Kuchyně paláce

*Dneska se má krátce před odletem na hory ještě sejít s jednou lady, konkrétně s lady Ninou. Jelikož ráda vaří, myslel si, že jí udělá největší radost, když ji pozve právě do kuchyně. Sám vařit umí taky, hlavně má rád pálivá jídla, ale tohle je koníček, o kterém ví snad jen jeho rodina. Moc princů, kteří jsou obratní v kuchyni neví, v tomhle ej výjimka. Na sobě má černé džíny a bílou košili od obleku, jejíž rukávy jsou vyhrnuté, jako by si je už teď nechtěl špinit. No pravý důvod, proč je má vyhrnuté je, že je tu docela horko. Zimy v Midstonu nikdy nejsou tak studené a v paláci se topí. Nenechají je tu všechny umrznout. Zaklepe na dveře komnaty lady Niny a počká než mu otevře.*

*Sama už byla připravená dopředu. Nevěděla, jestli si to princ opravdu pamatoval nebo mu to někdo poradil, ale byla šťastná, že spolu můžou právě vařit. Bude si ovšem muset začít dávat pozor, aby se nevrátila do role šéfkuchařky. Akorát by ho začala peskovat za to, že krájí moc pomalu, nebo za to, že příliš šetří s paprikou. Na sobě měla tmavě zelené šaty s výstřihem do V tak akorát. Na tváři jí bylo poznat, že je mnohem uvolněnější než při první schůzce. Minimálně alespoň trochu tušila, s kým bude mluvit. Útok rebelů se jí z hlavy podařilo vytěsnit docela dobře, nebyl to žádný zázrak, pořád sebou sem tam trhla, když vedle v pokoji něco spadlo, ale nebála se. Věřila, že teď už to bude jenom lepší. Když ve své komnatě čekala na jeho příchod, tiskla v dlani malý blok. Byl hustě popsán poznámkami, přesto však byl dokonale čitelný. Nina potřebovala, aby to po ní přečetli i ostatní, takže si dala záležet. Byly to poznámky, které se týkaly její připravované kuchařky. Podobných bločků měla všude hromadu, ale když jí princ naposledy řek, že má rád pálivá jídla, sáhla právě po tomto. Když zaslechne zaklepání na dveře, lehce se zvedne od stolu a ladně přejde ke dveřím. Dveře otevře s upřímným úsměvem na tváři. Když se zrovna nezlobila, že někdo něco připálil, byla to veselá osůbka, která měla přátelský úsměv pro každého. I pro ty, které tolik nemusela.* "Dobrý večer, vaše výsosti," *předvedla povedené pukrle, než navázala oční kontakt. Lhala by, pokud by tvrdila, že se na dnešek vlastně netěšila. Navíc mají dnes odjíždět na hory, které jí tolik připomínají domov. Lyžovat uměla docela slušně a zimu prostě milovala.*

*O tom kam každou lady pozve se rozhodoval podle toho, c mu na sebe práskla při kratším rozhovoru a nebo jakých jiných jejích koníčcích ví. U lady Niny ví, že pracuje v restauraci a o jídle se dost bavili i na jejích schůzce, nebylo možný si to nezapamatovat. Občas dokáže být zabedněnej, ale ne takhle moc. Ještě není starý natolik, aby tak moc zapomínal. Zaklepe na dveře od komnaty lady a kdy ž otevře, pousměje se na ni.* Dobrý večer, lady Nino. *Kývne jí na pozdrav a automaticky jí nabídne rámě.* Můžeme? *Zeptá se jí a až zavře dveře od komnaty vydají se směrem ke kuchyni.* Jak se těšíte na hory? Pokud se nepletu, jste z Whites? Na zimu nejspíše budete zvyklá. *On až tolik ne. Většinu života strávil v Midstonu, kde i v zimě mohou mít normálně jen mikinu a pod ní obyčejné tričko a jsou v pohodě. Tam to pro něj bude horší. Přinejhorším se bude pořád klepat jako ratlík někde ve Společenské místnosti u krbu no a pryč odejde jen kvůli svým schůzkách s účastnicemi. * Mimochodem, nebudeme si tykat? *Během prvního rande to postupně plánuje nabídnout všem dívkám a ona není výjimka.*

*S úsměvem přijme rámě.* "Můžeme," *vykročí po jeho boku.* "Ráda, děkuji. Na hory se upřímně těším. Ano, na zimu jsem zvyklá, připadá mi to jako příjemné osvěžení oproti paláci," *odpoví popravdě. Za tykání je upřímně ráda. Je to příjemná změna a přestože to jistě nabídne každé účastnici, bere to jako přátelské gesto. Od útoku tu byla jedna otázka, kterou chtěla položit. Nevěděla, jestli je to vhodné, ale přímo jí svědil jazyk. Byla zvyklá se ptát a dostávat na to odpovědi. Všichni byli dost rozhozeni a na tuhle otázku se prince jistě již stihla zeptat každá dívka, ale ona se zeptat prostě musela.* "Mužů vědět jak je vaší, tedy tvojí sestře a tomu malému?" *zeptá se tedy nakonec. Nina sice nerozuměla ničemu, co se týkalo první pomoci nebo průběhu porodu, takže ani nevěděla, jak se může paní Simone cítit. Jen doufala, že už jí je mnohem lépe. Rodit při útoku je šílené, je úžasná, že to zvládla ve zdraví.*

