Kuchyně paláce

*když dorazí do paláce, zamíří do kuchyně, aby si dal něco k jídlu před tím, než půjde do hudebního salonku. Na kytaru hraje jen občas a včera dostal zase chuť si zahrát. V kuchyni si nachystá misku cereálií. Je otočený zády ke dveřím do kuchyně, takže ani nepostřehne, že někdo vstoupil. Až když uslyší rámus, s trhnutím se otočí a uvidí svou snoubenku. Musí se uchechtnout když uvidí tu spoušť, kterou nadělala.* Mám se bát o svůj život? *zeptá se pobaveně a poté položí misku s cereáliemi na stůl a vydá se jí pomoct to uklidit.* Co zrovna ty proboha děláš v kuchyni? *zeptá se, protože si to nějak nedokáže vysvětlit, vzhledem k její anorexii.*

*Pokusí se schovat co nejvíc z jeho dohledu, aby mohla nepozorovaně odejít, ale to jí moc nevyjde a ona shodí několik kastrolů. Hned zanadává a dá se do uklízení. Snaží se ignorovat bolest z toho, že jí jeden spadl na zápěstí, které se rovnou začne zbarvovat do fialova. Má spoustu modřin. Stačí, aby se někde jenom opřela a hned se jí udělá modřina.* Ne, to nemusíš. Zatim nemam chuť tě tim přetáhnout po hlavě. *Poznamená a po jeho otázce zůstane chvíli zticha a radši se soustředí na rozpohybování zápěstí.* No.. Máme přece dohodu. Sice jsem zjistila, že nejsi v paláci, ale no... Jsem si řekla... *Snaží se nějak zalhat a okecat to, ale nakonec to sama vzdá, protože ví, že by jí to neuvěřil, ani kdyby byl hluchej a slepej.*

*dokud neuslyší rámus, ani nepostřehne, že v kuchyni není sám. S trhnutím se otočí a musí se pobaveně uchechtnout, když uvidí Maddie. S tím, jakou spoušť nadělala, neví, jestli se má bát i o sebe, protože by mohl nějaký hrnec skončit i na něm.* Řekni mi, až tu chuť dostaneš, ať stihnu zdrhnout. *uchechtne se a pomůže jí to tady uklidnit. Po jejích slovech ji probodne pohledem, protože je mu jasné, co asi tak chtěla udělat.*Zaprvé, dohodli jsme se, že budeš jít přede mnou. Zadruhé, mě jen tak neoblafneš. *prohodí klidným hlasem a všimne si jejího zápěstí, nad kterým se zamračí. Podá jí z mrazáku nějaký led.*Přilož si to na to. *řekne a následně se vydá k lednici, kde vytáhne nějakou zeleninu a poté jí začne krájet. Následně to dá na talíř a podá jí to.* Tvoje snídaně, oběd, večeře a svačina. *vyjmenuje jí všechno, co by měla jíst, ale místo toho má malou misku zeleniny. Pak už ji jen pohledem sleduje a vymýšlí, jak ji postupně donutit jíst co nejvíce normálně.*

To by se pak minulo účinkem a nevytvořilo nějakou hezkou bouli. *Usměje se na něj nevinně jako andílek a pak se ze sebe snaží dostat co nejvíce uvěřitelnou lež o tom, že se sem šla najíst.* Nojo, ale... Tys tu nebyl. *Pokrčí rameny. Její komorné se dozví snad o všem, co se v paláci šustne a všimli si i jejich denních schůzek, takže jí hned informovali o tom, že Nick šel někam pryč z paláce. Ona sama by asi celý den čekala na to, až jí dá sám vědět ohledně toho, kdy se v kuchyni potkají jako každý jiný den.* Díky. *Poděkuje mu za led a přiloží si ho na zápěstí. Sice se potom roztřese zimou. Zamračí se, když vidí, jak začne vytahovat a krájet zeleninu, ale radši zůstane zticha a posadí se na židli ke stolu.* Já... Nějak nemam hlad ani chuť. *Zkusí to ještě, protože přeci jenom naděje umírá poslední a pohledem plným znechucení probodne ten talíř.*

