Jedna z mnoha komnat paláce

*Vždy v sobě měla dítě, které se snaží skrývat, před ostatními, před celým šírým světem. Tím světem, kde musí být dámou se skvělou výchovou, aby se jednou dobře provdala. Tohle slýchá pořád, nechápe ani proč, však jí otec s nikým neměl v plánu zasnoubit, nechtěl se jí plést to štěstí. Aspoň v tomhle jí nechává volnou ruku, může se zamilovat a být s kým sama uzná za nejlepší. Fotek tam má spoustu, né jen s nimi, čím jsou starší...tím jich je většina jenom s Tobiasem, všimla si toho. * Jako malý jsme se o jednu postel dělili kolikrát, tohle zas tak hrozné nebude.*Poví s milým úsměvem na jasný náznak toho, že jí to v žádném případě nedělá žádný problém, však jsou skoro jako rodina. Neviděla v tom tím pádem nic špatného.  Ví, jaký je jeho strach z dezinfekce, ale ona to s ním nemyslí v žádném případě špatně, proto se snaží vše dělat tak, aby trpěl co nejvíc. Věnuje mu po jeho slovech přikývnutí, než se pustí do čištění, které netrvá vůbec dlouho, nad jeho pohledem se musí ušklíbnout a zavrtět hlavou, jako malý.*Jsi šikovný.*Pokýve hlavou a uculí se.*Tohle je maličkost, učili jsme se to všichni.*Připomene mu s pobaveným úsměvem, než se na něj zase ohlédne ze své strany postele.*Pokud budeš pod svojí peřinou, sundej si je. V kalhotách se přece nespí.*Zamručí vážně a krátce se zadívá na jeho holí hrudník. Fajn, možná se vážně něco více než změnilo od doby, kdy ho takhle viděla naposled. Skousne si spodní ret. Sundá ze sebe župan a zachumlá se do peřiny na své části postele. Pootočí hlavičku k němu, jestli už si také lehl.*Pohádku?*Nevinně zamrká a zadívá se mu do očí.*

*To dítě uvnitř ní má rád. Díky tomu dokáže aspoň na chvíli utéct od té důležitosti, která číhá na každém rohu paláce. Když mu nabídne, že může spát na její posteli, uzná, že to bude pohodlnější jak židle nebo zem, ale zároveň nechce, aby se cítila nějak nepohodlně.* Dobře. *Přikývne s úsměvem, když mu řekne, že to zas tak hrozné nebude a pak má sto chutí utéct, když vidí dezinfekci v jejích rukou. Nakonec to ale přetrpí a nechá jí, aby mu ránu vydezinfikovala. Je rád, že to netrvá nijak dlouho, i když mu to přijde jako 3x delší, než ve skutečnosti.* To já jsem vždycky. *Mrkne na ní, když ho pochválí, že je šikovný a pak se na ní usměje a přikývne. Sundá si tričko, které přehodí přes opěradlo židle a pak se zarazí ohledně svých kalhot. Nechce, aby se cítila nějak nepohodlně.* Dobře. *Přikývne nakonec a sundá si i kalhoty, které přehodí přes opěradlo židle jako předtím tričko. Pak přejde k posteli, na kterou si lehne a přikryje se svojí peřinou. Pobaveně se pousměje, když se ho zeptá na pohádku.* Pohádku bys chtěla, jo? *Podloží si hlavu rukama a podívá se na ní. Přijde mu takhle neskutečně roztomilá.* Bylo nebylo, kdysi žila v paláci jedná strašně krásná dívka. Její jméno se nedochovalo, protože je to hrozně starý příběh. Tahle dívka sice neměla titul princezny, ale pro jednoho chlapce princeznou byla. Byla pro něj tím nejkrásnějším, co kdy viděl. Ti dva spolu vyrostli a už jako děti spolu trávili spoustu času. A jak vyrostli, chlapec zjistil, že se do té krásné dívky zamiloval. Ale netuší, jestli by ona byla schopná pro něj otevřít své srdce víc, než jako pro kamaráda. *Přejde ve svém vyprávění do přítomného času a celou tu dobu se jí dívá do očí.* A o konci této pohádky může rozhodnout jedině ta dívka. *Dopoví tišším hlasem a doufá, že jí došlo, že celou tu dobu mluvil o nich dvou.*

