Ošetřovna 2

*A je to tu, dámy a pánové. Italský následník trůnu právě dostal Fredereka do stádia vzteku: Teď ti zlámu ruce. Ne dneska, ne tady. Ne, dneska a tady.* Mně je nějaký potencionální spojenec úplně u prdele. Je to idiot! Co na něm vidíš. *Vztekem mu přeskočí hlas.* Promiň Rose, ale tvůj plyšák si koledoval. *Řekne ještě, než jí trochu - se vší jemností, která se v něm vtom vzteku najde - odstrčí a dojde zpátky k druhému princi. Pak se napřáhne a jednu mu vrazí. I když by strašně chtěl, tak dál už nepokračuje. Nechce být zase úplně jako jeho otec, který by pokračoval, dokud by muž před ním neomdlel.* Naštvanej zombie. Jo to přesně jsem! A víš proč? Protože se někdo zapoměl zmínit, tak řekněme pět let zpátky, že jí nás otec znásilnil! A pak to na mě vybalí v jeden den, o pět let později! *No jo, byl naštvaný. Tak moc naštvaný, že seřval i svojí sestru. Byl to takový ten vyčítavý tón, kdy sice křičí, ale vlastně na ní naštvaný není. Jen na toho itala.* Mohl asi mi to říct dřív a už by to bylo pryč. Nemuselo to čekat tak dlouho. *To už řekne o poznání jemněji. Pak se otočí na podpatku a vydá se zpátky na pokoj. Přitom se nazapomene ošklivě zamračit na Lorenza. Cestou si rukávem mikiny utře slzu, která se mu zkutálí po tváři. Teď už je naštvaný jen na sebe. Šel tam, aby zjistil, jak se jeho sestra má a popřípadě jí něco donesl, ne aby jí seřval. První vzlyk drží až do svého pokoje. Tam už nechá slzy volně plynout. Přitom ničí všechno, co mu přijde pod ruku, do té doby, než jsou rozedrané do krve.*

*Podíval se na Rozu, která k nim došla a když mu položila ruku na hruď, udělal krok dozadu. Pak sledoval, jak mluvila na svého bratra, ale pochyboval, že by mu nějak zabránila, kdyby ho chtěl opravdu praštit. Jakmile se rozkřičel a odstrčil Rose, bylo mu jasné, že je jeho konec. No nestihl udělat vůbec nic, takže když mu přiletěla pěst do obličeje, neudržel na berlích rovnováhu a spadl na zadek. Rukou si chytil nos, ze kterého se mu začala řinout krev. Čekal, že ho praští znovu, a proto ho překvapilo, že se místo toho rozkřičel na Rozu. Chtěl něco říct na její obranu, aby na ni její bratr nekřičel, ale zarazilo ho to, co řekl. Pustil si samým překvapením nos a podíval se na Rose. Nic ale neřekl, nemohl zrovna najít žádná správná slova. Podíval se ještě za Fredem, když odcházel a rukávem si otřel krev, která mu stále tekla. Pak se otočil opět na Rose.* Je to pravda? *Zeptal se tiše, i když v ošetřovně zavládlo ticho. Věděl, že by její bratr o tomhle nelhal, ale zeptat se musel.* Chceš si mě pořád vzít? *Zeptal se a díval se na ni, jak bude reagovat. On by si ji chtěl vzít moc rád, ale nechtěl se stavět mezi ní a její bratry, pokud by to nechtěla.* Já tebe teda jo. *Řekl po chvíli, aby si nemyslela, že si to snad on rozmyslel, protože po výstupu Freda, si ji snad chtěl vzít ještě víc, aby ji dostal pryč ze Švédska.*

*Když ji její bratr odstrčí, zalapá po dechu a sleduje, co všechno se tam nakonec stane. Ztratí balanc a padne na zadek na postel, zatímco se jí z očí řinou slzy proudem skoro jako Niagáry. Bojí se, protože od doby, co je v tom, si nepamatuje, že by se Fred choval takhle. A opravdu jí to ublížilo, ale ještě víc, víc jak nějaká rána do srdce, a zmůže se jen na to, aby zakřičela zpátky.* A proč jsem ti to asi neříkala! *Vyhrkne otázku takovým tónem, jako by to bylo jen nějaké prachobyčejné obvinění.* Protože by ti to bylo jedno! *To druhé už řekne rozviklaným hlasem, protože ví, že se brzy rozpláče. Sleduje ho vycházet z ošetřovny a na posteli si teprve dovolí třást rameny v připravovaném pláči. Na to, aby se ovšem pořádně rozbrečela, nemá sílu. Nemá na to ani odvahu, aby dokázala přiznat, jak moc jí slova jejího bratra ublížila. Když se konečně po těch letech zase začali bavit, pokazili to. Oba. Když na ni ale zase italský korunní princ promluví, jen k němu opatrně stáhne pohled. Je jí líto, že se to dozvěděl, že se to VŮBEC dozvěděl. Pomalu se otočí na něj, protože neví, jestli by k němu měla jít. Chce mu pomoct, ale nějak se nedokáže odhodlat. Bojí se, že už ji bere jako něco poskvrněného, jako něco bezcenného, proto když se jí na to zeptá, jen zamrká. On jí teď bude chtít dát košem? Bude chtít ji opustit, protože by se mu ani nedivila, a v hlavě už si tvoří všechny scénáře, co chce udělat, než odpoví. A když promluví on, jen tiše začne kývat hlavou a opatrně sleze z postele, než se začne opatrně blížit k němu, protože se stále nějak instinktivně bojí toho, jak bude reagovat.*

