Posilovna paláce

Já se nechovam jakobych ti viděl do hlavy! Chovam se podle toho co vidím já! *se zvedáním hlasu rozhodně nezůstává za ní a ani by se nedivil, kdyby sem zachvilku naběhl někdo z paláce s tím, že se mají klidnit.* Snažím. Se. Ti. Pomoct. *řekne důrazně a propálí ji opět pohledem.* Tak to teda není vyřízený, koťátko. Takhle to nefunguje a ani fungovat nebude. *ušklíbne se. Nic si představovat nebude.* Nejsem tyran a ty nejsi otrok! Vrčel jsem po tobě, protože mám o tebe prostě starost a pak tě tady najdu po týdnu bez jídla cvičit v tělocvičně! *rozhodí naštvaně rukama.* Já neříkám, že je chyba jen u tebe! Ty se chováš a říkáš, že je chyba jen u mě! A ty ječíš úplně stejně! *prohrábne si zoufale vlasy* Ale fajn, tak se pojďme jako "normální a klidní lide" *naznačí uvozovky a už sice neřve, i když má pořád nutkání to dělat, ale jeho vražedný výraz v očích se o moc nezměnil.* Máš určitej problém, který si odmítáš přiznat a odmítáš i pomoc očividně. Teda.. odmítala bys ji, kdybys to řekla někomu dalšímu, kdo by nebyl tyran. Co s tím hodláš dělat?

A vidíš mě jako magora! *Opáčí, protože takhle se k ní chová a i několikrát měl poznámky ohledně toho, že není normální, že je blázen a tak dále.* Tak dost blbym způsobem. A já se tě o to neprosila. Nechci tvojí pomoc. *Vlastně nechce ničí pomoc, ale on je jediný, kdo to nějak aktivně řeší, takže slovo "tvojí" se tam docela hodilo. Bráchu tolik neřeší, protože to určitě byla jenom jedna z jeho debilních nálad a brzo na události na střeše zapomněl a našel si jinou zábavu.* Mohlo by to tak fungovat. Buď tohle nebo nic, je to na tobě. *Pokrčí rameny. Ona mu to chtěla usnadnit jako dobrá duše.* Ale já měla jídlo. *Připomene mu dost kousavě, protože jí to vevnitř pořád neuvěřitelně štve a její mysl jí zasypává nadávkami stejně hlasitými jako když řve ona na Nicka.* Protože ty furt poukazuješ na to, že já jsem tady ten bláznivej magor! Nemyslíš, že mě to uráží a zraňuje, když to slyšim několikrát za večer? Řekl jsi to jak v těch uličkách, tak na tý střeše. Spoustakrát! *Připomene mu naštvaně a pak na něj nechápavě kouká, když mluví o uklidňování. Jestli na něco teď nemá náladu, tak je to se uklidnit, protože jakmile jí začíná klesat hladina adrenalinu v krvi, začíná se jí zase motat hlava a slábnout nohy. Taky jí buší srdce, jako kdyby doběhla maraton.* Nic. Proč bych to říkala někomu dalšímu? Aby do mě cpali jídlo další lidi a mysleli si, že jsem blázen? Nejsem blbá a odmítam to říkat někomu dalšímu. *Kdyby nebyl tak otravný a tolik na ní nenaléhal, nevěděl by to ani on.* Co hodláš dělat s tou svojí potřebou věčně kontrolovat věci a lidi okolo sebe, zvlášť, když dělají něco, co se ti nelíbí? *Vypálí podobnou otázku na něj a radši si odejde sednout na jeden z posilovacích strojů, aby ulevila nohám.*

To je ale vedlejší! *namítne pravděpodobně dost slabý argument, protože jí jako magora opravdu vidí* Ale potřebuješ ji. *stojí si za svým. Sice by spíše potřebovala pomoc odborníka, ale k tomu by se dostali podzěji* Nebude to tak fungovat. *zavrčí naštvaně. Nebude si nic představovat, chce to vidět na vlastní oči.* Jedna malá miska ovoce nebo zeleniny je málo ale. *s tím by musel souhlasit snad každý. Přeci nemůže žít na misce ovoce týdně.* Tak promiň, jo? Omlouvám se ti, že si o tobě občas myslím, že jsi magor, protože mi k tomu dáváš pádný důvod! Hrozně moc mě to mrzí a už to nikdy neudělám, slibuju. *sice mluví o omlouvání se, ale jeho pohled říká přesný opak. Pak tedy ochotně přejde na klidný tón, i když jeho oči jsou stále ještě divoké.* Stejně to nemůžeš držet věčně v tajnosti. Ostatní na to přijdou. Jak dlouho už to vlastně trvá? *zeptá se, protože ho zajímá jak moc je její rodina slepá, když on to zjistil prakticky při druhém setkání.* Nic. Žádnou takovou potřebu nemám. *pokrčí lhostejně rameny* Teď, když jsi přerušila svou hladovku, tak ji jako budeš držet znova?