*Nabídne jí ze slušnosti rámě a zeptá se, jestli mohou jít. Po jejím souhlasu se s ní vydá n cestu do kuchyně. Zjistil, by se vědělo, že si ji na tuhle dobu zabírají oni a nikdo tam nebyl a nebo je v průběhu rande nevyrušil. Nemusel se tam ze zvědavosti nahrnout najednou celý palác, no ne?* Jsem rád, že se těšíte a doufám, že se vám tam bude líbit Kdyby vás ale po čase omrzely kopce, bude i mnoho dalších způsobů jak se zabavit. Bude tam sauna, vířivka a i město, kam budete mít volný přístup.*Asi nikoho by v kuse denně nebavilo tři týdny jen lyžovat, tak jí ještě chce říct o tomhle. Nabídne jí tykání a je rád, že přijde. Připadá mu to mezi nimi potom uvolněnější.* Není to moje sestra, ale teta. Moji prarodiče ji měli společně ještě s jejím dvojčetem, mým strýcem Wallacem pozdě, když byli zhruba ve věku mých rodičů.* Wallace a Simone jsou starší jen o necelé dva roky jak on.* Ale chápu vás, naše rodinné vztahy jsou komplikované. *Uchechtne se. Občas v tom sám měl bordel.* A jinak se má skvěle, jak ona tak i ten malý. Oba dva jsou v pořádku. *Ujistí ji a usměje se.*

/Sakra, jsi pitomá,/ *pomyslí si. Měla by si na ty vztahy dát pozor.* "Omlouvám se, ještě jsem se plně nezorientovala," *omluvně se usměje. Musí si na to dát pozor, ale nových lidí je tu tolik, že si opravdu není schopná zapamatovat úplně všechny a zrovna princezna Simone jí úplně vypadla, zvlášť když je takhle mladá by jí na Xavierovu tetu vůbec netypovala. Doprovázela ho do kuchyně. Už vlastně tak nějak čekala, že jí nechá vyprázdnit. Vyvlékla se mu z rámě a vyskočila si na prázdnou linku.* "Jsem ráda, že je v pořádku, i ten drobeček. Odvedl jsi skvělou práci," *vytáhne ze záhybů sukně svůj malý bloček a na Xaviera se jen usměje.* "Navrhoval jsi, že bychom mohli něco uvařit, jestli se nepletu. Vaříš rád? Nebo takhle, máš nějaký plán? *zeptá se a na tváři má uvolněný úsměv. Je viditelně o dost šťastnější, když si můžou tykat a navíc mají zřejmě společný zájem. Pohledem se přesunula od prince zpátky k bloku. Byly v něm miliony nápadů a většina byla jejích.*

To je v pořádku, vážně. Málokdo se v našich vztazích dokáže orientovat. Občas s tím máme problémy i my sami. *Uchechtne se.* Ale psst. *Usměje se a dá si prst přes rty n znamení, že tohle by nikomu neměla říct. Zvláště teda u nějakých minulých generací se to skutečně strašně plete, jelikož mají takový zvyk si dělat děcka ještě když je jim čtyřiceti a ty se pak míchají do dalších generací. Když dojdou do kuchyně, pustí ji a stoupne si taky k lince, o kterou se opře. * Začínám uvažovat, že se vzdám koruny a normálně si udělám kvalifikaci jako porodní dědek. *Řekne s hraně seriózním hlasem, ale pobaveně mu cukají koutky rtů. * Ale děkuju. *Nemyslí si, že by byl až tak dobrý, dost panikařil, ale naštěstí se mu tomu drobečkovi a ani Simone nepodařilo ublížit. Kdyby se to stalo, vyčítal by si to.* Co o mě málo lidí neví je, že vařím a mám rád pálivá jídla. Ale přesně nějaký recept vybraný nemám. Pár mě jich napadá, ale klidně vyber nějaký ty. Ty jsi tu profesionál, já spíše jen samouk a amatér, který ti hodlá jen pomáhat a jinak to nechat ve tvé režii.

