Kuchyně paláce

*Problém byl v tom, jak snadno ho dokázala odsrřihnout. A taky v tom, že se tahala s nějakým chlápkem. A nejspíš si ani nevzala stráže, na což se rovnou i zeptá. Pohlédne na ni mimořádně roztrpčeně, když mu poví, že ne.* /Děláš to naschvál?/ *Už teď se mu ztěžka dýchá.* Jistěže šlo, mohla jsi uhnout. Nebo si třeba pak aspoň odkašlat, abys dala najevonajevo, že překročil hranici a ne se na něj culit. *Odpoví jí ostře. Vlastně se chtěl hádat. Měl chuť na ni křičet. Zatne ruce v pěst, když ho napomíná jako malé dítě a rozhodne se to nekomentovat, místo toho odstrčí omeletu, ať si ji klidně sní a jde ke dřezu. Podle něj to na její dotaz dává jasnou odpověď. Když se ho dotkne, prudce se jí vyškubne a naštvaně se na ni otočí. Proč toho prostě nenechá?* Řekla si, že vždycky, když se na mě koukneš, vidíš, jak jsem střelil toho chlápka a dala jsi jasně najevo, že ten výjev se ti nelíbí, takže jo, řekla si mezi řádky, že se na mě nedokážeš pořádně podívat, ačkoliv jsem pro jednou vážně dělal jen svou práci a chránil svou přítelkyni. *Toť vše k těm jejím řečem, že na něj nezmění pohled, dělala to pořád a on se přitom nijak nezměnil.* Proč bych se ti ozýval?! *Teď už trochu zvýší hlas. Nechá umývání a o dva kroky se k ní přiblíží.* Chtěla jsi odstup, čas, dal jsem ti to. Neřekla jsi kolik, zatraceně. Tak mi teď nevyčítej, že jsem se neozval. Jak mám sakra poznat, kdy už je čas nebo není. Řekl jsem ti, že až budeš chtít, víš TY, kde jsem, takže jsi se mohla kdykoliv ozvat sama. Ale neudělala si to. Místo toho se tu couráš s nějakým rádcem, zatímco já se snažím všemožně zabavit tak, abych na tebe nemyslel. Tak mi ještě jednou zopakuj, proč že bych to neměl být naštvaný? *Jen ona z něj dokázala dostat tolik slov a takovou reakci. Poslouchat ji je pro jednou nepříjemné, a tak podrážděně vydechne a, nikterak silně, do do ní strčí, aby narazila zády o linku a on k ní mohl přistoupit ještě blíž bez toho, aby mu měla šanci někam utíkat.* Tak víš, co jsem dělal? Našel jsem jednoho z těch, co tě napadli v tom sklepě a vymlátil z něj duši... Ale ne, nezabil jsem ho. *Ušklíbne se.* Chtěl jsem, ale taky jsem si pamatoval, jak jsi na mě koukala, když jsem to udělal naposledy. A tak jsem místo toho mlátil do boxovacího pytle a čekal, až mi napíšeš. Protože se zdá, že ať dělám, co dělám, prostě se tě nedokážu zbavit. *A to se mu absolutně nelíbí.* Jenže se nemůžu prostě změnit, jen protože by ti to tak vyhovovalo víc. Ale taky nehodlám koukat, jak se tě někdo dotýká, pokud to mezi námi nehodláš skončit, Anais. Potřesení rukou, polibek na ni, to jsem ochotný zkousnout, ale jestli ještě někdo udělá to, co támhle pan rádce, je mi fuk, zda přijdu o práci, až mu rozbiju hubu. A teď bych rád doumýval to nádobí. *Dodá a ačkoliv by radši udělal něco úplně jiného, vážně se odtáhne a věnuje se špinavé pánvičce.*

Nevšimla jsem si, že se ke mě naklání, to až pozdě. Vyšiluješ, jak kdybych mu strkala jazyk do krku. *Opáčí se zamračením a musí potlačit povzdech, protože tyhle dohady jí vyčerpávají. Jestli něco nesnáší, je to právě tohle. Hádky. I tak to s ním chce ale dořešit, takže ho chytne za paži a doufá, že se na ní konečně nějak pořádně podívá. To, jak se jí vyškubne jí zabolí, ale účel to aspoň splní, i když jeho pohled jí nijak moc netěší, když se na ní kouká jak kdyby..... no, kdyby někoho zabila, asi by ho to spíš potěšilo. Už se nadechuje k námitce, ale zarazí jí to, co řekl. Poprvé jí nazval svou přítelkyní.* Já vím.. *Vydechne nakonec vzduch, o kterém ani nevěděla, že ho zadržovala v plicích, když přemýšlela, jestli to skutečně řekl nebo si to vymyslela. Sjede ho rychle pohledem, ale nebrání se tomu, jak se k ní přiblíží.* Tak nějak jsem čekala, že mě neposlechneš a za pár dní se ozveš nebo zavoláš. Nikdy jsi zatim neudělal něco, co jsi sám nechtěl, vždycky si děláš co chceš. Takže jsem si nevšimla, že došlo k nějaký změně. Já se ti ozvat chtěla, ale zároveň jsem nechtěla otravně dolejzat. Ven jsem šla, protože jsem zjistila, že se konečně tolik nebojim a chtěla jsem si dokázat, že to zvládnu. Nešla jsem tam úmyslně za někým nebo s někým, abych tě podvedla nebo co si myslíš. Jestli jsi mi chtěl dát tolik času, kolik potřebuju, tak mi teď nevyčítej, že jsem se zatím neozvala. *Jeho předešlé zvýšení hlasu s ní nic neudělalo. Stejně jako teď, když do ní strčí a nalepí jí na linku. Reakci v ní ale vyvolají jeho další slova. Nejdřív zatají dech, když slyší, že našel jednoho z těch chlápků, které doteď vídá v nočních můrách. Je ale hrozně moc ráda, že ho nezabil.* Jsem ráda, že jsi ho nezabil. *Přizná nahlas s menším úsměvem.* Já po tobě nechci, aby ses změnil, nikdy jsem to nechtěla, Robyne. A neříkám, že teď půjdu a budu se líbat s polovinou paláce, přece mě znáš. Nevěděla jsem, že mě Erick chce políbit, kdyby mi to došlo, nenecham ho to udělat. Omlouvám se, dobře? To je to, co chceš slyšet? *Rozhodí rukama a bojuje se slzami, které se klasicky vženou do jejích očí jako vždycky, když je až moc naštvaná. Nechá ho jít se věnovat pánvičce a sama dojde pro talíř, který zůstal na stole. Jenže spojení její klasické nemotornosti s jejím momentálním rozpoložením napomůžou tomu, že když talíř chytne, vyklouzne jí z ruky a spadne na zem, kde se rozbije.* Do háje. *Zanadává potichu a nakloní hlavu do strany, aby si slzy setřela ramenem, když si klekne, aby mohla střepy sesbírat.*

