Komnaty zahraničních hostů

*Pobaveně pozvedne obočí, jakmile se Lucien zmíní o Jackovém osudu. Nijak nevěděla, že bude vědět přesně, jak ve filmu zemřel, když ten film tak nemá rád. Nebo ho třeba rád má a zkrátka to před ní a před Liv neuzná.* Beztak je to tvůj oblíbený film, který jsi viděl vícekrát, jak já s Liv dohromady. *Pobaveně se na něj zazubí. Když jsou všichni tři spolu, nikdy se to neobejde od pošťuchování. Proto jen pobaveně zavrtí hlavou nad tím, když si Liv rýpne do Lucienových uší, na to ani raději nic neřekne, jinak by se začali ještě bavit o jejích nedostatcích. A dnes tu měli bohužel stanovené téma, které bylo hlavně o ní. Na jednu stranu je ráda, že to ze sebe dostane. Svěří se svým sourozencům a už se nebude muset tolik přetvařovat a občasně vymlouvat. Promítá si v hlavě, jak jim to všechno řekne, ale jakmile ji Liv pobídne, nechce je dál nechávat čekat, řekne jim všechno. Řekne jim, jak se daný strážce jmenoval, jak jí učil letectví, jak za ním utíkala a jak se do něj postupně zamilovala, což byla prozatím největší chyba jejího života. Přestože se jí daří skrýt pochmurnou náladu a smutné obličeje, pláč rozhodně skrýt a zastavit nedokáže, proto se u konce jejího příběhu rozpláče. Samozřejmě, že si uvědomuje, jak byla naivní, hloupá a slepá, proto se to nebojí ani vyslovit nahlas zvlášť, když to ví. Jakmile ucítí Lucienův fotek na koleni a poté objetí od Liv, která ji podá i kapesníky, vděčně se k ní přitiskne.* Nemáte se za co omlouvat, Liv. Když chci, aby někdo něco nevěděl, tak to neví, alespoň nějakou dobu. Ale vám jsem to říct měla. *Uzná s chraptivým hlasem a setře si hřbetem ruky slzy z tváří. Je ráda za to, jaké sourozence má. I přes občasné hádky, kdy se na něčem zkrátka neshodnou, tu pro sebe všichni jsou a ona to zbožňuje, na Luciena a Liv by nedala v žádném případě dopustit.* Chtěla jsem přestat věřit, chtěla jsem se změnit a být úplně jiná, ale brzy mi došlo, že by mi to moc dlouho nevydrželo a že bych to nebyla já. *Souhlasí se svým bratrem, když ji řekne, že na lásku opravdu věřit začne. Ona to věděla, jen je otázka, jestli se pro ní najde ještě někdo, kdo se jí dostane pod kůži více, než kde kdo. Nedůvěřivě se dívá na flašku whiskey, kterou jí zprvu nabízí její bratr a poté jí skončí díky její sestře v ruce.* Žádný benjaminek. *Tiše se zachechtá a poté opravdu zvedne flašku k ústům, sama tomu nevěří a trošku upije. Poté ale flašku zase rychle školní a zašklebí se, když ji začne pálit v krku.* Fuj. *Jemně zatřese hlavou a podá flašku zpět Lucienovi. Jakmile jí je nabídnuta zmrzlina, nijak neotálí a popadne lžíci, načež otevře dózu jahodové zmrzliny a poté jí začne pomalu ujídat.* Děkuji, že jste přišli. Vážím si toho.

*Povzdechne si. Dnes je tu jeho maličkost v přesile, a tak jen pokrčí rameny.* Viděl jsem ten film jednou, jen nemám paměť děravou jak síto, jak už to vypadá u vás. *Odpoví jim nabručeně. Dost na tom, že tu kravinu bude muset snést ještě jednou. Vždyť to nejzajímavější na tom filmu je, když se loď potápí, ale když studovat různé dokumenty o neštěstí na Titaniku, tak zjistil, že ani to nezachytili ve filmu stoprocentně věrohodně. Poznámku o uších už ani nekomentuje, jen po Liv blejskne varovným pohledem. Ona by taky o ty své při takových řečech mohla přijít. Raději se soustředí na Astrid, která se jim konečně svěří se svým trápením. Jakmile se objeví i slzy, naznačí očima Liv, že má vzít kapesníky, avšak zapomněl, že Liv inteligencí příliš neoplývá. Alespoň že a emoční je u ní na přijatelné úrovni, aby ji za pár chvil též napadlo podat kapesníky Astrid.* To je v pořádku. *Bylo by pokrytecké soudit ji, že jim něco neřekla. On sám si většinu věcí nechává pro sebe a vsadil by se, že i Liv má věci, o nichž jim neříká. Lehce se pousměje nad Astridiným vysvětlením a pokrčí rameny.* Jsi z nás rozhodně největší optimista. Byla by fakt škoda, aby to jeden vůl zničil. *Konstatuje prostý fakt. Jejich rodina potřebovala někoho, jako Astrid, která byla vždy převážně veselá, milá a dokázala vám zvednout náladu. Navíc působila jako nárazník mezi ním a Liv, tlumila většinu hádek předtím, než se mohly zvrtnout.* Hej, ty máš tu hnusnou vodku, co chutná jako desinfekce, nekraď mi kvalitní alkohol. *Ušklíbne se. Má dojem, že sestře záleží více na tom, kolik má daný nápoj procent alkoholu, než na jeho chuti. Když Astrid upije, ochotně si ji vezme zpátky.* Radši ale zkus tu vodku, je víc bez chuti a můžeš ji zapít džusem. *Navrhne a sám znovu upije whisky, tentokrát ji nehodlá pustit z rukou. Trochu se posune dopředu a volnou rukou otevře laptop.* To je samozřejmost. A teď je čas na moje mučení. *Zabrouká rádoby zvesela. Ve složce chvíli hledá, protože mu film zapadl právě mezi ty dokumentární, ale nakonec ho najde a spustí. Následně laptop odsune, aby na něj viděli všichni, přestože on by preferoval pásku na oči a špunty do uší. Vezme si deku a hodí si ji kolem ramen, přeci jen, pouze tu takhle sedět a ještě i ujídat zmrzlinu, člověku začne být trochu chladno a on na rozdíl od nich mikinu nemá.*

