Ošetřovna paláce

*Přikývne.* Dobře. Doufám, že ti to pak pomůže a budeš se cítit lépe. *Pousměje se na ni. Podle něj bude skvělá máma a to ji v tom snad utvrdí a zodpoví jí několik otázek. Není dokonalý a rozhodně neumí vše. Kdyby neměl Taysu jako neteř o dětech by taky věděl velký kulový. A aby se necítila tak špatně a nemyslela si, že ej superhrdina co vše ví a zná, řekne jí i co mu nejde.* Neprohraju, zase vyhraju. *Zazubí se na ni sebevědomě.* Tak děkuju.. *Uchechtne se.* Hlavně musíme nechat někoho hlídat vchod, aby tam nepřišli moji sourozenci, ti by z toho měli dobrej den. / stejně tu závěť asi napíšu. A poslední dopisy pro svou rodinu./ *Vážně si na ledě nevěří a bojí se, že si jen stoupne na lid a sletí. Ještě když s ním plánuje očividně i hrát hokej.*/Možná by ani neměla ona bruslit.. Co kdyby se něco stalo a ona spadla? Mohlo by to ublížit miminku../*Teď se s ní o tom ale dohadovat nechce, to proberou později.* Prvně jsem si zvykla na to, že v tý komnatě jsi, ale teď si to tam taky nedovedu představit bez tebe. Byl by tam moc velký klid. *Popíchne ji a pohladí ji po tváři.*/Do háje, co se to se mnou děje?/*Pořád se přesvědčuje a nějaký čas se i přesvědčovat bude, že to je jen tak, že do ní zamilovanej není, i když pravdou je už nejspíše opak. Bude trvat, než si to uvědomí. Hodil by se další útok, kdy by ho rebelové uhodili do hlavy, to by tomu procesu pochopení třeba pomohla a rozsvítilo by se mu díky tomu. Když ho tak podráždí řekne, že ji za chvilku odnese s takovou do komnaty a zamručí.*Liv.. *Položí si hlavu na její rameno.* Zítra nás snad pustí. Teď nebudu nic riskovat. Měla bys být tady, kdyby se ještě něco mělo stát miminku. *Položí jí ruku na břicho.* Ale jakmile se dostaneme do komnaty příprav se na dlouhou noc. Tohle to provokování ti oplatím.

Jo, snad jo. *Přikývne, protože kurz by jí snad mohl pomoci. Teď se cítí jako na nějaké neznámé planetě, kde ani neví, jak má dýchat. Naprosto ztracená, zmatená...prostě kompletně v háji. A jediným jejím světýlkem naděje, za kterým jde je právě East.* Pff, to ani náhodou. Tentokrát vyhraju já. Protože zatimco ty máš v tahu nohu, já budu trénovat. *Zazubí se na něj vítězně. Když zjistí, že neumí bruslit, tak je jí jasné, že tohle je jedna z věcí, které bude muset napravit.* No vidíš... Třeba by bruslení bavilo i Mayven. Tetička Livia jí to velmi ráda naučí. *Usměje se nadšeně.* V Belgii je hned vedle paláce zimní stadion, kam každý ráno chodim. A když budeš umět bruslit, můžeš chodit se mnou a trávit více času s mou dokonalou maličkostí. *Zavtipkuje a u toho se na něj zazubí. Na brusle se postavila jakmile se naučila chodit a rozhodně neplánuje dělat nějaké nebezpečné kreace. Ale děsně jí to chybí, takže se těhotenstvím nenechá zastavit. Prostě bude o něco opatrnější.* A hlavně bys mohl jít rovnou na záchod, kdykoliv bys potřeboval. To by byla hrůza. *Popíchne ho trošku, protože s tím, kolik času v koupelně tráví ona už na ní spoustykrát bušil, protože tam potřeboval na pár minut taky. U toho se na něj usměje a když jí pohladí po tváři, lehce se do jeho ruky opře. V pohledu se jí objeví trošička zmatení. Má za to, že takhle se k sobě dva lidé bez citů nemají a sama neví, proč jí tak potěšilo, že se jí takhle jemně dotkl. Radši než aby se zabývala zmatkem v hlavě, tak se mu začne vrtět na klíně a provokovat ho.* Myslím, že kdyby něco hrozilo, víme to. Jsem v pořádku, vážně, říkali to i doktoři. A navíc... neměl bys být mužem svého slova? *Popíchne ho s pobaveným úsměvem, protože strašně rychle z plánu o útěku z ošetřovny vycouval.* Jo? A jak? *Políbí ho lehce na rty, kde mu skousne dolní ret.* Takhle? *Pak pokračuje lehkými polibky přes jeho bradu až na jeho krk pod ucho.* Nebo snad takhle? *Během toho nezapomíná rukou kroužit po jeho boxerkách.*

Ty máš zase tu ruku a máš pod srdcem dítě. *Uchechtne se. Oba dva mají něco.* A jéje.. To bude zase pádů. /Ta si sotva sundá sádru nebo co má díky vyvrtnutému kotníku a hned si ji zase bude moci nasadit./ Dokonalou maličkostí, jo? Teda tvé "dokonalé maličkosti" chybí možná trochu skromnosti, nemyslíš? *Popíchne ji pobaveně.* Jo, to nevím jak bych zvládal. Jít kdykoliv na záchod si už ani nedovedu představit. Je to takový sci-fi jako asi mimozemšťané a tak. Někdo by o mě mohl napsat sci-fi knihu, nemyslíš? Nebo, že bych se sám pustil do autobiografie? *To stěží, by tam napsat tak jednu větu za deset let, když by si vzpomněl. A nějakou vysokou úroveň by to jeho psaní taky nejspíše nemělo. Pohladí ji po tváři a v duchu se sám sebe ptá, co to vlastně do háje dělá. Jeho bratr mu svými slovy zvládl nasadit brouka do hlavy.*/Ne, nic k ní necítím.. Jen čekají moje dítě, to kvůli němu jsem takhle ochranářský. Rozhodně za to nemůže tahle dívka s očima modré barvy, kterou by jí mohl oceán závidět, jemnou pokožkou, krásným úsměvem s ďolíčky.. o hajzlu../*Neplánoval k ní nic cítit ale nejspíše se už stalo.*/Sama souhlasila, ne navrhla to, že naše manželství bud jen na papíře. Nejspíše na tom nic chtít měnit nebude. Když se mu vrtí na klíně, samozřejmě to u něj vyvolá reakci, o což se určitě Livia snažila, ale nechce ohrozit ani ji a ani miminko tím, že by ji vzal pryč z ošetřovny. Zamručí spokojeně, když ho políbí a pak ucítí její ruku na středu jeho boxerek. Sám jí rukou vjede pod šaty, jede po stehnu výše a zase zpátky. Pak ji sám políbí a odtáhne se až po delší době.* Čert to vem.. * Stoupne si a rychle na sebe natáhne kalhoty, které mu sem přinesli.* Takže jdeme.. *Sice ho noha trochu bolí, ale jak řekl, vezme jsi do náruče a zazubí se na ni.* A než začneš, ne těžká nejsi a noha to přežije. Raději mlč, tak se dostaneme do komnaty rychleji, než kdybychom se dohadovali. *Umlčí rovnou její protesty a vydá se pryč z ošetřovny. Doktora co na něj promluví odbyde s tím, že ji přivede hnedka ráno na další kontrolu a i dřív, kdyby se něco stalo a a o něj ať si nedělá starosti.*