/To by on o ten jazyk přišel./ *Napadne ho. A nejspíš by to vážně byl schopný udělat. Co se týče jeho žárlivosti a majetnickosti, ta moc mezí neznala. Nechce, aby se ho dotýkala. Nejspíš netuší, jaký vliv to na něj má a bude dobře, když to u toho zůstane.* /No to je fajn, že víš./ *Irituje ho to. Uplynuly dny a zase se jen hádali.* Takže když nedělám, co mi řekneš, je to špatně, a když to dělám, je to taky špatně. Děkuji za objasnění. *Nemůže si pomoc, když se mu tu sarkasmus přímo vybízel.* Nemyslím si, že bys mě podvedla. Myslím, že vůbec nevíš, co se honí chlapům v hlavě, když tě vidí, natož když jim dáš naději, jako topu týpkovi. *Ucedí. Trochu se zapřemýšlí.* Nevyčítám ti, že jsi se neozvala. Ale štve mě, že se chováš, jako bych to měl udělat já, když jsi dala najevo, že chceš odstup. *Odpoví jí o stupínek klidněji než předtím. Co udělá, když jí poví, že se vážně vrátil pro jednoho z těch chlapů? Znovu na něj bude znechuceně koukat? Jenže ho překvapí, díky čemuž z něj vyloudí něco mezi nevěřícným výdechem a zasmáním.* To je to, na čem ti sejde? Neměl jsem daleko k tomu to udělat. *Vážně ho chtěl zabít. A nebýt jí, nikdy by se nerazazil. Možná v něm přeci jen vyvolala nějakou změnu. Kouká na ni skoro vyzývavě, jako by chtěl, aby se ho bála, aby měl důvod na ni být naštvaný o něco déle.* Jen... Nenech nikoho, aby se tě takhle dotýkal. Je to za hranicí zdvořilosti.*Ucedí. Vztáhne k ní ruku, ale zarazí se. Nakonec jen potřese hlavou a rozhodne se doumývat nádobí. Má akorát hotovo, když slyší třístící se sklo. Její nešikovnost ani nekomentuje. Pro jednou ani to, že brečí, ačkoliv hlavne kvůli tomu je pro něj těžký se na ni dívat.* Nech to být. *Zní to jako rozkaz.* No tak... Nebude se s tím pachtit, a tak ji vezme za paži, aby jí pomohl se postavit. Vzápětí jí vezme v pase a vysadí ji na linku, aby se mu v té spoušti nemotala. Hodlá to poklidit sám, ještě by se pořezala. Zamyšleně se na ni podívá. Palcem ji pohladí po tváři, kde je ještě stopa slzy, která jí utekla.* Proč se pořád hádáme? *Nedokáže to pochopit, celé roky se s nikým nemusel pohádat, a pak přišla ona a nedělají skoro nic jiného. A bylo tolik jiných věcí, které by s ní rád dělal.* Už... Sis to urovnala? *Zeptá se jí konečně klidně.* Zda se na mě dokážeš podovat, trávit čas v jedné místnosti...

*Nezadrží protočení očima, když jí opět obdaří perfektním sarkasmem. Vždyť ona se do háje snažila!* Jsem zvyklá, že si děláš věci po svym. Nevyčítala jsem ti to do doby, dokud to někoho nestálo život. Jinak jsem s tím problém neměla. *Snaží se to uvést na pravou míru a doufá, že by konečně mohl začít mluvit normálně. Ne klidně, u toho si všimla, že mu to dělá problémy a teď je tak vytočený, že to od něj ani neočekává. Ale aspoň by se mohl trošku zklidnit. Těch hádek je prostě hrozně moc na to, jak je nesnáší. Netuší, proč se teď pořád tak moc hádají.* Nikdy o mě nikdo nestál, vždyť to víš. Ty jsi můj první polibek, moje všechno. Jak mam poznat, co se ostatním honí hlavou? Mě ani ostatní nezajímají, Robyne. *Prohlásí trochu nešťastně, protože nechápe, proč jí obviňuje z toho, co se honí chlapům v hlavě. Tohle všechno pro ní bylo nové.* Promiň. Prostě jsem tak nějak čekala, že se ozveš. Nebo že mě v první řadě nenecháš v tom úkrytu samotnou. *Přizná potichu a je ráda, že zklidnil tón hlasu.* Jasně, že mi sejde na tom, jestli kvůli mě umřel někdo další nebo ne. *Odpoví mu. Tohle je něco, čemu se nedokáže zasmát tak jako on.* Nenechám. *Ujistí mu, byla by ochotná mu to klidně slíbit. V očích se jí objeví nadějný pohled, když si všimne, jak k ní vztáhnul ruku, protože jeho doteky jí hrozně chyběly a její tělo začne na tuhle vidinu reagovat prakticky samo. Jenže on ruku stáhne a jí zaplaví vlna zklamání. Navíc je pořád hrozně rozhozená z další hádky, kterou právě absolvovali, takže slzy ve svých očích nezvládá zastavit. Chce se trochu zaměstnat, takže se vydá pro talíř, který jí ale spadne na zem a rozbije se. Chce to posbírat, takže si rovnou klekne na zem, ale zarazí se při jeho rozkazu.* To je dobrý, klidím to. *Chce se natáhnout ke střepům, ale z ničeho nic skončí sedící na lince. Věnuje mu pohled, který se ptá "To jako vážně?", protože na úklidu vlastního nepořádku nevidí nic špatného. Ale pohled jí zjihne, když jí pohladí po tváři a setře jednu slzu.* Já nevím. *Pípne nešťastně. Sama se na tu otázku snaží najít odpověď. Zaplaví jí vlna tepla, když na ní promluví s naprostým klidem a opatrně přikývne. Pak se rychle nahne a obejme ho rukama okolo krku. Nohy mu omotá zase okolo pasu a drží se ho prakticky jako klíště, protože jí hrozně chyběl.* Kdybych se na tebe nemohla teď podívat, nedohadovala bych se tu s tebou a prostě odešla. *Zkonstatuje zamručením do jeho ramene.* Chyběl jsi mi. *Zamumlá.*

