Ošetřovna 2

*Potěšeně se při vyprávění usmíval, protože byl rád, že to mělo požadovaný účinek a opravdu ji rozesmál. Byla to jedna z mála věcí, které pro ni mohl udělat a ještě k tomu mu tak dobře šlo ze sebe dělat šaška. Když ho označila za lháře, dal si ruku na hruď a přehnaně dotčeně vydechl.* Já? A lhát? To si mě s někým pleteš, protože já lhát ani neumím. *Zavrtěl nad tím hlavou, jakože naprosto nechápal, co ji to napadlo. Sledoval ji, jak se posouvala na posteli, načež se zasmál její poznámce.* Mně se sedí dobře. *Zalhal znovu, protože se mu sedělo pěkně na nic, ale posunul se o pár centimetrů, aby se neřeklo. Rozhlédl se kolem spolu s ní po lidech, kteří tu leželi. Bylo mu jich líto, i přesto že je neznal. Poté se podíval opět na svou zachránkyni a když se s ní setkal pohledem, usmál se. Pak se ale otočil za zdravotní sestrou, která prošla kolem a zamračila se na Lorenza. Ten se uchechtl a otočil se zpět na Rose.* Moc mě tu nemají rádi, protože jsem se několika sestřičkami skoro popral, když jsem se jim snažil vysvětlit, že tu budu sedět a ne ležet někde až tam vzadu. *Zasmál se tiše a ukázal kamsi za sebe, kde bývalo prázdné lůžko. Musel být u toho, když se probudila, zachránila mu život a navíc ji už po tak krátké době bral jako kamarádku. Usmál se na ni a zamyslel se nad tím, jak jí vlastně asi je. Nic moc ale nevymyslel, takže usoudil, že se jí bude muset zeptat.* Jak ti vlastně je? *Zeptal se a přelétl ji pohledem, aby zkontroloval, že je vše v pořádku, i když by to stejně asi ani nepostřehl, kdyby nebylo.* A jak ti je psychicky? *Zeptal se hned na to, při vzpomínce, jak ji tam držel, zatímco brečela. Věřil, že ji ten trest dívky vzal, ale nemyslel si, že až tak moc. Asi za tím stálo něco jiného, ale netroufl si říct co.*

*Zasměje se, když přehraje uraženého, a hraně přikývne, jako že mu to vážně žere.* Víš co? Až se vrátíš do Itálie, měl by sis najmout nějakého herce, aby tě naučil hrát. *Navrhne mu, protože jeho přehranost je opravdu něco vtipného, ačkoli ví, že to tak dělá schválně. Musí ho ale prostě popíchnout, aspoň když jí to ještě jde, protože jí opravdu zvedl náladu. Když si ale na posteli nepoposedne, jen zakoulí očima.* Bože, když ti řeknu, ať se posuneš, že mi to nevadí, tak to laskavě udělej. *Řekne mu a trochu pobaveně si odfrkne, než se posune na úplně druhý konec postele, než se na korunního prince Itálie znovu podívá.* Protože já vidím, jak je to nepohodlný, a to tam ani nemusím sedět. *Zakoulí očima a znovu poplácá rukou na místo vedle sebe, aby mu naznačila, ať sakra nedělá drahoty a sedne si, protože ji to neskutečně vytáčí.* Takže abys už dál neštval sestry a neštval tím i mě, protože si prostě nelehneš, tak máš na výběr - buďto si lehneš tam, anebo tě donutím si lehnout sem. *Ukáže na místo vedle sebe, které posunutím tak vytvořila, a pak se mírně uchechtne, jako by jí přišlo vtipné, kdyby se najednou oba dva mačkali na téhle posteli. Pak už by jen stačilo, kdyby přišel jeden z jejích bratrů, a oheň by už byl na střeše. Když se jí ale zeptá, jak já je, trochu si prohrábne vlasy a pokrčí rameny.* Žiju, jsem v pohodě. *Vysvětlí mu tak s mírným úšklebkem, který se snaží na obličeji vytvořit, a následně jen chvíli mlčí. Nejradši by mu řekla všechno o tom, co ji tak popadlo, jak moc se bála, jak moc se jí vracely vzpomínky, ale ví, že tím by mu jen přidělávala další vrásky.* Žiju. *Zopakuje tedy nakonec. Na jednu stranu doufá, že už to nebude řešit, ale na druhou by ráda viděla aspoň trochu jeho zájmu navíc, aby si nepřipadala tak divně, kdyby se mu svěřila. Přeci jen je bohužel střízlivá.*

*Zasmál se když mu dala radu ohledně herectví a založil si ruce na hudi. Byl rád, že se Rose směje.* Tak to ti teda děkuju. *Pronesl ironicky, ale usmíval se u toho, protože věděl, že si ze sebe vzájemně dělají srandu, tak jak to dělají přátelé. Jejímu příkazu k posunutí se zasmál a sledoval, jak se posunula až na kraj postele. Býval by něco namítl, že by měla klidněji ležet, ale věděl, že by to bylo zbytečné. Naschvál nahlas si povzdechl, aby tím dal najevo nesouhlas a zase se jen o kousek poposunul, když poplácala rukou vedle sebe. Pak ji jen pobaveně sledoval jak mu zadává podmínky.* Na to že nejsem služebná, mi teda dost rozkazuješ. *Namítl se smíchem. Pak se rozhlédl a podíval se na lůžko kam by ho chtěla poslat, načež se kouknul zase zpět na ni a zavrtěl nad tím hlavou.* To bych teda chtěl vidět, jak bys mě donutila. *Protestoval, přičemž se uchechtl a začal si pomalu lehat vedle ní. Vyhoupl si nohy na postel a nějakou chvíli se vrtěl, aby se mu leželo pohodlně. Byl o něco níž než ona, takže mu špičky nohou koukaly z postele a hlavu měl vedle jejího břicha. Zaklonil hlavu, aby se na ni mohl podívat a zazubil se.* Spokojená? *Uchechtl se a hlavu si zase normálně položil na postel, takže měl výhled do místnosti a na její břicho. Když mu odpověděla, kývl a díval se do stropu. Jakmile mu ale dala stejnou odpověď i na druhou otázku, zamračil se a podíval se na ni, očividně nespokojený s její odpovědí.* Že žiješ už jsi říkala, já se zeptal jak se psychicky máš. *Pronesl, přičemž se na ni díval, ale pak si zase lehl normálně a zavřel oči, protože je měl unavené.* Jestli o tom nechceš mluvit, tak to naprosto chápu..ale nemusíš dělat, že je všechno v pohodě, když není. Já nejsem novinář, přede mnou můžeš být sama sebou. *Řekl klidným hlasem a otočil hlavu na bok, takže viděl její břicho.* Nazdar mrňousové. *Pozdravil její těhotenské bříško a sám pro sebe se usmál.*