*Její dětinská povaha se objevuje jen málo kdy,většinou s těmi kdo jí jsou nejblíž. Protože to koneckonců je nedokonalost, pro někoho jejího postavení, sice není urozená, ale i tak se počítá s tím, že si jednou vezme někoho důležitého, teda tak to má správně být. Ona neví jak to chodí a jestli si vážně někoho jednou vezme. Stejně jako se v její očích objeví hrdost, když Jonas přežije zásah dezinfekce, snaží se aby trpěl minimálně. Nedokáže mu ublížit, vlastně by neublížila ani mouše. *O tom bych občas pochybovala.*Nevinně zamrká a uculí se, nemůže mu přece zvedat sebevědomí, dále už jeho rozhodnutí nekomentuje, dokonce se ani nekouká když se vysvléká z kalhot. Otočí se k němu až v tom momentě, když si uvědomí, že je také přikrytý. Posune k němu hlavu a opře se o něm, snad se jí tak mohlo líp spát, i když je pořád zabalená do své peřiny. Zakýve hlavou na znamení toho, že to s tou pohádkou myslí vážně. Sice může se na ní vykašlat a říct, že je na ně velká. Jenže to neudělá, a ona ho jen mlčky poslouchá a vnímá každého jeho slovo. Než si začne ke konci uvědomovat, co tím vlastně zamýšlel. Zarazí se a zvedne hlavu tak, aby na něj líp uviděla.*Nikdy jsi nic neřekl...*Namítně tiše a šeptem, pořád jí to nedávala smysl, jak k tomu všemu došlo.*Tvůj bratr, on....nebude souhlasit.*Zamumlá ještě, než si hlavu položí na polštář vedle něj. Tohle je pro ní nové, nezná to. Ano má ho ráda, a jeho slova nezamítla, jen možná vždy tuhle možnost vytěsnila, právě kvůli Tobiasovi.*

*Naoko se zatváří ublíženě, když řekne, že pochybuje o tom, že je vždycky šikovný.* Tsss. *Založí si uraženě ruce na hrudi, ale hned na to se rozesměje, protože nevydrží ten smích zadržovat a udržet si kamennou masku. Nakonec si svlékne jak triko, tak kalhoty a obojí přehodí přes opěradlo židle. Pak už si konečně vleze do postele, kde se přikryje svojí dekou a nadzvedne obočí, když se ho zeptá na pohádku. Začne jí vyprávět jeden příběh, který akorát vymyslí a v průběhu se dostane k tomu, že je dost patrné, že mluví o nich dvou. Konec té pohádky nechá na ní a nervózně čeká na její reakci.* Nevěděl jsem jak. *Řekne jí potichu a pak si povzdychne.* To nemůžeš vědět. *Namítne a sleduje jí, jak si lehá na polštář vedle něj.* Promiň. Měl jsem mlčet a vyprávět ti radši o Sněhurce nebo tak. *Omluví se jí.* Mám jít nebo chceš, abych zůstal? *Zeptá se jí, kdyby náhodou po tomhle chtěla být sama.*

*Neskočí mu na tu jeho hranou uraženost, tohle mu nikdy nežrala, protože mu to jednoduše nejde. Předstírat něco co není pravda. Nebo ona jen má to štěstí a dokáže poznat, když by předstíral. Není jí nepříjemně v jeho přítomnosti. Právě naopak, jen nikdy  nedoufala v to, že se to stane. Čím jsou starší, tím jí to připadalo jako největší nesmysl. A on jí tu teď z hlavy řekne příběh o tom...jak jí má vlastně rád. Překvapení její oči neopouští ani na nejkratší moment.*Znáš svého bratra, vážně čekáš že se bude chtít dělit o mojí pozornost?*Pozvdychne si nad tím, tohle jednoduše je a vždy byl problém. Zavrtí hlavou nad tím, že se nemusí omlouvat a přitom mu dá prst před pusu, chce aby na chvíli neplácal blbosti.*Jsi pro mě důležitý a nechci abys odešel.*Odpoví mu s úsměvem, natáhne se a přitiskne mu své rty na čelo, tohle mu asi pro začátek musí stačit. Pak se k němu jednoduše přitulí do objetí. *Voníš..*Šeptne do jeho holé kůže, než mu po hrudníku přejede nosem. *

