Ošetřovna paláce

*Ne, že by se nějak na své dítě těšil, ale chce vědět, jestli vůbec cestu ven z Essence přežil aradši se neuškrtil na pupeční šňůře. Nebo ona neuškrtila jeho. Nedivil by se ničemu. Zajímalo by ho aspoň, jestli byla vůbec schopna mu vybrat jméno nebo jestli mu celý život budou říkat Hej ty. Na sobě má klasicky černou mikinu, černé kalhoty, vlasy rozházené do všech stran a na tváři lhostejný výraz. Když vejde na ošetřovnu, nerozběhne se za svým dítětem jak normální tec, spíše jde plouživým krokem jako by za sebou táhnul slona. Teď by byl za toho slona rád, mohl by ho zašlápnout, vše lepší, než jít za svou těhotnou, teda už netěhotnou snoubenkou.* /Otravná bude tak jako tak./ *Jakmile dojde k jeho snoubence, jen se na ni koukne.* TAkže si to vyprcnutí přežla. *Zkonstantuje dost očividnou věc. Pak se koukne na své dítě a překvapeně povytáhne obočí.* To je kluk? Pojmenovala jsi ho? Nebo ses vysrala i na to? *Zeptá se ji, zatímco se dívá na dítě jak na návštěvu z vesmíru.*

*Projíždí si Illeagram a v duchu plánuje návštěvu posilovny a zase méně jíst, jak měla ve zvyku před těhotenstvím. Špatné bylo, že přitom ji dost hlídali, aby přibrala tolik, kolik měla, ale teď si zase může dávat i dost menší porce, chce co nejrychleji zpět svou postavu. Z její zábavy jí vytrhne až hlas nikoho jiného, než jejího snoubence, ale ani ten jí dneska náladu asi nezkazí. To pořád působí ty prášky, jinak by se asi neusmívala jako měsíček na hnoji.* Jo, i když by sis asi přál, aby ne. *Jen pokrčí rameny a nevěnuje mu prakticky žádnou pozornost, pořád se dívá do mobilu. * Pojmenuj si ho sám, mě je to jedno. Jsem hlavně ráda, že už neokupuje moje tělo a já budu za chvíli zase sexy. *Popravdě ani neví, kde jako to dítě bude. Očekává se, že by mělo být u ní, ale ona ho u sebe nechce. Nepotřebuje uřvaný dítě, které jí bude akorát tak celou noc budit. Odsaje si mléko a tím to pro ni končí, ať se o něj stará kdokoliv jiný.* Je ale fakt štěstí, že jsi jen princ a nebudeš král. Tohle odmítám podstupovat znovu. Je to první a taky poslední dítě, co jsem nosila a pak ze sebe pracně dlouho tlačila.

*Má pocit, že to zasnoubení mají oba dva za trest. I když nechápe, proč musí mát takovou namyšlenou fifelnu a snoubenku? Jasný, sice v posteli si to s ní užíval, ale má pocit, že na nic jinýho mu dobrá není. Protočí nad ní očima a radši se věnuje dívání se na svého syna.* Tos uhádla. Chceš zlatýho bludišťáka nebo tak něco? *Řekne bezvýrazným hlasem a na její další slova zas protočí očima.* Jak jinak, co bych od tebe čekal. I když... Smiř se s tím, že už tak sexy nebudeš. Před tím se to jakžtakž dalo, ale teď? Víš, že po těhotenství někdy padaj vlasy? *Povytáhne zvědvě obočí. Chce ji co nejvíc vyočit, to ho baví.* Jo, to je jediná věc, se kterou s tebou souhlasím. Odmítám vyvhovávat i toto jedno. Doma ho šoupnu rodičům *Na dítě se zašklebí. Potom muto ale nedá, a k dítěti se natáhne a vezme si ho do náruče, i když značnou chvíli zápasí, aby ho dal do správné polohy, jak by právě narozené dítě mělo být.* I když asi hezkej bude po mně. *Zhonotí své dítě.* Hádám, že ho u sebe ehodláš mít? *Konc věty stočí do otázky, i když si neokáže představit, že by řekla, že ho chce k sobě.* SIce ho u sebe nechci ani já, ale nechci, aby ho ml něk cizí, takže si ho nedoborovolně vezmu k sobě. *Dítě zas položí do postýlky, protože á poit, že by tomu dítěi zlomil všechny kosti, když si ani není jistý, jetli ho držel dobře.*

*Jen protočí očima, jako by bylo normální, že si snoubenec přeje smrt snoubenky. No takový je už jejich vztah. Neví, jak se s tímhle tím mohla před devíti měsíci vůbec vyspat a asi toho ani nikdy nepřestane litovat Byl dobrej, ale pořád tu jsou ty následky. *Budu sexy a jsme pro to připravená udělat cokoliv. Tvrdí dieta a cvičení pomůžou. Vlasy mi nevypadají. Budu více sexy než kdy dřív. *Zamračí se nad tou byť sebemenší šancí, že by se tak stát nemuselo. Nechce si to připustit. Nikdy v ní nikdo neviděl nic více, než jen hezkou tvářičku. Třetí dcera, minimální šance na to být královna, i její snoubenec nemá dobrý vyhlídky. Utahování si z ní, že blondýny jsou blbý, i když třeba ve škole měla dost dobrý prospěch. Jenže lidi ji dost změnili. Urážky většinou končilo větou "naštěstí jsi aspoň hezká" a proto si musí svůj dobrý vzhled udržet za každou cenu.* Tohle řeknu poprvý a naposled ve svým životě, ale dobrej nápad. /I když ti vychovali tebe a to teda žádná sláva.. ale lepší, než abych ho měla na starost já./ Takže nic moc. *Okomentuje jeho slova o vzhledu. Sice vypadal dost dobře, nemůže to přiznat.* Zrovna jsem nad tím přemýšlela. Jistěže ho u sebe nechci a pokud si ho vezmeš, prosím. Je mi to jedno. *Pokrčí rameny.* Zatím si budu odsávat mlíko, takže ti ho vždycky pošlu po komorný, ale po čase mu pak můžeš dávat jen nějakej sunar nebo jak se to jmenuje.