*Jen se usmívala, když ho poslouchala, ale do řeči mu neskákala.* "Úžasná volba," *lehce ale upřímně se tomu zasměje. Klidně si ho dokázala představit v bílém plášti jako doktora. Možná by mu to sedlo víc než role prince, alespoň by se pak nemusel tolik přetvařovat. Úsměv přeci slušel každému.* "Něco jsem si připravila, je to do té nové kuchařky, o které jsem ti říkala. Takže je to vlastně ještě tajemství. Koukni se, co by se ti líbilo," *podá mu svůj blok. Xavier si to sice asi neuvědomuje, ale v tuhle chvílí mu vlastně dala kousek sebe. Něco, co jí bylo drahé a dala do toho hodiny a hodiny práce. Všechno bylo psané jejím úhledným písmem a jak už se dříve zmínila, jednalo se hlavně o pikantní jídla. Kromě chilli ráda používala I wasabi.* "Asi víš, že jsem tam u nás měla pod palcem celou kuchyni. Když se mi něco nelíbilo, říkala jsem to hned a nahlas. Kdyby mi něco ujelo, tak se předem moc omlouvám," *usměje se. Co se tohohle týkalo, měla občas dost velký problém mlčet. Měla by si zvyknout, že on je tady princ, to on má právo říkat, co chce. Ani by mu nemohla odporovat. Ale byla zvyklá jednat hned, ne čekat, až jí nějaké nemehlo vyhodí kuchyň do povětří.*

*Se zcela vážnou tváří řekne, že si udělá kvalifikaci na nějakého doktora nebo spíše porodního dědka a pověsí kralování na hřebík, ale dělá si jen legraci.* Já vím. Rozhlaš to hned všem těhotným známým, ať mám kšefty. začátky podnikání musí být těžký. *Uchechtne se nad tím. Úplně mu stačilo to, že musel pomáhat Simone, byl z toho hotový. Vezme si od ní blok a přikyne. Hned v něm zvědavě začne listovat.* Pokud bys Selekci nevyhrála, klidně bych ti nabídl místo šéfkuchařky v kuchyni, jen se trochu bojím, že bych brzy neprošel dveřmi Vše vypadá lákavě. *Povzdechne si. Nemůže si vybrat. * V pohodě. Jsme zvyklý. Třeba při poradách je taky zmatek a všichni řvou přes sebe. Asi to tak bude i v kuchyni, ne? *Krátce se na ni podívá, než otočí na další stránku a tam ho ten recept zaujme asi nejvíce.* Všechno vypadá lákavě, ale nejvíce mě asi zaujalo tohle. *S nalistovanou stránkou, kde jsou kuřecí křidýlka na thajský způsob jí vrátí ten blok.* Pokud ale chceš udělat něco jinýho nechám to fakt na tobě. Pokud ne, co mám udělat šéfe? Mám i zasalutovat? *Nazvedne obočí a usměje se.*

*Bylo by hloupé říct, že by se asi raději vrátila domů, kdyby prohrála. Své přátele by nevyměnila za něco jako je třeba jen velká kuchyně. Takže co se týče téhle poznámky, jen se nad ní trochu zasmála, ale přešla bez komentáře. Byla to hloupost. Rodina a přátelé jí však přeci jen chyběli už teď aniž by si to připustila.* "Mužů tě o něco poprosit? Zkus nechat selekci stranou, slyším to z každé strany a ty určitě taky, ber to jako relax," *usměje se. Dělá to hlavně kvůli sobě, protože se nechce bavit o selekci. Každou chvíli se o tom s ní někdo bavit chtěl. A jí to prostě unavovalo.*"Dobrá volba, tak mi nejdřív pomoz najít ty věci ze seznamu," *seskočí z linky a sama se podívá do několika poliček, aby našla to správné koření.* "Možná to podobné bude. Ale rozdíl je v tom, že já mám vždycky pravdu, to je pravidlo číslo jedna. Pravidlo číslo dvě, když nemám pravdu, platí pravidlo číslo jedna," *praví se smíchem. Ještě se jí nestalo, že by se ohledně své vášně spletla. Uměla přistoupit na kompromis, ale stejně si většinou šla svou cestou. Sama zatím bezmyšlenkovitě začala připravovat kuřecí vývar, kterým se křidélka budou ještě s několika ingrediecemi zalévat. Všechno dělala už skoro poslepu a svůj pohled raději věnovala Xavierovi.* "Ale fofr je vždycky, když pak děláš něco tam obyčejného jako je kuřecí vývar, úplně si u toho vyčistíš hlavu. Mám kocoura, Garmiho, ten jakoby vždycky čekal, až se vrátím z práce a šel mi zvednout náladu, když nemám svůj den."

*Přiývne.* Jo, klidně, upřímně taky fakt budu rád. *Pořád mu o ní někdo mluví a vyzvídá jestli má už favoritky.. Jak by je mohl mít, když ještě nepozval všechny na schůzku? Má maximálně tak pár holek, které by už rád vyřadil. Tedy hlavně jednu, se kterou si vůbec nerozumí, připadá mu nafoukaná svým vyjadřováním a hraje si na něco více. Jako by bylo jasné, že si na konci vybere ji. Naopak si je ironicky jistý, že ona bude v první skupině dívek, které pošle domů. Teď jen lehce otřese hlavou, aby myšlenky na tohle vyhnal z hlavy a soustředil se na své rande. Projde její blok a po přečtení pár receptů ho asi nejvíce zaujmout kuřecí křidélka. Poslechne ji a začne podávat na linku nějaké ty ingredience, o kterých ví, že tam jsou a uchechtne s nad tím, co řekne.* To dává logiku asi tak moc, jak kecy rádců a nebo mého otce, když se hájí, že není už ve středních letech. *Uchechtne se nad tím. Jeho táta okolo svého věku dělá skutečně velké cavyky a on se jen modlí, aby nebyl po něm. Nechce takhle vyvádět kvůli takové pitomosti. Jasně, že stárne. Všichni stárnou, ale neměli by na to myslet a propadat do depresích. Spíše si užívat každý den života, dokud mohou. Nemůžou se přece denně litovat a pak za dalších několik let zjistit, že předtím na tom byli dobře, ale teď mají promarněný celý život.* Máš ho tady s sebou? *Ví, že více dívek má mazlíčka, ale už si nevzpomíná, která si ho vzala s sebou nebo ne. Předminulý týden těch informací bylo najednou moc.*

