji blednout a následně i Keenan, začal jim pokládat zmatené otázky, ale nikdo mu nebyl schopný odpovědět. Následně Brikssi odešla a když si toho všimnul, rychle se postavil, zeptal se Keenana, zdali za ní půjdou spolu do labyrintu. Nyní míří za ním, běží a doufá, že ji najdou a opravdu v tom labyrintu bude. Když se dostanou skrz zahrady k onomu labyrintu, otočí se na Keenana.* Budu muset jít s tebou, sám bych se rychle ztratil. *Vyhrkne, ovšem poté uslyší hlasité vzlyky a tak se jen rozběhne tam, odkud je slyší.* Lio?! *Zavolá a zkoumá různé uličky labyrintu.*

*Nečekal, že by se tenhle večer mohl takhle hodně změnit, to prostě nejde. S jeho sestrou nemůže být výsledkem nějakého takhle zvráceného pokusu, prostě ne. Když vyběhne k labyrintu a uvidí, že je Dorian u něho, normálně by protočil očima a pronesl kousavou pznámku... teď je mu to ale jedno. On nemusí jít ani za těma zvukama, co slyší. Labyrint zná jako své boty, často sem chodil právě za svou sestrou.* Tudma. *Zamručí na Doriana a už pomalým krokem se vydý k lavičce, na které sedí jeho sestra. Mlčky si sedne vedle ní a obejme ji.* Jsme v tom spolu, Sisi. *Pronese, i když neví, koho to má vlastně uklidnit a jestli to vůbec plní čel. Z něčeho takového by vynechal svou sestru.*

*Z jídelny uteče do labyrintu, i když pro ní běh není nic extra jednoduchého, ale v téhle chvíli žádnou jinou možnost nevidí. Potřebuje být co nejrychleji pryč, jako kdyby snad mohla utéct před tím, co se psalo v tom dopise. V labyrintu zaběhne do první více skryté uličky, kde se nahlas rozvzlyká a klesne na lavičku, kde si přitáhne kolena k bradě. Ani si nevšimne příchozích kroků, dokud jí někdo neobejme. Přes slzy zamžourá na Keenana a objetí mu pevně oplatí.* To... To přece nejde. Proč my? Vždyť...vždyť je to tak hrozně moc zvrácený. *Potřese hlavou a hřbetem ruky se pokusí setřít aspoň část těch slz, co má všude po tvářích.*

*Předpokládal, že dnešní akce bude klidná, ovšem vše dokázal pokazit dopis, který dostala Brikssi společně s Keenanem. Obsah určitě nebyl veselý, šlo to poznat jen z jejich tváří, když onen dopis četli. Poté vše nabralo rychlý směr, kdy Brikssi utekla z jídelny a on s jejím bratrem se za ní téměř hned rozběhli. Zamíří do labyrintu, protože si myslí, že tam budou. A Keenan si to myslí určitě také, přeci jen ji zná dost dobře, aby věděl, kam v takových situacích chodí. Netrvá to dlouho a už jsou v na místě, kde zakřičí její jméno a rozběhne se vstříc labyrintu. Když ho Keenan upozorní na to, že jde blbě, změní opět směr. Jakmile ji uvidí na lavičce, úlevně vydechne z toho, že ji vidí, ovšem z toho, jak brečí a celkově jak zničeně vypadá, ho bodne u srdce.* /Co v tom dopise sakra bylo?/ *Zanedlouho se s Keenanem objímají, tak si jen tiše klekne před lavičku a pohladí Brikssi po zádech. Nechce se teď ptát, nechce, aby jim oboum bylo ještě hůře.*

*Když doběhnou do labyrintu, kde si oba myslí, že Brikssi je, nakonec ji i najdou. Nelíbí se mu, že je tady s běma Dorian, tohle přece není jeho věc. Tohle věc je věc jenom jich dvou. Ale je rád, že se aspoň na nic nevyptává. I když teď se má na co vymluvit, ne? Aspoň může svést na něco to, že se pořád chová tak hnusně. Aby taky ne, když má takového otce.* Myslíš, že je nějaká možnost, že to není pravda? Že sí z nás jen někdo dělá dobrej den? *Zamumlá a svou sestru pohladí po zádech. Pak když se odtáhne, probodne Doriana pohledem.* Proč jsi pořád tady? Tohle je jen naše věc. *Zavrčí na něj, když se trochu zpamatuje.*

