Komnaty zahraničních hostů

*Palác byl od toho útoku na nohou. Naštěstí se rozhodla na ples nejít, vzhledem k tomu, že ji v tu chvíli trápilo ono měsíční utrpení, které nikdy neprožívala zrovna dobře. Do úkrytu se dostala v pořádku a od té doby jen pozoruje onen šrumec. Je jí to povědomé, v Africe nedávno ještě probíhaly občanské nepokoje. Zakročila proti nim se strýcem způsobem, který mnoho lidí považovalo za příliš krutý, ale bylo jí to jedno, jelikož se to ukázalo jako efektivní řešení. Afrika se pomalu ale jistě vracela do normálu, přestože ani zdaleka ještě nenapravila škody, které svou lajdáckou vládou způsobil její otec. Od včerejšího večera jí bylo dobře, a tak se věnovala práci. Nyní se však začala nudit. Rozhodla se protáhnout a jít se projít, načež zastala u dveří s cedulkou, na níž se skvělo povědomé jméno. Přiložila ucho na dveře ve snaze něco zaslechnout. Cítila se jako pětileté dítě, co se snaží špehovat, ale co už. Nic neslyšela, a tak zkusmo vzala za kliku. Bylo odemčeno. Nejistotu neměla vepsanou v krvi, a tak riskla a vstoupila dovnitř, jako by jí to tak patřilo. Ne, že by bylo na koho dělat dojem, jak si myslela, bylo v komnatě prázdno. Většina hostů neměla ve zvyku po sobě zamykat, možná kvůli komorným, které přišly uklízet? Nechápala však, proč za sebou nezamykaly alespoň ony, nebylo pak divu, že se tady drby šířily tak rychle. Každý se mohl dostat k tajemstvím toho druhého. Momentálně za to ale byla ráda. Zajímalo by ji, zda Laurentijovi způsobí infarkt. Věcmi se mu vážně prohrabovat nepotřebovala, a tak jen vzala jednu z knih, co tu nalezla, a lehla si do ustlané postele. Komorné tu už tedy byly poklidit. Anebo byl pořádkumilovný a stlal si sám. Balerínky skopla na zem. Na sobě měla černé šaty po kolena, odhalená záda, ale tentokrát žádný výstřih, jelikož měly zavazování za krkem a nechávaly holé paže. Usadila se vleže na břiše, knihu otevřela na peřině před sebou, nohy zkřížila v kotnících, přičemž zůstala natočena čelem ke dveřím. V klidu se začetla do první kapitoly, jako by snad byla ve vlastní komnatě a nevtrhla někomu do soukromí.* /Zajímalo by mě, jak dáš zobrazeno na tohle./ *Nikdy nebylo radno ji ignorovat.*

*Už slyšel všechny zvěsti o událostech, které otřásly palácem. On sám byl v tu dobu zavřený ve své komnatě, takže všechny informace získával pouze od ostatních, a ne na vlastní oči. Zaslechl dokonce i o dvou unesených, ale to se zase rychle dalo do pořádku. Ani nevěděl, jestli mu byl ruch v paláci příjemný nebo ne. Na jednu stranu si ho díky tomu nikdo nevšímal a nemusel vymýšlet omluvy, proč se nedostavil na akci. Na stranu druhou ho ten zmatek trochu znervózňoval. Že se rebelové dostali až sem? Zdá se, že mají osvědčené metody a palác je mnohem méně zabezpečený, než by se mohlo stát. On samozřejmě už měl zkušenosti s mnoha útoky, i v jeho rodné zemi, ale i tak to v člověku pokaždé trochu otřese pocit bezpečí. Ale i navzdory tomu, se opět rozhodl opustit své komnaty. Říkal si, že chce jen na čerství vzduch a trochu se protáhnout, ale i přes to ho kroky donesly ke komnatě jeho sestry, kde se nenápadně přesvědčil, jestli je v pořádku. Když uslyšel její hlas, ulevilo se mu a zase se stejně rychle vytratil, aniž by si ho všimla. Mezitím samozřejmě stihl zapomenout, že tam kdy byl, nikdy by jí nepřiznal do očí, že o ní měl strach. Procházel chodbami, kolem komnat zahraničních hostů, které se teď zdály poněkud tiché a bez života. Ruce měl strčené v kapsách svých džínů, zatímco mu rychlá chůze ovívala lehce rozepnutou košili kolem těla.*/ Už dlouho jsem nebyl venku, možná by si mohl jít zase někdy zalézt na hory./*Zamyslel se na moment a ustal v pohybu. Přistoupil ke dveřím do své komnaty a zamyšleně je otevřel. Stejně zamyšleným a pomalým pohybem automaticky vzal do ruky lahev whiskey, kterou odložil na stolek vedle dveří, když se otočil k posteli a prudce se zarazil.* C-co.* Vypadlo z něj lehce zmateně, když zaznamenal Idri ležící na jeho posteli. Spokojeně si četla knihu. Okamžitě položil lahev zpět na stolek.*/Tak tohle už znovu ne. Nepovede se jí, udělat ze mě blázna dvakrát./* Na alkohol si hold bude muset počkat. Rychlými kroky k ní přistoupil a vytrhnul jí knihu z rukou. Bylo mu jedno, jestli je to hrubé chování, to ona vlezla do jeho komnaty.* Co tu děláš? *Zeptal se jednoduše a v očích mu lehce zablýsklo, když s prásknutím knihu zavřel.*

*Kniha byla zajímavější než všední obálka slibovala, a tak se v klidu začetla, stránky jí poměrně rychle ubíhaly pod rukama, nevěděla přesně tedy, kolik času uplynulo, když uslyšela otevírání dveří. Líně zvedla oči a přejela Laurentije pohledem. Džíny mu sedly vážně dobře, a téměř napůl rozepnutá košile? Ne, rozhodně to nebyl špatný výhled, přesto sklopila pohled zpátky ke knize a beze zájmu čekala, až si jí všimne. Alespoň to předstírala, v břiše se jí totiž chvělo nadšené očekávání. Přešel až k ní a vytrhl jí knihu z rukou. Zapřela se o lokty a vzhlédla k němu s rozladěným pohledem.* Zrovna jsem byla uprostřed zajímavé scény. *Postěžovala si, jako by se nechumelilo.* Čtu si? Nebo spíše četla, než mi nějaký hrubián tu knížku sebral. *Zhodnotila to bezstarostně a přetočila se na záda, než se zvedla do sedu, dlaněmi se zapřela za telěm.* Copak nejsem ve vlastní komnatě? Musela jsem zabloudit. *Poznamenala posměšně. Uražená hrdost byla něco, s čím si uměla poradit po svém a tohle byly její metody. Měl si dvakrát rozmyslet, zda ji na chatu ignorovat.* Ale ciť se volný dělat si, co chceš, na mě stačí dát zobrazeno a zmizím. *Zaškubaly jí koutky. Nehrála hry, klidně mohl vědět, o čem tohle celé je. A pokud ji chtěl vystrnadit, nejspíše by si ji musel hodit přes rameno a vynést ji ven.* Mimochodem nechápu, proč máš saténové povlečení. Mně dali hedvábné, ale tohle je mnoohem lepší. *Nechápavě potřese hlavou, prsty spokojeně přejede po chladném hebkém povrchu peřiny.* /Asi tu zůstanu./

