Ošetřovna 2

*Tiše ho sleduje a poslouchá, jak si princ stěžuje na svou rodinu, zatímco přemýšlí nad tou svou. Je ráda, že tam se všichni mají rádi, jenom že je celkem mimo zájem její strany rodiny, protože kdyby se o ni starala teta, třeba by byla v lepším prostředí. Když nad tím tak přemýšlí, tak rodiče budou opravdu zklamaní, až zjistí, že se nedržela základní rady, kterou jim vštěpovali už odmala.* Rodiče by byli naštvaní, že jsem tam skočila bez ochrany, protože oba dva dělali v armádě. Takže je to trochu trapný, že jejich dítě málem umřelo při tak začátečnický chybě. *Uchechtne se docela dost nervózně a pak jen povytáhne obočí.* Ale to je přece dobré, ne? Kvůli vykrvácení.

Ty nejsi tvoji rodiče. Oni byli v armádě, ty ne. Oni by byli v téhle situaci lepší. *Pokrčí rameny. Nevadí mu bojující ženy, nebo muži u šicího stroje, ale je si jistý, že žena na schopnosti může nikdy nedosáhne. Což ho dělá lepším než minimálně 3/4 světové populace, když započítá i postižené muže.* Ty jsi snad nějak pokročilá? *Zeptá se. Nepředpokládá, že je voják, protože to by byla naprosto blbá, kdyby tohle udělala. U druhé možnosti - není vojska a ani jim být nechce, ale rodiče mají potřebu udělat z ní je - mu jí bylo trochu líto.* To bych si radši nechal dát krev nějakého dělníka, než jeho. Otec mě zabije. *Poslední větu řekne tišeji. A prokroutí u ní očima. Když to nevypadá, že by v nejbližší době měl někdo přijít, tak si znovu lehne. Dívku ignoruje a pokusí se znovu usnout.*

*Ještě dnes v noci, když Freda donesl na ošetřovnu si nechal odebrat skoro půl litru krve na to aby zachránil Freda od vykrvácení. To že mu Fred skoro umřel dával za vinu sobě.* /Tohle už se nesmí opakovat./ *Potom co mu odebrali tolik krve mu zbledla tvář. Nebyl sice opálený, jelikož ve Švédsku moc sluníčka opravdu nebylo, ale i na svojí bílou barvu pleti by teď hodně bledý a první hodinu po odběru zvládnul akorát sedět na posteli. Už se to začínalo lepšit, ale stejně nevypadal moc živě. Jedinému komu dal vědět že se Fredovi něco stalo byla jejich matka. Otci radši nic neříkal. Jenže se to k němu asi doneslo. Jelikož mu od rána psal jestli je v pořádku po odběru.* /Že by se zajímal třeba o to že Fred malém vykrvácel./ *Ted telefonoval s otcem. Jeho kroky byli poněkud pomalejší než obvykle a šel po chodbě k ošetřovně kde ležel Fred.* Ne tati nic mi není a Fred tu krev potřeboval. *Z telefonu slyší akorát svého otce jak mu vyčítá že dal Fredovi svojí krev.* Tati máme s Fredem stejnou krevní skupinu i krev. Krev se rozlišuje podle skupin ne podle toho kdo je korunní princ a kdo jenom princ. Měl jsem ho snad nechat vykrvácet. *Naštvaně položí telefon.* /Poslední dobou to přehání.* Tak co ty? Jak jsi na tom? *Podívá se s úšklebkem na Freda.*

*Pomalu se doplouží na ošetřovnu, její náplast z brady skoro padá, musí si ji teda enchat přilepit znovu a vydesinfikovat si nohu. Včera to bylo děsné, a přemýšlela nad tím, jak vlastně dopadli její dva bratři. Oba dva pro ni běželi, ačkoli se den před tím tolik pohádali. měla by s nimi mluvit, ale nikde je nemohla najít. Když tedy dojde na ošetřovnu, pozdraví se s doktory. Na sobě má velké vytahané pánské triko a vlasy jsou celkem rozcuchané, jako kdyby se sebou něco dělala. nebo spíš s někým. Na ošetřovně jde hned za sestrou, která jí to sloupne a začne přelepovat, nekouká se po ostatních, jenom prostě čumí na sestru a zívá. Ta ji napomíná, ať to nedělá, ale ona se tváří, jako by byla naprosto mimo. Má skelný pohled a vypadá celkově taková vyflusaná.*

