Ošetřovna paláce

*Samozřejmě, že musela zkusit, zdali ji z toho lůžka opravdu nepustí, nebo přeci jen ano. Ale získá akorát to, co čekala, tudíž se jí na tváři objeví nespokojený výraz a jemně vystečí spodní ret.* Ano, říkal, ale mně to roztomilé nepřijde. *Zamručí, ale nakonec se stejně jemně zaculí, protože jí nejde být namručená příliš dlouho.* V tu chvíli jsem je nechtěla, protože jsem chtěla tu bolest cítit, já vím, byla to blbost, ale zvládám to. *Ujistí ho, načež se jemně posune, aby si k ní mohl lehnout, což teď optsbdu chce.* Neděkuj, byla to maličkost. *Jemně zavrtí hlavou a ospale zvedne rty do úsměvu. Nakonec však po chvilce rozhodování ho nechá, aby o osudu toho muže rozhodoval sám. Ví, že mu tím udělá alespoň malinkou radost a on už vážně nebude moct na žádnou další dívku nic zkoušet. Když ji pohladí po tváři, napodobí zvuk jako když kočka vrní a jemně se pohne proti jeho ruce. Když ji na tváři začne hladit a zeptá se jí, jestli není unavená, zavře oči. Samozřejmě, že to zapře.* Vážně by ti nevadilo, kdybych usnula? Třeba jen na chviličku. *Šeptne, ovšem poté se nechtěně propadne spánku, přičemž se k němu ze spánku i přitulí, protože se u něj cítí v bezpečí.*

*přijde mu strašně roztomilé, jak vždycky vystrčí spodní ret, když je s něčím nespokojená.* No taak, už se nezlob.*protáhne to a pobaveně se usměje.* A jsi roztomilá pořád.*doplní a mrkne na ní.* Nooro neměla jsi to odmítnout.. já ti pro ně klidně zajdu. *Nabídne se, protože se mu to vůbec nelíbí a poté si lehne za ni. Vděčně se na ní usměje, když se začnou bavit o tom, že bránit Daesyn byla maličkost. Je jí skutečně vděčný. Poté se na ní usměje úplně stejně ještě jednou, když ho nechá, aby se postarala o to, co se stane s tím mužem. Pohladí ji rukou po tváři a poté tam tu ruku nechá když vidí, že je jí to příjemné.* Vůbec ne. Jen se prospi. *Řekne tiše. Když poté skutečně usne a přítulí se k němu, natáhne se po přikrývce a přikryje ji. Cítí, jak se mu okamžitě rozbušilo srdce, ale zároveň se u ní cítí nesmírně klidný.* /Tolik k tomu, že se od tebe budu držet dál.. a stejně skončíme takhle/* Než si stihne uvědomit, co dělá, tak ji políbí do vlasů a opatrně obejme jednou rukou kolem pasu tak, aby ji ještě více neublížil. Poté mu začnou mimoděk také padat víčka a během chvilky usne.*

*Už pár dní leží na tom stejném lůžku, kde se ozývá jen pravidelné pípání přístrojů. Pípání se najednou o něco zrychlí a ona se probudí. Otevře oči a prudce se posadí na posteli. Oči zase hned kvůli pronikavému světlu zavře a musí je nechat chvilku přivyknout si na to, kolik je tu světla. Zmateně se rozhlédne okolo sebe, jelikož poslední, co si pamatuje je stůl s jídlem. Po chvilce jí ale dojde, co se stalo a sáhne si na hlavu kterou má omotanou obvazem.*/Už tak jsem byla praštěná, co teprve teď?/

*Přijde jí, jako kdyby byla zavřená v nějaké kobce, kde je jenom tma a otravné pípání přístrojů. Vůbec si neuvědomuje kde je, co se stalo a jak se sem dostala. Připadá si ale šíleně unavená, takže se s tím nesnaží nijak bojovat. A takhle je to vcelku dlouho. Dneska už toho má ale fakt dost a jestli rychle to pípání nepřestane, asi zešílí. Tenhle vnitřní impuls jí pomůže k tomu, aby se jí podařilo otevřít oči. Hned je ale zase zavře, protože jí do očí začne bodat světlo a bílé stěny ošetřovny. Vůbec si neuvědomuje, kde je. Nevzpomíná si, co se stalo a nedokáže se zorientovat. Až po chvilce je schopná se normálně rozhlédnout okolo sebe. Otravné pípání celou dobu vycházelo z přístroje vedle ní zaznamenávajícího její tep a do rukou jí vede několik hadiček. Jednu má i v nose s umělou výživou, kterou jí doktoři zavedli i vzhledem k tomu, v jak hrozném stavu byla předtím než upadla do komatu. Nyní má díky tomu trochu přirozenější barvu a ne tak propadlé tváře, což si sama ale neuvědomuje a ani si nedokáže vybavit, v jakém stavu byla, než se všechno tohle stalo.*