Moje ruka je v pohodě, nejde o nic hlubokýho a dítě mě zatim nijak nezpomaluje. A než budeš mít nějaký výhrady nebo poznámky, tak jsem si to už zjišťovala a plavání je pro těhotný náhodou doporučovaný jako pohyb. *Utne jeho námitky o odpočinku ještě než se k nim vůbec stihne nadechnout, protože tuší, že přijdou. Když se s ním setkala poprvé, neřekla by do něj, že bude takhle moc ochranářský. A doteď to tolik neřešila vzhledem k jejich volnému manželství. Až teď pocítila na sobě jeho starostlivost díky tomu dítěti. A tuší, že během příštích pár týdnů, ba možná dnů, jí to bude lézt krkem jak jenom to půjde.* No jasně, rovnou si naťukej baladu o věčně obsazené koupelně. Jsem si jistá, že tím rozpláčeš spoustu mužů a budou ještě zakládat spolky na podporu tý knihy. *Naoko vážně pokýve hlavou, i když jí koutky rtů cukají od potlačovaného smíchu. Pak už se ale soustředí hlavně na to, aby ho co nejrychleji vyprovokovala a nezdráhá se k tomu použít rty a ani ruce. Pousměje se, když ucítí jeho ruku pod svojí noční košilí a v reakci mu udělá na krku menší flíček.* /Malá značka, aby každá jiná věděla, že stejně nebude lepší, jak já../ *Proběhne jí hlavou a nechápe, proč jí myšlenka na Easta s jinou holkou tolik vadí, rozčiluje a až trochu i bolí. Rychle to ale zaplaší. Nechce to teď rozebírat. Vítězně se usměje, když vidí, jak si stoupl a sama se postaví na nohy a čeká, než se obleče. Když jí vezme do náruče, trochu vyjekne a omotá mu ruce okolo krku. Už se nadechuje k protestům , ale on jí předběhne. Na jeho slova vlastně nemá co namítnout, takže pusu zase zavře a lehce pokrčí rameny. Dohadovat se můžou i potom a navíc jejich komnata není nijak extra daleko. I tak si ale dává pozor a soustředí se na rytmus jeho kroků, protože podle toho by hned poznala, kdyby ho noha začala bolet víc, aby mohla z jeho náručí seskočit a zbytek cesty dojít po svých.*

No jo.. Ale stejně tě porazím. *Stojí si sebevědomě za svým a usměje se na ni. Jelikož se bude léčit s tou nohou k bazénu se nějaký ten čas taky nepodívá, takže možná dost vyjde z formy.*/No aspoň do posilovny budu moct chodit, posilovat třeba ruky./ Já to asi fakt udělá hele. Pak budu cestovat po světě, mít autogramiády. Budu dětem ve škole předčítat a varovat kluky před holkama. Mohla bys tam se mnou chodit jako odstrašující příklad.. *Navrhne jí a tak nějak čeká, že vezme jeho polštář a majzne ho jím po hlavě. Co si ale budeme, to kolik času tráví Livia v koupelně je až neúnosné. Přitom by tam tolik času ani trávit nemusela, podle něj je přirozeně krásná. Její provokování má svoje účinky, o což se snažila. Jelikož chce cítit zase její hebkou kůži, vjede jí rukou pod tu nemocniční košili a ignoruje fakt, že je teď mohou pozorovat desítky očí. Moc dlouho to nevydrží a stoupne si, rychle na sebe natáhne kalhoty, protože promenádovat se po paláci jen v boxerkách nemusí, zvláště, když už mu tam něco stojí. Vezme Liviu do náruče, jak jí řekl a umlčí její případně protesty. Když vidí jak se nadechuje, ale pak pusu zavírá, usměje se a políbí jí, než se rychlý krokem vydá směrem k jejich komnatě. Snažil se jí odolat, ale nemůže. Kdyby se s ní nevydal do komnaty, pravděpodobně by z í tu košili strhl hned na té ošetřovně a to nikdy předtím nemusel mít při sexu svědky. Jenže díky ní ztrácí nad sebou veškerou kontrolu.*/Kdyby tohle Timothy viděl../

*Jakmile rány bičem přestaly, ona sama přestala vnímat realitu. Přišlo jí, jako kdyby se rány opakovaly a vnitřně se připravila na to, že trest ještě neskočil a ona bolest bude pokračovat ve stupňování, ale buď to nepřišlo a nebo to vůbec nevnímala. Neví, co se potom dělo. A ani neví, jak dlouho je mimo. Na ošetřovně jí lékaři umyly ze zad všechnu zaschlou krev, vydezinfikovaly rány a namazaly jí je hojivou mastí. Stejně ale nezabrání tomu, že příštích pár dnů pro ní bude každý jednotlivý nádech představovat bolest. Rány jí nechaly odkryté, aby mohly dýchat a nehnisaly, dokud se aspoň maličko nezačnou hojit. Leží na břiše a přikrytá dekou je jen po pas, stejně jako má do toho místa od krku rozepnutou noční košili, do které jí převlékli. Každý jednotlivý šrám tak svítí červeně na její jinak světlé pokožce. Díky bolesti a ztrátě krve je ještě víc bledá jak obvykle. Přes kanylu a kapačku jí podávají tekutiny a hlavně silné prášky proti bolesti, které otupí jak samotnou bolest, tak i trochu celý její mozek. Podél těla má dlouhý cop, který jí ještě před rozsudkem zapletly komorné. Prášky jí pomohou se probrat z té temnoty a ona zamžourá na bílé prostředí okolo sebe. Potichu zamručí nad bolestí, kterou i přes prášky cítí a nad neschopností se plně probudit. Neudrží oči moc dlouho otevřené, nemá momentálně ani proč, takže je zase zavře.*

*Poslední, co si pamatuje je, jak přiběhl k Pers s příšernou bolestí, která se mu ozývala z kolene. Pamatuje si ještě, jak jí prosil o odpuštění a následně, jak jí řekl, že ji miluje. Doufá, že si to bude pamatovat, i když je dost možné, že nebude, ani by se nedivil vzhledem k tomu, co se stalo.. I on ten rozlepí oči a zamrká nad tím množstvím světla. Hned mu však dojde, kde je. A také mu hned dojde, co se stalo, proto se mu okamžitě nahrnou slzy do očí. Vážně se nesnáší, nikdy se nemohl nesnášet více.* /Je to jen má chyba./ *Pomyslí se a podívá se na svou levou ruku, v které má kanylu, na kterou se zamračí. Nepřijde mu, že on by si prci zasloužil "jen" za postřelené koleno. Pořád musí myslet na Pers, však ona dostala dvacet ran bičem.. Vzdychne a kanylu si z ruku vytrhne,načež se konečně rozhlédne po místnosti. Avšak to, co vidí před sebou.. Mu okamžitě vyrazí dech. Donutí ho to nechat slzy slzami, protože mu začnou při tom pohledu okamžitě stékat po tvářích. Kouká se totiž na bledá záda, které jsou ten poničeny rudými velkými šrámy, od bičů. Zvedne trošku pohled a uvidí ty jemu moc známé zrzavé vlasy.* Pers. *Zašeptá a vyleze z postele, jenže po prvním kroce se mu podlomí noha, kterou má obalenou v tlustém obvazu. Začne se tedy odrážet od své zdravé končetiny a pomůže si i rukou, dokud nesedí před Pers.* /Je tak bledá./ Kdybys jen věděla, jak moc se nesnáším za to, co se ti stalo, Pers. *Zašeptá bolestně, protože si neuvědomuje, že je vzhůru. Její zamručení přeslechl.*

