Jídelna paláce

*rozhodně by byla schopná lámat kosti komukoliv, kdo by sáhl na jejího snoubence. Neměla by s tím moc velký problém.* Neříkej mi trubko nebo ho zlomim tobě. *pohrozí mu s vážným výrazem. I když.. jemu by to neudělala.* Líbí se mi. Ale i předtím ti to slušelo. *Pokrčí rameny a bezděky ho po tom strništi pohladí. Rychle ale ruku stáhne a odvrátí pohled. Ani si neuvědomila, že něco takového dělá.* Ale to já ne, to ten prcek! *brání se a pobaveně se usměje. Pak jí ale chu´t k jídlu úplně přejde. Štve jí, jak často a rychle se v ní všechno mění. V jednu chvíli by snědla cokoliv, pak jí jě špatně. Nebo v jednu chvíli chce s Jayden strávit zbytek života a pak má chuť ho uškrtit.* Jsem v pohodě, teď jsme přišli, nemůžeme hned odejít. *to by asi bylo trochu nevhodné vzhledem k tomu, ež je teprve předkrm. Ale nechce se tu zdržovat déle, než je nutné.* Odpočívam pořád. Potřebuju i nějakej pohyb, je nuda pořád sedět a nic nedělat. *namítne, protože už jí to vážně začíná lézt krkem. Nedokáže si představit, že by tak měla strávit dalších devět měsíců. Ale asi nebude mít na výběr. Pak už jim přinesou polívku, ze které aspoń trochu sní, i když jenom opravdu trošku.* Jak se má sestra? Co vůbec s tím dvojitým randem, bavili jste se o tom ještě?

*Je rád, že si Christophine Maxe hned tak zamilovala. Vzal ho s sebou i na jejich schůzku, kde si ho podržela a pak ho skoro nechtěla pustit z rukou. Musel ji na to až upozornit. Dokonce ho i sama krmila, což ho překvapilo asi nejvíce. A co se už nediví je, že i Maxwellovi se u Christophine mob líbilo. Pravděpodobně v tom velkou roli hrály její blond vlasy, za které mohl tahat.* Jo.. *Uchechtne se.* Ví, že nevypadá zrovna jako model. Svůj spánek musel z velké části obětovat svému synovi, no nevadí mu to Má ho rád, má ho moc rád. Pořídil si kvůli němu i paruku aby ho nějak potěšil. Vždycky, když ho chová hledá něco za co by ho mohl tahat a je zklamaný, když nic nenajde. Usměje se na ni.*Jsem rád, že se o něj tak zajímáš. Vážně moc rád. *Záleží mu i na tom, aby měl jeho syn mámu. Sice by nebyl podle krve syn Christophine, ale pořád mohou mít vztah jako matka se synem. U rodiny jde i o něco více, než je jen krev.* Neber to zle, ale přes noc bych ti ho asi nedal.. Zaprvé bych sám nespal klidně a zadruhé, přendávání postýlky a tak. *Pokrčí rameny.*Ale klidně může přijít někdy během dne, napíšu ti a můžeš hlídat přes nějakou poradu. *Usměje se na ni. Pustí se do polévky.*

Tak jo. Třeba jednou můj svatební oblek. *Zazubí se na ni. Rád s ní takhle žertuje. Každopádně ale počítá s tím, že se jednou vezmou, je to tak nějak logické vyústění vztahu. Jen by tomu rád nějakou dobu nechal. Pořád jsou spolu krátce a nemusí spěchat, není na ně kladen žádný tlak.* Ah, je to pravda, to nepopírám. *Zaškubou mu koutky.* Tak to je podlé, cokoliv, abys dosáhla svého, co? *Snaží se nerozesmát. Rozhodně si na četnost jejich milostných hrátek nestěžuje.* Tak to jsem rád. *Vaří sice rád, ale asi by ho to tolik nebavilo, kdyby to pak neměl komu servírovat. Vždycky ho těší chvála, ať už od jeho sester nebo od Nyv, těm vaří asi nejčastěji.* Vážně. *Potvrdí jí, když začne o univerzitě. Doufal, že by se pak do Belgie těšila ještě více, když bude mít nějaké vyhlídky. Nechtěl, aby jela jen kvůli jemu, vzhledem k tomu, že bude mít v Belgii i více povinností a nebude se jí moci věnovat každý den.* To jsem rád... *Vydechne úlevou. Bude muset poslat přihlášku a nějaké ukázky své práce, až si vybere.* Pochopil bych, kdyby jo, ale budu doufat, že ne. *Ujistí ji. Sám se pustí i do polévky, tu na rozdíl od předkrmu i dojí. Hlavní chod už mu asi bude stačit, tyhle velké večeře jsou podle něj vždycky přehnané. Člověk musí mít vážně hlad, aby snědl všechno. Přestože se podávaly poměrně malé porce právě proto, aby člověk zvládl ochutnat vše.*