Tvrdá dieta a cvičení ti tak akorát zpříčíní smrt, ale budiž, dělej si co chceš. Těhotenství se stejně nějak na tobě podepíše. Ať už tam dole nebo na vzhledu. Co já vím, jak to funguje.*Pokrč rameny, načež si jednou rukou prohrábne své kudrnaté vlasy. Sice je Ess hezká, ale někdy mu přijde, že má inteligenci na úrovni malého dítěte. I když to možná bude tím, že moc řeči spolu nevedli. První řeč vedla k sexu a ten vedl k dítěti. Takže lepší nemluvit. * NIc moc bued maximílně po tobě. Po mně bude vzhledově skvělej. *Odfrkne si a na dítě se znovu zašklebí, jako by ho snad mohlo vnímat.* /Aspoň se na mě zatvař, že mě aspoň chápeš, že já jsem tě splodil. Jsi moje spermie, měl by si to chápat. Spermie je dobrý jméno... Nebo zrůdička. Hajlzík. Mostrum./ Radši si ho k sobě vezmu, než aby byl někde kdo ví kde. Když bude řvát, dám mu do držky dudlík. A hádám, že žádý oblčení pro něj taky nemáš. *Uchechtne se a rovnou zná odpověď. Pochybuje, že by běhala po obchodech dětskýma oblečkama a vybírala pro too prcka oblečení.*

Tak mě aspoň budeš mít z krku, ne? To jediný si přeješ. A nebudu dělat jakože mě to strašně mrzí, protože ne, je to koneckonců vzájemný. *Nechce si ho vzít ani za nic.* Postarám se o to, aby si nikdo nemyslel, že nějaký děcko mám. *Tón v jejím hlasu říká jasně, že si nedělá legraci a myslí to až smrtelně vážně.* Hmm.. Mně je prakticky jedno jakej bude. *Pokrčí rameny. Ať si je třeba po Marii Terezii, nezajímá ji jakej bude a nebo co s ním bude.* Nebyl by kdoví kde, najala bych mu chůvu, která by se o něj starala. Zařiď si, aby ti nachystali nějakou komnatu a tam u něj může pořád někdo být. Najmout tři chůvy, aby se u něj střídaly je lepší než promarnit nejlepší léta svýho života obskakováním děcka. *Tak by to vyřešila ona.* Oblečení pro něj nemám, ani kolíbku nebo tak. Byla jsem jeho inkubátor více než devět měsíců, protože nechtěl vylézt, tohle byla moje práce. To a pak mu teda dávat mlíko aby neumřel hlady, což taky splním. Zase nechci mít na krku jeho smrt. *Když se na to člověk podívá, je asi logické, že se mu nechtělo z jejího těla ven. Musel nějak tušit jak o přivítají a jak bude vypadat jeho život. *

Jo, to si přeju. Al počkej s ítím až do svaby, když budu vdovec, bude to mít lepší story a na to holky líp poletěj. *Pronese to vážně.* To mi je taky jasný. *Poví suše a bez nějakých emocí. Potom nad ní zase protočí očima.* Myslíš, že to neplánuju udělat, Odmítám u něj pořád být. Na to at si ta zrůdička zvykne. *Pokrčí rameny a když mu potvrdí, že vážně žádné oblečení nemá, hned napíše komorné, aby zajel nakoupit nějaký věci pro novorozence, on to kupovat odmítá. A taky ať mu nachystaj nějakou komnatu hned vedle té jeho.* Myslím, že půjdeme, protože i těch pár minut co tu s tebou jsem mi zničilo poslední mozkový buňky a ten čas co tu jsem jsem mohl využit líp. *Vezme to dítě do ruky zase se zašklebeým obličejem a přehodí řes to dítě ještě nějakou dečku o tam měl.* Loučíme se, pokud ho chceš vidět, tak ti ani nebudu říkat co máš děa, protože tě tnám a vidět ho nebudeš chtít. Čau. *Rozloučí se s ní a dost nechotoně odejde s dítětem v náruči.*

Hmm.. Myslím, že naschvál teď zemřu před svatbou, jen abych ti to zkazila jako ty mě náladu a to jsem si myslela, že to nic nedokáže dneska. *Ušklíbne se na něj.* Hmm.. *Pokrčí rameny. Prakticky je jí jedno, co s tím dítětem bude. Cenu za matku roku nezíská, ale to dítě zkrátka nechtěla. Nemá k němu žádný vztah a pokud k němu něco cítí tak je to nelibost, kvůli tomu, co jí způsobil. Že jí zničil postavu a několik měsíců kvůli němu nic nemohla. Dodá, že kromě oblečení mu nepořídila ani postýlku, nemluvě o dalších věcech, takže si to bude muset nějak zařídit. Je ráda, že jí aspoň odpadává tahle povinnost.* Poslední mozkový buňky se zničili, když tě tvoje matka vyprdla ze svýho těla, takže se nedělej. *Sleduje ho jak bere to dítě do náručí.* Nebudu, čau. *Rozloučí se s ním a když odejde vrátí se ke své předchozí činnosti - zírání d telefonu a plánování diety a hubnutí.*

*Dneska konečně nastal den, kdy tu malou potvůrku uvidí na ultrazvuku. Taky se toho nemohla celý den dočkat. Byla už na vyšetření jednom, kde šlo prakticky jenom o laborky z krve a tak. Na základě hodnot jí doktorka jen řekla ať je na sebe opatrná a dost odpočívá, protože pár hodnot se jí nezdálo. Víc jí nevysvětlila, takže doufá, že dneska se dozví víc. Bylo jí dost špatně, ale během posledních dvou dnů se to pomalu začalo lepšit. Nevolnosti u ní byly docela silné i v předchozích těhotenstvích, takže v tom nevidí nic extra zvláštního. Díky tomu, že skoro nejedla teď vypadá trochu pohuble, protože něco shodila, takže je i vidět, že jí trochu povyrostlo břicho, když se na to člověk zaměří. Teď už je oblečená v typickém slušném kostýmku a čeká na Maxe, až se vrátí z porady, aby mohli vyrazit na ošetřovnu. Kruhy pod očima má zakryté korektorem, ale jinak má lehký makeup, který skoro není poznat a vlasy sčesané do drdolu, aby působila co nejdokonalejším dojmem. K dětem akorát dorazí chůva, která je pohlídá, zatímco budou pryč a děti se na ní ve své komnatě hned vrhnou a začnou si s ní hrát. Nejsou tu jiné děti a s tím, jak Max nechce, aby se potkávali nějak často s někým z rodiny, tak jsou oni dva a chůva prakticky jediní, které mají.*

