Ošetřovna paláce

*Neví, jak se to mohlo stát a samozřejmě si to vyčítá. Několikrát se stalo něco podobného v jeho rodině, měl to prověřit, nevěřit hned všemu..*/Je to moje chyba../*Sedne si vedle Christophine a zadívá se na bílou stěnu. Přemýšlí, co bude vlastně dál. Pro jednou ani Aaronovi tolik nevnucuje práci, když řekne, že ji chce, tak mu ji asi prostě dá. Chápe, že si chce zaměstnat myšlenky a tohle je pro něj nejspíše nejlepší cesta. I když by si taky měl vzít i volno, protože když bude pořád jen pracovat, nebude mí zase čas si to promyslet. Musí se s tím srovnat a stejně tak i Alyana, které to řeknou až bude její stav tak stabilizovaný, aby to zvládla. *Dobře. *Řekne tiše. Sám by u toho byl rád taky. Určitě bude mít dost otázek. Jsou její rodiče a měli by tma tudíž být asi oni oba.* No pokud nebude chtít tohle přijmout, samozřejmě se o ni i tak postaráme. Nebude nijak strádat. /A kdyby se později přece jen rozmyslela, klidně může ten titul přijmout i za deset let./*Přikývne na souhlas.* Všechna prohlášení vyřídíme. *Spíše se to teda pokusí vyřídit jen sám, protože svou manželku nechce stresovat./*Na Beatrice se pousměje, když odchází k Aaronovi a sám si povzdechne. Promne si oči a zavrtí hlavou.* Ty za to nemůžeš, lásko. To já. Vždyť i moje sestra a bratr.. mysleli si, že jsou mrtví a poté se tu objevili. Měl jsem to pro jistotu nechat zkontrolovat, sám se o tom nějak přesvětit, já.. Je to moje chyba. *Vyčítá si to a i když Christophine řekne cokoliv, zatím není připravený si přiznat, že za to tak úplně nemohl ani on. Když odejde k Aaronovi, chvilku jen sedí a poté přejde k nim a oba dva obejme. Až po chvilce se odtáhne.* Hlavně si to nevyčítej, ano Aarone? Ty jsi ten poslední člověk, který by za to mohl. Nevěděl jsi, že je to tvoje sestra. Ani jsi neměl proč si to myslet. Nikomu z nás to nedošlo do teď. /I přes tu podobnost./ Pokud si budeš chtít promluvit, kdykoliv přijď, ano? *Chápe, že to pro něj musí být těžké a chce, aby věděl, že on je tu pro něj.*

Vždyť jo. A až jí nabere, řeknu jí to já. *Zareaguje na slova Beatrice. Nakonec už to prostě nevydrží a vydá se ke skříňce s léky, kde si hned dva vezme a zbytek krabičky si strčí do kapsy. Bude se to hodit později, tím si je jistý. Chce teď ale Al vidět. Podívat se na ní poprvé jako na sestru, ať už je to bolestivé jakkoliv. Lehce hýbne hlavou do strany, když se u něj objeví Beatrice a její ruku opatrně sklepe. Po tom všem.. Je to divný, že by se ho někdo z jeho rodiny chtěl dotknout nebo na něj být milý. Takže na její slova zareaguje jen přikývnutím. Je mu ale jasný, že teď se stáhne a s rodinou nebude komunikovat dost dlouho, takže její nabídku využít neplánuje. Nejradši by pak vyškubl ruku i potom, co ho máma chytne, ale ta začne tahat a donutí ho se posadit. Pohled ale upírá tupě před sebe. Uhne i hlavou, když ho pohladí po tváři. Mrzí ho to, ale v hlavě má teď zakódované, že to dělá pro ně, aby je před sebou ochránil. Jenže máma ho bez ptaní obejme a to znovu zvlhnou oči i jemu. Objetí jí nakonec lehce oplatí a nechá se obejmout od táty.* Jak si to nemam vyčítat? Jsem prakticky nechutný monstrum. Měli byste mě nenávidět a nebýt schopný se na mě podívat. *Namítne a trošku tak upustí ventil držící pod pokličkou všechny jeho emoce, i když je mu jasné, že dřív nebo později to prostě vybouchne a on to nezadrží. Teď se to ale bude snažit odsouvat co nejvíc to jde, aby se to stalo, když bude sám a nebude tím moct ublížit někomu dalšímu. Natož své rodině, tu musí držet od další bolesti co nejdál. Už nadělal takovou paseku, že to víc posrat nemůže.