Ošetřovna 2

Hele, strejdo, pořád se bavíme o mým tátovi. Když už... Tak jste idioti oba. *Nevinně na něj zarmká a radši se snaží splynout ze zdí, jelikož přeci jen je možná trošku drzejší než by měla být. Ale tak co no, oni už jsou zvyklí, snad.* Jo, budu muset být i nekrofil, jestli se snoubencem bude nuda. A vážně je nudnej. Úplně šíleně. *Pokrčí rameny, jako by to měla být nějaká omluva.* Ady bych se nedivila, kdyby vážně děti lítaly vzduchem. To dělá nějaký zvíře, ne? Až jich budete mít moc a ve školkách ude plno, budete se bránit tak, že bueete házet uzlíky aneb děti. *Zašklebí se a s úsměvem se koukne na mimča co jsou v téhle jejich skupince.* Ne, řekla jsem Ježíš. Už jsi taky starej? Potřebuješ naslouchadlo? *Nakrčí obočí a pak si povzdychne.* Prostě se už o hádkách bavit nebudeme. *Protočí lehce očima a nad otázkou Sim, jen povytáhne obočí a zvědavě se na ni koukne.* Já? Já jsem v pohodě. *Zalže a pokčí rameny, aby to bylo co nejdůvěryhodnější.* Jestli ten chudák Maxouš bude po tobě, tak nebude nejskvělejší, ale právě bude po tobě tupej a egositickej, chudáček malej. Čeká ho těžkej život. *Pronese pobaveně, ale nakonec se na Xávu usměje.* Samozřejmě, budeš skvělej táta. *Usměje se na něj upřímně.*

*Uchechtne se.* Budu si s tvým snoubencem muset ještě promluvit.*S tím od Aideen mluvil už na chvilku, i když asi i jemu se podívá ještě na zoubek. * Já svýho syna házet vzduchem nebudu. A myslím, že ptáci svoje děcka hází z hnízda, ne? Když si myslí, že jsou připraveni letět nebo jak to mají. *Pokrčí rameny.*/jen díky bohu, že se to nepraktikuje u lidí. Ale kdo ví, kolikrát se táta opil a chtěl nás z okna vyhodit a mamka ho musela zarazit. *Nejsem egoistaaa. *Protáhne to schválně, aby tomu dal důraz, ale zaslouží si nespokojené zavrčení malého Maxe.*Promiň, maličký. *Trochu ho pohoupe v náručí a malý zase mlčí a jen je zvědavě pozoruje, oči mu svítí jako ledky.*/To nikdy nebude spát? Nevypadá to, že by byl unavený. Takže nebudu asi spát ani já, co? Sakra, ale já chci spát./ Zítra budu mít celou komnatu zaskládanou věcma pro děti a většina z toho budou jen hračky od tebe. *Pronese pobaveně k tátovi, kterému se role dědečka očividně dost líbí. Věří, že Ryan bude v pořádku a se Simone budou šťastní, přeje jim to. Přece se už usmířili, takže ani nemá smysl se dohadovat, ne? Je rád, že s ním souhlasí a dále to tedy nekomentuje.* Nejsem tupej ani egoistickej. *Zamrmlá.* Ty budeš ten nejdokonalejší chlapeček, viď? *Zažvatlá na něj.*Ehm.. tohle jsem vůbec nedělal ani Rafovi a vy jste to neslyšeli. *Nějak pozapomněl, že jsou tu i oni. Takhle na Maxe hodlá mluvit, jen když budou sami a ne před nimi, nechce ztratit tvář.* To zní divně, ale jo.. díky. *Přikývne.* Ke mě do postele se ho dát bojím. Rafe je přece jen o něco větší, než tenhle prcek. *Pousměje se na svého syna.* Díky. *Vydechne. Moc tomu nevěří, že bude až tak skvělý jak tvrdí ale pokusí se být co nejlepším tátou.*

Nebuď drzá, Viorico. *Schválně jí řekne celým jménem. Ale na takové poznámky je zvyklý, takže je to jen takové to napomenutí, aby se neřeklo a které nic neznamená.* Faaajn, myslete si co chcete. *protočí nad nimi očima. Asi nemá smysl hádat se o tom, jestli idiot je nebo není, když je.* Vždyť by tu pak bylo letiště mimin. *okomentuje jejich konverzaci o vyhazování dětí do vzduchu.* Furt lepší být spokojenej děda než mít nedovyvinutý mozeček jako máš ty, sestřičko. *nevinně se na ní zazubí. Ale ty šediny ho vyděsí. Vrásky.. ty už mu jaksi za tu dobu přibyly, s tím je smířený, ale šediny? Ty odmítá přiznat. Svý vlasy zbožňuje, nemůžou mu přeci šedivět. To raději zpátky růžovou.* Budou to hračky, se kterýma sis hrál jako malej ty. Všechny jsou schovaný. Ale nečekal jsem, že se využijí tak brzo. *uchechtne se. A taky tam samozřejmě bude nalifrovaný on jakožto hlavní chůva.* Jak jsi na tom s absťákem a drogama? *zeptá se Vii. Je dost jasné, že jí není dobře. Což je i pochopitelné.* Ne viděli to všichni a škoda, že to nikdo nenatočil. Musím tě přitom nachytat příště. *nechce se mu věřit ani vlastním očím, že vidí Xaviera takto.* Už teď jsi skvělej táta.