*Nemůže odolat, aby se nezeptala na Maxe. Ten malý je teď velkou součástí Xavierova života, tudíž je logické, že bude i její. Upřímně neví, zda si vypěstují ten správný vztah, ale chtěla by se o to pokusit. Možná nikdy nebude Max její, ale i tak by mu ráda pomohla v tom startu do života. Chtěla by, aby ji nakonec vnímal jako někoho, na koho se může vždycky spolehnout. Tentokrát se trochu začervená a raději se na vteřinu vrátí ke své polívce. Pořád byla trochu nejistá. Oficiálně ani nebyla Xavierova přítelkyně, teoreticky by se o jeho syna neměla tolik zajímat. Jenže tohle nebyl normální vztah, možná by nad vším neměla tolik přemýšlet.* /Ale to bych pak nebyla já, že?/ Jasně. *Skousne si nejistě ret.* Možná bych mohla přespat u tebe... *Spíše šeptne. Bylo to přeci jen pro jeho uši, ale i tak to bylo celkem dost potichu. Kdyby pak malý plakal, mohla by ho utěšit, aby on nemusel pokaždé vstávat. A nabízelo to i spoustu jiných možností, kdyby Max spal. To bylo ale Xavierovi asi jasné. Přesto se o trochu posunula a přiložila své koleno k jeho.* Tak jo. *Krotí vnitřní nadšení. Polévka jí chutná více než předkrm. Jednu věc musela paláci uznat, jídlo zde bylo výborné. Když však vidí hlavní chod, je jí jasné, že z něj zas bude moct jen ujíst, pokud si chce nechat místo na dezert.* Tuhle večeři budu muset vyběhat, aspoň tak pět kilometrů. *Odfrkne si pobaveně. Ještě že tyhle večeře nejsou zvykem každý den.*

Na tvou svatbu, jo? No dobře, ale doufám, že pak aspoň dostanu pozvánku. *Musí ho taky popíchnout a nenechat si to jen tak líbit přece. I když si sama už nedovede představit, že by si někdy měli najít někoho jiného a nebýt spolu. Miluje ho, chce s ním odjet i do jiné země, kde bude prakticky sama, to je toho snad dostatečný důkaz, ne?* Ty jako říkáš, že já jsem podlá? Pff.. takový anděl jako já, jak bych asi mohla být byť jen trochu podlá? *Potřese nad ním strašně "zklamaně" hlavou. Ujistí ho, že to neříká jen tak, ale myslí to vážně. Jídlo od něj jí chutná více než to, co servírují tady, i když ano, je to velice dobré, na jídlo od něj to nemá. Hlavně to teda srovnává s tou večeří, kterou po ni přichystal nedávno. Když slyší o univerzitě, nadchne ji to. V Illey neměla příležitost studovat dále, koneckonců byla šestá, lidé v páté a nižší kastě mívají už jen základní vzdělání a ne vyšší, což se jí zdá docela nespravedlivé.* Děkuju ti moc. Za to, že jsi se po nějaké škole pro mě podíval. *Usměje se na něj. Nemusel to dělat, ale moc ji potěšilo, že to udělal.* Miluju tě a chci být s tebou, kdybys mi řekl, že se plánuješ odstěhovat na Mars, taky bych asi jela s tebou. *A to je už asi co říct.*