*Překvapivě se mu podařilo usnout skoro okamžitě. Spal asi čtyři hodiny, přičemž se jednou vzbudil, když se mu zdála noční můra. Teď leží na posteli a přemýšlí o nesmrtelnosti brouka. Pak ale zaslechne někoho křičet. Zaslechne poslední věta podle ní dokonale pozná co se děje. Bráška přišel na návštěvu s tatíčkem v telefonu. Posadí se na postel, aby si ho mohl přitáhnout do objetí.* /Doufám, že už se tohle nebude opakovat. Jsem neuvěřitelně naměkko./ *Zlobí se sám na sebe, protože většinou bratra objímá z donucení a se značnou nechutí.* Mohlo by to být lepší. *Řekne* Větu: Jsem v pohodě. kazí fakt, že mnou protéká tvoje krev. *Pustí ho z objetí.* /A taky fakt, že jsem ti za to neuvěřitelně vděčný./ *To by ale nahlas neřekl. Už takhle je tu za ubožáka.* A jak jsi na tom ty? A Roza? *Zeptá se, protože jí nikde nevidí. Ne že by se pořádně podíval okolo.*

*Hovor s otcem položil jakmile došel k Fredovi. Musel vidět jak na tom je, ikdyž mu bylo jasné že moc dobře očividně ne. Schová mobil do kapsy u kožené bundy a docela ho překvapí když ho Fred obejme.* /Tohle se jen tak nestává./ *Přitáhl si ho taky k sobě a oplácel mu jeho sourozenecké objetí. Ačkoliv se hodně hádali pořád to byl jeho mladší bráška.* Věřím že brzo budeš zase někde honit služebné. *Ušklíbne se na něj a hravě se udměje.* Ta moje krev nemůže být tak hrozná. *Když ho Fred pustí taky se odtáhne. Tohle bratrské objetí si užil. Věděl že Fred nebyl asi moc nadšený z jeho krve, ale jinak by mu vykrvácel. Nic jiného dělat nemohl. Byl první dárce po ruce.* Já jsem v pohodě, akorát mi nějak ubyli sily. Chybí mi toho 0,5 litru krve, ale zítra už to bude fajn. *Pousměje se. Nechtěl aby si Fred dělal starosti o něj.* Rozu jsem neviděl. *Pokrčí rameny nad otázko.* Ale byla v pořádku po útoku.

*Když má konečně tvář znova oblepenou, vydesinfikované rány a převázanou nohu, se zmučeným úsměvem se zvedne.* Kurva *Zahuhlá najednou a rychle padne po prvním tácu, na kterém je připravena večeře, a vybleje se do něj.*Fuj. *Uleví si a když zaslechne své dva brášky, s úsměvem opilce k nim zamíří. Motá se ze strany na stranu, stále jenom v triku a podpatcích, načež tak trochu přehlédne Andreho na Fredově posteli a zakopne o něj, až přistane na Fredově hrudi. Namísto zvedání se jenom zavrní, nohama přes Andreho a břichem na tom Fredově, než si ze svého dvojčete začne dělat pohodlný polštář.*

*Je překvapený, že ho André nechal ho obejmout.* Já mám vyšší cíle. *Zamumlá s úsměvem.* Je tvoje. To je hrozný samo o sobě. *Zasměje se.* Ale jsem rád že jsi to udělal. *Zašeptá. Nemohl se udržet. Prostě to vyšlo z pusy.* Půl litru? Tak to jsem musel být hodně mimo. Člověk dokáže žít s pěti ne? *Zeptá se, ale neočekává odpověď.* To jsem... *Nedořekne, protože se k nim připotácí sestra.* Co to pro boha. *Sice jí chtěl taky obejmout jako Andreho, ale tohle.* Co to má sakra na sobě? *Zeptá se, když se podívá na její "oblečení"* Je ožralá. *Usoudí, jakmile se z něj stane polštář pro Šípkovou Růženku. To zavrnění ho vyvede naprosto z míry. Popadne jí za pas a i přes veškerou bolest, kterou mu to způsobí, si jí posadí do klína.* Kdo to byl? *Zeptá se rovnou.*