*Když se ho zeptá na pohádku, odvypráví jí jednu, ze které se stane příběh o nich dvou a jeho přiznání o tom, že k ní cítí víc než jen kamarádskou lásku.* Já...já nevím. Ale třeba... *Prohrábne si zoufale rukou vlasy, což dělá vždycky, když už neví, co dál říct nebo udělat. Začne se jí omlouvat a zeptá se jí, jestli má odejít a nakonec ho umlčí její prst, který mu dá před pusu.* Dobře. *Souhlasí nakonec s tím, že tady zůstane a pousměje se, když ucítí její rty na svém čele. Obejme jí jednou rukou, když se k němu přitulí do objetí a pak natiskne své rty do jejích vlasů.* Nápodobně. *Zašeptá, když se nadechne vůně jejích vlasů a pak se pousměje a po kůži mu naskáká trochu husina, když mu po hrudníku přejede nosem.* Ale měla by ses vyspat. *Připomene jí, proč tady vlastně je.* Dobrou noc, Vic.

Bude to s ním těžký.*Poznamená s lehkým povzdechem a bezmocí v hlase, tuší jaká jeho reákce na tohle všeho bude a obává se  toho víc než všeho. Většinou pro ní byl jeho názor to nejdůležitější na světě a připadá si jakoby tímhle vlastně svého kamaráda zrazovala. Musí ho umlčet nad tím neustálým omlouváním se jí, nemusí to dělat, sice rozumí proč se omlouvá, ale teď už to stejně je jedno. City tím přece ovlivnit nemůže, když už se projevily. Nenechá ho odejít odsud, přece řekl, že jí pohlídá při spaní a takovou věc by měl i dodržet. Lehce se zachvěje při jeho doteku a polibku, který v ten moment nečeká.*Mohla bych ti říct to stejné.*Uculí se a přikývne s tím, že si hlavu konečně položí do přijatelné pozice ke spánku.*Dobrou noc i tobě.*Zašeptá ještě a usíná tak s úsměvem na rtech.*

Všechno je poslední dobou těžký. *Zkonstatuje potichu a pak se jí začne omlouvat, což ona ale brzo utne tím, že mu dá prst před pusu, tak s tím přestane. Políbí jí do vlasů a jemně se pousměje, když si všimne, jak se zachvěla. Připomene jí, že by se měla vyspat a pak přikývne. Usměje se na ní a pak jí sleduje, jak si lehá do nějaké pohodlné pozice, v čemž jí napodobí a pak jí popřeje dobrou noc a zavře oči. I tak ale delší dobu nemůže usnout a klidně usne až když se ujistí, že klidně spí i ona.*

*Ze zahrady se vydal do komnaty. Ani neví, jak dlouho tam strávil. Nebo spíš jak dlouho stál na tom jednom místě, díval se směrem, kterým odešla Lia a v jeho hlavě se točili myšlenky plné viny jako kolotoč.* /Akorát všem ubližuju... Rodině, Charity.. I tomu prckovi.. a to je mu kolik? pár týdnů.. Beze mě by jim všem bylo líp./ *Dojde do komnaty a je rád, že tu Charity není. Aspoň si bude moct v klidu sbalit a odejít. Napíše jí vzkaz. Ví, že kdyby tady byla, nepustila by ho. Jeho pohled je plný viny a bolesti, kterou momentálně cítí. Jinak tam není nic. Vytáhne ze skříně jednu černou cestovní tašku, kterou rozevře na posteli a začne do ní házet nějaké oblečení. Hlavně trika s dlouhým rukávem, aby zakryl své ruce, kde jsou čerstvé rány, které si způsobil v ghettu a pak ještě těsně potom, co se s Charity vrátili do paláce. Když už má tašku sbalenou, zapne jí a nechá jí na posteli, zatímco se vydá hledat nějaký papír a tužku. S tím a ještě s flaškou whiskey se svalí do křesla, které tady je a začne psát vzkaz Charity, že prostě musel zmizet a že jí aspoň nebude už ubližovat. Že jí nevzal s sebou, aby mohla zůstat u své rodiny, hlavně bratrů. Ke vzkazu chce přiložit tašku s tričkama pro něj a pro ní, která pořídil včera ve městě a která měla být překvapením.*