Jo, jasně. *Pokýve hlavou, ale její hlas je přesycený ironií.* To je tvůj názor, kterej mě ale nezajímá. *Připomene mu, protože jeho tvrdohlavost v téhle věci nezmění vůbec nic. Je dospělá, může si rozhodovat sama a za sebe a něco se změní až když bude chtít ona sama a ona sama k tomu podnikne nějaké kroky.* V tom případě pro tebe žádný řešení nemam. *Pokrčí bez nějakýho většího zájmu a když pak slyší, že to, co snědla a z čeho má takhle obrovský výčitky je málo, místo toho, aby jí nechal na pokoji, tak na něj chvíli jenom nevěřícně kouká.* Víš ty vůbec jak bylo těžký to sníst? Co se mi teď odehrává v hlavě? Co kdyby ses s tim spokojil sakra a ne do mě hned plánoval cpát další jídlo? *Zamračí se na něj a po jeho ironické omluvě protočí očima.* Běž do háje, fakt že jo. /Měla jsem ho poslat do prdele už v těch uličkách, sakra./ *Když už pak přejdou na klidný tón, nijak spokojená s tím není. Uvnitř ní pořád cloumá vztek, ale zároveň opadává hladina adrenalinu, což je hned poznat, takže si musí sednout. Nakonec si přitáhne kolena k hrudi.* Přibližně rok. *Odpoví mu popravdě, i když trochu tišším hlasem a pak se ho sama zeptá, co hodlá dělat se svým chováním on.* Takže po mě chceš, abych se změnila a sám nedokážeš změnit nic? *Nadzvedne obočí a potřese nad ním hlavou.* Takhle to funguje. *Pokrčí nad tím rameny.*

Smůla. *pokrčí jen rameny, protože jeho to zajímá.* Nepotřebuju tvoje řešení, mam svoje. *řekne lhostejně. V tomhle její pomoc nepotřebuje. Poté řekne, že pár nějakých kousků ovoce nebo zeleniny týdně je málo. S tím by museli souhlasit všichni.* Nespokojím se s tím, dokud nezačneš normálně jíst. Budeš muset na hlavu zapomenout, protože tvoje tělo a zdrví je teď důležitější. *řekne se zamračeným výrazem a sjede jí pohledem. Je mu jasné, jak asi vypadá pod tou vrstvou oblečení.* Ts, tak já se ti omluvim a ty mě pošleš do háje. *naoko uraženě si odfrkne a založí ruce na hrudi. Poté sice přejdou na klidnější konverzaci, ale stále to není žádný kamarádsky pokec. Ten u nich asi ani není možný.* Rok nejíš? *zeptá se nevěřícně a neskrývá šok. Nechápe, jak takhle vůbec mohla rok přežít. Nad její otázkou protočí očima.*Nepotřebuju změnu, mě je takhle dobře.. ale ty jí potřebuješ. *stojí si za svým.* Nefunguje, Mad. Nemůže to takhle fungovat. *zamračí se a posadí se na jednu lavičku.* Uvědomuješ si, jakej máš problém nebo potlačuješ i tento fakt?

V tom případě ale tvoje řešení neni řešení pro mě, takže máš asi smůlu. *Pokrčí rameny stejně lhostejně, jako on mluví.* A zase! Zase mi říkáš, co mam dělat! Tohle je přesně to, o čem mluvit. Je to moje tělo a moje hlava. Pro mě je moje hlava ukradená. To je jako kdybych ti já zakázala hrát na kytaru jen tak, protože se mi zachce. Jak by se ti to líbilo? *Vyjede zase trochu, protože jí vážně neuvěřitelně vytáčí a pak protočí očima nad jeho uražením.* Pardon, že nejsem dojatá z toho, že ses omluvil, ale nemyslel to vážně. Příště se pokusím dojetím rozbrečet. *Slíbí mu jízlivě a nakonec přizná, jak dlouho už tohle její hubnutí trvá.* Rok se stravuju tímhle způsobem. *Opraví jeho tvrzení, protože přeci jen, kdyby rok nejedla vůbec nic, tak by tu těžko teď seděla.* Tobě by se ta změna taky hodila, akorát si to sám nepřiznáš. Je to nějakej mindrák nebo posttraumatickej stres, kvůli kterýmu musíš furt kontrolovat životy druhých, ale ten tvůj je ti skoro jedno? *Zamračí se na něj zpátky, když pak přijdou na řadu takový ty kecy symbolizující promluvu do duše. Zná to už dost dobře.* Může. A funguje. *Stojí si za svým a po jeho otázce na něj upře tvrdej pohled.* Neni to problém. Je to můj životní styl, kterej mi vyhovuje. A ty zkus potlačit tohohle vnitřního psychiatra. To na mě radši řvi než tohle. *Zakoulí očima.*