*Jenom zavrtí hlavou, když jí řekne, jak jí teda děkuje, a jen pokrčí rameny.* A já myslela, že upřímnost je to hlavní, čeho si na mně ceníš. *Vyplázne na něj jazyk. A když si znovu povzdechne nad tím, jak mu štědře uvolnila místo, jen zavrtí hlavou.* Nevděčníku. *Řekne mu, ale když se označí za služebnou, jen nevinně zamrká jako taková ta dlouhořasá panenka a ušklíbne se.* Tomuhle se říká být nejmladší a nejslabší z rodiny. Musíš si najít někoho, na kom si budeš nahánět ego. *Řekne mu. Doufá, že ví, že to myslí jen v legraci, a že si opravdu nemyslí, jaký blázen nakonec ona vlastně je, a pak, když si lehne vedle ní, nějak pravou ruku dostane nahoru, aby si nestrhla kanylu a aby chudák on nedostal pohlavek, a poplácá ho po hlavě jako svého pejska, který si tam chudák už druhý den užívá bez ní. Je teda chudák, když si užívá? Nebo se na ni těší? Kdo ví.* Hodnej Lorenzo. *Řekne mu jako psovi,než se začne opravdu smát. A jen se usměje, když její bříško pozdraví. Až když jí ale řekne o tom, že se přeci nemusí bát s ním mluvit o věcech, které se jí staly, jen si povzdechne.* Je to trochu složitější. O dost z nich neví ani mí bráchové. *Začne tiše a podívá se na něj, když ale uvidí jeho zavřené oči, nad ničím nepřemýšlí a trochu ho v těch vlasech podrbe.* Prostě to doma nemáme lehký, víš... Já jsem to tam neměla moc lehký, rpotože to bylo... *Zhluboka se nadechne a jako odprostění od myšlenek, které by jí zabránily mluvit, si hraje s jeho vlasy.* Prostě jsem byla nechtěný... dítě. *Vzlykne tiše a trochu se kousne do ruky, kde má kanylu, aby se nerozbrečela. Bylo by to šílené slabošství.* Andre měl tátu... Fred... mámu. A mě nikdo nechtěl. *Zamumlá a na chvíli se zarazí. Neví, jestli mu neříká příliš, ale když to z ní tak už jde, tak to není s to zastavit.* A pak mě... mlátil. Otec... *Zamumlá tiše a zavře oči, jako by o tom už mluvit nechtěla, ale cosi ji nutilo pokračovat.* A bylo to jako včera... Když jsem ji viděla...*Nedomluví, doufá, že si to Lorenzo domyslí.*

*Jen se zasmál, když to tak šikovně obrátila proti němu. Ale vlastně to byla pravda, upřímnost byla jedna z věcí, které si na ní opravdu váží.* Jenže já jsem skvělý herec. *Protestoval jak malé uražené dítě, samozřejmě ze srandy. Když na něj vyplázla jazyk a označila ho za nevděčníka, jen se tomu zasmál. Pobaveně ji sledoval, jak mluvila o tom, že si na někom musí nahánět ego.* No vidíš..a já jakožto rozmazlený jedináček musím být nevděčný a nic mi není dost dobré. *Řekl stejně ze srandy jako před tím ona, načež významně zvedl ukazováček.* A navíc pochybuju nad tím, že jsi tak slabá, jak říkáš. Už jen to, že tady tydlydý a tydlydum..*Ukázal na její bříško.* ..jsou tady, je znak síly. *Zazubil se, ale myslel to smrtelně vážně. Rozu neznal nijak extra dobře, ale věděl, že rozhodně není slabá, přece jenom zachránila mu život. Při poplácání po hlavě se ušklíbl a protočil oči, když mu řekla jak psovi. Pak oči zase zavřel a až tehdy si uvědomil, že ho bok a stehna pálí o něco víc, než předtím. Asi ty mastičky nebo co tu bolest zmírňovalo, vyprchávalo. Moc totiž nevnímal co mu dělali, když ho ošetřovali. Z myšlenek na bolest ho vytrhlo až podrbání ve vlasech.* Co je v královských rodinách jednoduché. *Položil řečnickou otázku, když zmínila, že je to složitější a neví o tom ani bráchové. Ať mu řekne cokoliv, bude hodně poctěný, že si u ní získal takovou důvěru. Poslouchá ji stále se zavřenýma očima a když nakonec řekla, že byla nechtěné dítě, nevědomky se zamračil. Pak ale oči už otevřel, protože zaznamenal, že její hlas zněl jinak, když řekla, že ji nikdo nechtěl narozdíl od jejích bratrů. Jakmile se mu svěřila ohledně jejího otce, trhlo to s ním a on si i přes bolest lehl na bok, přičemž se opíral o jednu ruku a díval se na Rose. Jemně ji chytil za ruku a chvilku nic neříkal, aby z něj nevylezlo něco necitelného.* Rose.. *Její jméno vyslovil tiše a tak jemným způsobem, jakoby se snad měla s každým jeho slovem rozpadnout jako něco křehkého.* Moc mě to mrzí, skutečně mrzí. *Podíval se kamsi do země a zamyslel se nad tím, co by měl v tuhle chvíli říct.* Z toho, co jsi mi řekla, vypadá, že celkově na muže nemáš v životě štěstí. Ať už na hloupé Poláky, otce nebo někdy i bratry.. *Na chvilinku zmlknul, protože to neznělo moc dobře.* Ale máš mě, my jsme teď přátelé a já ti moc rád pomůžu překonat vše zlé. *Stiskl ji povzbudivě ruku, ale ne moc, aby jí to nebolelo. Znovu se odmlčel protože přemýšlel. Dostal docela šílený, ale skvělý nápad.* Jestli se nechceš vrátit do Švédska, můžeš jet se mnou do Itálie. *Řekl poněkud nadšeně, jakoby mluvil jenom o nějakém výletě. Pak se mu jakoby rozsvítilo, protože dostal snad nejšílenější nápad za celý svůj život.* Rose, vezmi si mě. *Vyhrkl najednou a sledoval její tvář, aby z ní vyčetl, co si o tom myslí.* Můžeš se mnou jet do Itálie, opalovat se celé dny a vychovávat děti na pláži. Nemusíš se vrátit do Švédska, kde ti to bude připomínat špatné vzpomínky. *Pousmál se, protože se mu ten bláznivý nápad líbil čím dál tím víc. Pomohl by tím Roze, ale zároveň i sobě.*

