Ošetřovna paláce

*Poslechne si, co mu Lia říká o Charity a kdyby ho tolik nebolelo mluvení mohl chodit, už by tady šílel. Nechápe, jak může být Lia tak klidná. Právě se dozvěděl, že holka, kterou miluje a která čeká jeho děti nemluví. Charitin hlas je pro něj nejkrásnější zvuk na celém světě a nedokáže si představit žít, aniž by ho nějak dlouho neslyšel. Pak si poslechne její odpověď a řekne jí, že je to v pohodě a má jít rád. Pousměje se na ní a zeptá se jí na zbytek rodiny. Dělá si o ně starosti a jak si pak poslechne, tak oprávněně. Nedovede si ani představit, jak to všechno muselo otřást Edelynne a to si pořád nepamatuje úplně všechno. Všimne si, jak Lia uhla pohledem, když mluvila o Sawyerovi a podívá se na ní tázavým a zkoumavým pohledem.* Co....se děje? *Zeptá se jí a po jejích otázkách zavrtí letmo hlavou tak, jak mu to bolest dovolí.* Dobrý. *Ujistí jí. Bolí ho to, ale nechce žádnýho doktora vidět.* Co...ty? *Zeptá se, jak je na tom ona, i když vidí, jak vypadá.*

*řekne mu o tom, co se stalo Charity a doufá, že teď neudělá nějakou blbost. Pak mu taky řekne jak je na tom rodina, i když od toho útoku téměř s nikým nemluvila. Sawyerovi se vyhýbá a rodiče jsou zavření ve své komnatě. Když se jí zeptá, co se děje, protočí panenky* Ty malém zemřeš, Charity nemluví, Arowen je naše sestřenice a před celým sálem zabila svého otce, matku a sourozence. Jak to myslíš, co se děje?*odpoví mu vyhýbavě a pak se ho zeptá, jestli nemá někoho zavolat nebo jestli něco nepotřebuje.* Vážně? Vypadáš, že tě to boli.*zepta se ho pro jistotu ještě jednou*Já jsem v pohodě.*pokrčí rameny

*Vidí, jak uhnula pohledem, když zmínila Sawyera, takže se jí se starostlivým a zkoumavým pohledem zeptá, co se stalo. Po její odpovědi má chuť se uchechtnout, nad tak chabým pokusem, ale ví, že by to nejspíš dost bolelo, takže se ovládne.* /Počkat... sestřenice... to znamená... no doprdele./ *Až teď mu vlastně dojde, že spal se svojí sestřenicí, ale rychle to zamaskuje a podívá se na Liu typickým pohledem staršího bratra, kterým dává najevo, že jí prokoukl a ona by mu měla říct, o co jde.* Co ... se děje ... se Sawem? *Zeptá se jí znovu a tentokrát tu otázku trochu rozvine.* To je po .. kulce normální. *Uchechtne se potichu a přesně jak tušil, docela dost to bolí. Pak se zeptá, jak je na tom ona a sjede jí pohledem.* A teď ... doopravdy. *Dá jí ještě jeden pokus, aby byla upřímná, protože by její stav popsal hodně verzemi, když jí vidí, ale v pohodě, by se v seznamu neobjevilo.*

*když mluví o Sawyerovi uhne pohledem. Jaspere si toho samozřejmě všimne. Nesnáší že muselo po máme zdědit zrovna to, že neumí lhát. Poprvé mu odpoví vyhýbavě ale on se jí zeptá znova a tak si povzdychne* Je to složitý...*odmlčí se* Vím, že kdyby zjistil jednu věc, asi by vyletěl z kůže, a tak se mu raději vyhýbam.*nezní to přesně tak, jak chtěla ale aspoň něco. Nemůže mu přeci jenom tak říct, co s ní dělá přítomnost Mionela. Pak se ještě jednou ujistí, jestli opravdu nic nepotřebuje a po jeho odpovědi se taky uchechtne. Řekne mu, že je v pohodě i když to není zdaleka pravda. Už několik dní nespí, jíst taky skoro nedokáže a tak pokrčí rameny* Je toho moc...*snaží se ignorovat vzpomínky a to, jak znova vidí, jak na tom plese zabili Casse ale není to zrovna jednoduché*

