Kuchyně paláce

*Tolik jí chyběl on sám i jeho doteky, takže zdánlivé hlazení po zádech si užívá jak jen to jde a snaží se si to zapamatovat co nejlépe pro případ, že by se museli zase na měsíc rozdělit.* Nemůžeš za to. Teď už je to v pořádku, když tě vidím. *Ujistí ho s menším úsměvem.* Já nevím, třeba.. myslela jsem si, že sis třeba rozmyslel to, co jsi mi posledně řekl, že to na tebe bylo třeba moc rychle a ty potřebuješ čas beze mě, aby sis to srovnal v hlavě. *Začne mluvit rychle, protože ta představa jí naplňuje šílenou úzkostí, se kterou bojovala celou tu dobu, co byla bez něj. Spokojeně přivře oči, když ucítí jeho prsty na lícní kosti a pak se usměje, když vidí, jak se mu povedlo uklidnit Rafa.* Zvládneme to. *Potvrdí jeho slova a oplatí mu pousmání, když ho lehce pohladí po tváři. Přijde jí hrozně křehký, jako kdyby mu každý silnější dotek mohl ublížit a to jí láme srdce. Vždyť on si tu nemoc vůbec nezaslouží.* Až budeš v pořádku, můžeme se přestěhovat do toho domku. A zatím můžeš zůstat u mě. *Trochu má i strach se ho zeptat, jak to má s prací. Palác ho možná mohl nechat tady na ošetřovně, ale stejně teď pracovat nemohl a pro palác to byly akorát peníze, které zbytečně utrácí, takže by pro ně bylo výhodnější najmout jako strážce někoho jiného. Ale ona má dost peněz na to, aby se o něj postarala a to chce taky udělat. Kdyby se vzali, taky z něj může klidně udělat prince. A probere to i s Jacem, protože ten má větší moc jak ona. Teď je ale hlavní, aby byl v pořádku zdravotně.* To ty taky. *Opáčí, když se dostanou k jídlu a pohledem sklouzne k lince, aby se podívala, co tu předtím začal dělat.* Copak to bude? *Zeptá se zvědavě.*

To ne, vůbec to na mě nebylo rychlé. Naopak, já už snad od naší druhé schůzky, právě tady v kuchyni na tebe nedokázal přestat myslet a věděl jsem, že jsi výjimečná. Ale nějakou chvíli jsem s tím počkal, protože jsem se bál, že by to na tebe bylo brzy, nechtěl jsem na tebe pospíchat. *Vysvětlí s mírným úsměvem. Ví, jak skončil její minulý vztah, proto se jí neodvážil říct hned, že ji miluje, proto s tím počkal.* Spíš já jsem se naopak bál toho, že.. Že bys se mnou nechtěla být poté ty, protože.. Kvůli té nemoci se mi trochu zvrtly plány. Teď už nemám práci, protože nemůžu pracovat bůhví, jak dlouho. Chtěl jsem a pořád si tě chci vzít, ale nemůžu teď nic kolem toho zařídit a jsou se mnou teď starosti a to jsem se chtěl o vás pořádně postarat.. *Zamumlá a namíří si ruku k vlasům, s úmyslem si prohrábnout vlasy, ale dojde mu, že by mu zase zůstaly nějaké vlasy mezi prsty a on teď nechce, aby to viděla Sim. Proto místo toho začne utišovat Rafeho, což se mu povede a on uslyší jeho smích, který je naprosté blaho pro jeho uši, stejně jako smích Sim.* Přesně tak. *Pousměje se, když po něm zopakuje, že to zvládnou. Pod jejím dotekem na své tváří lehce přivře oči, její doteky mu strašně moc chyběly. Na její následující slova trošku váhavě přikývne. Minule trvala léčba dva roky.. Mrzí ho, že tu teď vlastně bude Sim držet. Následně ji řekne, že by se měla najíst a krátce pokyve hlavou, když řekne, že on by měl taky.* Vlastně nic zvláštního.. Jen těstovinový salát, chtěl jsem něco lehčího. /Kdyby to ze mě letělo pryč./ *Pousměje se a podívá se na ní.* Dáš si také, nebo ti můžu zkusit udělat něco lepšího? *Optá se s úsměvem.*

*Šťastně se usměje, když slyší, že je pro něj výjimečná a že na ní nemohl přestat myslet, protože ona na něj nemohla přestat myslet taky. Je ráda, že je to vzájemné. On je pro ní taky výjimečný. Nikdy nepoznala někoho, jako on a neumí si představit, že by mohla někoho milovat vůbec víc jak jeho. On je prostě už navždy v jejím srdci a nic jí ho z něj jen tak nevymaže. Je to o tolik silnější pocit, než tehdy u Williama a bude to nejspíš právě tím, že jsou její city opětovány.* Starosti? Ryane, no tak... Nejsi žádná starost navíc. Miluju tě. Je normální, že máme strach o ty, které milujeme. A postarat se o nás můžeš pořád. Nemilovala jsem na tobě tvojí práci nebo peníze přece. Miluju tebe, tvojí osobnost, úsměv a spoustu dalšího. Vždyť já nemám o peníze nouzi, jestli potřebuješ pomoct, řekni si. Vzít se můžeme. Na tom tvoje práce taky nic neovlivňuje. Klidně se můžeme vzít hned příští týden a nebo počkat, až budeš v pořádku. To záleží na tobě. Ale přece ne na tom, jestli pracovat můžeš nebo ne. *Zavrtí lehce hlavou a v očích má všechnu tu lásku, kterou k němu cítí spolu se starostlivostí.* Lepšího? Ale no tak. Těstovinový salát je skvělej. Jasně, že si dám taky. *Usměje se na něj. Vlastně podobné obědy miluje a poslední dobou si na ně dost navykla, protože je to rychlé k udělání, když třeba Rafe na chvíli usne.*