Nemáme děravou paměť. To spíš ty na něj koukáš každej večer. *Uculí se na bratříčka a pak si poslechne, co se Astrid stalo. Uleví se jí, když zjistí, že zrovna s tímhle nic neměla.* Nic nemusíš. Bylo na tobě, kdy ses cítila připravená o tom mluvit. *Pokrčí rameny a povzbudivě se na ní usměje.* Jo, ty jediná z nás máš naději na to, že to někam dotáhneš a budeš fakt šťastná. *Uchechtne se, protože tak to asi je. Ona se nadobro uzavřela celkově před světem a Lucien se zase zavrtává do nudných knížek. Pak si ukradne whiskey, kterou podá i Astrid a nedokáže potlačit pobavený úsměv, když vidí její škleb. Sama se natáhne pro vodku, kterou sem přinesla a otevře jí.* S džusem je to fakt dobrý. Podle mě by ti to chutnalo. *Řekne Astrid a hlavou kývne k džusu. Ne, že by jí chtěla opít, ale chce, aby jí bylo líp. Nakonec se pohodlně s flaškama a zmrzlinou uvelebí vedle Astrid a pohled upře na obrazovku.* Chápete jaká je to ale ironie? On je nadšenej, že vyhrál a má ty lístky, že se bude mít už jenom dobře a přitom kdyby do toho nešel, mohl dál žít. *Nakloní trochu hlavu na stranu. Tohle jí vždycky na tom filmu dostávalo nejvíc. To Jackovo štěstí z toho, že se na Titanic dostal.*

*I když ji to, že se svým sourozencům svěřila dohnalo k slzám kvůli vzpomínkám, zároveň se jí hrozně moc ulevilo, protože jí tato věc netížila zrovna krátce. Necelý rok to trvalo, kdy na to myslela téměř neustále, kdy ji nepomáhaly ani knížky k tomu, dostat své myšlenky jinam a to četla dost často. Ne tak často jako její bratr, ale přeci jen to nebylo málo. Po nějaké chvilce se od Liv opatrně odtáhne a hřbetem ruky si setře slzy, načež se na své sourozence krátce a jemně pousměje.* Vy to také někam dotáhnete, navíc si můžete k lásce ještě najít cestu, přestože se vám to teď zdá nemožné. *Je hodně případů, kdy se někdo vyhýbal lásce velkým obloukem, i když si láska toho člověka poté našla. Nebo ten člověk našel jí, to je stejné. A rozhodně to nečetla jen v knížkách.* No, to máš asi pravdu. *Souhlasí se svým bráškou, přeci by s nezměnila kvůli svému prvnímu nepovedenému románku. Poté ji už přistane v rukou láhev whiskey, z které upije a okamžitě se zašklebí nad tím, jak silné to je, proto hned i flašku zase bratrovi vrátí.* Aa.. Je ta vodka slabší, než ta whiskey? *Optá se ještě s malým úšklebkem, než se pořádně zachumlá do své deky a nabere si na lžíci zase něco ze zmrzliny. S úsměvem začne pozorovat začátek filmu a na Liv připomínku okamžitě přikývne.* Přesně, raduje se, přitom jde vlastně jen naproti své smrti. *Souhlasí s ní a dá si do pusy lžíci zmrzliny.*

Myslím, že jsi jen příliš tvrdohlavá na to přiznat, že jsi se jednoduše mýlila. Ale jistě, namlouvej si to dál, cokoliv ti pomůže v noci spát, sestřičko. *Prohlásí schválně posměšně. Zajímalo by ho, zda se urazí. Vždycky u toho začala lehce rudnout na tváři a krku, dokud nevypadala jako přezrálé rajče. Vyslechnou si trápení Astrid a jemu zaškubou koutky nad povzbuzením Livie.* Pane jo, my dva jsme se na něčem shodli. *Podívá se na Livii překvapeně.* /A teď ještě vážně někdo zjistí, že Bůh existuje, když už jsme u těch zázraků./ *Shlédne pobaveně na Astrid.* Možná. *Nevěděl, jak Livia, ale on proti lásce nic neměl. Považoval ji sice za dočasný stav, kdy v těle bujely určité hormony, které přinášely povznášející pocity, ale ty časem vyprchají a zůstane jen přátelství a vzájemná úcta. Což bude taky něco, co bude jednou od svého manželství hledat on. Chtěl by si vzít ženu, které si bude vážit a být s ní mu bude připadat jako trávit čas s nejlepším přítelem. Nebylo v tom nic romantického, čirý pragmatismus, takový vztah měl největší šanci na úspěch do života.* Jo, pravdu mám často. *Zazubí se škádlivě a dloubne ji lehce loktem do žebra. Sebere si zpět whisky, kterou hodlá opatrovat a pustí jim ten stupidní film. Odfrkne si nad jejich konstatováním.* Ironie? Dost slabá. To je jako bys dnes vesele běžela ze schodů a zítra na nich upadla a zlomila si vaz. Myslíš, že by taky někdo plakal nad tím, jaká to byla ironie? Umřít může člověk kdykoliv. Opravdová ironie by byla, kdyby do Ameriky doopravdy dojel, snažil se sehnat práci, ale nešlo to a umřel by hlady na ulici, když si myslel, že tam začne úžasný nový život. Takhle je to prostě jen nešťastná tragédie. *Protočí očima. Až moc rád se dělí o své názory, ale když vidí výraz dívek, raději sklapne.* /No jo pořád./ *Upíjí whisky a myšlenkami se během filmu toulá všude možně. Při té hloupé větě “namaluj mě jako jednu z těch francouzských dívek” je naštěstí v hlavě u Eulerovy rovnice, jinak by asi musel útrpně zasténat. Skoro se mu začínají klížit víčka. Ten film je nechutně uměle natahovaný a nudný, že pozornost nedokáže udržet. Navíc poslední dny hodně sportoval a málo spal, nejspíše to na něj začíná doléhat.*

