Labyrint v zahradách paláce

Něco, co je v tobě se blbě potlačuje, Doriane. Tohle nepochopíš. Tvoji rodiče jsou jako ztělesnění dobra. *Poznamená a pak se ho zeptá, jestli ví, jak se dostala k rebelům. Tuší, že pravý důvod vědět nebude. Zná ho jedině Keenan, se kterým se o svém plánu bavila. Řekne Dorianovi pravdu a sleduje jeho reakce. Očekává, že tohle pro něj bude poslední kapka a znechuceně odejde, ale on jí místo toho začne utišovat a říkat jí, že není zlá.* /Ten chlap prostě neni normální./ *Proběhne jí hlavou, ale nechá si to pro sebe.* Neumim si představit tebe, jak děláš hrozně moc chyb, co se aspoň částečně vyrovnají těm mým. *Tuhle poznámku už si pro sebe nenechá a řekne jí nahlas.* Ani to, že jsem chtěla nechat zabít část svojí rodiny a jsem dítětem někoho, kdo je sto let po smrti a zároveň je mym praprapradědou tě neodradí. Jsi fakt pampeliška. *Pronese už pobavenějším tónem hlasu a připomene si tím přirovnáním jejich první setkání ve starých uličkách. Pak se mu omluví za to, čemu všemu musí přihlížet a když si jí přitáhne do objetí, trhaně vydechne a přitulí se k němu, jako kdyby jí jeho blízkost měla ochránit od všeho zlýho.* Nechci se tě zbavit. Už ne. Zaplevelil jsi už i mě. *Zamumlá do jeho ramene a koutky rtů jí povyjedou mírně nahoru.*

Asi to nebude lehké, ale zvládala jsi to do teď, takže to zvládneš i nadále. Jsi silná. *Pousměje se a následně mu řekne, jak se vlastně dostala k rebelům. Překvapí ho to, to ano, ale ani kvůli tomuto nemá důvod od ní odejít. Každý dělá chyby.* Možná jsem neudělal něco tak velkého, ale místo toho jsem udělal několik jiných chyb, což tak nějak vyjde najevo. Snažím se vypadat bezchybně, ale takový vážně nejsem. Nikdo takový není, Lio. Každý dělá chyby, ať už jsou jakékoliv. *Řekne tiše.* Mě neodradí nic. *Pousměje se jemně.* Pampeliška? *Optá se pobaveně, ale samozřejmě ten smysl chápe, jen mu to přijde vtipné. Následně když Keenan odejde, posadí se k ní a přitáhne si ji do objetí. Zlehka si opře tvář o její hlavu, protože se v jeho objetí skoro ztrácí.* Vidíš, takže odtud neuteču. Nebo spíše od tebe, když si to ani sama nepřeješ. *Pousměje se a začne ji zlehka hladit po zádech. Když ji má takhle u sebe, dodává mu to ještě příjemnější pocit, než když si jen obyčejně povídají.* Za chvilku půjdeme, aby sis také odpočinula. Dnes se toho stalo dost. *Podívá se na ní.*

*Jí samotné nepřijde, že to nějak dobře zvládala, ale radši už nic nenamítá a nedohaduje se s ním. Drží to jednoduše v sobě tak, jako to dělá celý život. Je to pro ní tak snazší. A po tom, co dnes zjistila bude nejspíše před ostatními uzavřená daleko více, než předtím.* /Jenže málokdo udělá chybu, po který si připadá jako ten nejhorší člověk na zemi./ *Poznamená v duchu a moc dobře ví, že Dorian by jí na to řekl něco ve smyslu, že si to o sobě myslí plno lidí, proto si to nechá pro sebe.* Jo, pampeliška. Kytka, co zakoření a nic se jí nezbaví. Říkal jsi, že to je pampeliška, ne? *Zeptá se ho pobaveně, ale tuší, že si to i on moc dobře pamatuje. Pro ní je jejich první setkání nezapomenutelné. Stejně jako ty ostatní. Schoulí se k němu do objetí, ve kterém se prakticky celá ztratí a díky tomu si tam připadá jako na nějakém bezpečném soukromém útočišti.* Nechápu, čim jsem si tě zasloužila. *Poznamená potichu. Kdyby jí někdo před pár měsíci řekl, že za svého snoubence bude ráda, vysmála by se mu a doporučila mu nejbližší psychiatrii.* Jo, to stalo. *Přikývne a pak k němu vzhlédne a krátce si zkousne spodní ret, než se ho požádá o to, co má plánu, protože se bojí, že by mohl odpovědět negativně.* Já... Keenan bude pryč určitě celou noc a já nechci být sama... Nemohl... Nemohl bys zůstat se mnou? Prosím? *Dostane ze sebe nakonec tu otázku a lehce sklopí pohled, protože její mysl už automaticky počítá s odmítnutím.*