*Usměje se nad Fredovými slovy o tom že má vyšší cíle.* /O tom nepochybuji./ Však ona se pro tebe nějaká princezna najde. V nejhorším vévodkyně. *Ušklíbne se na něj. Fred možná nebyl korunní princ, jako on ale dobrá partie to byla pořád a kdyby si vzal nějakou korunní princeznu byl by z něho i král.* Přeci bych nenechal vykrvácet svého jediného bratra.*Usměje se na něj a já rád že je Fred po transplantaci krve na tom lépe než před tím.* Tak já si hold budu muset chvíli vystačit těmi 4,5 litry. *Řekne pobaveně a snaží se z toho udělat vtip, ikdyž je vidět že těch půl litru míň se na něm podepsal. Chce ještě něco říct, ale jakmile se objeví Roza jsou všechna slova ta tam.* /Co proboha zase dělala./ *Vidí jak nablije do tácu.* Asi máš po večeři Frede. *Utrousí bokem. Jakmile se jeho sestra rozvalí na jeho nohy a Fredovu hrud si počká až jí něco sdělí Fred.* /Hádám že to byl zase ten Polák./ *Rozu sundá z Freda a posadí jí na židli.* Nemusíš na mě ani dýchat a vím že si ožralá. *Řekne vyčítavě a podívá se na její oblečení.* Takže byl to ten Polák nebo někdo nový. *Zeptá se jí. Ví že se okolo jeho sestry občas motal, ale nikdy se mu moc nelíbil.*

*Tiše zasténá, když ji Fred posadí.* Neřvíííííííí *Zasténá jako brečící dítě a tím, jak ji její dvojče posadí, Opře se o něj a obejme ho. Vypadá opravdu unaveně.* Já chci spát. *Zamumlá a najednou z ní vyjede takový ten zvuk, jako by si znovu chtěla ublinknout. Nakonec jí jen vypadne tenký čůrek zvratkoviny, který dopadne až na Freda. Pak se jen pyšně zazubí s přimhouřenýma očima, jako by byla v limbu, a vysvětluje.* To je jehoooooo. *Zasměje se a začne ukazovat kamkoli okolo sebe, jako by tam někdo měl stát. Když ji ale její starší bratr posadí na židli, zakňourá, vyvlékne se mu a zase se uvelebí na klínu svého nejstaršího bratra jako na Santa Clausovi.* Chci kluka. *Zazubí se. Opravdu si asi myslí, že je na Santovi.*

*Přikývne. Je rád za tuhle jedinečnou chvíli, kdy se nehádají.* Ještě máš sestru. *Zasměje se.* Na tu nezapomeň. Ta je na tobě závislá. *Podívá se na Rózu.* Že já jsem něco říkal. *Zabrblá a taky jí obejme. Přeci jenom to chtěl udělat a tohle je vhodná chvile.* Co zase blbneš. *Pohladí jí po zádech. Jakmile se ozve ten příšerný zvuk, Roza letí z jeho objetí. Pozdě. * Rosamundo! *Zakřičí Fred potichu. Potom vezme kapesníky a utře jak její obličej, tak sebe.* Koho *Řekne naštvaně a chce jí chytit ty ruce, jenže André ho předběhne.* Polák? O bože. *Nechápavě se podívá na Rózu, která si právě od jeho bratra přeje kluka.* A já chci jednorožce. *Řekne sarkasticky a posadí se na kraj postele.* Kdo je. *Zeptá se a začne hledat boty. *