*Byl docela dlouhou dobu mimo, jelikož rána do hlavy, od nějaké trosky ze sloupu byla silnější, než se zdálo. I když hned do bezvědomí neupadl, jelikož dostával Brikssi nohu z trosek. Při tom si docela ošklivě pořezal ruku, proto má teď levou ruku obvázanou, přičemž má pod obvazem dva větší šrámy, které má samozřejmě zašité. Byl napojený na kapačku a monitor, aby se vidělo, jestli je vše v pořádku. Po nějaké době začne konečně otevírat oči a dech má najednou pravidelnější, než když byl v bezvědomí. Pomalu otevře oči a letmo se rozhlédne. Chvíli je mimo, avšak když mu dojde, co vše se stalo, posadí se a ignoruje motání se hlavy. Začne si vytahovat všechny hadičky, co v sobě má a postaví se na nohy, které se mu hned rozklepou. Samozřejmě, že po té době, co ležel, budou všechny svaly oslabené. Rozhlédne se po ostatních lůžkách a když vidí Brikssi, která je již vzhůru, trhaně vydechne.* Lio. *Šeptne a rozejde se k ní, přestože má co dělat, aby se udržel na nohou.*

*Konečně po dlouhé době sebere energii na to, aby otevřela oči. Když se konečně rozkouká, vidí několik hadiček, které jí trčí z rukou. Jednu ruku poté opatrně zvedne a nahmatá hadičku, která jí vede do nosu a která je zdrojem dost nepříjemného pocitu a při pohybu i trochu bolesti. Zmateně nakrčí obočí, když se snaží zjistit kdy a jak se sem dostala. Nevzpomíná si absolutně na nic a není schopná se zorientovat. Rychle zamrká, když uslyší kroky a pak i zkráceninu svého druhého jména. Podepře se lokty, aby se mohla posadit a pohled jí padne na Doriana, který se k ní blíží, i když to vypadá, že sotva jde. Hlavou jí probleskne rychlá vzpomínka na to, jak na ně padal sloup a jak se ho snažila ochránit tím, že ho odstrčila.* /Mě se to nepovedlo./ *Hlesne v duchu, když jí dojde dost očividný fakt. Na posteli se posune, aby si k ní Dorian mohl sednout, protože nevypadá, že by vydržel stát. Teprve pak se odváží promluvit.* Co se stalo? Jsi...jsi v pořádku? *Sjede ho starostlivým pohledem a opatrně k němu natáhne ruku a pohladí ho po paži, jako kdyby se chtěla ujistit, že je skutečný a jenom se jí nezdá nějaký sen.*

*Jakmile se probudí, nevydrží moc dlouho ležet, protože mu rychle dojde, co se stalo. Má obrovskou starost o Brikssi a jelikož ji potřebuje i vidět, vytrhne si všechny hadičky a postaví se na nohy, které ho sotva unesou. Rozhlédne se po ošetřovně a jakmile konečně Brikssi uvidí, šeptne její jméno. Co nejrychleji se k ní blíží a když je konečně u ní, posadí se na její postel, protože déle by stát asi nedokázal.* Ahoj. *Šeptne tiše a zastrčí ji pramínek vlasů za ucho, přičemž ji lehce pohladí po tváři svou obvázanou rukou. O tu zdravou se opírá.* Na palác zaútočili opět rebelové, vím, že to v sále vypadalo strašně. Nepamatuješ si to? *Optá se jí opatrně, přičemž si stále prohlíží její tvář.* Jsem v pořádku. *Pokýve lehce hlavou a opatrně ji chytí za ruku.* Jak ti je? Bolí tě něco? *Ptá se starostlivě.* Lio, tolik mě to mrzí.. Přísahal jsem, že se ti nic nestane. Omlouvám se. *Hlesne potichu a promne si oči, které mu začínají lehce slzet.*