*Jeho zamyšlená nálada se jako kouzlem přeměnila na podrážděnou, Dneska opravdu nechtěl nic řešit, natož nějakou princeznu, která si to nakráčí k němu do pokoje. Nejen to, nerespektuje jakékoli jeho soukromí a lehne si na jeho postel. Ještěže kniha byla majetkem paláce a patřila do malé knihovničky, kterou měl v pokoji, takže ho tolik netrápilo, že si četla zrovna tuhle. On sám měl se zdejšími knihami horší minulost, vzpomněl si na jednu, kterou spálil v krbu. Nevěděl, jestli se ho dívka rozhodla pronásledovat nebo se prostě jen nudí a baví ji provokovat ostatní. V tom by byl ale problém, neboť Laurentij nebyl ve stavu, kde by dokázal držet své emoce na uzdě. Byl překvapený, že se Idri vůbec odhodlala k takové troufalosti. Také si všiml, že na sobě tentokrát neměla tolik odhalené šaty, ačkoli pohupováním nohou v kolenou se jí sukně opět povyhrnula. Očividně jí to nijak nevadilo a musela jistě vědět, že přišel do pokoje, neboť byla natočená ke dveřím. Možná na ní hleděl o chvilku déle, než by bylo slušné, ale sám si to připisoval jen momentu překvapení. Nakonec k ní jen přešel a knihu jí vzal, načež mu ona věnovala rozladěný pohled. Při její ledabylé odpovědi zatnul ruku s knihou, až mu zbělely prsty a vyběhly žíly. Ta si tedy očividně uměla vybrat čas k hovoru.* V pokoji máš jistě spoustu zajímavých knih.* Řekl lehce chladně a otočil se k ní zády, protože přešel ke krbu, na jehož římsu knihu odložil. Je možné, že si na ní možná později opět vybije přebytečné emoce. Když se opět otočil na princeznu, již seděla a se stále stejným nezájmem a lehkostí se zapírala o jeho postel. *A jaké to štěstí, že se ti podařilo zabloudit zrovna na mou postel?* Odpověděl jí a zkřížil ruce na prsou, zatímco se opřel o trám postele a mohl tak na ní hledět shora. Trošku jí tak podvědomě oplácel to, jak nad ním povrchně stála při jejich minulém setkání, zatímco on bezmocně seděl na pohovce.* To jsem měl původně v plánu, ale nečekal jsem, že bude moje postel obsazená.* Ignoroval její poznámku o tom, jak jí ignoroval v chatu.*/Tak o tom to je? Její pýcha nedokáže unést, že jí někdo dal zobrazeno?/* Zkoumavě se podíval na její potěšený obličej. Když rukou přejela po peřině, málem jí chytil za zápěstí, aby zabránil jejímu škádlení, ale na poslední chvíli se zarazil a místo toho se chytil sloupu u postele, zatímco Idri stále spaloval očima. Rozhodilo h to více, než by přiznal, časy, kdy u něj v posteli naposledy byla dívka spadali ještě do dob manželství.* Mám plížení po cizích komnatách zařadit do tvých zálib?* Zeptal se nakonec s trochu klidnějším a lehce posměšným tónem. Bylo pro něj fascinující s jakou lehkostí tu situaci princezna brala.*

*Její šaty možná dnes nebyly tak pobuřující, ale odhalená záda a způsob, jakým absolutně nebrala ohledy na to, jak moc vysoko se jí vyhrne lem sukně, dávaly jasně najevo, že na šatech vlastně vůbec nesejde. Pobuřovala svým chováním a přístupem. A zdálo se, že na něj to platilo, nehledě na jeho rozčilení z toho, že mu vtrhla do pokoje. Jeho pohled si užívala, ale nekomentovala. Vyškubl jí knihu a dle toho, jak ji křečovitě svíral, to s ním vnitřně asi pořádně mlátilo. I proto se spokojeně pousmála.* Ale mě se líbí zrovna takhle. *Okomentuje to bezstarostně. Chvilku si myslela, že knihu hodí do krbu, ale očividně se nad nebohými stránkami smiloval. Přesunula se do sedu, který byl však stále značně uvolněný.* Štěstí? *Pozvedla obočí.* Nečekala jsem, že zrovna štěstí bude emoce, kterou v tobě vyvolám já ve tvé posteli, ale když to říkáš. *Vybere si, na co reagovat, na rtech stále onen rozčilující úsměv. To, jak se nad ní nyní tyčil, ji nikterak nerozhodilo. Ať už si to přiznával nebo ne, tahle situace byla v její režii, on se jen vezl a snažil držet krok s její rozpustilostí. V očích se jí zablýsko, úsměv nyní nabral na vyzývavosti, když se trošičku odsunula.* Místa je tu přece dost. *Poznamenala škádlivě. Doufala, že ho to vykolejí. Ten spalující pohled dával dost najevo, jak moc ho její přítomnost rozčiluje. Proč ne. Bylo to lepší než ta sebelitující troska. Pokud bylo zapotřebí vzteku, aby fungoval alespoň trochu jako normální člověk, ráda mu poskytla věci, nad kterými se rozčilovat.* Popravdě se většinou plížím z nich. *Uzná.* Ale tady se těžko dá mluvit o plížení. Měl jsi odemčeno. To je v zásadě jako otevřené pozvání. Jen jsem ho využila. *Zkonstatuje.* Pokud jsi to nechtěl, tak příště využij té zázračné věci jménem klíč. *Dodá ještě a znovu si lehne. Spokojeně zasténá, když jí satén pohladí po nahých zádech.* Jo, rozhodně potřebuju tohle povlečení. Saténu se nic nevyrovná. *A ona se v látkách poměrně vyznala. Ne, že by měla nějakou extrémní zálibu v módě, ale naučila se libovat si v luxusu. Jen čekala na to, kdy ji otevřeně vyzve, aby vypadla, ale zatím se slušně držel.*

*Nevypadalo to, že by se dívka chystala ukončit své škládlení a Laurentijova trpělivost měla své meze, ačkoli se mu zatím dařilo držet. Možná proto, že dnes ještě neměl alkohol a jeho mysl tak byla čistější než obvykle. Když ale viděl princeznu, která se mu beze studu rozvalovala v posteli, nejraději by si nějakou tu skleničku dal.*/Kolikrát už takovou akci podnikla?/*S tím sebevědomím, se kterým mu odpovídala bylo jasné, že tohle nebude její první čas v cizí komnatě bez pozvání. Nevšímal si jejích slov, když odkládal knihu na krbovou římsu, věděl, že je to jen další provokace. Měla by se krotit, jinak do toho krbu brzy hodí ji i s tou knihou. Když pokroutila jeho slova k vlastnímu užitku jen si nad tím povzdechl. Měl něco takového čekat, nebyl to on, kdo jí napsal, že ráda slovíčkaří? Přešel pomalu k posteli a s lehce znatelným napětím se opřel o sloup u postele.* Pokud ti tolik záleží na tom, abych pocítil štěstí, úplně by stačilo, kdyby ses zvedla z MÉ postele a našla si nějakou knihu u sebe v komnatě.* Cítil, jak se mu zrychloval dech a hrudník se mu zvedal čím dál zuřivěji. Očekával by, že tím v dívce vyvolá reakci, ale úsměv, který viděl na jejím obličeji jen foukal do ohně, který se v něm pomalu rozhoříval. Cítil frustraci z toho, že je dívka tak klidná a jeho vztek se tak obracel i na něj, což ho štvalo ještě víc. Byla to nezastavitelná smyčka, se kterou nemohl nic dělat. Pálilo ho to v krku více než nekvalitní vodka, na kterou v paláci narazil. Jeho jedinou oporou teď byl dřevěný sloup, který tiskl snad více než předtím knihu. Na jeho obličeji však nebylo nic znám, veškeré emoce se mu odrážely jen v hnědých očích, které měl stále namířené na dívku. Když se kousek posunula a nabídla mu, aby si přisedl, nehnul se ani o milimetr, jen chvíli nevěřícně hleděl na prázdné místo na posteli, než se opět zadíval na dívku. I kdyby se z nějakého důvodu rozhodl posadit na postel, ona se posunula o tak malý kousek, že by se dotýkali rameny a to pro něj v dané situaci bylo naprosto nepřípustné. Nehledě na to, že nehodlal Idri na nic přistupovat. Až její další věta jí vyvedla z transu. *Hah.*Vypadlo z něj lehce posměšně. Nic jiného ani nečekal, jistě, že bude mít dívka v tomhle ohledu zkušenosti. Když se rozhodla pokračovat, už se na ní nevydržel dívat a lehce křečovitou chůzí přešel doprostřed místnosti a zamyšleně se zadíval na lahev alkoholu.*/Úplně mě přešla chuť./* Podivil se. Bylo to nezvyklé, svůj hněv poslední dobou zaháněl pouze alkoholem a teď, při pohledu na něj, se mu zvedal žaludek. Raději se zadíval na stěnu.*Zdá se, že mít odemčené dveře pro služebnictvo je stejné, jako bych tam nalepil ceduli s tvojí pozvánkou do mého pokoje.*Konstatoval, stále zády otočený k dívce, když si prohrábl vlasy a prostřel spánky. Při jejím zasténání se mu svraští obočí a ruce se automaticky opět zkříží na prsou v obraně. S lehkou hrůzou zjistí, že se opět rozvalila na jeho posteli. Nevěděl, jak bude schopný dnes večer spát, když věděl, že před pár hodinami ležela na jeho peřině, možná raději bude spát bez nich, chlad mu stejně nedělá problémy. * To, že jsi u mě v komnatě je jedna věc, ale že se takhle rozvaluješ po mé posteli je věc druhá.* Řekl, a přešel k posteli, tentokrát z druhé strany. Viděl tak dívce do zakloněného obličeje a dodal váhu jedinému slovu, které opustilo jeho ústa.*Slez.* Téměř to zachrčel a čekal, až tak dívka učiní.*