*Všimne si, jak uhnula pohledem, když zmínila Sawyera a hned se jí na to zeptá. Po její vyhýbavé odpovědi svou otázku upřesní a sleduje jí zkoumavým bratrským pohledem. Nadzvedne obočí, když mu řekne, že je to složité a svýma očima jí pobízí k pokračování.* /Co složité není?/ *Pak si poslechne i zbytek a to mu rozhodně nestačí.* Jakou .... věc? *Zeptá se jí.* Nikomu to ... neřeknu. .... Jenom ti ... chci po...moct. *Řekne jí a čeká, jestli mu řekne, o co jde nebo ne. Ujistí jí, že nic a nikoho teď nepotřebuje a nakonec se jí zeptá na to, jak je na tom ona.* Pravda. *Vydechne. Opravdu je toho hodně. Všimne si, jak je mimo a dojde mu, že nejspíš myslí na tu oslavu.* Nemysli na to, Lio. *Natáhne k ní ruku, aby mohl tu její povzbudivě stisknout, i když v tom stisku je minimum síly. Nedokáže teď vynaložit větší sílu.*

*pokusí se mu vysvětlit to, proč se vyhýbá Sawyerovi. Nechce mu říct celou pravdu přímo do očí, dokud si nebude jistá a nebude to mít vyřešené.* Možná..jsem někoho našla. Někoho, na kom mi vážně záleží. A Sawyerovi se to líbit nebude.*řekne mu po té, co jí ujisti, že to nikomu neřekne. Pak ho taky ujisti, stejně jako on ji, že nic nepotřebuje. Dodá taky, že je toho moc a před očima se jí všechno zase promítne. Když cítí jeho slabý stisk ruky, opatrně mu ho oplatí* Snažím se, ale vidím to pořád znova. Kamkoliv se podívám, kamkoliv jdu. Nemůžu spát, protože mám noční můry. Nedokážu se ani pořádně najíst z toho, jak mám stažený žaludek. Ať se snažím jak se snažím, nedokážu to zahnat pryč.*vychrlí ze sebe a sklopí pohled. Normálně už by nejspíše zadržovala slzy ale teď, už žádné nepřichází.*/Asi jsem už vyčerpala svůj životní limit./*pomysli si ironicky a zavrtí hlavou*

*Poslouchá jí a pak nadzvedne obočí.* /To se musim na všechno doptávat? Mluvení docela bolí../ *Proběhne mu hlavou, ale ani ta bolest ho neodradí od toho, aby se jí zeptal na další otázku.* Koho? *To jej zajímá docela dost. Chce vědět, kdo je tím vyvoleným, pro kterého si Lia našla v srdci místo potom všem, co si prožila. Pak jí slabě stiskne ruku, aby jí povzbudil a pousměje se, když mu stisk oplatí.* Já vím. Možná ... co třeba zkusit prášky? *Navrhne jí. Je si jistý, že by jí to mohlo pomoci.* Aspoň na spaní. *Rozhodně jí nenavrhuje rovnou návštěvu psychiatra, který by jí předepsal prášky na psychiku, ale možná by to u ní nebylo úplně od věci. A nejen u ní, ale u celé jejich rodiny.*

*nakonec se mu tedy svěří s tím, že je někdo, s kým se cítí dobře. Kdo ji dokáže rozesmát a pomoct na chvíli zapomenout.* Je to Mionel, víš koho myslím?*neví, jestli se Jasper a Mionel ještě baví, nebo ne a tak se raději zeptá* Sawyeruv nejlepší kamarád.*dodá a protočí panenky. Pak mu opatrně opětuje stisk ruky a řekne mu, že nemůže spat a skoro ani jíst. Pak sklopí pohled a když uslyší něco o prášcích, usklibne se.* Kdysi jsem se brala, ale citila jsem se po nich cítila jako stroj.*zvedne pohled k němu a v duchu se pokouší najít ty správná slova* Nevím jak to přesně popsat ale měla jsem pocit,  že je ve mně něco, co mi zabraňuje cokoliv cítit, i když jsem strašně moc chtěla. Bylo to, jako mít v sobě nějaký blok, který ti zabraňuje cokoliv cítit. Tak jsem je brát přestala.*pokrčí rameny* Bylo příjemnější vědět, že dokážu něco cítit. I když to nebylo nic hezkýho...*doplní ješte a pak se pokusí pousmát a odlehčit atmosféru* Vážně ti to s Charity přeju. Máte štěstí, že jste se dostali až sem.