Takže jsi vlastně lhář sám k sobě. *Zasměje se nad tím, co on to vlastně řekl, a jen zavrtí hlavou, jako by jí to přišlo neskutečně vtipné. Když mluví o tom, jak musí být rozmazlený, jen souhlasně přikývne.* No to teda, divím se, ž se tady nemotáš ve zlatém spodním prádle a nesnažíš se vyhlásit Švédsku válku, že jsem nezachránila sto procent tvého zadku. *Zasměje se a dokonce i hlasitě, ale pak se musí zase uklidnit, protože ji to bolí, jak sebou nekontrolovatelně cuká. Když jí ale řekne o těch dětech, chtě nechtě jí začne obličej lehce červenat. Na komplimenty není zvyklá a nejradši by se ohnala, ale na jednu stranu jí to dělá dobře. Na to, že ji tolik nezná, jí přijde, že toho o ní ví víc než oba její bráchové dohromady. A nějak jí to nevadí.* Doufám ale, že budu dost silná i pro ně dva. *Řekne nakonec, ale jen se musí malinko pousmát. Sama se na své dětičky těší, ale bojí se zodpovědnosti, vždyť nemá žádného manžela, nemá pořádné zázemí... Když ucítí na své ruce tu jeho, otevře oči a podívá se na něj. Vyděsí ji, jak je najednou tak blízko, jak se na ni dívá, až má pocit, že jí vidí až do žaludku, a z toho jí začnou téct slzy z očí. Jako včera, zase si přijde jako porcelánová panenka, tak rozbitá, tak křehká, tak neslepitelná...* Člověk si zvykne. *Zamumlá nakonec celkem zlomeně a zároveň tak chladně, jako by to nebylo nic důležitého, a ona to tak na jednu stranu cítí. Musela si všechno vydobýt sama, měla práci na sebezdokonalování, které ji možná dovedlo k tomu, kde je teď, ale nelitovala jediného kroku, který učinila. Dělala to, aby se zviditelnila, aby lidi koukali jen na to, co jim předhazuje jako psům, ne na to, jaká je ve skutečnosti. Ale baví ji to furt? Chce být tím, koho si vypěstovala, kterou Rosamund stvořila? Od doby, co je matkou, o tom silně pochybuje. Až když zaslechne jeho nabídku, že jí pomůže, že je tu pro ni, rozvzlyká se a zakryje si oči rukama, aby se na něj nemusela dívat, stydí se, jak moc je najednou bezbranná oproti němu. Doslova. Nakonec se ale zhluboka nadechne a podívá se na korunního prince Itálie znovu, zrovna ve chvíli, když začne znovu mluvit. Stále se jí lehce třese brada, ale ona ji nebere v potaz, jen tiše poslouchá a pak se jen usměje.* Ani nevíš, jak bych na to ráda řekla ano! *Řekne tiše, stále ještě uslzená, ale najednou má v očích jiskřičky, které značí nadšení a novou touhu po objevování, kterou v sobě spíš potlačovala. Když jí ale řekne tohle všechno, nejradši by mu řekla ano, opravdu ráda, ale ten kousek pochybnosti se jí znovu vloudil do duše. Nebude ji tam mít na obtíž? Nechce, aby se k ní vázal, když neobjevil možnosti, nechce, aby tu byl pro ni a ona nebyla s to mu dát to, co by chtěl i on... Čím hlouběji se ale motá ve svých myšlenkách jako v bludišti strachů a tužeb, rozhodně se říct to první, co se jí objeví na jazyku.* Ano! *Žít se přeci dá jen jednou, ne? Tou rukou, kterou má funkční, se natáhne po Lorenzovi a pevně ho obejme okolo krku. Oči má opět plné slz, není s to dalších slov, ale nejsou to už slzy smutku, jen slzy štěstí, které doplňuje její lehký úsměv.* /Promiňte, bráškové, ale potřebuju zjistit, co v životě potřebuju. Zatím jsem jenom přežívala, tady mám šanci skutečně žít./

Nech už toho, jsem naprosto úžasný herec a oba to víme. *Zasmál se a stále hrál uražené dítě, protože to nechtěla přiznat. Když řekla to o zlatém prádle a válce, hlasitě se zasmál, načež se rychle uklidnil, aby se na něj sestřičky nemračily ještě víc než do teď.* Co ty víš, třeba mám zlaté prádlo. *Chtěl to říct vážně, ale nezvládl to a hned se zasmál už jen z té představy, že by doopravdy nosil zlaté spodní prádlo.* Nad válkou přemýšlím, nezachránila jsi jeden z mých oblíbených obleků a to jsi teda mohla. *Řekl rádoby povýšeným hlasem a hned se opět zasmál. Líbilo se mu, že se oba tak baví. Když začala opět nahlas pochybovat o tom, že bude dost silná pro své děti, položil jí ucho na břicho.* Hele děcka, bude máma dobrá máma? Máte ji rádi? *Zeptal se břicha a pak jen pokyvoval a souhlasně mručel, jakoby vyřizoval nějaký telefonát.* Prej ano a ano. *Přetlumočil jí to s úsměvem.* Já si to nevymyslel, já jen předávám zprávu. *Zvedl jednu ruku do vzduchu na znamení, že se vzdává, kdyby ho náhodou chtěla obvinit z toho, že si zase vymýšlí. Chtěl jí za každou cenu dát najevo, že jí v tomhle věří a je si jistý, že to zvládne, ale věděl, že toho tolik nezmůže, pokud si nebude věřit hlavně ona sama. Pak už se na ni jen pochmuřele díval a když jí začaly téct slzy, palcem své ruky jí je setřel. Lekl se, když si dala ruce před obličej, protože se bál, že zase něco řekl špatně. Pousmál se, jakmile mu pověděla, že by ráda řekla ano, ale ano to tak úplně nebylo. Když položil onu osudnou otázku, sledoval ji a napjatě čekal co odpoví. Pochopil by, kdyby ho poslala k šípku, přece jen tohle celé není žádná magická žádost o ruku dvou bezhlavě zamilovaných lidí. Ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se mu to zamlouvalo a přišlo mu to jako logické řešení jejich problémů. On jí pomůže pryč ze Švédska a on si zase nebude muset čelit otci, který by mu vybral manželku, ať už by chtěl nebo ne. Taky mu může nahradit ženskou přítomnost v pálaci, kterou tak moc postrádal od doby, kdy mu zemřela matka. Hlavou mu běželo tolik myšlenek, ale všechny utichly jakmile slyšel to očekávané 'ano'. Lorenzo se celý rozzářil a kdyby oba neleželi zranění na lůžku, objal by ji tak pevně, jak jen dokázal. Když ho objala kolem krku, on ji zase přehodil ruku přes břicho a objal ji též. Byl vážně šťastný.* Počkej, musíme to oficiálně zpečetit. *Zamumlal a odtáhl se od ní, načež se pomalu posadil a opatrně slezl z postele s rošťáckým úsměvem. Vzal si berle a chvilku se belhlal k vedlejšímu lůžku, na kterém ležela nějaká dívka. Podíval se na stolek, na němž byla položená váza s kytkami, zřejmě od nějakého chlapce. Lorenzo si jednu růžovou malou květinu vzal a belhal se s úsměvem zase zpátky k Roze. V celém tom nadšení a zápalu pro věc si vůbec nevšiml, že na popáleném boku mu začal prosakovat obvaz krví. Nebolelo ho to o moc víc než předtím, takže si toho vážně nevšiml. Když došel konečně opět k Rose, zazubil se a vzal si její ruku do té své, načež jí nešikovně začal vázat květinu okolo prstu. Nakonec se mu to povedlo, takže měla improvizovaný prsten.* Teď jsi Fiore Rose, švédská princezna, moje snoubenka. *Pronesl s nadšením a díval se na květinu na jejím prstě. Teď už mu krev z obvazu prosákla i na oblečení, čehož už si teda všiml.* Jejda. *Zamumlal, když spatřil krev a vyhrnul si triko, aby se podíval jak to vypadá. Pak dal triko zase dolů a podíval se na Rose.* Má vůbec cenu to znovu zavazovat, protože tví bratři mě rozhodně zabijou. *Zažertoval s úšklebkem, ale až teď mu došlo, že s nimi to ještě nebude jednoduché.*