*Upřímně nikomu jen tak do komnaty nelezla, většinou totiž obdržela pozvání. Naopak se pak plížila ven ve chvíli, kdy druhá osoba usnula. Nic by ji nepřimělo zůstat až do rána, to příliš zavánělo intimitou. Slovíčkaření jí šlo stejně jako jemu, a tak bez problémů využila slov tak, jak se jí to hodilo. Při jeho odpovědi nechápavě svraštila obočí.* Počkat, já řekla, že mi záleží na tvém štěstí. *Přiložila si ukazováček ke spánku, na který zamyšleně poklepala.* Nějak si nemůžu vybavit okamžik, kdy taková slova opustila moje ústa. Připomněl bys mi ho? *Pozvedla obočí. Ani nemusela volit posměšný tón, protože její výraz i slova mluvila sama o sobě o tom, jak moc dobře se baví nad jeho bezmocností. Nemohla si nevšimnout způsobu, jakým svíral sloupek. Klouby na rukou mu zbělaly a navíc měla dojem, že se mu zrychluje dech. Vážně by ji zajímalo, co by se stalo, kdyby ona příslovečná sklenice trpělivosti přečetla. Vlastně byla odhodlaná to zkusit zjistit. I proto se kousek posunula a nabídla mu místo v jeho vlastní posteli.* /Došla ti slova?/ *Přimhouřila škádlivě oči a zaškubaly jí koutky. Bylo tak snadné ho vyvést z míry!* Bojíš se snad ke mně přiblížit? Nemůžu slíbit, že nekoušu, ale zatím si nikdo nestěžoval. *Přisadila si ještě. Nešlo tomu odolat. Protočila oči nad jeho slabým posměškem. Co ji však překvapilo bylo, když se vydal k lahvi alkoholu a přesto ji nevzal do ruky. Bál se snad, že to dopadne jako minule? Anebo byla ona sama dost silným rozptýlením na to, aby netoužil po utlumení alkoholem? Těžko říct, ale spíše ji to povzbudilo, než aby ji to odrazovalo. Střízlivý a naštvaný měl své kouzlo. Způsob, jakým se mu pod košilí napínaly svaly, když si založil ruce na prsou, ten upřený a rozhodný pohled. Spokojeně přikývla.* Ano! Konečně jsi to pochopil! *Prohlásila radostně s předstíranou úlevou, že jsou na stejné vlně.* /Musíš mít vážně na mále./ *Věděla, že na nervy uměla lézt neskutečně. Většinou na ni však nikdo nemohl, její klid byl neochvějný, nehledě že před spoustou lidí ji bránilo i její postavení. Padne do peřin a vychutnává si ten příjemný chladivý efekt, který má látka na její kůži. Téměř labužnicky se protáhne, ruce přitom spojí nad hlavou a prohne se v zádech.* Hmm. Nabízela jsem ti, že se můžeš přidat, no ne? *Nadhodila, v jejím hlase nebylo znát jakékoliv pohnutí nad jeho nesouhlasem ohledně jejího chování. Zkoumavě se mu zadívá do očí, když přejde blíže.* Proč tě to vůbec tak rozladilo? Určitě nejsem první, koho jsi kdy měl v posteli. *Škubnou jí koutky nad tím dvojsmyslem, ale tady to bylo úmyslné. Pomalu se zvedla do sedu a posunula se směrem k němu až k okraji postele. Když se nyní zapřela o kolena a narovnala se, spokojeně zaznamenala, že s výškou postele byli téměř na stejné úrovni.* Jak si přeješ. *Povzdechla si. Místo toho, aby slezla, se mu však bez varování pověsila na ramena a využila celé váhy svého těla na to, aby ho strhla kupředu a okraj postele už udělal své a on padl za ní do postele. Kdyby to byla jiná situace, možná by ho políbila a nohy nenechala pokrčené podél jeho boků, ale zahákla je za jeho pas a přitáhla si ho blíž. Teď se ale otřásala potlačovaným smíchem. Spustila ruce z jeho ramenou a položila je na jeho hruď.* Nedáváš si pozor. Je až moc snadné tě překvapit. *Potlačila povzdech.* Ale dobře, konec her, půjdu. /Slovo zábava asi nemáš ve slovníku, bručoune./ *Svůj účel přeci jen slnila, musí zuřit. Zatlačila do jeho hrudi, protože se momentálně mohla sotva někam hnout bez toho, aniž by se on zvedl první.*

*Kdyby jen tušil, že se na něj v Illey nalepí někdo takový, možná by raději zůstal v Rusku a poslouchal pitomé kecy novinářů. Nakonec, tam se mohl zamknout ve svém pokoji a nikdo se k němu nedostal, všichni si už po měsíci na jeho rázné odloučení celkem zvykli, a dokonce už za ním nechodilo tolik lidí, kteří se ho ptali na ty zbytečné otázky. ‘Jak se cítíš?’ ‘Jsi v pořádku?’ ‘Neboj, chce to jen čas, ale ty to zvládneš.’ Měl už po krk toho, že od něj všichni očekávali, že snad vyjde z komnaty, bude se šťastně usmívat a chovat se, jako by se nikdy nic nestalo. Protože on je přeci princ, jeho pocity jsou všem ukradené, hlavní je, jak ho vidí celá země. */Ne, v Rusku by to bylo horší./* Uznal nakonec. Idri od něj aspoň nic neočekávala. Nehledala dokonalost prince a falešné štěstí, byla jen svá a jeho brala stejně. Možná proto její řeči vydržel déle, než by si myslel. Ačkoli si to nepřiznal, přítomnost někoho, kdo ho nechá být kýmkoli, byla osvěžující. Stejně tak její neformální chování. *Hmm, máš pravdu. Nevěřím, že jsem řekl, že by ti snad záleželo na štěstí někoho jiného než sebe.* Vrátil jí to, ačkoli věděl, že jeho odpovědi nejsou tak dobré jako ty její. Neměl v tom takový cvik, a hlavně ho teď ovládal vztek. Nevydržel její pohled a úsměv, který mu dával onu převahu jasně najevo, přešel proto raději ke stolku s alkoholem. Očividně si ho zvolila jako terč, protože teď neměla na práci nic jiného, než vyvádět lidi z míry. Že zrovna on měl smůlu na to, aby se na něj v jeho stavu někdo takový zaměřil. Nebyl na tom moc stabilně a nechal se vcelku lehce rozhodit. Kejho překvapení, ani to ho dnes večer nezachránilo, a nakonec se jen lehce znechuceně odvrátil od skleněné nádoby. Promnul si lehce krk a začal chodit sem tam po pokoji, aby si aspoň trochu vybil svojí frustraci. Dívky drzost neměla meze, zatímco balancovala na té jeho.*Pozvánky slouží k tomu, abys poznala, že tě někdo někde chce. Zavřený pokoj znamená opak.* Když viděl potěšené jiskry v jejích očích, zdálo se mu, jako by tu teď vysvětloval základní věc nějakému zákeřnému dítěti, které si stejně bude dělat, co bude chtít. Oba věděli, že ty slova nic nezmění, ale stejně to řekl. Nevěděl, jak jinak by se dalo zareagovat, aby ho hněv neovládl úplně. Její nezastavitelnost se projevila v dalších slovech, které ho donutily se opět zamračit.*To vůbec není tvoje starost.* Řekl defenzivně, protože to bral ze strany princezny jako takový malý útok. Nelíbilo se mu, že stále nacházela nové způsoby, jak z něj vydolovat reakci. V duchu si oddechl, když souhlasila a nedával proto pozor na její další činy. Jestli si myslel, že ho předtím vyvedla z míry, teď už na chvíli nedokázal vnímat. Překvapeně zakolísal, když se na něj pověsila a přitlačila ho k posteli, čímž mu okraj postele podkopl nohy. Nebýt jeho reakce na poslední chvíli, kdy se jen tak tak, zapřel lokty o matraci, ležel by na ní úplně. Nedokázal ze sebe nic dostat, jen jí lehce vystrašeně a překvapeně hleděl do očí. Jeho hněv na chvíli úplně zmizel z nečekané blízkosti. Obličeje měli u sebe tak blízko, že by stačilo se jen trošku naklonit, aby se jejich rty dotkly. Do nosu mu pronikla vůně jejího parfému a zastřela jeho smysly. Cítil, že se nohama ovinula kolem jeho boků a zabránila mu tak v úniku. On to ale sotva vnímal a mohl se soustředit pouze na vzájemnou blízkost. Nechtěl si přiznat, že mu chyběla blízkost jiného člověka, ale jeho výraz mluvil jinak. Nevnímal její smích, ačkoli to bylo již podruhé, co měl to štěstí jej zaslechnout. Ani jí nijak neodpověděl, a když mu položila ruku na hruď, aby ho od sebe odtlačila, tentokrát jí už za zápěstí chytil. Druhou rukou jí pomalu doputoval až na obličej, odkud jí jemně odhrnul pramen vlasů a pohladil jí po tváři, zatímco sledoval pohyb své dlaně. Hluboce oddechoval, a aniž by si to uvědomil, podvědomě se k ní naklonil ještě blíž, takže teď cítil její dech na svých rtech. Když se jí ale podíval do očí, jako by ho někdo polil studenou vodou. Okamžitě mu z úst vyletěla ruská nadávka a rychle se odtáhl. Pustil jí zápěstí a chytil jí pevně za nohy a trochu surově se z nich vymotal. Zacouval několik kroků, až zády narazil do studené zdi. Celou dobu měl pevně zatnuté čelisti a jeho rozrušenost se rázem přeměnila v hněv. Chvíli jen oddechoval s pohledem pevně přikovaným na podlahu a poté rozzuřeně pohleděl na dívku.*Vypadni.*Řekl nejdříve tiše a ukázal na dveře komnaty. Pak udělal krok dopředu a třásl se pocity, které ho naprosto naplnily.*HNED!*Zakřičel na ní a dal jasně najevo, že tohle už není sranda.*