*Rádoby raněně se na ni podívá.* A já že dostaneš nabídku být tam jako nevěsta. *Zavrtí zklamaně hlavou.* Když tu roli ale nechceš, to abych se poobhlídnul, kdo tě nahradí. *Poškádlí ji na oplátku.* Přesně ty, jsi hrozně podlá, ale asi si za to můžu tak trochu sám. *Uzná vlastní chybu. Nyneve to v sobě už nejspíše měla, ale on to dost pravděpodobně vynesl na povrch. Je upřímně rád, že od něj jí chutná víc, v Belgii jí taky občas něco uvaří, přestože bude mít holt méně času. Vrátí se mu tak dost povinností, návštěva Illey byla v zásadě odpočinková věc.* Nechtěl jsem, aby ses nudila a vím, jak ráda maluješ. *Je vážně rád, že se jí jeho nápad líbí. Jeho úsměv se rozšíří.* Taky tě miluju. *Musí odolat touze se k ní naklonit a políbit ji. Kdyby mu někdo pár měsíců dozadu řekl, že bude takhle šťastný a spokojený, nevěřil by tomu. Myslel, že má všechno, co potřebuje, ale Nyv ho doplňovala způsobem, který ani nevěděl, že po něm touží. Už je naštěstí před nimi hlavní chod, který spořádá celkem rychle. Nejraději by už byl pryč, v komnatě, kde spolu stráví zbytek večera mnohem produktivněji. V Belgii to sice bude podobně, Nyv ho bude muset alespoň občas doprovázet na oficiální akce, ale momentálně byl ještě v té fázi, kdy by s ní čas nejraději trávil hlavně o samotě.*

*Nadzvedne obočí, ale následně se usměje.* Přespat u mě říkáš.. to bych si musel promyslet.. *Dělá, že strašně dlouho přemýšlí, ale jiskřičky v jeho očích jasně říkají, že tahle představa se mu líbí.* Počítám s tebou klidně už dneska v noci. A budu se modlit, aby Max spal tvrdě. *Jestli si myslela, že by to bylo jen tak, má smůlu. Ale.. pochybuje, že Christophine předpokládala, že budou skutečně jen spát. Když jsou spolu jen oni dva, nedokáže se pořádně ovládat a snad nikdo se mu nemůže divit.*/Jen škoda, že se budeme muset kvůli Maxovi tak moc tišit./*Miluje, když Christophine slyší vzdychat, ideálně jeho jméno. Ale řekne jí, že kromě tohohle ale může Maxwella pohlídat klidně i přes nějakou jeho poradu. Začne jíst polévko, když se mu začne trochu rozostřovat zrak. Zamrká, ale nepřestává to. Až se ozve velká rána - bomba, která byla schovaná pod stolem vybouchne. Podívá se po Daleyze a zamrká. Když mu řekne, aby si užil víno, dojde mu to. Důvod, proč se mu motá hlava a je mu čím dál hůře byl tam.* Chis.. utíkej. Hned. *Zavrčí na ni. Sám se zvedne malátně na nohy a chytne za rameno jednoho strážce.* Odveďte ji, hned. *Strážci prakticky nařídí, aby Christophine klidně přehodil přes rameno a odtáhl pryč násilím, pokud nepůjde sama. Jí se nesmí nic stát. Maxwella hlídají jeho rodiče , ti se o něj postarají. On sám neudělá moc kroků, aby se aspoň vydal na ošetřovnu, protože ho jeden z rebelů trefí do ramene. Už tak byl dost mimo, takže tohle způsobí to, že padne na zem a sám se už nezvedne.*

Nee, no ták. Fajn, nejsi trubka. Jsi moje trubička? *Zasměje se a nevinně se na něj usměje.* Díky. *Usměje se na ni a poděkuje jí. Jakmile ho pohladí, spokojeně vydechne a zamračí se, když ruku oddělá. Lehce ji ruku chytne a položí si ji a tvář.* Se mi to líblo. *Pokrčí rameny a lehce stydlivě se na ni zazubí.* Ale jakile ti bude hůř, tak mi to řekni a jdeme pryč. *Nakáže i to spíše, než aby jen tak konstantoval.* A kdo říkal, že u toho filmu budeme nic nedělat? *Pobaveně se jí zeptá a koukne se na ni, jako by na blázna.* Jo, to rande... No... Půjdeme. Jestli pořád chceš. *Dodá rychle. Když ale vybouchne stůl, odletí ani neví kam, ale hned jak se vzpamatuje, sice se mu motá hlava, hned se vydá za Adeen. Mezitím ho ale stihnou popálit, takže má popálenou celou ruku, nohu á rozřezanou od střepů. Největší strach má, že mu zase zkolabuje plíce, ale ještě větší strach má o svou snoubeku.* Aideen, pojdˇ. -RYchle ji popadne do náruče i přes spálenou ruku a snaží se ji odtáhnout do úkrytu.*