*Zeptá se jí, kdo je ten, který si ukradl její srdce a její odpověď ho docela překvapí.* Jo, vím. *Přikývne mírně nakonec.* Přeju ti to....a i Saw ur..čitě. *Pousměje se na ní a pak jí jemně stiskne ruku a navrhne jí prášky. Poslouchá jí a u toho trochu stáhne starostlivě obočí.* To chápu, Lio. Ale jenom nějaký slabší...na spaní třeba. *Navrhne jí. Nechce jí ale do ničeho nutit a to je v jeho tónu znát. Po jejích dalších slovech se trochu uchechtne a krátce rozhlédne po ošetřovně.* Sem? *Zeptá se jí pobaveně s nadzvednutým obočím.* Děkuju. *Usměje se na ní, protože chápe, jak to myslela.* /Pořád to ale není happy end a ještě se toho může spousta pokazit./ *Proběhne mu hlavou a během chvíle přijde sestřička, která zkontroluje přístroje a pronese, že je ráda, že se probral, ale stejně musí pořád odpočívat. S úsměvem se podívá na Liu a jí řekne, že ho může přijít navštívit zase zítra a poté mu do kapačky dá silné prášky na spaní, díky kterým se mu během chvíle začnou zavírat oči.* Díky, Lio. Za všechno. *Pousměje se na ní, než usne.*

*řekne mu, proč se vyhýbá Sawyerovi. Doufá, že je Jasperovi jasné, že pokud o tom cekne, "přátelství" je zase u konce.* Nedokážu si představit jeho reakci. Jenom doufám, že neudělá nějakou blbost.*doplní ješte a povzdychne si. Pak mu jemně oplatí stisk ruky a řekne mu, že dříve nějaké prášky brala, ale přestala s tím.* Můžu to zkusit, ale nemyslím si, že by fungovali. Pak odbočí od tématu a řekne, že mu to s Charity přeje. Ví, že jejich vztah nebyl zrovna procházka růžovým sadem a obdivuje je. Pak se pousměje* Myslím tím že vím, čím jste si prošli a jsem ráda, že i přes to všechno jste zůstali spolu.*objasní s pobavenym úsměvem na tváři. Pak přijde sestřička a ona si stoupne bokem. Když ji pak řekne, že by měla odejít uvědomí si, že je to pravda a Jasper by měl odpočívat* Nemáš za co mi děkovat.*pousměje se a jakmile Jasper usne, vydá se zpět do své komnaty*,

*Leží na stejné posteli, už skoro týden. Doktoři říkají, že zítra už bude moci prč i na akci, ale ona upřímně neví, jestli chce.*/Spíše nechce../*Neví, co má dělat. Jít zase do komnaty k Jasperovi? Je to bratranec Arowen, se kterou i spal, což je dost divný a jí se ani za mák nelíbí, že by měla být s ní příbuzná. */Jak to s ní vůbec je? Je v paláci?/*Popravdě odtud chce zmizet co nejdále. Přemýšlela nad útěkem, ale je jí jasné, že by ji našli, navíc to nechce riskovat kvůli dětem, už tak o ně skoro přišla. Nevědomky se pohladí po zvětšujícím se břiše a nahlas si povzdechne.*/Asi požádám o jinou komnatu./*Napadne ji. Není to až tak špatný nápad.*/Nebo.. prošlo by mi stěhování do nějákého sídla? I když tam by chtěl být Jasper asi se mnou a tady se snadněji schovám./*Navíc ho nechce odtrhávat od rodiny. Přijde sestra, která ji zkonroluje a zeptá se jí, jak se má a cítí. Nedočká se odpovědi. Promluvila jen párkrát a vždy jen jednoslovně nebo třeba fakt krátkou větou.*