*Nebyla někým, kdo by si potrpěl na zdvořilost. Byla upřímná, jednala dle svého a většinu lidí tím vytáčela z míry. Byla to její obranná reakce. Potom všem, co se jí stalo, se jí zamlouvalo nenechat se svazovat nikým a ničím. Mohla si to ve svém postavení dovolit. Pro ostatní to bylo možná nepochopitelné, ale ona se přeci o porozumění nebo empatii neprosila. Nikdo nemusel chápat, proč dělá to, co dělá. Pro ni to smysl mělo. Zatvářila se rádoby uraženě.* Tak to mě zabolelo u srdce. *Teatrálně si povzdechla, přestože měl v zásadě pravdu. Starala se o svůj lid, jistě, ale jinak neměla, snad kromě svého strýce a bratrance se sestřenicí, nikoho, na kom by jí doopravdy záleželo. Jen jim si dovolila projevit nějakou náklonost a starala se o to, aby byli šťastní. Avšak i tak by si před nimi už nikdy nedovolila ukázat zranitelnost. Tak dlouho se uzamykala určitým emocím, až vůči nim naprosto otupěla. Mezi nimi byl stud anebo zdrženlivost. V kombinaci s Laurentijovou náturou to byla téměř výbušná kombinace. Zdal se tak ponořený ve své mizérii, až to téměř zahrálo na povědomé struny v jejím nitru. Kdesi v její paměti byla vzpomínka na ten pocit. V zásadě se s traumatem vyrovnával lépe, ona tenkrát na nikoho ani nepromluvila, nekomunikovala. A přeci... přišlo jí lépe, když byl naštvaný, než když utápěl depresi na dně flašky. A taky mu hněv dodával určité charisma. Škubly jí koutky nad jeho zhodnocením.* Jsem ráda, žes mi to tak osvětlil, příště si to budu pamatovat. *Bože, jak jen ji bavilo ho škádlit. Šlo to lépe než u většiny lidí. Zdálo se, že měla jednoduše talent na to ho vyvádět z míry a vytáčet ho. Upřímně neměla v paláci zrovna moc zábavy a přátele si nedělala snadno. Ne, že by s Laurenem mohli být přátelé, ale jaksi neochotně ji toleroval. Alespoň měla ten dojem z toho, že ji okamžitě nevyhodil z pokoje.* Jistěže není, jsem jen zvědavá. *Pokrčila rameny. Očividně byly odbývavé odpovědi jeho oblíbené. S ní to však tak lehké nebylo. Místo, aby se uvedla z postele, využila jeho nepozornosti a váhy vlastního těla k tomu, aby ho stáhla na postel.* /Když to nejde po dobrém./ *Skoro by ji to rozesmálo. Zvlášť když se k tomu přidal jeho šokovaný výraz. Nohy pokrčila vedle jeho boků, vzhledem k tomu, že mezi nimi nebylo dost místa, aby je složila jinak. Na lýtkách ji zaškrábala hrubá látka jeho džín, rozdíl oproti jemnému saténu pokrývek. Když se zhluboka nadechla, hrudí se dotýkala té jeho a smích jí postupně odumřel v hrdle, když jí sevřel prsty kolem zápěstí. Zmateně zamrkala. Očekávala, že se bude chtít, co nejrychleji vzdálit z jejího dosahu. Téměř tázavě roztáhla prsty, jejich bříšky ho pohladila po hrudi. Dech se jí na vteřinu zadrhl v hrdle, když jí shrnul zbloudilý pramínek z obličeje, prsty ji pohladil po tváři.* /Co to děláš?/ *Povzdechla si v duchu. Spokojeně nad tím dotekem přimhouřila oči a rty instinktivně pootevřela v pozvání, když ji na nich zalechtal jeho dech. V břiše se jí usadila povědomá horkost, touha jí rozproudila krev v žilách. Tohle neplánovala, ale neměla v úmyslu se bránit. Ne, když byla tíha jeho těla příjemný. Ne, když voněl po zimních večerech strávených u krbu s whisky v ruce. Zapátrala v jeho pohledu, proto poznala, když si uvědomil, k čemu se schylovalo.* Tss. *Cukla sebou při hrubém sevření na stehnu a ochotně ho nechala jít. Uvědomila si, že dýchá o něco rychleji a rychle nasadila nezúčastněnou masku. Z jejího výrazu by si jeden myslel, že se před chvílí nic nestalo.* /Na druhou stranu ty se tváříš, jako bys viděl ducha./ *Jakákoliv vřelost z jeho pohledu zmizela, když se na ni znovu podíval, jedinou doutnající emocí byl hněv. Tentokrát bez řečí se zvedla z postele a spravila si šaty.* /Nejsem sakra Usain Bolt, idiote./ *Její masku klidu narušila jiskra hněvu.* Nezvyšuj na mě hlas! *Odsekla mu. Nesnášela to. Ne, ze srdce to nenáviděla, protože ještě pár let dozadu jí jakékoliv zvýšení hlavu nutilo cítit se jako vystrašenou čtrnáctiletou holku.* Nebyla jsem to já, kdo tě skoro políbil. *Rozhodně se ho pokusila odstrčit dřív, než se on odhodlal zvednout. Pokud ho štvalo, že ho přitahovala, byl to jeho problém, tak ať si to vylévá sám na sobě. Necouvla, když k ní udělal krok, pohled jejích znepokojivě tmavých očí byl upřený a intenzivní. Znovu pohrdlivě a téměř zklamaně zprudka vydechla a potřásla hlavou, načež se obrátila k odchodu.*