*Zamračí se na svého bratra a ukáže mu zvednutý prostředníček. Neuvěřitelně jí jeho poznámky vytáčí. Jestli má Lucien na něco doopravdy talent, nebude to žádná postižená matika, která stejně nikdy nebude dávat smysl - aspoň jí -, budou to právě tyhle poznámky, kvůli kterým je schopná vidět rudě.* Lásku? Já? Vrať se na zem, Ast. *Uchechtne se. Ona na nějaký city rezignovala už hodně dávno.* Je to stejně silný, ale tim džusem si to můžeš naředit. *Poinformuje svojí sestru a schválně zahýbe ve vzduchu láhví vodky. Pak už se začnou bavit o ironii ve filmu a protočí očima nad slovama Luciena, který to celé zkazil. Taky mu za to přiletí do obličeje polštář, který po něm hodí.* Nekaž to. *Ušklíbne se na něj a zase se vrátí k pozorování obrazovky.*

*Spokojeně se usměje, když od Luciena uslyší alespoň "možná". Je ráda, že to s láskou až tolik nevzdává, jako Liv, u které jí to je líto. Byla by ráda, kdyby měla někoho, kdo by ji opravdu dělal šťastnou. Aby poznala, jaké to je. Ale samozřejmě ji nemůže nutit aby dala tomu všemu šanci, kecat ji do toho, protože stejně její slova by neměli v tomhle smyslu žádnou váhu. Proto na její odpor nic neřekne a jen si tiše povzdychne. Není na to co říct.* No jo, prosimtě. *Pobaveně protočí očima nad bratrovou poznámkou o tom, jak vždy povídá pravdu a dloubnutí do žeber mu oplatí bouchnutím do ramene. Vždycky musel být nejchytřejší a to, jak jim to dává najevo, si určitě užívá. Ještě, aby ne. Poté jim konečně zapne film, který je pro ní jeden z nejlepších romantických filmů, nejspíše hned po filmu "Než jsem tě poznala", tenhle film asi u ní nic nepřekoná, i když u něj je schopna brečet několik dlouhých minut.* Prosimtě, moc nad tím přemýšlíš, užívej si trochu ten film a nehledej na tom tolik špatného. *Pobaveně se ušklíbne, když po něm Liv hodí polštář a sama se zachumlá ještě více, než předtím. Zmrzlinu už odloží, vzhledem k tomu, že se jí začnou klížit oči. Chce film dokoukat, ale to dlouhé brečení, co před chvílí probíhalo a příjemný pocit, když je se svými sourozenci ji začne kolíbat ke spánku, kterému nakonec i propadne.*

*Skoro by se rozesmál, když na něj Liv ukáže prostředníček. Má pocit, že tohle gesto má rezervované téměř jen pro něj. Asi to začne brát jako poctu. Schválně se na ni vesele usměje, aby věděla, že si z jejího vzteku nic nedělá. Vážně se mu nechce se sestrami probírat takové téma, jako je láska, na kterou má každý z nich jiný názor. Liv téměř nevěří v její existenci, minimálně ne sama pro sebe, on ji považuje za chvilkovou pomíjivou iluzi a Astrid za něco kouzelného, po čem z hloubi duše touží. Když komentuje trapný film, schytá to od Liv polštářem a Astrid se taky jasně vyjádří, a tak jen protočí oči a raději se začne toulat v myšlenkách. Probere ho, až když se do něj Astrid trochu opře. Uvědomí si, že dle zavřených očí a pravidelného dechu nejspíše usnula. Opatrně se vymotá z pod deky a tou její ji naopak pořádně zakryje.* Budeš tu s ní chtít zůstat? *Zeptá se Liv. Sám by tu nedokázal spát dobře, potřebuje svůj vlastní klid a prostor. Lehce políbí Astrid do vlasů a zvedne se z postele. Protře si ospale oči a usoudí, že je nejspíše taky na čase, aby zamířil do vlastní postele. Dle Liviina rozhodnutí buď nechá laptop v komnatě, aby mohla dokoukat film, anebo si ho vezme s sebou.* Dobrou noc. *Rozloučí se starší sestrou ještě. Má toho taky hodně, co vstřebat. Ví však, co bude muset udělat ráno. Teď se ale potichu vyplíží z komnaty a zamíří k sobě.*

*Zabere se do sledování filmu a u těch pasáží, které přesakují romantikou se jenom mračí a musí potlačovat úšklebky. Ten film navrhla hlavně kvůli Astrid, sama by si vybrala asi něco míň zamilovaného. Každopádně furt se na to dívá radši jak Lucien, u jehož reakcí zase potlačuje pobavené hihňání. Pak si všimne, že Astrid usnula, takže notebook zaklapne a posune ho k Lucienovi.* Zůstanu tu. *Odpoví mu s menším úsměvem. Samotné se jí už klíží oči.* Dobrou noc. *Popřeje bráchovi a ještě se pořádně napije vodky, aby eliminovala myšlenky a sny týkající se jejího snoubence a pak se uvelebí v posteli zachumlaná do deky a taky pomalu ale jistě usne.*

*Když slyšela ty jeho slova ohledně jedení, pevně zatne zuby. Nemá ale energii se s ním teď dohadovat, když se soustředí na to, aby dávala nohu před nohu a on jí nemusel sbírat ze země. Nechce jíst a ani to, že má u ní nějakou laskavost na tom nic nemění. Vždyť jí přece vzal jenom batoh. Když dojde do komnaty, natáhne se po teplácích, které má hozené na křesle a oblíkne si je přes džíny, aby jí nebyla taková zima. Pak už si vleze do postele. Deník, který má na ní položený, rychle zavře a odloží na noční stolek a pak se vsouká pod peřinu.* Nic jíst nebudu. Zas tak velkou laskavost u mě nemáš. Vzal jsi mi jenom batoh. *Řekne mu konečně, když už se nemusí soustředit na pohyb.*