Ne, spíš ty máš smůlu. *opáčí a pořád si udržuje lhostejný výraz, stejně jako ona.* To není to samý! Nějaká kytara a zdraví jsou dvě naprosto rozdílný věci! * zvedne trochu hlas a prohrábne si vlasy.* Záleží na tom, jestli jsem to myslel vážně nebo ne? Omluva jak omluva. *odfrkne si a potřese hlavou. Pak se nepokouší maskovat šok, když zjistí, že už skoro rok žije takhle* Což znamená že nejíš. Skoro nejíš. *dodá s protočením očí.* Není to midnrák ani posttraumatickej stred. Už jsem ti jednou řekl, že jsem starostlivý. *zavrčí a dělá mu problém nezačít zase zvyšovat hlas.* Nemůže do háje. *řekne trochu důrazně ji a odmítá svůj názor v tomhle změnit.* Není to vnitřní psychiatr. Ty si jen namlouváš, že ti vyhovuje. Není to životní styl... je to ničení životního stylu. *Namítne, protože mu tohle rozhodně nepřipadá jako "vyhovující životní styl" * A já myslel, že chceš, abych byl "klidnej a normální" a ne abych na tebe řval..

*Pokrčí rameny spolu s převrácením očima a nechá to už bez odpovědi. Na nějaké dohadování kdo z nich má smůlu, nemá jednoduše energii.* Ale já jsem zdravá! *Zvedne hlas úplně stejně jako on a prohrábne si zoufale vlasy. To, že jí u toho dost vlasů vypadne ignoruje a jenom je nechá z ruky spadnout na zem. Už si zvykla na to, že jí šíleně padají vlasy. Je to součást všeho tohohle stejně jako zima, modré konečky prstů a motání se hlavy.* Vlastně máš pravdu. Ale brečení si stejně necham na příště. *Pokýve naoko vážně hlavou a musí potlačit zaúpění. Rozhovory s ním jí vždycky dostávají na hranice zoufalství.* A to já chápu. Taky proto se neptam, proč se o mě staráš, ale proč mi přikazuješ? Protože starání se a přikazování jsou naprosto rozdílný věci.* Nic si nenamlouvam. *Protočí očima a pak se na něj podívá a povzdychne si.* Hele... Tuhle přednášku, co se mi chystáš dát, už umim zpaměti. Slyšela jsem to nezčetněkrát a klidně tu promluvu do duše odkecam za tebe. Nic to nezmění. Akorát tím ztrácíš čas. To se jdi radši věnovat něčemu jinýmu. Já nevidim jedinej důvod, proč bych měla svoje návyky měnit, když mi vyhovujou, jak jsou. Jídlo se přeceňuje a tělo podceňuje. Navíc jsme každej jinej. Tobě by to třeba nevyhovovalo. Já jsem takhle spokojená. *Nemluví s ním teď ani nijak naštvaně. Snaží se mluvit co nejvíce klidně, aby jí díky tomu třeba i pečlivěji poslouchal a ona zněla víc přesvědčivě.*

To si myslíš! *rozhodí zoufale rukama. Už neví, jak jinak jí to vysvětlit a donutit ji, aby si to myslela. Ani si nevšimne, že jí vypadlo několik vlasů, což je asi i dobře, protože by následovala další nekonečná hádka stále na jedno a to samé téma.* Brečet nemusíš. *odsekne. Už před ním brečela tak dvakrát a ví, že minimálně jednou je za to zodpovědný on* Já ti nepřikazuju. *brání se* Prostě chci, aby sis uvědomila, že máš problém a začala s ním něco dělat. Nevím jak jinak si představuješ starost. *pokrčí bez zájmu rameny.* Namlouváš. *schválně důkladně vysloví každé písmenko, jak kdyby to mělo pomoct v tom, aby si uvědomila, že si to namlouvá* Já myslel, že to nikdo neví, takže jak jsi to slyšela nesčetněkrát? *Zeptá se s povytaženým obočím* Ty přeceňuješ jídlo. A myslíš si, že to tvoje tělo zvládne, ale ne, nezvládne. A jelikož nevím, jak jinak ti pomoct, protože jsi tvrdohlavá palice, tak co dohoda? Ty budeš každej den jíst aspoň trochu zeleniny nebo ovoce a já se budu snažit změnit svý chování, který ty jsi popsala jak "potřebu věčně kontrolovat věci a lidi okolo sebe, zvlášť, když dělají něco, co se ti nelíbí."