*Naoko uraženě si odfrkne, když slyší o nedovyvinutém mozku a pak se na něj zazubí.* Aspoň nějakej mám, bráško. *Vrátí mu to. Tohle jejich popichování jí docela chybělo. Ani jeden to nemyslel vážně. Pousměje se, když vidí Xaviera, jak hned starostlivě začne houpat svého syna potom, co ze sebe vydal zavrčení.* Vypadá to, že bude mít typickou vyřídilku naší rodiny. Rafovi se taky spánek moc nezamlouvá. *Uchechtne se. Ona sama byla taky docela dost aktivní dítě. To až teď si vyčítá, že byla blbá a měla naspat něco do zásoby, protože poslední dva měsíce rozhodně nenaspala ani minimum toho, co by člověk měl.* Tys fakt schoval všechny jeho hračky? *Zeptá se překvapeně Jace. Přijde jí to roztomilé a krásné gesto.* Nevypadáš tak. *Potřese hlavou a starostlivě se podívá na Viu. S dotazem o absťáku jí předběhne Jace, takže jen čeká na odpověď.* Ale slyšeli. Jste spolu sladký. *Začne se trochu rozplývat a pak mu nabídne s čím vším může pomoct.* Navíc ty sebou ze spaní děsně meleš, to si pamatuju ještě, když jsme byli děti. Já jsem schopná spát v klidu. I když to ty budeš teď asi taky, protože co si budem, moc se nevyspíš. *Nezávidí mu to. Ale vlastně se do něj dokáže docela dobře vžít. Oba zůstali na dítě tak nějak sami a oba dva chlapečci budou vyrůstat jenom s jedním biologickým rodičem. Xavier má ale ještě ke všemu Selekci a svoje povinnosti jakožto korunní princ.* Kdyžtak jsem k dispozici na hlídání. Zvládnu je oba dva, kdyby ses chtěl vyspat, udělat si práci nebo jít na nějakou schůzku, pomůžeme ti. *Pousměje se na něj povzbudivě a pak sklopí pohled k Rafovi, který se nespokojeně mračí kvůli tomu ruchu a světlu okolo.* Asi bych ho už měla jít uspat, tady neusne. Jakmile se mi to povede, donesu ti do komnaty všechny věci a ukážu ti, jak ho během noci nakrmit a tak. Za patnáct minut cca tam budu. Jo? *Nadzvedne mírně obočí a u toho začne v náručí Rafem trochu pohupovat, aby ho zklidnila.* Ty se klidně stav, Vio, kdybys nechtěla být na to všechno sama. *Nabídne jí, protože tuší, že absťák pro ní musí být těžký.* Díky za všechno, bráško. *Rozloučí se s nimi a i s Rafem se vydá do své komnaty, kde začne malého uspávat a pak dávat dohromady věci, které bude během noci Xavier pro malého potřebovat.*

A ty mi neříkej celým jménem, strejdo. Čím víc mě budeš tvát, tím víc na tebe budu drzá, rovná se, žesi tím víc budu utahovat tvýho stáří. *Zašklebí se na něj a potom se otočí na Xaviera.* Jestli si s ním chceš promluvit, rvonou mu za mě vraž, děkuju. *Usměje se na Xaviera.* Jo, ptáci j vyhzaujou a ještě nějaký zvíře svý mláďata hází jako munici, když jsou ohrožení, takže... *Uchechtne se a pokrčí rameny a scvhálně větu nechá nedokončenou.* Takže někde v paláci je celá místnost plná hraček malýho Xaviera? JSou tam jeho hračky jenom když byl malej nebo tam jsou i hračky z nedávných dob? *Zeptá se pobaveně. JAkmile se jí Sim zeptá, jak jí je, snaží se zalat, že jí je dobře, ale nějak nemá šanci, když si hned Jace přisadí další otázku.* Žiju. Takže mi je fajn. Absťák pořád máma drogy se snažím nebrat. Jinak bych logicky neměla absťák. /Mohla bych si rovnou ukrást nějaký prášsky místo drog? Pomůže mi to od absťáku?/ *Přemýšlí nad tím, že by si nějaký prášky ukradla, ale z těch myšlenek ji vyruší rodina.* Taky ti klidně pomůžu.Klidně budu hlídat. Ale jen když bude spát. Nebo nebude brečet. Jediný dítě, který jsem držela byl Rafe, ale Max je o něco menší než on. *Uchechtne se a na Sim se usěje.* Díky, ale nebudu otravovat. *Pokčrí rameny a odlepí se od zdi.* Půjdu. Bacha, ať tě Max nepočůrá. *Zazubí se jetě než odejde do komnaty, jelikož by stejně asi už nezvládla dlouho stát.*