*Potichu zamručí, když na pár vteřin otevře oči, ale rychle jí oční víčka zase klesnou, protože pod náporem léků je celá otupělá a přiospalá. Na chvíli se zase propadne do temnoty, kde se jí daří nevnímat skoro nic. Nebo minimálně pro ní to chvíle je, může takhle strávit příští hodiny a nevěděla by o tom. Do přítomnosti jí dostane až velice známý hlas, který se ozve vedle ní. A z nějakého důvodu si nejdříve myslí, že se jí zdá pouze hezký sen. Je pořád napůl ponořená ve spánku, kde bolest vnímá minimálně. Koutky rtů se jí o pár milimetrů povysunou nahoru.* Huntere. *Zamumlá v odpovědi, než jí dojde, že jeho slova do žádného hezkého snu nepasují. Uvědomí si, že je to realita a přes hustý oblak v hlavě způsobený práškami se probojuje k co největší bdělosti, aby byla schopná se na něj podívat a nějak s ním normálně mluvit.* Nesmíš se nesnášet. Nelituju toho, co se stalo, Huntere. Budu v pořádku. *Pousměje se na něj unaveně a zase na pár vteřin zavře oči, než je donutí znova otevřít.* Neměl jsi tam chodit. Nechtěla jsem, abys to musel sledovat. *Její trest možná zanechal spoustu šrámů a do budoucna jizev, ale pro něj bylo trestem to celé sledovat a podle ní to muselo být daleko horší jak samotné rány bičem.*

*Zprvu si Pers nevšimne, protože se naplno věnuje svým myšlenkám, které jsou najednou plné sebenenávisti. Vážně si připadá jako jeho otec, který ho tolik ničil. Protože teď mu přijde, že on zničil jednu nevinnou duši, dívku, na které mu za takovou chvilku začalo tolik záležet a kterou si za takovou chvilku doslova zamiloval. Zamiloval se do Pers a ona za to teď pykala, kvůli němu. Nic by se nestalo, kdyby se jí tenkrát nevěřil. Byla by v pořádku a on by tak nemusel sledovat právě její záda, které jsou rozdrásaná kvůli dvaceti ranám od bičů. Rychle si vytrhne kanylu a chce za ní běžet, ale místo toho se mu podlomí koleno a on se tak k ní musí téměř doplazit.* Pers, jsem tady s tebou. *Zašeptá, jakmile ji uslyší, jak zašeptá jeho jméno. S třesoucí rukou ji opatrně pohladí po tváři a lítostivě se pozoruje její obličej.* Mám právo se nesnášet, Pers. Ublížili ti, kvůli mně, chápeš? *Hřbetem ruky si rychle setře slzy.* Musel jsem tam být s tebou, musel jsem tam být pro tebe. Chtěl jsem něco udělat, opravdu chtěl.. *Zamumlá a poté se krátce podívá na její záda, než rychle pohled od nich odtrhne. Tohle ho bude ještě hodně dlouho ničit v nočních můrách. Na ten pohled, kdy její křehké tělo bičovali, nikdy nezapomene.* Jak se cítíš? *Optá se opatrně po chvilce ticha. Nejraději by ji vzal za ruku, ale bojí se, že i tím by ji mohl přivodit nějakou další bolest.*

*Zamumlá jeho jméno, než jí dojde, že se jí o něm pouze nezdá, ale že je doopravdy tady. To potom už otevře oči a nadzvedne koutky rtů, když ho uvidí.* Máš na to právo, ale to neznamená, že ho musíš využít. Neublížili mi kvůli tobě. Ublížili mi kvůli tomu, že jsem porušila pravidla Selekce. Já sama. Tys mě do toho nenutil. Takže si to nevyčítej, prosím. *Stáhne starostlivě obočí. Nejradši by ho pohladila po tváři a sama mu setřela slzy, ale to teď přes bolest nedokáže, takže ho jenom sleduje. Oči se snaží přitom mít otevřený co nejvíc dokořán, i když pod vlivem léků je má trochu přivřený.* Nic jsi udělat nemohl. Nešlo to. I tak měli právo mě popravit, takže jsem z toho vyvázla ještě dobře. Neměl jsi tam chodit a vidět to. Měl jsi zůstat vevnitř a ne se trápit pohledem na mě. *Nejradši by teď zavrtěla hlavou, ale postel jí to nedovolí.* Zvláštně. Bolí to, ale díky práškům o dost míň. Mam takovou mlhu v hlavě, že se nemůžu doprobudit. *Přizná s menším úsměvem, kterým mu chce dokázat, že je v pořádku.* Vypadá to aspoň dost drsně? *Pokusí se odlehčit atmosféru vtipem, aby se aspoň trochu usmál, i když jde o dost unavený pokus.* Jsi v pořádku? *Zeptá se ho a myslí tím psychický stav. Jak byla mimo, tak ruch útoku vůbec nepostřehla, a tak o něm ani neví.*

*Hned, jakmile si Pers všimne, tak se k ní do pláží i přes tepání, které se mu ozývá z kolene. Své koleno teď bere jako tu největší maličkost.* Prakticky ti ublížil kvůli mně. Kdybych se ti kdysi v tom salónku nesvěřil, nic z toho by se nestalo. Ty bys teď netrpěla a byla bys v pořádku. *Zašeptá, samozřejmě, že si to bude vyčítat. Tohle je věc, které si zatím vyčítá nejvíce a také má pocit, že si nic už nebude vyčítat tak moc, jako tohle.* Já jsem ještě doufal, že ti fyzický trest neudělí. Kolovaly zde palácem drby, že dostaneš fyzický trest, ale já tomu i tak nechtěl věřit. Doufal jsem prostě, že ti srazí kastu, abych tě poté mohl vzít i s tvou mamkou do Rakouska. *Pronese tichým hlasem a sklopí pohled.* Větší bezmoc jsem ještě nezažil. Bylo příšerný to vidět a zároveň vědět, že tě z toho nemůžu dostat. Že to ani nemůžu vzít na sebe. *Zamumlá, načež se jí zeptá, jak se vlastně cítí.* Kdyby tě to začalo nějak více bolet, hned mi řekni, ano? Někoho bych zavolal. *Oznámí ji a po její otázce se tiše uchechtne, i když to tak vůbec nevyzní, zazní to spíše jako jakési zaskřípání.* Vypadá to natolik drsně, že.. Že si živě dokážu představit, jak se mi ten pohled bude vracet v nočních můrách. *Povzdychne si, natáhne se k ní a zlehka ji políbí na čelo.* Já.. Nevím, myslím, že to zvládnu. *Pronese, nechce ji přidělávat starosti, ne teď. Mohl říct pravdu o tom, že se má naprosto příšerně, ale teď se to upřímně vůbec nehodí, proto řekne jen tohle. O útoku a o tom, že ho střelili se také vůbec neplánuje zmínit, bude lepší, když o tom Pers nebude vědět, protože poté bude plně soustředěná na to, aby byla v pořádku ona.*