Ale většina boulí vypadá hrozně, takže se to může minout s účinkem. *Namítne a pokrčí rameny. Nechce ještě skončit jako princ Xavier, o kterém slyšel, že má hezký monokl a něco s nosem.* To nic nemění ale. *její lži jí rozhodně nevěří a ani za nic neuvěří. Pak si všimne jejího zápěstí a podá jí led, aby jí to ulevilo trochu od bolesti. Jen kývne hlavou po tom, co poděkuje. Poté jí začne chystat "jídlo" tak jako každý den. Teda... kromě včerejška. Štvalo ho, že ho nakonec přemluvila, aby jí to jednou odpustil, a tak si slíbil, že už to víckrát nedonutí.* To nemáš nikdy. *řekne a koukne na ní s nesmlouvavým pohledem, protože dneska se nehodlá vzdát.* Je toho jenom trochu, zvládneš to sníst. *dodá trochu milejším hlasem.*

Vzhledem k tomu, jak hrozně vypadáš sám o sobě, tak už to boule může leda vylepšit. *Zazubí se na něj. Nemyslí to vážně, vlastně je jeden z nejhezčích chlapů co kdy viděla, ale to mu zrovna říkat nehodlá. Přeci jen sám řekl, že ona sama by mohla být hezká kdyby přibrala. Ne, že jí jako hezkou vidí. Takhle si aspoň jeho slova vysvětlila.* No vzhledem k tomu, že mám jíst před tebou a tys byl pryč, tak to měnilo docela dost. *Namítne s pokrčením rameny. Pak už probodne znechuceným pohledem talíř se zeleninou.* Překvapivě, když toho do mě cpeš tolik. *Ušklíbne se a když slyší jeho milejší tón, podívá se na něj utýraným pohledem. Nakonec si ale povzdychne a strčí si do pusy jeden kousek papriky. Ten převaluje v puse dokud z něj není jenom kaše bez chuti a pak ho se vší nechutí spolkne. Hned se jí stáhne žaludek a hlava se jí zaplní hroznými výčitkami. Na jídlo se zamračí a musí potlačovat chuť ten talíř odstrčit co nejdál to jde.*

Leda tak boule v kalhotách by to mohla vylepšit. *pobaveně na ní mrkne a o jinou bouli moc nestojí. Pak už se začnou bavit o jejím chabém pokusu se i dneska nějak vykroutit z toho, aby jedla. Ale on jí na ty lži jen tak neskočí.* Vrátil bych se. Já na tu dohodu nezapomenu jen tak. *poinformuje jí, pokud jí to ještě nedošlo. Což očividně nedošlo.* Necpu toho do tebe "tolik. *naznačí uvozovky.*Je to jen minimální část toho, co bys jíst měla. *doplní. Když pak vidí její utýraný pohled, odolá touze se odvrátit. Je mu jí vážně líto a ví, že jí tohle není příjemné, ale nedokáže jí prostě nechat jen tak vyhladovět. Povzbudivě se pousměje, když sní aspoň jeden kousek papriky. Když pak vidí její zamračený výraz, přejde blíže k ní a povzbudivě jí stiskne rameno.*Je to jen paprika, nic si nevyčítej. Vždyť je to prakticky jen voda. Klid, dej si načas, máme celej večer. Jen to prostě sněz, prosím. *dál se jí snaží tišším hlasem přesvědčit, aby toho co nejvíce snědla.*

Pochybuju, že zrovna já bych ti k týhle bouli dopomohla. *Uchechtne se a potřese nad ním hlavou. Na tyhle oplzlé poznámky si asi nikdy jen tak nezvykne. A už vůbec si během toho nebude věřit. Takže radši sklopí pohled k zemi.* Bohužel. *Ucedí potichu, protože kdyby na to zapomněl, hodně věcí by jí tím usnadnil.* To je tvůj názor. A jako vždycky, tak se neshodneme. *Pokrčí rameny, protože nemá smysl se o tom nějak dál dohadovat.* Taky můj žaludek je minimální část než původně. *Doplní jeho slova a pak už si dá kousek papriky. Hned jí mysl zaplaví hlasité výčitky a začne se jí zvedat žaludek. Má chuť jít vyzvracet i tenhle malý kousek, aby to ze sebe dostala. Pokusí se nadzvednout koutky rtů, když slyší jeho podporu a třesoucí se rukou se natáhne pro další kousek, který si dá do pusy.* Musim to sníst úplně všechno? Nechceš třeba taky? *Popostrčí talíř o kousek k němu.*