Tak to už nevím, která zvířata to dělají. *Ví jen, že ptáci vyhazují svá mláďata z hnízda, že by je používal někdo jako munici, o tom v životě neslyšel.*Pochybuju, že se několik dalších let vyspíme, Sim. Prvně nám to nedovolí, protože budou brečet a budit se. Pak třeba při nemocích se o ně budeme bát, v pubertě se budeme strachovat, kde sakra jsou.. To je karma za to jakej jsem byl já. *Zamumlá si pro sebe.* Ty máš všechny moje hračky? *Dost ho tenhle fakt překvapí. Neměl jich zrovna málo a stejně tak i Aideen.* Takže teď bude tak na patnáct let aspoň moje komnata pořád zakramařená hračkama a tak? Nádhera. *Uchechtne se.*Později ji už ani nepoznám. *Protože kdo ví, kdy bude mít další dítě. Jen u Maxwella nezůstane, ani by nejspíše nemohl, potřebuje následníka, kterého by měl se svou manželkou. Kdy by třeba dva roky s dítětem počkali, protože je tu malý Max, pak měli dítě a pak ještě jedno.. Táhlo by se to dlouho. */I když to bude šílený.. Ničeho nelituju./ Hlavně dto vydrž, bez toho ti bude lépe. A za chvilku už se taky snad budeš cítit o něco lépe a nebude ti to tak vadit. *Je rád, že se Via snaží přestat a jen ji v tom podporuje.* Děkuju vám všem. *Usměje se na ně. Je jim vážně vděčný za to jak mu slibují, že mu pomohou, i když se je bude pokoušet otravovat co nejméně. Ale přece jen.. bude mít práci, porady, Selekci.. Najme si i chůvu. Práci může naštěstí dělat v komnatě, když bude malý spát, ale na porady ho bude brát stěží a stejně tak na rande. */Musím to co nejdříve ukončit./*Stejně ví, koho by si vybral, jen aby ona chtěla i jeho.*Stejně mě počůrá, to je mi jasný. *Uchechtne se.*Dobře, díky moc Simone. *Když ty dvě odejdou, sám se zvedne.* No nic, my už tay půjdeme. Díky tati.. že jsi to vzal tak sportovně a ani moc nevyšiloval. *Pousměje se na něj.*Zatím.*Rozloučí se s ním a pomalu se vydá s malým do své komnaty. Pořád nemůže uvěřit tomu, že nese právě svoje dítě.*

*Opět je napojená na všech těch příšerných přístrojích, na kterých byla i posledně. Umělá výživa, kapačka, monitoring srdce, tlaku a všelijakých podobných blbostí. Tmavé vlasy má svázané v culíku, takže jsou více vidět známky únavy. Nechce od doktorů prášky na spaní a v noci se často budí kvůli nočním můrám, ve kterých figuruje Zach. Nerada sleduje svůj nepravidelný tep, ale je to tak nějak jediná zábava, kterou tady má. Její tep je nepravidelný o něco více jak na horách a radši by o tom jenom věděla, než to muset poslouchat takhle dvacet čtyři hodin denně. Doktoři už jí řekli, že se to nejspíše nikdy nespraví a ona s tím bude mít problémy. Normální život to tolik neovlivní, ale například dělání sportů ano. Je možnost operace, kde by jí umístili do hrudníku zařízení, které by jí mohlo srdce popohánět, kdykoliv by nestíhalo, ale to by musela přibrat přibližně dvacet kilo. Nesnáší tohle místo a všechny ty hadičky. Na bolest od umělé výživy už si tak nějak zvykla, ale stejně jí ubíjí vědět, kolik kalorií jí proudí do těla. Doktoři se to ode dneška ještě snaží popohnat tím, že jí donesli normální oběd, aby si navykla i jíst sama od sebe, ve kterém se ale posledních dvacet minut prakticky jenom rýpe a ani ho neochutnala.*

*Dopoledne byl opět ve městě. Chodí tam teď docela často.. nebo spíše jezdí. Konečně se dokopal k oprášení své motorky. Vždycky si tak vyčistí hlavu a trochu se uvolní, což je příjemná změna od neustálých starostí o Maddie. Ale tentokrát už to aspoň není tak hrozné a dokonce i více spí. Přeci jen je to už podruhé a tentokrát ani neomdlela. Ale pořád to je dost na houby. Teď už míří na ošetřovnu a jak slíbil, podařilo se mu tam propašovat i Castera. Vždyť se ten prcek vleze do kapsy, nebylo to tak těžké. Až na to, že mu teda doškrábal a dokousal celou dlaň, takže je teď celá červená a má tam plno škrábanců. Naštěstí ale ještě nemá tak ostré drápky ani zoubky, jinak by jí měl určitě více více doškrábanou.* Ahoj. *pozdraví jí, když dojde až k jejímu lůžku a skloní se, aby jí mohl políbit. Při tom mu Caster vyskočí z kapsy a po tom, co se chvilku zmateně rozhlíží, hned vyskočí za Maddie. Uchechtne se nad tím a pak se trochu zamračeně podívá na její "oběd".* Musíš to mít studený... nemám ti to jít ohřát, abys snědla třeba aspoň trochu? Nebo donést nějakou zeleninu nebo něco místo toho. *je asi dost jasné, že normální oběd nesní na posezení jako každý jiný. Ale aspoň něco sníst by bylo dobré.*

*Dloube vidličkou v obědu, ze kterého udělala jednu kaši místo původních brambor, masa a trochy zeleniny zvlášť, ale nedá se říct, že by jí to nějak pomohlo vidět to jako méně nechutnou věc. Doufá, že doktorům brzo dojde trpělivost a odnesou to, protože se na to nechce dívat dýl. Jakmile uslyší přicházející kroky, nadějně se podívá směrem ke dveřím. Když uvidí Nicka, zklamaná sice není, ale tuší, že teď se jídla nezbaví. I tak se ale přístroj měřící její tep ozve o něco hlasitěji a rychleji.* /Parchant jeden./ *Pronese v duchu směrem k přístroji, který prozradil, co s ní Nickova přítomnost dělá. a lehce zčervená.* Ahoj. *Pozdraví ho s úsměvem a oplatí mu polibek. Nadšeně se usměje, když uvidí Castera, který si k ní poté vyskočí.* Ahoj, zlatíčko. Jsi napapanej? A už máš i pelíšek a škrabadlo? *Zeptá se ho, i když jsou spíše otázky mířené na Nicka.* Pouští toho do mě dost, nemam hlad ani chuť. *Zamračí se trochu a talíř od sebe trochu odstrčí po tácu.* Jak ses měl? Jak je vůbec venku? *Zajímá se, protože díky hadičkám se nemůže jít jen tak podívat k oknu a pozorně si prohlédne jeho obličej, jestli opravdu nevypadá nějak moc unaveně.*