*Každý měl a má své slabé chvilky, stejně jako teď Brikssi. Věděl, že to vše zvládne, protože přeci jen, ona je pro něj opravdu silná a když tu pro ní bude jak Keenan, tak on, mohlo by to být ještě lehčí.* Ano, to jsem říkal. Ale netušil jsem, že si u ty budeš tak dopodrobna pamatovat naše první setkání. I když, to si snad ani nejde nepamatovat. *Poznamená s pobaveným úsměvem. Jestli je ohledně jich dvou něco, co určitě nezapomene, je to právě jejich první setkání. Přitáhne si ji do náruče a zlehka si o ní opře tvář.* Už jsi ráda za to, že nás zasnoubili? *Usměje se na ni a jeden pramen vlasů ji zastrčí za ucho. On toho vlastně nikdy nelitoval. Když na něj vzhlédne, nakloní hlavu jemně do strany, protože mu je jasné, že se chce na něco zeptat.* Dnes jsem tě ani neplánoval opouštět, dnes bys neměla být sama. Takže ano, zůstanu. *Pousměje se a pomalu se i s ní v náruči zvedne.* /Pane bože, je strašně lehká../ *Drží ji v náručí a pomalu s ní jde k paláci, kam ji odnese do její komnaty.*

*Pobaveně se uchechtne po jeho odpovědi a pak se na něj lehce zazubí.* Setkání s takovym postrachem, jako jsi ty, bylo nezapomenutelný. *Poinformuje ho pobaveně. Samozřejmě to myslí ze srandy a už se nesnaží ho nijak urazit. I kdyby chtěla, pochopila, že to je prakticky nemožné. On je vážně nezdolná pampeliška. Nechá ho, aby si jí přitáhl do náruče, ve které se schoulí a která jí dodává pocit bezpečí a klidu.* Jo, docela jo. *Přikývne a usměje se na něj. Když jí zastrčí pramen vlasů za ucho, podívá se mu krátce do očí a uvnitř ní se rozlije pocit štěstí a zároveň se jí v břiše rozletí asi stovka motýlků. Potom k němu vzhlédne a chvíli se odhodlává zeptat ho na to, na co se ho zeptat chce. Bojí se, že přijde negativní odpověď, ale on jí překvapí tím, co řekne.* Děkuju. *Pousměje se na něj a pak se potichu uchechtne, když jí zvedne do náruče.* Zvládla bych jít i po svých. *Poznamená potichu, ale víc nic nenamítá. Poprvé v životě cítí lásku a péči i od někoho jiného, než Keenana a líbí se jí to. Díky tomu, že si v jeho náručí přijde tak v bezpečí začne i cestou do paláce usínat, protože je přeci jen po tom všem dost vyčerpaná, takže příchod do paláce a do komnaty už ani díky spánku nevnímá.*

Byl nový den a ona musela celé ráno, dopoledne a odpoledne strávit s plnými povinnostmi, bylo to více jak vyčerpávající. Tohle opravdu nesnášela a vždy proklínala svého bratra za to, že je tady jako jeho zástup. Sám by tohle nezvládl, ale byla si jistá tím, že až se dostane zpátky domů, tak ji na hlavu sesype všechny posměšky co existovali. Ona mu to ale chtěla oplatit. Sama ho konečně vykope z domu ať si užije svět. Když byla propuštěna z tohohle zmatku, povinnosti, tak byla více jak šťastná. Ihned vyběhla do svého pokoje, kde se oblékla do svého nejoblíbenějšího oblečení. Jednoduché černé džíny a bílá pánská košile. Věc, kterou nemohla nikdy nic zkazit. Rozpustila si vlasy, nemohla už déle zůstat uvnitř. Potřebovala na čerstvý vzduch. Rozešla se rychlejší chůzí ven. Cestou potkávala mnoho tváří, ale neměla čas…nebo jednoduše nechtěla někoho zdravit. Zdržovali by ji akorát. Prošla branou ven. Zhluboka se nadechne a zavře spokojeně oči. Konečně, tohle bylo to, co potřebovala. Pomalou pohodovou chůzí se vydala k labyrintu. Bylo tam hezké okolí zahrad, takže ideální. Už byl podvečer, stmívalo se a všechno nabíralo zlaté barvy. Bylo to nádherné, nemohla se tímhle vynadívat. Sedla si na blízkou lavičku a sledovala západ slunce. Slunce bylo každou chvíli níže a níže. Konečně zapomněla na všechny trable a jen se nechala unášet dobro náladou a atmosférou.

*Po dalším celkem náročném dni plným jenom povinnostmi, které má jako korunní princ, se rozhodl, že se někde projde. Má rád procházky venku, hlavně takhle navečer. Bývá většinou příjemné počasí a už se začíná stmívat, což akorát dodá té pohodové atmosféře. Stavil se ještě ve své komnatě, kde se rychle převlékl do klasických černých kalhot a oblékl si jednoduché bílé tričko s krátkým rukávem. Přes rameno si ještě přehodil světle šedou mikinu, kdyby byla náhodou venku zima, člověk nikdy neví. Pomalým krokem se vydá někam do zahrad a jenom se tam tak prochází. Občas někoho pozdraví nebo se na někoho usměje, když projde kolem. Potom ho zaujme labyrint, a tak se vydá rovnou k němu. Nikdy se v labyrintech moc nevyznal, takže jenom doufá, že se tam neztratí. Chvilku se tam procházel, když narazil na někoho sedícího na lavičce. Na chvilku se zastaví, protože dívka mu někoho připomíná. Poslední dobou poznal hodně nových lidí, takže mu chvíli trvá, než ji pozná. Potom se ale usměje.* Jé, ahoj Cassidy. *Podívá se na ni.* Můžu si přisednout? Nebo někoho čekáš? *Ukáže na bílou lavičku a s úsměvem na tváři se jí zeptá, jestli tu může s ní chvilku zůstat.*