*Tak nějak celou akci nevnímá. Chody mu splývají dohromady. Ani neví co jedl a co ne. Nemá náladu se na to s nikým bavit. Celý večer se falešně usmívá a myšlenkami není na večeři ale někde úplně jinde. Myslí na Freda, Rozu a Astrid. Na vládu, na média, na Švédsko a na všechno co se točilo okolo něj. Z jeho myšlenek ho probudí až hlas velitelky rebelů.* /Cože bomba?/ *Než stihne nějak zareagovat či se zvednout ze židle jeden z rebelů mu přitiskne pistoli k lopatce se slovy.* Sladké sny vaše veličenstvo. *Zasadí mu bodnou ránu do stehna a spustí spoušť pistole. Poslední co v hlavě vidí je Astrid ležící na ošetřovně .* /Hlavně že to teď není Astrid./ *Stokrát radši by to schytal on než Roza, Fred, nebo Astrid. Hlava švédského krále padá na zem a na ruce mu ještě jeden z rebelů vyřeže symbol smrti. Nevnímá. Před očima má tmu a jeho mysl přestává vnímat. Oblek prosakuje krví a ztrácí jí víc než je potřeba. Jeho život je v ohrožení*

Vlastně se mi tahle představa té role dost zamlouvá. *Ujistí ho s úsměvem. Ráda by s ním byla už napořád. I když si taky myslí, že mají na svatbu čas. Však taky o tom teď jen vtipkují.*/ No teda snad../*Až jim přinesou dezert bude stejně jíst dost opatrně, kdyby tam v dortíku byl prstýnek. Ani neví, co by na to odpověděl. Asi by řekla ano, protože by ho nechtěla ranit, ale pak dodala, že by aspoň rok mohli se samotnou svatbou počkat, sžít se s živote v Belgii a tak. Stejně je tu ta ironie, že její mladší bratr a sestra budou mít svatby za chvilku a nestěžují si a ona chce ještě čas.* Jo, v Belgii budeš mít více práce a vím, že proto nebudeme spolu moci být tak moc jako tady, v Illey, takže jsem vážně ráda, že ses kvůli mě po něčem takovém podíval. *Usměje se na něj. Projde si to, co našel ještě dneska večer a co nejdříve se rozhodne. Ted je už dost nadšená, takže nejspíše je její odpověď jasná - přihlásí se tam. Řeknou si, že se milují a jelikož by nebylo moc vhodné, ay se k sobě naklonili a políbili, aspoň pod tolem vyhledá jeho ruku, za kterou ho chvíli drží. Jsou u hlavního chody, když se otce rána a do jídelny vtrhnou rebelové. První, o koho se zajímá je Lucien. U její setry je její snoubenec a Xavier je s Christophine a ti to nějak zvládnou, ne?* Jsi v pořádku? *Zakřičí přes ten hluk.*

Mám tu nabídku stáhnout? *Pousměje se, nevinnost sama. Dech se jí trochu zrychlí, když potvrdí její myšlenky a najednou se jí ta večeře zdá zbytečně pomalá a zdlouhavá.* Fajn. *Schová svůj spokojený úsměv a pokračuje v jídlu. Výbuch přijde zcela nečekaně. Zdálo se však, že nálož byla spíše na okno a zasáhla hlavně prostředek stolu a lidi, co seděli blíže, přesto ji síla nárazu odmrští a spadne na zem. Zmateně se zvedne, v uších jí trochu zvoní, ale není to tak zlé. Bohužel ne natolik, aby neslyšela slova rebelky, která vejde do místnosti.* /Víno.../ *Sbírá se v ní panika. Sama pila jenom vodu, ale Xavier si víno naléval.* Ne... *Musí mu zařídit lékaře. Možná by měl zvracet, sakra, musela udělat něco.* Ne. *Zamračí se na Xaviera a bez přemýšlení ho vezme za ruku.* /Jdeš se mnou./ *Nemůže ho tady přeci nechat. Znovu se od něj neoddělí.* NE! /Ty grázle./ *Spíše než strach pocítí vztek, ale stisk strážce je pevný, když jí škubne za ruku a tahá ho od ní a toho zmatku.* Xaviere! *Zoufalství v jejím hlase je patrné. Momentálně měla pocit, že ho nenávidí. Jak ji mohl poslat pryč? Naní ale tak mimo, aby se se strážcem prala a ztěžovala mu tak práci. Ten ji stejně sám pustí, když se na ně vrhne jeden z rebelů. Tentokrát už strach pocítí, je jich tu tolik a všude létají kulky a začíná se tu hůře dýchat. Nejspíše chytly závěsy a začínalo hořet. Couvne zpět a zakopne o něčí tělo. Nedokáže se podívat do tváře té osoby. Navíc má větší starosti, když se snaží sesbírat, narazí na dalšího rebela. Nemá ani čas uhnout, jakkoliv zareagovat, když se jí do břicha zaboří nůž. Jen zalapá po dechu a instinktivně se pokusí toho člověka odstrčit, jenže je slabá. Rebel je od ní odtržen, ale ona opětovně padá k zemi. Tentokrát ale nemá sílu se sesbírat, bolest je intenzivní a když pohlédne na ruce, kterými si svírá ránu, jsou jasně červené její krví. Udělá se jí zle, ale nikdy nezvládala pohled na krev. Začíná se jí zatmívat před očima.* /Idiote, kde jsi?/ *Měl tu být s ní. Pokud tohle přežijí, zabije ho osobně. Měli v tom být společně. Poslední, co vnímá, je rozmazaný obličej onoho strážce, co ji měl odvést a další ostrou bolest, když ji sbírá ze země. Pak už je jen ticho a tma.*