*Klidný rozhovor s Fredem překazí až Roza a její opilecká scénka. Nejdřív pozoruje to jak si z Freda udělá polštář s Fred se snaží zjistit kdo jí takhle zlil. On ale tuší kdo to byl, nebo to spíš víc téměř jasně. Polského prince nikdy moc nemusel a navíc existovali pro Rozu lepší muži než zrovna on. Pozoruje své sourozence.* /Jsou sladcí když se chvíli nehádají. Ještě aby Roza nebyla tak zlitá a bylo by to dokonalé./ *Ovšem všechno mu zkazí pohled na zvratky na Fredově triku. To by mohla být poslední kapka, aby se v kombinaci s nedostatkem krve neskácel na zem. Když jí posadí na židli je mu jasné jak moc opilá je, když si ho splete se Santou.* Vypadám snad jako tlustý děda navlečený v červeném oblečku? *Podívá se pobaveně na svojí sestru. Byl docela hubený a postavově připomínal modela, takže Santovi se moc nepodobal.* Frede jednorožce si dokážeš opatřit i sám. *Ušklíbne se na něj a Roza na jeho klíně mu začíná připadat těžká. Tak nějak se mu po odběru ještě nenabily síly.* Ten polský princ. Jmenuje se nějak na A.* Řekne Fredovi.*

*Tiše se zachichotá, když jí začne její dvojče utírat obličej, a když se jí její druhý bratr zeptá, jestli jí vážně tolik připomíná Santu, zachichotá se.* Puf. *Udělá a dloubne ho do pupíku, jako by namísto toho plochého břicha měl pivní bachor. Chichotá se a když začnou mluvit o její jednorázovce (sice už opakované, ale co), stáhne koutky úst dolů.* Attičuuuuuus mě nemá rááááád. *Zasténá bolavě, jako kdyby dostala smrtelnou ránu, ale pak si začne stahovat výstřih na svou hruď.* Ale dal mi tooooohle. *Opilecky se zachechtá a ukáže jim cucfleka.*

*Tiše se zachichotá, když jí začne její dvojče utírat obličej, a když se jí její druhý bratr zeptá, jestli jí vážně tolik připomíná Santu, zachichotá se.* Puf. *Udělá a dloubne ho do pupíku, jako by namísto toho plochého břicha měl pivní bachor. Chichotá se a když začnou mluvit o její jednorázovce (sice už opakované, ale co), stáhne koutky úst dolů.* Attičuuuuuus mě nemá rááááád. *Zasténá bolavě, jako kdyby dostala smrtelnou ránu, ale pak si začne stahovat výstřih na svou hruď.* Ale dal mi tooooohle. *Opilecky se zachechtá a ukáže jim cucfleka.*

Tlustý děda v červeném oblečku? Neeeee. *Přidá se Fred* Na to jsi moc vychrtlý. *Zhodnotí jeho postavu. Je si naprosto vědom toho, že jeho bráška tohle téma nemá rád. Proč by taky měl? Fred vypadá jako Bůh a ani nemusí pořádně cvičit. On i když proboxuje celý den, vypadá jako africké děcko s bílou kůži. Teďka teda obzvláště bledou.* /Divné/ *Pomyslí si Fred, ale nehodlá to řešit. Už teď je úplně naměkko.* Jednorožce s rohem v rozkroku jo. Koně s rohem na hlavě ne. Na to potřebuju Santu-bráchu. *Jakmile se od Rozy ozve Puf! Začne se nekontrolovatelně smát. I s botama přistane zpátky na polštáři a drží si zraněné rameno.* Na A? Nevím, má to jméno hrozně složité. Ale dlouho už ne. *Dá druhý pokus v obouvání bot.* Jak tě nemá rád? *Zeptá se a podívá se na její krk. Přejde k ní a pohladí jí cucflek.* Hajzl! Já mu rozbiju úsměv! *Zamračí se a vytáhne jí triko, aby jí zakrylo výstřih.*