*Nad tím si znovu jen pohrdlivě odfrkl. Neměl chuť jí opakovat, že na ni ten rebel útočil a on jí zachraňoval život. A rozhodně jí nebude slibovat, že se to nikdy nestane znova. Když bude v ohrožení, klidně bude vraždit dle libosti. Nebude riskovat, že jen zraní a ten člověk si v sobě vypěstuje zášť a přijde se pomstít. Eliminace je nejlepší řešení. Nehodlá kvůli svému logickému přístupu cítit výčitky. I kdybych jich náhodou byl schopen.* Už jsme spolu některé věci dělali, koťátko. A věř mi, že nejsem jediný, kdo by s tebou podobné věci rád dělal. *Anais možná nebyla dlouhonohá blondýnka, nebo nějaká exotická kráska, ale ten téměř srdčitý obličej, velké modré oči a plné rty rozhodně sváděly. I když zhubla a váhu nabírala jen zpozvolna, šlo poznat, že měla křivky. Byl si dost jistý, že nebyl jediný, kdo si všiml, že vedle její roztomilosti byla i atraktivní. Skoro by sebou trhl při jejích slovech, nikoli však vinou ale vztekem.* Řekla jsi, že chceš odstup, snažila ses předtím ode mě dostat, jako bych se ti hnusil. Jasně že jsem nezůstal, nedala si najevo, že bys o to stála, když jsem tě v zásadě musel přemluvit, abych ti jen ošetřil hloupý kotník. *Procedí skrze zuby. Doopravdy měl pocit, že jakkoliv se snažil ji pochopit, vždycky selhal a z toho pramenily všechny jejich hádky. Nedokázali se pochopit. Pohled mu automaticky sklouzne k její noze, přičemž v lehkém náznaku starostlivosti svraští obočí. Ale když nekulhala a zvládla celý den chodit po městě, tak už je nejspíš v pořádku, tudíž polkne otázku a nechá to být. Jen znovu potřese hlavou.* /V tom se nejspíš nikdy neshodneme./ *Jemu je jedno, kdo umře, pokud to nebude on a nově i Anais.* Dobře. *Spadne z něj část napětí, ale stále se potřebuje trochu srovnat a nechce se jí dotýkat teď. Má pocit, že pak už by nepřestal. Asi měl čekat, že Anais nezůstane v klidu, takže ho tříštící se talíř nijak nepřekvapí. Nechce ale, aby se pořezala, a tak ji vysadí na linku.* Něco si uděláš. *Zavrtí hlavou a na její pohled jen lehce pozvedne obočí, jako by ji vyzýval “no a co?”. Jenže teď má dobrý výhled a všimne si, že plakala. Tentokrát se nezarazí a slzu jí něžně setře. Povzdechne si. Měli by na to přijít, pokaždé, když se pohádali, měl dojem, že se mu trochu vzdálila. Vztek ho už opustil, neměl kam směřovat, když na něj Anais hleděla tak nešťastně. Překvapí ho, když se mu v zásadě vrhne kolem krku. Napětí v jeho těle citelně poleví. Už nestojí jako by spolkl pravítko a očekával její odmítnutí. Nakloní se k ní blíž, ruce jí ovine kolem pasu a spokojeně vydechne.* Fajn. *Řekne pouze. Na co zbytečné řeči. Téměř bolestně tiše zasténá, když řekne, že jí chyběl. Trochu se oddálí, ale jen proto, aby mohl vzít její tvář do dlaní. Prsty ji víská ve vlasech, palci jemně hladí spánky a tvář. Opře si čelo o její a zhluboka se nadechne její povědomé vůně.* Anais... *Zamumlá. Celé dny se snažil na její jméno ani nemyslet, že říkat ho konečně zase nahlas v něm vyvolává téměř pocit štěstí. Spustí jednu ruku níž, přejde s ní po paži, boku a zajede pod triko, aby ji pohladil po nahých zádech a přitiskl ji k sobě blíž. Stále mumlá její jméno, když se nakloní a polibky jí zasype lícní kost, tvář bradu.* Ty mě. Byla to agónie. Dlouho jsem neměl, co ztratit. *A teď měl ji. Jakkoliv nezdravý mezi sebou měli vztah, zjistil, že ji jednoduše ztratit nemůže. I kdyby ho měla nenávidět, nedokáže se od ní držet dál. Konečně ji políbí na rty a ačkoliv se na vteřinu snažil být něžný, netrvalo dlouho, než polibek prohloubil a promítl v něm všechnu tu zoufalou touhu a potřebu.*

Jsi ale jediný, kdo k tomu kdy dostal a dostane příležitost. *Ujistí ho se skoro neviditelným pousmáním. Neumí si představit dělat to, co dělal s ním s někým jiným. Nedokáže si ani uvědomit to, že někdo by o tom mohl přemýšlet.* Byla jsem v šoku. Tys... tys nebyl, když jsi poprvé... však víš. *Nedokáže to říct naplno. Ale zajímá jí, jaká byla jeho reakce, když byl poprvé přítomný u toho, když někdo zemřel. Ať už rukou někoho jiného nebo jeho samotného, podle toho, co bylo první. Má ale pocit, že ani tentokrát nebyla jeho reakce jako ta její. Ale tak už to prostě bylo. Byli až moc rozdílný a to je rozdělovalo a zároveň i spojovalo. Tím pádem byla její reakce oprávněná. Teď už se jí ale pročistila hlava a uvědomila si, že jí tim Robyn zachránil. Opět.* Omlouvám se. *Řekne ještě potom. Nechtěla se ho dotknout a nějak ho ranit.* Neudělám. Prostě bych jenom sebrala střepy a vajíčka. *Namítne trochu dotčeně, že takhle zpochybňuje její šikovnost, i když k tomu měl důvod a chápala to i ona. Proto v jejím výrazu nebyla čistě jen uraženost, ale i trocha pochopení a dokonce i pobavení. Vrhne se mu okolo krku a přitiskne se k němu jako klíště, protože to bez jeho blízkosti už nevydrží. Cítí se zase úplná, když cítí jeho vůni. Přivře spokojeně oči, jakmile jí začne hladit po tvářích a zamručí jako, kdyby se doopravdy přeměnila ve spokojené koťátko, kterým jí tak často nazývá. Nechá ho, aby si jí k sobě přitiskl, protože sama chce, aby mezi nimi nebyl ani milimetr volného místa.* Nikdy jsem k nikomu necítila to, co k tobě. *Zamumlá nazpátek a slastí zhluboka vydechne, když se jejich rty setkají. Tentokrát nezaváhá ani na chvilku a polibek mu začne hned oplácet se stejnou vervou, jakou líbá on jí. Ruce přitom přesune z jeho krku do jeho vlasů, kterými začne proplétat prsty.*