*Zrovna jde s talířkem plným palačinek s nutelou a několika dalšíma s marmeládou, Jasperovou nejoblíbenější, do jejich komnaty. V kuchyni, kde hledala něco, co jí nepřijde nechutné a aspoň trochu k jídlu byla docela dlouho a když začali dělat palačinky, myslela i na Jaspera. Moc se jim povedly, aspoň ona si to pochvalovala a i Vic. Na sobě má pořád to samé oblečení, modré džíny a bílou mikinu. S úsměvem otevře dveře do komnaty, kde i v křesle uvidí Jaspera. Už chce něco říct, ale pak si všimne sbaleného zavazadla.*J-jaspere?*Upozorní na sebe. Pohled upírá na tu tašku.*Ty chceš utéct?*Zeptá se ho asi očividně na zbytečnou otázku.*/Po tom všem zase?/*Zeptá se sama sebe zlomeně. Potřese hlavou. Talíř s palačinkama odloží na stůl.*Řekni mi, že je tohle jen nějáký špatný vtip.*Podívá se zase na něj. Pak zase na tu tašku a pohledem těká pořád sem a tam.*

*Sedí v křesle, lokty má opřené o kolena a v jedné ruce vzkaz pro Charity, který si čte pořád dokola a dokola a vhání mu slzy do očí, protože už jí nejspíš neuvidí a v druhé ruce má otevřenou flašku whiskey, ze které po celou dobu psaní upíjel. Už se chystá zvednout, protože se chce vypařit co nejdříve, když se za ním ozve hlas Charity. Ztuhne a pak se pomalu postaví a podívá se na ní. Snaží se rozmrkat slzy, které se mu předtím vehnaly do očí.* Promiň. *Hlesne a pak k ní přejde a do rukou jí dá papír se vzkazem, který předtím napsal.* Já tu nemůžu zůstat. *Řekne jí potichu.*

Vzkaz:
Drahá Charity,
strašně rád bych tu zůstal a vychoval s tebou naše dítě, které už teď nadevše miluji. Jenže já tu prostě zůstat nemůžu. Celá moje rodina mě zavrhla a já se jim nedokážu podívat do očí a vidět tam, jaké jsem pro ně zklamání. Strašně rád bych tě vzal s sebou, ale sám nevím kam půjdu a nechci ohrozit ani tebe, ani dítě. A taky tě nechci odloučit od bratrů. Vím, jak ti na nich záleží. Až tohle budeš číst, nejspíš už budu dost daleko, takže nemá cenu mě hledat. Miluju tě a nikdy nepřestanu. Každou vteřinu na tebe budu vzpomínat. Na tvůj úsměv a lásku v očích.
Tvůj Jasper

*Když vejde do komnaty má na tváři velký úsměv, ale ten hnedka zmizí , dokud tedy neuvidí Jaspera v řesle s alkoholem. To by až tak neřešila, sice z toho není nadšená, ale horší je to, co uvidí na jejich posteli - sbalenou tašku.*/Tohle není realita.. Já spím že jo? Je to jen nějáká noční můra./*Panikaří. Když se zvedne a otočí se na ni, uvidí, jak se snaží rozmrkat slzy. Pohled na něj, když je v takovém stavu ji  bolí. Potřese hlavou a sama cítí slzy ve svých očích.*Proč?*Zeptá se jej.*Co se stalo?*Vezme si od něj papír se vzkazem, který rozevře a hned začne číst.*Prosím Jaspere, nedělej to.*Zašeptá zoufalým hlasem. Nechce, aby odešel. Nezvládne to bez něj.*Potkal jsi rodiče? Určitě ti odpustí.. jen jim dej čas. /Já mu taky odpustila.. Minimálně královna nad ním určitě hůl nezlomí./*Přesvědčuje se o tom./

*Jakmile se za ním ozve hlas Charity, na chvíli úplně ztuhne a pak se pomalu postaví a snaží se rozmrkat slzy v očích. Flašku nechá stát na zemi u křesla.* Já prostě nemůžu... *Zavrtí hlavou a podá jí vzkaz, který předtím napsal.* Ale já musím, lásko. Protože už nechci nikomu ubližovat. *Řekne potichu a pak sklopí pohled.* Potkal jsem Liu.. Rodiče ne. Nikdo z nich mi neodpustí. Nikdo nedokáže odpouštět do nekonečna. A já už u nich tu hranici překročil. Nechci se dívat do jejich očí plných zklamání a zavržení. Nedokážu to. *Zvedne k ní zase pohled a podívá se jí do očí.* Tohle už čas nespraví. Já jsem prostě ... zkaženej. *Hlesne.* Já nevim, jak mám se sebou žít. Nezasloužím si nic. Tebe, naše dítě, život tady ... život. Nic.