To nemůžeš vědět. *uchechtne se a podle něj by s tím až takový problém neměla. Protočí očima po jejím "bohužel", ale nijak to raději nekomentuje.* Názor, se kterým se budeš muset smířit. *pronese celkem lhostejně, protože nevidí jiné východisko.* A stejně zaplníš z tvýho minimálního žaludku jen minimální část. *pokrčí rameny a pak už jí podá talíř se zeleninou. Když vidí její výraz, ujistí jí, že si nic vyčítat nemusí a pokusí se jí nějak podpořit. Poté si tedy vezme taky jeden kousek papriky, ale pak postrčí talíř zpět k ní.* Je to tvoje jídlo a není toho moc. *namítne a vzpomene si na své cereálie, které jsou teď už úplně rozmočené a k ničemu.*

*Po jeho slovech nadzvedne obočí a sjede pohledem krátce k jeho rozkroku. Nic na to neříká a ani se na jeho rozkrok nedívá nijak dlouho. Z jejího pohledu je vidět, že pochybuje o tom, že by vůbec někomu mohla způsobit bouli v kalhotech.* Proč se nesmíříš ty s tim mym? *Zeptá se s protočením očima.* To neni pravda. Pokaždý, když odsud odcházim, tak mam pocit, že se mi to do žaludku ani nevejde a mam to navršený až do krku. *Ušklíbne se a pak k němu postrčí talíř a když vidí, že si vzal jenom jeden kousek, její touha, že jídla nějak moc ubyde, zmizí.* Pro tebe. *Namítne potichu spíš sama pro sebe a strčí si do pusy dva menší kousky, které opět převaluje mezi zuby, dokud mají nějakou chuť.* Víš, že je to plný umělých sladidel a tak, že jo? *Nakrčí trochu obočí, když vidí ty cereálie.* Můžu ti udělat domácí, co se tak rychle nerozmočí a jsou zdravější, jestli chceš. *Nabídne mu. Možná nejí, ale v kuchyni toho umí dost. Tak trochu si tím vynahrazuje odloučení od jídla.*

*neunikne mu, kam směřuje pohled a pobaveně mu zajiskří v očích. Je mu jasné, že o sobě pochybuje, ale myslí si, že to by dělat neměla.* Protože ty se smíříš s tím mým. *řekne, jakoby to byla ta nejvíc očividná věc a pokrčí i rameny.* Je to tvůj "pocit". To si myslí tvoje hlava. Určitě se ti tam toho vejde mnohem víc. *protočí nad ní očima. Podle něj je prostě hlavní problém u ní v hlavě. Pak si tedy vezme také jeden kousek, aby se neřeklo.* A víš, že je mi to celkem jedno, že jo? *oplatí jí otázku otázkou a aby to doladil k dokonalosti, nakrčí i stejně obočí.* Vzhledem k tomu, že jsi to tady málem zbořila, sotva jsi přišla, asi raději ne. Mám svůj život rád, nechci tu uhořet nebo cokoliv jinýho, podle toho, co bys přitom dělala. *uchechtne se. Vždyť se sotva udrží na nohou... nedokáže si jí představit vařit.*

Zase ta tvoje potřeba kontrolovat ostatní, jakmile neni něco podle tebe. *Připomene mu, protože nevidí jediný důvod, proč by se on jednou nemohl smířit s jejím názorem.* To dost silně pochybuju. Nevíš, jaký to je. *Zamumlá potichu směrem k talíři, který jí je dost odporný. Každopádně pořád je jí to míň odporný než ona sama sobě.* Nojo, jasně. Klidně ať je tvůj žaludek promění na obrovskou umělou kaši. *Ušklíbne se ironicky.* Neni nic špatnýho na tom jíst zdravě. *Pokrčí rameny a strčí si do pusy další kousek zeleniny.* Zbořila jsem to tu kvůli tomu, že jsem se snažila vyhnout tobě. Vařit umim. Sice to není můj nejoblíbenější koníček, ale špatná v tom nejsem. *Namítne s protočením očima.*

Já tě nekontroluju. *namítne, protože mu rozhodně nepřijde, že by jí teď v něčem kontroloval. I když občas tu "potřebu" to dělat má.. ale chce jí jen pomoct. Proto jí taky nutí jíst.* Nezmění se ti žaludek v nějakou umělou kaši po tom, co si dáš jednou cereálie. To je jen jedna z mnoha dalších věcí, co si namlouváš. *protočí nad ní očima, protože to co řekla mu přijde jako blbost. Vždyť by tak musela dopadnout většina lidí už v dětství.* To, že ses vyhýbala mě si beru osobně a na co ti je vaření, když nejíš? zeptá se zvědavě a povytáhne jedno obočí. Vážně by ho zajímalo, k čemu jí to jako je.* A vůbec.. jak zvládáš vaření když máš problém stát?