*Zvedl se nemotorně ze země a posadil se na židli poblíž. Berle nechal ležet na zemi. Krev z nosu už mu konečně přestala téct, ale bylo jasné, že bude mít po setkání s Fredovou pěstí na obličeji modřinu. Povzdechl si a podíval se na Rose, která seděla na posteli a brečela. Pak ji sledoval, jak se na něj podívala po tom, co jí položil otázky. Byl překvapený z toho všeho, co prožila a nevěděl, co na to říct. Rozhodně ji ale neviděl jinak, pořád to pro něj byla ta stejná Rose. I když si jí možná vážil ještě víc, když teď věděl, čím si prošla. Když se rozešla k němu, trochu se pousmál a natáhl k ní ruku, aby ji za ni mohl chytit.* V itálii se ti bude líbit. *Začal s lehkým úsměvem. Rozhodl se nemluvit o ničem, co se v blízké době dozvěděl a co se stalo.* Budeme se chodit opalovat na pláž, ukážu ti svá oblíbená místa a představím ti své přátele. *Plánoval věci, které udělá až se i s Rose vrátí do Itálie. Hodně se na to těšil, na nějaký klid, protože tady bylo očividně dost rušno, co se týče událostí v posledních pár dnech.* Anebo se schováme na naše letní sídlo na venkově a budeme tam aspoň dva měsíce. *Tiše se uchechtl a podíval se jí do očí. Doufal, že se něco nestane, díky čemu by si to mohla rozmyslet. Byla teď jeho naděje na život, který by si mohl vést sám a zároveň věděl, že on je její naděje na šťastný život také.* Možná nejsem tvoje pravá láska, ale chci abys byla šťastná a udělám pro to maximum, protože si to zasloužíš. *Ujistil ji, protože neměl vůbec tušení na co teď ona myslí a jestli nemá nějaké pochyby. Podíval se na stolek, kde ležela povadlá květina, ze které jí udělal prsten.* A mohl bych začít tím, že ti dám pořádný prstýnek. *Uchechtl se a ukázal na kytku na stole, na kterou upíral svůj pohled.*

*Sleduje jeho krvácející nos, jako by to bylo to jediné, co ji na tom tak zaujalo. Bohužel se mu bojí podívat do očí, protože má tak nějak furt strach z toho, že to její bratr udělal. Nejdřív si ublíží sama tím, že v jejím břiše zemře dítě, a pak najednou její bratr na celou ošetřovnu vychrlí pravdu o tom, jak to taky MŮŽE být s tím dítětem. Neskutečně ji to mrzí, štve a tohle všechno, protože fakt neví, jak na to její budoucí možná-že-teď-už-ne-snoubenec bude reagovat a celkově to, že se to díky tomu dozvěděl celý palác... Když k ní ale natáhne ruku, tiše mu ji stiskne a bez zeptání si sedne vedle něj. Nezájem, že pro sebe měli dvě postele a křeslo, prostě si pod tou jednou postelí hoví na zemi, protože upřímně neví, jak by ho zvedala ze země. Trochu se bojí, jestli neudělala blbost, protože sama neví, jak se jí pak bude ze země zvedat. Když ale naprosto změní téma, jako by mu to teda bylo jedno, jen se na něj podívá. Nějak neví, co mu na to říct, ale je za to neskutečně ráda. Dodává jí to naději, že by to nakonec nemuselo být tak špatné.* Bude. *Souhlasí tiše, jako by to říkala snad spíš jen sama sobě, protože jemu nějak neví, co k tomu říct. A když jí začne povídat o přátelích, s pohledem do prázdna jen tiše přikývne. Když o tom mluví, že tam bude ŽÍT, má podivný pocit úzkosti a nadšení. Nějak se bojí, že jí bratři budou chybět, ale pokud se pokaždé bude dít ta scéna, kterou dnes ztropil Frederek, pravidelným denním chlebem, bude lepší, že odejde. Tak nějak jí je úzko z toho, že by musela opustit všechny lidi, které zná, než si přeci musí říct, že vlastně nikdo jí nebyl tak blízký. NO, možná její nejstarší bratr, ale ten se teď taky od jmenování králem chová jako kretén, což jí zrovna moc dobře nedělá. Takže všechno lepší než domovina. Když začne mluvit o letním sídle, jen přikývne. Bylo by super, moct se někam schovat, hlavně po porodu, protože až uvidí, jak se děti - teď už vlastně jen dítě - objeví na světě... Pak se na něj ale znovu podívá. Trochu ji děsí, že jí je ochoten objetovat celý život, stejně jako tu stránku toho, že se nebude moct znovu oženit, a podívá se tedy na něj.* Vážně to takhle chceš? Nemoct šanci se vdát z lásky? *Zeptá se ho nakonec tiše, když k němu znovu pohled stočí. Někdy si ani neuvědomuje, že ona jako nekorunní dědic nikdy nic jiného než svatbu z lásky řešit nemusela.*