*Zeptá se proč chce utéct a hnedka po tom, co se stalo. Vezme si od něj i vzkaz, který pro ni napsal a sama má co dělat, aby rozmrkala slzy a ty se jí nedostaly na tváře.*Nikomu neubližuješ. Nebo ne teď. Co se stalo, stalo se, ale ty ses změnil.*Řekne stejně tiše, ale narozdíl od něj se ona dívá pořád upřeně na něj. Na chvilku si myslí, že potkal rodiče, že si něco podobného myslí. Ale jak se ukáže, že potkal Liu.*Vždyť jsi s nima ani nemluvil.. Nemůžeš to vědět.*Namítne.*Tohle se ti teda zdá jako ta nejlepší možnost?*Zeptá se nevěřícně.*Měl by sis s nima promluvit. A pak se až rozhodnout, co bude dál. Zavrtí hlavou a přistoupí k němu blíže a chytne ho za ruce.*Tohle neříkej, nemysli si to. Jo, v minulosti jsi udělal spoustu blbostí, ale teď jsi jiný a já vidím, že to chceš napravit. Musí to vidět i oni.*Řekne přesvědčená o tom, že má pravdu.*Zasloužíš si to.*Namítne.*Jenom přestaň dělat podobný blbosti, ano? Na útěk nemysli. Prosím. Jestli tě to zajímá, jediná věc, která by mi ublížila by byla, kdybys vážně odešel.

Ale to neznamená, že mi to ostatní odpustí. Nevěří, že neudělám žádnou další kravinu podobnou těm předešlým. *Namítne a pak jí řekne, že potkal Liu.* Ale můžu. Znám je. Celý svůj život. *Pokrčí rameny a pak přikývne.* Je to ta nejlepší možnost. *Prohlásí přesvědčeně.* Já s nima nedokážu mluvit. Nedokážu se jim podívat do očí, když vim, co tam najdu. Táta měl určitě sto chutí mě zavrhnout už předtím. Už před Vánoci mi řekl, že jakmile ti zlomím srdce a nějak ublížím, už si nebudeme mít co říct a já pro něj přestanu být synem. A podívej kolik jsem toho od tý doby udělal. *Připomene jí a podívá se na jejich ruce, když ho chytí.* Lia mi nevěří. Dala mi to dost jasně najevo. Jediný co mi řekla bylo, ať do toho příště nezatahuju aspoň tebe, protože sis se mnou už užila dost. A má pravdu. *Pokrčí rameny a pak vyjmenuje, co všechno si nezaslouží.* Nezasloužím. Nezasloužím si nic. Leda tak dlouhou bolestivou mučivou smrt. *Oponuje jí a pak se jí podívá do očí.* Už jsem ti ublížil tolikrát.. Jak to, že jsi nade mnou ještě nezlomila hůl? *Hledá v jejích očích odpovědi.* Ty jsi vážně anděl seslaný na zem. *Šeptne.* A právě proto musím odejít. Nemůžu zničit anděla.

*Potřese hlavou. Musíš se přece aspoň pokusit je přesvědčit o tom, že ses změnil a že jim nechceš ublížit. Já ti dala dost šancí, oni ti určitě jednu ještě dají. A vím, že je už zase nezklameš, jen neutíkej.*Poprosí ho se slzami v očích.*Není./Útěk není ta nejlepší možnost.. Má šanci, že mu rodina odpustí./*Ví, že minimálně jeho máma ho nezavrhla. Je na to až moc laskavá.*Zkus si s ním promluvit. Třeba to bude jinak. Prosím..*Polkne knedlík, který cítí v krku. Chytí ho za ruky, jako by ho tak skutečně mohla zastavit od toho útěku.*S Liou zkusím promluvit.. Občas něco řekne dříve, než si to stihne pořádně promyslet. A taky potřebuje čas, aby to všechno vstřebala.*Aspoň doufá, že má pravdu.*Tohle neříkej.. No tak Jaspere.*Už vážně neví, co udělat.*Protože tě miluju.*Řekne a pousměje se. Hned ale zase její úsměv zmizí. Na chvilku zavře oči.*Dobře.*Pustí jeho ruce a o krok ustoupí.*Jak chceš. J-je to t-tvoje věc.*Stáhne si prsten, který jí dal v ghettu a položí ho na stolek, hned vedle talíře s palačinkami.*Sbohem, Jaspere.*Už nedokáže ovládnout slzy, které jí stékají po tváři. Hned jak tohle řekne se otočí a vyběhne z komnaty. Nemá důvod tu zůstat, stejně jako on.*/V ghettu jsem to říkala.. Jít na potrat je lepší. Jít na potrat a utéct. Pryč, do jiné provincie nebo ještě lépe země./