*Lehce se na něj usměje, když jí dá pramínek vlasů za ucho, kam jí vede i hadička s výživou a podívá se mu do očí, které jí připadají jako to nejkrásnější na světě.* Nějak se nemůžu zorientovat. Před chvilkou jsem se teprve probudila a mam v hlavě zmatek a pak hlavně hrozný okno. *Zamračí se trochu, když se snaží vybavit nějaké podrobnosti.* Pamatuju si ten sloup. Nepovedlo se mi tě odstrčit dost daleko. *Vyčte si nahlas a prsty mu lehce přejede po obvazu na ruce, aby mu nezpůsobila bolest.* Nevypadáš tak. Bolí tě to hodně? *Vzhlédne k němu se starostí v očích a pak mu stiskne trochu ruku. Když se jí zeptá na bolest, uvědomí si, že jí nějak divně bolí noha, takže odkryje deku a uvidí, že má nohu v obrovské kouli sádry. Nadzvedne obočí, protože si vůbec neuvědomuje, že by se jí něco s nohou stalo.* Trochu ta noha a hadička v nosu, ale je to v pohodě. *Odpoví mu nakonec pořád trochu zaraženě a sleduje tu sádru. Vzhlédne k němu až když uslyší jeho další slova.* Dory... *Hlesne potichu a s láskyplným a staroslivým pohledem se mu podívá do očí a ruku mu položí na tvář.* Nemohl jsi to ovlivnit. Ty za to nemůžeš. Je to vina rebelů, tvoje vůbec. Nic si nevyčítej. *Nechce vůbec, aby si to vyčítal, protože nemá proč.*

*Dotýká se jí s takovou něhou, s jakou jen může, jako by se bál, že se pod jeho dotekem rozpadne.* Povedlo, Lio. Kdyby se ti to nepovedlo, ten sloup by mě zavalil. Vím, že jsem dostal hroznou ránu něčím do hlavy, nejspíše nějakým kusem trosky z toho sloupu, ale bylo to zezadu, tudíž jsem to neviděl. *Sáhne si na zadní část hlavy a tiše sykne, když ucítí pod prsty zranění.* Víš, že jsi mě zachránila, i když by to mělo být obráceně? *Zvedl lehce pobaveně obočí, načež jí ale věnoval vděčný úsměv. I když si vyčítá, že ji před tím neochránil on, je za její gesto vděčný.* Děkuju. *Poděkuje ji, přičemž ji pohlédne do těch jejích krásných očí. Když mu prsty přejede po odvaze, pohladí ji lehce prsty po ruce.* Jsem na tom stále lépe, než ty. Nemusíš si dělat starosti. *Zavrtí hlavou.* Nebolí to, jsou to jen trošku hlubší šrámy, nic více. To se zahojí. *Mávne lehce rukou, načež se začne rychle zase zajímat o ní. Když uvidí, jak si odhrne deku, polkne.* Ten sloup, nebo spíše ty trosky z něj ti zavalily nohu. *Šeptne skleskle a lehce vyčítavě.* Mám někoho zavolat? Aby ti dali léky na bolest? *Zeptá se rychle a začne se rozhlížet, jestli někoho neuvidí. Ovšem poté začne dávat trochu najevo své výčitky. Podívá se jí do očí, stejně jako ona jemu. Svou ruku položí na tu její a poslouchá ji.* Mohl jsem tě někam odtáhnou. Dostat tě ven oknem, chránit tě. Mohl jsem toho udělat hodně, ale nic jsem nestihl a proto jsi na tom teď takhle. *Polkne a sklopí raději pohled.*

*Zamračí se, když slyší, jak syknul bolestí. Nerada vidí, jak má bolesti, protože jí to trhá srdce. Vyčítá si, že mu nijak nepomohla.* Mělo? To, že v pohádkách vždycky princové zachraňují princezny nic neznamená, Dori. Vždycky bych zachránila radši tebe, než sebe. *O tomhle nepochybuje ani trochu, i když si uvědomuje, že Dorian s tím nejspíš spokojený nebude. Pak ho lehce pohladí po ruce, kterou má obávazanou a starostlivě se na ten obvaz zamračí.* Nejsem na tom zas tak strašně. *Zamumlá trochu nespokojeně a pak odkryje deku a uvidí svou nohu obalenou sádrou.* Aha. *Přikývne pořád zmateně.* Ne, nikoho nevolej. Nepotřebuju prášky. *Zavrtí hlavou a pak se mu snaží vysvětlit, že si nemá co vyčítat.* Nic jsi nestihl, protože zranili i tebe, sakra. A ne nijak málo, Dori. Nevyčítej si to. Není co. Budu v pořádku. Vždyť to ani nebolí. *Nadzvedne mu hlavu tím, že ho chytí za bradu. Koukne mu do očí a pak se k němu natáhne a lehce ho políbí.*