*Nejraději by nad ní už protočil oči, ale kdyby to dělal pokaždé, dávno by mu vypadly z důlků. Navíc teď, když se v jeho hrudi usídlil vztek, to byla až moc mírná reakce, která by žádné plameny neuvolnila a on by se udusil pod náporem emocí. Možná proto i jeho slova teď měla spíše útočnou formu a nic už nefiltrovalo to, co řekl. Bylo mu jedno, co si o něm bude Idri myslet.*/To ona se ke mně vetřela bez pozvání a hrála na mě své hry./* Ale on teď opravdu neměl náladu na hrátky. Na to mu připadalo, že s ním hry v minulosti hráli všichni okolo něj. Jak jinak by mohl skočit na pohádku toho, že ho kdy někdo miloval? Nenáviděl, že tomu věřil Nenáviděl, že nic nepoznal. Nenáviděl sebe. Ale taková nenávist se mohla projevit i vůči okolí, což bylo teď krásně vidět. Až na to, že princezna očividně nevěděla, kdy přestat a pokračovala v provokování časované bomby. Chvíli jen tak přecházel po pokoji, snad ve snaze ty pocity zahnat, ale místo toho jen narůstaly. Když si prohrábl vlasy a zatahal se za ně, divil se, že si je nevyškubal. Málem by to udělal, když do jeho uší opět pronikl dívčin hlas. Nerozuměl tomu, proč jí ještě nevyhodil. Byla tak nesnesitelná. Zalézala mu pod kůži, hrabala se v jeho emocích a hrála si s nimi. Ale i přes to jí ještě neřekl, aby šla z pokoje pryč.*Hmm.*Zamumlal. Nevěřil jí. Měl k tomu důvod, oba moc dobře věděli, že pro ni ta slova neznamenají nic jiného než možnost, jak ho více vyvést z míry a použít je proti němu. Neměl k té věci už co dodat, bylo by to zbytečné. Za svůj pobyt v paláci zažil jen pár rozhovorů, ale žádný z nich by se nedal přirovnat k těm, které vedl s Idri. Svým způsobem si tak trošku cenil pravdivosti a upřímnosti jejích výroků ve světě, kde mu přišlo, že všichni lžou. Ale co si namlouval, i ona na něj jistě hraje nějaké divadýlko.*Řekl bych až moc.* To už ale nestihl nic udělat a najednou se ocitl jen pár centimetrů nad ní. Nečekal, že by dívka zašla tak daleko. Odvykl si na lidské doteky a náhlá blízkost ho přepadla naprosto nepřipraveného, takže nedokázal zareagovat jinak, než, že se rychle podepřel, aby jí nezavalil úplně. Nevěděl, co to do něj vjelo, ale připadal si jako očarovaný, když u sebe dívku cítil tak blízko. Když byli jejich obličeje vzdálené jen pár centimetrů a ona mu položila dlaň na hruď, která se nyní nezdvihala hněvem, ale touhou. Ucítil příjemný tlak pod jejími prsty, které se mu roztáhly na hrudi a zareagoval jemným odstraněním pramenů z jejího obličeje. Pomalu špičkami prstů mapoval její kůži až po tvář, po které něžně přejel. Cítil, jak se mu Idri poddala a automaticky se naklonil k polibku. Realita ho zasáhla jako vlak. Cítil se jako probuzený ze snu a okamžitě se od ní odtáhl. Když ucítil na zádech studenou zeď, praštil do ní pěstí, aby si vybil nahromaděné emoce.*/Jak se ke mně dostala tak blízko?/*Ani se na ní nepodíval a možná to bylo dobře, protože nezájem, který si vepsala do obličeje, by jeho stavu jistě nepomohl. Pocítil neskutečný vztek, sám na sebe, že se tomu byť na moment poddal. Nevšímal si jejího naštvaného hlasu. Viděl rudě a jediné na čem teď záleželo bylo, aby opustila jeho komnatu. Naštvaně došel ke dveřím, které jí otevřel a čekal, až odejde. Když ho míjela a byla kousek od něj potichu jí odpověděl.*Skoro, to je to klíčové slovo.*Jeho hlas zněl chladně a věděl, že se chová hrozně, ale bylo mu to naprosto ukradené. Nechal dívku vyjít ven a s prásknutím zavřel dveře. Nejraději by začal křičet, ale místo toho jen přistoupil k lahvi s alkoholem, kterou vzal do ruky. Už se chystal napít, když ho něco zarazilo a on jí prudce hodil do krbu, kde se roztříštila na kousky skla, zatímco oheň zuřivě vzplál. Chvíli ty plameny sledoval a když opět ustaly, přešel k římse a pozvedl knihu. Už se napřáhl, že jí také dá napospas plamenům, když se zarazil. Z nějakého důvodu nemohl, a tak se na knihu jen zamyšleně zahleděl a hodil jí na stolek, zatímco přešel k posteli. Padl na záda a nehnutě sledoval strop svého pokoje, zatímco se snažil vyhnat všechny myšlenky.*

*Včera prodělala něco jako panickej záchvat, když si všimla, že už jí povyrostlo břicho. Možná zbytečně přehání, ale přeci jen tam nějaký je. A protože se bojí, že kdyby jí Easton dál uklidňoval, brzo by se do něj zamilovala, musela se zabavit jinak. Nechápe, proč je na ní tak milej a proč je jí tolik příjemná jeho společnost. Navíc si slíbili manželství bez citů, nemůže si dovolit k němu začít něco cítit. Dopoledne strávila s Mayven, se kterou si udělala masku, nehty a makeup. Pak s ní vyrazila do města, kde koupili krmení pro její kočku. A protože Mayven si pak odběhla hrát, tak zůstala zase sama, což se jí moc nelíbí. Takže se zvedne a dojde ke komnatě svého brášky s tím, že ho aspoň zkontroluje, jak na tom je.* Lucuu? *Zatrylkuje trochu jakmile strčí hlavu do dveří a až teď svůj vstrup doprovodí zaklepáním.*

*Jeho hlava se konečně začala vracet do normálu. Sice pořád musel dodržovat klidový režim, ale díky injekcím do žeber už zvládl normálně dýchat i při delší vycházce s Traitorem, a co se týkalo otřesu mozku, pokud si dával pauzy, mohl jíž bez problémů číst, tudíž nebylo divu, že většinu času trávil v komnatě, kolem sebe poházené odborné texty. Zabrat se do nějakého obzvlášť těžkého úkolu nebo teorie mu pomáhalo v tom nepřemýšlet nad jinými věcmi. Preferoval tohle logické otupění než všechny ty chaotické emoce, co se v něm poslední dobou mlely. Povzdechl si, když zaslechl povědomý vysoký hlas.* To zní jako moje noční můra... *Prohlásí schválně nahlas a zvedne pohled ke dveřím, kde se objeví blonďatá hlava.* A tady ji máme. Pojď dál. *Vyzve ji. Přestože o tom s Eastem na chatu vtipkoval, věděl, že se jí nebude moct vyhýbat věcně, a tak to prostě přijal se stoickým klidem. Ležel na posteli v teplácích a jednoduchém bílém triku. Když se mu konečně podařilo přetáhnout triko přes hlavu, pocítil téměř hrdost. Žebra ho předtím dost omezovala, a tak nosil jen košile. V jedné ruce drží otevřenou knihu, druhou nepřítomně drbe Traitora za ušima, ten spokojeně leží a spí vedle něj.*

*Zazubí se ode dveří na Luciena a po jeho slovech o noční můře, protočí očima.* Žádná noční můra. Splněný sen. *Opáčí s úsměvem a po jeho vyzvání vejde dovnitř.* Jak ti je? *Zajímá se a když vidí ty papíry, jenom nad tim nechápavě pokroutí hlavou.* Koukam že už dobře, když zvládáš zase šprtat. *Zamumlá si sama pro sebe. Stejně jako nechápe jeho zálibu ve vzdělávácí, nechápe, co vidí na tom divně poskládanym psu, kterej psa ani nepřipomíná.* /Nepokouše mě to, že ne?/ Co tvoje holka? Prý už je zpátky jsem slyšela. *Nijak se nezdráhá použít slova "tvoje holka". Podle ní se dostala Lucienovi dost pod kůži na to, aby jí tak mohla nazvat a obávat se toho, že bude tetičkou.* Mam hodně důležitej dotaz. *Oznámí mu vážně a pak si k němu stoupne trochu bokem, vyhrne si triko a prstem ukáže na své břicho.* Jak hodně je to vidět? *Zeptá se se zoufalstvím v hlase.*

*Odfrkne si a pokroutí hlavou.* Jak pro koho. Pro mě určitě ne. Easton by možná mluvil jinak. /Takže pokud chceš slyšet něco takového, padej za ním a nech mě v klidu číst./ *Protočí očima nad jejím mumláním, hádá to bylo něco urážlivého, co on nepotřebuje vědět. Aby se neřeklo, že jí nevěnuje pozornost, odloží knížku Velkolepý plán od Stephana Hawkinga. Na něco takového se člověk stejně potřebuje plně soustředit. Vnitřně to s ním trhne, ale doopravdy jen zamrká a vezme si vteřinu na odpověď.* Není to moje holka. *Odpoví prostě a více se k tomu nevyjadřuje. Kdyby se o tom chtěl bavit, vypadalo by to jinak, jeho tón byl dost defenzivní.* /Taky by sis jednou mohla hledět svého./ Povídej. *Pozvedne obočí, upřímně nečeká nic převratného. Tudíž ho ani nepřekvapí, když si stoupne a vyhrne si tričko, aby mu ukázala jemně vystouplé bříško.* /Tak brzy?/ *Kdo ji nezná, nejspíše by si toho ani nevšiml, ale jelikož ona se přehnaně sledovala, nebylo divu, že ji tato drobná změna okamžitě udeřila do oka.* /Ale i tak. Je to brzy. Bože, jen ať to nejsou dvojčata./ *Říct nahlas si to ale netroufá, nepotřebuje, aby tady chytila hysterický záchvat. A tak jen pokrčí rameny.* Skoro vůbec, kdybys mě neupozornila, sotva bych si toho všiml. *Ujistí ji. Jindy by si ji dobíral, ale pokud si jen přišla pro ujištění, zbaví se jí takhle mnohem rychleji.*