*Jakmile je u ní Keenan, začne vzlykat do jeho ramene a jenom doufá, že její slova dávají smysl a je jí rozumět.* A jak by to asi někdo vymyslel, Kee? Moc dobře víš, že s tátou....s Jasperem, nemáme nic společnýho. Až moc jsme uvažovali o tom, že nejsme dětma svých rodičů až moc často. *Popotáhne a pak se koukne na Doriana, který jí pohladí po zádech.* Je to náš bratranec. *Zastane se ho potichu před Keenanem.* Teda.. Nevlastní. Teď, když jsme dětma svý mámy a našeho praprapradědy. *Osvětlí tak rovnou i Dorianovi, co se stalo.* Největšího záporáka v naší rodině. *Dodá šeptem.* Tohle je šílený. *Prohrábne si zoufale vlasy.*

*Oddychne si úlevou, když Brikssi najdou, ovšem na druhou stranu jej úplně ničí, vidět jí takhle. Takhle zlomenou ji ještě nikdy neviděl. Tedy, možná tehdy na ošetřovně poté, co jí unesli rebelové.. Ale nebylo příjemné ji tak vidět znovu. Klekne si k Brikssi před lavičku a dívá se kolem sebe, se sklopeným výrazem. Chce tam být alespoň jako taková ta tichá podpora, když už nic jiného. Pohladí Brikssi po zádech a zmateně zamrká, když jej Keenan osloví.* Přesně tak, pořád alespoň z poloviny patřím do vaší rodiny a nejsem hajzl. *Nechtěl je tak nechat, když viděl, jak jsou zdrcený. Keenan by si to nejspíše přál, ale nevěděl, jak Brikssi. Následně ale zamrká, když řekne 'nevlastní'.* Jak nevlast.. *Nedořekne to a když ho Brikssi zasvětí, vykulí oči. Spracuje si to v hlavě a tiše vydechne.* To přeci není vaše vina, vy nemůžete za to, kdo jsou vaši rodiče. To z vás nedělá špatné lidi, protože nemusíte být hned stejní, jako ti, kterým jste se narodili. Špatně by se měli cítit ti, kteří vám tohle celou dobu zatajovali. *Zamumlá tiše a soucitně se na ně podívá.*

Ja nevim... Třeba ho ma mohla podvést nebo nás mohli adpotovat nebo tak něco. Vše lepší než být vytvorem něčeho tak odpornýho. *Zavrčí a poté pohled upře na Doriana.* Naše máma je zároveň naše složitě příbuzná a nás praprapraděda zároveň náš táta. Vic zvrácený to být nemůže. *Zamumlá a zabodne pohled zabodne zase do Doriana.* Tvůj mozek to pobral? *Zamumlá, přičemž se ušklíbne. Poté se jen poté o lavičku a povzdechne si.* Třeba to nikdo nevěděl. Pochybuju, že by to věděli naše rodiče... To by nebylo možný. Nenechali by si nás. *Zareaguje už o něco klidněji na slova Doriana a z kalhot si vytáhne krabičku cigaret a zapálí si. Pak nabidne své sestře.*