*Podle jejího zamračení si uvědomil, že si všimla jeho syknutí, ale nijak tomu nevěnoval pozornost, protože měl opravdu starost hlavně o ní.* A já zase obráceně. I s klidnou duší bych se pro tebe obětoval, kdyby to znamenalo, že se ti nic nestane a budeš v pořádku. *Pousměje se na ní, protože to byla naprostá pravda. Pro ní by udělal naprosto cokoliv.* Nemrač se tak, nic to není. *Zavrtí jemně hlavou a lehce ji políbí na čelo, aby se přestala mračit.* Ale rozhodně na tom nejsi dobře. *Zamumlá starostlivě, načež ji začne zahrnovat otázkami.* Dobře,ale kdyby tě to začalo nějak více bolet, hned mi řekni, ano? *Může být klidný jen, když ví, že ji nic nebolí. Nesnáší to, když trpí. Nejraději by vždycky všechnu její bolest vzal na sebe. Když ho chytí za hlavu a řekne mu, aby si to nevyčítal, lehce vydechne a trošku se uvolní. Jakmile ho ale políbí, uvolní se úplně a lehce ji položí ruku na čelist a část krku. Polibek jemně prohloubí.*

Tak to ale nebudeme zkoušet, dobře? Budeme se snažit zůstat ještě nějakou dobu živý oba dva, jo? *Nadzvedne obočí a lehce pobaveně se pousměje.* Budu se mračit. Kdyby to nic nebylo, nemáš to obvázaný a nebolí tě to. *Namítne, ale když jí políbí na čelo, svaly v jejím obličeji opravdu povolí a ona se přestane mračit.* Cítim se trochu líp než předtím. *Přizná s pokrčením rameny, protože předtím na tom byla opravdu dost bledě a asi by to během několika následujících týdnů nebo dokonce dnů přestala dávat a její tělo by to radši vzdalo.* Řeknu, neboj. A pro tebe platí to stejný. *Řekne mu důrazně a stiskne mu lehce dlaň. Pak už chytne jeho obličej do svých rukou a políbí ho. Celým tělem se jí rozlije příjemné teplo, když cítí, jak polibek prohloubil. Jednou rukou mu vjede do vlasů, které mu začne prohrabovat.*

Jo, to zní lépe, s tím souhlasím. *Lehce se zazubí a přikývne. S Brikssi toho ještě hodně plánuje a byla by škoda, kdyby to nestihli.* Pořád to nemá na tvou nohu, Brikssi. A je to jen ruka. *Zavrtí jemně hlavou.* Navíc ti více sluší, když se usmíváš. *Věnoval ji úsměv, načež lehce přikývl.* To jsem rád a brzy to bude ještě lepší. Počítej s tím, že až nás pustí, tak se o tebe budu starat. *Řekne předem, aby mu poté nevzdorovala s tím, že nepotřebuje, aby se o ní někdo staral. Ale byla pravda, že vypadala lépe. Její obličej měl o něco zdravější barvu a neměla tak propadlé tváře, což bylo určitě dobré znamení. Byl za to rád, že se cítí o něco líp, i když teď měla další nová zranění..* Já jsem v pořádku. *Usměje se a když ho políbí, jemně polibek prohloubí a ruku ji položí na čelist, přičemž druhou rukou ji pohladí po zádech.*

Jen ruka? To jako vážně, Dori? *Zamračí se a zavrtí hlavou.* Neni to jenom ruka, sakra. Je důležitá, máš jí zraněnou a bolí tě. Přestaň to zveličovat a hrát si na hrdinu jenom proto, že já se málem kvůli svý vlastní blbosti a posedlosti cvičením zabila. *Řekne narovinu to, co by nejspíš v klidu řekla nějak daleko více zaobaleně. Ale takhle to snad bude mít daleko větší účinek.* Stejně jako tobě. *Pousměje se na něj pak, když jí věnuje polibek na čelo.* Ne, to ani náhodou. Budeš se starat o sebe, abys byl naprosto v pořádku. *Prohlásí neústupně a opravdu nechce slyšet žádné námitky. Každopádně ale počítá s tím, že nejspíš nějaké přijdou, takže je rozhodnutá je prostě neposlouchat a dál si tvrdit svojí. Zrovna v tomhle opravdu neustoupí, protože nebude riskovat jeho zdraví na úkor svého.* To je dobře. *Oplatí mu úsměv a pak už ho začne líbat a když ucítí, jak jí hladí po zádech, slastně do jeho rtů vydechne. Odtáhne se o kousek až v momentě, kdy by to bez kyslíku další vteřinu nevydržela a zhluboka se nadechne.* Nejsi nějak unavený? Opravdu nemáš bolesti? Měl bys ležet. *Uvědomí si, že on je pacientem ošetřovny stejně jako ona a v tom případě by měl být ve své posteli a dávat se dohromady. Navíc sama začíná cítit, jak na ní jde pomalu únava i po tom, co několik dní prospala v komatu.*