*Řekne ji, že je pro něj výjimečná, což rozhodně je. Nikdy nic podobného k nikomu necítil, navíc ani nikdy neměl až takovýhle zájem o dívku. Dříve ještě před tím, než onemocněl a byl to ještě puberťák, hrával po různých barech či klubech, bavil se hudbou a semtam večer odešel s neznámou dívkou či klukem, byl jen na nezávazné věci, dokud mu nedošlo, že to není dobré, proto je Simone opravdu první dívka, do které se tak bezhlavě dokázal zamilovat. Nedokáže si představit, že by měl být bez ní.* Já.. Jen nechci být zátěž, víš? Vím, že bys mě neodsoudila za to, že teď nebudu dostávat peníze, vím že taková nejsi. *Moc dobře ví, že Sim má zlaté srdce.* Jen mám z toho trochu špatný pocit, že se budu přiživovat. *Povzdychne si. Už dříve byl zátěž pro mamku, o kterou se snažil postarat tím, že si vydělával peníze díky hudbě, když je opustil jejich otec a zbyli jen oni dva. Když pak onemocněl, byli na tom bídně, když mu jeho mamka musela zaplatit nějakou péči. A když se uzdravil, našel si práci strážce a posílal ji peníze, ale teď? Teď se nemůže postarat o mamku a nezajistí ani Sim s Rafem, i když je Sim princezna, chtěl být opravdu jako správný chlap, který se o ně postará se vším všudy.* Mohli bychom se vzít příští týden? Vážně? *Najednou se mu rozjiskří nadšeně oči a podívá se na ní, načež si vezme její obličej opatrně do dlaní.* Sakra, Sim. Strašně moc tě miluju, víš to? *Dá ji pusu na obě tváře a poté na čelo, nos a až poté ji láskyplně políbí na rty.* Koupím prstýnek a ještě tě pořádně požádám o ruku, ať to máš se vším všudy, jelikož si zasloužíš, aby všechno bylo dokonalé. *Vydechne, když se odtáhne a ještě ji zastrčí pramen vlasů za ucho.* Dobře.. Tak jo. Kdybych něco dělal špatně, 
tak mě prosím oprav. Jsem schopný pokazit i takhle lehké jídlo, víš, jak jsem začínal. *Pousměje se pobaveně, načež ji ještě políbí na čelo, než odejde k lince a začne krájet zeleninu.*

Zátěž? Vždyť přeci nejsi zátěž, Ry. *Zavrtí nesouhlasně hlavou.* Nebudeš se přiživovat. Jsi nemocný. A já se chci o tebe i o tvojí mamku postarat. Tak mi to dovol. Víš, co se říká ve svatebním slibu? V nemoci i ve zdraví, v dobrém i ve zlém. A to neplatí jenom pro manželství, ale pro vztahy obecně. Takže si nemusíš připadat špatně. Já vím, že kdybys mohl, postaráš se o nás dokonale. A že to uděláš, až budeš moct. A do tý doby jsem tu od toho já. *Ujistí ho s úsměvem a u toho ho pohladí po tváři. Nechce, aby si připadal nějak špatně. Ona ho jako žádnou vyžírku nebere a ví, že kdyby nebyl nemocný, postará se o ní lépe než kdokoliv jiný.* Jasně, že jo. Svatba se dá naplánovat klidně ze dne na den. Hádám že žádnou královskou asi potřebovat nebudeme. Stačí nám dva svědci a kněz a klidně se můžeme vzít rovnou. *Pokrčí rameny a šťastně se usměje, když vidí, jak mu zajiskří oči. Podívá se mu do nich, když jí chytne obličej do rukou a v očích zajiskří jí, když slyší jeho další slova a dostane od něj několik polibků.* Já tebe taky. *Vydechne a polibek na rty mu oplatí.* Nepotřebuju prstýnek, ani žádost o ruku. Vždyť s tím si vůbec nemusíš dělat starosti. Dokonalé už to je, když tě mám u sebe. *Ujistí ho a u toho mu sama věnuje polibky na tváře a pak na rty.* Bude to v pohodě, zvládneš to, jsem si tím jistá. *Posadí se kousek od něj na židli a Rafa začne kolébat v náručí. Ten během chvíle začne usínat.* Jak se cítíš? A pravdu. *Zeptá se ho nakonec opatrně a starostlivě se na něj podívá. I takhle zezadu je znát, jak zhubnul a celkově hrozně zkřehnul a to jí láme srdce.*

*Zase jednou dostala chuť na noční svačinku, to je přece důvod, proč postává před otevřenou ledničkou a zírá do ní už asi půl hodiny. */Tohle je hrozný../Ale taky bys mi mohla říct, na co nás chuť, víš to princezno? *Promluví ke svému břichu, po kterém se láskyplně pohladí. Už se těší až tu bude její malinká holčička s ní. Docela se to blíží. Co je jedině dobře je, že se nebojí porodu. Ví, že se z ní musí nějak její dítě dostat a věří svému tělu. Malá jako by reagovala na její hlas, začne kopat. Díky velkému břichu to jde už docela dost vidět. Teda, když má upnuté oblečení, což teď nemá. Má na sobě modré volné šaty. Na nohou má krémové lodičky. Její líčení je jen jemné. S vlasy silnic nedělala, jen je nechala volně. *

*Posledních několik dní toho moc nenaspal. Ze včerejška na dnešek vlastně doslova nic. Ukradl si část práce od mámy a část i od táty, do toho porady, příprava na Selekci, jeho vlastní práce, návštěvy střediska, pomoc Daphne s ponožkama, pravidelné donášky čokolád, zmrzliny nebo čehokoliv dalšího, na co si jeho sestry vzpomenou a včerejší několikahodinové sezení u Bey, na kterou se byl podívat, když je jí tak špatně a pak tam zůstal ještě pár hodin a dával na ní pozor. Nelíbí se mu, jak moc je jí špatně a nejradši by k ní dotáhnul doktory. Má před sebou ještě asi dva štosy práce, které chce dneska dodělat. Pak se plánuje aspoň na chvíli vyspat, ráno jít na poradu a zbytek dopoledne do oběda cvičit. Bude na to mít dost energie? Doufá, že ano. Proto si teď tady jde do kuchyně pro další zásobu kafe. Na nějaké hrníčky se už vykašlal a dělá si rovnou do láhve s obsahem litr a půl, aby mu to nějakou dobu vydrželo a pořádně nabudilo. O tajné zásobě energiťáků ve skříni se nikomu nezmiňuje. Na sobě má zmuchlanou košili i kalhoty, které včera ráno vytáhl na poradu. Vlasy mu trčí do všech stran a o nějaké extra svěžesti v obličeji se taky nedá mluvit. V kuchyni se nijak moc nerozhlíží, rovnou zamíří za kávovarem, který mu slibuje ukonejšit jeho absťák díky vypěstované závislosti na kofeinu. Až když se láhev plní kafem, otočí se s úmyslem najít i něco sladkého a všimne si Daphne.* Jee.. Ahoj. *Pozdraví jí zaraženě, protože tu nikoho nečekal a tuší, že dostane přednášku.* Jak se máš? Je všechno s malou v pořádku? Na co máš chuť? Chceš s něčím pomoct? *Zasype jí starostlivými otázkami a doufá, že odpovídání na ně jí nedovolí začít s nějakou promluvou.*