*Nad tím poměrně spokojeně a souhlasně zamručí. Ne tak kvůli jejímu ujištění, ale kvůli tomu, že se zlomenýma rukama by na ni nikdo znovu nesáhl. Přehnaná majetnickost pro něj byla jednoduše typická, stejně jako násilné sklony. Chvilku jejímu dotazu nerozumí, ale pak mu docvakne, na co se tak asi ptá. Chvíli přemýšlí a nerozhodnost se mu na vteřinu promítne i v obličeji, než ji nahradí znovu apatický klid.* Poprvé, když jsem viděl umřít člověka... *Schválně mluví o člověku. Asi nechce vědět o tom, jak jednou seděl na krajnici silnice a sledoval kočku, kterou někdo přejel. Ještě žila a žalostně bolestně mňoukala, část vnitřností rozmetaná po vozovce, jak jí kola v zásadě utrhla zadní končetiny. Nějakým způsobem ale vydržela naživu snad ještě půl hodiny, než chcípla. I pak tam ještě seděl, až typický zápach krve vystřídal na horkém slunci nastupující pach hniloby. Odkašle si.* Tak to umírala moje matka. *Přizná.* Bylo mi šestnáct. Chvíli jsem měl pocit, že necítím nic, věděl jsem, že umře. Ale pak tu prostě nebyla a já byl otupělý. Postupně ale přišel vztek. Na systém, že jsme neměli dost peněz na doktora a nikoho to nezajímalo, na svět, že musela být nemocná, na sebe, že jsem nezabránil tomu, aby se to stalo, že jsem jí nemohl pomoct. Vztek pak řídil nějakou dobu víc mých rozhodnutí. *Přidal se kvůli tomu k rebelům, hodně se rval, vybudoval si pověst, a pak nastoupil do armády.* A nakonec prostě přestal. *A byl zase otupělý. Pro něj prostě pocity neplynuly jako pro ostatní. Buď byly téměř zanedbatelné, anebo ho stravovaly urputně a nesmiřitelně, asi jako jeho “láska” k Anais. Když se mu omluví, něco v něm povolí a zbytky vzteku již konečně nahradí právě onen klid. Jen přikývne. V jeho řeči to ale znamená, že to bere, jako by mezi nimi bylo zase všechno v pořádku.* A možná by sis při tom pořezala dlaň nebo něco. *Zavrtí rozhodně hlavou.* Na lince je ti líp. Tvé ruce i další kusy nádobí jsou v bezpečí. *Prohodí v pokusu o žert. Těžko říct, zda se mu povedl, smysl pro humor nebyl jeho silnou stránkou. Pevně ji k sobě přitiskne, když se mu vrhne kolem krku a nemůže se nabažit toho pocitu, že ji má u sebe, pocitu, který postrádal za ty dny nejvíc.* Ani nebudeš. *Poví prostě.* /To nikdy nedovolím./ *Políbí ji a zaboří jí prsty do boku, když mu polibek tak dychtivě oplatí. Nezajímá ho místo ani čas, jen ona. Nedočkavě ji hladí po zádech, pase, vystoupá výš a v dlani pod trikem sevře její ňadro a prsty přes látku poškádlí ztuhlou bradavku. Druhou ruku vymotá z jejích vlasů jen proto, aby ji mohl posunout blíže ke kraji linky a oddálil jí nohy dál od sebe, až se jí sukně vyhrne po stehnech neslušně vysoko. Ačkoliv by si nejraději těch sladkých úst užíval déle, klesne rty k jejímu krku. Zuby i jazykem se věnuje citlivé kůži, zanechává za sebou pár drobných podlitin i zarudlou kůži od drobného škrábání strniště.* Vezmu si tě tady. A je mi jedno, kdo nás uvidí. *Pohladí jí prsty po vnitřní straně stehna až k tříslům.* Ať klidně každý ví, jak děsně moc tě chci, a jak ty stejně tak miluješ ten pocit, kdy jsem v tobě. *Vklouzne pod látku kalhotek, chvíli jen dráždivě přejíždí, než do ní zaboří prst a z hrudi se mu vydere temné spokojeně zamručení nad faktem, že je vlhká.* Sakra, ty vážně chceš, abych tě tu ošukal, viď? Copak se to s tebou stalo, koťátko. *Byla tak cudná a nevinná, když ji poznal. Ne, že by si teď chtěl stěžovat. A ne, že by hodlal nechat stěžovat si ji.*

*Ani jí nepřekvapí, že jemu nedělá žádný problém to říct naplno. Byla to součást toho, jak moc se lišili. Nijak jí to neznechutí, vlastně by jí přišlo spíše divnější, kdyby to zformuloval stejně nebo podobně jako ona. Když ale slyší pokračování o jeho mámě, stáhne lítostivě obočí. Je jí hrozně líto, že o ní přišel a ještě k tomu u toho musel být. Neumí si představit, jaké to muselo být.* To je mi líto. *Pípne, protože neví, co víc na to říct. Tak nějak tuší, že se bude ušklíbat i nad tím, protože lítost je až moc "emoční". Takže slova o tom, že za to nemohl on si radši nechá pro sebe. Nechce se šťourat ve starých ranách. Sama ví, jak to bolí fyzicky, když si ještě v ghettu omylem zavadila o pořezanou ruku, natož jaké to musí být psychicky. A Robyn sám řekl, že ten vztek už necítí. Jestli se s tím vyrovnal, tak svojí ukecanost radši tentokrát spolkne.* Nepořezala. *Brání se jako malé dítě, které tvrdí, že v lese se samo vyzná a neztratí, i když tam ani nikdy nebylo. Sama ví, že je možnost - a dost velká - že by se řízla, ale aspoň by se snažila, aby k tomu nedošlo. A to se počítá, ne? Když slyší jeho vtip, uchechtne se, i když je v tom znát, že ještě před chvílí brečela a není to extra veselé. I tak jí to ale vcelku pobavilo. Mà pocit, že se rozteče blahem, když jí pak začne líbat a dotýkat se jí. Nechce, aby se rukama přemístil jinam, ale zároveň je chce úplně všude po svém těle. Po těch dnech odloučení jí spaluje touha tak, že to až bolí. Chce ho hrozně moc a on vypadá naštěstí, že také nemá v plánu nic zdržovat. Než promluví, ani si neuvědomí, kde jsou, takže pak jí okamžitě naběhne červeň do tváře.* Dobře. *Dostane ze sebe, protože pro ní není lehký vydolovat ze sebe víc. Dech se jí z jeho dotyků a polibků zadrhává v krku a mozek zvládá zpracovávat jen tohle a ne ještě k tomu vymýšlet nějakou plnohodnotnou odpověď. Stejně by mu to nerozmlouvala a i kdyby, on by jí nejspíš neposlechl. A taky nečekal na souhlas. Ve chvilce se o něco napřímí a vzdychne, protože ucítí jeho prsty uvnitř sebe. A i když teď je to ještě těžší, pokusí se soustředit na to, aby ze sebe vydolovala nějakou odpověď, která bude jiná, než obyčejné zamručení.* Ukázal jsi mi, jak je to hezký. Zkazil jsi mě. *Dá mu rovnou dvě verze té stejné odpovědi a u toho mu rukou přejede od krku až k pasu, kde začne zápasit s páskem. Jenže jednou rukou a ještě s jeho rozptylováním to není nic jednoduchého, takže po chvilce zmučeně vydechne, zrudne a přidá i druhou rukou pomocí které mu konečně zvládne rozepnout pásek. *