*Pracuje automaticky a ani se nemusí dívat pod ruce, kuře umyje a rovnou ho strčí do trouby. To teď bude jen čekat.* "Některé věci ani smysl dávat nemají," *odpoví se smíchem.* "Jsou kombinace, které bys nikdy neřekl, že k sobě můžou pasovat a přeci je jejich kombinace nakonec ta nejlepší. Lidé překonávají nemožné každý den, nedělají to pro hlubší význam nebo smysl," *mluví veselým hlasem, nepoučuje ho, je to spíš jako kdyby vyprávěla o tom, čemu ona sama věří. Dělala to docela často, občas se jakoby zasnila a v jejích očích byla až dětská radost. Její bratranec a zároveň nejbližší člověk se jí za to občas smál, ale nikdy jí to nevyčítal. Vlastně jí nikdy nic doopravdy nevyčítal.* "Ne, je to taková stará kulička chlupů, co má ráda svůj klid. Akorát by ti napadl Kace, kdyby se mu pokusil čmuchat v pelechu," *vypráví o svém kocourovi. Měla ho už hodně dlouho, táhlo mu na osmnáct, takže už to byl takový dědek. Ale nikdy by se ho nezbavila. Měla tu vypelichanou kouli chlupů ráda. Tohle byl navíc její boj o přežití, nemohla do toho zatáhnout ještě Garmiho.*"Byl jsi někdy lézt po skalách? Nejlépe brzy z rána, kdy je všude ticho a ptáci teprve začínají zpívat."

*Chápavě přikývne.* Dokonalým příkladem toho můžou být možná slané preclíky namočené v čokoládě? *Ty jednou už ochutnal a bylo to docela dobré a ví, že se to často zmiňuje. Nikdo by neřekl, že k sobě tohle to - jedna věc sladká a druhá věc slaná, bude tak dobře pasovat. Zvědavě se zeptá, zda svého mazlíčka má tady. Měla tu možnost si ho přivézt, paláci to nevadí, ale musela by to nahlásit. Hodně dívek stu má mazlíčky a on se v tom pomalu začíná ztrácet. Je toho na jednoho člověka dost, zkuste si představit, že byst si měli zapamatovat najednou vše o různých třiceti-pěti lidech. Občas má pocit, že se u z toho rozskočí hlava.* Myslíš, že by si dovolil na tygra? *Nadzvedne v překvapení obočí. Pokud ano, toho kocoura by považoval za čirého blázna. Nemůže řece vědět, že Kace je takový mazel. Spíše by se ho měl bát, jelikož je větší, ne?* Ne, v životě ne. Tohle mě moc nebaví. Na lezení po skalách, vysokých budovách a tak, je tu můj strýc, Walalace.. *Toho má většina rodiny za blázna. On si vystačí s jízdou na motorce, hudbou a případnou návštěvnou kuchyně, kde se pokusí něco uvařit.* Ty jsi asi někdy po skalách lezla? Nebo to byla jen čistě random otázka?

"Třeba čokoládové preclík," *přisvědčí s úsměvem. Tohle sice nebyla jedna z věcí, co jí napadla. Ale i tak, něco pravdy na tom bylo. Sáhla po koření a začala připravovat. Pod ruce jí už přišli chilli papričky, které bleskově nakrájená na malý kousky a přihrála mu je pod ruce.*"Zpěň to na oleji," *automaticky to nechá na něm a počítá, že to bez problémů zvládne. Sama mu k tomu přihodí ještě česnek a kuchyně se za chvíli provoní příjemnou vůni dobrého jídla. Začalo jí to připadat jako vůně domova.* "Garmi je takový starý blázen, už mu to moc nemyslí. Co se týče toho lezení, jako dítě jsem lezla pořád, milovala jsem ten výhled. Možná i proto se těším na hory, svítání na vyhlídce když je všechno zasněžené, to je ten nejlepší pohled, nic se tomu nevyrovná," *zase má takový zvláštně zasněný hlas. Bylo vidět, že mluví o něčem, co opravdu milovala.*"Co ještě baví tebe? Jestli to není tajemství, na které si musím přijít sama," *zeptá se a věnuje mu veselý úsměv.*