To vim! *Brání se a začíná si pomalu připadat jako malý dítě, který se dohaduje o tom, jestli dostane lízátko, který si vyhlídlo v obchodu a nebo ne.* Taky to bylo myšleno ironicky. *Ujistí ho.* Ne? A ty způsoby rozkazovací, který používáš v každý druhý větě maj být jako co? *Zakoulí očima.* To je jedno. *Zabrblá, protože její představa starostlivosti je daleko méně agresivní. Nebo minimálně co se týče jejího předešlého vztahu, tak tam se o ní ten strážce staral hezky a upřímně se zajímal. Ale všechno to nakonec byla jenom hra. Ze vzpomínky na něj jí zabolí v hrudi, ale nedá to na sobě znát.* Nikdo neví o tom, že vydržim týden bez jídla. Máma si všimla, že jim o něco míň a spoustu podobných přednášek jsem si vyslechla, než jsem se to naučila maskovat. Sem tam necháš špinavej talíř, nebo obal od nějakýho jídla a všichni jsou spokojený. *Pokrčí rameny nad tím, jak je to jednoduchý. Když pak slyší o nějaký dohodě, nakrčí obočí. I když je nemocná, tak nějak rozumově ví, že z trochy zeleniny nepřibere, ale může klidně dál hubnout. Stačí přidat víc kroků za den a obden třeba kratší návštěvu posilovny. A o zákazu cvičení v dohodě řeč nebyla, takže to nebude nic proti ničemu.* Fajn. *Souhlasí nakonec.* Ale bude platit jedno jednoduchý pravidlo. Když mi budeš přikazovat, tak ten den nemusim jíst. Aspoň tě to bude motivovat nejenom kontrolovat jídelníček, ale opravdu plnit i svojí část dohody. /Takže se nejspíš na mých jídelních návycích nezmění vůbec nic./

To si myslíš! *zopakuje svou větu už dost zoufale. Na to, že to bylo myšlené ironicky už nic neřekne, protože ani neví co. Jen zakoulí očima.* To je odezva na tvý rozkazovací a nasraný způsoby. *odsekne. Nepřijde mu, že by jí až tolik rozkazoval. Pak znovu musí nevěřícně potřást hlavou nad tím, jak dokáže zamaskovat to, že nejí.* Já spokojenej nebudu. *oznámí jí, i když je mu jasné, že to jí asi moc zajímat nebude. Pak jí navrhne dohodu, která sice za nic moc nestojí, ale aspoň je to první krůček. Překvapí ho, když bez řečí souhlasí. Ale nestěžuje si.* Fajn, ale tím padem si chci taky určit jednoduchý pravidlo. Budeš jíst přede mnou. Každej den. A cvičit budeš maximálně dvakrát týdně. *řekne si své pravidlo. Je mu jedno, že se s ní bude muset vídat každý den a tím tak trávit nějaký čas. Chce aby jedla a nenaletí jí na nějaký špinavý talíř, na kterým nikdy jídlo nebylo.*

Ne. Myslim si, že jsi idiot. Vim, že jsem v pohodě. *Uvede mu rozdíl mezi tím, co si myslí a co ví.* Já nemam rozkazovací a nasraný způsoby. To si teď jenom vymýšlíš. *Zamračí se na něj, protože ona se k němu nikdy rozkazovačně nechovala. A nasraná byla maximálně, když jí k tomu dal on nějaký důvod.* Nejsem tak blbá, abych si myslela, že teď si na to nebudeš dávat pozor. *Ušklíbne se. Naštěstí je další spousta triků, které nezmínila a které má skvěle nacvičené. To, že má jíst před ním se jí zas až tolik nelíbí, protože si u toho připadá vždycky ještě hůř, než když má sníst něco sama, ale zase chápe, že si o ní myslí, že by podváděla. A buďme k sobě upřímní, určitě by to minimálně zkusila.* Tak jo. *Přikývne nakonec a v duchu je vděčná za to, že si umí nenápadně strkat jídlo do rukávů, kapes, ubrousků a do všeho možného, aby si toho nevšiml nikdo u stolu.*