No, tim si nejsem tak úplně jistá. *Poznamená malinko váhavě, protože si pořád stojí za tím, že mu zkazila svojí opilostí život. Zasnoubení by se třeba dalo nějakou cestičkou zrušit a on by si mohl najít někoho, s kým bude opravdu šťastný a bude ho i milovat. Nemusel skončit s někým jako je ona, z koho má akorát nervy a ona by se nemusela bát svých citů. Vděčně se pousměje, když vidí, že velkoryse odloží knížku a věnuje jí více pozornosti. Pokud teda v duchu nezačal právě počítat nějakou rovnici.* Jasně a já jsem ufo. Každej na tom plese viděl, jak ti na ní záleží. Easton říkal i jak jsi vyšiloval, když jí unesli. Tak si to přiznej, bráško. Zamiloval ses. *Poslední větu mu řekne se širokým úsměvem jako kdyby byla pyšná učitelka v mateřské školce chválící dítě za nakreslené kolečko. Pak už se ale dostane k hlavnímu důvodu své přítomnosti a ukáže mu svoje břicho.* Jenže ono to nemělo být vidět vůbec! A u tebe sotva znamená, že by sis všimnul! A já za chvíli nezapnu kalhoty a nebudu se vejít do dveří! *Pustí ze sebe všechno to vyšilování, které doteď zadržela a u toho začne chodit dokolečka u jeho postele a šermovat rukama, aby se co nejlépe vyjádřila.*

Visí na tobě jak malé dítě na své oblíbené dečce. *Protočí očima. Nebyl slepý. Nevěděl, zda je East do Liv zamilovaný, ale určitě mu na ní záleželo a rozhodně neměli problém s chemií. Nakonec mohla skončit mnohem hůř. Zdálo se, že i ona ho mnohem více než jen toleruje. Odloží knihu, aby se mohl soustředit na Liv. Bylo rozčilující, že jeho soustředěnost stále kolísala, ale dle všeho by se následky mohly během dalšího týdne či svou natolik zmínit, že by mohl fungovat v zásadě normálně.* Ty dvě minuty, co jsme spolu mluvili? *Ušklíbne se. Drby to všechno nafoukly, z jeho pohledu mohli všichni vědět leda houby. Nevěřícně na ni pohlédne a dokonce se i krátce zasměje.* Ne. *Odpoví stručně. Láskou to nazývat nemohl. Záleželo mu na ní? Jo. Líbila se mu, přitahovala ho? Jistě. Bál se o ni? No a co.* /Láska, směšné./ *Na to ji přeci dost neznal.* Rád s ní trávím čas. To je všechno. A skončilo to. Hodlá opustit palác, takže nemá smysl to rozebírat. *Utne to a doufá, že do toho přestane rýpat, přestože moc nadějí si nedělá.* /Proč já? East už to nezvládal?/ *Povzdechne si.* Nevšiml bych si, protože by si nevšiml nikdo, Liv. Navíc je to v těhotenství normální. Nikdo na tebe nebude koukat jako že jsi tlustá, všichni budou óchat a áchat nad tím, že už to jde vidět, a jak je to úžasné a rozkošné, a až se to narodí, bude to to samé. Nerad ti to říkám, ale i kdyby ti po porodu zůstala nějaká kila navíc, většinu lidí bude zajímat jen to dítě, bude to vedlejší. Takže není důvod vyšilovat. *Protočí očima.* Proč ti na tom vůbec tak záleží? *Zeptá se jí vážně.* Mně i Astrid je jedno, jak vypadáš, našim taky, Eastonovi přijdeš atraktivní, jinak by očividně nedošlo k tomu, že bys otěhotněla. Lidem, kteří jsou ti blízko, záleží na tobě jako osobě. Na ostatní se teď vykašli. *Prohrábne si vlasy. Ještě ho z ní začne bolest hlava a to má v sobě analgetik až až.*

Nevšimla jsem si. *Odpoví mu a z jejího tónu je znát, že tomu vůbec nevěří. Oba si přeci žili vlastním životem akorát v jedné komnatě. To bylo všechno. Nijak na ní nevisí a ona na něm taky ne. Nebo se alespoň snaží.* Jo, přesně tak. *Přikývne, protože i dvě minuty jí stačily k tomu, aby poznala, že pro něj není jen nějakou obyčejnou kamarádkou. Povytáhne pobaveně obočí, když lásku hned odmítne a koukne se na něj jako na paličaté dítě. Klasický výraz staršího sourozence, který už dávno nějakou skutečnost ví, zatímco ten mladší ještě ne.* Je ti jedno, že odjede? *Zeptá se ho se zájmem. Nechce do něj tolik rýpat, protože to to bude odmítat ještě víc. Ale když na něj půjde logickýma otázkama s normálním lidským zájmem, třeba to docvakne i jeho mozečku naprosto neorientujícím se v mezilidských vztazích. Ještě horší to bylo, když šlo čistě o jeho vztahy. Pak se ale přesunou k dost závažnému problému a to jejímu zvětšujícímu se břichu. Nevěří jeho slovům. Ona vidí prostě jenom zvětšující se břicho a v budoucnu i číslo na váze.* Ale to nebude jenom břicho. Vždyť těhotný přibíraj všude. Nemůžou mi po porodu zůstat žádný kila navíc, zbláznil ses? *Kouká na něj jako na naprostého trotla.* Tohle je velkej důvod k vyšilování. *Poučí ho pak. Po jeho otázce se ale trochu zarazí a uhne pohledem. Chvilku je zticha a přemýšlí, jestli se mu snažit to vysvětlit, nebo to prostě jen odbýt tím, že taková prostě je a nechat si to pro sebe. Nakonec ale usoudí, že by si možná zasloužil vědět pravej důvod.* Během celýho dětství jsem poslouchala, jak jsem blbá, když mi něco nešlo ve škole. Tobě to šlo skoro samo, ani ses nesnažil a Astrid na tom byla podobně. Jenže já ne a poslouchala jsem kecy typu, že když už jsem takhle blbá a natvrdlá, tak mam štěstí, že jsem aspoň hezká. Takže co budu, když nebudu hezká, protože budu tlustá? *Vysvětlí nakonec trochu tišeji a u toho pohledem radši skenuje podlahu.*

*Tomu se ušklíbne. On má být slepý? Koukla vůbec na to, jak skvěle umí ignorovat skutečnosti ona?* Jasně. Jsi první a nejdůležitější téma, o kterým přemýšlí. *Nehledě na to, že jí například shání něco k Valentýnu, přestože o tom vtipkoval. Jemu nepřišlo, že by se někdo, kdo má manželství jen na oko, tolik zabýval svátkem zamilovaných. Nehledě na to, že měl o Liv upřímnou starost a dokázal se vypořádat s jejíma náladama, i když by si to mohl jednoduše odkráčet a nechat ji, ať se v tom plácá sama. Nevěděl, zda ji miloval, ale určitě ji měl rád a respektoval ji. To mu nepřišlo jako špatný základ manželství. Znovu si jen odfrkne nad jejími slovy. Liv ho málokdo viděla s někým jiným. Měl pár románků, potažmo vztahů, ale většinou je tajil. Všeho všudy ho tak s oficiální přítelkyní viděla tak dvakrát? A žádnou z nich nemiloval. Jak by pak mohla z dvou minut s Nyv usuzovat, že je na tom teď jinak? Tu otázku čekal, přesto se zdráhal odpovědět upřímně. Své sestře však navzdory všemu málokdy otevřeně lhal.* Ne, není. Ale to nic nemění. *Zamračí se. Vztah s Nyv by byl příliš komplikovaný. Nesla si toho momentálně hodně a on jí nemohl nabídnout klid anebo volnost, po kterých by mohla toužit. Unaveně ji sleduje lamentovat, a tak se prostě rozhodne zeptat, proč jí na tom vůbec tolik záleží.* Tak budeš stále milovaná svou rodinou. Stále budeš vtipná. Budeš laskavá. Budeš odhodlaná. Budeš starostlivá. A budeš, nevěřím tomu, že to říkám, dál chytrá. Možná nejsi nejinteligentnější stvoření na téhle planetě, nemáš fotogenickou pamět a chvíli ti trvá, než ti něco docvakne, ale to neznamená, že jsi hloupá. Vždycky sis uměla najít vlastní cestu, umíš se nad věcma zamyslet a najít řešení. Jsi víc než tupá hezká Barbie, Liv, máš hezký charakter. *Pokrčí rameny.* A myslím, že jsi hezká i bez vší té snahy, a budeš hezká i když budeš těhotná. Jsi jediná, kdo si myslí, že by tomu mohlo být jinak. Tak prostě přijmi to, že se mýlíš. Člověk by myslel, že když jsem tvůj brácha, už sis musela zvyknout nemít pravdu. *Zaškubaly mu koutky.*