No jasně, jsi asi tak dokonalej jako já smradlavá. A opovaž se něco říct! *Zasměje se, když se jí stále pokouší vnutit své přesvědčení, že je naprosto dokonalý herec, a pak se zatváří vážně.* Dobře, budu ti věřit. *Odpoví hraně, ale tak hraně, aby to vypadalo, že hraje. Ale když jí začne říkat o svých zlatých boxerkách, jen se zasměje.* Tak mi je ukaž, aŤ vím, jestli má smysl tě okrádat. *Zasměje se s trochu nevinným úsměvem a pak, když začne promlouat k jejím dětem, neudrží se a začne se opravdu hlasitě smát. Nikdy by to ale nepřiznala nahlas, ale opravdu jí tohle zvedlo náladu. lehce ho plácne, ale je ráca, že jí pomohl, protože sama o sobě má opravdu moc pochyb. Ale snad to teď bude lepší, když už za pár dní bude vědět, i jakého pohlaví jsou ti drobci, které čeká. Vymyslela jim jména od doby, co zjistila, že to jsou dvě děti, ale nikomu o nich ještě neřekla, protože si myslí, že jsou neskutečně naivní. Má dvě jména pro holky a dvě pro kluky, protože si nemůže být jistá tím, kdo se jí vlastně narodí. A když mu opravdu řekla ano, nemohla tomu uvěřit, je jí totiž jasné, že jí jeji sourozenci zabijí, rpotože to přeci není rozhodnutí jednoduché a hlavně nějak rozumné, ale musí se s tím popasovat, protože ona potřebuje pryč. Když jednou odjela ze země, nedokáže se tam vrátit, hlavně když každý bude oplakávat smrt toho, kdo byl pro ni největší noční můrou. Neví, proč to vlastně Lorenzo dělá, ale bojí se ho zeptat, aby tím náhodou něco nepokazila. Protože co kdyby náhodou ho tím vytrhla z nějaké zasněnosti a povedlo se jí to totálně podělat? V jeho objetí je najednou pevně schovaná, pevně se ho drží, jako by se ho neměla nikdy pustit. Protože v tom celém objetí je její nejistota smíchaná s tím, co se vlastně stalo. Ta nejistota je tak silná, že ji nutí ho pevně držet. Když se ale odtáhne, zmateně se na něj dívá, a když z cizí kytky šlohne kytku, jen zamrká a zasměje se, když jí okolo prstu na nehybné ruce začne vázat prstýnek.* Ale opatrně, aby tě sestřičky nezabily, že mi ničíš už tak zničenou ruku. *Poradí mu, když má "prstýnek" na ruce, a podívá se na něj pořádně. Nikdy by nečekala, že z toho bude šťastná jako teď. Pak když si všimne toho jeho zranění, jen se zamračí.* A padej za sestřičkou.

*Už chtěl něco říct k jejímu přirovnání, ale zarazila ho dřív, než se stihl vůbec nadechnout, což ho rozesmálo a raději k tomu nic neřekl. Když začala mluvit o zlatých boxerkách, se smíchem se tedy podíval, jestli je třeba opravdu nemá, načež se podíval na Rozu a zavrtěl hlavou.* Musím tě zklamat, obečejná bavlna. *Řekl naoko zklamaně, ale smál se u toho. Poté se spokojeně díval, jak se smála, protože ji mnohem radši viděl, když se směje, než kdykoliv jindy. Prostě byl šťastný, když ona byla šťastná. Jakmile ho plácla, donutilo ho to k úsměvu. Byl opravdu šťastný, že řekla ano. Měl z toho opravdu dobrý pocit. Otec ho sem poslal, aby se činil a sjednal spojenectví, ale on si rovnou přiveze ženu. Tohle manželství vidí vidinu svobody a podpory, protože si je jistý, že by si s žádnou ženou, kterou by mu vybral otec, neporozuměl jako s Rose. Určitě by se líbila jeho matce, proto ho na chvíli zamrzelo, že na jeho svatbě nebude. Vždy mluvila o jeho budoucnosti a když konečně nastala, nedožila se toho. Zahnal myšlenky na něco, co stejně nedokáže změnit a soustředil se radši na přítomnost okamžiku. Její poznámce k sestřičkám se ušklíbl.* Sestřičky jsou pořád personál, který miluje drby. Takže když jim řekneš, že je to zásnubní prsten, budou jedině nadšené z nových drbů. *Mrknul na ni a zasmál se, když ho poslala za sestřičkou, kvůli zranění.* Ano, madam. Mrtvý manžel, na nic manžel. *Zažertoval a nechal si v hlavě znít slova manžel a manželka mezitím, co se s pomocí berlí belhal za nejbližší sestřičkou.*