* Budu v pohodě, nedělej si starosti. *Zareaguje na slova táty, protože nikdo další nic neříká a jemu bylo blbé to přejít jen tak tichem jako to předtím udělal u Bey. Stejně jako s její nabídkou, i tu tátovu nehodlá využít. Jediné co si teď přeje je, aby se Al probudila, on jí to mohl říct a pak se mohl jít zavřít do komnaty a pracovny, kterou nehodlá příští dny až týdny opustit. Nebo by možná třeba mohl napsat Lyonesse. Slíbil jí, že se před ní opije. A nikdy vidina alkoholu nevypadala tak lákavě jako právě teď.*

*na útoku jí postřelili do horní části břicha, skoro až hrudníku, což je poměrně riziková oblast, takže jí operovali a několik hodin si tu pospala v kómatu. Těžko říct, jestli z toho vyvázla dobře nebo špatně - má rupturu bránice, ale naštěstí jen lehkou. I tak ale potřebuje plicní ventilační podporu, takže kolem jejího lůžka je plno pípajících přístrojů. Po dlouhých hodinách temnoty začne konečně trochu vnímat. Sem tam slyší nějaké hlasy a zvuky, i když hodně vzdáleně a ničemu nerozumí. Postupně se ale z zvuků hlasu stanou slova, a pak útržky vět. Nepatrně pohne prsty a lehce se jí zatřepou víčka, jak začíná přicházet pomalu k sobě. Po chvilce oči otevře úplně, ale hned jí zaslepí ostré světlo, takže oči zase zavře. Automaticky se nadechne, ale lehce se zajínkne a má pocit, že se jí někdo snaží vyrvat orgány z těla. Znovu otevře oči a tentokrát už kolem sebe zaregistruje několik postav, i když její oči automaticky padnou na Aarona, jakoby je tam něco táhlo, takže zbytek lidí pořádně nevnímá. Opatrně a pomalu si sundá ventilátor, aby mohla promluvit, i když tak zjistí, že se jí bez toho dýchá mnohem hůř, takže mluví opravdu potichu.* C-co se stalo? Jsi v pořádku? *vždycky pro ni byl důležitější on, takže se první zajímá o jeho stav. Ten svůj už nějak přejde. Rozhlédne se kolem a konečně pozná, že zbytek lidí jsou jeho rodina, na čímž se trochu zamračí, protože nechápe, proč tu jsou? CO se stalo? Umřel někdo? *podle jejich výrazů by to tak tipovala.* Já nic neudělala, jsem nevinná! *myšlení ještě zrovna dvakrát jasné nemá, takže se začne bránit, i když opravdu nic neudělala, ale absolutně nechápe, o co tu jde a proč tu všichni jsou.*

*Beatrice odejde a Aaron jde za Al, takže zůstanou s Xavierem sami. Zavrtí hlavou.* Všechno tomu nasvědčovalo. Doktor už od začátku říkal, že nedostává tolik živin, kolik by bylo potřeba. Nebylo to... Překvapení... *Povzdechne si. Vždycky se dívala na uktrazvuk a cítila naději. Alyana byla menší než Clau, ale ne tolik. To si pořád opakovala, ne moc malá, je to bojovnice a zvládne to. A ukázalo se, že měla celou dobu pravdu. Měla to tušit. I když to bylo iracionální, jako matka jednoduše měla vědět líp. Přišlo jí, že v tomhle ohledu selhala. Ani se nebude moct divit, když ji Al nepřijme, ale snažit se stejně hodlá. Raději jde za Aaronem a donutí ho se na chvíli posadit. Bolí ji, jak odmítá její doteky, ale znala ho dost dobře na to, aby věděla, že jde spíše o obranný systém. A tak ho i přesto obejme.* Tak to vůbec není. *Popotáhne.* Jsi úžasný mladý muž, jasný? Nemohl jsi tušit, kdo je Al doopravdy, nikdo z nás to nevěděl. Byla to prostě jen skvělá holka, do který ses zamiloval. A na tom nebylo vůbec nic špatného. Jak bychom tě mohli vnímat jinak, když šlo o něco, cos prostě nemohl ovlivnit? *Poví mu něžně a líbne ho do vlasů.