Jo, to určitě. *Převrátí očima, protože si fakt nijak nevšimla toho, že by byla první a nejdůležitější téma, o kterém Easton přemýšlí.* Je starostlivej kvůli tomu dítěti, který je vlastně jeho krev. To je všechno. *Žádný podíl na tom sobě samé nepřipisuje. Pak už se ale začne zajímat o jeho vztah, který dost popírá. Ale ona zas tak natvrdlá není a navíc ho viděla, když o tý holce už párkrát mluvil a i jak se na plese těšil, až bude moct jít za ní. Poznala, že to pro něj není jen tak někdo.* Ty to můžeš změnit. Řekni jí to. Třeba tu zůstane. Třeba tvoje city opětuje. *Nevzdává se přesvědčení, že z Lucienovy strany určitě o nějaké city jde.* Co se ti na ní nejvíc líbí? Nebo kvůli čemu se s ní rád bavíš a rád s ní trávíš čas? *Pokračuje v milosrdném výslechu, kterým mu chce ukázat, že jde o něco více než jen trávení společného času. Pak mu už vysvětlí, proč se o sebe tolik stará. Není to jen tak bezdůvodná povrchní víra v to, že vzhled je úplně všechno, ale v jejím případě měla pocit, že je všechno, co ona sama může nabídnout.* Tohle si vážně myslíš? *Pípne nakonec trochu dojatě a nakonec si vleze do postele k němu, protože nejhorší nápor úzkosti z rostoucího břicha už pominul a ona nemá tolik potřebu chodit dokola a máchat rukama, takže snad Lucienovi neurazí hlavu.* Ne, to jsem si nezvykla. Většinou tě jen nechávám si to myslet, abych ti moc nepochroumala ego, malej bráško. *Zazubí se na něj. Dneska toho dala najevo už dost, takže všechny emoce zase začne pečlivě uzamykat v sobě. Nepřišla sem jenom aby si vylila srdíčko, taková není. Má starost i o něj.* Jak ti vůbec je? Jsi po tom útoku už v pohodě?

*Už to nekomentuje. Pokud si myslí, že on nějaké city popírá, tak sama je na tom úplně stejně, nehledě na to, že je ještě i slepá k tomu, že jí ty city Easton opětuje. Nakonec měla štěstí. Její manželství možná nebude ideální, ale má naději na to být šťastná, pokud si to někdy uvědomí. Jeho pohled dost jasně vyjadřuje, co si o tom myslí, ale nakonec je to na ní. Už si zvykl, že je tvrdohlavá a některé věci jí člověk do hlavy prostě nevštěpí. Nakonec toho skoro lituje, možná by se vyhnul onomu výslechu.* /Co si to namlouvám, nenechala by to jen tak./ Není to tak snadné. *Odsekne jí už trochu popuzeně. Jsou si s Eastonem fakt podobní. Prý promluvit si.* /Fakt skvělá rada./ Ty toho vážně nenecháš, co? *Frustrovaně vydechne a položí se do polštářů. Chvíli mlčí, než lehce trhne rameny v nerozhodném gestu.* Já nevím. Je vtipná. A má kolem sebe určitý... klid. Víš, že mám občas v hlavě tunu myšlenek, anebo se snadno rozčílím, ale Nyv je jaksi... neotřesitelná. Nevadí jí chvíli počkat, než si srovnám myšlenky. A jen tak ji něco nerozhodí. *I v tom odpočinkovém salonu. Měla za sebou příšerné dva dny a přestože šlo vidět, že ji to tíží, nehroutila se.* A má rozčilující tendence myslet vždycky na ostatní dřív než na sebe. *Ušklíbne se. Možná proto měl pocit, jako by ji měl chránit? A vyčítal si později, že selhal? Nebyl si jistý. Bavila ho psychologie, ale když došlo na jeho vlastní emoce, často se v nich nedokázal pořádně vyznat.* Ale nehodí se pro mě, Liv. O to horší nápad je si promluvit, protože by ke mně mohla časem něco cítit, a pak až by zjistila, že to nefunguje, by si vyčítala, že neodešla a zůstala jen kvůli mně. *Dodá již klidně. Propočítal si to v hlavě pečlivě. Nehodlal své rozhodnutí jen tak změnit. Navíc se teď musel věnovat i Liv, padlo na něj kolo s utěšováním ohledně jejího rostoucího břicha.* Myslím, ty nesnesitelný pako. *Podotkne, ale jeho tón je pobavený. Nechá ji, aby si za ním lehla a zaškubou mu koutky nad jejími slovy.* Jasně, cokoliv ti pomůže v noci spát. *Odvětí jí už typicky škádlivě.* Ládujou do mě tolik prášků, že to snad už ani nemůže reálně bolet. Ještě pár týdnů asi nebudu v nejlepší formě, žádný box kvůli těm žebrům a taky si budu muset zvyknout na občasné migrény, co přichází, když moc dlouho čtu nebo třeba koukám na mobil nebo televizi. Ale v zásadě nic hrozného. Všechno to přejde. A co ty? Prý máš super cool jizvu. *Pozvedne obočí.* Hrozný, doteď jsi byla tak jako roztomile hezká, teďka z tebe bude vražedná kráska, co se jí všichni bojí. *Dloubne do ní loktem. Nechce, aby se cítila zle ještě kvůli pitomé jizvě. Člověk jich za život nasbírá více, nešlo o nic tak zlého.*

A co je na tom teda tak těžkýho? *Pokračuje ve vyptávání, protože ona toho odmítá nechat, dokud jí neřekne nějakou pořádnou odpověď, která bude dávat smysl. A zatím nedostala ani odpověď splňující aspoň jeden z požadavků.* Ne, nenechám, takže mluv. *Zamrká řasama jako nevinný andílek a pak poslouchá, jak o tý holce mluví a u toho pozoruje pozorně jeho výraz.* Víš, že občas nás nejvíc rozčilujou lidi, který milujeme nejvíc? *Povytáhne mírně obočí. Příkladem byli i oni dva. Navzájem se vytáčeli, rozčilovali a občas i hádali, ale ve výsledku bylo vše založeno na lásce a sourozeneckém poutu, díky kterému by jeden za druhého dali klidně život.* A proč by se pro tebe nehodila? Podle mě je pro tebe skvělá. Dokáže zklidnit tvůj vztek. Dokáže počkat, než si utřídíš myšlenky v hlavě. Na plese ses nemohl dočkat, až s ní zase budeš a usmíval ses. Není to nikdo, kdo by od tebe utekl. Očividně už tvoje pravý já a tvoje nálady zná dost dobře, když to tak poslouchám. Tak kde je sakra problém? To si někoho tak skvělýho necháš utéct jenom protože ... proč vlastně? Protože by ti mohla oplatit city? Nemůžeš vědět, že to nebude fungovat přece dokud to nezkusíš. Možná jsi chytrej, bráško, ale bůh rozhodně nejsi. *Právě tohle byla situace, kdy jí rozčiloval naprosto ukázkově, protože vždycky chtěla, aby byl šťastný a on si teď dost možná po vlastním štěstí dupe jak největší idiot na povrchu zemském. Když jí pak nazve nesnesitelným pakem, odpoví mu jenom úšklebkem a vypláznutím jazyka. Pak už si vleze do jeho postele a radši změní téma na to, jak na tom po útoku je.* Takže... nemůžeš boxovat a moc číst? Co v tom případě teda děláš? *Nakrčí zmateně obočí, protože čtení a box patřily právě mezi jeho hlavní koníčky, kterými trávil někdy až zbytečně moc času.* Nemam sem zavolat radši tu holku, aby působila tim svym klidem? *Popíchne ho trochu, ale dobrá nálada jí opustí, když zmíní její jizvu. Schválně nosí dlouhý rukávy, aby nebyla vidět, ale i tak rukou trochu pootočí, jako kdyby přes triko mohla prosvítat.* Super a cool bych to rozhodně nenazvala a nějakým důkazem krásy už vůbec ne. *Zamračí se trochu a radši zabodne pohled do zdi naproti posteli.*