Že jsem idiot si klidně mysli, ale přidej k tomu že nejsi zdravá. *opáčí a probodne jí pohledem. Upřímně to, co si o něm myslí, ho teď zas tolik netrápí.* Nevymýšlím. To vím. *použije její oblíbené slovo "vím" a usměje se na ni falešným sladkým úsměvem.* No, kdo ví...*zamumlá a pokrčí rameny. Poté jí navrhne dohodu a překvapí ho, když na ní hned přistoupí bez nějakýho náznaku, že by se jí to nelíbilo. A snad ještě více ho překvapí, když souhlasí i s jeho pravidlem* Fajn, začínáme dneškem, v kuchyni určitě něco bude. *řekne a zvedne se. Pak vezme svou flašku a počká na ni.*

Zase rozkazovací způsob. *Poznamená potom, co jí řekne další ze svých mnoha příkazů. Nejspíš si to ani sám neuvědomuje, ale dělá to pořád a ona se s tím odmítá jen tak smířit.* Jo, jasně. *Ušklíbne se ironicky, když po ní zopakuje její slova a převrátí očima.* Ty bys mohl teď už vědět. /Musíme se furt bavit o tom, kdo z nás co ví??/ *Proběhne jí hlavou, protože kromě hádek a její údajné nemoci se nebaví snad o ničem jiném. Poté přistoupí na jeho dohodu, ale když slyší, že začínají rovnou dneska, zkamení.* Tak to ani náhodou. Ne. Dneska už jsem jedla, zapomněls? Proto jsem taky tady. Já nezvládnu sníst dvě porce během jednoho dne. *Zavrtí hlavou a v očích se jí objeví dost velký strach z toho, že by za jeden den měla jíst dvakrát.*

Není to rozkazovací způsob. *odsekne a protočí očima.* Přesně tak. Jasně. *zazubí se na ni, když s ním souhlasí. Ironii v její tváři ignoruje.* Mohl ale nemusel. *namítne a pokrčí rameny. Pak tedy spolu uzavřou dohodu. Řekne, že začínají hned dneškem. Nevidí smysl proč čekat a ztrácet čas.* Zvládneš. A nejedla jsi přede mnou. *Namítne a nutí se ke klidnému hlasu, protože ho zase začíná vytáčet. Ale neunikne mu její strach v očích, což ho trochu znepokojí.* No tak, jen malou porci, slibuju. *řekne jak nejvlídněji to teď dokáže*

To teda je. Nauč se věty podle postoje mluvčího. *Zasvětí ho do tajů gramatiky a když pak slyší o tom, že s jejich dohodou začínají rovnou dneska, v očích se jí objeví strach. Nedokáže jíst dvakrát denně potom, co týden nejedla.* Ty jsi mi ale zase rozkazoval. *Připomene mu další část jejich dohody a u toho vyděšeně zavrtí hlavou.* Já prostě nemůžu, dobře? Ne dneska. Nezvládnu do sebe nic dostat, aniž by to pak nešlo ven. Pamatuješ, co jsem ti říkala o zmenšování žaludku? Já do sebe prostě nic víc nedostanu. *Řekne mu trochu roztřeseně a doufá, že jí nechá být a oni budou moct začít až od zítřka.*

Nemusím se učit věty z nějakýho postoje mluvčího. *protočí očima a pořádně nechápe, o čem mluví. Poté rozhodne, že začínají s jejich dohodou už dneska. Nechce ztrácet čas. Všimne si jejího strachu v očích a to ho donutí celkem zklidnit hlas.* Nerozkazoval.*brání se a po jejím roztřeseném proslovu si povzdychne. Je mu jasné že dneska by do ní nic nedostal.* Fajn, začneme zítra. Hlavně prosím klid, jo? Půjdeme na to pomalu, nemusíš se přejídat. Jen prostě něco jíst musíš. Aspoň malý porce. *řekne vlídným hlasem hlavně proto, aby zase nedošlo k slzám.*

V tom případě už rozumim, proč nepoznáš větu rozkazovací od věty oznamovací.*Poznamená s protočením očima.* Ne? A to "Slez z toho" "Vypni to" a tak dále bylo co? *Nakrčí obočí, protože prakticky první věc, kterou jí dneska po příchodu sem řekl, byl rozkaz, když byla na tom páse.* Dobře. Děkuju. *Uleví se jí, že dneska už nic jíst nemusí. Sice má nervy ze zítřka už teď, ale aspoň do ní netlačí dnešní druhou porci. A o velikosti zítřejší porce se můžou taky pohádat až zítra.* Já .. no.. radši už půjdu. Měla bych si jít lehnout. /A pochybuju, že ty se mnou chceš ztrácet víc času../ *Proběhne jí hlavou, takže ho radši nechá pro dnešek být a vydá se k sobě do komnaty.* Ahoj. *Rozloučí se s ním ještě při opouštění místnosti.*