* Moc mě mrzí, že to takhle dopadlo. A že to musí tak moc bolet. Ale vždycky tě budu mít ráda pořád stejně, tohle na tom nemění zhola nic. A taky jsem tu vždy pro tebe, dobře? *Ji samotnou uklidní, když je oba Xavier obejme. On byl její bezpečný přístav. Nedokázala si představit být na Aaronově místě. Mít dojem, že potkala toho pravého a zjistit, že s ním nemůže být a ještě kvůli tak hroznému důvodů.* Vím, že to nevyužiješ, ale jsem tu, kdyby cokoliv. Nebudu tě uhánět, jestli potřebuješ prostor, ale kdybys chtěl, dveře jsou vždycky otevřené. *Ujistí ho a pustí ho z objetí. Něžně mu ještě šetře zbylé stopy slz z tváří a obrátí se na Xaviera. Beze slova se mu schová do náruče a nadechne se zhluboka jeho vůně. Dnešek s ní hluboce otřásl a až se Al probudí, bude se to opakovat, ale díky Xavierovi to pro ni bylo o chlup snesitelnější. Vážně si přála, aby Aaron našel v Selekci podobnou dívku, která mu zvládne ulevit a podpoří ho, ať se bude dít cokoliv podobně šíleného jako dnes. Pak dlouhou chvíli jen mlčí, doktoři přestanou podávat Alyaně sedativa a měla by se postupně probudit. Což se taky za nějakou dobu stane. Oči jí okamžitě k dívce zalétnou a nervózně si skousne ret. Nevědomky vyhledá Xavierovu ruku, kterou pevně stiskne. Jen čeká. Aaron chtěl být ten, kdo to oznámí a jí to přišlo fér, i když byla připravena podat pomocnou ruku. Za jiné situace by byla obrana Al humorná, ale teď by ji asi nic moc nerozesmálo. Dívčin zmatek ji spíš bolí u srdce teď, když ví, co přijde. Její utrpení se nikdy nevyrovná tomu, které budou prožívat oni dva, ale ji to bude bolet i tak. Oba dva porodila a přivedla na svět, má za ně jistou zodpovědnost, i když už jsou dospělí a Al ji vůbec neznala.*

*Nic na to neříká. Jistěže doufal, že to zvládnou obě dvě jeho princezny, ale tolik tomu nevěřil. Nejspíše proto v tom nehloubal, i když měl. Kdyby to udělal, nemuseli dneska být v takové situaci v jaké jsou. Mohli vidět Alyanu vyrůstat, byla by skutečně jako jejich dcera. Kdo ví, jestli je po tomhle bude brát jako své rodiče. Nedivil by se, kdyby ne, ale doufá, že třeba časem ano.*/Než se to vyřešilo v v rodině poté, co jsme zjistili o Austinovi a Nyneve, taky to trvalo../*Musí jí dát čas, všichni.*Aarone ty nejsi monstrum, to asi ani nemysli. Nevěděl jsi to. Ani nám to nedošlo, všichni jsme si mysleli, že je mrtvá. Přece jsi to neudělal schválně. *Potřese hlavou. To co se stalo ej zvláštní, ale monstrum to z něj nedělá. Neměl důvod proč si myslet, že je Alyana jeho sestra. Jo, když se na to člověk zaměří, s Christophine je tu určitá podoba, ale pokud se na to člověk nesoustředí, je Alyana prostě další blondýna. Oba dva obejme a pustí až po chvilce.* Máme tě rádi, Aarone a tohle to nemění. Nevěděl jsi, kdo ve skutečnosti je, ani ona. Doktoři nám řekli, že zemřela, vždyť byl i pohřeb.. Neměl jsi důvod si myslet, že by to byla tvoje sestra. Žádný monstrum a ani nic jiného, nejsi, rozumíš? *Zopakuje ještě jednou svá slova.* Pokud si budeš chtít promluvit, kdykoliv přijď nebo napiš, ano? Raději si s námi promluv, hlavně to v sobě nedus. *Když to pak vše vypluje na povrch, je to ještě horší. Obejme Christophine, kterou políbí do vlasů a sleduje, jak se po chvilce ticha začne Alyana probouzet.* My víme, klid. *Pousměje se na ni, když začne panikařit.* Ale je tu něco, co bys měla vědět. *Podívá se na svého syna, který to chtěl říct sám.*