*Na Roze vidí jak moc je opilá. Zvlášť když si zrovna jeho splete se Santou.* /Ta už je hodně mimo./ *Slyší i Fredovi poznámky o jeho postavě. Hold on nezdědil úplně geny na kulturistu, ale i tak mu spousta žen padla k nohám jakmile se objevil. Kdyby nebyl korunní princ, asi by skončil někde na přehlídkovém mole, zatímco Fred by byl průměrný člověk.* Aspoň se nemusím bát že budu mít na starý kolena tátův pivní pupek. *Oboří se na svého bratra a nehodlal zrovna teď řešit, který z nich vypadá hůř a který líp. Tohle téma nechal na jindy. Ikdyž pravda byla že on si aspoň nemusel hlídat jídlo, jelikož víceméně netloustnul.* V tom případě si můžeš začít toho Santa-bráchu hledat. *Ušklíbne se a pozoruje své dva sourozence. jak si Fred snaží nandat boty a Rozy opilost.* Copak jsi nikdy nepila že se necháš takhle zlít. *Otočí se na Rozu a svého bratra zastaví dřív než stihne běžet někomu rozbít hubu.* Prosím tě ty lež. Vždyť by tě přepral s tím tvým ramenem. Takže mu hubu rozbijeme oba až se tobě spraví rameno a já si doplním krev. *Podívá se zákeřně na Freda.* Pak to nebude čekat.*Na cucfleky své sestry radši nic neřekne.*

*Začne se smát spolu se svým dvojčetem, jako by ji rozesmál jen smích jeho maličkosti, a pak, když se jí zeptá, jak mě nemá rád, začne se jí klepat brada, jako kdyby najednou chtěla brečet.* Prý mě má rád a pak mi řekl, že mě nemá. *Zamumlá a pak se zase natáhne, aby ho objala okolo krku. Už jen zamumlá k tomu, proč je opilá, aniž by se na Andrease podívala.* Když to pití bylo dobrý! *Zaskučí, a najednou je zase obsah jejího žaludku venku. Tentokrát to schytal hlavně Fredův hrudník. A ona do něj zase zaboří obličej, aby byla svému bráškovi blíž.*

Jako že bych ho měl mít já? Se svojí postavou? Já budu min svaly jest Evropské šedesáti. *Zamračí se na bratra.* A tebe už mám. Dvakrát tě nepotřebuju. *Zazubí se. To, že se Rosa směje, povazuje za dobré znamení. Její natahování to ale ještě zhorší, jelikož Fred nesnáší brečící lidi.* To je takovej idiot! *Zanadává, ale nechá se od bratra posadit zpátky na postel. Má pravdu. Tohle by dopadlo ještě hůř než to je.* Souhlasím jenom kvůli tomu, že to nebude čekat a větší nakládačku dostane on. *Prohlásí a posadí se zpátky. Kdyby věděl, jaká sprcha ho čeká, tak by se řadí nechal zmlátit tím polským princem.* Ty si že mě dělat srandu. *Nakrčí nos.* Tohle je nechutný. *Taky se mu začne zvedat žaludek, ale udrží to v sobě.* Vem ji do koupelny, potřebuje studenou sprchu. *Zvedne ze sebe Rózu a nechá jí v péči bratra. On sám se dá do hledání trička. To, které má na sobě ze sebe rychle stáhne a mrskne s ním o zem. Vezme kapesník a začne si s ním čistit hruď. Naštěstí se to nedostalo k obrazu na jeho rameni.*

*K poznámkám Freda o tom že nebude mít pivní pupek už se nevrací. O ví že ho bude mít. Všichni muži ze strany otce ho měli, takže ví že Fred takhle taky jednou skončí.* /Docela se na to těším./ *Své myšlenky ale nechá teď stranou.* Já bych taky dalšího Freda nesnesl. *Ušklíbne se pobaveně. V něm sice taky bublá vztek na to toho Poláka co opil jejich sestru a asi i zneužil, ale jediný důvod proč mu už teď nedal pěstí a nevybouchnul vzteky je ten že mu nějak ubili síly po odběru.* /Však on dostane až to bude nejméně čekat./ Taky si to pěkně vychutná. *Pronese směrem ke svému bratrovi a je rád že má aspoň tolik rozumu na to aby nešel někoho mlátit s jeho ramenem. Na slova Rozy už raději nic neřekne. Stejně ho teď nebude poslouchat. Když začne poznávat to že začíná zvracet raději odvrátí pohled a je rád že není na Fredově místě.* No užij si to. *Pronese směrem k Fredovi a Rozu táhne za ruku do jejích komnat.* Ty pojď o tebe už se postarají komorné.*Cestou do Roziny komnaty ještě řekne nějaké sestřičce ať se postará o Freda a je rád když se dostane do své postele a spokojeně usne.*