*Doufá, že všechno bude s miminkem v pořádku, snaili se o něj tak dlouho, že by asi nepřežil, kdyby něco nebylo v pořádku. Jak s Avou nebo s dítětem. Šel se ještě rychle uvolnit do posilovny, než půjde na poradu a na poradě byl celý nesvý, protože už z ní chtěl vypadnout, takže hned jak skončila, vypadl pryč rychlostí blesku. Nemá rád doktory, nikdy nevěděl proč tomu tak je, ale vždy se všechny zranění rozhodl ošetřit sám. Neměl rád doktory ani jako malý, dost se kvůli nim vztekal a teď s ejim snaží vyhýbat obloukem, ale kvůli jejich děti to třeba i překousne. Na sobě má černé kalhoty a černou košili. Měl i modrou kravatu kvůli poradě, kterou ale po hodbě hodí do koše a košili si první knoflíky rozepne. Když dojde do komnaty, rozhlédne se kolem sebe a usměje se na děti.* Buďte hodní. *Varuje je a pak se koukne na Avu a nabídne ji ruku, což se tak často nestává, ale možná i podvědomě potřebuje nějak uklidnit on sám.* Můžem? *Zeptá se jí.*

*Počká na Maxe, na kterého se usměje, jakmile vejde do komnaty. Rozloučí se s dětmi, kteří jí na rozloučenou obejmou a pak zase odběhnou hrát si za chůvou, přičemž na tátu volají ať se nebojí, že jsou hodní vždycky. Klasická odpověď, kterou už snad mají na automatu s tím, jak často jí používají.* Jo, můžem. *Pokýve hlavou a zahřeje jí na hrudi, že jí chytí za ruku. Samozřejmě to přijme a jemně mu jí stiskne jako uklidnění pro sebe i pro něj. Je nadšená a nemůže se dočkat, takže po chodbě jde vcelku rychle, i když se snaží klidnit, aby když je někdo potká, jí měl dál za dokonalou princeznu. Na ošetřovně najde doktorku vcelku rychle a ta jí pošle na lehátko s tím, že během chvíle budou moct začít. Lehne si na záda a vyhrne si tričko. Už v tom má celkem praxi, je to třetí těhotenství. Přerývavě vydechne, aby se uklidnila a přesměruje pohled na Maxe.* Bude to v pořádku, určitě. Po tom čekání si to zasloužíme. *Pousměje se na něj a povzbuzuje tím i sama sebe.*

*Moc dětem nevěří to, že budou hodné. Sice je miluje, ale ví, že dokážou být dost velcí uličnící, takže dpufá, že budou komornou šeřit. Pak pokýve hlavou, když ho Ava ujistí, že můžou jít. Pobaví ho, jak ho jde rychle, ale enstěžuje si. Potřebuje co nejrychleji vědět, že je dítě v pořádku a taky chce mít co nejdřív za sebou noštřovnu, protože není fanoušek doktroů a ošetřoven. Avě chytne ruku i na ošeřovně když už leží.* Musí a bude. *Pokýve hlavou a druhou rukou ji pohladí po břiše. Když přijde doktorka, probodne ji nedůvěřivým pohledem, protože prostě u dokotorů nemá důvěru.* Prostě nám řekněte, že je vše v pořádku ať už můžeme jít. *Zamračí se na ni a má co dělat, ab nezačal ervoozně přešlápavt na místě, ale snaží se tvářit tak norálně, mít na tváři kamennou masku. Hlavně před tou doktorkou.* Je to normální těhotenství ne? Dítě je zurčtě zdravý, když naše předešlé děti jsou. *PObidne ji, aby si s tím vyšetřením pohla.*

*Pobaveně jí cuknou koutky rtů, když slyší Maxovo urgování doktorky. Ta na něj trochu překvapeně koukne, než sklopí zase pohled k papírům, kde má výsledky předešlých laborek. Stáhne mírně obočí, ale pak vzhlédne s profesionálním úsměvem a se slovy "Tak se do toho dáme" zapne ultrazvuk a Avě dá na břicho gel. Té pobavený úsměv z tváře zmizel při doktorčině zamračení. Teď ale vyčkávavě nasměřuje pohled k obrazovce, která se hned rozsvítí. Oproti minulým těhotenstvím je to ale jiné. Nedokáže tam najít tečku značící dítě. Není tam. Doktorka hlavici nakloní v několika úhlech, ale nic se nezmění. Nakonec hlavici z jejího břicha sundá a s omluvným pohledem a výdechem se podívá na ně dva. Je na ní vidět, že volí moudře slova a nechce se jí do vysvětlení toho, co se právě stalo. "Nejte těhotná. Výsledky tomu trochu nasvědčovaly." Oznámí nakonec.* Ale vždyť......vždyť mi vyšly pozitivní těhotenský testy. Hned několik. *Potřese hlavou. Nedokáže tomu uvěřit. To přece není možné. Vždyť si to tak moc přála.* Bylo mi špatně, povyrostlo mi břicho... *Sype ze sebe dál rozklepaným hlasem a oči se jí zalijí slzami. Doktorka poté vysvětlí, že ji to nepřekvapuje. Oznámí jim, že Ava trpí falešným těhotenstvím. Díky vší té touze po dítěti a potěšení Maxe se její tělo začalo chovat jako těhotné se všemi příznaky. Do budoucna by opravdu působila skutečně jako těhotná a nakonec by dostala kontrakce, ale při porodu by neměla koho porodit. A že to do té fáze může dojít, pokud nenavštíví psychiatra, kterého doporučí jak jí, tak i Maxovi. Láme jí to srdce, tak moc chtěla Maxovi dát dítě, tak moc chtěla jeho přízeň a lásku až....až se z toho vlastně zbláznila..?* Ne.. *Hlesne potichu a tváře už má dávno mokré od slz.*