*Jako dokonalý příklad kombinaci jídla, které se mi sobě na první pohled nehodí, ale výsledek je vynikající, řekne Preclík v čokoládě. Není nějaký šéfkuchař, aby si hned vybavil sto jídel. Přikývne a vezme papričky, které dá na pánev k oleji, aby je tam spařil. Hádá, že tohle je ten správný postup. Jinak by to asi nezvládl. Díky té vůni se mu už začaly sbíhat sliny.* Mám na to chuť už teď. *Usměje se na ni.*/Pak budu muset zajít ještě do Posilky, než pojedeme na hory./*Tam posilovna není, počítají, že lidé budou mít dost pohybu na sjezdovkách, ale jemu budou činky dost chybět,*/Si pochovám čtyřkilového Rafeo, to je aspoň něco../*Ale hádá, že Simone mu ho moc nepůjčí, aby si z něj udělal osobní činku. * Aha.. *Pořád se mu zdá nepravděpodobné, ž by kocour zaútočil na tygra, ale kdo ví.* Jo, na to se taky dost těším. Snad se teda aspoň jednou přinutím vstát před svítáním, abych to viděl. *Uchechtne se. Raději nic neslibuje. Bude tam mít nějakou práci, ale rozhodně méně, zvlášť, když tam nebudou porady, jen bude dělat papíry a to zabere méně času, tak dvě hodiny? Takže je klidně bude moci dělat až později a vyspávat.* No.. jezdím na motorce, čehož se budu teď muset vzdát. Taky na lyžích, ale ještě raději na snowboardu. *Umí na obojím, ale to druhé více preferuje.* Taky mám dost rád hudbu a hraji na kytaru. *Je to syn bývalé zpěvačky, jak by láska k hudbě mohla chybět?*

*I ona musela přiznat, že se na jídlo moc těší. Zatím opekla pár malých brambor, kdyby si chtěl dát ke křidélkům nějakou přílohu. Ráda zkoušela nové věci, přidávala všemožné koření, dokud to nebylo naprosto perfektní.* "Pořád míchej, dokud to nezhoustne," *na směřuje Xaviera. Do jejího hlasu se vkradla takový lehký podtón typické šéfkuchařky, která spíš rozdává pokyny malému kuchtíkovi, nějak si to neuvědomí a sama pokračuje ve své práci. Její postoj najednou nabral jakousi důstojnost a jistotu. Co se týče jí, byla ranní ptáče. Nevadilo jí být vzhůru dlouho do noci a ráno vstávat se sluncem. Povytáhla kuře.* "Skoro hotovo," *poznamená spíš pro sebe. Všechno se jí daří, jinak to ani nešlo. Připravila maso do mísy, aby ho mohl Xavier už jen zalít směsí, kterou mu pomohla připravit.* "To by asi sedělo," *přikývne k jeho zálibám. Jen jí zajímalo, jestli má ještě nějaké překvapení jako bylo hobby vaření.*

Ano, šéfko.*Uchechtne se nad tónem, který nasadila, nicméně poslušně míchá papričky na oleji. Tohle už párkrát dělal, takže není zase tak marný, jak by většina lidí čekalo. Musí se dost ovládat, aby si nějaký kousek už nevzal, ale chce počkat až na konečný výsledek. I přes lákavou vůni se tedy dost drží. Podívá se z dálky na kuře a když je čas, polije ho směsí, kterou udělali společně. Má pocit, ze více práce udělala Nina a on jen trochu pomáhal, ale aspoň něco, ne? Navíc ona byla očividně více ve svém živlu. V kuchyni se pohybovala rychle, obratně a s jistotou. Možná i proto mu nedala více práce? Vše zvládala sama.* Čekala jsi něco jiného? *Zeptá se jí zvědavě. Docela ho zajímalo, na co by jej třeba tipoval a nebo jestli jí něčím překvapil. Sám by to tipoval na to vaření. Jelikož je to jídlo hotové, podá talíř a příbory, na které to společně nějak nandají a pak kývne ke stolu, kam se posadí.* Chceš něco k pití? *Zeptá se ještě. Sám si vzal z ledničky, ke byl džbán jen citronovou vodu a počká, jestli si dívka neřekne taktéž o něco a až pak se znovu usadí ke stolu.* Tak dobrou chuť. *Popřeje jí s úsměvem. Kdyby byl sám, nepoužíval by na kuře asi ani příbor, ani je to děsný barbar.. Ale teď to raději použije a když se dá jídla, spokojeně vydechne.* Je to úžasný. *Řekne, když dožvýká a spolkne první sousto. Ještě není takový neandrtálec, aby jedl s plnou pusou. Pomalu dojí své jídlo a počká, než to samé udělá i dívky.* Umyji nádobí. Většinu práce jsi udělala ty, tak na mě aspoň nechej tohle. *Vezme od ní její talíř a přejde ke dřezu.*