*Plně jj již několik desítky minut zaměstnává zirani do lednice a přemýšlení, co by zahnali její chuti na jídla. Narozdíl aoe od jejího bratra je očividně více při smyslech a tudíž si všimne, že se ti někdo objeví. A u Aarona ji ani nepřekvapí, že jde hned je kávovaru. */Dala bych si kafe. /*Laska ke kávě ji pojí s její mámou, která je nebezpečna, pokud si ji ráno nedá. S ní ti naštěstí není tak hrozný, ale i tak ji kofein chybí. Ještě go ale v nejbližší době nebude moct. I poté, co se malá narodí, bude ji kojit, takže si nic nebude moct dát. *Ahoj.. Udivuje, že sis ne všiml. *Podotkne lehce pobaveně, ale hned se starostlivě zamraci. Aaron nevypadá dobře, i když to on snad nikdy. *Já to tu zvládnu, ty si jdi raději lehnout. Vypadáš jak zombie, takhle všechny účastnice odezenes.. To je tvůj plan? *Nadzvedne obočí. * A jinak.. Vše je v pořádku a na co nám chuť se snažím přijít už přes půl hodině. *Zavre ledničku a prostě si vezme jablko z misky, která je na stole. * Ty dneska hádám neplánujes jít spát..

Emm... Jo, promiň. Nečekal jsem, že tu v tuhle dobu někdo bude. *Vysvětlí s pokrčením rameny a pokusí se na tváři vykouzlit omluvný úsměv, i když v jeho podání to dopadne jenom jako unavený úsměvoškleb.* Nevypadam tak hrozně a nepřijedou za pět minut, takže s tímhle argumentem mi dejte pokoj. To teď budu mít na talíři pořád. Ty holky tadyto, ty holky tamto. Neměla by "ta pravá" milovat moje skutečný já? Tady jsem. Ty, kterým se to nebude líbit, můžou rovnou sednout na zpáteční let. *Pokrčí rameny. Únava dělá s jeho nervy dost, takže se teď více rozčiluje a už jenom s tím, jak každý den poslouchá o Selekci minimálně dvě hodiny, tak už na to všechno začíná být pomalu alergický.* Emmm... zmrzlina? popcorn? čokoláda? brambůrky? křupky? sýry? obložená mísa? ovoce? dort? *Začne vyjmenovávat věci, které jí většinu času. Nebo aspoň on si to myslí.* Na chvíli asi jo. Podle toho, kdy skončim s papírama. *Odpoví popravdě a spokojeně se usměje, když vidí, že je jeho kafe připravené.* Nechceš udělat nějakou normální večeři? Kdy jsi naposledy jedla něco teplýho? *Kývne pak hlavou k jejímu jablku.*

To jsi měl, těhotná jsem už pár měsíců a celou tu dobu vlastně stepuju mezi mou komnatou a právě kuchyní, kdykoliv v noci. Věř mi, že jsem tu více než tucetkrát byla i ve tři ráno. To ej tu v paláci skutečně krásný klid, takový ticho. Nikde žádní starší sourozenci, kteří by se se mnou dohadovali.. *Vydechne a pro sebe se usměje. Škádlí ho, ale to přece ví. Má ho ráda a pokud by si měla skutečně ze svých sourozenců vybrat toho, koho má ráda nejvíce, byl by to asi on.* Ty takhle vypadáš většinu života, takže se dá očekávat, že takhle budeš vypadat i za týden, kdy přijedou. *Pokrčí lehce rameny.* Ano, ta pravá by tě měla milovat takového jaký jsi, ale.. Je dobrý i tak něco udělat. Proč se třeba my ženské líčíme? Snažíme se vypadat hezky, abychom vás potěšily. Pro lásku musíš pár věcí udělat. Jsi skvělý Aarone, vážně jsi, milý, pozorný, snad nikdy jsi nezapomněl na něčí narozeniny nebo tak, ale.. Žádná nechce být ta druhá až po práci, i když ta tvoje je skutečně důležitá. *Tohle by si její bratr měl uvědomit co nejdříve nebo jednou bude jak on tak i jeho manželka nešťastná. Tu to totiž bude určitě trápit a on zase bude přemýšlet o tom, co ji trápí, ale ona mu to určitě neřekne, aby se nenaštval a nebo necítil provinile.* Já nevíím. *Zaúpí a podívá se na svoje břicho.* Jsem vážně ráda, že už brzy vylezeš. Ráda bych jedla v normální dobu a nerozmýšlela se tak dlouho, co vlastně chci. *Zamrmlá si pro sebe.* Což pochybuju, že bude dneska, takže ne, dneska spát nejdeš. Stačí to soudit dle toho, jak se tu se mnou teď vybavuješ. /To ho taky pěkně zdržuje./*Ne, že by si teda ona stěžovala na jeho společnost, to ne.* Já jsem jedla něco teplýho a normálního na oběd a měla jsem toho hodně, špagety teď miluju. Pak jsem neměla hlad a dala si jen pár sýrů. Otázka je, kdy jsi taky pořádně jedl ty. *Sjede ho pohledem.* Ale asi si udělám pohár zmrzlinovej.. Chceš taky, že jo? Nemůžeš mě tu nechat jíst samotnou.