*Na doktorku se koukne přísným pohledem a probodne ji ním a pak ji už sleduje, jak děláá vyšetření. Celou dobu se na doktorku mračí, stejně se zamračí ještě víc, až se mu mezi očima i na čele zkrkvatí z toho zamračení kůže.* Jak jako, že není těhotná? To musí být nějaký blbý vtip. *Vyjede po doktorce, ale i tak ji poslouchá dál. Hned mu na mysl vyjedouo výčitky, že je to jen a jen jeho vina, že měl být prosě lěpší manžel. Kdyby byl leším manželem, nemusela by teď toto jeo manželka zažívat Věděl, že je špatýn manžel, stejně jako špatný syn nebo bratr, ale teď se má ještě za většího tyrana své manželky. Vždyť kvůli němu trpí.* Je mi to moc líto. Nebýt mě, tak tím netrpíš. *Dostane ze sebe a je to asi nejupřímnější větaplná emocí, snad první za celý jeho život. Rozhodně k psychiatrovi nechce, ale aby byla Ava v pořádku, půjde tam klidně s ní.* Půjdeme za tím psychiatrem, jo? Půjdu s tebou. A o dítě se nebudeme tolik snažit, třeba to jednou půjde samo. Nebudeš mít teď žádnou práci, nbudeš jen odpočívat. ůžeme zajít do města, aby ses odreagovala. A odsud půjdeme, jo? *Dokotrku probodne pohledem, kterým ji naznačí, aby už od nich vypadl a posadí se vedle Avy, kterou si lece nadzvedne na klín a obejme ji.* Promiň. *Zašeptá a začne ji hladit po zádech. Tohle v něm bylo vždycky, jen to nikdy neukazoval.*

*Trochu se nakrčí, když Max vyjede po doktorce, i když ví, že to není mířené na ní samotnou. Rychle zamrká, aby dokázala zaostřit a rychle si stírá gel z břicha. Chce ho co nejrychleji pryč. Jako kdyby tím mohla celou tuhle situaci vymazat. Místama jí břicho zčervená, ale je jí to jedno. Když skončí a shrne si triko, zase má oči a tváře plné slz. Zavrtí hlavou po slovech Maxe.* Neomlouvej se. Ty za to nemůžeš. *Namítne. Nikdy by ho z toho nedokázala vinit. Viní leda tak sebe. Na Maxovi nevidí nic špatného. On jí nikdy nic neudělal.* Dobře. *Souhlasí s jeho slovy a natáhne se po utěrce, které tu jsou na stírání gelu, aby si mohla otřít slzy a vysmrkat se.* Do toho města se podívám ráda. *Pokusí se mírně nadzvednout koutky rtů. Pak skončí u Maxe na klíně, kde se k němu hned přitulí, obejme ho a opře si o jeho hruď hlavu.* To já se omlouvám. Promiň. Je mi to hrozně moc líto. Já si vážně myslela.... fakt jsem myslela, že se to povedlo. Tak moc bych ti chtěla dát další důvod k úsměvu. *Začne zase brečet, jenže pak jí dojde, jak on vždycky emoce potlačoval a že tohle mu dost možná bude připadat jako přehnaná a podřadná emoce.* Promiň, máš mokrou košili. *Dojde jí a natáhne se po utěrce, kterou mu aspoň košili otře. Bojí se mu podívat do obličeje teď. Je najednou tak moc nedokonalá..*

*Je plný pocitů, smíšených. Je naštvaný, sám na sebe. Že když už není dokonalý syn a princ, mohl by být aspoň skvělý manžel, ale manželtsví bral jen jako povinnost a taky to takle dopadlo. Má chuˇˇt si jednu vrazit. Nejraději by se šel nechat zmlátit mezi rebely nebo do palácové mučírny, protože by tay měl trpět, když kvůli němu trpí jeho manželka, která mu dala na svět dvě dokonalý děti a která to s ním nikdy nevzdala ne?* Můžu za to. Co si budem, nejsem dokonalý manžel. *Řekne vážně a pak si ji ks obě vezma a obejme ji.* Neomlouvej se. Ty a děcka jste důvodem k úsměvu, když to nedávám na jevo, vážně mi na tobě záleží, kdybych ti to dával najevo, nevzala by sis do hlavy, že mě musíš udělat šťastným dítětem. Povzdechne si. Pak se uchechtne a zavrtí hlavou.* Na to kašli Pojď, půjdeme za dětma. *Postaví ji a vezme ji za ruku a rozejde se z ní ošetřovny. Když dostal ze sebe, že je to jeho vina a že mu na ní záleží... Vlastně se mu líp žije, protože aspoň na maý okamžik nebyl zavřený v té skřínce, kam sám sebe zavírá.*

Nikdo nejsme dokonalý. *Namítne. V očích má pohled, kterým se spíše omlouvá ona jemu. Na něm nic špatného opravdu nevidí. Nedává to za vinu jemu. Jenom čistě sobě. Ona není dost dokonalá. Dost dobrá pro někoho jako je on. Vždyť mu to slíbila. A i když se opravdu snažila, neomlouvá jí to za to, že selhala. A to na plné čáře.* Vždycky se usmíváš hlavně když jsi s nima. Prakticky jenom s nima. Chtěla jsem, aby ses usmíval víc. A třeba někdy i na mě, kdyby se povedlo třetí dítě. *Přizná nakonec potichu a u toho sklopí pohled od jeho tváře.* Jo, dobře. Stejně promiň. Za všechno. *Špitne a nechá ho jí zvednout na nohy. Pak ho chytne za ruku a následuje ho do komnaty.*