*Podívá se na něj co nejvíc upřeně do přes mlhu v hlavě dokáže a trochu nespokojeně se zamračí, protože je šíleně paličatý.* Kdyby ses mi nesvěřil, tak bys teď nebyl schopný se usmívat. Kdybych to z tebe nevytáhla, tak bych nikdy nepoznala, jaká je láska. Nikdy bych nebyla šťastná tak, jako jsem s tebou. Nechápeš, že mě to za to stálo? Klidně bych to snesla stokrát, abych tě zachránila a mohla být s tebou. Byla to moje volba. Vyptávat se tě v tom salonku. Začít tě kreslit u toho jezírka. Políbit tě na tom stadionu. Říct tvoje jméno při flašce i tě políbit v tý výřivce. Copak to nechápeš? To všechno jsem udělala z vlastní iniciativy a tvoje jediná vina na tom je, jak jsi sakra úžasnej člověk, že ti nejde odolat. *Pousměje se na něj. Poslední větu myslí vážně, ale zároveň z vtipu. Rozhodně mu to nevyčítá. A ten zbytek jsou pouhá fakta. Celou dobu mluví konejšivým tónem hlasu, jako kdyby mluvila s vystrašeným kolouškem, který když se lekne a pokusí se utéct, dostane se na dálnici, kde ho nějaké auto zabije.* Věděla jsem, že mě čeká fyzický trest. Nevěděla jsem přesně kolik ran, ale vím, že to bylo nejmíň, kolik šlo. Původně mi královy rádci chtěli dát minimálně padesát. *Snaží se mu ukázat, že mohlo být daleko hůř a ona z toho vyvázla dost dobře.* A do Rakouska mě přece můžeš vzít i takhle. *Namítne s menším úsměvem, který ale hned povadne, když jí dojde jedna maličkost, proč možná zvolil takovou formulaci předtím.* Jestli... jestli ti teda nevadí ty jizvy. Nebo po tom všem já. Chápu to. Spoustě lidí připadám otravná a tak, nemusíš se bát se mi to říct. Já to pochopím. *Začne rychle brebentit a snaží se ignorovat tu bolest u srdce, kterou jí způsobuje představa, že by o něj přišla, když se do něj tak moc zamilovala.* Proto jsem nechtěla, abys tam chodil. Potom všem čím sis prošel... vidět tohle sis nezasloužil. *Sklopí provinile pohled k zemi, protože si vyčítá, že se jí nepodařilo nějak zabránit tomu, aby tam šel.* Neboj. Pořád mi pouští kapačkou tekutiny i s práškama proti bolesti. *Poukáže na kapačku vedle něj, která jí vede do ruky. Pak se pokusí odlehčit atmosféru, i když se jí to moc nepovede.* Vem si nějaký prášky na spaní, Huntere. Prosím. Nechci, aby ses tím trápil. Nechci, abys kvůli mě nespal. *Zamračí se starostlivě a slastně přivře oči, když jí věnuje polibek na čelo.* A teď ta upřímná odpověď. *Vyzve ho s nadzvednutým obočím, protože to, co řekl, se jí moc nezdálo.*

*Čím pozorněji poslouchá její slova, tím více je dojatější. Nechápe, čím si jí zasloužil. Zrovna jí, takového andílka. Upřímně, když si ji všiml, že je zde s ním na ošetřovně, nejdříve si byl jistý tím, že se o ní bude starat, dokud nebude v pořádku a že se jí poté bude stranit, aby ji nemohl více ublížit. Jenže takhle, když poslouchá její slova.. Ví, že by bez ní už nemohl být.* Já nevím, co na to říct.. Čím jsem si tě zasloužil? Co bych bez tebe dělal? *Zeptá se, i když se ptá především sám sebe. Kdyby neměl jí, byl by z něj pořád ten stejný ledovec, kterým byl. A bůhví, jestli by někdy roztál.* Padesát? *Vyhrkne v šoku. Přišlo mu, že i těch dvacet bylo moc. Rozhodně jich bylo moc. Neměli ji dát žádný fyzický trest a pokud nějaký, maximálně pět ran, rozhodně ne více. Následně otevře ústa s tím, že ji řekne, jak jí určitě s sebou do Rakouska vezme, ale to už ona začne mluvit dál. Jenže, ani náhodou se mu nelíbí to, co začne říkat.* Ne! Ne. Jizvy akorát budou dokazovat, čímž sis prošla, jak jsi byla silná a jak jsi silná. Po tom všem jsem si tě možná tak.. Zamiloval. Jak tě mohlo napadnout, že bys mi začala připadat otravná? Pokud nepočítám mamku, vystojím jako osobu pouze tebe. *Vyhrkne rychle, aby si nic takového nemyslela. Vážně nechápe, jak jí to jen mohlo napadnout.* Ty sis nezasloužila ten trest, Pers. *Zašeptá, když řekne, že si to nezasloužil vidět. Opatrně ji položí ruku na tvář, jakoby se měla pod jeho dotekem rozpadnout, jako porcelánová panenka. Lehce ji začne prstem hladit po lícní kosti.* Dobře, ale i kdyby se něco dělo.. Křič. Já tu budu s tebou a pak někoho zavolám. *Pokusí se na ní alespoň pousmát, ale nepovede se mu to,jakoby měl ztuhlé tváře.* Nechci teď spát, Pers. Chci být u tebe a hlídat tě,abys byla v pořádku. *Vysvětlí. Nechce usnout, bojí se toho, co by se mu zjevilo ve snu,i když má živou představu. Opatrně ji políbí na čelo a podívá se na ní.* Nech to být, Pers. Já se přes to nějak přenesu, nějak to zvládnu. Hlavní jsi teď ty, zkus na chvíli myslet na sebe, na to, abys byla v pořádku, ano, myško? Alespoň to zkus. *Prosebně se jí podívá do očí.*

*Vyjmenuje mu, co všechno je dostalo do tohohle bodu, aby si uvědomil, že to všechno byla její iniciativa a on na tom nenese žádný podíl viny. Kdyby nechtěla, nepolíbí ho. Kdyby mu nechtěla pomáhat, tak to taky neudělá. Neudělala by nic z toho, kdyby nechtěla. Pousměje se při jeho reakci a jak jí to jen bolest v zádech dovolí, tak pohne rukou, aby mohla chytit tu jeho.* Zasloužil sis mě, protože jsi úžasný člověk, Huntere. Ty už jsi trpěl dost v minulosti kvůli svému otci. *Teď byla prostě řada na ní, aby chvíli taky trpěla. I když hádá, že se to jen těžko vyrovnává tomu, když ho bil několik let vlastní otec.* Klid. Neprošlo jim to. Xavier to uhádal. *Promluví konejšivým tónem hlasu a palcem ho jemně pohladí po hřbetu ruky. Ví, že se Xavier snažil prosadit, aby žádný trest nebyl, ale to nešlo. Je mu vděčná za to, že to dopadlo aspoň takhle. Že tu teď může být s Hunterem, mít péči doktorů, díky čemuž nevnímá bolest a že vůbec dýchá. Když pak uslyší jeho formulaci toho, že jí mohl vzít do Rakouska, kdyby jí snížili kastu, spojí si to s tím, že by mu mohly vadit jizvy, který bude mít po celých zádech. A nebo si uvědomil, že mu za to všechno prostě nestojí.* Já nevím. Prostě... spoustě lidí otravná přijdu a ty sis kvůli mě musel projít sledováním toho rozsudku. Navíc budu mít jizvy přes celý záda. *Vysvětlí, jak jí to napadlo, ale pak se na něj zamilovaně pousměje.* Taky jsem si tě zamilovala. *Přizná potichu. Sama by možná volila jiná slova. Uvědomila si, že ho doslova miluje. Ale ví, jak je na tom s vyjadřováním citů, viděla i jeho reakci v té vířivce na horách, kde o nich Xavier řekl, že se milují. Nechce na něj spěchat. A vůbec nechce, aby nějaké vyjádření citů bylo ovlivněno emocemi z toho, co teď prožili. Nejdřív to chce nechat trochu vstřebat a pak na to jít opatrně.* Teoreticky vzato a podle zákonů ne. Nezasloužila. Zasloužila jsem si rovnou popravu. *Namítne na jeho slova, aby mu ukázala, že opravdu ještě vyvázla lehce. Spokojeně se pousměje, když jí pohladí po tváři a lehce přivře oči.* Dobře. *Ujistí ho, že když bude potřebovat, tak mu řekne.* Ale až půjdeš spát, tak jim o nějaký prášky řekni. Prosím. A dávej taky pozor na sebe. Chci, abys byl v pořádku ty. *Namítne a s úsměvem vydechne, když jí políbí na čelo. Miluje, když se jí takhle dotýká. V tu chvíli na všechnu bolest zapomene.* Nenechám tě být. Copak nechápeš, že pro mě budeš vždycky hlavní ty? Budu v pořádku, když uvidím, že jsi v pořádku ty. *Namítne a pousměje se, když jí osloví tou přezdívkou.* No tak, mluv se mnou, prosím. Chci ti pomoct. *Podívá se na něj prosebně tentokrát ona.*