Ne? Prakticky jsi mi teď oznámil, že si osvojim tvůj názor. Ještě změnit tón hlasu a byl by to rovnou příkaz. Tohle podle tebe neni kontrolování druhých, když už rozhoduješ i o tom, jaký moje názory si můžu nechat a jaký mam přizpůsobit tobě? *Nadzvedne obočí a založí si vzdorovitě ruce na hrudi. Odmítá se jím nechat takhle komandovat a zůstat potichu. Nechce snášet jeho kontrolování zbytek života. Pesimista uvnitř ní se ale zároveň bojí, kam až tahle jeho potřeba je schopná zajít. Kdykoliv mu slovní kontrola může přestat stačit.* Neříkám jednou. Ale když člověk jí něco podobnýho denně, dobrý pro tělo to taky nijak moc neni. *Pokrčí rameny.* Prostě... Tak nějak mi to vynahrazuje ten kontakt s jídlem. Ze začátku mi jídlo hrozně chybělo. I teď mi občas chybí. A tak, když ho nemůžu jíst, aspoň si s ním pohraju a snažím se vytvořit co nejlepší verzi. Brzo jsem přišla na to, že mě to docela i baví a jde mi to. /I když jsem sama nikdy neochutnala, co jsem udělala../ *Většinou uvařené jídlo nechala pro zaměstnance paláce, výjimečně ho odnesla třeba i rodičům, aby zjistila, jak jim chutná. A reakce ostatních byly vždy pozitivní. Ona řekla, že se zaplnila ochutnáváním a měla vystaráno. Jednoduše to bylo všestranně výhodné.* Dřív to takový problém nebyl. A teď taky zvládám chodit normálně. Navíc když už je potřeba se něčeho chytit, vždycky děláš něco u linky, takže se máš o co opřít, na co si sednout a tak v případě nouze. *Vysvětlí mu. Není moc spokojená s tím, že se mu zase o něco více otevřela, ale aspoň jí to poskytlo čas, aby nenápadně pár kousků zeleniny schovala do rukávu mikiny.*

*protočí očima po jejích slovech a snaží se udržet si v sobě klid. Je hodně výbušný a vytočí ho prakticky cokoliv. A Maddie tohle zvládá skvěle.* Já ti nic nepřikazuju a ani tě nekontroluju. Ani nikoho jinýho. Neříkám ti, jaký názory si máš nechat nebo ne. Mysli si co chceš, ale smiř se s tím, co si myslím já. *probodne ji pohledem a pořádně si ani neuvědomí, že to dělá, protože se to pro něj stalo tak nějak automatickou věcí.* Ale já to nejím denně. *pokrčí rameny. Štve ho, jak o každém jídle všechno ví.* Když ti chybí, tak si ho dej. Můžeš ho jíst, nic ti to neudělá. *řekne co nejvíce přesvědčivým hlasem a už mu docházejí síly i argumenty pořád ji o tom přesvědčovat. Nechce, aby si tohle myslela, ale už má pocit, že tohle všechno je naprosto nepotřebný. Ani si nevšimne, že si schovává jídlo do rukávů.* Fajn, tak se ukaž, koťátko. *uchechtne se.* Ale nechci uhořet ani se otrávit, prosím. Jsem mladej a krásnej, to bych si nezasloužil. *pronese sebejistě a zazubí se na ni.*