*Nechápe, proč jsou na něj rodiče tak milí, proč ho objímají, nabízejí mu pomoc a vyslechnutí a mluví s ním tak vlídně. Vždyť on udělal něco naprosto odporného. Byl odporný sám sobě a nedokáže si představit podívat se na sebe do zrcadla. A měl výhodu, že on to zrcadlo v komnatě a všechny ostatní v okolí může rozflákat a už nikdy se na sebe nepodívat. Oni takovou výhodu neměli. Měli ho nedobrovolně pořád před očima, ale nesnažili se s tím bojovat klopením zraku nebo odstrkováním. Nechápal to, protože mu vážně přijde, že nějaký rebel, který byl součástí včerejšího útoku se provinil méně a je méně odporným člověkem než on právě teď. Jak se sebou má dál žít? Jak se má být schopný dívat na Alyanu jako na sestru a nevzpomínat na to, co spolu dělali? Jak se na ní těšil, když slíbila, že přijde na noc po pár měsících, co se neviděli. Jak schválně provokoval tím, že si nevzal tričko a užíval si její pohledy. Její tělo, její rty, oči, jemnou pokožku, její… její všechno. Byla první dívkou, která mu ukázala, co to je láska. Byla první a zatím i jediná, se kterou byl v posteli. To, co v tomhle ohledu umí ho naučila ona. Všechny aspekty sexuálního života prozkoumávali spolu. A ona je to přitom jeho mladší sestra. Je mu ze sebe na blití. A asi by se mu vážně udělalo tak špatně, že by zvracel nebýt rodičů okolo sebe, kteří se ho z nepochopitelných důvodů snaží uklidnit. Nechápe, jak by mohl ještě někdy cítit to, co cítil k Al. Jak si má po tomhle všem najít ženu? Bude mu trvat měsíce přenést se přes to, co se dneska stalo. Takhle to aspoň zatím vidí.* Jenže to, že jsem to nevěděl, na tý skutečnosti nic nemění, chápeš? Nemění to nic na tom, že je mi ze sebe špatně. Že se na sebe už nikdy nedokážu podívat. Na ní, aniž bych myslel na to všechno co jsme… *Radši rychle potřese hlavou, aby zahnal ty obrazy, které pořád dokola vyskakují v jeho mysli a všechno mu do detailů připomínají. Všimne si, jak se Al pohnula a zatají se mu dech očekáváním toho, co teď přijde. Nejradši by jí od skutečnosti držel co nejdál. Řekl jí, že s ní být nemůže, protože k ní nic necítí. Zlomilo by jí to srdce nejspíš daleko méně bolestivěji než pravda. Ale jsou tu jeho rodiče a ona si zaslouží znát pravdu. Musí znát pravdu. Bez ohledu na to, jak bolestivá je. Tahle rovnice vycházela jasně a nebyl prostor pro diskuze. Výsledek si všichni dokázali spočítat a nedá se s ním nic udělat. Za normálních okolností by se rozesmál po obhajobě Alyany, ale teď to nedokáže. Znovu zbledne v obličeji a pohled zabodne do země ve snaze si to ještě aspoň trošku urovnat v hlavě a přijít na to, jak to co nejlépe oznámit. Chce to ale udělat sám. Jeho táta už si užil dost, když to musel říkat jim a jeho máma by to sice dle něj podala nejvíce jemně, ale musí se vyvarovat stresu, i když to moc nejde. Tohle je jeho úloha a on jí zvládne. Snad. Vzhlédne k tátovi, když promluví a pak přesměruje pohled na Al a v tom jeho se zračí všechna ta bolest, kterou mu to působí.* Pamatuješ…Jak jsem ti říkal o tom, že Clau měla mít dvojče, ale to umřelo? *On si to pamatuje dobře. Jak tehdy šel v průvodu s rakví a nechápal, proč maminka pláče, když se přece jeho sestřička narodila. Myslel si, že je to stejné jako s autíčky. Chtěl dvě, ale dostal jen jedno. I tak měl ale radost z toho jednoho a to druhé neoplakal. Byl malý na to, aby to pochopil a ani teď v dospělosti si nedokáže pořádně představit, co museli jeho rodiče prožívat a co se v nich odehrává i teď.