*Její slova ho možná trochu uklidní, ale hlavně ho dojmou. Ještě před dvěmi měsíci by rozhodně neřekl, že by někdo o něm mohl mluvit takhle hezky. A také by nečekal, že on zase bude o někom přemýšlet tak, jak přemýšlí právě o Pers. O ní přemýšlí neustále, od toho okamžiku, co se viděli v salónku.* Tim chceš říct, že když jsem trpěl já, tak máš teď trpět ty? *Šeptne šokovaně, jelikož mu to tak vyznělo.. Doufá, že to tak nemyslí. Kdyby mohl a bylo by to možné, hned by Pers trest vzal na sebe, i když už fyzicky trpěl dost, ani by se nad tím nerozmýšlel a podstoupil by to místo ní. Jen kdyby nebyl princ..* Budu mu muset poděkovat. *Vydechne.. Ještě, že je Xavier přemluvil. Co kdyby těch padesát ran vážně dostala a její tělo by to nezvládlo? Co by dělal potom? Poté poslouchá její slova a nechápe, jak jí to mohlo napadnout, že by s ní nezůstal kvůli jizvám, nebo že by mu najednou přišla otravná.* Mně jsi nikdy nepřišla otravná a nikdy pro mě ani otravná nebudeš. A na jizvách mi nezáleží, akorát ukazují, čím sis prošla a co vše si zvládla. Však já mám také dost jizev od otce. Jizvy ti nebudou ubírat přeci na tvé kráse, Pers. *Sice neměl tak výrazné jizvy, jako bude mít Pers, ale také stále nějaké má a Pers se nad nimi ani nepozastavila, nepřišly ji ošklivé, tak proč by měly připadat jemu ošklivé? Jemu na Pers přijde vše dokonalé, i když vždy, když uvidí její jizvy si vzpomene na to, co viděl. Lehce pozvedne koutek, když řekne, že si jej také zamilovala. V moment, kdy za ní přiběhl na pódiu, po tom všem ji řekl, že ji miluje. Neřekl ji to jen tak, opravdu má takový pocit, protože to, co k ní cítí, si k žádnému jinému citu, než k lásce, nedokáže přiřadit. Když se zmíní, že si teoreticky zasloužila popravu, tak sklopí pohled, načež hned v obličeji o něco více pobledne. S tím, kdyby tu už nebyla, by se nezvládl vyrovnat ani omylem.* Myslím si, že mi ty prášky nějak vecpou sami. Ležím totiž hned naproti tobě. *Zamumlá, pokud mu ty prášky vnutí, doufá, že alespoň bude mít bezesný spánek. Pokud ne, už si je nevezme a nebude prostě spát. Poté ji lehce políbí na čelo a poté se na ní zadívá.* Pers. *Vydechne tiše a promne si kořen nosu. Nechce ji říkat o tom, jak se cítí, protože v něm převážně teď vládne chaos. Neví, o čem by měl mluvit dříve a jak by měl tu bolest, co cítí, popsat.* Řeknu ti to. Ale teď ne. Měla bys teď hlavně odpočívat, nezatěžovat se. Ne se starat o mé problémy. Teď je hlavní, abys byla v pořádku ty. Mně oproti tobě opravdu nic není, ano? *Nakloní hlavu do strany.*

*Po jeho šokovaném vydechnutí lehounce cukne rameny, jak jí to záda dovolí.* No... Prakticky jsme se poznali díky tomu, že já jsem byla nešikovná a ty sis prošel tím, čím sis prošel. A ve vztahu musí přinášet oběti oba dva. Možná tohle byla moje část. Nevim, jestli to vysvětluju dobře, ale hlavní je, aby ses tím netrápil. Stalo se to a já jsem ráda, že to proběhlo takhle a ne hůř. Prostě se přes to přesunem. Vždyť teď konečně můžeme být doopravdy spolu. Žádný ohlížení se, kdykoliv se na sebe jenom podíváme, žádný strach. *Usměje se nad tím, jak o tom často přemýšlela a že teď je to konečně tady. Když se budou trápit tím, co se stalo, akorát je to oba dva zničí.* To neříkám, ale třeba ti to bude připomínat tolik nepříjemných věcí, až to nevydržíš a radši si najdeš někoho jinýho. *Snaží se nějak vysvětlit své myšlenkové pochody, které jsou díky vlivu léků trochu zmatenější a divnější než obvykle. Sama by něco takovýho možná nevypustila z pusy a ani by jí to nenapadlo. Poslední, co si pamatuje z toho rozsudku je ten klid a ticho, které narušovaly akorát Hunterovy vzlyky, když zvuk biče utichnul a ona věděla, že to má za sebou. Pak se ponořila do temnoty, ze který se probudila až teď. Takže to, že jí vyznal lásku těmi slovy, které si částečně přála slyšet už u vířivky, vůbec nezaznamenala stejně jako probíhající útok.* Vážně? *Zvedne hlavu a pokusí se po ošetřovně rozhlédnout, ale hned se ozvou rány na zádech, takže sykne bolestí a položí se zase na postel jako byla předtím. Nadzvedne obočí, když vidí, jak si promne kořen nosu a pak vydechne. Nechápe, že mu ještě nedošlo, že v tomhle se jen tak nevzdá a nebude v klidu, dokud se jí nesvěří.* Víc mě zatěžuje, že mi to nechceš říct, Hunty. *Promluví konejšivě a použije zkratku jeho jména.* Budu v pořádku, až budu vědět, co se děje uvnitř tebe. Oba dva pak budeme ve větším klidu. Ty nebudeš mít uvnitř sebe hurikán a já budu vědět, co se v tobě odehrává, budu ti moct aspoň trochu pomoct a pak s čistým svědomím usnout. *Pousměje se na něj mírně jako pobídku, aby neblbnul a začal mluvit.*