*Moc dobře ví, jak na tom jeho zdravotní stav je. Hned potom, co ho postřelili ho dostali na ošetřovnu a bylo už málem pozdě. Během operace ho museli jednou oživovat, protože ho na chvíli ztratili a vlastně ještě pořád může přijít o život. Stačí, aby se mu přetrhl jeden steh a vykrvácí zevnitř. Ošetřovna už ho ale pomalu přivádí k šílenství. Pořád je zastáncem toho, že je to mučírna, kterou by měli natřít celou na černo, ale uznává, že mu tady zachránili život. Díky Lie, která tu byla, když se probral vlastně zjistil, co se ten večer stalo, protože si to sám nepamatoval a zjistil i, jak je na tom Charity. Pořád o tom musí přemýšlet. Jak mohl během vteřiny ztratit svoje děti i jí a nad tím, že prý teď nemluví. Už to prostě nevydrží a i když sotva mluví a sotva se hýbe, pomalu vstane a vydá se k jejímu lůžku, které je přes celou ošetřovnu. Když jí uvidí, píchne ho u srdce a tou dírou po kulce to není. Posadí se na její postel, aniž by se ptal, protože má pocit, že ho jeho nohy neunesou a pak se na ní podívá s bolestí v očích.* Charity... *Vydechne pomalu. Všechny ty dny, co je vzhůru zpracovával všechno, co se stalo s Arowen. Nikomu nemůže připadat nechutnější než sám sobě.* P-promiň. *Každé slovo mu působí bolest v hrudi, proto se snaží mluvit co nejmíň. Pohledem sjede k jejímu břichu. Nejradši by jí po něm pohladil a pak pohladil i její tvář, ale chápe, že teď asi jeho dotyk ráda neucítí.* Jsou...v pořádku? *Zeptá se jí. Sice mu Lia řekla, že ano, ale on se musí i tak ujistit. Stejně jako pořád doufá, že Lia přeháněla a neříkala pravdu, když mu oznamovala, že Charity přestala mluvit.*

*Ví, jak je na tom Jasper, ale nechce za ním jít. Nechce se s ním bavit. Není to ani tak jím, ona se spíše nebaví s nikým. Přemýšlí, jestli nepožádat třeba královnu o to, aby se mohla přestěhovat do některého sídla královské rodiny, třeba i do toho, co je tady v Angeles, ale zase ví, že Jasper by tam za ní asi stejně přijel a v paláci je více možností, kde se může schovat.*/A je to jedno.. kdyby mě nebo děti chtěli zabít, ještě víc budu na ráně někde v sídle. Kvůli tomu, že ty děti jsou Jasperovi./*Tohohle si je taky vědoma, že nebude v bezpečí snad jinde, takže je jedno, jestli tu zůstane a nebo ne.*/Kdybych si s ním nezačala, bylo by to lepší. Několikrát mi ublížil, navzájem si jen ubližujeme, vždyť neděláme nic jinýho. Pořád se hádáme a ničíme se.. To si nemohl k tomu, aby ho rodiče nezasnoubili vybrat někoho jinýho? Nebyli bychom teď tady a on zamilovanej do jiný,/*Hladí si břicho, kde jsou její dvě děti, které v sobě mají krev Schreave.*/Krev Arowen../*Když uslyší hlas, její ruka zůstane ztuhle na místě. Doufala, že se mu ještě na pár dní vyhne. Když zítra může jít pryč, ale on si tu asi poleží, kvůli střelné ráně. Dělá si o něj starosti, i když si to zakázala. Ví, že ho museli i oživovat. Polkne a pohled má pořád upřený na své břicho. Nepozdraví ho. Když se omluví ušklíbne se.*/Jo, omlouvá se pořád../*Jen nad tím pokrčí rameny. S tím nic nedokáže udělat. Nemůže vrátit čas.*/Kdyby jo, asi bych ho požádala, aby ho vrátil na minulý Halloween.. to o mě ještě nejevil zájem a asi ani nevěděl, že existuju./*Když se zeptá na děti, zvedne k němu krátce pohled a pak jej upře zase na své břicho. Další odpověď je pouze přikývnutí.*