*podaří se mu propašovat na ošetřovnu i castera, i když nevypadá, že by se mu v kapse mikiny moc líbilo. Ale u Maddie se mu určitě líbit bude. Když uslyší, jak se ten přístroj ozval rychleji a hlasitěji, neodolá pousmátí. A taky k tomu přispěje její červenání. S úsměvem jí pozdraví a políbí, při čemž mu vyskočí z kapsy Caster.* Klídek lásko, ať sem ještě nepřiběhne doktor. *okomentuje s pobaveným úsměvem její sice stále mizerný, ale teď ale aspoň o trošku rychlejší tep.* Má všechno co potřebuje. Ale pelíšku ani škrabadla si ještě pořádně nevšim. *protočí nad tou potvůrkou očima.* Aspoň trošku bys sníst mohla, pomůže ti to. A aspoň se ti pak bude lépe začínat zase s jezením sama. *pokouší se jí přesvědčit, ale nechce na ní tlačit, takže mluví jen konejšivě a mírně. Nemá moc smysl jí do toho nutit a akorát vydeptat ještě více.* Začíná tam být dost horko, blíží se léto. A všichni začínají bláznit z počasí. *uchechtne se, protože všude bylo plno lidí.* A mám se asi.. fajn? *vyzní to spíše jako otázka, protože sám moc neví a nechce nad tím ani moc přemýšlet. Ale je jasné, že když je Maddie tady, nemůže se mít úplně růžově. Posadí se na kousek její postele, aby tu pořád jen nestál.* Spala jsi aspoň trochu?

*Nespokojeně našpulí rty, když slyší jeho komentář a zrudne ještě víc.* Já jsem v klidu. *Namítne, i když ne úplně přesvědčivě, protože pípání stroje svědčí o něčem jiném. Pak už začne drbat Castera na hlavičce a spokojeně se u toho usmívá. Lehce si ho k sobě přivine a políbí ho do kožíčku.* Povyrostl. *Zkonstatuje dost prostý fakt, kterého si všimla. Přeci jen ho docela dlouho neviděla, když se připočítá i ta doba, kdy tu byl Zach.* Všimne si toho a bude se mu to líbit. Musíš mu dát čas. *Je si jistá, že Caster si stěžovat nebude.* A Cuddlie? Jak je na tom? *Zajímá se. Tohohle mazlíčka zatím naživo neviděla ani jednou.* Jenže.... Prostě... fuj. *Zašklebí se na talíř a nabere na vidličku jeden hrášek, který si potom strčí do pusy jako dnešní příjem potravy.* Bláznit? *Nadzvedne pobaveně obočí. Léto miluje, ale poslední dva roky jde mimo ní, protože se stydí za svou postavu. Pochybuje, že si s ní Nick nějak léto užije.* Asi fajn? Nicku... Já to myslím vážně. *Podívá se na něj starostlivě a natáhne se po jeho ruce, kterou lehce chytí a pohladí ho po hřbetu. Po jeho otázce lehce sklopí pohled.* Jo. Trochu jo. *Odpoví mu nakonec, protože nějak minimálně se to vážně zlepšilo. V reálu se její spánek navýšil o pár minut, ale i to se přeci počítá.* Co ty a tvůj spánek?

*samozřejmě nezapomene okomentovat její tep a červenání se a úsměv se mu ještě rozšíří, když zrudne více.* Jasně, úplně klidná jsi. *řekne ironicky, protože je jasné, že moc klidná není. Ale takhle její reakce ho logicky potěšila.* A taky zdivočel. *Předtím většinou jen spal, přeci jen byl fakt maličký, ale teď spíše leze kam může a hraje si snad úplně se vším. Občas nechápe, kde bere tolik energie.* Spíše aby mu to první nezabrala Cuddlie. *Ta z toho byla o trochu víc nadšená, i když to nejsou úplně hračky pro ní. Ale netuší, co asi tak dělá mýval a s čím si má hrát nebo tak neco.* Když se jí nepokouší Caster ukousnout třeba ucho, tak celkem dobře. Ale asi není moc bezpečný je nechávat samotný v jedný místnosti déle než hodinu. Caster vidí Cuddlie spíše jako hračku zatím a to se jí většinou moc nelíbí. Ale lepší se to, než budeš zpátky, tak to budou nejlepší kamarádi. *raději moc nechce mluvit o tom, jak vražedně to vypadalo, když Cuddlie dovlekl do komnaty. Ani jedno ze zvířat moc nebylo nadšené z přítomnosti toho druhého.* Aspoň tu zeleninu, vždyť je jí tam troška. *Zkouší to dál, ale asi dneska nebude až tak vytrvalý jako bývá normálně.* Všude samý rodiny s odbíhajícíma děckama a nebo líbající se páry, což je fakt nechutný. *zašklebí se.* Já vím.. já jen sám pořádně nevim, jak mi je. Není mi dobře, když jsi tady, ale zároveň se snažim být v pohodě, protože vím, že jsi tu v dobrých rukou a pomůže ti to. A taky to není tak hrozný jako minule. Prostě tak nějak neurčitě? *neurčité a zmatené pocity se v něm lámají snad po celou dobu jejich vztahu a jen málo kdy dojde k nějakému závěru, takže se to většinou prostě snaží ignorovat.* Trochu je koliK? Nemůžeš si dát třeba aspoň něco na spaní? *starostlivě se zamračí.* Jde to.. sem tam noční můra nebo tak, ale jinak to jde. *pokrčí rameny.*