A zase. Prostě musíš být ve vedení. A já se ptam proč? Co se stalo, že najednou má potřebu kontrolovat ostatní? Jsi tak nejistej vlastní pozicí, že si jí musíš udržovat takhle? Někdo ti ublížil, zradil tě nebo tak? *Svraští trochu obočí a sleduje jeho obličej zkoumavým pohledem. Ví, že to možná přepískla a dost ho vytočí, ale chce jednoduše porozumět tomu, proč se chová tak, jak se chová. Ona mu přeci jen také řekla, co je za jejím nejedením, takže jí může aspoň o něco lépe rozumět.* Vždyť jo, v pohodě. To je dobře. *Pokýve nakonec hlavou a pak se zamračí, když slyší jeho další slova.* Nemůžu, jasný? Všechno je vidět. Nejdřív na váze, pak v zrcadle, pak na oblečení. *Namítne se strachem v očích.* Vypadáš jak ropucha a chováš se jak starej dědek. *Vyvede ho z omylu s pobaveným úsměvem a pak se zvedne a vydá se pro věci, který bude potřebovat. Ještě předtím se jí podaří ukradnout další kousky zeleniny. Aby to nebylo tak nápadné, že jich na talíři už zbývá něco okolo čtyř, strčí si jeden do pusy, jako kdyby to ujídala celou dobu, co spolu mluvili. Cestou pro ingredience zeleninu z rukávů nenápadně vyhodí do koše. Pak už se dá do přípravy směsi, která nezabere moc dlouho.* Chceš kuličky nebo kroužky? Zvládnu obojí, chutnat to bude stejně, kuličky jsou rychlejší. *Poinformuje ho rovnou o rozdílech mezi tím a jenom doufá, že ví, co je kulička a co kroužek.*

Já nemám potřebu kontrolovat ostatní, nejsem nejistej, nikdo mi neublížil a ani nezradil! Nejsem ve vedení Proč ti tak přijdu? Jenom proto, že řeknu pár vět, kdy s tebou nesouhlasim? Pořád narážíš na moje chování, ale taky by ses někdy mohla zamyslet nad tím svým. *trochu po ní vyjede, protože už ho unavuje a vytáčí to, jak furt hledá chyby v něm, když se jí pokouší pomoct. Navíc ani ona není žádný andílek.* Nic není vidět, sakra. Vždyť tvoje váha musí být těžce v mínusu, v zrdcadle se tak vidíš jenom ty a oblečení nosíš dětský, takže máš před sebou fůru velikostí. *navíc vždyť nosí několik vrstev a ještě tak na ní všechno visí.* To není pravda a ty to víš, ale odmítáš přiznat. *řekne pobaveně a sebejistě. Když si začne chystat suroviny a ostatní věci, vytáhne mobil, aby rychle zkontroloval zprávy hlavně od sestry, kdyby se jí náhodou něco stalo.* Kdžy jsou rychlejší, znamená to, že i rychleji hoří a mám menší čas na útěk? *zeptá se pobaveně a schová mobil.* Risknu ty kuličky. Ale preventivně se možná přemístím blíž ke dveřím. Nebo hasičáku.

Není problém, že nesouhlasíš. Nečekám, že se na všem shodneme. Ale jakmile na to přijde, hned musí být pravda na tvý straně a já jí musim přijmout za svou. To mi vždycky prakticky přikážeš. A já ti teď nic nevyčítám. Já se to všechno snažím jenom pochopit. Sama jsem ti řekla, proč se chovám, jak se chovám. Mám právo vědět to stejný o tobě. A ne jenom protože by to bylo naoplátku fajn, ale protože tě chci pochopit. Třeba pak pro mě bude snazší tě tolik nevytáčet. *Řekne mu mírně, protože se nechce dostat do toho bodu, kdy na sebe budou řvát, ale zároveň se odmítá vzdát šance, že o něm něco zjistí. A teď jí přijde, že má nejblíž k tomu něco opravdu zjistit.* Fůru větších velikostí. Víš jak skvělej pocit je něco zhubnout? A následně se vejít do menší velikosti? Umíš si představit, jaký by to pro mě bylo přibrat a muset nosit normálně dospělácký oblečení? *Zamračí se a už jenom nad tou představou se jí zvedá žaludek.* A od mínusu jsem dost daleko. *Zamumlá spíše sama pro sebe. Ten fakt, že na sobě má právě teď mikinu určenou pro šesti až osmi leté dítě si radši nechá pro sebe, protože to by sloužilo akorát jako argument proti ní.* Co ode mě chceš slyšet? Ódy na to, jak jsi nádhernej, božskej a nejlepší? Dost pochybuju, že to ode mě někdy uslyšíš. *Uchechtne se a potřese nad ním hlavou.* Když jsou rychlejší, znamená to, že budeš muset čekat kratší dobu. Taky mi s tim můžeš pomoct. *Protočí mírně očima a pak začne z těsta postupně vždy malinko odebírat a dělat malé kuličky, které skládá na plech. Jakmile plech zaplní, strčí ho do trouby a otočí se na Nicka.* Tadá. Nic nehoří. Za dvacet minut budou hotový. *Pokrčí rameny a začne uklízet zbylé ingredience a nádobí, které stihla zašpinit.*