*Normálně by ji doktoři měli odvézt na kolečkovém křesle, ale ona se bránila tím, že si aspoň tou cestou k posteli potřebuje vyčistit hlavu. Je jako bez života, jde navzdory své noze mechanicky a i když kulhá a levou rukou nedokáže pořádně hýbat, pokračuje. V obličeji je bledá, neskutečně bledá, a tváří se, jako by z ní vyprchal veškerý život. Není se čemu divit, když má za sebou takovou novinu a musela tak mimo lůžkové oddělení strávit skoro celou noc. Doufala, že si toho její současný snoubenec nevšiml, protože když ji brali na vyšetření, už zase spal, a tak doufá, že ho náhodou nevzbudí, ale má co dělat, aby se znovu nerozbrečela. I přes její mrtvolný výraz v obličeji se jí třese bradička, jako by neměla daleko k pláči a snažila se jej potlačit, ale nějak jí to moc nejde. Proto pravou ruku s kanylou stiskne pevně v pěst, aby aspoň ta malá bolest způsobena dlouhými nehty pomohla od bolesti psychické, a pokračuje pajdavými krůčky směrem ke své posteli. Nicméně si na ni nesedne. Přejde k židli, na které naposled spal Lorenzo, a sedne si tam ona. sedne si úplně dozadu a nohy si posune na sedátko, aby seděla v klubíčku. Jednou rukou si ty nohy obejme a obličej si položí na stehna, než jí začnou téct slzy z očí. A kdyby někoho zajímal její květinový prstýnek, ten má položený na nočním stolku vedle nedopité sklenice vody, protože doktoři bohužel jí to nedovolili si vzít s sebou.*

*Při útoku byl v pokoji. Se svým mozkem se dohodl, že vidět rozsudek nějaké neznámé dívky a následné vykonání trestu, nepotřebuje. Takže si místo toho vlezl do postele a pustil v televizi nějakou komedii. Na klíně mu odpočíval mohutný vlk a on se snažil zjistit, co je na tom filmu tak vtipného. A pak přišly rány. Okamžitě mu bylo jasné, co se děje. Stejně tak jeho vlkovi. Do pokoje vtrhli nějací muži a než se kdokoli, včetně Freda, nadál zvíře už cupovalo něčí krk. Obličej prince v této chvíli byl k nezaplacení. Každopádně všichni ostatní se dali na útěk a Fred i se svým miláčkem už měli klid. Tělo mrtvého rebela odtáhli stáže.
Teď Fred stojí před dveřma ošetřovny a klepu se mu ruce.* /Kdybych nebyl debil, tak tu být nemusela/ *Vejde dovnitř a namíří se to přímo k nejbližší zdravušce a zeptá se jí na svojí sestru. Potom se vydá k jejímu lůžku. Když se tam dostane, tak nechápe, co se děje. Na posteli místo své sestry vidí... Chvíli mu trvá než obličej zařadí. Jeho tváře zrudnou zlostí. Opět nabídku správné a možná i bledější barvy, když si všimne svojí sestry. Přijde k ní a položí jí ruku na rameno.* Rozi. *Zašeptá* Rozi, co se děje? *Docela zvláštní otázka v této situaci. Pohladí jí po zádech a vydá se zpatky k posteli. Popadne muže v ní za límec a zatáhne ho dolů.* Můžeš mi vysvětlit, co děláš v posteli mojí sestry? *Zeptá se překvapivě klidně. Překvapí tím i sebe.*

*Tvrdě usnul na posteli Rozy, takže není divu, že ve spánku nepostřehl to, že odešla a ani to že se i vrátila. Co ho ale vzbudilo, byl bratr jeho snoubenky. Když ho chytil za límec, trhl sebou a neměl nejmenší tušení, co se děje. Zamával rukama a zamrkal očima, aby zjistil kdo ho vzbudil. Jakmile rozeznal jeho tvář, protočil očima, protože ho ani moc nepřekvapovala tahle situace. Jednou rukou se natáhl aspoň pro jednu berli, protože by musel balancovat na jedné noze a určitě by brzo spadl na zem. Podepřel se berlí a smetl ze sebe jeho ruku.* Vždyť je.. *Otočil se směrem k lůžku a k jeho velkému překvapení, tam Rose neležela. Větu nedokončil a ohlédl se kolem sebe a když ji spatřil, jak tam tak sedí, málem se na té jedné berli neudržel.* Rose..co se děje, stalo se něco? *Vyhrkl tiše a jejího bratra si už nevšímal, protože mu bylo jasné, že ho dřív nebo později asi prohodí oknem. A to ještě ani nevěděl o jejich náhlém zasnoubení. Odkulhal se blíž k ní a pohladil ji po vlasech, nechtěl na ni hrnout nějaké řeči, které by teď stejně nedávaly smysl. Navíc tu byl pořád její bratr.*

*Až když u sebe uslyší hlas, který jí je tak známý, ale v té vlně emocí, kterou momentálně má, nedokáže přiřadit hlas k nositeli, stejně jako ruku na svém rameni, tak jí nějak dojde, že místnost plna nemocných lidí není zrovna ideálním místem k pláči. Neví ale, jestli nemá zkusit radši odejít, ale to by ji ty sestřičky přinesly v zubech zpátky. No a když zvedne teprve po chvíli hlavu a uvidí svého bratra jen o pár minut staršího tahajícího jejího snoubence z postele, zamrká a do tváře se jí nažene trocha barvy, aby ty dva od sebe mohla nějak dostat. Ani mu neodpoví na otázku, co se jí vlastně děje, protože není s to mluvit. Další věc, co se dneska očividně pokazila. Zhluboka se nadechne, aby se nerozbrečela uprostřed hádky těch dvou a zavrtí hlavou.* Nechte toho.*Řekne spíše šeptem než hlasitě, ale doufá, že i tak to oba dva zaslechnou. Asi hlavní důvod, proč s tím zasnoubením včera tak souhlasila, bylo to, že do ní ještě pouštěli ty uklidňující látky, protože když je aspoň v tomhle při smyslech, nedovede si představit, proč mu vlastně to ano řekla. Chudáka teď její dvojče sežere zaživa. RUdé oči od pláče nejdříve upře na svého bratra, pak na Lorenza a nakonec pohledem zase zabloudí k zemi, než se tiše rozpláče. Třesou se jí ramena, ale snaží se udržet silná, protože kdyby ochabla, nedokázala by nic jiného dělat než brečet.* Já... Já... *Snaží se ze sebe dát nějakou kloudnou odpověď, ale nakonec jen zavrtí hlavou a snaží se pokračovat dál.* Já... potratila jsem. *Zamumlá nakonec a pak se tak hlasitě rozpláče, že má co dělat, aby nespustila hysterický záchvat. Hned si vzpomene na včerejšek strávený s Lorenzem a na to, jak se s jejím břichem bavil, jako by tam byly dvě děti namísto dvou embryí.* Hol... hol... holčička to ne-ne-přežila. *Vydá ze sebe nakonec ještě zmučené zavytí, než se znovu sbalí do klubíčka, rozpláče se a nechá tam Fredereka s Lorenzem.*