*Měla pravdu v tom, že se mu chtělo se ušklíbnout nad tím, když vyjádřila lítost. On už to tak nevnímal dlouho, že by mu to bylo líto. Občas měl pocit, že by snad dosáhl na vztek nad tou nespravedlností, jenže byl až moc hluboce pohřbený. Jediné, co tak kdy cítil, byla vina. Doooravdy měl dojem, že měl marku zachránit. Je jedno, jak iracionální to bylo. Ale byla jediným člověkem před Anais, na kterém mu sešlo, a ztratil ji. Podruhé to dopustit nehodlal. Anais k němu patřila a byl ochotný zabíjet jen kvůli tomu, aby zůstala u něj, tak to jednoduše bylo. Cítil by se naopak provinile více z toho, kdyby jí někdo ublížil, než z toho, že zabil dotyčného, co to udělal.* A co kdyby jo. Musel bych se pak těm nebohým střepům pomstít. *Pronese vážně, ačkoliv doufá, že to vnímá jako vtip. On jednoduše jen neuměl navodit správný tón. Ale raději ji slyšel se smát, než ji viděl brečet. Když se k němu natiskne, bere to jako otevřené pozvání. Hladí ji všude po těle, kam se dostane a spokojeně vydechne, když s ním opětovně souhlasí. Ne, že by jí dával na výběr, dokázal být přesvědčivý a věděl, že by se jí to líbili, tak nač si to odpírat? Stejně každý slušný člověk uslyší zvuky, které odsud vycházejí a nevstoupí. Hrdelně zasténá nad jejími slovy i nad tím, jak je vlhká.* Nechala ses zkazit. Někde tam uvnitř jsi to chtěla právě takhle. *Zamumlá do její kůže, palcem začne mnou klitoris a vnímá, jak se pod jeho doteky napíná.* Chtělas, aby po tobě někdo toužil tak moc, že mu na ničem jiném nesejde? *Vlastně ho to zajímá. O čem se jí zdávalo, o čem přemýšlela, když fantazírovala o sexu? Určitě musela mít v zásobě alespoň nějaké představy. Líbí se mu, jak netrpělivě zápolí s jeho páskem, a tak ji nechá, než se jí to povede a on ji naléhavě políbí. Červená se tak rozkošně, že jí stejně nedovede odolávat ani o chvíli dýl. Ještě kousek se ji přitáhne ke kraji linky a sám druhou rukou stáhne kalhoty a boxerky jen tak, aby mu volně visely na bocích. Neodolá ještě vteřině škádlení, kdy vezme její ruku a položí ji na svou chloubu. Ne, že by potřeboval pomoc, jeho erekce byla znatelná, byl připravený, ale líbilo se mu, jak byl nejistá, když se ho měla dotýkat. Uspokojovalo ho vědomí, že byl první, kdo s ní něco podobného dělal. Nenechá ji však v napětí dlouho. Jednoduše odhrne látku kalhotek stranou a vstoupí do ní. Zatne čelist nad tím intenzivním vjemem. Horce se kolem něj zatínala a on neznal lepší pocit, než být v ní. Tentokrát, a snad poprvé, jí pohlédne do očí, přitiskne si ji k sobě za bedra blíž.* Dobrý? *Stačí mu jen jedno kývnutí a nebude brát ohledy. Ale pohádali se a ona od něj chtěla odstup. Nemohl by to teď pokazit a zažít to znovu.*

Ne, to nemusel. Protočil bys očima nad tim, jak jsem nešikovná, dohadoval se se mnou, abys mi to mohl ošetřit a já bych si byla jistá tím, že tak vážný to zas není. *Nadnese s pobaveným úsměvem na tváři, jak by daná situace nejspíše skutečně vypadala. Pomsta střepům? Radši si takovou absurditu nebude snažit představovat, protože fantazii má doopravdy bujnou a nechce vědět, to za absurditu by dokázala dát dohromady. Chápe, že to myslel jako vtip a pobavil jí tím, ale stejně s ním odmítá souhlasit. Kde by pak jejich vztah nabíral na dynamice? Navíc už ho zná natolik dobře, že je schopná s jistotou určit, kdy mluví vážně, kdy je naštvaný a kdy vtipkuje, i když někomu dalšímu by to nejspíš připadalo jako jeden a tentýž tón.* Ale sama jsem o tom nevěděla. *Pokrčí lehounce rameny, protože je to pravda. Nikdy neuvažovala o tom, že by byla schopná říkat věci, provádět pohyby a tolik chtít tuhle vášeň, jak je to pro ní momentálně normální. Četla přeslazené romány, kde se tyhle věci načínaly sladkým polibkem a pak příběh pokračoval. V těch "neslušných", které četla, to bylo jako ve filmech. Nějak popsaný vášnivější polibek, oblečení letící dolů a pak konec kapitoly a další začínala až druhý den ráno. Ze sexuální oblasti měla spíše teoretické znalosti, ne žádné další, se kterými by jí pomohlo sebeuspokojování, filmy a nebo knihy.* Asi ano. *Není si tím úplně jistá. Fantazírovala o hodně věcech, ale většina z nich se odvíjela od příběhů, které četla, takže nad sexem nijak ani nepřemýšlela. Bylo to součástí jejího naivního pohledu na svět, který byl pro ní běžný než poznala Robyna. Zabojuje s jeho páskem, který se jí po chvíli konečně pokusí rozepnout a oplatí mu polibek. Už se nemůže dočkat, takže se sama nasune více na kraj linky a doufá, že co nejrychleji spojí jejich těla, ale on místo toho spojení dál protahuje. Opět klasicky znejistí, když se rukou dotkne jeho chlouby, protože v těchhle chvílích nikdy neví, co má dělat tak, aby to bylo správně. On její trápení naštěstí po chvilce ukončí, takže zhluboka vydechne, když se do ní zaboří.* Dobrý. *Přikývne. Její momentální pozice jí dost ztěžuje vlastní přirážení proti jeho bokům, ale vzhledem k netrpělivosti, jakou cítí, tak kdyby byli v posteli, sama by byla ta, která by se rozpohybovala a udržovala co nejrychlejší tempo.*