Tak zaprvé, já se s tebou nedohaduju, to ty se mnou. A za druhé, tak prostě spi a ty chutě nějak vypni. Navíc já tě tu takhle moc často nepotkávám a šel jsem za svou láskou. *Zazubí se na ní a pohladí přitom kávovar. Rovnou mu věnuje i s pobaveným úsměvem zamilovaný pohled.* Dovolí mi vzít si kofein? *Zeptá se nadějně Daphne. I když sám ví, jaká bude odpověď.* No vidíš. Tak není co řešit. *Pokrčí rameny, protože když tak vypadá vždycky, tak nechápe, proč ho chtějí teď měnit. U něj je tohle už přirozené. Tak proč by se měl teď kvůli bandě holek měnit a přetvařovat?* Líčíte se zbytečně, mě se to tolik ani nelíbí. Na akce fajn, tam si každej hrajeme na něco, co nejsme, ale jinak? Je to zbytečný. Mam rád přirozenost. A ta holka by měla chápat, do čeho jde. Pro mě je práce důležitá, těžko jí budu upozaďovat, až budu vést zemi. Vždyť by se mi s tim přístupem mohlo povést začít nějakou válku nebo tak. Ona sama bude královna a bude mít plno povinností. *Snaží se jí to vysvětlit ze svého pohledu. Podle něj být králem a královnou není něco, co by mělo jít na druhé místo kvůli manželskému partnerovi. Navíc, neměl by si najít někoho, kdo ho bude při práci podporovat?* Proč nejíš normálně už teď? Prostě to zaspi nebo tak. *Poradí jí trochu nechápavě, protože vážně nepobírá její chutě. Nedává to žádný smysl.* Je snad špatně, že se tu s tebou bavim? *Rozhodí rukama, protože má pocit, že cokoliv udělá, je špatně.* /To si rovnou tu Selekci udělejte beze mě a pak mě ožeňte s tou, kterou uznáte za vhodnou./ *Stejně očekává, že budou mít kecy na to, o čem si s těma holkama plánuje bavit a kam je hodlá zvát. Je to jako skoro při všem: každý je nejchytřejší, když se ho to netýká.* To nevim.. *Přizná s pokrčením rameny. Nepamatuje si, kdy jedl. Nejspíš včera, ale to do sebe naházel oběd rychle mezi prací, takže si to ani moc nevybavuje.* Jo, klidně si dam. Chceš pomoct? *Sladkým málokdy pohrdne.*

Dohadujeme se oba dva, kdyby ses taky nedohadoval, tak to necháš být. *Odmítá uznat, že je to jen její vina. Vždyť se hádají oba dva, kdyby jen ona, tak on mlčí a ona do něj pořád něco hustí, ale to přece nedělá.* Takhle to nefunguje, dokud si nedám to, co chci, i když nevím, co chci, tak neusnu. *Pokrčí rameny. Je to jednoduchá rovnice a ty má přece rád, tak by to mohl pochopit.* Podívá se na kávovar a uchechtne se.* Vsadila bych se o cokoliv, že kdyby ses mohl oženit s ním, tak to uděláš. *Selekce by nebyla potřeba, Aaron by si žil šťastně až navěky ponořený v práci. To je zřejmě jeho představa o skvělém životě, ale v tomhle se teda mýlí. Lásku potřebuje, nechápe jak nemůže chtít něco, co mají spolu jejich rodiče. Ona žije v naději, že by takovou lásku mohla potkat, její zasnoubení je dohodnuté, ale to neznamená, že by si nemohli rozumět.* Měli by tě milovat takového jaký jsi, to ano, ale i tak je dobrý něco dělat. To si vážně myslíš, že s tebou bude některá dívka šťastná, pokud se jí nebudeš věnovat? Jestli teda stojíš o holku, co ti dá pokoj a všechnu práci nechá na tobě, stačí si po prvních schůzkách vzít tu největší mrchu která chce korunu a ty hodný rovnou pošli pryč, nemají důvod se tu nadarmo trápit a být ohroženy. *Pokrčí rameny. Přesvědčit ho o tom, že práci není to nejdůležitější na světě bude těžší úkol, než se zprvu zdálo.* Protože to nejdeee. *Zaúpí. Zkoušela usnout, ale pořád se jen převalovala.* Ne, není, ale měl by sis taky odpočinout. *Zamračí se. Má o něj jen obyčejný strach, jinak se s ním ráda baví.* A pak mi ještě zkoušej dávat přednášky a ptát se mě, kdy jsem jedla něco teplého. *Zamrmlá si pro sebe. Nakonec ale navrhne zmrzlinu, na kterou má chuť a to, že její bratr si ji dá s ní ji nepřekvapí. Aaron miluje sladké, to je o něm všeobecně známá věc.* Můžeš zatím vyndat zmrzlinu a misky, mě se pro to špatně natahuje. Zatím nakrájím ovoce. *Vydá se k ledničce, odkud ovoce vytáhne a poté se vrátí k dřevěné podložce, kde je začne krájet.*

To je divný. *Zkonstatuje nakonec, protože sice to zní jednoduše, ale ve výsledku je to hrozně nepochopitelné. Nechápe, jak její mozek momentálně pracuje. Přece dítě v děloze nemůže ovlivnit synapse v mozku.* Taky že jo. A pak bych si mohl vážně žít šťastně až do smrti. *Pokrčí rameny. S kávovarem by neměl nejmenší problém.* Daph... *Vydechne unaveně.* Nemam náladu a energii na přednášky. Nech to být. *Nechce se tu s ní hádat. Hádky nesnáší a kromě toho má pocit, že se mu rozskočí hlava, natož ještě, kdyby na sebe měli nějak křičet.* U tebe je to důležitější. Jsi těhotná. Živíš dva lidi. Měla bys mít minimálně jedno, nejlépe dvě teplá jídla denně. *Poučí jí.*
Dobře. *Souhlasí a dojde pro misky a zmrzlinu, kterou k ní přinese.* Kope? *Zeptá se nakonec s nadějí v očích směrem k jejímu břichu.*

Jo to je, ale tak to prostě v těhotenství funguje. Tomu miminku je jedno, jestli je den nebo noc, prostě chce jíst. *Ano svoje chutě svaluje na to dítě. Ale tak vždyť za ně může Nebýt těhotná tak takhle pozdě večer nedělá nálety na ledničku. * Nádhera.. naplánuju ti svatbu. Nějaký jemnější barvy hádám tam s tvou milou budete chtít.. A jako odměnu za ten nádherný obřad, který vám zařídím, bych si od ní přála espresso. *Toužebně vzdychne. Kafe neměla moc dlouho a už pomalu pociťuje absťák.*/Aaron by těhotnej nepřežil../*Pochybuje, že by její bratr ve zdraví zvládl jeden den bez kávy.*/Musí si najít holku, kterou bude strašně moc milovat, takže jí obětuje v klidu čas, který jinak promrhá u práce../*Je jasný, že to ale nebude jednoduchý a než si to uvědomí, bude ty dva čekat asi i pár hádek. Selekce bude bezpochyby zajímavá.* Hmm.. Sám nakonec uvidíš co se tebou láska udělá. *Přestane mu dávat přednášku a takhle rezignuje. Pokrčí rameny a dále se k tomu envyjadřuje.* Však já jinak jím v pořádku. Měla jsem velkou snídani, jogurt a taky k němu hodně ovoce. Oběd jsem neměla nejmenší, samozřejmě svačinu.. A teď taky. Jím dost Aarone, neboj. Během těhotenství máš přibrat dvanáct až patnáct kilogramů, já přibrala už třináct a půl a to ještě nerodím, naberu to. Jsem naprosto v normě a v pořádku. *Dává si na to pozor, protože nechce svoji princeznu nijak ohrozit. Začne připravovat ovoce, které dá k zmrzlině, když ji Aaron přinese a pohladí se po břiše. Po jeho po jeho otázce se usměje a přikývne.* Jo. Chceš si sáhnout? *Nabídne mu.* Občas mám pocit, že z ní bude nějaká fotbalistka. Hlavně, že přes den nic, je v klidu a hlavně na noc pořád kope. Skvělý je, když začne, když se snažím usnout. Beztak to cítí a dělá mi to naschvál. Se mi tam směje.