Když tak přemýšlela, tak ji došlo, že si mohla vzít aspoň jednu vrstvu v podobě nějakého svetru nebo mikiny. Teď už bylo pozdě a ona byla líná se do své komnaty vracet, takže zůstala sedět, ale jakoby zatím ji bylo příjemné teplo, takže doufala že to tak bude pořád. Přemýšlela, že by se vydala prozkoumat labyrint, ale co kdyby se ztratila. Nechtěla by se tam někde ztratit, nebo aspoň ne sama. Měla to riskovat ? Ještě si nechala nějakou chvíli na rozmyšlenou. Kdyby ale šla jenom na nějaký začátek a zapamatovala by si to, tak možná to zase taková katastrofa nebude. Věděla, že je vnitřek labyrintu moc krásně udělaný, samé hezké rostliny. Obdivovala práci architekta co tohle navrhl. Když zrovna rozjímala nad tímhle, tak ji vylekal něčí hlas, cukne sebou a rychle se nadechne. Hned se uklidnila, jelikož poznala jeho tvář. Uchechtne se. „Šíleně jsem se tě zlekla Nathane.“ Oddychne si a přikývne jednoduše na souhlas. „Jasně….sedni si, nečekám na nikoho, takže míso je volné.“ Pousměje se na něj a udělá více místa pro něj, aby si sednul. Dala si nohu přes nohu. „Co ty tu děláš, taky napjatý den?“ Koukne na něj a pousměje se. Byla ráda, že tu přišel právě on, nechtěla aby tu potkala toho druhého. On byl normální a vážně si měli aspoň o něčem povídat.

*Po celkem náročném dni, který měl plný povinností, protože byl korunní princ, se rozhodl vydat do zahrad. Má rád přírodu, ať už to jsou zahrady nebo klidně i lesy. Procházky venku jsou prostě skvělým odreagováním od reality a povinností. Před tím, než se vydal ven, se ještě zašel převléknout do něčeho pohodlnějšího a přes rameno si radši přehodil i mikinu, kdyby byla venku náhodou později zima. Netuší, jak dlouho venku zůstane. Nejdřív se prochází zahradami, kde občas někoho jenom pozdraví nebo se na někoho usměje, když ho lidé poznají. Potom ale zamíří k labyrintu, který se mu zalíbil. Sice jeho orientační smysl není nic moc a nejspíš se tam hned ztratí jak tam vleze. Ale to je jedno, chtěl se tam zajít podívat, protož tam ještě zatím nebyl. A to už je tady v paláci celkem dlouho. Projde pár uliček a potom i všimne sedící dívky na lavičce. Někoho mu připomíná, ale chvilku mu trvá, než ji pozná. oslední dobou poznal spoustu nových lidí. Potom ji ale pozdraví a s úsměvem na tváři se ji zeptá, jestli si může přisednout. Musí se zasmát nad tím, že se lekla. Vůbec s tím nepočítal. Když ale souhlasila, tak se posadil vedle ní a podíval se na ni.* Jo, klasické povinnosti prince. *Přikývne.* Co jsi dneska dělala ty? *Zeptá se ji, by řeč jen tak nestála a rozhlédne se kolem.* Tady jsem ještě nebyl. Myslíš, že bys trefila zpátky ven?

Jako myslela si o sobě, že její orientační smysl je více jak dobrý, ale nechtěla to pokoušet tady v labyrintu, co kdyby se omylem mýlila no? To by byla tragédie aneb zmarněný život princezny, a to nikdo nechce. Ani ten největší nepřítel. Zavřela očka a spokojeně oddychovala, užívala si poslední sluneční paprsky dneška. Nečekala, že by někdo další vyhledával takovou krásu okolí, než byla ona, proto ji vážně zarazilo to, že se u ní objevil Nathan. Zlekla se samozřejmě, kdo by se nelekl, když byl v naprostém klidu a pal někdo promluví do naprostého ticha. Cukla sebou a pak se uklidnila, když si uvědomila že je to jenom on. Když se ji zasmál, tak se ušklíbne. „Proč se směješ? Je to snad vtipné?“ Uchechtne se a založí si “uraženě“ ruce na hrudi. Znala jeho povinnosti, jelikož je teď musela zastupovat taky, i když byla princezna. „Nejspíš jsem měla ty stejné povinnosti jako ty a už mě to pěkně štve… je toho moc.“ Povzdychne si a pak se musela pousmát. „Hele taky jsem tady dneska došla poprvé a přemýšlela jsem o tom a došla jsem k tomu, že možná kdybych udělala 10 kroků, tak bych se zvládla vrátit, jinak sama bych dál nešla. Jak to máš ty?“ Uchechtne se a koukne na něj zvědavě.