*Usmál se, když se posadila vedle něj. Sice by jí nejradši řekl, že by měla ležet v posteli a ne sedět na zemi, ale on by si nešel lehnout také, takže na to nic neřekl. Sledoval ji, když plánoval jejich život v Itálii, ale její výraz nebyl plný nadšení, jak možná čekal. I když ji asi chápal. Každopádně teď vůbec nedokázal odhadnout, co se jí honí hlavou. Docela ho to štvalo, že nemůže vědět hned v daný okamžik, co si myslí. Naklonil hlavu na stranu a pozoroval ji snažíc se ji proniknout do hlavy, jakoby měl snad objevit nějakou novou superschopnost. Když se ho zeptala, jestli to takhle opravdu chce, bez přemýšlení přikývnul hlavou. Chtěl to tak.* Vdát se z lásky mi nikdy nebylo předurčeno. *Pokrčil nad tím rameny a lehl si na záda, přičemž doufal, že nikde nepůjde žádná sestřička nebo doktor, jinak by jim pěkně vynadali, že jsou na zemi.* Otec by mi vybral nějakou princeznu, která by zajistila dobré spojenectví, a kdybych měl štěstí, byla by i pěkná. *Otočil hlavu tak, aby viděl na Rose. Až teď mu došlo, že je opravdu pěkná.* Mnohem radši si vezmu tebe, když tím splním obojí a ještě k tomu to pomůže tobě. *Usmál se a chytil ji za ruku. Na chvíli se odmlčel a zamyslel se, co řekne dál.* Já o nic nepřijdu, ale nechci, aby ses tak cítila ty. Budeš bydlet v jiné zemi a ještě k tomu s někým, koho nemiluješ. *Pronesl tiše, jakoby hlasitost ubírala na pravdě, přičemž měl pohled upřený na jejich ruce.* Jak jsem říkal, udělám maximum pro to, abys byla šťastná. Pomůžu ti s prckem a Švédsko můžeš navštěvovat kdykoliv budeš chtít, pokud ti bude chybět. *Podíval se jí do očí a lehce ji stiskl ruku.* Stačí mi, když budeš vždy upřímná a řekneš si o to, co budeš chtít. *Usmál se a zavřel oči, protože mu svítilo světlo do očí, jelikož bylo přímo nad ním.* A teď pojďme do postele, na zemi je docela zima. *Uchechtl se a začal pomalu a nemotorně vstávat. Nějak se vyhrabal na nohu, respektive jen na jednu a podal ruku Rose, aby jí pomohl vstát.*

*Je z toho dost v háji. Přece jen se každý den nedozvíte, že máte syna a to s dívkou, kterou jste milovali a ona beze slova odešla. Tehdy z toho byl docela v háji a i proto nechtěl Selekci a zase začít k někomu něco cítit. Proto odmítal se zamilovat. Jenže tohle už asi cítí k Chris.. A teď se bojí, že si to posral ještě více.*Tvůj otec je docela pitomec, víš to prcku? Rozhodně si to se mnou nevyhrál. *Na ošetřovnu došel i s tou dívkou, která jak se ukázala je kamarádka jeho přítelkyně, bývalé přítelkyně. Nechal udělat testy otcovství, i když si stejně byl na devadesát-devět procent jistý, že je to pravda a jak potvrdily testy, je. Tohle je jeho syn.* Snad budeš co nejvíce po mamince. Je mi líto, že ji nepoznáš. Byla úžasný člověk. *Povzdechne si. Na sobě má pořád svůj kostým. Teda rohy někam zahodil a to sako si už zapnul a malého, kterého sestry ještě zkontrolovali, jestli je v pořádku a před chvilku mu ho dali, už oblečeného do bodyčka, modrého s dinosaurem, momentálně chová v náručí a mluví na něj. Předtím ještě napsal tuhle novinku do chatu a nediví e, že z toho mají všichni infarkt.. On má taky. *

*když uviděl ty zprávy z chatu, vážně na něj šel infarkt. Dokonce by i uznal, že mu klidně mohla pulzovat cévka, což už je co říct. Přijde mu šílené, že je jeho syn ze dne na den otcem. A on dědou. Ani si nedokáže představit, jak se musí Xavier cítit. Ale přijd emu celkem ironické to, že on s Msity v jeho letech dítě, nebo děti, ztratil a Xavier zase jen tak objevil. Přesně opačná situace. Hned zamíří na ošetřovnu, protože ho tam nemůže nechat samotného. Na sobě má jen obyčejnou košili a černé kalhoty. Na ples nešel, zůstal v pracovně a dělal ještě nějakou práci. Vejde na ošetřovnu zrovna v momentě, kdy Xavier na tu rozinku mluví, nad čímž se musí pousmát a připomene mu to časy, kdy byl Xavier malý.* Ahoj. *pozdraví ho a trochu ho překvapí, že je tu první.* Moc mě to mrzí.. nedokážu si představit, co teď cítíš. *povzdychne si a pak přemístí pohled na to miminko.* Se vším ti pomůžeme, bude to dobrý. zvládneš to. *řekne povzbudivě.* Bože, já jsem fakt děda, to není možný, že jsem tak starej...

*Nemůže uvěřit tomu, že to, co Xavier napsal, je opravdu pravda. S malým Rafem v náručí se vydala na ošetřovnu, aby ho trochu podpořila. Ryan je pořád tady, takže o malého se zase stará sama a nemohla ho nechat jen tak v komnatě. Sama má na sobě obyčejné rifle a svetr, protože odpoledne byla s malým venku a ještě se nestihla převléct. Navíc stejně pochybuje, že by jí to k něčemu bylo, protože kvůli tomu všemu, co se teď děje, není schopná moc usnout, takže má i pod očima trochu viditelné kruhy. Zarazí se, když při vstupu na ošetřovnu uvidí Jace. Přijde jí, že to mezi nimi není v pořádku a zároveň je to okamžik, kdy poprvé vidí svého vnuka. Přijde jí to až moc intimní a rodinné, že má chuť je nechat o samotě a akorát si připomínat, že sem nepatří. Ale slíbila, že přijde, takže dojde k nim a pokusí se na oba povzbudivě pousmát.* Ahojte. *Pozdraví je potichu, protože nechce vzbudit Rafa, který v jejím náručí podřimuje a podívá se na miminko v rukou Xaviera.* Je rozkošnej. *Pohladí ho jemně po tvářičce a pak se podívá na novopečeného tatínka.* Bude to v pohodě, pomůžeme ti. Mrzí mě, za jakých okolností se to všechno stalo. *Řekne mu upřímně.*