Jenže to nedává smysl. Jak ti něco v děloze může ovlivňovat synapse v mozku tak, že máš větší chuť na jídlo a ještě k tomu nevíš na jaký. Vždyť..... arhgg... to nestojí na žádný logice. *Pronese zoufale, protože tohle jednou odrovná jeho synapse v mozku, pak se ozve výbuch a pak bude celej Aaron rozprknutej kdekoliv se to zrovna stane. A on takhle dopadnout nechce, vždyť by ho byla škoda. On prostě potřebuje, aby věci stály na logických základech a dávaly smysl. Jinak nedokáže žít. Kdyby mohl oženil by se ještě i s logikou, ta je totiž naprosto dokonalá.* Až porodíš a odkojíš budeš mít doživotní zásobu, teď zapomeň. Moje. *Uchechtne se, protože o nebezpečí kofeinu v těhotenství ví dost. Pamatuje si, jak jejich máma šílela, když čekala jeho sestry. Nejvíce si vybavuje Daphne, to už byl trochu větší. Naopak mámu těhotnou s Beou si nevybavuje vůbec, to mu nebyl ani rok, když se narodila. U Cladie by možná nějakou vzpomínku z hlavy vydoloval, ale spíše za pomocí fotek a nebo rodinných videí, kterých je hromada.* Jestli se zamiluju. /A to je velký jestli./ *Opraví její tvrzení. Je ale rád, že od přednášky ustoupila. U táty to ještě chápe, je to tak nějak jeho povinnost jakožto rodiče, který si tím sám prošel. Ale mladší sestra? Nejmladší? Pokud se nepočítá E.T.. Vždyť to vůbec nespadá do rodinné hierarchie.* Dobře, dobře. To je jedině dobře. *Zvedne ruce do vzduchu na znamení, že se vzdává. Uznává, že Daphne toho má nastudovaného taky vcelku dost a snaží se vědět, co dělá. Je rád, že to nebere na lehkou váhu.* Jasně. *Rozzáří se mu oči a rovnou položí ruku na její vystouplé břicho. Usměje se, když cítí pohyb miminka proti své ruce.* To je zákon schválnosti. A máma by řekla, že pomsta za to, jak ses vrtěla v noci ty. *Zhodnotí pobaveně.*

*Zmateně nakrčí obočí, když do toho Aaron začne tahat nějaké synapse, což ani neví co je. * Hele, na poslouchání o synapsích a nebo jak jsi to říkal náladu nemám ani já a ani ta malá.. Nevím proč to tak je, ale prostě to tak je. Mám chuť na šílený kombinace jídel klidně i ve tři ráno a dokud si nic nedám, tak neusnu. *Pokrčí rameny. Je pro ni v tu chvíli důležité hlavně to, aby rychle dostala to jídlo.* To bude ale za dlouho. *Povzdechne si.* Myslíš si, že aspoň můžu kávovou zmrzlinu? O tý jsem nic nečetla, teda nejsem si vážně jistá, jestli by to vadilo.. *Tu taky miluje a bylo by to aspoň něco.* Vsadím se o cokoliv, že ano. Zamilovali se všichni a jelikož jsi slyšel dost rodinných historek tak musíš sám moc dobře vědět, že ty nejsi ani zdaleka tak bezvýznamný případ jako třeba náš táta. *Uchechtne se. Aaron je slušňák, milý, starostlivý.. Jediná vada na něm v podstatě jen to, že je dost velký workoholik, ale pokud najde tu pravou tak sám určitě ten čas trávený u papírů rád omezí.* Vidíš. *Zazubí se na něj vítězně. Dost si hlídá kolik přibrala a další podobné věci, které jsou v těhotenství důležité, chce aby byla její princezna v pořádku. Pohladí se po bříšku, načež malá začne kopat a když se na to zeptá i její bratr, nabídne mu, aby si sáhl. Nechá ho položit jí ruku na břicho a pitom se usmívá.* Je to kouzelný. Občas mi přijde až nemožná představa, že se tam uvnitř skutečně ukrývá malinký človíček a když se takhle vrtí.. je to hned více reálný.. A sice mi to bude chybět, stejně bych byla nejraději, kdyby už byla venku, tady se mnou. *Už se na tu malou skutečně hodně těší.* Máma mi dost často říká, že je to karma za to jak jsme kopala v noci já. *Uchechtne se. Je jasný, že musí mít určitý pocit zadostiučinění. Ale vždyť ona sama za to v podstatě nemůže.*