Promiň, lepší argument mě nenapadl. *Zamumlá, načež opět rychle zavrtí nohou.* Neříkej to takhle nahlas. *Šeptne skoro vystrašeným tónem, protože představa, že by s tím Brikssi pokračovala a nezvládla to.. Teď alespoň odpočívá a dostává potřebné živiny. Jediné plus, co tu teď na ošetřovně je. Pousměje se, když mu řekne, že mu úsměv sluší také více a znovu ji lehce pohladí po tváři.* Dobře, kompromis. Budu se starat o sebe, ale i o tebe. *Lehce se zazubí nad svým výmyslem a doufá, že už k tomu Brikssi nic neřekne, protože tímto vlastně vyhověl jak sobě, tak i jí. Až je propustí, můžou si vlést do její komnaty, alespoň bude mít Brikssi na očích a opravdu se pak bude moct o ní starat. A navíc budou spolu. Poté už ho políbí a on polibek prohloubí, přičemž ji pohladí po zádech. Usměje se, když mu kvůli tomu vydechne do rtů a odtáhne se až ve stejný okamžik, jako ona.* Docela unavený jsem, ale do postele už nedojdu, upřímně sotva jsem přišel sem. *Poškrábe se na zátylku a podívá se na svou postel, která je rozestlaná a má na sobě vytrhnuté hadičky.*

*Na dnešek se nemohl dočkat. Trochu se cítí jako malé dítě těsně před Vánoci, kdy už se nemůže dočkat vidiny dárků. On se zase těší, až uvidí svého nejmladšího potomka na ultrazvuku. Daleko radši by to teda už držel v náručí, ale moc dobře ví, že na to si bude muset ještě nějakou dobu počkat. Ještě dodělával pár posledních papírů v pracovně a pak se vydal do komnaty, kde se chystá vyzvednout Polaris, aby se spolu vydali na ošetřovnu. Jakmile dojede na vozíku do komnaty, otevře dveře a usměje se na svou ženu.* Ahoj. Připravená? Jak ti je? *Zajímá se dojede až k ní, aby jí mohl políbit. Celý den se nepostavil na nohy, aby si je šetřil a tohle mohl absolvovat po svých. Takže se zapře o područky a postaví se na své nohy. Nějakou chvíli se na nich snaží vydržet každý den a pomalinku se jeho stav zlepšuje, ale pochybuje, že to někdy bude jako dřív.* Můžeme? *Zeptá se Pol a kývne hlavou směrem ke dveřím komnaty.*

*Deska celý den spala, protože toho přes večer moc nenaspala a tak se snažila spát dopoledne, aby nebyla protivná a ultrazvuk si užila. Strašně se těší až své dítě uvidí, stejně jako se těšila pokaždé, když čekala každé jejich dítě. Teď sedí na posteli, přičemž si už musela vzít těhotenské džíny, které má ještě z posledního těhotenství a to že si je vzala už tahle brzo ji trochu děsí. Také má na sobě volné tričko, jelikož teď nenosí žádné jiné než volné. Oranžové vlasy má spletené do dvou copů.* Ahoj, lásko. *Usměje se na něj a přikývne.* Připravená, už se nemůžu dočkat. *Usměje se a pak si trošku povzdechne.* Jsem trochu unavená, ale jinak je to dobrý. *Ujistí ho a když vidí, jak vstává,trochu se zamračí, protože se bojí, že spadne.* Nebolí tě to? *Zeptá se ho starostlivě a opět přikývne.* Můžeme.