*Po celkem náročném dni plném jeho povinností se rozhodl vydat do zahrad. Prostě někam ven, kde si může odpočinout a odreagovat se. Po nějaké době, kdy se procházel v zahradách se rozhodl, že by se mohl podívat do labyrintu. Jeho orientační smysl je sice na tohle vážně mizivý, ale přinejhorším tam prostě bude do té doby, než tam půjde někdo jiný. Když hned na začátku potká na lavičce sedící dívku, musí se na chvilku zastavit. Nějakou dobu mu trvá, než ji doopravdy pozná. Nakonec ji ale s úsměvem na tváři pozdraví a zeptá se ji, jestli si může přisednout. Je rád, že poznal někoho, s kým si dokáže dobře popovídat. Musí se zasmát, když se ho lekne. Prostě mu to přijde vtipné.* Ne, vůbec. Omlouvám se. *Nahodí na oko vážný výraz a jeden koutek rtů mu stále škube do úsměvu. Když souhlasí s tím, že se může vedle posadit, usměje se. Sedne si k ní a odpoví ji na otázku, že měl spoustu povinností. Potom se ji zeptá, co dělala ona. Na její odpověď souhlasně přikvne.* Jasně, naprosto souhlasím. Někdy je toho vážně hodně. *Souhlasí s ní a podívá se na ni. Potom se ji zeptá, jestli by zvládla trefit ven z labyrintu, protože on tady ještě nebyl. Když se ho zeptá na to stejné, odpoví.* Jo, mám to hodně podobně. Jsem schopný zajít támhle za roh a už bych se asi ztratil. *Ukáže k menší křižovatce v labyrintu a zasměje se. To, co řekl je pravda. Potom se zamyslí a zazubí se.* Nechceš se tady v labyrintu projít? Třeba se neztratíme.

Už jako malá milovala nějaké vzrůšo, adrenalin a i ten menší strach. Ráda dělala problémy a dělalo ji dobře když se svět točil kolem ni, proto se ráda ztrácela z dohledu aby ji všichni hledali, především její bratr. Byla to jejich taková společná hra na schovku. Musela přiznat, že už ji chybělo všechno z domova. Rodina, okolí a její komnata. Tady to bylo taky dobré, měla volnost, mohla si dělat co chtěla, bavit se s kým chtěla. Navazovala nové přátelství a známosti, tohle by se ji dom nemohlo zase tak moc dobře stát. Mohla by se bavit jenom s těmi co by ji vybral její otec, jednoduše s těmi co jsem potomky někoho pro něj důležité a co by bylo fajn, kdyby se stala jejich manželkou, ale tohle otci neprojde. To už se s tím musil smířit. Na všechno tohle mohla myslet tady na lavičce při západu slunce, ale i když to nebyli ty nejhezčí věci na co mohla myslet, stále to bylo lepší než povinnosti odsud. Byla ráda, že nebyla jediná co si potřebovala pročistit od povinností hlavu, jelikož se tu objevil Nathan. Zcela nečekaně, což ji donutil se zleknout, naštěstí ne nějak moc. Nemohla se neuchechtnout, byla ráda že i jemu to zvedlo náladu. „Omluva se přijímá milý Nathane.“ Uchechtne se, viděla jak se snaží nesmát, ale moc mu to nešlo. Byla ráda, že si v tomhle taky rozuměli, někdy by přišel vhod volný celý týden, jo to by byla dovolená. „Jsem ráda, že nejsem sama co by se tak jednoduše ztratila.“ Oddychne si a přikývne. „Hele to nezní vůbec špatně, můžeme jít.“ Zazubí se a zvedne se z lavičky a vykročila hned k labyrintu. „No pojď.“ Zasměje se.

*Po celkem náročném dni se rozhodl vydat se ven do zahrad. Po nějaké době zamířil k labyrintu. Když uvidí na lavičce sedící dívku, musí se na chvilku zastavit. Po nějaké době mu ale došlo, kdo to je a tam ji s úsměvem na tváři pozdraví a zeptá se ji, jestli si může přisednout. Musí se zasmát, že se ho lekla. Přijde mu to prostě vtipné. Když se ale Cassidy zatváří uraženě, tak se jí omluví. I když mu při jeho omluvě jeden koutek rtů cuká do úsměvu, protože se nemůže přestat smát. Přisedne si k ní, odpoví ji na její otázku a zeptá se ji, co dneska dělala ona. Na její odpověď přikývne. Plně s ní souhlasí, těch povinností je někdy prostě moc. Jsou dny, kdy se jako korunní princ od rána do večera nezastaví a je rád, že má čas na oběd. Potom se ji zeptá, jestli by se tady v labyrintu dokázala vrátit zpět. Je rád, že není sám se špatným orientačním smyslem. Na chvíli se zamyslí, ale potom ho něco napadne. Zeptá se ji, jestli by se tady někde nechtěla projít. Kdo ví, třeba se spolu neztratí. Nebo tady zůstanou až do dalšího ne a bude je tady muset někdo jiný najít. Sleduje ji, jak vstane z lavičky a potom se vydá hned za ní.* Jdu. *Zasměje se.* Doufám, že tady nestrávíme dalších pár dní, dokud nás někdo nenajde. *Zazubí se a podívá se na ni.*

Dlouho už Nathana neviděla, naposledy v salonku když pak najednou odběhl. Teď se zase ale nečekaně objevil. Vlastně pokaždé co se viděli, tak to byl nečekané a ona se ho zlekla. Prostě chodil moc potichu a ona moc nevnímala a to byl stejný případ i teď. Na rozdíl od nějakých lidí to bylo vždycky hezké setkání plné zábavy, smíchu a žádné špatné nálady. Nebyla doopravdy uražená, prostě to jen hrála, ale byla ráda že ho bavila, že viděla jeho koutky cukat směrem nahou smíchy. Cítila se s ním uvolněně. „Slyšela jsem, že muži ale mají lepší orientační smysl, asi jsi nepovedený kousek.“ Zasměje se potichu a to už si štráduje k labyrintu. „Jdeš pomalu.“ Ušklíbne se a to už vešla do první uličky labyrintu, zpomalila a počkala na něj aby šel vedle ni. „Myslím, že my dva bychom si to ještě užili a neboj se, on by nás někdo našel.“ Zasměje se. „Hele, veď tu naši výpravu radši.“