Já za to nemůžuu. *Zaskučí s červenými tvářemi a nejradši by hlavu zabořila do polštáře, ale to nemůže, protože by jí z toho šíleně bolel obličej kvůli hadičce s umělou výživou. Ráda by řekla, že nechápe, co se to s ní děje, ale moc dobře ví, že tohle je naprosto normální reakce vzhledem k tomu, že je do něj beznadějně zamilovaná.* To k tomu patří. Je to ještě děcko, je jasný, že nebude furt jenom ležet v koutě a spát. Jako u lidí. *Zkonstatuje s pobaveným úsměvem, když se kotě snaží chytit mezi packy její prsty, se kterými ona rychle uhýbá.* Aspoň někdo. Oba si zvyknou jak na ty věci, tak na sebe. *Zadoufá nahlas. I když Cuddlie viděla jenom na fotce bylo by jí líto, kdyby se ti dva tvorečci nesnesli a jeden musel pryč.* Jo, snad jo. *Pousměje se, i když trochu smutně, protože nejradši by byla u toho a ne tady, aby o tom slyšela jenom z vyprávění.* Jenže i ta troška je hodně, když se to připočte k tomu, co mi jde dovnitř ještě žílou. *Namítne potichu, ale nabere na vidličku dva kousky mrkve, které s úšklebkem sní.* Nechutný? Takže až spolu půjdeme na výlet, tak nedostanu pusu? *Zeptá se naoko dotčeně, ale jenom ho popichuje.* Aha. Dobře. *Pokýve hlavou a pousměje se na něj povzbudivě.* No... Můžu, ale nechci. Už tak toho do mě ládujou hrozně moc. Spím dost. Občas usnu i přes den, když se tu nudim. *Snaží se ho nějak uklidnit.* Noční můra? Nechceš si ty vzít něco na spaní? *Zeptá se ho starostlivě, protože sama ví, jaký jsou noční můry svině.*

*zasměje se po jejím zaskučení.* To je ale pravda, za roztomilost nemůžeš. *zazubí se na ní, protože když se červená, tak mu to vždycky přijde roztomilé, i když ona má většinou jinej názor.* No jo. *uchechtne se. Většinou se ale nad Casterem i Cuddlie dobře baví, hlavně když mají hravou náladu. Když pak vidí její smutný úsměv, konejšivě jí pohladí po tváři.* Ještě pár dní, pak už je uvidíš, mezitím tě budu spamovat fotkami a videy. *povzbudivě se na ní pousměje.* Potřebuješ to lásko, to přece víš, ne? Když přibereš, bude ti dobře a budeš stejně pořád nádherná. A taky mnohem krásnější. *pousměje se.* Jasně že dostaneš pusu. Je to nechutný sledovat, ne dělat. *uchechtne se a protočí očima. Pak jí tak nějak řekne, jak se má, i když sám pořádně neví. Větší starosti mu ale dělá její spánkový režim, který už předtím za nic nestál a je jasné, že teď to o moc lepší nebude* Dobře, ale kdybys vážně nemohla spát, tak si prosím o něco řekni. I spánek ti pomůže to zvládnout. *Navíc mu ani moc vyspaná nepřipadá.* Jednou jsem si něco vzal, ale jinak je to v pohodě, o mě se neboj. *nechce aby si dělala ještě starosti o něj, když už tak má sama svých dost. Navíc se to trochu zlepšilo a není to až tak hrozné. Pobaveně se usměje, když se Caster začne drápat nahoru po jeho stehně a opatrně ho vezme do rukou a políbí na hlavičku.* Ještě horolezec s tebe bude. *uchechtne se.*

Nejsem roztomilá. *Zamračí se trochu a našpulí nespokojeně rty, i když tuší, že to jejímu tvrzení moc nepomůže. Nejspíš by se měla smířit s tím, že je pro něj roztomilá, ale to se moc nescházelo dohromady s její tvrdohlavostí. Začne si hrát s Casterem, který honí její ruku a ona jí rychle uhýbá. Jenže pak ho začne bavit honění její hadičky, která jí vede do ruky a protože se bojí o to, že by jí mohl vytrhnout z ruky, pošoupne ho na druhou stranu postele blíž k Nickovi.* Jo, snad máš pravdu. Nechci tu být dýl. *Stáhne trochu obočí. Doufá, že dýl jak do té středy tu nebude. Už teď je na ní znát, že zase přibrala. Je cca na váze, s jakou přijela do Illey a doktoři doufají, že ještě aspoň dvě až tři kila by do odchodu mohla přibrat.* Jo, vím. Tak..nějak. Jakože rozumově to vím. Ale pak je tu i ta druhá stránka. *Přizná potichu.* Jo, neboj. Kdyby to bylo nějak horší, řeknu si. *Uklidní ho, aby o ní neměl takový strach.* Dobře. *Přikývne, když slyší, že už si jednou prášek na spaní bral. Pousměje se, když vidí Castera.* Je sladkej. *Začne se nad ním rozplývat.* Takhle si to můžeme nacvičit na nějakýho malýho Nicka, kterýho bysme mohli v budoucnu mít. *Už jednou se o dětech bavili, takže hádá, že nic nezkazí tím, když to téma zase zmíní.*