Hmm, to se nevylučuje s tím, že bych ty střepy nadrtil a zbytek hodil do ohně. *Zhodnotí to znovu svým typickým klidným tónem. Ty jemné změny v nuancích tam sice byly, ale spousta lidí by byla nejistá z toho, zda žertuje, anebo to myslí vážně.* /A vážně se budeme dohadovat kvůli střepům, ke kterým tě stejně nepustím?/ *Ale od jejich předchozí hádky v tomhle i on vnímá určitý hravý podtón, a tak se mu v očích jen spokojeně zablýskne a lehké povolení rysů dá najevo jeho pobavení.* V tom případě jsem rád, ze teď už to víš. *Podotkne. A hlavně, že to nehodlá pprovozovat s nikým jiným. Nějaký idiot rádce si může nechat zajít chuť. On se o svého mazlíčka zvládne postarat sám v každém ohledu.* Nezníš moc jistě. *Zamýšleně na ni pohlédne, než do ní vnikne prsty a začne jimi pohybovat, zatímco palcem krouží kolem toho nejcitlivější vrcholku.* Ale teď už máš představu... Co bys chtěla, abych s tebou dělal? *Zeptá se svádivě, zatímco ústy značí její krk. Její dotek ho rozpaluje, ačkoliv na ní jde poznat, že je stále nejistá.* Líbí se mi to, koťátko, nemusíš se bát. *Ujistí ji. Stejně jako on se nebojí lehce zabořit zuby do jejího ramene a nechat za sebou otisk v formě půlměsíčků. Nekousl natolik, aby se tam vytvořila modřina, ale dost na to, aby to zřetelně cítila a značka nějakou chvíli nevybledla. Už to nezdržuje a pronikne do ní. Poprvé čeká na její souhlas, ale když ho obdrží, oddálí se a následně prudce přirazí zpět do toho slastného horkého sevření jejího těla. Dychtivě ji políbí, v zásadě nenasytně zkoumá její ústa, ačkoliv jsou mu už perfektně známá. Vzápětí ji však zatlačí do ramene, aby se položila na linku. V rukou sevře její zápěstí a zvedne jí je nad hlavu. Následně je obemkne jednou dlaní, což není problém, vzhledem k tomu, jak jsou zápěstí útlá. Druhou rukou ji pevně stiskne na boku, aby mu nemohla uniknout. Jeho přírazy jsou nyní ještě ráznější a tempo rychlejší. Skloní se k ní, aby ji částečně přikryl vlastním tělem a polibky zasypal její krk i dekolt. Byla mu vydána napospas a to se mu mimořádně zamlouvalo.* Zatraceně. Tak moc jsi mi chyběla. *Zachraptí. Je v ní tak hluboko, její tělo ho ochotně vítá a on tomu pozvání jednoduše odolat nedokáže. Když však cítí, že je blízko, sebere veškerou vůli a přestane. Je rád za svou železnou trpělivost, když ji pustí a sundá z linky. Otočí ji k sobě zády a zvedne jí sukni. Chodidlem jí oddálí nohy dál od sebe a znovu do ní pronikne. Jedna ruka se ocitne pod jejím hrdlem. Nestiskne, ale vzrušuje ho, jak cítí její zběsilý tep, když do ní přiráží. Prsty druhé ruky vklouznou zepředu do kalhotek a třou naběhlý klitoris, aby jí dopomohl k vrcholu. Chtěl ji cítit, až se udělá, ale nemohl se na ni koukat, jinak by ho to strhlo stejně jako ji. A proto když to na ni konečně přijde, zatne čelist a jen veškerá vůle mu zabrání se v ní udělat. Vystoupí z ní a znovu ji otočí. Je na ni úžasný pohled, ale věděl, že to bude ještě lepší. Dýchal zrychleně, pohled plný vzrušení a odhodlání.* Na kolena, koťátko. *Příkaz, ale naplněný touhou i jakousi stopou prosby, což u něj zvykem není.*

*Lehce převrátí očima nad jeho paličatostí a tím, jak se nevzdává myšlenky na ublížení střepům. Vždyť je sama rozbila, jak víc by je chtěl potrestat.* Jo, já taky. *Přikývne, i když trochu trhaně vzhledem k tomu, jak jí rozptyluje svojí blízkostí a doteky.* Nepřemýšlela jsem nad tím. O tomhle jsem nijak nefantazírovala. *Přizná popravdě. Nemá proč by o tom lhala, i když počítá s tím, že jí to buďto Robyn nebude věřit a nebo ho tím skvěle pobaví.* Tohle. *Prohne se v zádech, když jí začne mnout klitoris a to jedno slovo vyjadřuje všechno. Naprosto miluje, když se jí takhle dotýká a neumí si představit nic lepšího. Jeho ujištění jí dodá na odvaze, aby se tolik nebála, i když nějaká ta nervozita pořád zůstává. Lehce sebou cukne při jeho kousnutí, které ucítila. Ne, že by se jí to nelíbilo, spíše to nečekala a tělo reagovalo samo. Oplácí mu všechny polibky, dokud jí nedonutí se položit na linku a znemožní jí to tím. Místo toho si ale může ještě více vychutnat všechno, co s ní dělá. Všechna ta slast způsobená jeho přírazy a tím, jak se věnuje i jejímu dekoltu jí donutí nahlas zasténat.* Ty mně taky. *Dostane ze sebe mezi vzdechy. Překvapeně otevře oči, když jí zničeho nic postaví na nohy, ale jakmile se do ní znovu zaboří, má pocit, že se musí opřít o linku rukama, aby se jí nepodlomila kolena. V tom jí ale zabrání on tím, že jí chytne pod krkem. Zprvu se ostře nadechne, ale pak se uklidní a nechá se jím takhle držet. Bere ho jako svojí oporu díky které nespadne ani v momentě, kdy vyvrcholí a její tělo se začne pod vlivem orgasmu otřásat a svírat okolo něj. Než stihne něco dalšího říct nebo se i jenom víc zhluboka nadechnout, už se mu dívá do očí a snaží se zpracovat jeho slova.* Cože? *Povytáhne překvapeně obočí, ale váhavě podle jeho příkazu klesne na kolena. Vykulí oči, když se ocitne tak blízko jeho chlouby.* Já... Já nevim jak. *Vykoktá váhavě. Neví, co má teď dělat.*