*Spal na židli vedle lůžka, kde spala už ošetřená Rose. Nechal se samozřejmě ošetřit popáleniny a dát kotník do sádry, ale málem se tam popral se sestřičkami, které ho tlačili na lůžko, kvůli otřesu mozku, který měl. On si ale nechtěl lehat na lůžko, protože chtěl být vzhůru a vidět Rose, až se bude probouzet. Proto vítězně seděl na židli, na které stejně usnul. Vedle sebe měl opřené berle, které bude potřebovat při chůzi, díky zlomenému kotníku. Hlava mu pomalu padala dolů, a když se mu brada dotkla hrudi, cuknul sebou a probral se. Zamrkal očima, aby je znovu nezavřel a neusnul. Sedí na té nepohodlné židli přece proto, aby viděl Rozu se probouzet. Nic se ale nedělo a jemu se znovu začaly zavírat oči.*

*Když se probudí, neví, co se s ní stalo. Všechno má jako v mlze, protože se to stalo tak rychle a v takovém sledu, ještě po tom psychickém kolapsu... A Loernzo! Proboha, co si o ní musí myslet, když viděl její psychický kolaps? TO jí byl čert dlužen. Trochu zamrká a chce zvednout levačku, ale tu mí v jednom ohni. Sykne a stáhne ji, než ji teda napadne zkusit zvednut druhou. Jo, to jde už líp. Když ale na ruce uvidí kapačku, jen sebou cukne, jako by ji to vylekalo, a pak se podívá vedle sebe. Tak nějak tam očekává některého ze svých bratrů, ale potěší ji, když si všimne právě italského korunního prince, jak posedává na židli vedle ní.* Ahoj. *Zaskřehotá trochu vyprahlým hlasem, když je s to konečně zase něco říct, a najednou si uvědomí, že lež trochu nakřivo.* Proč mám pod zadkem ty polštáře? *Zeptá se znovu skřehotavým hlasem a podívá se na něj, jako by to právě on měl vědět ze všeho nejlíp. Až pak si všimne toho, co má na sobě on, a hned zvážní.* A co se stalo tobě?

*Znovu pomalu upadal do spánku, když zaslechl Rose. Chvíli si myslel, že se mu to jen zdá, ale jakmile mu došlo, že promluvila opravdu ona, prudce otevřel oči a poposunul se na židli. Široce se usmál, když viděl, že se probudila.* Dáš si vodu? *Zeptal se potom, co slyšel její hlas, bylo mu jasné, že bude potřebovat vodu. Naštěstí tu sestry připravily džbán s vodou a dvěmi sklenicemi. Podíval se na svou nohu a na chvíli se zamyslel, jak se zvedne a podá jí pití. Pak se ale podíval na ni, protože ho vyrušila z myšlenek svými otázkami.* Střelili tě. Čtyřikrát. *Řekne tiše, jakoby tím snad zmenšoval pravdu, že je postřelená vlastně jen kvůli němu. Nad jeho zraněními jen mávnul rukou.* Většinu z toho jsem si udělal sám, to nestojí za řeč. *Zavrtěl hlavou, protože to teď vážně nebylo důležité. Vzal si berle, které měl opřené o židli a začal se pomalu zvedat. Hodně se přitom šklebil, aby ze sebe nevydal ani hlásku a dokázal Roze, že mu v podstatě vlastně nic není. Když se konečně zvedl, jen si pro sebe tak zamručel, aby se sebe vydal to úsilí nedát na sobě nic znát. Pomocí berlí udělal dva kroky ke stolku a přenesl váhu na jednu nohu. Nalil vodu do obou sklenic. Z jedné se napil a druhou podal Roze, aby se mohla napít také. Svou sklenici položil na stolek a potom se podíval na postel. Bez nějakého optání se usadil na opravdu krajíček jejího lůžka, aby jí nijak nepřekážel. Podíval se na ni a pousmál se.* Zachránila jsi mi život. *Řekl chraplavým hlasem a zvážnil. Nevěděl co říct, jak jí poděkovat.* Já..já nevím co říct, jak se ti mám odvděčit. *Pokrčil zoufale rameny a uhnul pohledem někam na zem. Cítil se hrozně za to, že má kvůli němu Rose taková zranění.*