Naše máma? Že by podváděla? Tomu přece nemůžeš věřit. *Přes to všechno svou mámu zná a ví, že ta je prakticky symbolem nevinnosti.* *Zastane se Doriana před Keenanem, protože nějak jí přítomnost jejího snoubence uklidňuje stejně tak, jako přítomnost jejího dvojčete.* /Pokud se na mě teda nevykašle, až zjistí pravdu, protože nebude chtít mít nic společnýho s někym takhle zvrácenym./ *Proběhne jí hlavou, ale i tak nakonec vysvětlí, co v tom dopise bylo a doufá, že to Dorian pochopí a ona to nebude muset rozvádět víc. Sleduje pozorně jeho obličej a je připravená odsud utéct, jakmile se v jeho výrazu objeví znechucení a odpor k ní a Keenanovi. Jenže k jejímu překvapení tohle nepřijde.* Náš otec je přibližně sto let po smrti. Ne náš předek. Náš otec. A naše máma je jeho prapravnučka. Jak nemáme být sakra špatný lidi, když máme v krvi něco tak odpornýho? On zabil bez mrknutí oka část svý rodiny, jenom aby se dostal ke koruně. Svý dvojče nechal zastřelit. Začal s výzkumem toho viru, co před dvaceti lety ničil svět. Popravili ho ve čtyřiceti, aby už nic víc nenapáchal a stejně je tu ještě dneska. *Zvedne trochu hlas díky tomu, jak je naštvaná a je jí úplně jedno, že je díky pláči ochraptělý a místy trochu selhává.* Jo, už aspoň víme, proč se o nás nikdy nezajímali. Možná to nevěděli, ale tušili, že je s náma něco špatně. *Řekne už tišeji a přijme od Keenana cigaretu. Vezme mu i zapalovač, aby si mohla zapálit a pak potáhne z cigarety a vydechne kouř směrem k nebi.* Jsme zkurvený zrůdy, který se hodí tak akorát do cirkusu. *Má sto chutí začít řvát nebo aspoň znova brečet, aby to ze sebe dostala, ale nějak to jednoduše nejde. Jako kdyby přijmutí toho, že v tom dopise stojí pravda naprosto otupilo všechny její smysly.* Aspoň máš hned způsob, jak přesvědčit svý rodiče, aby zrušili to zasnoubení. *Stočí pohled směrem k Dorianovi.* Pochybuju, že budou chtít, aby jejich dokonalej synáček byl s někym jako jsem já.

*Je zmatený, když slyší si Keenana s Brikssi o něčem povídat. Vůbec neví, o čem to vůbec mluví, proto jen mlčí a je tam spíše jako taková ta tichá podpora. Nechtěl odejít, chtěl tam být pro ně, nebo alespoň pro Brikssi, když věděl, jak to s ním Keenan má. Ovšem poté dostane vysvětlení. Chvíli mlčí, protože si vše přehrává v hlavě, ale rychle promluví, aby si nemysleli, že si o nich mysli vážně něco špatného, což snad ani nemůže. Však oni nemůžou za to, koho mají za rodiče.* Byl to hrozný člověk, ale to přeci neznamená, že jste tací i vy. Nemusíte být nutně po rodičích a nemůžete za to, jací oni jsou. *Pevně se podívá Brikssi do očí, aby věděla, že to myslí vážně a že s tímto názorem neustoupí.* S vámi není nic špatně. Pořád jste jen lidi. A copak jste udělali něco na způsob toho, co udělal on? Ne. Tak si nic nedávejte za vinu, za nic nemůžete. *Zavrtí hlavou a podívá se i na Keenana, ovšem poté sklopí pohled. Nedokáže si představit, jak se oba teď musí cítit.* Ne, nejste zrůdy. To, kdo jsou vaší rodiče, z vás nedělá zrůdy přeci. *Chytí ji za ruku tak, že ji schová ve svých dlaních. Podívá se jí do očí.* Nejste zrůdy, jasný? Vy jste nic špatného neudělali. Ani jeden. *Podívá se i na Keenana, ale poté, když zaslechne to o zasnoubení, podívá se zase na ní.* To nemám, nikdo zasnoubení rušit nebude. *Řekne rázně.*