*Fred neměl na nějakou stupidní večeři náladu. Po telefonu se pohádal se sourozenci, hlavně se sestrou a teď mu to bylo strašně líto. Kazil si vztah s ní ještě víc, než byl a přitom to bylo to jediné, co teď chtěl. Chtěl mít sestru, která by si k němu sedla a on jí mohl hladit ve vlasech. V době, kdy měl být na večeři seděl v pokoji na posteli a brečel. Což mimochodem dělal poslední týden pořád. Kdyby se na sebe teď podíval do zrcadla, uviděl by kromě obrovských kruhů po očima tělo  které už mu nepatřilo. Na posilování se v posledních dnech vykašlal, takže jeho svalstvo nebylo tak úžasné jako před tím. Ale pořád vypadalo dobře. Zato jeho propadlý žaludek stál za nic. Holt, když byl jak těhotná ženská, ze které jde všechno, co dá do pusy ven. A pak přišla ta rána. Okamžitě věděl, co se děje. Zahodil peřinu a vyběhl z pokoje.* /Jsou tam. Jsou tam oba dva, musím jim pomoct./ *Honilo se mu hlavou. Vůbec nevěnoval pozornost faktu, že jeho oslabené tělo nezvládne rozdávat rány jak je zvyklý. Čím blíž byl, tím lépe byla slyšet každá další rána, která se ozvala. Dokonce zaslechl i zbytek proslovu té zatracené rebelky.* /Snad bude královská rodina v pohodě./ *Zaprosil rychle k nebi a pak se nějakým záhadným způsobem dostal dovnitř. První, co udělal bylo, že nějakému strážci, který ležel na zemi sebral dýku a nějakou pistoli. Ne že by s tím uměl zacházet. Pak se rozeběhl mezi chumel lidí a snažil se najít svoje sourozence. Andrease uvidí v okamžiku, kdy padá k zemi.* Andreeee. *Zakřičel a rozběhl se k němu.* Andrease prosimtě neumírej. Nemůžeš umřít. Pak bych byl král. Nemůžu být král. Nemůžu být bez tebe. No tak, vstávej. *Začal hystericky osahávat jeho ruku, aby našel pulz. Nakonec ho přeci jen našel a trochu se uklidnil. Rozhlédl se kolem.* Prosím vás. Někdo kdokoliv. Je to švédský král. Bráška. Dostaňte ho odsud. Prosím. *Opakoval ta slova tak dlouho, dokud nepřiběhli nějací dva vojáci a neodnesli bezvládné tělo jeho bratra pryč. Fred se začal znovu klepat. To se mu také teď stávalo pořád. Vstal a utřel si krev do kalhot. Krev. Zděšeně zjistil, že patřila jeho bratrovi. To ale teď neměl čas řešit.* Rozo. *Zakřičel i když věděl, že ho neuslyší. Rozběhl se random směrem a přitom přišel a bodal do čeho mohl. Přitom schytal ránu do obličeje, která okamžitě začala natekat.*