Prosím tě, nejsi služebná. *Zachrčí znovu a zamračí se, protože ji opravdu irituje, když se lidi snaží jí ve všem vyhovět. Viz její dva bratři a nejlepší kamarádka. Všichni v ní vidí nemohoucí panenku, ale tady musí uznat, že má Lorenzo pravdu. Opravdu nedokáže pohnout svou rukou, má pocit, jako by jí hořela, a úplně stejně se cítí, když pod peřinou zkusí pohnout levačkou. Pak se znovu podívá na svého kamaráda a mírně se usměje, spíš trochu ironicky.* Tak povídej, co sis udělal? *Zeptá se ho znovu, načež se jen ušklíbne a podívá se na jeho berle. Oči má najednou plny obav, má něco s bohou a soudě podle toho, že se s nimi musí belhat pro vodu, znamená to, že noha není rozhodně tak v pořádku, jak on sám tvrdí. Vezme si nabízenou sklenici a trochu se napije, ale krk rozedřený řvaním není s to další loky přijmout. Donutí se aspoň ještě trochu upít a pak skleničku postaví na stolek vedle postele. Když jí ale Lorenzo řekne, že ho zachránila, jen zamrká. Nějak si nepamatuje, co se v té době stalo, protože má najednou před očima jen bičování té holky, pak zmatek, těkavý obraz a pak tmu. Tak jen odmítavě zavrtí hlavou.* Prosím tě, nepamatuju si to, takže to opravdu nestojí za řeč. *Řekne mu vážně a když si sedne na její postel, rukou mu stiskne paži. Nechce, aby si to vyčítal, jinak okolo sebe bude mít o jednoho bratra víc.* Udělala bych to kdykoli, kdybych viděla, že někoho chtějí střelit, Lor, jo? *Poprvé použije zkratku jeho jména, protože tak nějak má pocit, že to je pro tuhle chviĺli lepší. Nebude to znít tak stroze.*