*Nemůže uvěřit, co se dneska dozvěděl. Mluvil s rádci, doktory, kteří to kontrolovali a pak byl chvilku sám ve své pracovně s láhví whisky. Na to se musel napít. Kdyby zjistil, že je Alyana jen jeho dcera, samozřejmě by mu to nevadilo, naopak by byl rád. Myslel si, že ji s Christophine ztratili a to, že je v pořádku a tady je úžasné, ale.. Ví o její historii s Aaronem a to je na tom to hrozné, zvrácené. Když se z toho sám jakž takž vzpamatoval, všechny se rozhodl zavolat na ošetřovnu, kde si ještě jednou promluvil s doktorem. Podívá se na hodinky, které má na zápěstí. */Za chvilku by tu měli být./* Zhluboka se nadechne a vydechne. Už při prvním pohledu na něj je znát ten šok. Vlasy má docela rozcuchané, na sobě jen kalhoty od tmavě modrého obleku a bílou košili. Na sako se vykašlal. Když vidí, že všichni přišli, pousměje se.* Ahoj.. Ehm.. Raději se posaďte. *Doktoři mi řekli jednu zprávu.. Týká se to Alyany. *Souká to ze sebe dost pomalu, ale pořád se nevzpamatoval.* Kvůli svým zraněním potřebovala krev, tak doktoři dělali testy a našli shodu. S námi. *Odmlčí se.* Její datum narození, je jen o pár dní jiné, než datum narození Claudii a jak víte, tak ta měla dvojče. Doktoři ty testy několikrát opakovali, ale pokaždé vyšly stejně. Alyana je naše dcera. *Podívá se na Chrsitophine.*

*Nechápe, co se děje tak urgentního, že je táta svolal na ošetřovnu, ale hned má strach o své sourozence. Ava ho včera vyděsila co se Maxe týče, ale nespal v noci strachem o všechny. Prášek na spaní, co má po bouračce si samozřejmě nevzal, na to je moc paličatý, i když věděl, že by mu to pomohlo. Ale nějak mi nepřipadalo správné mít klidný spánek, zatímco většina rodiny bojuje o život. A dnes se i přes únavu a bolest vydal na schůzku, na kterou účastnice dorazila tak pozdě, že spolu nestrávili nijak dlouho a on musel po zprávě od táty běžet. Ani se nepřevléká, má na sobě černé kalhoty a bílou košili s vyhrnutými rukávy a pár rozepnutými knoflíčky. Je to klasika, ve které je k vidění dost často, když nemá nějakou práci nebo poradu. I přes bolavý kotník v ortéze na ošetřovnu prakticky vběhne a rychle hledá pohledem tátu a zbytek rodiny. Těká po všech pohledem, jestli ví něco víc než on, ale zatím to vypadá, že se čeká na všechny a táta bude posel zpráv. Snad dobrých. Nechápe, proč by se museli posadit, akorát to zdržuje.* Co se děje? Děsíš mě. *Informuje tátu, pokud to sám z jeho obličeje nevyčetl. Srdce mu spadne až do žaludku, když slyší, že jde o Alyanu.* Je v pořádku? *Vyhrkne rychle a na židli se posune dopředu jako kdyby to mohlo urychlit tátovu odpověď. Má chuť ho popohnat, protože to z něj leze tak pomalu, že pomaleji by to snad už nešlo a on má ohromný strach.* Fajn, já jí klidně krev dám. *Má pocit, že jde o to, ale něco mu napovídá, že kvůli tomu by sem nemuseli běžet všichni. I tak se ale hned nabídne, aby mohl zachránit dívku, kterou miluje. Jenže...... Jenže táta to pak dopoví. Zůstane na něj šokovaně zírat a snaží se utišit hučení v hlavě, které ho prakticky ohlušilo. Před očima má její návštěvy u něj v komnatě. Jak se k němu vždycky plížila tajnou chodbou, jak se jí dotýkal, jak sladké má rty. Co všechno spolu dělali. S vlastní sestrou. Hned se mu udělá špatně. Jeho hlava ani nemá moc času na to to zpracovat, protože je to jednoduše moc. Zblednutí v obličeji všemu nasvědčuje, ale černo a mžitky před očima přijdou hned záhy. Chvíli na to se sesune na židli, aniž by to vnímal a jeho tělo ochabne, jak omdlí. Má pocit, jako kdyby spadnul do tornáda a v tom se nekonečně točil pořád dokola.*

*K ránu ji v zásadě z ošetřovny vykopli, že nemá smysl, aby tu byla. Možná by tvrdohlavě protestovala, o své sourozence se vážně bála a uměla být opravdu přehnaně ochranitelská. To ukázala už v chatu, když se strachovala o Opaline, ale jelikož si neviděla do pusy, Emmett se toho chytil a musel se začít hádat. A ještě se urazit, že potom, co se choval jako zmetek, a teď znova, mu zrovna moc nevěří. Raději zašla za Lunou, která se v posledních týdnech, ačkoliv neplánovaně a nechtěně, stávala její oporou. Už jen protože zjistila pravdu o její rakovině a pomohla jí sehnat účinnější prášky na bolest, díky kterým je vůbec schopná ještě předstírat, že jí nic není. Celou dobu má však zapnuté upozornění na mobilu, takže jí hned cinkne oznámení od táty a vydá se na ošetřovnu. Na sobě má šaty a balerínky, aby neběhala bosky, i když jí nejsou tak pohodlné jako martensky. Pohled na tátu se jí vůbec nelíbí. Málokdy ho viděla takhle mimo. Hned má strach, že jde o některého sourozence. Když zjistí, že je to o Al... trochu provinile si uvědomí, že se jí ulevilo. Věděla, že na ní Aaronovi hodně záleželo, ale její rodina pro ni holt znamenala mnohem víc. A tak se usadí, jednu nohu ohne a chodidlo položí na kraj sedadla, bradou se opře o koleno. Obočí jí při té novince vystřelí téměř až do vlasů.* Jak je to možný? *Nechápe. Pak vedle ní do židle padne Aarn, bledý jako stěna.* /Sakra, vždyť oni spolu.../ *Al byla dle všeho Aaronova první láska. A to první se vším všudy.* /No fuj./ *Asi se nedivila, že to s ním seklo, ona byla taky v šoku. Ale přesto se bleskově nahne pro džbán s vodou na jednom nočním stolku a odlije do sklenice.* Hej, prober se. Notak. *Nejspíš mu jen vypl na pár okamžiků mozek, aby tuhle šokující zprávu zpracoval a ušetřil se bolesti. Nu.. Něco o tom sama tušila. A ač nerada, trochu ho propleskla po tvářích, dokud na ni zmateně nezamžikal.* Promiň. Napij se. A dýchej, jasný. *Podává mu sklenku, jen doufá, že ji celou nevylije, pokud se mu budou klepat ruce.* Je to fakt jistý? *Zadívá se posmutněle na tátu. Nejde jí ani tak o to, že bude mít novou ségru, rodinu mají už tak velkou. Ale spíš ji bolí, co to znamená pro Aarona.*