*Lehce nakrčí čelo, když uvidí, jak cukne rameny.* Určitě to vysvětluješ dobře. Jen já.. Nejraději bych byl, kdybys ty vůbec oběť nepřinášela. Přál bych si, abych tě už nikdy neviděl trpět bolestí, jako jsem tě viděl na tom pódiu a jak tě vidím teď. Přál bych si, aby se ti všechno špatné vyhlo, víš? Laskavější a krásnější dívku, než jsi ty, neznám, Pers. Nezasloužíš si nic špatného, pravidla nepravidla. *Zamumlá, nejraději by byl, kdyby přinášel oběti jen on, kdyby to šlo. Ať si prošel čím si prošel, prošel by si vším znovu, kdyby mu to zaručilo, že bude Pers naprosto v pořádku a v bezpečí.* Ale máš pravdu.. Těším se na to, až budeme moct palácem chodit jako normální pár, bez toho, aniž bychom se stále kolem sebe ohlíželi, zdali nás někdo neuvidí. *Nadzvedne jeden koutek úst lehce nahoru. Sice se na to těší, ale i tak ho zkrátka mrzí, co musela díky tomuhle Pers podstoupit.* Nechci si najít nikoho jiného. Chci jen tebe, Pers. Kdybych nebyl s tebou, nebyl bych s nikým jiným. Vážně bych tě neopustil kvůli něčemu takovému.. Tak lehce se mě nezbavíš, když už ses mi vryla pod kůži. A hlavně později i do srdce. *S pozvednutým koutkem pokrčí rameny. Po jejich první schůzce se mu hned vryla pod kůži, ale po pár dalších setkání to už bylo opravdu i do srdce. Řekne ji, že má postel naproti ní, avšak když zaslechne její bolestné syknutí, rychle toho zalituje.* V pořádku? Nemám někoho zavolat? Prosím, zkus se co nejméně hýbat, ať si neublížíš. *Vyhrkne rychle a znovu ji pohladí po tváři, zatímco si začne prohlížet její obličej. Poté si promne kořen nosu a vydechne. Snaží se vymyslet, jak by mohl z toho vybruslit, aniž by musel říct, jak se cítí, ale ví, že to nepůjde. Proto sklopí pohled a krátce poté, co ho Pers osloví zkratkou jeho jména, si začne hrát s prsty.* Když ti to řeknu, slíbíš mi, že poté zkusíš usnout, abys zaspala tu bolest a aby sis alespoň trochu odpočala? *Zamumlá.* No dobře, já.. Nevím, jak to všechno mám vysvětlit, mám v sobě strašný bordel. Připadám si totiž jako strašně špatný člověk, protože ačkoliv ty říkáš, že za nic nemůžu.. Cítím se jako můj táta. Mám pocit, že přeci jen něco mám opravdu po něm.. On ubližoval mně a já mám za to, že já zase ublížil tobě. Protože jsme se i tak mohli tomuto vyhnout a Xavier by tě mohl při blízké době vyloučit, až by probíhalo první vyloučení, po kterém bychom mohli být opravdu spolu. Kdybych tě jen v té vířivce nepolíbil, kdybych tě políbil někde jinde, mohlo to být úplně jinak, nikdo by nás tak nemusel vyfotit a vůbec by se na nás nepřišlo. Takhle to cítím, víš? *Zachraptí se sklopenou hlavou.* Já.. Chtěl jsem se ti vyhýbat, dopřát ti tu šanci být s lepším člověkem, než jsem já. Při tom trestu jsem si uvědomil, že nejspíše opravdu nejsem dost dobrý. Že si tě nezasloužím. Uvědomil jsem si ale i, že tě miluju a že tě zároveň nemůžu nechat jít, přestože se může stát, že ti ještě někdy nedopatřením ublížím.. *Neuvědomí si, že brečí, dokud mu nezačnou slzy ze tváří kapat na ruce.* Měl jsem takový strach, Pers. Ještě nikdy jsem se takhle nebál, takhle jsem se nebál ani tehdy, když jsem v Rakousku potkával svého tátu ve dveřích mé komnaty a věděl jsem, co mě čeká. Měl jsem strašný strach, že to tvé křehké tělíčko nezvládne a já tě ztratím. Nejdříve při tom, když jsi podstupovala ten trest a poté, když se tam strhl útok. Kdybych tě ztratil, kvůli mé chybě.. Nezvládl bych to, Pers. Jediná ty jsi mi dokázala přinést do mého tmavého života světlo, jediná ty jsi mě dokázala rozesmát. Nesnáším se za to, co se ti stalo, opravdu. Prosím, že mi to odpustíš? *Zavzlyká a chvíli je ticho, protože se potřebuje uklidnit a nechce působit až tak moc slabě.* Větší bezmoc jsem nezažil.. Dívat se na tebe a vědět, že ti nemůžu pomoct, že tvou bolest nemůžu přenést na sebe. *Zašeptá potichu a otře si tváře.* Vážně ti stojím za to, abys byla zrovna se mnou? Stojím za to, co se stalo? *Optá se zlomeným hlasem, ale poté se zase odmlčí, když mu dojde, kolik toho řekl a jak slabě se teď choval. Řekl jí, že ji miluje a také se zmínil o útoku, kvůli tomu, jak nepřemýšlel. Ale samozřejmě, že ji miluje. Nevypustil by to ze sebe jen tak.* Promiň, řekl jsem toho až až. *Povzdychne si, nechtěl se tolik litovat.*

*Dojatě se usměje, když slyší jeho slova a lehce mu stiskne ruku.* Už to nikdy nebudeš muset sledovat, slibuju. *Neříká, že se jim do života nemůže postavit něco, kvůli čemu by mohli trpět. Ani jeden z nich nemůže vědět, co přijde a s čím se budou muset poprat. Ale už je nesvazují pravidla Selekce. Chce s ním po Selekci odjet do Rakouska a tam budou ještě volnější. Jestli mu může něco zaručit, tak to, že už jí nikdy neuvidí trpět tak, jako při bičování.* Nemůžu se dočkat, až si s tebou zatančím na nějakém plesu. *Široce se nad tím usměje. Vážně se těší na to, až budou tvořit oficiální pár.* Nechci se tě zbavit, to ani náhodou. Nevím, co bych bez tebe dělala. *Přizná. Je to pravda. Představa toho, že by o něj měla přijít jí láme srdce a je bolestivější daleko více, než to bičování. Když pak slyší, že má postel hned u ní, rozhlédne se, protože chvíli zapomene na to, v jakém stavu jsou právě teď její záda. Hned toho ale zalituje, protože se jí připomenou bolestí.* Jo, v pořádku, nikoho nevolej. Nějak jsem na to zapomněla. *Snaží se ho uklidnit a lehce na něj přitom pousměje, aby dala najevo, že je v pořádku. Snaží se z něj dostat, co se děje, protože vidí, že něco ano a chce mu nějak pomoct. Sice jí to moc neusnadňuje, ale odmítá se vzdát.* Slibuju. *Proto když konečně začne mluvit, pozorně ho poslouchá. S jeho slovy nemůže více nesouhlasit.* Tys mi nijak neublížil, Hunty. Myslím to vážně a sám by sis to měl uvědomit taky. I kdybys mě políbil někde jinde, mohl by nás někdo vidět. Všechno tohle je chyba stupidních pravidel a novinářů, který čekali přímo na tohle nebo něco podobnýho, aby za to dostali pořádnej balík peněz. Tvůj táta ti ubližoval sám od sebe, protože chtěl. Ty ses mě od všeho zlýho snažil chránit. Jsi naprostý opak, Huntere. Nemohl bys být rozdílnější. Jsi hodný, vnímavý, starostivý, milý, obětavý, laskavý. Všechno tohle jsi. Nejsi jako on. *Stáhne starostlivě obočí. Dělá si o něj starosti, nechce, aby se trápil. Láme jí srdce ho takhle vidět, obzvlášť, když mu začnou téct slzy a ona ho nemůže ani obejmout. V tu chvíli si připadá hrozně zbytečná. Překvapeně se na něj podívá, když slyší ta slova "miluju tě" a i v jejích očích se objeví pár slz. Ty jsou ale způsobené dojetím.* Huntere... Ty jsi občas strašně pitomej. *Zašeptá s menším pobaveným úsměvem.* Co bych ti asi tak měla odpouštět? Kolikrát ti to mám říkat? Ty za to neneseš ani zlomek viny. Není co ti odpouštět. A kdyby bylo... samozřejmě, že bych ti odpustila. Odpustila bych ti snad všechno. Protože pro mě nikdo lepší na tomhle světě není. Já už nejsem úplná, když jsem bez tebe. Protože tě taky miluju. Tak moc jako ještě nikoho. To ty jsi pro mě ten pravý a ublížil bys mi nejvíc právě tím, že by ses mi stranil. *Usměje se na něj dojatě.* Dej mi pusu, prosím. *Poprosí ho potichu, protože jí chybí jeho rty a zároveň mu chce dokázat, že toho doopravdy nelituje.* Kdybys mi za to nestál, tak tu teď neležím, hlupáčku. Protože kdybys mi za to nestál, tak bych tě na tom stadionu nepolíbila v prvé řadě. Jasně, že mi za to stojíš. Udělala bych pro tebe cokoliv. *Ujistí ho upřímně.* Neomlouvej se, hlavní je, žes to ze sebe dostal. Chceš mluvit ještě? *Ona zvládne poslouchat hodně dlouho, jestli to potřebuje. Pak se ale trochu zamračí.* Počkej... říkal jsi, že se strhnul útok? Panebože, jsi v pořádku? *Zeptá se ho vyděšeně a rychle ho sjede pohledem.* Vůbec o tom nevím. Já... Bylo to šílený, ale jako poslední si pamatuju jenom hroznou bolest a zároveň klid a ticho, když jsem neslyšela ten bič a pak už nic. *Zavrtí nad tím trochu zmateně hlavou a stáhne mírně obočí. I když by ale nejradši byla vzhůru dál a povídala si s ním, nemůže bojovat s účinkem prášků, které jí začnou znovu uspávat.* Jsem hrozně unavená... *Zabručí s napůl zavřenýma očima.* Dávej na sebe prosím pozor. Nevyčítej si nic a vyspi se. Prosím. *Samozřejmě, že i těsně před usnutím je on ten, na kterého myslí a o kterého má starosti.* Miluju tě. *Vydechne ještě, i když už sama přestala vnímat a usnula.*