To není pravda. A vyčítáš mi momentálně prakticky všechno, co jsem řekl. Na mě není co chápat. Prostě takovej jsem. Ty taky pořád něčím argumentuješ a stojíš si za svým a taky se tě neptám proč a nesnažím se to pochopit. A to s jídlem je něco jinýho. *když slyší její mírný tón, taky se trochu zklidní, i když je jasné, že je stále vytočený. Nechápe, co na něm chce pořád pochopit a proč to vůbec chce. Přijde mu to neymslné.* Ale ty nemáš co hubnout, Mad. Vždyť takhle zachvíli dojdeš až do velikosti mimin. /Je nemocná./*pomyslí si a v jeho pohledu se objeví starostlivost. Nechápe, co pořád hubnout chce.* Nejsi. *namítne tiše.* Jojo, to by bylo super. Mít další ódu ve sbírce je vždycky skvělý. A až to budeš dělat, tak hlavně vystihni mou úžasnou postavu. *pobaveně na ní mrkne a těžko se mu věří tomu, že se spolu dokáží bavit i takhle.* Nee, já a vaření nejsme kamarádi a navíc to byl tvůj nápad, takže si to udělej sama. *uchechtne se. O vaření se ani nepokouší. Nepotřebuje ještě zařídit Austrálii válku s Illeou, protože jim vyhodil do vzduchu palác.* Super. A pak se spolu můžeme najíst. *nadhodí jakoby nic a marně doufá, že by jí to nějak přesvědčilo k tomu, aby si taky dala. Přeci musí někdy sníst něco, co uvařila. Vždyť takhle může kohokoliv otrávit nebo tak něco.*

Posloucháš mě vůbec? Já ti nic nevyčítám, do háje! Dneska jsem ti nevyčetla nic. Jenom jsem poukázala na to, jak se mnou mluvíš, aniž by sis to vůbec uvědomoval. Já si stojím za svým, protože jsem paličatá. Ale nikdy jsem v konverzaci s tebou nepoužila rozkaz. *Brání se stále klidným hlasem, i když se k němu trochu nutí, protože on jí dokáže vždy skvěle vytočit.* Pochybuju, že by mi to bylo na dýlku. *Ušklíbne se mírně. Její mysl ale nijak nepopírá, že se jinak do té velikosti někdy vejde. Chce být co nejhubenější to jde a když vydrží, dosáhne toho.* Ale jo jsem. Pokus tě to překvapí, když si stoupnu na váhu, ukáže dvě číslice v plusu. *Namítne. O konkrétním čísle se ale nedohaduje, protože to by ho nejspíš neuklidnilo.* Z tý jsem ještě tolik neviděla, takže si nejsem jistá, nakolik bude moje múza funkční, aby dokázala dát něco imaginárního dohromady.* Klidně. *Pokrčí rameny. Ona se tím aspoň zabaví a zbývající kousky zeleniny stihnout okorat a oschnout, takže nebudou moc k jídlu. Nějak doufá, že to jí nebude nutit jíst.* Cože? Ne. To ani náhodou. Je to porce pro jednoho. Pro tebe. Já mam dneska dost. *Brání se rychle se strachem v očích z dalších kalorií a radši se soustředí na úklid kuchyně. Vyjde jí to tak akorát, takže jakmile douklidí, vytáhne plech a kuličky přesype do misky, kterou postaví před něj spolu s krabicí mlíka.* Klidně to nech chvíli vychladnout, ale prý je to dobrý i teplý. A navíc ti to nijak neumělohmotní žaludek. *Usměje se spokojeně a doufá, že mu to bude chutnat.*