*Vážně ji zajímalo, jak se má vyhýbat stresu, když její syn měl bouračku, dvě dcery a syna má zraněné po útoku, a do toho jí vnučku hlídá muž, o který jí zmlátil manžela. A teď je Xavier svolával na ošetřovnu. Což znamenalo, že se děje něco důležitého, nikdy nesvolávali rodinné “porady” jen tak, respektovali, že mají všichni hodně práce. Tudíž si pospíší, jak jen to jde, na ošetřovnu a krotí úzkost. Byla předtím v komnatě, a tak má kraťase a volnou bílou halenku, která trochu skrývá těhotenské bříško. Vlasy rozpuštěné a v rychlosti si obula nějaké sandálky. Moc toho nenaspala, ale hádá, že to nikdo z nich, když sleduje, jak mají všichni, včetně ní, kruhy pod očima. Místo, aby se posadila, obejme Xaviera, jelikož pozná, když se něco děje. Na něm vždycky.* /Alyany?/ *Chvilku jí trvá, než si i dle Aaronovi reakce vzpomene, že je to ta dívka, s kterou měl nějaký tajný vztah, o kterém jim řekl teprve nedávno. Lehce se zamračí.* /Takže potřebuje darovat krev od nás?/ *To nebyl problém. Sama chodívala darovat krev často a zdejší doktoři přece měli jejich skupiny. Až když zmíní další podrobnosti, téměř se jí zamotá hlava.* Ah... *Její dcera?* Ale vždyť... doktoři řekli, že... narodila se mrtvá. *Ztěžka se jí dýchá. Pohřbívali malou rakvičku. A ona ji oplakávala. Do poslední chvíle věřila tomu, že to její holčička zvládne, i když dostávala méně živin, než dvojče. Nebýt Clau a ostatních dětí, propadla by tehdy do depresí, ale i tak po ní těžce truchlila dodnes a narozeniny Clau pro ni byly hořkosladkým obdobím.* Jak se to mohlo stát? Rodila jsem na ošetřovně sama, tak přece... říkali to hned po porodu, kde by mohla nastat chyba? *Vlastní bolest ji na chvíli pohltila, než si uvědomila další věc, kterou to znamená a zadívala se na Aarona, který, a to se nedivila, to asi nenesl moc dobře.* /Ah dítě moje.../ *Bylo jí téměř fyzicky zle z uvědomění, že jejich děti... Nakonec Xaviera pustila a sedla si na kraj postele, snažila se nevolnost rozdýchat.* Já... moc mě to mrzí, zlato... *Do očí se jí nahrnou slzy.* Ale musím se zeptat, věděl o tom vašem vztahu někdo jiný? Doopravdy věděl? Drby můžeme popřít, bude to slovo proti slovu, už tak bude poprask, že je Alyana v Selekci, nechci... nechci aby ses musel potýkat ještě... však víš. Všechna tisková prohlášení a tak, uděláme to my s tátou. *Dostane ze sebe a zadívá se na Xaviera.* Ona to ví? Řekl jí to někdo? /Moje holčička... vždycky byla tady./ *Jak to že to nepoznala? Jako matka měla něco tušit.*

*Poté, co se dozvěděl, že ej Alyana jeho dcera, chvilku to musel zpracovat. Na jednu stranu se v něm pere velké štěstí vzhledem k tomu, že je živá, celou tu bodu si mysleli, že ji ztratili a za to, že tu je je rád, ale.. Její vztah s Aaronem? Vždyť jeho syn se do ní sakra zamiloval. Do vlastní sestry! Musel si dát skleničku, teda popravdě spíše dvě whisky, aby to vůbec zpracoval. Je zázrak, že neskončil na ošetřovně s infarktem. Obejme Christophine nazpátek a políbí jí do vlasů. Nebude to zbytečně zdržovat, tak rovnou začne mluvit.* Jo, je.. Teda teď je v kómatu, ale stabilizovaná, ale o to nejde. *Nechce jim u oznámit, že ji zranili rebelové, to ostatně nejspíše ví, má pocit, že se o tom Aaron zmiňoval v chatu. Chce jim říct, že ta dívka je jeho a Christophine dcera.* To není nutné. Už je v pořádku. *Ujistí Aarona.*/Taky mě musíš pořád přerušovat../*Na jednu stranu ho chápe, kdyby na stejném místě byla Christophine, dělal by asi to samé, ale chce to ze sebe už dostat. Když se tak stane, zmlkne a jen se dívá na ostatní.* Já nevím. *Odpoví na otázku Beatrice.* Sakra Aarone! *Beatrice ho předběhne s tou vodou a postará se. On se mezitím starostlivě otočí na svou manželku. Ví jak to pro ni bylo těžké, že o sestru Claudie přišli, ba to snášeli těžce a normálně by to byla velice radostná novinky, že se tu objevila, ale když s ní měl Aaron vztah..* Já vím.. *Povzdechne si.* Nemám tušení jak to, že je tady, je v pořádku. Živá. *Sedne si na postel vedle ní a obejme ji okolo pasu.* Postaráme se o to. Ty si Aarone dej pár dní volno, musíš si to vše promyslet. S pár rádci jsem mluvil.. Alyana ode dneška už v Selekci nebude, to je snad jasný. *Nemůže v ní být..* Je to jistý. Zkoušeli ty testy několikrát, vždycky vyšla naprosto dokonalá shoda s námi. /Navíc ta podobnost s Christophine./*Když se na ni člověk podívá jako na jejich možnou dceru, hned je to trkne do oka. Teď k té podobnosti byli všichni slepí, jelikož je to nenapadlo, ale on to už aspoň nemůže nevidět.* Neví to. Ještě se neprobrala. Ale samozřejmě jí to řekneme, až se probere a doktoři řeknou, že její stav je dostatečně dobrý i na takový šok, tak jí vše řekneme. Mohu to udělat jen já, pokud se nikdo necítíte na to, abyste u toho byli. *Věnuj zvlášť pohled Aaronovi, který to z nich asi snáší nejhůře.* Pak jí samozřejmě nabídneme i titul princezny, jméno Schreave a možnost bydlet tady v paláci. *Je to přece jeho dcera a má na to právo. Rozhodně by pochopil, kdyby nesouhlasila a chtěla odejít, to by jí zajistil bydlení, dobrou kastu a samozřejmě i peníze, postaral by se o ni.*