*V labyrintu potká Cassidy, kterou ale nejdřív na první pohled nepozná. Musí se na chvilku zastavit, aby si uvědomil, že to je ona.. Potom ji pozdraví a když se lekne, tak se zasměje. Naoko se jí omluví, ale jeho koutek úst stále škube do úsměvu. Přijde mu to vtipně. Vždy, když tráví čas s Cassidy, tak se docela dobře pobaví a má pocit, že si i rozumí. Přisedne si k ní na lavičku, když s tím souhlasí. Chvilku se baví o tom, co dělali. Shodli se na tom, že někdy je těch povinností až moc. On sám je rád, že má konečně dneska volno. Zeptá se ji, jestli by se zvládla vrátit ven z labyrintu a potom ji prozradí, že jeho orientační smysl není taky dobrý. Nad její poznámkou se musí zasmát.* No co už, ne každý je dokonalý. *Zasměje se a vrhne, že by se mohli společně vydat prozkoumat ten labyrint. Nejdřív ji sleduje, jak se zvedne a potom se vydá za ní. Doběhne ji a zastaví se vedle ní. Řekne, že doufá, že je nikdo nebude muset hledat a zvládnout se vrátit zpátky.* Nevadilo by mi tady s tebou strávit nějaký ten čas. *Pousměje se na ni. Když mu ale nabídne, že má vést výpravu, zasměje se.* Fajn. Když se budeme držet pořád levé stěny, tak bychom se neměli ztratit, ne? *Zamyslí se.* Tak nějak to v bludištích funguje, nebo? *Znovu se zasměje a podívá se na ni. Hned se vydá ale pomalu doleva.

Neměla ještě možnost mít tu čest poznat ještě hodně lidí odsud, ale je ráda, že mezi těch málo co zná patří právě tady Nathan. S nikým jiným si nerozuměla tak moc jako s nim, mohli si povídat o všem možném, navíc kdyby jim došli témata tak tu byla stále hudba co oba dva tak milovali. Tole setkání bylo o mnoho lepší než s tím jedním vagabundem co poznala před hradem, ale co už, on přijde o tak skvělou známost jako je tady samotná Cassidy. Vlastně ji ani nepřekvapilo, že smysl pro orientaci ve světě byl u obou docela špatný, aspoň bude legrace když se ztratí. „Bohužel, ale za to tvoje silnější stránky budou jinde.“ Uchechtne se a to už se nebezpečně blížila k labyrintu. Když už byl vedle ní, tak se pousměje a lehce zčervená ve tváři, byly to ty nejhezčí slova co slyšela za poslední týden. „Mně taky ne“ Pousměje se a nabídne mu aby výpravu vedl, kdyby se popřípadě ztratili, tak to nebude její vina a může to svést na něj, samozřejmě z legrace. Nebyla by na něj doopravdy naštvaná. Sama by je dokázala ztratit dříve jak on. „Jo tak se to nejspíš děla, vůbec nevím…proto to nechávám na tobě.“ Zazubí se a rozešla se sním poprvé doleva.

*Když přijde do labyrintu, tak tam pozná Cassidy. Naposledy ji poznal v hudebním salonku, kde mu přišlo, že si vážně rozumí. Sdílí společný koníček, kterým je hudba. Chvilku se tam bavili a potom Nathan navrhne, že by se mohli jít projít do labyrintu. Mohla by být sranda, protože ani jeden z nich nemá dobrý orientační smysl. Cassidy si udělá srandu z toho, že je nepovedený kousek, a tak se zasměje. Nikdo není geniální.* Tak to jsem svoje silnější stránky asi ještě neobjevil. *Zazubí se a podívá se na ni. Když ji řekne, že by mu s ní nevadilo strávit nějaký ten čas a ona se začervená, pousměje se. Sluší ji to. Potom převezme vedení jejich menší výpravy v labyrintu a zamyslí se. Když se budou držet jenom jedné strany, tak by se neměli ztratit. Není si jistý, jestli to takhle vážně v bludištích funguje. Na první křižovatce, na kterou narazí, zahne doleva. Cítí se být momentálně šťastný. Nemusí myslet na všechny svoje povinnosti a s Cassidy tráví čas vážně rád.* Už teď nevím, kde jsme. *Otočí se na ni a zazubí se. Potom ho napadne další hloupý nápad.* Co kdybys cestu zpátky vedla ty? *Navrhne.* Pokud bys šla do středu labyrintu poslepu? Teda pokud tam nějakým způsobem trefím. *Zasměje se, podívá se na ni a vezme ji za ruku.* Zavři oči. Vyrážíme.