*Od té doby, co přečetla v chatu tu novinku, že maj v rodině další dítě se dohodlávala, jestli za nimi na oetřovnu jít nebo ne. Do teď neví, jestli je dobrej nápad tam chodit, přeci jen, pořád je to ona, neodkáže vydržet chvíli zticha, takže by se nedivila, že jim za chvíli začne lézt na nervy. Ale nkonec se rozhodla, že tam zajde. Přece jen je to dítě jejího brtrance, který ji vždycky pomáhal. Na akci bya jen chvíli, takže eď už má na sobě černé mini kraťasy a velké tričko. Jakmile dojde na ošetřovnu, utiší ji jen to, že tam vudií Sim, takže se nebude cítit až tak mimo. Dojde až k nim a pohled upře hned na malého Xaviera, jak se mu rozhodla říkat.* Čuss. *Pozdraví je a na malého Xávu se kouke.* Je roztomilej. Má tvoje odstátý uši. *Poví s menším úsměvem na rtech, načež se otočí na Jace.* Strejdo, jakej je to pocit být starej? *Zeptá se ho pobaveně.* BUdeš skvělej táta. *POví pak ještě vážně směrem ke Xávovi staršímu.*

*Pořád nemůže uvěřit, co se dneska dozvěděl. Je otec.. Jako vážně drží v náručí svého syna?*/Je roztomilý./*Dost se nad ním rozplývá. Sice je to šok, ale zároveň asi to nejhezčí překvapení, který mohl dostat. Ale je mu líto jeho mámy. Štve ho, že mu to neřekla. On by se nenaštval, naopak by se jí snažil co nejvíce pomoct. Nemusela zemřít. Zvedne hlavu, když se ozve hlas jeho táty.*Ahoj. *Trochu se pousměje Upřímně? Reagoval na to klidněji, než čekal. Spíše čekal capslockem napsané zprávy a nějaké výčitky.* Jo, je to.. docela šok. *Neví jak svoje pocity popsat. *Díky tati. Upřímně to bereš statečněji, než jsem čekal. *Usměje se pobaveně.*Nekřičíš, nelítáš po paláci, nenadáváš na to jak jsi starý a že už jsi děda. *Na tuhle reakci se přirpavoval.* Ahoj Sim. *Pozdraví i ji a pousměje se na malého Rafea.* Aspoň budou mít kámoše, co? *Pořád doufá, že by Simone mohla zůstat někde poblíž a neodstěhovala by se. I když o tom dost mluvila. Na její další slova jen přikývne a raději se obrátí zase na toho malého, kterého drží. Protočí nad Viou očima.*Odstátý uši nemá, ale spíše má moje oči. Zvlášť ten záblesk ďáblíka, to jsem celý já.

*překvapí ho, že tu dojde první. Pořád tomu tak nějak menohl uvěřit, ale když viděl Xaviera, jak ntam na svého syna mluví, víc skutečnější mu to připadat nemůže. Ale nedokáže si představit, jak se asi musí Xavier cítit.* Není za co.. a já se taky divim, že ještě neležím někde v bezvědomí. *uchechtne se.* Ono k tomu asi brzo dojde. Ale pokusim se to vynechat. *opravdu nechce lítat po paláci a každýmu si stěžovat, jak je starej. Nicméně.. jak odsud odejde, tak rozhodně bude potřbovat panáka. Možná dva nebo tři nebo více. A to už pak moc neovlivní.* Ahoj. *pousměje se na Sim. Pořád je to mezi nimi trochu zvláštní, ale lepší než hádky.* Je celej ty. A i ty odstátý uši má. *uchechtne se.* Jaktože už máš syna? Vždyť to je jak včera, co jsi takhle ležel ty. Takový nevinný roztomilý uzlíček, kterej každou chvíli brečel. *nechápe, jak to všechno mohlo tak rychle utéct a teď má Xavier syna.* Bylo by to lepší, kdybys nebyla drzá. Ale aspoň jsem v tom předběh tvýho tátu. *jak by mohl odolat takové poznámce? Nemůže se dočkat, až to vmete Justicovi do tváře. Zase ho v něčem předehnal a to je skvělý pocit.* To je pravda.. budeš skvělej táta. *tím si nemůže být více jistý. Navíc už u Rafa to bylo očividné.* Ale teď budeš muset trávit míň času s Rafem. Teda pokud to bez tebe, jako vzorný chůvičky, vůbec vydrží. *neodolá pobsvenému popíchnutí.* A teď.. dáš mi ho na chvilku ? *jasně, že si chce tak ypochovat svý vnouče.*