*přimhouří oči a probodne ho pohledem.* Nejsem žádná trubička ani trubka. A ještě slovo a ne že ti zlomim nos, já z tebe udělam tu trubičku. *řekne smrtelně vážně. Pak ho pohladí o tváři, strništi, ale ruku rychle odtáhne, jak kdyby se dotkla nějakých horkých kamen. Pousměje se, když její ruku opět vrátí na jeho tvář a místo odpovědi mu vtiskne polibek prvně na tvář a potom na rty.* No joo. *protočí nad ním očima. Občas je ta jeho starostlivost otravná. Po jeho slovech se na něj ale zazubí.*  S touhle činností souhlasím. *Jak by taky mohla nesouhlasit, že?* Jasně že chci. Bude to sranda a ráda se potkam s tvou ségru. Teda pokud chceš jít ty. Nemusíme. *dodá rychle, protože ho do toho nechce nutit. S Cheryl se mohou vidět i jindy. Pak už se tu objeví velitelka rebelů a stůl před nimi zrazu vybouchne. Odhodí jí to dozadu a břichem se bouchne o jednu židli. Projede jí jím ostrá bolest, a tak si ho obejme rukami a hned se začne bát o život toho miminka. Je pro ní to nejdůležitější. A stejně tak Jayden, kterého hned vyhledá pohledem. Vykulí šokovaně oči, když uvidí jeho ruku.* Ublížíš si. Vždyť.. tvoje ruka. *namítne, i když asi dost zbytečně. Jednou rukou se stále drží na břicho a neochotně se nechá odnést pryč.*

Ou, ale brát se ještě nemusíme, že ne? *Lehce se zamračí. Ne, že by byl proti té vidině, ale vážně podle něj bylo brzo. Všichni kolem něj se brali, ale většinou k tomu byli donuceni okolnostmi. Třeba domluvený sňatek nebo dítě. Ale oni si mohli dovolit počkat. Je rád, že schvaluje jeho postup, snaží se udělat všechno správně, ale ve vztazích si pořád není tak jistý, nikdy neměl vztah, který by působil až takhle opravdově a vážně. Stiskne jí na oplátku ruku, když už ji nemůže políbit. Výbuch bomby je neočekávaný a ne až tak ničivý, jak by člověk čekal. Očividně ale šlo hlavně o demonstraci moci. Zabíjení si asi rebelové chtěli užít osobně. Člověk by řekl, že takto daleko se rebelům nepodaří dostat, jenže jeho už to přestávalo překvapovat. Stůl je však skoro celý rozmetaný a můžou být rádi, že je nic nezasáhlo. Reaguje spíše instinktivně, jakmile sem vtrhnou rebelové. Vezme za předloktí.* Musíme do úkrytu. *Ona to ví ale lépe, naštěstí se do boje zapojí i posily strážců. Jeden z nich k nim gestikuluje a on před sebou Nyv v zásadě postrčí jeho směrem.* Běž! *Chce ji následovat, ale schytá kulku do ramene. Klopýtne a zatne zuby. Bolest ho nedonutí zastavit. Jenže v místnosti se hromadí dým, díky plamenometům a bombě začalo hořet. Nyv mu se strážcem zmizí z dohledu, ale on je hlavně rád, že je snad ve větším bezpečí než on. Sám se snaží dostat z místnosti jenže skrz hluk nezaslechne praštění dřeva. Část dřevěné stěny se zřítí, vysype na zem další spršku střepů, které mu povrchově poraní kůži, není to však nic oproti oslnivé bolesti v boku a hlavně noze, na níž většina masivu přistála. Naštěstí však zapracuje šok, když jeho hlava bolest odbourá a pošle ho bezvědomí dřív, než stihne zjistit, jak velká škoda byla napáchána.*

*Uchechtne se.* No já myslela, že o tom jen vtipkujeme.. Ale vážně, jestli v dezertu a nebo pití najdu prstýnek asi spíš na gauči. *Ještě se vdávat nechce. Jednou by si ho ráda vzala, ale třeba za rok? Za dva by to bylo ještě lepší. Mají dost času. Rozhodně ji ale potěší t, co pro ni udělal - našel jí školu, kde klidně přijmou i její opožděnou přihlášku. Už teď je skoro rozhodnutá to přijmout a přihlášku spolu se svými pracemi poslat. Splnil by se jí tím jeden z jejích snů, o kterých si myslela, že nijak nedopadnou. Nikdy nepřepokládala, že se po dvaceti-třech letech jejího života ukáže, že je ve skutečnosti princezna a že si taky ještě předtím, než se to zjistí, začne vztah s nějakým princem. Připadalo jí, že takové věci se snad dějí jen v pohádkách a přitom i ona nejspíše bude mít svoje pověstné "A žili šťastně až navěky". Co jim to ale přeruší je hlasitá rána, kterou způsobí odpálená bomba. Jí se naštěstí nic nestane a první, o co se stará je, zda je v pořádku Lucien.* Pojď. *Chce ho začít táhnout pryč, ale on ji strčí přes sebe a jeden ze strážců jí chytne za předkloktí.* Luciene! *Zavolá do jídelny. Chce k němu a snaží se strážci vytrhnout, ale brzy Luciena ztratí z dohledu. Poté, co jí strážce řekne, že čím rychleji odvede ji, tím dřív se bude moci podívat po něm, už moc neprotestuje, i když pořád volá Lucienovo jméno a snaží se ho v davu aspoň zoufalým pohledem najít.*/Proč neběžel za mnou? Dostali ho? Ne, to přece nemůžou, musí být v pořádku../*Nezbývá jí nic jiného než doufat, že se třeba dostal do jiného úkrytu, než ve kterém je ona. Je jich tu přece několik.*/Tohle bude dlouhá noc../*Pravděpodobně ji celou stráví tím, že bude pořád pochodovat a obcházet úkryt, aby zkusila Luciena najít anebo se vyptávat strážců, zda něco neví, jestli ho třeba neviděli běžet někam jinam do bezpeč.*