*Občas ho vážně udivovalo, jak je nevinná. Ale možná to bylo dobře, neměl na koho žárlit. A možná právě proto si vůči ní vytvořil tak silný pocit majetnickosti, jelikož byl a bude její první ve všech ohledech. Nemusel se nikdy s nikým dělit, patřila jen jemu.* Můžeme to vymyslet spolu. *Dokonce se lehce pousměje. Díky tomu téměř klukovskému pousmání vypadá hned mladší, jako kluk, který má něco za lubem.* Já si tě třeba představuju posazenou na tvém pracovním stole, vyruším tě od práce a ty mi zapleteš prsty do vlasů, až ti to budu dělat pusou. *Navrhne jí pro příklad a pečlivě sleduje její výraz, zda se jí ta představa líbí. Vzhledem k tomu, že neuměla moc skrývat, jak se cítí, bylo pozorování jejích výrazů nejspolehlivější nápověda. Spokojeně vzdychne, když se konečně odváží se ho dotknout. Zbaví ho to posledního zbytku kontroly, když ji kousne a vnikne do ní. Nebere si zrovna servítky, ale dle jejích reakcí jí to vůbec nevadí. Je tak úchvatná, že musí změnit polohu, aby jí neviděl do tváře, jinak by nejspíš zapomněl na vše a udělal se spolu s ní. Vážně jí musí donutit, aby začala brát prášky. Dlaní ji přidržuje pod krkem, ale nestiskne hrdlo, pouze ji má položenou, zčásti na prohlubni mezi klíčními kostmi a jen kousek na hrdle tak, aby ji nevyděsil, ačkoliv ho vzrušuje cítit pod prsty její zběsilý tep. Když Anais dosáhne orgasmu, musí si dát vteřinu, aby se uklidnil a vystoupil z ní. Trpělivě čeká, než jí po jeho slovech dojde, co po ní žádá. Musí se kousknout, téměř bolestivě, do vnitřku tváře, jakmile si klekne. Měl někdy víc dokonalý výhled? Těžko říct. Tohle nenechal dělat každou. Šlo o důvěru, jež prostě nedokázal darovat žádné ženě. Proto mu nevadily doteky rukou, ale ústy již ano. I on měl své slabiny a věděl, že v takové chvíli se nedokáže ovládat a bude zranitelný. Nechápal, proč by se tomu měl vystavovat, i kdyby kvůli rozkoši, měl raději věci sám pod kontrolou. Anais ale důvěřoval, alespoň v rámci svých omezených možností.* Pomůžu ti. Vezmi mě do ruky. *Ztěžka dýchal. Adrenalin v jeho těle pracoval naplno a víc vzrušený snad být nemohl. Líbilo se mu ji v těchto ohledech zaučovat. Možná měla předtím pravdu, zkazil ji. Ale on byl díky ní taky jiný. Nebylo to náhodou o tom? Předávali si části svých osobností, měnily pohled toho druhého na život? Už se kvůli tomu nechtěl nijak rozčilovat.* Můžeš stisknout pevněji. *Ujistí ji. Hlas má zhrublý, ale nemůže s tím nic udělat.* A teď stačí, když budeš pohybovat rukou. A až se na to budeš cítit, můžeš použít jazyk. *Asi kvůli ní umře nedočkavostí.* Kroužit kolem špičky. A když se odvážíš, zkus ho vzít do pusy. *Opře se dlaněmi o linku. Na chvíli musí zavřít oči, jelikož pohled na ni a její nesmělé doteky ho dostávají víc, než by rád přiznal.* Zatraceně. *Zakleje, když opravdu použije jazyk. Naskočí mu husí kůže a okraj linky sevře tak, až mu zbělají klouby. Otevře oči, aby se na ni přece jen znovu podíval, nyní téměř bez dechu.* Hodná holka. *Zachraptí. S takovou stejně nebude trvat dlouho, než se udělá, až moc dlouho své uvolnění odkládal.*

*Usměje se, když vidí, jak se i jeho rty vytáhly do menšího úsměvu značícím, že má něco za lubem. Už se dostala i do fáze, kdy jí rozptyluje natolik, že se ani nestihne bát. Není nervózní z toho, co ho napadlo, jenom to chce vědět díky své klasické zvědavosti. A když slyší nástin jeho představy, její tělo reaguje samo. Zorničky se o trochu rozšíří, celá se mírně zachvěje. Ani nemusí odpovídat, aby bylo poznat, jak jí ta představa vzrušuje a líbí se jí.* Měli bysme pořídit nějakej stůl i tobě, abych mohla vyrušit zase já tebe. *Zavrní s nevinným úsměvem. Je pořád trochu nejistá v těchhle situacích, kdy má říkat něco podobného a nebo se ho dotýkat, což přijde hned potom. Nakonec se ale trochu oklepe a odváží se ho dotknout jako to dělala předtím ve sprše, kdy její ruku naváděl. Pak už se ale soustředí na to, jak spojí jejich těla a začne do toho jejího přirážet. Nechá se od něj podpírat a opře se o jeho hruď, když vyvrcholí, jinak by jí nohy neunesly a ona se sesunul na zem. Tam ale stejně skončí, když jí vyzve, aby si klekla na kolena. Je dost nervózní, protože tohle nikdy nedělala a netuší, co má dělat. Řídí se jeho pokyny a opatrně ho vezme do ruky. Stiskne o něco pevněji, když jí k tomu vybídne. Začne používat ruku tak, jak jí ukázal už předtím a po jeho reakci je o něco jistější, takže pokračuje dál a jak jí řekl, jazykem několikrát obkrouží jeho špičku. Odváží se ho vzít do pusy, i když ho nedokáže pojmout celého. Tváře jí hoří rozpaky, protože netuší, jestli to dělá správně a co má vlastně dělat, takže se soustředí na jeho reakce a doufá, že se mu to líbí.*