*Dojede do komnaty, kde se hned usměje na svou ženu a políbí jí. Pak už se hned zajímá, jak jí je a jestli je připravená. Když si všimne, že máme vlasy v copech, pousměje se a koneček jednoho krátce promne mezi prsty. Přijde mu takhle hrozně roztomilá.* Už teď se připravuješ na to, jak tě ten prcek bude tahat za vlasy? *Zeptá se pobaveně a vzpomene si na to, jak všechny jejich děti jako malé bavilo tahat Polaris za vlasy, kdykoliv na ně dosáhly.* Můžu něco udělat, aby se ti v noci spalo líp? *Zeptá se starostlivě, když slyší, že je unavená. Zaznamenal v noci, že moc klidně nespala. Pak už se opře o područky křesla a postaví se na nohy.* Ne, jsem v pořádku. *Potřese hlavou, protože i když to bolí, není to nějaká extrémní bolest, kterou by nevydržel a kterou by jí chtěl zatěžovat. Pohladí jí po bříšku a rty se mu roztáhnou do úsměvu.* Takhle rychle rostli i ostatní? *Zeptá se, protože přece jen už je to nějakou dobu, co byla naposledy těhotná.* Jdeme? *Chytne jí za ruku a počká na její souhlas, než s ní vyjde a míří k ošetřovně. Nedokáže jít nějak rychle, ale ze všech sil se snaží jít co nejnormálněji, aby se jenom neploužil jako starý dědek.*

*Polibek mu s úsměvem oplatí a když jí promne koneček copu, pobaveně se na něj zašklebí.* Za ty čtyři prcky jsem připravená až až. A ještě ty s tím začínej a ostříhám se na krátko. *Pobaveně se uchechtne a teď se ještě více na toho malého prcka těší, že už to její těšení snad větší být nemůže.* Vždyť víš, že se mi blbě spí při každém těhotenství. Ještě když roste tak rychle a za chvíli mě z ně začne bolet celej člověk. *Usměje se na něj. I na tohle si zvykla, navíc je zvyklá z budíčků v noci, které je ba dva čekají znovu. Pak už ho starostlivě sleduje, jelikož se bojí,že si takhle ublíží, takže ho sleduje se staženým obočím.* Jsi tvrdohlavá palice. *Zamumlá a zavrtí nad ním hlavou. Když ji pohladí po břiše, musí se usmát a po jeho otázce se uchechtne.* Tolik ne. Řekla bych, že to bude kluk, když takhle roste. *Zasměje se a pak zase přikývne.* Jdeme. *Ruku mu stiskne a když se vydají na cestu na ošetřovnu, pořád ho kontroluje pohledem.* Vážně se můžeš takhle namáhat, lásko? *Zeptá se ho starostlivě a když dojdou k ošetřovně, natěšená na to, že uvidí jejich ještě nenarozeného prcka, zatáhne hned svého manžela dovnitř. Oznámí doktorovi, že je tady na první ultrazvuk a hned si lehne na lůžko.* Stejně je divný, že naše dítě bude stejně staré jako naše vnouče. *Uchechtne se a pak ho opět chytne za ruku.*

Já tě za ně netahám náhodou. Já je na tobě miluju. *Zazubí se na ní a pak starostlivě stáhne obočí, když se baví o jejím spánku.* Hrozně rád bych ti od toho pomohl. Ani nevíš jak. *Pohladí jí po hřbetu ruky. Připadá si provinile, že jí nedokáže pomoct. Je její manžel, přesně tohle by měl dělat a teď to opět nedokáže. Pak už se postaví a ujistí jí, že ho to nijak nebolí a je v pořádku.* To není nic nového. *Zazubí se na ní a uchechtne se. Pak už jí pohladí po bříšku, které se zakulatilo skutečně rychle. Až moc rychle podle něj a to také řekne.* Nad jménem už jsi taky přemýšlela? *Nadzvedne mírně obočí a pak jí stiskne ruku a vydá se s ní na ošetřovnu a snaží se jít co nejnormálnějším tempem.* Na rehabilitaci taky musim chodit. *To, že u toho má tyče, kterých se drží už neřekne, protože by ho nejspíš poslala zpátky pro vozíček a to nechce. Pak už s úsměvem vejde na ošetřovnu a zvědavě sleduje všechno dění. Nemůže se dočkat, až se obrazovka rozsvítí a on uvidí toho drobečka.* To je hodně divný. Ale v naší rodině se to už párkrát stalo. *Sám jeho táta měl strejdu starého stejně jako byl on sám, takže to není nic, co by se stalo v historii poprvé.* Tak už ho uvidíme? *Upře nedočkavý pohled na doktora.*