*Nemohla se rozhodnout, jestli má na dnešní večeři jít. Bála se, aby náhodou neviděla své dvojče, nebo náhodou Lorenza, prtoože po tom, co se všechno stalo, se bála oběma přijít na oči. Nakonec se ale rozhodla, že by bylo správné se svému dvojčeti omluvit a vysvětlit mu všechno, co řekla, co se stalo, a jak to mělo být. Nakonec se tedy rozhodla, že půjde. Doufala, že tam její bráška bude a ona bude mít šanci s ním mluvit. Aspoň až bude vycházet, aby ho mohla obejmout a omlouvat se mu znova a znova. Oblékne si na sebe jednoduché šaty a botky s nízkým podpatkem, aby vypadala nějak k světu, a rozejde se směrem k jídelně. Na půli cesty už zaslechne rány, a hned jí dojde, že jde o rebely. Zrychlí krok a popadne první kus kovu, který se jí objeví po ruce, aby měla, čím by se mohla bránit. Tiše postupuje podél zdi svižným krokem směrem k jídelně. Když zaslechne nový zvuk a ucítí zvyšující se teplotu, rozběhne se. Nemůže nechat své dva brášky umřít. Když vběhne do jídelny, vidí jen lidi, jak vynáší jejího brášku. Oči se jí zaplní slzami a nejradši by se po Andreasovi natáhla, ale jdou moc rychle. A ona musí zjistit, jestli tam je někde její dvojče. Rozhlíží se a hledá svého bratra, když ho nakonec uvidí asi dvacet kroků od ní, koukajícího opačným směrem. V tom náhlém a trochu rychlém zaplavení štěstím si nevšimne rebela kousek od ní s plamenometem, takže vykřikne, když jí oheň začne sežehávat levou nohu, kterou měla spálenou i minule, a se zavytím si to šine pryč. Cestou praští jednoho rebela zády k ní po hlavě, protože teď je pro ni hlavní dostat se k bratrovi. Nedokáže na něj zavolat, protože se bojí, že by na ně dva upoutala pozornost, a když na zemi najde pistoli v rukou rebela v bezvědomí, rychle se pro ni natáhne. Koukne do zásobníku, náboje ještě jsou. Znovu se podívá na bratra a když ho vidí postupovat zase jinam, rozejde se za ním. To ale uvidí rebela, co na něj míří a chystá se vystřelit. Rychle nabije a vystřelí jen kousek od bratrova těla. Je si jistá svou muškou, protože rebela zasáhne do hlavy a on se svalí k zemi. Pak už na nic nečeká a rozběhne se k bratrovi, protože slyší své jméno vycházet z jeho úst. Je ráda, že si na ni vzpomněl i teď, protože by to nebylo poprvé, co jí zachránil krk. Teď je řada zase na ní. Sestřelí ještě jednoho rebela, když vidí směr jeho střely, a dalšího praští rukojetí do spánku, když se k ní přibližoval s noži. SIce dostala pěknou řeznou ranku do ruky, ale nevšímá si jí, dál bojuje proti rebelům, co se na ni lepí, a stihne jen vykřiknout jméno svého bratra, jako by se dovolávala pomoci.* /Prosím, bráško, pomoc mi!/ *Když ale zvládne uniknout dalším nožům a ranám rebelů, kdy já ruce rozškrábané a div že nejsou jen rudé, periferním viděním zahlédne jednoho rebela s pistolí, jak se snaží sejmout její dvojče.* Frede! Zachrčí co nejvíc nahlas, aby ji slyšel, a nepřemýšlejíc nad ničím se vrhne kupředu a svého bratra strčí k zemi. Kulka proto projede dívčinou hrudí a ona se vrhne proti rebelovi, který se znovu pokouší nabít pistoli. Než však stihne cosi udělat, dostane hlavní pistole několik ran do hlavy. vidí červenou, krev z čela jí stéká přes oči, a cítí jen padání, bolest v hlavě a vidí kousek nohou svého bratra.* Frede... *Snaží se zavolat, ale moc to nejde. Pokouší se zvednout ruku a natahuje se po jeho noze.* Frede! *Do očí se jí hrnou slzy a po obličeji jí tak teče nějaká podivná světle červená směs. Stejně jako z hrudi, odkud jí tryská rubínově rudá.* Promiň.... brá-brá-š- *Nedořekne, protože ztratí vědomí.*