*Zavrtí hlavou nad tím, že není služebná, protože pro něj byla maličkost jí teď pomoct. Obzvlášť, když to sama nezvládne, akorát by musela čekat až by si jí někdo všiml, že je vzhůru a pomohl jí. Pak jeho pohled padl na zlomený kotník v sádře, bylo to teď jediné zranění, které Rose mohla opravdu vidět, protože zavázané stehno a bok měl pod oblečením.* Zakopl jsem, když jsem tě nesl do paláce a povedlo se mi zlomit kotník. *Uchechtl se tomu, protože jiní lidé měli střelná zranění, mezitím co on prostě jen zakopl. Sice měl ještě popáleniny, ale dali mu na to bůhvíco, takže to zmírnilo tu bolest, nebo už si na ni zvykl. Podíval se na ni, když řekla, že si to nepamatuje a nestojí to za řeč. Až teď si uvědomil, jaká to pro ni musela být situace a zamyslel se nad tím, jestli jí řekne, co přesně se stalo. Poté se podíval na její ruku, když mu stiskla paži a pousmál se na ni. Vážně se cítil o něco lépe. Pochmurnou náladu nemá rád a tak se rozhodl ji trochu rozesmát.* Ja ti povím, co se přesně stalo. *Řekl s vážným obličejem, aby na sobě nedal znát, že se chystá říct zase nějakou blbost na rozesmání.* Takže když jsme vešli do té uličky, všechno to začalo. Stříleli a házeli bomby a lidé běhali, aby se schovali. *Sice říkal naprostou pravdu, ale gestikuloval u toho rukama jak šílenej a vyprávěl to tónem, jakoby někomu popisoval nějaký akční film.* A pak už na nás mířilo asi 5 rebelů! *Vyhrkl dramaticky.* Já jsem začal jančit jako malá holka, ale ty jsi zachránila situaci. Popadla jsi židli a vyřídila jsi dva z nich, dalšího jsi sejmula pěstí a jeden z nich radši utekl. *Horlivě vyprávěl a mával u toho rukama, aby naznačil mávnutí židlí i ránu pěstí.* Já jsem si mezitím dělal manikúru a čekal, až to vyřídíš. No ale pak ten poslední z nich tě střelil ze zadu! Srab jeden. *Zavrtěl nad tím opovržlivě hlavou, i když to nebyla tak úplně pravda.* No a pak tě střelil ještě třikrát, ale ty jsi i přesto vykopla nohu a sejmula ho k zemi! *Zazubil se nadšeně, jak skvěle jí vyprávěl co se stalo.* Pak vybouchla bomba a my šli do paláce jako ve filmech, akorát jsem si u toho zlomil kotník. *Dokončil už klidnějším tónem a s úsměvem na tváři.* A tam bomba nás trochu sežehla, ale takhle se to opravdu stalo. Do puntíčku stejně. *Kývnul hlavou, aby tím svá slova podtrhnul.*

*Uchechtne se, když jí Lorenzo začne říkat o jeho zlomeném kotníku, a v hloubi duše prostě pocítí ten příval viny, když to byla ona, kvůli které si ten kotník zlomil. Nebrala si vůbec to, že ona kvůli němu skončila prošpikovaná kulkami, ale mrzelo ji, že on si právě kvůli tomu, že ji musel nést, udělal tohle. Lehce si zkousne ret, když si vzpomene na to málo, co si z večera a bičování pamatuje. Nějak neví, co si o tom má myslet, rpotože jako jediná z rodiny tam šla "dobrovolně" sledovat utrpení dalších lidí. A teĎ toho opravdu lituje, protože ten pohled, co viděla, bud mít před očima ještě dlouho a nerada by o tom teď někomu říkala. Tiše poslouchá jeho vyprávění, prtoože si zpočátku opravdu myslí, že jí řekne, co se tam ve skutečnosti stalo, ale když jeho vyprávění pokračuje humorným rázem, chtě nechtě se začne usmívat a pak už u konce jeho vyprávění křičí smíchy, ale musí se tlumit, aby okolo sebe nevzbudila ostatní.* To mají korunní princové v popisu práce umět lhát na jedničku? *Zeptá se ho s mírným úšklebkem ve tváři, kdy už se tolik nesměje, a trochu se začne šoupat na posteli, aby mu udělala místo a on si mohl pohodlně sednout, protože ten kousek, co zabírá, je ještě míň než na opření.* A sedni si normálně, nebo si začnu myslet, že smrdím. *Řekne mu s tichým uchechtnutím a pak se rozhlédne, aby viděla, kolik dalších těl bylo zraněno.* Už to tady jednou bylo, aspoň co tu jsem já. *Řekne mu nakonec, jako by on sám měl vlastně vědět, že jde o rebely a jejich útok.* A já sjem tu akci zrovna byla u sebe v komnatě, a pak jsem utíkala napříč zámkem, když mě honili. *Mírně se uchechtne, když si uvědomí, jak bizarně to vlastně celé zní, a pak si znovu lehne, otočí ale hlavu mírně tak, aby stále na kamaráda viděla. Ani ve svých myšlenkách mu už nepřiřadí jiné oslovení, sice se moc dlouho neznají, ale přijde jí, jako by se znali léta.*