*Dojde k posteli Charity, i když moc dobře ví, že se ještě může plno věcí pokazit a on by měl ležet a nic jinýho nedělat. To bohužel ale prostě nedokáže. Musí vědět, jak je na tom Charity a musí to vidět na vlastní oči. Hned se musí posadit, protože má pocit, že vlastní nohy ho už moc dlouho neudrží a bolest v jeho hrudníku se stupňuje. Pořád doufá, že mu Lia lhala, že Charity doopravdy mluví, ale ona se na něj ani nepodívá.* Ne-nevěděl jsem to. Kdy...kdybych to věděl, tak... *Jenom potřese hlavou, protože další slova ze sebe nedostane.* Sám se..nenávidím. /Daleko víc, než budeš ty kdy schopná mě nenávidět./ *Proběhne mu hlavou a pak se podívá na její břicho a zeptá se, jestli jsou děti v pořádku, když přikývne, oddychne si.* A.....a...my dva? *Dostane ze sebe otázku, u který se upřímně bojí znát odpověď. Sleduje její tvář zkoumavým pohledem a snaží se z ní cokoli vyčíst.*

*Když k ní dojde Jasper má ještě větší chuť zvednout se a utéct daleko od paláce, co nejdále je to jen možné a kde ji nenajde. Když žila z otcem, ubližoval ji, bolelo ji to, ale za celej život, co to snášela, nezažila tolik bolesti, kolik jí způsobilo to, že chodila tři měsíce s Jasperem. Ráda by zmizela, ale stejně by ji našli a nechce, aby se něco stalo dvojčatům.*/Neměla jsem se s ním vyspat, neměla jsem si s ním začít, teď bychom nebyli tady./*Proběhne jí hlavou zase ta myšlenka. Na jeho dvě otázky odpovím jen přikývnutím. Nic na jeho slova neříká, pohled má pořád upřený na své břicho. Když se zeptá na ně polkne. Nechce se jí odpovídat.*Jak.. jsi na tom? Postřelili tě.*Zeptá se, aby zavedla konverzaci raději jinam. Po skutečně dlouhé době promluví. Zároveň se natáhne po vodě, kterou má položenou na stolku vedle postele, napije se a pak ji zase rychle položí zpět.*

*Zeptá se jí, jak jsou na tom děti a oddychne si, když mu potvrdí, že jsou v pořádku. Pak se zeptá na otázku, které se bojí daleko víc. Na to, jestli jsou v pořádku oni dva. Sleduje její tvář a snaží se z ní cokoli vyčíst. Všimne si, jak polkla a její odvedení pozornosti nijak nezabralo.* Žiju. /Zatím./ *Moc dobře ví, že si musí dávat pozor, protože jakmile si přetrhne biť jen jeden steh, zemře. Každopádně je rád, že promluvila, už v to ani nedoufal potom, jak předtím jen přikyvovala a krčila rameny. Sleduje jí, jak se napije a u toho sleduje její tvář. Zná jí opravdu dobře, takže dokáže odhadnout, co se jí honí hlavou.* Lituješ toho?....Nás? *Zeptá se jí a hned poté polkne, protože se bojí že jen jedním přikývnutím, by mu mohla naprosto zničit celý svět. Ani ta kulka nebolela tolik, jako vědomí toho, že potom, čím vším si spolu prošli, rozbije jejich vztah vlastně Arowen.*

*Ujistí jej, že děti jsou v pořádku a pořád se dívá na břicho, kde má položené i své ruce. Když se jí zeptá na tom, jak jsou spolu oni dva, polkne a raději se rozhodne promluvit, aby ten rozhovor odvedla pryč a to k němu. Na jeho odpověď přikývne. Pak se napije a tak nějak neví, co by řekla. Popravdě ani nic říct nechce. Ráda by byla spíše sama.*/Daleko od všech, kteří by mohli mě a dětem ublížit./*Po jeho další otázce se jí do očí nahrnou slzy. Najednou, aniž by to dokázala potlačit. Dříve než to zaregistrovala byly tam.*Kdybychom se nedali dohromady, možná by to bylo lepší.. Pořád si ubližujeme. Vždyť to vidíš sám.*Řekne tichým hlasem. Otře si oči od slz a podívá se na něj.*/A být příbuzná s Arowen?/*Neví, jestli to dokáže překousnout.*Už nevím, co si o tom všem myslet.*Hlesne po chvilce.*Miluju tě, nemysli si, že ne./Ale nevím, jestli to všechno zvládnu./