Ta malá na to má určitě náladu. Tu chci učit. Budu s ní hrát šachy a soutěžit, kdo dřív vyřeší rovnice co nejvíce možnými způsoby. *Zazubí se na ní, protože tenhle plán mu přijde naprosto dokonalý. Aspoň někdo z rodiny, by mohl podědit funkční mozkové buňky, lásku k matice, chemii, biologii a celkově učení a podpořit ho v tom. A jestli to má být jeho neteř, tak je mu to jedno. Počká aspoň do jejích čtyř let, než na ní poprvé vytáhne skutečné šachy. Zatím se pokusí sehnat třeba velké plyšáky figurky jezdce, královny a dalších šachových figurek. K druhým narozeninám by od něj mohla dostat učebnici základní matematiky. Doufá, že její první slovo by mohlo být třeba "odmocnina".* Jestli v ní není kofein, asi bys mohla. Zkus si to najít na internetu a pak kouknout na složení. *Pokrčí rameny, protože zrovna o tomhle si nic nezjišťoval.* No právě. Jsem jako jedinej takovejhle. Třeba zrovna to bude důvod, proč jako jedinej skončím na ocet. *Pokrčí rameny. Položí si ruku na její bříško a usměje se, když ucítí pohyb miminka proti své ruce.* Dočkáš se, neboj. *Ujistí jí s úsměvem. Pomůže jí připravit poháry a pak svůj sní ještě v kuchyni. Nespěchá k práci, je rád za trávení času se svou sestrou, ale nechce jí moc zdržovat od spánku, takže si i tak trochu pospíší.* Běž, já to uklidím. Jdi si lehnout, slibuju, že půjdu taky. *Ujistí jí, aby se s ním dohadovala a ještě jí rychle dá pusu do vlasů. Dá se do uklízení misek a ostatního nádobí a pak se i s kafem vydá do pracovny, kde udělá poslední papíry a pak se zhroutí do postele a skoro hned usne.*

Neee! Vždyť ji pak nebudu rozumět jako teď tobě, tohle mi nemůžeš udělat. Poroď si vlastní dítě, do kterého to budeš hustit. A taky.. Víš, že až se narodí, bude umět tak maximálně brečet, jist, kakat, čůrat a spát? Na to, než se bude moct soustředit na matiku su počkaš a jelikož dost možná po Selekci odjedu.. Bylo by pro tebe skutečně výhodnějších pořídit si vlastní dítě. *Ona mu to svoje k učení matematiky a dalších věcí půjčit odmítá. Kdo ví, jestli mu vůbec dovolí si ji pochovat. Bude to její malá princezna, kterou nepustí z rukou. * Zkusím to najít. *Nadšené se zahubí nad představou, že by si aspoň nějak připomněla tu chuť kávy, díky zmrzlině. *Určitě nezůstaneš. Jsi vážně skvělý Aarone a nemáš se proč bát. Jsi milý, starostlivý, vtipný, vždycky se snažis ostatní potěšit a pomoct jim. Máš dobré srdce a jsem si jistá, že to ty dívky uvidí. Neboj, sama si je proklepnu a poreferuju ti jak na mě působí, aby sis mohl najít tu že všech nejmilejší. *Zazubí se na něj. Sice ty holky poté budu z jejího výslechu dost možná traumatizované, ale tak to je detail. Aspoň je bude moct Aaron utěšovat a až u jedné z nich bude a bude ji objímat uvědomí si, že je to právě ta, ke které cítí něco více, než k ostatními! */Tak tohle je naprosto geniální plán. /*Probehne ji spokojené hlavou. *Jo, ja vim, že ve mě nemůže zůstat mj navěky, ale už se na ni moc těším. *Usměje se na svoje břicho, ve kterém malá kope. Když dodělají poháry, ten svůj dost rychle sní a chce mu pomoct s nádobím, ale pro jednou moc neprotestuje, když ji pošle spát. * Dobře, díky. *Sama ho trochu nemotorně obejme a pak se vydá do komnaty, kde si hned lehne a během vteřiny už spí. *

*Moc do kuchyně nechodil. Sem to strážci měli teoreticky povolené, ale jen když už tu nebyla královská rodina nebo nějaký významný host, kterému by překáželi. Dnes má však štěstí a může kuchyň využít. Předtím strávil několik hodin v posilovně, takže se k němu i teď černé tričko lepí potem. K němu má tmavé tepláky a tenisky. Alespoň mu outfit seděl k náladě. Na tváři měl strniště. Jako strážce se měl pravidelně holit, ale mezi směnami, kdy měl volno, na to momentálně kašlal, ačkoliv ho jindy ranní rituál s žiletkou uklidňoval. Anais se zvládá vyhýbat několik dnů. Nenapsala mu a ani ho nevyhledala, takže to bral jako jasné znamení, že se má držet dál. No a co, že v noci nemohl spát, protože mu chybělo její teplo. No a co, že šílel že živých snů, v kterých figurovala, když přeci jen na chvíli zabral. Že mu ticho začínalo lézt na nervy, jelikož si zvykl na její brebentění. Nehledě na to, jak mu sházely její udýchané steny, když se věnoval jejímu tělu. I teď na téma myšlenkama jen zatne pěst a má chuť se vrátit zpět do posilovny. Zdá se, že cvičení nepomáhalo. Ve volném čase vyhledal tohi rebela, který byl ve sklepě a odnesl to celkem lehce. Počkal si na něj, aby ho zmlátil v boční uličce. Ovládal ho ostrý vztek, nejen na něj, ale i na sebe, na Anais. Jenže právě při vzpomínce na ni se zarazil před další ránou, kdy už jeho protivník ležel pod ním, téměř bezvládně na zemi, obličej skoro k nepoznání, jen směs modřin a krve. Akorát bolestné sténání naznačovalo, že ještě žije. „Přiblížíš se k ní znova a zabiju tě." Řekl mu jen, ačkoliv pochyboval, že by se rebel mohl k Anais ještě pořádně dostat. Byla to jen jeho zášť. A stejně ho nedokázal zabít, jelikož vzpomínal na to, jak na něj Anais zírala, když udělal něco takového naposledy. Místo toho tudíž trávil hodiny a hodiny v posilovně. Zkusil zajít do baru, flirtovat s nějakou holkou, která ale páchla jako celá parfumerie, místo toho aby voněla jemně a příjemně po květinách jako někdo konkrétní. To byl ten problém s láskou, nebo spíš závislostí. Člověk se jí nedokázal zbavit. Teď měl ale hlad a rozhodl se udělat si alespoň narychlo omeletu.*