Jsi roztomilá, už se s tím smiř. Co ti na tom furt tak vadí? *zeptá se trochu nechápavě, protože moc nepobírá, proč jí vadí, když říká, že je roztomilá. Vždyť to holky slyšet chcou, ne? Podrbe Castera za ušima, když ho Maddie šoupne blíže k němu.* Nebudeš tu dýl určitě. A když se ti pak bude dařit, už to nebudeš muset podstoupit znovu nikdy. *pousměje se a povzbudivě jí stiskne ruku. Doufá, že jí tu doktoři nebudou držet nějak déle, protože i jemu už se neskutečně moc stýská a chybí mu v komnatě. Trochu ztrápeně si povzdychne po jejích slovech.* Snaž se jí tolik nevnímat a poslouchej ten rozum, i když je to těžký. Ale ona jednou i tahle stránka zmizí. *alespoň v to teda doufá. Kdyby si měl představit, že se celý život bude motat v tomhle kolotoči, kdy to jde jednou nahoru a pak je to dole.. neví jak dlouho by to vydržel. Už teď ho to občas dost unavuje, ale Maddie miluje i tak.* Dobře, díky. *kývne hlavou a pak vezme Castera do dlaní.* A nebo malou Maddie. Ale mohli by být víc.. klidní. *uchechtne se. I když ani on ani Maddie nejsou zrovna zlatíčka, takže těžko říct, jestli jejich děti budou "klidné". Využije toho, že Maddie zabírá na posteli minimum místa a natáhne se na bok vedle ní, ale dává si bacha na všechny ty hladičky. Caster se usídlí tak nějak mezi nimi.* Hrozně moc mi chybíš. *zamumlá a dá jí pramínek vlasů za ucho, načež jí lehce políbí na čelo.* Až odsud odejdeš, tak tě nikam nepustim a strávíme minimálně týden jen v posteli mazlením nebo využíváním tvých oblíbených zásob. *Pousměje se a nemůže se dočkat, až na to dojde. Chybí mu po svém boku, v posteli když usíná nebo se probouzí a při všem, co spolu předtím dělali.*

Nevim, prostě... si pak připadam jak nějaký dítě. Děti nebo mláďata od zvířat jsou většinou nejroztomilejší. *Pokrčí rameny a Castera šoupne blíž k němu, aby jí se svou hravostí nevytrhnul omylem hadičku z ruky.* Bude se mi dařit. S tebou se mi daří vždycky. A náš už čeká šťastnej konec. *Usměje se na něj povzbudivě a stiskne mu ruku. Nechce ho už zklamat a skončit tady znova. Chce být v pořádku a být takovou snoubenkou, jakou si zaslouží a jakou by měla být.* Jo, snad máš pravdu. *Přikývne. Sama sice ví, že je možné, že nikdy nezmizí úplně, ale může se to naučit potlačit a ignorovat. A doufá, že se to naučí.* Malou Maddie ne, lepší by byl malej Nick. Mohl bys ho učit na kytaru a hrát si s ním na rytíře a tak. *Pousměje se nad tou představou.* Navíc... Anorexie se dá dědit. Nebo minimálně nějaký ..vlohy? pro ní. A holky jsou k tomu prostě náchylnější. *Dodá potom tišeji. Moc neví, jestli se vyjádřila správně. Radši sklopí pohled ke svým rukám, protože se kvůli tomu cítí provinile. Nechce, aby její dítě zažívalo to stejné, co ona. Usměje se, když si Nick lehne vedle ní a natočí se tak, aby na něj viděla.* Ty mě taky. *Chybí jí naprosto šíleně a má po něm prakticky absťák.* Proti tomu nebudu nic namítat. Mam tak šílenej absťák, že bych udělala cokoliv, abys mi nějakou část výbavy ukázal už teď. *Pousměje se a lehce ho políbí na hruď.*

Nejseš žádný dítě. Ne jenom děti a mláďata jsou roztomilý. *pokrčí rameny, ale aspoň už konečně chápe, co jí na tom vadí.* Přesně tak. *zamilovaně se na ní usměje a oplatí jí stisk ruky. Hlavně ona si po tom všem zaslouží štěstí. Už si protrpěla dost.* Určitě mám pravdu. *opraví jí a zazubí se. Jak by taky nemohl mít pravdu??* Ale malá Maddie by byla taky úžasná. Taky by hrála na kytaru a krásně zpívala. Nebo ty nechceš holčičku? Já myslel, že holky chtějí většinou dceru. *zajímá se.* Ale není to pravidlem, ne? Budeme si svý děti hlídat, anorexie už nikomu neublíží. Navíc bys poznala, kdyby k tomu některý dítě mělo vlohy, ne? *když si tím prošla, tak by si taky mohla všimnout dříve, než se to dostane k tomu nejhoršímu bodu. Ale rozhodně nehodlá dovolit, aby si tím prošel ještě někdo další z rodiny a nebo jejich budoucích dětí. Lehne si na bok vedle ní, dá jí pramínek vlasů za ucho a pousměje se, když ho políbí na hruď.* I tady na ošetřovně? *zeptá se s úsměvem.* V první řadě je ale tvoje zdraví. A až potom ten zbytek. Ale taky mám hroznej absťák, až to bolí. *uchechtne se. V posledních dnech si ulevil leda tak sám s myšlenkami na ní a to mu ani trošku nestačilo.*