*Zeptá se jí, jestli lituje toho, že jsou spolu a její odpovědi se bojí opravdu hodně. Má pocit, že teď ho hrudník bolí víc, než když ho postřelili. Vidí slzy v jejích očích a už jenom to mu napoví, jaká její odpověď asi bude. Je to jakoby se mu srdce rozlomilo na milion kousíčků a ty se rozskočili všude po jeho těle, kde ho začali řezat. Po jejích slovech sklopí pohled a polkne. Sám nemá daleko od slz.* /Jo, někdy prostě musela přijít ta hranice.. Jak jsem mohl doufat, že někdo tak dokonalý a čistý jako ona bude se mnou? Akorát jsem jí zničil život./ *Proběhne mu hlavou. Její další slova poslouchá jen tak okrajově. Jako by na něj mluvila z hrozné dálky nebo přes zeď. Teď je to on, kdo zareaguje pouze přikývnutím. Po chvíli vydechne.* Tys mi ni...nikdy neublížila. *Trochu se zamračí kvůli bolesti, kterou mu mluvení způsobuje.* Kdy..kdybysme se nedali dohromady... *Ani nedokáže popsat, jak ho bolí tohle říct a momentálně to nebolí kvůli postřelení.* bylo by to pro...pro tebe lepší. *Žádné 'možná' nebo 'asi' tam nezazní. Došlo mu, že to on je důvod, proč nikdy nebudou šťastní.* /Někdo jako já nemůže mít šťastný konec. Nezasloužím si jí. Nezasloužím si lásku. Jak jsem jenom mohl doufat, že i tak se mi jí dostane?/ *Vlastně sám sebe teď nechápe. Nechápe, jak mohl být tak naivní.* Už...už ti nebudu ubližovat....neboj. *Samozřejmě, že se o ní i o děti postará po finanční stránce, ale jinak jí už nechce ubližovat a to znamená prostě zmizet z jejího života. Krátce se nahne a jemně jí políbí na ruce, které má položené na břiše, kde jsou jeho dvě děti.* /Beze mě budou všichni tři šťastnější./ *Ujišťuje sám sebe. Pak se zvedne tak rychle, jak mu to bolest hrudníku dovolí a vydá se ke svému lůžku.*

*Řekne, že si jenom ubližují a ona si není jistá tímhle vším. Chce, aby ji tak nějak utěšil a řekl, že to spolu zvládnou. Řekne mu, že ho miluje, protože nechce, aby si myslel opak. *A co teď?*Zeptá se zoufale a podívá se na něj. Pak potřese hlavou. Je pravda, že tolik bolesti, kolik zažila během toho, co je s Jasperem nezažila snad za celý život, ale i tak si nedovede život bez něj představit. Bojí se tu být, ale kvůli němu by riskovala snad všechno. Když ji políbí na ruku, chce mu to říct, jen potřebuje chvilku čas a bude to zase dobrý, i když se jí nelíbí ta představa Arowen a Jasper, ale on se zvedne a vydá pryč. Potřese hlavou.*/Tak já potřebuju podpořit, aby mě ujistil, že je tu a že to zvládneme a on si odejde./*Jen potřebuje čas, ale bojí se, že Jasper udělá nějakou blbost, zase zdrhne a podobně a teď v jeho stavu by to nebylo dobré. Jakmile se trochu vzpamatuje, odkryje se, nazuje si boty a vydá se co nejrychleji za ním. Na sobě má bílé tričko a legíny. Přesvědčila doktory, aby si na sebe mohla vzít už tohle a ne to nemocniční oblečení.*/Na to, že je postřelenej je docela rychle, kruci. Jestli zdrhne, asi ho uškrtím./*S pomocí sester najde jeho lůžku, vedle kterého je.*Jaspere nech toho jasný? Nechci, abys udělal nějakou pitomost. Ani se neopovažuj utéct, protože přísahám, že jestli to uděláš, budu tě sama hledat a dokud tě nenajdeme, ani na vteřinu se nezastavím.*Je snad jasné, že tohle by pro děti nebylo vhodné a taky, že je schopná tohle fakt udělat.*Já. nevím.. Nelíbí se mi ta představa Arowen a tebe, ale nevěděl jsi to, chápu.*Vydechne a prohrábne si vlasy.*Jen se s tím potřebuju smířit, chci jen pár dní. Nechci být bez tebe, protože i přes to všechno, čím jsme si prošli, tou bolestí.. ta se zdá úplně směšná, oproti tomu, jakou bych si měla přijít, kdybych měla být bez tebe. Takže si ani na vteřinu nemysli, že mě nebo dětem bude lépe bez tebe.*Vychrlila to ze sebe naráz. Jak řekla, potřebuje čas, musí se s tím vším tak nějak smířit. Ale bojí se, že kdyby za ním nevystartovala hned, zase by utekl.*