*když už předtím pořád mluvila o těch laskavostí, rozhodl se toho konečně nějak využít. I když je mu jasné, že to bude chtít hodně přemlouvání a možná i nějakou tu sebeobranu, až po něm bude něco házet nebo ječet. To ho ale neodradí. Když dojdou do její komnaty, pustí jí a posadí se do jednoho křesla kousek od její postele.* Ale ne, já nemyslím laskavost za ten batoh, ale za to, že už jsem tě podruhý odvedl do komnaty, protože jinak bys tam ani nedošla. *nevinně se na ní usměje.* A jíst budeš. Musíš. Sám na to dohlídnu. *řekne celkem odhodlaným hlasem, prootže ji nehodlá sledovat, jak se zabíjí. Sáhne do kapsy, kde má nějakou malou proteinovou tyčinku a hodí jí ji.* Sněz to. *přikáže jí tvrdým hlasem.*

Nemusels to dělat. Nějak bych si poradila. Stejně jako u nás doma. Tam mě taky nikdo nevodil a byla jsem v pohodě. *Zamračí se na něj nespokojeně.* To jako fakt? Takže si sem nanosíš i kufry a hodláš se tu zabydlet, abys nademnou měl dohled? Jsi můj snoubenec, ne chůva. Pleteš si pojmy. *Poznamená naštvaně a nezapomene se u toho i ušklíbnout. Když jí pak přiletí do ruky tyčinka, nadzvedne obočí a opatrně jí vezme mezi prsty, jako by to bylo něco odporného. První co hledá je tabulka energetických hodnot.* Ne. Ani náhodou. *Prohlásí rozhodně, když vidí počet kalorií a tyčinku odhodí někam na postel, aby jí neměla ani v ruce.*

Jasně, že jsi byla v pohodě. Ty jsi totiž vždycky v pohodě, co? *zeptá se s jasnou ironií v hlase a ušklíbne se.* Nehodlám se tu zabydlet, být v tvojí přítomnosti 24/7 by bylo jako nějaká forma mučení. Dá se to hlídat i jinak. *zavrčí naštvaně. Pak jí hodí tyčinku a nařídí ji, aby ji snědla. Už si předem připravuje všechny možné argumenty, jak ji k tomu donutit.* Nic nepřibereš, když jí chytneš do ruky. *zamumlá a protočí nad ní očima. Když pak tyčinku odhodí, probodne jí naštvaným pohledem a hodí jí ji zpátky* Dělej, sněz to. Aspoň kousek, něco jíst musíš, vždyť jsi jen kost a kůže. *pokračuje neodbytně dál a rozhlédne se kolem sebe, aby zjistil, jestli je tu něco, čím jí může donutit. Pohled mu padne na její deník, který pro ni bude hodně důležitý, jak předpokládá. Ale považuje to za dost riskantní krok, a tak rychle raději vrátí pohled k ní.*

Přesně tak. Konečně ti to došlo. *Usměje se na něj sladce, i když úsměv překypuje tím, jak je falešný a pak nadzvedne obočí.* To mě fakt zajímá. Jak to hodláš kontrolovat? *Koukne na něj a snaží se aspoň trochu skrýt to, že si o něm myslí, že je naprostej vůl. Ona neni blbá a za ten rok se svou nemoc naučila skrývat skvěle, takže má spoustu triků v rukávu a nenechá se od něj jen tak kontrolovat.* Dej mi pokoj. *Zavrčí na něj a poté tyčinku odhodí, když vidí, kolik má kalorií. Oplatí mu naštvaný pohled, když tyčinka přistane zpátky u ní.* To teda nejsem ani náhodou a nemusim tě poslouchat. Nech mě být. *Založí si ruce na hrudi a sveze se ze sedu trochu níž, aby byla víc přikrytá dekou a měla víc tepla.*

*jen ji probodne po jejich slovech, že mu to konečně došlo, protože on to myslel ironicky, ale podle jejího falešného úsměvu mu došlo, že je jí to jasné a jen se ho snaží vytočit. Což funguje skvěle. Nechápe, jak se s ní před pár minutami mohl bavit tak nějak normálně.* Co ti je do toho? Když ti to řeknu, akorát to budeš sabotovat. *je mu jasné, že kdyby jí to řekl, udělala by všechno proto, aby to překazila.* Hmm, ne, to asi nepůjde. *sladce se na ni usměje. Když tu tyčinku odhodí, hodí jí ji zpátky, protože se jen tak nevzdá.* Ještě ti nedošlo, že tady budu do tý doby, než to nesníš a budu dělat všechno proto, abys to snědla? *zeptá se s úšklebkem, když mu znova řekne, aby ji nechal být. Poté se zvedne a ležérním krokem dojde k její posteli a vezme z nočního stolu její deník, Ten pak otevře a začne listovat stránkami, jakoby je četl, ale doopravdy vůbec nevnímá slova, co tam jsou. Není až takový hajzl, aby jí lezl do soukromí. Stojí dost daleko od její postele, aby mu deník nemohla vzít a čeká na její reakci. Nevrátí jí ho, dokud nesní aspoň jedno nebo dvě sousta.*