*Leží na posteli v její a Josephově komnatě, kterou mají společnou a čte si knihu, kterou si dneska vybrala v knihovně. Ještě ji nečetla a protože ji docela chytla, už je na skoro sté stránce. Na sobě má jen jemné modré šaty a vlasy má rozpuštěné. Dneska jí máma poslala trochu práce, potřebovala pomoc což jí nevadí, ráda pomůže, sama jí nabízela, ať jí to klidně posílá. Podívá se na hodiny, aby zjistila, že jsou skoro čtyři. Doufá, že brzy přijde i Joseph. Neviděli se prakticky celý den a jí už moc chybí. A on osobně začíná být nedočkavá, až ho zase uvidí. Nakonec svůj pohled obrátí zase ke knize.*

*Už je to asi hodina, co dělal svojí práci pro dnešek, ale ještě se stavil v malém salonu, kde posledních pár dní pracoval na jedné kresbě pro Lucyu. Je to malba jich dvou na pikniku, kde spolu seděli na dece. Vyjímečně není v jeho bloku, ale na obrovském plátně velikosti A1, které dnes zabalil, potom co se ujistil, že jsou všechny barvy zaschlé, a vydal se s ním do komnaty, kde by na něj měla čekat Lucya. Dojde tam a otevře si loktem. Dveře pak zavře pomocí nohy. Usměje se, jakmile uvidí svojí lásku.* Doufám, že ti menší vyrušení od čtení nebude vadit. *Zazubí se na ní a zabalené plátno položí na postel vedle ní.* Je to takový opožděný dárek k Valentýnu, nestíhal jsem, promiň. *Omluví se jí hned a sleduje její reakci.*

*Leží na posteli a čte si knihu. Mezitím čeká, než přijde Joseph, na kterého už netrpělivě čeká. Těší se, až konečně přijde, protože trávit čas s ním je lepší, jak s knihou.Když se dveře konečně otevřou, s velkým úsměvem se podívá ke dveřím a okamžitě se na posteli posadí. Nadzvedne obočí, když uvidí, že s sebou má nějáký velký balíček.*Nevadí, právě naopak, jsem ráda, že jsi konečně tady.*Usměje se na něj zamilovaně.*V pohodě, jsme zvědavá, co to je.*Řekne upřímně a dá se do rozbalování toho dárku. To, co tam najde ji potěší. Vydechne.*Josephe, to je nádhera.*Řekne ohromeně. Vidí tam je dva jak sedí na pikniku, kde si poprvé řekli, že se milují, takže jí to přijde vážně nádherné, když je to jako dárek k Valentýnovi. Stoupne si, aby ho mohla obejmout a políbit.*Miluju tě.*Řekne zamilovaně.*Musel jsi nad tím strávit hodně času.*Podívá se zase na ten obraz.*

*Dojde do komnaty a dveře si musí otevřít loktem a zavřít je nohou, jelikož v rukou má obrovské plátno, které konečně dokončil a plánuje ho dát Lucye. Usměje se, když jí vidí a položí plátno vedle ní na postel.* Jo, trochu mě zdrželo balení. *Uchechtne se a sleduje, jak se dá do rozbalování a její reakci, když ten obraz jich dvou uvidí. Obejme jí nazpátek a pak jí opětuje polibek, během kterého si jí za pas přitahuje blíž k sobě.* Já tebe taky. *Usměje se na ní zamilovaně a pak se koukne na to plátno a jemně pokrčí rameny.* Pro tebe bych klidně pomaloval celej palác.