*Chápe její slova a chápe, že prostě někdy musela přijít ta hranice toho, kdy už té bolesti a toho ubližování bude mít Charity dost. On si jednoduše šťastný život nezaslouží. Na její otázku co teď zareaguje tak, že se i přes bolest skloní a políbí jí na ruce, které má položené na břiše a pak se vydá zpátky ke svému lůžku tak rychle, jak mu to jeho hrudník dovolí. Když k němu dojde, prohrábne si rukou zoufale vlasy a přeběhne ho pohledem. V jeho hlavě se odehrává boj, jestli zvládne zmizet rovnou nebo se tady ještě aspoň trochu doléčit a zmizet následovně. V tom ale přijde Charity, které si všimne až když na něj promluví a jeho plánování útěku mu překazí.* Nikdo tě nenechá mě hledat...Nedostala by ses odsud. *Řekne jí potichu, ale přesvědčeně, protože tak to jednoduše je a když zmíní jeho a Arowen, zatne pevně zuby a uhne pohledem někam pryč. Nesnáší se za to. Nevěděl to, ale i tak sám sobě připadá naprosto odporně.* Já si to nemyslím, Char....Já to vím. *Podívá se na ní.* Vž...vždyť ti moje přítomnost pořád u--ubližuje. *Prohrábne si vlasy znovu rukou.* A já....já sám nevím, jak...jak se s tím smířit.

*Hned jak se trochu vzpamatuje vydá se hned za ním a přitom nadává na to, jak je rychlej, i když je zraněný. Nakonec ho ale najde u jeho lůžka a oddychne si, že nestihl už vypadnout z ošetřovny. Řekne mu rovnou, ať se ani nepokouší utéct, jinak si ho sama najde.*Myslíš? Víš, že já jsem schopná všeho, nezkoušej mě.*Řekne mu. Klidně by si svázala i prostěradlo a utekla oknem. Pak mu řekne, že jen potřebuje trochu času, protože pořád vidí obraz jeho a Arowen a řekne mu, že jí bez jeho a dětí nebude lépe, tím si je jistá. Neví, jak by to bylo, kdyby se do ní nezamiloval, ale teď je to jak to je. A ví, že to bez něj nezvládne. Potřese hlavou.*Nebude Jaspere. Potřebuji tě, já i děti.*Nechce, aby utekl, ví že se to nějak vyřeší. Po jeho slovech, že jí pořád ubližuje potřese hlavou.*To není pravda.*Řekne tichým hlasem.*Nějak to půjde.*Doufá v to.*Po čase se to určitě zlepší. *Odmlčí se.*Měl by.. sis lehnout.*Řekne pak a kývne hlavou k posteli.* Jinak se ti to ještě zhorší..