"Omlouvám se, nějak mi to ujelo," *omluví se, ale v jejím hlase je smích. Dokud jí na to neupozornil, vůbec si tón svého hlasu neuvědomila. Bylo to tak automatické a pro ní samotnou přirozené, byla prostě rozenou královnou kuchyně. Nějak jí nezáleželo na tom, že tohle není její kuchyně. Ani ona při práci neujídala, všechno měla tak vychytané, že to nepotřebovala. Nad jeho otázkou se na okamžik zamyslí.* "Než jsem s tebou mluvila, typovala bych takové ty věci jako poezie, možná divadlo. Ale už v letadle jsem to zavrhla. Ačkoliv herec by z tebe byl dobrý, usmívat se každý den do kamer je úžasný herečky výkon," *ušklíbne se. Už se naučila s ním mluvit přímo a bylo to mnohem příjemnější.*"Jinak jsem čekala ten snowboard, možná rychlá auta ale ještě bych přidala nějaké bojové umění. Jsem ráda, že chutná," *prohodí když dožvýká sousto. Nechá si odnést talíř, ale dlouho nezůstane jen nečinně přihlížet. Vyskočí si na kuchyňskou linku kousek od něj v ruce utěrku.*"Celý den za mě všichni dělají veškerou práci, můžu pomoct," *vezme mu z ruky talíř, utře ho a uklidí. Je dost energická, nevydržela by jen ho pozorovat, jak sám pracuje. Přestože vidět prince mít nádobí je asi její životní zážitek.* "Jako princ mile překvapuješ, neber to špatně, ale nečekala jsem, že by ses takhle ochotně pustil do mytí nádobí."

V pohodě. *Ujistí jí s pobaveným úsměvem. Za tohle sena ni vážně vůbec nezlobí. Naopak i rád vidí jak je ve svém živlu a po kuchyni se pohybuje tak jistě a že se prakticky cítí jako doma, když jí tohle ujelo. Nebo doma.. spíše ve své kuchyni, kde normálně vaří. Uchechtne se.* Divadlo, to vážně ne. Popravdě nesnáším chození do divadla na hry podobné Hamletovi, Romeo a Julii a tak. Unavuje mě to. *Vždycky ho museli jeho rodiče budit, když na něco podobného spolu šli.* Já asi vážně pověsím roli prince a budoucího krále na hřebík, začnu pracovat jako herec a ještě si budu přivydělávat jako porodní dědek. To se mi ten seznam možných povolání celkem rozšiřuje. *Ve skutečnosti by se neuživil ani jedním, to je mu jasné, ale vtipkovat o tom může.* No, ještě rád chodím do posilovny, kde boxuju. *Pokrčí rameny a pokračuje v jídle, které m za chvilku snězené. Bylo to vážně vynikající a trochu hltal no. Ale snad ho za to lady neukamenuje. Dá se do umývání nádobí, ano, on, prince a budoucí král Xavier Wyaris Schreave a ji teda nechá nádobí utřít.* Jak chceš. *Pousměje se na ni. Takhle jim to přece jen jde o trochu rychleji.* Víš, že tomu taky nemohu uvěřit? Že ty jsi něco přidala do toho jídla? Pokud tohle ale někomu řekneš pochybuju, že ti to uvěří. *Uchechtne se. Nabídne jí rámě a vydá se s ní k její komnatě.* Ještě máme ještě chvilku před odjezdem čas, tak si když tak odpočiň. Než nás pak ubytují a tak.. bude to trochu zmatek. *Řekne, když se zastaví u její komnaty. * Děkuji za tvou dnešní společnost a to úžasné jídlo, Nino. Zase si spolu budeme muset někdy zavařit. *Usměje se na ni.* Ale pro dnešek, se zatím měj. *Rozloučí se s ní a počká, než vejde do komnaty. Následně se on vydá do té své.*

*Opravdu se jí trochu úleví, když jí princ ujistí, že se nic nestalo. Občas prostě měla plnou hlavu myšlenek a něco tak obyčejného jako tón hlasu prostě a jednoduše neřešila. Bude si na to teď dávat větší pozor. Co se týče divadla, její druhý odhad byl nakonec správný. Ani ona na to moc nebyla, to však lze říct pouze s obtížemi. Do divadla nechodila, protože na to neměla čas a ještě by jí to akorát lezlo do peněz. Jen s úsměvem lehce přikývla.* "To je tajemství šéfkuchaře," *prohlásí s úsměvem od ucha k uchu. Jestli bude někdy doma vyprávět o tom, jak umývala s korunním princem nádobí, bude z toho úžasná historka. Sice jí to zřejmě nikdo neuvěří, ale to už je vedlejší. Pak odloží poslední kousek nádobí do poličky kam patří a přijme jeho rámě. Vlastně ze všeho nejvíc teď doufala, že se alespoň trochu pobavil. Jí těchto několik chvil naplnilo energií po celý den. Bavilo jí to, a to opravdu moc.* "I já děkuji, bylo to moc příjemné," *rozloučí se a zmizí do své komnaty.*