No dobře no, tak jsem teda roztomilá. *Uzná nakonec, ale neodpustí si menší protočení očima. Ale jestli mu to udělá radost, klidně svojí typickou hádavost a tvrdohlavost překousne a uzná, že je roztomilá. Tolik jí to zase vadit nebude, jestli to bude vykoupeno alespoň jedním Nickovým úsměvem.* Nojonojo, ty máš pravdu vždycky. *Přikývne naoko vážně a vlastně to celá řekne, jako kdyby chlácholila nějakého malého chlapečka, kterému chce jen jednoduše zvednout sebevědomí. On ho sice měl už tak dost vysoké, ale lepší tohle jak nekonečné dohadování.* Taky jsem se s tím setkala spíš a ve výsledku je asi jedno, jestli to bude kluk nebo holka, hlavní je zdraví, ale když si představim naše dítě, vidim prostě malýho prince s kukučem po tatínkovi. *Usměje se nad tou kouzelnou představou malé napodobeniny Nicka, který by mu asistoval při práci a chtěl být jednou tak skvělý, jako táta.* Není to pravidlem, ale je tam dost velká pravděpodobnost. A jo, asi bych to poznala. Hlavně bych o tom mluvila s nima už od dětství, aby pochopili, jaký myšlenky jsou správný a jaký ne. Ale měl bys vědět, že ta možnost tu taky je. *Pokrčí jedním ramenem. Nechtěla mu nic zatajovat. Už ne. Tajemství mezi nimi bylo dost a ona nechce vytvářet další. Když si k ní lehne, spokojeně se usměje a políbí ho na hruď.* I tady na ošetřovně. *Pokýve hlavou. Nemůže popřít, co s ní dělá jeho přítomnost a už sám přišel na tom, že nemá rozhodně jen nevinné myšlenky.* A víš, že holky to prožívaj daleko víc a víc je to vzrušení bolí. Navíc... ty máš třeba aspoň soukromí na nějaký uspokojování se, já moc ne. *Postěžuje si lehce nespokojeně. Hrozně moc by ho chtěla.*

Tak se mi to líbí. *zazubí se na ní a pořádně nevěří tomu, že překousla tvrdohlavost. Navíc vážně roztomilá je a nemusí kvůli tomu být přeci žádné dítě.* Přesně tak. *kývne hlavou a v očích mu pobaveně zajiskří. Usměje se po jejích slovech.* Přesně tak, hlavní je aby bylo zdravé. Ale pořád je trochu zvláštní pomyslet na to, že bychom jednou měli být rodiče. Nebo aspoň já tátou. *Nikdy nějak moc nad dětma nepřemýšlel, až teď poslední dobou, když měl důvod nad tím přemýšlet.* Jo, díky, že jsi mi to řekla. *pousměje se.* A uděláme všechno proto, aby to tak nedopadlo a všechno bylo v pořádku. *rozhodně nechce, aby nějaké z jejích dětí trpělo anorexií a mluvit o tom asi pomůže hodně. Pousměje se, když ho políbí na hruď a následně trochu povytáhne obočí. Rád by řekl, že ho to překvapilo, ale když nad tím přemýšlí, tak ho to vlastně vůbec nepřekvapilo.* Každej by to tu viděl nebo slyšel. Navíc ten přístroj je hroznej. *uchechtne se a kývne hlavou k neustále pípajícímu přístroji, který monitoruje její tep.* Kluci to taky prožívaj dost, i nás to občas až bolí. *Uchechtne se.* Ale stejně to stojí za nic, když tam nejsi. A řekl bych, že brzo tay budeš mít soukromí, ale to ti asi nenecham, taže se o něj budeš muset podělit se mnou. *zazubí se na ní.* Ještě chvilku to musíme vydržet.

Taky bys jednou mohl být ten netvrdohlavý ty. Nebaví mě furt ustupovat. *Zasměje se, když vidí jeho zazubení a potřese nad ním hlavou.* Byl bys skvělej táta. Teda... budeš. Jestli bys děti opravdu chtěl. *Nakonec trochu znejistí. Je zvláštní si představit sebe jako mámu, i když se jí to zdá jako krásná představa. A moc dobře ví, že její tělo to teď nezvládne ani náhodou. A kdo ví, za jak dlouho toho bude schopné.* Nemusíš děkovat. Nechci před tebou mít žádný tajemství. A ani žádný nemám, neboj. *Ujistí ho rovnou a přesvědčeně se mu podívá do očí. Mluví pravdu. Ale chápe, že pro Nicka není jednoduché důvěřovat druhým, ví to moc dobře. A taky ví, že jeho důvěru spoustykrát zklamala.* Jo, to jo. *Přikývne. Nechce, aby si tím její dítě muselo projít. Nepřála by to nikomu. Pak ho políbí na hruď a ani se nesnaží skrývat, jaký myšlenky jí ovládají hlavu většinu času.* Taky si ho můžu odpojit. *Navrhne s nadějným pohledem v očích. Taky se jí tep trochu zrychlí s nadějí na to, že by mohl souhlasit.* Víš, že když mi narušuješ soukromí ty, tak mi to nevadí ani trochu. *Zazubí se na něj.* Stejně to tu ale utíká hrozně pomalu.*