Vím, čeho jsi schopná... *Uzná. A právě proto by se postaral před odjezdem o to, aby na ní někdo dohlédl. A napsal by i své rodině vzkaz, aby ho nehledali a postarali se o Charity a děti. Když mu připomene Arowen, uhne pohledem. Sám si připadá naprosto odporný. Je si jistý, že Charity a dětem by bez něj bylo líp. Daleko líp.* Proč? Vždyť...aspoň by vám ni...nikdo neubližoval. *Namítne.* Je to pravda. *Stojí si tvrdohlavě klasicky na svém a pak se potichu zoufale uchechtne.* Jak? Jak se s tím má, do háje, smířit? *Zeptá se jí.* Zvlášť, když připadam nechutnej i tobě. *Podívá se na ní zoufale a pak potřese hlavou. On nevidí, jak by se to mohlo zlepšit. Pak se podívá na postel a nakonec se na ní jenom posadí, protože popravdě už začínal mít pocit, že ho nohy brzo neudrží.* Jsem v pohodě. *Odpoví jí potichu a pohled upírá do podlahy.*

*Kdyby chtěla se z paláce dostat tak se z něj nějak dostane a nezastavilo by ji ani celé vojsko Illey, které by na ni mělo dohlížet.*Miluju tě a chci být s tebou. Prostě neblbni.*Požádá ho.*Potřebuju tě, abys mi zabránil dělat blbosti, abys mě držel za ruku až se budou rodit naše děti a z mnoha dalších důvodů. Bez tebe nemá můj život smysl.*Něco podobného řekl i on, po tom co se spolu poprvé vyspali.*Já nevím, jasný? Nějak si na ten fakt musíš prostě zvyknout, počkat s časem. Taky jsem to několikrát u tebe zvládla.*Připomene mu.*Jsme tu pro tebe a spolu to zvládneme, neboj.*Potřese hlavou.*Připadá mi to divné.*Uzná.*Ale nejsi nechutný, nevěděl jsi to. Pak mu řekne, že by se měl posadit a když tak udělá, pousměje se a jen přikývne.*Neodejdeš, že ne?*Potřebuje, aby jí to slíbil.*

*Sleduje její oči a pak polkne a pohled sklopí.* Taky tě miluju. *Vydechne nakonec a po jejích dalších slovech přesměruje pohled k jejímu břichu.* Ty moc blbostí neděláš. *Namítne nakonec a pak si povzdychne, protože už neví, co víc k tomu namítnout, aby jí přesvědčil, že pro ní není dobrý. Zeptá se jí, jak se má smířit s tím, že spal se svojí sestřenicí a pak mírně přikývne.* Díky. *Pak se na ní podívá a potřese hlavou. On si nechutný připadá. A i když chápe, jak to vidí Charity, mnohem radši by teď byl v jejím náručí. Pak se posadí na postel, protože už ho pomalu přestávali poslouchat nohy. Po její otázce se na ní podívá a v jeho očích je vidět ten boj, který se odehrává i v jeho vnitru.* Ne. *Řekne nakonec.* Já...chápu, kdy-kdyby ses tu bála. Po celý zemi máme plno sídel.. *Nabídne jí.* Postarali by se...tam o tebe.. O nás, kdyby ti nevadilo, že...bych šel s tebou.

*Pousměje se na něj a je pak neskutečně ráda, že se s ní už dále nehádá. Potřebuje jej a ví, že to bez ně nezvládne.*To určitě ještě přijde.*Řekne trochu pobaveným hlasem.*Nemáš zač.*Řekne mu. Chce tu po něj být, stejně jak on je tu pro ni a byl tu už tolikrát. Zeptá se, jestli tu zůstane a dívá se mu upřeně do očí. Pak si oddychne, když od něj slyší, že neodejde. Pak potřese hlavou, zase.*Jasně, já tě tady budu přesvědčovat, abys nikam nechodil a byli bychom spolu a pak si sama odjedu někam pryč a tebe nechám tady.*Souhlasí naoko vážně, i když to tak nemyslí. Přejde k němu a posadí se vedle něj na posteli a vezme jej za ruku.*Bez tebe nikam nejdu. S tím by ses měl smířit..*Pousměje se na něj.*A jo, docela se tu bojím, ale nevím, jestli se to na nějakém sídle zlepší. Přece jen, kdyby nás chtěli dostat, tam to bude možná lehčí, protože tady je asi větší ochrana.*Pokrčí rameny.*