*Nakonec se rozhodne k nim přijít a oba dva pozdraví. Po Xavierových slovech o tom, že tu bude mít Rafe kamaráda, váhavě přikývne. Momentálně tu tak nějak zůstává jenom kvůli stavu Ryana, protože nikde by mu nepomohli tak, jako tady a pro ní je jeho zdravotní stav hlavní. Ale sama netuší, jak to bude potom. Tu drobnost, že dům v Carolině před tou autonehodou doopravdy pořídila, radši teď nevytahuje. Je pravda, že by bylo fajn, kdyby u sebe měl Rafe stejně starého kamaráda, ale zase si na druhou stranu říká, jestli by nebylo nejlepší ho od paláce zdržet dál. Od titulu a všech těch starostí a nervů, co to přináší.* Jo, to budou. *Přitaká i nahlas a pobaveně se usměje, když slyší poznámku Vii.* Nezapomeň taky na tu drobnost, že mě posral. *Doplní Jace s pobaveným úsměvem na tváři, se kterým se pak podívá i na Xaviera. Nejradši by se jim všem ještě jednou omluvila za tu hádku, ale nechce se jí kazit tahle chvíle. A moc dobře ví, že by se měla omluvit hlavně Misty.* Myslím, že to vydržíme, když se na nás strejda bude chodit podívat aspoň občas, co? *Usměje se na Rafa, kterého pohladí po tvářičce. Malý si chytne její prst a ze spánku se usměje. Moc dobře ví, že Xavier není Rafův strejda doopravdy, ale přijde jí to vystihující. Pousměje se, když vidí nadšení Jace z toho, že má vnouče a opět jí trochu přijde, že kazí nějakou rodinnou chvilku. To je i důvod toho, proč trochu odstoupí. A když si pak všimne sestry, kterou několikrát viděla u Ryana, vydá se za ní, aby se jí zeptala, jak je na tom. Odpověď jí nijak moc nepotěší, ale s menším úsměvem jí poděkuje a vrátí se zpátky k rodině, kde se posadí na jednu z židlí.*

*Dojde na ošetřovnu, i když si není jistá, jestli ji tam vůbec budou chtít, ale tak nakonec se tam přeci jen dostaví. Když uvidí Xaviera s dítětem, musí se usmát.* /Bylo by hezký, takle vidět Cardana./ *Pomyslí si, ale hned tu mylenku zapaší pryč, nechce na tohle ani myslet, protože dítě nechce, ne teď a navíc s Cardanem to dítě mít ani moct nebude.* Nejsem drzáá, ale budeš si muset zvykat na to, že akle na tebe bue mluvit i vnouče. Vždyť je to malej Xavier. Rozhodně to nebude andílek. Jo a procházela jsem kolem komnaty táty a mámy a táta vyšiloval, že tě musí předběhnout. *Protočí nad tím očima.* Má odstátý uši, po tobě. Xavier junior se vším všudy. Jen byste někdo měl dát vědět celé Illey, že vzhledem k tomu, že už je na světě potomek Xaviera, nedopane to dobře. A s dalšíma potomkama to dopadne ještě hůř. Starosltivě se koukne na Sim, která poodejde pryč a celou dobu ji zkoumavě sleduje.* Jsi v pohodě, teto? *Zeptá se jí starostlivě, než se zase otočí na na malýho Xávu a starýho Xávu a taky starýho Jace.* Víte, že Viorica je hezký jméno? A mohlo by se to i nějak přetarovat do klučíčího jména. Třeba Vio. Nebo Rick. Je to lepší nežmu říkat Xáva junior *Zaklebí se na ně a opře se o zeď, jelikož se ji nechce sedět, ale zas enevydrží ani jen tak stát.* Mohl by tě ale počůrat, jako křest dědy. *Pronese zamyšleně k Jacovi.*

*Uchechtne se. Jsou dva. Taky čekal, že táta dostane infarkt, ale bere to statečně. Možná statečněji, než on sám.* Hele, tak až budeš křičet, zkus to potišeji, jo? Až ho uspím, nerad bych, aby se probudil. Momentálně na ně ten malý valí oči a nevypadá, že by hodlal někdy usnout. Má energie více, než všichni z paláce dohromady.* Já to neovlivnil. *Uchechtne se, když Simone zase vytáhne to, že ji posral.*A teď už chceš říct, že roztomilej nejsem, jo? *Naoko uraženě si odfrkne. Potřebuje vtipkovat, tak se vzpamatovává z toho šoku, že má syna.* Třeba to bude andílek po mamince.. Prosím, nechte mi tu naději. *Sjede je všechny pohledem. Přikývne.*Na Rafa si udělám čas samozřejmě taky. *Usměje se na něj. To, že má vlastní dítě neznamená, že se nebude starat i o něj. Až budou větší, bude to snažíš, ale i teď, kdyby Simone potřebovala pohlídat Rafa, tak se přihlásí. Nějak by to zvládl, snad.. Když tak by řekl o pomoc nějaké služebné.*Jasně. *Opatrně podá malého svému tátovi. Je vážně rád za Rafeo. Aspoň ví jak se má dítě držet a takové základní věci.* Děje se něco? *Zeptá se Simone starostlivě, zatím co si protahuje trochu ruky. Přece jen malého držel docela dlouho.* Asi bych měl jako táta říct, ať to nedělá, ale.. do toho.. *Pošeptá k malému a na svého tátu se zazubí.*Mimochodem, Xavier junior to nebude, ani Vio a ani Rick. Je to Maxwell Christian Ayden Schreave. Maxwel znamená "nejskvělejší". Je snad jako po kom takový bude..*Zažertuje.*