Nečekala, že by se dneska doopravdy vydala do labyrintu a už vůbec ne s někým. Nakonec ji nečekaně příchozí Nathan vytáhl do něj. S nim se zase tolik ztratit nebála. Ano, rovnou ztratit. Jelikož ani jednoho z nich nejsou orientační schopnosti těmi nejlepšími. Aspoň prožijí nějaké to menší nebezpečí, adrenalin a vzrůšo. Nebude taková nuda. „Je na čase abys je objevil Nathane.“ Uchechtne se a to se už pomalu vydají k začátku toho zákeřného labyrintu. Nemohla reagovat nějak jinak, než tím že se její tváře zbarvily lehce do červena. S nim bylo všechno jednodušší, nemusela si na nic hrát. Prostě byla svá. Byla ráda, že se nakonec ujal i vůdcovství a vedl je snad dobře skrz labyrint. Zahnula hned s nim poprvé doleva a už teď ji lehce zužovala nejistota. Pak koukla na něj, když si uvědomí že tu není vlastně sama, tak se opět uklidnila a dále ho následovala. „Jsme na tom stejně, ale věřím ti, že jdeš správně.“ Uchechtne se a kouká okolo sebe. „Já? Cestu zpátky? Nevím jestli je to to nejlepší, co nás může potkat.“ Zasměje se potichu a pak zmlkne, pobaveně se na něj koukne. „Ty jsi mě neslyšel, když jsem říkala, že mé schopnosti v orientaci jsou stejné jako tvé? Ty chceš abych šla poslepu a pak našla cestu ven? Kdo z nás je ten více zlý?“ Uchechtne se a pak si povzdychne. Koukne na jeho ruku co držela její a pousměje se. „No dobře, když už se máme ztratit, tak ať máme dobré vysvětlení proč se to stalo.“ Oddychne si a zavře oči a nechala se ním vést. „Ale opovaž se mě navést někam do křoví nebo někde nechat zakopnout.“ Pobaveně se ušklíbne.

*Přijde do labyrintu, a tam pozná Cassidy. Je rád, že ji zase potkal, protože si s ní rozumí. Chvilku se tam tak baví a potom navrhne, že by se mohli jít projít do labyrintu. I přesto, že ani jeden z nich nemá dobrý orientační smysl. Řekne ji, že teda nejspíš ještě ani neobjevil svoje silné stránky. Kdo ví, kdy je objeví. Pomalu se vydají do labyrintu, kde se potom ujme vedení jejich menší výpravy. Rozhodně si nemyslí, že to je dobrý nápad, ale tak přinejhorším se tam spolu někde ztratí. A to by mu nevadilo protože by se mu povedlo zameškat dalších několik povinností a k tomu by ten čas strávil s Cassidy. Na první křižovatce zahne doleva s tím, že tak to nějak v labyrintech funguje. Chodí se stále koleem jedné strany. Otočí se na ni a potom se zastaví s dalším hloupým nápadem. Navrhne ji, že by mohla cestu zpět vést ona. Společně s ní se zasměje, a pak pokračuje. Napadlo ho, že by ji mohl poslepu dovést do středu labyrintu. Počítá s tím, že se oba ztratí. Ale bude to sranda.* Nejsem zlý. Bude to sranda! *Zasměje se a potom ji už vezme za ruku a podívá se na ni. Řekne ji až zavře oči, protož vyráží.* Neboj, to bych nikdy neudělal. *Zasměje se nevinně a počká, až zavře oči.* Tak pojď. *Poisměje se, i když ho nevidí a začne ji vést někam pryč. Nemá tušení kam jdou, ale snaží se to zapamatovat. I když to nemá cenu. Po nějaké době před sebou uvidí menší plácek, kde je uprostřed strom. Zastaví se a stoupne si za ní.* Můžeš otevřít oči. Úspěšně jsme sem trefili. *Řekne s úsměvem na rtech a prohlédne si to tu.*

Nechtěla tady potkat někoho jiného než byl on, vlastně si i myslela na to, že by ho mohla potkat a ono se stalo. Najednou totiž s nim seděla při západu slunce na lavičce a navzájem si utahovali ze svého orientačního smyslu v okolí. Zajímalo ji, kdo je na tom z těch dvou hůře. Každopádně to se mohla docela brzy dozvědět, jelikož on navrhl dokonalý návrh na to se jít projít labyrintem. Znělo to jako legrace, a tak s ním souhlasila a rozešla se s ním do labyrintu. Nevěřila, že by se dnes z něj dostali a tak to už litovala, že si vzala pouze jenom tu košili a na svetr či mikinu nechala ve své komnatě. Zatím bylo ale teplo, věděla ale že večer klesne teplota a už ji tak veselo nebude. Při nejhorším si udělá cestu skrz křaky. Zatím to ale vypadalo dobře. Vešli do labyrintu a proto se radši rozhodla k tomu jít těsně po jeho boku. Už jenom viděla ten jeho pohled, věděla že přijde další jeho skvělý návrh. Nakonec i souhlasila s tím, že se nechá poslepu vést skrz labyrint do středu. Teď to bylo jisté, že cestou zpátky zabloudí, ale co. Jestli to tak má být, tak t tak bude. „Fajn, zlý asi nejsi a sranda to bude. Ale jako jestli tady tu noc co tu budeme mrznout onemocním, tak to bude na tvé svědomí.“ Zasměje se a to už se nechala vést, opatrně našlapovala. Chvilku byla k němu nedůvěřivá, ale to ji velmi rychle přešlo a už šla docela napohodu. „Tak já jdu.“ Šli několik minut, snad i 10-15. Nedokázala dobře odhadovat čas. Navíc si to užívala i když nic neviděla, takže by ji nevadilo i kdyby to trvalo hodinu. Čím více stráveného času s ním, tím snad i pro ni lépe. Když cítila, že už není před ní, tak strnula na místě kde ji nechal. Najednou ho uslyšela za sebou a zase sebou lehce cukne, uchechtne se a otevře oči jak ji řekl. Rozmrká se a pousměje se. „Zvládli jsme to.“ Zazubí se a rozešla se k úplnému středu. Nahoru kolem stromu vedly schody nahoru. „Jdeme tam?“ Uculila se a pomalu se rozešla nahoru. Nahoře se opřela o zábradlí a sledovala okolí.