Je mi do toho dost, když se jedná o mě, ne? *Zamračí se na něj.* Ale fajn.. Předvěď svoje úžasný nápady. Stejně ti to bude k ničemu. Aspoň se na chvíli zabavíš. *Zakoulí očima.* Prostě vypadni. Jde to dost lehce. *Kývne hlavou ke dveřím a už nijak neskrývá, jak hodně jí štve a že má chuť mu zakroutit krkem.* Ještě ti nedošlo, že je to zbytečný. Klidně do mě můžeš něco narvat a já jsem schopná to vyzvracet jakmile odejdeš. Aspoň si pochutnam hned dvakrát. Když zvracíš chvilku potom, co jsi něco snědl, to jídlo má furt stejnou chuť. Jednou jsem to zkoušela se zmrzlinou. Dokonce byla furt studená. *Uculí se na něj. Celá tahle přednáška měla jediný účel a to vytočit ho. Když ale vidí, jak bere její deník, ztuhne a úsměv jí zmizí z tváře.* Nech toho. *Řekne mu a zavrtí hlavou. Pak se zvedne z postele, protože chce dojít k němu a deník mu vzít. Ale zamotá se jí hlava a ona se musí zachytit sloupku u postele.* Prosím vrať mi to. *Jenom z představy toho, že si čte všechny její myšlenky a má v ruce něco, na čem jí tolik záleží, jí vhání slzy do očí.* To mě prostě musíš za každou cenu vytočit, do prdele? Co bude dál? Přijdeš s nůžkama a začneš mi stříhat struny na kytaře a ničit bubny, nebo co? *Zeptá se ho už dost vytočeně a on má jediné štěstí, že nemá dostatek energie na to, aby mu urvala hlavu.* /Já si ho nechci vzít../ *Proběhne jí hlavou, zatimco se jí z krku vydere jeden vzlyk. Neumí si představit strávit s někým jako je on zbytek života a momentálně má chuť se jenom schoulit do klubíčka a vybrečet se.*

Jsou to mý nápady. *pokrčí lhostejně rameny.* Už jsem řekl že ne. *neodejde, dokud aspoň něco nesní. Pak poslouchá její přednášku o zvracení a znechucením se zašklebí, přičemž má v očích nechápavý pohled. Nechápe, proč si tohle dělá.,* Přemýšlela jsi někdy nad tím, že bys šla za odborníkem, který by ti pomohl? Potřebuješ to. *řekne to vážným hlasem a myslí to snad ještě vážněji. Už předtím mu nepřipadala normální a chvilku jí dokonce i litoval, ale teď v ní vidí snad ještě většího blázna. Pak si vezme její deník a začne jím listovat, ale nepřečte jediné slovo. Jen na to tupě kouká.* Vrátím ti to, až si aspoň jednou kousneš. *schválně zvedne deník trochu nahoru, aby na něj nedosáhla.* Já se tě nesnažím vytočit! Snažím se tě donutit aby ses přestala ničit a začala normálně jíst dřív než bude pozdě! *trochu zvedne hlas a v očích má naštvaný výraz.* Nebreč a sněz to, Mad. Hned. *snaží se ignorovat to, že už jí dneska podruhé vidí brečet a podá jí tu tyčinku.* Aspoň kousek sněz. Nemůžeš takhle dál pokračovat. Vždyť se ani pořádně nepostavíš na nohy. Zachvíli ti vypoví tělo. Přeci se nenecháš takhle zničit kvůli nějakýmu idiotovi, který si začal s jinou. Přemýšlela jsi někdy nad tím, jak by asi bylo tvým rodičům nebo sourozencům, kdyby tohle zjistili? To se necítíš ani trochu blbě?

V případě jsem v klidu. Za moc stát nebudou. *Protočí očima a pak se ho pokusí vytočit svou přednáškou o zvracení. Nejlepší by bylo kdyby se naštval a znechuceně odešel. To ale nezabere.* Prosimtě. Dělala jsem si srandu, klid. Za žádnym odborníkem nejdu. *Ušklíbne se, i když si srandu nedělala a mluvila doopravdy z vlastní zkušenosti. Když si pak vezme její deník, zalije jí vlna zoufalství a rozbrečí se.* Tohle je hnusný vydírání! *Má co dělat, aby se ovládla a doslova na něj neječela.* Je to můj život, můžu si s nim dělat co chci. Copak to nechápeš? Já prostě nemůžu jíst. Nemůžu sníst tohle. Vždyť je to obalený v čokoládě sakra. Prosím, nenuť mě to jíst. Nech mě na pokoji. Prosím. *Nemá ani energii už na něj křičet, takže tam stojí, drží se toho sloupu, aby se vůbec udržela na nohou, brečí a se vzlykama ho prosí, aby jí nechal. Jediné její přání je momentálně, aby odešel a nechal jí být.*

*poslouchá její přednášku o zvracení a musí se znechucením zašklebit. Nedokáže pochopit, proč si tohle dělá.* Ale měla bys. *zamumlá. Klidně by jí tam osobně dotáhl. Pak jí vezme deník a odmítá jí ho dát dokud si aspoň jednou nekousne. Jenže Maddie se rozbrečí, dneska už podruhé, a tak se trochu zarazí.* Ne, můžeš to jíst, ale ty nechceš a namlouváš si, že nemůžeš. *řekne a odhodí její deník zpátky na ten stolek.* Raději si lehni, ať nespadneš, ještě si ty svý křehký kůstky zlomíš. *zamumlá a následně se vydá pryč z její komnaty. Sice je hodně starostlivý a má o ní starost, ale za tohle mu to nestojí.*

Tvůj názor mě nezajímá. Nikam nejdu. *Ucedí s úšklebkem a když pak vidí, jak listuje jejím deníkem, vymrští se na nohy a zoufale se rozbrečí. Dneska už podruhé. Jednoduše je toho na ní na jeden den moc a už to nezvládá. Nejdřív do ní bratr cpal doslova jídlo plné cukrů a vyhrožoval žalováním rodičům a teď jí vlastně vydírá její snoubenec tím, že bere do ruky prakticky nejcennější věc, jakou má a cpe do ní jídlo plné umělých cukrů. Což je snad ještě horší.* Ne, prostě nemůžu. Vždyť je to prakticky umělý do háje. Nic si nenamlouvam. *Potřese hlavou a uleví se jí, když pustí její deník z rukou.* Nicku no tak.. *Prohrábne si rukou vlasy. Sice jí štve a přála si, aby odešla, ale vidět ho odcházet takhle jí nijak nepotěšilo. Nakonec si lehne do postele, kde se zachumlá do peřiny a prakticky se probrečí ke spánku, i když nijak kvalitnímu a dlouho trvajícímu.*