*Když Rose neodpovídá, tak se vrhne k muži na posteli.* VŽDYŤ SEDÍ NA STUPIDNÍ KŘESLE MEZITÍM, CO SE JÍ VYVALUJEŠ V POSTELI DEBILE! *Zakřičí na něj. Toho, že Roza už vstala si nevšimne. Místo toho se znovu obrátí na Itala před sebou a propálí ho pohledem. Je rudý vzteky a z očí se mu blýská. Po chvilce si konečně všimne i svého dvojčete, jak s pláčem mluví. Pro jednou jeho mozek zase nic nechápe. V moment, kdy mu to dojde, zatlačí do italova rozespalého těla a odhodí ho tím na postel. Sám se nahrne k Roze a chytne jí do medvědího objetí.* To je mi moc líto. *zašeptá jí do vlasů.* Moc. *Tentokrát nebrečí. Tentokrát nemůže ani nesmí, i když by chtěl.*

*Když na něj začal bratr Rose křičet, nechápavě zvedl obočí, protože mu hlava nebrala, jak mohl křičet teď, když Rose nebylo očividně dobře a nacházeli se na ošetřovně.* Klídek, Rambo..praskne ti žilka. *Řekl klidně a ještě ho provokativně poplácal po rameni. Když pak promluvila Rose, hned se na ni otočil a poslouchal její slova. Chtěl k ní jít, aby ji objal, ale nestihl to dřív, než Fred, takže místo toho se tvrdě proti své vůli posadil na postel. Normálně by to i ustál, ale byl ještě rozespalý a taky o berlích. Tiše zaskuhral při dopadu na postel, protože ho stále bolela nějaká zranění, ale jinak mlčel. Bylo mu Rose opravdu líto. Docela ho to vzalo, i když to na sobě nedal znát, a už vůbec si nedokázal představit, jak strašné to musí být pro ni. Nechal jim jejich rodinnou chvilku a pohled odvrátil někam do strany. Díval se na stolek, přesněji na improvizovaný prsten z květiny, které už trochu ochably lístky. Teď tu pro Rose bude muset být ještě víc než předtím.*

*Když uvidí svého bratra křičet na Lorenza, nejradši by něco řekla, avšak ví, jak by v tuhle chvíli její bratr zareagoval.* /Nejsi teĎ při smyslech, kdy bys tohle mohla říkat. Jsi ještě dost brzo po to, co se stalo s Atticusem. Vypadá nedůvěryhodně. Zasloužíš si někoho lepšího./ *Zhluboka se nakonec nadechne, když tam tolik Fred křičí o tom, že on leží v posteli.* Já šla na sál. *Zamumlá sotva slyšitelně, jako by mělo být jasné, že ona mu tu postel dobrovolně přenechala, a pevně se ke svému bratrovi přitiskne. Nejradši by to samé udělala u Lorenza, protože si myslí, že ví, co mu prolétá hlavou, a má hned před očima včerejší večer. Jak si s bříškem povídal, jak tam bral obě dvě děti, a jedno ji nakonec opustilo... Lehce kmitne očima po Lorenzovi, který se dívá jinam, a rychle pohled odvrátí před sebe. DOufala, že taky něco řekne, chtěla by, aby i on řekl, že to bude dobré, že i on tu pro ni je, ale ničeho se v tuto chvíli nedočká.*

*To, že mu vystoupila žila na čele, mu nevhodně oznámí italský princ. Ta poznámka ho rozzuří dokonale. Kdyby v tu chvíli Roza nepromluvila, její snoubenec by proletěl nedalekým oknem.* Nenuť mě si tě později najít. *Zavrčí směrem k druhému muži. Poté obejme svojí sestru.* Ššššš *Řekne už o poznání jemněji. Ví, že druhý muž by ji chtěl obejmout taky. Prostě to cítí, ale nechce, aby na jeho sestřičku někdo sahal. V poslední době jí ublížilo tolik lidí a on nechce, aby přibyl další. Nakonec ho ale přesvědčí její pohled.* Doufám, že to s ní myslíš vážně. *Zavrčí, když jí pouští z objetí.* Má polámané srdce už dost. Nedělej to ještě horší. *Řekne, když se přiblíží k posteli.* A jestli jí ublížíš, stačí jen malé škrábnutí, modřina nebo ošklivé slovo, tak uvidíš, jak umím ubližovat já. *Dořekne, když si šedá na postel a drží jeho zápěstí, aby mu neutekl. Tohle celé myslí vážně. Klidně by i italského následníka posla do hrobu, kdyby musel. Potom pustí jeho ruku a sám se pohodlně posadí do postele jeho dvojčete. Přitom sleduje každý pohyb obou dvou.*

*Sledoval naštvaného Švéda před sebou a s každým jeho naštvaným pohledem ho napadla nějaká kousavá poznámka. Neřekl ale nic, protože nechtěl vyvolat žádnou scénu, ale za normálních okolností by si to neodpustil. Poté už jen seděl na posteli a díval se všude možně, přičemž myslel na svou matku. Než se narodil on, korunní princ Itálie, prodělala jeho máma několik potratů a on si nikdy neuměl představit, jak se asi cítila. Právě v tuhle chvíli obdivoval svou matku ještě víc, než kdy jindy. Z myšlenek ho vytrhnul podezřívavý hlas jeho budoucího švagra. Věděl, že chce jen chránit svou sestru, ale stejně ho uráželo, že na ně působí jako někdo, kdo by jí chtěl něco udělat, když přitom pro ni chtěl přesný opak. Když ho chytl za zápěstí, zamračil se na jeho ruku.* Nikdy bych jí nic neuděl a věř tomu nebo ne, nejsi jediný kdo jí chce pomoct. *Řekl důrazně, aby bylo jasné, že to myslí vážně. Když mu konečně pustil zápěstí, odkulhal pár kroků za Rozou. Jednou rukou se chytil židle, aby měl nějakou oporu a druhou rukou ji objal.* Rose, to bude dobrý..to zvládneme.. *Zašeptal do jejího ucha tiše, aby to nedoslechl její bratr na posteli. Použil množné číslo, aby věděla, že na to není sama a může od něj čekat jeho podporu. Stále ji objímal a pohladil ji při tom po vlasech.* Nechceš si lehnout? *Zeptal se jí, přičemž se odtáhl, aby jí viděl do obličeje. Palcem ji setřel slzy na tváři, nějak zapomněl, že je stále sledoval Fred.* Udělej to pro mě, prosím. *Šeptl tiše a ukázal na postel, načež se podíval na jejího bratra a kývnul hlavou, na znak toho, aby se klidil a Rose si mohla lehnout.*