A posloucháš ty mě? Já mám pocit, že mi momentálně vyčítáš snad všechno co řeknu. A rozkaz jsi použila. Možná ne moc často, ale použila. *stojí si stále za svým a jeho hlas je taky celkem klidný. Upřímně to, že spolu vedou takovou konverzaci s klidem ho trochu děsí. Většinou po sobě spíše řvou.* Nedivil bych se, kdybys pak dělala všechno proto, aby ses nějakým způsobem zmenšila. *oplatí jí úšklebek.* A to znamená kolik? *zeptá se, i když si vůbec není jistý, jestli to chce vědět.* Takže říkáš, že ti mam udělat striptýz nebo tak? *zeptá se jí pobaveně a povytáhne jedno obočí. Nedělalo by mu to až takový problém. Pak jí nechá kouzlit na kuchyňské lince a vytáhne mobil, aby zkontroloval zprávy od sestry. Je dost starostlivý, očividně, a když se jedná o jeho sestru, je snad ještě starostlivější. Pak prohodí, že se potom mohou spolu najíst. I když si nemyslí, že to vyjde.* Já se s tebou bez problémů rozdělím. Přeci aspoň ochutnáš, cos uvařila, ne? A navíc jsi říkala, že je to zdravý nebo tak něco. *pokouší se jí dál přesvědčit. Když před něj postaví misku s kuličkami, rovnou do nich nalije mléko a dá si.* Umíš to líp, než bych řekl. Je to dobrý. *uzná, protože mu vážně chutnají.*Fakt bys je měla zkusit. Nevíš o co přicházíš. Aspoň jedno sousto. *jen tak se nechce vzdát. Když to přeci uvařila, měla by to i zkusit.*

Ale já ti to nevyčítám. Jenom tě chci pochopit, abysme se nemuseli tolik dohadovat sakra. Snažím se ty vztahy mezi náma zlepšit. Ale to nepůjde, když mě k sobě nepustíš blíž. Já tě k sobě pustila. Řekla jsem ti věci, který neví ani moje rodina. Nechci po tobě, abys mi řekl ze svýho života úplně všechno, ale aspoň trochu mě do něj pusť, když už ses jal mě zachraňovat. *Promluví na něj mírně, jako kdyby stála před splašeným koněm a snažila se ho tónem svýho hlasu uklidnit. Až konejšivě by se dalo říct.* Kdyby to nějak šlo, určitě bych to zkusila. Ono už teď mi ty džíny jsou jen tak tak na dýlku. *Osmiletý holčičky holt nemají tak dlouhý nohy jako dospělá ženská, ale není se čemu divit. Když se jí pak zeptá na konkrétní váhu, stočí pohled co nejvíc stranou od něj to jde.* Čtyřicet pět. *Zamumlá nakonec potichu číslovku. Pravdou je, že od příjezdu do Illey zvládla dát dolů čtyři kila, což bere jako obrovský úspěch. Je to způsobené tím, že tu nejsou její rodiče a i sourozenci mají jiné starosti, než nějaké rodinné večeře, jak bylo zvykem doma.* Myslim, že se bez toho obejdu. *Protočí očima, i když by samozřejmě nejspíš tak proti nebyla, protože tuší, že musí vypadat skvěle. Pak už se přesune k lince, kde udělá zdravou verzi cereálií a ty mu poté naservíruje. Sleduje ho, jak se do nich hned pustí a šťastně se pousměje, když slyší, že mu to chutná. To je na celém vaření ten nejlepší pocit.* Zdravý to sice je, ale i tak to má víc kalorií, než třeba ta zelenina. A navíc je už docela pozdě. *Namítne. Ten fakt, že celá porce, kterou jí tu nakrájel obsahuje dohromady tak 30 kalorií si nechá pro sebe, to on vědět nemusí. Pro ní je to obrovská číslovka, i když normální člověk jich denně konzumuje 2 000.* Ne, vážně ne. Já jsem spokojená s tim, že to chutná tobě. To mi stačí. Navíc jsem se dneska už najedla. *Pokrčí rameny a do pusy si vloží poslední kousek zeleniny, který byl na talíři. Ty zbylé zvládla schovat do rukávu, zatímco její dílo ochutnával. Takže dnes nesnědla ani půlku toho, co jí připravil. Stejně jako je to většinu dnů, co se tady schází.*