*Dneska zrovna měla odpolední směnu a za hodinku by měla skončit, ale uprostřed práce, kdy připravovala další z komnat pro dívky účastnící se Selekce za ní přišla nařízená s tím, že princ Lucien si ji žádá v soukromých komnatách. S ním se potkala v lese, která je u paláce a připadal jí milý, ale je zvědavá, co potřebuje. Nicméně své dosavadní práce zanechá a vydá se k jeho komnatě. Jelikož je v práci, má na sobě stejnokroj služebných, což jsou jednoduché elegantní černé šaty a na nohou černé baleríny. Své blond vlasy má v drdolu, aby jí nepadaly při práci do očí. Když je před Lucienovou komnatou, raději zaklepe. Ví, že ji očekává, koneckonců pro ni přece poslal, ale stejně raději zaklepe a čeká, než jí on otevře a nebo uslyší nějaké vyzvání, aby mohla vstoupit a přitom přemýšlí, co by asi mohl potřebovat.*

*Seděl na zemi, zády opřený o nohy postele a přemýšlel, jak se vlastně do téhle šlamastyky dostal. Pohled mu oplácely dvě tmavá očka, učiněné neštěstí. Pár hodin dozadu by ho to dozajista obměkčilo, teď však musel pevně zatínat prsty kolem sklenky whisky, až mu zbělaly klouby. Rukávy bílé košile měl vyhrnuté, kravatu hozenou přes židli, na tváři lehké strniště, jelikož se od rána nestihl oholit. V jejich rodině byla ta impulzivní Livia, dokázala dělat kraviny z minuty na minutu, nikdy pořádně nad ničím nepřemýšlela. On měl naproti tomu vždycky plán, každé rozhodnutí si nechal proležet v hlavě, zhodnotit pro a proti, než se rozhodl. Až doteď. A dost rychle toho začal litovat. Taky neměl ve zvyku žádat o pomoc. Bylo jen velmi málo věcí, které by sám nedovedl vyřešit, tentokrát však jeho trpělivost přetekla rychleji než kdy jindy. I proto je rád, že ho ze zamyšlení vytrhne zaklepání, na které čekal. Místo, aby vyzval ke vstupu, vstal a šel otevřít. Tmavé oči následovaly jeho pohyb. Otevřel dveře a zahleděl se na Nyneve. Měla na sobě úbor služebné, nejspíš ji vyrušil ještě při práci. Měl to čekat, ale díky již třetí sklence kvalitní whisky mu to myslelo o něco pomaleji. Ne, že by to Nyneve v úboru i tak neslušelo, spousta fantazií puberťáků se točí ohledně dívek v takové uniformě, snad jen s kratší sukní. Momentálně ho však její půvab spíš rozčiloval.* Mám problém, a můžeš za to ty! *Nezvýšil hlas, ale na poslední slovo dal důraz. Jindy by jí netykal, ale ona se s ním minule přeci jen rozloučila v přátelském duchu a navíc tahle situace nebyla ani trochu formální.* /Alespoň částečně./ Pojď dál. *Vyzval ji a uhnul. Stvoření, doteď ležící v pelechu z potrhaných polštářů a dek se zvedlo a se štěkotem začalo vítat hosta. Jednalo se o šedo-bílé štěně chrta, ještě drobné a trochu nemotorné. Ve všech ohledech roztomilé, až na to, že ho během 24 hodin dovedlo téměř dohnat k šílenství.* Přemýšlel jsem o naší konverzaci ohledně psů, a jen tak jsem začal koukat na útulky v okolí, nečekal jsem, že na něco narazím, ale hle. Je to čistokrevný chrt, nejspíše vyšel z vrhu na nějaké výstavní psy, jenže má vadu, přední pravou nohu má kratší, kulhá, nejspíš ho vyhodili na ulici, protože se s tím nehodil, kdo ví, lidé jsou divní. *Odpije whisky.* Opovaž se! *Houkne na psa, který se pokouší vyškrábat na postel. V noci ho chtěl nechat spát na dece, ale jelikož nemá moc zkušeností se zvířaty, neodolal štěněčímu pohledu a pustil ho k sobě do postele. Velká chyba. Nejen že se pes pořád budil, lozil přes něj a tím mu nedovolil se pořádně vyspat, k ránu taky udělal do peřin parádní loužičku. Lucien zažil už lepší probuzení. Komorné samozřejmě všechno vyčistili, ale i když vzal psa ven, další loužička skončila na knize o diktátorských režimech. Asi to jasně ukazovalo, že mají na tohle se štěnětem stejný pohled, avšak nebyl připravený na psa s politickým názorem. Pes na něj vrhne ublížený pohled a odšourá se ožužlávat rozcupovaný pár bot, který stál nejspíše více, než si Nyneve vydělá za měsíc. Po incidentu s knihoi přemístil veškeré své knihy na stůl, komodu, police a postel, jinak se běžně válely i na podlaze v neuspořádaných kupičkách. Momentálně jich tu měl kolem padesáti, většinu si půjčil ze zdejší knihovny. Otevřenou měl momentálně jednu o výchově psů, zatím mu ale byla celkem k hovnu.* Nejraději bych ho vrátil. Koho by napadlo, že když se tak nadšeně usmívali, když jsem si ho bral, nebylo to protože našel domov, ale jelikož se ho nejspíše rádi zbavili. Nevěř mu ty roztomilé oči, je to ďábel. *Odfrkl si. Nejraději by ho vrátil. Jenže se nerad vzdává, v tomhle dovedl být až nehorázně tvrdohlavý. Zadíval se tedy na Nyneve a ukázal na lahev whisky.* Dáš si? *Nabídne jí. Sám díky tomu, že má upito, je naprosto bezprostřední, jeho tolerance alkoholu je totiž velmi nízká. Frustrovaně si projede rukou vlasy, díky čemuž je rozcuchá ještě více, než už byly.* Nevím, co s tím. *Mávne k němu rukou. * Tys psa vychovala, ne? Všechny knížky a zkušenosti na internetu tvrdí pokaždé něco jiného. *Zabrble nespokojeně. Nenávidí, když něco nemá řád.*