*i on sám se diví že ještě někde neleží v bezvědomí. Ale možná i k tomu ještě dneska dojde. A nebo zítra vzhledem k tomu. že se blíží půlnoc.* Pokud bude po tobě, tak ho neprobudí nic. Během toho, co jsi spal, jsme toho vždycky stihli s tvojí mamkou hodně. *uchechtne se.* Nikdy jsem vám to neměl říkat. Teď o tom budete mluvit celej život. *řekne pobaveně, ale doopravdy nelituje toho, že jim to řekl. Je zábavné to sledovat.* Tak to se mu nepovede, ať se smíří s porážkou. A drzá jsi. *protočí nad ní očima. Ale lhal by, kdyby řekl, že být v tomhle ohledu před Justicem není dobrý pocit.* Te´d už nejsi malý a nemůžu si tě pochovat. *opraví Xaviera. Nechápe, jak je možné, že je dědou, když nedávno byl čerstvě tátou. Těch 21 let mu uteklo jako mrknutím oka.* V to jsem taky doufal... *po Misty je leda tak Nyveve a celkem Austin. Ale Xavier i Aideen jsou spíše po něm. Pak už si s úsměvem vezme malého Xaviera, který se na něj usměje.* Ahoj, prcku. Že jsem ten nejlepší děda? *ví, že mu nerozumí ani slovo, ale zeptat se musí. Pohladí ho po hlavičce. Pak si ale všimne Sim, nad kterou se starostlivě zamračí. Je mu jasné, že jde o Ryana.* Jsi horznej egoista. *protočí pobaveně očima nad svým synem.* Ale to jméno je krásný. * A co kdyby to byl křest tebe, Vio? *zeptá se s povytaženým obočím. Ne že by zrovna chtěl, aby ho ten malý počůral. Pak ho vrátí Xavierovi a zamíří za Sim, kterou obejme. Má pocit, že to musel udělat.* On to zvládne, bude v pořádku. *řekne konejšivě.*

Vždyť já vim, že ne. *Uchechtne se, protože vážně doufá, že kdyby v tu dobu měl rozum a ovlivnit to mohl, neposral by jí. To ale neznamená, že když bude mít příležitost, nebude ho tím popichovat.* Navíc jsi v uspávání tak dobrej, že by si malej ani nevšimnul, že se vzbudil. *Nechápe, jakou rychlostí vždycky zvládnul uspat Rafa, když si ona myslela, že to bude další probdělá noc. Usměje se, když vidí Jace se svým vnukem a pak se vydá za procházející sestrou, které se potichu zeptá na stav Ryana. Byla u něj od té doby, co se u něj znovu leukémie projevila, jen jednou a to krátce. Nechtějí jí k němu pustit. Nakonec se vrátí k rodině, kde se posadí na jednu z volných židlí a na Viu a Xaviera se pousměje.* Nic se neděje. *Skousne si problém a sklopí pohled.* To je právě ten problém. Ryanův stav se nelepší. *Dodá pak a rychle zamrká, aby zahnala slzy. Nechce jim to tu kazit.* To jméno je nádherný. *Dá za pravdu Jacovi a vykouzlí na tváři úsměv. Kdyby měla hádat, kdo z Jacových dětí bude mít nejdříve potomka a snese to nejlíp, tipovala by Nyneve. Xavier byl na posledním místě a přesto tu teď sedí s miminem v náručí, na který se usmívá. Překvapí jí, když jí Jace objeme, ale je za to ráda. Jednou rukou ho obejme nazpátek a druhou se snaží trochu natočit Rafa tak, aby ho neumačkali.* To právě není vůbec jistý. Ale děkuju. *Zamumlá do jeho hrudi a pak si hřbetem ruky otře vlhké oči.* Nechci vám tu kazit náladu. Promiňte. *I tak má ale hrozný strach o Ryana. V jednu vteřinu jí zpíval svojí písničku na plese a poprvé jí řekl, že jí miluje a v tu druhou už ho táhla na ošetřovnu, zatímco mu z nosu teklo spoustu krve. Nechce ho ztratit, neví, co by pak dělala. Už tak jí málem zničilo, když přišla o Williama, který se na ní vykašlal potom, co zjistil, že je těhotná a když znovu dokázala někomu otevřít své srdce, opět je tu riziko, že ho ztratí.*

Stejně nechápu, proč se musíte hádat o tom, kdo vede v děckách a vnoučetech. Nevidím v tom smysl. Řekni mi prosím, že ty Xávo, tohle nebudeš dělatani s s Austinem, ani s Aideenm. *Prosebně pronese k bratránkovi. Kdyby to fakt plánovali dělat, byla by ráda za to, že bude až v Egyptu, aby od toho měla klid a nebyla divákem při rozpdu celé Illey.* Schreave geny vždycky vyhrajou... I kdybys měl dítě s tou největší světicí nebo řpímo s Ježíšem, vyjde to na stejno, protože se z toho dítěte stejně stane malý Satáně. *Řekne jen tak mimochoedm a starostlivě se koukne na Sim.* Určitě bude v pohodě, zlepší se to. Doktoři ho vyléčí. *Usměje se na ni a lehce i položí ruku na rameno. Násedně se pousměje.* Jméno je to hhezký, ale hezčí by bylo Vio nebo Rick. Ale Max ujde. *Uchechtne se a na strejdu se zašklebí.* Ne, já to dítě nechci ani držet. Ne, že bych pro ti tobě něco měla, Maxwilliáne, jsi roztomilý mimčo, ale chytla bych tě a rozpadl by ses. Neumím držet děcka. *Uchechtne se, ale na malé mimčo se zakření. Aspoň tak předejde tím, že by na ní dítě vykonalo potřebu.*