*Strašně ho štvalo, že za ním nechtěli pustit Simone. Sice ji nechtěl stresovat tím, jak vypadá a nechtěl, aby si dělala starosti, ale chtěl ji vidět. Spíše ji potřeboval vidět, potřeboval vědět, jak se má a jak se má Rafe, nebo ji s něčím pomoci, kdyby potřebovala. Mrzelo ho, že tam pro ní nemohl být, tím, že se mu vrátila nemoc, se mu celkově všechny plány obrátily vzhůru nohama. Upřímně, kdyby nebylo Sim a vlastně i Rafeho, nejspíše už by podruhé s nemocí nebojoval a vzdal by to, když věděl, jak náročné to pro něj bylo minule a že si jednou sáhl až na samotné dno. Avšak nemoc se na něm začala i tak poznamenávat téměř hned. Kvůli nechuti k jídlu stihl shodit nějaké to kilo, ztratit sílu a pořádně zblednout v obličeji. Před pár dny mu začaly první chemoterapie, proto má i o něco řidší vlas, než měl dříve, šlo zkrátka na něm poznat, že je nemocný. Kvůli myšlení na Sim, jak mu chyběla, nedokázal ani pořádně spát, protože často i po nocích alespoň v poslední době zvracel, kvůli chemoterapiím, proto má i docela dost výrazné kruhy pod očima. Na ošetřovně ho drží neustále, proto nemá skoro žádnou volnost, ale dnes se rozhodl, že se prostě vydá do kuchyně, aby alespoň něco snědl. Proto se převlékne do černých tepláků a bílého trika. Jelikož má díky krátkému rukávu odhalené paže, jde mu na nich vidět pár tmavých modřin, které se mu teď dělají dost často. Jakmile je oblečený, opravdu vyrazí do kuchyně. Když je na místě, chvíli se tam rozhlíží, s mírným úsměvem, protože ho hned trkla myšlenka, jak zde se Sim dělali lasagne. Po chvilce z jedné poličky vyndá těstoviny, které dá vařit a z ledničky si vyndá zeleninu, aby si mohl udělat těstovinový salát.*

*Od doby, co se Ryanovi vrátila nemoc, moc nespí. Hrozně jí chybí a komnata jí bez něj přijde divně prázdná. Občas to vyplnil Rafe svým pláčem nebo její bratři, kteří si ho chtěli pochovat, ale i tak se cítila děsně osamělá. Občas svolila s tím, aby jí Rafa někdo pohlídal a ona se mohla aspoň trochu vyspat, i když o moc kvalitní spánek nešlo. Štve jí, že jí nechtějí za Ryanem pustit. Bojí se, že jí třeba ani on sám nechce vidět. Konečně dokázala někomu po dlouhý době otevřít svoje srdce a dopadlo to takhle. Do rodiny jim přibyl Xavierovo miminko, které mu nečekaně obrátilo život vzhůru nohama a ona si ho kolikrát místo chůvy brala nahlídání, aby se zaměstnala, protože dvě miminka umí dát člověku zabrat. Občas díky tomu všemu zapomínala i na jídlo, což je na ní vidět, stejně jako nedostatek spánku. Dnešek ale tím dnem není a ona se v obyčejných džínách a halence vydá s Rafem v náručí do kuchyně, aby udělala něco k obědu. Překvapí jí, když tam uvidí někoho dalšího a zprvu ho vůbec nepozná. Když se k ní ale otočí bokem a ona uvidí profil jeho tváře, hned jí dojde, kdo to je.* Ryane. *Hlesne potichu a na tváři se jí objeví úsměv, který tam vydrží jen chvíli do doby, než si všimne jeho modřin a celkově stavu. Otázka, jestli je v pořádku, je v téhle situaci naprosto zbytečná. Rychle k němu dojde a opatrně ho, ať už kvůli němu samotnému, nebo i Rafovi, obejme.* Tolik mi chybíš. *Zamrká rychle, aby z očí rozehnala slzy. Malý jako kdyby to nějak poznal, tak taky jednou vzlykne a natáhne malou ručičku k Ryanovi. A i když je pořád oproti nim maličký, je vidět, jak už povyrostl za ty dva a půl měsíce, co už je na světě.*