Já vím, že už to nikdy nebudu sledovat. Protože taky právě už nikdy nenechám, aby ti bylo ublíženo. Znovu už to nedovolím. *Pozvedne jeden koutek a lehce ji stisknutí ruky oplatí. Opravdu doufá, že už se Pers nic nestane, udělal by cokoliv proto, aby ne. V Rakousku to bude mnohem lepší, budou tam spolu, bude tam mít i svou mamku, bude ji moct představit své mamce.. Otce rozhodně samozřejmě chystá z paláce vykopnout, až bude na pozici krále.* Jo, to bude skvělý. *Nakonec se přeci jen trochu usměje, protože představa, že si bude moct s Pers na nějakém plese zatančit, budou se moct volně dotýkat a naklánět se k sobě, aniž by se za nimi všichni podezřívavě otáčeli, stojí za to,je to krásná představa, že už vážně budou moct tvořit oficiální pár.* Já také ne. Nevím, jak bych bez tebe skončil. *Přizná upřímně, bez Pers by na tom byl zřejmě stejně, jako než ji poznal, možná že i hůře pod náporem otcových výhrůžných dopisů a tlaku. Poté však zaslechne, jak sykne bolestí, když nadzvedne hlavu, proto se rychle zeptá, zdali je v pořádku a jestli nemá někoho zavolat. Lehce si oddychne, když řekne, že je v pořádku. Poté chce od ní slíbit, že si hned poté, co jí řekne, jak se cítí, odpočine. Jakmile mu to slíbí, konečně začne povídat a doufá, že jeho slova dávají nějaký smysl, protože má v sobě vážně binec a nevyzná se v tom tolik, aby to řekl úplně srozumitelně.* Jenže kdybych tě políbil jinde, sice by se mohlo stát to samé, ale také nemuselo, víš? Tak či tak jsem nás ohrozil já a ty jsi to za mě odpykala. *Povzdychne si a po jejích slovech se jí upřímně a i dojatě podívá do očí.* Vážně mě tak vnímáš? *Optá se s údivem, že jej zrovna ona bere jako tak dobrého člověka. Protože Pers je podle něj hotový anděl, proto ho šokuje něco takového od ní slyšet, k jeho osobě. Hřbetem ruky si setře slzy, které ani nevnímal, když ji vyprávěl, jak se cítí. Trošku sebou cukne, když si všimne pár slz v jejích očích. Hned se chystá zeptat, co se děje, zdali řekl něco špatně, jenže ho uklidní její pobavený úsměv, který jí slabě oplatí, když mu řekne, jak je pitomej.* Miluješ mě. *Vydechne tiše po jejích slovech, protože tohle ho tolik zarazí a dojme, že jakmile mu řekne, aby ji dal pusu, tak ji okamžitě něžně a zároveň láskyplně políbí na rty.* Také bych pro tebe udělal cokoliv. Jsem strašně moc rád za to, že tě můžu mít a že jsem tě ničím neodradil. Nevím, co bych bez tebe dělal. *Zavrtí hlavou, vážně si život bez ní už nedokáže představit. Ona ho naplnila chutí do života, jen ona.* Myslím.. Že už jsem řekl všechno. *Pousměje se, když se zeptá, zdali chce ještě mluvit. Hlavně chce, aby si už mohla co nejdříve odpočinout, potřebuje to, aby zaspala bolest.* Jasně, že jsem, víceméně. Vyvázl jsem z toho dobře. *Pohladí ji po tváři, vážně ji teď nechce stresovat tím, že jej trefila kulka do kolene, když k ní běžel na pódium.* Je lepší, že jsi nevnímala ten útok. Bylo to celkem drsný. *Na tu akci nikdy nezapomene. Její trest a útok rebelů v jednom okamžiku.. I když, když k ní běžel, nemyslel vůbec na sebe, potřeboval jen jistotu, že ji tam nenechají a že jí co nejdříve předají do lékařské péče.* Odpočívej, myško. Vyspi se, jen ti to prospěje a já tu s tebou budu celou dobu, neodejdu. *Přesvědčí ji a na to, aby se prospal, jen lehce pokýve hlavou. Vážně se bojí jen zavřít oči.* Já tě miluji více. *Zašeptá ještě a opře se zlehka o její lůžko, kde také zůstane. Sedí u jejího lůžka a ani nezamhouří oči, jelikož má potřebu ji v jejím spánku chránit, přestože by ji zde nemělo nic hrozit, i tka má o ní strach.*

*Poslední dobou se toho seběhlo až moc. Pomalu a jistě ji vše začalo přerůstat přes hlavu, upřímně pobyt v Illey nebyl zase tak uklidňující a uvolňující, jak čekala. Seběhlo se toho tolik.. Její sestra si zde nejdříve vzala v opilosti snoubence, poté s ním otěhotněla. Poté se jí do cesty postavil Andre a poté tu byla akce v podobě trestu jedné z účastnic, na kterém ji postřelili, když se postavila před svého bratra. I když ji kulka zasáhla docela dost ošklivě, i tak toho ani na chvilku nezalitovala. Když se probudila a podstoupila všechny různé vyšetření, tak přišla ta rána. Zjistila, že je neplodná. A kvůli tomu se opila v klubu, kde spadla a rozbila si hlavu, přičemž jí i praskly stehy na břiše a kvůli tomu i brzy omdlela. Bylo jí líto, jak se k tomu postavila a že tomu Andre s Fredem museli přihlížet. Hlavně Andre, u kterého jí je jasné, že ho určitě nemá jen ráda, další špatná věc, protože ví, že z toho nic nebude.. Teprve až před chvilkou se začala probouzet, přičemž si dobrých pár minut zvykala na ten velký příval světla.* /Ne, hlavně ne ošetřovna./ *Povzdychne si. Na zápěstí má kanylu a když si nadhrne triko, má na něm velký vatový polštářek, kterým má přelepenou ránu. Neví, co jí teď bolí více. Jestli to břicho, nebo hlava, na které má také pár stehů a je ještě pod náporem otřesu mozku a své první kocoviny.*