A pak po kom to ty děti mají mít když ti je miluješ a pak se to nějak přesune na ně a ty mi je samou láskou chtějí nejlíp vytrhnout z hlavy. *Zasměje se a poté se na něj usměje.* No tak, jsem v pohodě. Nebude to trvat dlouho. A za pár měsíců se nevyspíme ani jeden. *Poví s menším úsměvem na tváři. Poté nad ním musí zavrtět hlavou a když uslyš jeho slova, ještě se natáhne pro menší polštářek a pobaveně ho ním lehce plácne přes hlavu* Máš štěstí, že nemám po ruce knížku. *Vyplázne na něj jazyk a následně si položí ruce na větší břicho a pokrčí rameny.* Trochu jo. Ale víš, že nad tím radši přemýšlím s tebou. *Usměje se na něj a když se vydají na cestu na ošetřovnu, nasadí zase starostlivý výraz.* Ale ne rehabilitaci. Nechci aby si třeba spadnul. *Zamumlá starostlivě, ale poté už dojdou k ošetřovně, kam ho prakticky vtáhne, doktora informuje o tom, že jde na ultrazvuk a lehne si na lůžko.* To je tím, jak jsou Schreave plodní. *Uchechtne se a když uslyší otázku jejího manžela mířenou k doktorovi, musí se pobaveně usmát.* Na tule tvou nedočkavost jsem se těšila. *Zasměje se a ještě se k němu natáhne, aby ho políbila a potom si vyhrne tričko, čímž odhalí zakulacené bříško a nechá doktora, aby jí tam rozetřel ten gel a pak když začne po jejím bříšku přejíždět tím rentgenem, pohled otočí na obrazovku a nadšeně Wyattovi stiskne ruku. Následně se ale zarazí, když vidí ten stejný obraz, který dnes posílala hlavně klukům. Bylo to ve stejném týdnu, proto ji dojde, že asi jen jednoho drobka nečeká. Když to řekne i doktor, že čeká dvojčata, otočí se k WYattovi.* To vysvětluje to bříško. *Pronese opatrně a sleduje jeho výraz, aby viděla jeho reakci, jelikož ví, že se těšl jen na jedno dítě. Ona sama je s tím už sířená, protože něco tušila, když už jednou dvojčata čekala. Ještě jednou se koukne na obraz jejich nenozených dětí a i když se brání, nakonec začne dojetím z toho, že je vidí slzet.* Něco jsem tušila, ale nechtěla jsem tě vyděsit. *Poškrábe se na zátylku a pohled přesune z Wyatta na doktora a z doktora na obraz dalších dvojčátek.* /Zase budu dvojnásobně obří./

A divíš se? Sami mají na hlavě pár chlupů a ty máš nádherný červený vlasy. Být jima, tak bych si je chtěl taky ukradnout. *Zasměje se a když slyší, že za pár měsíců nebude spát ani jeden, s pobaveným úsměvem pokýve hlavou.* I když z toho v tu dobu asi nadšený úplně nebudu, tak teď se na to těším. Klidně budu vstávat jenom já, aby ses mohla pořádně vyspat. Když ho pak přetáhne polštářkem přes hlavu, vyplázne na ní pobaveně jazyk.* To opravdu mam. A divim se, že ještě nejsem debilní po tom, jak mě týráš. *Prohodí naoko dotčeně, ale stejně mu cukají koutky od potlačovaného smíchu.* Nespadnu, neboj. Ty nohy mě unesou. Svaly už mam jakž takž v pořádku. *Ujistí jí a pak už se nechá vtáhnout na ošetřovnu a nedočkavě čeká, kdy už konečně uvidí toho prcka.* No.... rodinný geny nezapřu. *Pokrčí se smíchem rameny a pak se na ní usměje a stiskne jí ruku.* Přijdu si jako malý dítě 23. prosince. *Poznamená a oplatí jí polibek. Pak už sleduje nedočkavě obrazovku, která se konečně rozsvítí a po chvíli zobrazí dvě malé tečky. Chvíli má pocit, že je to snad vtip, když mu dojde, že tam měla být jedna. Slova doktora o dvojčatech slyší jako kdyby byl za skleněnou stěnou. Jenom bez hnutí sleduje tu obrazovku a snaží se nějak si to sesumírovat v hlavě.* Rodinný geny nezapřu. *Zopakuje potichu svá předešlá slova. I když je stále v dost velkém šoku, nakonec se jeho koutky rtů stočí nahoru a on se podívá s dojatým úsměvem na Pol, kterou políbí na čelo.* Zvládli jsme to jednou, zvládneme to i podruhý. Miluju tě, zlato. *Stiskne jí ruku a stočí pohled ještě k obrazovce s jeho dvěma nejmladšíma dětma, aby je ještě chvilku viděl, než doktor obrazovku vypne.*