Mohlo by to být tak, bylo by by to lepší. *Pokrčí rameny a nic na to neříká. Ví, že je nemožný, aby jejich máma podváděla Jaspera. Pak poslouchá potichu jeho sestru a u toho potlačuje chuť, si zapalovačem opálit ruce nebo hlavu omlátit o zeď, aby neměl čas myslet na to, kdo je jejich otec, či geny mají a že jsou jen výsledkem hnusnýho pokusu.* Máme geny protikladů. Mámě chybí svatozář a nás otecbyl chodící stvůra, co vylezla přímo z pekel. U mě zvítězila ta horší strana, to nezapře nikdo. *Zašklebí se na Doriana a pak se otočí na Sisi.* Třeba budeme moct žít tal, jak jsme žili dosud. Treba nám bude líp, protože už víme, kde se stala chyba. *Pokrčí rameny a pak jen zatřese hlavou a prudce vstane.* Jdu do baru. *Zamumlá a jen letmo obejme svou sestru a vydá se pryč.* /Potřebuji někoho nebo něco zmlátit, aby mi bylo líp. A tam byl po ruce jen Dorian, za to by mě zabila Sisi./

Jo, to bylo. Ale neni to tak. *Poznamená potichu a pak se podívá na Doriana a po jeho slovech potřese hlavou.* A jaký máme být? Genama člověk dědí povahu svých rodičů, Doriane. Nemůžeme být jiný, než zlí. *Namítne na jeho slova a opře si hlavu o Keenanovo rameno, protože je z toho všeho prostě děsně unavená.* Jo, aspoň už známe důvod tý temnoty. *Přikývne nakonec ve snaze najít na tom všem aspoň nějaké pozitiva. Po Dorianových slovech sklopí pohled a potlačí slzy.* Víš, jak jsem se dostala k rebelům? *Zeptá se ho potichu.* Chtěla jsem se s nima spojit, aby mi pomohli sesadit mojí rodinu z trůnu a dosadili tam mě. Oni na to nepřistoupili. Já nejsem dobrá, chápeš? *Setře si slzy z tváří a překvapeně se podívá Dorianovi do očí, když jí chytne za ruku. Jen se na něj jemně pousměje a už se nedohaduje.* Ty si mě chceš po tomhle všem vzít? *Potřese nechápavě hlavou a překvapeně se podívá na Keenana, když prudce vstane.* Dobře. *Oplatí mu objetí.* Buď opatrný, prosím. *Zamumlá mu do ramene a když je pryč, unaveně si prohrábne vlasy rukou a vydechne.* Promiň, žes tomu musel přihlížet. *Omluví se Dorianovi.* Pochopila bych, kdybys odsud utekl a už mě nikdy nechtěl vidět..

To možná jo, ale nemusíš být nutně zlá. Můžeš zkrátka ty geny potlačit, můžeš se rozhodnout, jaká budeš. *Stále si stojí za tím, že žádné zrůdy nejsou. Nechce, aby z toho byli špatní a snad si to nějak i vyčítali, i když za to nemohli. Jakmile se jej zeptá, zdali ví, jak se přidala k rebelům, pomalu zavrtí hlavou. Tiše si povzdychne, když se dozví důvod.* Každý provedl nějaká špatná rozhodnutí, Lio. Nebyl to dobrý nápad, ale každý dělá chyby a ty sis teď uvědomila, že to bylo špatné, což je hlavní, jo? Já udělal také hrozně moc chyb, i když se to možná nezdá, ale jo. Bylo jich hodně, protože také nejsem bezchybný stroj. *Chytí ji za ruku a pohlédne jí do očí. Když se Keenan rozloučí, kývne na něj, jako na pozdrav a poté se začne věnovat zase Brikssi.* Ano, chci si tě vzít i tak. Copak jsi za tu dobu, co se známe nepřišla na to, že od našeho zasnoubení mě nic neodradí? *Cukne mu v jednom koutku.* Neomlouvej se, nemáš důvod se omlouvat. *Zavrtí rychle hlavou a když řekne, že by pochopila, kdyby ji už nechtěl vidět, sedne si vedle ní.* Pojď sem, prosimtě. *Šeptne a přitáhne si ji do objetí. Chce, aby se cítila v bezpečí a vzala jeho slova vážně.* Mě se jen tak nezbavíš, to už jsi určitě také pochopila.