Ale na mě prostě není co chápat. A k čemu tě pouštět blíž, když tam nic nenajdeš? *pokrčí naoko lhostejně rameny. Nechápe, jak by mohlo jejich vztah zlepšit nějaké "pochopení" z její strany. A nepobírá co by na něm pořád měla chápat.* To chce trochu přibrat, nosit normální oblečení a budou ti dobrý..*zamumlá potichu a protočí očima. Pak se jí zeptá na váhu, ale vůbec si není jistý, že to chce slyšet. Když mu ji skutečně řekne, prohrábne si vlasy a potřese hlavou.* To nemyslíš vážně, že ne? *zeptá se tiše, i když ví, že to vážně myslí. Jen se musela nějak ujstit, že se nepřeslechl.* Tvoje chyba. Nevíš, o co přicházíš. *zamumlá a uchechtne se. Nedivil by se, kdyby k tomu ale někdy došlo. Pak si dá její zradvou verzi cereálií, které mu chutnají. Možná i trochu víc než ty normální. Trochu ho vyvede z míry, když uvidí její šťastné pousmátí, protože ji zatím viděl asi jen brečet nebo naštvanou. Nedá to na sobě ale znát.* "Pozdě" je pro tebe vždycky. No tak, jen to zkus. To tě ani nezajímá, jak chutná něco, co jsi uvařila? *pokouší se ji dál přesvědčit a nasadí co nejvíce milý tón, jaký dokáže.* Ale kdybys to jen zkusila, tak by ti to přeci neublížilo. Vážně. A vždyť jsi říkala, že ti jídlo chybí. Když si ho jednou za čas trochu dopřeješ, nic se nestane a nikdo ti nic nebude vyčítat. A ani ty to přeci nemusíš dělat. *řekne mírně a dá si další sousto. Upřímně si ani nevšiml, že už snědla svojí miniaturní porci zeleniny.* /Musím na ní dávat větší pozor/*uvědomí si, protože si pamatuje, jak mu říkala o tom, jak umí jídlo schovávat atd.*

Třeba jo. Třeba si sám ani neuvědomuješ něco, co by mi pomohlo tě víc pochopit. Pro tebe je to normální a pro mě to může být překvapivý. Přece sám sebe nebereš jako někoho nezajímavého, kdo má jenom hezký tělo. Je toho na tobě daleko víc. Chci tě poznat. Tvoje pravý já. Oba dva nepatříme mezi nejsdílnější koukám, ale přeci jen spolu budeme muset být po zbytek života. Tohle by nám to mohlo usnadnit. *Pokrčí rameny stále si stojíc na svém i za používání mírného tónu hlasu.* Dobrej pokus. *Protočí očima, když slyší o přibírání a pak z ní vypadne číslovka, která se jí posledně objevila na váze.* Myslim. *Potvrdí mu přikývnutím a stále pohled zabodává kamkoliv jinam jenom aby se nemusela dívat na něj.* Nechci marnit tvůj čas. *Pokrčí rameny. Nepřijde si, že by se ona sama mohla někomu líbit, takže jeho striptýz by asi vyšel naprázdno.* Pozdě je pro mě jenom po pátý odpoledne. *Namítne.* Už jsem si zvykla. Stačí mi, že to chutná ostatním. To je na tom to nejlepší. *Vysvětlí.* Já vím, že nemusím. Ale ať už chci nebo ne, stejně si každý sousto šíleně vyčítám. Nemůžu tomu zabránit, i když se snažím. Tak mě prosím nenuť k dalším, protože po tomhle budou horší než po tý zelenině. *Podívá se na něj docela umučeným pohledem. Pak odnese prázdný talíř od zeleniny a u toho vysype z rukávu do koše poslední kousky zeleniny, které stihla ukrýt.* Já... Už jsem docela unavená a jídlo jsi do mě dostal, tak asi půjdu. Dobrou noc. *Rozloučí se s ním a vydá se k sobě do komnaty. Bohužel ale nejvíce zeleniny snědla před více jak půl hodinou, takže k její smůle už nic vyzvracet nedokáže a bude to muset nechat kompletně vstřebat, z čehož má v hlavě šílené výčitky.*

Co když je tohle má pravý já? *zeptá se.* Mimochodem.. takže já mám hezký tělo, jo? *doplní pobaveně a povytáhne jedno obočí. Tohle mu přece nemohlo ujít. Pak si poslechne Tu číslovku a musí se ujistit, že se nepřeslechl. Přijde mu to nemožné.* Maddie...*vzmůže se jen na šokované hlesnutí jejího jměna.* Ale vždyť.. takhle prostě nemůžeš.. být. *vymáčkne ze sebe a potřese hlavou.* Tak se příště sejdeme dřív. *pokrčí rameny. Klidně i někdy ráno,, je mu to v celku jedno.* Ale měla bys to vařit i pro sebe. *namítne.* Dobře, promiň. Ale můžeš tomu zabránit.. prostě se tomu postav a řekni "Ne". *řekne tišším hlasem a když uvidí její umučený pohled, automaticky si o ní začne dělat ještě větší starost.* Dobrou noc. *rozloučí se s ní a pak jen dojí ty cereálie a zamíří také do své komnaty. Na kytaru, kterou měl v plánu, už teď nemá náladu ani síly.*