*Nechápe, o co teda jde, když je Alyana stabilizovaná a nepotřebuje ani krev. Radši už ale tátu nepřerušuje, protože to z něj leze tak pomalu, že kdyby se ho na něco ptal, tak jsou tu do příštího týdne. Takhle to aspoň urychlí a vypadne to z něj snad zítra. Jenže z ničeho nic je to z něj venku a on pod návalem té novinky omdlí. Netuší, jak dlouho je mimo, jemu to přijde jako věčnost a okamžik zároveň. Okamžik, kdy se prostě točil v tornádu a nebyl schopný nic vnímat. Než ucítí, jak ho něco plácá do tváří a rozpozná z dálky hlas Beatrice. Probere se a zmateně zamrká, když se rozhlédne okolo sebe. Pokusí se zaostřit jak zrak, tak myšlení a soustředit se dál na zpracovávání novinek, na které ani na chvíli nezapomene.* Jasný. *Zamručí chraplavým hlasem a vezme si od ní sklenici, ze které se trochu napije. To, že cítí, jak je sklenice studená a cítí mokro z vody v puse ho ujišťuje o tom, že nic z toho není sen, ač by si to vážně přál. Napřímí se více na židli a sjede pohledem svou rodinu. Připadá si jako naprosto odporné monstrum a rovnou začal v duchu počítat s tím, že oni ho vidí stejně.* Nechci volno. *Ozve se paličatě. Poslední co potřebuje je teď volný čas, během kterého by mu myšlenky volně proudily hlavou všemi směry a připomínaly mu obrazy toho, co s Al dělal, jako před chvílí. Sakra, vždyť si jí chtěl vzít! Chtěl s ní mít děti! Tolikrát o jejich společné budoucnosti snil.* Já jí to řeknu. *Má pocit, že by to měl udělat on. Že to dluží své rodině i jí. A ona vlastně od teď do jeho rodiny spadá.* Nikdy o to nestála. Vždycky chtěla obyčejný život. *Namítne slabě hlavně sám pro sebe. Vždyť to bylo přece důvodem jejich rozchodu před dvěma měsíci. Opře se lokty o kolena a hlavu složí do dlaní, protože se na nikoho okolo sebe nedokáže podívat. Udělá se mu znova špatně, když zaslechne dotazy své mámy. Je to moc brzo. Ale chápe, že to přijít muselo a oni to vědět musí.* Nikdo to nevěděl, do mý komnaty chodila tajnou chodbou, nikdo jí nikdy neviděl. *Zamručí do svých dlaní, ale dost hlasitě na to, aby to ostatní slyšeli. Nechce jim ukázat, jak se mu oči plní slzami. Nevěřícnosti, zloby, vzteku, všech možných emocí, které se v něm odehrávají. Až to prostě nevydrží. Má pocit, že se tu dusí. Prudce vstane ze židle, ignorujíc motání hlavy a vydá se dál na ošetřovnu, kde ví o skříňce s léky. Díky jeho znalosti chemie i latiny nemá problém se v nich orientovat. A ač normálně léky tolik nepodporuje, teď si strčí do pusy dva prášky na uklidnění a zbytek krabičky si strčí do kapsy. Během toho, co byl ke skříňce skloněný si i setře mokré tváře a všechny slzy. Za ostatními se pak nevydá, je mu jedno, jestli tam furt sedí nebo se vydali někam jinam, on zamíří k posteli, kde leží Alyana. Teď vidí tu podobnost mezi ní a jeho mámou. Předtím to nikdy neregistroval. Nedokáže jít nějak víc blíž, stojí kus od postele a potichu sleduje její klidný obličej, který pro jednou nemá kecy o jeho posedlostí matikou a nebo blbostí chodit na akci i přes bouračku.*