*Chtěl do sebe dostat alespoň nějaké jídlo, protože si byl vědom samozřejmě svého úbytku na váze a nechtěl, aby se ho Sim lekla, až by k ní přišel, protože se plánuje z té ošetřovny nějak dostat. Přeci ho tam nemůžou držet, je dospělý a navíc, leukémie přeci není nakažlivá nemoc. Aby se alespoň trochu najedl, si rozhodl udělat těstovinový salát, protože věděl, že ten by ho měl nasytit dostatečně. Proto se rozešel do kuchyně, kde se chvíli rozhlížel, kvůli vzpomínkám se Sim, ale poté si konečně vyndal potřebné ingredience, aby mohl začít dělat svůj oběd. Už sypal do hrnce s vodou těstoviny, aby je mohl dát vařit, avšak poté si všiml, že někdo přišel dovnitř. Chtěl se otočit, ale dříve, než to stihl, byl už v něžném objetí. Hned poznal ten něžný stisk, tu její vůni a její hlas, když vyslovila jeho jméno.* Sim. *Hlesne stejně jako hlesla ona a obmotá kolem nich své paže, aby je také něžně objal.* Ty mně taky.. Vy mně taky. Ani nevíš, jak moc. Proč tě za mnou nechtěli pustit? *Šeptl a pokoušel se, aby vyzněl alespoň přes hlas silně. Sám však musí rozmrkat slzy, aby nezačal brečet, zvlášť když uslyší vzlyknutí Rafeho.* Rafe, ššš.. To nic. *Pošeptá konejšivě a když k němu natáhne ručku, natáhne k němu svůj ukazováček, aby jej mohl obmotat svou maličkou ručkou. Poté jej lehce druhou rukou pohladí po tvářičce a podívá se na Sim, na které šlo vidět, že také nespí a nejí dobře. Vždy si ji tak detailně prohlížel, že mu její úbytek na váze nemohl utéct a její kruhy pod očima už vůbec ne.* Miláčku.. *Zašeptá a položí ji ruku na tvář a nakloní se k ní, aby ji mohl políbit na čelo.* Už to bude v pořádku, půjdu z ošetřovny pryč. Půjdu zase k vám, nakazit vás přeci nemůžu. Už nebudeš na nic sama, ano? Slibuji.

*Nijak neváhá, když ho obejme, i když je opatrná, aby neumačkala Rafa a nijak neublížila Ryanovi. Všimla si jeho modřin a úbytku na váze a nechce mu způsobit další.* Já sama nevím, prostě nechtěli. Ani Jace jako král s tím nedokázal nic udělat. Mluvili pořád o tvym stavu a že by ti to mohlo přitížit a tak a já... bála jsem se o tebe, nechtěla jsem si ublížit. Bála...bála jsem se, že mě třeba sám nechceš vidět. *Přizná nakonec potichu a rozmrká další příval slz. Sklopí pohled k malému, který přiláká svou pozornost vzlyknutím a na tváři se jí objeví úsměv, když vidí, jak ho Ryan začne utišovat. Rafe se utišit nechá a když může obmotat prstíky okolo jeho ukazováčku, usměje se a vydá ze sebe tentokrát nadšený smích. Vzhlédne k Ryanovi, když jí položí ruku na tvář a z toho oslovení jí zahřeje na hrudi. Stejně jako když jí políbí na čelo. Má pocit, že se jí v břiše rozletělo hejno motýlů.* Hlavní je, abys ty byl v pořádku. Já Rafa zvládnu. Ale mám hrozný strach o tebe. Nemůže ti to nějak ublížit? Ráda bych s tebou byla, vážně moc ráda, ale ne za cenu toho, že ti bude hůř, lásko. *Přejede konečky prstů lehce po jeho unavené tváři a starostlivě se zamračí.*

*Sim by poznal vždy a všude. A i když mu není dobře, jakmile se ocitne v jejím něžném objetí, které ji hned opatrně oplatí, má najednou pocit, že mu je hned lépe. Zeptá se jí, proč jí nechtěli k němu pustit a zatímco mu to vysvětluje, lehce ji hladí po zádech.* Je mi líto, že tě ke mně nepustili a donutili tě k tomu, aby sis myslela, že mi můžeš ublížit.. *Povzdychne si a zastrčí ji pramínek vlasů za ucho.* Proč bych tě nechtěl vidět? Myslel jsem, že se tam bez tebe zblázním. Tolik jsi mi scházela, Sim. Nikdy se nestane, že bych tě nechtěl vidět, nikdy. Vždycky budu toužit po tom, abych tě mohl vidět ve své blízkosti. *Pronese tiše a pohladí ji prsty po lícní kosti, avšak poté sklopí pohled k Rafemu, který vzlykne. Do ručky, kterou k němu natáhne, mu vloží svůj ukazováček a ještě jej pohladí po tvářička, pokusí se ho utišit i slovně. Když si všimne jeho úsměvu a následně zaslechne i jeho smích, radostně se zaculí a prst stále nechává v jeho ručce. Podívá se na Sim, které položí druhou ruku na tvář a začne ji uklidňovat s tím, že už na nic rozhodně nebude sama. Poté ji i políbí na čelo.* Nebude mi hůře, s vámi ne. Chci být s vámi.. Jen budu muset dorážet na ošetřovnu na chemoterapie, ale jinak to zvládneme, budeme spolu. Bude to už jen lepší. *Lehce se na ní pousměje, když jej pohladí po tváři. Hlavně, když neví, zdali mu zaberou chemoterapie, potřebuje být s nima, když neví, jak to s ním dopadne. Třeba dobrý konec mít nebude, ale smíří se s tím lépe, když alespoň bude moct trávit ten drahý čas se svou láskou a s prckem, kterého si zamiloval.* Ale teď, bys do sebe měla něco dostat a najíst se.. *Pronese teď naopak on starostlivě.*