*Za posledních pár týdnů se toho událo až moc. Nejenom že nastoupil na trůn a ve Švédsku na něj čekala korunovace, ale z každé strany se na něj řítil jeden problém za druhým. Všechno to na něj padalo a byla spousta věcí se kterými si teď nevěděl tak úplně rady. Ať už to byl Lorenzo a Rosa či návrhy na to vyhlásit válku Polsku. Zjišťoval že Švédsko má možná silnou armádu a námořnictvo, ale to že neválčili už nějaký ten pátek jaksi někdo zapomněl. Jeho otce zřejmě zajímala akorát armáda. Vládnul teprve pár týdnů a už by potřeboval pauzu. Potom co se semlelo v baru si uvědomil že má Astrid rád víc než asi zamýšlel. Ty hodiny co seděl na chodbě před nemocničním křídlem a dával si dohromady všechny ty chvíle co s ní zažil mu to docházelo čím dál víc.* /Ale co já vím co je to láska./ Nakonec ho odsud vytáhla až jeho sestra. Ráno se mu nálada moc nezlepšila poté co nějaký illejský bulvár otiskl kilometrový článek s názvem "Italský princ Lorenzo a Švédský princ Frederek strkající bankovky striptérkám! Belgická princezna Astrid opilá a její zachránce nový Švédský král Andreas." neměl ani energii to číst.* /Že si nedají pokoj./ *Místo toho se vydal zjistit jak na tom je Astrid. Musel vědět jak jí je.* /Co když je na tom bledě. Vždyť z ní teklo tolik krve./ *Vydá se do nemocničního křídla a doktor ho pustí za ní. Nadechl se a šáhnul po klice. Nevěděl kolik si pamatuje z noci, ale musel vědět jak na tom je. Vědomí že jí potom ani neviděl ho užíralo. Vyčítal si to že jí z toho baru jednoduše neodtáhnul.* /Kéž by se dal vrátit čas./ *Nakonec otevře dveře a uvidí jí. Zůstane stát u stěny vedle dveří a zavře.* Jak ti je? První kocovina je náročná co? *Měl toho na srdci víc , ale pořád nevěděl jestli je ve stavu kdy jí může všechno vyklopit.* Jo přinesl jsem ti kytky. *Položí kytici růží na stoleček naproti posteli.*

I když hned, jakmile se začala probouzet toužila po tom, aby tu s ní někdo byl a nebyla v té depresivní místnosti sama, na druhou stranu zase doufala, že se tu nikdo neobjeví. Nechtěla, aby ji někdo z těch, na kterých ji záleží, viděl během její první kocoviny a celkově v jejím stavu. Zvlášť doufala, že ji takhle neuvidí Andre. Nechce mu přidělávat starosti, když je teď králem a sám toho má hodně. I když by vlastně ráda zjistila, co přesně se stalo, protože si to nepamatuje. Jenže, i tak se poté ve dveřích jejího pokoje někdo objeví. A vážně je to Andre, na kterého se lehce usměje.* Je mi fajn, ale ta kocovina je nic moc. Nechápu, jak můžete pít, když víte že vám bude následující ráno takhle. *Pronese trochu pobaveně. Dost svůj stav zkreslila, aby se o ní Andre nemusel bát.* Udělala jsem vám moc velkou ostudu? *Zeptá se zahanbeně, načež se podívá na růže, které ji položí na stolek před postel.* Jsou nádherné, děkuju. *Vydechne vděčně a posadí se, aby si je mohla pořádně prohlédnout. Poté stočí hlavu do strany od Andreho, aby ji neviděl do obličeje. Obličej se jí trochu zkřiví bolestí a její obličej nabere ještě bledší odstín, když se jí udělá zle od žaludku.* Prosím, kdybych zvracela, tak utíkej co nejrychleji pryč. Nechci, abys to viděl. *Podívá se na něj, když ji zacukají koutky a následně si začne opravdu prohlížet růže.* Jsou vážně krásné.

*Prostředí ošetřoven paláce moc dobře znal. Ikdyž se vždycky dbalo na to aby se mu nic nestalo párkrát si na ní pobyl. Věděl že pobyt na ní není nikdy dvakrát příjemný a ikdyž nevěděl jestli ho Astrid touží vidět on jí musel vidět jak na tom je. Nebyl dvakrát moc vyspalý, ale tuhle návštěvu by vyměnil i za několik hodin spánku. Opatrně otevřel dveře od jejího pokoje a ikdyž se tak nějak snažila předstírat že jí nic moc není on jí prokouknul. Položil jí na stolek růže, které jí přinesl. Nevěděl s čím jiným sem měl chodit. A přijít s prázdnou taky úplně nechtěl.* Na to by sis zvykla a když umíš pít tak ti tak blbě není. *Pokrčí nad tím s úsměvem rameny.* Ale taky mi bylo takhle blbě když jsem se poprvé opil. *S úsměvem si vzpomene na to jak ho načapal komorník když lezl opilý nad ránem oknem do své komnaty.* Dělali jsme jí všichni. *O článku, který mu přistál ráno na stole radši pomlčel. Zřejmě to bude muset ještě řešit, ale nechtěl tím stresovat ještě Astrid. Každý má právo udělat ostudu když se poprvé opije, ale u nich to bylo trochu komplikovanější tím že byli členové královských rodin.* Stanou se i horší věci. Hlavně že jsi naživu. Dost jsem se o tebe bál. *Vzpomněl si na to kdy jí držel v náručí a po rukou mu stékala její krev.* Tohle už mi nedělej. *Pousměje se a udělá krok k posteli.* Nemáš zač. *Usmál se nad tím že se jí líbí. Sice je nekupoval on, ale jeden z jeho lidí, ale to nemusela vědět.* O mě se nemusíš starat. *Vidí jak je bledá a stoupne si k její k posteli.*Jeti špatně co? *Pohladí jí po vlasech.*

*Má pocit, že bude brečet štěstím. Ne snad protože by byla tak dojatá z toho, že tu má dítě, ale kvůli tomu, že je konečně venku a ona se bude moct vrátit ke všemu, co miluje. Teda pár týdnů asi nebude ještě pít.. tak dva týdny a bude toho malého kojit, ale pak už prostě řekne, ať mu dají nějaký sunar nebo jak se to jmenuje, nezajímá jí to. Ona chce mít možnost si zase zajít do baru, kde se napije. Začne cvičit, aby získala zpět svou dokonalou postavu a její život se vrátí k normálu.*/Konečně./*Usmívá se jako sluníčko, když si to všechno představuje. Její syn spí v postýlce, která je vedle té její, ale místo toho, aby se na něj zamilovaně dívala, jak by to jistě dělaly jiné maminky, zvědavě projíždí Illeagram a zjišťuje, co je nového.*