*Je rád, že v labyrintu potkal zrovna Cassidy. Rozumí si s ní a čas, který s ní tráví, si vždy užije a uteče to tak rychle. Chvilku se jenom tak baví o jejich povinnostech a dělají si srandu z toho, že oba mají špatný orientační smysl. Vážně by se tady lehce ztratili. On ale i přesto navrhne, že by se mohli jít projít. Bude sranda a kdyby tady náhodou zůstali až do rána, vůbec by mu to nevadilo. I naopak, dokázal by s ní strávit celý den a uteklo by mu to. Po chvilce ho napadne další skvělý nápad. Její reakce ho ani nepřekvapí, a tak se zasměje. Potom ji už ale chytne za ruku a když zavře oči, tak ji začne vést někam do labyrintu. Nemá tušení kam jdou. Mohli jít společně klidně i patnáct minut, než dorazili do středu labyrintu na menší plácek, kde je uprostřed velký strom. Pomalu přejde za ní a hned ji řekne, že už dorazili na místo. Chvilku ji jenom s úsměvem sleduje, jak jde, ale potom se pomalu vydá za ní a dojde až ke stromu. Těch schodů nahoru si předtím vůbec nevšiml.* Jasně. *Pomalu vyjde za ní a nahoře se zastaví. Cítí se být vážně šťastný. Čím víc času s ní tráví, tím víc je šťastnější. Stále stojí za ní a pousměje se. Přejde k ní a zezadu ji obejme. Chytne ji kolem pasu a pomalu ji otočí čelem k němu. Mezera mezi nimi je vážně malá. Chvilku jenom čeká a dívá se ji do jejích krásných očí. Potom se ale k ní přiblíží a políbí ji na rty. Něco by řekl, ale nenapadá ho nic vhodného, a tak tam jenom tak stojí těsně před ní s úsměvem na rtech.*

Procházka s ním nebyl vůbec špatný nápad, mohli spolu trávit čas, více se s nim poznat, probrat nové věci a jednoduše si užívat přítomnost toho druhého. Navíc to byla procházka labyrintem, to mohla být velmi zábavná věc. Bylo více jak jisté, že by se ztratili, ale bylo to od nich troufalé, že to jdou zkusit s vědomím takovým, že se ztratí a jednoduše tady přečkají noc. Náhodou s nim by ji to vůbec nevadilo. Ráda s ním trávila čas to ho znala tak málo. Možná to bylo tím, že až teď měla takovou volnost. Že teď měla takový rozlet a zrovna potkala jeho. Byl to skvělý pocit. Souhlasila s jeho nápadem, zavřela oči a nechala se vést. Připadala si jako malá holka, její srdce bušilo rychleji a ona byla zvědavá co se bude dít všechno. Dalo by říct, že ji létali motýlci v břiše. Celou cestu měla na tváři úsměv a nebo se smála. Vážně nebylo možné, že by byla smutná nebo naštvaná, teď existovala jen radost a smích. Nějakou tu dobu trvala tahle cesta ke středu, nevěřila tomu, že se opravdu dostali až ke středu bez žádného zabloudění. Otevřela oči a zazubila se když viděla velký strom a  zavrtěla lehce hlavou. Musela se dostat úplně nahoru. Kolem stromu se točili schody. Za pár minut bude tma, už šlo vidět málo hvězd a na nebi se rýsoval měsíc v úplňku. Usmála se když šel za ní, opřela se o zábradlí a sledovala krásné okolí hradu. Cítila, že stojí za ní a vůbec ji to u něj nevadilo. Jiného by asi pleskla, ale jeho ne. Když cítila jeho ruce kolem sebe, tak se uculila a nechala ho. Nechala se otočit čelem k němu a zamrkala, dělilo je několik milimetrů. Koukala do jeho očí a občas i její pohled skočil na jeho rty a zpátky na jeho oči. Když cítila jeho rty na svých, tak ji to překvapilo, ale mile. Když se odtáhl, tak se usmála a koukne na něj. Přitáhla si ho za tváře a polibek mu oplatila, spokojeně se do něj usmála a rukama z jeho tváří sjela na jeho hruď.