*protočí očima po jejích slovech, ale už má dost toho, kdo co ví a co ne, takže to nijak nekomentuje.* Fajn, možná jednou nebo dvakrát jsem něco takovýho řekl. Ale bylo to pro tvý dobro. *uzná neochotně. Pak když slyší její roztřesený výraz a vidí strach v jejích očích, dojde mu, že by to stejně dneska nijak nedopadlo a tak to tedy nechá na zítra.* Neni za co. *zamumlá téměř neslyšně.* Hlavně sebou zkus neseknout. *prohodí, i když mu dneska přijde na nohou trochu jistější* Čau. *Jakmile vyjde z místnosti, zamíří konečně k boxovacímu pytli, kvůli kterému sem přišel a buší do něj několik dalších hodin.*

*Hněv ho po hádce s Livií pořád neopouštěl. Dodnes se před rodinou vždy ovládal a své výbuchy vzteku kontroloval, až dodnes.* /Úžasný./ *Zatnul ruce v pěst a na chvíli zauvažoval o zbytku whisky, co měl na nočním stolku. Nikdy však nepodporoval pití jako léčbu jakýchkoliv pocitů a věděl, že by jeho agrese akorát mohla stoupnout. A tak si vzal obyčejné černé tepláky, bílé triko , lahev vody a ochranné bandáže na klouby. Jindy by si možná vzal rukavice, ale dneska chtěl cítit každý úder. Potřeboval vybít frustraci, nikoliv cvičit techniku. V posilovně v tak pozdní hodinu naštěstí nikdo nebyl, a tak mohl přejít k boxovacímu pytli. Pokusil se co nejlépe pytel zajistit, ale stejně by bylo lepší, kdyby tu měl sparring partnera, který by mu pytel držel. Protože stačí chvíle, a jakmile najde rytmus, rány dopadají na měkký povrch pytle tvrdě a cíleně, takže začne pod náporem hybné síly uhýbat, což Luciena samozřejmě ještě více rozčiluje. Sada dvou rychlých úderů zespod, otočka a pravý hák z boku. Je na podložce na boso, povrch podrážek by zbytečně klouzal. Zítra bude mít nejspíše bolavé a nateklé klouby, ale teď bolest nevnímal. Ani pot, který mu stékal z čela, či po zádech. Jednoduše nemyslet, jen být, to mu box poskytoval, a proto měl tento sport tak rád.*

*Dneska do paláce přijela druhá skupinka účastnic. Stará se tak nějak o všechny a pobíhá tam, kde její potřeba. Ale pro dnešek už má volno. Rozhodla se proto zajít si do posilovny. Ne, že by nebyla utahaná dost, ale chce si udržovat nějakou kondici. Na sobě má černé legíny šedou sportovní podprsenku. Své blond vlasy má v culíku, aby jí nepadaly do obličeje. Jen co tam dojde uvidí zde Luciena. */Mám odejít nebo ne?/*Zeptá se sama sebe v duchu. Minule se to mezi nimi ke konci trochu vyostřilo.* Ahoj.. *Pozdraví ho, krátce se na něj podívá a vydá se k běžeckému pásu, který je o kousek dále. Pryč se jí nechce a takhle tělocvična je dost velká pro ně oba, takže snad mu její přítomnost vadit nebude. */Musí mít velkou sílu./*Proběhne jí hlavou a snaží se na něj moc okatě nezírat. Hlavně ne na jeho svaly, které díky tričku může vidět dobře.*