* Její dvojče nezemřelo. Jenom došlo k chybě, kterou zatím nikdo nechápeme… *Pokračuje opatrně dál a u toho sleduje její výraz, aby mohl kdyžtak zastavit, kdyby se jí udělalo špatně. Chápe, že její zdravotní stav na tom není tak dobře, aby na 100% zvládla takový stres, ale chce to mít co nejdříve za sebou. A možná jde i trochu o sobecké pohnutky. Ona pak zůstane tady a bude se léčit a on bude moct odejít a urovnat si to v hlavě, aniž by hrozilo, že v průběhu příštích pár dnů na sebe někde omylem narazí a budou se spolu snažit mluvit. Nedokázal by to. Neumí si představit být s ní v soukromí.* Ty jsi to dvojče. Doktoři dělali spoustu testů a všechny vyšly shodně. Jsi Schreave. Moje sestra. *Ta poslední věta bolí ze všech nejvíc. Poprvé to řekl nahlas. Je to daleko skutečnější a bolestivější. Rychle sklopí pohled ke svým dlaním, které si nervózně mne a má je zpocené a přerývavě se nadechne. Řekl jí to. Splnil svou úlohu.* Já… promiňte. *Dostane ze sebe přiškrceně rychle, než se prudce zvedne a rychlým krokem se vydá pryč z ošetřovny, aby byl co nejdříve pryč. Víc už nezvládne. Potřebuje být sám a tam ze sebe všechno pustit. Po cestě uvažuje, jestli nezvolit čerstvý vzduch, ale nakonec se na to vykašle a zamíří do komnaty. Při výbuchu emocí si nemůže dovolit, aby ho někdo omylem viděl a nebo slyšel. Už tak budou stačit drby, až jeho komorná zítra uvidí prakticky zdemolovanou komnatu.*

*Se svým manželem absolutně souhlasí. Ale chápe i svého syna, vždycky se obviňoval i z věcí, za které nemohl, uměl být perfekcionalista a nad věcma až přehnaně přemýšlet. Jistěže si to bude dávat za vinu, ale ona mu nikdy nepřestane připomínat, že nemusí.* Jednoho dne to zvládneš. I když se to tak nezdá. A nic to nemění na tom, že to nikdy nebyla tvoje vina a nikdy ani nebude, Aarone. *Ujistí ho rozhodně, ale v hlase jí zaznívá i stopa bezmoci, jelikož ví, že její slova k němu nedoléhají, nebere si je k srdci. Když se Al probouzí, raději mlčí. Ví, jak těžké to pro Aarona asi musí být a nechce mu do toho skákat, a tak jen naslouchá a drží Xavierovu ruku tak pevně, jak jen to jde. Skoro se rozpláče z toho, kolik lítosti a bolesti zaznívá v Aaronově hlase.* Zlato... *Nestihne ho ani zarazit, když zmizí z ošetřovny.* /Zvládne to, je to silný kluk./ *Připomene si, její děti ji stále překvapovaly vlastní houževnatostí. Potlačí povzdech a zkusí se sebrat. Potichu se vymaní z Xavierova objetí a přejde za Al, sedne si na vedlejší postel.* Vážně nevíme, co se stalo. Ale je to jisté. *Mluví vlídně.* Určitě se budeme snažit vypátrat a zjistit, jak k tomu mohlo dojít. Vím, že je to teď příšerný šok, pro nás všechny je. *Ujistí ji.* Ale věř mi, když řeknu, že vám nikdo nic nevyčítá, ani vás neviní, nemohli jste to vědět. *Má pocit, že pokud je dívka charakterově aspoň trochu podobná jim, stejně si to bude vyčítat, ale chtěla jí to říct.* Vím, že... Že nás asi nikdy nebudeš moct vidět jako rodinu. Ale já si tě pamatuju, víš? Když jsem ještě byla těhotná a řekli mi, že to nezvládneš, věděla jsem, že jsi silnější a jsem na tebd hrdá. *Hrdlo má stažené, možná by to neměla říkat teď, ale kdy jindy dostane šanci?* Můžeš si vzít naše jméno, i titul princezny, ale pokud o to nestojíš, nikdo tě nutit nebude. A jestli chceš potom, co se zotavíš chvíli klid... Máme za městem dům u moře, o kterém nikdo neví, mohla bys tam zůstat, nikdo by tě neotravoval, dala by sis myšlenky do pořádku... *Odkašle si, aby zvládla dál mluvit.* /Prostě nebreč./ *Nebrečela zrovna často a dnes už pár slz kvůli Aaronovi prolila a to by stačilo.* Asi bys teď ráda odpočívala, že? Máme jít? Potřebuješ ještě něco? Donést knížku nebo cokoliv, stačí říct, dobře?