*Nějakou chvilku jí trvalo přenést se přes to, že viděla někoho umřít. Daleko déle trvalo zvyknout si a přijmout to, že jí Robyn prostě nechal v tom úkrytu a pak se neobtěžoval se nějak zajímat, jestli je v pořádku. Nemohla bez něj usnout, hrozně jí chyběl. Na druhou stranu si ale po těch několika dnech uvědomila, že se cítí trochu svobodněji. Aby se odreagovala od toho, jak jí chybí, začala chodit na procházky po paláci a došlo jí, že se už konečně tolik nebojí. A nebojí se ani toho, že s tím on bude mít problém, protože nebude vědět, kde je a nenajde jí v komnatě, až se po směně vrátí. Ve výsledku jí pak spíš chybělo mít někoho, s kým by si popovídala, možná jí trochu chyběl i ten pocit, když se vedle něj ráno probudila a odkládala vstávání z postele, protože si byla jistá, že po předešlém večeru nebude moct pořádně chodit. Dneska se odvážila jít i na procházku do města, ze které se právě vrací. Potkala se tam s jedním chlápkem, kterého zná od vidění z paláce, viděla ho už před léty probíhat po chodbě. Teď zjistila, že patří mezi rádce, kteří mají často problém s dochvilností a jmenuje se Erick. Byl příjemný, usměvavý, optimistický a upovídaný podobně jako ona. Prakticky opak Robyna. A to bude nejspíš důvod toho, proč jí sice přišel jako fajn společnost, ale nijak nadšená z něj nebyla. Kdyby aspoň na něco nějak zavrčel a prohodil pesimistickou poznámku, ale ono nic. Gentleman to ale je, takže jí teď doprovodí do paláce. Poslední dobou moc nejedla a vzhledem k tomu, že teď dostala hlad, zamíří do kuchyně. Vejde tam se svým doprovodem po boku a moc se nerozhlíží a zamíří k lince.* Díky za doprovod, ale myslím, že tady už to zvládnu. *Usměje se na Ericka a ten se po krátkém rozmýšlení rozloučí rychlým polibkem na tvář. Zarazí jí to, ale zdvořile se na něj usměje, přičemž zrudne a pak ho nechá odejít. Jakmile je pryč, protočí lehce očima a tvář si otře rukou. Otočí se, aby se mohla porozhlédnout po něčem k večeři a přitom si všimne Robyna.* A-ahoj. *Pozdraví ho překvapeně. Nechápe, jak si ho mohla nevšimnout, ale není to u ní nic moc nového.*

*Člověk by si myslel, že mu bude líp. Že stranit se jí pomůže. Sejde z očí, sejde z mysli, tak se to říká. No, tak to je dost na hovno a lživý přirovnání. Přestat myslet na Anais prostě nešlo. A nikdy by nepřiznal, že se pokaždé zadíval na telefon s nadějí, že mu napsala.* /Zasranej život./ *Tohle si opravdu nikdy nepřál. Napne se, když uslyší kroky, ale hlavně protože v nich rozezná i povědomý rytmus. Málo lidí vědělo, jak je chůze prozrazuje. A když rozpozná i hlasy, není pochyb. Stačí mu, když je vidí vejít do kuchyně. Ten týpek v obleku se k ní parádně hodí. Nejraději by ho tou kravatou zaškrtil. A když ji políbí na tvář, doopravdy se natočí a škube mu sval ve tváři. Jeho oči automaticky zalétnou k držáku na nože. Vážně by rád jeden vzal a vrazil mu ho do břicha. A co teprve Anais? To se tak rychle oklepala? Měl ji za někoho jiného. Jak jen se spletl. Momentálně by nejraději pohřbil i ji a s ní snad i všechny ty debilní pocity, co v něm kdy vyvolala. To, jak se červená, žárlil, že to viděl někdo jiný, někdo jiný ji uvedl do rozpaků. Sotva si všimne, že se mu začíná připalovat omeleta.* /Zatraceně./ *Nakonec tak místo nože popadne obracečku a vyndá ji z pánve na talíř. Ještě na vteřinu uvažuje o tom, jaké škody by napáchal horký olej v Ericových očích, když se Anais ozve.* Hmm. *I v tomhle sotva slyšitelném zvuku je poznat veškeré pohrdání. Věděl, že si vyrazila do města, což byl důvod jeho opětovné návštěvy posilovny. Klouby už měl sedřené od věčného mlácení do pytle, jelikož ho nebavilo využívat bandáž, nemělo to ten správný pocit. Štvalo ho, že šla ven, a jo, bál se, protože byla magnet na katastrofy. Ale co z toho?* Nu, to bylo rychlé. *Zhodnotí to nakonec.* Doufám, že jsem si to s Ericem užili. *Nevěnuje jí ani jeden pohled, stejně by to jen zbytečně bodalo. Radši se usadí u stalo a pustí se do jídla. S talířem možná práskl trochu víc, než bylo nutné, ale co už. Měl problém držet svůj vztek pod kontrolou. Těch věcí, co ji chtěl provést, hezkých i nehezkých. Štvalo ho, že měl pocit, jako by její vůně přebíjela vůni jídla, ale možná na ni byl prostě jen vysazený.*

*Překvapí jí, když ze všech možných lidí, kteří palác obývají a mohli by se tu náhodou objevit, je tu zrovna Robyn. A hned si přijde daleko více provinile kvůli tomu, že Erickovi nedala jasněji najevo, že vztah nehledá. Když se posledně viděla s Robynem, zmínila, že potřebuje pauzu a to byla a stále i je pravda. Jeho následný odchod a poté odtažení jí zprvu dávalo najevo, že její přání respektuje, ale když to trvalo dalších několik dní, přišlo jí, že to vzal jako definitivní rozchod. I tak to pro ní ale byla nedořešená záležitost, na kterou jen tak nezapomene. A Erick byl sice milý, ale není to někdo, kdo s kým by chtěla trávit více času. Z Robynova zamručení ale odhadne, že on to pochopil jinak. Trochu jí to i zklame. On jí posledně vyčítal, že ho očividně dost nezná, jenže sám na tom byl nejspíš stejně.* Čekal jsi, že zůstanu do konce života zalezlá v komnatě? *Nadzvedne obočí a převrátí očima, když slyší jeho další větu. Neví, jestli je štěstí, že její otrávený pohled nevidí a nebo naopak by mu to mohlo naznačit, že si situaci vysvětlil jinak, než jak je.* Potkala jsem ho ve městě. Je milý, ale užil si to spíš on než já. *Odpoví mu. Cukne sebou při zvuku prásknutí talíře a zadívá se na něj, takže si všimne jeho sedřených rukou. Dojde k němu a klesne na židli vedle něj.* Co se ti stalo? *Zeptá se rychle se starostlivě staženým obočím. Nejradši by mu na ruce sáhla, ale teď si není jistá, jestli by jí nezakousnul s tím, jak se tváří a jak odměřeně mluví.* Neudělala jsem nic, kvůli čemu bys na mě musel být takhle naštvaný. *Někdo, kdo ho nezná by to možná nezaregistroval, ale je velký rozdíl mezi jeho normálním vcelku milým vrčením a tím, co ze sebe vydával zatím dneska.*