*Ta otázka z ní vypadne spíše ze šoku. Nechápe, jak je možné, aby se tohle stalo. Věří doktorům a tomu, že by jim to táta neřekl, kdyby to nebylo jistý, ale stejně. Jenže to už kolabuje Aaron a ona se o něj musí postarat. Ani se nediví, že to s ním seklo. Holka, co ji miloval, je jeho sestra.* /Hádám, že dnešek se do jeho osobní historie mizerných dnů dostane rovnou na top jedna./ *Ani si nedokázala představit, jak děsný to pro něj muselo být. I proto je její hlas něžný, když mu nabízí vodu. Zadívá se na tátu, který jim nějak vysvětluje, jak to dál bude. Vidí, že i s mámou to dost otřáslo. Jako by v posledních dech těch katastrof prostě nebylo dost.* /Fuj, no to teda nemůže./ *To muselo být prostě jasné všem. Už tak to bylo dost zlé, ale představa, že by si ji Aaron fakt vzal a měli děti...No, i ona měla své limity a trochu se otřásla.* Hmm, nevím no, asi by vážně měla nabrat sílu. *Aby jí tahle informace nepřitížila. Psychika měla dost velký vliv na uzdravování.* Hmm. *Pro jednou chápe Aaronovu touhu po práci. Po tomhle by si taky raději zaměstnala hlavu. Trochu se jí uleví, že o jejich vztahu asi věděli jen oni, protože tenhle skandál by se asi jen tak neututlal. Už tak budou určitě novináři mít velkou parádu z toho, že byla Alyana v Selekci, že jejich rodině vyfoukli princeznu pod nosem kdysi, anebo snad z toho, že se Aarona a Alyana políbili v Selekci, natož kdyby věděli, že spolu dělali mnohem víc. Na Aarona by se sneslo moře drbů, pomluv, kritiky a nikoho by nezajímalo, že o tom nemohli vědět. A svého brášku milovala. Tímhle fakt projít nemusel.* Hej, opatrně... *Napomene Aarona, když se prudce zvedne a jde k Al. Bezradně se zadívá na rodiče.* Já asi půjdu. Jestli jí fakt probudí a řekne jí to, myslím... že on k ní měl nejblíž. A vy jste rodiče. Nás může poznat i později, pokud bude mít vůbec zájem, že jo... *Promne si spánky. I přes prášky se jí vrací migréna. A ona byla po dnešku ještě víc odhodlaná svou nemoc skrývat. Přišlo jí, že se toho sype až moc. Nemohla být tím příslovečným hřebíčkem do rakve, když ji teď potřebovali. Nelíbí se jí, když si vezme prášky, ale hádá, že jsou na uklidnění. Kdyby se chtěl něčím předávkovat, asi si nedá jen dva, že jo.* /Tyhle by teď bodly všem./ *Přejde vedle něj, trochu rozpačitá. Co se říká bráchovi, když zrovna zjistí, že provozoval incest?* /Promiň, nemám zájem?/ *Asi na ni šla hysterie. Zhluboka se nadechla a položila mu na okamžik ruku na rameno.* Jsem tu pro tebe, jasný? Kdyby něco, vždycky víš, kde mě najdeš. A já tebe. *Nechtěla se ale víc vnucovat, ne teď. Možná jen kdyby Aaron i v dalších dnech odmítl komunikovat, ale ona ho rozhodně nenechá se odstřihnout. Ještě pokývne mámě a tátovi a jde to všechno zpracovat k sobě do komnaty.*

*Má problém to zpracovat. Že její dlouho oplakávaná dcera je naživu. Což přináší stejnou měrou radost i zmatek a bolest, jelikož nechápala, jak se to mohlo stát, a taky jí bylo neskutečně líto času, který promarnily. Ale na druhou stranu... to byla Aaronova bývalá přítelkyně. A to nebylo vůbec dobré. Potřebovala se rozhodně na chvíli posadit, sotva vnímala, že Xavier si sedl vedle ní a objal ji. Jen přikývne a protesty Aarona skoro nevnímá.* /Jak se to.../ *Pořád se snaží vybavit si, zda něco necítila, když jí oznámili, že její holčička porod nepřežila. Nejdřív nevěřícnost... ale pak ten bolestný fakt akceptovala. A přitom... měla to vědět, že je to lež. Znovu jen přikývne. Vzpamatuje se až při slovech o tom, že jí to oznámí.* Ne, chci u toho být, jsem její matka. *Namítne chabě. I když je nejspíš moc pozdě na to, aby ji dívka kdy jako matku mohla brát. Ale pokusit se o to přeci musí, ne? Ani s Maxem to nikdy nevzdala. Láska nefungovala jen pokud byla opětovaná, a ta mateřská obzvlášť, některé věci se nedaly změnit. Bolí jí srdce za Aarona, ale musí se ho zeptat na to, zda to někdo věděl.* Dobře... *Vydechne.* Kdyby se vyrojily nějaké drby, stejně to popřeme. A to, že je v Selekci, to ničí vina není. Nejspíš z toho bude poprask, ale nic, co bychom neustáli. A ty se k tomu vůbec vyjadřovat nemusíš, jasný? S tátou to převezmeme. *Poví mu. Chce mu aspoň takhle ulevit. Nedokáže si představit, že by v tomhle stavu dokázal či snad chtěl mluvit s novináři.* Díky, zlato. *Zamumlá k Beatrice a natáhne k ní ruku, aby ji stiskla, když odchází. Smutně sleduje Aarona, než se zadívá na Xaviera.* Měla jsem to vědět. Když se narodily... když... Bože, co jsem to za matku. *Prohrábne si vlasy.* Musíme zjistit, jak se to stalo. *Vydechne roztřeseně. Ale teď ji potřebovalo její dítě. Až teď, když přejde k lůžku dívky, zaregistruje, že je jí podobná. U srdce ji bodne. Byla krásná. A dospělá. Celé ty roky, absolutně promrhané. Snaží se rozmrkat slzy, když vezme Aarona za ruku a lehce zatáhne.* Pojď si sednout. Chvilku bude trvat, než se probudí, i kdyby jí lékaři přestanou dávat sedativa. A musíš si promyslet, co řekneš, je to hodně čerstvé. *Bojí se, že to Alyaně přitíží, ale chápe, že to Aaron nechce tajit a dusit v sobě. A kdyby se jí udělalo zle, možná je dobře, že je stále na ošetřovně a kdykoliv jí můžou dát něco na uklidnění a poslat ji zase spát.* Jen chci, abys věděl, že za to nemůžeš, Aarone. *Teď už slzy přetečou.* No tak, podívej se na mě. *Pohladí ho po tváři.* Nemohl jsi to vědět, miláčku, ani jeden z vás. A moc moc mě mrzí, že to tak bolí. *Bez ptaní ho obejme. Je hrozné, jak ji děti přerostly, občas jí přijde, že ještě nedávno byli tak malí, že je mohla schovat do náruče, ukrýt před světem. A teď už to nešlo. Mohla jen přihlížet a tiše trpět spolu s nimi, když vyrazily do světe a zranily se.*