*Když vidí, jak Joseph přijde s obrovským plátnem do komnaty usměje se. Řekne, že je ráda, že je konečně tady a pak se dá do rozbalování toho dárku. Jakmile uvidí velký obraz jich dvou, stoupne si, by jej mohla obejmout a políbit. Udělal jí tím moc velkou radost. Cítí, že jsi ji přitahuje za pas blíž a pousměje se nad tím, sama se na něj přitom více natiskne, aby mezi nimi nebyl ani kousek prostoru. Muselo mu to zabrat honě práce. Neví jestli by s obrazem ona měla takovou práci a trpělivost. Usměje se po jeho slovech.*Takže by sis zahrál na Michelangela? Jako když maloval Sixtinskou kapli.*Zeptá se jej s úsměvem a pak potřese hlavou.*To nemusíš, tohle mi bohatě stačí.*Na chvilku se zamyslí.*Musíme jej někam pověsit. Co třeba nad postel?*Zeptá se a podívá se na prázdné místo nad postelí*Hmm.. Ale nevím, jestli by byli tady úplně nadšení, kdybychom jim vyvrtali díru do zdi.*Usoudí, že asi ne.*Tak třeba až budeme v naší komnatě v Řecku?*-Zeptá se a podívá se na Josepha.*/To už snad vadit nebude, ne?/

*Cítí, jak se pousmála do polibku, a tak se pousměje také, zvlášť, když cítí, jak se na něj ona sama natiskla. Kvůli ní by si dal jakoukoli práci s čímkoli, i kdyby na tom měl pracovat celý život.* Tak nějak. *Přikývne s pobaveným úsměvem, když si Lucya vzpomene na Michelangela a pak se podívá na volné místo nad postelí a nakloní hlavu na stranu.* V Řecku si ho dáme nad postel a tady.. *Pousměje se a pustí jí, aby mohl poodejít stranou a sundat jeden menší obrázek, který tu už byl, když přijeli.* Co sem? *Podívá se na ní, jak se jí ten nápad líbí.*

*Zeptá se, jestli by si zahrál na Michelangela a pomaloval tak celý palác.*/Nebo spíš jeho strop./*Pomyslí si, ale kdyby namaloval na strop je dva, asi by jí to nevadilo. Pak se začne zabývat tím, kam obraz pověsí. Ráda by ho viděla nad postelí, ale tady by asi nebylo vhodné vrtat do zdi díru. Ale třeba v Řecku ano. Podívá se na něj a s úsměvem přikývne. Když se odtáhne a poodejde stranou, aby mohl sundat menší obrázek, který tady už je, vezme ten jeho obraz do rukou a přejde k němu, aby ho poté mohla opatrně na zeď pověsit. Prohlédne si, jak to vypadá a přikývne.*Je to nádhera.*Usměje se na něj nadšeně.*Byl to skvělý nápad.*Dodá ještě a zase přeje k němu blíž.*

*Odtáhne se od ní, aby mohl poodejít a sundat menší obrázek, který tu už byl a zeptá se jí, co si o tom myslí. S úsměvem sleduje, jak tam věší obraz, který namaloval on a pak jí obejme okolo pasu, zase si jí k sobě přitáhne a políbí jí do vlasů.* Ty jsi nádherná. *Opáčí a usměje se na ní. Po jejích dalších slovech se uchechtne.* Já mám samé dobré nápady. *Zazubí se na ní a vzpomene si, že když přišel, četla si nějakou knížku.* Co jsi vůbec četla? *Zeptá se jí se zájmem.*

*Když Joseph sundá jeden menší obrázek, vezme ten obraz, která namaloval sám a pověsí ho na místo. Prohlédne si ho a po chvíli ho ještě více narovná a usměje se. Moc se jí to takhle líbí, ale ještě lepší to určitě bude až bude viset nad jejich postelí v Řecku. Přistoupí blíže k němu a usměje si, když si ji přitáhne za pas a políbí ji do vlasů. Opře si hlavu o jeho rameno. Protočí očima.*Přeháníš drahý.*Řekne potichu.*Jo, to máš.*Uzná s úsměvem. Po jeho otázce se podívá na postel, kde leží otevřená kniha.*Na větrné hůrce, znáš to? Mě to celkem chytlo. Vlastně dneska jsem to našla v knihovně a už toho mám přečtenýho skutečně hodně.Je to chytlavé.*včetně názvu knihy mu řekne i její názor, který si na knihu stihla už udělat. Pak jej chytne za ruku a dovede k posteli, kam se spolu posadí, aby tu pořád tak nepostávali. Pořád se s úsměvem dívá na obraz.*Upřímně lituju, že já neumím tak nádherně malovat.