*Jeho pohled byl teď téměř nepřátelský. Proč si vůbec myslela, že ona je ten pravý vztahový kouč? Uvrtala se do manželství, protože otěhotněla a byla opilá. Ale jemu bude radit, co má a nemá dělat?* Nic, co řeknu, nemění skutečnost. Nemám chuť mluvit o bezvýchodnosti situace. *Od sekne Odsekne jí. Její nevinné zamrkání jí nevěří už od malička, takže ho nechá chladným. Přesto jí odpoví, protože jinak by se ptala znovu a znovu, dokud by mu nepraskla hlava.* Vím. *Ona sama je toho příkladem.* Ale tohle není ten případ. *Necítil se zamilovaný. Ne, že by to měl zrovna moc s čím srovnávat, ale kdyby byl zamilovaný, šla by veškerá logika stranou, no ne? Ale tak tomu může být i u touhy a ta nemá občas s láskou vůbec nic společného. Její slova ho rozčilovaly. V něčem měla pravdu, ale viděla to všechno jen z jedné stánky. Ale jak by taky ne, nevěděla totiž to, co on.* Fajn. *Téměř zavrčí.* Proč by se ke mně nehodila? Protože ve vztahu vyžaduju kontrolu. Nesnáším, když něco nemám pod kontrolou, to víš sama a u žen tomu není jinak. Takže potřebuju, aby mi partnerka věřila, a aby byla schopna posoudit, kde jsou hranice. Teď mi prosím řekni, jak mám žádat bezvýhradnou důvěru po někom, kdo mě sotva zná, koho nedávno unesli, svázali, možná mučili a komu celý život lhali? A jak přesně jí mužů věřit, že ví, co je pro ni dobré, když téměř nikdy nemyslí na sebe, ale neustále jen na druhé? Jsem pro ni momentálně ten nejhorší možný partner, protože jí mužů nejvíc ublížit. A právě protože mi na ní nějakým způsobem záleží, tak jí ublížit nechci. Nehledě na to, že nechce být princezna, nechce být teď lidem tolik na očích, a já bych ji žádal zůstat? Když odjede, věř mi, že brzy zapomene na bude mít šanci žít život, jaký si přála. Konec diskuse, Liv. Přemýšlel jsem nad tím dost a vážně nemám náladu se v tom dál rýpat. *Uzavře to chladně. Pokud se ještě na něco zeptá, hodlá tohle téma jednoduše ignorovat. To už ji vážně raději uklidňuje kvůli těhotenství.* Čtu pomaleji. *Ušklíbne se.* A chodím ven s Traitorem, trénuju ho. *Pokrčí rameny.* Nic moc, ale lepší než zírat do stropu. *Má pocit, že na něm zná každou rýhu a drobnou prasklinu, jak se první dny sotva zvládl zvednou z postele. Varovně na ni pohlédne a lehce ji nakopne do nohy. Vážně si nepotřebuje představovat Nyv u něj v komnatě, v jeho dobrovolném utrpení mu to rozhodně neulehčuje.* Já náhodou myslím, že jizvy jsou fajn. *Pokrčí rameny.* Každý nasbírá za život jizvy, jsou jako mapa života na kůži. Nejsou možná ani krásné, ale ani ošklivé. Jsou prostě tvojí součástí, tak si s tím nelam hlavu. *Poradí jí.*

Jo, to chápu. Proto probíráme situaci, která východisko má. *Zazubí se na něj bez jakýchkoli rozpaků.* Tak vidíš. *Pokrčí rameny, jako kdyby to vše řešilo.* Lucieneeee. *Zaúpí, protože má pocit, že na to, jak je chytrej, by mu to momentálně mohlo pálit víc. Chtěla aby byl šťastný a s tou dívkou třeba šťastný mohl být.* Ale tys jí neublížil. Tys byl ten, kdo se jí snažil zachránit. To ty jsi ten, kdo může být nějakym bodem v jejím životě, díky kterýmu si bude připadat jistě. Proč by měla mít problém s důvěrou v tebe, když jsi jí nic neudělal? A jak chceš mít někdy s někým vztah, když požaduješ rovnou, aby tě člověk dopodrobna znal? Není vztah o tom, že se poznáváte postupně? Nemusíš jí žádat o to, aby zůstala. Ale řekl jsi jí, že by sis to aspoň přál? *Nadzvedne mírně obočí.* Lucu, já chci, abys byl šťastnej. A s ní jsi tak vypadal. *Vysvětlí svůj zájem, který on nejspíše dle jeho výrazu, shledává za dost otravný.* Jak jako? Aby zvládal koukat rovně? *Ušklíbne se trochu při pohledu na jeho psa, protože si neumí představit jak tohle trénuje. Když jí pak kopne do nohy, oplatí mu to a u toho o něco nadzvedne koutky rtů.* Já vim, ale stejně mě štve. Vždyť jí mam přes půlku ruky. *Zamračí se směrem na svou ruku.* Mam tě otravovat ještě chvíli, nebo už mě máš dost a radši se budeš soustředit na koukání rovně? *Ví, že by měl nejspíš odpočívat a nechce ho prudit nijak dlouho.*

*Nerad protáčí oči a už to udělal několikrát, takže teď na ni prostě jen zírá všeříkajícím pohledem.* /Kdy pochopíš, že umíme být stejně tvrdohlaví?/ Ale mohl bych. *Ví to moc dobře. Vždyť ani nevěděl, zda stojí o něco vážného. Držet ji tady kvůli něčemu, co možná nemá budoucnost? Nedávalo to smysl.* Nepotřebuji, aby mě znala. *Tak to přeci nemyslel. Ale většinou měl více času partnerku poznat a ona jeho. Tady v Illei je všechno tak časově omezené. Nehledě na ten únos a všechen zmatek s jejím původem, ještě ji bude zatěžovat vším, co s sebou vláčí. Stále mu to přišlo vrcholně nelogické a bylo pro něj těžké se od těchto dojmů odpoutat. Vždyť byl někdo, kdo se celý život řídil právě rozumem.* /Že si to přeju.../ *To jí neřekl a poprvé zaváhal. Mohl by jí ale věřit, že by si všechno opravdu promyslela?* /Možná.../ *Potřásl hlavou. Právě proto o tom nechtěl přemýšlet. Vztahy mezi lidma prostě neměly jasně dané struktury a bylo tolik možných cest, kterými se dát. Musel si vybrat jen jednu. Neriskovat.* Já jsem šťastný. Tak to nech plavat. *Pousměje se a naposledy téma utne. Nemohl tvrdit, že by v životě strádal, byl spokojený. Možná to nebylo to samé, co šťastný, ale dost se to tomu blížilo. Nemusel kvůli tomu nic měnit.* Jak jako rovně? *Nechápavě na ni pohlédne. Asi se přeslechla. Když mluvil i zírání do stropu, myslel sebe. Trochu se zasměje, když mu oplatí nakopnutí, tohle škádlení se mu zamlouvá mnohem více, než když se mu snažila kecat do života.* No a co? *Pozvedne obočí.* Dělá tě zajímavou. Doteď jsi byla vlastně celkem typická bloncka, takhle se mi líbíš víc. *Rýpne si, ale upřímně prostě doufá, že na tu drobnou nedokonalost bude pohlížet jinak.* Mám tě vážně rád. *Ze zvyku jí pocuchá vlasy.* Ale trochu klidu bych uvítal. *Upřímně ho všechno to povídání začínalo unavovat. Nesnášel, jak ho ty prášky utlumovaly, ale bez nich by nebyl schopný fungovat ani způlky tak normálně jako teď.*

Teď jsi se mě zeptal, jak bys s ní mohl být, když tě pořádně nezná, tak to asi potřebuješ, ne? *Koukne na něj jako na naprostého idiota.* /Nejsem většinou já ta blbá?/ *Jenom doufá, že Lucien neztratil během otřesu mozku většinu své inteligence, protože ona nezvládne být z rodiny ta nejkrásnější a i nejchytřejší.* Nepřijdeš mi tak. Ne teď, když mluvíš o tom, že plánuje odjet. *Potřese hlavou.* Nezapomeň, že jsem ženská a my na tohle máme čuch. Prostě mi věř a zkus si s ní promluvit. Vždyť za to nic nedáš. *Pokrčí rameny. Neříká mu, aby jí hned vyznal lásku a navlíkl prstýnek, i když by proti tomu asi nic nenamítala.* Jakože čumí trochu křivě. *Ukáže prstem na zvíře, které by prý mělo být psem. Sama doteď neobjevila, kde se v tom ten pes ukrývá.* Díky, Lucu. *Usměje se na něj, protože prostě věděl jak na ní a náladu jí zlepšil. Možná už se díky jizvě nebude tolik hroutit. Nic to ale nemění na vyšilování z rostoucího břicha, které zatím jen uzamkla v sobě a momentálně to nedává najevo.* Já tebe taky. *Když jí ale rozcuchá vlasy, vyjekne a naštvaně zavrčí, když si pak vlasy rovná.* To věřim, teď mam chuť ti urvat hlavu. *Ušklíbne se. Ale nakonec se natáhne a rychle ho líbne na tvář.* Měj se. A napiš tý holce, nic za to nedáš a stejně se nudíš. Ahoj. *Rozloučí se s ním nakonec a pak se zvedne z jeho postele a vydá se zpátky do své komnaty.*