*Slovní přestřelku mezi bratry sleduje s ranným výrazem ve tváři, protože ji mrzí, jak její bratr reaguje. Nemůže mu to mít za zlé, protože ví, co se v jejich vztahu událo od té doby, co se stalo to s Atticusem a s jejich otcem. Nikdy si nepřipustila to, jak se celých devatenáct let po jeho boku cítila, a pak si jen tiše povzdechne, než začne plakat v jeho náručí. Když se ale odtáhne a začne mluvit na Lorenza, jen několikrát naprázdno otevře pusu.* My jsme jenom ka- /Jasně, jste kamarádi, když tě on požádal o ruku, tys ho nechala spát ve svý posteli a chováte se jak bláznivě zamilovaní. Ano, jste jenom kamarádi./ *Nakonec to ale nedořekne a podívá se na svého budoucího snoubence, co na to řekne. Stále je jako bez ducha, ale když se na ni podívá její bratr z postele, věnuje mu unavený, smutný, ale trochu šťastný pohled značící, jak moc ráda je za to, jaký pokrok udělal. A když uslyší, co na to řekne Lorenzo, jakkoli se předtím tvářil, její srdce hluboko v hrudi zaplesá. Je ráda, že má okolo sebe někoho, kdo tohle všechno nedělá jen z povinnosti, že je jejím pokrevním příbuzným jako bratři. Pevně ho obejme kolem pasu, když ji začne nemotorně objímat, a trochu kývne nad tím "my", přičemž jí polije nejdřív vlna nadšení a pak studeného potu. Uvědomuje si, kdo jí tohle tolikrát říkal, kdo jí tím lepil srdce, které jí předtím několikrát rozbil. A ona se bojí, že když na to jde moc rychle, stane se něco špatného.* S tebou. *Zamumlá nakonec sotva slyšitelně jemu do hrudi, jako by se bála, že její tužba nebude vyslyšena, a zvedne se z křesla. Opatrně bosky překoná tu krátkou vzdálenost mezi křeslem a postelí a pevně chytí svého bratra za ruku, jako by dodávala odvahu jemu, ne sobě.*

*Když jeho dvojče začne plakat v jeho náručí, jedou rukou jí stále objímá a druhou jí začne hladit po zádech a vlasech. Celé je mu to líto. Ani není schopny říci jak moc. Za tu krátkou chvíli, co se dal s Rose dohromady a co zjistil, že je těhotná, se na ty děti těšil. Těšil se, až si je pochová nebo až je zkusí něco naučit. Sám totiž svoje děti v blízké době neočekává. On neočekává ani žádný vztah. Kdo by ho teď chtěl.* Jasně. A Atticus byl jenom bláznivý crush. A hele jak to dopadlo. *Není to myšlené tak, aby se jí to dotklo, spíš už jen konstatovánípravdy. Pak už jí pustí a pro jistotu dopředu vynadá Lorenzovi.* Možná. *Jemně pokrčí rameny a zadíval se mu hluboko do očí.* Prostě to nepokaz. Ona si zaslouží konečně něco dobrého. *Pustí zápěstí a pak nedůvěřivě sleduje jejich tichý rozhovor. Dal by cokoli za to, aby zjistil, co si povídají. Pak toho velice inteligentního chlapce konečně napadne, že by si Roza mohla lehnout, přičemž ho vytočí, že si chce lehnout s ním. A ještě víc ho vytočí, Lorenzův pohled. Zvedne se z postele a postaví se vedle nich. Neví, jestli odejít nebo zůstat. Na jednu stranu potřebuje Roze dělat dozorce a na druhou tu nechce být s taliánem.*

*Domyslel si, co chtěla Roza říct, když mluvila o tom, že jsou jen kamarádi. Sám se nad tím zamyslel, protože mu vlastně nebylo úplně jasné, co jsou. Kamarádi, to ano, ale jsou zasnoubení. Trochu mu to zamotalo hlavu a on si pro sebe povzdechl. Pak si poslechl Freda a nic na to neřekl, i když toho měl na jazyku spoustu, co by mohl říct. Po tom, co řekla, že si chce do postele lehnout s ním, jemně se pousmál a neodvážil se podívat na jejího bratra, protože by se Lorenzo zatvářil až moc vítězně. Místo toho ji pomohl vstát a sám si vzal obě berle, aby mohl stát také. Když si Rose lehla na lůžko, spokojeně se pousmál.* Vydrž minutku, já si jen pokecám s tvou ochrankou. *Oznámil Rose a pak se odbelhal pomocí berlí kousek dál a čekal, že za ním její bratr půjde. Přeměřil si ho pohledem a zamyslel se, jak rychle by teď mohl dostat Lorenza k zemi. Dost rychle.* Tak hele.. *Začal a mluvil tlumeným hlasem, aby je Rose neslyšela. Položil mu ruku na rameno a doufal, že mu ji dotyčný nezlomí.* Já. Jí. Nic. Neudělám. *Řekl každé slovo důrazně, jakoby mluvil s dítětem, které nechápe o čem je řeč.* Mám Rose rád a chci jí jen pomoct, fakt jí nechci nijak ublížit. *Řekl tentokrát naprosto vážně a sundal ruku z jeho ramene, načež pokrčil rameny.* Chápu, že mi nevěříš, ale budeš se se mnou muset smířit, protože nemám v plánu ji opustit jen kvůli nedůvěře jejích bratrů. *Řekl klidně a díval se mu při tom do očí, aby mu bylo jasné, že to tak vážně myslí.*