*Nečekal, že s ním bude flirtovat zpátky. Jeho polovičatý úsměv se o něco rozšíří.* Stačí, když mě vyrušíš při směně. Absolutně nezodpovědně si tě rád opřu o zeď v nějakém zapadlém koutu. *Ujistí ji. Nikdo se mu nemůže divit, jak si ji po téhle slovní výměně a dnech odloučení vezme. Není sice vyloženě hrubý, ale jemný a něžný už vůbec ne. Nezdá se však, že jí by to vadilo, když dosáhne vrcholu. Jenže on ještě ne, i kdyz pochybuje, že mu to bude trvat dlouho, když vidí Anais klečet před sebou. Rád ji zaučí a říká jí, co má dělat, jenže i on je jen člověk a vlivem vzrušení mu selhává hlas. Stačí dotek jejího jazyky, aby sevřel okraj linky, až mu zbělají klouby a jeho hlas se změnil na chraplavý šepot. Zvykl si na její věčné švitoření. Ke svému překvapení zjistil, že se dokonce i zajímá o to, co má Anais na srdci. Ale přeci jen její ústa při líbání preferoval před mluvením. A teď, když ho konečně vezme do pusy, má pro ně novou oblíbenou činnost. Chápal, proč si to odpíral. Vlkost úst, hebký dotek jazyka a ten výhled, který na ni měl... Byl v háji. Dech se mu zrychlý a místo obvyklých pravidelných výdechů mu přes rty unikají slastné vzdechy a tlumené sténání.* Anais. *Zachvěje se, když ho ústy pojme hlouběji. Chtěl to opravdz nechat na ní. Snažil se. Ale stejně ho ovládne touha a zaplete jí prsty do vlasů, aby jí pomohl udávat tempo.* Ah, už budu, koťátko, d-doděláš mě rukou.. *Nejraději by se jí udělal do pusy, ale pochyboval, že z toho by byla nadšená a on by si rád dal dnes večer ještě jedno kolo. Pevně semkne víčka, když napětí povolí a on dosáhne vrcholu. Snaží se dýchat nosem, aby rychleji dech zkrotil, ale stejně po něm nakonec zalapá a pohlédle na Anais.* Řekl jsen už někdy, že tvou pusu zbožňuju? *A on neměl zas tak pozitivní vztah k mnoha věcem. Pomůže jí zpátky na nohy a upraví se. Prohrábne si vlasy a nejistě se na ni zadívá. V očích a tváři mu hraje víc emocí, než je u něj zvykem.* Už mě nikdy neopouštěj. *Dostane ze sebe nakonec a musí si odkašlat, když si uvědomí, kolik z jeho pocitů se do jeho hlasu promítlo. Úzkost, rozčarování, touha... O tomhle lidi mluví, když říkají, že jim selže hlas? To se mu teda vůbec nelíbilo. A tak i on pro své rty najde jiné využití a přitáhne si ji k sobě, aby ji políbil na krku na jednu ze značek, které ji zanechal.* Jsem pro to popadnout nějaké jídlo, zavřít se v komnatě a dát si pokračování. *Zamumlá.*

Tak dobře. *Zazubí se na něj, protože tohle jí nemusí říkat dvakrát, aby si to zapamatovala. Na nějaké z příštích směn může očekávat návštěvu. Tohle si přece nemůže nechat ujít, když jí prakticky pozval. Teď se ale plně soustředí na svou práci rty, kterou snad odvádí dobře. Tuší, že kdyby to dělala špatně, reagoval by jinak, takže prostě pokračuje Znovu obkrouží jazykem špičku, když cítí, jak se zachvěje a nechá ho, aby udával tempo tak, jak se mu samotnému zlíbí. Po jeho pokynu přestane pohybovat rty a místo toho opět zapojí ruku a dovede ho k orgasmu. Sice jí předtím pomáhal s tempem a musel jí zprvu říct, jak na to, ale i tak má radost z toho, že je tohle její práce.* Teď jo. *Odpoví mu na otázku s pobaveným úsměvem a nechá si od něj pomoct na nohy, aby se mohla upravit. Pochybuje, že by jí nechal jít po chodbě s vyhrnutou halenkou a sukní nahrnutou u pasu. Zachytí jeho pohled a nadzvedne obočí, protože si všimne, jak je nejistý a zprvu se lekne, že jí chce říct něco o tom, že i přes snahu mu to pusou neudělala dobře. On místo toho řekne ale něco jiného, což jí na tváři vyčaruje úsměv. * Nikdy. *Slíbí mu a dá mu ruce okolo pasu, když jí začne líbat na krku. Spokojeně zavrní a líbne ho na tvář.* Souhlasím. *Přikývne a vezme první věc, která jí padne pod ruku a to je nějaké ovoce, které dá do misky a jogurt, klasické potraviny, které jí v poslední době pořád, protože jí nedělá problém je sníst. Počká, jestli si vezme něco i on a pak ho chytne za ruku a vydá se s ním do komnaty.*

*Znovu ho trochu udiví, jak rychle a ochotně souhlasí. Nedokáže si představit, že by to udělala před pár týdny, to by odmítla a příšerně u toho zrudla. Teď naopak působila dojmem, že se nemůže dočkat. Následně se učenlivě věnuje jeho chloubě a jde jí to zatraceně dobře. Ne, že by to měl opravdu nějak moc s čím porovnávat, přišel si takhle mimo kontrolu a příliš odhalený, ale znal ji už natolik, aby jí svým způsobem důvěřoval a tohle si jednoduše užíval. Neovládne se a začne udávat tempo, čemuž se Anais rychle přizpůsobí a vydoluje z něj další tiché zasténání. Upozorní ji, než dosáhne vrcholu, ačkoliv se zapřísáhne, že někdy v blízké dobře tohle zopakují a tentokrát se neodtáhne.* Rád ti to někdy v blízké době zopakuju. *Ujistí ji, než jí pomůže na nohy a upraví se. Následně posbírá střepy, než se upraví i ona. Ani neví, kde se v něm vezme ta úpěnlivá prosba, ale její ujištění mu přeci jen pomůže zahnat zbytek úzkosti. Obejme ji nazpátek a zaboří jí tvář do krku, kde ji políbí. Zvuk, který vydá, se doopravdy podobá vrnění spokojené kočky, což jen stvrzuje její přezdívku. Spokojeně přikývne. Hlad ho opravdu přešel, ale raději popadne alespoň nějaké pečivo, jelikož neplánuje komnatu opustit nijak brzy. Na vteřinu pohlédne na jejich spojené ruce. Na tohle si asi nikdy nezvykne. Ruku jí však stiskne a opustí s Anais kuchyň.*