*pomalu začne přicházet k sobě, i když je prvně dost zmatená. Aarona si všimne ale hned a začne se zajímat o to, jak mu je. Potom moc nechápe, co tu dělá jeho rodina, takže začne trochu zmatkovat, protože ještě nemyslí až tak jasně. Aaron jí to ale hned začne vysvětlovat, i když nechápe ani to, proč mluví o tom dvojčeti, takže zmateně nakrčí obočí.* Pamatuju. Proč? *zeptá se nechápavě. Pamatuje si, jak jí o tom říkal a navíc to je známá věc. Kývne lehce hlavou, když mluví o té "chybě". Po jeho slovech na něj zůstane bezeslova zaraženě hledět. Jeho sestra?* /To asi těžko/ *Nakonec se lehce uchechtne, i když si tím vyslouží bodavou bolest v břichu.* Jak můžu být tvoje sestra, Aarone? Nebouchl ses při tý bouračce nějak moc do hlavy? *její hlas ale přeci jen je trochu nejistý. Vidí jeho výraz. A taky ví, že Aaron až na takové vtípky není. Vždyť ho zná jako své vlastní boty taky. Pak vykulí překvapeně oči, když odejde z ošetřovny.* Počkej, kam jdeš? *asi její otázka moc nemá smysl, ale stejně jí nevědomky vypustí. Pak se podívá na krále a královnu se stále stejným zmatením v očích, ale tentokrát už tam jsou i náznaky odporu a zapírání pravdy.* Jak můžu být jeho sestra? To nejde přece. Mám svoji mamku a svýho brášku. Ne... vás. Vždyť jsme s Aaronem.... *zmlkne raději v půlce věty. Dělala s ním všechno. A jestli je opravdu její bratr... zvedá se jí z toho žaludek a nejraději by se zase vrátila do umělého spánku.* Ale... to přece ne... *vydechne po slovech Christophine a po tváři jí steče slza. Nesnáší se. Pokud to je opravdu pravda, nesnáší se a neví, jak sama se sebou dál žít. Při těch dlaších slovech, jak si ji pamatuje, začne jen vrtět hlavou a po tvářích jí stékají další a další slzy.* Ne.. se mnou byla těhotná moje máma. *nedokáže si představit, že jí tohle její mamka tajila. Přijde jí to prostě nereálné. Jejich vztah byl vždycky tak opravdový a kamarádský. Usoudí tedy, že o tom nevěděla. I když... nepoznat vlastní dítě?* Nechci nic... jsem spokojená tak, jak to je. *zamumlá. Titul? Rozhodně ne. Jméno? Kéž by k tomu mohlo dojít třeba svatbou s Aaronem, kterou si tolikrát představovala. Při těch vzpomínkách pevně zavře oči. Nikdy nechtěla být "královskou", ocž je jeden z důvodů, proč se s Aaronem rozešli. A teď jí má oprvadu být a ještě takhle.* Nic nepotřebuju, děkuju. Jen se chci prospat. *zamumlá, zatímco pohled upírá neurčitě do dálky a po tvářích jí dál stékají slzy.*

*Přikývne. Aaron za to co se stalo nemůže. Naopak, je v tom nevinná oběť.*/Je to spíše moje vina../*V jeho rodině se něco podobného už stalo, neměl věřit, že to jeho druhá dcera nezvládla. Měl v tom více hloubat. Uvnitř si to vyčítá a bojuje s touhou, aby rychle neodešel z ošetřovny a nešel se vymlátit k boxovacímu pytli nebo rovnou nezdemoloval svou pracovnu. Nedává ni najevo jen proto, že ho potřebuje jeho manželka a syn. Navíc se Alyana začne probouzet. Jelikož to Aaron chtěl říct sám, nechává ho. Klidně by se toho ujmul, říct to ještě jednomu člověku navíc by už nebylo tak hrozný a aspoň by toho ušetřil jeho. I když neví, zda by to k něčemu bylo. Jeho syn si o sobě bude myslet teď kdo ví co a jelikož už ho docela zná, tuší, že se od nich bude v následujících dnech distancovat. Dá mu prostor několik dní na to se vzpamatovat, ale rozhodně ho nenechá nějak dlouho se trápit a promluví si s ním. Ani se ho nesnaží zarazit, když odchází.