*Chvilku pláče, ale pak bratrovi v náručí jen tiše leží. Sama si představovala, jak svoje dvě dětičky bude předvádět rodině a vždycky jí přišlo roztomilé, když měl někdo v náručí dvojčata. A hlavně... chlapec a dívka jejích očích byli jako on a Fred. A teď, když jí holčička umřela, to v ní cosi zlomilo, něco, co byla taková ta poslední nitka naděje, která ji držela na hranici normálního chápání. Když ale její bratr začne mluvit o tom, jak si to představovala s Atticusem, jen se jemně zamračí. Ví, že to myslí dobře, ale to neznamená, že nemá právo na něj být za tuhle poznámku naštvaná. Když se dohrabe k posteli, lehne si na ni a nemotorně zápasí s přikrývkou, aby se přikryla, protože díky bosým nohám jí začala být docela zima. Podívá se na svého snoubence, když jí řekne, že si potřebuje zařídit přístup do sejfu. To jí trochu zvedne náladu a neodpustí si tiché uchechtnutí, přičemž se na posteli zkroutí tak, aby na ně viděla. Jenom se kousne do rtu, když vidí italského prince pokládat jejímu bratrovi ruku na rameno.* /Očividně zakázané ovoce chutná nejlépe./

*Pustí sestru, předá jí Lorenzovi, sedne na postel a pak jí zase opustí a postaví se se založenýma rukama vedle. Nad oslovením ochranka jen podrážděně protočí oči. Nakonec si ale povzdechne a vydá se za Lorenzem.* /Tak hele... Chlapče, ty si koleduješ./ *Lorenzo ale udělal chybu s tou rukou na jeho rameni. Možná byl Fred poslední dny trochu divný. Možná, že strávil několik nocí brečením. Ale ta část, kterou zdědil po otci tam pořád byla.* Nesahej na mě. *Zasyčí na něj a srazí jeho ruku pěstí.* Je mi jedno, co teď říkáš. Prostě jí neubližuj. Víš, mám s ubližováním zkušenosti. Otec dělal, co mohl, aby každá rána, která přiletěla, bolela co nejvíc. Existují místa na těle, do kterých stačí jen jemně zatlačit a bolí to, jako by tě řezali nožem. Já si je pamatuju. Jestli jí ublížíš, tak je všechny osobně poznáš. A je mi jedno, že chodíš o berlích. Rozumíme si? *Zeptá se. S každou větou, kterou řekl se přiblížil k princi, snažil se ho donutit odstoupit. Možná jeho proslov trochu nedává smysl, protože myšlenky mu střílí z jedné strany hlavy do druhé.* Klidně tě i zabiju. *Řekne, když je výhrůžně tělem nalepený na jeho. Pak se usměje a o krok ustoupí.* Tak prosím, výsosti. Jděte za mojí sestrou. Potřebuje plyšáka na spaní. *Pokyne mu rukou k posteli jeho sestry.*

*Pochopil velmi rychle, že nápad s rukou na jeho rameni nebyl úplně nejlepší, jakmile mu ji srazil pěstí. Ruku si dal k tělu a nedal na sobě znát, že ho to i zabolelo, takovou radost mu neudělá. Mezitím, co mu dával proslov o tom, že je v podstatě profík v mučení, neustoupil ani o krok. Možná by to normálně udělal, ale protože byl opřený o berle, bylo by pro něj moc složitý ustupovat, takže se prostě nehnul. Což mu vyhovovalo. Když zmínil to, že by ho i zabil, pokývnul nad tím uznale hlavou, jako by mu odkyvoval jen nějaký dobrý sportovní výkon. Lorenzo trávil v Itálii hodně času mezi prostými lidmi a byl na vyhrožování zvyklý. Spoustu lidí mu vyhrožovalo, jen protože je princ a tak ho podobné věci často z míry nevyváděly.* Tak hele, frajere.. *Začal ležérně, očividně otrávený z toho, že nepobral to, co se mu snažil říct.* z toho tvýho skvělýho vyprávění jsem pochopil, že máš očividně nějaký problém s tatínkem. Já to chápu, je to těžký. *Mluvil klidně a lehce provokativně. Spoléhal na to, že ho nesrazí k zemi už jen kvůli Rose, jistý si ale nebyl.* Ale zaprvý..nauč se respektovat osobní prostor. *Opřel se o jednu berli a druhou ho trošku pošťouchl do nohy, aby ustoupil o kousek dál. Byl to sebevražedný čin, ale to už mu bylo celkem jedno.* A zadruhý.. *Podíval se mu do očí.* nevím, jestli jsi hluchej, ale řekl jsem, že Rose nikdy..slyšíš? Nikdy. Neublížím. *Slova nikdy řekl opravdu důrazně.* Takže šetři energii do ringu, než abys mi tu vyhrožoval. A prosím, klidně mě zmlať, ale ne dneska a ne tady. *Falešně a ironicky se usmál a podíval se na Rozu v posteli, načež ještě obrátil pohled na jejího bratra.* Rose bys asi naštval, kdybys jí zabil plyšáka na spaní. *Řekl s klidem v hlase a znovu se na něj usmál, aby ho naštval ještě víc. Holt si prostě nemohl pomoct.*

*Tiše si tak polehává v posteli, zatímco sleduje diskuzi jejího snoubence a dvojvaječného dvojčete. Myslela si, že to bude jen rychlé vyměnění názorů. jak Fred Lorenza seřve, on si to nechá líbit a se sklopeným ocasem přijde. Když ale uvidí řeč těla vycházející z obou dvou chlapců, jen zamrká. Takhle si to rozhodně nepředstavovala a děsí ji, co tam vlastně vidí. Nejradši by tomu nějak zabránila, ale nechce se jim do toho motat, je to přeci jenom pánská konverzace, ale když uvidí tu agresi čišící jen z toho, jak chlapci mezi sebou mluví, ví, že musí zasáhnout. Začne se opatrně hrabat z postele, aby si neublížila, ruku a nohy má stále obvázané, a na nohou sotva drží balanc, jak je vysílená, ale natáhne se pro pantofle a tiše jde k nim, aby je nějak nevyrušila v jejich hádce.* Zase se uklidníme. Oba dva. *Řekne nakonec, když k nim dojde, a oběma položí ruku na hruď, aby jim zabrínila v nějaké agresi. Proti ní snad nepůjdou, ne? Pak si stoupne mezi ně a natáhne se ke svému bráškovi, kterého obejme kolem krku a u toho mu zašeptá do ucha.* Andremu by se asi nelíbilo, kdybys mu plašil potenciální spojence, když mu tu válku proti Polsku nevymluvím. *Řekne mu a pak mu dá lehkou sourozeneckou pusu na tvář.* A jdi si lehnout, vypadáš jak naštvanej zombie.