Jsem super uspávač no. Kromě kralování se budu život asi ještě obcházením rodin, kde jim budu uspávat děti. *Pobaveně mu zacukají koutky, když si sám sebe takhle představí jak jako uspávací služba obchází domy.*Tak tohle ti slíbit vážně nemůžu. *Uchechtne se.*Zvlášť ne, když teď jsem vlastně tátou první a Austina jsem předběhl, protože Ava ještě pár měsíců neporodí. *Zazubí se na ně. Je rád i z tohohle malého vítězství. A rád by měl aspoň ještě dvě děti. Ideálně aby aspoň jedna nich byla dívka, protože by rád i malou princeznu, krásnou po mamince.*/Je fakt špatný, že mě už při tomhle naskočí Christophine?/Víš, že Ježíšek je chlap? A já taky, takže by to nešlo, nemluvě o tom, že Ježíšek je malé dítě proboha.. *Potřese znechuceně hlavou nad touhle nechuťárnou.*Určitě mu pomohou, Sim. Jsou tu ti nejlepší doktoři a má tu nejlepší péči. *Snaží se jí uklidnit. Je mu líto, čím si prochází. Podá svému tátovi malého Maxe a pak jim řekne, jak že ho vlastně pojmenoval.*Já? Já nejsem egoista ani trochu, jak tě to mohlo napadnout? *Jo, je egoista, občas, ale to přece nemůže jen tak přiznat.* Díky. *Je rád, že se jim to jméno, které vybral malému přece jen líbí. *Není to Maxwilián, ale Mawvell, Max.. to co jsi řekla znělo hrozně. /Jsme ho asi měl pojmenovat jinak./*Netroufne si malého držet jen na jedné ruce, takže nemůže Simone obejmout, ale jinak by to udělal.*Bude určitě v pořádku. Už jen kvůli tobě a Rafovi to určitě nevzdá, Sim. Neboj.

Protože se hádáme od malička. *odpoví jednoduše a pokrčí rameny. S největší pravděpodobností se tak budou hádat i třeba v osmdesáti.* Pořád tu je panna Marie. Ale ani to by nestačilo. Schreave geny jsou stále silnější. *uchechtne se. Taky doufal, že jeho děti budou spíše po Misty, která má přeci jen o dost klidnější geny. Austin a Nyveve možná.. ale Xavier a Aideen určitě ne.* Jsi egoista a velkej. *vyvede ho z omylu. Vždyť to musí být jasné každému. Pak si od Xaviera vezme Maxe, na kterého hned promluví. Být dědou už mu teď nepřijde tak špatný. Maxe si logicky zamiloval. Když pak ale uvidí Sim, starostlivě se zamračí, vrátí Maxe Xavovi a Sim obejme. Ale dává si pozor na Rafa.* Ale je to jistý, pomůžou mu. Máme tu ty nejlepší doktory, denně řeší takových případů více. Vždyť Aideen má prakticky to samý, už několik let a i teď, když se to zhoršilo, jí dali do pořádku. Takže Ryan bude v pohodě. *zkusí jí uklidnit, načež se od ní odtáhne.* Za nic se neomlouvej, nic nekazíš. Jsme tu pro tebe. *Povzbudivě se pousměje.*

Ale prosimtě. Žádný že se hádáte od malička. Jste prostě idioti. *Převrátí očima a pobaveně se uchechtne, protože to je podle ní ten správný důvod.* Jaci, řekla bych, že panna Marie už tu nějakou dobu fakt není. Pochybuju, že z í zbyly třeba jenom zuby. *Zasměje se a vlastně ani nechápe, jak se dostali k tomuhle debilnímu tématu. Pak jí ale smích přejde, když zjistí, že se Ryanův stav nijak nelepší. Na všechny se vděčně pousměje, když se jí snaží uklidnit.* Děkuju. *I tak se ale hrozně bojí, že o Ryana přijde. Ví, že ani nejlepší doktoři neumí vyléčit vše.* Jo, já vím, že u Aideen se jim to povedlo, ale i tak se bojím. On… Na plese mi poprvý řekl, že mě miluje. Zazpíval mi svojí písničku a pak se mu spustilo hrozně moc krve z nosu. *Potřese nad tou vzpomínkou hlavou a kloubem prstu pohladí po tvářičce Rafa, který se jí v náručí začal vrtět.* Ale jo, kazím toho spoustu, Jaci. Je mi i líto ta hádka. Mrzí mě to. *Omluví se jim všem.* Budeš chtít pro Maxe půjčit nějaký věci aspoň přes noc? *Zeptá se pak Xaviera. Pochybuje, že bude mít v komnatě věci pro miminko.*

V tom případě jsem ráda, že já budu v Egyptě a budu tam maximálně moc ojíždět sto let starý faraony. Což je samozřejmě vtip, chápeme se. Ale pořád by to bylo lepší než sledovat tady války s dětmi. Pak ji budete mít tolik, že je po sobě budete házet. *Koukne se na malého Xávu a už teď jí je ho líto.* Pane bože... Myslím Ježíše! Ne Ježíška. Ale co já vím, jestli jsi pedofil... *Zašklebí se na něj a koukne se na Jace.* No... Panna Marie by šla. A Sim, nekaž to, neříkej jim, že z ní zbyly jen zuby. *Na oko uraženě protočí očima, ale na tváři ji škubou pobaveně koutky rtů.* Pomůžou mu, vždyť dokážou pomoct všem. Navíc se z toho už jedno dostal, ne? Takže se z toho dostane znovu. *POusměje e na ni a zase se opře o zeď, jelikož se stále ozývá její absťák, takže by jinak měla pocit, že kdyby se o nic neopírala, brzo spadne.* Za tu hádku můžu i já, začala jsem ji, zapomnělas? *Otočí se na Sim. Následně se otočíi na Xaviera.* Maxwillián je ale lepší. *Uchechtne se a nevinně na něj zamrká.*