*Procházka labyrintem mu přišla jako vážně zábavná věc. A k tomu mohl Cassidy více poznat a strávit s ní nějaký ten další čas. Rozumí si s ní a ani jedné minuty strávené ní nelituje. Sice ji znal teprve krátce, ale rozhodně mu to tak nepřipadá. Prostě mu přišlo, že je šťastný, když s ní tráví čas a jakoby ji znal mnohem déle. A ne že se potkali jenom jednou v hudebním salonku. Po chvilce, co se procházeli labyrintem, ho něco napadlo. Protože už takhle mají velkou šanci na to se ztratit, tak proč ji ještě nezvýšit. Chytl ji za ruku a když souhlasila s tím, že půjde poslepu, začal ji někam vést. Neměl tušení, kam jdou a každou chvíli se otáčel na ni. Buď se smál tak jako ona, a nebo se prostě jenom potichu usmíval. Když se před nimi objevil velký strom, pomalu přešel za ní. Nejdřív ji jenom sledoval, jak vychází po schodech, ale potom se vydal za ní. Byla už celkem zima a byla tma, protože na nebi bylo zatím jenom pár hvězd. Pomalu přešel k ní zezadu a obejmul ji. Chytnul ji kolem pasu a pomalu si ji otočil čelem k sobě. Na tváři mu hrál úsměv. Chvilku se ji díval do jejích očí, zvládl by tam takhle stát snad celou věčnost. A potom ji jemně políbil. S úsměvem se od ní odtáhne a nic neříká, jenom ji sleduje. Nikdy se snad necítil šťastněji. A nebo si to prostě nepamatuje.* Sluší ti to.*Neumí dávat komplimenty, ale prostě chtěl něco říct a prolomit to ticho. I když by možná bylo lepší, kdyby zůstal potichu. Chytne ji za její ruce a spustí je dolů. Proplete jejich prsty, usměje se a podívá se na hvězdy.* Není ti zima? *Uvědomí si, že celou tu dobu tahal s sebou mikinu a protože už není nejtepleji, tak ji jí podá.*

Nikdo ji snad v tomhle hradě nerozuměl tolik jako on. Nathan byl tady jediný s kým si mohla povídat a být to prostě ona. Žádná hra, přetvářka. S nim byla vždycky svá. S ostatními nemohla ručit, že je to ona. Nemohla si to ani dovolit. Byli tady takoví kreténi u kterých to nemohlo být. Musela se obrnit nějakou vrstvou, kterou je nemohla pustit dovnitř. Procházka s nim byl dobrý způsob jak zabít podvečer a pak i možná večer. Už ale vešli společně do labyrintu a modlila se vzhledem k jeho dokonalému plánu aby to přežili. Chytla se ho za ruku, zavřela oči, důvěřovala mu a nechala se vést labyrintem. Zvedl se ji tep jenom už z toho, že ji držel za ruku. Oddychla si když ji řekl, že dorazili na místo kam chtěli. Vyšli nahoru a před nimi se objevil krásný výhled na okolí a krásnou zahradu. Už jenom to že ji obejmul ji vehnalo krev do tváří. Otočila se k němu čelem a byla zvědavá co má Nathan v plánu. Najednou překonal tu mezeru mezi nimi a spojil jejich rty v polibek. Nešlo to jinak než že by mu ho oplatila, jelikož to chtěla udělat taky. Srdce ji bušilo rychleji jak obvykle a v břiše ji létali motýlci. Když ji řekl, že ji to slučí, tak se znovu začervenala a lehce sklopila pohled. Šťastně se culila. „Červenám se snad až na zadku.“ Uchechtne se a koukla zpátky na něj, pohladila ho po tváři. Nechala ho aby ji chytil za ruce, nechala ho i proplést jejich prsty. Spokojeně se na jejich spojené ruce koukne a pak stejně jak on koukne na nebe, které už osidlovalo několik desítek hvězd, možná i stovek. „Jenom tak trochu, nic hrozného.“ Pousmála se a koukne na mikinu co ji dal. Chvilku přemýšlela zda si ji má vzít a nebo ne. Nakonec si ji vzala a dala si ji na sebe. Uculila se. „Děkuju moc.“ Zazubila se a povzdychne si. „Ale teď bude zima tobě...“ Zamumlá a koukla mu do očí, pousmála se. „Chci abys mi řekl, kdyby ti bylo zima. Nechci abys mrznul.“

*Je rád že zrovna dneska vyšel do zahrad protože tam potkal Cassidy. Moc ostatních lidí v paláci zatím nepotkal, ale s Cassidy si vážně rozumí. Je rád, že s ní může občas trávit čas. Společně se potom vydali do labyrintu, i když se tam oba můžou jednoduše ztratit. Potom navrhne, že by ji vedl poslepu a ona s tím souhlasí. Chytne ji za ruku a věří ji, že má zavřené oči. Každou chvíli se otáčí, jestli náhodou třeba nezakopla nebo tak. Když dojdou na místo, tak přejde za ní a dovolí ji otevřít oči. Sám se diví, že sem zvládl trefit, otázkou je, jestli se vůbec dostanou zpátky. Ale aspoň by s ní mohl strávit víc času. Vyjde za ní nahoru po schodech a nejdřív ji jenom zezadu obejme. Potom si ji k sobě pomalu otočí a zadívá se ji do jejích očí. Mohl by tam takhle stát vážně dlouho. Nakloní se k ní a věnuje jí polibek. Usměje se.* Vypadáš roztomile, když se červenáš. *Zareaguje na to, že se červená snad až na zadku. Potom se musí taky zasmát. Cítí se s ní dobře, uvolněně. Nemusí ze sebe dělat někoho jiného, tak jako na různých schůzkách. Potom proplete jejich prsty a dá ji mikinu, protože už začíná být vážně zima. On v tričku vydrží. Podívá se ji také do očí.* A víš, že neřeknu? Nechci, aby byla zima tobě, já to zvládnu. *Věnuje ji úsměv.* Zamíříme zpět, nebo chceš radši zůstat tady? *pousměje se podívá se na nebe.*