*Z toho, že ji doprovodil by asi byl naštvaný, ale nevnímal by to tak jednoznačně. Jenže on ji políbil na tvář a ona nedala nijak najevo, že je jí to nepříjemné. A z toho měl chuť doslova vraždit. Všechno v něm se nepříjemně svíralo a připomínalo mu, že jeho. Že by neměl dovolit, aby si brala nějakou blbou pauzu. Ale zároveň si tvrdohlavě nechtěl připustit, jak moc ji potřebuje. I někomu jako je on to nepřipadalo správné, být takhle závislý.* Ne. *Odsekne. On by ji klidně někam vzal, kdyby chtěla. Nejlíp někam, kde není moc novinářů. A jen pokud by byl s ní a mohl by mít oči na štopkách, aby se jí nic nestalo.* Stráže jsi měla? *Zeptá se skrz zaťaté zuby. Jedna jeho část čeká, že se poučila, ale druhá v takový zázrak moc nedoufá. Upřímně mu udělá dobře slyšet, že si to neužila.* Hmm. *Odpoví však stále stejným tónem.* Určitě si představoval, že si to užijete mnohem víc příště, když si ho nechala, aby tě políbil. *Dodá chladně. Svůj vztek může momentálně vybíjet jen na omeletě, a tak jsou z ní brzo spíš míchaná vajíčka, jak moc se v ní rýpe. Když se posadí vedle něj, sotva znatelně se napne. Nezvládne jí být takhle blízko. A nesnese ten její starostlivý tón.* Nic, co by tě muselo zajímat. *Odpoví jí. Říkal jí, že kdyby ho hledala, ví, kde ho najde, ale ona nepřišla, ani nenapsala. A pak si s ním jde povídat a ještě se tváří, že ji zajímá?* Přešla mě chuť. Klidně si dej. *Odstrčí omeletu jejím směrem a zvedne se že židle. Přejde ke dřezu, aby po sobě opláchl pánvičku a odfrkne si nad jejími slovy.* Jistěže ne. *Odpoví s chladnou ironií.* Není to tak, že bys mi vmetla do tváře, že se na mě nemůžeš ani podívat, řekla, že potřebuješ odstup, a pak se neozvala a tahala se s někým po městě. *Když to takhle zopakuje, je vlastně naštvaný ještě víc. Možná je to kvůli tomu, že on jejich odloučením trpěl víc než ona.*

Tak v čem je teda problém? *Povytáhne obočí, když jí odpoví, že nečekal, že zůstane po zbytek života v komnatě. V tom případě musel počítat, že se vydá někam ven a automaticky snad musí vědět, že to znamená, že na někoho narazí. Nebo si snad myslel, že bude vycházet jenom ve chvílích, kdy nebude hrozit, že někoho potká? Vždyť to nejde, zbláznila by se. Nemá jí co vyčítat. Dobře, s další otázkou se něco objeví, protože stráže s sebou samozřejmě neměla. Jenže jí štve, jak se k ní chová, jako kdyby mu snad něco udělala, když neudělala nic. Možná mu chce dát pádný důvod k tomu naštvání. Nebo mu jednoduše dokázat, že takový magnet na katastrofy není, když tu před ním stojí živá a zdravá. Jestli tou katastrofou následně nebude on sám.* Ne. *Zvolí stejnou odpověď, jakou jí předtím obdaroval on. Překvapí jí, jak chladný k ní je. Snad ani zezačátku, když se poznali takový nebyl. A nebo si prostě jen rychle odvykla při tom čase, který spolu následně trávili.* Byla to jenom pusa na tvář. Nevěděla jsem, že se to chystá udělat, nešlo tomu zabránit. Nechtěla jsem jí, neopětovala jsem mu jí a tu tvář jsem si hned utřela, takže nemáš důvod mi to vyčítat. *Zamračí se na něj. Všimne si ale jeho rukou, které nevypadají moc v pořádku a to v ní probudí starostlivost, se kterou za ním dojde a posadí se vedle něj.* Já se k tobě chovám normálně, mohl by ses o to ty aspoň pokusit? *Potřese nad ním hlavou. Odpověď zná dopředu. Jasně, že nemohl. Je to nejpaličatější člověk, kterého zná, jenže nejen, že ho nikdo nepřesvědčí o opaku. Jakmile se dostane do naštvané fáze, stane se z něj mezek, se kterým by nehla ani demoliční koule.* Díky, taky mě přešla. *Zašklebí se a na omeletu se přitom ani nepodívá. Místo toho sleduje jeho a po rekapitulaci toho, jak to vidí on vstane, dojde k němu a chytí ho za paži. Je možná daleko slabší, ale doufá, že by ho to mohlo donutit se na ní podívat.* Neřekla jsem, že se na tebe nemůžu podívat. Přestaň si to překrucovat tak, abys na mě mohl být naštvanej. Ano, potřebovala jsem odstup. Odstup během kterýho jsem si potřebovala všechno urovnat v hlavě a pokusit se zapomenout na to, co se stalo. Protože jsem nechtěla už navždycky vzpomínat na to, že jsem viděla někoho umřít. Ty ses mi taky neozval. A do toho města jsem se šla projít sama, na něj jsem narazila až tam a dali jsme se do řeči, to je celé. Důvod, proč tu jsem je, aby Austrálie měla pevnější spojenectví a kdybych tady byla hnusná na zdejšího králova rádce, dosáhla bych tak akorát opaku. Tohle patří k mojí práci. Stejně jako k tý tvojí střílení na rebely. Jestli se s tím já mam smířit, ty se budeš muset smířit s tímhle. Prostě budu potkávat lidi, ať se ti to líbí nebo ne a budu se s nimi bavit. A jestli si myslíš, že jsem měla v plánu s tim chlapem dobrovolně někam zase jít, tak mi nemáš co vyčítat, že já neznam tebe, protože ty zase neznáš na oplátku mě. Byla jsem milá a zdvořilá. Ale celou dobu jsem myslela na to, jak je oproti tobě nudnej, jak otravnej je jeho úsměv a jak mi ty chybíš. *Vysype na něj rychle se zamračením. Hádky jí štvou, ale taky jí štve, že je na ní bezdůvodně naštvaný. A nejspíš je to jeho vliv, díky kterému se naučila postavit sama za sebe, i když jde hlavně o chvíle, kdy je s ním a ne, když je s někým cizím.*