*Upřímně ani nezaznamenal, že by dnes do paláce měly přijet účastnice. Selekce ho zajímala jen velice okrajově. Do boxovacího pytle se pustil s takovou vervou, že navzdory lepšímu upevnění sebou kymácel do stran. Box byl jedna z mála aktivit, u které si dovedl vypnout myšlenky a soustředit se jen na fyzickou námahu. Udržoval se v kondici, a tak pro něj i půl hodina intenzivního boxování nebyla katastrofálně vyčerpávající. Nicméně ho činnost natolik pohltila, že si nevšiml, a ani nezaslechl slova, nově příchozí. Po chvíli na něj přeci jen dolehla drobná únava a hlavně sucho v krku. Přestože v tělocvičně bylo příjemně, jemu momentálně bylo hrozné vedro. Triko se mu potem lepilo k tělu a vlasy mu na spáncích přilínaly k čelu. Přešel k okraji žiněnky a vzal si lahev z vodou. Hltavě se napil a trochu vody si nalil i na hlavu, doufajíc, že ho to trochu zchladí a zbaví horečnatého pocitu. Uvědomil si, že udělal chybu a nevzal si s sebou ručník, a tak s tichým zanadáváním přetáhl triko přes hlavu a usušil si tvář alespoň zbytkem suché látky, než triko zahodil beze zájmu na zem. Možná jsou tu někde sprchy nebo skříňky s volně dostupnými potřebami? Ve spoustě posiloven to tak bývá. Rozhlédl se a pohled mu padl na Nyneve, která zastala u běžícího pásu. Zmateně zamrkal, vůbec si jí předtím nevšiml. Téměř instinktivně ji přejel pohledem a znovu tlumeně zaklel. Jako naschvál musela mít legíny, které obepínaly štíhlé nohy a zvýrazňovaly pozadí. Přes sportovní podprsenku si ani nedala tílko, díky čemuž měl až příliš jasný výhled na ploché břicho či naopak ne zrovna plochý dekolt.* Neměla bys tu být. *Jeho hlas byl zhrublý námahou, přestože dýchal zhluboka a vynahrazoval tak tělu přestálé cvičení. Dnes neměl náladu být milý, a právě proto Nyneve nerad viděl. Znal se až příliš dobře a v takových situacích nebylo dobré, aby mu někdo byl nablízku. Vrátil se k boxovacímu pytli, ale po pár ranách povolila přezka, který držela pytel na místě, takže odlétl příliš daleko a při návratu ho skoro srazil na zem, přeci jen měl alespoň padesát kilo.* /Fakt úžasný./ *Zatnul zuby. Rána do nezajištěného pytle byla navíc více bolestivá, jelikož ruka nedopadla způsobem, jakým měla. Se zamračením odmotal ochranné bandáže z pravé ruky a opatrně prsty zahýbal. Klouby byly ztuhlé a bolavé, lehce narudlé, ale žádné odřeniny, což byl cíl.*

*Sice by si na jednu stranu nejraději jen lehla do postele a spala, ale na tu druhou jí trochu hlodají výčitky, protože už dlouho nenavštívila tělocvičnu a chce si udržet za jednu kondici a za druhé i dobrý vzhled. Uvidí tu ale Lucina, kvůli čemuž znejistí a neví, zda má odejít či zůstat. Pozdraví ho a když nereaguje, vydá se k běžícímu psu. Má za to, že ji prostě schválně ignoruje, takže se mu nebude vnucovat k nějakému rozhovoru. Má co dělat, aby se na něj nedívala. Bylo by trapné, kdyby ji u toho přistihl a podle etikety to taky není zrovna nejvhodnější. Podívá se na něj s nadzvednutým obočím a sleze z běžícího pásu.* Dobře, jak si přejete, odejdu, Výsosti. *Přebere si to tak, že nestojí o její společnost. Přece jen neví, co se stalo a v jak moc špatné náladě je. Vydá se k východu, ale zarazí se, protože uslyší ránu. Obrátí se a vykulí oči, když zjistí, že se mu nějak podařilo shodit ten těžký boxovací pytel. Přiběhne k němu.* Jsi v pořádku? *Se starostlivě staženým obočím se mu podívá na tu ruku. Zapomene i na vykání. Předtím si už vykali, ale vzhledem k tomu, jak to mezi nimi je, se jí zdálo v tu chvíli lepší se zase vrátit k vykání. Kdyby to mezi nimi bylo v pohodě, asi by ho za ni vzala a podívala se lépe, ale takhle se na ni kouká jen z uctivé vzdálenosti. Vidí, jak je narudlá, ale to bude spíše z toho, jak dlouho bušil do toho boxovacího pytle.* Klidně s tím zajdi na ošetřovnu a já zařídím, aby spravili tohle. *Kývne hlavou k pytli, který leží na zemi.*