*To jak se její táta dohaduje se strejdou Justicem raději ani nekomentuje. Už si za ta léta zvykl, že se ti dva pořád i něčem přou a počítá s tím, že to bude trvat dále. *Jsem nevěděl, že jsi nekrofilka, sestrenko. *Uchechtne se, když slyší k těch faraonech. Pak se nějak dostanou až k tomu, že by musel mít dítě s Ježíškem a nebo pannou Marií. Tam by byla možná malá šance, té to dítě bude normální. *Říkala jsi Ježíšek a to je to dítě. Pedofil fakt nejsem, hnus.. *Poté se nad tím hlavou. Ta představa se mu vážně nelíbí. *Nejsem.* Zamumlá tvrdohlavě. Není přece egoista.. Nebo ne tak velký.* Na to, že jsi z toho málem chytili infarkt tak vypadáš docela nadšeně, tati. *Okomentuje to pobaveně. *Bude v pořádku, doktorů ho už jednou dokázali zachránit, takže to zvládnou i znovu. Musí být a on to ví, kvůli tobě a Rafovi to určitě nevzdá. *Prvně byl skeptický a o Simone se bál, když slyšel o Ryanovi, jednou už zlomené srdce měla, ale teď mu věří klidně je pro všemi deseti, aby byli spolu. * Nic nikdo nekazí. Vyjasnilo se to.. Prostě se o tom nebavme. Jsme přece zase usmíření, tak toho nechme a zbytečně se tím netrapme. *Navrhne jim. Ví, že by si to ještě Simone měla vyjasnit s jeho mámou, ale to je zase mezi nimi a on se do toho plést nebude. *Není to lepší. Mawell znamená "nejskvělejší" Což bude samozřejmě po mě.. *Zazubí se sebevědomě.* A Maxwilián snad ani jako jméno neexistuje. *Slyšel o Maxmiliánovi ale tohle ne. *No.. Hodila by se asi nějaká ta postýlka.. Na spaní může mít i tohle, ne? Stejně je už pozdě na to, abych ho ještě převlékal. *Koukne letmým pohledem na hodiny. * Ještě dneska ty nejdůležitější věcí objednám a zítra to tu bude. *Postýlka, pár hraček, oblečení.. Nějak to dá, snad. *

Ne, fakt se hádáme od malička, idiot je možná tak Justice. *uchechtne se. Ale to, jací jsou to idioti je asi jasné na první pohled.* Ježíš nebo ježíšek taky ne. Vy jste s tím začli, já se jen přidal. *brání se pobaveně.* Jsi a nedohaduj se. Že je Xavier egoista? *zeptá se všech a doufá, že budou na jeho straně.* Málem je hodně důležité slovo. A já za to nemůžu, je roztomilej. *uchechtne se. K infarktu měl vážně blízko, ale teď nedokáže nic jiného než se nad tou rozinkou rozplývat. Pak už se spolu s ostatníma snaží uklidnit Sim. Doufá, že Ryan bude opravdu v pořádku. Je rád, že je Sim s někým, jako je on, takže nechce, aby o něj přišla.* Moc mě to mrzí. *povzdychne si. Je mu jí vážně líto.* Přesně tak. Už to hoďme za hlavu. Hádek bylo hodně a takhle taky určitě nebyla poslední. Nemá smysl se tím pořád trápit. *hádají se často, takže je jasné, že tímto jejich hádky skončí. Ale smutnit nad jednou nemá smysl.* Vidíš? Zase ním dáváš příklad, že jsi egoista. *poučí pobaveně Xaviera, když opět začne o tom, že Max bude nejskvělejší po něm.*

Takhle jenom dokazuješ, že jsi idiot i ty. *Uchechtne se.* Nikdo dětma nebude házet. *Ujistí pobaveně Viu a podívá se na Rafa, na kterého se uculí.* No že nebudeme házet, viď, že jo? Takovýma sladkýma drobečkama jako jsi ty by přece nikdo nehodil. *Zašišlá na něj trošku a u toho ho pohladí po vláskách. Rozzáří se, když se na ní malý usměje a vydá ze sebe tiché spokojené zavýsknutí.* No.. Ono možná ani ty zuby. *Zasměje se a nevinně se usměje na Viu, že to přeci jen dost možná zkazila.* Přibylo ti pár šedin, Jacíku, během dnešního večera. A co je to tam u oka? Že by vráska? Už začínáš vážně vypadat jako spokojenej děda. *Zazubí se na něj. Ale ráda ho vidí takhle šťastného. Nečekala, že k tomu dopomůže vnouče, vždycky z té představy vyšiloval.* Děkuju. *Usměje se na všechny vděčně, protože se jim podařilo jí aspoň trochu uklidnit.* Jenže já pak pokračovala a zhoršila to. *Pokrčí rameny a starostlivě stáhne obočí.* Jsi v pořádku? *Nepřijde jí úplně v pohodě.* Jo, máte pravdu, dobře. Děkuju. *Ukončí své omlouvání ohledně hádky, i když ví, že by se měla ještě omluvit Misty. Má to v plánu jakmile jí někdy příště uvidí.* Jo, na jednu noc to na spaní bude stačit. Nějaký plenky ti donesu, bude potřebovat i mlíko. Bude to znít jako hodně divná věc, ale klidně ti můžu dát svoje. *Nabídne se. V minulosti bývaly kojné naprosto běžné a pro toho prcka bude vzhledem k jeho vývoji lepší nějaký mateřský mlíko než umělá náhrada.* A postýlku ti taky půjčím. Rafe dokáže usnout i vedle mě na posteli. *Pousměje se na něj.* Budeš skvělej táta. *Zhodnotí to nahlas.*