*Zrovna připravuje jednu z komnat, když pro ni přijde její nadřízená a řekne jí, aby šla do komnaty prince z Polska. Ví, že je tu jediný, Lucien, kterého poznala nedávno. Moc dlouho nečeká a vydá se tam, přičemž přemýšlí, co by mohl potřebovat. Zaklepe na dveře a čeká, dokud jí neotevře. Pousměje se n něj a už ho chce pozdravit, ale zarazí se po jeho slovech a nechápavě nadzvedne obočí. Taky se trochu zamračí, díky čemuž ještě nakrčí nos, jak to vždycky dělá. Může to působit trochu roztomile.* Cože? Za co můžu? *Zeptá se nechápavě. Vejde do jeho komnaty a prakticky okamžitě spatří to kouzelné stvoření. Celá se rozzáří a okamžitě k tomu psovi přejde.* Ten je roztomilý. *Začne ho hladit a přitom poslouchá Luciena.* Chudáček. *Polituje psa, když slyší, co se mu stalo. Otočí se zase na Luciena a nechá psa, aby ožužlával ty boty.* Je roztomilý. A co jste vlastně čekal? Je ještě malý a nikdo ho nenaučil jak se má chovat. Se štěňaty bývá dost práce. Podívá se na láhev whisky a zavrtí hlavou. Moc nepije a teoreticky vzato je stále ještě v práci. Směna jí neksončila.* Ne, ale děkuju. *Zdvořile odmítně.* No, pokud se ho chceš zbavit, vezmu si ho k sobě. *Nabídne mu. Sice už má Asciena, ale další pes by jí nevadil.* No, přečetla jsem si jednu knihu. Prvně je důležitý, abys pro něj měl vše připravený. Pelíšek, misky na jídlo, jídlo.. *Pokrčí rameny a podívá se na deku, která sloužila pravděpodobně jako právě provizorní pelíšek.* Štěňata moc dlouho nevydrží bez venčení. Musíme je vzít ven když se probudí, nažerou, když si s nimi hrajeme. A když .. náhodou udělají loužičku v komnatě, nemáme je trestat. Jen to v klidu uklidnit. A když to zvládnou venku tak je pochválit. Musí mít okolo sebe nějaké kosti na kousání, hračky nebo tak. Jinak si hledá zábavu jinde. *Podívá se na boty, které štěně okusuje.* No a třeba samotný výcvik, prvně by se měl naučit reagovat na jméno a až pak na další věci. Dobrý je ho dát třeba do cvičáku. *Navrhne mu tuhle variantu. Ona musela vše Asciena učit sama, ale on má dost peněz na to, aby si mohl dovolit někoho najmout.*

*Možná to s úvodem trochu přehnal, ale když je naštvaný, má tendenci to ventilovat a ona byla prostě nejblíže, navíc určitým způsobem spojená s jeho problémem. Způsob, jaký nakrčila nos byl téměř roztomilý, přesně tyhle grimasy lákaly k tomu do nosu cvrknout nebo jej hravě políbit. Za tyhle myšlenkové pochody se na ni však vnitřně zlobil více. Bylo to stejné jako se psem, jak se má člověk rozčilovat nad někým, kdo se tváří tak nevinně a roztomile? Neodpoví jí, místo toho ji pustí do komnaty. Podobnou reakci očekával, a tak nehne ani brvou, jen je beze slova pozoruje.* /CO jsem čekal?/ *Těžko říct. Přesně proto měl raději promyšlená rozhodnutí.* Čekal jsem, že bude možná hodně živý, ale ne chodící chaos? *Nadhodí zkusmo a potřese hlavou. Její zdvořilé odmítnutí ho přeci jen donutí se pousmát.* Jistěže. Jste slušná, rodinně a citově založené, nebudete pít. *Nadhodí si spíš sám pro sebe a automaticky přejde do vykání spolu s ní, když teď již trochu vychladl. Potřeboval povolit páru. Ale zároveň nechtěl nechávat štěně samotné. Promne si spánky, alkohol se mu dostal do hlavy.* Mohli bychom si prostě tykat, Nyneve? Alespoň v soukromí. Vím, že bys to měla navrhnout ty, ale... *Pokrčí rameny. Vážně ho nebaví ta nejistota, jak ji oslovovat.* Ne! *Ohradí se prudce a bez rozmýšlení.* Jen jsem... zmatený. Nesnáším, když si s něčím nevím rady. *Přizná neochotně a odvrátí pohled. Sedne si na zem do tureckého sedu a nastaví ke štěněti ruku, to bez váhání vyběhne a začne se k němu lísat.* Tohle nebylo zrovna připravované rozhodnutí. *Uzná a rozpačitě k ní vzhlédne.* Mám misky a krmení, a dal jsem mu polštáře a deku, ale moc z nich teda nezbylo. *Pohlédne na chuchvalce látky a vaty.* Netrestal jsem ho. *Ohradí se.* /Vážně na to vypadám? Byl naštvaný a nejraději by do něčeho praštil, taky trochu nadával, možná trochu víc, ale psa rozhodně neudeřil, ani ho pořádně neokřikl. Většinou ho prostě vzal a položil na deku.* Když něco provedl, odmítal jsem mu pozornost. Ale to ho spíš donutilo udělat něco dalšího, musím na to jít jinak. *Povzdechl si. Nejspíše si bude muset sestavit tréninkový plán, systém odměn a “trestů”, jak naznačila Nyneve. Pobaveně si odfrkne při jejím pohledu na boty.* Stejně jsem je neměl rád. Aspoň jsem si pořídil psa, co má dobrý vkus. *Trochu sebou cukl, když mu pejsek začal okusovat prst, zuby měl jako jehličky. Odtáhl ruku, což ho donutilo jít si hledat zábavu jinde. Tentokrát se začal lísat k Nyneve.* A očividně má i dobrý vkus na ženy. *Usměje se spokojeně.* Nehodlám ho dávat na cvičák. *Zamítne rozhodně.* To je jako nechat dítě chůvám. To, že jsem princ, neznamená, že za mě musí dělat vše ostatní. Možná bychom jej mohli někdy vzít ven s Ascienem. Aby si zvykl i na jiné psy. Anebo myslíš, že se jej teď bude bát? *Oproti němu byl přeci jen pes Nyneve výrazně větší. Musel přiznat, že o psech toho prostě zatím nevěděl dost, bude muset hodně zjišťovat a zkoušet. Nejspíše to bude jako s lidmi, člověk musí najít správný přístup. Zkusil zamlaskat a upozornit na sebe, ale pes se věnoval Nyneve.* Zrádce. *Zacukaly mu koutky.* On vlastně ještě nemá jméno. *Doposud ho oslovoval pse, což asi není úplně dobře.*