A beztak si je chceš taky ukradnout. Protože chceš taky, dlouhý, červený vlasy. *Zasměje se a jeho vlasy mu rukou prohrábne, přičemž se na něj usmívá.* Nebudeš vstávat jen ty, taky se budeš potřebovat vyspat. Navíc ty toho prcka nenakojíš. *Pokrčí rameny a pak ho sejme polštářkem a chvíli lituje toho, že nemá po ruce knížku.* To není týrání. To je jen výchova manžela. *nevinně se na něj zazubí a když se vydají na cestu na ošetřovnu, stále se na něj starostlivě dívá.* Ale můžeš se vysílit, přetáhnout svoje možnosti a pak se mi tady složíš. Neriskuj tolik, prosím. *Pronese prosebně, protože vážně nechce, aby ty nohy přepnul tak moc, až by mu vypověděly zase službu.* To vážně nezapřeš. *Zasměje se a následně se musí usmát nad jeho nadšením, jelikož jí to přijde strašně roztomilé. Poté se ale dozví, že budou mít o jedno dítě navíc a pro ni to až tolik šok není, cítíla se totiž podobně jako když byla těhotná poprvé a to také čekala dvojčata, ale pořád doufala, že se třeba jenom plete. Pak zvědavě sleduje reakci jejího manžela a musí si oddechnout, když vidí, že z toho nemá infarkt a ani tady sebou z toho neseknul na zem.* Takže nejsi naštvaný na toho prcka, že se rozdvojil? *Usměje se na něj a musí zamrkat slzy.* Taky tě miluju. *Odpoví mu s úsměvem na tváři, zatímco si položí ruce na břicho, které se si pohladí.* Dětem to řekneme radši přes zprávy nebo se vecpeme na pyžamový večírek a řekneme jim to tam? *Podívá se na Wyatta tázavě a potom si převezme od doktora vytisklou fotku dvojčat, na kterou se usměje od ucha k uchu.*

Mě by tolik neslušely. *Zasměje se a usměje se na ní, když mu prohrábne rukou jeho vlasy.* Ty večer připravíš mlíko odsávačkou a nebudeš muset vstávat. *Přeci jen už mají čtyři děti, takže o výchově, těhotenství a dětské výbavě něco málo už ví.* Tak si jí schovej pro toho prcka a nebo jí uplatni na těch ostatních prý dospělých dětech. *Odfrkne si naoko uraženě, ale v očích mu svítí pobavení a pak už jsou na cestě na ošetřovnu a on jí uklidňuje, že to jeho nohy zvládnou.* Zlato, klid. Zvládnu to. Vím, co zvládnu. Nejsem mrzák, neriskuju. *Snaží se jí uklidnit a pak už se na ošetřovně dozví, že dětí budou mít nakonec celkem šest.* Určitě se mi bude hlavou honit, jestli si to nemohl odpustit, až budou na světě, ale teď jsem šťastný. *Odpoví jí pobaveně a pak jí políbí na čelo a podívá se ještě jednou na obrazovku, kde jsou jeho dvě nejmladší děti.* No... Když jim to řekneme na tom večírku, tak jim aspoň budeme moct dát hned první pomoc. Jinak bysme je museli jít zkontrolovat. Takže navrhuju vyrazit na večírek. *Zkonstatuje pobaveně a pak se ještě podívá na fotku, než Polaris pomůže se zvednout z vyšetřovacího lůžka a vydá se s ní zpátky do komnaty, kde se převléknou, než půjdou na večírek.*

Ale slušely. Ale nejvíc ti sluší ty co máš, to je pravda. *Usměje se na něj a pak nad tím zavrtí hlavou.* To bych byla ale jako matka úplně nepoužitelná, kdybych já spala a ty si všechno dělal sám. Takže se budeme střídat. *Pokrčí rameny, ale i tak když bude muset, klidně ho přiváže k posteli, aby nešel k dítěti místo ní.* Ty jsi pořád ale taky takový prý dospělý dítě, lásko. *Pokrčí pobaveně rameny a také se na něj pobaveně zašklebí.* Fajn, ale hlavně buď opatrný. Nepřežil bych, kdyby se ti znovu něco stalo. *Zamulá starostlivě a pak se už na ošetřovně dozví, že čeká dvojčata.* Modli se, aby to nebyli zase kluci a kopie Jace a Justice. *Uchechtne se a pobaveně zavrtí hlavou.* Dobře, jdeme. *Usměje se na něj, seskočí z lůžka a vydá se se s úsměvem na tváři a s ním ruku v ruce zase do komnaty.*