Možná jednou se vesmír pomátne a dojde k tomu. *uchechtne se, i když ta pravděpodobnost je dost nulová. Ale vždycky mu trochu zvedne ego, když ustoupí.* Jasně že chtěl. Pokud to bude s tebou. *pousměje se. Sice nad dětmi nikdy moc nepřemýšlel, ale s ní by děti opravdu chtěl, i když se pořád trochu zvláštní pomyslet na roli rodiče.* A ty budeš skvělou matkou. *tím si je víc než jistý. Ale děti asi budou muset ještě chvíli počkat, dokud se ona nedá do pořádku. Nepředpokládá, že by to bylo v nejbližší době, takže už si ani nedělá žádné falešné naděje.* Já vím. *uklidní jí a usměje se na ní. Sice už několikrát jeho důvěra k ní klesla na minimum, ale teď ví, že už žádné tajemství nemá. A neskutečně moc si toho váží. Nad jejím nápadem o vypojení toho přístroje zapřemýšlí, přičemž jí trochu provokativně začne prsty kreslit malé kroužky na stehně a boku. Ne že by mu vadilo prostředí ošetřovny, spíše má strach o její zdravotní stav.* Neublížilo by ti to? Pořád na tom nejsi úplně nejlíp. *trochu starostlivě se zamračí.* To je dobře. *oplatí jí zazubení.* To jo, utíká to pomalu. *s tím nemůže nesouhlasit. Ale už jen chvíli, pá dní, to není tak moc.*

Pfff, vesmír by se mohl pomátnout rychleji a častěji. *Namítne naoko uraženě, ale koutky rtů jí cukají, jak potlačuje pobavený úsměv. Spokojeně se usměje a uculí, když slyší, že s ní by děti chtěl.* Doufám, že tu není nikdo jiný, s kým bys je chtěl nebo měl mít. *Pronese a nedokáže potlačit trochu žárlivosti, kterou cítí. Neumí si představit, že by měl být s jinou, je dost žárlivá. Ale moc dobře tuší, že když je jejich zasnoubení zrušené a Austrálie bude chtít opravdu spojence, může ho klidně zasnoubit s někým jiným. Neví, jak by to přežila.* No.. Snad máš pravdu. *Pousměje se. Neumí si představit sebe jako mámu a ještě k tomu dobrou. Když jí pak začne kreslit malé kroužky na stehni a na boku, dech se jí krátce zadrhne v krku a přístroj vynechá jedno pípnutí.* Debilní stroj. *Zamumlá a už to nevydrží a hladově ho políbí na rty, u čehož přístroj zase na pípání přidá.* Neublíží mi to, neboj. *Ujistí ho a sundá si hadičku, která je připojená k přístroji měřící její tep, takže konečně nastane ticho.* Tak si to trochu urychlíme? *Zamrká nevinně řasama.*

*uchechtne se po jejích slovech.* Ani ne. *moc v tom nesouhlasí, ale dobře se baví nad jejím "uraženým" výrazem. Následně ale neodolá převrácení očima nad jejími slovy.* Není. Nikdo jinej není a nikdy nebude, vždycky budeš jenom ty. A nejenom v dětech, ve všem. *řekne přesvědčivě, ale nemusí se o tu přesvědčivost snaži. Nikdy si nebyl v ničem více jistý než v tom, že to bude vždycky jen ona a že s ní chce strávit zbytek života.* Mám pravdu. *i támhle si je jistý. On sám si v roli rodiče moc nevěří, ale Maddie bude úžasná. Pak jí začne kreslit malé kroužky na stehně a boku, a když jedno pípnutí vynechá, potěšeně se pousměje.* Náhodou na tohle to není až tak špatný. *zamumlá trochu pobaveně. Užívá si sledování toho, co s ní dělá i takhle přes ten přístroj. Oplatí jí ten hladový polibek a nemůže se nabažit jejích rtů. Trochu starostlivě sleduje, jak se zbaví jedné hadičky. Touží po ní, hrozně moc. Ale její zdraví je pro něj přednější a vždycky bude.* To bysme mohli.. *větu nedokončí, protože ten její "nevinný" výraz ho přivádí k šílenství a opět jí toužebně a náruživě políbí.* Ale... něco se ti.. může stát. *dostane ze sebe mezi polibky a už jen z jeho tónu hlasu jde poznat, jak hrozně moc jí chce, i když jí nechce ublížit.*

Dobře. Já jenom.. Nedivila bych se, kdyby Austrálie chtěla spojence a hledala pro tebe jinde snoubenku po tom všem, co se stalo. *Vysvětlí svou žárlivost a důvod toho dotazu. Ale jeho přesvědčení jí přece jen trochu uklidnilo a dodalo jí jistotu.* Paličáku. *Uchechtne se, když jí ujistí, že určitě má pravdu. Když jí pak začne kreslit kroužky na stehnu a boku, přístroj jedno pípnutí vynechá a ona trochu zčervená.* Je to příšerný. *Namítne, protože v tomhle rozhodně nic skvělýho nevidí. Moc dobře ví, že na jeho blízkost reaguje dost silně a takhle nahlas je to ještě horší. Cítí se jako nějaká poblázněná třináctiletá holka, která obdivuje svého crushe herce. Hladově ho políbí na rty a sundá si snímač připojený na přístroj měřící její tep, tlak a podobné hovadiny a prostě ho shodí z postele.* Nemůže. Jsem v pořádku, vážně. *Ujistí ho mezi polibky a rukou ho začne přes kalhoty hladit v jeho klíně.* Prosím. *Vydechne a nevinně zamrká řasama.*