*To, že si Nyneve nevšimne je jen další důkaz toho, jak moc je mimo. Překvapí ho proto, když mu na ni padne pohled. A nepotěší ho to už vůbec. Sám sobě nevěří, když je rozzlobený. Byl to jeho problém už od dětství, drobné záchvaty vzteku, s kterými si učitelé ani rodiče nevěděli rady. Když mu konečně došlo, jak moc je to trápí, jeho třískání s věcmi, rvačky s ostatními dětmi, anebo podlé pomstychtivé žerty, uzavřel se do sebe a přestal s tím. Nemohlo to však zmizet úplně, chvíli ho to dost dusilo, ale pak si našel cestu k boxu a své nejhorší pocity filtroval právě na ilegálních zápasech. Občas díky nim došel domů značně v pocuchaném stavu, většinou však skončil daleko lépe než jeho protivník. Nechtěl před Nyneve udělat ani říct věci, kterých by později litoval, a proto, sic téměř nepřátelsky, vypustil ona slova.* To nebyl rozkaz. Spíše doporučení. *Odsekne podrážděně. Pokud to snad bylo vůbec možné, její vykání ho snad ještě více rozladilo. To si chtěl znovu vybít na pytli, jenže to nejspíše přehnal a odrovnal pojistku, která držela pytel na místě.* /Do háje s tím vším!/ *Prudce zvedne hlavu, když k němu Nyneve přiběhne s tím svým starostlivým tónem.* Je mi fajn. *Ucedí a zkusmo zahýbe prsty. Jen nějaká ztuhlost a lehká bolest, nic, co by už nezažil.* Nic to není! *Odpoví o něco důrazněji.* A tohle zvládnu sám. *Téměř bez námahy nadzvedne pytel a opře si ho o rameno, zatímco druhou rukou ho přicvakne k řetězu a zkontroluje pojistku. O jisté vynaložené námaze vypovídá snad jen hra svalů na jeho zádech, tváří se jinak absolutně nezúčastněně. Následně si klekne a řádně zajistí i pytel zespod. Zvedne se a vyzývavě na ni pohlédne.* Spokojená? *Nejspíše měla v popisu práce zajistit, aby vše bylo v pořádku a zjistit, že není zraněný.* Tvým povinnostem bylo učiněno zadost, nic mi není a všechno je prostě úžasně fajn. *Vydechne podrážděně.* Tak běž běhat, bude lepší, když odejdu já. *Zhodnotí to. Těžko se mu nyní ignoruje její blízkost, přestože si drží určitý odstup. Měl dojem, že ucítil její vůni, něco svěžího, jako květiny. Možná šampon? Nebo aviváž na oblečení? Netypoval by ji na dívku, která používá parfém i do tělocvičny.* /A proč se tím k sakru zabýváš?/ *Uvědomil si, že na ni beze slova kouká a potřásl hlavou.* /Vypadni./ *Možná ta whisky v jeho pokoji nebyla až tak špatný nápad.*

*Když dojde do posilovny a uvidí tu Luciena zarazí se. Neví jak se teď před ním chovat a když jí řekne, že by tam neměla jít, dá se tedy na odchod. Myslela si, že je to rozkaz a ani jeho následující slova ji nepřesvědčí k tomu, aby zůstala. I když to bylo tedy jen doporučení je více než jasné, že o její společnost nestojí. Už je skoro u dveří, když uslyší ránu. Starostlivě přiběhne k němu. Ani ne proto, že je to její páce, ale zkrátka kvůli tomu, že se lekne, že se mu něco stalo. Se staženým obočím se mu dívá na ruku. S tím, že ej v pohodě rozhodně nesouhlasí, ale raději mlčí a nechává si svůj názor pro sebe. Navrhne, že může zajít na ošetřovnu a když na ni znovu tak vyjede, trochu odstoupí.* Dobře, jak chceš..*Nemůže ho nutit k tomu jít na ošetřovnu. Sleduje ho jak zvedá pytel a vrací zpět na místo.*/Ten pytel je jen o trochu lehčí jak já sama a on ho nese takhle lehce../*Vidí jak se mu napínají svaly a musí si v duchu dát facku, aby dávala pozor na to, co řekl.* Neptala jsem se a ani jsem ti nenabízela to, že to zařídím jen z povinnosti.. Jen jsem se lekla, že se ti něco mohlo stát.. Ale to je jedno. *Potřese hlavou.* Ne, to je v pohodě, půjdu. Neví kvůli čemu a raději se ani nebudu vyptávat, ale ty si potřebuješ očividně vylít zlost. *Navíc je přece jen hostem, ona tu pracuje. Takže on má logicky větší právo tu být. Raději se tedy otočí a vydá se pryč. Jak řekla, on si očividně potřebuje vylít zlost, ale ona nestojí o to, aby to bylo na ní. Ráda by tay věděla, co se stalo, že je tak rozčilený, vyslechla ho a kdyby mohla tak mu i pomohla, ale odhaduje, že by o to stejně nestál a poslal ji prostě pryč a ona ho nemůže nutit, aby se jí svěřoval.*