*Nechápavě se zamračí, když je hned co přijde k Lucienově komnatě osočena z toho, že může za nějaký jeho problém. Prvně to nechápe, ale když ji pustí do komnaty a ona uvidí ten nepořádek a psa, vše jí dojde.* Je to štěně. Ty potřebují extra pozornost. Až bude velký, naučí s chovat a bude to v pořádku. Ale malé štěně si ani neuvědomuje, že to co dělá je špatné. Musí se teprve vše naučit. Když se narodí člověk taky hned neumí chodit, mluvit, číst.. Musí se mu věnovat čas a vše ho to prostě naučit.*Pokrčí rameny. Odmítne jeho nabídku whisky. Nikdy moc nepila.* Alkohol prostě moc nemusím. Navíc mám pořád jako by službu a když by se to někdo dozvěděl, mohla bych mít problém. A taky, když mě uvidí jak jdu opilá z vaší komnaty, jak to asi bude vypadat? /Už en, že půjdu z jeho komnaty, kde vlastně nemám co dělat../ Tykat si budu ráda. Ale podle etikety jsi to měl navrhnout ty. Jsi výše postavený. *On to možná bere tak, jak se to dělá normálně, ale ona dodržuje pravidla etikety, kde má tykání navrhnout ten s vyšším postavení. A když je muž a žena se stejným postavením, většinou to navrhne tedy žena. Jenže on je princ a ona komorná, nemohou být ostavením vzdáleněji. Snad jen, kdyby byl král. Navrhne, že si psa může vzít, pokud ho nechce a když tak rázně odmítne, trochu se zarazí, ale pak chápavě přikývne.* Nemusíš se stydět, když sis něčím nevíš rady. Tak jsem musela studovat co a jak s Ascienem. Nikdo nemůže být dokonalý ve všem. /Takovej člověk by byl až strašidelný../*Usměje se, kdy si Lucien sedne a pustí štěně k sobě.* Má tě rád. *Zkonstatuje s úsměvem a posadí se kousek od něj.* Občas jsou neplánovaná rozhodnutí jedna z nejlepších. Všechno se dá dokoupit. Buď si to objednej a nech si to přivézt ještě zítra a nebo skoč rovnou do města. Je tu několik obchodů se vším, co potřebuješ. Pokud bys ho chtěl pohlídat, aby ti to tu nezdemoloval, mezitím, co budeš pryč, řekni. A nebo, jestli ho chceš vzít s sebou, půjčím ti obojek. *Ten tu momentálně nikde nevidí a nemůže ho přece nechat jít jen tak.* Jo, to vidím.* Uchechtne se při pohledu na roztrhané věci.* Potřebuje nějaké ty hračky. A když půjde po něčem jiném, musí se mu to říct a důrazně upozornit, že to nesmí a místo toho mu právě dát třeba nějaký balonek. *Pokrčí rameny.*Nemyslím to zle. Jen ti říkám co a jak. *Vážně nechtěla naznačit, že by mu snad něco udělal. Měla asi zvolit jinou formulaci slov.* Jo, to o odmítání pozornosti jsem taky četla, ale moc to prvně nezabíralo. Chce to trpělivost. *Pobaveně se usměje a podívá na něj.* Jo, cokoliv se mu na tobě nebude líbit, tak rozcupuje. Ale bacha, moc příjemný by asi nebylo, kdyby začal cupovat boty, co bys měl na sobě. *Tenhle pes by toho asi byl schopný. Podrbe ho za ušima, když se k ní začne lísat a po jeho poznáme si povzdechne, protože cítí, že jí lehce zčervenaly tváře.* Už oproti tomu začínám být imunní. *Zkonstatuje, protože nevypadá úplně jako rajče a její tváře byly růžové jen chvilku a jemně.* Neříkám, že by za tebe měli vše dělat ostatní. Ale cvičák není až tak špatný. Nejspíše ho tak vycvičí rychleji, jak ty tady a ví jak i na tak neposlušný psi. Ale je to samozřejmě na tobě. *Na chvilku se zamyslí.* Psi se mají socializovat s ostatními. Čím dříve, tím lépe, takže bychom s nimi mohli zají na nějakou procházku třeba. Uvidíme jak na sebe reagují. Pokud je oba dva budeme mít na vodítku, nemělo by se nic stát. Přinejhorším je od sebe dostaneme. Ale Ascien je na ostatní psi hodný, do teď jsem se nesetkala s žádným problémem. *Její pes je prostě mazel, což dokazuje to, jak se k ní lísá.* To je právě chyba. Měl by jsi mu nějaké vymyslet co nejdříve, aby si na něj zvykl rychle.