*Celý svět se s ním točil. Viděl, jak jeho bratra odnesli. A pak mu zabzučel. Chvíli nechápal, jak mu může psát jeho bratr, ale pak mu docvaklo, co se děje.* /Nemůžu být král./ Doprdele nemůžu být král. *Zakřičel. Celý svět mu padal na hlavu. Díval se na obrazovku telefonu a psal si s tím úředníkem. Nevnímal nic okolo sebe, dokud kousek od něj nezazněla rána. Okamžitě praštil s mobilem o zem. Škoda že to nebyla Nokia, s tou by možná někoho omráčil.* Rozi. *V očích se mu objevily slzy štěstí. Zastřelil rebela vedle sebe a hrnul se davem ke svojí sestře. Viděl, jak ji ubližují a rvalo mu to srdce na kousky.* Už jdu! *Zakřičel na ní a bodl dalšího rebela do břicha.* Vy to nechápete. To je moje sestra. Ubližujete jí. *Podíval se na rebela před sebou a střelil do něj. Přitom si ale nevšiml ještě jednoho. Tedy do okamžiku, kdy ho na zem svalila jeho sestra.* Rozi? ROZI! *Vyjekl, když ji videl před rebelem. Z jeho sestry stříkala krev. On jí ublížil. Za to mu Fred prohnal hlavou kulku. Pak se rozeběhl ke svojí sestře.* Jsem tady, dobrý. Jsi blázen. Víš to? Proč jsi to udělala. Neměla jsi. *Začal blábolit nesmysly. Rukama se snažil zastavit její krvácení, ale nic s tím nemohl udělat.* Ne, prosím. Ne. Nemůžeš mi odejít. Nesmíš. Už bráška je mimo. Jsem král. Nemůžeš mě tu nechat samotného. Rozi prosím. *Seděl s její hlavou na klíně a vůbec nesledoval okolí. To ale měl. Protože pak by zjistil, že za ním stojí rebel a že se mu právě chystá zapíchnout do zad. A také že to udělal. V tu chvíli Fred jen viděl, jak mu břichem projela špička dýky. Nezaznamenal ale žádnou bolest. Tedy ne fyzickou. Psychická byla obrovská. Rebela za ním někdo zastřelil, ale on to nevnímal. Přitáhl si sestru do náručí a pevně jí objal.* Nesmíš umřít. *Opakoval pořád dokola jako básničku. Tělo se mu klepalo pod náporem vzlyků. Teď už na světě neměl nikoho. Jeho hlava automaticky usoudila, že Andreas nepřežije a Rose už je mrtvá. Nenapadlo ho zkontrolovat jí puls. Jen kolébal její tělo. Jeho bílé tričko brzy zrudlo sestřinou krví. Nebo jeho? Až tehdy si uvědomil, že z něj pořád trčí nůž. Už už si ho chtěl vyndat, ale pak si vzpomněl, že by ho tam měl nechat. I přes náhlou bolet, která že zraněného místa vzešla, se zvedl i s Rose v náručí. Nehodlal jí tu nechat. I kdyby byla mrtvá hodlal jí oživit. Nemohl o ní přijít. Prostě nemohl. Jeho nový pluly místností a pak chodbami, až k úkrytu. Nedbal na všechny ty škrábance, ke kterým přišel. Ani nebral ohledu na to, že přes nateklý obličej prakticky nevidí. On musí pomoct svojí sestře. Došel do úkrytu a okamžitě na sebe upoutal pozornost spousty lidí.* Nejdřív ona. Je těhotná. Musí žít. Oba musí žít. Rozumíte? *Říkal doktorům. Ti už ho ale tahle k nějakému lehátku. Jemu to ale bylo jedno. Dokud viděl, že se o Rose někdo stará, bylo mu všechno jedno.*