* Potřebuje chvilku, lásko. *Pohladí Christophine palcem po hřbetu ruky, za kterou ji drží.* My víme. *Zarazí Alyanu.* Ale je to pravda, jsi jeho sestra a naše dcera. *Něco takového by si přece nevymyslel.* Stoupne si k Christophine, která si sedle na postel a pohladí ji po paži. Ví jak je pro ní těžké o tom co se stalo mluvit.* Jak chceš.. Nutit tě do toho nebudeme, je to tvoje volba, zda tohle vše přijmeš, či nikoli. Ať už se rozhodneš jakkoliv tak věř, že tě podpoříme, ano? Pokud se rozhodneš odejít, zařídíme ti bydlení kde budeš chtít a pravidelně dost peněz. *Chce, aby se měla dobře. Chápavě přikývne, když řekne, že se chce jen prospat. Když Christophien vstane, chytne ji za ruku.* Vážně kdyby cokoliv.. tak nám klidně napiš, ano? Pokud si budeš chtít promluvit, nebo tak. *Pousměje se na ni, než se vydá pryč.*

*Vážně ji bolí vidět Alyanu takhle. Mohli mít se svou holčičkou druhou šanci, ale jak by to mohlo vyjít, když se mezi ní a Aaronem stalo to, co se stalo? Navíc když věděla, že Alyana o královský život zájem neměla. Nejspíš se ani nebudou vídat. A jí přišlo, že ji ztratila znovu, a bolelo to stejně jako ten den, kdy si myslela, že dvojče Clau nepřežilo. Jenže teď ji vždycky bude strašit myšlenka, co kdyby o to víc, vzhledem k tomu, že je Alyana naživu.* Mrzí mě to. *Zašeptá znovu, když se Al rozpláče. Sotva dokáže vnímat útěchu, kterou se jí snaží poskytnout Xavier.* Bohužel... Tvoje... máma to nejspíš ani neví. *Příčí se jí použít to slovo, ale chápe, že ji tak Alyana bude vždy vnímat, jakkoliv ji to bolí.* Pokusíme se zjistit, jak k tomu mohlo dojít. A pokud si budeš s ní chtít promluvit, není problém to zařídit, samozřejmě. *Vysvětlí jí a snaží se sama zůstat klidná.* Chápu... Navíc máš spoustu času si to promyslet. Kdybys třeba chtěla jít studovat nějakou školu nebo tak. *Navrhne. Sama kdysi studovala v Itálii a možná bude mít Alyana chuť utéct někam daleko. Nemohla by se jí divit.* Dobře, necháme tě spát. Řeknu doktorům, aby ti vrátili analgetika. Z vlastní zkušenosti vím, že se ti pak nebude nic zdát. *Poví jí vlídně. Přeci jen se dozvěděla něco, co jí dost změnilo život a ne k dobrému. Nedivila by se nočním můrám. Vstane z postele a jen na vteřinu nerozhodně přešlápne. Rozmrká slzy a zvládne se trochu pousmát.* Dobrou noc. *Šepne a vydá se s Xavierem pryč. Mimo ošetřovnu a dohled kohokoliv jiného ho pevně obejme a opře si čelo o jeho hruď. Ztěžka dýchá a snaží se potlačit paniku. Občas mívala tyhle návaly úzkosti i dnes, kdy málokdy přerostly v opravdový záchvat, ale jeho vůně a teplo bylo většinou to, co jí pomáhalo úzkost alespoň trochu zažehnat.* Promiň. *Zamumlala unaveně. Nechtěla ho zdržovat, jen ho ještě chvíli potřebovala. Později projížděla Alyanin Illegram a zkusila si o ní něco zjistit, stejně ji nemohla pustit z hlavy. A v době, kdy spala, jí na noční stolek donesla skicák a tužky s pastelkami. Snad se díky tomu alespoň trochu rozptýlí od nevítaných myšlenek.*